Jak jsme testovali fotoobrazy od Pixers (a zase bylo veselo…)

4 komentáře

Můj muž rád a hezky fotí. To ale není výhoda, to je nemoc.

Když jsme se nedávno stěhovali, zjistila jsem, kolik vlastně máme doma (zbytečných) věcí. (článek 9 LIDÍ POD STŘECHOU. O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů) Celou speciální kategorii tvoří fotovýstroj mého muže. Lásku k fotkám ten nebožák bohužel podědil po tátovi, a ten zas po svém otci… Fajn, máme díky tomu krásné fotky dětí. My ale díky tomu máme ještě mnohem víc. Krásné fotky zmrzlých louží, olysalých opukových zdí, zvlněných polí, prázdných chmelnic, břehů řeky v zimě a dalších motivů, kterým nelze odolat.

Plný rozměr této rodinné záliby jsem pochopila, když jsme nedávno vyklízela skříně v manželově studentském pokoji. Uvnitř byla fotoalba, o nichž jsem snad nechtěla vědět. Ne, žádná erotika. Kéž by! Celé jedno album bylo plné černobílých velkoformátových uměleckých fotek…. kachen.

„Kachny? Proč sis fotil a dával vytisknout padesát stejných fotek ptáků?“ konfrontovala jsem muže s jeho mladickou nerozvážností. On si ale i dnes – po těch letech – stál za svou.

„To nejsou stejný fotky. Všimni si, že každý záběr je  trochu jiný. A vůbec tam nejde o kachny, ale o zachycení nálady, o atmosféru… o… “ Měřím si svého muže s čím dál větším zájmem. O zachycení atmosféry a smyslu pro náladu mi tu vyprání někdo, kdo dodnes neprojevil zájem vytisknout byť jedinou fotku z naší svatby PŘED PĚTI LETY!

Zato má skříň plnou negativů a fotek již zmiňovaných chmelnic a ledových louží, studii oprýskaných omítek či série fotek na téma „kůra stromů“, „procházka u Ohře“, „mraky“. Navzdory precizní kompoziční vyváženosti a překvapivým detailům těchto veleděl mě při jejich prohlížení napadá jediné: ALE KLOUDNOU RODINNOU FOTKU NEMÁME ANI JEDNU.

Proto když mi přijde nečekaná nabídka od firmy Pixers, jestli by Sláma v botách nechtěla vyzkoušet některou z jejich fotoslužeb výměnnou za recenzi, mám v tom okamžitě jasno! Chtěla. A nechám si natisknout svatební fotku v nadživotní velikosti.

Moje kamarádka Katka (také „ráda a hezky fotí“ – upřímně soucítím s jejím mužem) má pravdu: domov dělají obrazy. My domov sice teprve budujeme, ale to neznamená, že o dominantě budoucího obývacího pokoje nemůžeme rozhodnout už teď. Budu na náš rodinný krb dohlížet z plátna o velikosti 100 na 180 cm (v podstatě moje aktuální proporce), v těch bílých šatech s květinou, navždy mladá a krásná. Píšu do Pixers, že nabídku přijímám a že mám zájem o fotoobraz. Naše svatební foto se dočká důstojné podoby po všem tom čekání.

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Reprezentativní fotky z naší svatby přímo volají po důstojné realizaci. Foto: Linda Hušková

 

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Já vždycky byla nejfotogeničtější žena pod sluncem. Foto: Linda Hušková

Na rodinné radě však nápad nečekaně narazí.

Cože?“ dostává manžel okamžitě záchvat smíchu. „Proč bych měl něco takového doma chtít?“ směje se, až mě to skoro uráží.

„Co je tu k smíchu?“ dám mu prostor mě úplně nenaštvat. „Chlapi si odjakživa lepí na zdi plakáty ženských.“

„No tak když myslíš… že bude na co koukat…,“ zaslechnu něco tak drzého, že začínám vidět rudě. To, že právě procházím lehkým fyzickým úpadkem, ještě neznamená, že se o tom může začít nahlas mluvit!

Radši obývák opustím, dokud ještě nejsem úplně vytočená. Co by si asi tak nechal vytisknout on? Další kachny?

V Pixers nabízejí tisíce jejich motivů, z nichž si můžete nechat obraz nebo fototapetu vyrobit. Pro kavárnu, kancelář, obchod… určitě ideální. Nebo pro někoho, kdo nemá vlastní kvalitní fotografie. Já ale žiju s chlapem, kterému se všude válej objektivy, obrok si kupuje nový foťák a svého času neřešil nic jiného, než jestli se digitální fotografie někdy vyrovná klasice. Žiju s fotomagorem, který to má navíc dědičné. Stejný fotoarchiv eviduje u sebe v kamrlíku i jeho otce. Takže odmítám připustit, že bychom mezi těmi miliardami fotek, které ti dva už nafotili, nevybrali něco krásného, co se převedené na plátno stane ozdobou právě a jenom našeho (budoucího) domova. Rovnou ale říkám, že louže a kachny nechci!

****

Po čtrnácti dnech rozmýšlení mě konečně osvítí MYŠLENKA. Na jedno manželovo oblíbené téma jsem málem zapomněla.

Rád fotí naše kopce. Říká jim české Toskánsko a něco na tom bude. Neznám nikoho, koho by ty kopečky přinejmenším nezaujaly. My se jimi vyloženě kocháme, v české krajině jsou neopakovatelné a překvapivé. Ano, řeč je o Českém středohoří. Výhled na něj máme i z  našeho pozemku. Teď jenom vybrat tu jednu nejkrásnější fotku, která naši rodnou krajinu vystihne. Tajemnost, fantasknost, snovost i trochu drama, to jsou ty správné přívlastky.

Tak kterou vybrat? Třeba tenhle kopec Bořeň v Českém Středohoří? Foto: Sláma v botách

Tak kterou vybrat? Třeba tuhle fotku vrchu Bořeň v Českém středohoří? Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Nebo tohle svítáníčko… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Můj nejvíc kopec, který máme hned za humny. Foto: archiv Sláma v botách

 

Do hry ale vstupuje víc proměnných – kromě motivu musíme vybrat i ideální velikost a  materiál, na který necháme fotku natisknou. Může jít o fotoobraz na plátno, ale i tisk na sklo, PVC či dibond. Jak to bude vypadat, si neumím ani podle popisu na pixers.cz stoprocentně představit. Já se však pocitově kloním k tomu nejklasičtějšímu, k plátnu. Statkářce přece nemůže v obýváku viset dibond, když navíc ani neví, co to je…

Takže rozhodnuto, já a moji dva dvorní fotografové se konečně umělecky shodujeme. Objednávka na dva fotoobrazy na plátno míří do Pixers.

Přesně za týden dorazí obří plochá bedna. S ní chvíle napětí.

Bude fotka z monitoru vypadat stejně přitažlivě i na obřím plátně? Nebude to plátno až moc obří? A neměli jsme přece jen zvolit ten „dibond“? :)

Nehodlám si na blogu nic cucat z prstu, prostě naši reakci natočím a lidi, vy si sami udělejte obrázek,  rozhodnu se nakonec alibisticky.

Takže POZOR:

 

Foto: archiv Sláma v botách

Jak to dopadlo? Mrkněte na video. Foto: archiv Sláma v botách

3minutové VIDEO Z ROZBALOVÁNÍ FOTOOBRAZŮ K VIDĚNÍ NA YOUTUBE NA KANÁLU OPRAVDOVÝ ŽIVOT – RAČTE SI ROZKLIKNOUT.

A JE TO EKO?

Tuhle otázku nemůžu na tomhle blogu nechat stranou.

  • Pixers slibuje „ekologický výrobek“ v tom smyslu, že jsou použity zdravotně nezávadné barvy, které současně něco vydrží. Abyste obraz po pár letech nevyhazovali.  Posoudit tuto informaci mohu pouze v té míře, že obraz nijak nesmrdí, necítím z něho žádnou chemii, ani když strčím nos přímo na plátno. Jak barvy drží, vám tu ale napíšu až za deset let.
  • Obraz byl pečlivě zabalen, aby nedošlo k poškození, na druhou stranu to množství odpadu moc ekologické není. Nic lepšího než bublinková fólie mě ale taky nenapadá… Slibuji, že ji zodpovědně upcyklujeme s dcerou při nějakém našem tvoření.
  • Plátno bylo dobrá volba. Bála jsem se zrnitosti fotky – zbytečně. Fotka na plátnu vypadá dobře právě v kombinaci s krajinou. Muž tvrdí, že na obličeje by možná byly lepší ty hladší materiály. Nevím, já bych stejně furt fandila plátnu. Holt eko duše…
Foto: archiv Sláma v botách

Naši noví domácí mazlíčci. Aneb plátna 40 x 60 cm a 70 x 100 cm. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Na výšku měří dohromady stejně jako naše čtyřletá dcera. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Detail zarámování. Nemalá část motivu skončila v oblasti „za obrazem“. Foto: archiv Sláma v botách

*****

CO SE ALE NESTALO…

Akorát když jsem začala psát tenhle článek, u PIXERS DOŠLO KE ZMĚNÁM. Překopali webovky i nabídku. A možnost objednat si fotoobraz dle vlastního motivu už tu najednou není! Proč, ptám se manažerky, s níž jsem komunikovala.

Její odpověď cituji:

„Šlo sice o jednu z nejoblíbenějších služeb,  ale také bohužel o nejproblémovější, co se týče připomínek. Lidé často posílali nekvalitní podklady a pak byli z realizace zklamaní.“

Hmmm, nekvalitní podklady, připomínky, zklamání… Dívám se na ty krásné obrazy před sebou, rozhodně jim nemám co vytknout…

A tak přece jen, konečně, po těch letech se mi vyplatilo mít po boku zkušeného, nadšeného, na kachnách vytrénovaného fotografa. :)

 

Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi visí! Foto: archiv Sláma v botách

Děkuji Pixers za možnost vyzkoušet jejich službu a doufám, že se podaří lépe vyřešit „technické zabezpečení“, aby se tisk vlastních fotek mohl zase objevit v nabídce. Protože není nad to, když domov krášlí něco vašemu srdci skutečně blízkého…

 Ať mi rostou!©

 

Jak jsem si alternativně léčila chřipku

2 komentáře

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s chřipkou!

VAROVÁNÍ: Tento článek obsahuje fotografie neučesané, nemyté, nemocné třicítky s horečkou!

***

Poslední měsíc se kolem mě motali samí nemocní lidé, ale možnost, že bych sama padla, jsem si vůbec nepřipouštěla. Nakládám se přece celou zimu do česneku (k manželově radosti…) a na okně pěstuju řeřichu…

Fajn, takže ve čtvrtek jsem ONEMOCNĚLA I JÁ. Patrně chřipka.

„Tak to se na čtrnáct dní rozluč s horama,“ sýčkuje manžel. Vždycky ví, jak potěšit. „Otec to měl od Novýho roku a doteď se necítí,“ pokračuje v přísunu dobrých zpráv. Ještě že ho v horečce špatně slyším. Zaznamenávám pouze, že mi s dobrými radami nabízí i nějakou krabičku z lékárny.

Mně!

Mám osmatřicet stupňů, hučí mi v uších a moje hlava připomíná ořech drcený ocelovými kleštěmi. Ještě jsem ale pořád schopná odolávat návrhům typu Paralen Grip.

„Tsss, já chřipku zvládnu i bez léků. Nejlepší lékař je spánek,“ poučuji okolí i v deliriu. Pak muži hodím na krk děti a jdu si zalézt. 

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

****

Spánek. To je přesně to, co mi už hezkých pár měsíců chybí. (Jediná drobná nevýhoda, když máte doma miminko.) A možná bohužel důvod, proč jsem já, chronický držák, onemocněla navzdory všem svým bio-fíglům, kyselému zelí a tak.

Teď se konečně můžu jít trochu prospat, jenže tomu pro změnu brání migréna. Něco, co normálně taky neznám. A moc lituju všechny, kdo jo.

„To je hrozný, nemůžu ani spát, jak mě ta kebule bolí“ vracím se ukňouraně zpátky k rodině.

„Bože, ty seš pacient,“ vrčí manžel otráveně a snaží se mi znovu udat ten paralen, neboť tuší, že mu jinak přistanou děti na krku i příští den.

„Neexistuje,“ bráním se ale stále zarytě chemii, se kterou jsem se rozloučila v roce 2010. Jen kvůli chřipce si nezkazím statistiku.

No jo, jenže je devět večer a něco se sebou dělat musím. Musím se VYSPAT.  A s tou hlavou v kleštích se to prostě zatím nepovedlo.

***

Po dalším marném pokusu se zase vracím z ložnice. Co mi to kdysi posílala do mailu teta? Domácí lék proti migréně, to myslím tenkrát stálo v předmětu hromadně rozesílané zprávy. Ok, teď mám příležitost vyzkoušet, jestli tyhle spamem šířené zaručené rady fungují.

Recept je snadný: smíchat vodu s himálajskou solí a citronem. Obojí doma máme. Chvíli hledám přesný návod v mailu, pak v lednici a…

… JDU TO ZKUSIT.

A protože jsem nedávno začala natáčet videa, volám muže, ať jde můj pokus zdokumentovat.

„Ty musíš mít fakt vysokou horečku,“ okomentuje to, protože na rozdíl ode mě vidí, jak teď vypadám. No jo, tuším, že to nebude zrovna na výstavu. Já ale hodlám přinést autentické svědectví, které možná přepíše dějiny lékařství, takže okolnosti typu, že mám na hlavě vrabčí hnízdo a špatně odlíčené stíny, musejí jít v zájmu pokroku stranou. Moje hrdinství zboří internet. 

POZOR: VIDEO Z POKUSU K VIDĚNÍ ZDE.

***********

Pátek.

Podařilo se mi trochu prospat, ale stačí ujít pár kroků z ložnice do kuchyně a mám zase dost. Manžel zůstává doma a opět fasuje děti. Aby tak neremcal, na odpoledne mu na výpomoc objednám tchyni. Sobě svařím vodu se zázvorem, pak do hrnku přileju lžíci jablečného octa a svůj loňský šípkový sirup a zase hned mizím směr ložnice.

„To je babizna kořenářka,“ ulevuje si manžel, když mě pozoruje. Než mě zastupovat u dětí, jel by snad radši do té práce!

„Buď v klidu, do pondělí jsem fit,“ slibuju mu sebevědomě od dveří. Jestli jiní bojují s chřipkou čtrnáct dní, já to zmáknu přes víkend. A nepadne na to jediná pilulka aspirinu. Přísahám!

Pak upadnu do čtyřhodinového, téměř komatózního spánku. V jednu mě manžel probudí, že syn už pláče hlady. Nakojím hladovce a svařím si další půllitr zázvoru s octem. Poté pokračuji dalšími třemi hodinami spánku…

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba aneb aplikuji lék s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Dcera coby slušně vychované dítě následuje můj vzor. Foto: Sláma v botách

 

****

Přemýšlím, kdy jsem naposled spala TŘI HODINY V KUSE. Co máme syna, se to mockrát nepovedlo. Přitom takové blaho. :)

Já už asi  vážně potřebovala onemocnět. Abych se konečně mohla  TOLIK a TAK KRÁSNĚ VYSPAT. Připadá vám to jako maličkost? Mně ne!

Večer vycházím z ložnice jako královna. Hýřím energií a bohužel už zase i nápady.

„Co jdeš dělat?“ nevěří manžel očím, když mě vidí sedat si za počítač, sotva jsem vstala z postele, nebo přesněji řečeno, sotva jsem vstala z mrtvých. Právě o tomto zázračném ozdravení musím informovat svět.

„Na to nemám nervy. Přebíráš děti a teď jdu pro změnu spát já,“ hodí mi manžel po celodenní službě zase zpátky na krk domácnost a jde se uložit k spánku spolu s dcerou.

***

Vrtalo mi hlavou, jak to že jsem u nás tentokrát onemocněla já a ne muž, když já mám zelí a česnek, zatímco on párky s hořčicí. A myslím, že jsem na to přišla. Klíčem je ta poslední věta minulého odstavce. Můj muž chodí spát s dcerou. Někdy  v osm, někdy v devět večer, po desátý už ho každopádně nikdy bdělého nezastihnete. Ví, že ho dcera párkrát za noc vzbudí a že potřebuje těch svých x hodin spánku, aby dobře fungoval. Takže si chodí lehnout včas.

