Tolik se toho stalo… Nová zeď, nová knížka, konečně nový život?

Napište komentář
Foto: archiv Sláma v botách

Za celé léto jsem nenapsala žádný nový blog. Ale to proto, že jsem NAPSALA KNÍŽKU.

Zatímco manžel dodělal tu zeď, ty schody, položil ty dlaždice a začala dělat tu fasádu, já si doma válela šunky a zas o tom jenom psala. TO BY VÁM K PRŮBĚHU LÉTA ŘEKL MUŽ.

No samozřejmě že je (tradičně) vedle jak ta jabloň (vedle naší stodoly). Náhodou jsem byla i tohle léto mocně efektivní. I když v jednom má muž přece jen pravdu. Zahrada u mě tentokrát nebyla na prvním místě. Ani můj muž ani moje děti ne, i když k tomu se nepřiznávám ráda. Já ale loni touhle dobou slíbila svému vydavatelství Peoplecomm, že do příštích Vánoc vydáme Slámu v botách 2. A ačkoliv má rok 365 dní, kolik z nich myslíte, že jsem psaní věnovala? Jo, těch 65 posledních! A ty holt vyšly na léto.


Srpen 2018

Kontaktuje mě Tomáš Hajzler. Pomoc! Je to opravdu TEN Tomáš Hajzler, se kterým jsem se kdysi náhodou setkala na Allfestivalu. Já – zahradnické ucho, on – chodící manuál na zodpovědný a udržitelný život(ní styl), smysluplnou práci a slušné firmy. Já měla jenom svůj blog s pár čtenáři, on vydané dva bestsellery a plné přednáškové sály. Radši jsem se k němu vůbec nehlásila, protože kdo jsem já a kdo on?!

Guru osobně na jedné z přednášek. Foto: archiv Tomáše Hajzlera

No joooo, ale on prej můj blog zná a pravidelně se u něj tlemí celá rodina! To mi neřekl na Allfestivalu, ale až o dva roky později, když mi vyšla Sláma v botách knižně a on ji ve svém e-shopu Peoplecomm chtěl prodávat. A mimochodem, prodal fakt asi třetinu celého nákladu! ( POSLEDNÍ MOŽNOST KOUPIT ZDE)

Moje první knížka. Posledních pár výtisků už se dá koupit pouze v e-shopu peoplecomm. Ale třeba si vyžádáte nové vydání. 🙂

A teď mi najednou píše, že chce vydat i všechny moje nové příběhy, které jsem od té doby napsala. Dokonce i ty, co jsem ještě nenapsala, ale napíšu je do nové knížky – SLÁMY V BOTÁCH 2.

No tě pic! Musela jsem ho pozvat k nám do Loun na návštěvu, ať se konečně osobně poznáme a domluvíme detaily.

Bože, to byly nervy! Předně zabezpečit domácnost tak, aby ke mně vůbec mohl takový GURU přijet (a to vydání knížky si nerozmyslel). Co když zjistí, že nejsme až tak ezo eko zero rodinka, jak to podle blogu vypadá? Teda jako já tady nelžu (v ničem podstatném :-))! Víte moc dobře, že můj muž pije colu a já zase občas v noci vybílím lednici – a že se kvůli tomu hádáme. Ale pár zásad se držíme. Třeba že modelínu dětem vyrábím z mouky. 🙂 A moukou si myju hlavu (číst ZDE). A tak….

Takže asi tak: hosta jsem nějak pohostila (chlebem a dýní) a návštěva nakonec dopadla celkem vesele. Tomáš si prohlédl moje zemědělství ve Vlčí a upřímně se vyděsil („naložili jste si, jen co je pravda“), a já pak mohla s úlevou hodit za hlavu obavy, že „nejsem pro Hajzlerovy dost eko“. Každej jsme nějakej, že jo, ale důležité je, že se snažíme. Každý svým tempem, podle svých možností… směrem ke slušnějšímu světu, když to řeknu po „pohajzlerovsku“.

Ohledně knížky jsme si teda plácli.

Video, které jsme s Tomem u náš natočili, je ke shlédnutí NA YOUTUBE.


Listopad 2018

Jedu do Prahy. Tentokrát já k Hajzlerovým. Ať se pro změnu oni předvedou, jak má ukázková bio domácnost vypadat.

Zcela upřímně? Docela mě naserou. Jejich pražskému domovu nelze v žánru „zero waste eko domácnost“ nic vytknout. Pokud přede mnou něco poschovávali (jako já před nimi), tak to udělali šikovně, nic závadného jsem nenašla. I když do odpadkových košů jsem jim nelezla. Ale nejsme přece v žádném Prostřeno!

Pravda ovšem je, že já si jako v tom televizním pořadu vážně připadala. Tomáš mě a ještě grafičku Lindu sice pozval na údajně „malou večeři v jeho režii, protože Peťka není doma“, ale byly z toho nakonec regulérní orgie. Kulinární! Prej že neumí vařit. Předložil na stůl pět druhů nakládané zeleniny, zapékanou jednozrnku, zeleninové karbanátky, carpaccio z červené řepy a nějaký domácí chlast (muž mi na to pak řekl, že jsem vyjmenovala samé předkrmy – ale jestlipak byl i nějaký hlavní chod? Prostě zase úplně mimo!), a tak jsme celý večer ve třech u plných talířů vymýšleli, jak a kdy ta moje knížka vyjde. Termín, náklad, formát, co nejmíň CO2, vazba bez lepidel, detaily, detaily, detaily… Aby na konci byla ta nejvíc zábavná a poučná zelená knížka na světě. Já ji mám napsat, Linda graficky zpracovat a Tomáš vydat a prodávat. Tak jednoduché to je. A máme na to víc než celý rok. Tak to přece v pohodě dáme.


Únor 2019

Tom po mailu opatrně vyzvídá, jestli už jsem začala psát. Od listopadu jsem se mu totiž neozvala, ehmmm. Protože přišla zima a mně se nějak chce spát. Vám ne? To jsou ty depresivně dlouhé noci. Tma od čtyř (pěti, šesti…) odpoledne, koho by bavilo sednout za počítač a psát o přírodě.

Mě to nebavilo. A nechtěla jsem svou Slámu v botách 2 lámat přes koleno. Má to být přece životní radost a po vydání „jedničky“ můj další splněný sen.

Takže když tělo chtělo spát (a mozek taky spal), šla jsem do postele a hotovo. A tak nějak jsem doufala, že psaní na jaře dohoním.

Akorát mi jaksi nedošlo, že na jaře bude zapotřebí dělat spíš něco jiného. JAKO TŘEBA JÍT PRACOVAT NA ZAHRADU.

Manžel si rád fotí úrodné nížiny. A moje česneky. Foto: archiv Sláma v botách


Březen – červen 2019

Rozehřívám se. Probouzím. Dostávám do tempa. Už vím, jak Sláma v botách 2 začne i jak příběh (asi) skončí. Tak už zbývá dopsat JENOM to všechno mezi tím. Nějakých 300 stran wordu, písmo 11, typ písma calibri.

Jenomže do toho slavíme s lounskou semínkovnou druhé narozeniny, absolvuju nějaké schůzky ohledně založení květnatých luk v Lounech, vyjíždím s „jedničkou“ na čtecí turné, mám přednášku o semenaření v Chomutovské knihovně a jen tak mimochodem, pořád ještě stavíme ten náš statek. A mám dvě děti a zahradu a asi bilion dalších aktivit. A manžel chce pořádně jíst!

Začíná mi docházet, že jsem v pr… Píše mi to teď sice samo, vzniká třeba úplně nový příběh o tom, jak jsme ve Vlčí ořezávali vrby, nebo jak jsme bydleli jedno léto u mých rodičů v podkroví (a snažil se to všichni nějak zvládnout) nebo jak s mužem usilovně lepíme naše osmnáctileté manželství, ačkoliv já jsem ta „eko bio zero“ a on ten „maso cola korporát“ – ale času na psaní je zoufale málo.

Na prvním místě musí být zahrada, připomínám si v duchu, zatímco máma si myslí (nahlas) ještě něco jiného: „Na první místě má být tvůj muž!“

Ale jinej muž – vydavatel – dál slídí, jak mi jde psaní, jestli termín platí a jestli mu už o příběhu můžu říct něco víc, že už chce knížku začít propagovat. Nedá se nic dělat, spojuju síly s kamarádkou a Venda musí aspoň občas z domu. Dokonce dojde i na hlídání placené – až tak jsem zoufalá z toho, že knížku jinak v termínu nenapíšu.

„Hlavně klid, Veru. Netlač na pilu, pohoda. Pozitivní vibrace, srdíčko,“ motivuje mě Tomáš. Jenomže tomu se to řekne!

Hlavně klid a pozitivní vibrace, hmmm. Foto: archiv Sláma v botách


Červenec a srpen 2019

Tak ještě ke všemu skončila škola. A mám doma děti dvě. Asi by to chtělo nějakou dovolenou, výlet, dobrodružství, jenomže já na nic z toho nemám vůbec chuť. Přeju si jenom jediné – dopsat knížku, nějak to zaonačit na zahradě a mít, prosím vás pěkně, už KLID! (viz minulý blog: O zatraceném zalévání, únicích pod stan a okurkovém prd).

Muž je v létě zase akorát na maltě, kde jinde. Stejně jako všechny poslední roky, co budujeme Vlčí. Akorát že už mu – nám – docházejí peníze, síla i motivace. Už se prostě ve Vlčí vidíme, ale ten barák furt nestojí! Takže žádná dovolená, žádný výlet, žádné dobrodružství. Musí se makat a šetřit (peníze i síly).

Naštěstí babička s dědou si aspoň občas půjčí vnoučátka na prázdniny, protože ze mě nekouká nic zásadnějšího než třídenní stanování s dětmi na nejbližším kopci za městem. Tak aspoň že babička vezme děti do ZOO.

A zatímco jsou tam, já PÍŠU. Píšu jako fretka, píšu v noci, píšu ve dne, já snad píšu i na zahradě, na záchodě, u vaření, při běhání. Při všem, co dělám, si v duchu formuluju věty, které hned jak přijdu domů, házím do wordu – počítač mám teď pro jistotu pořád zapnutý. A počet stran roste. Jenže termín odevzdání se taky blíží. Stejně nemilosrdně jako konec prázdnin. Ale přece jen už pomaličku začínám věřit v happy end – že tu knížku dopíšu včas, aniž se z toho celá rodina zblázníme.

A tak na sklonku prázdnin vyrážím s kamarádkami pochodovat na Říp a v batohu s sebou táhnu i flašku višňového vína, protože, přátelé… den před tím pochoďákem jsem tu knížku opravdu DOPSALA!!!

S nejlepší kamarádkou slavím, že to mám konečně za sebou. Tak naivní já jsem. Foto: archiv Sláma v botách


Září 2019

Tak, teď už měl být ten klid. Nohy na stůl a vydýchat se. Lída ve škole a Venda poprvé ve školce. A já furt na rodičovské, no pohoda, ne? Bože, nejsem já ale naivní?

Jako ano, knížku jsem dopsala, ale ještě to chtělo, abych si ji po sobě celou asi tak padesátkrát přečetla, dopsala k příběhu praktické tipy a triky, všechny svoje zahradnické fígle, sepsala svoje oblíbené recepty, ověřila všechny údaje a vyladila mouchy. A když se přestaneme bavit jenom o knížce, tak je tu jen tak mimochodem furt TA zahrada. A manžel POŘÁD na maltě. A bordel všude v baráku, protože určité věci jsem v létě opravdu už nestíhala. Tak to beru jedno po druhém. Vařím, zavařuju, pleju, uklízím. A vychytávám mouchy v textu, dopisuju tipy, všechny fotky do knížky dohledám a celý ten skvost KONEČNĚ ODESÍLÁM DO VYDAVATELSTVÍ. Děj se vůle nakladatelova. A já – svatej klid!

Byl to boj. Ale těch 300 stran wordu je napsaných. Foto: Sláma v botách


Pořád září 2019

Ozývá se jakási paní Bára ze severní Moravy. Tomášova korektorka, která dostává za úkol moji knížku pokusně přečíst, aby se ukázalo, jestli 1. je vůbec dobrá a má smysl ji vydávat, a 2. pokud ano, tak aby v ní objevila mouchy, které jsem já přehlédla. A společně jsme to dovyladily. „Nejlíp tak, aby v knížce nezůstala jediná chyba, ok?“ přichází pokyn mailem odněkud z Itálie. Nebo z Ruska. (Protože Tomáš na rozdíl ode mě tráví celé léto na cestách!!!)

Nějak se mi rozklepou kolena. Moje dílo začíná žít svůj život. Je v rukou první zkušební čtenářky, resp. v rukách dvou čtenářek. Druhý zkušební výtisk dostává Tomášova žena (protože on přece nemá vůbec čas číst) a na ní a paní Báře teď je, aby se vyjádřily ke kvalitě textu, plánovanému podtitulku a tak celkově. Jestli je to chytlo. Jestli se smály už na straně pět (a na straně deset poprvé brečely), nebo si ještě na straně šedesát nudou koušou nehty a říkají: „Bóže, to je TÁK trapný!“

Den je ticho. Zkouším zase normálně žít, ale přitom vím, že ty dvě dámy drží mou knížku v ruce a čtou. To se prostě NEDÁ normálně žít. Až mi konečně píše Bára.

…. že to čtení musí chodit rozdejchávat do lesa…

….a pak mi o sobě píše strašně moc osobních informací, protože má pocit, že je musím vědět, protože jsme asi spřízněné duše, že ona žije to, co já, a já to, co ona, a že já to naprosto trefně popsala… a že je prostě z mý knížky úplně hotová. A rozhodně teď musí s mužem předělat celou zahradu.

Než to stihnu vydýchat, píše mi i Tomáš. Co se zase u nich děje právě teď…. žena se řeže smíchy na gauči jako už dlouho ne a rozhodně mi prej vzkazuje, že knížku VYDAJÍ!

Nádech, výdech, nádech, výdech…. Záchvěv štěstí i úlevy. Pak obrovská vlna štěstí. A USPOKOJENÍÍÍ. Aaaaacchhhh…

Ale pak zase šichta u počítače!!!!


Říjen 2019

Když teda Peoplecomm mou knížku opravdu vydá, je prý zapotřebí „na tom teď pořádně zamakat“. A co jsem asi dělala doteď?!

Jenomže teď se ten vydavatelský cirkus rozjíždí už bez ohledu na mě. Bára musí udělat superpečlivou korekturu a vymazlit se mnou každičkou větu (já myslela, že už JSOU vymazelný!). Grafička Linda musí projít ty kvanta fotek, co jsem jí naposílala, a rozhodnout, které jsou použitelné a které mám přefotit (NE!). Pak musíme – a to je fakt sakra důležitý – vymyslet co nejchytlavější podtitulek.

Titul je jasný – Sláma v botách 2. Ale musíme myslet i na čtenáře, kteří jedničku nečetli a absolutně nevědí, co od knížky čekat. Trochu jim Slámu v botách přiblížit. Nejlépe jednou větou. Údernou.

„Dvojka“ vyjde v mnohem větším nákladu než jednička, a tak je třeba jasně definovat, o čem vlastně moje psaní je. O čem, pro koho, co se dozvíte, v čem vám knížka zlepší život, v čem bude čtení užitečné (protože to nemá být jenom zábava) a proč máte mou knížku koupit nejlépe všem lidem, se kterými to myslíte dobře.

„A taky musíme probrat marketing, natočit videa, vymyslet ti turné…“ píše Tom a sice zdůrazňuje: no stress – ale upřímně, NO STRESS?! Všichni chceme mít knížku do Vánoc hotovou. Jakože s předstihem do Vánoc. Aby se do té doby stihl i ten marketing i ta videa, křest a turné. Šmarjápano, vono to snad nikdy neskončí!

Ale…. něco vám teď pošeptám:

Chci JÁ vlastně, aby to skončilo?


„Verče, aby byl svět krásný.“ – „Pro mně, už aby jsme byly v domně. – I Lída už má jasno v tom, co naši rodinu sužuje. A že to trvá dlouho a chtěli bychom už ten „krásný svět“.  Foto: Sláma v botách


Budoucnost: 2019 – xxxx

Slíbila jsem muži, že s psaním končím. Ne on, já sama jsem s tím přišla. Mám prostě dost. Potřebuju už opravdu pořádný nádech a výdech a zase mít v hlavě i něco jiného než Slámu. Protože já ji teď měla víc v hlavě než v botách! A to je průser, ne? Že jsem za celé léto byla jen párkrát v lese a na zahradě mi všechno zdivočelo, protože hospodyňka se činila víc u počítače než s motykou. To není ten udržitelný styl života ani partnerského vztahu (ani rodičovství), který se snažím propagovat a táhnout vás k němu vlastním příkladem, přece.

Bohužel je to ale tak. Psaní mě baví, vždycky jsem chtěla být spisovatelka, jenomže ono je holt něco za něco. I ty splněné sny. A tak se za každou napsanou stránkou schovává čas, který jsem nestrávila něčím jiným. Třeba v lese. Nebo na zahradě. A ruce na srdce, Verunko… co tě teda baví víc?

Napsat dobrou knížku, která lidmi pohne a dá ti zažít obrovský pocit uspokojení, pokud se povede aspoň tak jako jednička (ta mi to uspokojení dala :-))? Anebo je pro tebe víc, sednout si večer vedle svého muže, který už hraje na kytaru pomalu jak Lenka Filipová, nalít si vínečko a zazpívat si s ním nějakou oblíbenou country písničku? TOHLE je taky uspokojení. Menší, oproti tý knížce. Ale můžu ho cítit klidně každý večer. Zatímco další knížku budu potit zase celý rok…

Takže… já nevím, jestli chci ještě psát dál. Zato vím jistojistě, že se chci konečně přestěhovat do hotového domu uprostřed své vysněné zahrady a být se svou rodinou. Duchem i tělem s nimi. Dát si pauzičku. Nádech, výdech. A pak prospat zimu.

A na jaře se – třeba – probudit? 🙂

Na jaře 2020 pojede Sláma v botách na turné. Navštíví své čtenáře ve všech městech a obcích, kde o ni bude zájem. Vy mezitím knížku přečtete a budete mě chtít poznat osobně. A pak se uvidí dál. Jestli ještě budu chtít snít… a psát dál…

Anebo bude náš příběh jednou provždy dopsaný.

A tak dobře… ještě něco!

Pozor, pozor, nejčerstvější zprávy z bojiště:

  • Korektorka Bára už vychytala všechny textové mouchy. Sláva! Našla mi jich tam ještě asi tak bilion na každé straně. Nechápu a nebudeme to radši rozpitvávat. Každopádně poté, co dočetla, šla na zahradě zasadit pár jabloní, takže Tomáš má pravdu – knížky jeho vydavatelství fakt dělají lepší svět. 🙂
  • Teď má Slámu v botách 2 v rukou grafička a zítra budeme společně s ní a Tomem vymýšlet nějakou peckózní obálku. Snad se zadaří minimálně stejně jako podtitulek.
  • Protože – jo – ten už taky konečně máme!
    Tak dlouho jsme si lámali hlavy, až si o něj příběh najednou řekl sám. Protože v životě je PŘECE nejdůležitější láska a hlína za nehty!

Ale o tom podtitulku, i té špíně a té lásce, se rozepíšu víc zase někdy příště. Teď už musím letět. Na zahradu, do lesa!

NA SHLEDANOU UŽ BRZY PŘI ČTENÍ:

SLÁMA V BOTÁCH 2

V životě je nejdůležitější láska. A hlína za nehty!

od Veroniky Kyčery Kučerové.

