Jak testuju zahradní probiotika Weiki. 1. díl

Napište komentář
Mikroorganismy celého světa, povolávám vás do služby! Foto: Sláma v botách

Co jsou probiotika a jak jsou důležitá pro naše zdraví, to je jasné, to víme. Jenomže rostlinám dělají probiotika taky dobře! Úspěšně to od ledna testuju na svých pokojovkách.

K Vánocům jsem dostala lahvičku půdních probiotik Weiki, která jsou certifikovaná pro ekologické zemědělství. V zahraničí s nimi biofarmáři, ale i konvenční zahrádkáři pracují již delší dobu, u nás je to čerstvá novinka. A protože moje bývalá kolegyně teď pro Weiki pracuje a správně si na mě vzpomněla :-), dostala jsem lahvičky k testování výměnou  na zkušenosti a postřehy z praxe. V blogersko/influencerském žargonu se tomu říká „spolupráce“. Takže jo, kývla jsem na to, že budu s Weiki experimentovat a na blogu se tak čas od času dočtete, jak na probiotika reagují nejen ty moje pokojovky, ale hlavně úroda na zahradě. Na to jsem osobně fakt zvědavá.

Nic nového pod sluncem

O „očkování“ půdy probiotiky jsem poprvé četla v souvislosti s výrobou terra pretynejúrodnější černozemě známé od indiánů. Kdo by nechtěl na své zahrádce půdu, která plodí jako o život a svou úrodnost a sílu si spolehlivě drží po staletí. (víc v loňském článku Přípravy na zahradnickou sezonu 2019. Lepší kompost, terra preta a další tipy pro sklizeň století). Jednou z přísad takové super-půdy je přítomnost „efektivních mikroorganismů“ – laicky řečeno probiotik. V zahraničích zdrojích se o efektivních mikroorganismech píše běžně (kdo umíte německy, video třeba zde: Terra Preta – Franken’s schwarze Erde) a já je chtěla už dlouho vyzkoušet. Takže hurá, konečně k tomu mám příležitost.

Proč mě zaujala probiotika pro půdu a co umí

Zjednodušeně řečeno, probiotika pomáhají rostlinám vstřebávat živiny obsažené v půdě. Stejně jako nám i jim to s probiotiky líp tráví.  A kvalitnější trávení je základ, to všichni víme. 🙂 Probiotika rozkládají organickou hmotu, aby ji rostliny mohly dobře využít pro svou výživu. Jde přitom o přírodní výrobek, který nezapáchá, nezabírá místo, je za přijatelnou cenu a aplikace už nemůže být jednodušší.

Jako první jsem dostala k testování tyhle dva. Foto: Sláma v botách

Je to něco jako hnojivo?

NE zcela. Probiotoka NENAHRAZUJÍ HNOJIVO. Ale dělají hnojení efektivnějším! Z toho, co půda obsahuje, si totiž rostliny vezmou daleko víc.

Jak to teda funguje

Když do půdy přidáte organiku jako kompost, hnůj, slepičincovou nebo rostlinnou jíchu, zelené hnojení  (nebo alespoň do půdy zahrabete zbytky rostlin) a navíc přidáte probiotika, bakterie z organiky vyrobí super-vstřebatelné super-živiny.

A taková kvalitní výživa je základ zdraví.

Pod pojmem probiotika se vám doteď asi vybavovaly hlavně živé bakterie v jogurtu, které udržují ve formě váš trávicí systém a imunitu. Probiotika jsou ale stejně užitečná i k udržení harmonie mezi dobrými a špatnými mikroorganismy v rostlinách a v půdě.

Je to prostě podobné jako u nás lidí

Když „špatné“ bakterie přemohou ty dobré, můžeme onemocnět. Když převažují ty „hodné“ (probiotické), jsme odolnější, máme lepší náladu, zažívání i imunitu. Totéž platí pro rostliny a půdu. Probiotika likvidují patogenní mikroflóru v půdě a tělech rostlin a neutrální organismy nahrazují těmi dobrými.

Asi 15 % mikroorganismů jsou vylože­ní dobráci – to jsou ty takzvané probiotické (regenera­tivní) organismy.

Cca 15 % jsou jasní zlo­duši – patogenní a degenerativní organismy.

No, a zbylých cca 70 % živých bakterií je neutrálních, oportunitních. Žijí nenápadně, dokud není narušena biody­namická rovnováha v přírodě. Potom se přidají buď k probiotickým, nebo patogenním organismům. Podle toho, kdo zrovna v systé­mu vládne. To zní povědomě, že? 🙂

Když se biodynamická rovnováha negativně naruší a systém ovládnou degenerativní mik­robi, přicházejí nemoci, v extrémních přípa­dech i smrtící pandemie. Hmmm, jak aktuální zrovna teď…:-/ Pokud se k moci dostanou přátelské regenerativní mikroorganis­my, patogenní mikrobi naopak ztrácejí sílu a neutrální se stávají hodnými a dochází k uzdravení.

Takže když půdu obohatíte o „hodná“ probiotika, pomůžou na záhonu nebo v truhlíku vychýlit biodynamický systém ve prospěch dobra. A takhle jednoduše to prosím funguje. 🙂

Teoreticky.

Co to znamená v praxi?

Co jsem se dočetla na etiketě Weiki i u jiných zdrojů týkajících se efektivních mikroorganismů, tak by probiotika měla:

  • pomáhat nastolit rovnováhu v půdě.
  • zlepšit stav, strukturu a kvalitu půdy, obnovit její úrodnost.
  • pomáhat rostlinám lépe vázat živiny a vodu.
  • povzbuzovat růst a vitalitu rostlin, vývoj kořenů a lepší příjem minerálních prvků z hlubších vrstev půdy.
  • zvyšovat jejich odolnost proti škůdcům, mrazu a suchu, plísním a patogenům.
  • a v neposlední řadě zlepšovat kvalitu úrody a chuťové vlastnosti plodů.
Weiki zahrada je takový univerzál na všechno od jedlých keřů, zeleniny i okrasné zahrady. Foto: Sláma v botách

Tato tvrzení může výrobce Weiki doložit vědeckými studiemi z Univerzity Tomáše Bati. Dostala jsem je k prostudování a mohu vám je sdílet, zajímá-li vás problematika víc. Osobně jsem ale mnohem zvědavější, jak si ta tvrzení ověřím na své vlastní zahradě.

Co se skrývá v lahvičce?
Každá stojí 245 Kč a vystačí na několik týdnů až měsíců zalévání. Foto: Sláma v botách

V různých typech Weiki jsou v různých poměrech zastoupené tyto probiotické kmeny:

Lactobacillus casei – posiluje imunitní systém, rostliny se stávají odolnějšími vůči infekcím a patogenům. Podporuje růst prospěšných hub v půdě.

Lactobacillus paracasei – pro celkový lepší imunitní systém rostliny.

Lactobacillus rhamnosus – díky této bakterii rostliny lépe snášejí mráz, sucho, horko a jsou odolnější k plísním.

Lactobacillus hilgardii – podporuje látkovou výměnu (i v kompostu nebo znečištěných půdách)

Lactobacillus parabuchneri – zlepšuje prodyšnost půdy a pomáhá snížit její teplotu.

Enterococcus durans – vytváří a stabilizuje užitečnou mikroflóru v kompostu a půdě.

Co a jak testuju já

Jako první jsem dostala už v zimě k testování Weiki na pokojové květiny a na kompost.

Existují ale i další probiotika, speciálně zaměřená na: zeleninu (i extra na rajčata), balkonové květiny, okrasné rostliny a dřeviny nebo obecně pro zahradu. Každá lahvička má specifické složení probiotik, která mají nejvíc prospívat právě daným plodinám. Detailněji vám to popíšu jindy.

Všechny druhy se dají koupit v eshopu Weiki.
Pro všechna půdní probiotika platí

Lahvička musí být v chladu, třeba v ledničce!!! Podobně jako jogurt – jde o živý výrobek, který po otevření a hlavně v teple degraduje, kultury postupně umírají a efekt by byl menší. Probiotika se aplikují zálivkou nebo postřikem. Nejdůležitější je to samozřejmě na jaře, ale dobře poslouží po celou sezónu.

Weiki na pokojové květiny

Z jednoho balení vyrobíte spoooooooouuuuuusssstuuuu zálivky. Takže pokud nemáte doma tolik květin, klidně se o Weiki podělte s dalšími. Protože nemá smysl syslit si je dlouho nad rámec trvanlivosti.

Na 7 l zálivky stačí 7 ml probiotik (1 víčko). Zaléváte 1 x za deset dní.

1 víčko (7 ml) přijde do 7 litrů vody a zaléváte tím jednou za 10 dní. Takže žádný strach, že to budete mít hned vypotřebovaný. Foto: |Sláma v botách

Musím teda říct, že to z té lahvičky vůbec neubývá. Výrobce by ji klidně mohl dělat i menší. Tak prostě sdílejte.

Weiki Pokojové květiny má explicitně svědčit orchideji, begonii, fíkusu a monsteře. Ale samozřejmě i dalším pokojovkám.

Pozitivní efekt se má dostavit už po pár týdnech. A já si už opravdu jednoho zlepšení všimla.

Nemusím tolik zalévat! Weiki se má aplikovat 1 za deset dní. Dřív jsem byla zvyklá zalévat pokojovky každý týden (max. po 7 dnech), v létě pak klidně i po třech, čtyřech dnech. Teď mi stačí v pohodě doporučovaný desetidenní interval zálivky s weiki (samozřejmě lze v mezičase dle potřeby zalévat i čistou vodou bez probiotik – ale já to teď nepotřebuju). Takže jsem velice zvědavá, jak to bude probíhat, až udeří horka.

Co bych ještě potřebovala: aby mě probiotika zbavila mšic na fíkusu. Tenhle chudák se s nimi pere už strašně dlouho. Nepočítám, kolikrát jsem ho myla mýdlovou vodou… zase se vždycky znovu vrátily. Jestli nastane v tomhle směru zlepšení, tak budu volat sláva a doporučovat probiotika na potkání.

Kam to ještě leju: nemám doma moc pokojovek, tak Weiki zalévám i rýmovník, bylinky a květináče, ve kterých pěstuju klíčky. Ptala jsem se výrobce a nevadí to, nic tím nezkazím, jenom efekt nemusí být takový, jako když použijete weiki přímo šité na míru dané plodině. Čili v případě bylinek by to nejspíš byl univerzální přípravek na zahradu, ale chystá se i speciál pro bylinky. Právě se testuje. Nově jsem dostala Weiki Zahrada, Weiki Rajčata a Weiki Zelenina. Takže o svých dalších pokusech poinformuju zase příště. Weiki Zahrada jsme právě s Vašíkem poprvé zalili sazeničky salátu.

Naše březnové přesazování sazenic salátu do květináčů. Plus rychlé kouknutí, jaké bylinky nám přezimovaly na terase. Zdroj: youtube kanál Sláma v botách

PS. Ten rýmovník jede jako o život. Nejsem si jistá, že takhle bláznil i dřív, ale každopádně si z něj teď dělám v obýváku popínavku. Kam až se doplazí…. vyfotím zas příště.

Rostlinkám i vám na zdraví! Ať nám právě teď, ještě víc než kdy dřív – ROSTOU!

Zahrada v korona-březnu 2020

Napište komentář

Tohle je historicky první video z mé zahrady, které jsem nějako sestříhala. Ne, kameraman ani režisér ze mě nebude, ale snad jde hlavně o obsah. A já se přece budu zlepšovat, že? 🙂

Chci postupně sdílet co nejvíc svého zahradnického know-how. Proč ZROVNA TEĎ?

Protože…

zahrada je antidepresivní. Zjistila jsem to před šesti lety a vím, že dokud se udržím na nohou, budu pěstovat. Hrabat se v hlíně. Vonět k ní. Těšit se ze zázraku, jak z „ničeho“ roste „něco“, a že moje ruce jsou toho prostředníkem.

zahrada nám dává jídlo, které nemusíme jít kupovat. Samozásobitelství nikdy nebylo tak důležité jako právě nyní.

…. zahrada je učitelka. Pro mě i pro děti. A teď – když mají děti zavřenou školku a školu – je pro nás školní lavicí, laboratoří i tělocvičnou. Školou skutečného života.

zahrada je sport. Všestranně posilující celé tělo, to mi věřte. 😀

… a přišla jsem o kontakt s vámi na besedách, takže je chci takhle trochu suplovat.

Jestli v něco doufám, tak že tenhle koronární průšvih odstartuje návrat lidí k pěstování jídla. Že zase začneme používat tu úrodnou půdu kolem nás k tomu, co umí.

♥ Abychom měli co jíst.

♥ K naší radosti.

♥ K našemu zdraví.

Možná právě teď spousta lidí hledá informace, inspiraci, návody, postupy… A něco je prostě dobrý vidět, nejen o tom číst. Takže Slámo, toč to! 😀

Nejsem kameraman, režisér ani profesionální herečka. A i jako učitelka zahradničení mám ještě rezervy. Ale je to první video-pokus a budu se zlepšovat. Tedy doufám. 🙂 Až se oteplí, vyrazím (točit) na zahradu zas. Protože práce tam nikdy nekončí. 🙂 Video: Sláma v botách

Napište mi, jaká témata by vás zajímala. Pokusím se vám to všechno postupně natočit.

Jo, a točit chci i v kuchyni. Rozdala jsem za poslední dny hodně lidem kvásek, takže tady je první video k tématu „jak se starat o kvásek a jak si ho množit“.

Muž mi u toho natáčení řekl, že vypadám jako cuchta, ale že je to svým způsobem sexy. Tak jsem se teda nešla převlíct ani učesat ani nalíčit… a vy si prosím taky myslete, že to je sexy. Jde stejně o ten obsah, ne? 😀 Video: Sláma v botách
Rozdala jsem v poslední době hodně kvásku. Až se mi to množení trochu vymyká z ruky. 😀 Foto: Sláma v botách

Držte se zdraví! A zachovejte si aspoň trochu optimismu.

Jo, nečekají nás snadné časy. Vlastně se docela třesu hrůzou, co přijde. Ale sotva přijedu na zahradu a rozhlídnu kolem sebe, najednou je mi všechno jedno. Co plácají v televizi ti neschopní panáci tam nahoře. Jak těžká ekonomická krize nás postihne jako svět, jako ČR i mě jako Slámu v botách. Jestli budeme mít s mužem práci, jestli nakonec doopravdy dostavíme dům – i když jsme už tak blízkoooooo -, jestli to ve zdraví přežijeme.

Když jsem na zahradě, nemyslím na nic zlého. Slyším jen ty ptáky, kteří taky na žádný koronavirus nemyslí. A je mi dobře. Tady a teď. Žiju. Právě teď žiju. Je to zázrak. Děkuji ti, zahrado, že mi tenhle pocit umíš vždycky dát. Kéž bych odtud nikdy nemusela odcházet….

Přeju vám hodně sil aktuální situaci zvládnout, pevné zdraví i nervy! A pokud jste jako já zahrádkáři, tak AŤ VÁM ROSTOU! Teď víc než kdy jindy!

A mně taky: Ať rostou! ♥

Psychoterapie prací. Abych nemyslela na to zlé, tak radši dělám. Besedy se čtenáři jsou teď stejně zrušeny. Ale věřím tomu, že se uvidíme. V lepších časech, který přijdou. Že jo?!? Foto: Sláma v botách
Zahrada – naše školní třída, tělocvična i laboratoř. Jsme buď doma, nebo tady – a teď to platí ještě víc než kdy dřív. Foto: Sláma v botách

KOUPIT MOU KNÍŽKU a udělat tak radost Slámě v botách (a drobně ji tím finančně podpořit) můžete ZDE.

O naší cestě z města za štěstím, o zahradničení a svépomocné stavbě domu, o lásce. S přílohou plnou praktických tipů na soběstačný život, které se možná právě teď začnou hodit nám všem!

Víc o mých knížkách ZDE.

Pesto podle ročních období

Napište komentář
Pesto z medvědího česneku. Foto: Sláma v botách

Zima už letos nebude, je to jasný. I moje tělo ji vzdává. Začíná totiž dostávat chuť na lehčí a zelenější jídla. Prostě je čas na pesto!

O víkendu to najednou přišlo. Neodkladná chuť vyndat z mrazáku předposlední skleničku loňského pesta z medvědího česneku a sníst ho jenom tak s těstovinami (a trochou cibulky osmažené na špeku:-)). Celou zimu jsem si na takové lehké jídlo ani nevzpomněla, zato jsem do sebe zimomřivě tlačila vývary, guláše a hovězí na houbách. 🙂 A teď si najednou otevírám i tu poslední medvědočesnekovopestovou skleničku. Ale to je v pořádku. Nová sezona výroby čerstvých už pest klepe na hlínu! 

Jaká pesta dělám v které roční době?

Řídím se tím, co zrovna na zahradě nebo v přírodě roste. Základ všech pest je až na výjimky stejný (viz dále) a skladování také.

  • Čerstvé pesto vydrží v lednici cca měsíc. Někdo říká že i déle, nemám to vyzkoušené. Na vrchu skleničky musí být vrstvička oleje, která chrání obsah pod ní před zkázou. Tip: Lepší je dělat pesta do malých skleniček, které spotřebujete naráz. Ve velké zavařovačce, ze které opakovaně odebíráte menší množství, se vám pesto může zkazit.
  • Máte-li pesta hodně, klidně ho v malých skleničkách zmrazte. Co vyndáte, spotřebujte okamžitě a naráz. Mám vyzkoušené, že zmrazené pesto v pohodě vydrží do další sezony a chutná jako čerstvé. Ani barva netrpí.
  • Ne, zatím jsem pesto nezkoušela sterilovat. Máte-li s tím zkušenost, prosím napište mi ji do komentáře.
  • Jako základ používám především loupaná konopná nebo dýňová semínka. Nejčastěji u pesta z polníčku, medvědího česneku, bršlice, kopřiv, lichořeřišnice… . V rajčatovém pestu jsou výborná slunečnicová semínka. Zcela se vyhýbám lněným semínkům – pestům dávají gelovitou konzistenci a nahořklou chuť. Občas dělám pesto z pražených loupaných mandlí, naopak z piniových oříšků či kešu jenom výjimečně kvůli jejich ceně a exotičnosti. Radši se držím „selštějších“ zdrojů.
  • Skoro vždy přidávám trochu najemno utřeného česneku, poměrně dost soli, opravdu dost panenského oleje (olivový, řepkový, slunečnicový) a k dochucení může být i troška nějakého výrazného, exotičtějšího oleje (dýňový, lněný – se všemi ale bacha, jenom trošku!). Vůbec nedávám sýr, ten si do pesta mícháme až na talíři – teprve až když jdeme jíst. Mrazit pesto se sýrem mi připadá nesmysl.

Základní recept:

mísa něčeho zeleného (polníček, kopřivy…), 1 hrnek semínek, 1/2 hrnku olivového oleje, 2 stroužky česneku, cca 1 – 2 lžíce himalájské soli (dosolujte postupně, slané chuti se ale v pestu nemusíte bát), volitelně čerstvé bylinky ze zahrádky: petrželka, řeřicha, oregano, pažitka, klíčky ředkviček (více o klíčení v minulém článku Průvodce klíčením v hlíně i na talíři)

Zima rovná se polníček
Foto: Sláma v botách
Polníček je vděčným lokálním zimním salátem. Víc o jeho pěstování se dozvíte v mé knížce. Foto: Sláma v botách

V zimě má sezonu polníček. Většinou na tenhle polní salátek v chladných měsících moc chuť nemám, jen s ním tu a tam dozdobím jídlo. Ale právě teď, v předjaří, přichází jeho chvíle v pestu.

Článek, který vyšel před pár lety v časopise Kondice. Pořád je aktuální. Víc o polníčku se dočtete také v mé knížce. Foto: Reprint z časopisu Kondice, duben 2016.
Březen – to je medvědí česnek!

V březnu přichází čas medvědího česneku. Má krátkou sezonu, ale to nevadí, aspoň si tu práci odbydete najednou.

  • Z většiny úrody dělám pesto. Další část úrody nasekám najemno a dávám zamrazit do menších sáčků. A do třetice také dávám pár listů sušit a poté rozdrobené skladuju ve skleničkách. O část chuti i vůně takhle sice přijde, ale je to možnost pro ty, kdo nemají velký mrazák.

Tipy, jak pěstovat medvědí česnek na zahradě, najdete v mojí knížce nebo ve starším článku Jak pěstovat medvědí česnek ze sazenic (moje zkušenost).

Kde jsou ty časy, kdy se mnou Venda takhle vařil. 🙂 Foto: Sláma v botách
Pestová polívka s rozmočeným chlebem. Jooo, Venda byl svého času vzornej strávník. (Jemu jsem to pesto samozřejmě solila mnohem míň). Foto: Sláma v botách
Zásoby medvědího pesta putují do mrazáku. Foto: Sláma v botách
Duben a květen, bršlici dlabem

Duben a květen je časem pesta z kopřiv a mladé bršlice kozí nohy.  Nejlepší je smíchat to všechno dohromady. A přihodit můžete i pár sedmikrásek nebo lístků pampelišek (ale těch fakt jen pár, ať pesto nemáte hořké)! Vždy použijte mladé rostlinky nasbírané v čistém prostředí. Přesný recept máte v mém starším článku Očistné jarní pesto z kopřiv, bršlice kozí nohy a semínek.

Takhle vypadá mladá bršlice. Vidíte to kopýtko? Foto: Sláma v botách

TIP: Nebojte se přidat do pesta i mladou lebedu. Víc o jejím kulinárním využití píšu v Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Léto má červenou. A zelenou 🙂

Od července do září jedu v rajčatovém pestu s naklíčenou slunečnicí. A hned, jakmile se mi rozroste bazalka (obzvlášť miluju tu citronovou), dělám pesto z ní. Recepty na obě tyhle mňamky jsem sdílela už dřív, takže zde pouze připomínám.

Foto: Sláma v botách
TADY SI ROZKLIKNĚTE RECEPT. Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
Citronová bazalka má méně sytou barvu, ale o to zajímavější vůni. Do pesta můžete přidat i čerstvou lichořeřišnici, pažitku, italské bylinky… Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
Hotové pesto chutná skvěle třeba ke grilované cuketě. Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
A recept na rajčatové pesto JE ZDE. Foto: Sláma v botách

Na rajčatové pesto jsou dobrá sušená, ale jdou i pečená rajčátka. Úplně super jsou rybízáky pečené v troubě. Jo, a ta slunečnice nemusí být nutně klíčená. Může být prostě jenom opražená. Klíčení je ale přidaná hodnota.

Recept máte ve starším článku Pesto z pražené klíčené slunečnice a sušených rajčat.

Září, říjen, listopad

Petrželka, lichořeřišnice nebo celerová nať, to jsou tři z podzimních možností, z čeho si teď dělat pesto. Do pesta z lichořeřišnice přidejte nejen listy, ale i květy a poupata. Dostanete zdravotní bombu a obrovského spojence proti zimnímu marodění – lichořeřišnice je přece silné přírodní antibiotikum.

Pesta vyrábím i z natě od petržele a celeru, protože je mi líto všechno to voňavé zelené dávat jen do kompostu. Nať hojně suším, nasekanou mrazím, ale i pesto se z ní dá udělat. Jen bacha na celerové lístky, jsou dost výrazné, takže základ udělejte z petrželky a celeru přidejte míň. Každopádně to bude omamný ohňostroj. 🙂

Když se lichořeřišnice rozroste, je pesto jediná možnost, jak ji všechnu zpracovat. A nezapomeňte si vyrobit i tinkturu. Recept opět v mé knížce. Foto: Sláma v botách
Leden, únor – a začíná to odznovu!

A jsme zase na začátku, u nové sezony polníčku, který právě zvesela roste. Snad jste své loňské zásoby pesta už dojedli. 🙂

Tak hodně kulinárního nadšení a zelené jaro v kuchyni přeje Verča, Sláma v botách

A ať vám rostou! ©

PS. MOJI KNÍŽKU KOUPÍTE ZDE.

A ráda se s vámi potkám na svých nejbližších akcích

Beseda se Slámou v botách – Louny, so 29. 2. od 16. hod., Městská knihovna, kongresový sál

Zeměchy – stř. 4. března, od 16.30., hasičská zbrojnice

Chomutov – 12. března od 17. hod., Městská knihovna

Peruc – 3. dubna, od 18. hod, Obecní knihovna

Praha – 16. dubna, 8 – 17. hod., konference Zpátky k jídlu! , České zemědělské muzeum

Lenešice – 22. dubna od 16. hod, Obecní knihovna

Jak začínám od konce, z druhé strany a vzhůru nohama

4 komentáře

Manžel už stříhá metr, že bude mít stavbu našeho domu konečně za sebou, bohužel já mu o víkendu vymyslela novou práci. Jde o ty dvě hnusné betonové zdi u domu. No, něco s nimi přece musíme – musí! – udělat.

Stěhování se nám neoddiskutovatelně blíží. Moje maminka se nedávno vrátila z namátkové kontroly, jak ve Vlčí pokračuje stavba, a pronesla šokující větu: „Veru, vy se budete na jaře stěhovat!“

Jenom jsem stála a zírala na ni. „Myslíš, mami? Jako fakt to na tebe tak působí?“

A ona mi to s jistotou odkývala. „Ten barák máte skoro hotovej,“ pronesla, jako by byla nějaký zkušený stavbyvedoucí. Ale očividně jí stačilo vidět, co vidí: že kotel topí, voda teče, světla svítí a podlahy jsou už taky všude položený. Takže co ještě? Dovymalovat a nastěhovat nábytek?

