Ta úroda mě zničí!

6 komentářů

Včera večer jsem zase stála dvě hodiny u dřezu a proklínala se. Pod nohama dva koše narvané vším možným. Fazolky, květák, růžičková a kadeřavá kapusta, hrášek, bylinky všeho druhu, mrkev, cibule, rajčata. Po celodenní směně na záhonu další směna v kuchyni. Potřebuju nafutrovat mrazák. Dobrá hospodyňka nemyslí jen na přítomnost, ale hledí do budoucnosti. Do ledové zimy, kdy hladovějící rodinu triumfálně nakrmí svými bio výpěstky. Takovými kecy se motivuju.

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda nečeká. Foto: Sláma v botách

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda, ta bestie splašená, se neptá, jestli se mi chce. Foto: Sláma v botách

Potřebuju se nějak motivovat. Protože jinak vypěstovanou kapustu naházím jako krmivo babiččiným slepicím a večer si raději hodím nohy na stůl. Jako správná městská matka na mateřský.

Můj muž přesně na tenhle okamžik čeká, přeje si ho. Mou úrodu začíná pomalu, ale jistě nenávidět. Nechápe, že to všechno dělám pro něj, pro naše blaho a hojností požehnanou zimu. Budoucnost neřeší, je na nervy z toho, jaké manévry se u nás odehrávají právě teď.

V červenci jsem ho donutila vyloupat mi tři kila hrachu. Nevím, jestli si umíte představit, co to obnáší. On už ano. Zatímco v televizi vrcholilo fotbalové mistrovství světa, on se místo na hráče soustředil na to, aby hrášek házel do zelené misky, slupky do bílé a nepřehlédl červy. Tři večery po sobě. Zpocený byl víc než Messi po prohraném finále s Německem. Vítězný gól pošvihl, lovil z mísy housenku.

Po téhle zkušenosti už můj muž na rodinné blaho kašle. Chce svůj klidový režim na gauči a nejlépe, abych se na něm válela s ním. Kdykoliv se večer vracím unavená ze zahrady, snaží se pod různými záminkami zmizet z bytu. Nesnáší ten dřez plný hlíny a pohled na mě, kterak se ztrácím za přepravkami s kapustou.

„Nemohl bys mi prosímtě pomoct s…,“ zkusila jsem to na něj po hráškové anabázi ještě několikrát. Ale už se nedal nachytat. Jako dojíždějící živitel rodiny má nárok večer v klidu spočinout. „A já ne?“ hraju na city. Je půl dvanácté večer a pod nohama mi stále stojí obávaná bedna s kapustou, kterou musím namýt, nasekat, nacpat do sáčků, popsat, zaevidovat, zamrazit…

„Prosímtě, tak se na to vys.r! Naházej tu kapustu na kompost nebo slepicím a jdi si už lehnout!“ přesvědčuje mě nešťastně v půl dvanácté. Oba víme, že jinak na něj budu ráno řvát, ať s malou vypadnou z ložnice, že se ještě potřebuju dospat. Jenže tohle je příliš blízká budoucnost, já hledím dál. Slepice budou žrát biokapustu, zatímco já v zimě kupovat skleníkovou z Holandska?! To určitě! Radši padnu, ale ani lupen nevyhodím.

„Ta úroda tě zničí. Nás všechny. Doteď jsme si tak hezky žili,“ sune se zkroušená postava v pyžamu někam směr ložnice a zanechává mě osamocenou v mém neštěstí, pardon, v hojnosti.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Má úroda, má smrt!

Má úroda, mé (ne)štěstí! Foto: Sláma v botách

 

****

Následující ráno nezačalo nejlépe. Vrčím, že jsem nevyspalá a že mám nárok…. Postava v pyžamu vytahuje dceru z postýlky a mizí do kuchyně udělat oběma něco k snídani. O chvíli později mi volá Ópa, manželův děda z maminčiny strany. Prý měl v pondělí cestu do D. a tak se zaskočil podívat na mou zahradu. Jak prý to tam vedu.

No to je snad schválně! Já byla v D. makat až v úterý. V pondělí nebyla zahrada rozhodně na žádné přepadovky připravená!

„A co jste tomu říkal?“ ucedím, připravená přijmout zaslouženou kritiku. Tento týden se mi už podruhé stalo, co mě v D. někdo přepadl, aniž bych mohla zahradu patřičně naaranžovat k předváděčce. Vytáhnout kytky do oken, zamaskovat plevel pod čerstvý mulč, slimáky hodit za plot…

„No, tak viděl jsem už hezčí zahrady,“ začíná ten starý sudetský sedlák nekompromisně. Tuším, že se na druhé straně telefonu směje. „Ale čekal jsem to horší. Na to, že tam jezdíte jednou do týdne, je to dobrý,“ utěšuje mě Ópa už s neskrývaným smíchem. Kéž by jednou do týdne, pomyslím si.

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Chvilek klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

Chvil klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

 

Už jsem si zvykla, že moje permakulturní zahradničení občas rodina nechápe. Tomu, že pro něj nemá pochopení zrovna Ópa, ale rozumím. Vím, že mu moje zahrádkářské pokusy od začátku připadají legrační.

