MÝM PERMAKULTURISTŮM! Nové DESATERO BIORAD A OMYLŮ pro rok 2018

2 komentáře

První desatero začínající ekozahradnice jsem sepsala hned po první sezoně s motykou. A neměnila bych v něm ani slovo.  Ale přišly sezony další a s nimi nové – krásné i drahé – perma-zkušenosti.

A tak, i když jsem pořád zahradnice na baterky a zodpovědně mohu prohlásit pouze to, že vím, že nic nevím, dovolím si přesto uplynulý zahradnický rok zakončit novým desaterem permakultuřící blondýny. Protože zahrada, má přísná učitelka, mě opět zahrnula zkušenostmi, o které vás nemůžu ochudit.

1. O jednu zahradu dělit se budeš!

…šetřte se a družte se, makat za vás můžou i jiní, rádi…

Máte zahrádku jako tintítko, nebo naopak lány, o které se nestíháte starat? A víte, kolik je všude kolem lidí, kteří by za vaši zahradu, ať je, jaká je, dali nevímco? Mít možnost trávit čas „venku na svém“ a třeba si i něco pěstovat je pro spoustu lidí hlavně z města nesplnitelný sen.  Ale vy pozemek máte a netvrďte mi, že by se vám občas nehodila spřízněná duše (a její ruce), která na záhonech sem tam vypomůže nebo alespoň zalije rajčata a otrhá okurky, zatímco jste na dovolené.

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Chtělo to posily. Foto: Sláma v botách

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Mám už ale posily. Foto: Sláma v botách

V zimě jsem jednu takovou paní, co marně sháněla zahrádku, potkala. Nabídnout jí flek u mě byl spásný nápad pro nás obě. Nechtěla jsem za to peníze, ale nemyslete si, charita to taky nebyla. Těch pár metrů, které si paní M. z mojí zahrady ukrojila pro své okurky a rajské, mi vynahradila jinak. Vyplela mi česnek, jindy (častokrát) zalila cukety, občas přidržela Vendu, když jsem musela odskočit do stodoly, nebo ho rovnou pohlídala, když jsem jela pro Lidku do školky. Většinou jsme se ale na zahrádce míjely a sdílely pozemek v soukromí, já přes den, ona večer po práci.

Člověk navíc se na zahradě zkrátka vždycky hodí, ať vám patří hektary, nebo jen pár metrů v zahrádkářské kolonii. Rozhoďte sítě, kdo z vašich známých by měl o „podnájem“ vaší latifundie zájem, případně se poptejte v permakulturní skupině na facebooku. Stanovte si pravidla a těšte se ze společné práce i úrody. Budete mít s kým se rozdělit o přebytky i o neoblíbené zalévání či sekání trávy. Krom pár metrů pozemku (a nutnosti se o ně starast) nemáte co ztratit.

(Tímto děkuji paní M. za rajské a okurky, které jsem si občas drze nabídla. No co, já stanovovala pravidla. :-))

 

2. Nevezmeš jíchu do ruky nadarmo

…ne nadarmo, ale jako svého přírodního spojence proti obávanému padlí…

Poprvé jsem loni mohla mít dostatek dýní a cuket na celý rok. Konečně jsem totiž vychytala jejich skladování – nechce to sklep, ale větranou chladnou místnost a nejlépe, aby se plody vzájemně nedotýkaly, pak neplesniví. Těšila jsem se tedy na sklizeň roku, jenže v srpnu zrada. Listy mých miláčků pokryl podivný bílý povlak a bylo po srandě. Po supersklizni. Ta „bílá nemoc“ bylo padlí nebo houbovité onemocnění, které když se rozjede, může zamořit celou zahradu, nejen cukety a dýně, ale i okurky, hrášek, patison, řepu, polníček…. jak jsem se bohužel osobně přesvědčila. Padlí napadlo půlku mé zahradu a já nestačila vytrhávat a pálit nemocné rostliny. Pěknej moribundus, fňukala jsem. A přitom bývalo stačilo se před padlím předem chránit. Namíchat si  na začátku sezony jíchu z přesličky a preventivně jí rostliny zalévat a postřikovat.

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a spálení nemocných rostlin. Pro jistotu. Foto: Sláma v botách

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a pálení nemocných rostlin. A můj pláč. Foto: Sláma v botách

Přeslička je účinný přírodní fungicid, který dokáže ochránit výše zmiňované rostliny a nejen ty, i další, třeba rajčata, broskvoně či vinnou révu. Sušenou ji koupíte jako léčivý čaj v lékárně nebo farmářských prodejnách (cca 50 Kč za balení), svaříte ji dle návodu, necháte den odstát, přecedíte a pak jíchou zaléváte rostliny nebo ji postřikovačem rozprašujete na listy.

Funguje to spolehlivě, ale začít se musí, ještě než se padlí objeví. Pak už může být pozdě. Permakulturisti se dušují, že to funguje. A já se zase dušuji, že na přesličku letos nezapomenu. Loni to byla poučná zkušenost, fňuk.

Foto: Sláma v botách

Už se chystám, přeslička zakoupena. Foto: Sláma v botách

Krom přesličky jsou účinné i zákvasy z plevelů, kostivalu či kopřiv. O nich jsem psala v prvním desateru. je k přečtení v mé knížce Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys cibule i česneku dost zasadil

…dejte jí dvakrát víc, než si myslíte, že spotřebujete. A bude to akorát…

Jednoduchá matematika. Vaříte denně a do každého jídla přijdou dvě cibule. To je 700 cibulí za rok. Ok, jsou dny, kdy se z vaření ulijete nebo jíte venku, ale tyhle speciální případy zase vyváží jídla jako guláš nebo cibulový koláč, do kterých naráz přijde kilo cibulí, jen to fikne. Takže těch 700 kousků ročně platí.

Můj výpočet mějte v hlavě, až na jaře půjde pro sadbu. Mně se ještě nepovedl rok, kdy bych cibule měla ve sklepě dost. Pokaždé dokupuju. A pokaždé se sama sebe ptám, proč jsem na jaře se sazečkou šetřila? Proč cibule prostě nezaseju dvakrát víc, než si myslím, že je akorát? Proč troškařím? Vždyť místa je na zahradě habaděj. Cibule je zelenina, kterou vždycky sníte. Která se hodí furt, na každé vaření, dokonce i jako lék (cibulový čaj na kašel, kloktání, cibulové obklady na krk) Její pěstování je jednoduché, nevyžaduje extra zalévání, jen trochu pletí, pokud tedy nemulčujete. Dobře se sklízí i skladuje, a když na jaře začne měknout a klíčit, alespoň máte po zimě hned něco zeleného do talíře. Neexistují nevýhody a sadba – nemáte-li vlastní – taky nestojí moc, aby člověk musel nad každým zasetým řádkem přemýšlet.

 

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara vítanou zeleninou. Foto: Mikumi

Podobně uvažujte, také až budete sázet česnek. I ten se používá do spousty jídel, skladovat se dá celoročně a většinou všem na konci sezony chybí. Sadbu je ale třeba obstarat ihned po letní sklizni, protože na jaře už ji nikdo nemusí mít (anebo si za ni připlatíte). Z mojí zkušenosti se česnek nejlíp skladuje zabalený každá palička zvlášť do jemného, nepotištěného papíru, který se používá v obchodech k balení zboží nebo v květinářství. Archy se dají koupit v papírnictví, jeden za korunu. Takto zabalený česnek dejte do větrané, ale chladné místnosti a uvidíte, že nebude plesnivět ani vysychat. A kdyby se snad nedejbože stalo, že ho máte koncem sezony furt moc, kdo vám brání ho prodat? Za dobré peníze samozřejmě. Jste totiž široko daleko nejspíš jediný, kdo ještě česnek má…

ZSzení česneku. Foto: Sláma v botách

A když nemáte cibuli, tak tam dejte česnek. 🙂 Foto: Sláma v botách

4. Cti pravidla semínkaření a vlastní osivo zdarma mít budeš

…tohle zvládne i začátečník. Otestováno na těžce podprůměrné zahradnici – na mně…

Minulý rok jsem překvapila samu sebe, když jsem v našem městečku nejprve založila semínkovnu (více ZDE) a pak to, co propaguju – že semínkaření není věda- opravdu stvrdila vlastním příkladem. No samozřejmé to nebylo. Protože jedna věc je pindat o semínkaření na internetu a v mém případě i v novinách, a něco jiného opravdu na podzim šustit sáčky s vlastním osivem. Na facebooku vždycky všechno vypadá jednoduše, na pohodu… Jenže zatím, víme, že?

na facebooku všechno vypadá jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na silvestra. Foto: Sláma v botách

Na facebooku všechno vypadá ták jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na Silvestra. Foto: Sláma v botách

Naštěstí se ale ukázalo, že na „chlubítku“ ani nebudu muset (moc) lhát, protože semínkaření v mém zátěžovém testu uspělo. A tak i taková roztěkaná blondýna s dětmi a zahradou na krku zvládla sklidit vlastní semínka, pro sebe, kamarády i tu semínkovnu. Z toho vyplývá, že domácí semínkaření  DOOPRAVDY žádná věda není. Ne, pokud pěstujete amatérsky, v malém množství, bez ambice sklízet dokonalou zeleninu odpovídající jen a přesně té či oné odrůdě. Jinak to pochopitelně věda je a peníze, které semenářské firmy chtějí za své barevné pytlíčky, jsou oprávněné. Pokud ale jen chcete pěstovat hrášek a špenát, nikoliv hrách dřeňový Gloriosa velmi raný či špenát setý Trumpet F1 jarní přezimující,  prostě nechte pár rostlin špenátu vykvést a vytvořit semínka, která až dozrají, skliďte. Šmitec. Za rok už nekupujete barevný sáček, ale sejete vlastní osivo. Sice se vám mohlo zkřížit s jinou odrůdou špenátu pěstovanou sousedem, ale výsledkem bude stále špenát a o to snad šlo.

A takhle to vypadá, když se v záhonu vysemení špenát. O druhou sklizeň sezony je bezpracně postaráno. Foto: Sláma v botách

A takhle to vypadá, když se špenát v záhonu vysemení. O druhou sklizeň sezony je postaráno. Bez práce. Foto: Sláma v botách

Některé druhy se semenaří vysloveně takhle snadno (hrášek, ředkvičky, fazole, z bylinek měsíček, z kytiček afrikány), s jinými je to už těžší (tykve se mezi sebou rády kříží, mrkev s petrželí a cibulí jsou zase dvouletky, mají-li vydat semínka atd.), ale pořád trvám na tom, že nemáte-li šlechtitelské ambice, pouze chcete vlastní osivo zdarma, je tohle cesta. Bezbolestná, skoro bezpracná, eko, bio, perma a módní k tomu. A na facebooku budete king.

Základní info k semenaření sdílí Iniciativa Semínkovnawww.seminkovny.cz, polopaticky se o tom dočtete v brožuře sdružení Gengel Pěstujeme vlastní semínka, poradí vám facebooková skupina Permakultura a něco je i v mém prvním desateru (vyšlo v knize Sláma v botách – humor * zahrada * recepty * život). Už čtyři roky si totiž amatérsky semenařím fazole, mák, hrášek a dýně. Letos přibyly cukety, špenát, pastinák, měsíček, afrikány, citronová bazalka, řeřicha, rukola, máta balšám a další, na které si teď nevzpomenu, a můj táta se zase postaral o semínka okurek, rajčat, pórku a cibulky sečky. Doufám, že na jaře všechna krásně vyklíčí. Když jo, to si pište, že se pochlubím, na chlubítku…totiž, na facebooku, kde jinde.

Makovička plná budoucího papání i semínek pro sklizeň v příštím roce. Mák semenařit je opravdu snadné. Foto: Sláma v botách

Semenařit mák není žádná MAKačka. Foto: Sláma v botách

5.  Nepřekombinuješ!

…Tři sestry? A není to moc, Antone Pavloviči?…

“I o permakulturním orgasmu platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jen vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít. Ano, řeč je o polykulturách.“

Polykultury patří k rodinnému stříbru permakultury. Jsou vymazlenou odpovědí permakulturních zahradníků na potřebu ochránit úrodu bez chemie, zužitkování každý centimetr záhonu, nemuset moc plít ani moc zalévat…Prostě se vyseje deset druhů zeleniny do jednoho záhonu a pak už jen pozorujete, jak vše ve vzájemné harmonii spokojeně roste. Takovej zahradnickej orgasmus. No, bohužel ale i o tom permakulturním platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jenom vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít.

Já o rajském stavu svých záhonů taky zatím spíš fantazíruju, než že by se mi k němu dařilo byť přiblížit. Nepochybuju, že polykultury fungují, jenže pochopit, co a jak společně vysít, aby to SKUTEČNĚ fungovalo, to už vyžaduje nějakou zkušenost i zahradnický cit. V opačném případě sklidíte jen tunu ředkviček nebo záhony ovládne měsíček a afrikány, zatímco všechno ostatní, co jste s nimi taky chtěli vypěstovat, v záhonech smutně paběrkujete. A třetí scénář, možná úplně nejhorší, je, že sice všechno tak nějak vypěstujete, ale překvapivě se u toho nadřete třikrát víc, než kdybyste vsadili na klasické řádky a tu a tam mezi nimi projeli plečkou.

Ani po čtyřech letech zahradničení tím potřebným citem a zkušenostmi neoplývám tolik, abych si troufla osadit záhony jednou velkou zeleninovou polykulturou, místo toho na většině území poctivě řádkuji a plečkuji, protože proti pokusným záhonků, kde pěstuji smíšeně, se mi to pořád osvědčuje víc. Buď jsem permakulturní tele, anebo má pravdu Alena Gajdůšková z Akademie permakultury, že může trvat až deset let, než zahradník plně pochopí všechny přírodní vztahy panující na jeho zahradě (rozhovor ZDE). Až si říkám, jestli to vyznavači řádků a postřiků nemají jednodušší.

Na pár fungujících polykultur jsem ale i já přece jen připadla a paradoxně se mi osvědčuje pravý opak toho, co bývá většinou doporučováno – nesázet hned deset druhů k sobě, ale odpíchnout se od dvou, od tří a postupně si přidávat. Nepřekombinovat to.

Dařil se mi:

česnek v jahodách

česnek s polníčkem

dýně s kukuřicemi („Dvě sestry“. Když jsem zkoušela klasické indinské“Tři sestry“, fazole mi nevím proč nikdy neprosperovaly.)

cukety s kukuřicemi

měsíček a afrikány s čímkoliv (ale je třeba počítat s tím, že rostliny narostou a seberou si dost místa. S množstvím to při výsevu nepřežeňte.)

kedlubny s cuketami

Tykve a kukuřice, spolu a navždy. Foto: Sláma v botách

Tykve a kukuřice, dvě sestry, které se fakt mají rády. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. To byla kombinace, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. Polykultura, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

První rok na mé první zahradě. To jsem byla sice nejvíc polykulturní, ale sklízela především afrikány.  Foto: Sláma v botách

Nedařilo se:

cibule s řepou (řepa a její obří listy cibuli zcela zastínily. Nerostla.)

petržel s cibulí (podobný případ. Bujná nať cibuli zastínila. A při sklizni jsem cibul v petrželi ani nemohla najít.)

polníček a hrách v blízkosti dýní a cuket (zašlo na padlí šířenou z tykví)

cokoliv kombinovat s mrkví. Výjimku mají jen ředkvičky při společném pěstování, ale v řádku!

Jo, a ještě na něco jsem zapomněla. Výhodou, ale pro mě problémem polykultur je také nutnost úrodu pravidelně sklízet. A když říkám pravidelně, myslím tím denně. Jelikož na zahradu jezdím nárazově, kultivované sklízení tu kedlubny, tam ředkvičky, onde salátku a támhle mrkve pro mě nepřipadá v úvahu. Potřebuju na zahradu skočit a odnést v jednom koši cukety, ve druhém špenát a do třetího sklidit tři řádky cibule. A na to se ty líbivé, vychvalované a jistojistě fungující polykultury bohužel tolik nehodí.

Snad mě po tomto přiznání neoznačíte za kacířku zasluhující vyloučit z permakulturní skupiny. Věřím, že se třeba situace časem změní. Teoreticky za nějakých šest let.

 

6. Nepostříkáš!

…nemáte-li úrodu na kšeft, ale jenom pro sebe, důvěřujte své zelenině, že se vzpamatuje z lecjakého průšvihu. No tak holt nebude dokonalá… 

Pokud jste profi farmář, který potřebuje bezchybnou úrodu pro náročné zákazníky, lituji vás. Asi totiž existují jenom dvě možnosti. Buďto stříkat (eko, či neeko postřikem), nebo přijmout jako fakt, že vaše výpěstky nebudou dokonalé. Protože zatím jsem opravdu nepřišla na to, jak bez stříkání zajistit dokonalou sklizeň. Mít jednu mrkev jako druhou, bez háďátek a neohryzanou myšmi, salát neožraný slimáky a rukolu bez listů provrtaných dřepčíky. Spousta mých mrkví (ne všechny, ale dost) má buď různý patvar, nebo je prožraná právě různými škůdci, hlavně drátovci (larvami brouka kovaříka). Ale to jí nebrání v tom, aby byla sladká, křupavá, chuťově dokonalá. A tak to s domácí zeleninou obvykle bývá. Chuťově vítězí, jen na kráse mívá chybičky.

Listy ředkviček mívám zásadně provrtané dřepčíky, v bramborách mám mandelinky, růžičkovou kapustu zase plnou molic a listy té kadeřavé okousané housenkami běláska. Není to pohled k pohledání, ale pokud to rostliny přežijí, a jako že to obvykle přežijí všechny, připadá mi méně pracné i finančně náročné pár rostlinek holt obětovat, než podnikat kejkle s postřiky, byť i těmi ekologickými. O růžičkové kapusty jsem si v létě dělala opravdu velké obavy, protože jak molice, tak dřepčíci jim dávali zatraceně zabrat. Když se kapusty jakž takž vzpamatovaly, udeřil bělásek. Ale…. nevycukala jsem… a tak přece jen celý podzim i teď v zimě sklízím nádherné kapustičky.

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že takovou invazi nepřátelských jednotek škůdců všeho druhu nemohou přežít. Foto: Sláma v botách

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že invazi nepřátelských škůdců nemohou ty nebožačky přežít. Foto: Sláma v botách

Nemáte-li ambici si prodejem zeleniny vydělávat, věřte, že vaše úroda se z lecjakého škůdce vzpamatuje. Chuťová odměna za to, že jste ve zkoušce nervů obstáli, vás nemine.

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

 

7. Pokud nekradeš, vlastní tinktury si naděláš

… jsou účinnější než sirupy nebo čaj a dost se za ně platí. Tak si vyrobte své!

Což o to, bylinek obvykle bývá na permakulturní zahradě dostatek, ale kde furt brát čas patlat se s těmi sirupy, octy, medy, marmeládami a kdovíčím dalším? Já loni poprvé z bylinek nevyráběla VŮBEC NIC (a že rozhodně bylo z čeho). Ale pro samou stavbu (článek HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.) a děti (článek Roste to a já UŽ TAKY VYROSTU) už jsem opravdu nevěděla kudy kam. Pak ale přišel závěr roku, s ním rýmy a kašle, a já si nadávám, že alespoň nějakou bylinkovou tinkturu jsem si nenadělala. Protože za echinaceové kapky, lichořeřišnicové, šalvějové a tymiánové tinktury a další nakopáváky imunity už jsem vydala částky, které manželovi vůbec nemůžu přiznat. Poučení pro příště?

Pokud nejste fanouškem sirupových úderek a dalších kulinárních tvořeníček, alespoň si letní bylinky nasušte na čaj, nebo lépe, naložte je do láhve tvrdého a vyrobte si tinkturu. Jde o bylinný výluh získaný máčením bylinky v alkoholu. Není to složité ani časově náročného a co je nejdůležitější, nezapatláte při tom celou kuchyň ani sebe jako při výrobě sirupu. V tinktuře je síla bylinek nejvíc koncentrovaná a obsažený alkohol ještě napomáhá účinné látky lépe vstřebat. Nevýhody neexistují, takže příští rok s flaškou 51% slivovice v jedné a mísou otrhaných bylinek v druhé ruce nástup na značky.

Více info o výrobě tinktur si půjčuji ze stránky kreativni-tvoreni.info, kde je postup jednoduše a jasně popsán:

„Tinktury vyrábíme naložením bylin v lihu. Metoda se používá zejména pro byliny, jejichž některé složky nejsou rozpustné ve vodě, nebo v případě, kdy chceme, aby výluh dlouho vydržel. Tinktura vydrží až 2 roky. Vyrobíme ji tak, že jeden hmotnostní díl drogy zalijeme 5 hmotnostními díly lihu o koncentraci 60 až 70 %. S úspěchem lze ale použít také vodku nebo slivovici, která má větší obsah alkoholu. Při pokojové teplotě necháme 7 až 14 dní vyluhovat. Poslední den slijeme vzniklou tekutinu a přefiltrujeme (stačí filtr do kávovaru). Při přípravě tinktury z čerstvých bylin se místo pěti hmotnostních dílů lihu dají pouze čtyři. Líh je lehčí než voda, proto půl litru 60% lihu váží cca 400 g. Tinktura se obvykle užívá třikrát denně, v množství 20 až 25 kapek. Alkohol před užitím lze odstranit tak, že tinkturu nakapeme do horké vody nebo čaje a necháme vychladnout. Po dobu chladnutí se alkohol odpaří, zůstanou pouze účinné látky.“

Lichořeřišnice je nejen krásná kytka, ale i přírodní antibiotikum se širokým spektrem účinku (léčí infekce močových cest, záněty dýchacího systému a další) . Nejlepší je užívat ji v podobě tinktury.  Dávám si závazek ji letos vyrobit. Foto: Sláma v botách

Třikrát denně dvacet kapek, budeš chlapík jako rys. Foto: Sláma v botách

A do té doby holt musím kupovat tyhle flaštičky. Třikrát denně dvacet kapek, budu chlapík jako rys.  Foto: Sláma v botách

8. Včas sklidíš, co se dá…

… protože na úrodu se třesou i jiní strávníci… 

Na vaši úrodu si může dělat zálusk leckdo, ale bavme se teď o škůdcích zvířecích. Hlodavci, slimáci ani ptáci bohužel nechápou, že ten mák, rybíz, mrkve či salát si pěstujete pro sebe a chtějí si uzobnout svůj desátek, někdy bohužel i víc. Pokud se s nimi nechcete dělit:

  • rybízy, borůvky a další barevné bobuloviny překryjte ještě zazelena starou záclonou nebo sítí. Zakrýt můžete i jahody, i ty špačkům chutnají.
  • Cudná nevěsta, nebo dozrávající rybíz? Cé je správně. 🙂 Foto: Sláma v botách

  • mák sklízejte postupně, když jsou makovice ještě zelené, ale už v nich začínají chrastit první semínka. Nečekejte, až dozrají, ptáci vás předběhnout. Makovice pak dejte doschnout a dozrát do stodoly nebo jinam pod střechu.
  • salát je pro slimáky příliš velké lákadlo a každý den, kdy se k němu mohou dostat, riskujete. Někdy se vyplatí sklidit radši menší kousek, než nesklidit nic.
  • kořenovou zeleninu vyryjte a zazimujte do hoblin (viz bod č. 7), hned jak jí začne žloutnout nať. Bude jí tam stejně dobře jako v zemi, s tím rozdílem, že ve sklepě se k ní hlodavci a slimáci tak snadno nedostanou.
  • ořechy sbírejte průběžně, hned jak spadnou na zem. Čím déle leží ve vlhké trávě a listí, tím víc jich pak vyloupete plesnivých. Anebo vůbec nevyloupnete, odnesou si je veverky.

Takhle drzé nejsou jen lázeňské veverky, ale i ty z Beskyd. Na naší zahradě mají taky pré, ale zatím máme ořechů dost, tak se můžeme dělit.  Foto: MIKUMI

9. A  do hoblin to zahrabeš

Neobjevila jsem lepší způsob, jak uchovat kořenovou zeleninu (petržel, mrkev, ředkve, řepu), než zahrabat ji ve sklepě do smrkových hoblin. Poptejte se nějakého truhláře, jestli by vám pár přepravek hoblin nepřenechal. Zeleninu pak nandejte do beden, zasypte hoblinami a uložte do sklepa. Vydrží pevná, jako čerstvě sklizená po celý rok. A použité hobliny pak můžete hodit na kompost. Prostě s hoblinami na věčné časy a už nikdy jinak. A netvrdím to jenom proto, že jsem snacha truhláře. 🙂

10. Se slimáky se vyrovnáš

… nikdo je nemilujeme, ale to neznamená, že jsou naši úhlavní nepřátelé na smrt a na smrt…

To se jí to mluví, když slizáky hnědý na zahrádce nemá, říkáte si teď možná. Ale kdepak. I my máme na zahradě slimáků, že bychom jimi mohli vysypávat cestičky. V létě jsem se s nimi nedobrovolně dělila o salát a na podzim za mě dosklidili řepu a mrkve, aniž bych se jich o takovou dělbu práce prosila (video Co dokážou slimáci s podzimní úrodou). První rok svého zahradničení jsem věřila, že se mi třeba slimáci vyhnout a pak, že se mi podaří je vyhladit  – vše byla jen zbytečná práce, nervy a zkažená nálada.

První rok mého zahradničení se slimáci obzvlášť činili. Uchránit se mi před nimi nepodařilo nově založenou bylinkovou zahrádku. Ale pak jsem dospěla k řešení. Více v mé knížce Sláma v botách, která vyšla před Vánoci a můžete si ji OBJEDNAT.

Pokud máte indické běžce nebo možnost si je na pozemek půjčit, velebte nebesa za ty dary, fakt vám to přeju. Ale my ostatní smrtelní zahradníci bychom se s tím asi měli smířit: ten kousek země zvaný „naše zahrada“ nikdy nebude tak úplně v naší moci. Nejsme pány tvorstva a slimáci nám to rádi každý rok připomenou. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat,  ale to je asi tak všechno, co s tím naděláme. I oni bohužel k zahradě patří. Vztekat se, že JÁ je tam nechci, je jako chtít svět bez válek a nemocí. Ano, ideálně by tak svět vypadal měl, jenže… A tak buďme rádi, že nám zdraví slouží a válčí se jinde, a nedělejme bitevní pole z našich zahrad. Když na hnědého příživníka narazíte, klidně ho hoďte do sudu s vodou nebo solí a proměňte ho bez milosti na tekuté hnojivo. Ale neproklínejte přírodu za každý okousaný salát, hlady snad bez něj neumřete.

Loni jsem, po čtyřech letech „řešení a prožívání slimáků“ , už rezignovaně složila ruce do klína, ale škody byly překvapivě stejné, jako když jsem kolem slimáků celé léto tancovala. Náhoda? Musím věřit, že ne. Pokud vás baví líčit pivní pasti, studovat složení jedů nebo po každém dešti vyrážet na smrtonosný lov, prosím, tak pokračujte. Pokud vás to už ale nebaví, nakupte (vypěstujte) holt o pár sazenic víc a smiřte se, že prostě nějaké ztráty na úrodě budou. Přípravky proti slimákům (nebo to pivo) taky nejsou zadarmo. Válka skončí, uleví se vám.

Akorát…možná… přece jen jednu věc vám poradím, jestli můžu… mrkve a řepu si skliďte včas.

Byla by to byla bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli bývali nebyli sežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Byla by to bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli nesežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Úspěšnou zahradnickou sezonu 2018 vám (nám) přeju, bez přemnožení slimáků a další havěti, bez padlí i bez toho, že v záhonech únavou padnete vy.

Ať je to krásný rok, na který budeme rádi vzpomínat.

PF 2018 Sláma v botách

♥ Veronika, Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

Knížka Sláma v botách je na světě. A takhle vypadá(me)!

6 komentářů

Knížka Sláma v botách dorazila z tiskárny. A tak vám své třetí dítě můžu konečně představit v plné kráse. 

Foto: Sláma v botách

Je to humoristická kniha o mně, mé zahradě, rodině, městečku L. i o mém milovaném Valašsku a pár přátelích ztama. Nechybí fotky, recepty a hlavně humor. Ale šak se už známe. 🙂

První setkání s knihou ve skladu lounské knihovny, úterý 5.12. 2017 v podvečerních hodinách. Originální dárek od Mikuláše. Foto: Sláma v botách

Držim ji! Každá knížka má přes půl kila, prostě poctivej kus literatury. Foto: Sláma v botách

A už si svoje miminka pyšně fotím na Slámin Facebook. Foto: Sláma v botách

208 stran, barevná příloha s fotografiemi a recepty. Foto: Sláma v botách

Objednat si je můžete u mě mailem info@slamavbotach.cz, nebo si pro knížku přijít do Městské knihovny Louny. Prodává se za 269 korun. Foto: Sláma v botách

Kolegové a přátelé, kteří se na knížce podíleli. Foto: Sláma v botách

 

Kapitoly z Valašska. To jejich nářečí mi dalo zabrat. Michal na telefonu a e-mailu mi to ještě honem honem opravoval.  Foto: Sláma v botách

 

Osobní věnování si tak právem zasloužil. Foto: Sláma v botách

 

Všichni dostanou knížku podepsanou a očíslovanou. Takže v knihovně podepisuju prvních sto kousků a už někde od padesátého si říkám, proč musím mít tak dlouhé jméno. Foto: Sláma v botách

Veronika a srdíčko. Do každé knížky. Venda dohlíží, jestli už to nemotám. Foto: Sláma v botách

 

Někteří máte originální žádosti o věnování. „Kačence – blondýnce od blondýnky“, píšu do jedné knížky. Foto: Sláma v botách

 

Ukázky z knížky a víc „technických informací“ máte taky v předchozím článku o knížce Sláma v botách.

POZOR: NOVINKA! 

Kromě mé knížky si můžete na jedno poštovné objednat ještě kuchařku JAKO U BABIČKY vydanou spolkem Lounští Lounským, který pomohl na svět mojí knížce. Uvnitř najdete osvědčené recepty z Městské knihovny Louny. U mojí babičky měla tahle kuchařka velký úspěch, a to nejen proto, že uvnitř našla recept na bezové víno svojí maminky – MOJÍ PRABABIČKY. 🙂

Kuchařka Jako u babičky, osvědčené recepty z Městské knihovny Louny. Vydal spolek Lounští Lounským. Cena: 159 Kč.  Foto: archiv Sláma v botách

kuchařka JAKO U BABIČKY
35 karet s osvědčenými recepty z Městské knihovny Louny!
Z jedné strany je vždy fotografie a z druhé recept.
Obsahuje recepty na slaná i sladká jídla, oblíbené klasiky i (málem) zapomenuté speciality.

Cena: 159 Kč

Avokádová pomazánka… Kuchařka Jako u babičky, Lounští Lounským, Městská knihovna Louny. Foto: archiv Sláma v botách

Čokoládový dezert, Bramborový salát, Bramborové šišky s masem… Kuchařka Jako u babičky, Lounští Lounským, Městská knihovna Louny. Foto: archiv Sláma v botách

Kuchařka se prodává v Městské knihovně Louny nebo si ji můžete objednat tady na webu.

 

 

Vaše Veronika, Sláma v botách

Ať mi rostou!©

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

2 komentáře

Aneb to nejlepší z blogu pěkně v jedné knize…

Když jsem si před pár lety sbalila v Praze fidlátka a přitáhla těhotná zpátky do rodného města, vůbec jsem nevěděla, co od života čekat dál.  Že skončím v zablácených gumákách, s náručí plnou pytlíků semínek a děckem válejícím se někde mezi tím, jsem tenkrát opravdu netušila. A že o tom napíšu román-blog, tak to už vůbec ne.

Ale jak jsem teď ráda, že jsem skončila právě takhle. 🙂

Fanfáry, prosím! Neboť vaše oblíbená Sláma v botách konečně vychází knižně. Foto: Sláma v botách

Vychází blogoromán SLÁMA V BOTÁCH: o prvních dvou letech mého biozahradničení, o tom, jak a proč jsem se na tuhle dráhu vydala, co na to mé dítě, mé nervy nebo můj jinak příkladně trpělivý manžel. Recepty, humor, fotky, nové historky a hlavně čekání na velký happy-end. Užijte si veselé čtení o jedné takové mamince ze severočeského města L., co si nevážila klidu mateřské „dovolené“, a tak skončila… se slámou v botách. 🙂

Román pro všechny zahrádkařící maminky (a jejich trpělivé rodiny) 😉 Aneb zplodit dceru, založit zahradu, napsat román… Foto: reprint obálky knihy Sláma v botách

Veronika Kyčera Kučerová

Sláma v botách

humor * zahrada * recepty * život

Vychází 7. 12. 2017.

Cena: 269 Kč (+ 70 Kč poštovné)

208 stran, tvrdá vazba s přebalem, barevná příloha, ilustrace, fotografie, recepty…

OBJEDNÁVEJTE: INFO@SLAMAVBOTACH.CZ, kucerova@mkl.cz

KŘEST KNIHY a autogramiáda: neděle 10. 12. 2017 od 16. hod., Městská knihovna Louny. Jste srdečně zváni!

Vydává spolek Lounští Lounským pro Městskou knihovnu Louny. NÁKUPEM KNÍŽKY PODPOŘÍTE SPOLEK LOUNŠTÍ LOUNSKÝM a přispějete na vydání dalších knih.

Každá kniha je očíslovaná a osobně podepsaná přímo ode mě. ♥

****

O knize: Veronika jednoho dne zjistí, že hlavní položku napnutého rodinného rozpočtu představují výdaje za biopotraviny. A tak začne jednat. Zakoupí rýč a gumáky a začne zúrodňovat ladem ležící pozemek manželovy babičky na vsi. Vypěstovat pro rodinu kedlubny a brokolice se však ukáže těžší, než si městská vysokoškolačka myslela. Podaří se jí naplnit sklep zaručeně ekologickou úrodou? A jak její nový koníček zasáhne do života celé rodiny? Slzy smíchu i dojetí zaručeny!

A jaká ta knížka ještě je?

  • VESELÁ. A bavit se na cizí účet je vyzkoušený lék na blbou náladu, rozpouštěč depek a ohřívák srdce.
  • DOJEMNÁ. Aby ne, když se všechno, o čem píšu, doopravdy stalo. A nejkrásnější příběhy vždycky psal život sám…
  • INSPIRATIVNÍ. Sdílím své nejlepší recepty pro každé roční období, fotky zahrady, svých výrobků a vůbec všechno, co jsem za dobu, co zkouším biozahradničit, na vlastní kůži odzkoušela. A že to občas byly lekce!

Varování: Nejpozději po přečtení téhle knížky se změní váš pohled na okolní přírodu, svět… a možná i na vaši vlastní zahrádku. (A život.) 

****

VAROVÁNÍ Č. 2: KNIHA POJEDNÁVÁ O SKUTEČNÝCH UDÁLOSTECH A LIDECH. I VÁM SE MŮŽE STÁT, ŽE SE V KNÍŽCE NAJDETE. TOŽ PANÁKA NA ODVAHU A DO TOHO!

Ukázky z knížky:

Čeká vás to nejlepší z prvních dvou let psaní tohoto blogu plus úplně nové kapitoly. Foto: Sláma v botách

Nejlepší recepty, na které se mě pořád ptáte. Foto: Sláma v botách

Poznáte se na některé fotce? Foto: Sláma v botách

 

 

Román-blog Sláma v botách, vydává spolek Lounští Lounským pro Městskou knihovnu Louny. Autorka: Veronika Kyčera Kučerová. Foto: Sláma v botách

KDE KOUPIT:

osobně v Městské knihovně v Lounech

nebo objednávejte na e-mailu:

kucerova@mkl.cz   (e-mail na ředitelku Městské knihovny Louny, shoda našich příjmení je jen milá náhoda)

info@slamavbotach.cz (e-mail přímo na mě)

Nebo použijte kontaktní formulář níže.

Ilustrace od mé bývalé kolegyně z časopisu Nory Calvo Martín pro knihu Sláma v botách. Podobnost se mnou čistě náhodná. Foto: Sláma v botách

 

S novou knihou nové logo blogu. Stvořila ho má kamarádka, bývalá kolegyně a hrdinka jedné z kapitol knihy, grafička Linda Hušková. Kdo umí, umí! DĚKUJU!

POZOR: NOVINKA! 

Kromě mé knížky si můžete na jedno poštovné objednat ještě kuchařku JAKO U BABIČKY vydanou spolkem Lounští Lounským, který pomohl na svět mojí knížce. Uvnitř najdete osvědčené recepty z Městské knihovny Louny. U mojí babičky měla tahle kuchařka velký úspěch, a to nejen proto, že uvnitř našla recept na bezové víno svojí maminky – MOJÍ PRABABIČKY. 🙂

Kuchařka Jako u babičky, Osvědčené recepty z Městské knihovny Louny. Vydal spolek Lounští Lounským. Cena: 159 Kč. Foto: archiv Sláma v botách

kuchařka JAKO U BABIČKY
35 karet s osvědčenými recepty z Městské knihovny Louny!
Z jedné strany je vždy fotografie a z druhé recept.
Obsahuje recepty na slaná i sladká jídla, oblíbené klasiky i (málem) zapomenuté speciality.

Cena: 159 Kč

Avokádová pomazánka. Kuchařka Jako u babičky, Lounští Lounským, Městská knihovna Louny. Foto: archiv Sláma v botách

Čokoládový dezert, Bramborový salát, Bramborové šišky s masem… Kuchařka Jako u babičky, Lounští Lounským, Městská knihovna Louny. Foto: archiv Sláma v botách

Kuchařka se prodává v Městské knihovně Louny nebo si ji můžete objednat tady na webu.

Příjemné čtení všem, kdo jste si mou knížku koupili. Těším se na vaše reakce.

A samozřejmě… na to nesmím zapomenout….

Ať mi rostou! 😉 ©

 

 

15 důvodů, proč mít rád, přímo milovat podzim! Obzvlášť když jste zahradník a rodič k tomu

2 komentáře

Chvála podzimu aneb když má zahradnice na krajíčku…

Foto: Sláma v botách

Naše podzimní rodinka. Foto: Sláma v botách

****

Každý rok nadávám, že už je to zase tady.  Podzim. Protože co to jinými slovy znamená? Že léto je fuč, konec srandy.

Jenomže! Když pak ten podzim nastane, najednou nechápu, proč jsem si stěžovala. Co řešila.

Podzim je úžasný. Jedinečný. Roční období s velkým O.

Protože když je podzim, tak:

  1. Ještě pořád je venku vidět.
  2. Ještě pořád nemusíte být s dětmi odpoledne ani večer zalezlí doma.
  3. A když jste venku, tak (ještě pořád) nemrzne(te).
  4. Příroda je nejkouzelnější z celého roku, dlouhé stíny, vybarvené koruny stromů, promodelovaná krajina, rozfoukané mraky, výhledy do daleka.
  5. A nostalgicky voní mokrým listím, tlející trávou, houbami…
  6. Každý krásný den je jako ukradený kousek léta, jako být za školou, jako malý svátek. Protože jaké očekávání máte od mimosezóny? Může jedině překvapit.
  7. Žádné kroupy, přívalové deště, povodně, ani sucho, úpal, žár.
  8. Nejsou komáři, svilušky, klíšťata, i ti slimáci už si dávají oraz.
  9. Na zahradě se pracuje nejlíp z celé sezony a přitom je stále co sklízet.
  10. Ano, ta podzimní úroda! Jablka, mrkve, dýně, hrušky, houby, vlašáky, burčák…
  11. Tráva ani plevel už tolik nerostou a tempu zahrady se dá konečně zase stačit.
  12. Zavařování, výroba sirupů, kompotů… najednou jste vděční za trochu tepla jdoucího od sporáku a nemáte chuť vyměnit zavařovací hrnec za nejnovější model klimatizace nebo permanentku na plovárnu.
  13. Přátelé jsou zpátky ve městě. Konečně se po dovolených dá bez problémů na čemkoliv domluvit.
  14. A když nadhodíte, že se za vámi lidi můžou stavit na zahradě, vděčně dorazí. Protože kdo má teď v záloze lepší plány?
  15. ZAHRADNICKÁ SEZONA POMALU, ALE JISTĚ KONČÍ.

****

Jo, máte pravdu, ten poslední bod tam patří jenom napůl.

Vyhlížíme, my zahrádkáři, konec sezony s úlevou, nebo s povzdechem? Vítězí stesk, že období rýpání se v hlíně končí, nebo radost, že otročině můžeme dát sbohem a teď to kafe a cigárko…

Foto: Sláma v botách

Chválím tě, země má! Foto: Sláma v botách

Každý rok u mě touhle dobou převažují jiné pocity. Zásadně přitom záleží na výsledcích sklizně.

První sezonu jsem se dojímala nad přepravkami mrkve (články Farmářská panna u zpovědi: Jak to všechno dopadlo I. a Farmářská panna u zpovědi II: Stálo ti to, Verunko, za to?), a druhou měla chuť zapíchnout do všeho (a všech) vidle! (článek Sláma a deprese. Jak psi pochcali fazole a manžel přišel o kalhoty).

Třetí rok za mě zahradničili hlavně rodiče, protože já sama se čerstvě stala dvojnásobnou mámou (s tomu odpovídajícími výkyvy nálad o 180 stupňů pětkrát za hodinu! – článek 9 lidí pod střechou! O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů).

A letos? 

Letos to byla nejlepší úroda ever! Až na vzácné výjimky se na zahradě dařilo vše a můj mozek stále neví, jak s tím naložit. Každopádně musím zrevidovat svoje desatero pro zahrádkařící biomatky, protože VŠECHNO JE JINAK ( jen slimáci jsou „v Ječný“!)   (článek Mým biomatkám! Poučení z loňského vývoje, desatero biorad a omylů) Nový ultimátní článek plný rad pro příští sezonu/-y snad tedy brzy na blogu!

Zatím si jdu svařit mošt, nalít novou sklenku burčáku a talíře dýňové polévky, nasbírat další koš ořechů, vyrýt sladké mrkve a vyloupat fazole. Léto je sice ztraceno, ale zima ještě pořád bezpečně daleko!

Ať období padajícího listí trvá co nejdéle!

Foto: Sláma v botách

Zlatý podzim, zlatý.. len. I ten jsem letos pěstovala. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Zahrada naděluje velikost XL. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Miluju… nakládání kufru při odjezdu ze zahrady. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Pokaždé má auto trochu jiné složení. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

První návštěva v našem obýváku. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Staveniště, pro děti (bahna) ráj. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Svazenka vratičolistá – zelené hnojení, které milují včely. Můj letošní objev díky semínkům zdarma ze semínkovny – článek ZDE. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Kdo z přátel u nás letos nebyl sbírat oříšky? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ta valašská krajina. Už sem na podzim jezdívám deset let a furt se neokoukala. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Báli byste se? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Já, slunce nasávající. A byl i pravý podzimní fičák. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Státní hranice se Slovenskem a vrcholky Javorníků, moje oblíbená hřebenovka. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nás nic nezastaví. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Manžel se zásadním úlovkem. Foto: Sláma v botách

Pozitivní, sluncem prosluněný, stíny promodelovaný, vůněmi prosycený a úrodou korunovaný podzim vám přeje

podzimně naladěná, spokojená…

Sláma v botách 

 

PS. Ok, vím, že zima jednoho dne přijde. Naštěstí ale ani pak není vše ztraceno. Když už ta potvora musí střídat nejhezčí období v roce, alespoň že začíná adventem! 😉 ©

JÍST, KUCHAT, PORCOVAT… Proč je jednodušší pěstovat fazole než kuchat slepici

5 komentářů

Na počest zvířatům, která denně nasazují životy pro náš plný břuch.

Kamarádi mě nedávno šokovali novinkou, že zakládají králičí farmu, ale pozor, na dvorku městské vily! On stloukl z pár prkýnek provizorní králikárnu a ona nad výběh umístila slunečníky, aby se pepici při pastvě nepřehřívali. Nestačila jsem valit oči, když jsem to viděla na FB.

Takovouhle farmu uprostřed vilové čtvrti už jste viděli? Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

A takovouhle farmu uprostřed vilové čtvrti už jste viděli? Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

„Ale to není všechno,“ svítí Markétě oči. „Po králicích jsou na řadě kuřata. V prosinci vás zveme na zabíjačku.“

Načež nám David přináší karton vajíček. Taky jejich domácí!

No nedalo mi to, musela jsem jejich městské hospodářství vidět.