„A na jaře už zaseju ředkvičky do záhonů před svým domem…,“ vydechla jsem, když jsem vstřebala, co mi to maměnka říká. Ale hned pak mi přišla na mysl ta zeď. Dvě zdi…

Obludy na očích

Náš svažitý pozemek je plný nevyzpytatelných terénních zlomů, které sice dělají to místo zajímavým, ale ne praktickým, chcete-li cokoliv pěstovat. A tak už bývalí hospodáři řešili náročné podmínky po svém: svah za domem kdosi zpevnil betonovocihelnou zdí, která chrání dům před tím, aby se na něj z onoho svahu valila úrodná půda. Je to čistě funkční opatření. Asi i nutné. Ale pěkně nevypadá.

Stávajícímu výhledu do zdi dávám jednu hvězdu z pěti. Foto: Sláma v botách

Druhou podobně „funkční a nutnou“ zídku zbudoval loni na pozemku i aktuální hospodář – manžel -, a to pod mým políčkem na zeleninu. Jsem za tu zídku vážně vděčná, protože jsem loni díky ní poprvé pěstovala zeleninu na rovině, aniž se mi ze záhonů splavovala voda a půda na trávník. Nebesa, to je takové požehnání, mít rovné záhony! Kdo nikdy nezkoušel něco pěstovat ve svahu, neví, jak debilní to je. Jenomže… ehm, skutečnost, že něco „vyřeší váš debilní problém“, ještě neznamená, že se vám na to řešení bude i pěkně koukat. Ta opěrná zídka pod záhony prostě hezky nevypadá, bez ohledu na to, jak moc mi přišla vhod.

Jenže když se teď do Vlčí přestěhujeme, budu mít obě šeredné zdi dennodenně na očích. Nedalo by se s nimi po estetické stránce teda něco dělat?

Tuhle otázku si bohužel nepokládám pouze v duchu, ale položila jsem ji i svému muži. Zcela bezelstně a nahlas. Takže jsem se pak pro změnu něco dozvěděla já od něho.

Zídka, díky níž můžu pěstovat zeleninu na rovině. Je praktická, ale žádná krása, co? Foto: Sláma v botách
Jak si srovnat priority

„S čím jestli by se nedalo něco dělat?“ zeptá se mě muž nevěřícně, když se za ním v pondělí stavím na stavbě a dřepneme si se svačinou na podlahu v budoucím dětském pokojíku. Odtud máme bohužel jednu „tu zeď“ jako na dlani. A tak to nadhodím. Že se na ni nedá dívat a musí(me) něco udělat hned, jak se přistěhujeme.

Muž si mě překvapeně změří. „To myslíš vážně?“

„No, myslím,“ povím už o trochu míň jistě, když vidím, jak si mě prohlíží. „Přece na ni nebudeme celé dny koukat. A na tu druhou zídku u záhonů taky.“

Manžel se podívá tím směrem a pak se málem začne smát. „Veru, tobě připadá, že tu už nemám žádnou zásadnější práci, než řešit nějaké zdi, které jsou funkční, ničemu nevaděj, jenom nejsou tak úplně podle tvých estetických měřítek?“ pohlédne na mě pobaveně.

„No tak jako… teď ještě práci máš, to já vím. Ale až se přestěhujeme…“

„A co takhle fasáda? Nevadí ti, že není dodělaná?“ otáže se muž zvědavě.

„No, to je pravda, že fasáda je zatím taky dost ohavná,“ připustím.

„Nejenže je ohavná, ale hlavně protopíme majlant, dokud nedodělám zateplení! To je skutečná priorita,“ povzdechne si manžel.

„Tak dobře, ale až fasádu dokončíš, pak by ses do těch zdí mohl pustit, ne?“ držím se však dál svých zdí.

„Pak jsem plánoval dodělat terasy. Abychom si do baráku na podzim nenosili bláto,“ předestře mi muž svůj další stavební záměr.

Když si představím, jak aktuálně vypadá prostor za domem, připustím, že terasy by to teda chtělo. Protože teď se za domem válí samá hlína a štěrk. „Ale hned potom už bys mohl…“

„A potom se vrhnu na altán. Ať konečně zmizí ze zahrady ta hromada opuky. Nebo tobě tam ty šutry nepřekáží?“ otáže se mě manžel trpělivě a já – chtě nechtě – musím zase souhlasit: „Ba jo, to by taky bylo dobrý, kdyby už ta hromada zmizela. Zabírá místo, kam jsem chtěla vysadit ovocné keře.“

„Takže jinými slovy, Verun, mám letos zase až do zimy co dělat. Sama to vidíš. A to vůbec nepočítám, jaký všechny možný nedodělky zůstávají vevnitř v baráku. A je mi úplně jasný, že sotva se nastěhujeme, tak tě najednou taky začnou hrozně štvát a budeš s nimi chtít okamžitě něco dělat. A to ,něco´ abych samozřejmě dělal já, že?“ obejme mě manžel kolem ramen jako malou holku.

Pak s povzdechem podotkne: „Já vím, že ty bys coby nepraktická žena nejradši se vším začínala od konce, z druhé strany a vzhůru nohama, ale nech stavbu prosím tě na mě. Já vím, co kdy a proč dělám.“

Muž ví, co kdy a proč dělá, zatímco já jsem nepraktická. To je zase hláška, kterou napíšu do knížky! Foto: Sláma v botách

Trapně sklopím oči. To jsem ale dostala od muže nakládačku. Když ale ty oči zvednu, kromě zdi, u které se můj zrak opět nespokojeně zastaví, si všimnu i manžela, kterak do sebe právě tlačí nutričně vyvážený cibulovosýrový toust, který jsem mu – já, nepraktická – přivezla ke svačině. Aby mi tu prakticky netrpěl hlady. A jsem to čirou náhodou opět já, nepraktická, kdo k večeři chystá hovězí guláš (jen pro tvrdě pracujícího muže, sobě namáčím hrách….) a kdo včera pekl dva pecny chleba a buchtu přes celý plech na zahnání mužových nočních chutí.

Tak já nevím, ale že bych byla se svým počínáním úplně mimo?

A zrovna v tu chvíli, kdy se chci proti manželovým závěrům ohradit, mě najednou něco napadne. Taková rychlá myšlenka, ale když se zase podívám na zeď před sebou, najednou vím, že ten nápad není k zahození. Že by čistě PRAKTICKY mohl fungovat!

Vyskočím, rozloučím se s mužem a rychle vyrazím domů. Hledat semínka. Já mu totiž dám zeď… vzhůru nohama….!

Stěhování do polotovaru

Jako aby to nevyznělo blbě, on má manžel pravdu. Do Vlčí jezdí každý den, a tak má lepší přehled než já o tom, co všechno je tam třeba ještě udělat. Když se tam někdy namátkově zjevím s ním, taky pak najednou vidím stavbu jeho očima a i na mě vyskakují samé to-do-listy. Protože nejen fasáda, altán a terasa, ale taky tohle a tamto a támhlecto ještě není dokončené. Ze stropu visí žárovky, na oknech chybí závěsy a nemáme vůbec žádný nábytek. Vyrobený ani vybraný. Vrata na dvůr jsou rezavá a zavíráme je kusem stočeného drátu. Místo schodů máme pár betonových tvárnic a dvorek plný písku, starých cihel a rozježděného bahna. Všude se něco povaluje, ale nemůže to zatím zmizet, protože „se to ještě potřebuje při stavbě“. Do stodoly chybí funkční vrata (ta provizorní dvířka z prkýnek tam nemůžeme mít na furt). A radši nebudu zmiňovat, jak nevábně vypadají rozpadlé prasečí chlívky (nebo co to bylo) pod oknem kuchyně. To budu mít při vaření parádní výhled. Nebo ta zeď k sousedům, kterou z části nahrazuje rezavá plechová vlnovka…

Místo terasy máme hlínu, písek a štěrk. Takže chápu, že to má prioritu. Foto: Sláma v botách

A tím to-do-seznamy zdaleka nekončí, spíš začínají. Protože co například ten rozpadlý, do země zakutaný sklípek vzadu na zahradě? Kam přestěhujeme a čím zamaskujeme nevzhlednou plastovou nádrž na vodu? A co potok? Tahle část pozemku je vůbec kapitola sama pro sebe. A úplně všude kopřivy, zatímco já bych někde chtěla aspoň jeden vyvýšený záhon. Ne proto, že to je in, ale protože by se na něj hezky dívalo.

Takže chápu, že když pak přijdu „otravovat s ošklivou zdí“, má mě manžel za nepraktického šílence. A nemá naprosto žádnou motivaci přikládat „mým zdem“ jakoukoliv důležitost. I když už jsme skoro v cíli, naše cesta bude pokračovat i za cílovou páskou ještě fůru let, protože se nastěhujeme do polotovaru. (Tímto se omlouvám návštěvám, že u nás budou dočasně sedávat na bedýnkách, s žárovkami nad hlavou a s výhledem na zbořené chlívky.) Naštěstí piju levandulovej čaj a vykuřuju se rozmarýnem, abych neztrácela fokus a nepropadala z toho panice.

Nicméně zrovna ty zdi mě z nějakého nepochopitelného důvodu vzrušují víc než cokoliv jiného nedodělaného – a ani rozmarýn s levandulí na ně nezabírají!

Takže musím nechat manžela manželem, ať si řeší svoje nedodělky „od začátku a ve správném pořadí“, a své zdi si prostě pořeším přednostně JÁ SAMA. Nějak. Od konce a obráceně, ale aspoň mě hned napadá jak. Cha!

Všechno je lepší než beton

Každý rok bojuju na zahradě s nedostatkem záhonů. Loni jsem budovala nový záhon pro bylinky, který se opět už v půlce sezony ukázal malým. A na hlavním políčku nezbylo dost místa pro brambory (článek Kam si to mám strčit aneb Bitva o trávník). Ani pro papriky a jahody. Takže letos prostě expanduju přes zeď. No ano. Přes OBĚ TY HNUSNÝ ZDI!

Začnu pěstovat vertikálně. Nechám obludy něčím obrůst, ale ne zdola nahoru, jak teď možná napadá praktické zahrádkáře. Já na to půjdu shora dolů! Jak to, že mě to doteď nenapadlo? Pod jednou zdí vede mlatová cestička a pod druhou je v plánu terasa, takže schovat zdi za nějaké popínavky je vyloučené. Ale převis může přece taky vypadat dobře. Než beton musí vypadat líp úplně všechno!

Zamnu si ruce, když si představím, jak se moje letošní sklizeň ještě znásobí, když začnu kromě horizontálních ploch zahrady využít i plochy vertikální. Já, obrácená, od konce a vzhůru nohama přetočená žena, na to vyzraju.

A co do záhonů nad ty zdi vysadím? Tak v tom mám najednou taky naprosto jasno.

Mít plán

Už loni to na zahradě vypadalo na pár místech tak, že některé dýně a fazole, které jsem vysadila na políčku až u zídky, se přes ni začaly po čase plazit ven. Nebyl to záměr, ale velmi rychle jsem to jako záměr začala prezentovat, protože se na to moc pěkně dívalo. No tak to tak letos udělám opravdu záměrně. A se všemi dýněmi a fazolemi, které budu pěstovat. Nasázím je po celé délce svých slavných zdí! Šlahouny povedu přes jejich okraj, schovám příšery a ušetřím si tolik místa.

Čekali byste takovou úvahu od blondýny?

Ano, s tou dlouhou, vysokou zdí u domu to bude krapet složitější. Zeď je totiž ve stínu a tvoří za domem jakési zákoutíčko, které může v parném létě poskytovat kýžený chládek a soukromí, jenže těžko říct, jestli tam fazole a dýně dozrají. Možná k nim zkusím zasít ještě ačokču s lichořeřišnicí, ať je nabídka širší (A jestli máte nějaké další nápady, tak mi prosím určitě poraďte.) a uvidí se, čemu se tam bude dařit. V budoucna to pak třeba vyřeším líp.

Zatím mi to ale připadá jako plán. Jako zatraceně dobrej plán pro novou zahradnickou sezonu i naše spokojené přestěhování. Obojí už ťuká na dveře. Po čtyřech a půl letech pěstování na dálku a svépomocné stavby přijde velká změna – já a můj muž se začneme nacházet na stejném místě. Mezi stejnými čtyřmi zdmi.

Tak možná proto mi právě na těch zdech tak záleží! 🙂

Společná svačinka na podlaze v pokojíčku. Před zdí. 🙂 Foto: Sláma v botách

PS. Až brzy začnu sdílet fotky z našeho nového obydlí, prosím jenom nám nepište, že nás uvnitř čeká ještě moře práce. Ani o fasádě prosím nepište nic. Nebo o bordelu za domem. A explicitně vás žádám: hlavně nic nepište o jistých dvou zdech! Co ale udělat můžete? Popřát mým dýním, fazolím, ačokče a lichořeřišnici, AŤ MI ROSTOU!

Poklidný a pozitivní závěr zimy vám přeje Verča-už-brzy-přestěhovaná-Sláma v botách

A AŤ I VÁM ROSTOU!