Ópu jsem nikdy neslyšela velebit nebo v dobrém vzpomínat na staré časy. Pamatuje válku, bídu, odsuny, znárodňování, zakládání JZD. Zaplať pánbůh za vymoženosti, jako je Kaufland. Za životní jistotu v podobě obchodů narvaných levným jídlem. Když si může koupit mouku za devět padesát, po dražší nesáhne. Mouka jako mouka. O biozahradničení ví Ópa jenom jedno: že to jsou ti sedláci, co stříkají v noci. Jeho životní pravdu už nikdo nezlomí, ale dokud je ochotný mi dle potřeby radit a pěstovat sazenice, přežiju, že se mi občas směje v telefonu.

****

„Můžu v klidu odjet do práce, nebo mě tady bude večer zase čekat nějakej horor?“ loučí se se mnou manžel nabroušeně, zatímco kolem něj procházím se zavařovacími sklenicemi a mísou rajčat. „Když mě budeš zdržovat, tak bude!“ vystrčím ho z bytu a vrazím mu přitom na cestu tři rajčata. Mají nejvyšší čas skončit buď v žaludku, nebo v protlaku.

D.-cká babička nedávno proložila své nekonečné pohádky o tom, jak jsem jí mulčem zlikvidovala jahody (více ZDE), i jednou zajímavou radou. Když prý mám hodně rajčat, nestíhám je jíst a ani na protlak nemám čas, mám rajčata jednoduše nakrájet na čtvrtky, nacpat je do sklenic, ty pak dát do kastrolu na pařáček (ta věc, co se na ní napařují knedlíky) a 20 minut v páře sterilizovat. Budu tak mít v budoucnu připravený základ do různých rajčatových jídel. Vidím, že pokud zrovna neřešíme mulč, je babička můj člověk! Rajčata už bublají v kastrolu.

****

A tak mám minutku na to, shrnout, co se teď v mé biozahradě vlastně děje. Situace se mění každým týdnem. Stále něco vykvétá, odkvétá, dozrává… A já mám za vším zpoždění! Jak to, že jsem v předchozích třiceti letech svého života neviděla, jak rychle se příroda den za dnem mění? Letos to vnímám až moc názorně. Vůbec té splašené mrše nestačím! Sotva zaznamenám, že mi na záhonech něco dozrálo, propásnu nejlepší čas to sklidit (dřevnaté kedlubny) nebo mě předběhnou špačci (višně) nebo to rovnou úplně odkvete (květák). Dnes jsem zůstala překvapeně stát pod bezem. Před pár týdny jsem z květu vyráběla sirup a teď už pomalu dozrávají bezinky. To znamená, že mám maximálně dva týdny, než mě čeká výroba „bezinkové medicíny“. S bráchou jsme na ní vyrostli, táta nám každé ráno vrazil do pusy jednu lžíci, ať jsme zdraví. Byli jsme.

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už poprakaly. Foto: Sláma v botách

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už popraskaly. Foto: Sláma v botách

 

Červená cibule se zadařila. Takovéhle mám všechny. Foto: Sláma v botách

Červená cibule se zadařila. Takovéhle kousky mám všechny. Foto: Sláma v botách

 

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prosplo. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prospělo. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

 

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Je ho málo a je malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

 

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

 

Mezitím se snažím v lednici už po několikáté zavést co nejefektivnější systém ukládání zeleniny.  Ale ať to přeskládám, jak chci, všechno tam nenarvu a po čase zase někde objevím, že nějaká zapomenutá okurka stihla zplesnivět. Cukety už jsem vzdala, ty skladuju v chodbě. Talíř s broskvemi mám na balkoně. Mrazák taky není nafukovací, tak postupně expadnuju do tchánova. Zítra budu zase smažit pakory (recept ZDE) a asi podesáté dělat tohle léto kapustové karbanátky (můj spešl recept někdy příště). Co se vší tou cuketou, nevím. Nádivku? Nebo z ní upéct nějakou buchtu?

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Začíná se mi točit hlava… začínám se těšit na zimu… Já, milovnice plavek a letních hiců. Nikde nebude žádná kapusta, na květák s cuketami budu jen nostalgicky vzpomínat. A až si hodím zmrzlé nohy na stůl a schoulím se na gauč do teplé náruče svého konečně spokojeného muže, vytáhneme si k fotbalu náš domácí smažený hrášek s wasabi a ledový byt tiše prozáří krb domácího štěstí.

Do té doby ale prosím někdo zastavte tu splašenou bestii. Nebo mě ta úroda… no… asi vážně zničí!

Ať mi rostou! ©

 

6 thoughts on “Ta úroda mě zničí!

  1. Pingback: Co se dá pěstovat na podzim | Sláma v botách

  2. Pingback: Farmářská panna u zpovědi II. „A stálo to za to?“ | Sláma v botách

    • To je výborný tip, mileráda zkusím, hrnou se na mě cukety z celé rodiny, protože se rozkřiklo, že „my to jíme“, takže obden dostávám od všech babiček a tet po jeden až dvou kouscích. S takovým zásobováním ani my opravdu nestačíme držet krok. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *