Zachraňte papriky! Potřebují vápno a já lepší úrodu

10 komentářů

Řekněme, že svou zahradu už jakž takž dávám. Pořád je ale pár věcí, které můžu zlepšovat.

Tak například manžel letos poměrně hlasitě reklamoval fakt, že jsme za celé léto neměli ani jednou plněné papriky (ty na návštěvě u našich se prý nepočítaj)! A taky se prý těšil na domácí brokolice, když mu zakazuju kupovat v Kauflandu ty dovezený, postříkaný. Ale smůla, no. Brokolice se letos na zahradě vůbec nedařily, takže o brokolicovém krému budeme nenaplněně snít zase do příštího léta.

A papriky?

Tak k těm teprve nevím, co dodat! Jestli to měl být pokus o žert, tak mě  ale vůbec nerozesmál. Paprikám se totiž v létě přihodila nemoc, kterou věhlasný botanik, RNDr. Václav Větvička identifikoval jako abioptickou nekrózu květního konce plodů – laicky řečeno „nedostatek vápníku“.

Takhle vypadá abiptická nekróza květního konce plodu neboli projev nedostatek vápníku u paprik. Foto: Sláma v botách

Takhle vypadá abioptická nekróza neboli nedostatek vápníku u paprik. Žádná sláva, co? Foto: Sláma v botách

Jo, slyšíte dobře! NEDOSTATEK VÁPNÍKU na pozemku, kde probíhá stavba a demolice zároveň, kde se všude válí stavební suť a vápno se tam přiváží po pytlech. Papriky se ale patrně domnívají, že mají podobná práva jako malta, a tak si taky chtěly šňupnout, jinak že zdravě plodit nebudou.

Sklidila jsem jen samé nedomrlé, scvrklé a celkově tak nevábné papriky, že chuť jsem na ně neměla ani já, natož můj muž, který není namotivovaný tím, že si je sám vypěstoval. Až teprve koncem září se na jedné rostlině vyskytlo přesně šest poživatelně vypadajících oranžových plodů, po kterých jsem rychle skočila, než si to ty exempláře taky rozmyslí a přihodí se jim stejné deformace jako všem předchozím abioptickým nekrotičkám.

Sklizeň zdravých paprik až na samém konci sezony. Foto: Sláma v botách

Až na samém konci sezon jsem sklidila i pár – doslova pár! – zdravých paprik z jedné rostliny. Foto: Sláma v botách

Co s paprikami ale dělat pro příští sezonu? Protože můj pokus obelstít manžela tím, že mu místo paprik podstrčím ačočku, neměly kýžený ohlas. (Řekl, že už to znova nechce.)

Nechtěla bych, aby to vyznělo tak, že ačokča stojí za prd a nemáte ji pěstovat. Náhodou mně se ty indiánské paprikookurky moc líbily i mi chutnaly, takže jsem si hned nasušila semínka pro pěstování příští sezonu.

Můj muž už je ale prostě zaujatej vůči všem mým pokusům „nahradit něco něčím jiným“, jako třeba coca-colu kombuchou (jsou v ní taky bublinky), zahušťovat guláš cuketou (bylo jich letos zase moc), péct moučníky z bezlepkové mouky (muž se drobky z rozpadajících se koláčů údajně dusí!) nebo sladit buchty banánem (odmítnuto s tím, že buchta páchne). A tak po ačokčách neskočil tak nadšeně, jak jsem bývala doufala, a klidně domů ostentativně přitáhl nějaké papriky z Kaufu.

„No to snad nemůžeš vůbec myslet vážně?!“ vyštěkla jsem, když jsem v lednici identifikovala igeliťák s důkazným materiálem. „Mám tady plnej košík ačokčy a ty si koupíš papriky?“ nemohla jsem pochopit, jak mohl něco takového udělat.

„Prostě jsem měl na papriky chuť. Chceš mi i tohle zakázat?“ přešel muž rovnou do útoku, aby bylo jasné, že ty papriky si prosadí.

Podívala jsem se na jeho bojovnou, skoro výhružnou bradu, a projednou jsem se radši nepokusila mít poslední slovo. Ostatně, když se na mě muž takhle nas.ere, je to i docela sexy.

Alespoň jsem ale přes rameno utrousila: „Tak´s mohl aspoň koupit bio papriky. Vím, že je tam maj!“ a frustrovaná z toho, že dneska musím být já mrtvá Homolková,  jsem vyšuměla z kuchyně.

Klid zbraní

Blbý hádky kvůli paprikám. Ty jsou snad v naší rodině dědičný nebo co. Dodnes si pamatuju, že právě kvůli paprikám se strhla jediná hádka mých rodičů, na kterou si z dětství vzpomínám. Máma vyhodila nějaké staré kusy, které chtěl táta (kterej je vypěstoval) ještě sníst, a byla z toho mela, až jsem v pokojíčku brečela, že se rodiče určitě rozvedou.

O dvacet let později papriky zase málem lítaj vzduchem a my na sebe štěkáme úplně stejně s mým manželem? No ještě že jsou naše děti podobnými výjevy zocelené a myšlenky na rozvod rodičů kvůli jen tomu, „máma šňafe“, je snad nenapadaj. (Manžela snad taky ne!)

Příští rok chci každopádně klid zbraní a paprik plnej koš. Co to ale v praxi znamená – myslím v praxi permakulturu praktikující zahradnice?

Jedna milá čtenářka tohohle blogu, paní Alenka, mi vyšpiónila doporučení od už zmiňovaného botanika Václava Větvičky, jak nedostatku vápníku u paprik účinně předcházet. Zahradnická legenda radí dopřát háklivé zelenině bílou kúru ve stylu našich prahospodářů a prahospodyněk: půdu vyhnojit, vyvápnit – třeba rozdrobit do záhonů staré omítky z demolice – a nakonec na to celé nechat napadnout sníh.

„A nejpozději do tří let se pH upraví, živiny se uvolní a záhon se odmění zdravou úrodou,“ vzkazuje mi paní Alenka v dobré víře.

No to je teda pěkné. TŘI ROKY!

Jako že nebudu dělat plněné papriky možná ještě ani napřesrok? A nenáviděné igeliťáky se mi znovu nastěhují do lednice?

„Pak je tu samozřejmě ještě možnost sáhnout po Kristalonu na papriky a rajčata,“ hodí mi paní Alenka už méně permakulturní udičku s tím, že je to sice chemie, ale funguje.

Hmmmm, přemýšlím, jak s informací naložit. Ne že by se mi chtělo do umělého prostředku, ale na druhou stranu si taky hned vzpomenu na přednášku prof. Hejcmana loni v našem muzeu: prý kdeže hnůj nebo slepičince, nejúčinnější jsou tekutá hnojiva aplikovaná na list. (Konec citátu. Více o panu profesorovi a našem setkání v semínkovně v článku: Kdo chce vidět idiota, do semínkovny.)

A tak rozvažuju, jestli je šance, že na zdravou úrodu vydržím čekat tak dlouho, když průmyslové hnojivo by problém vyřešilo ještě tuhle sezonu.

Já si ale vůbec neumím představit, že bych nakráčela do zahrádkářského krámu a odešla odtamtud s nějakou lahvičkou. Že bych připustila, že moje oblíbené jíchy, komposty, hnůj nebo dřevní popel na něco nestačily. Nebo že by mě někdo s tou lahvičkou viděl!!!

Zpropadené papriky, ještě kvůli nim zradím své ideály? Ne, tak nejhůř ještě není. Chemii vytáhnu, teprve až bude katastrofální sklizeň opravdu hrozit rozvodem. Blaničtí rytíři konec konců také nevyjíždějí kvůli každé blbině. Do té doby prostě vyrazím manželovi na stavbu na lup.

 

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Blaničtí rytíři přece zatím také nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Vždyť ani Blaničtí rytíři zatím nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Není vápno jako vápno, to platí nejen ve fotbale!

Stejně jsem ale zklamaná z toho, že musím nějaké problémy s pH půdy na našem pozemku řešit. Upřímně, jako bych starostí neměla při pěstování už tak dost, ještě mám kvůli paprikám začít zahradu obcházet s lakmusovým papírkem? Myslela jsem, že elektrárny máme odsířené a kyselé deště už u nás skončily.

No, samozřejmě si uvědomuju, že v každé  zahradnické příručce se otázka kyselost půdy řeší, nejsem v té bryndě sama. Že některé rostliny jsou údajně na tyhle parametry náchylnější, zatímco jiné tolerují širší rozptyl pH. Ale já papriky ještě nikdy nepěstovala, vždycky jsme je dostávali od našich. Čím jsme ale větší a žravější rodinka, tím akutnější byla nutnost postavit se i s produkcí této zeleniny na vlastní nohy, nebo přesněji na vlastní pozemek. A tenhle pozemek byl zatím co do výnosů bez chybičky. U žádné plodiny jsem na problém s moc kyselou půdou nenarazila, takže info o nárocích na pH jsem dosud považovala jenom za takové odborné pindáníčko. Vědu pro vědu, falešné soby.

Teď ale nespokojeně stojím nad záhonem a dumám, jak to teda s tím vápnem vyvedu. Nemůžu ho přece rozházet všude, dočetla jsem se, že třeba rajčatům a bramborám naopak mírně kyselá půda vyhovuje. Rozhodně nechci riskovat, že si polepším s paprikami, ale zase nebudu mít z čeho dělat kečup a sklep zůstane prázdný!

Jak tedy s kusou konzultací od botanika Větvičky naložit? Protože ono se řekne použijte vápno, jemu bardovi, který ho hází na zahradu nejmíň od padesátých let. Co mám ale dělat já? V praxi to znamená kolik pytlů vápna na kolik hektarů? A mám to vápno smíchat s vodou jako zálivku, nebo zarýt do půdy spolu s hnojem? Musím k tomu mít dýchací roušku? Dát se do toho hned, nebo až těsně před zimou? Nebo na jaře??? A musím pak stejný postup opakovat každý rok, nebo stačí jednou za pár let?

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička má ve všem jasno. Co ale my obyčejní mrtelníc? A kór ti s blond vlasy a mizernými zkušnosti? Foto: převzato z Wikipedie

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička, má ve všem jasno, co ale my obyčejní blonďatí zahrádkáři? Foto: převzato z Wikipedie

Naivně si myslím, že otázky mi zodpoví internet. Ale je to jenom horší. Po přečtení pár článků, třeba tohohle z iReceptáře, mám v hlavě ještě větší hokej…fotbal… Zjišťuju totiž, že není vápno jako vápno. Existuje i nějaký vápenec – a to očividně není totéž.  Navíc ho existují různé druhy, mletý, dolomitický  v granulích… jo, a vápnitý dolomit ASI není totéž co dolomitický  vápenec nebo co! Tím se mi ovšem otevírá nový okruh otázek: co je účinnější, co levnější, co víc eko, víc perma. Heslo „vápnění půdy“ pro jistotu házím ještě do youtube, ale zase mi to nabízí akorát samá fotbalová videa, no já už do toho kopnu!

Tak, teď už vím i já, že není vápno jako vápno. Foto: isport TV

iReceptář navíc otřese i doporučením pana Větvičky, kterým jsem si dosud byla jako jediným jistá. Prý: „Nikdy nesmíme současně s vápnem použít chlévský hnůj, neboť by z něho vyprchal dusík ve formě čpavku!“ No ale já to pochopila tak, že právě hnůj, vápno a sníh mám na tom svém záhonu použít. Házím na to vidle, už vážně nevím, co mám teda dělat.

A na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

A říkám vám, že na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

Granule, ó granule, přibližte se k záhonu!

Promiňte mi, vy zkušení, že tady tak trojčím kvůli troše vápna pro pár paprik. Ale po pěti letech jsem prostě narazila na úplně novou zahradnickou činnost,  se kterou jsem si ještě nepotykala, a tak se radši ptám, než něco pohnojím, vlastně povápním.

Ve stavu vrcholného vnitřního zmatku kontaktuji znovu paní Alenku, jestli by mi od pana Větvičky nezjistila víc, a při tom lituju, že jsem škudlila peníze a nemám ještě tu novou knížku Jardy Svobody o pěstování biozeleniny. Vyšla už na jaře, ale překvapivě mi ji nikdo z rodiny nenadělil k narozeninám, ačkoliv jsem se  v tom smyslu myslím jasně vyjádřila na Facebooku.  (Před Vánoci se vyjádřím přímo).

Foto: SmartPress

Kniha, kterou nutně potřebuju. Zelenina z biozahrady od Jaroslava a Lady Svobodových. Foto: SmartPress

Paní Alena naštěstí nezklame a dodává mi nový, obsáhlejší komentář slovutného botanika. „Drcenou maltu zapravte do půdy, po nějaké době pohnojte kravským hnojem, ale GRANULOVANÝM. V případě čerstvé mrvy nastane reakce popisovaná v článku z iReceptáře.“

Tak, a teď už čučím do počítače ale definitivně zmatená. Co pořád všichni mají s těmi granulemi? Proč granulovaný hnůj použít můžu a čerstvý ne? Navíc když já mám samozřejmě na zahradě fůru toho koňského, který pravda taky trochu granulovaný (v koblihách) je, ale takto myšleno to určitě nebylo.

„Paní Alenko, ale jak to teda dělali ti prapředci, když do pole drtili staré omítky, ale žádné granulky k dispozici neměli?“snažím se té bílé záhadě prostě přijít na kloub.

Konečně bílé uspokojení!

Trpělivá čtenářka tohoto blogu si na mě po další messengerové přestřelce vyžádá telefon, aby mi to mohla konečně pořádně vysvětlit. Takové trdlo jako já nejspíš dlouho nezažila. Nevím, jak svou mentální retartaci omluvit, snad shodit ji na šest let, co už jsem doma na mateřské.

Hovor naštěstí konečně přináší jakés takés uspokojení mých nekonečných otázek. A tak se dozvídám například toto:

  • Předci si s vápněním polí starosti nedělali, nemuseli tenhle problém řešit, vystačili s hnojem. Na mém pozemku nejspíš deficit vznikl tím, že půda ležela dlouho ladem a teprve se dostává do kondice.
  • Obecně jsou potíže s pH až fenoménem moderního zemědělství posledních let. Na vině může být mimo jiné i změna klimatu. Na zahradách se totiž v posledních letech přestává dařit i klasickým, „bezproblémovým“ zeleninám, jako cibuli, česneku či mrvi. Zavedené agrotechnické termíny prostě přestávají platit!
  • Na papriky je v našich podmínkách nejlepší skleník. Ve volné přírodě papriky v poslední době tolik nerodí.
  • Nejlepší bude vyhradit paprikám speciální záhonek, ten vyvápnit extra a buďto nepohnojit, nebo sáhnout po těch granulích. K dispozici jsou fermentované granule kravského, koňského, ovčího či slepičího hnoje.
  • Přírodní cestou se dá půda obohatit o dusík i zeleným hnojením či jíchami. Hnůj není jedinou možností.
  • O klasickém hnoji i granulovaných hnojivech platí, že se zarývají do půdy na podzim, pro lepší využití živin. A musí se zapravit opravdu dovnitř.
  • No, a ten vápenec. Chybu asi neudělám s žádnou z možností. Je jenom na mě, zda dám přednost mletému vápenci nebo granulovanému vápnitému dolomitu, což je přípravek obohacený ještě o další mikroživiny. Obojí by mělo mít pozvolný, ale stále přijatelně rychlý nástup účinku (ne až za tři roky!). A pak je tu taky pořád ten „chemický“ tekutý Kristalon na papriky a rajčata, co údajně funguje hned. Nebo manželovo hašené vápno do omítek, které se dle iReceptáře používá spíš na těžkých půdách a působí fakt intenzivně. (Prosím, hlavně se MNĚ neptejte, co se tím myslí.) O všech druzích platí, že se nejlíp na podzim zaryjí do půdy „v přiměřeném množství“ (uvedeném  na obale, díkybohu).

„Moc děkuju za všechny ty informace,“ zajíkám se paní Aleně do telefonu. Naše učení je nekonečné, shodujeme se dojatě.

Když domluvíme, jdu si pro papír s tužkou, ať tu kapitolu s paprikami nějak uzavřu. Musím učinit jasné rozhodnutí, co teda ohledně jejich pěstování dál. Kristalon jsem zamítla jako první, granulovaný hnůj zamítám také. Furt je tu to vápno na manželově stavbě a pytel tátova mletého vápence, který používá na mech v trávníku, no a samozřejmě moje staré dobré hnojivé jíchy, které se mi zatím vždycky osvědčily.

A protože už žádná další telefonní čísla, jako třeba na manžele Svobodovy, nemám a protože ani jejich knihu se mi zatím nepodařilo od nakladatele vyloudit zdarma, nezbude mi, než teda všechno vsadit na jednu kartu. Na paní Alenku a její botanické konexe s panem Větvičkou.

Než se vzmůžu na vlastní skleník, zavedu si speciální paprikový záhon. Vyvápním ho, ale nepohnojím. Všude po zahradě mám naseté zelené hnojení a rozházený popel z letních táboráků, no a v sezoně budu přihnojovat kopřivovými jíchami. A budu u toho vzývat moudrou přírodu, ať mě vyslyší, papriky se vzchopí hned první rok a můj muž se konečně dočká těch plněných potvor s omáčkou, o kterejch jsem musela celé léto poslouchat.

A jestli to nevyjde, jestli po hodinách surfování a hovorech na messengeru i telefonem nevypěstuju aspoň košík obstojných zelenin, skončím u Chocholouška. Nebo na VĚTVIČKOVI! 🙂

Foto: Sláma v botách

Zahrada zarostlá zeleným hnojením svazenkou. Tak kam tady ty papriky za rok vrznu? Foto: Sláma v botách

 

PS. Tak to, moji milí, vypadá, že kromě paprik budu muset napřesrok urgentně pořešit i ty brokolice. Právě jsem v mrazáku narazila na sáček mražené vapeur brokolice Bonduelle! To si muž myslí, že ta se jako nepočítá?! Okamžitě si jdu gůglit, co se dá dělat, když se do brokolice dají blýskáčci řepkoví. A číslo na paní Alenu si pro jistotu ukládám do telefonu.  O tom ale bude článek zase příště.

Na závěr už jen krátké VIDEO ZE ZAHRADY… jen tak pro radost. Jak jsme s Lidkou sklízely mrkve, kterým se zatím DÍKYBOHU daří. V 1 min 20 jsou i mé nezbedné papriky! 🙂

Foto: Sláma v botác

A pozdrav přímo z bojiště. 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

Ať mi rostou!©

PODOBNÉ ČLÁNKY

Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo!

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

Budík na šestou! O propíchnuté noze a o romantice na stojáka mezi fošnami

2 komentáře

VĚNOVÁNÍ: Dvěma nejpracovitějším mužům, které znám!

Vstávat v šest je přesně to, co NECHCETE, když jdete po oslavě spát až hluboko po půlnoci. Dnes tahle nepříjemnost potkala mého muže. Budík zazvonil, ale muž nevstal.

…….

Někdy po deváté ranní mi ve spánku naznačuje intuice, že postel vedle mě je prázdná. Rozlepím oči a zjistím, že manžel akorát startuje před domem motorku a rychle vyráží na stavbu. Zaspal! Jeho stavební pomocník Ruda už tam na něj čeká tři hodiny. Chudáci chlapi, pomyslím si. Co mají ze života, když si ani o víkendu, a navíc po party, nemůžou přispat? To já jsem dneska bez dětí, takže snad nebude vadit, když….

Podruhé mě intuice probouzí, když je už deset pryč! No ty vado. Skáču z postele a zjišťuji, že zatímco já se po mejdanu dospávala, manžel vyrazil makat nejenže beze mě, ale i bez snídaně a svačiny. Protože doma není nic než pár kůrek chleba. Hned si v tu chvíli vybavím svou maminku. Poslední dobou mi stále častěji naznačuje, že „to vedu“.

„Ty to vedeš!“

Tak rychle vystřízlivět, mladá paní. I když jste si původně plánovala sprchu a čeknout chlubítko (facebook), jestli tam už nejsou nějaké fotky, je třeba fofrem změnit plán. Zachránit pověst manželky a mužův žaludek.

A tak rozespalá házím do mísy vajíčka, že zadělám na švestkovou bublaninu, z dalších vajec smažím omelety a třetí rukou, – kéž bych ji teď měla -, loupu cibuli na vyprošťovací zeleninovou polévku. Do hodiny je kulinární trojbor odbytý, výtvory v přepravce a i já, sláva!, mířím směr stavební pozemek a můj nevyspalej, pracovitej, hladovej muž.