DÝNĚ

Dýně se obecně moc nehodí do stínu kvůli náchylnosti k plísním (to jsem si vyzkoušela v minulých letech). Vertikální pěstování je ale o něčem jiném – voda z listů okape, plísně by tudíž nemusely bujet. Postřik z přesličky to taky jistí, návod máte v knížce. Vertikálním pěstováním ušetříte hodně místa. Pravděpodobně takhle zkusím vysadit hlavně hokkaida, protože mají obvykle nejmenší (nejlehčí) plody. Špagetové dýně, máslovky a olejné dýně jsem měla loni tak obří, že mám trochu obavy, jestli se plody udrží. Ale za zkoušku nic nedám a poreferuju vám.

Loňská sklizeň máslovek neměla chybu. Hnojila jsem kopřivovou jíchou, kropila přesličkovým odvarem, byly zamulčované štěpkou a chodila jsem jim vysvětlovat, že máme rádi dýňovou kaši a dýňové muffiny, tak ať si to vezmou k srdci a rostou! Nevím, co zabralo víc. 🙂 Foto: Sláma v botách
A dýňové muffiny podle tohohle mého receptu už jste zkoušeli? Foto: Sláma v botách

FAZOLE

Vhodné k vertikálnímu pěstování jsou tyhle veliké šarlatové fazole. Rudě kvetou celé léto a jsou nesmírně okrasné. A chutnají nám. Nejí se lusky, nechávají se dozrát na zrno. Fazolky, které dozrát nestihnou, vyloupněte nedozrálé a uvařte si je jako výbornou zeleninovou přílohu (cibulka, sádlo, špek česnek…) . Sušit a skladovat se ale dají jen ty dozrálé.

Na pytlíčku v semínkovně stálo: „fazole popínavé dvoumetrové, velká zrna“. Patrně se jedná o fazol šarlatový a já bych k popisu dodala ještě: „nádherné, okrasné rudé květy a uvnitř lusků barevný poklad“. Foto: Sláma v botách
Takhle krásně mi loni kvetly. Doufám, že se předvedou i letos. Foto: Sláma v botách

Návod, jak pěstovat fazole a dýně, najdete v mojí knížce Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

AČOKČA

Dařila se mi nejvíc předloni. Loni mi na stanovišti uschla – mou chybou, nechodila jsem ji zalévat (protože se k ní nedalo dostat přes TU HROMADU OPUKY, co letos zmizí v altánu:-)!) a bohužel na zálivku je tahle rostlina náročná. Když má dobré podmínky, odměňuje se křupavými plody tvarem podobnými okurkám a chutí zeleným paprikám. Přidávala jsem je nakrájené do zeleninového rizota, do leča, prostě všude, kam se dá strčit i paprika. Větší plody se dají i plnit.

Existují různé odrůdy ačokči podle velikosti plodů. Já měla semínka malých lusků, jsou také dobré, ale nadívat je jako plněné papriky nešlo. Foto: Pinterest / Perudelight.com

V dubnu si začněte chystat sazeničky – semínka vysejte do květináčků podobně jako dýně. Chtějí hodně humusu a zalévat. A od půli května (po posledních mrazech) můžou přijít sazenice ven, nejlíp hodně do teplíčka, klidně do fóliáku, máte-li místo. Potřebují oporu, po které se pnou. Místo u „mojí“ zdi nebude zrovna nejteplejší, přesto to zkusím. Semínem mám dost ještě z předloni. Původní jsem získala ze Semínkovny Louny a i letos jich máme v semínkovně hodně, takže jestli vás ačokči zaujaly, skočte si k nám pro ně.

LICHOŘEŘIŠNICE

Bohužel chutná dřepčíkům, poslední roky mi ji nemilosrdně likvidují. Vyplatí se proto sazeničky přikrýt v kritickém období nájezdu dřepčíků (duben, květen, červen) bílou netkanou textilií, tím se její šance významně zvyšují. Vyplatilo se mi to loni i u květáků, růžičkové kapusty a brokolic (článek Co zná každý červnový zahrádkář aneb Nekolabuju, pěstuju. A návod na 39 top brokolic, květků a ještě mnohem víc!). Lichořeřišnice je jednoletá a nesmí přejít mrazem, takže se seje až koncem dubna. Stín by jí vadit neměl, voda jí přijde vhod.

Málem ji zlikvidovali dřepčíci (lichořeřišnici, ne tu krásnou, veselou paní sedící vedle!), ale cca v červenci vstala skoro-z-mrtvých, bohatě obrazila a nakonec se lichořeřišnice stala okrasou mé bylinkové zahrádky. Tak co jí dát tentokrát prostor i u té nehezké zdi? Foto: Sláma v botách

A co dalšího byste mi poradili nechat přes mé zídky viset? Napadá vás i něco čistě okrasného? Třeba nějaká trvalka...? Děkuju předem za vaše tipy. 🙂 ©

Víc o mém pěstování a manželově svépomocném stavění domu si můžete přečíst v pár starších článcích a hlavně v mojí nové knížce, která je celá o tom!

A prosím, kdo jste už knížku četli, malá prosba: napsali byste k ní prosím pár slov hodnocení na Peoplecomm a Martinus? Ať mám já i potenciální další čtenáři zpětnou vazbu. Dííííky moc! 🙂

Průvodce klíčením v hlíně i na talíři. Jak si doma každý den naklíčit dávku vitamínů!

4 komentáře
Naklíčené ředkvičky a čerstvě vydlabaná semínka z tykve olejné jsou tu k službám našim chuťovým pohárkům. Foto: Sláma v botách

Tohle je moje zimní minipěstování, moje zimní hlína za nehty. Ale hlavně každodenní dávka čerstvých vitamínů, kterými si od podzimu do jara zpestřujeme jídelníček a doplňujeme to, co jsem v sezoně strčila do sklepa, zavařila a zamrazila.

Žádnou skleníkovou zeleninu, žádné saláty ani ovoce z dálek v zimě totiž nekupuju. Stojí to ranec, výživová hodnota sporná a ekostopa značná. A hlavně to není vůbec nutný.

Máme zásoby kořenové zeleniny, brambor, česneku a cibule, kysané zelí, naloženou řepu (recept v mé knize), sušené bylinky a klíčíme, to k pestrému zimnímu jídelníčku přece stačí. Na zahradě mám růžičkovou kapustu, u táty pórek a občas koupím česká jablíčka (domoušické jabloně letos neplodily). Donedávna jsem měla ještě na okenním parapetu papriky přesazené ze záhonu. Svátečně si koupím sušená rajčátka jako mlsku a dětem nesířené sušené nebo lyofilizované ovoce, taky jako mls místo sladkostí; že by obojí bylo nějakým zásadním zdrojem výživy nebo vitamínů, si nemyslím.

Zato na ty naše klíčky přísahám!

Občas dětem říkám kytkožrouti. Aneb co se v mládí naučíš… Video: Sláma v botách

Klíčky jsou živé jídlo, které:

  • mi roste i v zimě přímo před očima.
  • nemusím pro něj do obchodu.
  • necestovalo ke mě přes půl planety.
  • a není zabalené v žádném plastu.
  • A nic nestojí.

Ještě chcete nějaký argument? Tak samozřejmě:

  • je to i perfektní zdroj enzymů, céčka a kdovíčeho všeho nutričně zajímavého.

Nejsem znalec, zeptám se vám na to ale Margit Slimákové, brzy spolu budeme vystupovat na konferenci Zpátky k jídlu! 16. dubna 2020 v Praze (vstupenky ke koupení ZDE).

Klíčím ve velkém od podzimu do jara a trošku i v létě. Jíme totiž klíčky ke každému jídlu, třikrát denně. Snad jenom na ovesnou kaši je nedávám. 🙂

ANO, JEDÍ TO I DĚTI. Postupně jsem je zvykala doslova od narození. Jak se to naučily?

Venda se sobotní snídaní, kterou si nachystal sám. Výjimečně nám došel domácí chleba (recept v nové knížce). Dýňová semínka a klíčky ředkviček ale domácí jsou. Foto: Sláma v botách

Společně semínka sejeme, zaléváme, radujeme se, jak rostou, a společně sklízíme. To by v tom byl čert, aby dřív nebo později nezvítězila chuť ochutnat. Když jim navíc jdete příkladem. A nenutíte, to je taky důležité, musí to být hra. Video mých pidi-kytkožroutů jsem kdysi sdílela i na youtube, račte se podívat.

Lidka asi čtyřletá, Venda párměsíční. Já učesaná. 🙂 Video: Sláma v botách

Každé dítě má svoje favority. Lidka má ráda řeřichu, Venda jede zase hlavně v ředkvičkách. Já a manžel tak nějak všechno. 🙂 Naklíčený hrách a cizrna chutná hlavně mně s Lidkou, chlapům zase spíš klíčená slunečnice. Mungo neklíčím, připadá mi zbytečně exotické, ale neodrazuju vás od ničeho – každý domácí vitamín se počítá.

JAK NA TO!

Klíčím dvěma způsoby: na hlíně a na talíři.

Klíčení na hlíně (tzv. mikrogreens)

Co se na to hodí: semínka ředkviček, řeřichy, pískavice, brokolice apod.

Semínka musejí být přímo určena ke klíčení. Nepoužívejte semena k běžnému pěstování, mohou být namořená a vyjdou i zbytečně draho. Já používám nejčastěji semínka od značky Zdravý den, ale už jsem měla i od Sonnentor, Probio nebo Wolfberry. Foto: Sláma v botách

Potřebujete: okno, květináč s troškou hlíny a semínka určená k rychlení/klíčení (Zdravý den, Probio, Sonnentor, Wolfberry….)

Jak na to: několik květináčů naplňte hlínou, stačí pár centimetrová vrstva. Pokropte vodou a posypejte semínky – raději nemíchejte víc druhů semínek na jednom místě. Každý květináč nebo část květináče vyhraďte jen jednomu druhu – osvědčuje se mi pěstovat semínka odděleně, každý druh totiž klíčí různě dlouhou dobu. Semínka nemusíte zahrnovat půdou, zůstanou na povrchu. Ale denně je trochu zalijte nebo roste. Po několika dnech začnou klíčit a cca za 1 – 2 týdny už budou připravené ke sklizni. Řeřicha je rychlík, ředkvičkám to trvá déle.

Pozor: Nesejte do všech květináčů zároveň! Osejte jeden, za čtyři dny další, za další čtyři dny další…. Tím si zajistíte průběžnou sklizeň a každý den novou várku ideálně narostlých klíčků. Nebudete mít výpadky ani přebytky sklizně.

Velký květináč plný naklíčené řeřichy. Zleva a zprava už je sklizeno, vpravo nasypána nová semínka. V zadní části mám „minikopostík“, kam házím vytržené kořínky, které nejíme. Foto: Sláma v botách

Sklizeň: Když jsou klíčky ideálně narostlé, stříhejte je buď nůžkami, nebo opatrně vytrhávejte i s kořínky a ty pak odtrhněte. Ideální je věnovat jeden květináček nebo jeho část na domácí „minikompost“ – tam poputují ony vytržené kořínky nebo jakékoliv jiné zbytky z vašeho domácího pěstování. Jako klasický kompost udržujte místečko vlhké, občas ho trošku provzdušněte a vzniká-li vám nová zemina, tak ji vracejte do květináčků. Stejně jako na zahradě.

Nejradši máme klíčky ředkviček. Jsou pikantní, tak akorát štiplavé. Na pomazánce nebo třeba chlebu s máslem vynikající! Zadní květináč je už z části sklizen a dosypán novými semínky. Foto: Sláma v botách
Klíčení na talíři

Co se na to hodí: slunečnicová a dýňová semínka, luštěniny (znáné je mungo, ale zkusit můžete i méně exotickou cizrnu nebo „prachsprostý“ český hrách)

Potřebujete: hluboký talíř, síto, vodu

Takhle se třeba připravuje pučálka neboli naklíčený hrách, solený, na přepuštěném másle smažený. Je to tradiční české postní jídlo a velká dobrota. Foto: Sláma v botách

Jak na to: Semínka nebo luštěniny propláchněte a dejte do talíře s trochou vody. Nemají být zcela ponořená, ale rozhodně musí být namočená. Přikryjte sítem a nechte při pokojové teplotě. Semínka začnou bobtnat.

Pozor: Dvakrát denně semínka nebo luštěniny propláchněte! Je to důležité, aby se voda nekazila a nezačaly bujet nějaké patogeny. Dělejte to nejlépe ráno a večer. Nejspíš už druhý, max. třetí den si začnete všímat, že se semínkům „dělají ocásky“. Klíčení započalo, semínka pracují.

Sklizeň: Se sklizní neotálejte, aby nehrozilo, že se vám úroda zkazí. V tomhle případě totiž nesklízíte zelenou nať, jako při klíčení na hlíně, ale sklízíte celé semínko nebo luštěninu s krátkým klíčkem. Výsledkem tedy není „zelená ozdoba na chleba s pomazánkou“, ale základ té pomazánky – naklíčená semínka a luštěniny jsou totiž velmi výživné a pomazánky se z nich dělají jedna dvě.