#Ať mi rostou!
©

OBJEDNAT PŘEDEM LZE TADY: peoplecomm.cz/slama-v-botach2

V životě je nejdůležitější láska. A hlína na mrkvích. Foto: Sláma v botách
S mojí velkou Lídou. Blog píšu od jejího roku a půl, chápete, jak už to uteklo?! Foto: archiv Sláma v botách
Děti se manželovi povedly, a ta zeď za nimi, to je taky (jeho) dílo. Foto: Sláma v botách

O zatraceném zalévání, únicích pod stan a okurkovém prd

2 komentáře

Jasně jsem řeka, že letos nejedeme na žádnou dovolenou! Nebudeme utrácet ani tomu věnovat čas, balit, chystat zahradu na absenci a pak dohánět, co se během nepřítomnosti zanedbalo. A stavba by se taky nehnula.

No jo, jenomže nakonec jsme to zase nevydrželi.

Hned začátkem července zmizel muž na pět dní k moři a já naložila děti do auta, že budeme pár dní stanovat u mých rodičů.

„To se hodí, budete nám zalévat zahradu, než se vrátíme z dovči,“ odsouhlasil mi plán táta a já horlivě přikývla, že se o všechno postaráme.

Hlavně o úrodu, zamnula jsem si spokojeně ruce. Tátova zahrada totiž zatím nikdy nezklamala, vždy je na ní všeho dostatek. Výměnou za zalévání budeme mít týden plný přístup k tátovým výpěstkům.

Proč se z toho raduju, když mám sama zahradu větší než on tu svou? Tak třeba proto, že se mi letos zase nedaří okurky.

Už mi z toho začíná být trapně, letos jsem přece měla dokonalá semínka, která jsem dokonce ještě jako idiot ocucávala v puse, než jsem je vysadila, abych jim o sobě předala informace a ony mi rostly přímo na míru. Ale houbeles, nerostou vůbec! Ta semena asi poznala, že okurky vlastně moc nejím, a tak vzešly jen dvě rostliny a ještě v podstatě živořej. Sklidila jsem dosud 8 nakládaček a to si fandím.

A zatím táta… Zkušený okurkový pěstitel, který uloží každoročně do sklepa aspoň 60 sklenic okurek v láku a denně mu doroste minimálně jedna salátovka ve skleníku. To prostě není fér.

Okurky bohužel nikoliv z mojí, ale tátovo zahrady! Foto: Sláma vbotách

A tak u našich vztyčujeme stan, aby si děti aspoň jeden týden v roce přišly na své. A nejen s okurkami. Rána zahajujeme bosonohou rozcvičkou a trháním malin, jahod, kanadských borůvek a rybízu přímo do tlamiček. A při odjezdu pakuju do tašek salátovky pro manžela do zásoby. Pohodu trochu zkalí jen fakt, že druhý den rajského pobytu začalo v noci pršet a de facto pak už nepřestalo.Ale aspoň se mi sama zalila zahrada ve Vlčí, utěšovala jsem se.

No jo, jenomže když jsme se v neděli vrátili domů a já jela na průzkum do Vlčí, co to nevidím!!!

TADY SNAD SPADLO JEN PÁR KAPEK NEBO CO?! To není možné! Tady je hlína na troud, zatímco u našich byla nacucaná jako hnůj. Můžu jít rovnou vytáhnout hadici a konve… Což je po návratu od našich další citlivý bod!

Páčka tuhle a támhle

Jako by nestačila přímá konfrontace s tátovou dokonalou úrodou. Že jemu jdou na rozdíl ode mě okurky, že má o tolik víc a větší rajčata, nebo ty JEHO a MOJE mrkve… Nebo že moje cibule už leží, zatímco jemu ještě pořád stojí!

Táta už má zkrátka za třicet let piplání svého pozemku zahradu dokonale zmáknutou, zatímco já kráva vysadila okurky na vysychavý terénní zlom pod česnekem a divím se, že ani letos nerostou…
Jenomže ono nejde jenom o tohle.

Jdu si zdrceně pro konve a schválně si to měřím. Než celou zahradu obejdu se zaléváním, trvá mi to 45 minut. (Když mi pomáhají děti, tak 60). Pětačtyřicet minut života stráveného tím, že jenom nosím trochu vody k rostlinkám, které ji ale vstřebají jen z části a zbytek odteče nebo si to k sobě přetáhne plevel (ano, i ten má táta na své zahradě už vyřešený líp). To přece nechci, ani nemůžu dělat každý den! Od toho jsem se snad nenarodila tak krásná, vtipná a šikovná, abych hodinu denně cmrndala vodu k okurkám a jabloním. Táta to přece taky takhle nedělá. Myslím takhle středověce. Přesto má každý večer perfektně zalito.

On má totiž studnu a k ní tadyhle páčku a tuhle další a ty když se zmáčknout, tak se to rozzalévá samo, hadice jsou rozeseté všude po zahradě, tak stačí jen tudle a támhle nějakou přidržet, kousek s ní popojít, přendat… a s konví tak maximálně obejít pár květináčů na terase.

Zatímco já s tou svojí dvacetimetrovou hadicí napojenou na věčně prázdnou nádrž zápasím jako s krajtou, věčně se mi někde ohýbá, přiskřípne, neteče to, pak za ni zatáhnu, hadice se omotá kolem sazenice rajčete, zatáhnu vztekle znova a rup, je po sazenici…. a stejně to z té hadice jenom chcíple čurdí….

A nejhorší je, když se té hadice chopí děti. 🙂 Foto: Sáma v botách

„Kubi, tohle budeme muset fakt řešit! A vychytat,“ vytahuju po prázdninách na tátově hi-tech zahradě na manžela nejnovější objednávku stran toho, co ještě od něj nutně chci, potřebuju, vyžaduju.

„Jojo,“ odsouhlasí mi všechno, duchem úplně jinde. No možná dobře, že nevnímá. Mohl by se začít vztekat. Už pátý den opravuje, spáruje a kartáčuje starou kamennou zeď v obýváku a v kuchyni, a když to půjde dobře, tak mu to zabere už jenom ještě dalších pět dní… Kdyby nebyl u toho moře, už by to měl – chce se mi poznamenat, ale radši to neudělám, protože ta cesta k moři je teď obecně další citlivý bod. (Muž dorazil domů psychicky na dně, protože ho během zpáteční cesty chytily kroupy, těsně před domem ještě srazil srnu, a když se z šoku jakž takž oklepal, zjistil, že mu, zatímco byl pryč, přivezli z Itálie úplně jinou mozaiku, než chtěl. To už bylo na jednoho vydovolenkovaného manžela trochu moc.)

A tak si jen mumlám pro sebe něco o kapénkové závlaze a on zase něco pro sebe o vápenné maltě a jestli neměl zeď spíš špachtlovat než kartáčovat. (Mně se ta vykartáčovaná část líbí, uklidňuju ho.)

„Neměla bys nějakou okurku, že bych se zakous? Leje ze mě pot,“ otírá si čelo, protože to s tím kartáčem je fakt fuška.

„No to právě že nemám. Nemám to zalejvání…“ krčím jen rameny (a zatajuju vysychavý terénní zlom pod česnekem). V tašce mám už jen poslední kousíček okurky od táty.

Poslední dovolená. No snad

A tak se opět – jako už mockrát za poslední roky – noříme já a můj muž každý do svých radostí a strastí, já do svých okurek a jak je uzalévat a on aby už konečně dodělal zeď a mohla se v kuchyni pokládat podlaha. A hned potom v koupelně mozaika, kterou nám Italové naštěstí už vyměnili.

Tohle je naše ČTVRTÉ léto trávené budováním domu, zúrodňováním pozemku a aspoň základním polidšťováním džunglózní zahrady. Asi z toho holt potřebujeme občas odjet, i když by bylo mnohem moudřejší i levnější zůstat doma na prdeli.

Po nedělním a pondělním zalévání zahrady zase nakládám do auta stan a pruty na oheň. Tentokrát budu s dětmi, kamarádkami a jejich dětmi stanovat na jednom kopci za městem. Muž s námi bohužel nejede, protože byl u moře a má tu zeď.

A tak se opět loučíme, ale věřme tomu, že už je to naposled nejen tohle léto, ale pro celý příští život. Jednou snad přece jen budou všechny zdi stát, kapénkové závlahy budou položeny a dovolených nebude třeba. Budeme je konečně trávit DOMA!

A když do báglu na stanování přihazuju ještě flašku okurek a rybízové víno, těším se, že příští léto už ho snad vypijeme s mužem společně v našem obýváku pod tou krásnou opravenou zdí, zatímco na zahradě zmáčknu páčku…. a konečně mi narostou okurky.

KRÁSNÉ LÉTO A HODNĚ VODY SPADLÉ Z NEBE NÁM VŠEM. Obzvlášť jestli pěstujete okurky!

To dá rozum, že před těmi chcíplými okurkami nepózuju. Cukety, dýně… to je moje radost, s níž mě muž smí vyfotit. 🙂 Foto: manžel Slámy v botách
Ale abych nevypadala úplně neschopně, máme co jíst. Třeba bylinek mám víc než rodiče. Foto: Sláma v botách
A česnek máme dokonce každý rok tak pěkný, že už si ho naši začali pěstovat u mě. Nepotřebuje tolik vody jako okurky, patrně. Foto: Sláma v botách
Venda s dlouhou hadicí. Ale v budoucnu bych mu přála spíš kratší. Foto: Sláma v botách
Voda se nelíbí jen okurkám, i rajčata po ní rostou… jako z vody. :-). Foto: Sláma v botách

PS. Podle prvních plánů jsme se do Vlčí měli stěhovat na jaře tohoto roku. Nevyšlo to. Podle nového plánu bychom se měli stěhovat do zimy. Asi to ale zase nevyjde… Na jaře určitě znovu zaseju, ale možná že v domě pořád bydlet nebudeme…

Teď na to ale nemyslím. Odjíždíme s dětmi vstříc novému dobrodružství ve stanu. Další zalévání mě čeká v neděli… Tak proč si kazit kempování… a sny… A třeba nám táta, až se vrátíme,  pošle ze své zahrady zase nějaké okurky. 🙂

Ať nám rostou! ©

Co zná každý červnový zahrádkář aneb nekolabuju, pěstuju! A návod na 39 TOP BROKOLIC, květáků a ještě mnohem víc.

Napište komentář

Když se to, tak se to… Nejdřív se mi rozbil disk se všemi fotkami. Pak jsme ráno nenastartovali auto, které bylo v pondělí v opravě, a myčka na nádobí už taky nejmíň dva týdny nemyje (což je vůbec největší křivda!!!). A do toho se asi definitivně poroučí můj telefon, jenže novej dostanu nejdřív na Vánoce. Ale já se nehroutím. Ne. Protože mi na zahradě rostou TÁKOVÉHLE BROKOLICE S KAPUSTOU!

*  *  *  *  *  *  *  *  *

Ve čtvrtek jsem po škole popadla Lídu, bednu s nářadím a Venouška a vyrazily jsme – hic nehic – makat na zahradu. Hlásili ochlazení z třiceti na dvacet devět a čtvrt, tak jsem čula příležitost, že třeba na zahradě vedrem nechcípnem. Nakonec z toho ale zase nebylo nic, když už jsem ale tu akci naplánovala, prostě se jelo. Nemůžeme dál čekat na zázrak, jako že někdy skutečně klesnou teploty pod třicet a budeme si moct všechnu tu práci, která nás čeká, odbýt důstojně. Bohužel ne, no. Budeme zpocení a ulepení balancovat mezi úžehem a mdlobami, ale ty stromy na zahradě už se prostě musej zalít, záhony vyplít, rajčata uvázat a jahody sesbírat (když tam teda nějaké budou, že?).

Zahradničení může vypadat i velmi elegantně, třeba při retro módní přehlídce v mých rodných Košticích. Bohužel týden po akci jsme museli jet zahradničit doopravdy…. Foto: archiv spolku Šatník paní mlynářky.

A tak jsem dala dětem každýmu do ruky nanuka, sbalila dva litry limonády z tibi krystalů a prostě věřila, že budou děťátka hodná a nechají mě odbýt si to své. Asi poznaly, že bych na ně jinak hrozně křičela – když je takové vedro, přestávám se ovládat. Nebo že mi na úrodě aktuálně záleží víc než na nich, no sorry, no.

Zkrátka si každej dolízaly svůj cuc na kládě bez čokolády – nanuky byly taky domácí a polevu neumim – a nějak se na čtyři hodiny zabavily beze mě, dokonce bez rvaní si vlasů, šatů (ty na sobě vlastně žádné neměly) nebo hádání se o jednu oblíbenou lopatku a konývku na vodu.

Takže jsem se soustředila jenom na své záhony. A byla to velká radost, to vám teda povídám. Ale teda i docela pořádný šok.

Nejprve shrnu PŘEDNOSTI.

Děti se na zahradě naštěstí umí zabavit. Foto: Sláma v botách

Brokolice – co chtít více?

Na zahradě je zaděláno na rekordní sklizeň 39 ks kvalitních, pevných a pouze kopřivovým zákvasem dopovaných brokolic. 3 kusy nepevných, nakvetlých brokolicových hlávek II. jakosti jsem sklidila k okamžité konzumaci, protože už by to s nimi šlo jen k horšímu, ale i přestože nebyly vizuálně TOP, jsem s nimi ještě ten večer prožila v kuchyni kulinární orgasmus. První vlastní biobrokolici po dvouleté pauze člověk prostě obrečí.

A jde se vařit. Z toho, co záhon aktuálně dal. Foto: Sláma v botách
A jde se vařit. Z toho, co záhon aktuálně dal. Brokolice nesměle napravo. 🙂 Foto: Sláma v botách

Jak to, že se loni brokolice nedařily, a letos trhám rekordy? Změnila jsem na ty zelený potvory taktiku a třeba mi jenom teď přeje štěstí, ale já věřím že ne, že za úspěch fakt můžou ty tipy vyčtené z knih. Takže?

  • Založte si co nejdřív sadbu, nějakou ranou odrůdu. Nebo – kupujete-li sadbu jako já – kupte ji HNED, jak se v nějakém obchodě objeví. Pak ji okamžitě vysaďte na záhon, ano, klidně už v březnu. Moje zahrada v severním svahu je dost studená, je na ní v průměru minimálně o 2 stupně míň než na tátově slunné zahradě pár kiláků odtud u Ohře. Ještě chodily mrazíky, ale já už přesto měla brokolice na zahradě zasazené. ALE! Zamulčovala jsem je spoustou štěpky, což chrání a ohřívá půdu. A…
  • Chce to textilii. Tu netkanou bílou. Přes sazenice ji přehoďte jako závoj přes nevěstu, a aby neuletěl, zatižte ho třeba nějakou latí, sáčky plnými písku nebo i kameny (jen pozor, aby se o ně textilie neroztrhla). Zvýší to teplotu půdy, zrychlí úrodu a chrání ji před potvorami. Nemyslím dětmi, myslím před ještě horšími škůdci – dřepčíky. Ti milují sucho, takže panuje-li zrovna kritické počasí nahrávající množení dřepčíků, tak ty brokolice navíc celé občas pokropte vodou.
  • A tím se dostávám k zálivce. Kopřivová jícha rozhodně neuškodí, ba naopak, rostliny posílí. Chce to založit ji hned zjara, sotva se kopřivy objeví. Má se přidávat do zálivky na jaře, později v létě už to není ono, protože přemíra dusíku vede k přebujelému růstu zeleně, ale malým plodům. Prý…. Já s ní teda brokolice zalévala v dubnu a květnu.
  • A pak to ještě chce lásku a dát se na modlení a věřit tomu, že tato strategie zafunguje odteď každý rok. 🙂 Já tomu věřím. Lepší strategii jsem totiž zatím nikde nevyčetla. 😀

A květáček nebo zelí by nebylo? ALE BYLO!

Tak to bychom měli brokolice. Pak ještě stojí za zmínku květák, se kterým se to má úplně stejně. Jelikož je to taky brukvovitá zelenina, má podobné nároky na pěstování i stejné škůdce. Zvolila jsem u něj stejný postup jako s brokolicemi a jen si počkejte na fotku, jakej pevnej bílej macek už zítra přistane na našem stole, osmaženej v trojobalu. 🙂 Všechny další buď taky skončí v těstíčku, nebo v mrazáku na horší časy, na zimu.

Dále mi na zahradě vyrazilo dech TÁÁÁÁKHLE velké zelí na Lidčině záhoně a taky TÁÁÁÁKHLE velká kapusta. Pěstovali jsme je úplně stejně jako ty brokolice, protože jsou taky brukvovitý. Byly v jednom záhonu ještě společně s kedlubny a měsíčkem pro zpestření.

Kapusta na začátku května. A v půli června už je zbaštěná. 🙂 Foto: Sláma v botách

A teď pozor, přichází DŮLEŽITÁ POZNÁMKA.

Těch 42 brokolic a 15 květáků jsem vysadila všechny naráz, takže mě teď čeká plus mínus naráz i sklizeň. Proč, co s ní hodlám dělat? No půjde namytá a naporcovaná do mrazáku. Celý rok jsem si schovávala sáčky od mražené brokolice kupované a teďka si je naplním vlastní úrodou. Vůbec se mi v minulých letech neosvědčilo úrodu rozplánovávat, vysazovat postupně, mixovat rané a pozdní odrůdy a doufat v průběžnou sklizeň až do podzimu. Jedinou opravdovou sklizeň jsem vždycky měla jen z těch prvních zasazených brokolic a pak už přišli místo sklizně akorát dřepčíci nebo takové sucho, že jsem nebyla schopná úrodu uzalévat. A tak budu jíst brokolici radši mraženou, než žádnou… Jestli vymyslíte lepší řešení, jsem jedno velké zvědavé odstáté ucho bez náušnic. 🙂

No a tím bych pomalu ukončila kapitolu ÚSPĚCHY.

Snad ještě zmíním, že už sklízíme první hrášek, bezvadně vylezla lichořeřišnice, bylinky jedou v novém záhoně jako o život (článek ZDE), na bramborách NENÍ mandelinka a česnek letos nejspíš zlomí všechny myslitelné rekordy. Terra preta asi funguje. (článek ZDE)

I manžel rád fotí ty moje krásný pevný česneky. 😀 Foto: Sláma v botách

A teď se pojďme pobavit o tom, z čeho mi taky včera přecházel zrak – ale v dobrém to tak úplně nebylo.

Tak zaprvé plevel!

Já už nechci používat to slovo, je ohrané, nudné a naprosto nehodné permakulturně smýšlející bytosti. Ještě vás o něm baví číst? Ne. Stejně tak ani mě ho nebaví řešit a plít. Jenomže PROSTĚ MUSÍM. Protože ta lebeda, ty bršlice, kopřivy, pýr nebo teď aktuálně svlačec a pěťour se do mé zahrady zase zakously a nehodlají tu zemi zaslíbenou opustit. A přitom bohužel stíní a utiskují všechno ostatní, co vedle nich nesměle zkouší klíčit a růst. Dyť jsme letos ani nikam nejeli na dovolenou, aby se tohle nestalo! Kysneme a budeme kysnout celé léto doma, právě abych plevel v pohodě stíhala korigovat. Tak jak to, že stačilo, abych se na poli jenom týden neukázala – protože ty třicítky a protože taky dvakrát bouřka a zahrada rozbahněná – a jsem tam, kde každoročně. V pěkný… ….. zahrádce zarostlý.

Reálně to včera vypadalo tak, že jsem se z té džungle už málem rozbrečela. Plevel neroste pouze tam, kam jsem navozila 10 cm silnou vrstvu štěpky jako mulč. Ale dokonce i přes tu vrstvu občas nějaká ta lebeda nebo kopřiva vykukuje, což už je opravdu schválnost nejvyšší, protože i to mulčování byla přece makačka. A všude jinde, kam jsem se s mulčem nedostala nebo kde mi štěpka nestačila, škoda slov. Ani fotit jsem to nechtěla. Proč si veřejně dělat ostudu.