……

Ohledně toho, jak pokračuje naše stavba domu, dostávám poslední dobou docela dost otázek. Nejčastější jsou dvě. Kdy už to budete mít dokončený? a Kdy se plánujete stěhovat? „Do Vánoc? Co?“ mrkají na mě naivně některé kamarádky. Bohužel, do žádných Vánoc ještě opravdu nebude nic. Když bůh dá a manželovy svaly vydrží, tak nejdřív si budeme balit fidlátka na Vánoce příští rok.

„Kuba dělá, co může,“ vysvětluju a současně se snažím manžela od tohohle tlaku na termín odclánět. Jako by nestačilo, že si nějaký termín stanovil sám ve své hlavě.

Čím pomaleji se stavba sune vpřed, o to víc po ní pobíhá a řídí budíky na sedmou, na půl, pak už na šest. Architekt, stavbyvedoucí a dělník v jedné osobě vyrostl za poslední dva roky v mých očích v hrdinu nadlidských rozměrů. A co teprve v očích mé rodiny. Ta už ode mě nezná jiná hlášení než „Kuba je na stavbě, Kuba bude zase celej víkend makat, ne, ani na oběd nepřijede, nechce se jídlem vůbec zdržovat“ a podobně. Z Kuby se stal v rodině pojem. Synonymum sebezničující píle, oddych neznajícího nasazení, sveřepého tahu na branku a až buldočí výdrže.

Bohužel přímo úměrně jeho transformaci v hrdinu se naopak já propadám na žebříčku manželské prospěšnosti čím dál níž. Stačí totiž, aby k nám naši občas zavítali na návštěvu, a mají jasno.

„Má on vůbec trochu klid, když večer přijede domů? Nebo je tady takovej bugr pořád?“

„Taky bys mohla někdy uklidit, aby si Kuba mohl pohovět a odpočinout v čistým.“

„A prosím tě děláš mu nějaký pořádný večeře? Maso mívá?“

„Hlavně po tom chudákovi nenech ty děti tak skákat! Vždyť už sotva plete nohama.“

„NO STARÁŠ TY SE O NĚJ VŮBEC POŘÁDNĚ?!“

Tak já se samozřejmě starám. A bráním se. Uklidňuji veřejné mínění, že i já už sotva melu a fakt dělám, co je v mých silách. Ale moje výsledky patrně nepůsobí tak přesvědčivě jako dům, který sice pomalu, ale jistě roste mužovi s tchánem pod rukama. Mně roste leda vodní kámen v toaletě, ale co mám dělat víc, když celé léto není školka, muže vůbec nevidím, zahrada plodí jako divá a já nestíhám sušit, vařit, zavařovat a ještě nedejbože s dětmi trochu užívat prázdniny?!

Na to má ale moje maminka jedinou odpověď. Dá se shrnout zhruba do tří slov: „Ty to vedeš!“

Rozhlížím se kolem a uznávám, že by mohlo být i líp. Když je mi ale natvrdo naznačeno, že by můj stavitel taky mohl v novém baráku skončit s nějakou úplně jinou, pořádnější paní, fakt se zkusím nad tím, „jak to vedu“, zamyslet.

„Protože to bych teda nechtěla, aby on tam s nějakou pořádnější…“ špitnu vprostřed hromady prádla na žehlení a rozsypaných kostiček.  A začnu promýšlet možnosti.

Foto: Sláma v botách

My se s dětma taky neflákáme, ale zajímá to někoho? Foto: Sláma v botách

Nová etapa

Před měsícem vypukla na stavbě ve V. nová pracovní etapa. Navázala na tchánovu jarní misi s názvem „ta okna do baráku vám samozřejmě vyrobím sám, ale jistě, to pro mě nic není, měsíc, maximálně dva práce a budete mít auslágy (slangově z němčiny – výlohy), jaké vám žádný jiný truhlář neudělá“. No jasně, po někom musel manžel svou sebedestruktivní obětavost podědit. Tchán si prostě výrobu obřích skleněných stěn a francouzských oken do našeho domu nedal vymluvit, a tak sveřepě oprášil řemeslo, vysmýčil truhlárnu a v březnu se dal do působivého a precizního veledíla, které však narazilo na zádrhel. Za měsíc ani za dva se taková zakázka nedala zvládnout.

Čas ubíhal, rámy do oken se lepily, muži rokovali nad technickými detaily, osazením skel, vybírali barvu laku, a čas ubíhal a běžel…

„Nevíš, Verun, jak je táta s těmi vašimi okny daleko?“ sondoval švagr, který taky zrovna rekonstruuje a ochotný důchodce by se hodil i jemu.

„Myslím, že je u druhého nátěru,“ podala jsem poslední orientační odpověď, protože sama už jsem neměla odvahu se na stav výroby ptát. Termín dodání se od jara několikrát posouval.

Tak jsme zatím ve V. dělali něco jiného. Muž budoval altán, přestavil mi chlívek na sklad zeleniny, navršil hromady suti do základů terasy u domu, vyzdil zásobovací komoru ve stodole. Já sela, zalévala, plela, sklízela, prostě to svoje. A tu a tam jsme se zajeli podívat do truhlárny v D., jak táta s okny pokročil. „V červenci je montujeme,“ prohlásil naposledy, očividně už na pokraji sil i nervů. „Jasně, tati, hlavně se kvůli blbejm oknům nestrhni!“ uklidňoval ho muž.

No, byl z toho srpen…

Výhodou našeho pozemku je, že práce na něm je a vždycky bude dost. Foto: Sláma v botách

Už je to tu zase!

Tři vrstvy nátěru ale nakonec přece jen zaschly a tak se obří smrkové rámy konečně mohly začít přivážet do V.  Měsíce výrobní dřiny završeny. Jenže akci „okna“ pořád neměl být konec.

Okna totiž bylo ještě zapotřebí na barák osadit. A jestli jsem si myslela, že tohle už musí být po hoblování, broušení, řezání, lepení, lakování, zasychání a převážení nepodstatný detail, tak jsem se bohužel opět spletla. Teď to teprve začalo být s okny zajímavé. Myslím pro mě.

Výroba „auslágů“ se mě až dosud nijak netýkala. To mi mimochodem manžel občas vyčítá – že se mě nějak málo týká celá stavba našeho domu. Že očekával větší účast z mé strany při navrhování, promýšlení dispozic, fasády, podlahových krytin a že i teď bych měla být aktivnější při rozhodování, kam vyvrtat díry na zásuvky nebo na kterou stěnu v koupelně vrznout umyvadlo. A jestli radši zapuštěný, nebo na desku.

V zásadě má můj muž pravdu, opravdu všechna tahle rozhodnutí nechávám na něm. Ale to je důsledek toho, že když jsem po zakoupení pozemku vyjádřila přání žít v domečku s doškovou střechou a muškáty v oknech, namaloval on jako odpověď návrh přízemního celoproskleného pavilonu s betonovým stropem, ve kterém žádná okna na muškáty nejsou! Tehdy mi došlo, že můj hlas nebude mít váhu ani poradní, poslední slovo že si stejně vezme on – architekt -, tak proč se angažovat, když na zahradě se budu moct realizovat dostatečně a po svém. Náš barák si tak v podstatě nechávám jako překvapení, které mi muž doufejme do roka, do dvou postaví. Pouze jedno přání jsem ještě vyslovila, mít kuchyň na jih, abych mohla vařit na sluníčku a koukat při tom do zahrady. Budu ji mít ale na sever a koukat na zeď sousedům, alespoň mi ale bylo odborně a velmi obsáhle vysvětleno (manželem i tchánem), jaké to má výhody. Dál se po tomto záchvěvu aktivity už opět nesnažím. 🙂

Odkudže jsem to ale odbočila?

Okna… Tak s těmi jsem to plánovala udělat jako s celým domem. Nechal design i realizaci na chlapech a dostavit se až na první otevíračku vitrín. Jenže jak jsem se překvapeně dozvěděla, osadit, zapěnit, zasklít a zasilikonovat takové kravské výlohy bude další mise, co do náročnosti srovnatelná s výrobní etapou! Pro mě však se zásadním rozdílem. Zatímco předchozí fáze probíhala někde daleko v truhlárně v D., kde se o tchána starala babička, tahle druhá etapa poběží jen pět metrů od mých záhonů, nasazen bude i můj muž a ode mě se čeká – když nic jiného – , že aspoň tu a tam přivezu na stavbu „zmrzlinu, bébéčka a coca-colu“.

Poplašeně zamrkám na svého už úplně šedivého tchána a na čím dál šedivějícího svého muže a vhrknou mi slzy do očí. Najednou mi totiž docvakne, co a proč mi to ta moje maminka pořád klade na srdce. Že nemám-li „to vést“, tak nejenže chlapům fakt budu muset tu colu občas přivézt, ale hlavně taky každý den něco pořádného uvařit a upéct.

„Už zase,“ chytnu se za hlavu, protože se mi vybaví loňské léto, které jsme taky trávili na maltě. Dovolená spočívala v tom, že jsme si hodili spacáky na balkon, a jinak chlapi každou volnou chvíli makali na stavbě  a já u kastrolů, aby mi hlady nepošli. (článek Hrubá stavba za týden. Svépomocí a o hladu.)

Letos jsem si závěr prázdnin představovala jinak, ale to už teď nemá smysl rozpitvávat. Alespoň že mám od loňska dvacetilitrový kastrol na guláše a rodinný výlet na Křivoklát holt posuneme o týden, nebo o dva, no…

„Nasmažím vám hamburgery z biohovězího,“ ohlásím jídelníček na první den a určitě je dobře, že v tu chvíli nevím nic o tom, jak dlouho bude DOOPRAVDY etapa č. 2 trvat. Že žádné hrady a zámky už se tohle léto nestihnou.

Foto: Sláma v botách

Kastrol pro školní jídelny je už zase nasazen k sycení dělníků z vlastní rodiny. Foto: Sláma v botách

Půlhodinka štěstí pilné manželky

„Myslela jsem, že bysme mohli ještě ten Křivoklát…,“ opět trapně otevírám téma výletu, když akce okna vstupuje už do třetího týdne. Ano, ještě pořád se nechci smířit s tím, že muže ani na jediný den nevystrnadím z montérek. Moje prosíky ale i dnes zanikají v ruchu stavby.

„Zmrzlinu jsi asi nepřivezla, viď?“ ptá se manžel trochu zklamaně. Zdá se, že Křivoklát opět nikoho nezajímá.

„Promiň, sjedu ti pro ni na otočku k vietnamcovi,“ zaimprovizuju zahanbeně.

„V pohodě, já bych stejně neměl čas ji jíst,“ prohodí manžel už zase napůl vylezlej na štaflích. Doobědval dřív, než jsem stihla doříct „sokolníci, šermíři a program pro děti“.

„Tak zítra se těšte na pizzu a rýžový nákyp,“ loučím se s pracanty už jen letmo a jdu teda vymýšlet jídelníček na týden č. 4.

Abych ale nebyla nespravedlivá, tak jednu výhodu přece jen nemůžu těm svým zásobovacím cestám do V. upřít. Vyzkoušeli jsme si díky nim romantiku obědů na zemi, na fošně, na paletě, na kartonu, na stavební koze, na stojáka, s talířem v klíně, na cihle, na hobře, na rozlepené spárovce i na tabuli skla. Obědvali jsme v základech terasy i v budoucí koupelně, což se už třeba nikdy nepoštěstí. A kouzlo rodinných obědů na staveništi má pro mě ještě další, sobecký rozměr. Když dojíme, chodím se na chvilku projít po zahradě.

Muž zatím buď s plným břichem odpočívá, zatímco se po něm děti koulí, nebo se s plným břichem okamžitě vrhá do práce, zatímco se po něm děti koulí (a on je marně odhání).

„Nech je, jsou rádi, že tě jednou za den vidí,“ snažím se prodloužit tyhle naše momenty.

„Já je taky rád vidím, akorát Venda tu furt nemusí házet ty šutry! To hodlá ta okna vysklít hned první den?“ ruší muž idylu naštěstí jen drobným šuměním.

To já už ale sbírám rajčata, kterých je letos rekordně dost, cukety, kterých bývá dost tradičně, a kukuřice, kterých tradičně není dost nikdy. Trhám si nějaké to lupení domů do vázy, zalévám celer, protrhám dozrálé fazolky, ke každému jídlu utrhnu pár okurek nebo vyreju mrkev s petrželí na polévku příští den. Prostě si po obědě pár minut dělám, co mě baví a čeho si zahrada žádá. Díky tomu se mi na záhonech nehromadí práce na nějakou vydatnou, únavnou nárazovku. (jako byla ta minulá! – článek Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška)

Dochází mi to někdy mezi druhým a třetím týdnem. Že vlastně tahle kulinární „etapa“ není tak špatná, jak jsem se původně hrozila. Že je ve skutečnosti docela dobrá. Dokonce možná nejhezčí částí letošního léta. (A to Itálie nasadila laťku – článek Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška). Ano, musím každý den vymyslet, čím ten obří kastrol naplním, a na zmrzlinu – nic proti místnímu vietnamcovi!  – jsem musela sehnat extra dodavatele, ale když nakládám přepravku s talíři, příbory a jídlem do auta, cítím hrdost. Protože si konečně připadám jako užitečná manželka, která pro barák  a urychlení termínu jeho dostavby taky něco dělá.

No, a když si pak po společném hodování mezi vrtačkami, fošnami a skleněnými tabulemi můžu zmizet na druhý konec zahrady, kde po mně chvíli nikdo nic nechce, představuju si, že to přesně takhle budu dělat, až ten náš statek ve V. dobudujeme. Žádné obědy na asfaltových pásech jako teď, ale už kultivované stolování v jídelně na jih (protože jídelna je na jih rozhodně výhodnější než kuchyň), s pohledem dojatě upřeným na každodenně opečovávané záhony. A když chci to své denní snění jó dotáhnout k dokonalosti,  představím si ještě pohodlné dubové židle, které buď vytáhneme z nekonečného depozitáře rodinné skládky v D., nebo nám je zhotoví zase nějaký ochotný důchodce. (článek 9 LIDÍ POD STŘECHOU. O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů.)

„Na co myslíš?“ houkne na mě muž ze štaflí, když do něj při svém vznášení na obláčku málem vrazím. „Ále,“ pousměju se pouze. Myslím, že i bez odpovědi je jasné, jak jsem právě spokojeňoučká. Podám muži nahoru další zmrzlinu a tchánovi hodím dvoulitrovou fantu, kterou si objednal. Dětem, když je dneska tak krásnej den, dáme taky ochutnat, až se z toho celé rozsvítí.

Bylo nám pěti někdy spolu takhle dobře?

Jasně, že se říká, že láska prochází žaludkem. Ale podle mýho, aby si ji člověk OPRAVDU vychutnal, musí si, než začne hodovat, taky OPRAVDU zamakat!

…..

Závěr o tom, jak je důležité nosit slipy

Sláva, tak po třech týdnech jsou naše okna konečně jakž takž hotová! Silikon ani zasklívací lišty na nich teda ještě furt nemáme, ale je neděle proboha. Tchán to v pátek zabalil a po týdnech vstávání v šest prostě odjel na víkend do lázní. Protože slyšíte správně, i důchodce občas odpočívá. A tak se i my s mužem domluvíme, že tentokrát se normálně najíme doma, on si dá od oken pauzičku a odpoledne jako rodina něco podnikneme. Jakože rodina s tatínkem.

Zatím mám ale hotový špenát i bramborové knedlíky, obojí už pomalu stydne, ale muž nikde.  Za okny prší provazy, říkám si, že už ten chlap přece musí každou chvíli dorazit, ne?

„Kde jsi? Pojeď už!“ zaurguju příjezd telefonicky, ať ty knedlíky úplně nevychladnou.

„No prosimtě, Verun, já jsem v nemocnici. Brácha mě právě přivezl na pohotovost,“ vyšokuje mě manžel, jako by se nechumelilo. Málem to se mnou šlehne.

„Co se stalo, CO SE STALO, CO TI JE?!“ pištím, protože od manželovy poslední jízdy sanitkou na chirurgii uplynul pouze rok.

„Ale prosim tě, jak jsem v tom slejváku spěchal na oběd, šlápnul jsem na rezavej hřebík a propíchnul si nohu naskrz,“ odpoví mi nešťastník poměrně smířeně.

Tak se těch knedlíků opravdu zatepla nedočká, napadne mě jako první. A hned potom, že i odpolední program můžeme odpískat.

Lazar se večer vrátí z chirurgie s drenem v chodidle a rozkazem vydržel alespoň dva dny s nohou nahoře.

No nepřipadá vám to výstižný?

Že zranění nohy potká zrovna člověka, který dupe celé léto na plný plyn, samým pobíháním po stavbě neví, kdy zastavit, a už vůbec nezná, co je ležing s nohama vzhůru? Teď ho má naordinovaný písemně. Prozřetelnost muže přibila k zemi. Ještě že tchán odjel do těch lázní, jinak by mu nejspíš spadla na jeho sebeobětující se hlavu tabule skla.

„Ale trpěl jsem při tom drenovaná jako Hus,“ fňukne si muž, asi aby si zajistil láskyplné hlazení, vískání ve vlasech a další výhody raněného hrdiny. Slastně při té péči zavrní a při tom mi převypráví, jak ho dvě sestřičky držely a taková sympatická paní doktorka ho mučila, až úpěl na celou chirurgii.

„Myslím, že tam dámy už dlouho nic podobnýho neměly. Já navíc přijel v těch svých šedých kraťasech, jak mají díru mezi nohama,“ vypráví manžel zážitky z boje.

„Myslíš ty, co ti z nich vypadává…? Aspoň vidíš, jak je důležité nosit slipy. Babičky to vždycky říkají: vezmi si čisté prádlo, nikdy nevíš, co se ti stane a jestli nepojedeš do nemocnice, “ zasměju se.

„No přesně na to jsem si vzpomněl. Akorát já samozřejmě žádný slipy na sobě neměl.“

„Ježiš, ale to ti muselo být vidět úplně všechno!“

„Vždyť taky říkám, že tam ty ženské dlouho takovej případ neměly,“ vyprskne manžel.

A já mu knedle, které mu konečně nesu, málem vyklopím do toho děravého klína.

……

Navzdory dírám v noze a v kalhotách stál náš závěr léta za to. Následující pondělí si muž s ovázaným chodidlem na stole a dětmi a ženou v náručí užil svůj den prázdninového volna… Okna se kvůli jeho léčebné vsuvce překvapivě taky to, no, víte co…

Akorát mně po skončení „akce okna“ došlo, co mnohem horšího se ještě může přihodit, pokud hrdina práce ve stavebním tempu nepoleví. Vždyť ono by se taky klidně mohlo stát, že to nakonec budu já, kdo v baráku po vší manželově dřině bude žít s někým jiným. Protože chronicky přepnutý, přepracovaný a stavebními rekordy zlomený stavitel se své životní realizace taky nemusí dožít!

A i proto je občas dobré stoupnout na hřebík. Zvláště na takový, který se nám snaží něco naznačit.

 

Foto: Sláma v botách

Daddy je bůh! A Vendo, ty furt neházej ty šutry! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Já 31. srpna PŘECE JEN odjela s dětmi na otočku na Křivoklát. S neteří, bez muže. 🙂 Foto: Sláma v botách

Krásný začátek podzimu

  • všem zahrádkářkám a zahrádkářům,
  • svépomocným budovatelům,
  • dětem zaměstnaných otců i matek,
  • slimákům, kteří nás letos moc netrápili;
  • blýskáčkům řepkovým, kterým naopak Andrejova pole nestačila a připravili nás komplet o všechno brukvovité na záhonech;
  • sluníčku, které si nedalo pokoj;
  • zahradě, která to přesto nějak přežila;
  • české přírodě, kterou jsem na čas vyměnila za moře, ale klidně jsem si to mohla odpustit, protože tady je stejně líp!

Vydařený začátek školního roku

  • mé dceři, které to letos poprvé vypuklo;
  • Vendovi, který si ještě pořád občas cvrnkne do kaťat, chlívák;
  • vám čtenářům, kteří mi píšete, jak jste se v létě měli, a popoháníte mě napsat další článek nebo rovnou celou knížku.

Na obojím pomalu, svým tempem makám. Někam už toale snad „vedu.“ ♥

Foto: Sláma v botách

Po obědě na zahradě. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Nejdůležitější je jídelna na jih! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A samozřejmě plný „stůl“. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Akce okna, etapa 2, osazování. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Děda „Mía“ je všeuměl, to už ví v naší rodině každé dítě. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Oběěěěěd! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zásobovací jednotka se vydává na pravidelnou cestu do V. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Přivážím plné kastroly, odvážím košíky čerstvé úrody. Každý den. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Ale hlavně nepřijít o styl. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zaskleno! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Mise končí. Už teď se těším, co pánové vymyslí příští léto. 🙂 Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

* * * * * * *

Pobavili jste se? Tak si přečtete, co se nám stalo už dřív…

Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu

Obklíčeni Roundupem!

HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.

Čumák v zemi a zadek u nebes! Aneb jak jsme oslavili první máj.

 

Bio CUKETOVÝ KEČUP se čtyřmi druhy rajčátek

2 komentáře

Recept na kečup pro ty, kterým se ZASE urodilo cuket. 🙂 Zátěžovou zkouškou u muže i dětí recept prošel, tak ho pouštím dál.

Tak samozřejmě, v kečupu hrají vždycky prim hlavně rajčata. I do tohoto cuketového kečupu jich přišel vagon. Ale pak se ještě tradičně přidávají jablka, která díky obsaženému pektinu kečup zahustí, jenomže ty naše mladé bio jabloňky nám letos vyprodukovaly jablíčka jenom tři. A to by nestačilo ani na dětskou porci kečupu, tak jsme si je radši snědli sólo.

O to víc ale máme cuket.

Foto: Sláma v botách

Hospodářství Slámy v botách hlásí rekordní nadúrodu cuket kropenatých z vlastní šlechtitelské stanice. Foto: Sláma v botách

Šest rostlin (hlavně jedna šampionka, od které už si suším semínka na příští rok) se stará o masivní sklizeň a my si ještě v půli července vyjeli na dovolenou. Od té doby se to s námi táhne. Přebytek. Rozdávání, vyměňování či přímo vnucování cuket všem, kdo neřeknou včas ne. Ale ten náskok už se dotáhnout nedá. A tak nezbejvá, než začít s přebytky něco dělat. Zavařovat.

V pondělí jsem dotáhla domů zavařovací hrnec, o kterém táta prohlásil, že už ho tohle léto nechce ani vidět, pevně rozhodnutá co nejvíc cuket zpracovat do pyré, omáček i do kečupu. Samozřejmě jsem ale v první řadě zavařila sama sobě, protože akce typu „vždyť se to jenom nakrájí, hodí do sklenic, do kastrolu a hotovo“ ve skutečném životě neexistují. V praxi rodiny s malými dětmi to vždy vypadá spíš tak, že děti chtějí zavařovat s vámi, ale ten hrnec je jenom jeden, stejně jako sterilní naběračka, trychtýř, vysoká stolička u linky a další propriety a konec konců i své nervy máte jenom v jednom provedení, takže domnělá frk frk akce se z půlhodiny protahuje na půl dne a zelenina končí i na stropě, na vašich kalhotkách a za lednicí. Ale dobrý, už je to naštěstí za vámi, respektive za mnou. Pět cuket skončilo v pyré, dvě v základu k rajské omáčce, další tři v kečupu a děti nakonec před televizí, abych to vůbec nějak dodělala. Ale zpátky ke kečupu…

Foto: Sláma v botách

Divoká rajčata jsou menšího vzrůstu, ale jinak je to s nima fajn. Nevyžadují zaštipování, jsou nenáročná na vodu i odplevelování. Neplesniví. Jenom sebrat jich dost na kečup je úkol. Foto: Sláma v botách

Kečup s cuketou místo s jablky je pochopitelně úplně jiný kečup. Je řidší a míň sladkokyselý, takže je třeba ho víc přichutit octem a cukrem a hlavně dodat pektin, který může být jablečný i z citrusů. Je to ale skvělá šance, jak se bezbolestně zbavit cuket navíc, které se jinak doma vrší stejně jako kila už přezrálých rajčat.

Foto Sláma v botách

Pektin může vypadat například takto. Foto výrobce

Děti vzaly zavařování i ochutnávání velmi zodpovědně, a tak jsme si hned večer dali čerstvou várku kečupu pěkně k pečené dýni. Lída mlaskala a vykřikovala něco jako „přidat, přidat“ (Vendu nekomentuju, ten jí všechno a furt), a tak ho stopro udělám za rok znovu („pomocníci“ budou zase o trochu starší :-)). A sem si odkládám recept, který se osvědčil.

Foto: Sláma v botách

Pečená zelenina a dýňové hranolky, které si děti namáčely do právě dodělaného kečupu. Recept na hranolky je i v mé knížce. (KOUPIT ZDE) Foto: Sláma v botách

Potřebujete na 1 várku (já vařila rovnou trojitou)

1 kg zralých rajčat (já použila mix 4 druhů rajčat: divokých rajčat červených a oranžových, cherry i klasických velkých tornád)
1 středně velkou cuketu
1 velkou cibuli
70 g tmavého cukru (lze míň i víc, my dali tohle množství)
70 ml jablečného octa
1 – 2 lžičky soli
5 bobkových listů
5 kuliček pepře
5 kuliček nového koření
další bylinky dle chuti: snítka tymiánu, rozmarýny, kopru, bazalky (to jsem dala já)
nebo špetka skořice a pár kousků hřebíčku  (to se dává většinou)
pektin – dávkování dle typu pektinu. Použila jsem pektin z citrusových plodů, 1 lžičku na 1 kg rajčatové směsi. Lze ale dát i více, náš kečup je nakonec spíš řidší.
Slunný den jako stvořený pro zavařování. Foto: Sláma v botách

Byl slunný den, jako stvořený pro zavařování. Foto: Sláma v botách

Postup

  1. Rajčata, cibuli a cukety omyjte. Rajské můžete nechat vcelku nebo rozpůlit, cukety nakrájejte na větší kusy, aby se pohodlně vešly do kastrolu, cibuli nakrájejte najemno. Podlijte pár lžícemi vody a nechte dusit pod pokličkou ve velkém kastrolu. Asi 15 min, občas nakoukněte dovnitř, jak zelenina pustila šťávu, jestli se nepřipaluje. Případně přidejte ždibec vody.
  2. Dušenou zeleninu dohladka rozmixujte tyčovým mixerem. Fakt důkladně.
  3. Přeceďte směs přes síto. Poté přidejte sůl, ocet a cukr. Koření a bylinky vložte do sáčku na sypaný čaj (ev. sterilní punčochy) a přidejte vařit ke směsi. Duste bez pokličky na malém plameni cca hodinu a samozřejmě dle potřeby míchejte.

    Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

    Zbytky po rozmixování a propasírování přes sítko. Foto: Sláma v botách

  4. Přidejte pektin, ještě pár minut vařte a pravidelně míchejte. Podobně jako u marmelád můžete trošku kečupu odebrat na talířek a nechat vychladnout. Konzistence napoví, zda pokračovat v dalším vaření, ev. přidat více pektinu nebo už to nechat být.
Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

Už se to vaří, už mi to bublá. Foto: Sláma v botách

  1. Ochutnávejte (pokaždé čistou lžičkou) a případně dochuťte, přidejte víc octa, soli, cukru. Pozor ale na to, že chuť kečupu se ještě rozleží. Skladováním kečup zesládne a i slaná chuť se zvýrazní.
  2. Když jste s chutí i konzistencí spokojení, vyndejte sáček s kořením a bylinkami a přelijte kečup do sklenic. Pokud jste si jistí tím, že jste dodrželi všechny hygienické zásady při přípravě, tak už stačí sterilní sklenice jen pevně zavíčkovat a otočit na 24 hodin dnem vzhůru. Kdo vaří jako já kečup s dětmi, takže na nějakou sterilitu sázet nelze, vrazí kečup ještě do zavařovacího hrnce – na 85 stupňů a 30 minut. Pro sichr.
  3. Pak vyndat, dnem vzhůru a nechat odležet, chuťově se propojit.

 

Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

A jedna z výsledných lahviček, zabalená do slavnostního hávu pro exhibici na blogu. Foto: Sláma v botách

Bio kečup s cuketou. Foto: Sláma v botách

Ať vám to v kuchyni bublá a ve spíži přibývá. 

Ale hlavně ať vám rostou! ©

Dýňové hranolky a pečená divoká rajčátka

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška

Napište komentář

V pátek 1. června večer jsem sebe a děti naložila do autobusu, který nás v sobotu ráno vyplivnul u moře. Na zájezdu jako vystřiženém z Viewegha. „Tak hlavně aby to ty děti přežily,“ vyjádřil manžel tradičně důvěru mým mateřským schopnostem. Ohrnula jsem sebevědomě pysk, ale sama jsem jednu starost taky měla. Bála jsem se, jak to tu beze mě zvládne moje zahrada.

Jak jen to beze mě asi zahrada zvládne? Foto: Sláma v botách

Jak to beze mě asi zvládne moje třetí dítě? Foto: Sláma v botách

Ve čtvrtek před odjezdem jsem se pokusila rozdat manželovi nějaké instrukce. „Občas mi promíchej na okně tinktury a každý den obejdi kytky s konví,“ poprosila jsem ho. Má dost svých starostí, takže by na ty moje mohl zapomenout.

Na chodbě u dveří už stojí sbalené dva obří loďáky, slunečník a kočárek, zbývá jen upéct na cestu chleba a manželovi něco sladkého, aby ho nemrzelo, že s námi nejede. A pak konečně Bella Italia. Moje těšení kalí jen jediná obava. Lehká nedůvěra v osobu,  která si autokarový zájezd nechává ujít a na níž teď bude záviset moje hospodářství.

„Nezapomínej, Kubi, že máme kytky i před okny. Ale hlavně zalejvej balkon,“ opakuji manželovi stěžejní body péče o osiřelou domácnost, zatímco se o den později loučíme u autobusu. „Já jsem ti to možná měla sepsat,“ začíná mě zachvacovat panika. Protože mi připadá, že manžel moje pokyny vnímá jen napůl. Místo aby si ukládal do paměti, že rajčata a saláty má kropit každý den, zatímco rozmarýn a tymián stačí ob den, kontroluje, jestli jsem vzala dětem plavací kruh.

„A taky jsou na zahradě jahody!“ vybavím si ještě rychle, vprostřed manželova výkladu o bezpečném chování na pláži. „Prosím tě, jezdi si je trhat nebo je aspoň hoď do mrazáku. Po tý dřině by byla škoda nechat je sežrat ptáky,“ pokusím se o poslední pokyn stran péče o své zemědělství. Ale pak už je to tady, autobus startuje.

„Zavolej mi hned, jak dorazíte!“ křičí na mě manžel přes okýnko. „A ty mi zase míchej ty tinktury!“ zkouším křičet já, ale v řevu motoru a dětí už není nic slyšet.

A tak jsme se rozloučili.

Výrobní závod Sláma v botách si vzal letos na mušku české kopřivy a moravskou slivovici. Foto: Sláma v botách

Výrobní závod Sláma v botách si vzal letos na mušku české kopřivy a moravskou slivovici. Foto: Sláma v botách

*********

Tinktury a nervózní účastnice zájezdu

Ráno mohu manželovi poslat uklidňující esemesku, že cestu jsme s dětmi přežili. Naším provizorním domovem se teď stává městečko Rosolina Mare na severu Itálie. Nekonečné písečné pláže, pruhované slunečníky, tržnice s tretkami, turistické vilky pod vzrostlými piniemi a sem tam pizzeria nebo gelateria artificiale. Po mnoha letech,  ne-li prvně v životě, se stávám účastnicí zájezdu. S plnou penzí, animačním programem pro děti a čůracími zastávkyami v autobuse po čtyřech hodinách.

„To by manžel nepřežil,“ povídám kamarádce, se kterou jsem ubytovaná. Naštěstí ani jedna nemáme větší ambice než zvládnout dovču s dětmi v klidu, a tak si při polehávání mezi ostatními turisty notujeme.

Foto: Sláma v botách

Itálie v předsezoně, ale pro mě hotový ráj. Nemusím tahat žádné konve, mohu si dokonce i číst! Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

„Akorát na ty tinktury musím furt myslet,“ svěřím se Kátě s jediným šedým mráčkem na jinak blankytném dovolenkovém nebíčku. „On mi je určitě nemíchá, já ho znám,“ honí se mi totiž hlavou po celý pobyt. Naložila jsem do slivovice bylinky a ráda bych se po dovče dočkala skvělých domácích tinktur na záněty krku a dásní (šalvějová) a na bolesti hlavy (řimbabová tinktura) A tak každý den ťukám manželovi domů série esemesek s upomínkami.

Buď v klidu, dnes jsem zalejval,“ pochlubí se muž, když jsem z domova asi čtvrtý den. „Jak ,dnes´? To máš snad dělat každý den, ne?!“ vyskočím rozrušeně z plážového lehátka, když si zprávu přečtu. Pak se obrátím na Katku, která vedle mě ťuká do tabletu zase nějaké svoje urgence manželovi, a postěžuju si: „Já mám pocit, že on to tam fláká!“ načež se domů marně pokouším dovolat. Muž mi ale jen odpoví, že je v práci a má toho moc.

A tak mi nakonec nezbyde než zkusit na stav domácnosti zapomenout, jinak si dovolenou úplně zkazím, a předem manželovi všechny poklesky odpustit. Dělala jsem, co bylo v mých silách. A třeba doma někdy zaprší.

********

Na pole, ženo!

Následující den se zase celé odpoledne válíme na pláži a já při tom hltám Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Stejně jako včera, předevčírem i jako budu ještě tři příští dny, co nám tu zbývají.

„Víš, co mě teď napadlo?“ mrknu na kámošku a odložím na chvíli knihu do klína. „Že bych mohla v L. založit čtenářský klub. Ten nám ve městě ještě chybí a mě vždycky bavilo povídat si o přečtenejch knížkách,“ začínám zhruba pátý den vymýšlet, jakou novou aktivitou bych si ještě mohla zkomplikovat život.  Jako bych doma měla čas nějaké knížky číst. Jako by v řetězci „vaření-úklid-zahrada-děti-práce“ ještě zbýval prostor na další, víc leisure článek.

A právě v tu chvíli mi Káťa položí zvídavou otázku: „Chtěla bys být teď radši na zahradě?

Podívám se na ni s opravdu překvapeným výrazem. Dělá si srandu? Chce vědět, jestli bych odpočinek nad knihou radši vyměnila za ohejbání se k řádkům plným plevele ve třiceti stupních na své plantáži? Když mi tu lítaj pečený holuby do huby a můžu si celé dny číst? Kdy se mi něco takového zase podaří?

„Ani za nic, ženo!“.

Vánek mi ovívá ramena, vlny šplouchají na kotníky a mou jedinou starostí je občas zkontrolovat, jestli mám někde děti.

Ještě tři dny. Ještě dva. Jeden poslední.

A pak zase autobus a domů. Na pole. 🙁

A pohádky byl konec. Foto: Sláma v botách

A pohádky byl konec. :-/ Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

**********

Nepršelo!

Tak, přemýšlím, z kterého konce začít. Zatímco manžel poslouchá štěbetání dětí o tom, jak v Itálii bylo všechno nejlepší, já vybaluju a sbírám odvahu zajít se podívat na terasu. Jakpak to tam dopadlo?

„No samozřejmě všechno suchý,“ sprásknu ruce, když se konečně odhodlám. Fofrem popadnu konve, jako by pár vteřin zrychlení mohlo rostliny zachránit.

„Tak to není tak špatný, ne? Dvakrát jsem ti to zalil,“ přitočí se ke mně na terase manžel bez jediné známky výčitek svědomí. Chvíli si ho prohlížím a přemýšlím, jestli se jen snaží své selhání bagatelizovat, anebo si fakt neuvědomuje, co během mé nepřítomnosti napáchal.

„No jo no, asi se to dalo čekat,“ prohodím nakonec pouze, protože se nechci hned po příjezdu hádat, a pokračuju v prolejvání sušinek, co byly a ještě bývaly mohly být výstavními bazalkami.  „Něco snad přežilo,“ zhodnotím výsledky manželova hospodaření a radši za sebou dveře na terasu zase zavřu.

Alespoň že tinkturám se – zdá se! – nestalo nic.

Po obědě se nenápadně vkradu do svých pracovních šatů a s tím, že si jen „na chvíli“ odskočím, vyrazím na inspekci do V. Jak to dopadlo na terase a v kuchyni, už vím. Zbývá ale ještě zjistit, jak na mou absenci zareagovala zahrada. 

Foto: Sláma v botách

Zahrado, mami is home! Foto: Sláma v botách

********

Ta chamraď!

Vypadá to, že mohu konečně začít prohlašovat, že už nejsem zahradní zelenáč.  Jak se to pozná? U mě podle toho, že mě každý kedluben nebo hlávka zelí,  které se mi podaří vypěstovat, už nedojímají k slzám a neplní málem národní hrdostí. A že naopak z každého pěstebního nezdaru už taky nejsem na nervy jako můj táta, když mu prohraje Litvínov.

Zkrátka už chápu, že na zahradě se občas daří a občas ne. Že někdy je těch okurek víc nebo rodí dřív, a jindy že plesnivěj nebo nevylezou. A je jedno, jestli za to může špatně vybranej flek nebo špatné vibrace, když jsem ty okurky sela, anebo jestli prostě „jen“ není na okurky dobrej rok. Zelenáč si fiasko bere osobně, ale já už za sebou pár sezon mám, abych věděla, že něco vypěstovat dokážu a že nikdy se na zahradě nedaří vše. A i kdyby to náhodou bylo těmi mými vibracemi, proč si jako něco zpětně vyčítat?

Přesto když jsem v neděli dorazila do V., zažila jsem šok hodný blondýny, co motyku vidí poprvé v životě a přemýšlí, jak se ta dlouhá věc drží.

Ano, vidím na záhonech červené jahody, které na mě celou dovolenou čekaly, abych si i já mohla vychutnat sladké plody svého okopávání, odplevelování a zalévání. Vidím letošní úplně první cuketu, která vyrostla zrovínka na Liduščině pokusném záhonečku. A ze záplavy kvetoucích řimbab, lahodících estetickému cítění lesany prvního stupně (článek Evoluce lesany aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival), mi taky radostí skáče srdce.

Foto: Sláma v botách

Řimbaba, kvetoucí pažitka, cibule a první cuketa. No, není to dojemné? Fňuk, smrk… Foto: Sláma v botách

ALE CO TEN ZBYTEK?

Co ta chamraď, ten bordel, ta spoušť?!?

Dovolila jsem se vzdálit se pouze na pár dní a tohle má bejt jako nějaká odveta?

Okamžitě se snažím vzpomenout si na dechové cvičení, které jsem trénovala u moře, a dojít si do stodoly pro motyku bez jakékoliv hlasité reklamace stavu záhonů. Ale stejně to všechno uvnitř mě vzteky křičí: Za co jako? 

Zahrada kompletně zarostla svlačcem a lebedami, ale dobře, pojďme to prodýchat a nedělat z toho aféru.

Tuhle situaci ostatně nezažívám poprvé.

Od doby, co zahradničím, řeším pořád stejné dilema. Je lepší užít si dovolenou, ale pak se moct na zahradě zbláznit z toho, jak se práce nahromadila? Anebo radši nikde netrajdat, když přece celý můj život je dovolená a kór mateřská je korunovaný odpočinek na entou? Toť každoroční volba zahrádkářky.

Přes zimu se vždy přikláním k variantě „nebudu se v létě vzdalovat ze zahrady, kde mám vše, co k životu potřebuju, přírodu i spoustu bio žrádla“. Jenže pak léto – patrně od slova létat – udeří a rozlétaná začínám být i já.

Ale ty návraty potom… Ten šok, že tahle zahrada není moje zahrada, že jsem opouštěla úplně jiný pozemek a k téhle džungli se nehlásím, protože jsem přece před odjezdem udělala s motykou v ruce a potem v tváři vše pro to, aby se žádný šok nekonal.

A přece se koná…

Foto: Sláma v botách

Tohle býval slušný pozemek. Před čtrnácti dny. Foto: Sláma v botách

Hrdlo se mi začíná stahovat zděšením. Dechové cvičení, o které se marně pokouším, očividně neplní dostatečně svou relaxační funkci.

Na záchrannou operaci na zahradě mám navíc jen hodinu času. Muž se uvolil chvíli pohlídat děti, ale jen dokud se Venda po „o“ nevzbudí. Poté se mám vrátit, protože i on má ve  V. fůru práce, do které se potřebuje pustit.

Čím mám teda honem začít? Přesít fazole, nebo zalít mladé stromky, které nejvíc trpí letošním suchem? Nebo snad sklidit jahody? Zaštípat česnek? Vyjednotit řepu? Vysvobodit mrkev a petržel z obklíčení plevele třikrát většího než neduživé kulturní plodiny?

Jarda Dušek, vyzbrojený toltéckou moudrostí Čtyř dohod, by možná tuto situaci zvládl procítit bez stresu, zpřítomnil si i tento okamžik se stoickým klidem a dokonce k němu přistoupit s humorem. Já jsem však bohužel vyzbrojená pouze chabými pokusy o relaxační dýchání, jejichž účinnost proti stavům paniky a vnitřního zhroucení se začíná limitně blížit nule!

„Krucinál, nebylo mi u toho moře fakt líp?!?“ zasakruju nahlas, načež se mi v hlavě roztočí kolotoč nejrůznějších otázek a úvah, jako třeba „proč vlastně celou tu anabázi se zahradou podstupuju“, „pro koho a proč to dělám“, „co na té dřině mám“, „proč si radši nečtu, neležím pod stromem a pro jídlo nechodím normálně do krámu jako devadesát devět procent spoluobčanů“.

Do guláše smíšených pocitů a neporozumění sobě samotné se mi rozvibruje telefon.

„Tak jak jsi na tom, Veru? Nechci tě plašit, jenom že Venda už se probudil a před chvílí se mi tu úplně totálně zesral,“ volá mi manžel dobré zprávy z domova.

„No, já ti nevím, potřebovala bych tu být ještě tak minimálně celý den,“ pokusím se zavtipkovat, abych se trochu vzmátořila. Současně ale i trochu zadoufám, že se manžel fakt smiluje a shovívavě mi dopřeje čas navíc před odvelením zpátky na základnu.

Jenže z telefonu se ozve nekompromisní: „No, já nevím, jak dlouho ho v těch sračkách můžu ještě nechávat. Radši prosím tě co nejdřív přijeď, jo?“

„A nemohl bys Vendu třeba zkusit umejt a dát mu čistý hadry?“ zkouším najít řešení, které však manžel kategoricky odmítá.

„To nejde,“ prohlásí rezolutně. „Má to zesr.ný komplet po celejch nohou, vůbec na něj nechci sahat, na dobytka. Ve dvou budeme mít co dělat z něj ty zadělaný kalhoty stáhnout,“ vyloženě mě muž láká domů

No jo teda. Tak se teda budu muset vrátit a vysvobodit pokakánka i jeho zaopatřovatele. Jen mi není jasné, kdo a kdy vysvobodí na zahradě moje jahody, česnek, mrkev, řepu…

Venda se umí zadělat nejenom nahoře. Foto: Sláma v botách

Venda se umí zadělat nejen nahoře. Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

* * * * * * * * *

Jak je důležité poslouchat Jardu Duška

„Je to jen plevel, JENOM PLEVEL,“ opakuju si následující sobotu při novém nácviku zenového dýchání na své zahradě. Trvalo bohužel celý dlouhý týden, než jsem přesvědčila rodiče, aby si půjčili vnoučata, a já se mohla dostavit na onu potřebnou celodenní likvidaci podovolenkových škod. Lebedy za tu dobu povyrostly o dalších dvacet čísel! Teď už prakticky nejde poznat, kde končí záhony a začíná divočina. Obojí se opticky vyrovnalo a slilo do jednoho metr vysokého porostu sestávajícího z různých bylinných pater, obsahujících divoká rajčata, cukety, lebedu, svízel, kvetoucí ředkvičky, pórek a cibuli, kokošku pastuší tobolku, máky, bodláky, petržel, měsíček, kapusty, pýr plazivý a další flóru zastoupenou v různých, bohužel nikoliv vyvážených poměrech.

Netuším, jak ke kalamitě přistoupit. Jak uchopit stav, kdy už nejde znát, kde která rostlina začíná, kudy vede a kde je jí konec. Vím jenom, že jsem si celý týden pouštěla k žehlení Duška, abych byla na dnešek připravená, a že si tudíž nic z toho, co se na zahradě děje, nemám brát osobně. Protože „okolní svět není dobrý ani špatný, je mu zcela lhostejné, jestli existuju“. (Dušek, zásada pro šťastný život č. 14) .

A tak se ve smyslu další zásady, č. 13, že „naše problémy jsou pouze v naší hlavě“ snažím nenahlížet na stav svého zemědělství jako na problém, ale přijmout „přítomný okamžik“ s radostí, protože (Dušek č. 23) „pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš, nebudeš mít ani tu“.

Namotivovaně se rozhlédnu a zkusím najít cokoliv pozitivního na tom, že přesně před týdnem jsem se válela na pláži a vlny chladivě oplachovaly mou celulitidu, zatímco dnes se k nebi vůbec nepodívám, protože moje prdel bude celý den trčet vzhůru a čumák budu mít už zase akorát zabořený v černý hlíně (článek Čumák v mezi a zadek u nebes). Ale jak praví Dušek č. 24 „žij dneska, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí“.

No comment! Foto: Sláma v botách

Co bylo, bylo. Terazky som otrokom na vlastnom pozemku. Foto: Sláma v botách

A tak se jako první pustím do lebed v cibuli. Právě tahle část zahrady mi připadá nejkalamitnější, respektive – opravím se okamžitě – představuje „největší příležitost dobrat se hlubšího sebepoznání skrze mezní zkušenost“. A tak se snažím si v té lebedě lebedit a ihned vypíchnout nějaká pozitiva,  jako třeba že plevel zafungoval jako živý mulč, takže záhon s cibulí navzdory vedrům vůbec není vyprahlý a suchý. „Nemusím zalévat!“ uplatňuji optimisticky Duška č. 15, že „z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného“.

Tohle zjištění mě opravdu plní radostí. Tahání konví z potoka patří k  mým nejméně oblíbeným činnostem na zahradě, zvláště od chvíle, kdy se zase rozrostly kopřivy a k vodě už se bez požahání nedá projít. Záhony ale kupodivu zálivku nepotřebují. Bujný plevel je přistínil. Platí to o všem od cuket přes rajčata, okurky až třeba po celer. Balzám pro moje nervy i mou zahradu a naše vzájemné vztahy!

Vypletou organickou hmotu tak celý den nanáším na několik obřích hromad s tím, že je nechám pár dní proschnout  a pak s nimi záhony opět zamulčuju. Nevím, jestli jsem někdy viděla tolik plevele najednou, ale když už jsem ho vypěstovala, ať se využije. (opět Dušek 15!)

Další radostný okamžik zpřítomnění si prožiju o něco později při obhlídce ovocných keřů, které jsme sázeli na jaře. Hned pět angreštů a černých rybízů se chystá na historicky první sklizeň. „A ne malou!“ vykřiknu málem nahlas, načež rychle vlítnu do stodoly, abych tu ovocnou naději zakryla bílou textilií. Nechci zariskovat, že mě ve sklízení předběhnou špačci a bude po radosti (Dušek č. 20: „V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe“.)

„Tak jak to jde?“ přitočí se ke mně kolem čtvrté hodiny manžel, který nejspíš čekal, že si někdy dáme oběd. Jenže mně se ještě nechce ze zahrady odcházet, obzvlášť když mi jde práce tak pěkně, myšleno bez vztekání. „Nemám hlad, jsem v ketóze,“ odbydu muže nejprve, ale pak si všimnu tří krásných cuket pod jednou obzvlášť narostlou rostlinou a napadne mě, že bychom si mohli udělat první letošní ratatouille.

„Tak já ještě dopleju ten mák a vyrazíme,“ navrhnu architektovi, převlečenému toho času za příslušníka technických služeb, a zase se zanořím mezi své svlačce.

* * * * * * * * *

Protáhnout a ohnout

Navečer se zase rychle vracíme do V. Muž, aby pokračoval v asfaltování obýváku, já, abych pokračovala v nastoleném duškovském kurzu. Hotovo stále zdaleka není, ale řekněme, že dvou třetin už mám zahradu vypletou a teď je třeba rozhodnout se, co se dá zvládnout ve zbytku času, než budu muset k rodičům pro děti. Sít, nebo plít? Plevel se sice osvědčil jako stínidlo, ale je třeba vzít v potaz i to, že rostliny potřebují k životu i prostor. A ten už například v řádcích mrkve pro samé pcháče a sladký lupen žádný není.

Pak jsou na zahradě ale naopak místa, kde volný prostor bohužel je. Fazole něco sežralo, a pokud je nepřesiju, tak na tomhle fleku vůbec žádná úroda nebude.

Dívám se na hodiny a počítám, jestli stihnu obě tyto činnosti. Matematicky vzato, i když sebou hodně hodím, určitě ne. Ale já se o to přesto pokusím. Protože „věř svým pocitům!“ – to je myslím Dušek 21. A já chci věřit, že dnes zahradu opustím s tím, že jsem to dala. Všechno!

A tak si naposledy protáhnu hřbet před tím, než se budu až do hlubokého večera pohybovat pouze v hlubokém předklonu. Když se z něj po osmé večer narovnávám, je na zahradě opravdu hotovo. A tím myslím VŠECHNO.

„Chcípnu,“ odfrknu si nejšťastnější na celém světě a plácnu sebou do hromady svlačců. Taková vlna štěstí mě snad nezalila ani v Itálii.

Foto: Sláma v botách

Protáhnout se… a ohnout… Foto: Sláma v botách

* * * * * * * * *

O nedostatku volných rukou (a čistých plen)

Tma ještě nepadá, ale přesto už vše začíná nasvědčovat tomu, že dnešek se brzy stane včerejškem. Celý náš svažitý pozemek přikryly stíny, tráva začíná chladit, ptáci přidávají na hlasitosti a co chvíli nějaký proletí kolem napít se k potoku. Vůbec necítím tělo,  a přitom vím o každém centimetru rukou, nohou i trupu, který jsem dnes použila. Ve vzduchu se mísí vůně kopřiv, řimbab i kopru. Těmi posledními jmenovanými si přikryju obličej a inhaluju čiré štěstí. Dnes bych si víc než Veronika zasloužila jméno Blahoslav. Nebo Radovan.

„A jak jste si užili den vy?“ volám svým rodičům, protože zásada č. 3: Když se ti po někom stýská, zavolej mu. No, a navíc chci nenápadně zjistit, jestli si rodiče náhodou nenechají děti na noc a moje štěstí ještě vyšperkují. Dušek by mi poradil (zásada 6), že „když něco chceš, popros“, ale já tak ňák věřím, že se rodina dovtípí, co mám dnes za sebou a jaká hlídací službička by mi ještě bodla.

Telefon mi ale zvedne máma a očividně nemá na vybavování dostatek volných rukou.

„Toho posrávacího kluka už nám příště bez plíny nevoz!“ slyším, jak něco zdáli volá do telefonu. „Akorát po něm uklízím v obýváku,“ vysvětluje nepřátelský hlas v mobilu. „Nejdřív se podělal na hřišti a teď to pustil mýrnix týrnix v obýváku vedle stolu! A to jsme se ho minutu předtím ptali, jestli nepotřebuje,“  dostávám detailní hlášení a moje naděje na noc bez dětí se s každým dalším máminým slovem rozplývají jako bochánky červánků nad Oblíkem. Po prohlášení, že „to je katastrofa, buď to dítě pořádně vycvič, nebo už k nám bez plen nesmí“, je mi nad slunce jasné, že ani kdybych zásadu 6 uplatnila přímo, mé žádosti o noční služby by rozhodně nebylo vyhověno.

„Teda já mu zmydlim zadek, že si týden nedovolí ani uprdnout,“ ujistím maminku o výchovném opatření, o němž se domnívám, že ho chce chuděra slyšet (Dušek 7: „Nikdy se nehádej.“), a na žebrání o noční dozor rovnou zapomenu. Místo toho si připomenu Duška 12: „Nejdůležitější v životě je láska. Všechno ostatní jsou zbytečnosti,“ a vyrazím si pro andílky.

Cestou spokojeně rekapituluju. Podala jsem dnes olympijské fyzické výkony, a přitom neutrousila ani jednu nadávku, ani jednu ironickou či nactiutrhačskou poznámku směrem ke své zahradě. Je něco takového u mě vůbec možné? Moudra z youtube načerpaná při žehlení zafungovala??? To bych si Duška měla pouštět častěji. Třeba až budu večer prát Vendovy tepláky, které mi máma předává v igeliťáku, a dokonce i táta k nim připojuje kritický komentář.

Možná že i mým rodičům by se do života hodila zásada č. 22: „K ženám (ostatně i k mužům),  stejně jako k DĚTEM buď trpělivý a trochu shovívavý“. Ale když zahlédnu lihovou fixou počmáraný jejich stolek v obýváku a tváře odrážející, že oni pro změnu podali olympijský výkon ve hlídání, nejsem si jistá, jestli je teď na toltéckou moudrost ten správný přítomný okamžik.

Foto: Sláma v botách

Nejdůležitější v životě je láska. Foto: Sláma v botách

 

Já fakt nechci vědět, proč si mě manžel po ránu vyfotil! Foto: Sláma v botách

A naši sportovci po olympijském výkonu. Foto: Sláma v botách

RANNÍ EPILOG

Duškovské zásady prošly zátěžovým testem zahradnické praxe, a dokonce ani ráno, když žehlím (doslova) Vendovy fekální průšvihy, se nevztekám. A tak si zase jdu pro tablet a ladím na youtube Duši K. Optimismus si musím udržet, vždyť jsem doteď uspokojivě nenapravila tu spoušť na terase.

Což mi připomíná, že zásada 22 o shovívavosti by si možná zasloužila trošku rozšířit. A to takhle:

K ženám (ostatně i k mužům), stejně jako k dětem A KE SVÉ ZAHRADĚ, buď trpělivý a trochu shovívavý. OBZVLÁŠŤ KDYŽ JSI PO DOVOLENÉ!

Ať nám zase celé léto rostou! 

Prostě krásné léto (na zahradě) přeje Sláma v botách! Foto: Sláma v botách

Samé sebeuspokojení při letních zahradnických pracích i na dovolené vám přeje Sláma v botách! Foto: Sláma v botách

PS. Nějak se přihodilo, že příští sobotu opět kamsi letím. Kdyby mi chtěl tou dobou někdo na zahradě pomoct, obzvlášť se sklizní cuket a samozřejmě OMEZOVÁNÍM PLEVELE!, ozvěte se a určitě se domluvíme. (Dušek 6, ale tentokrát přímo. :-)). ©

Pesto nebo dresink z bazalky citronové i klasické bazalky. Svěží a návykové!

Napište komentář

Miluju tu vůni, chuť, svěží barvu, prostě všechno! Citronovou bazalku pěstuju už třetím rokem, a protože pomalu začíná kvést, byl nejvyšší čas začít z ní něco vyrábět. Proč ne třeba pesto? Přišla do něj i klasická bazalka, to pro případ, že zrovna tu citronovou nemáte.

Foto: Sláma v botách

Nic víc nebudete potřebovat. A postup zabere max pět minut. Foto: Sláma v botách

Nejznámější pesta jsou dvě italské klasiky, bazalkové pesto alla genovese a rajčatové pesto alla siciliana. Kdo ale jednou přijde drceným bylinkám v oleji na chuť, ten prostě musí dřív či později začít experimentovat i s dalšími. A jelikož na zahradě je právě bylinková sezona, mám tady nejnovější recept, včera otestovaný.

Foto: Sláma v botách

Profesionální blogerka nejdřív fotí, až pak žere. Ale já holt nejsem profesionální blogerka. 🙂 Foto: Sláma v botách

Nejen omáčka, ale i dresink k masu a zelenině

Pesto neboli studená omáčka/pomazánka z bylinek má v kuchyni široké uplatnění. Já si pesto většinou mažu na svůj kváskový chleba, protože těstoviny, pro které bylo původně vymyšleno, moc často nevaříme. Taky mě baví používat pesto místo dresinku ke grilovanému masu a zelenině, nebo ke steakům, do hamburgerů… Tak jsem to udělala zrovna dneska.

Foto: Sláma v botách

Dnešní večeře. Bio hovězí burgery s grilovanou cuketou a bazalkovým pestem. Zajímal by někoho recept? Foto: Sláma v botách

Potřebujete

miska citronové bazalky, nebo použijte klasickou a přijdete lžičku citronové šťávy

hrst loupaných konopných semínek

1 – 1,5 dl olivového oleje

2 stroužky utřeného česneku

1 – 2 lžičky himalájské soli, nebojte se klidně té černé (chutná trochu po síře nebo vařených vejcích, pestu to dodá další chuťový rozměr)

případně: další bylinky, třeba naťová cibulka, lichořeřišnice, řeřicha

 

Postup:

  1. Bazalku omyjte. Máte-li vlastní z čisté zahrádky, mýt nemusíte. Nacpěte do mixéru.
  2. Přisypte sůl, konopná semínka a přidejte česnek, případně další bylinky.
  3. Zalijte olivovým olejem.
  4. Mixujte. Důkladně.
  5. A to je všechno. Vážně. Takhle jednoduché to je. 🙂

Pesto skladujte v uzavíratelné nádobě v lednici, povrch zalijte trochou oliváče navíc, aby byl obsah ponořený a pesto se nekazilo. Z nádobky odebírejte vždy čistou lžičkou a s konzumací neotálejte. Chcete-li si pesto schovat na delší čas, osvědčilo se mi zamrazit si ho v tvořítkách na led nebo malých skleničkách.

A ještě fotostory, ať vás na tu dobrotu nalákám. 🙂

Foto: Sláma v botách

Vlevo klasická bazalka, vpravo citronová. Je světlejší a listy se nelesknou, zato úžasně citronově voní. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Škoda, že tu vůni nelze přenést k vám. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Bazalku nacpeme do mixéru, přidáme utřený česnek. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A himálajskou sůl, klidně černou kala namak. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Přidat můžete ještě další bylinky, třeba naťovou cibulku. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Zalít panenským olejem a celé to rozmixovat. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A pak už konzumace. Já okamžitě na čerstvě dopečeném chlebu. Foto: Sláma v botách

 

Dětem jsem večer udělala mega burgery. 🙂 Odspodu: můj chléb s pestem, grilovaná cuketa, bio hovězí burger, ovčí sýr, cuketa, pesto a cibulové kroužky. Pokusný objekt měl co dělat to sníst. Mladší bratr jí od toho naštěstí významně odpomohl. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A verze pro mě, bez chleba, sýru a cibulových kroužků, trošku dietka, no. 🙂 Foto: Sláma v botách

Ať vám chutná, ať mně rostou! 🙂 ©

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Očistné jarní pesto z kopřiv, bršlice kozí nohy a semínek

Pesto z naklíčené pražené slunečnice se sušenými rajčaty

Nebo oblíbený recept na POLNÍČKOVÉ PESTO, který najdete v mojí KNÍŽCE SLÁMA V BOTÁCH:

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

 

 

DÍL 2. Jak zahradničit s dětmi od 3 let a TIPY NA DĚTSKÉ KNÍŽKY o pěstování a zahrádce!

Napište komentář

Jak zahradničit i s dětmi, jak se z těch malých pomocníků na zahradě nezbláznit a fakt v jejich přítomnosti i něco udělat? Tak tyhle otázky dostávám často a sama si je občas také kladu  Na poli jsem toho se svými dětmi zažila už celkem dost a mimo jiné zjistila, že děti a počasí jsou naprosto nevyzpytatelné. Přesto se pokusím shrnout to nejdůležitější, co jsem po čtyřech sezonách pěstování s dětmi pod sukní zjistila, a předat vám pár svých tipů. Vám všem, kterým se na zahradě taky motají pod nohama budoucí Jardové Svobodové.  

 

Přečtěte si DÍL 1.: Jak zahradničit s nejmenšími dětmi od 0 – 3 let. Aneb o kropičích, šťouralech a přenašečích všeho druhu. 🙂

Jak ZAHRADNIČIT s DĚTMI. Co dítě, to zahradník. DÍL 1.

 

Z prvního dílu už víme, proč se vyplatí brát děti na zahradu opravdu od nejútlejšího věku a jak je tu zabavit, aby se jim mezi vašimi záhony zalíbilo, aniž jim tu budete muset budovat trampolíny nebo skákací hrad (což by navíc stejně byla zbytečná práce, viz článek:)).

Taky už víme, že děti je třeba na zahradu vhodně obléct, obout a vyzbrojit se dostatkem času a trpělivostí.

Kropič a přenašeč. Foto: Sláma v botách

Můj kropič a přenašeč, tou dobou 21 měsíců. Foto: Sláma v botách

 

Naštěstí vašim zahradním kumpánům nebude jeden rok věčně. Jakmile kropiči a šťourové trochu povyrostou, konečně se můžete těšit na to, jak to teď na té vaší zahradě společně rozjedete!