Zatímco já? Desetkrát za noc buzena synem chodívám do postele klidně až v jednu ráno. Vstávám unavenější, než jsem do postele lehala. Ne týden, ani čtrnáct dní nebo měsíc, ale už nejmíň od září. A to si říkám biožena. Je na takovém hazardování s vlastním zdravím ale něco přirozeného? Je tohle udržitelné a bio? Kážu tu cosi o zdraví, a přitom úplně igronuju signály svého zbídačeného těla? Vždyť moc nechybělo a musela jsem pozřít Paralen Grip!

A tak ani metráky domácího kvašeného zelí a poctivého českého česneku nezabránily tomu, na co dojede každý, kdo nenaslouchá přírodě ani zdravému rozumu – nezabránily nemoci.

Slibuju, že se (hned po dopsání tohohle článku. A dodělání videa…) polepším, a vás, lidi, taky moc prosím: Zahoďte večer ty svoje smartphony a jděte to zalomit. Je zima, čas krátkých dní a dlouhých nocí. Příroda má jasno v tom, co v tomhle období máme dělat.

Chřipková epidemie je jenom pro ty, kdo to jako já ještě nepochopili.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tak na zdraví a ať mi rostou!©

 

 

 

Jak jsem se stala profesionální matkou a YOUTUBERKOU (Zakládám YT kanál OPRAVDOVÝ ŽIVOT)

Napište komentář

- „Nestačí, že je na internetu popsaný náš osobní život…? Teď tam bude i natočený?“ -

architekt JK, manžel Slámy v botách 

Už je to tak, můj manžel se oženil úplně blbě. On – samotář bažící po životě na opuštěném ostrově –  spojil svůj život s novinářkou s blogerskými ambicemi. Hůř už mohl dopadnout jedině, kdyby si vzal youtuberku. Jenže přesně tou se od nového roku hodlám stát!

*****

„Se Slámou v botách to jde z kopce,“ konstatovala jsem onehdy,  když jsme s mužem zase typicky marnili večer. On na gauči s plackou v klíně gůgloval, já v kuchyni před monitorem klikala na něco na facebooku.

Ale jistě, že si oba dokážeme představit i zábavnější zakončení dne, jenže copak to jde s tím materiálem, co jsme vyfasovali za děti? Sotva jsme to starší naučili chodit spát v osm, je tu druhý expert. A coby typický mladší sourozenec posouvá laťku ještě dál; poslední dobou je Venda ochotný trávit večery jedině u mě v náručí. No jo, slyším teď svou maminku říkat: jak jste si to vychovali… To ale nic nemění na tom, že z volných večerů není poslední dobou nic, a co hůř – už nemám ani volné ruce. Zbyla mi jedna. Na klikání.

Foto: Sláma v botách

Bylo by vám pohodlné takhle spát?! Jemu bohužel je. Foto: Sláma v botách

„Já měla bejt programátor a ne spisovatelka,“ lituji se, zatímco si Vendu přehazuju z levé ruky do pravé, protože tu první už mám úplně odkrvenou a hrozí upadnout. K čemu mi je, že umím psát všema deseti? Momentálně závidím všem, kterým k práci stačí myš.

Podívám se zase nasupeně na sabotéra ve svém náručí. Do očí mu svítí monitor, je celej zkroucenej, ale přesto spokojeně spí. Když se ho ale pokusím přemístit do postýlky jen o pár metrů dál, nebo alespoň do pelíšku, který jsem mu zařídila přímo na svém pracovním stole (jak vidíte, jsem ochotná dělat kompromisy), okamžitě začne hulákat, jako kdybych ho předhodila starší sestře.

Foto: Sláma  v botách

Zlaté letní časy, kdy ještě spal v pelíšku. Foto: Sláma v botách

Když to takhle jde už několikátý (tý)den, mám chuť začít taky řvát, ať i o MÉ křivdě celá ulice ví. O další týden později už se mi ale ani brečet nechce. Zoufalství kulminuje. Začínám být odevzdaná, apatická. Místo barvitých souvětí odpovídám jednou větou.

„Verun, je mi tě líto,“ pozoruje můj profesní úpadek manžel. Tu hranou lítost mu nevěřím. Konečně se dočkal toho, že už nemůžu na internet psát žádné historky o naší rodině.

„To není pravda, náhodou mě fakt mrzí, že ti Venda brání dělat, co tě baví,“ snaží se mi manžel něco kukat.

„To by tě mělo mrzet,“ odsekávám, „protože jestli nezačnu zase rychle používat mozkové buňky, do léta zdementním.“

!!!

Neexistuje moc věcí, které by mého muže děsily víc. Myslím víc než ženy, které se při delším pobytu na mateřské postupně mění v profesionální MATKU. Kakání, očkování, BLW a montessori… no víte, co myslím.  Snažím se mu vysvětlit, že když od rána do rána neřeším nic jiného, je taková proměna nevyhnutelná a vlastně přirozená. To on chápe. A myslím, že mě svým způsobem i obdivuje. Nic to ale nemění na tom, že už se těší, až se vrátím do práce (na což se třeba já netěším vůbec) a historky, kolikrát Venda kadil a co krásného nám Liduška namalovala, začnu zase prokládat i něčím…. no, jiným.

„Kéž by se ti dalo nějak pomoct,“ začne muž zoufale protáčet závity.  Z mé hlavy se kouří taky. Už x-tý večer, x-tou noc. Coby profesionální matka v noci nespím. Jenom Venda si blaženě odfukuje zkroucený na mé zdřevěnělé paži. Ach jo, to zase bude třeskutá zábava před spaním.

****

Dny plynou a já pořád čekám na večer, který mé prokletí zlomí. Prozatím proklikávám fejs. Alespoň že lidi občas sdílej i nějaká chytrá videa a něco se dozvím, utěšuju se. Když se ohlédnu po manželovi, je na tom stejně. Právě se na své placce učí podle videonávodu bruslit.

„Ty, Kubo?“ napadne mě najednou trochu šílená, ale vlastně logická myšlenka. „Já už asi vím, co by se dalo s tím naším Vendou dělat,“ přemýšlím nahlas.

„Copak?“ vzhlédne ke mě manžel od bruslí. „Nějaká maminka radí, jak dítě odnaučit spát v náručí?“ slyším naději v jeho hlase. Kromě mé profesní nenaplněnosti ho trápí i to, že Venda očividně netouží mít další sourozence.

Je mi líto, že po této stránce ho musím zklamat. „To ne, spíš tu píšou, že pro jeho psychický vývoj je dobrý, když se mnou spí. Mě ale konečně napadlo, jak bych se i při tom mohla realizovat. Zrekvalifikuju se.“

Už jenom skutečnost, že jsem dokázala použít hned dvě takhle dlouhá cizí slova, je na aplaus. Počkejte ale, co já vymyslela. Je pravda, že poslední dobou nezvládám psát. Můžu ale točit. Videa o našem životě, která večer jenom naklikám na youtube. Bude to vtipný i osvětový a hlavně, zvládnu to levou horní.

Samým štěstím objímám manžela: „Budeme čeští Kardashianovi, akorát s míň dětma a víc eko.“ Měl by na mě být pyšný. Na profesionální matku slušný mentální výsledek.

Foto: Sláma v botách

Manžel alespoň uvidí, co tak jako celé dny dělám. Foto: Sláma v botách

****

 Takže co myslíte, že přišlo pak? Manželská krize, sprostá slova nebo alespoň tichá domácnost?

Byla jsem připravená bránit svůj nový výmysl spoustou citového vydírání, jenže ono se nedělo nic.

Můj muž, tradiční odpůrce mého blogování, muž tvrdící, že kvůli mě začne chodit kanálama, pouze prohodil: „Dělej si, co chceš, když myslíš, že to bude někoho zajímat…“ a dál v klídku pokračoval ve virtuální výuce bruslení!

A to je ono. Proč by to lidi zajímat nemělo? Určitě nejsme jediní zdevastovaní rodiče, kteří si pořídili děti a teď po večerech trčí u internetu, hledají informace nebo se chtějí aspoň nějak (za)bavit, když momentálně nemají lepší možnost. Lidi jako my jsou moje cílovka. A já nutně potřebuju nový projekt. A kamera se dá držet jenom jednou rukou. Howgh!

***

Na Silvestra se u nás staví moji rodiče, tak jim svůj nejnovější nápad líčím za čerstva. „Fantazíruje,“ omlouvá manžel mé blábolení, aniž tuší, že si právě na internetu objednávám stativ.

Na Nový rok ho natočím v posteli v jeho biopyžámku a večer zkusím záběry sestříhat.

Konečně se začínám na tenhle rok těšit, bude veselo.

K narozeninám dostal biopyžamo, k Vánocům bioponožky. Smích ho přešel ve chvíli, kdy do těch hadrů vlezl. "To je nejlepší dárek, který jsem od tebe kdy dostal!" Takže asi takhle, přátelé... Foto: Sláma v botách

K narozeninám dostal biopyžamo, k Vánocům bioponožky. Smích ho přešel, když do těch hadrů vlezl. „To je nejlepší dárek, který jsem od tebe kdy dostal!“ Takže asi takhle… Foto: Sláma v botách

***

Po pár dnech zápolení se střihačským programem (pro začátek volím ten nejjednodušší – youtube video editor) zvu manžela na premiéru svého prvního filmu: minutového videa naší dcery při bobování. Pouštíme si ho asi pětkrát a smějeme se. Protože známe Lídu. 

„Hezký, akorát furt nevím, proč by tohle mělo zajímat i někoho dalšího. To lidi nemají nic lepšího na práci, než špízovat cizí životy?“ zakončuje manžel skepticky mou první projekci.

No jasně, že má pravdu. Srandičkami z našeho rodinného života taky nikoho zásobovat nebudu, ty si schovám jednou k napsání. I tak mám ale co sdílet. O zahrádce už po pár letech pokusů a omylů něco vím a témat se za tu dobu přidalo mnohem víc. Pamatujete třeba moje mytí vlasů žitnou moukou? (článek ZDE) Syna jsem zase naučila už od porodnice kadit do nočníku. No a třeba včera jsme s dcerou vyráběly ptačí krmítko – bez vrtání a jediného šroubku, aby to zvládla i ona. K tomu mám solidní praxi v pečení chleba (článek ZDE), výrobě ekologického pracího slizu, tvorbě více či méně povedených eko-dekorací a co já vím, co ještě. Máma říká, že jsem exot, a manžel zase, že internetem se živí spousta hloupých lidí, tak proč mám zůstat pozadu.

Youtube je plný dokonalých videí dokonalých lidí – rovnou říkám, že do tohoto sektoru se vůbec nebudu pouštět. Mám svou kamerku v mobilu a po porodu kila navíc. Když to vyjde, zkusím se před natáčením učesat. Ale momentálně jsem vděčná jen za to, když se mi podaří dožít v jedné mikině do večera, aniž mi ji někdo pozvrací, počůrá, polije, vopatlá. A nejhorší je, že někdy si ji vopatlávám už i sama! Jedno dítě po mě celý den furt něco chce a druhé po ně furt něco chce v noci – to jsou výchozí parametry, z nichž musím vycházet.

Moje videa holt teda budou neučesaná, ale taková je (moje) realita. Budou o opravdovém životě, jak ho žijeme. O našich pokusech žít soběstačně, udržitelně, tvořivě… prostě opravdově.

Stačit by k tomu měl můj levný telefon a pár kliknutí myší. Tak vy prosím taky klikněte…. kanál OPRAVDOVÝ ŽIVOT. Subscribe!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

P.S. Manžela v pyžamu jsem zatím nenatočila, zato syna na nočníku jo. Coby profesionální matka mám prostě tahle témata.

P.P.S.  Omluvte případné překlepy a chyby v tomto článku. Psala jsem ho jednou rukou.

Foto: Sláma v botách

První video vzniklo původně jen pro soukromé didaktické účely, ale třeba zrovna nemáte večer „nic lepšího na práci než špízovat cizí život.“ :-) Foto: Sláma v botách

MINUTOVÉ VIDEO: Poslední bobařka ve městě
Foto: Sláma v botách

Pokud se vám toto video zdá amatérské, je to tím, že jsem amatér. Foto: Sláma v botách

A DALŠÍ RYCHLOVKA Z MÉ DÍLNY: DIY krmítko z aromalampičky (točí Sláma v botách & dcera)

A když už jsme u těch odkazů, přidávám ještě FB stránku vlogu Opravdový život:

@vlogopravdovyzivot

Tak ať mi rostou a ať se mi točí!©

Cena chleba: kolik (mě) stojí domácí BIO chleba z jednozrnky

3 komentáře
„Paní, co tam máte, slona?!“ hudruje kurýr, který dnes patrně vyfasoval ten nejtěžší „balíček“ ve městě a vleče se s ním sto metrů přes celou ulici až k našemu domu. Tam čekám na prahu já, mamina s miminem v náručí, a snažím se vzbuzovat soucit.

Kurýr pochopí. Šance, že bych si sama dotáhla tu bednu z jeho dodávky do svýho baráku a on tak mohl hned vyfičet na další adresu, tu prostě není.

„Jste zlatej, milionovej,“ zasypávám alespoň poslíčka díky. Má tak hubené nohy, že se bojím, že ho zásilka překlopí. Flákne s ní hned za dveře a já přemýšlím, jestli mu mám, nebo nemám říkat, co v tom „zatracenym balíku“" je.

Upřímně, já jsem tu bednu čekala ještě mnohem větší.

Cože jsem si to totiž zase objednala? 
Foto: Sláma v botách

Hledá se bezpečné uložiště pro tento poklad, značka: suché a bez myší. Foto: Sláma v botách

Po zkušenosti z loňska jsem letos nehodlala nechat nic náhodě, a tak jsem si koncem roku gůglila, který e-shop nabízí nejvýhodněji obilí, a poslala veleobjednávku. Poklad konečně přišel. Přesně 39 kilogramů zrní, převážně pšenice jednozrnka, ale i nějaké jáhly a žito. Dle mých propočtů by to mělo stačit na pečení chleba třikrát týdně až do příští sklizně.
Foto: Sláma v botách

Jednozrnka se nedá sehnat v podobě mouky, pouze celá zrna, nutností je tedy mlýnek. Některé farmářské prodejny ho mají k dispozici, můžete si namlít tam. Čerstvá mouka je hodnotnější, zdravější a údajně má i lepší pekařské vlastnosti. Mně se z ní  péct daří. Foto: Sláma v botách

Pamatujete si moje loňské předsevzetí? Do roku 2016 jsem vstupovala s tím, že chci zase začít péct kváskový chléb. Kdysi jsem vystupovala v dokumentu na tohle téma (článek Tajemství chleba) a přišlo mi celkem blbé, že než se film dostal na veřejnost, já mezitím chleba přestala péct. Loni jsem do toho teda znova šla. Jenže! Jenže!! Už od jara jsem byla při pečení odkázaná na jednozrnku z Německa, protože českým farmářům prostě došly zásoby. A to se mi teda protočily panenky a prohnula peněženka. Na kolik peněz pak vycházel jeden upečený bochník, jsem si radši ani nepočítala, abych neděsila sebe, natož pak manžela.

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie, k vidění ZDE.

 

Tahle chyba už se nesmí opakovat, opakovala jsem si celou dobu a udělala si na tenhle rok včas železné zásoby.

Letos tedy budu pro rodinu péct chleby z české jednozrnky od Pro-Bio. Přeju si, abych s ní byla stejně spokojená jako s tou od německých sousedů (zrní bylo kvalitní, nekazilo se). Prozatím jsem spokojená s cenou. Ta je o dost přijatelnější + odpadla drahá doprava ze zahraničí a platební bankovní poplatky.

Na kolik teda takový jeden český jednozrnkový bochník vyjde?

Propočet bude pouze orientační, ale snad se v něm zásadně neseknu.

Z jednoho kila jednozrnky napeču 3 bochníky. Plus 110 g žita do každého bochníku – kvásek totiž zadělávám žitný. Mák na zdobení chleba jsem vypěstovala svůj, no a náklady na sůl a kmín snad ani počítat nelze – půl haléře? Co nedokážu odhadnout, je energie na rozpálení trouby. Peču na 230 stupňů cca 10 minut, poté stahuji na 200 stupňů asi tak 20 – 30 minut. Je-li tu někdo, kdo by to dokázal spočítat pro elektrickou troubu, dejte mi prosím vědět.