Takže poté, co jsem se dokochala brokolicí a květákem, sklidila poslední ředkvičky, první hrášek , natrhala si koš bylinek, bezu a dvě hlávky kapusty, jsem zasedla v pravém dolním rohu políčka na bobek a dala se do toho. A po čtyřech hodinách jsem se narovnala na levém konci někde uprostřed pole a hodila rukavice do ringu, teda do hlíny. Prostě jsem měla dost.

Ta druhá půlka bude vypleta až jindy, až budu mít zase chuť promarnit sisyfovskou prací pár hodin života. A jenom doufám, že ale do té doby nestihne zase ta první půlka zarůst lebedou!

Máš chuť na jahody? Dej si rybíz

No, po šoku zvaném „co se to stalo s mým udržovaným políčkem a co se mi to snažíte podstrčit místo něj?„, jsem bohužel musela zkonstatovat, že JAHOD se letos taky nedočkám. Zkonstatovaly to hlavně děti, kterým došly nanuky, limonáda, meloun, ananas, přesnídávka z déemka, a dokonce i ta méně oblíbená svačinka jako chleba se sýrem, a začaly si vymýšlet. Popásly se na hrášku, ale jako správné žravé housenky vznesly otázku, co dál a jestli by třeba jahody nebyly. Tak jsme se šly podívat.

No, nebyly. Teda byly. Čtyři… A pátá ožraná asi od slimáka nebo co. Tu děti nechtěly. Tak jsem ji snědla já, no přece to nevyhodím!!! Další dvě jahody budou možná v sobotu.

Bohužel, s jahodama je to letos špatenka. O loňské sazenice jsem přišla při bagrování a pár nově vysetých zatím plodí jen tu a tam, poskrovnu. Nezbývá než se těšit na rybíz, na třešně, na jablka, na švestky a pokud jde o jahody, tak snad leda samosběr. V lese. 🙂

Fanfáry, je tu jahoda. Dokonce dvě! Aspoň se děti nepoperou… A maminka si počká na sobotu. Foto: Sláma v botách

Co žere hrušeň Williamsovu?

Zase se mi nechce líbit naše mladá hrušnička. Loni ji decimovala rez, teď jsem si všimla mšic. Zrovna jsme to téma řešili na Facebooku. Takže jdu míchat postřik – zkusím ten s vodou a octem podle knížky Pět domácích prostředků nahradí celou drogerii (voda a ocet jedna ku jedný, protřepat, aplikovat. Opakovaně.). Asi jde ale o další signál, že jsme pro hrušeň boužel loni nevybrali vhodné místo a měli bychom ji zkusit, dokud je ještě takové holé koště, najít lepší flek, kde se jí bude dařit líp. Uznávám, že je tady v tom koutě taková přehlížená a jinejma borcema (vrbama) cloněná.

A okurky a mrkev, vy se taky styďte!

Bída, bída, to bylo jediné slova, které mě napadalo, když jsem se snažila někde mezi řádky s česnekem objevit taky řádky s mrkvičkou. Od začátku roste mizerně a pomalu. Že by si česnek uzurpoval všechnu vláhu a živiny pro sebe? Jako byl na tom kusu záhonu dřív, to je fakt. Ale když já neměla tu mrkev kam jinam dát. A přišlo mi, že by si s panem česnekem nemusely až tak konkurovat. No to jsem se ale byla naivní.

Navíc kousek od onoho česneku mají růst nad terénním zlomem jedné z pěstebních terásek taky moje loni vlastnoručně odsemenařené okurky. Odrůda Dekan, hmmm… Kdepak jenom nastala chyba, že nerostou? Budu ráda, že se dočkám sklizně aspoň na jídlo, na zavařování ale vážně nemá vůbec smysl pomýšlet. A to jsem ta semena i cucala, jak radí Anastazie, aby mi vyrostla úroda na míru. Asi jsem měla o cucání požádat manžela. Protože ty potvory okurky nejspíš poznaly, že já je vlastně moc nejím. Aha, TAK PROTO nerostou!

A kontrolní otázka závěrem?

Proč jsem se tu právě na tolika řádcích rozepsala, naplácala celé odstavce, ale žádnou pořádnou fotku ze zahrady tady nehodím do placu?

A. Protože jsem pro samou práci na focení ani nevzdechla.

B. Protože se o telefon přece jen popraly děti a zahradní idylu zakončily pouštěním pohádek, takže už jsem si s mobilem neškrtla.

C. Protože se mi ten telefon definitivně rozpadl!

Správné vyluštění kvízu nechám na vaší fantazii. Možné je jedno správné řešení a možná všechny tři. Ale na rozdíl od jiných soutěží není vyluštění tajenky pro informační hodnotu článku až tak podstatné. 🙂

Fotky přibudou na Facebook o víkendu. Zajedu si na zahradu s manželovým mobilem a jestli opravdu klesne teplota aspoň na dvacet devět a čtvrt, zalezu si doprostřed pole na bobek a budu pokračovat zase zprava doleva.

A takhle po celý zbytek června, července a celých prázdnin. Pořád dokola. Protože mě to baví (částečně), ale hlavně, protože mi ani nic jiného nezbývá! Kdo jednou narukoval, musí setrvat, na (bitevním) poli, která umí dávat radost i dělat starosti . Ale tohle zná nejspíš každý červnový zahrádkář!

Ať mi rostou! ©

Když rostou, tak rostou. Letos mi můžete říkat i Paní Kedlubnová. Foto: Sláma v botách
Už i Venda ví, že brambory bez práce do huby nelétaj. Jemu teda ještě trochu jo, ale dávám mu rok dva a začne si všechno pěstovat sám. Dyť už mu teď čouhá sláma z růžových kroksáčů! 🙂 Foto: Sláma v botách




Kam si to mám strčit aneb Bitva o trávník!

11 komentářů
Foto: Sláma v botách

Už je to zase v plném proudu. Jaro myslím. Nejvyšší čas zjistit, kde skončily pracovní rukavice a jestli lněnou sukni, kterou nosím na zahradu, neprožrali přes zimu moli.

Zatímco manžel stavěl náš statek i přes zimu, já měla od zahrady oraz a doslova jsem chladné měsíce prochrápala. Chodila jsem spát v devět s dětmi, a když se povedlo, přivstala jsem si v pět. Když se nepovedlo (většina případů), nevstala jsem ani v půl osmé. Divím se, že mi při tom zimním spánku, který jsem provozovala, nenarostla srst a drápy. Teda, že mi nenarostly drápy. Srst i docela narostla.

Ale tělo čerstvé šestatřicítky už holt nevydrží to, co vydrželo před dětmi, a prostě zavelelo: Zpomal, neponocuj, respektuj, že je v noci tma, a spi. A jelikož jsem se k něčemu podobnému zavázala i ve svém loňském desateru spokojené biomanželky, holt se ze mě stala hybernující medvědice. (Teď aspoň víte, proč tu Slámu v botách 2 furt nemám dopsanou.)

Naštěstí s příchodem jara se situace změnila. Nejenom příroda, ale i já jsem se probudila.

Sukně visí na háčku v šatně, kde jsem ji loni zanechala, a je celá. Rukavice už mám taky nachystané v zahradnickém košíku. Můžu vyrazit na záhony a těšit se, jak se to všechno na zahradě letos vydaří. Protože proč by nemělo?

  • Mám načteno a přesně naplánováno, kde co poroste.
  • V záhonech je zaorané dřevěné uhlí, vápno a dřevní popel.
  • Kompost je přestěhovaný na lepší místo v koutě zahrady.
  • Záhony zamulčované dřevní štěpkou.
  • Dvě bílé textilie nataženy.
  • Semínka z loňské sklizně roztříděna a sadba brambor už taky klíčí ve sklepě.
  • A jen tak mimochodem, mám založené opět dva nové záhony, protože i toto jaro se dostavil pocit, že bych zvládla obhospodařit půlku planety a pro pár metrů zahrady, co mi je k dispozici, je mého talentu škoda.

Má-li mě i letos trápit sucho, dřepčíci, plísně a plevel, jsem připravená včas zasáhnout několika preventivními opatřeními vyčtenými z perma-knih. Letos se prostě NEMŮŽE STÁT, že bych ZASE v potu tváře vyprošťovala cibuli z obležení lebedy, o zelí se dělila se žravými housenkami, sklízela papriky s nekrózou a brokolice nesklízela vůbec, protože úrodu zdecimují přemnožení hmyzáci z řepkových polí. Mám na vše vypracované krizové plány a několik záložních variant.

Chcete-li tleskat, můžete.

Mám zamulčováno, první sazenice pod bílou textilií a nějakou dešťovku v sudech. To pude. Foto: Sláma v botách

No, a proto je tedy dost nefér, že se mi na zahradě teď děje ZROVNA TO, co se mi děje! Protože na to, CO SE MI DĚJE, jsem ale připravená nebyla!

Od začátku sezony je zkrátka pár věcí úplně na levačku…

Kdo si to odnese, teda… odnosí?

Jaro přišlo letos zase nějak rychle. Už v únoru jsem naběhla na zahradu s tím, že si u nově opravené opukové zídky před naším stavením založím finální bylinkovou spirálu. Nebo teda spíš takový bylinkový půlkruh. Po zhodnocení daného prostoru došel muž k závěru, že spirála by v našem případě nebyla praktická a radši u zídky za domem zbudujeme vyvýšený, lehce svažitý půlkruhový záhon, který v horní části volně splyne s okolní zahradou. Nebyl by to zkrátka můj architekt, aby zase nevymýšlel nějaké extrabuřty.

Ale v pohodě, s návrhem jsem spokojená. Horší je, že to místo, kde chci záhon zbudovat, a kde jsem už loni pár bylinek pěstovala, je momentálně zaházené tunou opukového kamení, které tu na podzim skončilo v zápalu stavby, protože pro něj rychle nebylo vhodnější místo.

Kdo mi sebral blatníky? Teda.. zaházel záhon těmihle šutry?!? Foto: Sláma v botách

„Co s tím budeme dělat?“ nadhazuju jen tak mimochodem, protože samozřejmě předpokládám, že kameny z mého bylinkového ráje odnosí ten, kdo je sem nanosil.

Ale muž mě suše odbyde, že jestli tady chci nějaký záhon, tak si ty šutry mám odtahat sama. „Támhle je kolečko a převoz je třeba na tu horní hromadu,“ ukáže pan manžel směrem k plotu a dodá, že na té horní hromadě šutry do budoucna taky nemůžou zůstat, ale to se bude řešit zase za rok.

Aha, pomyslím si. Ono se to bude řešit... doufám že ne stejně, jako se to má vyřešit teď.

Většinou se mnou manžel nakládá humánně. Těžké práce na pozemku jsem až na výjimky ušetřena. Tak nevím, co teď blbne! Pak ho ale zaslechnu vyřizovat nervozní hovor s tátou o nějakých polystyrenech v koupelně, které u zdi nesedí. A vzpomenu si, že tyhle polystyreny pokládá na stavbě už od zimy, kdy v baráku bylo nad nulou (a já si doma v teplíčku hybernovala). A teda spolknu všechny reklamace a jdu si pokorně pro to kolečko.

Přeskládám tunu šutrů z místa, kam nepatří, na jiné místo, kam nepatří a odkud se zase budou odnášet dál. Ale zažila jsem už na zahradě i zbytečněji strávený čas, tak s chutí do toho. Tady bude alespoň nějaký výsledek, konkrétně patnáct uvolněných metrů čtverečních pro mé drahé bylinky.

Muž se mnou většinou nakládá humánně. Tak co teď blbne? Foto: Sláma v botách

Konečně je nebudu muset pěstovat v květináčích v bytě nebo je rok co rok přerývat a stěhovat po zahradě podle toho, kde zrovna řádí bagr.
Loni na podzim jsem přišla o řimbaby, meduňky, černuchy a divizny – v jediné hodince, kdy na zahradě řádil „bobik“ a při finálním terasování pozemku ty živé bytosti rozjezdil na kaši! Ano, manžel mě varoval, ať si zatím nikde žádné záhony natrvalo nezakládám. Jenže vy byste to vydrželi, když máte konečně pro sebe kus vlastní země?

Muž říkal, nic tam nesej. Ale vy byste to vydrželi, když máte konečně vlastní pozemek? Foto: Sláma v botách.

Zasypání tunou kamení bylo snad poslední příkoří, které moje cestovatelky postihlo. Teď je tu konečně nová éra. Finální bylinkový záhon se začíná rýsovat a holky moje parapetový se budou moct nastěhovat.

No jo, ale vejdou se mi tam všechny vůbec?!

Ještě že jsem se v zimě tak dobře vyspala a jsem plná síly. 🙂 Foto: Sláma v botách


Královna pseudoproblémů

To, co ještě v únoru vypadalo jako dostatečně velká plocha pro bylinkový záhon, mi velmi rychle přestává stačit, když v dubnu začínám do půlkruhu stěhovat nájemníky. Protože to máte:

meduňka a máta (máty několik druhů)

heřmánek, měsíček, kopr

řimbaba, levandule, černucha

agastache anýzová, citronová tráva

yzop, tymián, mateřídouška

rozmarýna, saturejka, smil

oregano, majoránka, petrželka

lichořeřišnice, divizna

libeček, pažitka a cibule zimní (ošlejch).

A ještě se tam někam musí vejít papriky, protože lepší flek než u vyhřívané opukové zídky (s vyvápněnou půdou) jsem jim na zahradě nevymyslela. A taky pár stáleplodících jahod pro děti, ať je mají při ruce. A nechtěla jsem náhodou někam sem zasadit i batáty, ha? Taky potřebujou mimořádné teplíčko a mohly by být skvělým „živým mulčem“, než se bylinky víc rozrostou!

Kam já všechna ta miminka nastěhuju?! Foto: Sláma v botách

Sednu si bezradně na zídku u nového záhonku a snažím se to nějak líp vykoukat. Protože myšlenka, že můj finální bylinný záhon – ten, na kterých pět let čekám! – nesplňuje všechna kritéria, nepojme všechny rostliny a už od začátku s ním nebudu spokojená, mě dost děsí. Jenom si tak pro sebe pípnu, že to je v háji. Ale muž, který furt neví, co má dělat s těmi polystyreny, mě zaslechne a hned spustí, že to snad není pravda, že už si zase vymejšlím a kňourám kvůli hovadinám. (viz minulý článek Stavíme statek, ale ne rodový. Děláme dobře?

„Neee, to si špatně vykládáš,“ snažím se zastavit vlnu hněvu, která se na mě sesílá. Ale upřímně řečeno, ty bylinky se opravdu na záhon nevejdou, čili ten záhon JE špatně. Obláček štěstí nad mou hlavou, se kterým jsem na zahradu přijížděla, je už minulostí a nejhorší na tom je, že manžel to na mě vidí.

„Nekomentuju to,“ štěkne směrem ke mně a zaleze do baráku, aby se nemusel dívat na tom, jak si zase vymýšlím pseudoproblémy.

Takový krásný záhon jsem si založila. Až na to, že je malý! Foto: Sláma v botách

Popelka od hlíny

Posadím se na tu novou opukovou zídku u záhonku a trošku se zastydím. Je fakt, že s táním ledovců nebo hladomorem v Africe si moje starosti nezadají. Jenže to ani ty manželový a taky kolem nich kolikrát dělá humbuk. No ano. Já jsem přece právem zklamaná, že nemohu rozšířit svůj výrobní závod na bylinné tinktury. Mám podnikavého ducha, ale potenciální záhony plné hromad s opukou nebo oseté trávníkem, což je taky manželova iniciativa. (Pěkně blbá, ale bojím se to říct nahlas, abych „nekňourala“.)

Je mi ale naprosto jasné, že muži připadají moje starosti malicherné. ON totiž na rozdíl ode mě staví TEN velkej dům, řídí TU stavbu za milion, na jeho bedrech leží TA zodpovědnost a každé JEHO uprdnutí může znamenat osudovou finanční ztrátu a zpackání našeho velkého snu.

A zatím já co? Já se jenom popelím v hlíně, smolím něco s nějakými semínky a chodím ho otravovat kvůli jedlému bejlí.

Samozřejmě že přesně takhle to pan manžel – co pan manžel, VŠICHNI – cítí! Veronika si jezdí hrát na zahrádku, zatímco tady vzniká STAVBA.

A teda pardon, abych muži nekřivdila, vzniká tu i ZAHRADA. Jenže z mužova pohledu, i o tu se stará hlavně on, protože mě zajímá jenom těch pár zelinářských řádků. Bez jeho zásahů by byla zahrada neprostupně zarostlá, jako když jsme pozemek koupili, a kdyby ji pravidelně neklestil, tak se v mžiku promění zase zpátky v džungli. Divočině je třeba čelit systematickými zásahy, konceptem a technikou – čili něčím, co mně nic neříká. Z tohohle pohledu já a moje záhony jenom překážíme. Nasáčkovala jsem se se svou zeleninou přesně doprostřed zahrady, zabírám z ní nejlepší flek a sveřepě pěstuju za všech podmínek, i když muž by nejradši i tuto část zahrady nejprve uchopil nějak koncepčně, pořádně, promyšleně… A proto se mi přes záhony tu a tam převalí bobik a vyplení vše, co tam bylo zaseto, ale to už je součást KONCEPČNÍHO ŘEŠENÍ.

Škoda jen, že ten slavný koncept vidíme s mužem každý jinak. Rozdíl spočívá hlavně v tom, že když se rozhlédneme po naší zahradě, tak:

  • JÁ hned uvažuju, kam by se ještě dalo vysadit něco jedlého nebo okrasného, zatímco ON uvažuje, jak vyřešit příjezdovou cestu ke stodole a kam postavíme trampolínu a pingpongový stůl.
  • Zatímco JÁ se snažím zakomponovat svou zeleninu a kytky do divočiny, která na pozemku vládne, ON se snaží tu divočinu spolu s mou zeleninou odeslal do patřičných mezí.
  • JÁ se bojím, aby pak zahrada pořád připomínala kus volné přírody, ON se bojí, jestli ta volná příroda vůbec někdy začne připomínat zahradu.
  • A každopádně CHCE kus dokonale rovného, sečeného trávníku. Zatímco já mu přesně na ten flek zasadila rybízy a jostu.
Než muž stihl tuhle část zahrady nějak systematicky pojednat, pojednala jsem ji já po svém – všude jsem něco zasela. Foto: Sláma v botách

Travička zelená, manželovo potěšení

„Tak co, už si se uklidnila?“ vystrčí ten, na kterého právě myslím, hlavu ze dveří a z tónu hlasu je patrné, že se chce usmířit. Nejspíš už vyřešil ten svůj problém. To mu gratuluju. Bohužel já svůj problém nevyřešila ani trochu a už zase mě leda se.e, že sice máme tak obrovskej pozemek, ale když si chci zasadit pár bylinek navíc, tak nemůžu, protože:

  • nahoře u plotu je ta hromada
  • taky tam bude stát ten altán
  • dole u potoka je ten trávník
  • a vzádu za sklípkem se nejdřív musí zpevnit cesta, takže tam ještě bude jezdit bobik.

„Neuklidnila. K čemu potřebuješ tolik trávníku?“ obořím se na něj bez varování.

