Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! O čem je SLÁMA V BOTÁCH 2

Napište komentář

Strhující vyprávění o cestě za skutečným životem, při které nezůstal kámen na kameni! Takhle mou knížku popsal vydavatel a já k tomu dodávám, že to je hlavně úplně zásadní (a vtipná) lovestory. Lovestory ze zahrady, ke které si jděte rovnou nachystat poznámkový blog i pár kapesníků! Je totiž vysoce pravděpodobné, že obojí budete potřebovat. 🙂

Odminula už víte, jak dlouho jsem knížku psala, co všechno jsem u toho snědla i že jsme se v závěru s vydavatelem zhádali, abychom si nakonec zase padli do náručí a stvořili tu co nejvíc eko knihu, kterou po dočtení můžete hodit na kompost. (ZDE: Kniha, kterou můžete hodit na kompost) Zbývá tedy napsat: o čem ta knížka je! To je ale přece jasné. Je o tom, že NEJDŮLEŽITĚJŠÍ V ŽIVOTĚ JE LÁSKA. Jo, a hlína za nehty! 🙂

O knížce:

Jak to dopadne se vztahem, když se jeden z páru rozletí za svými ideály (já), a druhému nezbývá než se přidat, nebo odpojit (manžel)? Tuhle situaci jsem prožila – a vlastně pořád prožívám – na vlastní kůži. A tak vznikl tenhle příběh o lásce za časů ekologické krize. Výpověď o mně i o vás, kteří také toužíte po opravdovém domově, rodině a životě s hlínou za nehty… Je to příběh veselý i dojemný, poučný i (bez)nadějný. Prostě takový jako tenhle blog.

Můžu se vám ale svěřit s jednou obavou?

Mám trochu bobky, co na knížku řekne rodina, která v ní vystupuje ve vedlejších i docela podstatných rolích. Setkáte se zase s domoušickou babičkou, mým nepřekonatelně optimistickým taťkou, pracovitou maminkou a tchánem, ale hlavně s mým mužem a se mnou. Až se za dvacet let, Kubo, odvážíš tuhle knihu přečíst, snad mi odpustíš, co jsem v ní o nás napsala. Bylo to ale z lásky. Z toho citu, který jsi ve mně zase probudil, když sis vyhrnul rukávy fajnové košile, gatě od obleku vyměnil za montérky ze stavebnin a nahlas mi slíbil (a dodržel): „Vytvoříme spolu opravdový domov. Takový, jaký jsi vždycky chtěla. Jaký potřebuješ….“

Od toho momentu uplynuly čtyři roky.

A od toho momentu jsem začala psát Slámu v botách 2.

Vzpomínka na časy, kdy jsem pár měsíců měla prsa. Tuhle fotku jsem si do knížky prostě musela pro radost dát. 🙂 Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

V knížce najdete některé příběhy, které znáte z blogu z posledních let (třeba ten o mytí vlasů žitnou moukou!), ale musela jsem dopsat i mnoho příběhů nových a ty blogové předělat. Abyste byli úplně v obraze. Abyste konečně pochopili, kde se ta Sláma v botách vzala a jak to s ní teda jednou dopadne. A třeba i s vámi, kdoví…

Muž mě poprosil, ať už radši nepíšu o jeho babičce. Vzala jsem si to k srdci, a tak teď píšu hlavně o něm. Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Zápletka: Opravit stodolu, upéct chleba, zúrodnit zahradu, postavit dům. Verča a Kuba si toho naložili tolik, až už sami pochybují, jestli fakt šlapou po správné cestě. Jenže ta cesta je pořád vede společně dál – a o to jim šlo. Zachránit vyhořelé manželství a stvořit takový domov, kde bude rodina doopravdy žít, ne přežívat. Jenže cíl zatím daleko… A tak je o nové humorné příběhy se slámou v botách a hlínou za nehty (a cementem ve vlasech!) postaráno.

Knížka je volným pokračováním knížky Sláma v botách – humor, zahrada, recepty, život. Můžete ji číst, i když neznáte „jedničku“. Po dočtení se ale o první díl tutově začnete taky zajímat. 🙂

POZOR, na konci je praktická příloha s mnoha konkrétními návody na pěstování, zavařování, vaření z vlastní úrody a dalšími tipy. To kdybyste náááhodou chtěli náš osud následovat. 🙂

Příloha plná tipů a konkrétních návodů, které se vážou k našemu příběhu. Určitě vám dobře poslouží. Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Co se z knížky dozvíte a co se naučíte:

  • jak a proč semenařit vlastní osivo
  • že se fakt vyplatí zasadit si i na mé zahrádce velký strom nebo vysít svazenku.
  • že pěstovat fazole je snazší než kuchat slepici (a pokácet strom dá víc práce než ho zasadit)
  • že vlasy se dají mýt i žitnou moukou
  • že zdravá půda je nad zlato i jak pěstovat medvědí česnek ze sazenice nebo výstavní papriky i bez skleníku
  • naučíte se zavařovat okurky, vyrábět bezovou šťávu, bylinné tinkturu a další fígle, bez kterých se žádná samozásobitelská rodinka neobejde.
  • sice zjistíte, že i to vychvalované permakulturní zahradničení je makačka, ale záslužná a návyková. A holt to chce čas a trpělivosti, než hospodář svojí zahradě porozumí. 
  • protože historky o tom, jak se jiní dřou na stavbě a zahradě, vás postrčí k tomu, jít si taky za svým venkovským snem. Anebo od něj včas upustit!
  • pochytíte rady, jak zahradničit s dětmi různého věku, aby to vás i je bavilo. A fakt jste na záhoně něco udělali.

Ale hlavně:

  • začnete líp rozumět své (bio)manželce nebo pochopíte, že i váš (nebio)manžel to myslí dobře. A že spolu můžete (celkem) šťastně žít! 🙂
Ten srdceryvný oříšek na obálce jsem vyfotila nedávno při louskání ořechů z Vlčí. Ale že jich letos bylo!

SLÁMA V BOTÁCH 2

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Veronika Kyčera Kučerová

vydává: Peoplecomm, 2019, vázaná, 224 stran včetně 35 stran plný praktických rad, tipů a návodů; barevná obálka, černobílé fotografie uvnitř; ekokarton a ekotisk!

cena: 389 Kč

Vychází na konci roku 2019!

Zadní obálka Slámy v botách 2. A jedna momentka s mrkvemi, kterou cvakl muž ve Vlčí na zahradě. Ty jo, nikdy by mě nenapadlo, že se ta fotka dostane až na obálku knihy! Foto: manžel Slámy v botách
Vydavatelova předmluva k mé knížce. Je znát, že Tom je skalním fanouškem tohohle blogu. Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!
A tady vysvětlení, proč jsme chtěli, aby to byla eko kniha. Knižní průmysl je bohužel průmysl jako každý jiný. :/ Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

OBJEDNAT PŘEDEM LZE UŽ NYNÍ ZDE: https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Prohlédnout a zakoupit ji můžete už brzy na prodejních místech vydavatelství Peoplecomm:

SEZNAM PRODEJNÍCH MÍST

a na vybraných místech v mých rodných Lounech a okolí. INFORMACI JEŠTĚ UPŘESNÍM!!!

Těším se jako blázen, až to své druhé papírové dítě podržím v náručí. Nebylo vůbec snadné knížku napsat při plném provozu naší rodiny, ale vím, že to stálo za to, že se vám bude líbit a snad i prakticky poslouží. Moc si to přeju.  ♥

A těším se na setkání s vámi na akcích, které budou vydání knížky doprovázet!!!

Krásné svátky, pokud bychom se tu už náhodou nepotkali. Ale my se potkáme, že jo? 

Tak ať se vám knížka hezky čte a AŤ VÁM ROSTOU!©

Kniha, kterou můžete hodit na kompost

11 komentářů

Když jsem se nedávno radovala, že mám svou novou knížku Sláma v botách 2 hotovou, byla to samozřejmě radost předčasná. Hotové bylo leda prd. Napsat knihu je jedna věc. Dotáhnout ji až k vydání je ale věc druhá. A aby knížka byla navíc NEJVÍC EKOLOGICKOU KNIHOU V EVROPĚ, to je věc třetí.

S radostí oznamuji, že si konečně můžu všechny tyhle tři body odškrtnou. Díky Tomášovi, Báře a Lindě. A sobě, samozřejmě! 🙂

Nikdy jsem nijak zvlášť nepřemýšlela nad tím, jak velký bordel vlastně zůstává na planetě po knížkách. Knížky já totiž nikdy nevnímala jako problém. Dyť je to jenom papír, že jo… I když je fakt, že teda hodně, HÓÓÓÓDNĚ papíru.

Když mi ale vyšla moje první knížka Sláma v botách (poslední kousky lze koupit ZDE) a já ten krásný předmět držela v ruce, naplno mi došlo, že on to ale není JENOM pevný, zářivě bílý papír. On ten papír je jaksi potištěný barvami a ještě je to nějak slepené. Knížky navíc dorazily zabalené do fólií a celé to k nám do Loun putovalo z daleké tiskárny dodávkou. A pak z Loun dalšími poštovními dodávkami do obchodů nebo k vám domů. A od vás pak moje knížka jednou poputuje kam? Do tříděného papíru? Na skládku? Do bazaru? No do hrobu si ji předpokládám nevezmete. A ani byste neměli! 🙂 Protože to není žádná eko kniha, která by se v půdě rozložila na neškodný humus, ale je potištěná standardními barvami, které se běžně v knižním průmyslu používají (tj. toxickými), jsou v ní i nějaká ta toxická lepidla a ten zářivě bílý papír, když už jsme u toho, se taky nevzal jen tak sám od sebe.

A tak jsem se sice v roce 2017 radovala ze své krásné první knížky – svého splněného snu -, ale duši už mi zase brázdila různá ALE. Byl fakt nutný ten křídový papír na fotky? A co ty tvrdé desky… škoda stromů…

Moje první knížka měla sice zelenou obálku, ale jinak to moc zelená kniha nebyla. Třeba ty tvrdé desky s přebalem… Foto: reprint obálky Sláma v botách
A uvnitř fotky na křídovém papíře. I když krásný fotky krásných lidí. 🙂 Foto: reprint Sláma v botách

Načež se u mého prahu zjevil vydavatel Tomáš Hajzler a všechny moje pochybnosti ohledně ekologie knižního průmyslu vyslovil nahlas. Ale rovnou dodal: Další knížku ti vydám já a bude, Veru, v takové kvalitě, že ji budeš moct po dočtení HODIT NA KOMPOST! Jenom jsem vyvalila oči a řekla: No tak jdeme do toho, ne?

Co se dělo pak, jste četli v mém minulém blogu (Tolik se toho stalo. Nová zeď, nová knížka, konečně nový život?) Jak jsem měla celý rok pilně psát, ale nepsala. A jak jsem to pak doháněla až na jaře a v létě už málem potila krev. Ale nakonec jsem text přece jen 15. září dohonila, dopotila, dopsala, odevzdala a … začala čekat. Na tu knížku, co po dočtení půjde na kompost.

Po 15. září se rozjel tradiční proces, který vydání knihy předchází. Myslím vydání TRADIČNÍ knihy. Text si projela korektorka, pak jsme si chvilku pinkaly mezi sebou, co a jak tam upravit a doladit, pak jsme ho pinkly grafičce, ať to nějak pěkně zalomí, a pak jsme to dopinkly vydavateli, ať to po nás zkontroluje a dá knize požehnání. Ale fofrem, protože přece chceme mít knížku do Vánoc!

Tak takhle jsme si to zhruba představovaly my, ženy z posádky. No jo, ale…. jak to popsat a nelhat…. takhle si to NEpředstvovat Tom, kapitán. 🙂

Víte, Tomáš Hajzler je svým způsobem vizionář. Je to člověk s obrovským srdcem, do kterého se mu vejde celá planeta. Každej hmyzák i každé zbytečně vypuštěné CO2. Hodně v životě viděl i zažil a každopádně hodně přečetl, a tak na něm pokaždé vidím, jak je smutný z toho, kam jsme se my jako lidstvo, jako konzumenti téhle planety, dostali. Jak si pořád neuvědomujeme, co musí nevyhnutelně přijít, pokud si životního prostředí nezačneme ale honem rychle vážit aspoň milionkrát víc než teď. Píše o tom knížky, články a sám se snaží jít příkladem, co mu síly dovolí. Někdy si tak připadám i já, ale věřte mi, Tom je mnooohem, mnooohem dál. Nemá jako my dvě auta a v jednom z těch aut nejezdí pro sušenky do Lidlu.

A tak se holt právě on stal prvním vydavatelem knih v ČR, který se rozhodl i s tímhle průmyslem něco udělat. Ozelenit ho. Jít příkladem. Vydávat ty nejvíc ekoknihy v Evropě. Od roku 2017 nechává u svých nových knížek měřit jejich CO2 stopu a dělá všechno pro to, aby byla co nejmenší. Ale jde ještě mnohem dál. Třeba až do takových detailů, že NECHCE, aby ty knížky vznikaly ve stresu, což je takové škodlivé CO2 pro nás lidi. Celý proces vydání jeho knih má být prostě na pohodu, slou, udržitelný a tak. Amen.

Takže následující zápletka už je vám asi jasná.

Na jedné straně je kapitán, který si rozhodně nehodlá dělat starost ohledně nějakých termínů, natož kvůli ták konzumnímu termínu jako „vydat knihu do Vánoc“, a na druhé straně je rozjuchaná, namotivovaná posádka, která s tím, že to „do Vánoc stihne“, počítá. A je ochotná kvůli tomu občas nocovat (i když v té knize jasně píšu, že se to dělat NEMÁ! :-)), neustále si chatovat, operativně se na všem domlouvat, scházet, a dokonce dát (ale jenom jednou!) dětem k svačině ty sušenky z Lidlu.

Kapitánovi se to ale vůbec nelíbí. Jenomže tryskomyši jsou tak naspídované (asi cukrem z těch sušenek), že ho ke „stíhání Vánoc“ donutěj navzdory všem jeho zásadám a přesvědčením. Motor teda chvíli nějak šlape. Ale zatímco jedny zuřivě dupou na plyn, druhý spíš na brzdu.

Nakonec se samozřejmě pohádáme, ale fest! A úplně logicky to bouchne o úplněk poté, co dva členi týmu byli u zubaře a zbylé dvě dostaly krámy.

Uf, řeknu vám, nechtěli byste být v mé situaci. Ani v kůži Toma. Nebo Lindy. Nebo Báry. (A pak se do té grotesky připletly ještě další postavy jako druhá korektorka Lucka a druhý grafik Petr…).

Jsme střídavě nasraní, smutní, podvedení, zmatení, pak zase cítíme naději, příležitost k poučení se z chyb svých i těch druhých, a postupně znovu nabýváme pocit, že i tuhle životní lekci ustojíme, že jsme ji možná potřebovali (?), že nás posune dál a hlavně: že i navzdory tomu, co jsme si napsali, vyčetli nebo si o sobě navzájem pomysleli – se nakonec budeme zase „společně radovat“ ( když budu parafrázovat kapitána) Já se teda budu radovat, jedině AŽ bude knížka konečně v tiskárně. DO VÁNOC!:-)) Ale to si nechte pro sebe.

No, díkybohu po úplňku, zubaři a pravidelné periodě už žádné další hrůzy nepřišly. Přišlo už jenom zjištění, že bílý návrh obálky je v rozporu s tím, že kniha musí být bezpodmínečně tou nejvíc ekoknihou, jakou Tomášovo vydavatelství dosud stvořilo. Takže jsme ještě v den odevzdání podkladů do tiskárny zuřivě vymýšleli úplně jinou, NEbílou obálku, zatímco druhý grafik Petr sháněl, jestli by třeba zrovna náhodou nejel nějaký kamion s bílým ekokartonem kolem naší ekotiskárny. A představte si, že vono jo! Přišel nejen ten okamžitý nápad na hnědou recykloobálku, tak i ten kamion zrovna kolem naší tiskárny JEL.

Náhoda, nebo (vánoční) zázrak? 🙂 Za mě jednoznačně to druhý!

Jo, to nám bylo hej. Než přišel menzes, zuby, úplněk a úplně odlišné představy o průběhu spolupráce. A termínu. Přesto věřím, že se spolu na křtu knížky zase takhle hezky vyfotíme. Co bysme to jinak byli za sluníčkáře? Foto: Sláma v botách

Až budu poprvé držet v ruce svou novou, druhou knihu, jsem zvědavá, jaké pocity převáží.

Radost, že roční úsilí o vydání téhle knihy se opravdu zhmotnilo v něco, co mě a snad proboha hlavně vás bude bavit číst a u čeho se nasmějete i si třeba popláčete a ještě si z knížky vypíšete sto praktických poznámek, které aplikujete ve svých zahradách a životech? Nebo se budu radovat hlavně z toho, že to tentokrát šlo i bez toxických lepidel a barev? Anebo mi jako první vytanou vzpomínky na ty bláznivé, vypjaté poslední dny tvorby mé knihy, které nás nejdřív nadzvedly ze židlí a pak donutily pevně se semknout? Kdoví… nechám se překvapit.

Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! vyjde ASI na sklonku roku 2019. Úplně se bojím napsat, že to bude do Vánoc… 🙂 Ale do dalšího úplňku i periody je daleko, a tak věřím, že už to dobře dopadne. Ani žádné zuby moudrosti už nikdo z týmu k trhání nemá…

Obálka zůstala bílá. Bude z šedého ekokartonu Antalis Duplex, natřeného na bílo, který má v hodnocení ekologičnosti 4 hvězdičky z 5. Extra tomu nerozumím, ale tady je k tomu vysvětlující video: Antalis Green Star System.
A vnitřek knihy bude na papíře Antalis Viprint, který má dokonce 5 hvězdiček z 5. 🙂 Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!
V knížce najdete některé kapitoly, které znáte z blogu, a pak zcela nové příběhy, které vám celý ten příběh propojí do souvislostí. No, je to každopádně dost osobní kniha. Manžel mě nepochválí. 🙂 Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!
Obálka je sice (střídmě) barevná, ale vnitřek černobílý, protože jsme se tentokrát chtěli vyhnout křídovému papíru, který se nedá recyklovat. A černobílá dala knize úžasnou retro náladu! Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!
Sepsala jsem do knihy abecedně všemožné tipy, recepty a fígle, které se k našemu příběh vážou. Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!
Potraviny mají svoje BIO, energetika zase obnovitelné zdroje. A vy teď budete mít svou Slámu v botách 2, kterou můžete kdykoliv hodit na kompost. I s tou bílou obálkou, kvůli které nejel žádný extra kamion. Uf…

Tolik se toho stalo… Nová zeď, nová knížka, konečně nový život?