Takže:
jednozrnka: gastro balení 180 Kč / 3 kg   – děleno třema, děleno třema: 20 Kč / bochník
žito: gastro balení 90 Kč / 3 kg – děleno třema, děleno devíti: cca 4 Kč / bochník
elektrická energie: ??
časová investice: zadělání kvásku cca 2 minuty; mletí mouky, hnětení těsta a plnění formy 8 – 10 minut (Klasická žena u toho samozřejmě ještě zvládne telefonovat, krmit mimino příkrmem, druhému dítěti odpovídat na proudy otázek a rozmýšlet, do čeho se pustí, až dá těsto kynout na topení…)
koeficient radosti: deset z deseti :)
SUMA SUMÁRUM: DO 30 Kč se s jedním bochník vlezu!
Foto: Sláma v botách

Peču třikrát týdně, rychle mizí… Foto: Sláma v botách

Je to za domácí chleba málo, nebo moc? Bavíme se o domácím chlebu z těch u nás nejšpičkovějších BIO surovin. O chlebu, za který byste v obchodu typu Country Life nebo Sklizeno dali stovku, ani nevíte jak…

Náš týdenní výdaj za pečivo je tedy pro celou rodinu 90 korun a líbí se mi na tom ještě skutečnost, že nemusím věčně běhat do obchodu. Ono nakupování s dětma stejně není med a čelit škemrání o kindrvajíčka teprve nepotěší.

Odhaduji, že loni jsem napekla nějakých 100 – 150 chlebů. S pečením jsem začala až v únoru a kolem porodu jsem měla výrobní výpadek. Letos by to tedy mělo být ještě víc bochníků. Pečení chleba je pro mě rutina a současně veliký relax. Nic už nevážím, neodměřuji, jak říká můj chlap, „mám to v paži“, pečení ve formě na moskevský chlebík se ukazuje být blbuvzdorné a vyžaduje jediné – funkční kvásek. Pak se snad ani nedá nic zkazit. Na což ostatně po 100 – 150 bochnících přijdete taky. :) Jen bacha na to, že vůně, která se při pečení line domovem, je návyková.
Namazat si máslo na ještě teplou patku…mmmmm… nevím, kolik chlebů bych musela ještě upéct, aby se mi tahle chuť přejedla.
Zatím se s mužem a Liduškou o ty teplé patičky pereme. A nejhorší je, že už nám dorůstá další chlebožrout!
Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Lidka, 11 měsíců. Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto: Sláma v botách

A o čtyři roky později její bratr. Foto: Sláma v botách

Do letošního roku vstupuji opět s pár předsevzetími. Za prvé se chci naučit šít a mým prvním projektem budou lněné pytle na obilí, luštěniny a další jídlo. Chci totiž konečně nakupovat „bez obalu“ (bezobalu.org) – mimo jiné protože mě nebaví běhat furt tu dálku ke tříděným popelnicím.
Foto: Sláma v botách

Přírodní len, vyšší gramáž, snad se osvědčí. Foto: Sláma v botách

Druhé předsevzetí je záležitost čistě pracovní. Když se (mi) bude všechno dařit, už brzy na tomhle webu najdete různá videa z mojí kuchyně: třeba o pečení chleba, polopaticky, jednoduše, já a Lída v akci.

Aby bylo jednou pro vždy jasno, že kváskový chleba není věda, ale otázka pár minut a zvládá to i děcko (čtyřleté).  Takže zájemci o kvásek, hlaste se…

Foto: Sláma v botách

Tahle plechová forma na chleba už něco pamatuje. Je stále v nasazení. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… hladových krků přibývá… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Zuby nemá, ale s chlebem už si poradí. Co nespolkne, to rozdrobí, říkejme tomu biomodelína. :) Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… a biomodel. Foto: Sláma v botách

 

Ať mi rostou! ©

#Plodný a úrodný! A vyklidněný…

2 komentáře

Jestli o mém roce 2016 něco platilo, tak rozhodně tohle.

Na naší rodinné komunitní zahradě v K. jsme toho letos opravdu sklidili požehnaně. Moje zásluhy jsou na tom ale minimální až mizivé. Já plodila jinak.

***************

Asi za to mohlo hlavně deštivé léto, že se letos na zahradě všemu dařilo.  Brambory, řepa, fazole (ano, já se dočkala toho zázraku), mrkev, cibule… Sklidili jsme dokonce i pár melounů. Neurodily se jen cukety, kterými nás ale zasypávali ostatní zahrádkáři z rodiny, a patisony. Ty nejím, tak mi to bylo jedno. Na konci podzimu jsme ještě přivezli z D. tři metráky jablek na mošt a těmi krásnějšími zaplnili všechny lísky ve sklepě (děkuji, potlesk je na místě). A bylo. Bylo po sezoně.

Foto: Sláma v botách

D.-cké jabloně rodí jenom jednou za dva roky, ale to pak pořádně. Máme mošt z tří metráků jablek z našich starých, nikdy nijak chemicky neošetřovaných jabloní. Troufám si proto na hrdý nápis BIO. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A tady ukázka z fazolové sklizně. Vypěstovali jsme pět různých druhů fazolí, na názvy se ale neptejte, nějak se nám to na záhoně pomíchalo a možná i zkřížilo. Foto: Sláma v botách

Letošní léto, které jsem prožila u svých rodičů, pro mě bylo cenné hlavně coby příležitost pozorovací. Viděla jsem, kterak vlastně můj táta v K. zahradničí, a docela mě potěšilo, že to k permakultuře nemá daleko. Vyslyšel moje přání pěstovat letos úplně bez chemie a myslím, že byl sám překvapený, že se nám i přesto urodilo. Tedy, on to viděl tak,  že rajčata by bývala možná popraskala plísní až později (deštivé léto…) a že možná ve skleníku mohlo být víc okurek i brokolice.  (Skleník ale obecně není moc permakulturní.) Já ale doteď vidím ty koše sklizených rajčat, která jsme ani nestíhali jíst, a svou komoru, která je i letos plná sklenic se zavařenou rajčatovou šťávou. Vydrží určitě na celý rok.

Zavařovací hrnec vůbec trhal rekordy a my s mužem byli svědky toho, co to znamená, když mým rodičům vypukne okurková sezona. Obden na kuchyňské lince přibývaly nové řady zavařených okurek v láku, a teprve když do sklepa zmizelo těch povinných aspoň 70 lahví („to vám připadá hodně?“), konečně z rodičů opadl stres z hrozícího hladomoru a mohli si léto začít užívat.

A jak jsme v uplynulém roce pokročili na našem novém pozemku ve V.?

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Stihli jsme toho hodně, i když jsme – jste - možná čekali, že toho zvládneme ještě víc. Dlouho nám ale trvalo ujasnit si, jaký dům tam vlastně chceme mít. A jakou zahradu kolem něj. Taky jsme došli k závěru, že svůj budoucí domov nechceme budovat ve stresu z toho, že musíme co nejdřív bydlet. Mohli bychom po zbytek života kvaltování litovat.

Zahradu jsme vyklestili a zúrodnili – brambory se na ní urodily jako dělové koule! – hráškový záhon plodil, travička vyrostla, keře ostružin a malin se také uchytily (bodejď ne, takový plevel :-)). Dýně horkotěžko, ale přece jen dozrály. A nějaké základy budoucího stavení nakonec taky stojí. Takže, je to málo, nebo moc?

Myslím, že na rodinu s malými dětmi tak akorát. Život není závod, učíme dceru, ale sami každou chvíli soutěžíme s časem. Teda, soutěžili jsme. Druhé dítě v rodině nás značně zpomalilo. Můj muž se díky tomu dočkal štěstíčka, že manželku a děti nachází večer na stejném místě, kde je ráno zanechal, a nepřestává za ten zázrak děkovat. A já momentálně nemám sílu snít o čemkoliv adrenalinovějším než o dvou hodinách souvislého spánku. Vím, že v nějakém paralelním vesmíru ještě takové blaho existuje! :)

Barák v roce 2017 tedy určitě nepostavíme, ale protože je to nejspíš jediný dům, který si kdy budeme stavět, chceme, aby nás budování hlavně bavilo a aby už cesta byla cíl.

Dvacet minut před půlnocí jsme si tak s mužem přiťukli hrnkem s vodou, popřáli si plodný, úrodný a vyklidněný rok 2017 a šli spát.

Ať nový rok přinese dostatek úrody a příjemnou cestu k vašim cílům i vám!

Vaše (usínající silvestrovská) Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi rostou ©

 

 

 

9 LIDÍ POD STŘECHOU! O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů

15 komentáře
Už dlouho vám dlužím odpověď na otázku, jak jsme si užili léto, co zahrada, statek, jak si žijeme. Chtěla jsem to zodpovědět už dávno. Jenže nám do toho přišlo stěhování…
Stěhuju, stěhuješ, stěhujeme. Foto: Sláma v botách

Stěhuju, stěhuješ, stěhujeme. Foto: Sláma v botách

Slyšeli jste někdy o disfrutalismu? Ten název je šílený, ale vlastně nejde o nic, co by neznaly ještě naše prababičky. Rodiny žijí po kupě, pomáhají si s vařením, polnostmi, dětmi, vlastně kdečím – aby si ulehčily život. Aby přežily. Začínám zjišťovat, že lidstvo udělalo velký krok zpátky, když tenhle systém opustilo jen proto, že přežít se dnes dá i bez jediného hektaru a hlídací prabáby na vejminku.

Na jaře jsem vyhlásila akci stěhování k rodičům a odstartovala tak novou éru naší rodiny: éru disfrutalistickou. Víc lidí prý vykoná víc práce a má pak víc času na zábavu a odpočinek. No… Nejprv ale to stěhování.
Společně vypěstované melouny - sladké plody tohoto léta u rodičů. Foto: Sláma v botách

Společně vypěstované melouny – sladké plody disfrutalistického léta u rodičů. Foto: Sláma v botách

Čtyři letní měsíce, strávené u mých rodičů na vsi, utekly jako voda. A byly naprosto bezvadný, lebedila jsem si po celou dobu.
Jojo, bezvadný, souhlasili rodiče. Když jsme jim zmizeli z domu, mamka zase vrátila na stůl ubrus, naleštila kamna a pustila si Ulici.
Já ale trvám na tom, že nám soužití klapalo, a při poslední společné večeři jsem tak nešetřila optimismem. „Uvidíte, že na to jednou budeme všichni vzpomínat jako na nejlepší léto. A příští rok bychom to klidně mohli zopakovat,“ zasnila jsem se nahlas.
Následovalo ticho… načež to s mým mužem málem šlehlo.
Ne že by se mu u mých rodičů nelíbilo, ubezpečoval mě vehementně, ale „jednou stačilo a doma je doma“.
Foto: Sláma v botách

Kde domov můj??? Foto: Sláma v botách

Doma je doma… to bohužel nemohu podepsat. Kde já mám totiž vlastně domov? Po dětských létech, kdy jsem v tom měla zcela jasno, následovaly roky plné stěhování. Na kolej. Na jinou kolej. Na byt. Zase na další byt. O víkendu zmizet z Prahy za rodiči do rodného města a na vesnici, kam se rozhodli vrátit.
Foto: Sláma v botách

Teoreticky v tom máme jasno. Prakticky se tenhle věnec pořád stěhuje od jedněch dveří ke druhým. Foto: Sláma v botách

 

Nakonec jsem podobný nápad dostala i já. Vrátit se. Praha je Praha, ale pro člověka, který se čím dál víc vzhlíží v přírodě a její jednoduchosti, je trochu moc nepřírodní. Proto jsem po deseti letech v metropoli zavelela k návratu. Kam? Kam jinam než do mého rodného bytu v městečku L., 4. patro, sídliště.

 

Nechci znít nevděčně, byla jsem vážně ráda, že se vůbec mám kam vrátit. Pocit, že jsem “zpátky doma“, se ale nedostavil. A tak, přestože jsem v tom bytě vyrostla a byly to možná nejhezčí roky, slýchal můj muž ode mě už zase, že “to není ono„, že „balkon je mrňavý“ a vůbec „zahrada a les a všechno!“
Buď mám tak silné kouzlo osobnosti, nebo jsem nesnesitelně otravná, ale mé soustavné kňourání loni slavilo úspěch. Je tomu přesně rok, co jsem manžela donutila koupit nám jako ten konečně ideální, vysněný a perfektní domov jakýsi zarostlý pozemek s padající stodolou a strašidelným domem plným harampádí, to vše uprostřed vísky čítající 50 obyvatel a asi 100 chalupářů. Hurá! (článek Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu) Od té doby tam manžel dře víkend co víkend, konec lopoty v nedohlednu.
 
Kompenzace sedavého zaměstnání, já to s ním vlastně myslím dobře. Foto: Sláma v botách

Kompenzace sedavého zaměstnání, já to s ním vlastně myslím dobře. Foto: Sláma v botách

„No jo, ale kde budeme žít do té doby?“ vznáším všetečnou otázku, sotva prvotní nadšení opadá.
A je to tady zase.
„Tvoji rodiče žili v paneláku dvacet sedm let a byli šťastný, tak proč ty nemůžeš vydržet jenom pár let, než zrekonstruujeme tu naši ruinu?“ obořil se na mě manžel už napůl naštvaně, napůl zoufale.
„Jakejch pár let? Doufala jsem, že do roka to máš postavený. Od čeho seš architekt?“ nešetřila jsem ho však ani teď. Než mě stihl zabít, oznámila jsem mu důležitě, že jsem znovu těhotná, ale  že nemusí panikařit, protože už jsem to vymyslela.
Tím „to“ byl myšlen nápad přestěhovat se s pár kufry nejnutnějších věcí k mým rodičům na ves. Coby mistryni v citovém vydírání mi to prošlo u muže i u rodičů, ale s podmínkou, že “jde o přechodné řešení na tohle léto.“ Konec idyly na venkově byl předem stanoven na 30. září a jak už jsem psala, uteklo to…
Foto: archiv Sláma v botách

Jak už jsem psala, rodiče nám na léto půjčili svůj dům. :) Foto: archiv Sláma v botách

„Nechci žít v paneláku,“ navazuji tedy zase tam, kde jsem v květnu skončila. „Nenávidím tě,“ ulevuje si opět manžel, “co mám podle tebe dělat, rozkrájet se?!“
„Děti potřebují přírodu už teď!“ nenechávám se odradit od lezení na nervy.
A to už manželovi bouchly saze. Začal totiž správně tušit, že pokud něco nevymyslí, příští rok ho letní bydlení u tchyně a tchána opět nemine. Aby těmto vyhlídkám předešel, převezl tentokrát on mě. A musím uznat, že překvapil.
Jednou v září přijel můj muž z práce k našim a zcela nepřipravené na podobné vtípky mi s ledovým klidem oznámil: „Tak se odtud začni pakovat, ženo. Všechno už jsem domluvil. Od října budeme bydlet s mým bráchou a tátou.“ Načež si vítězoslavně sbalil batůžek, s nímž se před pár měsíci k mým rodičům přistěhoval on, a celý šťastný ho hodil do auta.
****
Vím, že si teď asi říkáte něco o božích mlejnech a že dobře tý ženský tak. Já se ale rozhodla čelit realitě důstojně.
„Budeš muset přestěhovat celej náš byt,“ upozorňuji pouze na určité slabiny velkolepého plánu.
„Ano, s tím počítám,“ odpovídá Zoro ledabyle.
„A tvůj táta… některý jeho věci budou muset z baráku zmizet, jinak se tam nehneme,“ trvám na další komplikaci. Manžel mě ale zase ubezpečuje: „Už jsem ho o to požádal.“
„A tvůj bratr s naším přistěhováním taky souhlasí, jo? A Maruš? (švagrová)?“ Nemůžu uvěřit, že bych nenašla alespoň nějaké spojence.
Manžel se na mě ale jen nepokrytě drze usměje a opáčí: “Ti se na tebe vyloženě těší.“
Foto: Sláma v botách

Kolikáté je to už stěhování?! A tentokrát s dětmi. Stejně jako v zahradničení ani v organizovaném balení nejsem přeborník. Foto: Sláma v botách

 

A tak nás na konci září čekalo další, tentokrát mnohem náročnější stěhování během půl roku. Po paneláku ve městě a po podkrovním hnízdečku u našich na vesnici se naším novým domovem stala v říjnu třípatrová řadovka zase zpátky ve městě.
Jak už jsem ale naznačila, jeden háček to má. Nebo výhodu? V tom krásném rodinném sídle žije ještě dalších pět lidí…
Pro začátek trocha matematiky. Foto: Sláma v botách