„Nechápu?“ pokrčí muž rameny, ale intuitivně se ohlédne zrovna tím směrem, o který mi jde. No přesně, ve spodní části našeho pozemku se nachází perfektní rovná plocha, na níž by se daly vypěstovat bylinky pro celý okres. Jenže zrovínka tohle prominentní místečko si na podzim zabral muž, aby výsledkem jeho souboje s plevelem, kameny a dalšími přírodními překážkami byla vyčištěná rovná plocha osetá trávou. No ano, slyšíte správně. Ne květinami, bylinkami, jedlými keři nebo zeleninou, ale TRÁVOU! Prý aby bylo kam vytáhnout pingpongový stůj. No, to je chvályhodná úvaha, až na to, že na nějaké hraní nikdy nebudeme mít čas. Čili z mého pohledu: tenhle prostor volá po bylinkách a basta.

„Na to zapomeň,“ stopne mě manžel rázně, očividně připravený svou travičku bránit.

„Tak aspoň po okraji, že bych si něco vysela…nějaký kytky, divizny, měsíček. To je přece tak krásný, když to kvete“ snažím se dojmout alergika.

„V žádnym případě. Budeš na nás v jednom kuse řvát, když ti do kytek kopneme míč a něco ti polámeme,“ zavrhne manžel okrasný lem kolem piplaného trávníčku.

Bráním se, že bych na nikoho kvůli kytkám neřvala. Pak si ale představím, že mi nějaká mičuda zlomí slunečnici, kterou už jsem sem tajně vysela. A už teď mi to zvedá tlak.

„No tak dobře,“ kapituluju nedobrovolně, „pěstuj si ten svůj trávník, když seš jím tak posedlej.“ Na podzim holt budu muset přirýt k bylinkovému půlkruhu zprava pár metrů navíc, pomyslím si rezignovaně. A do té doby nic, no, bylinky se zase vrátí do bytu na parapet, kde byly doteď. Aspoň mi budou ve městě furt po ruce. Konec konců se do V. ještě nestěhujeme.

Muž mě poplácá po rameni, jakej jsem pašák, že jsem to tentokrát pochopila bez křiku.

„Jen počkej, Verun, jak to bude krásný, až se ta travička zazelená,“ snaží se mě dojmout nad holou zemí. “ To bude lepší než nějaký kytky. Nebo bylinky,“ vnucuje mi, asi aby mi nebylo líto, že jsem bitvu o green prohrála.

No ještě že v tu chvíli ani jeden nevíme, že tahle bitva o green…

…nebude poslední!

Jak už to tak bývá, sotva se s něčím smíříte, přijde další zkouška. A většinou mnohem větší.

Ta plocha, o kterou se jedná. Jsem ochotná strpět na ní trávník. Ale ne letos. Ten plac teď potřebuju já! Foto: Sláma v botách

Jestliže bylinky nejsou pro samozásobitelskou rodinu ještě tak stěžejní, existuje jiná plodina, bez které si coby matka-samozásobitelka (s vynikající kvalitou sklepa) vůbec nechci představovat zimu.

V dubnu mám „na těch svých zelinářských řádcích“ vše hotové. Bylinky jsou na novém záhonku a na stávajícím políčku je zaveden nový pořádek. Je hodný mého muže, až na to, že jeho autorkou jsem překvapivě já. Zakládám si konečně několik bezorebných, kvalitně vyhnojených úzkých záhonků, do kterých se odteď vůbec nebude šlapat, pouze je dle potřeby zamulčuju a jinak se kolem nich bude chodit v rukavičkách. Tedy v rukavicích, zahradnických. Jsou to moji noví mazlíčci.

Aby mi do nich ti dva starší (Lída a Venda) nehamtali a úsilí o bezorbu nepřišlo vniveč, vytyčila jsem dětem přísné souřadnice těchto záhonů klacíky a šňůrou, za kterou nesmí, je-li jim život milý. Mezi záhonky se můžou děti pohybovat libovolně po cestičkách, ale běda když z nějaké sejdou! Dalo mi to všechno takovou práci, že jsem schopná rozdávat fyzické tresty každému, kdo systém nedodrží. Když už jsem se konečně na nějakej zmohla, chci mu dát šanci se ukázat. Ať se vyjeví prvý potenciál této ryzí permakulturní metody. Zatím jsem nadšená. Ne, víc, jsem dojatá. Nebývá u mě vždy zvykem, že bych si něco vzala do hlavy a pak to opravdu v té podobě zrealizovala. Dokonce i při setí se striktně držím svých plánů a nákresů. Letos OPRAVDU seju řepu tam, kam jsem ji chtěla zasít. Mrkev opravdu přichází přesně tam, kde jí to podle mě bude nejlíp slušet, a cibuli se letos taky určitě povede mnohem líp, protože jsem jí našla to SPRÁVNÝ místo.

Dětský záhon je obehnaný šňůrou. A za ni se nesmí. Foto: Sláma v botách

Jsem tak pozitivní, až mi to teče z uší. Jarda Svoboda i Wohllebenovi by ze mě mohli mít radost. Zapomenu pouze cucat semínka deset minut v puse, abych si personalizovala úrodu (doporučuje Anastasie), ale jinak jsem při rozhazování semen jako zdrogovaná rajským plynem. Aha, jestlipak to nebude tím, že jsem na zahradě sama bez mazlíčků? Lída je ve škole a Vendu hlídá kamarádka. Nikdo se nepere o zahradnické lopatky (to je jedno, že máme tři, děti chtějí TU JEDNU), nehází si písek do vlasů, není požahaný kopřivami ani mě nenutí míchat v dětském kyblíku „sliz“ (to je teď takový hit, víte?). Zkrátka mám ty záhonky jenom pro sebe, a tak můžu vzorně zapisovat do plánků, kam jsem co zasadila i jaká to byla odrůda, pak to v klidu zamulčovat štěpkou, zalít, popřát semínkům štěstí při klíčení a odebrat se domů prosycena pránou, že snad ani nebudu večeřet.

Zbývá pouze vysadit si u babičky v D. brambory. A kvůli nim teď zavolám tchánovi.

A zanedlouho už „vystrčí růžky“ první ředkvičky. Foto: Sláma v botách


Jedu do hor, orat brambor. No, kéž by!

S bramborami byl loni kříž. Nechci žalovat nebo tak, ale naše brambory z D. loni fakt za moc nestály. Nevím, jestli to bylo sadbou nebo čím, ale byly zkrátka samá „tupka“, takže loupat je nešlo bez nadávek. Naneštěstí manžel moje nadávky detailně přetlumočil tchánovi a ten se naštval, protože se s bramborama v D. docela nadřel. Proto hovor odkládám, no je mně blbý to řešit. Sadbu už jsem si ale letos obstarala svou a je nejvyšší čas vrazit ji do země. A tak mi nezbývá, než teda konečně zvednout ten telefon.

„Tati, mám nakoupených pětadvacet kilo sadby, nesázel jste v D. doufám ještě brambory?“ začínám odkládaný hovor ležérně.

„No, to jsem nesázel, Veroniko, protože letos není na brambory zoráno. Ten starej záhon je nějakej promořenej a bohužel jsem nestihl nachystat nic novýho,“ povídá tchán taky tak opatrně.

„No, aha, aha, a tak teda co?“ koktám.

Přiznávám, že mi chvíli trvá, než mi dojde, jak se asi bude hovor odvíjet dál.

„Chci tu půdu nechat pár let odpočinout a vyčistit, podle mě jsou to nějaký bakterie, který ty ťupky způsobujou,“ vysvětluje tchán zeširoka. Poslouchám ho, pokyvuju hlavou a souhlasím, že za pokus to stojí. Jenomže pak mi dojde, jaké to má pro mě důsledky! Brambory se letos v D. pěstovat nebudou!!!

A KAM SI JE TEDA JAKO MÁM ZASADIT?!“

Všechny nejhorší scénáře ohledně úrody se týkaly sucha, dřepčíků, bělásků nebo předčasně popraskaných rajčat v důsledku plísně bramborové. Ale že nebudou ty brambory?! Životní jistota rolnického stavu po objevení Ameriky, samozásobitelská samozřejmost!

Proč jsem tchánovi nevolala dřív? Proč jsem v kuchyni držkovala? Proč jsem si nevážila, že máme co žrát, a pokorně nevykrajovala ťupky?

„A nebylo to jenom sadbou?“ snažím se kmeta přemluvit, ať experiment s očistou půdy ještě odloží. Normálně každému detoxu fandím, ale člověk na to musí být připravený. Co budu dělat s tím pytlem sadbáčů ve stodole, když už mám celou zahradu osázenou? Můžu rychle vytáhnout rýč ze stodoly, ale copak je kam ho zarýt? S tímhle nepočítal krizový plán A ani B. Tady se bavíme o stavu ohrožení, kdy ty sirény, co každou první středu houkaj nanečisto, řvou najednou navážno!

Okamžitě volám tátovi do K., babičkám, kamarádkám… Že by nikdo neměl volných sto metrů pro mou akutní výsadbu?

Bohužel, zdá se, že všichni zemědělci v okolí už brambory zasadili a na exkluzivní nabídku, že si se svými bramborami vlezu k nim na zahradu, nikdo nečekal.

V hlavě mi to šrotuje jako o život. Když se mi nedaří brambory udat za humny, musím je prostě DOSTAT NA SVŮJ POZEMEK. Stůj co stůj, i kdyby na to měl padnout… hm… co třeba… co třeba MANŽELŮV TRÁVNÍK!

Sotva mě to ale napadne, rovnou mi vyraší na čele pot, protože tohle prosadit bude ještě těžší než schválit v parlamentu biopaliva třetí generace. Zvítězit ale musím.

Na muže si nachystám všechny skromné zbraně, co mám k dispozici.

  • Černou podprsenku, kterou už viděl stokrát stejně jako to, co je pod ní.
  • Sukni s vysokým rozparkem, ze kterého se provokativně vynořují osrstěné nohy.
  • Koupím maso a odpustím si poznámku o vepříkovi z velkochovu.
  • A pokud ani to nebude stačit, budu muset vytáhnout i tu poslední, zoufalou zbraň. Uspat děti, vrátit se k manželovi a dál už si to asi dovedete domyslet… Ano, projít s ním všechny ty katalogy s dlaždičkami na chodbu, kterých nedávno přitáhnul z práce celej štos!

Ale co bych pro brambory neudělala.

„V nejhorším můžete tu sadbu sníst,“ navrhuje můj táta, který se tradičně kvůli ničemu netrápí. Šťastlivec. Já jsem žena nešťastná! Nejdřív žeru celý rok brambory s ťupkama a teď budu pro změnu žrát sadbové brambory velikosti pěti centimetrů. Pravda, nejsou zatím moc naklíčený. Ale ani tak nemám nejmenší chuť sníst si vlastní osivo.

Tu bitvu o trávník prostě musím vyhrát. Napoleon v těchto případech radil rozepnout si kabát. Já se klidně svlíknu celá, jen když se na podzim sejdeme před stodolou při vybírání brambor. A teprve až za rok při manželském pingpongovém turnaji na greenu. Travička manželovi ještě neklíčí, zato moje brambory už pomalu začínaj.

Tak ať nám rostou, ale proboha nějaký hezčí! Foto: Sláma v botách


UPDATE KE KONCI DUBNA:

Tak dlaždičky do baráku máme vybraný, mne si manžel spokojeně ruce. Poslední dobou se mu všechno daří. Já jsem – na tu bídu – ale taky spokojená. Dlaždičky se nám totiž fakt povedly. Budou šedivý jako bláto opadaný z bot a to je praktický. To byl můj nápad a tentokrát jsem si na něm trvala! 😀

UPDATE 2:

„Ahoj Leni, prosím tě, prý letos začínáš zahrádkařit. Nepotřebuješ náhodou bramborovou sadbu? Mně zbyla.“

„No jasně, beru. Nikde už jsem žádnou sadbu nesehnala.“

„Fakt?! Tak já ti ji hned zítra hodím na zahradu.“

„Jsi sluníčko, Veru. A co za to?“

Veřejně tu prohlašuji, že dočkám-li se letos jakékoliv, i malé sklizně brambor, budu se jenom radovat a vůbec nebudu držkovat. Ani kdyby byla ta sklizeň ZASE ťupkatá. :).

Ať mi (a Lence) rostou! ©

Chcete si o mém a mužově údělu přečíst víc? Jsou tu tyhle starší články nebo moje knížka!

Žitné medové perníčky. Ty nejlepší na světě. Bez cukru

7 komentářů

Zrodil se nový hit naší rodiny. Perníčky, ve kterých se skrývá sklenice medu, žitná mouka a kostka másla. Potom se divte, že jsou tááák dobrý.

Poslední léta jsem pekla perníčky pohankové (recept je v mé knížce i ZDE na blogu), protože jsou bezlepkové a bylo v naší rodině takové období. Jenže příští víkend mě v jedné obci čeká odpolední workshop pečení žitného kváskového chleba, a když jsme u toho žita a blíží se ty Velikonoce, napadlo mě, že v mezičase kynutí chleba napečeme s účastníky worskhopu ještě perníčky. Jedna účastnice věnovala žitnou bio mouku z vlastního pole, takže nebylo co řešit. Nebo vlastně bylo: musela jsem předělat svůj perníčkový recept z pohankových na žitné!

Mám z toho ale velikou radost. Protože po troše gůglení a zapojení fantazie a pekařských zkušeností je tu kandidát na recept roku.

Trochu pohankové mouky jsem ale v receptu nakonec taky uplatnila. Kvůli barvičce. A protože pohanku žeru. 🙂

Žitné perníčky mají ale tu výhodu, že se s těstem výborně pracuje. Přece jen žito obsahuje docela dost lepku. Ale my mu to odpustíme, protože báječná chuť perníčků za to stojí.

Připraveni na pekařské dobrodružství? TAK SI JDEME UŠPINIT RUCE!

Takhle jsem je nazdobila já, ale už se moc těším, s jakými nápady přijdou účastníci workshopu. Foto: Sláma v botách

POTŘEBUJETE:

1 kg žitné mouky chlebové (a ještě trochu navíc na pomoučení válu)

200 g pohankové mouky

velkou sklenici medu od včelaře (prosím pěkně žádnou vodou naředěnou míchanici ze supermarketu, jasné! :-)), cca 900 g

100 g melasy (aby měly perníčky výraznější barvu a zajímavější chuť. Nemáte-li melasu, dejte víc medu a kakao, případně víc perníkového koření)

1 kostku másla (250 g)

4 celá vejce a 2 žloutky na potírání perníčků před pečením

1 lžičku soli

1 lžičku jedlé sody

1 lžičku kypřicího prášku bez fosfátů a mouky (u nás ho kupuji v bezobalovém obchůdku Makovička)

1 a půl lžíce perníkového koření (mám taky z Makovičky)

natrouhanou kůru z půlky bio citronu (aby nebyl chemicky ošetřený, to v perníčkách určitě nechcete)

na zdobení: vlašské ořechy, mandle, rozinky, goji, kokos, slunečnicová semínka, dýňová semínka, mák, …. podle vaší fantazie a chuti

Mňam mňam mňamy. Kdyby to vykrajování a zdobení nebyla taková šichta, snědla bych je na posezení a každý víkend si napekla nové. Foto: Sláma v botách

PŘÍPRAVA:

! Aby perníčky parádně vykynuly, je zapotřebí dodržet přesný postup a teplotu surovin. Mám vyzkoušeno, že když se kypřidla přidají do moc teplého těsta, je s nakynutými perníčky amen. Tak pozor na to!

1. Máte-li med tekutý, rovnou ho přelijte do mísy. Je-li zcukernatělý, nejprve ho v kastrolku rozpusťte. Potom ale musíte počkat, než vychladne na pokojovou teplotu. Tohle je fakt důležitý pokyn, ju?

2. Rozehřejte si máslo, přilijte ho k medu a přidejte melasu. Stejné pravidlo, dohromady to musí vychladnout na pokojovou teplotu. Teprve pak pokračujeme.

3. V druhé míse důkladně promíchejte žitnou a pohankovou mouku, prdopeč, sůl, perníkové koření a sodu. Nastrouhejte kůru z citronu a přimíchejte k moučné směsi. Poté vše přisypte k medu, melase a máslu. Vmíchejte ještě 4 celá vejce a začněte důkladně hníst a spojovat v těsto. Pokud by bylo moc řídké a lepivé, přidejte víc mouky. Kdyby moc tuhé, drobivé, přiklepněte vejce – ale na tuhle variantu myslím spíš nedojde.

4. Hněteme a hněteme. A hněteme. A hněteme. Dokud těsto není perfektně vláčné a měkké a je z něj krásná koule. Hrouda. Prostě kompaktní geometrické těleso. Těsto se bude lepit, aby ne, když je v něm tolik medu, proto při práci pomůžou pomoučené ruce. Výsledné těsto bude stále trochu lepivé, ale už ne tolik, abyste si nedovedli představit, že z něj zítra budete něco vykrajovat.

5. Když máte z těsta hroudo-kouli, zabalte ji do folie nebo voskovaného ubrousku a šup do lednice nejlíp na den a noc. Nebo aspoň na noc.

Hotová hrouda perníčkového těsta. Pořádnej macek, ze kterýho bude zítra krabice od bot plná dobrot. 🙂 Foto: Sláma v botách

6. Druhý den si připravte vykrajovátka a vál a dejte se do díla. Klasika. Vál si pomoučete a perníčky válejte buď přes folii nebo je taky svrchu sypejte moukou, aby se těsto nechytalo k válečku.

Parádní konzistence těsta. Nedrobí se ani moc nelepí. Radost ho válet. Foto: Sláma v botách

7. Vykrajujte aspoň půl centimetru vysoké perníčky. Líp na nich bude držet zdobení.

Neválejte si těsto moc placatý, jinak se vám k němu budou hůř přilepovat „ozdoby“ (oříšky, semínka….) Vopravdu je lepší, když jsou perníčky vyšší. Foto: Sláma v botách

8. Pak začneme zdobit. Jako první si připravte špejli nebo třeba ozdobné víčko od fixy a dělejte do perníčků dírky a obtisky. Tohle zdobení se dělá PŘEDTÍM, než se nanáší žloutek. NAOPAK semínka, kokos, mandle a spol. se nanáší AŽ PO pomašlování žloutkem. Až si to vyzkoušíte, pochopíte proč. 🙂

9. Dírky máte? Tak smíchejte v mističce 2 žloutky s lžičkou až dvěma vody a dobře promíchejte. Pomocí mašlovačky perníčky žloutky ZLEHKA potírejte. Stačí opravdu zlehounka. Dáte-li moc vajíčka, nateče vám do okrasných dírek a zalepí je.

10. Na pomašlované perníčky začněte klást semínka, oříšky, rozinky... A dobře je do těch perníčků přitlačte. Fakt pořádně, proto jste si ty perníčky vykrajovali tak vysoké, aby něco vydržely. Když NEpřitlačíte, semínka vám z perníčků po upečení opadají a půlka parády bude pryč, to nechcete.

Hlavně z toho nemějte žádný strach, není to žádná věda, to dáte. 🙂

Takže rekapitulace: vykrájíme, naděláme dírky, pomašlujeme a přilepujeme „ozdoby“. Ty ozdoby důkladně přitlačíme. Foto: Sláma v botách
Nazdobím tak čtyři plechy do zásoby a pak teprve dávám první péct. Pečení jde fofrem, ale to zdobení chvíli zabere. Tak aby nevznikaly v troubě prostoje. Foto: Sláma v botách

11. No, a to už je vlastně všechno. Celou parádu dáme do trouby vyhřáté na 170 stupňů a pečeme 7-12 minut, podle velikosti perníčku a taky jak která trouba. Perníčky mají být zlaté a z plechu je sundavejte, teprve až vychladnou.

Baštit je můžete hned. Měkké jsou od prvního dne, takže je klidně napečte až těsně před Velikonoci. Kdo má studený sklep, může se dát do pečení v předstihu. Každopádně perníčky musejí přijít do chladu, aby se kvůli máslu a vajíčkům nezkazily.