2 komentáře
Foto: archiv Sláma v botách

Za celé léto jsem nenapsala žádný nový blog. Ale to proto, že jsem NAPSALA KNÍŽKU.

Zatímco manžel dodělal tu zeď, ty schody, položil ty dlaždice a začala dělat tu fasádu, já si doma válela šunky a zas o tom jenom psala. TO BY VÁM K PRŮBĚHU LÉTA ŘEKL MUŽ.

No samozřejmě že je (tradičně) vedle jak ta jabloň (vedle naší stodoly). Náhodou jsem byla i tohle léto mocně efektivní. I když v jednom má muž přece jen pravdu. Zahrada u mě tentokrát nebyla na prvním místě. Ani můj muž ani moje děti ne, i když k tomu se nepřiznávám ráda. Já ale loni touhle dobou slíbila svému vydavatelství Peoplecomm, že do příštích Vánoc vydáme Slámu v botách 2. A ačkoliv má rok 365 dní, kolik z nich myslíte, že jsem psaní věnovala? Jo, těch 65 posledních! A ty holt vyšly na léto.


Srpen 2018

Kontaktuje mě Tomáš Hajzler. Pomoc! Je to opravdu TEN Tomáš Hajzler, se kterým jsem se kdysi náhodou setkala na Allfestivalu. Já – zahradnické ucho, on – chodící manuál na zodpovědný a udržitelný život(ní styl), smysluplnou práci a slušné firmy. Já měla jenom svůj blog s pár čtenáři, on vydané dva bestsellery a plné přednáškové sály. Radši jsem se k němu vůbec nehlásila, protože kdo jsem já a kdo on?!

Guru osobně na jedné z přednášek. Foto: archiv Tomáše Hajzlera

No joooo, ale on prej můj blog zná a pravidelně se u něj tlemí celá rodina! To mi neřekl na Allfestivalu, ale až o dva roky později, když mi vyšla Sláma v botách knižně a on ji ve svém e-shopu Peoplecomm chtěl prodávat. A mimochodem, prodal fakt asi třetinu celého nákladu! ( POSLEDNÍ MOŽNOST KOUPIT ZDE)

Moje první knížka. Posledních pár výtisků už se dá koupit pouze v e-shopu peoplecomm. Ale třeba si vyžádáte nové vydání. 🙂

A teď mi najednou píše, že chce vydat i všechny moje nové příběhy, které jsem od té doby napsala. Dokonce i ty, co jsem ještě nenapsala, ale napíšu je do nové knížky – SLÁMY V BOTÁCH 2.

No tě pic! Musela jsem ho pozvat k nám do Loun na návštěvu, ať se konečně osobně poznáme a domluvíme detaily.

Bože, to byly nervy! Předně zabezpečit domácnost tak, aby ke mně vůbec mohl takový GURU přijet (a to vydání knížky si nerozmyslel). Co když zjistí, že nejsme až tak ezo eko zero rodinka, jak to podle blogu vypadá? Teda jako já tady nelžu (v ničem podstatném :-))! Víte moc dobře, že můj muž pije colu a já zase občas v noci vybílím lednici – a že se kvůli tomu hádáme. Ale pár zásad se držíme. Třeba že modelínu dětem vyrábím z mouky. 🙂 A moukou si myju hlavu (číst ZDE). A tak….

Takže asi tak: hosta jsem nějak pohostila (chlebem a dýní) a návštěva nakonec dopadla celkem vesele. Tomáš si prohlédl moje zemědělství ve Vlčí a upřímně se vyděsil („naložili jste si, jen co je pravda“), a já pak mohla s úlevou hodit za hlavu obavy, že „nejsem pro Hajzlerovy dost eko“. Každej jsme nějakej, že jo, ale důležité je, že se snažíme. Každý svým tempem, podle svých možností… směrem ke slušnějšímu světu, když to řeknu po „pohajzlerovsku“.

Ohledně knížky jsme si teda plácli.

Video, které jsme s Tomem u náš natočili, je ke shlédnutí NA YOUTUBE.


Listopad 2018

Jedu do Prahy. Tentokrát já k Hajzlerovým. Ať se pro změnu oni předvedou, jak má ukázková bio domácnost vypadat.

Zcela upřímně? Docela mě naserou. Jejich pražskému domovu nelze v žánru „zero waste eko domácnost“ nic vytknout. Pokud přede mnou něco poschovávali (jako já před nimi), tak to udělali šikovně, nic závadného jsem nenašla. I když do odpadkových košů jsem jim nelezla. Ale nejsme přece v žádném Prostřeno!

Pravda ovšem je, že já si jako v tom televizním pořadu vážně připadala. Tomáš mě a ještě grafičku Lindu sice pozval na údajně „malou večeři v jeho režii, protože Peťka není doma“, ale byly z toho nakonec regulérní orgie. Kulinární! Prej že neumí vařit. Předložil na stůl pět druhů nakládané zeleniny, zapékanou jednozrnku, zeleninové karbanátky, carpaccio z červené řepy a nějaký domácí chlast (muž mi na to pak řekl, že jsem vyjmenovala samé předkrmy – ale jestlipak byl i nějaký hlavní chod? Prostě zase úplně mimo!), a tak jsme celý večer ve třech u plných talířů vymýšleli, jak a kdy ta moje knížka vyjde. Termín, náklad, formát, co nejmíň CO2, vazba bez lepidel, detaily, detaily, detaily… Aby na konci byla ta nejvíc zábavná a poučná zelená knížka na světě. Já ji mám napsat, Linda graficky zpracovat a Tomáš vydat a prodávat. Tak jednoduché to je. A máme na to víc než celý rok. Tak to přece v pohodě dáme.


Únor 2019

Tom po mailu opatrně vyzvídá, jestli už jsem začala psát. Od listopadu jsem se mu totiž neozvala, ehmmm. Protože přišla zima a mně se nějak chce spát. Vám ne? To jsou ty depresivně dlouhé noci. Tma od čtyř (pěti, šesti…) odpoledne, koho by bavilo sednout za počítač a psát o přírodě.

Mě to nebavilo. A nechtěla jsem svou Slámu v botách 2 lámat přes koleno. Má to být přece životní radost a po vydání „jedničky“ můj další splněný sen.

Takže když tělo chtělo spát (a mozek taky spal), šla jsem do postele a hotovo. A tak nějak jsem doufala, že psaní na jaře dohoním.

Akorát mi jaksi nedošlo, že na jaře bude zapotřebí dělat spíš něco jiného. JAKO TŘEBA JÍT PRACOVAT NA ZAHRADU.

Manžel si rád fotí úrodné nížiny. A moje česneky. Foto: archiv Sláma v botách


Březen – červen 2019

Rozehřívám se. Probouzím. Dostávám do tempa. Už vím, jak Sláma v botách 2 začne i jak příběh (asi) skončí. Tak už zbývá dopsat JENOM to všechno mezi tím. Nějakých 300 stran wordu, písmo 11, typ písma calibri.

Jenomže do toho slavíme s lounskou semínkovnou druhé narozeniny, absolvuju nějaké schůzky ohledně založení květnatých luk v Lounech, vyjíždím s „jedničkou“ na čtecí turné, mám přednášku o semenaření v Chomutovské knihovně a jen tak mimochodem, pořád ještě stavíme ten náš statek. A mám dvě děti a zahradu a asi bilion dalších aktivit. A manžel chce pořádně jíst!

Začíná mi docházet, že jsem v pr… Píše mi to teď sice samo, vzniká třeba úplně nový příběh o tom, jak jsme ve Vlčí ořezávali vrby, nebo jak jsme bydleli jedno léto u mých rodičů v podkroví (a snažil se to všichni nějak zvládnout) nebo jak s mužem usilovně lepíme naše osmnáctileté manželství, ačkoliv já jsem ta „eko bio zero“ a on ten „maso cola korporát“ – ale času na psaní je zoufale málo.

Na prvním místě musí být zahrada, připomínám si v duchu, zatímco máma si myslí (nahlas) ještě něco jiného: „Na první místě má být tvůj muž!“

Ale jinej muž – vydavatel – dál slídí, jak mi jde psaní, jestli termín platí a jestli mu už o příběhu můžu říct něco víc, že už chce knížku začít propagovat. Nedá se nic dělat, spojuju síly s kamarádkou a Venda musí aspoň občas z domu. Dokonce dojde i na hlídání placené – až tak jsem zoufalá z toho, že knížku jinak v termínu nenapíšu.

„Hlavně klid, Veru. Netlač na pilu, pohoda. Pozitivní vibrace, srdíčko,“ motivuje mě Tomáš. Jenomže tomu se to řekne!

Hlavně klid a pozitivní vibrace, hmmm. Foto: archiv Sláma v botách


Červenec a srpen 2019

Tak ještě ke všemu skončila škola. A mám doma děti dvě. Asi by to chtělo nějakou dovolenou, výlet, dobrodružství, jenomže já na nic z toho nemám vůbec chuť. Přeju si jenom jediné – dopsat knížku, nějak to zaonačit na zahradě a mít, prosím vás pěkně, už KLID! (viz minulý blog: O zatraceném zalévání, únicích pod stan a okurkovém prd).

Muž je v létě zase akorát na maltě, kde jinde. Stejně jako všechny poslední roky, co budujeme Vlčí. Akorát že už mu – nám – docházejí peníze, síla i motivace. Už se prostě ve Vlčí vidíme, ale ten barák furt nestojí! Takže žádná dovolená, žádný výlet, žádné dobrodružství. Musí se makat a šetřit (peníze i síly).

Naštěstí babička s dědou si aspoň občas půjčí vnoučátka na prázdniny, protože ze mě nekouká nic zásadnějšího než třídenní stanování s dětmi na nejbližším kopci za městem. Tak aspoň že babička vezme děti do ZOO.

A zatímco jsou tam, já PÍŠU. Píšu jako fretka, píšu v noci, píšu ve dne, já snad píšu i na zahradě, na záchodě, u vaření, při běhání. Při všem, co dělám, si v duchu formuluju věty, které hned jak přijdu domů, házím do wordu – počítač mám teď pro jistotu pořád zapnutý. A počet stran roste. Jenže termín odevzdání se taky blíží. Stejně nemilosrdně jako konec prázdnin. Ale přece jen už pomaličku začínám věřit v happy end – že tu knížku dopíšu včas, aniž se z toho celá rodina zblázníme.

A tak na sklonku prázdnin vyrážím s kamarádkami pochodovat na Říp a v batohu s sebou táhnu i flašku višňového vína, protože, přátelé… den před tím pochoďákem jsem tu knížku opravdu DOPSALA!!!

S nejlepší kamarádkou slavím, že to mám konečně za sebou. Tak naivní já jsem. Foto: archiv Sláma v botách


Září 2019

Tak, teď už měl být ten klid. Nohy na stůl a vydýchat se. Lída ve škole a Venda poprvé ve školce. A já furt na rodičovské, no pohoda, ne? Bože, nejsem já ale naivní?

Jako ano, knížku jsem dopsala, ale ještě to chtělo, abych si ji po sobě celou asi tak padesátkrát přečetla, dopsala k příběhu praktické tipy a triky, všechny svoje zahradnické fígle, sepsala svoje oblíbené recepty, ověřila všechny údaje a vyladila mouchy. A když se přestaneme bavit jenom o knížce, tak je tu jen tak mimochodem furt TA zahrada. A manžel POŘÁD na maltě. A bordel všude v baráku, protože určité věci jsem v létě opravdu už nestíhala. Tak to beru jedno po druhém. Vařím, zavařuju, pleju, uklízím. A vychytávám mouchy v textu, dopisuju tipy, všechny fotky do knížky dohledám a celý ten skvost KONEČNĚ ODESÍLÁM DO VYDAVATELSTVÍ. Děj se vůle nakladatelova. A já – svatej klid!

Byl to boj. Ale těch 300 stran wordu je napsaných. Foto: Sláma v botách


Pořád září 2019

Ozývá se jakási paní Bára ze severní Moravy. Tomášova korektorka, která dostává za úkol moji knížku pokusně přečíst, aby se ukázalo, jestli 1. je vůbec dobrá a má smysl ji vydávat, a 2. pokud ano, tak aby v ní objevila mouchy, které jsem já přehlédla. A společně jsme to dovyladily. „Nejlíp tak, aby v knížce nezůstala jediná chyba, ok?“ přichází pokyn mailem odněkud z Itálie. Nebo z Ruska. (Protože Tomáš na rozdíl ode mě tráví celé léto na cestách!!!)

Nějak se mi rozklepou kolena. Moje dílo začíná žít svůj život. Je v rukou první zkušební čtenářky, resp. v rukách dvou čtenářek. Druhý zkušební výtisk dostává Tomášova žena (protože on přece nemá vůbec čas číst) a na ní a paní Báře teď je, aby se vyjádřily ke kvalitě textu, plánovanému podtitulku a tak celkově. Jestli je to chytlo. Jestli se smály už na straně pět (a na straně deset poprvé brečely), nebo si ještě na straně šedesát nudou koušou nehty a říkají: „Bóže, to je TÁK trapný!“

Den je ticho. Zkouším zase normálně žít, ale přitom vím, že ty dvě dámy drží mou knížku v ruce a čtou. To se prostě NEDÁ normálně žít. Až mi konečně píše Bára.

…. že to čtení musí chodit rozdejchávat do lesa…

….a pak mi o sobě píše strašně moc osobních informací, protože má pocit, že je musím vědět, protože jsme asi spřízněné duše, že ona žije to, co já, a já to, co ona, a že já to naprosto trefně popsala… a že je prostě z mý knížky úplně hotová. A rozhodně teď musí s mužem předělat celou zahradu.

Než to stihnu vydýchat, píše mi i Tomáš. Co se zase u nich děje právě teď…. žena se řeže smíchy na gauči jako už dlouho ne a rozhodně mi prej vzkazuje, že knížku VYDAJÍ!

Nádech, výdech, nádech, výdech…. Záchvěv štěstí i úlevy. Pak obrovská vlna štěstí. A USPOKOJENÍÍÍ. Aaaaacchhhh…

Ale pak zase šichta u počítače!!!!


Říjen 2019

Když teda Peoplecomm mou knížku opravdu vydá, je prý zapotřebí „na tom teď pořádně zamakat“. A co jsem asi dělala doteď?!

Jenomže teď se ten vydavatelský cirkus rozjíždí už bez ohledu na mě. Bára musí udělat superpečlivou korekturu a vymazlit se mnou každičkou větu (já myslela, že už JSOU vymazelný!). Grafička Linda musí projít ty kvanta fotek, co jsem jí naposílala, a rozhodnout, které jsou použitelné a které mám přefotit (NE!). Pak musíme – a to je fakt sakra důležitý – vymyslet co nejchytlavější podtitulek.

Titul je jasný – Sláma v botách 2. Ale musíme myslet i na čtenáře, kteří jedničku nečetli a absolutně nevědí, co od knížky čekat. Trochu jim Slámu v botách přiblížit. Nejlépe jednou větou. Údernou.

„Dvojka“ vyjde v mnohem větším nákladu než jednička, a tak je třeba jasně definovat, o čem vlastně moje psaní je. O čem, pro koho, co se dozvíte, v čem vám knížka zlepší život, v čem bude čtení užitečné (protože to nemá být jenom zábava) a proč máte mou knížku koupit nejlépe všem lidem, se kterými to myslíte dobře.

„A taky musíme probrat marketing, natočit videa, vymyslet ti turné…“ píše Tom a sice zdůrazňuje: no stress – ale upřímně, NO STRESS?! Všichni chceme mít knížku do Vánoc hotovou. Jakože s předstihem do Vánoc. Aby se do té doby stihl i ten marketing i ta videa, křest a turné. Šmarjápano, vono to snad nikdy neskončí!

Ale…. něco vám teď pošeptám:

Chci JÁ vlastně, aby to skončilo?


„Verče, aby byl svět krásný.“ – „Pro mně, už aby jsme byly v domně. – I Lída už má jasno v tom, co naši rodinu sužuje. A že to trvá dlouho a chtěli bychom už ten „krásný svět“.  Foto: Sláma v botách


Budoucnost: 2019 – xxxx

Slíbila jsem muži, že s psaním končím. Ne on, já sama jsem s tím přišla. Mám prostě dost. Potřebuju už opravdu pořádný nádech a výdech a zase mít v hlavě i něco jiného než Slámu. Protože já ji teď měla víc v hlavě než v botách! A to je průser, ne? Že jsem za celé léto byla jen párkrát v lese a na zahradě mi všechno zdivočelo, protože hospodyňka se činila víc u počítače než s motykou. To není ten udržitelný styl života ani partnerského vztahu (ani rodičovství), který se snažím propagovat a táhnout vás k němu vlastním příkladem, přece.

Bohužel je to ale tak. Psaní mě baví, vždycky jsem chtěla být spisovatelka, jenomže ono je holt něco za něco. I ty splněné sny. A tak se za každou napsanou stránkou schovává čas, který jsem nestrávila něčím jiným. Třeba v lese. Nebo na zahradě. A ruce na srdce, Verunko… co tě teda baví víc?

Napsat dobrou knížku, která lidmi pohne a dá ti zažít obrovský pocit uspokojení, pokud se povede aspoň tak jako jednička (ta mi to uspokojení dala :-))? Anebo je pro tebe víc, sednout si večer vedle svého muže, který už hraje na kytaru pomalu jak Lenka Filipová, nalít si vínečko a zazpívat si s ním nějakou oblíbenou country písničku? TOHLE je taky uspokojení. Menší, oproti tý knížce. Ale můžu ho cítit klidně každý večer. Zatímco další knížku budu potit zase celý rok…

Takže… já nevím, jestli chci ještě psát dál. Zato vím jistojistě, že se chci konečně přestěhovat do hotového domu uprostřed své vysněné zahrady a být se svou rodinou. Duchem i tělem s nimi. Dát si pauzičku. Nádech, výdech. A pak prospat zimu.