3 patra, 1 střecha, 9 lidí. Foto: Sláma v botách

Pro začátek trocha matematiky. Přízemí obývá manželův bratr s rodinou, v podkroví má kutloch tchán, my se máme přistěhovat do mezipatra. Celkem tedy 9 lidí, z toho 4 děti (0, 2, 4 a 4 a půl roku),1 střecha, 1 garáž, 5 aut a dvorek 10 x 10 metrů. A pes. Začíná se tu rýsovat další disfrutalismus…
Ponechme prozatím stranou otázku, jak se tolik lidí sžije a jestli si náhodou nepolezeme na nervy. Takové blbiny se začnou řešit, až na to bude čas. A prostor! Pro začátek totiž musíme vyřešit složitější rébus: jak do baráku plného lidí, věcí a vzpomínek vměstnáme ještě celý obsah našeho 4 +1 bytu.
Jeden věšák pro devět lidí. Jednou na někoho spadne - a zabije ho to. Foto: Sláma v botách

Jeden věšák pro devět lidí. Jednou na někoho spadne – a zabije ho. Foto: Sláma v botách

 

„Já vám dům trochu vyklidím,“ dušuje se tchán sebevědomě – v tom muž nelhal -, akorát nevím, kam chtějí pánové obsah všech tátových komod, šaten a skříní přemístit. Věnovat charitě? Vyhodit? Oni a vyhodit?
„Ale ne, to se odveze do D.“ vysvětlují mi dvouhlasně.
Ach, ano. Existuje jenom jedna možnost, kde končí všechny věci, kterých se manželova rodina prostě neumí vzdávat. Dům manželovy babičky – tchánovy matky – v D. Je tu několik pater a k tomu obří pozemek s dílnami, kurníky, chlívky, dřevníky, prostě samé úložné prostory. Všichni v rodině to vědí. A tak na této soukromé skládce končí nejvšemožnější skvosty, které „je škoda vyhodit“, protože „by se ještě mohly hodit“. Někomu. Někdy.
Akorát ty věci už nikdy nikdo v panujícím bordelu v D. znova nenajde!
„Nemůžete přivézt do D. další krámy, vždyť víte, jak to tam vypadá!“ snažím se zastavit nadšené stěhováky, ale tchán za sebou zavírá dveře plného auta. „Těch pár přepravek už se tam ztratí.“
No, tak ano, v TOMHLE má svatou pravdu.
***

Sedím zavalená taškami a ze všech stran mě pozorují věci. Jsou všude. Skříně jsou plné, špajz, šatna, komora. Středoškolské učebnice, skripta, šaty z tanečních, lístky z kina, fotky z dovolených, oblečení, které už nenosím (ale třeba ještě budu), kosmetika, kterou (už) nepoužívám, léky, které (už) neberu. Nabíječky k mobilům, které dávno neexistují, klubka neznámých kabelů, baterie, které možná jsou, možná nejsou nabité… Prodlužovačky, kancelářské šanony, krámy, krámy, krámy. Moje krámy. Úspěšně střádané po mnoho let, cestující se mnou od domova k domovu. V posledních pár letech k nim navíc geometrickou řadou přibývají další, úplně nové nesmysly pořízené či obdržené pro naše děti.
Všechny tyhle věci jsou tady, není je kam dát a další se valí. Nezvládám to. Na stěhování jsme si vyhradili čtyři dny – dnes je ten čtvrtý den.
„Můžeš mi říct, proč všichni máme tolik věcí?!“ hroutím se, když manžel i celý následující týden přiváží z bytu ikea tašky plné pokladů.
V noci sedám k počítači a datluju jeden inzerát za druhým. O některé kousky má zájem charita, kde ale najít čas vše roztřídit, napytlovat…
Ze všeho nejradši bych všechno naložila tak, jak to je, a prostě to nechala zmizet.
„Ségra, co budete chtít k Vánocům?“ pípne mi do toho chaosu zpráva od bráchy.
„Cože?!?“ To je snad provokace.
„NIC! Nechci hlavně nic!!“ zalomím rukama, protože na mě právě spadla taška s nikdy nepouštěnými DVDčky.

„Víš jaká by byla škoda to vyhodit?“ vytáhle manžel z hromady svou diskografií Karla Kryla a začne se s ní mazlit. Správně vytušil, že jsem ve stavu odnést ji k popelnicím.
„Prosimtě, kdy sis to naposled pustil?“ sprdnu ho. Nechápu, proč se musí chovat jako malý dítě.
„Dneska si to pustim,“ vytrhne mi manžel noty a cédéčka z ruky a pak si večer opravdu brnká na kytaru.
Foto: Sláma v botách

Mozart našel své ztracené noty. Aspoň k něčemu stěhování bylo. Foto: Sláma v botách

Jde mi na nervy. Chci už mít stěhování za sebou, ale jsem tu asi jediná s takovým tahem na branku. Poté, co si manžel přestěhoval postel, počítač a motorku, získal pocit, že má splníno a ostatní se může „dostěhovat časem“.

„Kdy?! Řekni mi kdy jako?! To to budeme stěhovat ještě na Mikuláše?“ naléhám, protože nechci  zbytečně protahovat provizorium. A abych muže citově vydírala, sama v následujících (tý)dnech tahám tašky těžké, že se mi pod nima nohy kroutěj. Já, kojící matka, která v noci nespí.
Z obýváku mě ale jen vítá kytara. „Podivej, já našel svoje noty ke Queenům! To jsem poslouchal na gymplu…“

Radši mizím, nebo celej barák vyhodím do povětří.
Na chodbě se bohužel srazím s tchánem. „Nechceš úplně nový skleničky na whisky?“
Podívám se na něj, jestli to myslí vážně. Myslí to vážně. Rezignovaně mávnu rukou: „Víte co? Odvezte to do D.“

****

Druhý den narážím na tchána zase. Konečně se dává do „čištění“ šatny. Každou chvíli odtud vylézá s novým návrhem, načež se zase zkroušeně zanořuje. Udat se mu u mě podaří pouze teplákovku, která je patrně ještě po něm, když chodil do Sokola.
„Budiž, pro Lídu na tahání do lesa…,“ neochotně si ji od něj beru, ať mu udělám aspoň nějakou radost.
Ale těch PATNÁCT čajových servisů, které také objeví, odtud musí zmizet. Jako by nestačilo, že na chodbě stojí tři skříně narvané prostěradly, ručníky a povlečením, které mi tu zůstanou, protože  „kdyby se to vezlo do D., sežraly by to myši“.
„A seš si jistej, že se nám tolik prostěradel bude někdy hodit?“ ptám se manžela, protože - jen tak mimochodem -, máme i svoje vlastní.
„Co ty víš, třeba jednou budeš chtít pronajímat hostům pokoje a ještě budeš ráda, že tolik ložního prádla máš,“ vysvětlí mi manžel.
A to je taky pravda. Pokud bychom někdy zdědili Hilton, jsme vybavení.
Foto: Sláma v botách

Jeden z trezorů plných ložního prádla neboli zásoby na věčné časy a déle. Foto: Sláma v botách

„Nepočítej s tím, že si nějaký ty vaše krámy vezmeme k sobě my,“ varují mě rodiče, když přijedou na návštěvu a pro nevybalené tašky ani nemohou vyjít po schodech.

Ne, ani mě nenapadlo, že by naši mohli mít o přechovávání našeho bordelu zájem. Jejich pozemek v K. je sice jen o něco menší než skládka v D., proměnit ho na depozitář Národního muzea však naši zarytě odmítají. V domě mých rodičů nenajdete jedinou věc, kterou by nevzali aspoň jednou za rok do ruky. Máma je mistryně světa ve vyhazování a táta králem bazoše. Žádné sentimentální ohledy, skladování svatebních šatů nebo ubrousku z restaurace, kde jste byli na prvním rande… Toho jsem schopná já, ale máma? Ta vyhodí i jídlo ze stolu dřív, než ho stačíte dojíst.

„To ale taky není správný. A ekologický,“ rýpe si manžel, místo aby radši mlčel.

„Ekologický by bylo si vůbec žádné krámy nepořizovat! Ale to zrovna my dva moc neumíme. A vůbec, proč se hrabeš v tom kufru?“ všimnu si, že manžel znovu otevírá loďák s oblečením pro charitu, který jsem po několika dnech konečně nachystala k odvozu.

„No prosímtě, ty snad chceš vyhodit moje starý slipy?“ ohrazuje se muž nespokojeně a začíná z kufru pro potřebné zachraňovat části své garderoby.

„Samozřejmě, že je chci darovat. Copak ty je nosíš?“

„No… ale..“

„Ale co?“

„Mohly by se jednou hodit… Vendovi, až vyroste.“

„Ale to bude za DVACET LET!“

Marnost, to je jediné slovo, které mě napadá. Odteď vyhlašuju přísný zákaz pořizování čehokoliv! Kdo mi ještě něco nového přitáhne do baráku, toho odtud vyrazím. A Vánoce škrtám. „No ne, švagrová, ale něco vám přece dát musíme?“ nachomýtne se k mému běsnění švagr. Podívám se na něj a povídám: „MNĚ… dejte SVATEJ KLID.“

Foto: Sláma v botách

Cedule na dveřích tchánova kutlochu. Mám chuť pověsit si ji přes prsa. Foto: Sláma v botách

 

***

Jestli jsem si myslela, že situace už nemůže být hustší, nevěděla jsem, s jakými zprávami se manžel a tchán vrátí večer z D.

Táta rovnou zalézá do svého kamrlíku pod půdou, zatímco manžel se kolem mě začíná ometat.

„Večeře není, jestli se chceš zeptat. Jak vidíš, tak stále vybaluju…,“ okřiknu ho rovnou, aby si snad nemyslel, že jsem v tom zmatku ještě stihla navařit.

On ale vytáhne těžší kalibr. „Musíme k vašim do baráku uložit naše skříně. V D. došlo místo.“

Ale ne, směju se, tohle na mě nezkoušej. Na humor tohoto typu nemám náladu. „Jak došlo místo? Koukejte tam ty skříně odvézt, až je byt konečně dovyklizenej.“

Manželův obličej je ale úplně kamenný. „Říkám ti, že do D. se už definitivně nic nevejde. Je konec. Táta z toho dneska málem zkolaboval.“

Počkat, počkat, počkat…. těch informací je nějak moc. Pozemek v D. je přece nafukovací. Jako rodinné skladiště slouží už mnoho desítek let. Dá se tam najít nepojízdný traktor, kus žebřiňáku, postroje na koně (nikdo si tam žádného nepamatuje), třicet železných motyk bez násady, padesátilitrové konve na mlíko (ani krávy tam nikdy nebyly), tisíce a tisíce zrezlých hřebíků, matiček, šroubků, vrutů, průřez dětskou i dospělou módou a obuví za posledních sto let, lustry, kafemlínky, židle s různým počtem nohou, nábytek krásnej i úplně prožranej červotočem… prostě cajky všeho druhu, které už nikdo nezvládne roztřídit, i kdyby na tom pracoval odteď až do důchodu.

Tak jak je sakra možný, že místo dojde v D. zrovna ve chvíli, když tam potřebuju něco uložit JÁ?!?

„Ty skříně tam narveš,“ rozkazuju třesoucím se hlasem, protože tuším, že na spadnutí je strašnej průser. „Nemůžeme naše krámy vnutit k našim. Vyděděj mě,“ zhroutím se doprostřed svého majetku. Tohle stěhování je fakt zlej sen. Manžel si ke mně přisedá a chlácholí mě: “Jsi jejich dcera, pomůžou ti.“

Podívám se na něj. Ano, není nic, co by pro mě rodiče neudělali. Klidně nás u sebe v létě nechali bydlet, trpěli naše neustálé větrání a vaření, nezavřená vrata, Lídy hluk, bordel. Už tři roky mi pomáhají s pěstováním a málem jsem jim v baráku porodila. Ale udělat si z domu skladiště, tohle pro mě mistryně ve vyhazování a král bazoše prostě neudělaj. Vím to, ale nevím, jak to vysvětlit muži.

„Ale oni musej, Verun. V D. se dneska děly strašný věci. Táta chtěl rozštípat židle,“ vysvětluje mi muž, k jaké tragédii málem došlo.

No, nechci to zlehčovat, ale zrovna židlí je v D. nejmíň padesát.

„No právě!“ chytí se toho hned manžel. „My jsme tam vezli ty přebytečné židle, které jsi v baráku nechtěla. (Jo jo, patnáct židlí mít v jídelně nepotřebuju.) Jenže když jsme je chtěli složit ve strojovně, už tam na ně prostě nebylo místo. Zato se všude válel samej čajovej servis. Nakonec táta přece jen vymyslel, kam by je ještě mohl vrazit. Tak se s nimi zase vlečeme jinam a víš ty, co vono tam stálo? Dalších patnáct, těch úplně samých židlí! To tátu dorazilo. Začal vykřikovat, že je všechny rozštípe. Jenže se tam zničehonic objevila babička a začala je bránit vlastním tělem.“

„Proč proboha? Copak babička není ráda, že by se v D. konečně začalo s těma věcma něco dělat?!“ nechápu.

„Babička?!“ zachechtá se manžel ironicky. “Ta když mě přistihla, jak táhnu ke kotli bednu se starejma hadrama, skočila po ní se slovy: ,To chceš spálit takový krásný svetry?´ Povídám: ,Ale babi, mám doma deset mnohem lepších svetrů.´ Za to mi málem nafackovala. ,Cože máš?! Válku na vás, holomci!´“

Chytám se za hlavu a přitom umírám smíchy. Jakým omylem, jakým ironickým nedopatřením se mohlo přihodit, že jsem se zrovna já, dcera svých rodičů, přivdala do takovéhle mamonářské famílie!

****

Foto: Sláma v botách

Chodba proměněná ve spižírnu… Foto: Sláma v botách

... a jídelna sloučená s pracovnou. Nedostatek místa řešíme, jak se dá. Foto: Sláma v botách

… a kuchyň sloučená s pracovnou. Nedostatek místa řešíme inovativně. Foto: Sláma v botách

 

Tak už začal listopad. Konečně je všechno jakž takž přestěhované. Akorát ty skříně pořád zůstávají v bytě; tvářím se, že tento problém neexistuje. Rodiče se nakonec možná přece jen slitují… Kdoví. Už to neřeším.

Úvodní starosti se stěhováním totiž začínají pomalu vyklízet prostor tomu dalšímu: jak se v baráku sžije tolik lidí a nepolezeme si náhodou na nervy?

„Jsme tu měsíc a ještě jsme neuspořádali žádnou welcome party!“ povídám jednou večer manželovi. Neklamné znamení, že po prožitých hrůzách se zase vracím do života. Manžel se na myšlenku večírku nezatváří (ale to on nikdy), jenže má smůlu, blíží se Halloween.

„Halloweenská party!“ Jeho bráchu naštěstí není těžké pro cokoliv nadchnout. „Supr, půjdu za spartakiádního vraha,“ prohodí švagr a vyráží hledat červené trenky a ostrý nůž.

„Já se převlíkat nemusím. Půjdu za unavenou matku,“ zaraduju se i já, že konečně uplatním svůj ksicht z posledních týdnů.

V neděli akce H. vypukne a nás je teď už doslova plný barák. Všude kolem se hemží děti i dospělí v maskách a já si libuju, jak je to krásný, když to v domě žije, komunitní život a tak.

„No sláva, konečně jsi spokojená,“ oddechne si manžel a jde hosty oslnit svým vybrnkáváním Queenů.

Foto: Archiv Sláma v botách

Mistr a jeho svět. Foto: Archiv Sláma v botách

Později se spolu srazíme v kuchyni, když jdu návštěvníkům vařit kafe. Vlezu do tý skříňky nad dřezem. Jak v ní máme talíře a hrnky. A najednou se začnu strašlivě, přímo hororově smát. Protože tohle je fakt … blbej vtípek. „Víš, Kubo,  že já na všechno to kafe nemám dost šálků? Mně by se teď docela hodil jeden z těch patnácti odvezených čajových servisů.“

Manžel mrkne na mě a pak na návštěvníky, tak různě bloumající po jídelně. „Ono by se ti teď, Verun, možná docela hodilo… i pár těch nešťastných tátových židlí….“

Foto: Sláma v botách

Už vím, jak důležité je, mít židli. Foto: Sláma v botách

****

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ

Tento článek NEBYL napsán za účelem skrytého nátlaku na moje rodiče, aby našim skříním a dalším věcem otevřeli brány svého domu. Bude-li v této věci dosaženo jakéhokoliv posunu, je souvislost s vydáním tohoto článku čistě náhodná.

Tento článek BYL napsán jako varování před mamonařením, syslením, hromaděním, skladováním, hrabošením, štosováním…. a především před nakupováním, pořizováním a utrácením, které vždy stojí na začátku tohoto mamonaření, syslení, hromadění, skladování… . Pamatujte pouze na jediné. Židle a hrníčky se občas  hodit můžou.