Co s nimi dál: Když máte naklíčeno (max. 4. den), slijte starou vodu, důkladně závěrečně propláchněte a pak klíčky nejlépe co nejdřív snězte nebo je nechte chvíli oschnout a uložte do ledničky. V ní maximálně týden, radši míň. A nemusíte je sníst všechny syrové. Klíčky jsou výborné smažené, pražené nebo i vařené v polévce. Ano, část vitaminů se zničí, ale rozhodně ne všechny a vy získáte další chuťový zážitek. A pak že zimní jídelníček je nudný.

Díky klíčkům může být nekonečně pestrý!

Co se dá ještě pěstovat doma v zimě

Petrželka… salát polníček… lichořeřišnice… rýmovník… bazalka… majoránka… Je tolik možností! Máte-li doma aspoň jedno volné okno a na kuchyňské lince trošku místa, jděte do toho. Žádná z Holandska dovezená brokolice nebo španělská rajčata už vás v únoru k nákupu nezlákají.

Rukola, hořčice setá, lichořeřišnice, polníček…. je spousta možností, jak mít celou zimu přístup k vitamínům. Tahle semínka mám už většinou svoje nebo z lounské semínkovny.

Ať se vám pěstování daří. A ať vám rostou! ©

Víc mých tipů, jak si pěstovat jídlo na celý rok, zavařovat, sušit, klíčit či nakládat, najdete v mojí knížce Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Právě o ní vyšla reportáž v Pravém domácím časopise!

V únorovém čísle PDČ je čtyřstránková reportáž o mé knížce. Už jste ji četli?

ZDE KOUPIT knížku

A zvu vás taky na svoje besedy a autorská čtení

Louny: 29. února 2020 od 16. hod.

Zeměchy (okr. Louny): 4. března od 16. 30, hasičská zbrojnice

Chomutov: 12. března od 17. hod, Městská knihovna

Peruc (okr. Louny): 3. dubna 2020 – od 18. hod. – obecní knihovna

Praha: konference Zpátky k jídlu, revoluce začíná od základů 16. dubna 2020 od 8. do 17. hod., Národní zemědělské muzeum

Lenešice (okr. Louny): 22. dubna 2020 od 16. hod., obecní knihovna

Tak třeba někde tam naviděnou!

Verča, Sláma v botách ❤

Jo, a malá prosba: kdo jste už přečetli mou knížku, napsali byste k ní prosím pár slov hodnocení na Peoplecomm a Martinus? Ať mám já i potenciální další čtenáři zpětnou vazbu. Dííííky moc!

Mám, co jsem chtěla. Mám kuchyň!

11 komentářů
Foto: Sláma v botách

Před Vánoci jsem se na Facebooku (naivně) prsila, že si vyjedu do Prahy na Slou Days. Jako že na eko módní event, na kterém budu čestným hostem organizátorky.

No, opravdu jsem se ono ráno naštráchla do nejlepší sukně, nafoukala si vlasy a oblékla smetanový(!) vlněný kabátek. Ale pak jsem udělala zásadní chybu. Místo abych nasedla do naší rudé Hondy a elegantně z ní vystoupila v Karlíně před Hauch Galery přímo do náruče pořadatelky Kamily Boudové (o našem prvním setkání ZDE), usedla jsem, já blbá, vedle svého muže do bílé dodávky Renault. Tím byl osud Slou Days zpečetěn. Na žádný event už jsem nedojela, protože muž mě „jenom na chvilku na něco potřeboval v Ikee“.

Z toho „něco“ se vyklubal výběr kuchyňské linky! Kterou ideálně rovnou objednáme, zaplatíme a v externím skladu Ikey v Hostivicích naložíme do dodávky (MY DVA SPOLU – přičemž já v tom smetanovém kabátku…), cestou ještě naskladníme pár kubíků dřeva v Hornbachu (já stále v té už bohužel ne-tak-smetanové parádě) a všechno ještě za světla stihneme odvézt a vyložit ve V. na stavbě.

„Aha, a jak při tom stihnu ty Slou Days? Mám tam domluvenou schůzku ohledně své budoucí práce!“ ptám se a pere se ve mně tolik smíšených pocitů. Například: Já jsem tak blbá, to se přece dalo tušit, že má něco za lubem, když bere do Prahy dodávku! Proč jsem do toho auta lezla! Čert vem budoucí práci, ale já si tam hlavně chtěla koupit nějaký pěkný pásek (K TOMU KABÁTU). A jen tak mimochodem – omg! – MY JEDEME PRO KUCHYŇ?! Jakože jakože fakt? A jakože – cože??? – DO IKEY?

Větší vnitřní zmatek už při pátku nastat nemohl.

„Počkat, to je na mě nějak moc informací. MY JEDEME VYBÍRAT KUCHYŇ?“ mrkám řasami a začínám být bledá jako můj ohoz.

Ale manžel mi s naprostým klidem oznámí: „Ne, já už ji vybral. Jedeme zjistit, jestli jsou všechny díly skladem, a potřebuju, abys mi to pak pomohla dostat do dodávky.“ A pomalu zabočí ke Zličínu.

„Aha, a kdy jsi mi tohle jako hodlal říct?“ začnu tlouct hlavou o čelní sklo. Načež se dozvím, že „jsem to přece říkal“ a „bylo mi trochu divný, proč si na stěhování myješ vlasy a bereš si kozačky“.

ALE JÁ VŮBEC S ŽÁDNÝM STĚHOVÁNÍM NEPOČÍTALA!

Vypadám snad jako člověk, který jede nakládat do nějakého skladu fošny? Foto: Sláma v botách

Ekestad a Veddinge

„Takže tys vybral kuchyň v Ikee…“ snažím se zklidnit, a přitom si to v hlavě trochu srovnat. „To znamená, že ji nebudete vyrábět s tátou v truhlárně. Aha, takže asi ani nebude z masivu. Bude to prostě… kuchyň z Ikey,“ konstatuju ne úplně spokojeně. A pak mi hned dojde, jak vyčítavě to zní – což jsem tak nemyslela. Fakt ne. Jen mě zkrátka nikdy nenapadlo, že zařizování kuchyně, mého výsostného prostoru v domě, proběhne zrovna takhle.

No jo, ale, vlastně, udělala jsem něco pro to, aby to zrovna takhle NEproběhlo?

Poslední rok, co jsem psala knihu a měla hlavu plnou svých (ráda bych napsala bohulibých) projektů, probíhaly paralelně nejrůznější akce na našem baráku. Vím jen zpovzdálí, jak manžel se svým tátou, vysloužilým špičkovým truhlářem, konzultoval všemožná technická řešení týkající se dřevěné fasády a interiérových dveří. Vybírali do domu dřevěné podlahy i vhodné, odolné dřevo na terasu, vyráběli mi dřevěný strop do špajzky, která propojí dům se stodolou, a dokonce se muž nedávno vytasil s tím, že mi v kuchyni splní malý sen – příčku mezi okny obloží bílými palubkami přesně tak, jak jsem si to vyčíhla na pár fotkách z Pinterestu.

Ani slůvkem se ale nikdo nezmínil o tom, kdo a kdy (a jakou!) nám vyrobí kuchyň.

Nějak takhle bych chtěla ty palubky Prý budou. Foto: Pinterest

„Veru, vrať se konečně do reality!“ poví mi manžel důrazně. „Kdy myslíš, že bychom tu kuchyň stihli udělat, když se chceš na jaře stěhovat? To by nám s tátou zabralo zase nejmíň půl roku a jsou tady všechny ty další věci, co ještě nejsou hotové a na rozdíl od kuchyně je v Ikee neseženeme. A já ani po tátovi nechci, aby zase něco vyráběl, pomohl nám až dost. Takže buďto můžu kuchyň nějak po nocích stloukat v truhlárně sám, s nejistým výsledkem a dodáním kdovíkdy za rok, nebo koupíme dvířka Ekestad a Veddinge a budeš ráda, že se po čtyřech a půl letech do V. konečně nastěhujeme,“ krčí muž rameny a ohlédne se po mně, co já na to.

No, co já na to asi tak můžu říct. Má samozřejmě naprostou pravdu. Zase, ve všem, jako vždycky. Takže když pak už smířlivěji dodává, že „Ikea dělá dobrý kuchyně, v paneláku jsi taky měla ikeu a jak se ti v ní vařilo,“ pokorně mu to odkývám. Dokonce i to že „vybral kuchyň s masivními dubovými dvířky, takže určitě nebudu zklamaná“.

Hmmm, zamručím si radši už jen pro sebe. Jednou možná nebudu zklamaná, ale teď jsem. Mozku se dá vysvětlit leccos, ale srdci ne.

V paneláku jsme měli taky Ikeu, dostala jsem ji k třicátým narozeninám, ale moc let jsem v té kuchyni nakonec nevařila. Kuchyň ve V. už chci mít na furt, a tak jsem trochu doufala, že… Foto: Sláma v botách

V náručí Ikey

Zkroušeně vystupuju před Ikeou. Parkoviště je plné. Jak to, když je pátek dopoledne? To jako v téhle zemi nikdo nechodí do práce? (Ehm, pak mi dochází, že já vlastně taky nepracuju…) Lepší nálada se mě chytá, teprve když projdeme vchodem plným vánočních světýlek. Zase se po letech ocitám v IKEE. V chrámu levného skandinávského designu a švédských masových kuliček. Jak já to tady svého času milovala. A muž ty kuličky, jen tak mimochodem, miluje doteď.

Okamžitě nasaju známou vůni dřevotřísky a nového textilu a rozhlédnu se kolem… Všechno tak vkusně načančané, čisté a nové. No, nemůžu říct, že by se mi tu nelíbilo.

„Ty jo, tady je zase tolik nových designů!“ žasnu, zatímco se procházíme odděleními. A než bys řekl Ikea, zachvátí mě chtíč. Protože tamhleta lampička nevypadá náhodou vůbec špatně, na Ikeu. Nebo támhleten polštářek! A tamty hrnky!!!

Rozkoukávám se a můj žal se pomalu rozpouští; muž si mezitím vyzvedává v oddělení plánování kuchyní pořadové číslo a dostává info, že přijdeme na řadu asi za hodinu.

„Tak ti zatím ukážu, jakou kuchyň jsem vybral,“ pronese a vyrazí svižným krokem k ukázkovým kójím.

V tu chvíli se mi rozbuší srdce divočeji, než na jaře při zápolení s plečkou. Je tu totiž ta chvíle, kterou jsem si léta představovala – akorát že úplně jinak. Jdu si potykat se svou budoucí kuchyní. S místem, kde posledních osm let trávím drtivou část dne. S kuchyní, kterou už nejspíš budu mít nadoživotí.

Jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko, že i o tomhle místě v domě rozhodl můj muž, aniž bych se vůbec angažovala?! Aha, už vím, proč! Protože jsem psala knížku. Protože jsem si plnila spoustu průběžných dennodenních snů a sníčků, až jsem na tento NAPROSTO ZÁSADNÍ BOD zapomněla. A tak mám vydanou nádhernou ekoknihu přesně podle svých představ, ale kuchyň možná nebude podle mých představ ani trochu. A už vůbec nebude eko! Protože Ikea. Protože Made in China. Ty jsi ale taková slepice, Veroniko!

Tuhle ne!

Procházíme kolem jedné kóje za druhou a jenom trnu. Prosím tahle ne. A tahle prosím taky ne. Jsou to sice všechno krásné kuchyně, vo tom žádná, ale nedostavuje se pocit „JO, TO JE ONA. NA TU CELÝ ŽIVOT ČEKÁM“. Já prostě „jenom“ míjím jednu pěknou kuchyň za druhou, ale pocity u toho žádné. Takže prosím tahle ne, ani tamta lesklá červená vzadu nebo už vůbec ne tahle hi-tech černá vlevo.

„Hele, támhle ji mají,“ zbystří najednou muž. „Akorát se prosím tě připrav na to, že já ji chci natřít na jinou barvu. Namodro. To Ikea nedělá,“ žene mě rychlým krokem k naší kuchyni. Zavírám oči a blížím se k ní poslepu.

„Jednu část skříněk natřeme šedomodře a druhou necháme, jak je, ať dub vynikne,“ vysvětluje mi manžel, zatímco oči oooopaaatrněěěě rozlepuju. „Musíme akorát vybrat, jaký přesně odstín té modré. Anebo jestli jít případně do levandulové, nebo spíš tyrkysové? No, to se musíme ještě domluvit. Ale jinak si myslím, že bude s palubkami, kamennou zdí a s tou dlažbou, co už jsem položil, super ladit,“ vychrlí na mě metrák informací a spokojeně klepe na dvířka.

„Tenhle model se vyrábí relativně krátce, ale fakt si myslím, že se jim povedl. Je decentní, ale má styl. A dvířka jsou z masivu, to jsem chtěl,“ uzavře konečně přednášku a já teda dootevřu ty oči. A čekám. Na to, kdy se mě muž zeptá, jestli se mi ta kuchyň líbí. A fakt by mě zajímalo, co má v plánu udělat, když řeknu, že nelíbí. Ale on se (radši?) nezeptá a já to to taky (radši?) neřeknu.