Věk 3 – 6 let: Pomocník, smíšek i snílek

No sláva, váš zahradní doprovod už je čím dál šikovnější a chce se chopit pořádné práce. Dokázat vám, že taky umí okopat záhon, vykopat díru a zasadit sazenici dýně, hrabat listí nebo si kolečko plně naložit kompostem. Ale taky si možná začne na zahrádce hledat vlastní zábavu, uchylovat se do světa fantazie, nořit do vlastních her, ke kterým nebude potřebovat vás ani zahradní nářadí. Po chvíli společné práce se vám někam ztratí a půl dne o něm nebudete vědět. To by byla skvělá varianta! Žádný strach, že dítě o zahrádkaření ztrácí zájem. Naopak, pochopilo, jaký dobrodružný svět práce i zábavy zahrada skýtá, a to je nejdůležitější pro to, aby tu s vámi chtělo i nadále trávit čas.

Foto: Sláma v botách

Vyhloubit díry, prolít je vodou, zasadit sazenice. Tohle s tříapůlletou pomocnicí společně hravě zvládnete. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Voda neomrzí žádného malého zahradníka. V tomto věku už naštěstí chápe, že takové hrátky ale mají svá pravidla, třeba nelézt do potoka v teniskách. Foto: Sláma v botách

 

A když není potůček, stačí i sud s dešťovkou. Foto: Sláma v botách

A když není potůček, stačí i sud s dešťovkou. Tedaaa… sud s nejlepší polévkou všehochuťkou. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A nesmíme zapomenout ještě na další vděčnou kratochvíli zahradnických aspirantů, na projížďky neotřelými dopravními prostředky. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pracovitější plečku byste pohledali, nezastaví ji ani těžká dospělácká motyka. (Samozřejmě existuje i dětské kovové pracovní nářadí, které je plně funkční. Ptejte se v dobrém železářství.) Foto: Sláma v botách Foto: Sláma v botách

 

Pracovitější plečku byste pohledali. A dokonce s dospělou motykou! (Malý trik, záhon jsem ještě před nástupem dcery rychle vyplečkovala, aby jí to vykopávání plevelů šlo dobře od ruky. A bavilo ji. Foto: Sláma v botách

Záhon jsem ještě před nástupem dcery rychle projela plečkou, aby jí to vykopávání a vytahávání plevelů šlo dobře od ruky. A bavilo ji, že jí to jde. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Máma jednotí mák a dcera? Kdoví, ale hlavně že je spokojená! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zahrada, království snů a fantazie. A víl. Foto: Sláma v botách

 

Říkejte dětem, co se dnes chystáte na pozemku dělat, co a kde roste, s čím třeba mohou pomoct (ale nenuťte je, musí samy chtít) nebo co se v záhonech od minule změnilo. Učte děti být pozorné k proměnám přírody a vaší zahrady, udržujte jejich zájem, ale pokud si chtějí „jen“ hrát, nechte je. Může se stát, že někdy bude dítě zahrádka bavit, ale jindy by si radši doma hrálo s oblíbenou panenkou nebo navštívilo kamarády. Obojí – panenku i ty kamarády – můžete klidně brát s sebou. Záleží samozřejmě na nátuře, ale děti obvykle těší společnost vrstevníků a v tomto věku už ji vyhledávají, takže jde-li to, zvěte na pozemek přátele s jejich ratolestmi a pracujte tu i si hrajte v týmu. Takové zpestření možná nadchne i vás. Vylupování hrášku, luštění fazolí, sázení i vybírání brambor a další monotónní činnosti se rázem stanou mnohem větší zábavou pro všechny zúčastněné.

Foto: Sláma v botách

Makat s kamarádkou, to je hnedle jiná práce! Foto: Sláma v botách

A i vás to možná ve větší partě víc pobaví. Foto: Sláma v botách

A i vás to možná ve větší partě víc pobaví. Foto: Sláma v botách

 

7 – 99 let Opravdový zahradník

Pokud se vám už podařilo u dítěte vzbudit o zahradničení zájem, teď se váš pomocník konečně dostává do věku, kdy zvládne samostatně a čím dál pečlivěji zastat jakoukoliv zahradní práci. Problémem přestávají být drobná semínka mrkve i její trpělivost vyžadující jednocení, obratné prstíky zvládnou uvazování rajčata k oporám i zasadit křehké sazenice pórku či kedlubnů. S důvěrou proto dítěti svěřte do péče vlastní záhonek, kde si může pěstovat, co a jak bude chtít. Dítě by ale mělo chápat, že za záhon nese odpovědnost (pomáhat na vyžádání samozřejmě můžete) a že úroda i případný neúspěch jsou v jeho rukách. Hezké je záhonek označit cedulkou s jeho jménem nebo fotkou (zalaminovaná folie, keramika apod.).

Foto: Sláma vbotách

Klacíky a špagátkem ohraničený dětský záhonek, na kterém dcera věnovala malý kousek i své kamarádce a bráškovi. Fotografie zachycuje malou zahradnici při sázení cibule.  Foto: Sláma v botách

 

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

Využívejte naplno toho, že váš pomocník už umí číst, takže pokud potřebuje poradit, nesypte informace automaticky z rukávu, ale společně je vyhledávejte v knihách nebo na internetu . Dítě může s vaší pomocí také vést zahradnický deník. Do něho si zapisuje, kdy a co na zahrádce dělalo, co zaselo, jak se záhon během roku měnil, můžete společně pořizovat fotky úrody atd. Zájem podpoříte také četbou dětských knížek s tematikou pěstování a přírody, namátkou třeba Jůlinka z jedlé zahrádky od Terezy Václavkové, Rostlinopis od Jiřího Dvořáka, Zákeřné keře od Daniely Krolupperové,  Malý zahradník od Emily Bone a Abigail Wheatley nebo Byliny malé čarodějky od Poloncy Kovač.

Foto: Sláma v botách

Krásných dětských knížek s tematikou pěstování je celá řada, tyhle třeba mají v naší knihovně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Kníha Jak to roste. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Veršovaný příběh o tom, jak Jůlinka začala v zahradě plné okrasných tůjí a sečeného trávníku pěstovat zeleninu i jedlé plevele. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Úžasná knížka Malý zahradník o pěstování i bez zahrádky! I já se v ní dozvěděla zajímavé triky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Malý zahradník představuje dětem i smíšené kultury a další permakulturní principy. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Dobrodružný příběh o Zuze, zahrádkářské kolonii a divoké temné zahradě, ke které Zuza najde klíč. Foto: Sláma v botách

Stále platí, že děti obvykle vítají společnost kamarádů a zážitky chtějí sdílet. Máte-li tedy v rodině nebo poblíž další potenciální zahradníčky, berte je na pozemek také. I když potomek možná nebude pracovat tak soustředěně, jako když je s vámi na zahrádce sám, a bude si s kamarády hlavně hrát, přece jen se určitě rád pochlubí svým záhonem, ukáže, co, kde a jak pěstuje, co se na zahradě naučil a třeba něco zkusí i naučit ostatní, rozdá práci, bude ji koordinovat atd. To vše jsou životní lekce stejně důležité jako sklízení plodů vlastní práce.

Tyto zkušenosti na mě a moje děti (6 a 2) zatím teprve čekají, ale už teď se těším, jak to naše společné pěstění bude pokračovat. A že určitě bude pořád stát za to!

Přeji vám i vašim dětem co nejvíce krásných společných chvil na zahrádce a bohatou úrodu. 😉

Foto: Sláma v botách

A ať vám rostou! Foto: Sláma v botách

 

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

Loučí se Verča a Lída od Slámy v botách! Foto: Sláma v botách

 

Ať mi rostou! ©

 

P. S.

Ale je doufám jasné, že i já si s těmi svými miláčky na zahradě občas „užívám“?  Aneb nafasujte svatozář, obrňte se trpělivostí a pořád si opakujte že jde jenom o zahradu, jenom o zahradu, jenom o zahradu…  

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

 

Jak ZAHRADNIČIT s DĚTMI. Co dítě, to zahradník. DÍL 1.

2 komentáře

Dnes o kropičích, šťouralech, přenašečích a dalších druzích malých zahradníků… Nadchnout děti pro pěstování kytiček nebo zeleniny, to není kdovíjak těžké. Mnohem větší výzva ale je zorganizovat společnou práci tak, aby zahrádka bavila všechny zúčastněné a doopravdy jste i něco vypěstovali. Když to ale trpělivě zkusíte, z výsledků budete nadšení. Vy i malí zahradníci. To tvrdím já, která jsem už se svými dětmi na zahradě něco zažila.

 

ČLÁNEK BYL NAPSÁN PRO MONTESSORI MAGAZÍN a vyšel v aktuálním, jarním čísle. Více na www.montessoricr.cz.

 

Když jsem před čtyřmi lety objevila na mateřské nový koníček zahrádkaření, moje dcera měla rok a půl. Batolila se kolem záhonů, pletla se mi pod nohama a dohromady nám to teda moc nešlo. (I když ty historky byly alespoň skvělý materiál pro mou humoristickou knížku 🙂 koupit ZDE.) Protože ale bylo jasné, že nás zahrada obě baví, postupně jsme se naučily, jak spolupracovat, aby záhony nestály, nervy netekly a pobyt na pozemku jsme si užily. Do našeho týmu časem přibyl ještě Venoušek a s ním nová zkušenost, že na zahradě může prožívat velká a poučná dobrodružství už i novorozenec.

Foto: Sláma v botách

Na zahradě v D. Naše zahradnické začátky. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A Vendovy začátky o tři roky později na nové zahradě ve V. Foto: Sláma v botách

 

Zahradničení s dětmi pochopitelně vyžaduje trpělivost, protože stejně jako se dítě učí lyžovat nebo jezdit na kole, i správnou techniku setí a zalévání květin si malý zahradník piluje jen díky mnoha nepovedeným pokusům.

Ale pokud mu je umožníte, získáte zapáleného pomocníka a váš potomek užitečnou zálibu možná na celý život. A ještě si díky zahradě třeba vypěstuje i zdravější vztah k zelenině, ovoci a jídlu obecně. Zvědavost ochutnat, co vám to na záhonech po společném úsilí vyrostlo, totiž dříve či později zvítězí nad ofrňováním. Malý zahrádkář získá motivaci zkoušet nová jídla nebo vás dokonce překvapí tím, že začne vymýšlet z úrody vlastní recepty.

Foto: Sláma v botách

Lída se stala milovnicí červené řepy… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

… salátu polníčku. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

a lichořeřišnice. Foto: Sláma v botách

a lichořeřišnice. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

To Venda jednou na zahradě ochutnal dokonce i šneka s ulitou! 😉 Foto: Sláma v botách

 

Různě staré děti samozřejmě na zahradě zvládnou a zaujmou jiné činnosti. Níže nastíněné věkové rozlišení proto prosím berte orientačně. Každá zahrada i každý (malý) zahradník jsou originál.

0 – 1 rok – Zahradník pozorovatel
Foto: Sláma v botách

Jsem malej, ale to neznamená, že sem nepatřím. Nebo že nevím, oč tu běží. 🙂 Foto: Sláma v botách

Děti berte na zahradu nejlépe už od narození. Zvyknou si být v tomto prostředí a zabavit se tu zdánlivými drobnostmi, jako je mihotání větví nebo poslouchání kosa. Už těm nejmenším miminkům poskytuje zahrádka spoustu přirozených, klidných podnětů, takže se tu učí nenudit, byť jsou zatím v roli pozorovatelů z kočárku. Uši zaměstná zpěv ptáků, šumění stromů nebo cvrlikání hmyzu, oči mohou sledovat hru stínů, poletující motýly nebo vás při práci.

Foto: Sláma v botách

Ležím a vnímám. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Spánek s vůní levandulí a řebříčku. Foto: Sláma v botách

Starším kojencům můžete dát do kočárku či na deku zkoumat přírodní materiály od větviček po květiny (samozřejmě ne jedovaté, jako jsou narcisky, konvalinky či hyacinty! Pampelišek, fialek či sedmikrásek se ale nemusíte bát, jsou jedlé.) či vypěstované ovoce a zeleninu. Mého syna například okolo 9. měsíce fascinovalo trhání trávy a této činnosti se dokázal opravdu dlouho a soustředěně věnovat, zatímco já kus od něho okopávala záhon.

koumání motyky. Uznávám, existují i bezpečnější hračky, ale k žádnému úrazu naštěstí nedošlo. Někdy to chce těm dětem víc věřit. Foto: Sláma v botách

Zkoumání motyky. Uznávám, existují i bezpečnější hračky, k žádnému úrazu ale nedošlo. Někdy to chce těm dětem víc věřit. Foto: Sláma v botách

I úplně obyčejné „hračky“ jako stéblo trávy či větvička kvetoucího hlohu zapřáhnou všechny smysly malého zahrádkáře, včetně čichu a chuti. Počítejte samozřejmě s tím, že batole ono stéblo zkusí očichat i ochutnat. Tyto pokusy ale objeviteli nezakazujte, jen bedlivě sledujte, jaké rostliny nebo hmyz (pozor na včely) má kolem svého stanoviště, a moc se nevzdalujte.

Nejvíc práce na zahradě samozřejmě uděláte, když váš doprovod usne, ale z osobní zkušenosti vím, že zahradničit se dá i s miminkem zavěšeným v šátku nebo nosítku na zádech!

Jde pouze o vaši fyzickou kondici, kolik vydržíte; nošenec si na takovou zábavu zvykne a klidně vám bude na zádech spát či pozorovat, jak pracujete, celé odpoledne. Horší už je, co na to večer řeknou vaše záda. 🙂

Foto: Sláma v botách

Všechno jde, když se chce. Jenom z toho holt může bolet hrb. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A pozorovatel na základně. Foto: Sláma v botách

* * * * * * * * * * * *

1 – 2 roky Kropič, šťoura a přenašeč

V tomto období je nejdůležitější dítě na zahradu hlavně vhodně obléct a obout. Těžko totiž objeviteli zakážete hrát si s dešťovkou v sudu nebo za vámi vlézt na zablácený záhon. Tyto činnosti budou průzkumníka na zahradě lákat nejvíc a zákazy povedou jen k soubojům a pláči. Je škoda, že se pro děti do tří let nevyrábí žádné pracovní oděvy či zahradnické rukavice (nebo o tom alespoň nevím), takže nejlepší je vyčlenit z šatníku kousky, u kterých vám nebude vadit, že je potomek na zahradě zmaže nebo potrhá, a ty pro zahradní hrátky obětovat. Pokud není zrovna parné léto, volte nepromokavé oblečení a gumáky a s sebou berte i náhradní zásoby, protože snad všichni zahradníčci milují vodní hrátky a leckterým se podaří nalít si vodu i do gumáků.

Foto: Sláma v botách

Na vodní hrátky jsou nejlepší crocsky nebo být bosky. Foto: Sláma v botách

Takto starým dětem je zbytečné budovat na zahradě pískoviště nebo stavět trampolínu. Pokud na té trampolíně nebudete skákat taky, dítě vás bude raději následovat do záhonů. Batolata chtějí dělat přesně totéž, čemu se věnujete vy, i když těm činnostem zatím nerozumějí a jsou nad jejich schopnosti. Přesto chtějí vaši motyku, váš sáček se semínky, vaši konev… Připravte se proto na to, že po příchodu na zahradu je třeba věnovat dítěti určitý čas. Nechte ho, ať samo zjistí, že tu těžkou konev neunese, i ho chvíli nechte zápasit s vaší obří motykou a teprve poté mu nabídněte dětskou variantu nářadí. Ale pozor, vše musí být funkční, ne plastové napodobeniny. Konévka musí zalévat a motyka kopat. Dětské kovové nářadí s dřevěnou násadou mívají v železářství nebo lepších zahradnických potřebách. Velkou zábavou je také sázecí kolík, ty mějte rozhodně dva, jeden pro sebe a druhý pro pomocníčka. Dělání důlků a vkládání všeho možného do jamek váš doprovod zaměstná na opravdu dlouho.

Foto: Sláma v botách

Nejmenší pomocníci vám budou všude v patách. A opravdu moc neřeší, po čem to zrovna šlapou. Foto: Sláma v botách

Počítejte také s tím, že batoleti NEvysvětlíte, kam může nebo nesmí šlapat. Nevidí, že vy se vyhýbáte vzcházejícím rostlinám a našlapujete mezi řádky. Cestičky proto nadělejte širší než běžně a nejlépe je i zamulčujte posekanou trávou nebo slámou, aby byly pro dítě více patrné. Veďte pomocníka k tomu, aby se pohyboval jen po nich, ale nečekejte, že to pochopí hned a na žádnou rostlinu už nešlápne. Nejstrategičtější je vyčlenit kus záhonu pro práci s dítětem, zaujmout ho tu určitou činností (například již zmiňovaným sázecím kolíkem) a poté se vzdálit k práci, která by byla s potomkem problematická. Když dítě jeho činnost omrzí, nabídněte mu další společnou zábavu, například zalévání nebo třídění semínek, a poté, co se „rozehraje“, si opět odskočte ke své práci. Ano, chce to trpělivost, dost času a nespěchat, ale za společné zážitky to stojí.

Foto: Sláma v botách

Dělat PŘESNĚ TOTÉŽ, co vy… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Klacky a provázkem ohraničený „dětský záhonek“, na kterém ale vše funguje jako na tom skutečném. Zalévat i plít se musí! Foto: Sláma v botách

Co malý zahradník v tomto věku zvládne?
– trhat květiny, listy špenátu, borůvky, jahody atd. Trhat může do misky i přímo do pusy.
– přinést vám a odnést, oč ho požádáte. Přenášení předmětů po zahradě je náramná zábava. 🙂
– odnést košík s plevelem na kompost
– nabírat vodu, zalévat
– sít hrášek, lichořeřišnici, fazole a další větší semena. Samozřejmě dítě sledujte, zda je nezkouší jíst,
jistě brzy pochopí, že tyhle „kuličky“ nejsou k jídlu.

Odnést plevel na kompost je důležitý úkol! Foto: Sláma v botách

Odnést plevel slepicím je důležitý úkol pro ani ne dvouletou přenašečku. Foto: Sláma v botách

– dělat důlky nebo do vámi připravených jamek vkládat sadbu česneku či cibule
– sázet brambory
– vytrhávat plevel
– vařit z kytek, trávy a vody všelijaké dobroty, míchat je klackem, přelévat do různých nádob… atd.

Sázím, sázím.... česnek! Foto: Sláma v botách

Sázím, sázím…. česnek! Foto: Sláma v botách

PŘÍŠTÍ DÍL: Jak zahrádkařit s dětmi od 3 let výše.

Ať mi rostou! ©

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY aneb aby bylo jasné, že nikdo není dokonalý. Ani já. A že na zahradě to chce s dětmi opravdu hlavně tu trpělivost. 🙂

 

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

 

 

 

 

Čumák v zemi a zadek u nebes! Aneb jak jsme oslavili první máj.

Napište komentář

Buď pochválena školka v přírodě, kam v pondělí odjela dcera, a moji rodiče, kteří si ještě stejný den odvezli Vendu. Prý abych si odfrkla. To je samozřejmě krásná myšlenka. Naráží akorát na technický problém. Potřebuju si zrýt, vyplít, osázet a zalít celou zahradu.  Z odpočinku tudíž zase nebude nic, ale já už ho snad ani nepotřebuju.

********

Začalo totiž jaro a to je u mě vždy období zvýšeného optimismu, plánování a hyperaktivity. Na jaře se neprobouzí jenom příroda, ale probouzí se i moje nutkavá potřeba „něco dělat“. Před pěti lety jsem na jaře založila tenhle zahradnický blog (o mých farmářských začátcích je kniha Sláma v botách), před dvěma lety jsem založila semínkovnu (článek ZDE), no, a letos na jaře jsem si založila tři nové záhony, ačkoliv by určitě bylo praktičtější udělat to už na podzim. Anebo ještě lépe, žádné další záhony už nezakládat!

Copak té práce i tak není dost? Je nutné trávit půlku roku zabořená čumákem v zemi a zadkem vystrčeným k nebesům? Nejsou na světě i pěknější aktivity než sít řepu, vytrhávat pampelišky a tahat v konvích vodu z potoka?

No, asi takhle, na jaře mi připadá, že nic pěknějšího na světě fakt prostě není. Voní šeříky, ptáci koncertují, po čemž se mi celou zimu stýskalo, a já holt chci být u toho. Chci mít legitimní důvod opustit kuchyň, zaklapnout počítač a vychutnat si šimrání trávy na chodidlech, vůni bylinek a všechny ty optimistické melodie ptačích koncertních mistrů. K tomu je nejlepší mít zahradu. Skýtá všechny výhody outdooru a ještě je za vámi vidět kus práce. Dobrej pocit na druhou.

“ Muž poslední dobou mluví o tom, že příští jaro už se budeme do V. stěhovat, a to mi vlévá takovou energii do žil, že bych nejradši založila záhony i na střeše budoucího domu.