Foto: Sláma v botách

Happy Halloween… ale jinak jsme vlastenci, fakt. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

KVĚTÁK UŽ SI NEDÁM! aneb jak nám začala „dovolená“ (a prdíky)

18 komentáře

KVĚTÁK UŽ SI NEDÁM, tohle léto už fakt ne. A taky žádnou brokolici, kapustu nebo čerstvou cibuli. V úterý jsme spali tak hodinu. Celý rok se těším na úrodu, že se budu od rána do večera ládovat vší tou čerstvou zeleninou… Jenže pak? Prdíky. Se zeleninou mám tohle léto utrum. Kojím.

****
Celý týden měl manžel dovolenou, a tak si hned na pondělí domluvil partu dělníků, aby se konečně na tom našem pozemku ve V. začalo stavět (článek Jak jsme koupili statek). Sice 35 ve stínu, ale co se dá dělat, někdy se základy našeho budoucího baráku vybetonovat musej. Takže zatímco já si ráno dospávala noc s Vendou, manžel už házel do auta balení minerálek a fofroval naložit dělníky.

„Snídal jsi vůbec?“ volám za ním v pyžamu, ale už je za vratama. Večer se vrací zaprášenej a zpocenej: „Hoď mi na pánev nějaký maso, nebo je po mně. Celej den jsem nejed.“

Nevěděla jsem, že manžel umí stavět dům. Foto: Sláma v botách

Parta Hic zasahuje na známém pozemku. Foto: Sláma v botách

Tatáž akce se opakuje i v úterý. „To je dovolená, co?“ hladím večer muže po zpocených zádech a servíruju rovnou dvojitou porci krkovice.

„No jo… ale počkej, jaký to tam jednou budeme mít,“ snaží se muž nějak namotivovat.

Jsem vážně ráda, že ve středu už není žádné betonování v plánu.
„A co jsi vlastně večeřela ty?“ uvědomí si manžel, že mi žádné maso nenechal.
„To je dobrý, já měla květák.“

****

Betonování základů je sice hlavně chlapská práce, ale i můj životní komfort byl akcí Beton poznamenán. Mám teď na krku už dvě děti – jedno je čtyřletá holka, která je spíš jako kluk, a druhé pětitýdenní mimino, s nímž praktikuju látkové plínky a ideálně se snažím i o bezplenkovou metodu (posazování kojence na nočníček). Jsem tedy vděčná, že si vůbec sama stíhám dojít na záchod, a skáču po každé pomoci, byť třeba na pár minut. A teď se najednou přihodí, že moji rodiče, u kterých na léto bydlíme, odjedou na dovolenou a manžel, místo aby po nich vyplnil díru, se na celé dny zašije na stavbě vašeho budoucího domova. Co je tohle za nápady, nechat mě s dětma úplně samotnou?

Po příjezdu z porodnice byl malý král posazen na trůn - a vyčůral se! Od té chvíle to měl s nočníčkem spočítané! Foto: Sláma v botách

Po příjezdu z porodnice byl malý král posazen na trůn – a vyčůral se. Od té chvíle to měl s nočníčkem spočítané. Foto: Sláma v botách

Do postele padám v úterý mrtvá jako on. Jenže od okamžitého usnutí mě nečekaně vzdálí děsivě naříkavé :“Uuuuaaaaa eeeee uuuuaaah… prd.“

*****

„Proč sis musela dávat ZROVNA KVĚTÁK?“

Jsou tři hodiny ráno a manžel se stále ještě pokouší o klidný tón. Z jeho pohledu však jasně vyplývá, že mě nenávidí a pouze se snaží jednat gentlemansky s matkou svého dítěte.  Z té strany postele, kde leží náš syn, se ozve nová střelba do plíny doprovázená zaúpěním o síle sto třiceti decibelů.
„Tři dny na mě ten květák koukal z lednice a vy si ho s Lídou nedáte… tak co jsem měla dělat? Skončil by shnilý na kompostu…“ blekotám obhajoby.
Manžel se po mně ohlédne: „Tak jsi ho radši sežrala, gratuluju!“
„Promiň…“
„Jemu se omluv, chudákovi,“ odstrčí mě muž dožraně a zaboří hlavu ještě hloubš pod polštář.
„Uuuueeeeehheeee … prd …. prd…. uuueeehhheee….“

Čtyři ráno, kontroluje manžel zase hodiny a významně mi to sděluje.
„Už čtyři?“
To bohužel znamená, že už zhruba za tři hodiny nám hupsne do postele dcera s tím, že má vyspáno a ať s ní koukáme vstávat. Když to hodně dobře dopadne, vydrží  s námi ještě půl hodiny ležet, ale pak už bude nekompromisně trvat na tom, ať si s ní jdem malovat nebo skákat na trampolíně, převlékat panenky, stavět lego…
„Uuuuu, auuuuu, huuuaaa, eeee. Prd.“

„Květák… Nejdebilnější blemcavá zelenina na světě! Jediný, co je na něm dobrý, je ta strouhanka, ve který se smaží!“ ulevuje si manžel, aby ze sebe dostal vztek a nemusel mě explicitně urážet.
„Náhodou, já si ho dala jen tak na másle.“ Sama nechápu, proč mu ještě odporuju. Už tak má chuť mě zabít.

Indické pakory... si toto léto fakt nedám. Přitom tak výborné jídlo, recept ZDE. Foto: Sláma v botách

Indické pakory… si toto léto fakt nedám. Přitom tak výborné květákové jídlo, recept ZDE. Foto: Sláma v botách

****

Noc hrůzy pokračuje. Kolem páté ranní konečně všichni na chvíli usneme. Když tu se ze dvorku ozvou zvuky. „Zloděj!“ vystřelí mi nahoru víčka a zalomcuju s manželem. Ten už je ale taky vzhůru a okamžitě letí k oknu.

„Kuny!“ vykloní se až po pás z okna a snaží se ve světle pouliční lampy zorientovat v situaci na dvoře.

Bydlení na vsi je po mnoha stránkách bezva, ale už chápu, proč tu má kdekdo na dvorku psa. My nemáme, a tak je tátovo auto aktuálně v servisu – kuny překousaly kabel u startéru. Mému muži na tomtéž dvoře stojí auto, s nímž chce v pátek dojet s dcerou do Chorvatska.

„No opravdu kuny. Já je viděl. Chápeš?! Takhle zblízka!“ šílí manžel a háže z okna všechno, co mu přijde pod ruku, plíny, vršek od pyžama… Nakonec ještě plivne, ale to už kuny zasviští pod tůje u plotu.
„Uuuu aaahhh eeeee… prd,“ připomene se se svými problémy zase malej. Ach jo! Zbývající čas do dceřina obvyklého budíčku: už ani ne dvě hodiny!!!
„To je dovolená!“ ucedí manžel, když se vrátí z obhlídky auta. „V motoru mám slepičí peří a tapecírunt je ožranej.“
„Pššššt,“ krotím manželovy emoce a ukazuju prstem na syna, kterej zase na mikrovteřinu usnul. „Povíš mi to ráno.“
„Ráno? Teď je ráno!“
Chrrrrrrrrrrr, neztrácím ani vteřinu.

*******

Středa. Dnes žádné betonování, konečně opravdu dovolená.

Klimbáme s manželem nad talířem ranní polévky, zatímco syn si dospává noc o patro výš a div že hlasitě nechrápe, provokatér.

„Já mu tak závidím…“ posteskne si muž.
„A to já ne. Dovedeš si přestavit, jaký musel mít bolesti? A jenom kvůli tomu, že jsem snědla trochu květáku.“
„To mi vůbec nepřipomínej,“ zahledí se manžel nedůvěřivě do našeho snídaňového polévkového kastrolu. „Není doufám v téhle polívce taky něco… problematickýho?“
„Ne, není. Nebo teda… doufám, že není…,“ šrotuje mi to v hlavě. Víte, když mám za sebou hodinu spánku a potřebuju začít normálně fungovat, nahazuju autopilota. Polívku vařím k snídani skoro každé ráno, horká voda, osolit, naházet zeleninu, rozmixovat…
„A jaká tam teda přišla zelenina?“ ptá se manžel s pohledem na plnou lžíci u mých úst. Autopilot se snaží vzpomenout si. „No, jako vždycky…. co zahrada dá… mrkev, řepa, brambory.“
„Cibule?“
Svěsím  hlavu mezi nalitý prsa.“Cibule taky. Ta čerstvá. Promiň! Tak já dnes nebudu kojit, necháme ho o hladu. Třeba kvůli tomu bude řvát míň než kvůli prdům.“

Řve dítě víc, když má prdy, nebo když má hlad? Foto: Kateřina Roflíková Foto

Řve dítě víc, když má prdy, nebo když má hlad? Foto: Kateřina Roflíková Foto

****

Pátek. V osm zvonil budík, ale to jsem přeslechla. Muž naštěstí vzorně vyskočil. (Je vidět, kdo je tu zvyklý vstávat do práce.) Dnes ale manžel nevstává s budíkem kvůli robotě. Jeho a dceřin velký den je tu – odjezd do Chorvatska. Poprvé sami na dovolené bez maminky.

„Vyspal ses na tu cestu dobře?“ ptám se, když konečně taky sejdu do kuchyně. Pro zdárný průběh noci jsem snad tentokrát udělala vše. Nejedla jsem žádný květák ani cibuli. Ani brokolice, hrášek nebo kapusta nebyly v uplynulých hodinách součástí mého – a přeneseně Vašíkova – jídelníčku. Z noci si pamatuju nějaká kojení v polospánku, ale na prdy snad nedošlo. Snad. Dny i noci už mi nějak splývají, obdivuju manžela, že vůbec ještě ví, jak se jmenuje. A že si troufá dojet s dcerou na Jadran.

Odezd na první dovolenou bez maminky. Foto: Sláma v botách

Odezd na první dovolenou bez maminky. Foto: Sláma v botách

„Tak snad máme všechno, jídlo, pas, kuny,“ rekapituluje muž před nasednutím do auta.
„Kuny?!“ vyvalím oči. Pak mi dojde, že myslí chorvatskou měnu…
Taky se naposled projdu po kuchyni a zkontroluju, jestli něco nezapomněli. Hlavně ten kýbl plný brambor, cibule, česneku, cuket, řep, okurek… Nafasovala jsem jim do kufru půlku zahrady, aby je nelákalo uchýlit se bez dozoru k párkům a sušenkám. Protože to bych jim neodpustila, když je právě úroda v plném proudu a zahrada plodí jako o život. A když já nic z toho jíst nemůžu!

****

Sobota. 3.30 ráno. Už zase nespíme. Manžel právě řídí na Jadran. A já místo abych se konečně civilizovaně vyspala, dřepím u počítače a píšu na blog. Buď jsem definitivně zcvokla, nebo jde o důkaz, že tohle psaní miluju.

Bé je správně. Dnes začíná dovolená mně. Bez tatínka a bez dcerunky. Celý týden mi nikdo nebude kázat, že nemám psát články, za které nedostávám zaplaceno. A nikdo mi nebude chodit v sedum ráno strašit do postele a tahat mě k bedně s legem. Tuhle dovolenou si hodlám užít po svém, a tak přísahám, že zeleniny se celý týden ani nedotknu. Budu žrát jenom párky a sušenky, ty, co jsem je rodince zabavila z proviantu. Svou vytouženou dovolenou totiž nehodlám ničím ohrozit. A ohrozit by ji něco mohlo. Cibulovo-květákové PRDÍKY!

Epilog

Cestovatelé nad ránem dorazili na Makarskou. Já ve stejné době – s břichem plným sušenek – dorazila tenhle článek. Syn mi sice udělal budíček už před devátou, ale po uspokojení základních potřeb (a vyčůrání do nočníčku!) jsme oba zase šťastně usnuli.

Užijte si i vy svou dovolenou podle představ! Krásné léto a příjemné čtení!

Ať nám rostou! ©

********************************************

Foto: Sláma v botách

Nová posila party Hic. Poznávací znamení: kšiltovka s Minnie Mouse, „žůžové brýle“, bořkové kalhoty a bosobotky. To dítě má ránu. Snad nějakou na stavbě neschytá. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Dětské hřiště, varianta indický slum. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Šéfka hicparty diriguje poddané. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

„Kdo hodil do míchačky lopatku?“ Foto: Sláma v botách

Jak jsme si spletli POROD S BROKOLICÍ!!

32 komentáře

Jak souvisí bosobotá túra, vaření bezové šťávy, brokolice a porod? Můj muž má pravdu. Musím  furt dělat deset věcí najednou!

I když jsem vyhrožovala, že na blog nějaký čas nenapíšu, ještě to poruším. A tenhle post stejně nebude dlouhý. Bude o jednom pátečním dni, který probíhal jako všechny jiné, akorát netypicky skončil. Jo, tušíte správně, dnes na téma: krev, slzy, MIMINO!

****************

Jak se mé těhotenství chýlí ke konci, nic zásadního už po mně doma nikdo nechce.

„Že bych ti, mami, ještě pomohla vyjednotit mrkev?“ (letos jsme vyseli u rodičů zeleninu společně) „Ale prosimtě, přece se nebudeš ohýbat!“ „No, a co ty naše brambory ve V.?“ „To taky zvládneme s tátou okopat sami, ty už si koukej dochystat výbavu!“

Výbavu, výbavu…. Rozdávejte rady stran chystání výbavičky někomu, kdo se vůbec necítí na nějaké hekání do schodů, rozvážnou pomalou houpavou chůzi či opírání o židli po pěti krocích. Jo, papírově se porod blíží, jenže já to tak nevidím. Zato vidím svou zahradu v D.:

Česnek – urgentně zaštípat hlavičky

Cibule – okopat, nebo ji pozře okolní tráva!

Hrášek – zalít

Pórek – sklidit, než definitivně zdřevnatí (nebo už se stalo?!)

Bylinky – natrhat, dát sušit, zamrazit

Mák – ještě trochu projednotit, rozhodně zalít.

A podobně bych mohla pokračovat i na pozemku ve V., kde máme brambory, hrách, dýně, rajčata. Všude práce jako na kostele a ještě ke všemu kvetou bezy.

„Já prostě nestíhám,“ konstatuju, když ve čtvrtek večer nakládám do auta svou modrou bednu s pracovními rukavicemi. „Ne, ty za týden rodíš!“

Možná si manžel myslel, že mě utře, jenže to by nesměl jet v pátek do práce a Lída mazat do školky. Budu mít den pro sebe. A kvetou ty bezy.

A tak si ráno přivstanu, abych rodině navařila polívku k snídani, a už cpu dítě do auta a manželovi pusu, čau, šťastně dojeď. Pak si namažu svačinu a taky čau. No, pravda, nejdřív musím ještě sednout na pár hodin k počítači, protože i my, sluníčkový lid, se nějak živíme a kamarádka už čeká na korektury, které jsem slíbila poslat. Ale to je doufejme poslední zdržení, než si budu moct natáhnout na nohy svůj nejnovější lesaní objev a vyrazit do terénu.

Koupila jsem si totiž bosé boty. Jo, takové ty ponožky s podrážkou, co v nich noha vypadá jako kachní pařát a vy nechápete, proč kus látky s gumou musí spolknout všechno, co horko těžko těmi korekturami vyděláte. Jenže když máte na chůzi po jehličí, jau, citlivá chodidla a nechcete řešit chlad odspodu, jste bohužel ideální cílovka.

„Ty si taky musíš koupit všechno…“ rezignoval můj muž a to nevěděl, že jsem ponožky na gumě objednala i pro dceru.

„Ale já mám teď práci, no fakt, placenou!“

Foto: Sláma v botách

Nejdražší ponožky s podrážkou na světě. Nechápu, proč je můj muž taky nechce. Foto: Sláma v botách

****

Tak, korektury jsou hotové, a dokonce i poobědový šlofík proběhl.  Je půl třetí, konečně volná. Ten bez!

Loni zaznamenala moje bezová šťáva velký úspěch. Trhala jsem na ni z keřů na naší zahradě v D. Jenže letos si tam bezy dávají na čas, což sice nechápu, ale už nemůžu čekat. Papírový termín se blíží.

Možná si říkáte, co řeším, černý bez je v naší krajině snad nejčastější jev. No jo, jenže když se na jeho výskyt podíváte z bio-hlediska, zjistíte, že roste – alespoň tedy u nás – hlavně kolem silnic a polí. Nevděčně ohrnuju pysk. Já chci bez aspoň od louky nebo od lesa. No, naštěstí dostávám tip. A tak v pátek něco po třetí vyrážím na svou poslední lesní túru v provedení 2v1…

Foto: Sláma v botách

Kocháníčko. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Kocháníčko, vol II. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Něco pro dcéru do koupele. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Bezy, akáty, růže. A vlčí mák – jen tak pro náladu. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Koš hojnosti naplněn.  Domů. Foto: Sláma v botách

***********

Ležím na posteli a zpytuju svědomí. Co minutu mě berou křeče.