Je to dobrý, vykynuly! Cítíte i na dálku tu vůni a jak jsou měkoučký? Foto: Sláma v botách


No, a to už je vážně všechno. Zbývá jen popřát si:

DOBROU CHUŤ! A sladké Velikonoce. Bez cukru. 😉

Omluvte mlaskání, ale já je žeru. 🙂 Foto: Sláma v botách
A kurz může začít. Moc se těším, s jakými nápady při zdobení se vytasí účastníci. Třeba se taky něco přiučím. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

Mrkvový dort z půl kila karotky, který prostě SEŽERETE na jeden zátah. Z vlastní zkušenosti. :-)

2 komentáře

Jako takhle, nemá smysl si cokoliv namlouvat. Je v tom půl kila mrkve, ale taky bílá mouka a tmavý cukr, takže opravdu nejde o nějaké raw vegan keto cosi. Zato je to ale asi NEJLEPŠÍ klasický dort, jaký jsem KDY JEDLA, a to jsem si vždycky myslela, že nad cheesecake a medovník není!

Kdo ale mohl tušit, co dokáže s litým těstem udělat šťavnatá domácí karotka a správně namíchané voňavé koření.

Doteď lituju, že jsem na mrkváč pozvala celou rodinu. Na MĚ zbyl jenom kousek! Tak jsem ho aspoň nafotila a o recept se musím podělit. Vyzkoušejte sami, o jaký tu jde zázrak. Jen si pak nechoďte stěžovat, že jsem vám způsobila novou závislost. 🙂

Foto: Sláma v botách

Odpíchla jsem se od receptů na carrot cake a carrot pie několika svých oblíbených foodblogerů. Nemohla jsem se ale rozhodnout, kterému z receptů dát přednost, protože na každém se mi líbilo něco, co jiný recept neměl. Nakonec jsem se rozhodla z jednoho receptu „vykrást“ postup, z jiného poměry hlavních surovin, v jiném receptu mě zaujalo netradiční nachucení a z posledního jsem si půjčila nápad na krém (ale upravila jsem si ho bez moučkového cukru, ten fakt nesnášim).

A výsledek máme tu!

Mrkvový dort řečený carrot cake neboli mrkváč! A naše mrkve, které byly i loni velké jak bomby, takže zásoby ve sklepě neubývají. Foto: Sláma v botách

NACHYSTEJTE SI 

Na velkou kulatou formu o průměru 32 cm nebo obdélníkovou 35×24 cm.

půl kila MRKVE (nejlépe karotka. Je-li mrkev dřevnatá, přidejte víc mléka; je-li hodně vodová, přidejte mouku), jemně nastrouhaná

4 VAJÍČKA

70 ml MLÉKA

3 pořádné lžíce MÁSLA

100 ml oleje (třeba slunečnicový Bratöl z DM drogerie)

400 g polohrubé mouky – z toho 100 g celozrnná (použila jsem jednozrnku, ale jde i špalda nebo klasická pšenice)

250 – 280 g tmavého CUKRU dle toho, jak kdo rád sladké (použijete-li bílý cukr, dejte ho míň a víc sirupu nebo medu)

2 lžíce javorového SIRUPU (případně tekutého medu)

60 g vlašských OŘECHŮ, nasekaných najemno nebo nahrubo namletých 🙂

MUŠKÁTOVÝ oříšek, pořádně párkrát strouhnout

ZÁZVOR mletý nebo strouhaný čerstvý, půl lžičky

SKOŘICE, dvě lžičky (nešetřit!)

CITRONOVÁ kůra, čerstvě nastrouhaná z půlky bio citronu

jedlá SODA, jeden a půl lžičky

pořádná špetka SOLI

NA KRÉM:

400 – 500 g smetanového SÝRU (např. philadelphia)

4 – 5 lžic zakysané SMETANY (aspoň 16%ní)

2 VANILKOVÉ cukry

CITRONOVÁ kůra, čerstvě nastrouhaná z druhé půlky bio citronu

POZNÁMKA: v receptech na carrot cake se uvádějí ještě rozinky. Ty nemám ráda, takže jsem je nepoužila, ale vám v tom nebráním. 🙂

SPRÁVNÝ POSTUP

1. Předehřejte troubu na 180 stupňů a ať má tuhle teplotu už pár minut předtím, než do ní strčíte těsto. Formu vymažte papírem od másla a vysypejte hrubou moukou.

2. Oloupejte a najemno nastrouhejte mrkve.

3. Do jiné mísy začněte přidávat sypké suroviny: mouku, tmavý cukr, sůl, sodu, skořici, citronovou kůru, zázvor, muškátový oříšek, vlašské ořechy.

4. Do třetí mísy lijte tekuté ingredience: olej, javorový sirup, rozpuštěné máslo, vejce (stačí trochu rozšlehat vidličkou) a mléko. Mléko a máslo trochu ohřejte, aby směs měla dohromady pokojovou teplotu. Pokojovou, ne vyšší!

5. Tekuté suroviny přilijte k sypkým a jen v rychlosti promíchejte. Fakt krátce. Na závěr přidejte mrkev. Výsledná konzistence nesmí být ani moc tekutá, ani kejdovitá – asi jako hustší těsto na bábovku. Případně dolaďte dodáním mléka nebo mouky.

6. Těsto nalijte do formy a dejte péct cca 40 – 45 minut, jak která trouba.

7. Hotový dort se odlepuje od stran, je nádherně vyběhlý, má karamelovou barvičku a na dotek pruží. Já do něj raději nepíchala, aby neklesl, a nechala jsem péct spíš trochu dýl, do karamelova.

Po dopečení, vychladnutí a rozříznutí. Kyprý, vláčný dortík, no prostě připravený na promazání krémem a uležení v lednici. Foto: Sláma v botách

8. Zatímco dort chladne, připravte si krém. Smíchejte sýr, vanilkový cukr, citronovou kůru a zakysanku. Konzistence ne moc tekutá, aby krém na dortu držel. Část přijde dovnitř, část nahoru.

9. Když je dort zcela vychladlý, rozkrojte ho podélně strunou nebo nožem na pečivo a namažte půlkou krému. Pak přiklopte vrchní upečený díl a namažte ještě vršek dortu. Nechte pár hodin odležet v lednici.

10. Finálně zdobte skořicí nebo nechte dort jen panensky bílý.

A hřích v nevinném mrkvovém kabátku je na světě!

Nechte si chutnat tak jako my!

Ať vám to peče a mrkve do dortu AŤ VÁM ROSTOU!

Focení dva dny oschlého posledního zbytku dortu se šmouhou skořice na vrchu během minuty, než mě načapal Venda a chtěl i ten poslední kousek sníst…. To mi vysvětlete, jak to foodblogeři dělaj! Nemaj děti?! Ani chuť sníst to dřív, než si dojdou pro foťák?! 🙂 Ještě že já píšu hlavně o zahrádce. Foto: Sláma v botách

A při jaké příležitosti jsem ten mrkvový dort pekla…? Můžete třikrát hádat, ale prosím vás žádné čtvrté ani čtyřicáté narozeniny to nebyly, ju? Počet svíček odráží jen to, že jsem doma jiné množství svíček nenašla. 🙂
S tím číslem se neztotožňuju, ale prý mám být za něj ještě ráda, tvrdí manžel! 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

A to je vše. Uvidíme se zas někdy příště, třeba u receptu na mrkvovou pomazánku. Stay carrot tuned! 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

©

Stavíme statek, ale ne rodový. DĚLÁME DOBŘE?! A co s námi teda bude dál?

17 komentářů

Obvykle se to dnes dělá tak, že si někde koupíte MALÝ pozemek a na něm si postavíte CO NEJVĚTŠÍ dům. No, my jsme od začátku věděli, že to chceme spíš přesně opačně. Mít co největší zahradu a zastavět z ní jenom kousek.  No jo, ale neměli jsme být ještě skromnější?

– Věnováno všem ženám „na dovolené s dětmi“, které se nestydí fantazírovat. A jejich mužům, kteří to s nimi myslí dobře. –

Už jsou to víc než tři roky, co jsme za naším rodným městečkem objevili zvláštní, zarostlý pozemek a řekli si „to bude ono!“

Tedy já to řekla.

Muž tehdy rozpačitě obhlédl rozpadající se stodolu, na ni přilepený kozí domek s vymlácenými okny a kusem lina místo dveří, očíhl zahradní džungli plnou uschlých kdysi jabloní a tolika náletů, že se houštím nedalo projít, a ještě jednou se mě zeptal, zda tohle je opravdu TO PRAVÉ MÍSTO, na které celý život čekáme.

Nemovitost snů, to je snad patrné na první pohled. Foto: mapy.cz

Tak jasně, že úplně ze všeho nejradši bych žila na horách. Určitě si to dovedete představit. Na kraji lesa, s čisťoučkým potůčkem za chalupou, v okolí žádné stříkané pole, elektrické dráty nebo čoudící komíny, zato samí srdeční sousedé a zahrádka úrodná od března do listopadu. A v nejbližší vesnici by na mě SAMOZŘEJMĚ čekala nějaká úžasná pracovní příležitost. Celá rodina by se přistěhovala za námi a žili bychom šťastně v horách až do smrti.

Jenže teď vážně. Jaké jsme DOOPRAVDY měli možnosti? Zmizet na Valašsko, kde se mi vždycky líbilo? Jenže rodina by zůstala pět set kilometrů západně… Nebo hledat něco blíž, ve vylidněných Sudetech, kde je příroda tak divoká, že bych si s ní určitě rozuměla? Jenže i tohle muž zavrhl ještě dřív, než jsem se po něčem začala vážně ohlížet.

„Verun, TY bys tam nevydržela!“ řekl mi natvrdo. A já bohužel musela uznat, že má pravdu.

Z celého kopce důvodů, ale nejvíc proto, že na horskou samotu jsem až příliš společenská žena. Omlouvám se, ale fakt mi nestačí stýkat se pouze s mužem a dětmi. Potřebuju kolem větší tlupu. Nejlíp celou komunitu, partu podobných duší, svůj kmen. (Proč asi taky píšu tenhle blog, že? :-))

Jenže mi právě bylo jasné, že svoje spokojené rodiče bych z úrodného ďolíčku řeky Ohře na žádné hory nikdy nepřestěhovala a za jak dlouho (JESTLI VŮBEC) bychom na samotě u lesa našli jiné spřízněné bytosti, naopak nebylo jasné ani trochu. Spíš nám přišlo, že bychom v našem snu o horské komunitě zůstali odkázaní sami na sebe. Muž by to nejspíš ustál, ON samotář je. Já bych ale asi rychle přišla o růžové brýle.

No, a s tou úrodou od jara do podzimu by to na horách nejspíš TAKY neklapalo.

KONEC VÍKENDOVÉ ZAHRÁDKÁŘKY

A tak jsem v létě 2015 zamáčkla slzu nad jedním nesplněným životním snem a rozhodla se, že si ho teda splním JINAK, JINDE a kdoví, třeba nakonec i LÍP! Na sopečné kopečky Českého středohoří je přece při úsvitu nebo při červáncích taky úplně magický pohled.

Hrad Hazmburk nebo spíše jeho zřícenina. A kolem samá úrodná pole. To jsou kulisy mého dětství, to je České středohoří. Foto: archiv Sláma v botách

Přestala jsem tedy vymýšlet, jestli ten ráj přece jen někde nečeká, a začala budovat vztah s rodnou krajinou. Vyhrál rozum, rodinné vazby a s tím začalo hledání něčeho tady u nás.

Kozí domek se zchátralou stodolou mi v tomhle žánru přišel ideální. Do města pět minut autem nebo čtvrt hodiny na kole přes kopec. Táta s terrou a tchán s životními radami v dosahu, hlídací babička též občas k ulovení. Kamarádi, školka i škola ve městě. A manželova práce holt nadále v Praze.

Tu ruinu jsme koupili.

Už žádné víkendové zahrádkaření u babičky v D., ale pomalé naplňování snu o VLASTNÍM hospodářství!

„Napíšu o tom novou knížku!“ zajásala jsem, zatímco manžel si šel raději rovnou vyhrnout rukávy.

A vyhrnuje si je od té doby každý den. Každý měsíc. TŘI ROKY!

Jak zhubnout poslední půl gram tuku na těle? Nechat se ženou uvrtat do rekonstrukce hospodářství. Foto: Sláma v botách
ZBOŘIT A ZAČÍT NANOVO

Bylo to myslím v létě. Naše šestiletá dcera Lidka se k nám ZASE přistěhovala do ložnice. Na manželské posteli rázem začalo být ještě těsněji než běžně. V pelechu s námi totiž hnípe ještě dvouletý Venda. Já si musela OPĚT zvyknout spát na deseti centimetrech zasypaná Elsou a bagrem a muž si k manželské posteli raději přisunul vlastní lůžko, na kterém do něj nikdo nešťouchá.

Už jsem ale poučená Jardou Duškem, že mám vše vidět z lepší stránky, takže se raduju, že nemáme dětí ještě víc, a co já vím, třeba mi spaní v díře mezi matracemi vytvaruje ploché břicho. (Prsa už plochý mám.)

„Všichni se mačkáme v ložnici, a pokojíček je přitom prázdný,“ nechce se na to ale koukat z té lepší stránky manžel.

„Ale prosímtě, vždyť je krásný, že o nás děti ještě stojí. Mám všechny svoje miláčky v posteli, můžu se k vám celou noc tulit a kochat se, jak spokojeně odfrkujete,“ snažím se ho dojmout, zatímco našlapujeme po ložnici jako zloději, abychom „miláčky“ nevzbudili.

„Já jenom nevím,“ povídá pak muž už v bezpečí kuchyně, „proč vlastně stavím dům s tolika místnostmi. V podstatě by nám stačila jedna cimra. Kuchyně a společná noclehárna.“

„To je pravda,“ zasměju se tomu nápadu. „Tak to zboř a začni nanovo. Já stejně v baráku neplánuju trávit čas, budu furt na zahradě.“

Muž na mě zamyšleně pohlédne.

„No znáš můj vztah k uklízení. Pro mě by byl fakt ideální stan.“

Manžel si mě opět zkoumavě prohlédne. A teprve až teď zpětně si uvědomuju, jak vážný pohled to byl…

Letní verze naší noclehárny. Opravdu nevím, proč stavíme dětem hned dva samostatné pokojíčky. Foto: Sláma v botách
FRFŇAT, KŇOURAT A VYMÝŠLET SI

O téma jsme se znovu otřeli, když k nám na stavbu dorazil na podzim kamnář. Chlapík, který si prošel inženýrskou kariérou v kanclu, do toho nějaké nemoci v rodině, až zkrátka jednoho dne pochopil, že jeho životní cestou je pracovat rukama, s hlínou, na něčem, co bude lidem přinášet teplo a štěstí u rodinného krbu, ehm kamen. Cítila jsem, že chci, aby takový člověk postavil kamna i nám.

A tak pan kamnář přijel na první konzultaci a začalo se vymýšlet, jak by naše kamna měla vypadat. Když se profík rozhlédl po stavbě, k manželovu návrhu okamžitě poznamenal, že „na vytopení tak velkého prostoru nebudou ale taková kamínka stačit.“

„To nevadí, nám stačí, když vytopí obývák s kuchyní,“ upřesnil manžel.  „Ve zbylých pokojích nikde nebude, že, Verun?“ pronesl s významným pohledem směrem ke mně.

Tak se mi zdá, že to vyznělo trochu ironicky. Nebo se pletu? Kousavá komunikace je u nás ale přece moje parketa. Večer mi to nedá. Když vypakuju děti do ložnice a kupodivu s nimi taky neusnu, zkusím se na to muže zeptat.

„Nemáš, Kubi, doufám, pocit, že nějak zpochybňuju tvoje dílo? Já si vážím toho, co s taťkou budujete. Fakt. A náhodou už se těším, jak se do baráku nastěhujeme.“

„No ne, fakt se těšíš?“ odpoví mi muž opět přesně takovým tím tónem, který když použiju já, je hned oheň na střeše. „Takže nemám nic bourat a stavět stan?“ zeptá se ještě ironičtěji.

„Jéžiš, to jsem zase jednou něco řekla.“ Takže on si to fakt vzal osobně. „To byla samozřejmě nadsázka. Jasně, že se těším, až budeme bydlet v krásném, čistém domě, který jsi svýma vlastníma rukama postavil.“

„Ale…?“

„Není žádné ale. Nebo tak jako… na všem můžeme najít mouchy, to je jasný…“

„To je jasný?! Jaký mouchy hodláš najít na tom, že celý život nedělám nic jinýho, než se snažím, abych ti vyhověl? Že se kvůli tobě stěhujeme z místa na místo a hledáme domov, ve kterém bude milostpaní konečně spokojená a najde vnitřní klid? Já už si ale začínám myslet, že budeš furt frfňat, kňourat a vymýšlet něco novýho, protože seš už prostě taková!“

„Jaká taková?“ domáhám se upřesnění, i když bych asi radši neměla.

„Nevděčná! Tobě totiž NIKDY NIC není recht,“ upřesní mi to manžel nekompromisně.

No tak to je ale pěkné. TOHLE si o mně myslí vlastní muž po osmnácti letech soužití. Že žije s nějakou nevděčnou, zpovykanou HUSOU nebo co.

„A ne snad?“ dívá se na mě manžel furt naštvaně. „Na rozdíl od tebe jsem JÁ spokojený všude. Ať jsme žili v Praze, v paneláku nebo teď u táty v baráku. Kdyby šlo o mně, žádnej dům by se stavět nemusel. Zůstali bysme u táty, barák si od něj koupili a místo tajtrlování na stavbě jsem mohl každý víkend jezdit na Singltreku na kole,“ vpálí mi do očí.

To pro změnu naštve mě, takže taky přejdu do útoku. „Jo, to sis klidně mohl jezdit na kole,“ povídám mu. „Ale to už bysme spolu teďka nežili! Zaplácávat čas zážitky, žít od víkendu k víkendu, těšit se na dovolený a v mezičase taky jenom konzumovat, to je život, ke kterýmu se už nikdy nechci vracet. A ty bys měl své životní cíle taky přehodnotit, jestli nechceš dopadnout jako ty vyflusaný, nemocný, tlustý lidi všude kolem.“

Pohlédnu bojovně na muže a už v tu chvíli vidím, že tu něco nesedí. Gram tuku bych totiž na jeho stavbou zocelené, větrem i sluncem ošlehané atletické figuře nenašla. Ale to je jedno! Argumentace nemusí sedět na sto procent, důležité je poselství. A za tím si stojím.

„No dobře, tak to jsem rád, že KONEČNĚ vím, co si myslíš,“ založí manžel napruženě ruce v bok. „Vyflusanej jsem leda z toho, jak se nás snažím uživit a ještě postavit dům co nejdřív. Nemocnej budu brzo z těch šoků, co mi furt nakládáš. A tlustej? Miláčku, sama myslím víš, že po tom, co mi vaříš, mi tohle fakt nehrozí. Ale jestli na tom tak trváš, moc rád si s tebou pozice vyměním. Už se těším, jakou sluníčkovou práci máš v záloze, až ti skončí rodičák. Abych pro změnu já mohl vystoupit z kolotoče konzumu nebo jak tomu říkáš a mohl si dopřát pár měsíců flákání nebo pardon poznávání sebe sama. No doporučujou to přece ti tvoji guruové z youtubu,“ vytáhne manžel zákeřné argumenty a zanechá mě v kuchyni rozpačitě se drbat ve vlasech.

Jaký guru jako myslel?!