Jasně, většinou už někdy v červnu nebo nejpozději v červenci to začnu vidět i jinak, začnu při pletí fantazírovat, že se neploužím zpocená a zaprášená po záhonech a doma na mě nečekají cukety ke zpracování, ale že například ležím na plážovém lehátku na Krétě a nahý muž mi nese drink s extra porcí ledu. Nebo začnu závidět sousedům, kteří na svém golfovém trávníčku hrají petangue, grilují a se sklenkou vína pozorují, jak já za plotem lítám s konvemi od kapusty k rajčatům a snažím se zachránit úrodu.

No, ale červen i červenec jsou zatím daleko a i to lítání s konvemi mě na jaře prostě rozechvívá a baví.

Ze všeho nejvíc mě ale na jaře baví vymýšlet, co všechno si letos vypěstuju, v jak rekordní velikosti a s jak rekordně nízkou námahou. Ve světle těchto úvah je bohužel naprosto evidentní, že mi dosavadní záhony, které mám ve V. k dispozici, nebudou stačit…

A tak jsem v březnu donutila tátu přiorat mi ještě další kus pozemku, sama jsem si zryla pár menších nových záhonků různě kolem plotu a zasadili jsme i nějaké ovocné stromy a keře, aby bylo v létě jó co zalévat.

Muž poslední dobou mluví o tom, že příští jaro už se budeme do V. stěhovat, a to mi vlévá takovou energii do žil, že bych nejradši založila záhony i na střeše toho našeho budoucího domečku. Ještě víc tulipánů, angreštů a jabloní, ještě víc ředkviček, květáku nebo třeba ačokči, mé letošní pěstební novinky. Chci prostě tvořit podobně jako on, když od základů staví ten náš budoucí statek snů. (článek Hrubá stavba za týden. Svépomocí a o hladu.)

Zakládám nové záhony všude. I tam, kde se to nehodí. Foto: Sláma v botách

********

Všechny plevele světa… na mé zahradě!

Už v dubnu se ale vracím nohama zpátky na zem. Tak například ta nová pěstební plocha, kterou mi se skřípěním zubů a ťukáním na čelo zoral táta… tak ta se rozhodla zarůst zpátky trávníkem. Jasně, před dvěma lety jsme ho tam vyseli a opečovávali, aby se uchytil. Jenže teď chci mít místo něj brambory, kukuřici a hrách. To ale ta tráva nemůže pochopit!

Kromě vzpurného záhonu, kterému přezdíváme „třetí terasa“ (pozemek je ve svahu, a tak se snažím o jakési pěstební terásky), se pofidérně chovají i terasa první a druhá. Během pár dní se na nich zničehonic zabydlely bršlice, kopřivy a pcháče, ale v takovém množství, nad kterým mi zůstává rozum stát. Nespletla jsem si náhodou sáčky se semínky? Ale vždyť tam bylo napsáno „mrkev raná obecná“, a ne „všechny plevele světa, kterých se nedá zbavit“!

No dobře, asi je nejvyšší čas svléknout městské šatičky a místo procházek s Venouškem do knihovny a po parku se na zahradě zabořit tím čumákem víte kam…

„A nechceš pohlídat Venouška, když bude Lidka na té školce v přírodě?“ přichází právě v onen moment nabídka z K. Moji zlatí rodiče, kteří ještě nikdy nezklamali.

No jasně že to chci, já to dokonce POTŘEBUJU!

Tento poddruh ženy zahradní se vyznačuje batikovanou sukní po kotníky, nohama od hlíny a jarní hyperaktivitou. Foto: Sláma v botách

********

Poetika po vesnicku

A tak se nám s mužem po dlouhých měsících naskýtá JEDEN VOLNÝ DEN BEZ DĚTÍ. Noc a den. Nevídáno, tolik svobody. Budeme si s ní vůbec ještě umět poradit?

„Vstaneme v pět a okamžitě začneme makat!“ začnu dychtivě plánovat. Den se musí využít naplno. S tím manžel souhlasí: „Nejpozději v sedm chci začít tavit ty asfaltové pásy k terase. Odpoledne má být vedro, to se tam už nechci vypejkat,“ vysvětluje mi, jak si hodlá jediný volný den bez dětí užít on. Poradu uzavřeme spokojení, jaké nás čeká prvomájové povyražení. Budeme společně dřít. Jednota místa, času a děje, poetika po vesnicku. No prostě si konečně trochu vyhodíme z kopýtka! 

Okamžitě se jdeme převléct do pyžama, abychom ráno fakt vstali, když nám neudělají budíček dětičky.

Až v posteli mi dojde, jaká je to vlastně všechno kravina. Děti jsou pryč. My se klidně můžeme vyspat jako lidi, jako myslím třeba do osmi. Ale místo toho manžel řídí mobil a já se těším, jak budu od rána šukat jako babička Boženy Němcové?! My už jsme fakt pošahaný, pomyslím si. Ale pak hned usnu.

Právě čtu Babičku. A už se to na mě začíná podepisovat, mám chuť od rána šukat. . Foto: Sláma v botách

Právě čtu Babičku a hnedle se mi chce od rána šukat. Foto: Sláma v botách

*********

Vafle? Štafle!

Ráno spíme jak zabitý. Když se konečně probudím, zjistím, že je osm hodin. OSM HODIN! Cože, jak je to možný? Manžel se přiznává, že v pět hodin cosi zabzučelo, ale vypnul to.

„A jak chceš stihnout ty pásy?“ vynadám mu.

„No tak je holt budu dělat odpoledne,“ protáhne se muž a mrkne na mě:“ Dyť máme celej volnej den.“

Ta slova se rozlijou ložnicí jako mořské vlny. Vetřou se mi svůdně do uší a já se najednou úplně vidím, jak si jdu vychutnat ranní sprchu, pak snídám vafle se šlehačkou a v nejlepších šatech cvičím pozdrav slunci, líbána ranními paprsky na naší překrásné jižní terase.

Ale… tady to bohužel zadrhne. Žádnou terasu ani barák, u které by stála, zatím nemáme. Zato máme tříhodinové zpoždění v práci! Takže místo vaflí štafle, zvednout se z postele, zabalit bágl a tradá do V. na stavbu a na zahradu.  Ať jsme tam aspoň na devátou, proboha!

*********

Pít, či plít?

Náš jediný volný den bez dětí připadl zrovna na první máj. Ve V. to všechno ještě spí. A mám pocit, že ještě spí celá republika. Včera byly čarodějnice, rodiče posílají jakousi fotku s Vendou a buřty a ze školky v přírodě taky přichází esemeska. No super, akorát my potřebujeme zahájit lásky čas jinak. Nabrali jsme nečekané zpoždění,  takže když jsme konečně tady, musí to lítat.  Se seznamem činností pro dnešní den běžím pro plečku a muž si přináší ty pásy…

Ať žije první máj, dřiny čas!

*********

Bývaly časy, kdy jsem první máj netrávila předklonená v dřině, ale s milým na Petříně … Foto: Sláma v botách

 

... ale trávit první máj takhle je prostě lepší. Foto: Sláma v botách

… ale takhle je to lepší. Foto: Sláma v botách

Miluju dny, kdy je všude ticho, jenom ti ptáci mají nahoře svoje vystoupení. Kdy občas skrz mraky prosvitne slunce, země je ráno chladivě vlhká a odpoledne mile ohřívá paty jako vyhasínající kachlová kamna. A kdy já si můžu postupně rozhýbat celé tělo i krevní oběh tou nejpřirozenější činností, jakou kdy kulturní člověk vymyslel. Okopáváním kulturních plodin.

I na mého muže opodál je radost pohledět. Přenášeje nářadí, tvárnice a stavební suť sem a tam tuží svou tělesnou schránku a kompenzuje předchozí dny u počítače. To se máme, že máme takové možnosti.

Večer za sebou zanechávám pár výstavních záhonů, za které by se nemusel stydět ani můj precizní otec nebo máma, která má ráda všechno, od baráku přes dvorek, špígl nýgl. Muž přeházel pár hromad suti na vznikající terase, vyasfaltoval, co potřeboval, a ještě se při tom opálil. A když večer volají naši, že si nechají Venouška ještě do zítra, málem ten přísun jarního štěstí už neunesu. Možná že bývaly časy, kdy jsme první máj netrávili předklonení v dřině, ale cicmáním na Petříně (Mácha odpustí…), ale trávit ho takhle je prostě lepší.

*********

Dokonáno jest

Tak, asi už netrpělivě čekáte, že teď to konečně přijde. Nějaký šrapnel, komplikace, zápletka. Přiznám barvu a detailně vylíčím, kterak byla pracovní idyla ve V. ve skutečnosti horor. Ale moji milí drazí čtenáři, dnes čekáte marně. Přece jsem říkala, že na jaře bývám hyperaktivní a OPTIMISTICKÁ.

Ano, naše těla přežila devítihodinou šichtu s jedinou pauzou na oběd (= na chleba s pórkem a česnekem, vše vlastní produkce) a stehna i hýždě mi večer vrzaly jako hodně ojeté součástky kolotoče. Ale nevadilo mi to. Protože takhle už to my, jarní zahrádkáři a dělný lid, máme. Když je třeba konat, konáme; co je třeba vyplít, vyplejeme; po zimě jsme odpočatí, a tak do soumraku, do padnutí činíme, čeho si povinnost a pozemek žádá. Neboť jen ten je správný hospodář a zahrádkář, kdo z pozemku a od vercajku odchází s tím, že dokonáno jest. 

A tak i my za sebou spokojeně zavíráme brány staveniště a vyrážíme …. Nevyrážíme! Na mém seznamu stojí ještě jedna neodškrtnutá povinnost!! S konví v jedné a svačinou v druhé ruce nastrkám muže zpátky do vrat.

Vržu a nemám už cit v prstech. A když zavřu oči, vidím jen samou bršlici a mák. Ale nemůžu PŘECE odjet ze zahrady BEZ POLIBKU POD JEDINOU KVETOUCÍ VĚTVIČKOU NAŠÍ MLADÉ, TŘÍVĚTVIČKOVÉ JABLOŇKY ODRŮDY PANENSKÉ. Přece!

„No tak pojď ke mně, ty moje ženo,“ zjihne dokonce i muž. I když už se málem nedrží na nohách a vím, že se už vidí doma, vykoupaný, u teplého žvance. Ale tradice se mají držet a já nechci vrzat po celý rok.

A tak se i s tou konví a sváčou v ruce políbíme jako na Petříně a já se přistihnu omámeně zavzdychat: „Kubi, ty tak nádherně voníš. Prací…,“ protože nevím, jak jinak mám pojmenovat ten zvláštní odér soli, potu, prachu a všelijakého voňavého pylu, které dohromady svědčí o plně prožitém dni. Můj muž se útrpně pousměje a pak, protože on přece jen bývá v realitě ukotvený o trochu víc než já, mi poklonu vrátí: „Taky jsem zrovna chtěl říct, že z tebe něco táhne. Česnek…“

No,  a nyní už můžeme nasednout do dodávky a všechen ten pot, dřinu i dobrej pocit nechat za sebou.

Za rok touhle dobou snad už doopravdy budeme v tom našem statku snů bydlet… a určitě to zase nějak romanticky oslavíme.

Jediné kvetoucí koště na pozemku bylo svědkem cicmání dvou voňavých manželů. Foto: Sláma v botách

*********

 

TAK ŽE BY PŘECE JEN… TO ALE?

DOVĚTEK o pravé podstatě prvního máje ve V. Aneb hesla, hlášky a interní porady dvou rodičů-soudruhů na galejích. 

Já manželovi:  „Takže jestli tomu rozumím, ty celý den přemisťuješ tyhle kamínky sem a tam. A to tě baví?“

Manžel mně poté, co jsem na zahradě obrátila každý centimetr čtvereční vzhůru nohama: A co jsi tu vlastně celou dobu dělala? Asi nic moc.“ (!!! Vyjmenuju dlouhý seznam činností.) „Jo? Ale není to nikde vidět.“

Muž chvíli pozoruje, jak pleju mák: „Tohle taky nevypadá na moc efektivní činnost, co?“

Já, zápasící: „A vida, brambory už rostou. Škoda, že nejdou v tý trávě vidět.“

Zmoženě: „Tohle už není ani na plečku, to je na pluh a zapřáhnout vola.“ (Odněkud zezadu ze stavby:) „Vola sis vzala, ale zapřaženej už je!“

O svačinové pauze přicházím s nápadem strhnout starý sklípek vprostřed zahrady a nahradit ho pěknějším. Manžel: „Verun, tohle musí počkat, až už tu nebudu mít žádnou důležitější práci. „Aha, a za jak dlouho myslíš, že to tak bude?“ Muž krátce uvažuje: „Tak deset, dvacet let.“

Tápu, tápu, tápu…: „A hele, tady něco roste! Nebo neroste? Je tam vůbec něco zaseto?! … A tady to je CO? Petržel? A neměl tu být náhodou špenát? To jsou dneska samá překvapení. …  V tom případě ale, kde je petržel?? Nemůžu být přece tak blbá, abych si to do těch papírů nenapsala. … Ty vado, tady snad neodpovídají ani světové strany!“

Manžel zlomeně, zatímco zase něco vyzdívá u obýváku: „Já snad ten barák fakt postavím těmahle rukama…“

Ještě během oběda: „Myslíš, že někdy budu mít čas poležet si na zahradě s knížkou?“ Muž se rozhlédne kolem: „No tak s tím bych spíš nepočítal.“

Zděšeně: „Já začínám vidět kachny…“ (Únavové halucinace se naštěstí nepotvrdí. V potoce se opravdu kolébá párek kachen, které netušíme, odkud se vzaly.)

Hledáme motivaci: „Ale jednou to tu bude krásný, uvidíš.“ Muž odevzdaně: „A pak mi dáš konečně pokoj…“

Při odjezdu: „Musíš uznat, že to nakonec byl hezkej den.“ Muž se asi přeslechl: „Prosim tě, Verun, ty už radši nic neříkej!“

No dobře, můj pracante a tažné zvíře v jednom. Pronesu už jenom svá oblíbená závěrečná tři slova:

         MI

                ROSTOU! 

Česnek s pórkem mají namále, ale tu opěrnou zídku tam prostě vybudovat musíme, jinak mi budou záhony furt padat do trávníku. Foto: Sláma v botách

 

V zadních kýblech je už skoro hotová kopřivová jícha, v předních škopcích je teprve čerstvě založená. Ale jinak muž vůbec nechápe, co celé ty dny na zahradě dělám. 🙂 (Víc historek o hnojivých jíchách je v knížce Sláma v botách z mých prvních dvou farmářských let.) Foto: Sláma v botách

 

Malá radost velké ženy. Kvetoucí medvědí česnek, který se mi na zahradě snad někdy víc rozmnoží. Foto: Sláma v botách

 

První obyvatelé se přistěhovali, my doufejme za rok… Foto: Sláma v botách

 

Bylinkovou zahrádku nově zdobí guerilla stylem zaseté tulipány. Foto: Sláma v botách

 

Muž nás chce už příští jaro nastěhovat a pilně na tom pracuje. Foto: Sláma v botách

 

„Jednou to tu budeme mít hezký.“ „A pak mi dáš konečně pokoj.“ Foto: Sláma v botách

A to je pro dnes vše, děkuji za pozornost!  Foto: Sláma v botách

                                     

Zvolnit! Nežrat! Spát s mužem a další biosliby pro příští pětiletku

6 komentářů

Už v lednu jsem si načmárala na kus papíru, co chci letos na zahradě pěstovat. Od té doby sahám po té áčtyřce pokaždé, když mě přepadne splín a chci přijít na veselejší myšlenky. Jinými slovy teď ten otahanej papír prakticky nedám z ruky.

 

Věnuji své nejmilejší kamarádce Kátě P. Ty víš proč!

Co a kde chci letos pěstovat. Poněkud ošoupanej papír, kterej nedám z ruky. Foto: Sláma v botách

Co a kde chci letos pěstovat. Poněkud ošoupanej papír, kterej nedám z ruky. Foto: Sláma v botách

Ani nevím jak, zato vím proč to na mě zase přišlo. Po třech letech klidu a vznášení se na obláčku snů a zahrádkářského štěstíčka dorazila v únoru zase na návštěvu moje stará známá, o kterou nikdo nestojí, nikdo ji nezve, ale která se prostě tu a tam vynoří a úplně nám rozloží domácí idylu. Strčí prsty do dveří a zabouchnout už se před ní nedá. Ta vlezlá vtěrka se jmenuje Blbá nálada. Nebo taky depka, dny na prd, ploužení se, mátožení, brblání a celková nechuť ke světu včetně vlastní rodiny. A tahle návštěva prosím zásadně leze za mnou!

Tři roky byl od ní klid, až jsem si myslela, že už k nám ztratila cestu. Bohužel nedávno se zase konaly nějaké volby a to u mě bývá vždycky příležitost, kdy ke mně ta mrcha ráda zavítá.

Nevím, možná to máte podobně, ale na mě vždycky tydlecty volební záležitosti působí dosti katarzně. Přepadává mě nutkavá potřeba rekapitulovat uplynulá léta, nimrat se v nich a podrobovat je přísné revizi. A tak zatímco se na nejvyšších místech svádějí boje o koryta, já, žena z lidu, svádím stejně nelítostné souboje sama se sebou a na výsledcích mé vnitřní bilance pak závisí to, jestli se se mnou bude dát v příštích týdnech žít, kolikrát nabourám auto, kolik spálím chlebů, mixérů, svých prstů i kolikrát v noci vybílím lednici neschopná usnout, jak vysokou z toho všeho dostanu horečku a nakonec, co si zase vymyslím, abych si vylepšila životní skóre. Pro mě totiž neexistují větší muka než si (na rozdíl od politiků) přiznat, že jsem opět nedostála svým slibům z minulého období. A přitom jsem měla tak skvělej volební, pardón životní program.

Jíst, meditovat, ale nemilovat (se)

Už několik let mám takovej svůj seznámek. Načmárala jsem si ho jednou v autobuse cestou z Prahy do našeho městečka, když jsem se definitivně rozhodla, že se sem chci zase přistěhovat. Je to takový seznam životních cílů pro zbytek mé existence na Zemi. Nic velkolepého, žádnej americkej sen, sláva, bohatství ani záchrana deštných pralesů nebo světový mír, ale jenom můj ČESKÝ SEN. Sen o tom, jak to na tomhle světě doklepat s dobrým pocitem. Protože o to mi nakonec jde nejvíc, s dobrým pocitem se probouzet i chodit spát. Ne jenom tu a tam, když se něco velkého povede, ale každý den mít karmicky vyrovnanou bilanci.

No, a k tomu mi mělo dopomoct moje DESATERO ŠŤASTNÉHO ŽIVOTA, bodíky ke štěstí, co když se jimi budu řídit, zajistí mi věčný úsměv na rtech i místo na nebesích, hosana!

  • 1. Dostat se každý den na čistý vzduch.
  • 2. Jíst opravdové jídlo.
  • 3. Dobře spát.
  • 4. Být za dobře s lidmi, na nichž mi záleží.
  • 5. Neubližovat.
  • 6. Pořád se učit.
  • 7. Mít to kolem sebe hezký.
  • 8. A sama být k světu.
  • 9. Mít pohyb.
  • 10. Věnovat se pořádným věcem. 
  • A pro případ, že by desítka nestačila, tak ještě bonusový pravdoláskařský bodíček: A dělat ty věci dobře! 🙂

No jestli jsem si to tehdy nevymyslela chytře, že? Zbývá vyřešit jediný zádrhel: Proč se mi ale vůbec nedaří ty pitomý zásady dodržovat? A to jsem zdrhla z města, abych měla k plnění bobříků ty nejlepší podmínky. Tak kde je problém? Proč se nedržím plánů, když už pár let moc dobře vím, co je pro mě nejlepší? Proč se den co den odkláním od systému, kterej jsem si sama zavedla? Bochník chleba tomu, kdo tu záhadu rozluští.

*****

„Máš moc slabou vůli,“ překvapí mě svým názorem na věc můj chlap. „Přitom seš furt stejná kariéristka jako v Praze a za třetí, kde tam máš sex s manželem?!“ zhodnotí nekompromisně mě i můj seznam.  „Nechápu, jak můžeš opomíjet tu nejzákladnější lidskou kratochvíli,“ kroutí hlavou.

„Ale prosimtě, to jsem si psala, ještě když jsem byla svobodná,“ odstrkuju ho honem, aby náhodou nedostal jisté choutky.

Pozdě!

„No ale dopiš si to tam,“ svítí už erotomanovi oči, čehož jsem se přesně bála. Začne se kolem mě vinout jak liána. „Uvidíš, jak budeš šťastná, když bude šťastný tvůj muž,“ mrká na mě, jako že bych rozhodně měla tohle moudro napsat na blog a přitom si odložit kalhotky.