„Už byste se měla šetřit,“ doporučuje mi zhruba od 8. týdne manželův děda Ópa. „A přestat s těmi vycházkami po lese. Co je to za nápad? Co když si zlomíš nohu nebo tě uštkne had,“ hýří fantazií tchán, taky už od prvního trimestru. A můj muž, ten mi opakuje každičký večer, ať už zhasnu a nes*eru ho!

Jenže já si zatím pokaždý pomyslela „kecy v kleci“ a pokaždý mi to taky vyšlo. Jenže dnes mě berou křeče po minutě. Jako že hnusný.

Když jsem se večer vrátila domů, dcera mi hned skočila do náruče, a tak jsem do domu táhla kromě koše bezu ještě i ji. A vypukl tradiční blázinec. Vaření, krmení, vítání, koupání, čtení pohádek, pusinkování, mytí nádobí, chystání bezů, hledání receptu. Navíc jsem natrhala i růžové květy (na růžovou vodu) a akátové květy (na med).

Foto: Sláma v botách

Už chápu, proč jsou růže květinou lásky. Foto: Sláma v botách

A tak se dcera dočkala své vůbec první koupele v okvětních plátcích růží. „Růžový rituál krásy, víš?“ mrkla jsem na vyvalený čtyřletý obličej ve vaničce plné okvětních plátků. „Budeš pak krásná jako já,“ dovolila jsem si ještě. „Ne, jako taťulík,“ dovolila si ona! Asi si taky všimla, že jsem dnes spíš otahaná jako vemeno než líbezná jako růže damašská.

****

„Je ti něco?!“ probouzí se ve dvě hodiny ráno manžel. Rozsvěcuje si na mě nedůvěřivě lampičku.

„Nevím, bere mě břicho… aaaahhh.“

„To bude z té brokolice k večeři,“ převalí se muž nejprve bez zájmu na druhý bok. Když ale potřetí během půl hodiny letím na záchod, ozve se v něm přece jen lítost.

„To je furt samá zelenina k večeři a tady to máme,“ pohladí mě soucitně. Pak se zarazí. „Víš, že mně taky začíná bejt blbě? Co jsme to prosím tě snědli?“

„To nevim, ….uuuuaaaa….. ale fakt to dost bolí.“

„Žaludeční kolika, to znám. Chodí to na tebe ve vlnách, že se ani nemůžeš nadechnout?“ vyptává se zkušený gastroenterolog.

„Joooo.“

„Tak to bude brokolice. Nebo otrava. Neládovala ses náhodou i nějakými žluklými ořechy?!“ pokračuje diagnostik, ale já už se zase plazím po čtyřech do koupelny. Jenom za ním v pauze mezi bolestí zafuním:  „No dovol… uuuueeee.“

****

4:00 hod

„Dulu, okamžitě. A zabal mi tašku, kartáček, občanku…“

„Jako že rodíš?!“

Vim já, co se děje?! Ale když máte jen týden do termínu, začnou vás napadat i takové smělé myšlenky. A upřímně, vy míváte po brokolici hodinové stahy v břiše, které chodí po minutě?

„Ale to je přece moc rychlý, ne?!“ nevzdává můj osobní lékař původní diagnózu. „Vždyť dula říkala, že máme jet do porodnice, až přijdou kontrakce po pěti minutách!“

„Tak to už jsme tam pětkrát měli být!“

4:30 hod

„Auto je u vrat, jedeme.“

„Do žádnýho posranýho auta mě nedostaneš! A rodim doma… UUUÁÁÁ!“

*****

Ta mlha nad řepkovými poli. Ty páry stoupající od řeky. „To je doják, viď?“ pohladí mě muž po stehně, přilepeném na řadicí páku, a pokusí se v obci přeřadit na pět.

„Jo jo…,“ nemám zrovna deset vteřin kontrakci. Ticho kolem, jenom naše auto se řítí směr nejbližší porodnice. Já to jednou cvičně zajela za třicet minut. Ale já vůbec neřadila na pět.

„A je to tady zaseee!“ vymrštím druhé stehno z okýnka a ukončím panující noční klid. Můj muž se po mně jenom šťastně ohlédne: „Já si připadám jako v nějakém hollywoodském filmu.“

Jo, to já taky. Ale nejsem si jistá, jestli o to stojím! Chtěla jsem rodit úplně jinde. Kultivovaně, vědomě, s aromalampičkou a za doprovodu Mozarta. Mám na to sepsaný třístránkový porodní plán a platím si dulu. Která tady není a nestihne přijet! A svým slavným plánem si můžu leda tak otírat pot z půlek. A upřímně řečeno, čípak je tohle celé chyba? Kdo nás dvě hodiny zdržoval řečmi o brokolici a žaludečních kolikách? Odmítám připustit, že částečnou vinu nesou i moje terénní aktivity. Viníka vidím jinde. Drží volant a drze se kochá nadcházejícím ránem. Uuuááá!

Jenom to, Verun, prosím zkus dovézt. Nechci mít v autě žádnou krev.“

ÚÚÚÚÚÚÁÁÁÁÁAÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!

5. 13

Kluk. Byl to KLUK. Ten novej člověk, co se tak strašně rychle a bez okolků dral na tenhle svět, byl kluk. No, nevěděli jsme to předem. Ale spousta lidí tvrdila, že na to vypadám. Myslím, že při minulém těhotenství jsem taky nebyla obluda, teď mi ale všichni svorně tvrdili, že vyloženě zářím. A kluci, ti prý přidávají na kráse.

Foto: Sláma v botách

 

Když se dívám na naši první společnou fotku s VAŠKEM, opravdu vidím šťastnou bytost, která vůbec nevypadá na to, že právě přežila svůj konec. Asi to teda nebyl špatný porod. Ještě před pěti hodinami jsem stála u plotny a před čtvrt hodinou teprve lezla po čtyřech z auta rovnou na sál.

„Paní, vy rodíte!“ zděsila se sestra na příjmu. NO A? To tady snad všichni, ne? Nebo jsme měli jet na tu gastroenterologii?!

Nejen nás, i lékaře (a chudáka mou dulu) zaskočila překotná rychlost událostí zakončených porodem mé nové životní lásky. Když si ale teď to líbené stvoření prohlížím, musím se konečně smát i já.

Protože jsem přece jen rodila vědomě. Ale tak, jak to opravdu sedí k mojí nátuře, zmatečně, divoce, dramaticky… směšně. Mozart a hodinové inhalace vonných olejů by nebyly pro mě Místo toho jsem do poslední kontrakce komandovala doktora, co mi smí a nesmí udělat, abych aspoň trochu zužitkovala svůj slavnej plán. A moje úpění o sepsání poslední vůle málem zbořilo porodnici.

No, chtěl to mít manžel jako z hollywoodskýho filmu? Tak prosím. Ale s plnou parádou!

Foto: Sláma v botách

Budoucí farmář?! Prozatím nadšený konzument nepasterovaného biomléka. :) Foto: Sláma v botách

EPILOG

Chleba, na který jsem v pátek v noci zadělala, dopekla v sobotu ráno mamka. Na mé výslovné přání a podle pokynů diktovaných z oddělení šestinedělek.

„Ale ty bezy vyhodím, jo?“ klepala se mamka v telefonu rozčilením, nevyspáním a dojetím dohromady. „No to nesmíš!“ zděsila jsem se nad takovým nápadem.  Jako že by kvůli mému porodu letos nebyla bezová šťáva?!

„Teď už to stačí jenom zahřát na osmdesát a nalít do sklenic. No, mami, prosím! Víš, jakou práci mi dalo ty biobezy sehnat? Vždyť sem u toho málem porodila…“

 

EVOLUCE LESANY aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival

6 komentáře

Dostala jsem pozvánku na sobotní část festivalu Alchymistické Litoměřice. Víte, jako že mám říct lidu něco o svém vztahu k Zemi, jak jsem objevila farmaření a tak. „To je zase něco pro tebe!“ chytil se manžel okamžitě za hlavu, protože tušil, že mu skončí na krku dcera a já tam fakt pojedu. „Ale jistě! Jenom nesmím rodit…“ potvrdila jsem účast a šla hledat slušné šaty.

****

Když zahradnici zbývá měsíc do porodu a potřebuje se ještě přestěhovat, vysázet dýně, vyprat výbavičku a okopat brambory, může buď podlehnout nervóznímu shonu, nebo se ještě na všechno vybodnout. Tuhle variantu jsem zvolila já.

„Buďte venku a pijte!“ rozdávám v sobotu ráno pokyny před svým odjezdem na ALLfestival. Slunce svítí, manžel mi otevírá vrata, dcera mává z okna. „A choďte bosí!“ křičím za nimi ještě ze zatáčky.

Festival Alchymistické Litoměřice, nebo taky ALLfestival, se letos konal teprve podruhé, ale už se sem sjely osobnosti jako Jaroslav Dušek, Teal Swan, Karaimi, Tomáš Hajzler nebo Jaroslav Svoboda. Jo, a taky já. Protože motto letošního ročníku znělo Země, klíč ke mně a v sobotu byli na programu lidé, kteří „jsou svým konáním spjati se zemí“.

„Promluvíte o sobě, o svém vztahu k půdě, můžete druhé inspirovat,“ lákala mě organizátorka Katarína Králiková ze Svobodného statku na soutoku v Českých Kopistech. (www.svobodny-statek.cz)

„Ale když já mám jen takovou malou zahradu…“ vykrucovala jsem se nejprv. Pak mi ale došlo, že možná právě proto mě zvou. Nemusím přece nutně vlastnit hektarové farmy, abych navázala vztah s vlastními ředkvičkami. O tom tady přece už třetím rokem píšu. Ředkvičkami to totiž jenom začíná. Když je ale pojmete permakulturně, může se vám snadno stát to, co mně: první rok si zasadíte pár kedlubnů a druhý už si myjete vlasy žitem (článek ZDE) a sháníte pro dítě lesní školku. A když v sekáči zahlédnete ošoupanou sukni až na zem, jako první vás napadne: bezva, nebudu si muset holit nohy!

„Ach bože, stala se ze mě lesana,“ musela jsem se nedávno přiznat manželovi. Měl by totiž zhruba vědět, s čím teď doma žije.

„Lesana? A to je co?“

„To jsou ty ženské, která objímají stromy, rodí doma a neočkujou. A neholí se.“ Načež ho nechám nahlédnout do svého podpaží. „No a?“ povídá můj muž a taky zvedne ruce. Obejme mě důvěrně známá vůně. „No právě. Já nechci být asexuální, jenom přírodní.“

Druhý den jsem udeřila i na kamarádku: „Prosímtě, jestli někdy páchnu, řekni mi to!“ Podívala se na mě s pochopení a ujistila mě: „Zatím buď v klidu. Kdybys smrděla, nesměla bys mi do auta.“

Ach jo. Nikdy jsem nechtěla skončit ve škatulce „víla s mastnými vlasy“, ale teď se nějak nemůžu zbavit pocitu, že se do ní pomalu, ale jistě řítím. Parfémy mi voní jako skládka chemického odpadu a po seznámení s Kamilou Boudovou (článek Jak se nechovat na ekologickém večírku a co jsem si odnesla z Lohas Blogger Challenge (výhra to nebyla)) už si nedokážu udělat radost ani blbýma botama ve slevě. Co tohle bude za život?

Než samu sebe rozpláču, vzpomenu si aspoň na úžas jiné kámošky, která si u mě nedávno myla ruce. Bílou kostkou mýdla… „Ty nemáš v koupelně žádnou kosmetiku a přitom stejně nemáš vrásky?!“ (To je sporné, ale proč jí to vymlouvat.) „Víš, jakej musíš proti mně ušetřit majlant?“ koulela očima po návratu z naší koupelny. „Když já jsem holt hodně na zahradě…,“ krčila jsem rameny zase já, a abychom si nepřipadaly blbě (a já jako špindíra), vytáhla jsem ze skříňky alespoň svou růžovou vodu.

Ale zpátky k ředkvičkám… Má nová životní éra by nikdy nezačala, kdybych v zimě 2014 nenarazila na knížku Jaroslava Svobody Kompletní návod k vytvoření EKOZAHRADY a rodového statku. Neškodný název, ale bohužel to byla past! Knížka nenápadně začínala záhonky na zeleninu a končila vizemi života nezávislého na supermarketech, chození do práce a placení složenek za elektřinu a stočné. A já na to skočila. „No přesně tohle chci!“ načež jsem si šla vysít špenát.

Bohužel před důsledky v podobě žitných šamponů na vlasy a neholených nohou už se v knize nikde nevarovalo!

Knihy Biozahrada, omplletní návod na vytvoření ekozahrady a rodového statku, Zdraví z boží lékárny, Jedlé bylinky a plody

Od té doby, co čtu tohle, se mi dějí různé věci, třeba mi na hlavě končí mouka. Foto: Sláma v botách

****

ALLfestival je velká akce. Ne tak velká jako pražská Evolution, jsme v severních Čechách, ale právě že na tyhle poměry fakt velká. Na jedné straně kulturáku stánky s raw potravinami a veganské bistro, na druhé sárí a vykladači karet. Biotrenky i biosalám.

Foto: Sláma v botách

Mandaly, raw šťávy, ovčí kůže, šperky z kamenů, bylinkové čaje… no ještě že mi manžel nedal žádné peníze. Foto: Sláma v botách

„Pojeďte se mnou,“ napadlo mě, proč vlastně na festival nepozvu rodiče. Jsou přece taky zahrádkáři.

„Ale jo, aspoň si pak skočíme do nákupáku,“ nebyli nejdřív proti. Pak do mě mamka ale začala rýt: „Hele a co si mám oblíct, můžu si vzít sako? Nemusím doma nechávat podprsenku?“ „Prosimtě…,“ přešla jsem zbytečnou poznámku stran „nás biolidí“ a zapnula si svůj růžový svetřík.

O dvě hodiny později se už nacházíme v litoměřickém kulturáku a já naslouchám pokyny ke své účasti v panelové diskuzi.

„Každý si o sobě připravte krátké povídání, třeba co pro vás znamená být. Co vy a půda. A vesmír. Zkrátka mluvte hlavně od srdce,“ instruuje nás rozesmátý moderátor Jaroslav Lenhart (jinak hlavní zahradník na biodynamickém Statku na soutoku. A básník.). Vedle něho se na nás zubí další z organizátorů, už zmiňovaná Katarína, s kytarou kolem krku. Než mi stihne dojít plný rozměr jejich slov, začnou improvizovat, zpívat a hrát. Beseda Země, klíč ke mně začíná.

***

Vesmíre, prosím, kontrakce! Nebo ať mi aspoň praskne plodová voda! V hlavě si rychle rekapituluju pokyny ke své účasti na této akci a na čele mi raší pot: vždyť oni nás varovali. Připravte si o sobě spontánní povídání. Dopoledne budou promlouvat muži – Správci života, zatímco ženy – Nositelky života – dostanou slovo odpoledne.

„A večer pak společně najdeme klíč k Zemi,“ svítí oči Katce i Jaroslavovi, kteří končí s hudební improvizací a předávají na pódiu slovo prvnímu Správci.

„O čem prosimtě budeš mluvit ty?“ nechápe mamka. No, to jsme dvě. „Průser!“ esemeskuju domů z kabelky. Načež mi pípne odpověď: „Myjeme s Lídou auto. Vyprdni se na to a taky přijeď! Jsme bosí.“

Jo, to je tady hodně lidí…. Oba moderátoři mají folklorní haleny, kdekdo kytky ve vlasech a všichni působí šťastně. Fakt jim to přeju, akorát že se nedokážu zbavit pocitu, že já sem i přes svůj proutěný košíček se svačinou až tak nepatřím. Ano, moc mi chutná štrůdl z řepy a klidně budu balit mimino do ovčí kůže, ale nejsem ani čistokrevná babka kořenářka ani mudrc filozofující o podstatě svého bytí v tomto univerzu. Jsem blogerka. Občas něco vyseju a pak se na internetu rozčiluju, že mi to (ne)roste.

„Vidíš, já to říkala,“ dloubne do mě významně mamka a ukáže pohledem na už asi desátou vílu, která kolem nás protančí.

No jo, mami, tak nemá podprsenku. Já teď musím vyřešit podstatnější věc!