Kamna skoro stojí, topí… ale štěstí u rodinného krbu se zatím někde zdrželo. Foto: Slám v botách

STAN NA PERMAKULTURNÍ ZAHRADĚ

Jak tušíte, přestřelka nezůstala bez následků. S mužem jsme se sice usmířili ještě ten den (no spíš v noci), ale otázky, které byly vysloveny, zůstaly bez odpovědí. Začalo nám to v hlavách šrotovat.

Jednou večer jsme si zase zalezli každý ke svému internetu. Já si četla o zahradě, on o architektovi Petru Hájkovi. Ale ne o tom Hájkovi, který loni dostal cenu Architekt roku. O jeho jmenovci, který naopak vrátil autorizační razítko, protože klasické stavebnictví zavrhl, přestěhoval se na Šumavě do stanu (HA!) a pomáhá lidem stavět ekologické domky na permakulturních zahradách.

Jak uslyším o stanu a permakultuře, nastražím uši a nechám manžela číst nahlas. Čekám při tom každou chvíli, kdy se choť ušklíbne, že se ten člověk musel dočista pomátnout. Nebo alespoň zkonstatuje, že pan architekt Hájek sice hlásá krásné myšlenky, ale nereálné v praxi.

Můj muž je totiž taky architekt, klasiku ale nezavrhl. A tak nám ve V. sice staví dům z kamene a dřeva, se sálavými kamny a sádrovými omítkami, ale do základů už vylil aspoň tunu betonu a vařit budu na indukční desce. V plánu není ani kompostovací toaleta, natož kořenová čistička odpadní vody. Muž tvrdí, že nám staví bytelný zdravý dům plný přírodních materiálů, s nadčasovým designem nerušícím okolí, propojený se zahradou a vyhovujícím všem našim potřebám. Ale ten dům má 200 m3 a Petr Hájek tvrdí, že by nám mělo stačit 25 metrů!

„To je pro tvou představu rozloha naší kuchyně,“ upřesní mi manžel a já KUPODIVU! v jeho hlase opět nezaznamenám ani špetku ironie, kterou si v poslední době přece tak osvojil.

„Zaujalo tě to, viď?“ zeptám se ho. Mně samotné článek o rodových statcích, na nichž domek zabírá jen nepatrné místečko a život se točí hlavně o venkovním prostoru, mluví z duše. Dneska si lidé staví domy jako kráva na parcelách jako tintítko. Sotva se na ně vejde dům, natož aby zbylo místo pro zahrádku, která nás má přece živit. Na všechno myslí tisíce vyhlášek, na vše potřebujeme štempl – ale pak vznikají domy, které za pár let zastarají a rozpadnou se v hromadu toxické suti. Stálo to všechny peníze, život v dluzích a zničenou zemi. Petr Hájek tvrdí, že to jde mnohem jednodušeji a za hubičku.

„Projděte si svoji zahradu a snažte se nechodit vůbec do stavebnin. Na zahradě najdete kamení, hlínu, dřevo, slámu – jen za pomoci těchto materiálů postavíte nesmírně příjemný prostor k bydlení,“ předčítá mi manžel z článku a řekla bych, že v tu chvíli oba myslíme na ty desítky tisíc, které už jsme my odnosili do stavebnin. A to si dům také, co jen to jde, stavíme svépomocí, s využitím materiálů z původního stavení.

„Důležitým prvkem je venkovní společenský prostor – jakýsi venkovní obývák s otevřenou kuchyní – kde můžete po většinu roku trávit čas,“ píše se dále v článku. V tu chvíli se mi velmi silně rozbuší srdce. Představa, že nemusím být vůbec zavřená v domě, je přece nejvýraznější leitmotiv mého života posledních let.

Na závěr se s mužem ještě dočteme, že „dům se dá pořídit už kolem 100 000,“ a rozhodně to není o tom, že se „budete nějak omezovat“. „Rodová zahrada a v ní stojící osobní dům je absolutní luxus,“ uzavírá manžel čtení a vypíná počítač.

Čekám, jaký teď přijde komentář. Rozbor. Popření tezí, formulace antitezí. Musí totiž přece něco přijít. Protože jinak se budu ptát, proč stavíme barák, na který jsme si už museli půjčit od rodičů, když by to šlo i za sto tisíc a ještě bych měla tu letní kuchyň, o kterou mi šlo hlavně!

Foto: Sláma v botách
Vaření by mě hned bavilo víc, kdyby ten velký kastrol bublal na ohni a já se u smažení cibulky mohla taky smažit (na sluníčku). Foto: Sláma v botách

Manžel mě ale zaskočí. „Ten člověk má pravdu,“ řekne a já si musím dvakrát prošťourat uši, protože snad nemůžu slyšet dobře. „Snažím se stavět co nejpoctivěji, z přírodních, co nejtrvanlivějších materiálů. Nejspíš nás náš dům všechny přežije a bude pořád naprosto v pořádku. Ale je to vlastně nutný? Kdoví, jestli o něj budou děti jednou stát. Teď je na nás moc velkej a jednou – až zůstaneme sami – bude velkej zase,“ povídá mi muž a já na něj koukám jako na zjevení. „Možná jsme si fakt měli postavit slaměnou chýši. Už bychom dávno bydleli. Dům by sice časem sežraly myši, ale tak bychom si postavili nový. Podle aktuálních představ.“

Dívám se na svého architekta a vůbec nechápu, co se tu teď děje. Srdce mi buší, když od něj TOHLE slyším. Po třech letech. Po těch stovkách hodin, co už ten člověk na stavbě odmakal? Ne, ani si to nezkoušejte představit, rozbolela by vás záda a ohnula se o pár cenťáků k zemi. Sice mi muž tvrdí, že ho budování našeho hnízda baví. Že když si zaleze na stavbu, je to pro něj relax a stejná čistička hlavy jako pro mě zahrádka. Jenže ty vrásky na jeho čele já prostě vidím. A co všechny ty dny, kdy ho pro změnu nevidí děti? Nebo já…

„Ty se o dům vůbec nezajímáš,“ pokračuje manžel dál. „Máš svoje spolky, kamarádky, les. Ještě tak zahrada, ale co já tady navrhuju, to je ti jedno. Jiná ženská by si vybírala dlaždičky, závěsy, nábytek, ale ty to necháváš bez zájmu na mně.“

„No protože já se chovám jako ideální klientka, co architektovi nechce mluvit do práce,“ snažím se situaci odlehčit. Ale muž dál vede svou.

„Mohl jsem ti přivézt na zahradu maringotku a měl bych z krku tebe i všechnu tu práci,“ leze to z něj. „Pak se slavně nastěhujeme a ty zjistíš, že ti to ZASE z nějakýho důvodu nevyhovuje, protože už jsi ZASE někde DÁL. Nestačil ti byt a procházky po parku, pak už ani vlastní zahrádka u  babičky. Teď ti zbuduju ze všech peněz i sil barák na vesnici, s tou obří zahradou kolem, a jenom trnu, že ti to zase nebude recht, protože támhle je pole s řepkou a tamten soused noc kouří z komína. A dál budeš nespokojeně bájit o nějakých ideálech v dáli!

„Ale to není pravda,“ ohradím se zoufale. „Já přece hledám pořád jenom TEN JEDEN SAMEJ IDEÁL!“

„No jo, ale CO ten tvůj ideál je? A je vůbec dosažitelný…? Já jenom, abychom mu nezasvětili život zbytečně,“ propíchne mě manžel nešťastnýma očima a mě s hrůzou dojde, že podobně se mě nedávno ptal i někdo jiný. A já taky nebyla schopná tu jednoduchou otázku zodpovědět.

O CO TI JDE?

„O co tobě, Veroniko, vlastně v životě jde?“ To chtěl nedávno vědět i vydavatel Tomáš Hajzler, za kterým jsem jela, abychom domluvili vydání mé nové knížky, Slámy v botách 2. 

Taková nenápadná otázka, kterou když vám ale položí hloubavý člověk jako Tomáš (anebo vlastní muž), víte, že se máte fakt pořádně zamyslet.

S Tomášem jme probrali leccos už při návštěvě u nás doma, dokonce z toho bylo video na youtube.

Tomáš mě zná jako tu holku ze zahrady, co se snaží vyrobit si všechno sama, počínaje kefírem, chlebem, práškem na praní až po šampon na vlasy a lékárničku na devatero nemocí. Patrně už zbývá jen výroba domácího toaleťáku a šití kalhot z kopřivových vláken, ale to nejspíš taky časem přijde. Vím totiž o někom, kdo to umí. 🙂

„Stavíte si ten statek na vsi, abys byla co nejvíc samostatná a mohlas rodinu samozásobovat?“ ptá se Tomáš, když já očividně tápu. „Ty už přece nejsi jenom zahrádkářka, pro mě jsi ikona samozásobitelství. Neznám nikoho, kdo by vyráběl tolik domácích produktů jako ty,“ pomáhá mi Tom v hledání vlastní identity.

Do diskuze se v tu chvíli vloží také grafička Linda, která má k mojí nové knížce dělat obálku. „No jo, ale Veru přece není žádnej hamoun, kterýmu jde jenom o plnou špajz a hromadění zásob všeho druhu. Já ji naopak znám jako člověka, který se snaží nadbytečných věcí zbavovat, všechno sdílet, recyklovat. Mít kolem sebe prostor a čistej vzduch, aby energie proudila,“ přichází Linda s východním pohledem na mou maličkost.

Ó, jak mi oba lichotí. Ikona samozásobování, guru přes čistej vzduch šmrnclý jin-jangem. Takový popis osobnosti si mé ego samozřejmě nechává líbit.

Jenomže… Tomáš potřebuje PRAVDIVOU odpověď, aby mohl mou knížku správně propagovat, a já ji zase potřebuju pro manžela, aby se nezhroutil z toho, že se poslední tři roky dřel úplně zbytečně. Egu musím zacpat pusu, jinak mě v přemýšlení svede z cesty jako v těch zbytečných letech, kdy jsem si myslela, že ke štěstí se dá „dopracovat“ skrze „prestižní job“ a vydělávání na „všechny ty značkový věci“.

Přitom už na gymplu jsem psala práci o ochraně životního prostředí, lítala venku, vyměňovala si se spolužačkami oblečení, louskala knížky, psala milostné dopisy a měla svoji partičku a zaláskované srdce. Nic nóbl, nic luxusního, jen příroda a úplně obyčejný život plný lidí. Báječný život. Lidičky a kytičky… 

Žádnej hon na prachy, zážitky, věci a moc, který přišel později, ruku v ruce se slovem deprese.

Takže co já od života vlastně chci? De facto furt to samé co tehdy. Aby byl můj životní prostor v harmonii a mohla jsem být v harmonii i já. Dvě propojené nádoby, které se vzájemně ovlivňují.

Zahradničení, recyklování, spolkaření, domácí kutění i psaní tohohle blogu, všechno to má jedinej společnej jmenovatel: snahu svoje okolí a s ním i sebe samotnou víc vyladit. Že je to okolí narušené, si bohužel uvědomuju každý den. Při každé procházce sídlištěm plným odpadků rozfoukaných od popelnic. Pokaždé, když mě na betonové ulici míjí smradlavé dodávky. Při každém pohledu na nekonečný lán řepky za městem i na náš přeplněný odpadkový koš.

Ne kvůli planetě, kvůli sobě s tím zkouším něco dělat.


Jó, třídíme. Ale to nic nemění na tom, že jsou ty koše furt plný. Foto: Sláma v botách

Pěkným domem na upravené zahrádce tudíž nic neskončí. A ani ovce nebo králíci na dvorku nic nevyřeší, i když se s nimi samozřejmě počítá. Mým ideálem totiž NENÍ jen zdravé bydlení na PÁR čtverečních metrech oplocené zahrady. Mým ideálem JE pěkný a zdravý celý SVĚT – můj svět.

Tak KONEČNĚ jsem si to konkrétně pojmenovala, zatetelím se spokojeně, než si uvědomím, jaký se tady ale rýsuje kardinální manželský průser. Protože můžu já svému manželovi něco takového říct?!

SVOBODA A ŠPINAVÉ RUCE

Abyste tomu rozuměli, poslední dobou u nás doma frčí kromě stavby domu ještě jedno téma. Nadhazuje ho pořád dokola manžel a spočívá v tom, že by rád vědět, co teda plánuju dělat, až mi skončí ta rodičovská. Víte, jako čím a jak (moc) hodlám přispívat do rodinné kasy, aby na to generální živitel naší rodiny nebyl furt sám.

No, pravda, tuhle otázku bych si měla pokládat hlavně já. Honoráře z článků pokryjou možná tak sociální a zdravotní a nového mimíska si jen kvůli další rodičovské rozhodně pořizovat nebudu!

Jenže, jak to vysvětlit… Já zatím vím s určitostí akorát to, co po rodičovské rozhodně DĚLAT NECHCI. 

Ale co by mě naopak bavilo?

Ideálně furt totéž, co teď… rýpat se v záhonech, psát romány, bavit lidi, hecovat davy, ať si taky pěstují vlastní jídlo, vyrábí bylinné přípravky a obejdou se bez léků; cvičit, zpívat, zavařovat, děti učit zahradničit, ukazovat jim, jak se starat o své zdraví i o přírodu, chodit do lesa… no prostě mít SVOBODU a ŠPINAVÉ RUCE, co vám budu povídat.

…. nebo i špinavý nohy. 🙂 Foto: Sláma v botách

Není pochyb o tom, že jsem přesně pro tohle stvořená. A na pár kůrek chleba by se tak snad taky vydělat dalo, ne? Zrovna nedávno jsem měla zahrádkářsou besedu a domlouvám si další workshopík. V dceřině škole zase chystáme komunitní setkání, na kterých budu s dětmi cvičit, zahradničit, vařit… a to je doufejme jenom začátek mé nové životní kariéry plné smysluplného konání dobra v širém okolí.

No jo, ale když to na manžela takhle bez varování vybalím, vůbec se na to nezatváří. „Já jsem měl teda jinou představu, než že SNAD jako rodina neumřeme hlady,“ ohradí se nad vidinou toho, že z něho jho generálního živení vůbec nehodlám sejmout.  Ani se o to pokusit.

„No… vlastně.. já…“ blekotám a rychle vymýšlím nějaké ospravedlnění, proč bych měla mít i v příštích letech nárok na pohodičkový život podle svých představ, zatímco on se každý den plahočí za zlaťáky do Prahy. Tedy jako JÁ ho k tomu nenutím, aby bylo jasno! Ale reálně ani nedělám nic pro to – snad krom toho, že jsem se stala přebornicí v šetření – aby se nemusel takhle ohánět.

„Tome, co bys mi poradil?“ mailuju zoufale svému vydavateli, který je čirou náhodou i odborníkem na svobodu v práci a etické podnikání. (mrkněte na slusnafirma.cz)

„No, Verunko, vidím tady jen dvě možnosti. Buď můžete maximalizovat zisky, nebo minimalizovat výdaje. Tak se rozhodněte správně,“ povzbudí mě Tom. A pro jistotu dodá, že pokud bych ale například chtěla nějak víc spoléhat na honorář za svou novou knížku, tak ať spíš sázíme na tu minimalizaci…

„To je v pr…, budu se muset vrátit do Prahy do redakce a zase psát o přehlídkách na newyorském fashion weeku,“ sesunu se zdrceně na gauč. Kdo vůbec byl loni nejplacenější modelkou světa? Dyť už vůbec nemám přehled. Dyť už mě to ani nezajímá!

Zoufám si a nešťastně se tážu proč. Proč? PROČ nám nestačí mít kravku, zasít pšenici a maso jíst jen v neděli? Uživili bychom rodinu ze dvou hektarů a já bych byla selkou na plný úvazek. Na svém rodovém statku. Všechno bych měla vlastní, bio a ještě bez odpadu.

Otevřu si ke svým úvahám flašku a hned si pomyslím, že i to víno bych si vyráběla domácí, bez siřičitanů.

Muž si taky přinese skleničku (whisky, jako správnej sedlák) a jenom kroutí hlavou, jaké nemakačenko pojal před osmi lety za ženu. Pak položí frťana dnem na stůl a naprosto vážně mi poví, že ON se žádným SVÁTEČNÍM MASOŽRAVCE ROZHODNĚ STÁT NEHODLÁ!

„Nebo minimálně ne do doby, než dostavím barák. Pak se o tom EVENTUÁLNĚ můžeme znovu pobavit,“ ukončí zoufalý večírek a jde se odebrat na vlastní lůžko bez dětí.

Zůstanu sama ve velkolepém obýváku tchánova domu, který mi není dost dobrý jen proto, že u nemovitosti chybí zahrada. A pomyslím si, že ta naše nemovitost, u které zahrada je, snad bude už brzy k nastěhování. Potom se ovšem nejenom já, ale i pracovitý živitel ocitne na životní křižovatce.

A jsou tu ty dvě cesty, kterými se můžeme vydat dál…

Já prostě inklinuju spíš k téhle cestě. Jenže knížku zatím nemám dočtenou, takže kdoví, jestli si na konci neuvědomím, že by to fakt ZASE nebylo nic pro mě. Foto: Sláma v botách
PASAČKA OVCÍ, KRÁLOVNA ZAHRADNICKÉHO PODSVĚTÍ

Tak, teď přichází ten moment, kdy očekávám, že se zapojíte VY coby můj kmen a sehrajete úlohu podpůrné skupiny. Ideálně rovnou poradní. Protože by mě fakt zajímalo, co bych PODLE VÁS teda měla dělat? Za ty roky čtení mých příspěvků (nechci použít slovo „slintů“, které občas používá můj muž!) už mě znáte a tak uvítám zasvěcené rady z odstupu.

Mám se vrátit k psaní pro redakce a prostě si pečlivěji vybírat, o čem má smysl psát, aby to nebyl zbytečně pokácený les?

Anebo třeba se sedmiletou praxí krotitelky vlastní zvěře nastoupit jako češtinářka v dceřině montessori škole?

No, a co cvičení pro mladé i věkem pokročilé, které chci rozjet na zahradě, co si o tom myslíte? Nebo o nedělním kroužku meditace a vykuřování kadidlem…? Taky bych mohla konečně napsat ten bestseller ze zahrádkářského podsvětí, který potomkům zajistí tantiemy a mně doživotní předsednictví spolku vyznavačů měsíčku lékařského.

Anebo úplně ulítnout a stát se pasačkou ovcí na Oblíku? Rozjet kšefty s nezralými makovicemi? Vymyslet nejprodávanější aplikaci v historii AppStoru, plašící slimáky z vaší na sousedovu zahradu? Vyhrát biopotravinu roku s kváskovým chlebem bez éček? A Kraus by mě taky mohl konečně pozvat k sobě do toho pořadu, dokud na to ještě někdo kouká!

Ne, prosím, nevykládejte si to špatně. Nechci po rodičovské výdělečnou činnost bojkotovat záměrně, jenom jsem vyděšená z představy návratu do nesmyslného pracovního procesu, především pak z toho, jak si ke svým zahradnickým, samozásobitelským, spolkovým a manželsko-rodičovským aktivitám přidávám ještě pracovní dobu OD DO od pondělka do pátku.

Samozřejmě uznávám, že muž už odvedl své a je na čase, aby se odebral na odpočinek, věnoval se dětem a k večeři chroupal kvašenou mrkev s tofu masíčkem. Přestane jezdit na dovolenou, topit v kamnech, nosit boty, vařit budeme už jenom v kotlíku a celé léto strávíme na zahradě určováním hlasů ptáků podle atlasu ptáčkaře (to je taková appka, víte?) a mlsáním ambrózie, teda červeného rybízu, kterého jako jediného máme strašně moc.

Jenomže zatím to na takový vývoj no… spíš nevypadá.