Prchnu mýt nádobí, aby bylo jasné, že držím depku a žádné štěstíčko nebude. Muž si ale nedá říct a pronásleduje mě: „Já náhodou vím úplně přesně, z čeho ta tvoje nejnovější depka je. Připadáš si stará a tlustá, that´s all. Nebo řekni, že ne.“

A tohle má být co za blábol?! Vyvalím na muže oči, protože takovouhle analýzu jsem fakt nečekala. „Co to sem pleteš?“

„No jen si nemysli, že do tebe nevidím,“ trvá muž ale na svém. „Jak nejsi spokojená sama se sebou, tak tě všechno štve, já, celej svět, všechno vidíš černě. Tak prosím tě víc spi, míň žer a zase bude na světě líp,“ uštědřuje mi terapeutická doporučí.

Přiznám se, že už jsem od muže slyšela spoustu různých krávovin, ale takovéhle nařčení… Copak jsem nějaká vrásčitá tlustá koule, aby si tohle dovoloval? Copak neměl ještě před minutou náladu stav mé tělesné schránky osobně kontrolovat? A jak vůbec může mou nejnovější osobnostní krizi degradovat na pouhý pokles sebevědomí v důsledku blížících se půlkulatin?! Jako netvrdím, že se občas necítím vycucaná a za zenitem, ale která máma si tak někdy nepřipadá? A náhodou se furt najdou i lidé, kteří mě ještě oslovují „slečno“. Nehledě na to, že já v žádném případě nejsem takhle povrchní!

„Jak myslíš, já to s tebou myslel dobře,“ sebere se manžel, že mě zase nechá v obýváku samotnou a půjde si lehnout sám. „Ale říkám ti, kdybys věčně neseděla u facebooku, vyprdla se na to svoje psaní, chatování, furt někde netrajdala, nic neorganizovala, nic nevařila, dětem občas zapnula bednu a prostě si zjednodušila život, tak si spolu můžeme taky někdy pustit film, udělat si pohodičku a pak si jít lehnout jako manželé, ne že ty až někdy ráno,“ pronese s povzdechem. A na konec ještě dodá: „Jo, a taky bys samozřejmě i vypadala líp,“ načež zaboří své kostnaté prsty do prostředního z faldů na mém břiše. Rychle zatáhnu rosol, abych to zachránila.

Později v noci, když už všichni spí a já konečně zaklapnu notebook, se odvážím vytáhnout zpod skříně v koupelně váhu a své referenční džíny, který jsem na sobě už dlouho neměla. Váha čtyři kila plus od prvního dítěte a pásek, ty vado!, na poslední dírce.

Mužíček si může pogratulovat. Právě se mu podařilo mě ještě víc psychicky rozložit.

Tohle znají jenom mámy: ani když umíraj za živa, nemaj kouska klidu. Foto: Sláma v botách

Tohle znají jenom mámy: ani když umíraj za živa, nemaj kouska klidu. Foto: Sláma v botách

Stará psice a nové kousky

Aby se to doma ještě víc zamotalo, v únoru celá rodina padneme s horečkou (tedy až na manžela, ten je od doby, co kromě v kanceláři maká ještě na baráku, psychicky i fyzicky zocelenej.) Ale co je komu do mojí zimnice a hořících dětí, když mi hoří článek před uzávěrkou. A tak místo abych si s počínající chřipkou zalezla do postele a zkusila ji vypotit, sedám si obalená deseti dekami k počítači potit leda tak článek. Píšu o ženském hormonálním zdraví, na to svoje ale zvysoka kašlu kvůli pár tisícům honoráře. Chce se mi zvracet. Ne z té chřipky, ze mě! Zatímco klofu něco o tom, jak je pro ženy důležité chodit kvůli vyplavování hormonů brzy spát, naše okno se postupně stává jediným v ulici, kde se ještě svítí. Svůj hormonální opus ale ne a ne dopsat, protože horečka mi rozostřuje písmena i myšlenky. Jediné, co vím jistě, je, že UŽ CHCI JÍT SPÁT. Nohy i ruce mám ledové, tělo vysílá poslední signál, že jestli opus neopustím, zhroutí se doprostřed citace od dr. Máslové.

Loni touhle dobou jsem svatosvatě slibovala, že s ponocováním seknu (VIDEO a článek Jak jsem si alternativně léčila chřipku). A po roce jsem zase ve stejný řiti? Loni jsem ale aspoň nespala z „objektivních důvodů“ (Venda), teď si ale komplikuju život jen kvůli svým výmyslům. Kvůli práci, vydání knížky, kvůli semínkovně. Kvůli pečení chleba, chození po schůzkách (a schůzích) i kvůli tomuhle blogu, kterého se taky nechci vzdát. A mezi tím vším mažu svačiny, hledám zašantročené rukavice, uspávám, zašívám punčocháče, drhnu boty od bláta, sháním bio maso, dávám vyčůrat… Honím se po akcích, abych byla u všeho i abych byla v obraze. Nějak mi tady ale chybí odpověď na otázku: PROČ TO VLASTNĚ DĚLÁM?

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s migrénou. Foto: Sláma v botách

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s horečkou. Video ZDE. Foto: Sláma v botách

V mém seznamu pro štěstí přece není nic o udržování pracovního tempa s bezdětnými kámoškami. Není tam ani nic o lajkování statusů, přidávání fotek a sledování, kolik lidí je komentuje, ani o soutěžení s dalšími blogery z oboru. Nebo o nočních nájezdech na ledničku, když už docházej baterky a potřebuju se ještě vybičovat k pár hodinám výkonu. A už vůbec tam není nic o přehlížení nemoci a psaní v horečkách! Vždyť i doktorka Máslová se v MÉM VLASTNÍM článku vyjádřila jasně: nám ženám svědčí, když se flákáme! Že nechodím častěji do lesa, že furt něco píšu, místo abych spala, a v nemytých oknem mám pavučiny, za to nemůžou uprchlíci, EU ani Putin. Za to si můžu jenom já. 

Tak proč, sakra, furt věnuju svou energii špatným směrem?!?

Abych si připadala zajímavá? Abych náhodou nevypadla z tempa? A není to náhodou to, co jsem při odchodu z Prahy chtěla? Neřešit, jak můj život působí zvnějšku, ale žít si ho už jenom podle sebe?

Místo toho ale opět kvůli nějakým „musům“, které si ovšem na sebe vymýšlím jenom já, ani nemám čas vyjít ven, když svítí slunce, spát, když slunce zapadne, a jít za svým mužem, který na mě dávno čeká v posteli. Necvičím, kolik bych potřebovala, a jít strašné věci, což nepotřebuju vůbec.

Stará psice už se patrně novým kouskům….

ALE JÁ SI V PĚTATŘICETI JEŠTĚ NECHCI PŘIPADAT STARÁ!

A už vůbec nechci, aby měl můj muž nakonec ve všem pravdu!!!

Článek jsem dopsala a vyšel (Marie Claire, březen 2018). Tak ještě si vzít vlastní slova k srdci... Foto: Sláma v botách

Článek jsem dopsala a vyšel (Marie Claire, březen 2018), tak ještě si vzít vlastní slova k srdci… Foto: Sláma v botách

Ospalá oslavenkyně

„Liduško,“ zaslechnu ve čtvrtek v sedm ráno tlumené domlouvání nad svou postelí. „Když teď mamince popřeješ, budeš úplně první, kdo jí dnes gratuluje k narozeninám,“ navádí manžel naši dceru a mně dojde, že ty slavné narozeniny už jsou tu. S námahou rozlepím půl oka, abych mohla výjev tajně pozorovat.

Muž s dcerou nade mnou postávají, ale dítě se netváří, že by se na mě chtělo vrhnout s gratulací, spíš si mě tak rozpačitě prohlíží. Pak se nakloní zpátky k muži a slyším, jak říká: „Tati, ale my jsme asi zapomněli na dárek.“

Á, pomyslím si, tak copak má manžel asi připraveného? Jsem si skoro na beton jistá, že žádnej narozeninovej dárek pro mě neexistuje.

„No, Liduško, já jsem mamince jako dárek postavil ve V. plot,“ vysvětluje manžel. Jasně, ať se holka učí. Lída ale dál působí zaskočeně, plot coby dárek přece jen vyvolává určité otazníky. „A neměli bysme mámě koupit aspoň kytku?“ navrhuje dítě nejistě. Manžel vycítí příležitost a navrhne: „No tak popros dědu a něco kupte cestou ze školky. “ A s tímhle plánem se dvojice konečně kýbluje z ložnice.

Přemýšlím, jestli bych neměla vyskočit a dát jim za tu groteskní scénku pusu, ale nechce se mi otevírat to druhé oko. Venda vedle mě v posteli ještě podřimuje a hřeje jako termofor. Když se nebudu moc vrtět, možná si ještě hodinu spánku dá a já bych mohla s ním.

Usnout a vzbudit se s dobrým pocitem. Že by přece jenom někdy? Přehodím přes nás peřinu, aby nám čouhal jenom nos a oči, a dospím se do svého narozeninového dne…

Popřála. Ale až odpoledne. S kytkou! :-) Foto: Sláma v botách

Nakonec popřála. Ale až odpoledne. S kytkou! 🙂 Foto: Sláma v botách

Jak jsem se mýlila v životě, teda v sobě

Když se mi občas podaří svoje životní zásady dodržovat, je mi nejblaženěji na světě. Jako to čtvrteční ráno nebo jako pokaždé, když Lídu vytáhnu ze školky dřív a vezmeme to domů přes les, nejlépe i s dalšími přáteli. Když se můžu porejpat v zemi na svý zahradě. Když se u mě zastaví kamarádi, louskáme ořechy a tlacháme. Anebo když jdeme celá rodina v osm večer spát do jedné postele. Jenže tyhle momenty zdaleka nenastávají každý den.

Tady je nejlíp na světě, věříte? Foto: Sláma v botách

Tady je nejlíp na světě, věříte? Foto: Sláma v botách

Možná že moje dosavadní desatero prostě nebylo dost konkrétní, a tudíž motivující. Možná že když ho zaktualizuju, líp se mi podaří držet se ho. A neupadnout za tři roky zas do nějakého Mordoru. Chytám se zkrátka každé naděje na polepšení. Protože nejen panu prezidentovi, i mně začíná další pětiletka, ale tentokrát už žádná pr.del. Na konci téhle srandy vypukne éra se čtyřkou na začátku. Pro někoho, kdo se cítí na dvacet a občas chová na patnáct, trochu znepokojivé; odteď už oficiálně nejsem nejmladší. Tak není už sakra na čase plnit ta programová prohlášení? Kolika podvodů sama na sobě se chci ještě dopustit? To chci čekat, až bude stará psice ještě starší? A rosolovatější?

Trápit se, že něco nemůžu změnit, má smysl MOŽNÁ jen tehdy, když už jsem udělala všechno, co v mé moci bylo. Ale já jsem rozhodně ještě všechno neudělala.

A tak to svoje DESATERO SPOKOJENÉ VENKOVANKY – po odstranění závad a zapracování připomínek – vidím v roce 2018 zas o něco zřetelněji, víc motivačně a konkrétně takhle:

  1. Jednou týdně do lesa. BEZ VÝJIMEK!
  2. Nejíst už v noci všechny ty věci. 🙂
  3. Protože v noci se spí. Do postele před půlnocí. PŘED, ne PO!
  4. Každý den pár cviků na břišní rosol. A pozdrav slunci mě snad taky nezabije.
  5. Přijímat lidi i s jejich názory.
  6. A neubližovat ani sama sobě. Třeba rýpáním se ve věcech, které prostě nějak jsou.
  7. Učit se… co takhle na kytaru? 🙂
  8. Nekompromisně se zbavovat věcí, nové nepořizovat a sem tam uklidit!
  9. A zase ten rosol. A pravidelné mytí vlasů, čištění zubů, vyprání mikiny na doma 🙂
  10. Ale hlavně: Vypnout facebook!

*****

Když jsem se svým dílem konečně spokojená, chci si ho i vytisknout, aby celá rodina viděla, že svoje závazky už tentokrát fakt myslím vážně.

Ale na tu ledničku ho nepřilípnu, protože…

já trubka…vždyť já jsem…

…zapomněla na jedenáctý, bonusový bod. Bodík šťastné biomanželky. Krátký, ale zakončený vykřičníkem.

11.   Spát s manželem!

A teď už bych měla mít i podle muže to svoje osobní štěstíčko pojištěné ze všech stran!

Už visí! A v plném znění. :) Foto: Sláma v botách

A visí v plném znění. 🙂 Foto: Sláma v botách

Doslov

„Dneska je nejlepší den na světě!“ vykřikuje Lída, 5 a půl roku, a skáče radostí po gauči. Venda, rok a 3/4, řve radostí snad ještě víc. Právě jsem souhlasila s tím, že si můžou na dývku pustit Mimoně.

„Vy jste mimoňové,“ ťukám si na čelo, ale přitom neztrácím ani vteřinu, nechávám děti dětmi a zapínám si noťas. Na blog jsem kvůli svým depkám dva měsíce nesáhla a dnes to chci konečně napravit. Hodlám dopsat tenhle článek. Ale ne někdy v noci nebo nad ránem (jako obvykle), ale za bílého dne, zatímco jsem dětem pustila v bedně takovou pitominu.

Manžel, ačkoliv většinou říká spoustu krávovin, má vzácně pravdu. Občas neškodí si ten život trošku zjednodušit. 

VIDEO TĚCH MÝCH MIMOŇŮ…

Ať mi rostou! ©

MÝM PERMAKULTURISTŮM! Nové DESATERO BIORAD A OMYLŮ pro rok 2018

11 komentářů

První desatero začínající ekozahradnice jsem sepsala hned po první sezoně s motykou. A neměnila bych v něm ani slovo.  Ale přišly sezony další a s nimi nové – krásné i drahé – perma-zkušenosti.

A tak, i když jsem pořád zahradnice na baterky a zodpovědně mohu prohlásit pouze to, že vím, že nic nevím, dovolím si přesto uplynulý zahradnický rok zakončit novým desaterem permakultuřící blondýny. Protože zahrada, má přísná učitelka, mě opět zahrnula zkušenostmi, o které vás nemůžu ochudit.

1. O jednu zahradu dělit se budeš!

…šetřte se a družte se, makat za vás můžou i jiní, rádi…

Máte zahrádku jako tintítko, nebo naopak lány, o které se nestíháte starat? A víte, kolik je všude kolem lidí, kteří by za vaši zahradu, ať je, jaká je, dali nevímco? Mít možnost trávit čas „venku na svém“ a třeba si i něco pěstovat je pro spoustu lidí hlavně z města nesplnitelný sen.  Ale vy pozemek máte a netvrďte mi, že by se vám občas nehodila spřízněná duše (a její ruce), která na záhonech sem tam vypomůže nebo alespoň zalije rajčata a otrhá okurky, zatímco jste na dovolené.

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Chtělo to posily. Foto: Sláma v botách

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Mám už ale posily. Foto: Sláma v botách

V zimě jsem jednu takovou paní, co marně sháněla zahrádku, potkala. Nabídnout jí flek u mě byl spásný nápad pro nás obě. Nechtěla jsem za to peníze, ale nemyslete si, charita to taky nebyla. Těch pár metrů, které si paní M. z mojí zahrady ukrojila pro své okurky a rajské, mi vynahradila jinak. Vyplela mi česnek, jindy (častokrát) zalila cukety, občas přidržela Vendu, když jsem musela odskočit do stodoly, nebo ho rovnou pohlídala, když jsem jela pro Lidku do školky. Většinou jsme se ale na zahrádce míjely a sdílely pozemek v soukromí, já přes den, ona večer po práci.

Člověk navíc se na zahradě zkrátka vždycky hodí, ať vám patří hektary, nebo jen pár metrů v zahrádkářské kolonii. Rozhoďte sítě, kdo z vašich známých by měl o „podnájem“ vaší latifundie zájem, případně se poptejte v permakulturní skupině na facebooku. Stanovte si pravidla a těšte se ze společné práce i úrody. Budete mít s kým se rozdělit o přebytky i o neoblíbené zalévání či sekání trávy. Krom pár metrů pozemku (a nutnosti se o ně starast) nemáte co ztratit.

(Tímto děkuji paní M. za rajské a okurky, které jsem si občas drze nabídla. No co, já stanovovala pravidla. :-))

 

2. Nevezmeš jíchu do ruky nadarmo

…ne nadarmo, ale jako svého přírodního spojence proti obávanému padlí…

Poprvé jsem loni mohla mít dostatek dýní a cuket na celý rok. Konečně jsem totiž vychytala jejich skladování – nechce to sklep, ale větranou chladnou místnost a nejlépe, aby se plody vzájemně nedotýkaly, pak neplesniví. Těšila jsem se tedy na sklizeň roku, jenže v srpnu zrada. Listy mých miláčků pokryl podivný bílý povlak a bylo po srandě. Po supersklizni. Ta „bílá nemoc“ bylo padlí nebo houbovité onemocnění, které když se rozjede, může zamořit celou zahradu, nejen cukety a dýně, ale i okurky, hrášek, patison, řepu, polníček…. jak jsem se bohužel osobně přesvědčila. Padlí napadlo půlku mé zahradu a já nestačila vytrhávat a pálit nemocné rostliny. Pěknej moribundus, fňukala jsem. A přitom bývalo stačilo se před padlím předem chránit. Namíchat si  na začátku sezony jíchu z přesličky a preventivně jí rostliny zalévat a postřikovat.

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a spálení nemocných rostlin. Pro jistotu. Foto: Sláma v botách

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a pálení nemocných rostlin. A můj pláč. Foto: Sláma v botách

Přeslička je účinný přírodní fungicid, který dokáže ochránit výše zmiňované rostliny a nejen ty, i další, třeba rajčata, broskvoně či vinnou révu. Sušenou ji koupíte jako léčivý čaj v lékárně nebo farmářských prodejnách (cca 50 Kč za balení), svaříte ji dle návodu, necháte den odstát, přecedíte a pak jíchou zaléváte rostliny nebo ji postřikovačem rozprašujete na listy.

Funguje to spolehlivě, ale začít se musí, ještě než se padlí objeví. Pak už může být pozdě. Permakulturisti se dušují, že to funguje. A já se zase dušuji, že na přesličku letos nezapomenu. Loni to byla poučná zkušenost, fňuk.

Foto: Sláma v botách

Už se chystám, přeslička zakoupena. Foto: Sláma v botách

Krom přesličky jsou účinné i zákvasy z plevelů, kostivalu či kopřiv. O nich jsem psala v prvním desateru. je k přečtení v mé knížce Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys cibule i česneku dost zasadil

…dejte jí dvakrát víc, než si myslíte, že spotřebujete. A bude to akorát…

Jednoduchá matematika. Vaříte denně a do každého jídla přijdou dvě cibule. To je 700 cibulí za rok. Ok, jsou dny, kdy se z vaření ulijete nebo jíte venku, ale tyhle speciální případy zase vyváží jídla jako guláš nebo cibulový koláč, do kterých naráz přijde kilo cibulí, jen to fikne. Takže těch 700 kousků ročně platí.

Můj výpočet mějte v hlavě, až na jaře půjde pro sadbu. Mně se ještě nepovedl rok, kdy bych cibule měla ve sklepě dost. Pokaždé dokupuju. A pokaždé se sama sebe ptám, proč jsem na jaře se sazečkou šetřila? Proč cibule prostě nezaseju dvakrát víc, než si myslím, že je akorát? Proč troškařím? Vždyť místa je na zahradě habaděj. Cibule je zelenina, kterou vždycky sníte. Která se hodí furt, na každé vaření, dokonce i jako lék (cibulový čaj na kašel, kloktání, cibulové obklady na krk) Její pěstování je jednoduché, nevyžaduje extra zalévání, jen trochu pletí, pokud tedy nemulčujete. Dobře se sklízí i skladuje, a když na jaře začne měknout a klíčit, alespoň máte po zimě hned něco zeleného do talíře. Neexistují nevýhody a sadba – nemáte-li vlastní – taky nestojí moc, aby člověk musel nad každým zasetým řádkem přemýšlet.