Ve výběhu skotačí osm ušáků a my je s Markétou pozorujeme ze zahradních lehátek, situovaných přesně proti králičímu výběhu. „Je to paráda,“ pochvaluje si novopečená farmářka, „lehávám tu, pozoruju králíky, hotový balzám na duši,“ a hladí si u toho těhotenské břicho. Až začínám pochybovat, jestli svoje pepiky jednou dokáže sníst.

Pak si ale vzpomenu na Davida, jeho dřevorubecký plnovous a paže jako duby… Markéta, protože mi nejspíš čte myšlenky, se jen zasměje: „Dejv se vyloženě těší, jak si je stáhne z kůže. A já je bránit nebudu, dítě potřebuje kvalitní bílkoviny.“

Králičí reality show - lepší než HBO kanál. Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

Králičí reality show – lepší než HBO kanál. Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

****

Jíst, kuchat, porcovat

Od téhle chvíle mi to v hlavě šrotuje. Neměla bych si ke všemu, co dělám, přidat ještě masnou výrobu? Nemusela bych pak chodit pro králíky do farmářské prodejny, zato bych ale musela svoje zvířata sama zabít, a nejen to, taky je kuchat, porcovat… a s chutí jíst.

A to mi připomnělo jednu rok starou událost z D., o které jsem tenkrát na blog ani nechtěla psát.  Spíš na ni rychle zapomenout.

Když se ale v Lidovkách začtu do rozhovoru s primatoložkou a znalkyní zvířecích duší Jane Goodallovou (Zla je schopen jen člověk, říká britská primatoložka, etoložka antropoložka Jane Goodallová), zase se mi to všechno zjeví před očima. Ty naše slepice…

****

Výchova masožravců v Čechách

Je docela zázrak, že ze mě není vegan. Moje nejodpornější vzpomínka z dětství totiž je, kterak moje maminečka stojí rozkročená nad spařenou slepicí, ruce zanořené hluboko do krvavých útrob, a vytahuje odtud nesnesené žloutky se slovy: Taková škoda, ty ještě sníme! A tatínek milovaný zatím u krvavého špalku nekompromisně stíná hlavu další zoufale kvokající slepici. Nenese, má to spočtený.

To mi bylo asi tak deset let.

Zabíjačky byly celkově v naší rodině oblíbené. Nebo znáte lepší příležitost, aby se sjeli bratranci a tety a společně se nad krví vychládajících zvířat pobavili, co je u koho nového? Vyrostla jsem na dvorku, kde přišla o život hezká řádka prasat, kachen, králíků, holoubat, slepic a dokonce i vůl. Přesto, nebo právě proto, dnes nejsem vegan. Kdo bez psychického újmy přežije to, že mu děda zařízl a stáhl z kůže králíka, se kterým ještě ráno dováděl ve výběhu, je do konce života zocelený.

Mého muže stejnými metodami zocelila zase jeho rodina, a tak si i on odnesl do života vzpomínky na kvičící čuníky, talíře plné ovaru… a lásku k masu.

Jedna věc ale je vidět, jak přichází o život zvíře z dědova útulného chlívku, a druhá věc je se na exekuci osobně podílet. Nikdy se to po nás nechtělo, dá rozum, byli jsme děti. Jenže dnes už nejsme.

A tak nás loni na podzim čekal křest ohněm. Neboli šest vynesených slepic, které je dle d.-cké babičky nejvyšší čas zaříznout a sníst.

*****

Na co je dobrá slepice v důchodu

„Se pobleju…“ vybavuju si okamžitě vzpomínku z deseti let. Slepice na polévku ale chci, a tak přemýšlím, jestli to dám.

„Ale Lídu necháme doma,“ souhlasím nakonec. Chudák dítě už si se slepicemi užilo své.

Půlku chovu nám totiž hned první rok zamordovaly kuny. Ale jakým způsobem. Když šelmy naše slípky zardousily, zkrvavělé se je snažily prorvat plaňkami slepičího výběhu, ale marně, dobře ten výběh manžel postavil. Slepičí mrtvolky tak zůstaly na dvorku, kde je ráno objevila babička. Rozběsněná z masakru vběhla i s mršinami do baráku a začala nám jimi máchat před nosem. Ano, i před Lídiným. A jelikož ta se teprve učila mluvit, jedny z jejích prvních vět v životě byly: „Co udělaly kuny slepičkám? Zakously krk! Zakously krk!!!“, přičemž si dítě rukou šermovalo pod krkem ve výmluvném gestu.

Hlášku o kunách a zakousnutých slepičkách jsme slýchali dlouho a v Žáčkových říkadlech jsme museli kapitolu o kunách přeskakovat.

Naštěstí to už odvál čas.

Slepice, které přežily vraždící nájezdy kun, se nakonec dosnášely slepičího důchodu a babička měla pro cibiny jen slova chvály. Statistika snůšek byla totiž závratná. „Krásný život u mě máte, holky. Tak puta puta ná puta ná,“ užívala si babička svoje kámošky.

Foto: Sláma v botách

Babiččiny spolubydlící v D. Foto: Sláma v botách

A Lída, která si s  d.-ckými „cibinami“ taky hodně prožila.. Foto: Sláma v botách

Po třech letech ale přišla chvíle, kdy snůška pomalu, ale jistě přestala babičku uspokojovat. Výkonnost holek totiž klesla na jedno vejce na šest slepic a náklady začaly převyšovat námahu na to vejce vynaloženou.

Slovo zabíjačka se odteď začalo skloňovat pokaždé, když jsme do D. přijeli.

„Copak vy je, babičko, ale dokážete zabít, když s nimi máte tolik odžito?“ ptám se nevěřícně. Když nás opustil děda, co jiného než slepice (a kočka) babičce v D. zůstalo?

„No ještě aby se jim chtělo do kastrolu, když se u mě mají jako v nebi,“ uchechtla se babička. Až jsem málem uvěřila, že slípky nechá na dvorku dožít.

Takovou kravinu bychom ale mohli udělat jenom my, mladí měšťáci nasákli humanismem (nebo hipsterstvím?). I vynosená slepice přece ještě může v kuchyni posloužit. A taky že poslouží.

A tak se jednoho chladného podzimního dne vrátil tchán z D. s tím, že mord slepic byl stanoven na zítra odpoledne a já ať se dostavím i s pekáčem, ve kterém si pak maso odvezu.

*****

Kámošky na pekáč

Přemýšlím, kdy se o „holkách“ najednou začalo mluvit jako o „mase“. Pak si zase vzpomenu na Lídu. Kdo ji pohlídá? Tchán se bude poprav účastnit taky.

„Tak ji odvedeme bokem, někam, kde si bude hrát,“ povídá muž a s tím teda nastoupíme do auta.

Cestou se pro jistotu snažím Lídu připravit na to, že slepičky uvidí u d.-cké babičky naposledy.

„Hodíme jim pampelišky a pipinky pak vyrazí do slepičího nebíčka,“ lžu holce, jako když tiskne. Až je mi to samotné blbý. Je sice malá, ale nemusím z ní dělat malého blbečka. Má právo vědět, co bude v příštích dnech jíst. A tak se rozhodnu říct jí pravdu.

„Ty slepičky jsou, Liduško, už starý a unavený. Tak nám ještě udělají poslední radost…“ snažím se pomalu vysvětlovat, aby náraz s realitou pobrala.

„Zaříznete jim krk?“ vyvalí Lída oči. Je to zase tady! Zpanikařím a začnu blekotat něco o tom, že ty slepičky si už přejou umřít.

„Aha, takže vy je zabijete, že už jsou starý. A to se dělá jenom zvířátkům, nebo i lidem? Ale ti se pak nejedí, že jo?“ zamotáváme se do vysvětlování čím dál víc.

„Ne, lidi nejíme!“ zdůrazňuju se zdviženým prstem, protože holka už chodí do školky a kdoví co ji napadne tam vyprávět.

Manžel jen kroutí očima, proč jsem se vůbec pouštěla do takových témat.

****

Životní nabídka: kuchat kuru

Naštěstí už jsme v D. S mužem se mlčky domlouváme, co a jak s tou Lídou, aby nic neviděla. Nechci, aby si myslela, že jsme jako ty kuny.

Domluvit se ale nestačíme. Ještě než totiž malou odpoutám z autosedačky, už kolem nás proletí tchán v hubertusu s obřím kýblem, z něhož se kouří. A volá: „Bacha, ať vás neopařím! Babička potřebuje další horkou vody.“ Do toho slyšíme z průjezdu babičku halekat:“Kurník, to je smradu z těch mizernejch slepic, fuj tajbl!“ Načež vytáhne z druhého obřího kýblu spařenou, zařízlou slepici, který ještě nikdo nestihl odseknout bezvládně visící hlavu.

Přiskočím k Lídě, abych jí zakryla oči, ale pozdě.

„Mami, to jsou ty naše slepičky…?“ špitne dítě nejistě při pohledu na oškubaná těla vyskládaná jedno vedle druhého na plechy vedle kýblů. Babička funí nad dalším ptákem a nad hlavou jí víří peří.

„V kuchyni na stole máte poslední vejce z dneška,“ podotkne babička jako by nic.

To by už mohlo stačit, ne? Pokusím se Lídu odvést z krvavého dějiště, jenže ona se vysmekne. Chce vidět, co to babička v tom kouřícím kýblu se slepičkami dělá.

Babička je ale úplně v klidu. „Dvě slepice budou pro tebe. Chceš si je sama vykuchat?“ přijde se skutečně životní nabídkou. Jasně, už od deseti netoužím po ničem jiném, než zanořit se po loket do útrob spařeného slepičího těla. Asi je na mně znát, jak se na tu příležitost třesu.

„Tak já ti je zpracuju,“ mávne nade mnou babička rukou a já s úlevou konečně zatáhnu Lídu do baráku.

R.I.P. holky! Foto: Sláma v botách

*****

Pětka z exekuce

O hodinu později je po zabijačce. Tchán uklízí dvorek a babička přináší mrtvé ptáky do baráku.

„Tyhle dvě veliký jsou pro tebe, tyhle pošli Marušce (švagrová) a tyhle si nechám já,“ rozdává babička pozůstalost a já pokorně (a trochu zahanbeně) přijímám. Nakonec jsem se na exekuci vůbec nepodílela. Ale pro ty slepice jsme sem jeli, takže je beru. A děkuju.

„Neděkuj. To byly poslední slepice, co jsem tu měla. Odteď  si je chovejte a zabíjejte sami, já už vám na to prdim,“ povídá babička rezolutně.

Trapně věším hlavu. Neznám lepší polévku než slepičí bujón. Ale v disciplíně zvané „exekuce a zpracování hospodářského zvířete“ stojím i po dnešku jen na startovní čáře a nemám odvahu se pohnout. Mám vůbec právo zvířata jíst? Nemělo by být pro masožravce povinné umět zvíře vychovat a o život připravit? A kdo to nezvládne…  to by na světě přibylo vegetariánů.

Z filozofování mě vytrhne opět babička. Sedíme už v autě a loučíme se, když si  vzpomene, že to, proč jsme k ní přijeli, přece zůstalo v lednici. „Tak kam s nima?“ ptá se mě, když s masem přiletí z domu, a aniž čeká na odpověď, vrzne mrtvoly bez okolků přímo Lídě pod nohy. Asi aby je mohla detailně studovat. S holkou už to ani nehne. Cestou do tělíček kope špičkou zablácených bot a hraje Angry Birds.