A na jaře se – třeba – probudit? 🙂

Na jaře 2020 pojede Sláma v botách na turné. Navštíví své čtenáře ve všech městech a obcích, kde o ni bude zájem. Vy mezitím knížku přečtete a budete mě chtít poznat osobně. A pak se uvidí dál. Jestli ještě budu chtít snít… a psát dál…

Anebo bude náš příběh jednou provždy dopsaný.

A tak dobře… ještě něco!

Pozor, pozor, nejčerstvější zprávy z bojiště:

  • Korektorka Bára už vychytala všechny textové mouchy. Sláva! Našla mi jich tam ještě asi tak bilion na každé straně. Nechápu a nebudeme to radši rozpitvávat. Každopádně poté, co dočetla, šla na zahradě zasadit pár jabloní, takže Tomáš má pravdu – knížky jeho vydavatelství fakt dělají lepší svět. 🙂
  • Teď má Slámu v botách 2 v rukou grafička a zítra budeme společně s ní a Tomem vymýšlet nějakou peckózní obálku. Snad se zadaří minimálně stejně jako podtitulek.
  • Protože – jo – ten už taky konečně máme!
    Tak dlouho jsme si lámali hlavy, až si o něj příběh najednou řekl sám. Protože v životě je PŘECE nejdůležitější láska a hlína za nehty!

Ale o tom podtitulku, i té špíně a té lásce, se rozepíšu víc zase někdy příště. Teď už musím letět. Na zahradu, do lesa!

NA SHLEDANOU UŽ BRZY PŘI ČTENÍ:

SLÁMA V BOTÁCH 2

V životě je nejdůležitější láska. A hlína za nehty!

od Veroniky Kyčery Kučerové.

#Ať mi rostou!
©

OBJEDNAT PŘEDEM LZE TADY: peoplecomm.cz/slama-v-botach2

V životě je nejdůležitější láska. A hlína na mrkvích. Foto: Sláma v botách
S mojí velkou Lídou. Blog píšu od jejího roku a půl, chápete, jak už to uteklo?! Foto: archiv Sláma v botách
Děti se manželovi povedly, a ta zeď za nimi, to je taky (jeho) dílo. Foto: Sláma v botách

O zatraceném zalévání, únicích pod stan a okurkovém prd

2 komentáře

Jasně jsem řeka, že letos nejedeme na žádnou dovolenou! Nebudeme utrácet ani tomu věnovat čas, balit, chystat zahradu na absenci a pak dohánět, co se během nepřítomnosti zanedbalo. A stavba by se taky nehnula.

No jo, jenomže nakonec jsme to zase nevydrželi.

Hned začátkem července zmizel muž na pět dní k moři a já naložila děti do auta, že budeme pár dní stanovat u mých rodičů.

„To se hodí, budete nám zalévat zahradu, než se vrátíme z dovči,“ odsouhlasil mi plán táta a já horlivě přikývla, že se o všechno postaráme.

Hlavně o úrodu, zamnula jsem si spokojeně ruce. Tátova zahrada totiž zatím nikdy nezklamala, vždy je na ní všeho dostatek. Výměnou za zalévání budeme mít týden plný přístup k tátovým výpěstkům.

Proč se z toho raduju, když mám sama zahradu větší než on tu svou? Tak třeba proto, že se mi letos zase nedaří okurky.

Už mi z toho začíná být trapně, letos jsem přece měla dokonalá semínka, která jsem dokonce ještě jako idiot ocucávala v puse, než jsem je vysadila, abych jim o sobě předala informace a ony mi rostly přímo na míru. Ale houbeles, nerostou vůbec! Ta semena asi poznala, že okurky vlastně moc nejím, a tak vzešly jen dvě rostliny a ještě v podstatě živořej. Sklidila jsem dosud 8 nakládaček a to si fandím.

A zatím táta… Zkušený okurkový pěstitel, který uloží každoročně do sklepa aspoň 60 sklenic okurek v láku a denně mu doroste minimálně jedna salátovka ve skleníku. To prostě není fér.

Okurky bohužel nikoliv z mojí, ale tátovo zahrady! Foto: Sláma vbotách

A tak u našich vztyčujeme stan, aby si děti aspoň jeden týden v roce přišly na své. A nejen s okurkami. Rána zahajujeme bosonohou rozcvičkou a trháním malin, jahod, kanadských borůvek a rybízu přímo do tlamiček. A při odjezdu pakuju do tašek salátovky pro manžela do zásoby. Pohodu trochu zkalí jen fakt, že druhý den rajského pobytu začalo v noci pršet a de facto pak už nepřestalo.Ale aspoň se mi sama zalila zahrada ve Vlčí, utěšovala jsem se.

No jo, jenomže když jsme se v neděli vrátili domů a já jela na průzkum do Vlčí, co to nevidím!!!

TADY SNAD SPADLO JEN PÁR KAPEK NEBO CO?! To není možné! Tady je hlína na troud, zatímco u našich byla nacucaná jako hnůj. Můžu jít rovnou vytáhnout hadici a konve… Což je po návratu od našich další citlivý bod!

Páčka tuhle a támhle

Jako by nestačila přímá konfrontace s tátovou dokonalou úrodou. Že jemu jdou na rozdíl ode mě okurky, že má o tolik víc a větší rajčata, nebo ty JEHO a MOJE mrkve… Nebo že moje cibule už leží, zatímco jemu ještě pořád stojí!

Táta už má zkrátka za třicet let piplání svého pozemku zahradu dokonale zmáknutou, zatímco já kráva vysadila okurky na vysychavý terénní zlom pod česnekem a divím se, že ani letos nerostou…
Jenomže ono nejde jenom o tohle.

Jdu si zdrceně pro konve a schválně si to měřím. Než celou zahradu obejdu se zaléváním, trvá mi to 45 minut. (Když mi pomáhají děti, tak 60). Pětačtyřicet minut života stráveného tím, že jenom nosím trochu vody k rostlinkám, které ji ale vstřebají jen z části a zbytek odteče nebo si to k sobě přetáhne plevel (ano, i ten má táta na své zahradě už vyřešený líp). To přece nechci, ani nemůžu dělat každý den! Od toho jsem se snad nenarodila tak krásná, vtipná a šikovná, abych hodinu denně cmrndala vodu k okurkám a jabloním. Táta to přece taky takhle nedělá. Myslím takhle středověce. Přesto má každý večer perfektně zalito.

On má totiž studnu a k ní tadyhle páčku a tuhle další a ty když se zmáčknout, tak se to rozzalévá samo, hadice jsou rozeseté všude po zahradě, tak stačí jen tudle a támhle nějakou přidržet, kousek s ní popojít, přendat… a s konví tak maximálně obejít pár květináčů na terase.

Zatímco já s tou svojí dvacetimetrovou hadicí napojenou na věčně prázdnou nádrž zápasím jako s krajtou, věčně se mi někde ohýbá, přiskřípne, neteče to, pak za ni zatáhnu, hadice se omotá kolem sazenice rajčete, zatáhnu vztekle znova a rup, je po sazenici…. a stejně to z té hadice jenom chcíple čurdí….

A nejhorší je, když se té hadice chopí děti. 🙂 Foto: Sáma v botách

„Kubi, tohle budeme muset fakt řešit! A vychytat,“ vytahuju po prázdninách na tátově hi-tech zahradě na manžela nejnovější objednávku stran toho, co ještě od něj nutně chci, potřebuju, vyžaduju.

„Jojo,“ odsouhlasí mi všechno, duchem úplně jinde. No možná dobře, že nevnímá. Mohl by se začít vztekat. Už pátý den opravuje, spáruje a kartáčuje starou kamennou zeď v obýváku a v kuchyni, a když to půjde dobře, tak mu to zabere už jenom ještě dalších pět dní… Kdyby nebyl u toho moře, už by to měl – chce se mi poznamenat, ale radši to neudělám, protože ta cesta k moři je teď obecně další citlivý bod. (Muž dorazil domů psychicky na dně, protože ho během zpáteční cesty chytily kroupy, těsně před domem ještě srazil srnu, a když se z šoku jakž takž oklepal, zjistil, že mu, zatímco byl pryč, přivezli z Itálie úplně jinou mozaiku, než chtěl. To už bylo na jednoho vydovolenkovaného manžela trochu moc.)

A tak si jen mumlám pro sebe něco o kapénkové závlaze a on zase něco pro sebe o vápenné maltě a jestli neměl zeď spíš špachtlovat než kartáčovat. (Mně se ta vykartáčovaná část líbí, uklidňuju ho.)

„Neměla bys nějakou okurku, že bych se zakous? Leje ze mě pot,“ otírá si čelo, protože to s tím kartáčem je fakt fuška.

„No to právě že nemám. Nemám to zalejvání…“ krčím jen rameny (a zatajuju vysychavý terénní zlom pod česnekem). V tašce mám už jen poslední kousíček okurky od táty.

Poslední dovolená. No snad

A tak se opět – jako už mockrát za poslední roky – noříme já a můj muž každý do svých radostí a strastí, já do svých okurek a jak je uzalévat a on aby už konečně dodělal zeď a mohla se v kuchyni pokládat podlaha. A hned potom v koupelně mozaika, kterou nám Italové naštěstí už vyměnili.

Tohle je naše ČTVRTÉ léto trávené budováním domu, zúrodňováním pozemku a aspoň základním polidšťováním džunglózní zahrady. Asi z toho holt potřebujeme občas odjet, i když by bylo mnohem moudřejší i levnější zůstat doma na prdeli.

Po nedělním a pondělním zalévání zahrady zase nakládám do auta stan a pruty na oheň. Tentokrát budu s dětmi, kamarádkami a jejich dětmi stanovat na jednom kopci za městem. Muž s námi bohužel nejede, protože byl u moře a má tu zeď.

A tak se opět loučíme, ale věřme tomu, že už je to naposled nejen tohle léto, ale pro celý příští život. Jednou snad přece jen budou všechny zdi stát, kapénkové závlahy budou položeny a dovolených nebude třeba. Budeme je konečně trávit DOMA!

A když do báglu na stanování přihazuju ještě flašku okurek a rybízové víno, těším se, že příští léto už ho snad vypijeme s mužem společně v našem obýváku pod tou krásnou opravenou zdí, zatímco na zahradě zmáčknu páčku…. a konečně mi narostou okurky.

KRÁSNÉ LÉTO A HODNĚ VODY SPADLÉ Z NEBE NÁM VŠEM. Obzvlášť jestli pěstujete okurky!

To dá rozum, že před těmi chcíplými okurkami nepózuju. Cukety, dýně… to je moje radost, s níž mě muž smí vyfotit. 🙂 Foto: manžel Slámy v botách
Ale abych nevypadala úplně neschopně, máme co jíst. Třeba bylinek mám víc než rodiče. Foto: Sláma v botách
A česnek máme dokonce každý rok tak pěkný, že už si ho naši začali pěstovat u mě. Nepotřebuje tolik vody jako okurky, patrně. Foto: Sláma v botách
Venda s dlouhou hadicí. Ale v budoucnu bych mu přála spíš kratší. Foto: Sláma v botách
Voda se nelíbí jen okurkám, i rajčata po ní rostou… jako z vody. :-). Foto: Sláma v botách

PS. Podle prvních plánů jsme se do Vlčí měli stěhovat na jaře tohoto roku. Nevyšlo to. Podle nového plánu bychom se měli stěhovat do zimy. Asi to ale zase nevyjde… Na jaře určitě znovu zaseju, ale možná že v domě pořád bydlet nebudeme…

Teď na to ale nemyslím. Odjíždíme s dětmi vstříc novému dobrodružství ve stanu. Další zalévání mě čeká v neděli… Tak proč si kazit kempování… a sny… A třeba nám táta, až se vrátíme,  pošle ze své zahrady zase nějaké okurky. 🙂

Ať nám rostou! ©

Co zná každý červnový zahrádkář aneb nekolabuju, pěstuju! A návod na 39 TOP BROKOLIC, květáků a ještě mnohem víc.

Napište komentář

Když se to, tak se to… Nejdřív se mi rozbil disk se všemi fotkami. Pak jsme ráno nenastartovali auto, které bylo v pondělí v opravě, a myčka na nádobí už taky nejmíň dva týdny nemyje (což je vůbec největší křivda!!!). A do toho se asi definitivně poroučí můj telefon, jenže novej dostanu nejdřív na Vánoce. Ale já se nehroutím. Ne. Protože mi na zahradě rostou TÁKOVÉHLE BROKOLICE S KAPUSTOU!

*  *  *  *  *  *  *  *  *

Ve čtvrtek jsem po škole popadla Lídu, bednu s nářadím a Venouška a vyrazily jsme – hic nehic – makat na zahradu. Hlásili ochlazení z třiceti na dvacet devět a čtvrt, tak jsem čula příležitost, že třeba na zahradě vedrem nechcípnem. Nakonec z toho ale zase nebylo nic, když už jsem ale tu akci naplánovala, prostě se jelo. Nemůžeme dál čekat na zázrak, jako že někdy skutečně klesnou teploty pod třicet a budeme si moct všechnu tu práci, která nás čeká, odbýt důstojně. Bohužel ne, no. Budeme zpocení a ulepení balancovat mezi úžehem a mdlobami, ale ty stromy na zahradě už se prostě musej zalít, záhony vyplít, rajčata uvázat a jahody sesbírat (když tam teda nějaké budou, že?).

Zahradničení může vypadat i velmi elegantně, třeba při retro módní přehlídce v mých rodných Košticích. Bohužel týden po akci jsme museli jet zahradničit doopravdy…. Foto: archiv spolku Šatník paní mlynářky.

A tak jsem dala dětem každýmu do ruky nanuka, sbalila dva litry limonády z tibi krystalů a prostě věřila, že budou děťátka hodná a nechají mě odbýt si to své. Asi poznaly, že bych na ně jinak hrozně křičela – když je takové vedro, přestávám se ovládat. Nebo že mi na úrodě aktuálně záleží víc než na nich, no sorry, no.

Zkrátka si každej dolízaly svůj cuc na kládě bez čokolády – nanuky byly taky domácí a polevu neumim – a nějak se na čtyři hodiny zabavily beze mě, dokonce bez rvaní si vlasů, šatů (ty na sobě vlastně žádné neměly) nebo hádání se o jednu oblíbenou lopatku a konývku na vodu.

Takže jsem se soustředila jenom na své záhony. A byla to velká radost, to vám teda povídám. Ale teda i docela pořádný šok.

Nejprve shrnu PŘEDNOSTI.

Děti se na zahradě naštěstí umí zabavit. Foto: Sláma v botách

Brokolice – co chtít více?

Na zahradě je zaděláno na rekordní sklizeň 39 ks kvalitních, pevných a pouze kopřivovým zákvasem dopovaných brokolic. 3 kusy nepevných, nakvetlých brokolicových hlávek II. jakosti jsem sklidila k okamžité konzumaci, protože už by to s nimi šlo jen k horšímu, ale i přestože nebyly vizuálně TOP, jsem s nimi ještě ten večer prožila v kuchyni kulinární orgasmus. První vlastní biobrokolici po dvouleté pauze člověk prostě obrečí.

A jde se vařit. Z toho, co záhon aktuálně dal. Foto: Sláma v botách
A jde se vařit. Z toho, co záhon aktuálně dal. Brokolice nesměle napravo. 🙂 Foto: Sláma v botách

Jak to, že se loni brokolice nedařily, a letos trhám rekordy? Změnila jsem na ty zelený potvory taktiku a třeba mi jenom teď přeje štěstí, ale já věřím že ne, že za úspěch fakt můžou ty tipy vyčtené z knih. Takže?

  • Založte si co nejdřív sadbu, nějakou ranou odrůdu. Nebo – kupujete-li sadbu jako já – kupte ji HNED, jak se v nějakém obchodě objeví. Pak ji okamžitě vysaďte na záhon, ano, klidně už v březnu. Moje zahrada v severním svahu je dost studená, je na ní v průměru minimálně o 2 stupně míň než na tátově slunné zahradě pár kiláků odtud u Ohře. Ještě chodily mrazíky, ale já už přesto měla brokolice na zahradě zasazené. ALE! Zamulčovala jsem je spoustou štěpky, což chrání a ohřívá půdu. A…
  • Chce to textilii. Tu netkanou bílou. Přes sazenice ji přehoďte jako závoj přes nevěstu, a aby neuletěl, zatižte ho třeba nějakou latí, sáčky plnými písku nebo i kameny (jen pozor, aby se o ně textilie neroztrhla). Zvýší to teplotu půdy, zrychlí úrodu a chrání ji před potvorami. Nemyslím dětmi, myslím před ještě horšími škůdci – dřepčíky. Ti milují sucho, takže panuje-li zrovna kritické počasí nahrávající množení dřepčíků, tak ty brokolice navíc celé občas pokropte vodou.
  • A tím se dostávám k zálivce. Kopřivová jícha rozhodně neuškodí, ba naopak, rostliny posílí. Chce to založit ji hned zjara, sotva se kopřivy objeví. Má se přidávat do zálivky na jaře, později v létě už to není ono, protože přemíra dusíku vede k přebujelému růstu zeleně, ale malým plodům. Prý…. Já s ní teda brokolice zalévala v dubnu a květnu.
  • A pak to ještě chce lásku a dát se na modlení a věřit tomu, že tato strategie zafunguje odteď každý rok. 🙂 Já tomu věřím. Lepší strategii jsem totiž zatím nikde nevyčetla. 😀

A květáček nebo zelí by nebylo? ALE BYLO!

Tak to bychom měli brokolice. Pak ještě stojí za zmínku květák, se kterým se to má úplně stejně. Jelikož je to taky brukvovitá zelenina, má podobné nároky na pěstování i stejné škůdce. Zvolila jsem u něj stejný postup jako s brokolicemi a jen si počkejte na fotku, jakej pevnej bílej macek už zítra přistane na našem stole, osmaženej v trojobalu. 🙂 Všechny další buď taky skončí v těstíčku, nebo v mrazáku na horší časy, na zimu.