„Hele, Kubo, líbí,“ usměju se pouze.

„Jo? Tak to jsem rád,“ odpoví on.

A to je všechno. Možná se teď ode mě čekalo, že se začnu rozplývat, juchat, skákat ke stropu a vytejkat, jak je to nejkrásnější kuchyň na světě a že dokonalejší bych si nevymyslela. Ale já toho nejsem schopná. Jsem oněmělá úlevou, že ta kuchyň fakt nevypadá špatně, i ještě větší úlevou, že s ní má muž očividně ještě nějaké dovylepšovací úmysly. 🙂 A tak se „jen“ zavěsím do architekta a začnu spolu s ním tu kuchyň zkoumat. Seznamovat se. Představovat si, kam nastrkám poklice a kam kořenky.

„Tak v tomhle já teda prožiju zbytek života…,“ třídím si přitom nahlas myšlenky. „V kuchyni s dvířky Ekestad a Veddinge, který mi natřeš namodro,“ prohlížím si každý detail a taky klepu na dvířka. Pak si je zkouším představit levandulové. A potom dotyrkysova.

Otevírám a zavírám šuplíky a ptám se muže, jestli už má jasno i ohledně úchytek. Řekne, že má, stejně jako má jasno i ohledně dřezu, trouby, baterie a sporáku. Ty mi jde ukázat vzápětí. Očividně tu dnes přebírám kuchyň na klíč. Takže jsem vlastně klidně mohla jet na Slou Days, protože tady není co rozhodovat. A tak se naposled podívám na svou budoucí kuchyň se skříňkovými korpusy Metod a baterií Älmaren a pak si dám pomalu čelem vzad.

„Myslím, Kubi, že nazrál čas na masové kuličky. A na oslavu…“ obrátím nás směrem k Ikea jídelně.

Čeká nás metodická budoucnost. Foto: Sláma v botách

Sdílíme sen

Nikdy by mě nenapadlo, že nejhezčí zimní den zažiju právě v Ikee. Můžu se k tomu vůbec přiznat?

O hodinu později jsem měla v břiše lososovou tortillu s mrkvovým freshem, manžel ty svoje kuličky a potřásali jsme si rukou s pánem z oddělení plánování kuchyní. Vyjel nám asi dva metry dlouhou objednávku, respektive seznam všech dvířek, šuplíků, korpusů, závěsných lišt, vrutů, matiček a dalších komponentů, které potřebujeme, abychom z nich mohli v příštích týdnech sestavovat naši krásnou kuchyň za 80 000 korun českých.

„To je přece lepší než nějaký vybírání hadrů, ne? Dneska sis koupila kuchyň,“ dloube do mě manžel loktem v dodávce, zatímco se přesouváme do Hostivic.

„Já si nekoupila nic, tys mi ji koupil. Já bych neměla z rodičovské ani na špunt u dřezu,“ opravuju manžela a doufám, že mu poznámka zalichotí. Sice mě dneska naložil ve slavnostním oděvu do špinavého auta a přivezl před nábytkový nákupách, kde je půlka věcí z Číny, ale od rána jsme spolu, dokonce jsme se spolu i najedli a teď si společně jedeme zamakat – naložit to dřevo v Hornbachu a kuchyň v Hostivicích. Dnes spolu zkrátka sdílíme náš sen. Zamačkávám slzu, jsem naměkko.

Od momentu zaplacení má Ikea jednu minutu na vyřízení každé položky z naší objednávky. Těch položek je ale asi 120, a tak čekací lhůtu využíváme k nakládce smrkových palubek u konkurence. Ani minuta nesmí přijít nazmar, protože chceme přece přijet s nákladem za světla.

V Hornbachu se ocitám v pro mě úplně novém světě. Manžel je tu naopak poslední roky jako doma. Ví přesně, kde zhruba ty palubky hledat, i kde tu mají hajzlíky. Já jsem ztracená. Nedokázala bych si tu koupit ani kladivo. Ten obchod má asi kilometr na délku a všude je tolik vystaveného zboží.

„A tohle všechno je ke stavbě domu zapotřebí? Jak se v tom dokážeš zorientovat? “ věším se do muže, aby se mi v labyrintu neztratil. Těkám očima od jednoho regálu ke druhému a říkám si, jestli to lidi neměli dřív jednodušší, když si prostě postavili chajdu z klacků a mazanice, místo dveří napnuly hovězí kůže a zásoby na zimu zahrabali do jámy pod zem. (takhle to znám z Archeoskanzenu Březno u Loun) Sice pak umírali v pětatřiceti jako stařečkové, ale těch předchozích čtyřiatřicet let nemuseli trávit rozhodováním, jaký vypínače do předsíně, jaké záchodové prkýnko na toaletu v patře a jestli je to přesně ten typ palubek, které potřebují na příčku mezi okny (Samozřejmě že koupíme špatný typ s moc širokou spárou!)

Do Hostivic přijíždíme kolem druhé hodiny. Naše kuchyň už tam na nás čeká. No, kuchyň…. krabice. Strašně těžké placaté krabice plné masivu a dřevotřísky.

„A z tohohle my si to celé poskládáme?“ žasnu, že se celá kuchyňská linka vejde na dvě palety. Muž mi ale naznačí, že nemám ztrácet čas uvažováním a radši máknout. A tak zdvihám jednu krabici za druhou a posílám je dál. Manžel stojí v dodávce, přebírá si je ode mě a rovná podle pořadí, jak potřebuje náklad ve V. vyložit. Něco se totiž vykládat nebude, poputuje to dál do D., do truhlárny. K natření namodro.

Během chvíle jsem zpocená a špinavá a přemýšlím, kolik ten náklad může vážit.

„Bude to skládačka,“ otře si muž pot z čela, když konečně zabouchne v dodávce dveře. Hodinku si odpočineme za jízdy v autě a pak nás čeká stejná posilovna zase ve V. Nanosit vše do baráku, nějak to tam logicky poskládat a hlavně rychle, protože tma ťuká na dveře.

„Tak co, dáš si švédský jablečný koláč?“ vytáhnu z kabelky pozdrav z Ikey, který jsem nám schovala na horší časy. Muž se rozzáří. O kuličkách už jeho bachor dávno neví. Každý si třikrát kousneme, aspoň něco.

Už abychom byli doma.

Vykládáme Veddinga a Ekestadem. Foto: Sláma v botách

Konec osamělého pižlání

V půl páté padá tma a my máme hotovo. Na svůj kabát se radši nedívám. „Tak seš spokojenej?“ ptám se muže uprostřed naší kuchyně, kde se naše hlasy zatím odrážejí od holých zdí, ale už brzy ty zdi zastaví Ekestad s Veddingem.

„Spíš ty jestli seš spokojená?“ odpovídá mi muž protiotázkou, protože už pochopil, že jeho spokojenost má na kvalitu našeho života jen minimální dopady, zato ta moje maximální.

„No jo, jsem,“ připustím. Zcela určitě bych své pocity štěstí rozváděla víc a košatěji, kdyby se v baráku mávnutím kouzelného proutku objevila místo Ekestada z Ikey kuchyň „Made by Kučerovi“ z d.-cké dílny. Ale nechci to říkat nahlas ani si to myslet! Zákaz!!! Nákup kuchyně nás zase o kus přiblížil našemu cíli. A tak to musím brát.

Muž nesmí trávit další měsíce navrhováním a vytvářením něčeho, co se dalo přivézt rozložené v krabicích za jediné příjemně a společně strávené odpoledne. Už se musíme chovat rozumně. Tedy, on už se tak začal očividně chovat, takže ještě musím já. Opustit své spisovatelské a blogerské snění a toulání se po instagramových virtuálních realitách (především vypnout sledování Anie Songe!) a reálně zhodnotit priority, ideálně i přidat ruku k dílu.

Už nechci, aby byl manžel pořád fuč a sám si něco pižlal na baráku a v truhlárně a ve stodole a v garáži. Už to totiž trvá moc dlouho. ČTYŘI A PŮL ROKU. Za tu dobu jsme ustáli partnerskou krizi, otěhotněla jsem, porodila, vařím, peru a starám se o čtyřčlennou rodinu. (o všem je knížka Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!) Venda už není ležící miminko ani roztomilý nošenec, ale kluk, který chce být s tátou. Ne s mámou, s tátou! Mámu bije pěstí do stehna za to, že říká, že tatínek není doma a nebude ani zítra ani nikdy, dokud nedodělá dům.

Ne, my už se prostě musíme odstěhovat. Musí to skončit TOHLE JARO! A jestli tomu má pomoct kuchyň z Ikey a možná i postele a skříně a já nevím, co ještě tam mají, tak to bereme, platíme a já to tam klidně zase pojedu osobně naložit!

Letos budu mít čím mulčovat. Foto: Sláma v botách

Se vším smířená

Večer, když se s vytahanýma rukama (a já s úplně otahaným kabátem…) doplazíme domů a rychle ohřívám k večeři aspoň párky z Lidlu s mým chlebem a máminým zelím, jsem se vším smířená a na své poměry až podezřele vyrovnaná.

„Dobře jsi to dneska zorganizoval. Ty Slou Days už ti nevyčítám. A ta kuchyně… bude pecka. Už se fakt těším, až ti v ní udělám masové koule,“ zasměju se a – asi protože nás čeká noc bez dětí – mě napadne pár trapně primitivních asociací. Muže asi taky napadnou.

„Tak to jsem rád, že jsem tě dokázal uspokojil,“ zabodne vidličku do párku a druhou rukou mě plácne po zadku. S gustem, jako když klepal na ta dvířka v Ikee!

Kupodivu ho ale neusměrním, jenom mu zabuším do svalnatých ramen. Jsou taky jako z masivu. A ještě je bude(me) potřebovat. Čeká je přeměnit hromadu prken v modrou/levandulovou/tyrkysovou kuchyňskou linku úplně-přesně-podle-mých-snů.

A pak se nám konečně změní ten život. Odstěhujeme se, já poprvé oseju záhony před vlastním domem a napíšu na blogu THE END.

Protože manžel to dokáže a já budu mít, co jsem chtěla.

Zatím MÁM KUCHYŇ.

Jak se plní sen, rok čtvrtý a půl. 🙂 Foto: Sláma v botách
Tahle modrá se nám zdá moc modrá. Ale má být druhý nátěr spíš levandulový? Nebo tyrkysový? Nebo prostě jenom víc došeda? A nemohl byste to prosím někdo rozhodnout za nás? 🙂 Mimochodem, v pozadí je vidět špajzka, první hotová místnost v domě! Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

Líbí se vám, jak píšu? Tak si kupte mé knížky. Nebo přijďte na besedu.

KNÍŽKY SLÁMA V BOTÁCH 1 A 2 SE PRODÁVAJÍ ZDE:

Sláma v botách. Pozor, už poslední výtisky!!!!

Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty. Novinka prosinec 2019

A nejbližší besedy:

9. 1. Praha Uhříněves, Just Coffee, od 18. hod.

5. 2. Žatec, Městská knihovna, od 17. hod.

Jak jsme zalili Slámu 2

Napište komentář

Dneska to bude rychlé. Chci si tady jen schovat na horší časy fotky z lepších časů. Neboli fotoreport ze křtu Slámy v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! Takhle to bylo, takhle to vypadalo, když jsem letos nejvíc triumfovala. 😀

Doma se nám vžila taková hláška. „Maminka potřebuje triumfovat.“ Nevím, kdo s tou pitominou přišel, ale mám ji neustále na talíři. Že prý je doma klid (rozuměj: manžel se dočká svých manželských práv), jenom když se mamince podaří triumfovat.

No, ten týden, co jsme křtili knihu, jsem doopravdy triumfálně prožívala. Víc než roční úsilí skončilo. Knihu jsme zalili a vyslali do světa. Nakladatel si pochvaluje, že se dobře prodává, já se potkala naživo s Pitkem („panem Pitkem“. Na tykání jsem si netroufla.), a vyšel se mnou rozhovor na celou stránku. Takže teď opravdu máme doma klid (manžel pokryta ta „práva“), protože maminka triumfovala. 😉

21. 12. 2019, Louny, Pavilon A na výstavišti v Masarykových sadech od 16. hod.