V MANŽELSTVÍ S LÍNOU KŮŽÍ

„Měl jsem ti koupit desetihektarovou farmu,“ lituje muž teď už hlasitě životního pochybení při další v sérii našich večerních debat na téma „jak jsme se mýlili v uplynulých letech a co jen s námi bude dál“.  (Díkybohu jsme se ještě nedopracovali k „neměl jsem se oženit, mít děti, vůbec se narodit…“)

„Do práce tě, jak vidím, nedostanu, tak bys byla aspoň užitečná na poli,“ lamentuje muž zdrceně. A aby na chvíli zapomněl na vlastní strasti, rozsleduje na HBO hned několik seriálů současně – v rámci zkušebního měsíce zdarma, pochopitelně.

„Jenže možná je i tohle blbost. Možná by to zase k ničemu nebylo,“ nepolevuje živitel bohužel ani po odsledování třetí série Terapie ze své bezmoci a názoru na mě. „Stejně bys časem došla k závěru, že ani těch deset hektarů ti nestačí. Že ještě potřebuješ kus amazonskýho pralesa, abys tam mohla zachraňovat orangutany, a vlastní ostrov v Tichomoří, který bude úplně bez plastů,“ mává nade mnou rukou jako nad ztraceným případem někdy po půlnoci. (Předplatné právě skončilo.) A mává tak zběsile, že se skoro bojím, že mě uškrtí.A

Tak co myslíte? Dotáhnout to spolu tihle dva k důchodu? Foto: seriál Terapie, HBO

TAK CO TEDA BUDE?!

Takže si to shrneme. Do konce mého „poflakování doma s dětmi“ (a do konce stavby) zbývá rok. Je AKUTNÍ už ty velké plány rozhýbat, nebo mě manžel nažene na pracák a s harmonizační činností pro blaho planety bude utrum. Budu ráda, když po robotě stihnu nakoupit rodině tukové rohlíky a v lepším případě jim je k večeři přimazat máslem z Penny Marketu.

„Jestli mám chodit do práce, tak ale zapomeň na teplý večeře,“ připravuji manžela raději dostatečně předem na změny, které se ho budou nejcitelněji dotýkat.

„No jo, dyť se tě o ně nikdo neprosí,“ dobyde mě. „Ale když už jsme u toho jídla, tak dneska k večeři něco bude, viď?“

Tenhle kastrol možná nebude plný teplých večeří věčně! Foto: Sláma v botách

Za jeden rok se dá stihnout všechno i úplný prd. Jako první začíná nová zahrádkářská sezona. A mužovi už začal další rok dojíždění za pražskými chechtáky (moc se u toho ale nesměje). Je to rok, během něhož Venoušek nastoupí do školky, takže bych ve vzniklém volnu mohla zkusit ty kopřivové kalhoty. Materiálu je plná zahrada. Taky bych měla dovymazlit samozásobování podle Wohllebenů, najet na zero waste podle Bey Johnson a zapracovat na brethariánsví. Nebo aspoň neládovat vlašáky ve čtyři ráno, zatímco píšu tenhle nekonečnej slint… eeee… PŘÍSPĚVEK!

Čekám rok velkých změn, na které se dá buď těšit, nebo z nich mít bobky u zadku. Zatím je ale moc brzo prozrazovat, kterou z těch variant jsme si já a manžel vybrali.


Stay tuned, PÁTÁ ŘADA SERIÁLU „KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT“ PRÁVĚ STARTUJE! Foto: Sláma v botách

* * *

K 1. 2. si manžel po mém dlouhotrvajícím nátlaku snížil pracovní úvazek. Stejný den jsem v nově otevřeném bezobalovém krámku v našem městečku nakoupila půl kila fazolí k večeři, které jsou rozhodně levnější než sasovské bifťoury, kterými jsem si živitele předcházela, dokud pracoval na full time. No aspoň základní minimalizace se odehrát musí. Dále mi přišla knížka Jak se žije u Wohllebenů, o samozásobitelství  v praxi, abych porovnala svoje zkušenosti se samozásobovacími kolegy z Německa.

Krávu ani další hektary ale zatím nepřikupujeme. Muž pokračuje ve stavbě obřího domu plného dřeva i polystyrenu a kromě víkendů na to teď má i pondělky. Na svém zahrádkářském bestselleru pracuju tak pomalu, že s tantiémy pro děti to letos spíš nevidím. A s brethariánstvím teprve ne! Na každou napsanou stránku románu padá balíček máslovek v NE bio kvalitě (další úsporné opatření), takže radši nechci myslet na plavkovou sezonu. Zato mám hotový osevní plán a je úplně jasné, že letošní sezona bude nejlepší ze všech. Top, jakou jsem kdy zažila.

Já, muž i děti totiž strávíme už čtvrté léto na našem milovaném pozemku,  který má jenom jediný maličký handicap: že mu holt chybí PÁR TISÍC METRŮ ČTVEREČNÍCH do rodového statku a přebejvá PÁR METRÁKŮ BETONU do zero waste eko bydlení.

Ale ono se to určitě bude ještě celé nějak vyvíjet. 

Takže, zůstaňte naladěni, moji věrní! A DYCKY SLÁMA V BOTÁCH!!!

Nezbývá věřit, že to s tou budoucností bude cajk! 😉 Foto: Facebook ČT
Moc velké na to, abych se o to starala po práci. Moc malé na to, aby to byla moje práce. Ale každý pozemek má nějaké ale. 🙂 Foto: Sláma v botách

P.S. pro ty, kdo se dostali až sem, a splnili tak bobříka věrného čtenáře:

Nevím, jak letos budu stíhat pečovat o rodinu i zahradu, o muže v poslední fázi stavby domu, psát knížku a ještě tenhle blog. Občas už ani nevím, kdo jsem a jak se jmenují mé děti. Moc nových příspěvků ze sebe nejspíš tuhle sezonu nevymačkám. Ale určitě občas mrkněte na slámin Facebook a Instagram, protože tam se nějaký ten „postík“ s fotkou jistě urodí. A když dáte o sobě vědět, co a jak se VÁM na vašich pozemcích daří, budu ráda. Budu si připadat pořád propojená. Se svou komunitou, svou partou spřízněných duší, se svým KMENEM. 🙂

Mějte se krásně na svých pozemcích, ať už jsou rodové, nebo „jen“ rodinné, panelové, nájemní, podnájemní…

A držme si vzájemně palce.

Nebo takhle, držte je hlavně mému manželovi. 🙂

V našem ráji je pořád veselo a nikdy neprší. Občas se dokonce i usmíváme. Foceno na Nový rok 2019. Foto: Sláma v botách
A mě zas můžete podpořit koupí těchhle fanouškovských odznáčků. Stačí když mi pošlete zprávu a ňák se domluvíme. Foto: Sláma v botách
Pokus o dokonalou propagační fotografii s dětmi… No tak holt příště. 🙂 Foto: Sláma v botách
https://www.facebook.com/slamavbotach/

https://www.instagram.com/slamavbotach_veronikakycera/

Odznáčky Ať mi rostou! a vystoupení v hasičárně!

Napište komentář


Po čase jdu zase s kůží na trh. Budu vystupovat v hasičárně v nedaleké vesnici, taková já už jsem v okolí star. 🙂

Ale prosím vás, já a ta paní na plakátu že jsme si podobné? Foto: Sláma v botách
Ale prosím vás, já a ta paní na plakátu že jsme si podobné? Foto: Sláma v botách

Zvu vás na své nejnovější vystoupení, v obci Zeměchy u Loun, kam mě pozvala paní, která se v obci stará o kulturu! No nazdar. 🙂 

Když se ale do mě vkládají takové naděje, rozhodla jsem se vzít s sebou i semínkovnu (více ZDE), protože ji stále hodně zahrádkářů nezná, a chystám si překvapení. A to se týká vás všech, ano i vás, kdo to do nějakých Zeměch máte dál než daleko.

Pro  všechny fanoušky Slámy v botách, pěstování mrkví a zahradnického skotačení totiž chystám originální odznáčky!

Zahradnické odznáčky řečené placky. Aby celý svět pochopil, co jste to za člověka. 🙂 Foto: Sláma v botách. Design placek: Linda Hušková

Přihlaste se veřejně ke své zahradnické příslušnosti a dejte okolí najevo, jak to letos vidíte s úrodou! 🙂

Placky budou k dostání na akcích, na facebooku a možná i jinde, když bude zájem. Taky jich budu mít vždycky pár v kabelce, tak si řekněte, když se potkáme.

Právě je dávám vyrobit a než mi je pošlou z tiskárny, můžete mi zatím psát, jak se vám návrhy líbí. 

Až budou hotové, dozvíte se to jako první.

Díky a třeba v Zeměchách naviděnou!

Verča, Sláma v botách ♥ ©

Přípravy na ZAHRADNICKOU SEZONU 2019! Lepší kompost, terra preta a další tipy pro SKLIZEŇ STOLETÍ

7 komentářů
Dvě noci za sebou se mi zdály sny o zahradě. Co se mi snaží podvědomí naznačit?  Asi že zahradnická sezona se přibližuje a měla bych se fofrem nachystat. Perfektně nachystat!
Letos chci konečně tu nejlepší úrodu na světě. Třesu se na ni od chvíle, kdy jsem si u d.-cké babičky poprvé vysela ředkvičky.
Přes Vánoce jsem přečetla pár nových zahradnických knížek, nasála inspiraci i odhodlání a na jaře odstartuju pokus č. 5.
Ano, jako zahrádkářka slavím výročí. Začátečnické chyby už teoreticky nejsou pro mě. K výročí si hodlám nadělit rekordně plné koše a jedna hvězda z permakultury! 🙂
******
Seznamte se se „slámovboťáckými“ strategickými novinkami pro sezonu 2019.  A jestli ne ze mě, tak třeba aspoň z vás udělají nejproduktivnějšího biopěstitele v okrese!

Foto: Sláma v botách

Ať nám rostou! Foto: Sláma v botách

1. Půda až na prvním místě

Vylepšete karmu své půdy dřevěným uhlím, popelem a kamennou moučkou. Říkejme tomu třeba česká terra preta. 

Ve své nové knížce  Zelenina z ekozahrady věnuje autor, můj zahradnický pábbů Jaroslav Svoboda, spoustu stránek vysvětlování, proč je tak zásadní pro úspěšné pěstování mít v záhonech kvalitní půdu. Ideálem, ke kterému bychom se měli snažit přiblížit, je indiánská černozem terrra preta, údajně nejúrodnější půda, která si zachovává živiny i po stovkách, ne-li tisícovkách let. Je to hotová alchymie, do které jsem zatím plně nepronikla, protože – upřímně – jsem se zatím ani moc nesnažila. Ale poté, co mě loni zradily papriky a neplodily zdravě, protože jim údajně „chyběl vápník“, jsem došla k závěru, že si musím kapitoly o kvalitě půdy znovu nalistovat.

Takhle vypadá abiptická nekróza květního konce plodu neboli projev nedostatek vápníku u paprik. Foto: Sláma v botách

Mojí půdě něco chybí. Protože takhle vypadaly loni moje papriky. Říká se tomu abiotická nekróza květního konce plodu a jde o projev nedostatku vápníku. Foto: Sláma v botách

Půda, v níž pěstujeme, si zaslouží naši plnou pozornost. Co konkrétně to bude obnášet v mé letošní permakulturní praxi?

  • založit si kvalitnější kompost (více bod č. 6),
  • důsledněji mulčovat, aby půda nevysychala (bod 2)
  • rozšířit pestrost používaného zeleného hnojení (také bod č. 2)
  • zahradu zmineralizovat kamennou moučkou (aneb čeká mě výlet do kamenolomu),
  • hnojit dřevěným popelem (hnůj jsem dávala loni)
  • zarýt do záhonů dřevěné uhlí, protože přímo zázračně (tak praví Jarda Svoboda) zlepšuje půdní život a pomáhá rostlinám lépe vstřebávat živiny v půdě obsažené. Terra preta ho – mimochodem –  obsahuje až 20 %!

Za tuhle special care se má zahrada odměnit půdou plnou života a živin, plodit rostliny odolné nemocem i škůdcům, bohaté na minerály a stopové prvky. (Prostě kam se hrabe zelenina, kterou jste pěstovali dosud. :-))

Jo a mimochodem, tahle lepší půda bude taky perfektně zadržovat vodu a plevel na ní skoro neporoste…

…Dobře, uznávám, že to zní až příliš fantasticky a realita taková asi nebude. Ale prostě chci poprvé UDĚLAT VŠECHNO, co se dá, abych si v sezoně – až budu lítat s konvemi, plít hromady plevele a sklízet nedomrlou zeleninu – nemusela vyčítat, že jsem ZASE nezkusila všechno, co bývalo šlo.

****

Dřevěného uhlí  jsem vysypala na zahradu zatím 3 padesátilitrové pytle, ale zajedeme pro další. Ve stodole mám také pytel mulčovacího uhlí, se kterým se prý nekamarádí slimáci. Však si to letos prověřím. Koho dřevěné uhlí zajímá víc, nechť si vygůglí „agro protect soil“.

Dřevěný popel jsem nikde shánět nemusela, toho mám plné ohniště, protože na zahradě neustále pálíme nějaké nálety. Boj s divočinou na našem pozemku nejspíš skončí až v momentě, kdy si pořídíme ovce. Ale to pak bude taky super přírodní hnojivo.

No a kamenná nebo také prahorninová moučka? Štve mě, s jakou samozřejmostí se o ní píše v druhé zahradnické knížce, kterou jsem v zimě četla – Biozahradničení, základní kurz. Autor Peter Berg. Jako něco nesmírně užitečného a prospěšného pro kompost a celou zahradu ji autor zmiňuje na každé druhé straně. Jenže autor je Němec, kupte ale kamennou moučku na českém zahrádkářském trhu. Jaroslav Svoboda proto radí, zajet v českých podmínkách prostě do kamenolomu, kde se válí spousta kamenného prachu jako odpad, a domluvit se, že si trochu toho odpadu odvezete. Použití kvalitní dýchací masky při manipulaci s prachem je podmínkou!!! No a pak už jenom jednou provždy zmineralizujete svoje záhony a víc se nemusíte starat, protože zahradě už teoreticky nikdy nebudou žádné mikroprvky chybět.

A vaše úroda? To nebudou okurky, ale O-K-U-R-K-Y! Strašně se těším na ten pocit, až se zakousnu do zmineralizované zeleniny a řeknu si: „No to se hned pozná, že tahle mrkev je úplně jiná liga!“

Ano, tušíte správně, v létě bude veselo. 🙂

Foto: Sláma v botách

Můj problém je, že všemu věřím. A hned si od všeho moc slibuju. Ale když něco nazve zázrakem Jarda Svoboda, tak na tom doprčic musí něco bejt, doufám! Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Zelenina z ekozahrady, autoři Jaroslav a Lada Svobodovi

2. Už nereju, rozumíme si?!

Končím s obracením půdy nahoru a dolů. Bude to chtít ale nový tvar záhonů a hodně mulče a zeleného hnojení. 

Po pěti letech cítím, že konečně nastala TA CHVÍLE. Znovu se pokusím o bezorebnou metodu. Mám totiž konečně svou vlastní (už ne babiččinu) zahradu, ta zahrada prošla rekultivací (díky, táto, tcháne, manželi!), svažité záhony jsme zpevnili, vyterasovali, srovnali, několikrát hluboce přeryli terrou (Jaroslavem Svobodou doporučované double digging – rigolování) a já tak mohu konečně vyzkoušet to, co mě láká od prvního přečtení první Jardovy knížky Kompletní návod k založení ekozahrady a rodového statku. Mít tu permakulturní zahradu, ve které se nemusí orat ani plít, kterou stačí jen mulčovat a něžně rycími vidlemi prokypřovat. V níž žije spousta žížal a dalších breberek spokojený život, kde se do záhonů nešlape, kde půda dokonale drží vláhu a skoro ji není třeba zalévat. A tak dále.
Za celých pět let se mi ani zdaleka nepodařilo se k ideálu přiblížit, protože tu vždycky byly nějaké OKOLNOSTI proti. Ale letos cítím zvláštní vzrušení. Mám dostatek mulče a v záhonech zaryté dřevěné uhlí. Mám spoustu vlastních semínek na zelené hnojení a vím už mnohem líp než v minulosti, jak rostliny společně kombinovat, aby vznikl bujný porost, který potlačí plevel a nutnost ho do zblbnutí plít. Děti už taky trochu vyrostly. Pokud mi vyloženě nepomáhají, alespoň neškodí. 🙂
  • 1. podmínkou, aby bezorebná metoda fungovalo, je založit záhony tak, aby se do nich nemuselo šlapat. Tj. pěstební plochu si letos rozdělím na několik dlouhých záhonů širokých maximálně 1,2 m. Takové „nudle“ lze opečovávat ze strany, aniž by se do nich vstupovalo. Není pak nutné prokypřovat je rytím.

 

  • 2. Mulč. Cestičky mezi záhony vysypu dřevní štěpkou. Na podzim se jí všude po vsích válely hromady, poprosila jsem tátu, jestli by mi pár vozíků nenavozil na pozemek. Štěpku využiju nejen na zamulčování cestiček, ale i sazenic. Proč použiju štěpku a ne SLÁMU? 🙂 Hlavní důvod: Nikde v mém okolí se kupodivu sláma volně neválí.  2. Furt mám blbý pocit z toho, že bych nejspíš sehnala jen slámu z konvenčního zemědělství. Jarda Svoboda k tomu píše: nevadí, když sláma pochází z pole, na kterém se obilí stříkalo. Pesticidy spláchne ještě před sklizní déšť. Vadí ale, když je obilí těsně před sklizní desikované round-upem, protože ten už na slámě zůstává. No, a jsme u toho. Poví mi sláma, jestli ji někdo desikoval? Poví mi to ten zemědělec? Jsem už unavená z toho, jak si furt musím všechno zjišťovat… Proto mi štěpka připadá jako jednodušší řešení a minimálně do doby, než budu mít vlastní obilí, zkusím vystačit s ní.

 

  • 3. Zelené hnojení. Přijde na každou volnou plochu záhonů. Aneb konečně využiju všechna svá semínka měsíčku a afrikánů -aksamitníků, která  jsem si loni nasyslila. Zelené hnojení není totiž jen „luskoobilná směs“ prodávaná v zahradnickém obchůdku nebo semínka hořčice, která mi kdysi na zelené hnojení věnovala d.cká babička. Zelené hnojení může být jakákoliv rychlerostoucí, půdokryvná rostlina, která pomůže prokypřit záhon svými kořeny a po posečení ho zamulčuje a pomalu se promění v hnojivo. Ano, některé rostliny se k těmto účelům hodí víc, protože například bakterie na jejich kořenových hlízkách dodají do půdy dusík ze vzduchu (luštěniny). Jiné zase pročišťují půdu od toxických látek (svazenka) a škůdců (měsíček, aksamitníky-afrikány) nebo mají extrémně dlouhé, kypřivé kořeny (vojtěška). Ale teoreticky se dá použít cokoliv, jak mi otevřel oči Peter Berg. Nebudu se omezovat už jenom na svazenku a hořčici jako v minulých letech a sít je až na sklonku sezony. Zelené hnojení může být i okrasná předplodina. Chce to jen dostatek vlastních semínek. aby člověka nelimitovalo šetření peněz. (o domácím semenaření je víc v loňském permakulturním desateru).

Foto: Sláma v botách

Záhonům nedělá dobře, když zůstávají holé. Pokud je nezamulčujete nebo neosejete zeleným hnojením (na fotce moje svazenková džungle), obrostou plevelem. I to je vlastně užitečné zelené hnojení, akorát se nesmí nechat vysemenit.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Peter Berg tvrdí, že i v zeleninových záhonech by se měly pro oživení a vyváženost objevovat květiny. Takže já si loni mezi cukety vysadila chryzantémy a na podzim na holém záhonu posloužily jako takový živý mulč.  Foto: Sláma v botách

3. Sbohem, plísně a rzi!

Pomocníci z kuchyně – ocet a soda – prý dokážou divy i na zahradě. Jo, a o nimbovém oleji už jste slyšeli?