Dále mi na zahradě vyrazilo dech TÁÁÁÁKHLE velké zelí na Lidčině záhoně a taky TÁÁÁÁKHLE velká kapusta. Pěstovali jsme je úplně stejně jako ty brokolice, protože jsou taky brukvovitý. Byly v jednom záhonu ještě společně s kedlubny a měsíčkem pro zpestření.

Kapusta na začátku května. A v půli června už je zbaštěná. 🙂 Foto: Sláma v botách

A teď pozor, přichází DŮLEŽITÁ POZNÁMKA.

Těch 42 brokolic a 15 květáků jsem vysadila všechny naráz, takže mě teď čeká plus mínus naráz i sklizeň. Proč, co s ní hodlám dělat? No půjde namytá a naporcovaná do mrazáku. Celý rok jsem si schovávala sáčky od mražené brokolice kupované a teďka si je naplním vlastní úrodou. Vůbec se mi v minulých letech neosvědčilo úrodu rozplánovávat, vysazovat postupně, mixovat rané a pozdní odrůdy a doufat v průběžnou sklizeň až do podzimu. Jedinou opravdovou sklizeň jsem vždycky měla jen z těch prvních zasazených brokolic a pak už přišli místo sklizně akorát dřepčíci nebo takové sucho, že jsem nebyla schopná úrodu uzalévat. A tak budu jíst brokolici radši mraženou, než žádnou… Jestli vymyslíte lepší řešení, jsem jedno velké zvědavé odstáté ucho bez náušnic. 🙂

No a tím bych pomalu ukončila kapitolu ÚSPĚCHY.

Snad ještě zmíním, že už sklízíme první hrášek, bezvadně vylezla lichořeřišnice, bylinky jedou v novém záhoně jako o život (článek ZDE), na bramborách NENÍ mandelinka a česnek letos nejspíš zlomí všechny myslitelné rekordy. Terra preta asi funguje. (článek ZDE)

I manžel rád fotí ty moje krásný pevný česneky. 😀 Foto: Sláma v botách

A teď se pojďme pobavit o tom, z čeho mi taky včera přecházel zrak – ale v dobrém to tak úplně nebylo.

Tak zaprvé plevel!

Já už nechci používat to slovo, je ohrané, nudné a naprosto nehodné permakulturně smýšlející bytosti. Ještě vás o něm baví číst? Ne. Stejně tak ani mě ho nebaví řešit a plít. Jenomže PROSTĚ MUSÍM. Protože ta lebeda, ty bršlice, kopřivy, pýr nebo teď aktuálně svlačec a pěťour se do mé zahrady zase zakously a nehodlají tu zemi zaslíbenou opustit. A přitom bohužel stíní a utiskují všechno ostatní, co vedle nich nesměle zkouší klíčit a růst. Dyť jsme letos ani nikam nejeli na dovolenou, aby se tohle nestalo! Kysneme a budeme kysnout celé léto doma, právě abych plevel v pohodě stíhala korigovat. Tak jak to, že stačilo, abych se na poli jenom týden neukázala – protože ty třicítky a protože taky dvakrát bouřka a zahrada rozbahněná – a jsem tam, kde každoročně. V pěkný… ….. zahrádce zarostlý.

Reálně to včera vypadalo tak, že jsem se z té džungle už málem rozbrečela. Plevel neroste pouze tam, kam jsem navozila 10 cm silnou vrstvu štěpky jako mulč. Ale dokonce i přes tu vrstvu občas nějaká ta lebeda nebo kopřiva vykukuje, což už je opravdu schválnost nejvyšší, protože i to mulčování byla přece makačka. A všude jinde, kam jsem se s mulčem nedostala nebo kde mi štěpka nestačila, škoda slov. Ani fotit jsem to nechtěla. Proč si veřejně dělat ostudu.

Takže poté, co jsem se dokochala brokolicí a květákem, sklidila poslední ředkvičky, první hrášek , natrhala si koš bylinek, bezu a dvě hlávky kapusty, jsem zasedla v pravém dolním rohu políčka na bobek a dala se do toho. A po čtyřech hodinách jsem se narovnala na levém konci někde uprostřed pole a hodila rukavice do ringu, teda do hlíny. Prostě jsem měla dost.

Ta druhá půlka bude vypleta až jindy, až budu mít zase chuť promarnit sisyfovskou prací pár hodin života. A jenom doufám, že ale do té doby nestihne zase ta první půlka zarůst lebedou!

Máš chuť na jahody? Dej si rybíz

No, po šoku zvaném „co se to stalo s mým udržovaným políčkem a co se mi to snažíte podstrčit místo něj?„, jsem bohužel musela zkonstatovat, že JAHOD se letos taky nedočkám. Zkonstatovaly to hlavně děti, kterým došly nanuky, limonáda, meloun, ananas, přesnídávka z déemka, a dokonce i ta méně oblíbená svačinka jako chleba se sýrem, a začaly si vymýšlet. Popásly se na hrášku, ale jako správné žravé housenky vznesly otázku, co dál a jestli by třeba jahody nebyly. Tak jsme se šly podívat.

No, nebyly. Teda byly. Čtyři… A pátá ožraná asi od slimáka nebo co. Tu děti nechtěly. Tak jsem ji snědla já, no přece to nevyhodím!!! Další dvě jahody budou možná v sobotu.

Bohužel, s jahodama je to letos špatenka. O loňské sazenice jsem přišla při bagrování a pár nově vysetých zatím plodí jen tu a tam, poskrovnu. Nezbývá než se těšit na rybíz, na třešně, na jablka, na švestky a pokud jde o jahody, tak snad leda samosběr. V lese. 🙂

Fanfáry, je tu jahoda. Dokonce dvě! Aspoň se děti nepoperou… A maminka si počká na sobotu. Foto: Sláma v botách

Co žere hrušeň Williamsovu?

Zase se mi nechce líbit naše mladá hrušnička. Loni ji decimovala rez, teď jsem si všimla mšic. Zrovna jsme to téma řešili na Facebooku. Takže jdu míchat postřik – zkusím ten s vodou a octem podle knížky Pět domácích prostředků nahradí celou drogerii (voda a ocet jedna ku jedný, protřepat, aplikovat. Opakovaně.). Asi jde ale o další signál, že jsme pro hrušeň boužel loni nevybrali vhodné místo a měli bychom ji zkusit, dokud je ještě takové holé koště, najít lepší flek, kde se jí bude dařit líp. Uznávám, že je tady v tom koutě taková přehlížená a jinejma borcema (vrbama) cloněná.

A okurky a mrkev, vy se taky styďte!

Bída, bída, to bylo jediné slova, které mě napadalo, když jsem se snažila někde mezi řádky s česnekem objevit taky řádky s mrkvičkou. Od začátku roste mizerně a pomalu. Že by si česnek uzurpoval všechnu vláhu a živiny pro sebe? Jako byl na tom kusu záhonu dřív, to je fakt. Ale když já neměla tu mrkev kam jinam dát. A přišlo mi, že by si s panem česnekem nemusely až tak konkurovat. No to jsem se ale byla naivní.

Navíc kousek od onoho česneku mají růst nad terénním zlomem jedné z pěstebních terásek taky moje loni vlastnoručně odsemenařené okurky. Odrůda Dekan, hmmm… Kdepak jenom nastala chyba, že nerostou? Budu ráda, že se dočkám sklizně aspoň na jídlo, na zavařování ale vážně nemá vůbec smysl pomýšlet. A to jsem ta semena i cucala, jak radí Anastazie, aby mi vyrostla úroda na míru. Asi jsem měla o cucání požádat manžela. Protože ty potvory okurky nejspíš poznaly, že já je vlastně moc nejím. Aha, TAK PROTO nerostou!

A kontrolní otázka závěrem?

Proč jsem se tu právě na tolika řádcích rozepsala, naplácala celé odstavce, ale žádnou pořádnou fotku ze zahrady tady nehodím do placu?

A. Protože jsem pro samou práci na focení ani nevzdechla.

B. Protože se o telefon přece jen popraly děti a zahradní idylu zakončily pouštěním pohádek, takže už jsem si s mobilem neškrtla.

C. Protože se mi ten telefon definitivně rozpadl!

Správné vyluštění kvízu nechám na vaší fantazii. Možné je jedno správné řešení a možná všechny tři. Ale na rozdíl od jiných soutěží není vyluštění tajenky pro informační hodnotu článku až tak podstatné. 🙂

Fotky přibudou na Facebook o víkendu. Zajedu si na zahradu s manželovým mobilem a jestli opravdu klesne teplota aspoň na dvacet devět a čtvrt, zalezu si doprostřed pole na bobek a budu pokračovat zase zprava doleva.

A takhle po celý zbytek června, července a celých prázdnin. Pořád dokola. Protože mě to baví (částečně), ale hlavně, protože mi ani nic jiného nezbývá! Kdo jednou narukoval, musí setrvat, na (bitevním) poli, která umí dávat radost i dělat starosti . Ale tohle zná nejspíš každý červnový zahrádkář!

Ať mi rostou! ©

Když rostou, tak rostou. Letos mi můžete říkat i Paní Kedlubnová. Foto: Sláma v botách
Už i Venda ví, že brambory bez práce do huby nelétaj. Jemu teda ještě trochu jo, ale dávám mu rok dva a začne si všechno pěstovat sám. Dyť už mu teď čouhá sláma z růžových kroksáčů! 🙂 Foto: Sláma v botách




Kam si to mám strčit aneb Bitva o trávník!

11 komentářů
Foto: Sláma v botách

Už je to zase v plném proudu. Jaro myslím. Nejvyšší čas zjistit, kde skončily pracovní rukavice a jestli lněnou sukni, kterou nosím na zahradu, neprožrali přes zimu moli.

Zatímco manžel stavěl náš statek i přes zimu, já měla od zahrady oraz a doslova jsem chladné měsíce prochrápala. Chodila jsem spát v devět s dětmi, a když se povedlo, přivstala jsem si v pět. Když se nepovedlo (většina případů), nevstala jsem ani v půl osmé. Divím se, že mi při tom zimním spánku, který jsem provozovala, nenarostla srst a drápy. Teda, že mi nenarostly drápy. Srst i docela narostla.

Ale tělo čerstvé šestatřicítky už holt nevydrží to, co vydrželo před dětmi, a prostě zavelelo: Zpomal, neponocuj, respektuj, že je v noci tma, a spi. A jelikož jsem se k něčemu podobnému zavázala i ve svém loňském desateru spokojené biomanželky, holt se ze mě stala hybernující medvědice. (Teď aspoň víte, proč tu Slámu v botách 2 furt nemám dopsanou.)

Naštěstí s příchodem jara se situace změnila. Nejenom příroda, ale i já jsem se probudila.

Sukně visí na háčku v šatně, kde jsem ji loni zanechala, a je celá. Rukavice už mám taky nachystané v zahradnickém košíku. Můžu vyrazit na záhony a těšit se, jak se to všechno na zahradě letos vydaří. Protože proč by nemělo?

  • Mám načteno a přesně naplánováno, kde co poroste.
  • V záhonech je zaorané dřevěné uhlí, vápno a dřevní popel.
  • Kompost je přestěhovaný na lepší místo v koutě zahrady.
  • Záhony zamulčované dřevní štěpkou.
  • Dvě bílé textilie nataženy.
  • Semínka z loňské sklizně roztříděna a sadba brambor už taky klíčí ve sklepě.
  • A jen tak mimochodem, mám založené opět dva nové záhony, protože i toto jaro se dostavil pocit, že bych zvládla obhospodařit půlku planety a pro pár metrů zahrady, co mi je k dispozici, je mého talentu škoda.

Má-li mě i letos trápit sucho, dřepčíci, plísně a plevel, jsem připravená včas zasáhnout několika preventivními opatřeními vyčtenými z perma-knih. Letos se prostě NEMŮŽE STÁT, že bych ZASE v potu tváře vyprošťovala cibuli z obležení lebedy, o zelí se dělila se žravými housenkami, sklízela papriky s nekrózou a brokolice nesklízela vůbec, protože úrodu zdecimují přemnožení hmyzáci z řepkových polí. Mám na vše vypracované krizové plány a několik záložních variant.

Chcete-li tleskat, můžete.

Mám zamulčováno, první sazenice pod bílou textilií a nějakou dešťovku v sudech. To pude. Foto: Sláma v botách

No, a proto je tedy dost nefér, že se mi na zahradě teď děje ZROVNA TO, co se mi děje! Protože na to, CO SE MI DĚJE, jsem ale připravená nebyla!

Od začátku sezony je zkrátka pár věcí úplně na levačku…

Kdo si to odnese, teda… odnosí?

Jaro přišlo letos zase nějak rychle. Už v únoru jsem naběhla na zahradu s tím, že si u nově opravené opukové zídky před naším stavením založím finální bylinkovou spirálu. Nebo teda spíš takový bylinkový půlkruh. Po zhodnocení daného prostoru došel muž k závěru, že spirála by v našem případě nebyla praktická a radši u zídky za domem zbudujeme vyvýšený, lehce svažitý půlkruhový záhon, který v horní části volně splyne s okolní zahradou. Nebyl by to zkrátka můj architekt, aby zase nevymýšlel nějaké extrabuřty.

Ale v pohodě, s návrhem jsem spokojená. Horší je, že to místo, kde chci záhon zbudovat, a kde jsem už loni pár bylinek pěstovala, je momentálně zaházené tunou opukového kamení, které tu na podzim skončilo v zápalu stavby, protože pro něj rychle nebylo vhodnější místo.

Kdo mi sebral blatníky? Teda.. zaházel záhon těmihle šutry?!? Foto: Sláma v botách

„Co s tím budeme dělat?“ nadhazuju jen tak mimochodem, protože samozřejmě předpokládám, že kameny z mého bylinkového ráje odnosí ten, kdo je sem nanosil.

Ale muž mě suše odbyde, že jestli tady chci nějaký záhon, tak si ty šutry mám odtahat sama. „Támhle je kolečko a převoz je třeba na tu horní hromadu,“ ukáže pan manžel směrem k plotu a dodá, že na té horní hromadě šutry do budoucna taky nemůžou zůstat, ale to se bude řešit zase za rok.

Aha, pomyslím si. Ono se to bude řešit... doufám že ne stejně, jako se to má vyřešit teď.

Většinou se mnou manžel nakládá humánně. Těžké práce na pozemku jsem až na výjimky ušetřena. Tak nevím, co teď blbne! Pak ho ale zaslechnu vyřizovat nervozní hovor s tátou o nějakých polystyrenech v koupelně, které u zdi nesedí. A vzpomenu si, že tyhle polystyreny pokládá na stavbě už od zimy, kdy v baráku bylo nad nulou (a já si doma v teplíčku hybernovala). A teda spolknu všechny reklamace a jdu si pokorně pro to kolečko.

Přeskládám tunu šutrů z místa, kam nepatří, na jiné místo, kam nepatří a odkud se zase budou odnášet dál. Ale zažila jsem už na zahradě i zbytečněji strávený čas, tak s chutí do toho. Tady bude alespoň nějaký výsledek, konkrétně patnáct uvolněných metrů čtverečních pro mé drahé bylinky.

Muž se mnou většinou nakládá humánně. Tak co teď blbne? Foto: Sláma v botách

Konečně je nebudu muset pěstovat v květináčích v bytě nebo je rok co rok přerývat a stěhovat po zahradě podle toho, kde zrovna řádí bagr.
Loni na podzim jsem přišla o řimbaby, meduňky, černuchy a divizny – v jediné hodince, kdy na zahradě řádil „bobik“ a při finálním terasování pozemku ty živé bytosti rozjezdil na kaši! Ano, manžel mě varoval, ať si zatím nikde žádné záhony natrvalo nezakládám. Jenže vy byste to vydrželi, když máte konečně pro sebe kus vlastní země?

Muž říkal, nic tam nesej. Ale vy byste to vydrželi, když máte konečně vlastní pozemek? Foto: Sláma v botách.

Zasypání tunou kamení bylo snad poslední příkoří, které moje cestovatelky postihlo. Teď je tu konečně nová éra. Finální bylinkový záhon se začíná rýsovat a holky moje parapetový se budou moct nastěhovat.

No jo, ale vejdou se mi tam všechny vůbec?!

Ještě že jsem se v zimě tak dobře vyspala a jsem plná síly. 🙂 Foto: Sláma v botách


Královna pseudoproblémů

To, co ještě v únoru vypadalo jako dostatečně velká plocha pro bylinkový záhon, mi velmi rychle přestává stačit, když v dubnu začínám do půlkruhu stěhovat nájemníky. Protože to máte:

meduňka a máta (máty několik druhů)

heřmánek, měsíček, kopr

řimbaba, levandule, černucha

agastache anýzová, citronová tráva

yzop, tymián, mateřídouška

rozmarýna, saturejka, smil

oregano, majoránka, petrželka

lichořeřišnice, divizna

libeček, pažitka a cibule zimní (ošlejch).

A ještě se tam někam musí vejít papriky, protože lepší flek než u vyhřívané opukové zídky (s vyvápněnou půdou) jsem jim na zahradě nevymyslela. A taky pár stáleplodících jahod pro děti, ať je mají při ruce. A nechtěla jsem náhodou někam sem zasadit i batáty, ha? Taky potřebujou mimořádné teplíčko a mohly by být skvělým „živým mulčem“, než se bylinky víc rozrostou!

Kam já všechna ta miminka nastěhuju?! Foto: Sláma v botách

Sednu si bezradně na zídku u nového záhonku a snažím se to nějak líp vykoukat. Protože myšlenka, že můj finální bylinný záhon – ten, na kterých pět let čekám! – nesplňuje všechna kritéria, nepojme všechny rostliny a už od začátku s ním nebudu spokojená, mě dost děsí. Jenom si tak pro sebe pípnu, že to je v háji. Ale muž, který furt neví, co má dělat s těmi polystyreny, mě zaslechne a hned spustí, že to snad není pravda, že už si zase vymejšlím a kňourám kvůli hovadinám. (viz minulý článek Stavíme statek, ale ne rodový. Děláme dobře?