Proč jenom nejsem zkušený farmář nebo jsem alespoň nechodila do skauta! O filozofické řeči jsem se taky pokoušela naposledy na fakultě a ani tehdy to nebyla žádná hitparáda. Moje chuť debatovat o světové krizi a k tomu potřebný slovník navíc upadají spolu s rostoucí dobou mé rodičovské.

Takové řeči se ale nejspíš od Nositelky života nečekají.

Ostatní účinkující debaty jsou všechno lidé, za kterými stojí zkušenosti a výsledky.  Je tu tichý muž z biodynamického statku Bemagro Vojtěch Klusák, podobně skromně působící biozelinářka Jitka Píchová, ale také energická vysokoškolská lektorka Perla Kuchtová z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů. Dále vtipný, k věci jdoucí Tomáš Hajzler, autor bestsellerů Peníze, nebo život? či Třináct tisíc dní, už zmiňovaný guru českých perma-zahradníků Jaroslav Svoboda, slovenský hudebník a lesní hospodář Žiarislav a třeba i zakladatel legendární české přírodní kosmetiky Nobilis Tilia (od nich mám tu růžovou vodu) Zbyněk Šedivý. A pak jsou tu také dvě holky asi mého věku, Katka Makošková z Akademie sociálních umění Tábor, a trochu čarodějná Hanka Blažková z občanského spolku Zlatobýl, která mimo jiné míchá přírodní parfémy podle vlivu planet. Obě dvě věří v uzdravování přírody i člověka společnou prací lidí napříč věkem či handicapy.

„No to jsou přesně moje slova! Zrovna u nás ve městě rozjíždíme podobný spolek,“ snažím se přesvědčit samu sebe, že jsem se do této skupiny nedostala jenom šíleným nedopatřením organizátorů. Asi všichni tady totiž vědí o přírodě mnohem víc než já nebo je aspoň baví filozofovat. Jaká je tady ale moje role?

Mám čas do oběda, abych na to přišla.

Foto: archiv Sláma v botách

Naše diskuzní skupina, diváci a moderátoři. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Společné bubnování, uprostřed velký taneční buben. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Něco pro mou rodinu. :) Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Biozelenina ze Svobodného statku a bylinné dobroty od spolku Zlatobýl. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

***

„Tak my jedeme,“ zvednou se vedle mě ze židle rodiče. Debata nezačala ani před půl hodinou a na pódiu zrovna mluví Jaroslav Svoboda o tom, jak přestal druhým navrhovat zahrady, protože skutečný vztah k vlastní půdě se dá získat, jenom když si zahradu vymyslíme a vysázíme sami. „To je přece zajímavý, ne?“ snažím se naše zbrzdit, ale nedají se. „Chceme ještě v Albertu přikoupit muškáty. Tak zlom vaz a večer přijeď na guláš.“ A poslední zástupci jiného světa opouštějí sál. Mezi Správci a Nositelkami odteď zůstanu sama.

V zimě jsem se u nás ve městě náhodou seznámila s partou matek, které by parametry ALLfestivalu splňovaly asi líp než já. Látkové plínky, šití bosých bot… Jednu z nich – Ivu – jsem si pasovala na svého osobního guru přes ekologické mateřství. Od března ji nevidím používat boty, figura laně a na rozdíl ode mě skutečně nemá vrásky, krom těch od smíchu. „Takhle chci vypadat za deset let, až taky budeme mít pět dětí,“ seznámila jsem s tím úkazem manžela a on se upřímně vyděsil - PĚT DĚTÍ?! „Mně by stačilo, kdybys takhle vypadala po dvou. No, víc neuživím!“ „To je právě ten konzumní omyl, ve kterém my dva stále žijeme,“ poučila jsem ho z pozice lesany I. stupně.

Teď – tváří v tvář bytostem jako Žiarislav či organizátoři ze Svobodného statku – ale vidím, že to s mou proměnou v lesní vílu ještě nebude tak horké. A otázka zní: je, nebo není to dobře?

Moje rodinné bytosti právě utrácejí peníze v supermarketu za kytky na terasu, muž doma chystá oběd, v němž zcela jistě figuruje maso z konvenčního chovu, a já si uhlazuju bílé šatičky a drdolek, abych vylezla na podium a začala tu něco chytrého sdělovat. Komu? Lidem, kteří došli mnohem dál než já?

Anebo se i každý krok směrem od konzumu počítá a já tu jsem pro ty, co teprve startují a chtějí dohlédnout aspoň na první metu? Protože vidět až na cíl…, to je jim zkrátka zatím moc vzdálené?

Po Správcích přichází pauza na oběd a já si konečně můžu pozorně prohlédnout návštěvníky tlačící se u stánků. Kromě těch bosých je tady i hodně lidí, které byste na ulici normálně minuli.  Zdaleka ne každý je totiž oblečený v konopné haleně. Kdekdo má i podprsenku. Mačkají se u stánků s látkovými vložkami a šťávou ze zelí a zjišťují, že existuje i něco jiného, než do nás pořád hustí reklamy v telce.

A v tu chvíli mi to dochází. Začínám pomalu tušit, o čem bych po obědě měla mluvit. Já, městský odpadlík, hledač štěstí mezi řádky ředkviček. Zahradník-bloger. Je nás totiž určitě ještě hodně – možná většina – komu ve škole i doma od dětství pořád opakovali: uč se, ať z tebe něco je, ať nemusíš manuálně pracovat, ať se jednou máš! A hlavně se nepohřbi na vsi!“ Takové životní rady se dokážou zarýt do hlav, obzvlášť když jsme coby hodné děti zvyklí poslouchat. Že štěstí čeká ve městě, v kanclu, nebo holt aspoň večer po práci, na drahé dovolené, u krásných věcí. A že čím víc se toho stihne nebo pořídí, tím bude to štěstíčko větší. Je vám to povědomé? No, mně každopádně. Proto jsem taky šla studovat. A pracovat, cestovat, užívat si.  Ne, že by to občas nebylo krásný, zvlášť když se člověk chystal nabušený zážitky na třídní sraz.

Akorát to akné a bledost maskovaná pod make-up. A čím dál tlustší zadek, protože sušenky jsou na stres fajn, zatímco vaření, když večer konečně padla, vrcholná ztráta času. Hlavně naplánovat akce, něco zažívat, když je víkend. Nehnít! Balit se a vybalovat. Přesouvat. Po nocích na to vydělávat. Nespat.

Taky slyšíte ve slovu úspěch všechno to štvaní se a chvat?

Ale jo, asi bych takhle zvládla odžít zbytek svého pupínkového života, ale přece jen se mi čím dál víc vynořovaly vzpomínky i na něco trochu jiného. Na táborové lítání po lese a borůvkové koláče, které nám kuchařky pekly, když jsme při těch hrách i něco nasbírali. Na zpívání u táboráku a legraci, která prostě v partě dětí byla. Tohle a mnohem víc se mi začalo po letech oživovat, hlavně když jsem začala jezdit do Beskyd. Každý máme tenhle startovací čudlík jiný. Pro mě to byla vůně lesa, která mi všechno zase připomněla, a parta muzikantů, kteří žijou víc pro svou komunitu, než aby jeli sami na sebe. Jaký kontrast s mým úspěšným městským životem!

A najednou jsem už věděla, že musím přehodit výhybku. Jenže když jedete celý život v jedněch kolejích, nejde to zrovna přes noc. Možná že potřebujete příklady, vidět, že někdo vám podobný to už dokázal a že je spokojený. Že nelituje. Že jeho štěstí není muška zlatá, kupovaná na prchavý čas, ale trvalý, tichý, klidný stav přítomné mysli. Panebože, omlouvám se, teď už fakt mluvím jako pravá lesana!

***

Foto: archiv Sláma v botách

Já mluvím… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

A tohle jsme my, Nositelky života. Foto: archiv Sláma v botách

 

No zkrátka, někdy kolem druhé hodiny, když začínala ženská část diskuze, mi to konečně docvaklo. Opravdu nejsem na tomhle festivalu omylem. I já sem patřím. Jsem tady pro lidi v botách a podprsenkách. Ty, co teprve začínají, třeba s ředkvičkami. A pak holt ještě zajdou pro flákotu do Alberta… Aspoň pro ně nejsem nedosažitelný vzor. A víte co, ono to stejně časem ještě přijde.

Právě těmhle návštěvníkům jsem se snažila říct – i když nevím, jestli se mi to live podařilo – ať si prostě zase zkusí vzpomenout na svoje kořeny. Jo, na to pod povrchem, na co už často zapomínáme, protože nám mezitím narostl dlouhý kmen a obří koruna. Já vím, že každý z nás je jiný a i jako ty stromy potřebujeme každý něco trochu jiného. Jsou padesátileté břízy s třesoucími se větvemi i tisícileté duby s korunou z majestátních větví. Stromy, které vyžadují stín lesa, a stromy solitéry. Někdo chce dominovat krajině, jiný růst u domu a stínit rozpálený dvůr. Někdo potřebuje zakořenit jediným, do hloubky jdoucím kořenem a běda, když o něj přijde. A jiný zas musí mířit do stran, ale bez hloubek se obejde. Ale o každém z nás – o každém tom stromu – prostě platí, že pokud má žít pevně a zdravě, bez kořenů to nepůjde.

A proto se  s nimi fakt zkuste spojit. A uvědomte si ty chvíle, kdy je vám opravdu nejlíp. Kdy sajete štěstí, ale není to zpoplatněná muška zlatá. To je ta vaše základna – vaše živiny.

****

 

A tak jsem si zavřená v kulturáku bez oken a upíchnutá na lavici diskutujících opět připomněla, že k životu opravdu potřebuji něco úplně jiného. Čerpat sílu z pohybu. A hlavně z toho venkovního. Z práce, která něco přináší. A klidně z obyčejných, ale sdílených momentů. Prostě taková lípa na návsi, řekla bych. :-)

„Děkuju za pozvání,“ loučím se večer dojatě s Katarínou. Po dlouhé době mě někdo donutil o životě opravdu hluboce přemýšlet. Řešit i něco jiného, než kdo za mě po porodu sklidí hrách a kde skončily kojící podprsenky. Odjíždím nabytá informacemi, dojmy i tématy k zamyšlení. Ale taky se těším, až si večer konečně vyjdu na dvůr.

Když po rozloučení hrabu z košíku klíče od auta, všimnu si, že mám z odpoledne nepřečtenou zprávu: “ Lída mi umyla auto kamenem, mám poškrábanej blatník. A teče mi rýma z toho tvýho bosýho chození! Jdeme do baráku.“

Krásnější slova mi manžel nemohl poslat. Rozsvěcuju se jako sluníčko, na které jsem se celý den nedostala. Nebojte, žížaly, máma už vám jede zpět. S kožešinou na mimino a přírodním parfémem podle vlivu Venuše… se vám už odteď zase bude věnovat. „Dej si pampeliškovej med, cibuli a tymián!“ odepisuju za běhu a už vyloženě zářím. Tohle je totiž to, co opravdu potřebuju, abych mohla „live long and prosper“.

A jak jste na tom vy? Přeju vám z celého lesaního srdíčka (ACH-MŮJ-BOŽE!:), ať se vám podaří objevit ten „klíč k vám samým“. Je jedno, v jaké klíčí půdě, ale víte jak, zkuste po něm aspoň zapátrat. :)

Foto: Sláma v botách

Na zdraví! Foto: Sláma v botách

Sláma v  botách  <3

*******

EPILOG

„Vypni ten krám, nebo to udělám sám!“ „Ale já to ještě nemám dopsaný…“ „Svítíš mi monitorem do postele, je jedna ráno.“ „Ale já píšu o tom ALLfestivalu…“ „Jedna dva tři… vypínám.“ A spojení s internetem bylo přerušeno. 

Tak holt nechám dopsání tohohle postu na ráno a zajdu aspoň zkontrolovat, jestli je malá přikrytá.

Je. Ale v nose jí pískají nudle, div se nedusí. „Musíte to bosé chození líp trénovat,“ dovolím si drobnou výčitku manželovi na dobrou noc. „Ty už mi dej taky pokoj,“ převalí se na druhý bok, aby si na chvilku uvolnil levou dírku. Ráno do nich budu muset nalít dvojitou dávku sedmikráskového sirupu, zrovna jsem vyráběla čerstvý.

Jemine, mně je tak krásně po dalším dni na zahradě a večeru u svého oblíbeného psaní, až mám chuť se přitulit. Ale asi bych dostala polštářem. Tak radši v minutě usnu. Mně nudle netečou…

Tenhle post na blog bude nejspíš na nějaký čas poslední. Za prvé protože už téměř mířím do porodnice. Ale hlavně proto, jak to teď jako lesana mám. Chci žít a ne o tom zavřená doma psát. A protože teď s mužem sdílíme jediný počítač v ložnici, chápejte, že i jemu musím dopřát to, co mu náleží. Odpočinek po úspěších, ale hlavně, prostor k nabrání nových sil… k soužití s lesanou. ;)

 Naviděnou občas na Slámině Facebooku. A ať nám všem rostou! ©

Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Když statkářka otěhotní aneb jak se ryje s panděrem

12 komentáře

Kdybych toho ještě byla schopná, musela bych před našimi prabábami k zemi smeknout. Není mi totiž vůbec jasné, jak zvládaly seno hrabat a brambory okopávat, když jim jako mně vyšel termín porodu zrovna na léto. Hádám, že si na rozdíl ode mě nemohly říct: tak holt to žito letos nezaseju.

Tahle sezona je zase úplně jiná. Z farmářské panny se přes zimu stala statkářka s panděrem!

****

Velké usmiřování s mým chotěm na sklonku loňského léta bylo úspěšné. V říjnu, přesně den před aukcí našeho vyhlédnutého statku, jsem se vypotácela z koupelny a zamávala manželovi před nosem těhotenským testem.

„Chápeš, co tohle znamená?“ zatarasila jsem mu cestu z ložnice.  „Ten barák prostě musíme vydražit.“

Můj muž na mě chvíli nejasně zíral. Pak hlesl: „No to bychom asi měli,“ a vyrazil na dlouhou procházku.

O den později byl statek náš. Spokojeně jsem si položila ruce na břicho a začala si představovat, jestli to bude kluk, nebo holka. Můj muž sedl do auta a odjel shánět krumpáč, bagr, elektrikáře, instalatéry, volat na SČVAK, právníkům a na katastrální úřad.

A tak jsme neplánovaně nastoupili každý na svoji misi. Do týdne po prvotním rauši ale přišlo vystřízlivění. A asi chápete že především na mojí straně.

****

„Je mi blbě,“ hlásím ráno a do oběda se neobtěžuju svléknout z pyžama.  „Fuj, je mi ale fakt blbě,“ omlouvám se i večer, když zase není navařeno. „No to je smrad!“ nadávám, když si manžel chce aspoň usmažit vajíčka. Takhle to jde den po dni. A zatím na statku ve V. probíhají manévry.

Rozpadlý barák s bujným pozemkem nápadně připomínajícím skládku se mění každý den. Totálně nasazeni jsou všichni členové rodiny – kromě mě. A v tu chvíli mi to došlo: jak já to letos udělám se zahradou?!

Nemovitost jsme koupili v perfektním stavu. Když se rychle opraví střecha, možná stodola nespadne. Foto: Sláma v botách

Nemovitost jsme koupili ve skvělém stavu. Když se rychle opraví střecha, možná stodola nespadne. Foto: Sláma v botách

Také chlívky a dvůr jsou v perfektním stavu. Foto: Sláma v botách

Také chlívky a dvůr jsou jako nové. Foto: Sláma v botách

Každá žena na mateřské mi totiž dá za pravdu. Nejúnavnější a nejotravnější na potenciální dovolené snů je ta neustálá logistika. Každý přesun s dítětem totiž znamená BALIT. Mít dost plen, náhradní bodýčko, flašku na vodu,  tahat se s autosedačkou, rozkládat kočárek, hledat, ve které kapse přebalovací tašky skončil dudlík, nezapomenout tu přebalovací tašku!, vymýšlet, kde se dítě v klidu vyspí, a jestli ještě vydrží jízdu autem před dalším kojením. Stačilo mi, abych si představila, jak tyhle přesuny absolvuju v našem neklimatizovaném autě už nikoliv jen s jednou dcerou, ale nově ještě s kojencem, a věděla jsem, že tohle nedám.

Bydlím v paneláku bez výtahu. Zahradu mám dvacet kilometrů odtud, rodiče (resp. jejich skleník) třináct kilometrů druhým směrem a teď ještě nový pozemek zase úplně jinde. „To jako budu celé léto mezi tím vším pendlovat?“ udeřím na manžela, jako kdyby to on takhle vymyslel.

„Buď se zbláznim nebo umřu,“ shrnu svůj osud do jedné věty.