 

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara vítanou zeleninou. Foto: Mikumi

Podobně uvažujte, také až budete sázet česnek. I ten se používá do spousty jídel, skladovat se dá celoročně a většinou všem na konci sezony chybí. Sadbu je ale třeba obstarat ihned po letní sklizni, protože na jaře už ji nikdo nemusí mít (anebo si za ni připlatíte). Z mojí zkušenosti se česnek nejlíp skladuje zabalený každá palička zvlášť do jemného, nepotištěného papíru, který se používá v obchodech k balení zboží nebo v květinářství. Archy se dají koupit v papírnictví, jeden za korunu. Takto zabalený česnek dejte do větrané, ale chladné místnosti a uvidíte, že nebude plesnivět ani vysychat. A kdyby se snad nedejbože stalo, že ho máte koncem sezony furt moc, kdo vám brání ho prodat? Za dobré peníze samozřejmě. Jste totiž široko daleko nejspíš jediný, kdo ještě česnek má…

ZSzení česneku. Foto: Sláma v botách

A když nemáte cibuli, tak tam dejte česnek. 🙂 Foto: Sláma v botách

4. Cti pravidla semínkaření a vlastní osivo zdarma mít budeš

…tohle zvládne i začátečník. Otestováno na těžce podprůměrné zahradnici – na mně…

Minulý rok jsem překvapila samu sebe, když jsem v našem městečku nejprve založila semínkovnu (více ZDE) a pak to, co propaguju – že semínkaření není věda- opravdu stvrdila vlastním příkladem. No samozřejmé to nebylo. Protože jedna věc je pindat o semínkaření na internetu a v mém případě i v novinách, a něco jiného opravdu na podzim šustit sáčky s vlastním osivem. Na facebooku vždycky všechno vypadá jednoduše, na pohodu… Jenže zatím, víme, že?

na facebooku všechno vypadá jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na silvestra. Foto: Sláma v botách

Na facebooku všechno vypadá ták jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na Silvestra. Foto: Sláma v botách

Naštěstí se ale ukázalo, že na „chlubítku“ ani nebudu muset (moc) lhát, protože semínkaření v mém zátěžovém testu uspělo. A tak i taková roztěkaná blondýna s dětmi a zahradou na krku zvládla sklidit vlastní semínka, pro sebe, kamarády i tu semínkovnu. Z toho vyplývá, že domácí semínkaření  DOOPRAVDY žádná věda není. Ne, pokud pěstujete amatérsky, v malém množství, bez ambice sklízet dokonalou zeleninu odpovídající jen a přesně té či oné odrůdě. Jinak to pochopitelně věda je a peníze, které semenářské firmy chtějí za své barevné pytlíčky, jsou oprávněné. Pokud ale jen chcete pěstovat hrášek a špenát, nikoliv hrách dřeňový Gloriosa velmi raný či špenát setý Trumpet F1 jarní přezimující,  prostě nechte pár rostlin špenátu vykvést a vytvořit semínka, která až dozrají, skliďte. Šmitec. Za rok už nekupujete barevný sáček, ale sejete vlastní osivo. Sice se vám mohlo zkřížit s jinou odrůdou špenátu pěstovanou sousedem, ale výsledkem bude stále špenát a o to snad šlo.

A takhle to vypadá, když se v záhonu vysemení špenát. O druhou sklizeň sezony je bezpracně postaráno. Foto: Sláma v botách

A takhle to vypadá, když se špenát v záhonu vysemení. O druhou sklizeň sezony je postaráno. Bez práce. Foto: Sláma v botách

Některé druhy se semenaří vysloveně takhle snadno (hrášek, ředkvičky, fazole, z bylinek měsíček, z kytiček afrikány), s jinými je to už těžší (tykve se mezi sebou rády kříží, mrkev s petrželí a cibulí jsou zase dvouletky, mají-li vydat semínka atd.), ale pořád trvám na tom, že nemáte-li šlechtitelské ambice, pouze chcete vlastní osivo zdarma, je tohle cesta. Bezbolestná, skoro bezpracná, eko, bio, perma a módní k tomu. A na facebooku budete king.

Základní info k semenaření sdílí Iniciativa Semínkovnawww.seminkovny.cz, polopaticky se o tom dočtete v brožuře sdružení Gengel Pěstujeme vlastní semínka, poradí vám facebooková skupina Permakultura a něco je i v mém prvním desateru (vyšlo v knize Sláma v botách – humor * zahrada * recepty * život). Už čtyři roky si totiž amatérsky semenařím fazole, mák, hrášek a dýně. Letos přibyly cukety, špenát, pastinák, měsíček, afrikány, citronová bazalka, řeřicha, rukola, máta balšám a další, na které si teď nevzpomenu, a můj táta se zase postaral o semínka okurek, rajčat, pórku a cibulky sečky. Doufám, že na jaře všechna krásně vyklíčí. Když jo, to si pište, že se pochlubím, na chlubítku…totiž, na facebooku, kde jinde.

Makovička plná budoucího papání i semínek pro sklizeň v příštím roce. Mák semenařit je opravdu snadné. Foto: Sláma v botách

Semenařit mák není žádná MAKačka. Foto: Sláma v botách

5.  Nepřekombinuješ!

…Tři sestry? A není to moc, Antone Pavloviči?…

“I o permakulturním orgasmu platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jen vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít. Ano, řeč je o polykulturách.“

Polykultury patří k rodinnému stříbru permakultury. Jsou vymazlenou odpovědí permakulturních zahradníků na potřebu ochránit úrodu bez chemie, zužitkování každý centimetr záhonu, nemuset moc plít ani moc zalévat…Prostě se vyseje deset druhů zeleniny do jednoho záhonu a pak už jen pozorujete, jak vše ve vzájemné harmonii spokojeně roste. Takovej zahradnickej orgasmus. No, bohužel ale i o tom permakulturním platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jenom vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít.

Já o rajském stavu svých záhonů taky zatím spíš fantazíruju, než že by se mi k němu dařilo byť přiblížit. Nepochybuju, že polykultury fungují, jenže pochopit, co a jak společně vysít, aby to SKUTEČNĚ fungovalo, to už vyžaduje nějakou zkušenost i zahradnický cit. V opačném případě sklidíte jen tunu ředkviček nebo záhony ovládne měsíček a afrikány, zatímco všechno ostatní, co jste s nimi taky chtěli vypěstovat, v záhonech smutně paběrkujete. A třetí scénář, možná úplně nejhorší, je, že sice všechno tak nějak vypěstujete, ale překvapivě se u toho nadřete třikrát víc, než kdybyste vsadili na klasické řádky a tu a tam mezi nimi projeli plečkou.

Ani po čtyřech letech zahradničení tím potřebným citem a zkušenostmi neoplývám tolik, abych si troufla osadit záhony jednou velkou zeleninovou polykulturou, místo toho na většině území poctivě řádkuji a plečkuji, protože proti pokusným záhonků, kde pěstuji smíšeně, se mi to pořád osvědčuje víc. Buď jsem permakulturní tele, anebo má pravdu Alena Gajdůšková z Akademie permakultury, že může trvat až deset let, než zahradník plně pochopí všechny přírodní vztahy panující na jeho zahradě (rozhovor ZDE). Až si říkám, jestli to vyznavači řádků a postřiků nemají jednodušší.

Na pár fungujících polykultur jsem ale i já přece jen připadla a paradoxně se mi osvědčuje pravý opak toho, co bývá většinou doporučováno – nesázet hned deset druhů k sobě, ale odpíchnout se od dvou, od tří a postupně si přidávat. Nepřekombinovat to.

Dařil se mi:

česnek v jahodách

česnek s polníčkem

dýně s kukuřicemi („Dvě sestry“. Když jsem zkoušela klasické indinské“Tři sestry“, fazole mi nevím proč nikdy neprosperovaly.)

cukety s kukuřicemi

měsíček a afrikány s čímkoliv (ale je třeba počítat s tím, že rostliny narostou a seberou si dost místa. S množstvím to při výsevu nepřežeňte.)

kedlubny s cuketami

Tykve a kukuřice, spolu a navždy. Foto: Sláma v botách

Tykve a kukuřice, dvě sestry, které se fakt mají rády. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. To byla kombinace, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. Polykultura, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

První rok na mé první zahradě. To jsem byla sice nejvíc polykulturní, ale sklízela především afrikány.  Foto: Sláma v botách

Nedařilo se:

cibule s řepou (řepa a její obří listy cibuli zcela zastínily. Nerostla.)

petržel s cibulí (podobný případ. Bujná nať cibuli zastínila. A při sklizni jsem cibul v petrželi ani nemohla najít.)

polníček a hrách v blízkosti dýní a cuket (zašlo na padlí šířenou z tykví)

cokoliv kombinovat s mrkví. Výjimku mají jen ředkvičky při společném pěstování, ale v řádku!

Jo, a ještě na něco jsem zapomněla. Výhodou, ale pro mě problémem polykultur je také nutnost úrodu pravidelně sklízet. A když říkám pravidelně, myslím tím denně. Jelikož na zahradu jezdím nárazově, kultivované sklízení tu kedlubny, tam ředkvičky, onde salátku a támhle mrkve pro mě nepřipadá v úvahu. Potřebuju na zahradu skočit a odnést v jednom koši cukety, ve druhém špenát a do třetího sklidit tři řádky cibule. A na to se ty líbivé, vychvalované a jistojistě fungující polykultury bohužel tolik nehodí.

Snad mě po tomto přiznání neoznačíte za kacířku zasluhující vyloučit z permakulturní skupiny. Věřím, že se třeba situace časem změní. Teoreticky za nějakých šest let.

 

6. Nepostříkáš!

…nemáte-li úrodu na kšeft, ale jenom pro sebe, důvěřujte své zelenině, že se vzpamatuje z lecjakého průšvihu. No tak holt nebude dokonalá… 

Pokud jste profi farmář, který potřebuje bezchybnou úrodu pro náročné zákazníky, lituji vás. Asi totiž existují jenom dvě možnosti. Buďto stříkat (eko, či neeko postřikem), nebo přijmout jako fakt, že vaše výpěstky nebudou dokonalé. Protože zatím jsem opravdu nepřišla na to, jak bez stříkání zajistit dokonalou sklizeň. Mít jednu mrkev jako druhou, bez háďátek a neohryzanou myšmi, salát neožraný slimáky a rukolu bez listů provrtaných dřepčíky. Spousta mých mrkví (ne všechny, ale dost) má buď různý patvar, nebo je prožraná právě různými škůdci, hlavně drátovci (larvami brouka kovaříka). Ale to jí nebrání v tom, aby byla sladká, křupavá, chuťově dokonalá. A tak to s domácí zeleninou obvykle bývá. Chuťově vítězí, jen na kráse mívá chybičky.

Listy ředkviček mívám zásadně provrtané dřepčíky, v bramborách mám mandelinky, růžičkovou kapustu zase plnou molic a listy té kadeřavé okousané housenkami běláska. Není to pohled k pohledání, ale pokud to rostliny přežijí, a jako že to obvykle přežijí všechny, připadá mi méně pracné i finančně náročné pár rostlinek holt obětovat, než podnikat kejkle s postřiky, byť i těmi ekologickými. O růžičkové kapusty jsem si v létě dělala opravdu velké obavy, protože jak molice, tak dřepčíci jim dávali zatraceně zabrat. Když se kapusty jakž takž vzpamatovaly, udeřil bělásek. Ale…. nevycukala jsem… a tak přece jen celý podzim i teď v zimě sklízím nádherné kapustičky.

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že takovou invazi nepřátelských jednotek škůdců všeho druhu nemohou přežít. Foto: Sláma v botách

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že invazi nepřátelských škůdců nemohou ty nebožačky přežít. Foto: Sláma v botách

Nemáte-li ambici si prodejem zeleniny vydělávat, věřte, že vaše úroda se z lecjakého škůdce vzpamatuje. Chuťová odměna za to, že jste ve zkoušce nervů obstáli, vás nemine.

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

 

7. Pokud nekradeš, vlastní tinktury si naděláš

… jsou účinnější než sirupy nebo čaj a dost se za ně platí. Tak si vyrobte své!

Což o to, bylinek obvykle bývá na permakulturní zahradě dostatek, ale kde furt brát čas patlat se s těmi sirupy, octy, medy, marmeládami a kdovíčím dalším? Já loni poprvé z bylinek nevyráběla VŮBEC NIC (a že rozhodně bylo z čeho). Ale pro samou stavbu (článek HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.) a děti (článek Roste to a já UŽ TAKY VYROSTU) už jsem opravdu nevěděla kudy kam. Pak ale přišel závěr roku, s ním rýmy a kašle, a já si nadávám, že alespoň nějakou bylinkovou tinkturu jsem si nenadělala. Protože za echinaceové kapky, lichořeřišnicové, šalvějové a tymiánové tinktury a další nakopáváky imunity už jsem vydala částky, které manželovi vůbec nemůžu přiznat. Poučení pro příště?

Pokud nejste fanouškem sirupových úderek a dalších kulinárních tvořeníček, alespoň si letní bylinky nasušte na čaj, nebo lépe, naložte je do láhve tvrdého a vyrobte si tinkturu. Jde o bylinný výluh získaný máčením bylinky v alkoholu. Není to složité ani časově náročného a co je nejdůležitější, nezapatláte při tom celou kuchyň ani sebe jako při výrobě sirupu. V tinktuře je síla bylinek nejvíc koncentrovaná a obsažený alkohol ještě napomáhá účinné látky lépe vstřebat. Nevýhody neexistují, takže příští rok s flaškou 51% slivovice v jedné a mísou otrhaných bylinek v druhé ruce nástup na značky.

Více info o výrobě tinktur si půjčuji ze stránky kreativni-tvoreni.info, kde je postup jednoduše a jasně popsán:

„Tinktury vyrábíme naložením bylin v lihu. Metoda se používá zejména pro byliny, jejichž některé složky nejsou rozpustné ve vodě, nebo v případě, kdy chceme, aby výluh dlouho vydržel. Tinktura vydrží až 2 roky. Vyrobíme ji tak, že jeden hmotnostní díl drogy zalijeme 5 hmotnostními díly lihu o koncentraci 60 až 70 %. S úspěchem lze ale použít také vodku nebo slivovici, která má větší obsah alkoholu. Při pokojové teplotě necháme 7 až 14 dní vyluhovat. Poslední den slijeme vzniklou tekutinu a přefiltrujeme (stačí filtr do kávovaru). Při přípravě tinktury z čerstvých bylin se místo pěti hmotnostních dílů lihu dají pouze čtyři. Líh je lehčí než voda, proto půl litru 60% lihu váží cca 400 g. Tinktura se obvykle užívá třikrát denně, v množství 20 až 25 kapek. Alkohol před užitím lze odstranit tak, že tinkturu nakapeme do horké vody nebo čaje a necháme vychladnout. Po dobu chladnutí se alkohol odpaří, zůstanou pouze účinné látky.“

Lichořeřišnice je nejen krásná kytka, ale i přírodní antibiotikum se širokým spektrem účinku (léčí infekce močových cest, záněty dýchacího systému a další) . Nejlepší je užívat ji v podobě tinktury.  Dávám si závazek ji letos vyrobit. Foto: Sláma v botách

Třikrát denně dvacet kapek, budeš chlapík jako rys. Foto: Sláma v botách

A do té doby holt musím kupovat tyhle flaštičky. Třikrát denně dvacet kapek, budu chlapík jako rys.  Foto: Sláma v botách

8. Včas sklidíš, co se dá…

… protože na úrodu se třesou i jiní strávníci… 

Na vaši úrodu si může dělat zálusk leckdo, ale bavme se teď o škůdcích zvířecích. Hlodavci, slimáci ani ptáci bohužel nechápou, že ten mák, rybíz, mrkve či salát si pěstujete pro sebe a chtějí si uzobnout svůj desátek, někdy bohužel i víc. Pokud se s nimi nechcete dělit:

  • rybízy, borůvky a další barevné bobuloviny překryjte ještě zazelena starou záclonou nebo sítí. Zakrýt můžete i jahody, i ty špačkům chutnají.
  • Cudná nevěsta, nebo dozrávající rybíz? Cé je správně. 🙂 Foto: Sláma v botách

  • mák sklízejte postupně, když jsou makovice ještě zelené, ale už v nich začínají chrastit první semínka. Nečekejte, až dozrají, ptáci vás předběhnout. Makovice pak dejte doschnout a dozrát do stodoly nebo jinam pod střechu.
  • salát je pro slimáky příliš velké lákadlo a každý den, kdy se k němu mohou dostat, riskujete. Někdy se vyplatí sklidit radši menší kousek, než nesklidit nic.
  • kořenovou zeleninu vyryjte a zazimujte do hoblin (viz bod č. 7), hned jak jí začne žloutnout nať. Bude jí tam stejně dobře jako v zemi, s tím rozdílem, že ve sklepě se k ní hlodavci a slimáci tak snadno nedostanou.
  • ořechy sbírejte průběžně, hned jak spadnou na zem. Čím déle leží ve vlhké trávě a listí, tím víc jich pak vyloupete plesnivých. Anebo vůbec nevyloupnete, odnesou si je veverky.

Takhle drzé nejsou jen lázeňské veverky, ale i ty z Beskyd. Na naší zahradě mají taky pré, ale zatím máme ořechů dost, tak se můžeme dělit.  Foto: MIKUMI

9. A  do hoblin to zahrabeš

Neobjevila jsem lepší způsob, jak uchovat kořenovou zeleninu (petržel, mrkev, ředkve, řepu), než zahrabat ji ve sklepě do smrkových hoblin. Poptejte se nějakého truhláře, jestli by vám pár přepravek hoblin nepřenechal. Zeleninu pak nandejte do beden, zasypte hoblinami a uložte do sklepa. Vydrží pevná, jako čerstvě sklizená po celý rok. A použité hobliny pak můžete hodit na kompost. Prostě s hoblinami na věčné časy a už nikdy jinak. A netvrdím to jenom proto, že jsem snacha truhláře. 🙂

10. Se slimáky se vyrovnáš

… nikdo je nemilujeme, ale to neznamená, že jsou naši úhlavní nepřátelé na smrt a na smrt…

To se jí to mluví, když slizáky hnědý na zahrádce nemá, říkáte si teď možná. Ale kdepak. I my máme na zahradě slimáků, že bychom jimi mohli vysypávat cestičky. V létě jsem se s nimi nedobrovolně dělila o salát a na podzim za mě dosklidili řepu a mrkve, aniž bych se jich o takovou dělbu práce prosila (video Co dokážou slimáci s podzimní úrodou). První rok svého zahradničení jsem věřila, že se mi třeba slimáci vyhnout a pak, že se mi podaří je vyhladit  – vše byla jen zbytečná práce, nervy a zkažená nálada.

První rok mého zahradničení se slimáci obzvlášť činili. Uchránit se mi před nimi nepodařilo nově založenou bylinkovou zahrádku. Ale pak jsem dospěla k řešení. Více v mé knížce Sláma v botách, která vyšla před Vánoci a můžete si ji OBJEDNAT.

Pokud máte indické běžce nebo možnost si je na pozemek půjčit, velebte nebesa za ty dary, fakt vám to přeju. Ale my ostatní smrtelní zahradníci bychom se s tím asi měli smířit: ten kousek země zvaný „naše zahrada“ nikdy nebude tak úplně v naší moci. Nejsme pány tvorstva a slimáci nám to rádi každý rok připomenou. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat,  ale to je asi tak všechno, co s tím naděláme. I oni bohužel k zahradě patří. Vztekat se, že JÁ je tam nechci, je jako chtít svět bez válek a nemocí. Ano, ideálně by tak svět vypadal měl, jenže… A tak buďme rádi, že nám zdraví slouží a válčí se jinde, a nedělejme bitevní pole z našich zahrad. Když na hnědého příživníka narazíte, klidně ho hoďte do sudu s vodou nebo solí a proměňte ho bez milosti na tekuté hnojivo. Ale neproklínejte přírodu za každý okousaný salát, hlady snad bez něj neumřete.

Loni jsem, po čtyřech letech „řešení a prožívání slimáků“ , už rezignovaně složila ruce do klína, ale škody byly překvapivě stejné, jako když jsem kolem slimáků celé léto tancovala. Náhoda? Musím věřit, že ne. Pokud vás baví líčit pivní pasti, studovat složení jedů nebo po každém dešti vyrážet na smrtonosný lov, prosím, tak pokračujte. Pokud vás to už ale nebaví, nakupte (vypěstujte) holt o pár sazenic víc a smiřte se, že prostě nějaké ztráty na úrodě budou. Přípravky proti slimákům (nebo to pivo) taky nejsou zadarmo. Válka skončí, uleví se vám.

Akorát…možná… přece jen jednu věc vám poradím, jestli můžu… mrkve a řepu si skliďte včas.

Byla by to byla bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli bývali nebyli sežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Byla by to bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli nesežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Úspěšnou zahradnickou sezonu 2018 vám (nám) přeju, bez přemnožení slimáků a další havěti, bez padlí i bez toho, že v záhonech únavou padnete vy.

Ať je to krásný rok, na který budeme rádi vzpomínat.

PF 2018 Sláma v botách

♥ Veronika, Sláma v botách

Ať mi rostou! ©