„Neee, to si špatně vykládáš,“ snažím se zastavit vlnu hněvu, která se na mě sesílá. Ale upřímně řečeno, ty bylinky se opravdu na záhon nevejdou, čili ten záhon JE špatně. Obláček štěstí nad mou hlavou, se kterým jsem na zahradu přijížděla, je už minulostí a nejhorší na tom je, že manžel to na mě vidí.

„Nekomentuju to,“ štěkne směrem ke mně a zaleze do baráku, aby se nemusel dívat na tom, jak si zase vymýšlím pseudoproblémy.

Takový krásný záhon jsem si založila. Až na to, že je malý! Foto: Sláma v botách

Popelka od hlíny

Posadím se na tu novou opukovou zídku u záhonku a trošku se zastydím. Je fakt, že s táním ledovců nebo hladomorem v Africe si moje starosti nezadají. Jenže to ani ty manželový a taky kolem nich kolikrát dělá humbuk. No ano. Já jsem přece právem zklamaná, že nemohu rozšířit svůj výrobní závod na bylinné tinktury. Mám podnikavého ducha, ale potenciální záhony plné hromad s opukou nebo oseté trávníkem, což je taky manželova iniciativa. (Pěkně blbá, ale bojím se to říct nahlas, abych „nekňourala“.)

Je mi ale naprosto jasné, že muži připadají moje starosti malicherné. ON totiž na rozdíl ode mě staví TEN velkej dům, řídí TU stavbu za milion, na jeho bedrech leží TA zodpovědnost a každé JEHO uprdnutí může znamenat osudovou finanční ztrátu a zpackání našeho velkého snu.

A zatím já co? Já se jenom popelím v hlíně, smolím něco s nějakými semínky a chodím ho otravovat kvůli jedlému bejlí.

Samozřejmě že přesně takhle to pan manžel – co pan manžel, VŠICHNI – cítí! Veronika si jezdí hrát na zahrádku, zatímco tady vzniká STAVBA.

A teda pardon, abych muži nekřivdila, vzniká tu i ZAHRADA. Jenže z mužova pohledu, i o tu se stará hlavně on, protože mě zajímá jenom těch pár zelinářských řádků. Bez jeho zásahů by byla zahrada neprostupně zarostlá, jako když jsme pozemek koupili, a kdyby ji pravidelně neklestil, tak se v mžiku promění zase zpátky v džungli. Divočině je třeba čelit systematickými zásahy, konceptem a technikou – čili něčím, co mně nic neříká. Z tohohle pohledu já a moje záhony jenom překážíme. Nasáčkovala jsem se se svou zeleninou přesně doprostřed zahrady, zabírám z ní nejlepší flek a sveřepě pěstuju za všech podmínek, i když muž by nejradši i tuto část zahrady nejprve uchopil nějak koncepčně, pořádně, promyšleně… A proto se mi přes záhony tu a tam převalí bobik a vyplení vše, co tam bylo zaseto, ale to už je součást KONCEPČNÍHO ŘEŠENÍ.

Škoda jen, že ten slavný koncept vidíme s mužem každý jinak. Rozdíl spočívá hlavně v tom, že když se rozhlédneme po naší zahradě, tak:

  • JÁ hned uvažuju, kam by se ještě dalo vysadit něco jedlého nebo okrasného, zatímco ON uvažuje, jak vyřešit příjezdovou cestu ke stodole a kam postavíme trampolínu a pingpongový stůl.
  • Zatímco JÁ se snažím zakomponovat svou zeleninu a kytky do divočiny, která na pozemku vládne, ON se snaží tu divočinu spolu s mou zeleninou odeslal do patřičných mezí.
  • JÁ se bojím, aby pak zahrada pořád připomínala kus volné přírody, ON se bojí, jestli ta volná příroda vůbec někdy začne připomínat zahradu.
  • A každopádně CHCE kus dokonale rovného, sečeného trávníku. Zatímco já mu přesně na ten flek zasadila rybízy a jostu.
Než muž stihl tuhle část zahrady nějak systematicky pojednat, pojednala jsem ji já po svém – všude jsem něco zasela. Foto: Sláma v botách

Travička zelená, manželovo potěšení

„Tak co, už si se uklidnila?“ vystrčí ten, na kterého právě myslím, hlavu ze dveří a z tónu hlasu je patrné, že se chce usmířit. Nejspíš už vyřešil ten svůj problém. To mu gratuluju. Bohužel já svůj problém nevyřešila ani trochu a už zase mě leda se.e, že sice máme tak obrovskej pozemek, ale když si chci zasadit pár bylinek navíc, tak nemůžu, protože:

  • nahoře u plotu je ta hromada
  • taky tam bude stát ten altán
  • dole u potoka je ten trávník
  • a vzádu za sklípkem se nejdřív musí zpevnit cesta, takže tam ještě bude jezdit bobik.

„Neuklidnila. K čemu potřebuješ tolik trávníku?“ obořím se na něj bez varování.

„Nechápu?“ pokrčí muž rameny, ale intuitivně se ohlédne zrovna tím směrem, o který mi jde. No přesně, ve spodní části našeho pozemku se nachází perfektní rovná plocha, na níž by se daly vypěstovat bylinky pro celý okres. Jenže zrovínka tohle prominentní místečko si na podzim zabral muž, aby výsledkem jeho souboje s plevelem, kameny a dalšími přírodními překážkami byla vyčištěná rovná plocha osetá trávou. No ano, slyšíte správně. Ne květinami, bylinkami, jedlými keři nebo zeleninou, ale TRÁVOU! Prý aby bylo kam vytáhnout pingpongový stůj. No, to je chvályhodná úvaha, až na to, že na nějaké hraní nikdy nebudeme mít čas. Čili z mého pohledu: tenhle prostor volá po bylinkách a basta.

„Na to zapomeň,“ stopne mě manžel rázně, očividně připravený svou travičku bránit.

„Tak aspoň po okraji, že bych si něco vysela…nějaký kytky, divizny, měsíček. To je přece tak krásný, když to kvete“ snažím se dojmout alergika.

„V žádnym případě. Budeš na nás v jednom kuse řvát, když ti do kytek kopneme míč a něco ti polámeme,“ zavrhne manžel okrasný lem kolem piplaného trávníčku.

Bráním se, že bych na nikoho kvůli kytkám neřvala. Pak si ale představím, že mi nějaká mičuda zlomí slunečnici, kterou už jsem sem tajně vysela. A už teď mi to zvedá tlak.

„No tak dobře,“ kapituluju nedobrovolně, „pěstuj si ten svůj trávník, když seš jím tak posedlej.“ Na podzim holt budu muset přirýt k bylinkovému půlkruhu zprava pár metrů navíc, pomyslím si rezignovaně. A do té doby nic, no, bylinky se zase vrátí do bytu na parapet, kde byly doteď. Aspoň mi budou ve městě furt po ruce. Konec konců se do V. ještě nestěhujeme.

Muž mě poplácá po rameni, jakej jsem pašák, že jsem to tentokrát pochopila bez křiku.

„Jen počkej, Verun, jak to bude krásný, až se ta travička zazelená,“ snaží se mě dojmout nad holou zemí. “ To bude lepší než nějaký kytky. Nebo bylinky,“ vnucuje mi, asi aby mi nebylo líto, že jsem bitvu o green prohrála.

No ještě že v tu chvíli ani jeden nevíme, že tahle bitva o green…

…nebude poslední!

Jak už to tak bývá, sotva se s něčím smíříte, přijde další zkouška. A většinou mnohem větší.

Ta plocha, o kterou se jedná. Jsem ochotná strpět na ní trávník. Ale ne letos. Ten plac teď potřebuju já! Foto: Sláma v botách

Jestliže bylinky nejsou pro samozásobitelskou rodinu ještě tak stěžejní, existuje jiná plodina, bez které si coby matka-samozásobitelka (s vynikající kvalitou sklepa) vůbec nechci představovat zimu.

V dubnu mám „na těch svých zelinářských řádcích“ vše hotové. Bylinky jsou na novém záhonku a na stávajícím políčku je zaveden nový pořádek. Je hodný mého muže, až na to, že jeho autorkou jsem překvapivě já. Zakládám si konečně několik bezorebných, kvalitně vyhnojených úzkých záhonků, do kterých se odteď vůbec nebude šlapat, pouze je dle potřeby zamulčuju a jinak se kolem nich bude chodit v rukavičkách. Tedy v rukavicích, zahradnických. Jsou to moji noví mazlíčci.

Aby mi do nich ti dva starší (Lída a Venda) nehamtali a úsilí o bezorbu nepřišlo vniveč, vytyčila jsem dětem přísné souřadnice těchto záhonů klacíky a šňůrou, za kterou nesmí, je-li jim život milý. Mezi záhonky se můžou děti pohybovat libovolně po cestičkách, ale běda když z nějaké sejdou! Dalo mi to všechno takovou práci, že jsem schopná rozdávat fyzické tresty každému, kdo systém nedodrží. Když už jsem se konečně na nějakej zmohla, chci mu dát šanci se ukázat. Ať se vyjeví prvý potenciál této ryzí permakulturní metody. Zatím jsem nadšená. Ne, víc, jsem dojatá. Nebývá u mě vždy zvykem, že bych si něco vzala do hlavy a pak to opravdu v té podobě zrealizovala. Dokonce i při setí se striktně držím svých plánů a nákresů. Letos OPRAVDU seju řepu tam, kam jsem ji chtěla zasít. Mrkev opravdu přichází přesně tam, kde jí to podle mě bude nejlíp slušet, a cibuli se letos taky určitě povede mnohem líp, protože jsem jí našla to SPRÁVNÝ místo.

Dětský záhon je obehnaný šňůrou. A za ni se nesmí. Foto: Sláma v botách

Jsem tak pozitivní, až mi to teče z uší. Jarda Svoboda i Wohllebenovi by ze mě mohli mít radost. Zapomenu pouze cucat semínka deset minut v puse, abych si personalizovala úrodu (doporučuje Anastasie), ale jinak jsem při rozhazování semen jako zdrogovaná rajským plynem. Aha, jestlipak to nebude tím, že jsem na zahradě sama bez mazlíčků? Lída je ve škole a Vendu hlídá kamarádka. Nikdo se nepere o zahradnické lopatky (to je jedno, že máme tři, děti chtějí TU JEDNU), nehází si písek do vlasů, není požahaný kopřivami ani mě nenutí míchat v dětském kyblíku „sliz“ (to je teď takový hit, víte?). Zkrátka mám ty záhonky jenom pro sebe, a tak můžu vzorně zapisovat do plánků, kam jsem co zasadila i jaká to byla odrůda, pak to v klidu zamulčovat štěpkou, zalít, popřát semínkům štěstí při klíčení a odebrat se domů prosycena pránou, že snad ani nebudu večeřet.

Zbývá pouze vysadit si u babičky v D. brambory. A kvůli nim teď zavolám tchánovi.

A zanedlouho už „vystrčí růžky“ první ředkvičky. Foto: Sláma v botách


Jedu do hor, orat brambor. No, kéž by!

S bramborami byl loni kříž. Nechci žalovat nebo tak, ale naše brambory z D. loni fakt za moc nestály. Nevím, jestli to bylo sadbou nebo čím, ale byly zkrátka samá „tupka“, takže loupat je nešlo bez nadávek. Naneštěstí manžel moje nadávky detailně přetlumočil tchánovi a ten se naštval, protože se s bramborama v D. docela nadřel. Proto hovor odkládám, no je mně blbý to řešit. Sadbu už jsem si ale letos obstarala svou a je nejvyšší čas vrazit ji do země. A tak mi nezbývá, než teda konečně zvednout ten telefon.

„Tati, mám nakoupených pětadvacet kilo sadby, nesázel jste v D. doufám ještě brambory?“ začínám odkládaný hovor ležérně.

„No, to jsem nesázel, Veroniko, protože letos není na brambory zoráno. Ten starej záhon je nějakej promořenej a bohužel jsem nestihl nachystat nic novýho,“ povídá tchán taky tak opatrně.

„No, aha, aha, a tak teda co?“ koktám.

Přiznávám, že mi chvíli trvá, než mi dojde, jak se asi bude hovor odvíjet dál.

„Chci tu půdu nechat pár let odpočinout a vyčistit, podle mě jsou to nějaký bakterie, který ty ťupky způsobujou,“ vysvětluje tchán zeširoka. Poslouchám ho, pokyvuju hlavou a souhlasím, že za pokus to stojí. Jenomže pak mi dojde, jaké to má pro mě důsledky! Brambory se letos v D. pěstovat nebudou!!!

A KAM SI JE TEDA JAKO MÁM ZASADIT?!“

Všechny nejhorší scénáře ohledně úrody se týkaly sucha, dřepčíků, bělásků nebo předčasně popraskaných rajčat v důsledku plísně bramborové. Ale že nebudou ty brambory?! Životní jistota rolnického stavu po objevení Ameriky, samozásobitelská samozřejmost!

Proč jsem tchánovi nevolala dřív? Proč jsem v kuchyni držkovala? Proč jsem si nevážila, že máme co žrát, a pokorně nevykrajovala ťupky?

„A nebylo to jenom sadbou?“ snažím se kmeta přemluvit, ať experiment s očistou půdy ještě odloží. Normálně každému detoxu fandím, ale člověk na to musí být připravený. Co budu dělat s tím pytlem sadbáčů ve stodole, když už mám celou zahradu osázenou? Můžu rychle vytáhnout rýč ze stodoly, ale copak je kam ho zarýt? S tímhle nepočítal krizový plán A ani B. Tady se bavíme o stavu ohrožení, kdy ty sirény, co každou první středu houkaj nanečisto, řvou najednou navážno!

Okamžitě volám tátovi do K., babičkám, kamarádkám… Že by nikdo neměl volných sto metrů pro mou akutní výsadbu?

Bohužel, zdá se, že všichni zemědělci v okolí už brambory zasadili a na exkluzivní nabídku, že si se svými bramborami vlezu k nim na zahradu, nikdo nečekal.

V hlavě mi to šrotuje jako o život. Když se mi nedaří brambory udat za humny, musím je prostě DOSTAT NA SVŮJ POZEMEK. Stůj co stůj, i kdyby na to měl padnout… hm… co třeba… co třeba MANŽELŮV TRÁVNÍK!

Sotva mě to ale napadne, rovnou mi vyraší na čele pot, protože tohle prosadit bude ještě těžší než schválit v parlamentu biopaliva třetí generace. Zvítězit ale musím.

Na muže si nachystám všechny skromné zbraně, co mám k dispozici.

  • Černou podprsenku, kterou už viděl stokrát stejně jako to, co je pod ní.
  • Sukni s vysokým rozparkem, ze kterého se provokativně vynořují osrstěné nohy.
  • Koupím maso a odpustím si poznámku o vepříkovi z velkochovu.
  • A pokud ani to nebude stačit, budu muset vytáhnout i tu poslední, zoufalou zbraň. Uspat děti, vrátit se k manželovi a dál už si to asi dovedete domyslet… Ano, projít s ním všechny ty katalogy s dlaždičkami na chodbu, kterých nedávno přitáhnul z práce celej štos!

Ale co bych pro brambory neudělala.

„V nejhorším můžete tu sadbu sníst,“ navrhuje můj táta, který se tradičně kvůli ničemu netrápí. Šťastlivec. Já jsem žena nešťastná! Nejdřív žeru celý rok brambory s ťupkama a teď budu pro změnu žrát sadbové brambory velikosti pěti centimetrů. Pravda, nejsou zatím moc naklíčený. Ale ani tak nemám nejmenší chuť sníst si vlastní osivo.

Tu bitvu o trávník prostě musím vyhrát. Napoleon v těchto případech radil rozepnout si kabát. Já se klidně svlíknu celá, jen když se na podzim sejdeme před stodolou při vybírání brambor. A teprve až za rok při manželském pingpongovém turnaji na greenu. Travička manželovi ještě neklíčí, zato moje brambory už pomalu začínaj.

Tak ať nám rostou, ale proboha nějaký hezčí! Foto: Sláma v botách


UPDATE KE KONCI DUBNA:

Tak dlaždičky do baráku máme vybraný, mne si manžel spokojeně ruce. Poslední dobou se mu všechno daří. Já jsem – na tu bídu – ale taky spokojená. Dlaždičky se nám totiž fakt povedly. Budou šedivý jako bláto opadaný z bot a to je praktický. To byl můj nápad a tentokrát jsem si na něm trvala! 😀

UPDATE 2:

„Ahoj Leni, prosím tě, prý letos začínáš zahrádkařit. Nepotřebuješ náhodou bramborovou sadbu? Mně zbyla.“

„No jasně, beru. Nikde už jsem žádnou sadbu nesehnala.“

„Fakt?! Tak já ti ji hned zítra hodím na zahradu.“

„Jsi sluníčko, Veru. A co za to?“

Veřejně tu prohlašuji, že dočkám-li se letos jakékoliv, i malé sklizně brambor, budu se jenom radovat a vůbec nebudu držkovat. Ani kdyby byla ta sklizeň ZASE ťupkatá. :).

Ať mi (a Lence) rostou! ©

Chcete si o mém a mužově údělu přečíst víc? Jsou tu tyhle starší články nebo moje knížka!

Žitné medové perníčky. Ty nejlepší na světě. Bez cukru

7 komentářů

Zrodil se nový hit naší rodiny. Perníčky, ve kterých se skrývá sklenice medu, žitná mouka a kostka másla. Potom se divte, že jsou tááák dobrý.

Poslední léta jsem pekla perníčky pohankové (recept je v mé knížce i ZDE na blogu), protože jsou bezlepkové a bylo v naší rodině takové období. Jenže příští víkend mě v jedné obci čeká odpolední workshop pečení žitného kváskového chleba, a když jsme u toho žita a blíží se ty Velikonoce, napadlo mě, že v mezičase kynutí chleba napečeme s účastníky worskhopu ještě perníčky. Jedna účastnice věnovala žitnou bio mouku z vlastního pole, takže nebylo co řešit. Nebo vlastně bylo: musela jsem předělat svůj perníčkový recept z pohankových na žitné!

Mám z toho ale velikou radost. Protože po troše gůglení a zapojení fantazie a pekařských zkušeností je tu kandidát na recept roku.