Můj muž už je na podobné výkřiky zvyklý, ale tentokrát se přece jen zarazil. Pokud se po porodu nemáme uhonit z místa na místo, počet stanovišť opravdu musíme zredukovat. A tak jsme zasedli k brainstormingu.

„Obětujeme D.,“ nezaváhám ani vteřinu. Na té zahradě jsem před dvěma léty začínala, ale pud sebezáchovy je silnější než sentiment. „Frknu do D. jenom hrách s mákem, to celkem roste samo. Až mi dá babička echo, přijedu tam, všechno očešu a zase mizíme,“ nepářu se se svou původní zahradou ani za ten mák.

Další přichází na řadu náš panelák. Celá se rozzářím a činím druhý velký škrt.

„A to budeme stanovat na staveništi?“ vytřeští muž nechápavě oči.

Víte, my to máme v manželství zařízené tak, že někteří tu jsou od práce a jiní od velkých vizí. Aby se ti první mohli realizovat, musejí (si) druzí neustále něco vymýšlet. Tento systém se vesměs osvědčuje, respektive určitě se neosvědčilo role střídat!

A tak se jen klidně otočím manželovým směrem a povídám: „Nakvartýrujeme se do baráku k našim.“

Myslím, že muž i chtěl něco říct, jenže mně už se před očima rozpohybovaly živé obrazy. „Podkroví u našich vyloženě zahálí a jen si představ tu jejich chladnou kuchyň. To bude úplně jiné léto. Kdykoliv se budeme moct vyvalit na zahradu, utrhnout si ve skleníku okurku a večer sedět až do západu slunce na terase. Ty svoje mrkve s cuketou si vysázím mezi tátovu zeleninu a konečně budu mít záhony přímo u nosu,“ žasnu nad dokonalostí vlastních výjevů. Letošní sezona bude hit. Lépe by to nevybájila ani kněžna Libuše.

****

A tak mi začal nejklidnější leden a únor, jaký za poslední roky pamatuju. Když ze mě spadl balvan ohledně léta, žila jsem už jen pro svůj projekt „čekám druhé dítě, nic víc po mně nechtějte“. Obnášelo to hodinu těhotenské jógy denně, ještě zdravější večeře a každou chvíli špacír po lese. Občas mi sice různé články na facebooku připomínaly, že už se zahradnická sezona blíží, ale nenechala jsem se rozhodit a vyhecovat k větším akcím než zajet si párkrát zkontrolovat, jak se v D. daří česneku.

Foto: Sláma v botách

Stávkuju, medituju. Foto: Sláma v botách

Jenže v březnu se klima kolem mě najednou rapidně proměnilo.

„Musím už dodělat projekt,“ proseděl manžel zničehonic celý víkend nad stavebními lejstry a nonstop někam volal. „Tak myslíš, že máme jít do trámového stropu? A co ten plyn v kuchyni? Nebyla by přece jenom lepší elektrika?“ rokovali u nás s tchánem pravidelně do noci.

Já seděla vedle, poslouchala a najednou mi došlo, že se asi baví o našem baráku.

„No, upřímně, čekalo se, že projevíš trochu víc zájmu, minimálně o zahradu,“ povídá mi manžel na rovinu. „Máš to tam vůbec na jaro nějak vymyšlené?“

„No… tak trochu… zhruba… ale já jsem těhotná!“ přejdu od trapnosti radši do útoku. Víte, ne že bych si přes zimu často nezpříjemňovala večery létáním v oblacích. Vysnila jsem si třeba, jak se nad naší budoucí terasou sklání jabloň a u potoka si s dcerou trháme švestky. Ale že bych nějak zásadně promýšlela, kam přesně ty stromy zasadíme, v jakých rozestupech a kde seženeme vhodné odrůdy… Nebo kdo zahradu zorá, připraví půdu k setí a jak se vypořádáme s plevelem, který se rozrostl po celém hospodářství.

Připadám si najednou jako největší flákačka na světě. A nejhorší je, že manžel je ochotný mi vykrucování uznat: „Máš pravdu, lásko, já zapomněl.“ A zatímco mě hladí po břiše, mumlá něco v tom smyslu, ať se radši šetřím dál.

No jo, jenomže já už se mezitím podívala z okna.

Byl jeden z těch jarních dní, kdy už se dá běhat venku nalehko a chytat bronz ve výstřihu. Den, kdy si chcete zase po roce užít, jaké to je, mít vlastní kus země. Přesně tyhle dny – plné příprav a těšení se, jak krásně mi všechno samo poroste – patřily loni k top momentům roku. Vození hnoje, plečkování, kopání… později to nenávidíte, ale takhle z jara…

Podívám se na svůj rýsující se buben. Je pravda, že jsem si předsevzala prožít tohle těhotenství v nerušené harmonii. Copak se to ale vylučuje s láskyplným zatlačováním semínek do Matičky Země? Některé pozice z těhotenské jógy se při troše fantazie i dají přirovnat k zahrádkářské rozcvičce se sázecím kolíkem, nebo ne? No tak nebudu tahat těžké konve. Nebo řádit s krumpáčem. Na druhou stranu, v čem by to bylo jiné od tahání patnáctikilové dcery. A i těhotenské příručky přece doporučují přiměřenou tělesnou aktivitu jako předpoklad pro přirozený porod.

Takže snad nebude vadit, když si o víkendu zajedu přeorat statek a vysadím tam pár pytlů brambor.

A tak jsem se ten den nadobro zvedla z meditační podložky a zase po roce vklouzla do montérek. Tedy… udělala bych to, kdyby mi šly lacly přetáhnout přes panděro!

Foto: Sláma v botách

Konec idyly, kde mám ty montérky? Foto: Sláma v botách

****

Farmařit s pupkem vlastně není nic zvláštního. Stejně jako když chodíte do práce, musíte ráno vyřešit hlavně dvě otázky: co si vzít na sebe a co k snídani.

Na jednu krásnou dubnovou sobotu jsme do V. zase sezvali celou rodinu. „Užijeme si teambuilding,“ lákám na brigádu rodiče a muž pro jistotu slibuje oběd v hospodě. Plán zní: rozbít hroudy země po nedávném orání a vytahat z půdy travní drny, mech, kořeny kopřiv, bršlici a další plevel, který už nám zase začíná přerůstat přes hlavu. Potom půdu uhrabičkovat a připravit řádky na vysázení brambor. Nic proti pleveli, ale i já uznávám, že ho nemusíme pěstovat na dvou tisících metrech čtverečních.

„Ópa tvrdí, že nic jiného než brambory nám tu zatím neporoste. Že boj s tak zaneřáděným pozemkem žádná jiná zelenina nedá,“ tlumočím taťkovi posudek nejstaršího sedláka z manželova rodu a on souhlasí: „Ale klidně, brambor není nikdy dost.“ A už připřahá za forda vozík s pár pytli sadby.

Mám načesané vlasy, nabitý foťák i plný koš svačin. Akce brambory může odstartovat.

****

Kdybyste nás tu sobotu pozorovali na pozemku, myslím, že byste mohli slušně závidět. Zase jsem si totiž připomněla, jak pilné mám rodiče, tchána a hlavně muže.

Když v deset dorážím na brigádu, můj chlap už se koupe v potu. „Neboj, jede ti posila,“ plácám pracanta po mokré košili a ukazuju na svůj koš. Obložené chleby, ovesná kaše, polívka, co jen hrdlo ráčí.

„Ne, díky,“ mine manžel fasung bez zájmu a zahodí krumpáč. Potřebuje nahodit motor u terry, kterou sestavoval léta páně jeho dědeček. Když se mu to konečně podaří, stroj se nekontrolovaně rozletí po pozemku. Muž za ním.

„Neboj, točím to!“ projevuju se pohotově, ale to už z konce pozemku zase zazní nějaké nadávky. Terra opět chcípla. Pozorujeme s rodiči na dálku ten děj a shodujeme se, že lepší počasí jsme si dnes nemohli přát. O chvíli později kolem znovu proletí manžel vlečený strojem, který buďto nestartuje, anebo se stává neovladatelným. Pomyslím si, že než si s tou mašinou poradí, sním si aspoň svoje chleby.

„Hele,“ ukáže mi mamka ztrouchnivělou lavičku obrostlou mechem, kterou ráno na pozemku objevili. „Hustý,“ rozzářím se a už si ji táhneme k našemu svačinovému stanovišti. Vyhodím si na chvíli nohy nahoru, se svým domácím chlebíkem mazaným sádlem, s obličejem na slunci, při švitoření ptáků na ořešáku, v dálce terra…

Až když mi u nohou přistanou rukavice s kýblem, dojde mi, že jsem dnes vlastně přijela pracovat.

foto: Sláma v botách

Neustále se objevují nové poklady, třeba lavička, i sedět se na ní dá. foto: Sláma v botách

****

„Jsi v pohodě?“ míjí mě manžel v sousedním řádku. Narovnám se a zářivě se usměju: „Všechno olrajt.“

Sotva zmizí, odříhnu si. Co asi byla větší blbost? Že jsem se tak přežrala, nebo těsné punčocháče, které mi mačkají přecpaný pupek? Máma už mi jde v řádku naproti, měla bych sebou hodit. Odkrknu si a vydám se s kýblem pro další sadbu.

„To bude brambůrků, tahle zem je poklad,“ mrká na mě táta spokojeně. No to jo, procedím odpověď mezi zuby spolu s další várkou žaludečních šťáv. Taky bych se chtěla tím bramborovým štěstíčkem dojímat. Jenže jak se tak krčím nad řádky a sázím pod sebe jednu bramboru za druhou, hlavou mi šrotuje jen jediné: kam se půjdu vyzvracet?

Na zahradě jsem se vždycky mohla celé dny předklánět a s mým trávicím systémem to ani nehlo. Ale stačí mít v pupku dvoukilové dítě a vše je jinak. Těhotenství přece není nemoc, jenom jiný stav, připomínám si základní těhotenskou poučku. Obvykle funguje. Jenže obvykle se po desetichodé snídani neshýbám dvě hodiny do řádků k bramborám. Znovu si zkusím upravit panděro uskříplé v punčocháčích. Škyt a krk. V životě jsem nezažila takové pálení žáhy…

„Ta jóga byla úplně k ničemu. S takovouhle fyzičkou nikdy neporodím,“ mrmlám, když si přesýpám do kýble další brambory a zase si vyrážím mačkat pupek. Tohle je trénink, kterej potřebuju k porodu. Jenom příště žádné punčochy. A nežrat!

***

To „příště“ má přijít na řadu už následující víkend. Muž plánuje další celodenní akci – odstraňování kořenů, likvidaci mechu, kopřiv, válcování. Jenže tentokrát má lejt a dobrovolníci stávkují. Tedy kromě dcery. A mě!

„Nemusíš se mnou,“ ujišťuje mě manžel a maže si svaly koňskou mastí. Naopak, kontruju, a chcí jít mazat svačiny. Pak se ale zarazím.

V zájmu svého panděra bych měla přijmout nějaká preventivní opatření.

A tak se stavím hladová před otevřenou skříň a začínám vymýšlet, čím a do čeho se narvat. Letní šaty? Brrr. Jenže všechno ostatní má v pase gumu.

Přehrabuju šatník tam a zpátky. Proč jsem si předloni kupovala montérky velikosti slim? Koho jsem v nich chtěla okouzlovat? „Na příště si půjčím gatě po dědovi,“ vybavím si pivní figuru, které už se začínám blížit. Bohužel můj aktuální problém se tím neřeší. Nakonec vytáhnu hippie šatičky, které alespoň sahají až na zem. A jdu se konečně nasnídat.

„Tak už si prosimtě z tý lednice něco vyndej,“ snaží se manžel popohnat náš odjezd. Se mu to řekne, když obsah naší lednice je pro zahradnicko-těhotenské účely naprosto nepoužitelný. Chleba se sádlem už v žádném případě! Ale i ovesná kaše byla minule moc těžká. A polívka v žaludku žbluňkala. Šmejdím po kuchyni jako hladová Halina Pawlowská, a když slyším, že manžel už pod okny startuje auto, v panice sbalím do kapsy aspoň dva bonbony.

****

Lehce mží. Přesně podle předpovědi. Otáčím se manželovým směrem a vidím, jak mu od hlavy stoupá pára. Mně možná taky. Ráno jsem mrzla, ale jen do chvíle než jsem se při tahání pařezů zlila jako hovado. Je příjemné, že mi teď do vlasů padají mikrokapky vody, připadám si jako po ranní koupeli.

Bonbony už mám vycucané a s potěšením zjišťuji, že o hladu se pracuje mnohem líp než s bouřící Niagarou v žaludku. Dnes žádné krkání a polykání šťáv, které by mě rušilo při kopání.

Pohledem se srážím s manželem. „Fakt si nechceš odpočinout?“ navrhuje pauzu. Opřeme se o sebe zády a trochu se napijeme. Rozhlédnu se spokojeně po pozemku. Dneska jsme odvedli práce. Ještě hodinu dvě a budeme hotoví.

Foto: archiv Sláma v botách

Duhové šaty ladí s počasím. Prší. Foto: archiv Sláma v botách

Už opravdu lije, když nakládáme poslední fůru shrabaného bordelu na valník a odjíždíme do sběrného dvora. Přisedám k dceři do auta a ona hned začíná z kapes tahat poklady, které si ulovila na pozemku. Mech, lískové ořechy, žízalu, kus skla… Dávám jí pusu a vypínám. Dnes si ráda dám odpoledního šlofíčka s ní.

Foto: Sláma v botách

Začíná pršet, valník je plný. Vypínám… Foto: Sláma v botách

****

Poté, co jsem tak nečekaně zjistila, že i ve stavu „plus osm kilo přes břicho“ se dá zahradničit, přestávám mít doma stání. Venku zase hlásí tropy.

„Mě teď tak mrzí, že jsem zahradu v D. škrtla. Já tam snad ještě zajedu zasadit cibul,“ začnu se jednou večer shánět po pytlíku se sadbou.

„Ne, ty už se šetři,“ odebere mi manžel z ruky cibule a odvádí mě za ruku na gauč. „Minule jsme to trochu přehnali. Neměla by ses tolik zapojovat, já přece všechno zvládnu i sám,“ ujišťuje mě a svalí se vedle na deku. Dávají fotbal, ale myslím, že to vůbec nevnímá. Jen se tak dívá před sebe.

Já se podívám na něj. Začíná být znát, že na rozdíl ode mě nemá za sebou sedm měsíců meditace, zato každý den od sedmi lítá po pozemku. A pak jede do práce. Potřeboval by taky otěhotnět.

„Odteď ti se vším pomůžu,“ povídám. A v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítí. Když totiž vidím, jak chce muž zase něco namítat a krotit můj znovuobjevený pracovní elán, vzpomenu si na svou vůbec nejoblíbenější těhotenskou knihu. Na moudrou bichli od Ingeborg Stadelman, kterou jsem si čítávala při meditačních hodinkách. Hned pro ni skočím. Tohle povzbuzení tu musí zaznít, aby se i můj muž uklidnil.

Vracím se z ložnice a začínám konejšivě předčítat: „Dnešní ženy mají za sebou většinou poklidné dětství. Spíše jsou rozmazlovány, mohou si vše dovolit, do práce jezdí autem a díky modernímu lékařství nebyly nikdy vážně nemocné. Odmítáme snášet jakoukoliv bolest…,“ významně se na manžela podívám, aby pochopil, že teď přijde jádro sdělení. Myslím, že ho oba potřebujeme slyšet.

„Ponechte na své ženě její normální zátěž, neboť rození z ní také nemůžete sejmout. Papouškovat: ,Samozřejmě že porod zvládneš´, a o pár minut později prohlásit: ,Ne, zlatíčko, nech té namáhavé práce, já už to zařídím,´ je nerozvážné.“ Zaklapnu bichli a obrátím se ke svému muži.

Po týdnu chození do práce a víkendu za pluhem se choulí celý do sebe. „Tak takové ty studuješ knihy…“

Víc z něj nevypadne, usne mi s hlavou v klíně. Pohladím ho po vráskách a nechám spát. Až když cítím, jak z něj se spánkem odchází všechno napětí, vydávám se pro ty cibule.

Jak jsem říkala, byla by škoda, kdybych měla já i zahrada v D. zahálet. Když mi to s tím panděrem konečně začalo jít. Do porodu ještě zbývá pár týdnů, zato moje zlatíčko už by si mělo odpočinout. Nechat té namáhavé práce. Ale však já už to zařídím. :)

Foto: archiv Sláma v botách

Příprava k porodu, verze našich prababiček. Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi rostou!©