****

Tak svět odplácí

Druhý den máme polévku, nádherný žluťoučký vývar i se zbytky nesnesených žloutků. Takový vám v hospodě neuvaří. Tak proč mi ale vůbec nechutná? Holky, holky, trápím se nad mastným talířem, vidíte to, tak svět odplácí. 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

I po roce babička drží slovo a v D. slepice nemá. Pro vejce si chodím k sousedce ve V. a občas i pro králíka.

„Ještě je teplej,“ předává mi hrdě paní M. igeliťák, ze kterého ukapává krev. A já myslela, že jsem zocelená. Houby, do masné výroby se zatím fakt nemůžu hrnout.

Jak to ale vyřešit s těmi kvalitními bílkovinami? Farmářka a už i novopečená maminka Markéta má totiž pravdu…

A tak, když přišlo jaro a já začala promýšlet svůj letošní osevní plán, rozhodla jsem se v něm pár položek proškrtat a upřednostnit jiné. Děti už mám totiž dvě, a to je nějakých bílkovin.

Místo masné výroby jsem založila políčko masitých FAZOLÍ. Mají minimálně jednu výhodu. Nehledí na mě vyčítavě z talíře!

A na závěr: fazolový arginmax

Otázku, co fazolovému řešení říká manžel, být vámi nepokládám! Včera měl fazolové pyré, zítra bude nádivka.

K fazolové invazi v našem jídelníčku jsem mu naštěstí na netu našla pár motivačních článků.  To jste věděli, že fazole napomáhají silnější erekci a regenerovat po sexu? Obsahují totiž arginin a ten znáte – z reklamy na ArginMax.

Tak abych to nakonec nebyla já, kdo u nás fazolovou kúru jako první vzdá!

Ať mi rostou!©

Foto: Sláma v botách

„Táto, vezu arginin!“ Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Skoro stejně uspokojivé jako plný výběh. Foto: Sláma v botách

 

PS. Kdyby vás to náhodou zajímalo víc…

33 tipů na zlepšení erekce pomocí stravy – vybíráme potraviny pro lepší sex

Potraviny, které se vyplatí vzít si do postele

Která zelenina nejlépe podporuje silnou erekci?

 

 

 

Dýňové hranolky a pečená divoká rajčátka

11 komentářů

Tak tu máme nový hit začínající dýňové sezony. Dýňové hranolky jsem dělala napoprvé jen z půlky hokkaida, ale chyba, mělo jich být víc. Málem na mě nezbyly!

Foto: Sláma v botách

Asi nic, co člověk strčí do trouby péct, nemůže dopadnout blbě. Ale dýni a rajčatům pečení obzvlášť prospívá. Foto: Sláma v botách

Oloupané hokkaido nakrájené na centimetrová kola, z nichž jsem pak ručním „vlnkovačem“ (Tescoma – vypadá takto) vytvořila hranolky. Ale aby to nebyly jen tupé hranči, byť teda domácí a z dýně, chtělo to ještě chuťovou vychytávku.

Tou se stala permakulturní divoká rajčátka v pidi velikosti, která jsme letos vypěstovali ze semínek od Marka Kvapila. Ta jejich extra pidi velikost, v podstatě nejsou větší než nehet!, nás zprvu překvapila, kečup bych z nich dělat nechtěla. Ale pečená vcelku jsou tahle rajčátka nepřekonatelná.

Foto: Sláma v botách

Fotka bohužel nevystihuje ultramini velikost plodů. Oč jsou menší, o to jsou ale sladší a chutnější. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Divoká rajčátka pěstujeme na zahradě u táty. Pnou se mu po kari síti, kterou běžně používají stavaři jako výztuhu do betonu. Docela slušná jedlá dekorace. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Rajčátka nekrájejte a pečte je i se stopkou. Těšit se můžete po upečení na velmi lahodné „kečupové“ jednohubky.

Foto: Sláma v botách

Před 170 stupni a cca 20 minutami v troubě… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… a výsledek po žehu. Na poslední minutu jsem do trouby přidala ještě petrželku. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tahle věcička za to může. Koupila jsem vlnkový kráječ původně céři, kterou vaření baví, ale s nožem je ještě trochu nebezpečná. Tím u nás začalo vlnkové období. Foto: Sláma v botách

Jo, a ten vlnkovač, to je mimochodem taky super blbina do kuchyně, hlavně pro děti. Můžete ho totiž dát do ruky i celkem malému dítěti, které s ním bezpečně zvládne spoustu dospělácké práce. Lída s ním s oblibou krájí okurky, cukety, brambory…. no prostě teď furt dělá vlny. 🙂

****

A co ještě přišlo na plech?

Dýni s rajčátky jsme jen osolili a trošku opepřili. Pokapali rozehřátým ghee a na závěr pečení ještě přidali trošku nasekané petrželkyAle další varianty se přímo nabízejí, třeba:

  • pokapat kvalitním octem
  • přidat provensálské bylinky
  • posypat lahůdkovým droždím
  • zapéct se sýrem
  • přidat na kolečka cibuli, česnek, papriku
  • …. nebo cuketu, brambory… Cuketa bude hotová dřív než dýně, brambory později – tomu přizpůsobit šířku hranolek.

Půlka středně velkého hokkaida vystačila na jeden plech hranolek. Příště dělám z celé dýně. A představit si to samozřejmě umím i z máslovky, která se rychleji loupe. Tím by se doba přípravy tohoto receptu významně zkrátila. 🙂

Tak co vy na to? Zkusíte taky dýňové vlny? Jen upozorním, že do dětí i muže jídlo zahučelo tak rychle, že na mě po všem tom krájení a loupání málem ani nezbylo! Hrozná představa. 🙂

Foto: Sláma v botách

Muž si to dal s jehněčím karbanátkem, já s brokolicovou polévkou. 🙂 Foto: Sláma v botách

Dobrou chuť a ať mi rostou! ©

Poslední kytice pro Ópu. A sbohem…

4 komentáře

Ópa měl na blogu svou vlastní kategorii. Ta se minulý týden navždy uzavřela.

***

Ópa nás opustil. Nečekaně, náhle. Když jsem se to dozvěděla, věděla jsem, že musím na zahradu. A musela jsem tam i dnes, v den pohřbu.

*****

Ópa byl manželův děda, ale já si ho ráda přivlastnila. Když jsem se přistěhovali z Prahy zpátky do našeho malého města, často u nás Ópa klepal. V ruce vždycky něco k jídlu z jeho minizahrádky. Jednou to byl baby špenát, jindy hrášek, fazolky, jarní cibulka – anebo jeho největší speciality, nakládané fazole a řepa. Když jsem mu oznámila, že chci začít sama zahrádkařit, srdečně se tomu  zasmál, ale pak mi mockrát radil nebo rovnou pomohl. I když se mi dál (právem) smál. (ČLÁNKY ZDE a ZDE)

Ópa byl duší sedlák, na bio nevěřil. Ale to moderní řepkovo-kukuřičné zemědělství se mu taky nezdálo. Pole Ópa neměl a nakonec už ani svou pidizahrádku, přesto dennodenně sledoval počasí a žádný déšť se mu nezdál dost vydatný. Stačily mi čtyři roky zahradničení, abych vám, Ópo, v tomhle porozuměla. (článek ZDE)

„Co to tady pěstujete, Veroniko? Z toho žádná úroda nebude, máte to moc hustě vysetý,“ smál se mi Ópa naposledy letos na jaře nad záhonem máku. Působil tak přesvědčivě, že jsem jednotila jako vzteklá, ale Ópa pořád nebyl spokojený, až mi nakonec v lakýrkách lezl do záhonu a ten mák konečně „jakž takž“ vyjednotil sám. Před pár dny jsem sklízela. Makovic je hodně, ale spíše menší, Ópa měl pravdu. Příští rok už naštěstí budu vědět co a jak.

S čím dalším už mi ale Ópa neporadí?

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

****

Když jsme koupili statek ve V. (článek ZDE), Ópa se musel zase jenom smát. Sice dokázal pochopit, proč jsem se do té velké zahrady zamilovala, ale klidně jsme podle něj mohli koupit i menší ruinu (někde ve městě). Alespoň nám sem tam přijel zahradu pokosit a omrknout, jak pomalu stavíme a co nového pěstuju. Myslím, že i když to neřekl, měl z toho radost.

Život Ópu bohužel naučil z ničeho se příliš neradovat ani pro nic dvakrát nebrečet. Zažil, co zažil, a to by člověka buď položilo, nebo mu nasadilo už navždy hroší kůži. Ópa byl ten druhý případ. Žil střídmě, až asketicky. Jeho jídelníček málem hraničil s hladovkou a nešetřil se ani tělesně. Celé dny šmejdil venku pěšky nebo na kole, a když se mi narodily děti, přihlásil se jako vozič kočárku. Vždycky v úterý ve čtyři hodiny jsem mu předala kočár s dítětem a měla dvě hodiny volníčko. (DĚKUJU!) Dávám si závazek, že ze mě jednou bude taky taková čupr stařenka.

Ópa ale ani ve svých čtyřiaosmdesáti žádným staříčkem nebyl. Byl švihák! V kapse košile zastrčený hřeben, nažehlené kalhoty a smysl pro humor drsnější než šmirglpapír. Pomyslení, že ho má umořit nějaká vleklá nemoc s kdovíjakou léčbou, holt nestrpěl.

A tak řvu v neděli na celý dům, že nesouhlasím! Odcházet TAKHLE z tohohle světa, bez varování… aniž bych dostala šanci mu to rozmluvit.

***

Konec. Procházím se zahradou a sbírám semínka z rostlin, která už svůj životní cyklus uzavřela. Rukola. Špenát. Hořčice. Hrášek. Fazole. Do každého pytlíku jeden druh semínka. Sít je budu příští rok. Právě teď na zahradě všechno vrcholí. A na polích v okolí jsou v plném proudu žně.

Zítra by měl Ópa narozeniny, ale co je to platné, když dneska má pohřeb. Trhám, co ještě nestačilo dozrát nebo odkvést. Větvičky fazolek, bramborovou nať, listy z řepy, rmen, hrášek, měsíček, klasy obilí. A pak si vzpomenu, co jsem do téhle kytice pro Ópu ještě měla dát a nedala. Manžel mi musí otevřít stodolu.

V panácích tam mám postavený na doschnutí mák. Deset pořádně velkých otýpek plných malých makovic.

Přes slzy se usměju, jako se mi Ópa vždycky smál.

„Tak, Ópo, o tuhle kytici na hrob jste si prostě řekl,“ zašeptám si pro sebe a svážu „kytky“ špagátem do provizorního pugétu. Pak s mužem sedáme do auta, pohřeb začíná.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

***

Poslední rozloučení s Ópou mělo proběhnout spíš na nějakém prašném poli mezi kopci Středohoří než v síni krematoria. Jenže on by nejradši vůbec nechtěl, abychom s ním dělali ciráty. Já se s Ópou loučím jinde a ještě dlouho budu. Pokaždé, když se projdu zahradou. Nebo nad každým soustem svého makového chleba. 

Mějte se tam dobře, Ópo. Pokusím se to na zahradě bez vás moc nekazit.

Foto: Sláma v botách

Taky bych jednou chtěla být do poslední chvíle sekáč… Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.