Trochu pohankové mouky jsem ale v receptu nakonec taky uplatnila. Kvůli barvičce. A protože pohanku žeru. 🙂

Žitné perníčky mají ale tu výhodu, že se s těstem výborně pracuje. Přece jen žito obsahuje docela dost lepku. Ale my mu to odpustíme, protože báječná chuť perníčků za to stojí.

Připraveni na pekařské dobrodružství? TAK SI JDEME UŠPINIT RUCE!

Takhle jsem je nazdobila já, ale už se moc těším, s jakými nápady přijdou účastníci workshopu. Foto: Sláma v botách

POTŘEBUJETE:

1 kg žitné mouky chlebové (a ještě trochu navíc na pomoučení válu)

200 g pohankové mouky

velkou sklenici medu od včelaře (prosím pěkně žádnou vodou naředěnou míchanici ze supermarketu, jasné! :-)), cca 900 g

100 g melasy (aby měly perníčky výraznější barvu a zajímavější chuť. Nemáte-li melasu, dejte víc medu a kakao, případně víc perníkového koření)

1 kostku másla (250 g)

4 celá vejce a 2 žloutky na potírání perníčků před pečením

1 lžičku soli

1 lžičku jedlé sody

1 lžičku kypřicího prášku bez fosfátů a mouky (u nás ho kupuji v bezobalovém obchůdku Makovička)

1 a půl lžíce perníkového koření (mám taky z Makovičky)

natrouhanou kůru z půlky bio citronu (aby nebyl chemicky ošetřený, to v perníčkách určitě nechcete)

na zdobení: vlašské ořechy, mandle, rozinky, goji, kokos, slunečnicová semínka, dýňová semínka, mák, …. podle vaší fantazie a chuti

Mňam mňam mňamy. Kdyby to vykrajování a zdobení nebyla taková šichta, snědla bych je na posezení a každý víkend si napekla nové. Foto: Sláma v botách

PŘÍPRAVA:

! Aby perníčky parádně vykynuly, je zapotřebí dodržet přesný postup a teplotu surovin. Mám vyzkoušeno, že když se kypřidla přidají do moc teplého těsta, je s nakynutými perníčky amen. Tak pozor na to!

1. Máte-li med tekutý, rovnou ho přelijte do mísy. Je-li zcukernatělý, nejprve ho v kastrolku rozpusťte. Potom ale musíte počkat, než vychladne na pokojovou teplotu. Tohle je fakt důležitý pokyn, ju?

2. Rozehřejte si máslo, přilijte ho k medu a přidejte melasu. Stejné pravidlo, dohromady to musí vychladnout na pokojovou teplotu. Teprve pak pokračujeme.

3. V druhé míse důkladně promíchejte žitnou a pohankovou mouku, prdopeč, sůl, perníkové koření a sodu. Nastrouhejte kůru z citronu a přimíchejte k moučné směsi. Poté vše přisypte k medu, melase a máslu. Vmíchejte ještě 4 celá vejce a začněte důkladně hníst a spojovat v těsto. Pokud by bylo moc řídké a lepivé, přidejte víc mouky. Kdyby moc tuhé, drobivé, přiklepněte vejce – ale na tuhle variantu myslím spíš nedojde.

4. Hněteme a hněteme. A hněteme. A hněteme. Dokud těsto není perfektně vláčné a měkké a je z něj krásná koule. Hrouda. Prostě kompaktní geometrické těleso. Těsto se bude lepit, aby ne, když je v něm tolik medu, proto při práci pomůžou pomoučené ruce. Výsledné těsto bude stále trochu lepivé, ale už ne tolik, abyste si nedovedli představit, že z něj zítra budete něco vykrajovat.

5. Když máte z těsta hroudo-kouli, zabalte ji do folie nebo voskovaného ubrousku a šup do lednice nejlíp na den a noc. Nebo aspoň na noc.

Hotová hrouda perníčkového těsta. Pořádnej macek, ze kterýho bude zítra krabice od bot plná dobrot. 🙂 Foto: Sláma v botách

6. Druhý den si připravte vykrajovátka a vál a dejte se do díla. Klasika. Vál si pomoučete a perníčky válejte buď přes folii nebo je taky svrchu sypejte moukou, aby se těsto nechytalo k válečku.

Parádní konzistence těsta. Nedrobí se ani moc nelepí. Radost ho válet. Foto: Sláma v botách

7. Vykrajujte aspoň půl centimetru vysoké perníčky. Líp na nich bude držet zdobení.

Neválejte si těsto moc placatý, jinak se vám k němu budou hůř přilepovat „ozdoby“ (oříšky, semínka….) Vopravdu je lepší, když jsou perníčky vyšší. Foto: Sláma v botách

8. Pak začneme zdobit. Jako první si připravte špejli nebo třeba ozdobné víčko od fixy a dělejte do perníčků dírky a obtisky. Tohle zdobení se dělá PŘEDTÍM, než se nanáší žloutek. NAOPAK semínka, kokos, mandle a spol. se nanáší AŽ PO pomašlování žloutkem. Až si to vyzkoušíte, pochopíte proč. 🙂

9. Dírky máte? Tak smíchejte v mističce 2 žloutky s lžičkou až dvěma vody a dobře promíchejte. Pomocí mašlovačky perníčky žloutky ZLEHKA potírejte. Stačí opravdu zlehounka. Dáte-li moc vajíčka, nateče vám do okrasných dírek a zalepí je.

10. Na pomašlované perníčky začněte klást semínka, oříšky, rozinky... A dobře je do těch perníčků přitlačte. Fakt pořádně, proto jste si ty perníčky vykrajovali tak vysoké, aby něco vydržely. Když NEpřitlačíte, semínka vám z perníčků po upečení opadají a půlka parády bude pryč, to nechcete.

Hlavně z toho nemějte žádný strach, není to žádná věda, to dáte. 🙂

Takže rekapitulace: vykrájíme, naděláme dírky, pomašlujeme a přilepujeme „ozdoby“. Ty ozdoby důkladně přitlačíme. Foto: Sláma v botách
Nazdobím tak čtyři plechy do zásoby a pak teprve dávám první péct. Pečení jde fofrem, ale to zdobení chvíli zabere. Tak aby nevznikaly v troubě prostoje. Foto: Sláma v botách

11. No, a to už je vlastně všechno. Celou parádu dáme do trouby vyhřáté na 170 stupňů a pečeme 7-12 minut, podle velikosti perníčku a taky jak která trouba. Perníčky mají být zlaté a z plechu je sundavejte, teprve až vychladnou.

Baštit je můžete hned. Měkké jsou od prvního dne, takže je klidně napečte až těsně před Velikonoci. Kdo má studený sklep, může se dát do pečení v předstihu. Každopádně perníčky musejí přijít do chladu, aby se kvůli máslu a vajíčkům nezkazily.

Je to dobrý, vykynuly! Cítíte i na dálku tu vůni a jak jsou měkoučký? Foto: Sláma v botách


No, a to už je vážně všechno. Zbývá jen popřát si:

DOBROU CHUŤ! A sladké Velikonoce. Bez cukru. 😉

Omluvte mlaskání, ale já je žeru. 🙂 Foto: Sláma v botách
A kurz může začít. Moc se těším, s jakými nápady při zdobení se vytasí účastníci. Třeba se taky něco přiučím. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

Mrkvový dort z půl kila karotky, který prostě SEŽERETE na jeden zátah. Z vlastní zkušenosti. :-)

2 komentáře

Jako takhle, nemá smysl si cokoliv namlouvat. Je v tom půl kila mrkve, ale taky bílá mouka a tmavý cukr, takže opravdu nejde o nějaké raw vegan keto cosi. Zato je to ale asi NEJLEPŠÍ klasický dort, jaký jsem KDY JEDLA, a to jsem si vždycky myslela, že nad cheesecake a medovník není!

Kdo ale mohl tušit, co dokáže s litým těstem udělat šťavnatá domácí karotka a správně namíchané voňavé koření.

Doteď lituju, že jsem na mrkváč pozvala celou rodinu. Na MĚ zbyl jenom kousek! Tak jsem ho aspoň nafotila a o recept se musím podělit. Vyzkoušejte sami, o jaký tu jde zázrak. Jen si pak nechoďte stěžovat, že jsem vám způsobila novou závislost. 🙂

Foto: Sláma v botách

Odpíchla jsem se od receptů na carrot cake a carrot pie několika svých oblíbených foodblogerů. Nemohla jsem se ale rozhodnout, kterému z receptů dát přednost, protože na každém se mi líbilo něco, co jiný recept neměl. Nakonec jsem se rozhodla z jednoho receptu „vykrást“ postup, z jiného poměry hlavních surovin, v jiném receptu mě zaujalo netradiční nachucení a z posledního jsem si půjčila nápad na krém (ale upravila jsem si ho bez moučkového cukru, ten fakt nesnášim).

A výsledek máme tu!

Mrkvový dort řečený carrot cake neboli mrkváč! A naše mrkve, které byly i loni velké jak bomby, takže zásoby ve sklepě neubývají. Foto: Sláma v botách

NACHYSTEJTE SI 

Na velkou kulatou formu o průměru 32 cm nebo obdélníkovou 35×24 cm.

půl kila MRKVE (nejlépe karotka. Je-li mrkev dřevnatá, přidejte víc mléka; je-li hodně vodová, přidejte mouku), jemně nastrouhaná

4 VAJÍČKA

70 ml MLÉKA

3 pořádné lžíce MÁSLA

100 ml oleje (třeba slunečnicový Bratöl z DM drogerie)

400 g polohrubé mouky – z toho 100 g celozrnná (použila jsem jednozrnku, ale jde i špalda nebo klasická pšenice)

250 – 280 g tmavého CUKRU dle toho, jak kdo rád sladké (použijete-li bílý cukr, dejte ho míň a víc sirupu nebo medu)

2 lžíce javorového SIRUPU (případně tekutého medu)

60 g vlašských OŘECHŮ, nasekaných najemno nebo nahrubo namletých 🙂

MUŠKÁTOVÝ oříšek, pořádně párkrát strouhnout

ZÁZVOR mletý nebo strouhaný čerstvý, půl lžičky

SKOŘICE, dvě lžičky (nešetřit!)

CITRONOVÁ kůra, čerstvě nastrouhaná z půlky bio citronu

jedlá SODA, jeden a půl lžičky

pořádná špetka SOLI

NA KRÉM:

400 – 500 g smetanového SÝRU (např. philadelphia)

4 – 5 lžic zakysané SMETANY (aspoň 16%ní)

2 VANILKOVÉ cukry

CITRONOVÁ kůra, čerstvě nastrouhaná z druhé půlky bio citronu

POZNÁMKA: v receptech na carrot cake se uvádějí ještě rozinky. Ty nemám ráda, takže jsem je nepoužila, ale vám v tom nebráním. 🙂

SPRÁVNÝ POSTUP

1. Předehřejte troubu na 180 stupňů a ať má tuhle teplotu už pár minut předtím, než do ní strčíte těsto. Formu vymažte papírem od másla a vysypejte hrubou moukou.

2. Oloupejte a najemno nastrouhejte mrkve.

3. Do jiné mísy začněte přidávat sypké suroviny: mouku, tmavý cukr, sůl, sodu, skořici, citronovou kůru, zázvor, muškátový oříšek, vlašské ořechy.

4. Do třetí mísy lijte tekuté ingredience: olej, javorový sirup, rozpuštěné máslo, vejce (stačí trochu rozšlehat vidličkou) a mléko. Mléko a máslo trochu ohřejte, aby směs měla dohromady pokojovou teplotu. Pokojovou, ne vyšší!

5. Tekuté suroviny přilijte k sypkým a jen v rychlosti promíchejte. Fakt krátce. Na závěr přidejte mrkev. Výsledná konzistence nesmí být ani moc tekutá, ani kejdovitá – asi jako hustší těsto na bábovku. Případně dolaďte dodáním mléka nebo mouky.

6. Těsto nalijte do formy a dejte péct cca 40 – 45 minut, jak která trouba.

7. Hotový dort se odlepuje od stran, je nádherně vyběhlý, má karamelovou barvičku a na dotek pruží. Já do něj raději nepíchala, aby neklesl, a nechala jsem péct spíš trochu dýl, do karamelova.

Po dopečení, vychladnutí a rozříznutí. Kyprý, vláčný dortík, no prostě připravený na promazání krémem a uležení v lednici. Foto: Sláma v botách

8. Zatímco dort chladne, připravte si krém. Smíchejte sýr, vanilkový cukr, citronovou kůru a zakysanku. Konzistence ne moc tekutá, aby krém na dortu držel. Část přijde dovnitř, část nahoru.

9. Když je dort zcela vychladlý, rozkrojte ho podélně strunou nebo nožem na pečivo a namažte půlkou krému. Pak přiklopte vrchní upečený díl a namažte ještě vršek dortu. Nechte pár hodin odležet v lednici.

10. Finálně zdobte skořicí nebo nechte dort jen panensky bílý.

A hřích v nevinném mrkvovém kabátku je na světě!

Nechte si chutnat tak jako my!

Ať vám to peče a mrkve do dortu AŤ VÁM ROSTOU!

Focení dva dny oschlého posledního zbytku dortu se šmouhou skořice na vrchu během minuty, než mě načapal Venda a chtěl i ten poslední kousek sníst…. To mi vysvětlete, jak to foodblogeři dělaj! Nemaj děti?! Ani chuť sníst to dřív, než si dojdou pro foťák?! 🙂 Ještě že já píšu hlavně o zahrádce. Foto: Sláma v botách

A při jaké příležitosti jsem ten mrkvový dort pekla…? Můžete třikrát hádat, ale prosím vás žádné čtvrté ani čtyřicáté narozeniny to nebyly, ju? Počet svíček odráží jen to, že jsem doma jiné množství svíček nenašla. 🙂
S tím číslem se neztotožňuju, ale prý mám být za něj ještě ráda, tvrdí manžel! 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

A to je vše. Uvidíme se zas někdy příště, třeba u receptu na mrkvovou pomazánku. Stay carrot tuned! 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

©

Stavíme statek, ale ne rodový. DĚLÁME DOBŘE?! A co s námi teda bude dál?

17 komentářů

Obvykle se to dnes dělá tak, že si někde koupíte MALÝ pozemek a na něm si postavíte CO NEJVĚTŠÍ dům. No, my jsme od začátku věděli, že to chceme spíš přesně opačně. Mít co největší zahradu a zastavět z ní jenom kousek.  No jo, ale neměli jsme být ještě skromnější?

– Věnováno všem ženám „na dovolené s dětmi“, které se nestydí fantazírovat. A jejich mužům, kteří to s nimi myslí dobře. –

Už jsou to víc než tři roky, co jsme za naším rodným městečkem objevili zvláštní, zarostlý pozemek a řekli si „to bude ono!“

Tedy já to řekla.

Muž tehdy rozpačitě obhlédl rozpadající se stodolu, na ni přilepený kozí domek s vymlácenými okny a kusem lina místo dveří, očíhl zahradní džungli plnou uschlých kdysi jabloní a tolika náletů, že se houštím nedalo projít, a ještě jednou se mě zeptal, zda tohle je opravdu TO PRAVÉ MÍSTO, na které celý život čekáme.

Nemovitost snů, to je snad patrné na první pohled. Foto: mapy.cz

Tak jasně, že úplně ze všeho nejradši bych žila na horách. Určitě si to dovedete představit. Na kraji lesa, s čisťoučkým potůčkem za chalupou, v okolí žádné stříkané pole, elektrické dráty nebo čoudící komíny, zato samí srdeční sousedé a zahrádka úrodná od března do listopadu. A v nejbližší vesnici by na mě SAMOZŘEJMĚ čekala nějaká úžasná pracovní příležitost. Celá rodina by se přistěhovala za námi a žili bychom šťastně v horách až do smrti.

Jenže teď vážně. Jaké jsme DOOPRAVDY měli možnosti? Zmizet na Valašsko, kde se mi vždycky líbilo? Jenže rodina by zůstala pět set kilometrů západně… Nebo hledat něco blíž, ve vylidněných Sudetech, kde je příroda tak divoká, že bych si s ní určitě rozuměla? Jenže i tohle muž zavrhl ještě dřív, než jsem se po něčem začala vážně ohlížet.

„Verun, TY bys tam nevydržela!“ řekl mi natvrdo. A já bohužel musela uznat, že má pravdu.

Z celého kopce důvodů, ale nejvíc proto, že na horskou samotu jsem až příliš společenská žena. Omlouvám se, ale fakt mi nestačí stýkat se pouze s mužem a dětmi. Potřebuju kolem větší tlupu. Nejlíp celou komunitu, partu podobných duší, svůj kmen. (Proč asi taky píšu tenhle blog, že? :-))

Jenže mi právě bylo jasné, že svoje spokojené rodiče bych z úrodného ďolíčku řeky Ohře na žádné hory nikdy nepřestěhovala a za jak dlouho (JESTLI VŮBEC) bychom na samotě u lesa našli jiné spřízněné bytosti, naopak nebylo jasné ani trochu. Spíš nám přišlo, že bychom v našem snu o horské komunitě zůstali odkázaní sami na sebe. Muž by to nejspíš ustál, ON samotář je. Já bych ale asi rychle přišla o růžové brýle.

No, a s tou úrodou od jara do podzimu by to na horách nejspíš TAKY neklapalo.

KONEC VÍKENDOVÉ ZAHRÁDKÁŘKY

A tak jsem v létě 2015 zamáčkla slzu nad jedním nesplněným životním snem a rozhodla se, že si ho teda splním JINAK, JINDE a kdoví, třeba nakonec i LÍP! Na sopečné kopečky Českého středohoří je přece při úsvitu nebo při červáncích taky úplně magický pohled.

Hrad Hazmburk nebo spíše jeho zřícenina. A kolem samá úrodná pole. To jsou kulisy mého dětství, to je České středohoří. Foto: archiv Sláma v botách

Přestala jsem tedy vymýšlet, jestli ten ráj přece jen někde nečeká, a začala budovat vztah s rodnou krajinou. Vyhrál rozum, rodinné vazby a s tím začalo hledání něčeho tady u nás.