Videosestřih ze křtu, který pořídil vydavatel Tomáš Hajzler:

Poslechněte si, co chytrého jsem tam zase říkala a co doopravdy chytrého tam říkali ti druzí. 🙂

A fotoreportáž ze křtu

Blog se sice jmenuje Sláma v botách, ale slámu na pozemku nemám. Nechováme zvířata a obilí také (zatím?) nepěstuju. Takže sehnat pár balíků slámy na křest byl úkol. Dostaly se ke mně přes kamarádky kamaráda, který to dovezl od další kamarádky, balíky cestou vystřídaly několik aut i jednu panelákovou kočárkárnu, a všude za sebou zanechaly poznávací cestičku. Muž při úklidu našeho auta kupodivu ani nenadával. Přítel kamarádky z onoho paneláku asi trochu jo (Promiň, Ríšo!!!!).
Chystáme velkou slávu. V krásném prostředí funkcionalistického pavilonu na našem výstavišti pokřtíme Slámu 2, už za pár minut… Foto: Instagram Tomáš Hajzler
A to je ta celebrita, co se to kolem ní bude celé točit. Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Křestní konývka je připravena, skleničky na šampus taky. Tak jdeme na to! Foto: archiv Sláma v botách
Vítejte na té velké slávě! Foto: archiv Sláma v botách
Sál je plný. Poznávám se osobně s některými fanoušky, které jsem dosud znala jen jako jména na FB. Jó, jsou to dojemný chvíle. Foto: archiv Sláma v botách
Tomáš se rozplývá nad Slámou. To fakt tak hezky mluví o mně? Další doják… Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Tohle je vzácný host a kmotr knížky, „Sedlák pod Milešovkou“ Daniel Pitek. Sleduju ho roky na facebooku a teď přišlo osobní setkání. Jak říkám, večer splněných přání. 🙂 Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Ani jeden ale nemáme tucha, jak se knížka správně křtí. Tak si zavoláme posily? Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Rodino, ke mně! Jdeme to vymyslet! Foto: archiv Sláma v botách
Napadlo mě křtít kopřivovou jíchou. Nebo slepičinci (ať jsme styloví). Ale nechtěla jsem, aby po křtu všichni se zacpaným nosem utekli ze sálu, takže je v konývce jenom voda. Někdo si pak přece musí jít koupit ty knížky. Foto: archiv Sláma v botách
Aha, takhle se to dělá! Pro štěstí se zničí jeden výtisk. Nebo vlastně nezničí, naopak, zvedne se jeho hodnota. 🙂 Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Vendu to nebaví a nebojí se to říct na celý sál. Není nad upřímnost. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách
Sláma na slámě. 🙂 Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Na závěr si vzala slovo Lidka. Popřála knížce, ať se lidem líbí, a „pozor, jsou tam černobílé obrázky“. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách
Začíná podpisová akce. Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Cože, tolik lidí si přišlo pro podpis? Foto: archiv Sláma v botách
Lído, Kyčera se píše s tvrdým, nebo měkkým i? Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Jsem námezdní pisatelka osobních věnování. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách
Ségry. Starší se narodila v prosinci 2017, mladší v prosinci 2019. A obě je mám ráda stejně, no jako děti. Foto: archiv Sláma v botách
A jdeme se fotit do fotokoutku! Nejprve s Tomem Hajzlerem, šéfem cirkusu Peoplecomm, který to celé spískal… Foto: archiv Sláma v botách
Už jste se někdy fotily v takovém zátiší? Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Chleba není rekvizita, ten je pravý! Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Chce se někdo fotit v mojí sukni na zahradu? Bláto je na ní ještě od léta. Foto: archiv Sláma v botách
Zavařené václavky a kdoulové marmelády věnovaly fanynky Míla s Hermínou. 🙂 Foto: Radek Kučera, Lounská sojka
Po focení jsme měli slámu všichni, všude. 🙂 I Lenka, moje kolegyně ze semínkovny. Foto: Instagram Tomáš Hajzler
Muž prý kvůli mě pořád trpí. Naposledy jsem ho znásilnila k pořízený těchto a podobným fotografií. Doma jsem ho pak musela odměnit. (Dýňovou polévkou! Nevím, co jiného jste si představovali.) 😀 Foto: archiv Sláma v botách
Je sice na dýně, ale našel si mě. Mrkve, v lepším případě. Foto: archiv Sláma v botách
Ty cedulky jsme měli držet naopak. Ale takhle to má taky svůj význam. Foto: archiv Sláma v botách
S Lindískem, která Slámu fakt ze srdce miluje. Vyrobila tyhle nápisy na focení, jo a hlavně udělala celou grafiku knížky. Kujuuuu Foto: archiv Sláma v botách
To je ta slečna, co jí bylo v prvním díle Slámy jeden a půl roku. Trochu mě ta rychlost zneklidňuje. Foto: archiv Sláma v botách
Já bych jí ty dýně jednou fakt přála. Ale jestli bude po mně… Foto: archiv Sláma v botách
Véna má slámu na klobouku. Foto: archiv Sláma v botách
Tichý host té slávy – naše semínkovna. Teď ji mám doma na inventuru, konečně zase bude mít mou plnou pozornost. Foto: Instagram Tomáš Hajzler
A nakonec náš sbor Senior Melody, se kterým jsem letos začala zpívat. Věk je totiž relativní, jak známo. A já se holt po sedmi letech na rodičáku cítím býti zralá na důchod. 🙂 Takže zatím tahle pěvecká přípravka. Na křtu jsme zazpívali několik vánočních písní a celou tu slávu zakončili. Foto: archiv Sláma v botách
Důkaz, že mě manžel navzdory všemu podporuje. A touhle dobrou zprávu bych report ze křtu s dovolením uzavřela. 🙂 Foto: Radek Kučera, Lounská sojka

Za fotky děkuji: Radek Kučera z Lounské sojky, Kateřina Prachařová, Kateřina Roflíková, Miroslav Blažek, Tomáš Hajzler. ♥

O zákulisí psaní knížky vyšel také rozhovor v MF Dnes: Píšu o lásce v čase ekologické krize, říká blogerka o kompostovatelné knize

A článek v Žateckém a lounském deníku:

Svou životní cestu líčí v nové knize Veronika Kyčera Kučerová z Loun

A nakonec to nejdůležitější. Knížku si můžete objednat ZDE

nebo koupit osobně na prodejních místech ZDE:

nebo v Lounech: obchody Makovička, Macrolife Food and Coffee, Mateřídouška, Městská knihovna Louny

A prodává se i na Slovensku v obchodě Martinus.

A TO JE UŽ ASI VÁŽNĚ VŠECHNO. Naviděnou na příštích akcích se Slámou v botách. Třeba 9. 1. v Just Coffee v Uhříněvsi nebo 5. 2. v knihovně v Žatci. Tyhle i další akce vám tu ale ještě připomenu, žádnej strach.

Takže zůstaňte se slámou v botách. A děkuju!!!!!

#Ať mi rostou! ♥ ©

Vooooňavé dýňové muffiny. Mňam mňam, upečené na oslavu mé nové knížky!

1 komentář
(Pod)zimní dýňové mufiny. Ty nejvoňavější! Foto: Sláma v botách

Kamarádka Verča je peče pořád dokola, prý už na nich mají závislost. Nedivím se. Sotva jsem tyhle dýňové muffiny taky zkusila, bylo jasné, že i u nás zdomácní. Ta hřejivá (pod)zimní vůně! Ta šťavnatost! A dýní mám plnou chodbu… 🙂

Upekla jsem si jich rovnou dva plechy na oslavu vydání své nové knížky, Slámy v botách 2. Protože to chtělo něco výjimečného a já si chtěla hooodně pochutnat. PROTOŽE MÁM CO SLAVIT! Knížka se konečně začala prodávat a já mám tak zase čas zvesela vařit a péct. Zaplaťpánbů. 🙂 ( O nové knížce články: Nejdůležitější v životě je láska a hlína za nehty. O čem je Sláma v botách 2,

Kniha, kterou můžete hodit na kompost,

Tolik se toho stalo… nová zeď, nová knížka, konečně nový život?)

Já a moje druhé papírové miminko. Úplně nová Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! A já mám konečně čas i na to třetí nejdůležitější v život: něco dobrého si upéct. 🙂 Foto: Sláma v botách

Recept na cca 12 větších muffinů

Potřebujete:

  • 1,5 hrnku hladké mouky, z toho půlka špaldové
  • 400 g dýně, nejlépe máslové, ale já muffiny dělala z olejné (na fotkách)
  • 1/3 hrnku nerafinovaného oleje (třeba oleje na pečení DM Bio)
  • 2 vejce
  • 1 vrchovatá lžička skořice
  • 1/2 lžičky mletého nebo strouhaného zázvoru
  • 1/2 lžičku drceného hřebíčku
  • 1/2 lžičky muškátového ořechu
  • 1/2 lžičky muškátového květu
  • 2 lžíce vanilkového cukru
  • 3/4 hrnku nerafinovaného cukru
  • 1/2 lžičky sody
  • 1 lžička prášku do pečiva (bez fosfátů)
  • špetka soli
  • na ozdobení: dle libosti dýňová semínka, slunečnicová, plátky mandlí, melasa, čokofloky…
Tak jdeme na ně? Foto: Sláma v botách
Tyhle muffiny mají být nejlepší z dýně máslovky. Já už mám ale máslovek málo, a tak jsem použila dýni olejnou, těch mám ještě zásobu. Uvnitř jsou výborná semínka, která není třeba loupat. A tak jsme při pečení mlsali. Semínek bylo v dvoukilové tykvi asi 200 g. Foto: Sláma v botách

Jdeme péct!

  • Dýni rozkrájejte na plátky nebo větší kostky a buďto povařte s trochou vody (přidat můžete špetku skořice a hřebíčku), nebo ji jako já upečte 15 minut v troubě na 180 stupňů.
  • Uvařenou/upečenou dýni oloupejte a dužinu rozmixujte s vajíčky a olejem co nejvíc dohladka.
V originálním receptu se píše: dýni poduste se skořicí a hřebíčkem. Já si to pořádně nepřečetla, a tak jsem ji upekla v troubě, bez koření. Ale taky se povedly. Takže žádný stres. 🙂 Foto: Sláma v botách
Poté dýni rozmixujte s vajíčky a olejem. Foto: Sláma v botách
  • Přidáme cukr, kypřící prášek, sodu, sůl a všechna koření. Dobře promícháme.
  • Nakonec přisypeme mouku a zlehka promícháme.
  • Plech na muffiny vymažeme máslem nebo olejem, naplníme formičky a povrch ozdobíme cákanci melasy, semínky, mandlemi, čokofleky…
  • Pečeme asi 25 – 30 minut na 180 stupňů.
  • A pak už se do nich můžeme zakousnout! Já jich upekla rovnou dva plechy. (Padla na to půlka dvoukilové dýně.) Tak se do nich taky dejte. Jsou fakt výborný!
Možná je budete mít ještě krásnější než já. Pekla jsem je poprvé. Ale rozhodně ne naposled. Dýní mám ještě dost. Foto: Sláma v botách
Škoda, že se nedá vyfotit vůně. Ta je u těchhle muffinů naprosto zásadní. Foto: Sláma v botách

Víc mých receptů a nejen kulinárních dobrodružství najdete v mé nové Slámě v botách 2.

A tímto vás zvu na křest knížky u nás v Lounech 21. 12. 2019 nebo na autorské čtení a besedu v Praze Uhříněvsi 9. 1. 2019.

A krásné svátky, kdybychom se tu už neviděli. Ale my se uvidíme, že jo? Třeba na fotkách ze křtu.

Ať vám to peče a ať vám (dýně) rostou!

Páááá pááááá

Verča, Sláma v botách ©

Pozvánka do Loun.
Tak už mám dvě Slámy. Ale další už nepíšu! (Nebo zas nejdřív za dva roky. :-D). Foto: Sláma v botách
Pohodička ve Vlčí. Na jinovatce. S mými letošními mrkvemi, které upřímně tentokrát nejsou žádný hit. Ale ta knížka vlevo ode mě hit je. Ta se povedla. 🙂 Foto: Sláma v botách
Kdo to má stejně, tak lajk tadyhle, sledovat tadyhle a koupit tadyhle. A pak mi napište, jak se vám líbila. Foto: Sláma v botách

KNÍŽKU SI LZE OBJEDNAT ZDE

Jak zabalit vánoční dárky bez balicího papíru, mašlí a izolepy

2 komentáře

TENHLE ČLÁNEK VYŠEL UŽ V PROSINCI 2018. Ale aktuální je furt, a tak vám ho tu zase připomínám. Protože možná právě balíte dárky. A možná to chcete zkusit letos jinak. 

Já to „jinak“ zkoušela poprvé loni a takhle to dopadlo:

prosinec, 2018

Letos pojímáme Vánoce trochu jinak, a tak jsem si řekla, že to zkusím i bez tuny balicích papírů, izolepy a mašlí, které po jednorázovém použití skončí u popelnice.

A ejhle, šlo to zabalit!

Sešlo se několik okolností. Za prvé inspirace z knížky Domácnost bez odpadu (tahle) a velké prozření, že máme ještě velké rezervy, pokud jde o množství odpadků produkovaných naší „ekodomácností“. V knížce byla řada nápadů, jak zabalit vánoční dárky bez potištěných papírů na jedno použití, třeba pomocí metody furoshiki (balení do kusů látky – na youtube je k tomu spousta videí).

Workshop o ekologickém balení dárků navíc uspořádalo i naše městské muzeum, a tak jsem si řekla, že do toho teda letos jdu. Dárků stejně nebalím moc.