V další knížce, kterou jsem nedávno četla – 5 domácích prostředků nahradí celou drogerii (nakladatelství KAZDA) – bylo zmíněných i pár tipů pro zahrádkáře. Jak přírodní cestou bojovat s nemocemi rostlin, jako jsou rez, plísně, padlí… No, bohužel tyto choroby nejsou mojí zahradě zcela cizí, a tak mě tipy zaujaly. Předloni mě potrápilo padlí u dýní a cuket, loni zase rez (houbové onemocnění) decimovala naši mladou hrušeň. Asi má někdo v sousedství na pozemku jalovec, který je hostitelem této choroby.
Teoreticky by mi s tím vším mělo pomoct pár přírodních přípravků, které si můžu snadno sama namíchat.
  • s jedou sodou: 1 l vody + 3-5 lžic jedlé sody. Protřepat a opakovaně stříkat na rostlinu napadenou padlím či šedou plísní. Pomáhá hlavně v zárodku choroby.
  • s octem: 1 l vody + 2 lžíce octa – univerzální, šetrný postřik na většinu škůdců a původců chorob včetně rzi.
  • s mýdlem a nimbovým olejem: 1 l vody + 2 lžičky strouhaného jádrového mýdla. Po rozpuštění přidat 20-30 kapek nimbového oleje, který má silné antimykotické účinky. Protřepat a opakovaně stříkat na listy ze všech stran. Jen upozorňuji, že nimbový oleje páchne sírou jako hnilé paty. Větší lahůdku z kosmetické říše jsem nezažila. Ale nepochybuju, že možná i díky tomu smradu bude postřik fungovat. 🙂
  • Foto: Sláma v botách

    Nimbový olej. Smrdí jako peklo, ale kupodivu se používá i v kosmetice. Taky proti plísním a houbám, akorát na kůži.  (Lahvičky vlevo jsou testry dalších esenciálních olejů, které právě testuju na všechno možné. Značka dōTERRA, kdyby někoho zajímalo.) Foto: Nobilis Tilia Foto: Sláma v botách

Vsadit se dá samozřejmě i na výluh z přesličky, o kterém jsem psala v loňském desateruMým permakulturistům! Nové desatero biorad a omylů pro rok 2018. Aplikovala jsem přesličku loni na cukety a dýně a padlí je opravdu nenapadlo. Ale byl suchý rok, s plísní jsem neměla problém nikde, takže účinnost zatím nemohu spolehlivě potvrdit ani vyvrátit. Určitě si ale výluh z přesličky udělám i letos, pro sichr. A nimbový olej už taky přinesl Ježíšek.

4. Choulostivky pod textilii!

Nejenže textilie urychluje úrodu, ale ani škůdci se k rostlinám tak snadno nedostanou. Teda někteří. 

Poslední dva roky se mi na jaře osvědčuje bílá netkaná textilie. Používám ji k rychlení zeleniny. Nemám totiž skleník, a tak pro mě textilie představuje na jaře jedinou cestu k rychlejší úrodě. Vyzkoušené to mám s ředkvičkami, kapustou, kadeřávkem, brokolicí a cuketami, které pod textilií rostou jako z vody. Dočetla jsem se ale, že rychlení pomocí textilie funguje prakticky na všechnu zeleninu, i na saláty, okurky, mrkev… Pod textilií je stabilnější teplota a klima než venku, v noci půda tolik nevymrzne, přes den se zase neodpařuje na slunci tolik vody atd.
Letos na svou pomocnici hodlám vsadit, ale i pokud jde o prevenci škůdců. Hodně mě loni potrápili dřepčíci nebo blýskáčci nebo co to bylo (takoví ti černí malí skákaví brouci) a komplet mi zdecimovali úrodu brokolic, květáku a růžičkové kapusty. V okolí je spousta řepkových polí, takže jsou tyhle brebery přemnožené. Jedno z doporučovaných opatření je zasadit choulostivou zeleninu co nejdřív, vsadit na rané odrůdy, zakrýt sazenice textilií, aby měly při růstu náskok, a sklízet dřív, než se brouci namnoží. Ale i poté slouží textilie jako mechanická ochrana proti těm potvorám.
Naopak se už nebudu pokoušet pěstovat pozdní odrůdy květáku, brokolice ani třeba ředkviček, které se sejí až v červenci, kdy už je sviní černejch skákavejch plná zahrada. Bylo to zbytečně vynaložené úsilí a peníze. Radši dvakrát víc raných exemplářů a přebytky nafrkat do mrazáku.

Foto: Sláma v botách

Na tohle se nekoukalo hezky. Marná snaha, sklizeň nula! :/ Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Jeden z hezčích květáků, které jsem loni vypěstovala. Ne, nejedli jsme ho, pro vaši informaci. Foto: Sláma v botách

5. Batáty, zpátky na scénu, teda na zahradu!

Učiním druhý pokus vypěstovat si moderní jedlé hlízy z tropických krajů. S kvalitní sadbou se to tentokrát povede. A běda, jestli ne!

Pamatujete mou snahu z prvního roku vypěstovat si na zahradě batáty? A jak se mi to nepovedlo? No, je o tom celá kapitola v mé knížce. (KOUPIT ZDE) Každopádně jsem se už v příštích letech o batáty nepokoušela, jenomže to by mi nesměly nedávno napsat dvě čtenářky, že pro mě mají kvalitní sadbu a že mám jít znovu do toho. Paní Alena mi dokonce poslala fotku svojí zahrady, na níž povíjnici batátovou používá jako půdokryvnou rostlinu a v podstatě živý mulč. „Je to velká paráda, vidíte?“ psala pěstitelka z Vysočiny a mně nezbylo než smeknout a škemrat o radu.

Foto: Sláma v botách

Úrodička z Vysočiny, věřili byste tomu? Foto: Alena B.

Foto: Sláma v botách

Sadba batátů v mulči. Foto: Alena B.

Foto: Sláma v botách

A tady už rostliny obsadily celý záhon. Od severu chráněný sluneční pastí – vysokými topinambury. Foto: Alena B.

 

Takže, kdo taky chcete dát batátům na zahradě šanci, vězte, že především potřebujete oficiální sadbu, která není namořená proti klíčení.  Z hlíz kupovaných v krámě na jídlo se vypěstuje leda prd (stejně jako já tehdy…).
Za druhé to chce hodně slunné a teplé stanoviště, nejlíp jižní svah, kam jde celý den slunce, ze severu chráněné sluneční pastí (keř, zídka, dům, vysoké topinambury…). Nemám takový flek na zahradě, ale zkusím pěstovat batáty alespoň na jednom z těch slunnějších míst u zídky. A uvidíme. Za sadbu tentokrát nic nedám (směnný obchod s paní Alenou), tak si jen v nejhorším podruhé uříznu ostudu, za nový pokus mi to stojí.
****
PS. A co chci ještě letos nově zkusit, je špagetová dýně. Na podzim jsem ji poprvé ochutnala. A okamžitě jsem věděla, že si musím nasušit semínka, abych ji mohla taky pěstovat. Ano, po upečení v troubě její vlákna opravdu chutnají jako špagety. Možná dokonce i líp. Bez lepku, dietní… doporučuje i manžel, což je co říct. 🙂

Foto: Sláma v botách

Tahle špagetová dýně vyrostla na Horňácké farmě, kde jsme byli onehdá na dovče. K nám přes celou republiku jsem si ji objednala přes Scuk. Doufejme, že letos už nic objednávat nebudu muset. Semínka z ní mám schovaná. Foto: Sláma v botách

6. Konečně výživný kompost

Kompost není věda, ale pár pravidel je třeba respektovat. A kdo chce, může zapojit i magii. 🙂

Není kompost jako kompost, kupodivu. Já za kompost například dosud považovala tu hromadu nalevo vedle svých záhonů, na kterou házím vše, co se mi jinde nehodí – spadané listí, posekanou trávu, plevel, košťály nebo slupky od zeleniny, skořápky od vajíček, posečené kopřivy od potoka. Hromada si vždycky po čase slehne, zmenší objem, změní vzhled a já na ni spokojeně přihazuju dál.
No, není to úplně blbě. Ale vzácný, výživný kompost tak nevznikne. Ten má totiž jasná pravidla, kterými je třeba se řídit. Jako třeba poměr dusíkaté a uhlíkaté složky, správnou teplotu, vlhkost, dobu zrání – jinak to není kompost, ale „jen“ pomalu se rozpadající hromada, v níž živiny přicházejí vniveč.
Rychlost procesů v kompostu má svoje opodstatnění. Čím rychleji se organická hmota zkompostuje, tím je bohatší na živiny i mikroorganismy. A je jí víc. To za trochu víc práce stojí – tedy alespoň to píší Jarda Svoboda i Petr Berg.
Letos chci tedy svou hromadu povýšit na opravdický kompost dodržením alespoň těch nejzákladnějších zásad:
  • na 20 dílů uhlíku (dřevní štěpka, suché listí, větvičky, sláma, seno, piliny) 1 díl dusíku (zelená složka: posečená tráva, plevel, slupky z kuchyně). Správné složení je důležité, aby hmota tlela, nehnila! S kalkulačkou nad kompostem stát nebudu, alespoň trochu si ten poměr ale budu v hlavě hlídat.
  • přidávaný materiál nadrtit rýčem na menší kousky a hromadu prohazovat. Další zlatá zásada. Kompostovací proces se tím výrazně urychluje.
  • přestěhuju kompost do stínu. Vlhko a stín jsou totiž další podmínky úspěšného kompostování. Jenže moje hromada nestojí ve stínu, což je zásadně špatně, protože vysychá a procesy neprobíhají. Proto má být kompost založený někde pod stromem, babička říkala pod bezem, na wiki jsem se zase dočetla, že ideální je ořešák, který svými silicemi odhání od kompostu hmyz. Když je nejhůř, dá se přes kupu přehodit i nějaká plachta, aby to celé líp drželo vlhko. Zalít hromadu v suchých dnech trochou vody taky neuškodí, naopak.

Tohle je, pokud jde o komposty, úplný základ. Samozřejmě se dá ale zajít mnohem dál a třeba vyzkoušet:

18-denní BERKELEY KOMPOST

Jarda Svoboda mě v knize navnadil návodem na krále všech kompostů,  18-denní hot Berkeley kompost, který je nabušený výživnými látkami jako ruští atleti dopingem. Jde o hromadu výšky ramen dospělého chlapa, do které se coby aktivátor procesů lije moč, krev, přihazují se chcíplé myši, kosti od oběda a další čarodějnické záležitosti. Za osmnáct dní máte ale z hromady nechutností hromadu nejlepšího kompostu na světě. Jenom se to musí v přesných intervalech přehazovat a čoudit se z toho musí na důkaz, že moč a chcíplé myši dělají svou práci dobře.

Úplně mě fascinuje to vyzkoušet. Ale netroufám si letos nechat takovou časovanou bombu na pozemku bez dozoru. „Hot“ kompost si střihnu za rok, až na našem statečku začneme bydlet. Sousedi se mají nač těšit!

Foto: Sláma v botách

Kdy se stalo, že jsem po večerech začala místo Sexu ve městě hltat takovou literaturu? Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Zelenina z ekozahrady, autor Jaroslav a Lada Svobodovi

No, a pak je tu ještě ta věc s BIODYNAMICKÝMI PREPARÁTY…

Neboli další červíček, který se mi zavrtal do makovice a jednoho dne na něj bude muset dojít, aby měla duše klid. Komu je totiž i biokompost málo, může se pokusit o kompost v biodynamické kvalitě a naočkovat hromadu tajuplnými preparáty vyrobenými z bylin a ZVÍŘECÍCH ORGÁNŮ.

Vymyslel to Rudolf Steiner, pro někoho kontroverzní, pro jiné geniální zakladatel biodynamiky, waldorfské pedagogiky a antroposofického lékařství. V knize Biozelenina, základní kurz od Petera Berga je k tomu pár návodů. Ale přiznávám, že do této magie se zatím pouštět nebudu, ačkoliv na bylinkách jinak ujíždím dost. Ale nemám momentálně sílu shánět močový měchýř jelena ani lebku mrtvé kočky, abych je o svatojánské noci plnila kopřivami a pak hotovými preparáty dynamizovala žížaly v kompostu.

Ne, nesmějte se tomu, proč by to nemohlo fungovat?! Bratři Wrightové si určitě taky vyslechli spoustu posměšků, že ta velká plechová věc nikdy nemůže létat – načež se první letoun na světě vznesl do oblak.

Foto: Sláma v botách

Biodynamické kompostové preparáty jsou tak vzrušující! Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Biozahradničení, základní kurz. Autor Peter Berg.

Rozjíždět biodynamické pokusy je ale zatím mimo můj záběr, stejně jako zatím rezignuji i na výsevní dny a zahradničení podle kosmických impulsů – další esové trumfy biodynamiky. Myslím, že budu mít i tak co dělat, abych dodržela všechno, co jsem si na tenhle rok na zahradě předsevzala.

Ze všeho nejdůležitější je ale nakonec něco úplně jiného. A myslím, že na tom se shodneme všichni, ať je naše zahradnické vyznání biodynamické, nebo klasika.

Hlavně se musí

ZASÍT,

PRACOVAT S RADOSTÍ,

SKLÍZET S CHUTÍ,

NEZDARY ZAPOMENOUT

A PROSTĚ SI SEZONU UŽÍT.

JEDNODUŠE PROTO, ŽE SE UŽ NIKDY NEBUDE OPAKOVAT. 🙂

Foto: Sláma v botách

Taky se už těšíte? Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Letos budou ještě větší, jen počkejte! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Lednový nácvik mládeže s budoucí terra pretou. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Třídím si semínka… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

…dokonce jsem neztratila osevní plány z minulých let! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Slámu v botách mám rovných pět let. Nejhezčích pět let života… Foto: Sláma v botách

 

Tak ať mi rostou!©
*******
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Jak zabalit vánoční dárky bez balicího papíru, mašlí a izolepy

2 komentáře

Letos pojímáme Vánoce trochu jinak, a tak jsem si řekla, že to zkusím i bez tuny balicích papírů, izolepy a mašlí, které po jednorázovém použití skončí u popelnice.

A ejhle, šlo to zabalit!

Sešlo se několik okolností. Za prvé inspirace z knížky Domácnost bez odpadu (tahle) a velké prozření, že máme ještě velké rezervy, pokud jde o množství odpadků produkovaných naší „ekodomácností“. V knížce byla řada nápadů, jak zabalit vánoční dárky bez potištěných papírů na jedno použití, třeba pomocí metody furoshiki (balení do kusů látky – na youtube je k tomu spousta videí).

Workshop o ekologickém balení dárků navíc uspořádalo i naše městské muzeum, a tak jsem si řekla, že do toho teda letos jdu. Dárků stejně nebalím moc.

Prošmejdila jsem dům a z toho, co jsem našla, jsem použila:

Na zabalení

  • liché ponožky (konečně se nějak uplatnily)
  • roztrhané prostěradlo
  • látkové plínky (ještě jich mám pár po Vendovi)
  • obrázky, které děti malují doma, ve škole, na kroužcích
  • staré igelitky, krabice, obálky nebo poštovní papíry, ve kterých nám chodily během roku různé balíčky (schraňujeme je ve sklepě, že se budou hodit, až se budeme za rok stěhovat)
  • dárkové taštičky z minulých let (nikdy nevyhazuju)

Na převázání

  • provázek

Na ozdobení

  • větvičky ze smrku nebo buxusu (věnovala kamarádka)
  • plátky sušených jablíček a pomerančů (pár mi zbylo z tvoření vánočních věnců – dala jsem jen na ty nejvýznamnější dárky)
  • keramické výtvory, které nosí Lidka z kroužku

Na jmenovky

  • karton ze staré krabice (rozstříhaný na kartičky)

Do balení jsem se dala i s dětmi. Dvouletý Venda totiž ještě o Ježíškovi moc neví, zatímco Lidka, ta už pro změnu ví. 🙂 Vytáhli jsme dárky pro tatínka, dědečky, babičky, tety a rozjeli balicí manufakturu. Já balila, Lidka vyráběla jmenovky a vázala mašle na dárcích. Venda dárky počmárával. Bavilo nás to až do pozdního večera.

Výsledek?

Do látky a plínek se balilo líp než do tvrdého poštovního papíru, v obou případech ale provázek stačil k tomu, aby dáreček „držel pohromadě“. Jen asi u tří rozměrnějších dárků jsem musela použít i izolepu.

Objektivní zhodnocení vám dá moje rodina až po Vánocích. Můj subjektivní pocit je však takový, že dárky vypadají velice vkusně, někdy až vtipně. Lída se mě sice ptala, proč jsme použili takový „ošklivý papír“ (ten hnědý poštovní), ale do Vánoc má s Vendou ještě spoustu příležitostí balíčky pokreslit, počmárat, potisknout nebo jinak podle svého vkusu vylepšit. 🙂

 

Foto: Sláma v botách

Dárky pro naši rodinu. Tohle jsou všechny dárky, co mám pro děti a muže (v garáži čeká ještě kolo). Něco se na rodinu chystá taky u babiček a tet, tak si myslím, že dárků je až kampak! Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Lída chodí na keramiku. Její výrobky konečně našly uplatnění. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

K některým dárkům jsme přidali i sušený plátek pomeranče nebo jablíčka.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Děti se při zdobení dárků výtvarně vyřádily. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tady řádil hlavně Venoušek (tužkou). Liduška si zase procvičila psaní. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Už jste někdy balili dárky do lichých ponožek? Pro mě to taky byla premiéra. 🙂 Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Když může Santa Claus nadělovat do punčochy, proč bych já nemohla taky? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Vendovo ex-punčocháčky vel. 68 už byly několikrát poděděné a samá díra v rozkroku. Tak jsem je nahoře ustřihla a nacpala do nohavic láhve s naším moštem. Originální obal nevyhazovat, zrecyklovat zase za rok! Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Při psaní popisek jsem popustila uzdu básnickému střevu i já. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

No jo, mohla jsem to trochu přežehlit, no ale u stromečku stejně bývá přítmí, ne? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

V téhle krabičce jednou něco přišlo, tak jsem ji i s papírovou vycpávkou použila na zabalení svojí domácí čokolády a sušené meduňky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Miska na chipsy a obraz „Jak jsme v září houbařili na Šumavě“. To jsou Lidky dárky pro tátu, které jsme ještě nestihli zabalit. Ale o té mističce táta ví, tak ji možná ani balit nebudem. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nakonec ani ta igelitka nevypadá špatně. Foto: Sláma v botách

Aby takové balení dárků bylo opravdu eko, podmínkou je papíry i látky od obdarovaných zase vybrat zpátky a použít znovu za rok. To ale není žádná módní hipsteřina. Šetřivé babičky a dědové to takhle přece dělají odnepaměti. 🙂

Vánoce bohaté na příjemné chvíle strávené s rodinou a blízkými Vám přeje  

Verča, Sláma v botách

Foto: Sláma v botáchFoto: Sláma v botách

PF 2019! 🙂 Foto: Sláma v botách

Další tipy na ekoVánoce 2018 najdete v mém minulém článku: Milý Ježíšku, letos mi k Vánocům nic nedávej.

*******

Dárky jsme s dětmi balily ještě několik následujících večerů. Pro kamarády, babičky, tety… Prostoru pro vylepšení techniky je ještě spousta, furoshiki metody jsem se nakonec vůbec nedopracovala. Ale balím do ponožek poprvé. A věřím, že s každými Vánoci se budeme zlepšovat. 

Ať mi rostou!©