Kozí domek se zchátralou stodolou mi v tomhle žánru přišel ideální. Do města pět minut autem nebo čtvrt hodiny na kole přes kopec. Táta s terrou a tchán s životními radami v dosahu, hlídací babička též občas k ulovení. Kamarádi, školka i škola ve městě. A manželova práce holt nadále v Praze.

Tu ruinu jsme koupili.

Už žádné víkendové zahrádkaření u babičky v D., ale pomalé naplňování snu o VLASTNÍM hospodářství!

„Napíšu o tom novou knížku!“ zajásala jsem, zatímco manžel si šel raději rovnou vyhrnout rukávy.

A vyhrnuje si je od té doby každý den. Každý měsíc. TŘI ROKY!

Jak zhubnout poslední půl gram tuku na těle? Nechat se ženou uvrtat do rekonstrukce hospodářství. Foto: Sláma v botách
ZBOŘIT A ZAČÍT NANOVO

Bylo to myslím v létě. Naše šestiletá dcera Lidka se k nám ZASE přistěhovala do ložnice. Na manželské posteli rázem začalo být ještě těsněji než běžně. V pelechu s námi totiž hnípe ještě dvouletý Venda. Já si musela OPĚT zvyknout spát na deseti centimetrech zasypaná Elsou a bagrem a muž si k manželské posteli raději přisunul vlastní lůžko, na kterém do něj nikdo nešťouchá.

Už jsem ale poučená Jardou Duškem, že mám vše vidět z lepší stránky, takže se raduju, že nemáme dětí ještě víc, a co já vím, třeba mi spaní v díře mezi matracemi vytvaruje ploché břicho. (Prsa už plochý mám.)

„Všichni se mačkáme v ložnici, a pokojíček je přitom prázdný,“ nechce se na to ale koukat z té lepší stránky manžel.

„Ale prosímtě, vždyť je krásný, že o nás děti ještě stojí. Mám všechny svoje miláčky v posteli, můžu se k vám celou noc tulit a kochat se, jak spokojeně odfrkujete,“ snažím se ho dojmout, zatímco našlapujeme po ložnici jako zloději, abychom „miláčky“ nevzbudili.

„Já jenom nevím,“ povídá pak muž už v bezpečí kuchyně, „proč vlastně stavím dům s tolika místnostmi. V podstatě by nám stačila jedna cimra. Kuchyně a společná noclehárna.“

„To je pravda,“ zasměju se tomu nápadu. „Tak to zboř a začni nanovo. Já stejně v baráku neplánuju trávit čas, budu furt na zahradě.“

Muž na mě zamyšleně pohlédne.

„No znáš můj vztah k uklízení. Pro mě by byl fakt ideální stan.“

Manžel si mě opět zkoumavě prohlédne. A teprve až teď zpětně si uvědomuju, jak vážný pohled to byl…

Letní verze naší noclehárny. Opravdu nevím, proč stavíme dětem hned dva samostatné pokojíčky. Foto: Sláma v botách
FRFŇAT, KŇOURAT A VYMÝŠLET SI

O téma jsme se znovu otřeli, když k nám na stavbu dorazil na podzim kamnář. Chlapík, který si prošel inženýrskou kariérou v kanclu, do toho nějaké nemoci v rodině, až zkrátka jednoho dne pochopil, že jeho životní cestou je pracovat rukama, s hlínou, na něčem, co bude lidem přinášet teplo a štěstí u rodinného krbu, ehm kamen. Cítila jsem, že chci, aby takový člověk postavil kamna i nám.

A tak pan kamnář přijel na první konzultaci a začalo se vymýšlet, jak by naše kamna měla vypadat. Když se profík rozhlédl po stavbě, k manželovu návrhu okamžitě poznamenal, že „na vytopení tak velkého prostoru nebudou ale taková kamínka stačit.“

„To nevadí, nám stačí, když vytopí obývák s kuchyní,“ upřesnil manžel.  „Ve zbylých pokojích nikde nebude, že, Verun?“ pronesl s významným pohledem směrem ke mně.

Tak se mi zdá, že to vyznělo trochu ironicky. Nebo se pletu? Kousavá komunikace je u nás ale přece moje parketa. Večer mi to nedá. Když vypakuju děti do ložnice a kupodivu s nimi taky neusnu, zkusím se na to muže zeptat.

„Nemáš, Kubi, doufám, pocit, že nějak zpochybňuju tvoje dílo? Já si vážím toho, co s taťkou budujete. Fakt. A náhodou už se těším, jak se do baráku nastěhujeme.“

„No ne, fakt se těšíš?“ odpoví mi muž opět přesně takovým tím tónem, který když použiju já, je hned oheň na střeše. „Takže nemám nic bourat a stavět stan?“ zeptá se ještě ironičtěji.

„Jéžiš, to jsem zase jednou něco řekla.“ Takže on si to fakt vzal osobně. „To byla samozřejmě nadsázka. Jasně, že se těším, až budeme bydlet v krásném, čistém domě, který jsi svýma vlastníma rukama postavil.“

„Ale…?“

„Není žádné ale. Nebo tak jako… na všem můžeme najít mouchy, to je jasný…“

„To je jasný?! Jaký mouchy hodláš najít na tom, že celý život nedělám nic jinýho, než se snažím, abych ti vyhověl? Že se kvůli tobě stěhujeme z místa na místo a hledáme domov, ve kterém bude milostpaní konečně spokojená a najde vnitřní klid? Já už si ale začínám myslet, že budeš furt frfňat, kňourat a vymýšlet něco novýho, protože seš už prostě taková!“

„Jaká taková?“ domáhám se upřesnění, i když bych asi radši neměla.

„Nevděčná! Tobě totiž NIKDY NIC není recht,“ upřesní mi to manžel nekompromisně.

No tak to je ale pěkné. TOHLE si o mně myslí vlastní muž po osmnácti letech soužití. Že žije s nějakou nevděčnou, zpovykanou HUSOU nebo co.

„A ne snad?“ dívá se na mě manžel furt naštvaně. „Na rozdíl od tebe jsem JÁ spokojený všude. Ať jsme žili v Praze, v paneláku nebo teď u táty v baráku. Kdyby šlo o mně, žádnej dům by se stavět nemusel. Zůstali bysme u táty, barák si od něj koupili a místo tajtrlování na stavbě jsem mohl každý víkend jezdit na Singltreku na kole,“ vpálí mi do očí.

To pro změnu naštve mě, takže taky přejdu do útoku. „Jo, to sis klidně mohl jezdit na kole,“ povídám mu. „Ale to už bysme spolu teďka nežili! Zaplácávat čas zážitky, žít od víkendu k víkendu, těšit se na dovolený a v mezičase taky jenom konzumovat, to je život, ke kterýmu se už nikdy nechci vracet. A ty bys měl své životní cíle taky přehodnotit, jestli nechceš dopadnout jako ty vyflusaný, nemocný, tlustý lidi všude kolem.“

Pohlédnu bojovně na muže a už v tu chvíli vidím, že tu něco nesedí. Gram tuku bych totiž na jeho stavbou zocelené, větrem i sluncem ošlehané atletické figuře nenašla. Ale to je jedno! Argumentace nemusí sedět na sto procent, důležité je poselství. A za tím si stojím.

„No dobře, tak to jsem rád, že KONEČNĚ vím, co si myslíš,“ založí manžel napruženě ruce v bok. „Vyflusanej jsem leda z toho, jak se nás snažím uživit a ještě postavit dům co nejdřív. Nemocnej budu brzo z těch šoků, co mi furt nakládáš. A tlustej? Miláčku, sama myslím víš, že po tom, co mi vaříš, mi tohle fakt nehrozí. Ale jestli na tom tak trváš, moc rád si s tebou pozice vyměním. Už se těším, jakou sluníčkovou práci máš v záloze, až ti skončí rodičák. Abych pro změnu já mohl vystoupit z kolotoče konzumu nebo jak tomu říkáš a mohl si dopřát pár měsíců flákání nebo pardon poznávání sebe sama. No doporučujou to přece ti tvoji guruové z youtubu,“ vytáhne manžel zákeřné argumenty a zanechá mě v kuchyni rozpačitě se drbat ve vlasech.

Jaký guru jako myslel?!

Kamna skoro stojí, topí… ale štěstí u rodinného krbu se zatím někde zdrželo. Foto: Slám v botách

STAN NA PERMAKULTURNÍ ZAHRADĚ

Jak tušíte, přestřelka nezůstala bez následků. S mužem jsme se sice usmířili ještě ten den (no spíš v noci), ale otázky, které byly vysloveny, zůstaly bez odpovědí. Začalo nám to v hlavách šrotovat.

Jednou večer jsme si zase zalezli každý ke svému internetu. Já si četla o zahradě, on o architektovi Petru Hájkovi. Ale ne o tom Hájkovi, který loni dostal cenu Architekt roku. O jeho jmenovci, který naopak vrátil autorizační razítko, protože klasické stavebnictví zavrhl, přestěhoval se na Šumavě do stanu (HA!) a pomáhá lidem stavět ekologické domky na permakulturních zahradách.

Jak uslyším o stanu a permakultuře, nastražím uši a nechám manžela číst nahlas. Čekám při tom každou chvíli, kdy se choť ušklíbne, že se ten člověk musel dočista pomátnout. Nebo alespoň zkonstatuje, že pan architekt Hájek sice hlásá krásné myšlenky, ale nereálné v praxi.

Můj muž je totiž taky architekt, klasiku ale nezavrhl. A tak nám ve V. sice staví dům z kamene a dřeva, se sálavými kamny a sádrovými omítkami, ale do základů už vylil aspoň tunu betonu a vařit budu na indukční desce. V plánu není ani kompostovací toaleta, natož kořenová čistička odpadní vody. Muž tvrdí, že nám staví bytelný zdravý dům plný přírodních materiálů, s nadčasovým designem nerušícím okolí, propojený se zahradou a vyhovujícím všem našim potřebám. Ale ten dům má 200 m3 a Petr Hájek tvrdí, že by nám mělo stačit 25 metrů!

„To je pro tvou představu rozloha naší kuchyně,“ upřesní mi manžel a já KUPODIVU! v jeho hlase opět nezaznamenám ani špetku ironie, kterou si v poslední době přece tak osvojil.

„Zaujalo tě to, viď?“ zeptám se ho. Mně samotné článek o rodových statcích, na nichž domek zabírá jen nepatrné místečko a život se točí hlavně o venkovním prostoru, mluví z duše. Dneska si lidé staví domy jako kráva na parcelách jako tintítko. Sotva se na ně vejde dům, natož aby zbylo místo pro zahrádku, která nás má přece živit. Na všechno myslí tisíce vyhlášek, na vše potřebujeme štempl – ale pak vznikají domy, které za pár let zastarají a rozpadnou se v hromadu toxické suti. Stálo to všechny peníze, život v dluzích a zničenou zemi. Petr Hájek tvrdí, že to jde mnohem jednodušeji a za hubičku.

„Projděte si svoji zahradu a snažte se nechodit vůbec do stavebnin. Na zahradě najdete kamení, hlínu, dřevo, slámu – jen za pomoci těchto materiálů postavíte nesmírně příjemný prostor k bydlení,“ předčítá mi manžel z článku a řekla bych, že v tu chvíli oba myslíme na ty desítky tisíc, které už jsme my odnosili do stavebnin. A to si dům také, co jen to jde, stavíme svépomocí, s využitím materiálů z původního stavení.

„Důležitým prvkem je venkovní společenský prostor – jakýsi venkovní obývák s otevřenou kuchyní – kde můžete po většinu roku trávit čas,“ píše se dále v článku. V tu chvíli se mi velmi silně rozbuší srdce. Představa, že nemusím být vůbec zavřená v domě, je přece nejvýraznější leitmotiv mého života posledních let.

Na závěr se s mužem ještě dočteme, že „dům se dá pořídit už kolem 100 000,“ a rozhodně to není o tom, že se „budete nějak omezovat“. „Rodová zahrada a v ní stojící osobní dům je absolutní luxus,“ uzavírá manžel čtení a vypíná počítač.

Čekám, jaký teď přijde komentář. Rozbor. Popření tezí, formulace antitezí. Musí totiž přece něco přijít. Protože jinak se budu ptát, proč stavíme barák, na který jsme si už museli půjčit od rodičů, když by to šlo i za sto tisíc a ještě bych měla tu letní kuchyň, o kterou mi šlo hlavně!

Foto: Sláma v botách
Vaření by mě hned bavilo víc, kdyby ten velký kastrol bublal na ohni a já se u smažení cibulky mohla taky smažit (na sluníčku). Foto: Sláma v botách

Manžel mě ale zaskočí. „Ten člověk má pravdu,“ řekne a já si musím dvakrát prošťourat uši, protože snad nemůžu slyšet dobře. „Snažím se stavět co nejpoctivěji, z přírodních, co nejtrvanlivějších materiálů. Nejspíš nás náš dům všechny přežije a bude pořád naprosto v pořádku. Ale je to vlastně nutný? Kdoví, jestli o něj budou děti jednou stát. Teď je na nás moc velkej a jednou – až zůstaneme sami – bude velkej zase,“ povídá mi muž a já na něj koukám jako na zjevení. „Možná jsme si fakt měli postavit slaměnou chýši. Už bychom dávno bydleli. Dům by sice časem sežraly myši, ale tak bychom si postavili nový. Podle aktuálních představ.“

Dívám se na svého architekta a vůbec nechápu, co se tu teď děje. Srdce mi buší, když od něj TOHLE slyším. Po třech letech. Po těch stovkách hodin, co už ten člověk na stavbě odmakal? Ne, ani si to nezkoušejte představit, rozbolela by vás záda a ohnula se o pár cenťáků k zemi. Sice mi muž tvrdí, že ho budování našeho hnízda baví. Že když si zaleze na stavbu, je to pro něj relax a stejná čistička hlavy jako pro mě zahrádka. Jenže ty vrásky na jeho čele já prostě vidím. A co všechny ty dny, kdy ho pro změnu nevidí děti? Nebo já…

„Ty se o dům vůbec nezajímáš,“ pokračuje manžel dál. „Máš svoje spolky, kamarádky, les. Ještě tak zahrada, ale co já tady navrhuju, to je ti jedno. Jiná ženská by si vybírala dlaždičky, závěsy, nábytek, ale ty to necháváš bez zájmu na mně.“

„No protože já se chovám jako ideální klientka, co architektovi nechce mluvit do práce,“ snažím se situaci odlehčit. Ale muž dál vede svou.

„Mohl jsem ti přivézt na zahradu maringotku a měl bych z krku tebe i všechnu tu práci,“ leze to z něj. „Pak se slavně nastěhujeme a ty zjistíš, že ti to ZASE z nějakýho důvodu nevyhovuje, protože už jsi ZASE někde DÁL. Nestačil ti byt a procházky po parku, pak už ani vlastní zahrádka u  babičky. Teď ti zbuduju ze všech peněz i sil barák na vesnici, s tou obří zahradou kolem, a jenom trnu, že ti to zase nebude recht, protože támhle je pole s řepkou a tamten soused noc kouří z komína. A dál budeš nespokojeně bájit o nějakých ideálech v dáli!

„Ale to není pravda,“ ohradím se zoufale. „Já přece hledám pořád jenom TEN JEDEN SAMEJ IDEÁL!“

„No jo, ale CO ten tvůj ideál je? A je vůbec dosažitelný…? Já jenom, abychom mu nezasvětili život zbytečně,“ propíchne mě manžel nešťastnýma očima a mě s hrůzou dojde, že podobně se mě nedávno ptal i někdo jiný. A já taky nebyla schopná tu jednoduchou otázku zodpovědět.

O CO TI JDE?

„O co tobě, Veroniko, vlastně v životě jde?“ To chtěl nedávno vědět i vydavatel Tomáš Hajzler, za kterým jsem jela, abychom domluvili vydání mé nové knížky, Slámy v botách 2. 

Taková nenápadná otázka, kterou když vám ale položí hloubavý člověk jako Tomáš (anebo vlastní muž), víte, že se máte fakt pořádně zamyslet.

S Tomášem jme probrali leccos už při návštěvě u nás doma, dokonce z toho bylo video na youtube.

Tomáš mě zná jako tu holku ze zahrady, co se snaží vyrobit si všechno sama, počínaje kefírem, chlebem, práškem na praní až po šampon na vlasy a lékárničku na devatero nemocí. Patrně už zbývá jen výroba domácího toaleťáku a šití kalhot z kopřivových vláken, ale to nejspíš taky časem přijde. Vím totiž o někom, kdo to umí. 🙂

„Stavíte si ten statek na vsi, abys byla co nejvíc samostatná a mohlas rodinu samozásobovat?“ ptá se Tomáš, když já očividně tápu. „Ty už přece nejsi jenom zahrádkářka, pro mě jsi ikona samozásobitelství. Neznám nikoho, kdo by vyráběl tolik domácích produktů jako ty,“ pomáhá mi Tom v hledání vlastní identity.

Do diskuze se v tu chvíli vloží také grafička Linda, která má k mojí nové knížce dělat obálku. „No jo, ale Veru přece není žádnej hamoun, kterýmu jde jenom o plnou špajz a hromadění zásob všeho druhu. Já ji naopak znám jako člověka, který se snaží nadbytečných věcí zbavovat, všechno sdílet, recyklovat. Mít kolem sebe prostor a čistej vzduch, aby energie proudila,“ přichází Linda s východním pohledem na mou maličkost.

Ó, jak mi oba lichotí. Ikona samozásobování, guru přes čistej vzduch šmrnclý jin-jangem. Takový popis osobnosti si mé ego samozřejmě nechává líbit.

Jenomže… Tomáš potřebuje PRAVDIVOU odpověď, aby mohl mou knížku správně propagovat, a já ji zase potřebuju pro manžela, aby se nezhroutil z toho, že se poslední tři roky dřel úplně zbytečně. Egu musím zacpat pusu, jinak mě v přemýšlení svede z cesty jako v těch zbytečných letech, kdy jsem si myslela, že ke štěstí se dá „dopracovat“ skrze „prestižní job“ a vydělávání na „všechny ty značkový věci“.