2 komentáře

Jestli to ještě nevíte, tak od jara mám za manžela Ukrajince…

 

Kolem stavby našeho domu už bylo, je a ještě bude veselo. Největší starost mi aktuálně dělá, že se manžel patrně rozhodl postavit náš barák celý úplně sám. Koupil si montérky, vzal si týden dovolenou a jede.

******
Výchovná lekce o důležitosti školy

Zrovna s dcerou dočítáme pohádku před spaním, když zaslechnu domovní dveře a muže, jak se vleče domů. Půl desátá. Tak to dnes dorazil brzo. Většinou končí na stavbě hluboko za tmy.

Hlava plná cementu se o chvíli později zjeví ve dveřích pokojíčku a špitne:
„Nezbylo ještě něco k jídlu?“

Chci podat informaci o zapékaných těstovinách, ale dcera, která už prakticky nezná otce, to do něj hned začne hustit.
„Tati, Jára měl dneska ve školce masku policajta. A s mámou jsme byly v knihovně pro novou knížku. Koupila mi tam linecký kolečko, daly jsme si ho napůl… “

Hlava mizí. Ne že by ji nezajímaly životní peripetie pětileté holčičky, ale touha po sprše, čisté košili a něčemu do žaludku je silnější. Chápu.

„A tak to, Liduško, v životě chodí,“ využiju příležitost k výchovné lekci. „Kdo se ve škole dobře učí, může si zaplatit lidi, aby domeček postavili místo něj,“ pohladím svou zlatovlásku po vlasech. Ale pak pokračuju: „Kdo se ale jako náš tatínek učil až moc dobře, ten si připadá na celém světě nejchytřejší, a tak si holt musí všechno dělat sám.“

Foto: Sláma v botách

Bořek Stavitel během důležité prezentace. Foto: Sláma v botách

*******
Báječná dovolená… na maltě

Poslední dobou se s mužem míjíme. Ráno mu mažu svačinu, odpoledne dodávám oběd a večer večeři. Tím náš manželský život končí. Samozřejmě že za to může stavba. Říkáte, si: aha, jak to? Nechtěli náhodou stavět v klidu? (článek #Plodný a úrodný. A vyklidněný.)

Ale to víte, že jsme  byli s mužem domluvení, že na barák nebudeme kvaltovat. A už vůbec nebylo v plánu, že ho budeme stavět svépomocí. Můj manžel ale na jaře došel k závěru, že je škoda komukoliv za cokoliv platit, když může barák postavit podle videí na youtube!

****

„Příští týden mám dovolenou,“ ohlásil mi muž nedávno a já v domnění, že jde o impuls k rodinnému výletu, začala hned vymýšlet, kam bychom mohli jet. Léto v plném proudu a já znám jen vaření, nočník a zahradu. Lítání kolem dětí a našich žaludků. Když se podaří chvilka navíc, jdu spát, jsem hotová.

U rodiny ale lítost nevzbuzuji.

„Jo, holčičko, tak to chodí, když se staví,“ překvapuje mámu, že se vůbec něčemu divím. Ale já se fakt divím. Stavební horečka, která u nás letos vypukla, sice nese výsledky, ale jasně se přece řeklo, že se ze stavby nezblázníme. Že nebudeme domu obětovat vzácné roky, kdy jsou děti malé. Stavět ano, ale v klidu, v pohodě.

„Hele, koukejte to postavit co nejrychlejš, ať už to máte za sebou!“ ohrazuje se proti zbytečným průtahům ale i můj táta a taky už se převléká do montérek, aby chlapům helfnul. Prý se máme všichni hecnout a mít dům co nejdřív odbytý, ať už „bydlíme ve svým“ a náš život konečně „získá nějaký řád“.

S tím nemohu souhlasit. Náš život byl doteď naprosto skvělej (mé občasné hroutící se kolapsy se nepočítaj) a našemu životnímu stylu nelze nic vytknout.
Myslela jsem si, že manžel to vidí stejně.

Viděl.

Ale pak mu přivezli tvárnice…

Promovaní inženýři. Sinus, kosinus, deskriptiva… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Cenťák sem, cenťák tam… Foto: Sláma v botách

…snad měl kutil z matiky za jedna! Foto: Sláma v botách

***
Chceš-li poznat, co je dřina…

Vždycky jsem si myslela, že stavění baráku je pánská parketa. Můj tchán si třeba díky tomu plní bobříka obětavého seniora a vybojoval už plný počet bludišťáků.

Jenže ono se nakonec stavění baráku týká i mně, a to mnohem víc, než jsem čekala. Ne, nikdo mě nenutí lézt s kýbly po lešení a zdvihat cihly. Já mám na starost jiný sektor. Taky otročina. Totální nasazení, akorát že v kuchyni. Stala jsem se manželkou (a snachou) manuálně pracujících mužů.

 

„Kup maso a coca-colu,“ dostávám čerstvé instrukce stran zásobování. Takže proto mi manžel přišel nahlásit volno. Nehodlá mě odvézt na Kanáry (ani na Karlštejn), byl to zase jen signál do zázemí: Naplň lednici a upeč! Ach jo.

Foto: Sláma v botách

Obdenní várka. Recept je na facebooku. Foto: Sláma v botách

Zaskřípu otráveně zuby. Nechci být nevděčná, až doteď jsem vařila ráda. ALE! To, co se po mě chce teď, nemá s vařením nic společného. FUTRUJU TAŽNÁ ZVÍŘATA. Svačina, oběd, večeře, druhé večeře. V tempu, kterému by nestačila ani závodní kuchyně.

Nikoho nezajímá, co designově čančám na talíře ani že jde o úplně novou kreaci na téma racionální strana. Jediné, na co jsou chlapi zvědaví, když svlíknout modráky, jsou KALORIE.

Nažrat se. Ať je toho cokoliv, ale ať je toho dost. A tak postupně rezignuji a nakonec už jen dokola vařím šlichty s masem. Zahučí do nich raz dva a ještě jdou šmejdit po sladkým. Otupěle odnáším jeden vylízaný talíř za druhým. Tajně jsem doufala, že zbude dětem na zítra…

Už nějak nevím, čím ještě otroky krmit. Čím je nafutrovat, aby jim nedocházela pára. Mně každopádně dochází inspirace (a maso), zato cukety, řepy a zelí se mi hromadí ve sklepě.

Sklízím cukety, ale nikoliv úspěch. Potlesk patří jiným a cukety si mám strčit do sklepa. Foto: Sláma v botách

****

Krmte ty bestie

„To je zajímavý, přestávám cítit pravou ruku,“ vyděsí mě jednou večer muž, když ze svalí v montérkách ke stolu. Přiskočím k němu a dloubnu ho do ramene. „Nic, jako dřevěná,“ konstatuje rezignovaně.

Pomoc! Navzdory vzornému zásobování tělo architekta začíná vypovídat službu. Chce to ještě víc energie, ještě víc síly do svalů, zamžikám unavenýma očima.

„Navař jim knedlíky,“ má v tom jasno sousedka Božena. Hm, podobné řešení by nejspíš zvolila i babička v D. Tam hosté nikdy neodcházejí přecpaní od stolu, aniž by v peřinách nezůstala ještě mísa plná knedlíků a v troubě půl pekáče sekaný, kdybychom náhodou – až nám trochu odlehne po kafi a koláčích – dostali další vlnu hladu. (to se nemůže stát, protože do knedlíků přišlo deset vajec, do sekané půlka krávy a všechno se koupe v louži škvařeného sádla, takže spíš hrozí žlučníkový záchvat, než že by se ještě ozval hlad).

Babička v D. prostě umí vařit velkoryse, vánoční hostiny z ní udělaly mistra přes sycení davů.

Zato já bych k ní měla jít do učení. Ať vařím, co vařím, nakonec se vždycky rozpačitě sejdeme nad kastrolem čehosi, co je sice „zajímavé“ a „netradiční“, ale čeho je očividně málo, a sledujeme, kolik si kdo nandal a jestli i tomu na konci stolu zbyde aspoň olízat kost. 

Foto: Sláma v botách

Pro hladové stádo mul se teprve učím vařit. Foto: Sláma v botách

„Tati, prosim vás, přidejte si. Měl jste vůbec nějaké maso? Ještě tu kousínek zbyl, neupejpejte se,“ snažím se v kastrolu něco objevit.

„Ne, já měl dost, jen si to dojezte. Děti skoro nic neměly,“ skenuje tchán neviditelné zbytky na dně.

„A fakt jste se najedl? Vždyť jste si skoro nic nenandal,“ fackuje mě vlastní neschopnost.

„Mně to stačilo, Verun, vopravu, jen si to snězte, měl jsem tak akorát,“ hraje se mnou tchán dál hru na plný žaludek, až teda nakonec hladově pípnu: „Tak já bych si s dovolením tu poslední králičí nožičku ještě přidala…“

Pokaždé když škrábu brambory, si říkám, že tentokrát jich bude dost a já se konečně předvedu jako KUCHAŘKA. Ale nakonec si jdu zase nandavat jako poslední, jelikož jsem „nebyla schopná uvařit toho, abychom se všichni najedli“.

Muž už si myslí, že to dělám schválně, a v jedné slabší chvilce se zasnil: „Já bych jenom chtěl jednou zažít, že bys tu stála a stůl za tebou by se prohejbal. A ty bys povídala: Neostýchejte se, kluci, je toho dost, jezte, pijte, mám ještě v lednici guláš na přidání…´“

Večer si s tchánem otevíráme lahvinku. Já ze zoufalství, on aby si ještě užil života, když se patrně nedožije důchodu.

„Až to dostavíme, beru si pár let volno,“ přeřekne se a na to si přiťuknem. Muž, který nás slyší, nás pak přijde povzbudit: „Ten barák dostavíme, kdybysme tam měli padnout.“ Načež sebevědomě zamává chromou končetinou: „Ještě mi zbývá levá ruka.“

Stavební dozor kontroluje nasazení seniorů. Foto: Sláma v botách

 

I druhému dědovi se staráme o klidné a odpočinkové stáří. Foto: Sláma v botách

****
Pokud se letos chystáte na Kanáry (nebo na Karlštejn), pozdravujte tam. Bylo by fajn vyvalit se aspoň u řeky, ale prozatím lifruju cukety do sklepa a jdu zas do krámu pro maso. Chlapi mají o víkendu extra šichtu.

Architekt má nosit černý rolák a v podpaží hezké obrázky domečků, ale ten můj se holt rozhodl zásobovat mě teď zpocenými košilemi plných stavebního prachu. Zdi baráku tak rostou rychleji než cukety na mém záhonu a z dovolené zbývá už jen pár dní.

DÍKY BOHU!

Mít chlapi ještě týden volna, dům by stál. Akorát my patrně skončili na onom světě. Únavou a hlady…

Letošní léto se do mé paměti nesmazatelně zapíše pod názvem: UKRAJINA.

****

A pak mi to bleskne hlavou. NO JO! Spokojeně si zaběhnu do sklepa pro řepu se zelím.

Boršč, ten jsem přece svým Ukrajincům letos ještě nedělala!