Prošmejdila jsem dům a z toho, co jsem našla, jsem použila:

Na zabalení

  • liché ponožky (konečně se nějak uplatnily)
  • roztrhané prostěradlo
  • látkové plínky (ještě jich mám pár po Vendovi)
  • obrázky, které děti malují doma, ve škole, na kroužcích
  • staré igelitky, krabice, obálky nebo poštovní papíry, ve kterých nám chodily během roku různé balíčky (schraňujeme je ve sklepě, že se budou hodit, až se budeme za rok stěhovat)
  • dárkové taštičky z minulých let (nikdy nevyhazuju)

Na převázání

  • provázek

Na ozdobení

  • větvičky ze smrku nebo buxusu (věnovala kamarádka)
  • plátky sušených jablíček a pomerančů (pár mi zbylo z tvoření vánočních věnců – dala jsem jen na ty nejvýznamnější dárky)
  • keramické výtvory, které nosí Lidka z kroužku

Na jmenovky

  • karton ze staré krabice (rozstříhaný na kartičky)

Do balení jsem se dala i s dětmi. Dvouletý Venda totiž ještě o Ježíškovi moc neví, zatímco Lidka, ta už pro změnu ví. 🙂 Vytáhli jsme dárky pro tatínka, dědečky, babičky, tety a rozjeli balicí manufakturu. Já balila, Lidka vyráběla jmenovky a vázala mašle na dárcích. Venda dárky počmárával. Bavilo nás to až do pozdního večera.

Výsledek?

Do látky a plínek se balilo líp než do tvrdého poštovního papíru, v obou případech ale provázek stačil k tomu, aby dáreček „držel pohromadě“. Jen asi u tří rozměrnějších dárků jsem musela použít i izolepu.

Objektivní zhodnocení vám dá moje rodina až po Vánocích. Můj subjektivní pocit je však takový, že dárky vypadají velice vkusně, někdy až vtipně. Lída se mě sice ptala, proč jsme použili takový „ošklivý papír“ (ten hnědý poštovní), ale do Vánoc má s Vendou ještě spoustu příležitostí balíčky pokreslit, počmárat, potisknout nebo jinak podle svého vkusu vylepšit. 🙂

Foto: Sláma v botách

Dárky pro naši rodinu. Tohle jsou všechny dárky, co mám pro děti a muže (v garáži čeká ještě kolo). Něco se na rodinu chystá taky u babiček a tet, tak si myslím, že dárků je až kampak! Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Lída chodí na keramiku. Její výrobky konečně našly uplatnění. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

K některým dárkům jsme přidali i sušený plátek pomeranče nebo jablíčka.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Děti se při zdobení dárků výtvarně vyřádily. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tady řádil hlavně Venoušek (tužkou). Liduška si zase procvičila psaní. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Už jste někdy balili dárky do lichých ponožek? Pro mě to taky byla premiéra. 🙂 Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Když může Santa Claus nadělovat do punčochy, proč bych já nemohla taky? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Vendovo ex-punčocháčky vel. 68 už byly několikrát poděděné a samá díra v rozkroku. Tak jsem je nahoře ustřihla a nacpala do nohavic láhve s naším moštem. Originální obal nevyhazovat, zrecyklovat zase za rok! Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Při psaní popisek jsem popustila uzdu básnickému střevu i já. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

No jo, mohla jsem to trochu přežehlit, no ale u stromečku stejně bývá přítmí, ne? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

V téhle krabičce jednou něco přišlo, tak jsem ji i s papírovou vycpávkou použila na zabalení svojí domácí čokolády a sušené meduňky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Miska na chipsy a obraz „Jak jsme v září houbařili na Šumavě“. To jsou Lidky dárky pro tátu, které jsme ještě nestihli zabalit. Ale o té mističce táta ví, tak ji možná ani balit nebudem. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nakonec ani ta igelitka nevypadá špatně. Foto: Sláma v botách

Aby takové balení dárků bylo opravdu eko, podmínkou je papíry i látky od obdarovaných zase vybrat zpátky a použít znovu za rok. To ale není žádná módní hipsteřina. Šetřivé babičky a dědové to takhle přece dělají odnepaměti. 🙂

Vánoce bohaté na příjemné chvíle strávené s rodinou a blízkými Vám přeje  

Verča, Sláma v botách

Foto: Sláma v botáchFoto: Sláma v botách

PF 2019! 🙂 Foto: Sláma v botách

Další tipy na ekoVánoce najdete v článku: Milý Ježíšku, letos mi k Vánocům nic nedávej. (UPDATE prosinec 2019: Tenhle článek měl loni takový úspěch, že ho letos v upraveném a aktualizovaném znění otiskl i můj oblíbený Pravý domácí časopis!)

*******

Dárky jsem s dětmi balila ještě několik následujících večerů. Pro kamarády, babičky, tety… Prostoru pro vylepšení techniky je ještě spousta, furoshiki metody jsem se nakonec vůbec nedopracovala. Ale balím do ponožek poprvé. A věřím, že s každými Vánoci se budeme zlepšovat. 

Ať mi rostou!©

PS, psané v prosinci 2019: Brouzdám po internetu a co na mě nevyskočí…. moje nápady, jak balit dárky i bez papíru a izolepy, si povšimla textilka Lindström a sdílí moje nápady na firemním blogu. No vida, jaký má Sláma v botách dopad. 🙂 A mimochodem, ty tipy v článku „Jak neudělat z Vánoc ekologickou katastrofu“ nemá  Lindström taky vůbec špatný.

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! O čem je SLÁMA V BOTÁCH 2

Napište komentář
Obálka knížky Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! Autorka: Veronika Kyčera Kučerová

Strhující vyprávění o cestě za skutečným životem, při které nezůstal kámen na kameni! Takhle mou knížku popsal vydavatel a já k tomu dodávám, že to je hlavně úplně zásadní (a vtipná) lovestory. Lovestory ze zahrady, ke které si jděte rovnou nachystat poznámkový blog i pár kapesníků! Je totiž vysoce pravděpodobné, že obojí budete potřebovat. 🙂

Odminula už víte, jak dlouho jsem knížku psala, co všechno jsem u toho snědla i že jsme se v závěru s vydavatelem zhádali, abychom si nakonec zase padli do náručí a stvořili tu co nejvíc eko knihu, kterou po dočtení můžete hodit na kompost. (ZDE: Kniha, kterou můžete hodit na kompost) Zbývá tedy napsat: o čem ta knížka je! To je ale přece jasné. Je o tom, že NEJDŮLEŽITĚJŠÍ V ŽIVOTĚ JE LÁSKA. Jo, a hlína za nehty! 🙂

O knížce:

Jak to dopadne se vztahem, když se jeden z páru rozletí za svými ideály (já), a druhému nezbývá než se přidat, nebo odpojit (manžel)? Tuhle situaci jsem prožila – a vlastně pořád prožívám – na vlastní kůži. A tak vznikl tenhle příběh o lásce za časů ekologické krize. Výpověď o mně i o vás, kteří také toužíte po opravdovém domově, rodině a životě s hlínou za nehty… Je to příběh veselý i dojemný, poučný i (bez)nadějný. Prostě takový jako tenhle blog.

Můžu se vám ale svěřit s jednou obavou?

Mám trochu bobky, co na knížku řekne rodina, která v ní vystupuje ve vedlejších i docela podstatných rolích. Setkáte se zase s domoušickou babičkou, mým nepřekonatelně optimistickým taťkou, pracovitou maminkou a tchánem, ale hlavně s mým mužem a se mnou. Až se za dvacet let, Kubo, odvážíš tuhle knihu přečíst, snad mi odpustíš, co jsem v ní o nás napsala. Bylo to ale z lásky. Z toho citu, který jsi ve mně zase probudil, když sis vyhrnul rukávy fajnové košile, gatě od obleku vyměnil za montérky ze stavebnin a nahlas mi slíbil (a dodržel): „Vytvoříme spolu opravdový domov. Takový, jaký jsi vždycky chtěla. Jaký potřebuješ….“

Od toho momentu uplynuly čtyři roky.

A od toho momentu jsem začala psát Slámu v botách 2.

Vzpomínka na časy, kdy jsem pár měsíců měla prsa. Tuhle fotku jsem si do knížky prostě musela pro radost dát. 🙂 Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

V knížce najdete některé příběhy, které znáte z blogu z posledních let (třeba ten o mytí vlasů žitnou moukou!), ale musela jsem dopsat i mnoho příběhů nových a ty blogové předělat. Abyste byli úplně v obraze. Abyste konečně pochopili, kde se ta Sláma v botách vzala a jak to s ní teda jednou dopadne. A třeba i s vámi, kdoví…

Muž mě poprosil, ať už radši nepíšu o jeho babičce. Vzala jsem si to k srdci, a tak teď píšu hlavně o něm. Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Zápletka: Opravit stodolu, upéct chleba, zúrodnit zahradu, postavit dům. Verča a Kuba si toho naložili tolik, až už sami pochybují, jestli fakt šlapou po správné cestě. Jenže ta cesta je pořád vede společně dál – a o to jim šlo. Zachránit vyhořelé manželství a stvořit takový domov, kde bude rodina doopravdy žít, ne přežívat. Jenže cíl zatím daleko… A tak je o nové humorné příběhy se slámou v botách a hlínou za nehty (a cementem ve vlasech!) postaráno.

Knížka je volným pokračováním knížky Sláma v botách – humor, zahrada, recepty, život. Můžete ji číst, i když neznáte „jedničku“. Po dočtení se ale o první díl tutově začnete taky zajímat. 🙂

POZOR, na konci je praktická příloha s mnoha konkrétními návody na pěstování, zavařování, vaření z vlastní úrody a dalšími tipy. To kdybyste náááhodou chtěli náš osud následovat. 🙂

Příloha plná tipů a konkrétních návodů, které se vážou k našemu příběhu. Určitě vám dobře poslouží. Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Co se z knížky dozvíte a co se naučíte:

  • jak a proč semenařit vlastní osivo
  • že se fakt vyplatí zasadit si i na mé zahrádce velký strom nebo vysít svazenku.
  • že pěstovat fazole je snazší než kuchat slepici (a pokácet strom dá víc práce než ho zasadit)
  • že vlasy se dají mýt i žitnou moukou
  • že zdravá půda je nad zlato i jak pěstovat medvědí česnek ze sazenice nebo výstavní papriky i bez skleníku
  • naučíte se zavařovat okurky, vyrábět bezovou šťávu, bylinné tinkturu a další fígle, bez kterých se žádná samozásobitelská rodinka neobejde.
  • sice zjistíte, že i to vychvalované permakulturní zahradničení je makačka, ale záslužná a návyková. A holt to chce čas a trpělivosti, než hospodář svojí zahradě porozumí. 
  • protože historky o tom, jak se jiní dřou na stavbě a zahradě, vás postrčí k tomu, jít si taky za svým venkovským snem. Anebo od něj včas upustit!
  • pochytíte rady, jak zahradničit s dětmi různého věku, aby to vás i je bavilo. A fakt jste na záhoně něco udělali.

Ale hlavně:

  • začnete líp rozumět své (bio)manželce nebo pochopíte, že i váš (nebio)manžel to myslí dobře. A že spolu můžete (celkem) šťastně žít! 🙂
Ten srdceryvný oříšek na obálce jsem vyfotila nedávno při louskání ořechů z Vlčí. Ale že jich letos bylo!

SLÁMA V BOTÁCH 2

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Veronika Kyčera Kučerová

vydává: Peoplecomm, 2019, vázaná, 224 stran včetně 35 stran plný praktických rad, tipů a návodů; barevná obálka, černobílé fotografie uvnitř; ekokarton a ekotisk!

cena: 389 Kč

Vychází na konci roku 2019!

Zadní obálka Slámy v botách 2. A jedna momentka s mrkvemi, kterou cvakl muž ve Vlčí na zahradě. Ty jo, nikdy by mě nenapadlo, že se ta fotka dostane až na obálku knihy! Foto: manžel Slámy v botách
Vydavatelova předmluva k mé knížce. Je znát, že Tom je skalním fanouškem tohohle blogu. Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!
A tady vysvětlení, proč jsme chtěli, aby to byla eko kniha. Knižní průmysl je bohužel průmysl jako každý jiný. :/ Foto: reprint z knihy Sláma v botách 2. Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

OBJEDNAT PŘEDEM LZE UŽ NYNÍ ZDE: https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Prohlédnout a zakoupit ji můžete už brzy na prodejních místech vydavatelství Peoplecomm:

SEZNAM PRODEJNÍCH MÍST

a na vybraných místech v mých rodných Lounech a okolí. INFORMACI JEŠTĚ UPŘESNÍM!!!

Těším se jako blázen, až to své druhé papírové dítě podržím v náručí. Nebylo vůbec snadné knížku napsat při plném provozu naší rodiny, ale vím, že to stálo za to, že se vám bude líbit a snad i prakticky poslouží. Moc si to přeju.  ♥

A těším se na setkání s vámi na akcích, které budou vydání knížky doprovázet!!!

Krásné svátky, pokud bychom se tu už náhodou nepotkali. Ale my se potkáme, že jo? 

Tak ať se vám knížka hezky čte a AŤ VÁM ROSTOU!©