Přitom už na gymplu jsem psala práci o ochraně životního prostředí, lítala venku, vyměňovala si se spolužačkami oblečení, louskala knížky, psala milostné dopisy a měla svoji partičku a zaláskované srdce. Nic nóbl, nic luxusního, jen příroda a úplně obyčejný život plný lidí. Báječný život. Lidičky a kytičky… 

Žádnej hon na prachy, zážitky, věci a moc, který přišel později, ruku v ruce se slovem deprese.

Takže co já od života vlastně chci? De facto furt to samé co tehdy. Aby byl můj životní prostor v harmonii a mohla jsem být v harmonii i já. Dvě propojené nádoby, které se vzájemně ovlivňují.

Zahradničení, recyklování, spolkaření, domácí kutění i psaní tohohle blogu, všechno to má jedinej společnej jmenovatel: snahu svoje okolí a s ním i sebe samotnou víc vyladit. Že je to okolí narušené, si bohužel uvědomuju každý den. Při každé procházce sídlištěm plným odpadků rozfoukaných od popelnic. Pokaždé, když mě na betonové ulici míjí smradlavé dodávky. Při každém pohledu na nekonečný lán řepky za městem i na náš přeplněný odpadkový koš.

Ne kvůli planetě, kvůli sobě s tím zkouším něco dělat.


Jó, třídíme. Ale to nic nemění na tom, že jsou ty koše furt plný. Foto: Sláma v botách

Pěkným domem na upravené zahrádce tudíž nic neskončí. A ani ovce nebo králíci na dvorku nic nevyřeší, i když se s nimi samozřejmě počítá. Mým ideálem totiž NENÍ jen zdravé bydlení na PÁR čtverečních metrech oplocené zahrady. Mým ideálem JE pěkný a zdravý celý SVĚT – můj svět.

Tak KONEČNĚ jsem si to konkrétně pojmenovala, zatetelím se spokojeně, než si uvědomím, jaký se tady ale rýsuje kardinální manželský průser. Protože můžu já svému manželovi něco takového říct?!

SVOBODA A ŠPINAVÉ RUCE

Abyste tomu rozuměli, poslední dobou u nás doma frčí kromě stavby domu ještě jedno téma. Nadhazuje ho pořád dokola manžel a spočívá v tom, že by rád vědět, co teda plánuju dělat, až mi skončí ta rodičovská. Víte, jako čím a jak (moc) hodlám přispívat do rodinné kasy, aby na to generální živitel naší rodiny nebyl furt sám.

No, pravda, tuhle otázku bych si měla pokládat hlavně já. Honoráře z článků pokryjou možná tak sociální a zdravotní a nového mimíska si jen kvůli další rodičovské rozhodně pořizovat nebudu!

Jenže, jak to vysvětlit… Já zatím vím s určitostí akorát to, co po rodičovské rozhodně DĚLAT NECHCI. 

Ale co by mě naopak bavilo?

Ideálně furt totéž, co teď… rýpat se v záhonech, psát romány, bavit lidi, hecovat davy, ať si taky pěstují vlastní jídlo, vyrábí bylinné přípravky a obejdou se bez léků; cvičit, zpívat, zavařovat, děti učit zahradničit, ukazovat jim, jak se starat o své zdraví i o přírodu, chodit do lesa… no prostě mít SVOBODU a ŠPINAVÉ RUCE, co vám budu povídat.

…. nebo i špinavý nohy. 🙂 Foto: Sláma v botách

Není pochyb o tom, že jsem přesně pro tohle stvořená. A na pár kůrek chleba by se tak snad taky vydělat dalo, ne? Zrovna nedávno jsem měla zahrádkářsou besedu a domlouvám si další workshopík. V dceřině škole zase chystáme komunitní setkání, na kterých budu s dětmi cvičit, zahradničit, vařit… a to je doufejme jenom začátek mé nové životní kariéry plné smysluplného konání dobra v širém okolí.

No jo, ale když to na manžela takhle bez varování vybalím, vůbec se na to nezatváří. „Já jsem měl teda jinou představu, než že SNAD jako rodina neumřeme hlady,“ ohradí se nad vidinou toho, že z něho jho generálního živení vůbec nehodlám sejmout.  Ani se o to pokusit.

„No… vlastně.. já…“ blekotám a rychle vymýšlím nějaké ospravedlnění, proč bych měla mít i v příštích letech nárok na pohodičkový život podle svých představ, zatímco on se každý den plahočí za zlaťáky do Prahy. Tedy jako JÁ ho k tomu nenutím, aby bylo jasno! Ale reálně ani nedělám nic pro to – snad krom toho, že jsem se stala přebornicí v šetření – aby se nemusel takhle ohánět.

„Tome, co bys mi poradil?“ mailuju zoufale svému vydavateli, který je čirou náhodou i odborníkem na svobodu v práci a etické podnikání. (mrkněte na slusnafirma.cz)

„No, Verunko, vidím tady jen dvě možnosti. Buď můžete maximalizovat zisky, nebo minimalizovat výdaje. Tak se rozhodněte správně,“ povzbudí mě Tom. A pro jistotu dodá, že pokud bych ale například chtěla nějak víc spoléhat na honorář za svou novou knížku, tak ať spíš sázíme na tu minimalizaci…

„To je v pr…, budu se muset vrátit do Prahy do redakce a zase psát o přehlídkách na newyorském fashion weeku,“ sesunu se zdrceně na gauč. Kdo vůbec byl loni nejplacenější modelkou světa? Dyť už vůbec nemám přehled. Dyť už mě to ani nezajímá!

Zoufám si a nešťastně se tážu proč. Proč? PROČ nám nestačí mít kravku, zasít pšenici a maso jíst jen v neděli? Uživili bychom rodinu ze dvou hektarů a já bych byla selkou na plný úvazek. Na svém rodovém statku. Všechno bych měla vlastní, bio a ještě bez odpadu.

Otevřu si ke svým úvahám flašku a hned si pomyslím, že i to víno bych si vyráběla domácí, bez siřičitanů.

Muž si taky přinese skleničku (whisky, jako správnej sedlák) a jenom kroutí hlavou, jaké nemakačenko pojal před osmi lety za ženu. Pak položí frťana dnem na stůl a naprosto vážně mi poví, že ON se žádným SVÁTEČNÍM MASOŽRAVCE ROZHODNĚ STÁT NEHODLÁ!

„Nebo minimálně ne do doby, než dostavím barák. Pak se o tom EVENTUÁLNĚ můžeme znovu pobavit,“ ukončí zoufalý večírek a jde se odebrat na vlastní lůžko bez dětí.

Zůstanu sama ve velkolepém obýváku tchánova domu, který mi není dost dobrý jen proto, že u nemovitosti chybí zahrada. A pomyslím si, že ta naše nemovitost, u které zahrada je, snad bude už brzy k nastěhování. Potom se ovšem nejenom já, ale i pracovitý živitel ocitne na životní křižovatce.

A jsou tu ty dvě cesty, kterými se můžeme vydat dál…

Já prostě inklinuju spíš k téhle cestě. Jenže knížku zatím nemám dočtenou, takže kdoví, jestli si na konci neuvědomím, že by to fakt ZASE nebylo nic pro mě. Foto: Sláma v botách
PASAČKA OVCÍ, KRÁLOVNA ZAHRADNICKÉHO PODSVĚTÍ

Tak, teď přichází ten moment, kdy očekávám, že se zapojíte VY coby můj kmen a sehrajete úlohu podpůrné skupiny. Ideálně rovnou poradní. Protože by mě fakt zajímalo, co bych PODLE VÁS teda měla dělat? Za ty roky čtení mých příspěvků (nechci použít slovo „slintů“, které občas používá můj muž!) už mě znáte a tak uvítám zasvěcené rady z odstupu.

Mám se vrátit k psaní pro redakce a prostě si pečlivěji vybírat, o čem má smysl psát, aby to nebyl zbytečně pokácený les?

Anebo třeba se sedmiletou praxí krotitelky vlastní zvěře nastoupit jako češtinářka v dceřině montessori škole?

No, a co cvičení pro mladé i věkem pokročilé, které chci rozjet na zahradě, co si o tom myslíte? Nebo o nedělním kroužku meditace a vykuřování kadidlem…? Taky bych mohla konečně napsat ten bestseller ze zahrádkářského podsvětí, který potomkům zajistí tantiemy a mně doživotní předsednictví spolku vyznavačů měsíčku lékařského.

Anebo úplně ulítnout a stát se pasačkou ovcí na Oblíku? Rozjet kšefty s nezralými makovicemi? Vymyslet nejprodávanější aplikaci v historii AppStoru, plašící slimáky z vaší na sousedovu zahradu? Vyhrát biopotravinu roku s kváskovým chlebem bez éček? A Kraus by mě taky mohl konečně pozvat k sobě do toho pořadu, dokud na to ještě někdo kouká!

Ne, prosím, nevykládejte si to špatně. Nechci po rodičovské výdělečnou činnost bojkotovat záměrně, jenom jsem vyděšená z představy návratu do nesmyslného pracovního procesu, především pak z toho, jak si ke svým zahradnickým, samozásobitelským, spolkovým a manželsko-rodičovským aktivitám přidávám ještě pracovní dobu OD DO od pondělka do pátku.

Samozřejmě uznávám, že muž už odvedl své a je na čase, aby se odebral na odpočinek, věnoval se dětem a k večeři chroupal kvašenou mrkev s tofu masíčkem. Přestane jezdit na dovolenou, topit v kamnech, nosit boty, vařit budeme už jenom v kotlíku a celé léto strávíme na zahradě určováním hlasů ptáků podle atlasu ptáčkaře (to je taková appka, víte?) a mlsáním ambrózie, teda červeného rybízu, kterého jako jediného máme strašně moc.

Jenomže zatím to na takový vývoj no… spíš nevypadá.

V MANŽELSTVÍ S LÍNOU KŮŽÍ

„Měl jsem ti koupit desetihektarovou farmu,“ lituje muž teď už hlasitě životního pochybení při další v sérii našich večerních debat na téma „jak jsme se mýlili v uplynulých letech a co jen s námi bude dál“.  (Díkybohu jsme se ještě nedopracovali k „neměl jsem se oženit, mít děti, vůbec se narodit…“)

„Do práce tě, jak vidím, nedostanu, tak bys byla aspoň užitečná na poli,“ lamentuje muž zdrceně. A aby na chvíli zapomněl na vlastní strasti, rozsleduje na HBO hned několik seriálů současně – v rámci zkušebního měsíce zdarma, pochopitelně.

„Jenže možná je i tohle blbost. Možná by to zase k ničemu nebylo,“ nepolevuje živitel bohužel ani po odsledování třetí série Terapie ze své bezmoci a názoru na mě. „Stejně bys časem došla k závěru, že ani těch deset hektarů ti nestačí. Že ještě potřebuješ kus amazonskýho pralesa, abys tam mohla zachraňovat orangutany, a vlastní ostrov v Tichomoří, který bude úplně bez plastů,“ mává nade mnou rukou jako nad ztraceným případem někdy po půlnoci. (Předplatné právě skončilo.) A mává tak zběsile, že se skoro bojím, že mě uškrtí.A

Tak co myslíte? Dotáhnout to spolu tihle dva k důchodu? Foto: seriál Terapie, HBO

TAK CO TEDA BUDE?!

Takže si to shrneme. Do konce mého „poflakování doma s dětmi“ (a do konce stavby) zbývá rok. Je AKUTNÍ už ty velké plány rozhýbat, nebo mě manžel nažene na pracák a s harmonizační činností pro blaho planety bude utrum. Budu ráda, když po robotě stihnu nakoupit rodině tukové rohlíky a v lepším případě jim je k večeři přimazat máslem z Penny Marketu.

„Jestli mám chodit do práce, tak ale zapomeň na teplý večeře,“ připravuji manžela raději dostatečně předem na změny, které se ho budou nejcitelněji dotýkat.

„No jo, dyť se tě o ně nikdo neprosí,“ dobyde mě. „Ale když už jsme u toho jídla, tak dneska k večeři něco bude, viď?“

Tenhle kastrol možná nebude plný teplých večeří věčně! Foto: Sláma v botách

Za jeden rok se dá stihnout všechno i úplný prd. Jako první začíná nová zahrádkářská sezona. A mužovi už začal další rok dojíždění za pražskými chechtáky (moc se u toho ale nesměje). Je to rok, během něhož Venoušek nastoupí do školky, takže bych ve vzniklém volnu mohla zkusit ty kopřivové kalhoty. Materiálu je plná zahrada. Taky bych měla dovymazlit samozásobování podle Wohllebenů, najet na zero waste podle Bey Johnson a zapracovat na brethariánsví. Nebo aspoň neládovat vlašáky ve čtyři ráno, zatímco píšu tenhle nekonečnej slint… eeee… PŘÍSPĚVEK!

Čekám rok velkých změn, na které se dá buď těšit, nebo z nich mít bobky u zadku. Zatím je ale moc brzo prozrazovat, kterou z těch variant jsme si já a manžel vybrali.


Stay tuned, PÁTÁ ŘADA SERIÁLU „KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT“ PRÁVĚ STARTUJE! Foto: Sláma v botách

* * *

K 1. 2. si manžel po mém dlouhotrvajícím nátlaku snížil pracovní úvazek. Stejný den jsem v nově otevřeném bezobalovém krámku v našem městečku nakoupila půl kila fazolí k večeři, které jsou rozhodně levnější než sasovské bifťoury, kterými jsem si živitele předcházela, dokud pracoval na full time. No aspoň základní minimalizace se odehrát musí. Dále mi přišla knížka Jak se žije u Wohllebenů, o samozásobitelství  v praxi, abych porovnala svoje zkušenosti se samozásobovacími kolegy z Německa.

Krávu ani další hektary ale zatím nepřikupujeme. Muž pokračuje ve stavbě obřího domu plného dřeva i polystyrenu a kromě víkendů na to teď má i pondělky. Na svém zahrádkářském bestselleru pracuju tak pomalu, že s tantiémy pro děti to letos spíš nevidím. A s brethariánstvím teprve ne! Na každou napsanou stránku románu padá balíček máslovek v NE bio kvalitě (další úsporné opatření), takže radši nechci myslet na plavkovou sezonu. Zato mám hotový osevní plán a je úplně jasné, že letošní sezona bude nejlepší ze všech. Top, jakou jsem kdy zažila.

Já, muž i děti totiž strávíme už čtvrté léto na našem milovaném pozemku,  který má jenom jediný maličký handicap: že mu holt chybí PÁR TISÍC METRŮ ČTVEREČNÍCH do rodového statku a přebejvá PÁR METRÁKŮ BETONU do zero waste eko bydlení.

Ale ono se to určitě bude ještě celé nějak vyvíjet. 

Takže, zůstaňte naladěni, moji věrní! A DYCKY SLÁMA V BOTÁCH!!!

Nezbývá věřit, že to s tou budoucností bude cajk! 😉 Foto: Facebook ČT
Moc velké na to, abych se o to starala po práci. Moc malé na to, aby to byla moje práce. Ale každý pozemek má nějaké ale. 🙂 Foto: Sláma v botách

P.S. pro ty, kdo se dostali až sem, a splnili tak bobříka věrného čtenáře:

Nevím, jak letos budu stíhat pečovat o rodinu i zahradu, o muže v poslední fázi stavby domu, psát knížku a ještě tenhle blog. Občas už ani nevím, kdo jsem a jak se jmenují mé děti. Moc nových příspěvků ze sebe nejspíš tuhle sezonu nevymačkám. Ale určitě občas mrkněte na slámin Facebook a Instagram, protože tam se nějaký ten „postík“ s fotkou jistě urodí. A když dáte o sobě vědět, co a jak se VÁM na vašich pozemcích daří, budu ráda. Budu si připadat pořád propojená. Se svou komunitou, svou partou spřízněných duší, se svým KMENEM. 🙂

Mějte se krásně na svých pozemcích, ať už jsou rodové, nebo „jen“ rodinné, panelové, nájemní, podnájemní…

A držme si vzájemně palce.

Nebo takhle, držte je hlavně mému manželovi. 🙂

V našem ráji je pořád veselo a nikdy neprší. Občas se dokonce i usmíváme. Foceno na Nový rok 2019. Foto: Sláma v botách
A mě zas můžete podpořit koupí těchhle fanouškovských odznáčků. Stačí když mi pošlete zprávu a ňák se domluvíme. Foto: Sláma v botách
Pokus o dokonalou propagační fotografii s dětmi… No tak holt příště. 🙂 Foto: Sláma v botách
https://www.facebook.com/slamavbotach/

https://www.instagram.com/slamavbotach_veronikakycera/

Odznáčky Ať mi rostou! a vystoupení v hasičárně!

Napište komentář


Po čase jdu zase s kůží na trh. Budu vystupovat v hasičárně v nedaleké vesnici, taková já už jsem v okolí star. 🙂

Ale prosím vás, já a ta paní na plakátu že jsme si podobné? Foto: Sláma v botách
Ale prosím vás, já a ta paní na plakátu že jsme si podobné? Foto: Sláma v botách

Zvu vás na své nejnovější vystoupení, v obci Zeměchy u Loun, kam mě pozvala paní, která se v obci stará o kulturu! No nazdar. 🙂 

Když se ale do mě vkládají takové naděje, rozhodla jsem se vzít s sebou i semínkovnu (více ZDE), protože ji stále hodně zahrádkářů nezná, a chystám si překvapení. A to se týká vás všech, ano i vás, kdo to do nějakých Zeměch máte dál než daleko.

Pro  všechny fanoušky Slámy v botách, pěstování mrkví a zahradnického skotačení totiž chystám originální odznáčky!

Zahradnické odznáčky řečené placky. Aby celý svět pochopil, co jste to za člověka. 🙂 Foto: Sláma v botách. Design placek: Linda Hušková

Přihlaste se veřejně ke své zahradnické příslušnosti a dejte okolí najevo, jak to letos vidíte s úrodou! 🙂

Placky budou k dostání na akcích, na facebooku a možná i jinde, když bude zájem. Taky jich budu mít vždycky pár v kabelce, tak si řekněte, když se potkáme.

Právě je dávám vyrobit a než mi je pošlou z tiskárny, můžete mi zatím psát, jak se vám návrhy líbí. 

Až budou hotové, dozvíte se to jako první.

Díky a třeba v Zeměchách naviděnou!

Verča, Sláma v botách ♥ ©