„Jenom ho, prosím, Verun, navař dost!“

Foto: Sláma v botách

Prej že zedníci potřebují pivo. I po cuketách zdi rostou… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

až do nebe… nebo až do stropu. Foto: Sláma v botách

 

EPILOG

O šťastných zajatcích a klidu mezi řadami cihel

Foto: Sláma v botách

Balkon tchánova domu, kde teď žijeme. Víc o našem veselém soužití v 9 lidech se dočtete v tomto článku. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Abychom si léto zpestřili a protože na dohled není ani „blbé“ kempování, ukecala jsem muže, ať snese z podkroví matrace, že odteď budeme spát na balkoně. Vejdeme se tam všichni čtyři, když se k sobě budeme pořádně tisknout. Kupodivu nic nenamítal, jen mě upozornit, že hned příští noc má pršet. 

Nevadí, tak se operativně zasuneme pod střechu, vymyslela jsem a muž opět ani nepípl. 

A tak se už pár dní po večerech válíme na balkoně, žerou nás komáři, ale zase chodíme mnohem dřív spát. Já mám prominentní místo pod vinnou révou, která už pomalu dozrává, a ráno peřinu plnou rosy. 

„Proč vlastně stavíme tak velikej dům, když by nám stačila jediná místnost na všechno?“ shrnul naše bivakování manžel ze své matrace, přesunuté aktuálně doprostřed obýváku (byla další bouřka). Když pak večer děti usly a my zase šoupeme matrace ven pod vinnou révu, bleskne mi hlavou, že tohle léto je přese všechno nakonec i celkem pohodové. Žádné pachtění se za zážitky, pakování a stres, jestli na dovče vyjde počasí nebo neskončíme v zácpě na chorvatské dálnici.

Stavba domu nás připoutala k místu, kde hodláme strávit zbytek života. A tak užíváme zahradu, vyrážíme do lesa a na hezké akce v okolí a SPÍME VENKU.

Já vlastně na ten Karlštejn asi ani nepotřebuju, pomyslím si.

„Že jo?“ přitaká manžel, protože jsem to možná řekla nahlas.

Pak se spolu zachumláme až po bradu, protože to vypadá na chladnější noc, a zatímco nás uspávají zvuky přírody i města, náš poslední pohled patří těm dalekým hvězdám nad naší hlavou.

Snad nám ještě letos hodně pěkného přinesou. Jak vidíte, nemám ty požadavky teď nijak vysoké… 

 

Vám pohodové léto a nám ať (ZDI) rostou! ©

KAPUSTOVÉ PLACKY, ať máme mastné pracky. Pro ty, co nevědí, jak do dětí (nebo sebe) vpravit celou hlávku kapusty a další ty zdravé věci :)

2 komentáře

Jsou dny, kdy se daří. Jako dneska. Během dvou hodin, kdy u nás nonstop jela trouba, jsem napekla čtyři bochníky chleba,borůvkovou buchtu na plech a navařila kastrol kapustové polévky. Ale hlavně, a to byl nakonec největší hit, ještě vymyslela a zrealizovala bramborovo-kapustové placky s pečenými batáty na bylinkách. Celé to vonělo po česneku, petrželce a provensálských bylinkách. Já furt řikám, jak do něčeho přijdou brambory (a červená čočka), nemůže to být špatný. 😉 Taky že nebylo!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Přichystejte si

kapusta, celá hlávka

8 větších brambor, pokrájených na kostky

ovesné vločky – dvě vrchovaté hrsti

červená čočka – zrovna takové množství

2 mrkve – kostičky (nemusí nutně být – spíš pro zpestření, barvu)

1 mladá řepa – kostičky  (taky tak, nemusí nutně být)

2 cibule – kostičky

4 stroužky česneku – rozetřený

petrželová nať – nasekaná

provensálské i další bylinky: saturejka, tymián, oregano, bazalka, jarní cibulka…

sůl a pepř, jak kdo rád

 

Foto: Sláma v botách

Těsto placek je od řepy narůžovělé, ale upečené placky už takové nebudou. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nezapomeňte je pomašlovat shora změklým sádlem, ať chytnou barvu… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… to se pak ty sliny sbíhaj úplně samy. Foto: Sláma v botách

 

A takto jsem je dělala

1. Do kastrolu s osolenou vodou dejte vařit nakrájené brambory, kapustu, mrkev a řepu. 5 minut vařte, pak přisypte vločky a červenou čočku. Vařte ještě cca 5-8 minut.

2. Zatímco se vaří… v kastrolku osmažíme na sádle (či jiném kvalitním tuku) cibulku na kostičky. Když už zlátne, přidáme rozetřený česnek a posekané bylinky, ještě krátce smažíme.

3. Když brambory i čočka změkly, vypneme pod kastrolem plamen. Přebytečnou vodu slijeme přes síto – NEVYLÉVÁME. Je to kvalitní vývar. Část obsahu můžete do vývaru zase vrátit, v tu chvíli se z vývaru stává regulérní polévka, které bude k úplnosti slušet ještě lžíce sádla (oliváče…).

4. Zcezený obsah z vývaru (tj. kapusty,mrkve, vločky, čočku…) rozmixujeme, dle potřeby dosolíme a přimícháme do směsi osmaženou cibulku s česnekem a bylinkami. Přidáme i nasekanou petrželku.

5. Troubu nažhavíme na 190 stupňů. Na plech s pečicím papírem nabíráme lžící kapustové těsto. Netřeba tvarovat placky, však ony se do toho tvaru samy roztečou. Necháváme dostatek místa mezi placičkami.

6. No, a to je celá ta paráda. Vlastně ještě NE! Aby placky chutně zezlátly, shora je ještě pomašlujeme změklým sádlem. Prvních 10 minut pečeme na 190, pak stahujeme troubu na 150 – 170 stupňů a dopékáme dozlatova.

Po vytažení z trouby necháme vydýchat, chladnutím ztuhnou.

Batáty jsou cca na 1 cm široké plátky, takže upečené jsou stejně rychle jako placky. Mateřská, dvě děti, to vás naučí šetřit si práci a čas. Foto: Sláma v botách

A žereme. 🙂 Nejlepší jsou ještě teplé, ale nikoliv už horké. To je pak jejich chuť nejzajímavější.

TIP: Na část plechu můžete přidat na plátky pokrájené oloupané batáty, potřené sádlem, osolené a s bylinkami. Sluší jim i kapka jablečného octa. Anebo si místo batátů upečte nové brambůrky ve slupce. Na to se chystáme zítra, hnedle jak nějaké nakopeme.

Dobré pochutnání přeje přežraná, přecpaná

Sláma v botách 

Ať mi rostou!©

 

 

Čokoládové košíčky s jahodami, zmzlinou a dalším letním ovocem

Napište komentář

Jsou přesně takové, jak vypadají. Svěží, čokoládové, lahodné. A pracné. Ale jestli máte doma levnou pracovní sílu v podobě dětí, jděte do nich. Malování štětcem a rozehřátou čokoládou je totiž zážitek, který se u vás postará o pořádné pozdvižení. A ten výsledek pak taky. 

Minutové video s návodem na čokoládové košíčky na mě jednou vyskočilo na Facebooku.  Když jsem se do nich pak sama pustila, tak jednoduché už to teda nebylo. Rozhodně ne na minutu. Ale o zábavné odpoledne bylo postaráno a výsledek…. byl k sežrání.

Sezona letního ovoce a oslav začíná. A tohle je přesně ten recept, který vám vynese věhlas a slávu.

VIDEO S NÁVODEM, PODLE KTERÉHO JSEM PRACOVALA

How to Make a Chocolate Cup

It's not too late to make these for tonight! What will you fill yours with?http://www.cupcakeproject.com/2013/04/how-to-make-a-chocolate-cup-its-shockingly-simple.html(I'll be producing two original videos each month on my featured channel on Darby Smart, the fabulous iPhone How To Video app. Be sure to follow me there! This is my first one!)

Zveřejnil(a) Cupcake Project dne 14. únor 2017

 

POTŘEBUJETE

silikonové formičky

čistý širší štětec (seberte dětem z výtvarky) 

čokoládu tmavou a světlou, od obou MINIMÁLNĚ jedno 200 g balení. Čím víc čokolády máte, tím lépe to jde.

letní ovoce, případně rozdrobené sušenky, datle, zmrzlinu….

 

JAK VYROBIT ČOKOLÁDOVÉ KOŠÍČKY – MOJE POZNÁMKY K AKCI
  1. Tmavou čokoládu rozehřejte ve vodní lázni. Štětec do ještě teplé čokolády namáčejte a nanášejte v DŮKLADNÉ vrstvě na vnitřek formiček. Pokud máte čokolády hodně, použijte jen polovinu, zbytek si ještě nechte. Formičky poté dejte na pár minut do mrazáku.
  2. Když čokoláda utuhla, rozehřejte si bílou čokoládu a opět nanášejte na formičky. Vyplňte místa, kde jste předtím vynechala, nebo malujte bílou a tmavou čokoládou přes sebe, začnou se spojovat a vytvářet efekt mramoru. Opět nešetřete, nanášejte v pořádné vrstvě! Máte-li čokolády vagon, ještě si trochu nechte. Dejte opět na chvíli zamrazit.
  3.  Pokud vám čokoláda zbyla, naneste ještě třetí nebo i čtvrtou vrstvu. To vám rozhodně doporučuju! Protože čím silnější vrstva čokolády, tím lépe. Košíčky se nebudou při vylupování lámat. To bohužel vím z vlastní nemilé zkušenosti. Třetinu košíčků jsem rozlámala já, třetinu dcera (té jsem je pak radši vzala, nebo by zlikvidovala i zbytek), byla prostě piplačka košíčky z formiček vyndat. PROTO ČÍM VÍC VRSTEV A ČOKOLÁDY, TÍM VÍC ADIDAS, jasný? 😉
Foto: Sláma v botách

Čím silnější vrstva čokolády, tím větší šance, že košíček vyndáte z formy bez poškození. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A tady je krásně vidět, jak se to  daří, když čokoládu rozprostřete po košíčku opravdu důkladně a nešetříte na ní. (Jak se to nedařilo, jsem radši nefotila.) Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Cca třetina košíčků se povedla. Plnit se ale daly i ty trochu rozlámané. Ty jodně rozlámané jsem rozlámala ještě víc a zapichovala do ovocné náplně košíčků při ozdobení. Ani gram čokolády nazmar. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Piplačka, ale na letní oslavu narozenin ideální. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Košíčky skladujte v lednici, mají tendenci se rozpouštět. Před servírováním je ale vyndejte o chvíli dřív, spojí se s náplní a budou se přímo rozplývat na jazyku.Foto: Sláma v botách

 

A CO DO NICH?

Zmrzlina a ovoce, co jiného. Ovoce může být čerstvé nebo povařené s cukrem. Já na dno košíčků dávala rozdrobené ovesné sušenky, přelila je ovocem, doplnila zmrzlinu a kousky čokolády z nepovedených košíčků.

Asi půlka hostů si myslela, že ty krásné formičky jsou jen na ozdobu. Cha! Přála bych vám vidět jejich výraz, když zjistili, že i obal je k jídlu! A že jsme ho navíc vyráběly s Lídou doma.

Minimálně pro tenhle aha-moment to za to stojí!

Šťavnatou letní sezonu a čokoládové mlsání přeji!

Veronika, Sláma v botách©

Foto: Sláma v botách

Má to jenom jeden háček. Po té fušce vám je bude líto sníst. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Dělala jsem je, když ještě nebyly jahody, s mraženým ovocem. Jaké by asi byly teď, v plné sezoně? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách