Očistné jarní pesto z kopřiv, bršlice kozí nohy a semínek

2 komentáře

Jak do sebe bezbolestně dostat kýbl kopřiv? Tohle je náhodou moc dobré řešení! :)

Nemám čas ťukat recept, tak věřím, že pochopíte i jednoduchý fotonávod. Pesto připravuji na ochutnávku pro Den Země. A co jiného použít než plané bylinky, které nám teď na jaře servíruje příroda zadarmo všude kolem nás.

ALE POZOR: kopřiva je mocná pročišťovatelka krve a celého těla, přistupujte k ní proto jako k léku. NA KONCI ČLÁNKU NAJDETE PRAVIDLA, JAK S KOPŘIVOU A BRŠLICÍ NAKLÁDAT, ABYSTE SI POCHUTNALI, ALE NEUBLÍŽILI SI.

*********************************

RECEPT

1. Dýňová semínka na sucho opražte se solí. Po chvíli přidejte i konopná a krátce restujte.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

2. Omyjte si byliny.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

3. Bršlici poznáte podle „kozího kopýtka“.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

A ještě bršlice.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Kopřivy snad netřeba představovat.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Takže omyjeme…

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Okapeme…

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

A nakrájíme.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Osolená semínka a byliny dáme do mixéru, přilijeme dle chuti olej (panenský… jak libo olivový, slunečnicový, řepkový, lze přidat i dýňový či lněný, ale v menším množství – mají výraznou chuť).

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Důležitý bod: ochutnávání! Můžeme ještě dosolit, dodat víc oleje…

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Finíto tuto!

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Nazdobíme, nafotíme, napapáme.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

 

Pro užívání kopřiv coby jarního přírodního pročišťovacího prostředku platí tato pravidla:

1. Užívá se krátkodobě, cca 14 dní na jaře. V podobě čajů, pesta, špenátu, součást smoothie, odšťavněných šťáv atd.

2. Sbírají se jen vrchní listy z mladých kopřiv, na čistých místech a nikoliv z míst, kde kopřiv roste příliš mnoho najednou (v takové půdě je až moc dusíku, což není vhodné).

3. Kdo trpí na ledviny, měl by se mít před kopřivou na pozoru. Údajně je v tomto případě lepší užívat místo kopřiv mladé lístky břízy.

4. U dětí také opatrně, na rozdíl od nás se ještě tak intenzivně čistit nemusejí. Sledujte reakce, ať nemají kopřivku. :) To ostatně platí i pro vás. :)

 

I u bršlice mějte na paměti, že méně je někdy více a že na novou potravinu si musí tělo zvykat. Nezpůsobte mu hned šok tím, že sníte mísu pesta z kopřiv a bršlice na posezení.

I když chápu, že na to nejspíš po ochutnání receptu budete mít chuť.

NA ZDRAVÍ!

Ať mi rostou!©

 

DÍRA METR VEDLE. Jak to dopadne, když má MANŽELKA zjistit STAVEBNÍ KÓTU

2 komentáře

Akorát se v sobotu chystám se synem po obědě spát, když mi volá manžel ze stavby. 

„Verun, prosímtě, mohla by ses mi na něco podívat do stavebního výkresu?“
Není to úplně nejlíp načasovaný dotaz, ale nic nevyčítám. Zatímco mně se možná podaří dát si s miminem šlofíka, manžel od rána betonuje základy našeho budoucího baráku a pauzy se dočká nejdřív v neděli večer. Pak šup do práce.

Tak holt syna zase odložím do ohrádky (okamžitě začne řvát)  a jdu k šupleti, kde má manžel stavební lejstra.
„Tak co potřebuješ?“ ptám se, když konečně držím papír v ruce.
„Mrkni se mi na kótu u vchodový zdi,“ žádá mě muž.
„U vchodový zdi?“ opakuju.
„Víš, kde budeme mít u baráku vchod, ne?“ ujišťuje se manžel. Ubezpečím ho, že jasně, a začnu lejstrem otáčet všemi směry. 

Konečně. Mrkám na syna, který je v ohrádce vzteky bez sebe, že to nebude dlouho trvat a zase si ho vezmu.
„Mám tu stěnu, cos to teda potřeboval?“ hlásím se zpátky do telefonu.
„Kótu. Koukni se mi, kolik ta zeď měří.“
„A to je nějaký číslo?“ snažím se upřesnit si zadání.
„No kóta. Snad víš, jak vypadá kóta,“ komanduje mě manžel, zatím trpělivě, na dálku.
Tak samozřejmě že NEVÍM, jak vypadá kóta. Ale taky nejsem naštěstí tak blbá, abych si nedomyslela, že nejspíš jde o ty čárky s šikmými zarážkami.
„No, to je vono,“ jásá manžel. „Tak jaký je tam číslo?“
Musím ho bohužel zklamat. „Žádný tam není.“
„To není možný. Každá kóta má číslo.“
Manžel mě trochu mate, tak se dívám do projektu znovu.
„No, nějaká čísla tady jsou….“ připouštím po chvíli.
„Čísla?? Jenom jedno tam musí bejt. Dívej se jenom na tu jednu zeď. Co je u ní napsáno?“
Trošku se mi zdá, že na manželově straně telefonu už pomaličku začíná trpělivosti ubývat. Tak znova rychle otáčím papírem tam a zpátky, ale z těch nesmyslů se prostě nedá nic vyčíst.
„Sorry, Kubi, tady je těch čísel prostě víc,“ vzdávám to, protože i synova hladinka netrpělivosti kriticky roste. Kvílení v ohrádce přechází do hrdelního řevu s hrozbou nevratné likvidace hlasivek. Já si tu zatím hraju na detektiva.
„Jak to víc čísel?!?“ nechce ale manžel hodit flintu do stavebních zákopů. „To musím fakt sednout do auta a jet se na ten výkres podívat sám, protože ty nebudeš schopná to najít sama?“ snaží se mě muž psychicky vydírat.
Tak to ne. Takové jednání nemám ráda. Stačí, že mě tu psychicky vydírá hysterická osoba v ohradě.
Prostě tady vidím čísla tři, pod nima další číslo a o kousek dál ještě nějaký úplně jinačí,“ snažím se manželovi polopaticky vysvětlit, proč mu nejsem schopná dodat žádanou informaci.
„Nekoukej se KOUSEK DÁL, koukej se na VSTUPNÍ zeď. Kolik měří TAHLE JEDNA JEDINÁ ZEĎ,“ dostávám teď už nepokrytě NASRANÉ pokyny.
„Aha, promiň,…“ snažím se nenasrat taky a znova se na ten pitomej papír mrkám.
„Tak v tom případě 4175.“

Ha! Muž je očividně překvapený. Ticho.
„Seš si jistá…jo?“ ozývá se po chvíli.
„Jo, jsem,“ odpovídám, zatímco beru chraptícího a sípajícího syna konečně do náručí. „Tak už půjdeš spinkat, zlatíčko, maminka skončila,“ konejším hysterika.
„Verun, seš tam ještě, Verun?? Jsi si FAKT jistá tím číslem?“
Ach Jo! Manžel s tou svou kótou nedá pokoj a nedá.
„Říkám 4175! Chtěl jsi vstupní zeď, ne? Tak ti to diktuju.“
Pak s manželem konečně položíme telefon.
***
O deset minut později už se synem spokojeně ležíme v posteli. Když tu najednou slyším před domem parkovat auto. Pak šramot klíčů.
Manžel si přijel osobně zkontrolovat, že jsem mu to nahlásila dobře. No to snad ne!
„Tys mi nevěřil!“ vletím do kuchyně naštvaná, že celá moje snaha byla úplně k ničemu. Dopáleně se vedle něj rozkročím. „Že jsem to měla dobře, že jo?!“ chci slyšet odpověď.
Manžel je celý od hlíny a prachu, ale to mu stejně nebránilo sednout do auta a z té stavby přijet.

Podívá se na mě a jenom špitne:„Měla“

Můj pocit vítězství se ale nestihne vůbec rozvinout. Protože sotva se chci nadechnout k ironické poznámce, manžel se znova zadívá do těch svých čísel a pak povídá: „To ale bohužel znamená, že bagr, co nám minulý týden hloubil základy, vykopal tu díru o metr vedle…“

Spolek nadsencu pro rekonstrukce zakopovych bitev prvni svetove valky. Foto: Sláma v botách

Spolek nadšenců pro rekonstrukce zákopových bitev první svetové války si o víkendu vybral právě náš pozemek! Foto: Sláma v botách

Spolek nadsencu pro rekonstrukce zakopovych bitev prvni svetove valky. Foto: Sláma v botách

Tchán se připravuje na klidný důchod. Foto: Sláma v botách

 

*****

Jak už víte, předloni na podzim jsme se s mužem stali majiteli jednoho starého domu s ještě starší stodolou (články ZDE a ZDE). Když se podařilo opravit okapy a střechu, stodola přes zimu ani nespadla. Zato dům jsme dali zbourat dobrovolně. Nesplňoval představy a neměl ani historickou hodnotu, pro niž bychom z nich slevili. A tak jsme se doposud místo stavění věnovali hlavně bourání a z majitelů domu se stali majiteli stavební sutě.
Letos si ale snad konečně vylepšíme skóre.

Foto: Sláma v botách

A teď ti ukážu, dcero, zemědělství v řádu otrokářstkém. Foto: Sláma v botách

V neděli večer mi manžel hlásí, že akce základy je u konce. „A co ta díra?“ ptám se opatrně. „Vyřešeno,“ uklidňuje mě muž naštěstí. „Akorát krumpáč nechci nějaký čas ani vidět,“ ulevuje si.

Ráda bych mu se stavbou nějak pomohla, ale nevím proč mě k tomu s tchánem vůbec nechtěj pustit.

Tak si alespoň slibuju, že se tohle léto zužitečním jinak.

Po loňské (po)porodní pauze si konečně vezmu pořádně na starost zahradu!

Foto: Sláma v botách

Taky se tomu říká posilovna v přírodě. Foto: Sláma v botách

Záhon ve tvaru srdce. Foto: Sláma v botách

Někdo má klíčové dírky, někdo spirály, my máme bylinkové záhony ve tvaru srdce.  Na čí přání asi vznikly?  Foto: Sláma v botách

 

(pokračování zase příště)

Ať mi rostou!©

 

Jak pěstovat MEDVĚDÍ ČESNEK ze sazenice (moje zkušenost)

4 komentáře

Před týdnem jsem dostala tuhle otázku od kamarádky a jen jsem mávla rukou: Na sazenice se vykašli, zbytečně vyhodíš peníze, neuchytí se. Dnes jsem ale na zahradě zjistila, že ty moje loňské vyhozené peníze… nebyly až tak zbytečné. Medvědí česnek mi roste. Jak jsem to dokázala?

BŘEZEN 2016

Pořizuji si na zahradu luxus v podobě dvou sazenic medvědího česneku, kus za 49 Kč. Jednu sázím do sušší, slunnější části zahrady k bylinkám. Druhá sazenice jde pod severní svah k potůčku, do stínu vrzrostlých vrb. Už po dvou týdnech je jasné, které stanoviště je pro medvědí česnek lepší.

To vlhčí a zastíněné u potůčku. Vysušenou, žlutou, přichcíplou sazenici od bylinek tedy fofrem stěhuji taky k potoku a obě důkladně zamulčuji, ať co nejvíc drží vláhu. Přijde parné léto a já nemám možnost jezdit pravidelně zalévat.

Sazenice medvědího česneku z farmářského obchodu za 49 Kč. Pro mě celkem luxus... Foto: Sláma v botách

Sazenice medvědího česneku z farmářského obchodu za 49 Kč. Pro mě celkem luxus… Foto: Sláma v botách

KVĚTEN 2016

Sazenicím se na stinném, vlhčím stanovišti daří. Do sousedství k nim přibývají dýně (což není ideální, ale lepší jsem to nevymyslela.) Jenže pak nastupuje manžel a v zápalu velkolepých příprav půdy na setí trávy mi obě sazenice rozseká zahradním traktůrkem. A je po dvakrát 49 korunách. Jedna sazenice to vzdává, druhá po zbytek léta živoří až nakonec taky doživoří.

Ty dopadly, co? Foto: Sláma v botách

Ty dopadly, co? Foto: Sláma v botách

Ke zdecimovaným medvědím česnekům přisazujeme dýně. Foto: Sláma v botách

Ke zdecimovaným medvědím česnekům přisazujeme dýně. Časem torza česnekových sazenic šlahouny dýní úplně překryjí. Foto: Sláma v botách

LÉTO 2016

Chodím oplakávat to, co ze sazenice (už jen jedné) zbylo, zalévám torzo, kdykoliv můžu, prosím ho, ať se vzpamatuje.

Nevzpamatuje. Prázdné místo po medvědích česnecích rychle překrývají šlahouny dýní a brzy tu rostou i kopřivy a sladké lupení. Sbohem, můj česnekový sne.

BŘEZEN 2017

Jdu k potoku pro vodu na zalévání, když tu… KDYŽ… mezi listy sladkého lupenu a prvními kopřivami vidím NÁDHERNĚ ROZROSTLÉ MEDVĚDÍ ČESNEKY. 

Znovu si tedy opakuji úvodní otázku tohoto článku: jak jsem to dokázala?

1. STÍN A VLHKO

Našla jsem dobré stanoviště. Vybírejte místa pod stromy nebo v dolících, kde se drží voda. Půdy kypré a bohaté na živiny (ale přímo nehnojte.) Prý medvědí česnek zvládne i slunné stanoviště, ale jedině s každodenní zálivkou. Nevím, no, mně na slunci okamžitě žloutl.

2. MULČ

Zaházela jsem sazenice spadanými větvičkami a listy z vrb, pod nimiž rostl. Lépe si pak držely vláhu. Mulčování obecně svědčí všem sazenicím. Radí devět z deseti permakulturistů. :)

3. VYSEMENIL SE

Nemám jinou odpověď na otázku, jak to, že mrtvé rostliny zase obživly. Medvědí česnek mi před devastací traktorem kvetl a jeho schopnost množit se samovýsevem semínek nelze podceňovat. Tvrdí to alespoň autor blogu věnovaného přímo medvědímu česneku cesnekmedvedi.blog.cz„Nechávám česnek medvědí na záhonech samovolně vysévat a jsem často překvapen, jak daleko od záhonů se pak po letech rostlinky objeví… Snad to mají na svědomí mravenci, protože jak jinak vysvětlit, že se česnek medvědí objeví třeba ve vzdálenosti 6 m od záhonů s mateřskými rostlinami.“

4. ALE JDE TO (LÍP) I BEZ SAZENIC

Když jsem kamarádce radila, ať se na sazenice vykašle, neměla jsem to jen ze své hlavy. I mnohem zkušenější pěstitelé, včetně autora česnekomedvědího blogu (viz výše), doporučují pěstovat medvědí česnek raději z cibulek, které se vysazují od konce léta po celý podzim. Lépe se ujímají než sazenice na jaře. A je to i levnější. 

****

A na co je medvědí česnek vlastně dobrý?

  • zásobuje tělo po zimě céčkem, obsahuje i dost jódu nebo látek, které upravují hladinu cukru v krvi.
  • dle Marie Treben a její knížky Zdraví z boží lékárny je to ideální pomocník pro jarní očistu krve i pro očistu jater. Moderně se tomu dneska říká DETOX.
  • dle Janči a Zentricha jde také o přírodní antibiotikum, silný protihnilobný prostředek a mírné projímadlo. Prý také pomáhá snižovat krevní tlak a prokrvovat tělo.
  • a dle SLÁMY V BOTÁCH je medvědí česnek hlavně moc dobrej! Jídlům dá totiž česnekovej říz a šťavnatou barvu a přiznám se, že o to mi při jeho dlabání jde nakonec ze všeho nejvíc.

****

Měla jsem včera druhé Vánoce, když jsem zjistila, že se mi medvědí česnek nakonec přece jen na zahradě zabydlel. Snad se zase rozsemení. Akorát se mu od loňska významně změnily životní podmínky.

  • Vrby jsme letos radikálně ořezali, takže stanoviště se prosvětlilo. Než stromy znovu obrazí, chvíli to potrvá. O to víc budu muset česnek mulčovat a zalévat.
  • Zato ale bude mít víc prostoru k vysemenění. Žádné dýně k němu letos nepřijdou. Nedaleko porostou pouze topinambury. A ta manželova tráva. :)

Ať se vám jeho pěstování daří! A…

Ať mi rostou!©

JARO V OKNĚ! Přípravy na Velikonoce a ptáčci z kolíčků na prádlo

2 komentáře

Vůbec jsem to neplánovala, ale jarní slunce je holt mocný doping. A tak jsem i já, královna špinavých oken, pro letos udělala výjimku a vydrbala v baráku hned celá 2 okna. Z patnácti. Když mi elán vydrží, zbylá vezmu za pět let. :)

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nicméně… něco na těch umytých oknech přece jen je. Rozdíl v množství světla v místnosti je nepřehlédnutelný, což je po zimních dnech moc fajn.

A tak mi to nedalo a ještě než okna stihla uschnout, začala jsem blbnout s jarní výzdobou. Nic velkolepého, není čas ani ta správná nálada, bohužel. Ale v týdnu jsme s dcerou byly u nás ve městě v knihovně, kde to vždycky mají tematicky vyzdobené, a přinesly jsme si domů inspiraci na jednoduché ptáčky z kolíčků. Byla to otázka pár pomůcek a minut, výsledek je něžný, až dojemný, dcera nadšená, já taky spokojená. Vyšperkovat by se ptáčkové samozřejmě dali mnohem víc, ale když já prostě letos ten čas, tu náladu…

Cestou od řeky jsme si přitáhly domů ještě napučené větve zlatého deště, vrby a dalších a nakonec jsem do jarní výzdoby oken zakomponovala i chňapky, které mi manžel před časem přivezl z cest. Věřte, nebo ne, ale srdíčka s nápisem „Verunce z lásky“ a „Sláma v Botách“ jsou ručně vyráběným dárkem z Francie. :-) 

Foto: Sláma v botách

Potřeby: Barevné papíry, kancelářská děrovačka, kolíčky na prádlo, lepidlo, fixka, nůžky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ptáčkové z kolíčků. Neserou na chodníky a neoždibujou sazenice, doporučuji do každé rodiny.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Pochlubte se mi taky svou jarní výzdobou, ať mám inspiraci a třeba konečně vydoluju tu správnou náladu.

Fotky mi můžete sdílet třeba na Facebooku

 

Ať mi (nám) rostou!©

Pesto z naklíčené pražené slunečnice se sušenými rajčaty

7 komentáře
Tenhle recept je hnedle hotový, jenom nesmíte počítat ty čtyři dny strávené klíčením slunečnice. :) No jo, ale na dobré věci se vyplatí si počkat! 
Foto: Sláma v botách

Ano, chléb je okousaný. To dlouhé focení se nedalo vydržet. Foto: Sláma v botách

 

Zakládám v našem městě Semínkovnu (více o semínkovnách ZDE) a rozhodla jsem se, že pro slavnostní zahájení připravím občerstvení s tématikou semínek. Klíčení se nabízelo. Protože jsem ale pozvala i pár vážených představitelů našeho města (a taky tchána s Ópou), musím se připravit i na variantu, že ne všichni hosté budou mít náladu „chroupat nějaké zelené zrní“.

Proto jsem si vzpomněla na pražená slunečnicová semínka. V rámci žánru semena a dobroty z nich je považuji za chuťový mainstream. Restovat KLÍČENOU slunečnici jsem sice ještě nikdy nezkoušela, ale něco mi říkalo, že to bude dobré. JE!

Po troše experimentování, ladění chuti a ochutnávání tu máme…

Pesto z pražené naklíčené slunečnice se sušenými rajčaty, bylinkami a žervé

Varianta veganská: žervé vyměňte za tofu a přidejte o kapku víc oleje

Je to neskutečně jarní, plné vitamínů a života. A pokud byste tam toho života snad chtěli mít ještě o vitamín víc, tak slunečnici nepražte. I tuhle variantu jsem zkusila… a mlaskla jsem si.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

*****************

Připravte si:

  • 150 g slunečnicových semínek vyloupaných
  • 50 – 100 g sušených rajčat, nakládaných v oleji (ideálně naložených i s česnekem, rozmarýnem či jinak dochucených)
  • žervé (kozí, kravské, jak kdo rád)
  • bylinky lichořeřišnice a řeřicha (vřele doporučuji celoročně pěstovat na okně v květináči: viz TOHLE MOJE VIDEO) – mají ředkvičkově pikantní říz, což se ke slunečnicovému pestu extra hodí. Nemáte-li, říz dodá i syrový česnek, jen zelená složka a následná dechová jemnost se z pesta ztratí.
  • pár lžic panenského slunečnicového oleje
  • sůl

Jdeme na to pesto:

1. Semínka nakličte. V nakličovací misce nebo jen obyčejně na talíři. Proplachujte semínka v sítku studenou vodou, aby byla stále mokrá, dvakrát denně je minimum, a pokaždé omyjte i nakličovací nádobu. Obojí důkladně. Poté v ní nechte mokrá semínka stát. Musí být stále vlhká, ale neplavat. Kdo nebude proplachovat, tomu semínka zplesniví, fakt bacha na to! Klíčení trvá zhruba 4 dny.

Foto: Sláma v botách

Klíčila jsem na obyč talíři. Ale neustále proplachujte semínka i talíř. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Po čtyřech dnech už vidíme cca centimetrové klíčky. Šlo by pokračovat i na větší dýlku „ocásků“, ale mně stačilo. Foto: Sláma v botách

2. Pražíme. Naklíčená semínka nasucho restujte se solí v kastrolku. Stále míchejte, čím budou sušší a opraženější, tím víc se chytají ke dnu kastrolu… tak nepřipálit. Jakmile se začne linout typická vůně pražené slunečnice, sundavejte z plotny.

Foto: Sláma v botách

Nemám ráda teflon, raději nerez. Foto: Sláma v botách

3. Mixování a ochucování. Semínka přendejte do mixéru, přidejte sušená rajčata i s troškou olejového nálevu (plave-li v něm i nakládaný česnek, taky s ním šup do pesta), žervé, bylinky a pár lžic kvalitního slunečničáku. A mixujeme.

Foto: Sláma v botách

Chyba, že jsem si loni žádná rajčata nenasušila. Letos to snad napravím, abych nebyla odkázaná na tahle, jinak fantastická rajčata z naší farmářské prodejny. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nejprve mixuji bez bylinek a žervé. Jenže chuťově to není ono, takže… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Na řadu přichází Kozí žervé z Farmy Létající koza. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Naše políčko: lichořeřišnice, cibulka, řeřicha, polníček, rozmarýn. Pořád to přibývá. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A bylinky se stěhují z okna do jídla. Foto: Sláma v botách

 

 

4. Dochucujem, finále. Případně ještě dosolte, dopepřete, doobylinkujte, lžíci toho (olej) a lžíci onoho (žervé)… jak kdo rád ostré, mastné, pikantní. A máme to tu…

  • mažeme na pečivo
  • jíme s těstovinami

Skladujeme ne moc dlouho v lednici, ideálně svrchu zalité olejem pro delší trvanlivost.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Na semínkové slavnosti budu pesto podávat se svým domácím jednozrnkovým chlebem (víc o něm ZDE a ZDE). Jak chutnalo širším masám, nafotím a poreferuji.

I vám dobrou chuť. 

A… mně, víte co…

Ať mi rostou!©

Jak jsme testovali fotoobrazy od Pixers (a zase bylo veselo…)

4 komentáře

Můj muž rád a hezky fotí. To ale není výhoda, to je nemoc.

Když jsme se nedávno stěhovali, zjistila jsem, kolik vlastně máme doma (zbytečných) věcí. (článek 9 LIDÍ POD STŘECHOU. O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů) Celou speciální kategorii tvoří fotovýstroj mého muže. Lásku k fotkám ten nebožák bohužel podědil po tátovi, a ten zas po svém otci… Fajn, máme díky tomu krásné fotky dětí. My ale díky tomu máme ještě mnohem víc. Krásné fotky zmrzlých louží, olysalých opukových zdí, zvlněných polí, prázdných chmelnic, břehů řeky v zimě a dalších motivů, kterým nelze odolat.

Plný rozměr této rodinné záliby jsem pochopila, když jsme nedávno vyklízela skříně v manželově studentském pokoji. Uvnitř byla fotoalba, o nichž jsem snad nechtěla vědět. Ne, žádná erotika. Kéž by! Celé jedno album bylo plné černobílých velkoformátových uměleckých fotek…. kachen.

„Kachny? Proč sis fotil a dával vytisknout padesát stejných fotek ptáků?“ konfrontovala jsem muže s jeho mladickou nerozvážností. On si ale i dnes – po těch letech – stál za svou.

„To nejsou stejný fotky. Všimni si, že každý záběr je  trochu jiný. A vůbec tam nejde o kachny, ale o zachycení nálady, o atmosféru… o… “ Měřím si svého muže s čím dál větším zájmem. O zachycení atmosféry a smyslu pro náladu mi tu vyprání někdo, kdo dodnes neprojevil zájem vytisknout byť jedinou fotku z naší svatby PŘED PĚTI LETY!

Zato má skříň plnou negativů a fotek již zmiňovaných chmelnic a ledových louží, studii oprýskaných omítek či série fotek na téma „kůra stromů“, „procházka u Ohře“, „mraky“. Navzdory precizní kompoziční vyváženosti a překvapivým detailům těchto veleděl mě při jejich prohlížení napadá jediné: ALE KLOUDNOU RODINNOU FOTKU NEMÁME ANI JEDNU.

Proto když mi přijde nečekaná nabídka od firmy Pixers, jestli by Sláma v botách nechtěla vyzkoušet některou z jejich fotoslužeb výměnnou za recenzi, mám v tom okamžitě jasno! Chtěla. A nechám si natisknout svatební fotku v nadživotní velikosti.

Moje kamarádka Katka (také „ráda a hezky fotí“ – upřímně soucítím s jejím mužem) má pravdu: domov dělají obrazy. My domov sice teprve budujeme, ale to neznamená, že o dominantě budoucího obývacího pokoje nemůžeme rozhodnout už teď. Budu na náš rodinný krb dohlížet z plátna o velikosti 100 na 180 cm (v podstatě moje aktuální proporce), v těch bílých šatech s květinou, navždy mladá a krásná. Píšu do Pixers, že nabídku přijímám a že mám zájem o fotoobraz. Naše svatební foto se dočká důstojné podoby po všem tom čekání.

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Reprezentativní fotky z naší svatby přímo volají po důstojné realizaci. Foto: Linda Hušková

 

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Já vždycky byla nejfotogeničtější žena pod sluncem. Foto: Linda Hušková

Na rodinné radě však nápad nečekaně narazí.

Cože?“ dostává manžel okamžitě záchvat smíchu. „Proč bych měl něco takového doma chtít?“ směje se, až mě to skoro uráží.

„Co je tu k smíchu?“ dám mu prostor mě úplně nenaštvat. „Chlapi si odjakživa lepí na zdi plakáty ženských.“

„No tak když myslíš… že bude na co koukat…,“ zaslechnu něco tak drzého, že začínám vidět rudě. To, že právě procházím lehkým fyzickým úpadkem, ještě neznamená, že se o tom může začít nahlas mluvit!

Radši obývák opustím, dokud ještě nejsem úplně vytočená. Co by si asi tak nechal vytisknout on? Další kachny?

V Pixers nabízejí tisíce jejich motivů, z nichž si můžete nechat obraz nebo fototapetu vyrobit. Pro kavárnu, kancelář, obchod… určitě ideální. Nebo pro někoho, kdo nemá vlastní kvalitní fotografie. Já ale žiju s chlapem, kterému se všude válej objektivy, obrok si kupuje nový foťák a svého času neřešil nic jiného, než jestli se digitální fotografie někdy vyrovná klasice. Žiju s fotomagorem, který to má navíc dědičné. Stejný fotoarchiv eviduje u sebe v kamrlíku i jeho otce. Takže odmítám připustit, že bychom mezi těmi miliardami fotek, které ti dva už nafotili, nevybrali něco krásného, co se převedené na plátno stane ozdobou právě a jenom našeho (budoucího) domova. Rovnou ale říkám, že louže a kachny nechci!

****

Po čtrnácti dnech rozmýšlení mě konečně osvítí MYŠLENKA. Na jedno manželovo oblíbené téma jsem málem zapomněla.

Rád fotí naše kopce. Říká jim české Toskánsko a něco na tom bude. Neznám nikoho, koho by ty kopečky přinejmenším nezaujaly. My se jimi vyloženě kocháme, v české krajině jsou neopakovatelné a překvapivé. Ano, řeč je o Českém středohoří. Výhled na něj máme i z  našeho pozemku. Teď jenom vybrat tu jednu nejkrásnější fotku, která naši rodnou krajinu vystihne. Tajemnost, fantasknost, snovost i trochu drama, to jsou ty správné přívlastky.

Tak kterou vybrat? Třeba tenhle kopec Bořeň v Českém Středohoří? Foto: Sláma v botách

Tak kterou vybrat? Třeba tuhle fotku vrchu Bořeň v Českém středohoří? Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Nebo tohle svítáníčko… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Můj nejvíc kopec, který máme hned za humny. Foto: archiv Sláma v botách

 

Do hry ale vstupuje víc proměnných – kromě motivu musíme vybrat i ideální velikost a  materiál, na který necháme fotku natisknou. Může jít o fotoobraz na plátno, ale i tisk na sklo, PVC či dibond. Jak to bude vypadat, si neumím ani podle popisu na pixers.cz stoprocentně představit. Já se však pocitově kloním k tomu nejklasičtějšímu, k plátnu. Statkářce přece nemůže v obýváku viset dibond, když navíc ani neví, co to je…

Takže rozhodnuto, já a moji dva dvorní fotografové se konečně umělecky shodujeme. Objednávka na dva fotoobrazy na plátno míří do Pixers.

Přesně za týden dorazí obří plochá bedna. S ní chvíle napětí.

Bude fotka z monitoru vypadat stejně přitažlivě i na obřím plátně? Nebude to plátno až moc obří? A neměli jsme přece jen zvolit ten „dibond“? :)

Nehodlám si na blogu nic cucat z prstu, prostě naši reakci natočím a lidi, vy si sami udělejte obrázek,  rozhodnu se nakonec alibisticky.

Takže POZOR:

 

Foto: archiv Sláma v botách

Jak to dopadlo? Mrkněte na video. Foto: archiv Sláma v botách

3minutové VIDEO Z ROZBALOVÁNÍ FOTOOBRAZŮ K VIDĚNÍ NA YOUTUBE NA KANÁLU OPRAVDOVÝ ŽIVOT – RAČTE SI ROZKLIKNOUT.

A JE TO EKO?

Tuhle otázku nemůžu na tomhle blogu nechat stranou.

  • Pixers slibuje „ekologický výrobek“ v tom smyslu, že jsou použity zdravotně nezávadné barvy, které současně něco vydrží. Abyste obraz po pár letech nevyhazovali.  Posoudit tuto informaci mohu pouze v té míře, že obraz nijak nesmrdí, necítím z něho žádnou chemii, ani když strčím nos přímo na plátno. Jak barvy drží, vám tu ale napíšu až za deset let.
  • Obraz byl pečlivě zabalen, aby nedošlo k poškození, na druhou stranu to množství odpadu moc ekologické není. Nic lepšího než bublinková fólie mě ale taky nenapadá… Slibuji, že ji zodpovědně upcyklujeme s dcerou při nějakém našem tvoření.
  • Plátno bylo dobrá volba. Bála jsem se zrnitosti fotky – zbytečně. Fotka na plátnu vypadá dobře právě v kombinaci s krajinou. Muž tvrdí, že na obličeje by možná byly lepší ty hladší materiály. Nevím, já bych stejně furt fandila plátnu. Holt eko duše…
Foto: archiv Sláma v botách

Naši noví domácí mazlíčci. Aneb plátna 40 x 60 cm a 70 x 100 cm. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Na výšku měří dohromady stejně jako naše čtyřletá dcera. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Detail zarámování. Nemalá část motivu skončila v oblasti „za obrazem“. Foto: archiv Sláma v botách

*****

CO SE ALE NESTALO…

Akorát když jsem začala psát tenhle článek, u PIXERS DOŠLO KE ZMĚNÁM. Překopali webovky i nabídku. A možnost objednat si fotoobraz dle vlastního motivu už tu najednou není! Proč, ptám se manažerky, s níž jsem komunikovala.

Její odpověď cituji:

„Šlo sice o jednu z nejoblíbenějších služeb,  ale také bohužel o nejproblémovější, co se týče připomínek. Lidé často posílali nekvalitní podklady a pak byli z realizace zklamaní.“

Hmmm, nekvalitní podklady, připomínky, zklamání… Dívám se na ty krásné obrazy před sebou, rozhodně jim nemám co vytknout…

A tak přece jen, konečně, po těch letech se mi vyplatilo mít po boku zkušeného, nadšeného, na kachnách vytrénovaného fotografa. :)

 

Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi visí! Foto: archiv Sláma v botách

Děkuji Pixers za možnost vyzkoušet jejich službu a doufám, že se podaří lépe vyřešit „technické zabezpečení“, aby se tisk vlastních fotek mohl zase objevit v nabídce. Protože není nad to, když domov krášlí něco vašemu srdci skutečně blízkého…

 Ať mi rostou!©

 

Jak jsem si alternativně léčila chřipku

2 komentáře

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s chřipkou!

VAROVÁNÍ: Tento článek obsahuje fotografie neučesané, nemyté, nemocné třicítky s horečkou!

***

Poslední měsíc se kolem mě motali samí nemocní lidé, ale možnost, že bych sama padla, jsem si vůbec nepřipouštěla. Nakládám se přece celou zimu do česneku (k manželově radosti…) a na okně pěstuju řeřichu…

Fajn, takže ve čtvrtek jsem ONEMOCNĚLA I JÁ. Patrně chřipka.

„Tak to se na čtrnáct dní rozluč s horama,“ sýčkuje manžel. Vždycky ví, jak potěšit. „Otec to měl od Novýho roku a doteď se necítí,“ pokračuje v přísunu dobrých zpráv. Ještě že ho v horečce špatně slyším. Zaznamenávám pouze, že mi s dobrými radami nabízí i nějakou krabičku z lékárny.

Mně!

Mám osmatřicet stupňů, hučí mi v uších a moje hlava připomíná ořech drcený ocelovými kleštěmi. Ještě jsem ale pořád schopná odolávat návrhům typu Paralen Grip.

„Tsss, já chřipku zvládnu i bez léků. Nejlepší lékař je spánek,“ poučuji okolí i v deliriu. Pak muži hodím na krk děti a jdu si zalézt. 

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

****

Spánek. To je přesně to, co mi už hezkých pár měsíců chybí. (Jediná drobná nevýhoda, když máte doma miminko.) A možná bohužel důvod, proč jsem já, chronický držák, onemocněla navzdory všem svým bio-fíglům, kyselému zelí a tak.

Teď se konečně můžu jít trochu prospat, jenže tomu pro změnu brání migréna. Něco, co normálně taky neznám. A moc lituju všechny, kdo jo.

„To je hrozný, nemůžu ani spát, jak mě ta kebule bolí“ vracím se ukňouraně zpátky k rodině.

„Bože, ty seš pacient,“ vrčí manžel otráveně a snaží se mi znovu udat ten paralen, neboť tuší, že mu jinak přistanou děti na krku i příští den.

„Neexistuje,“ bráním se ale stále zarytě chemii, se kterou jsem se rozloučila v roce 2010. Jen kvůli chřipce si nezkazím statistiku.

No jo, jenže je devět večer a něco se sebou dělat musím. Musím se VYSPAT.  A s tou hlavou v kleštích se to prostě zatím nepovedlo.

***

Po dalším marném pokusu se zase vracím z ložnice. Co mi to kdysi posílala do mailu teta? Domácí lék proti migréně, to myslím tenkrát stálo v předmětu hromadně rozesílané zprávy. Ok, teď mám příležitost vyzkoušet, jestli tyhle spamem šířené zaručené rady fungují.

Recept je snadný: smíchat vodu s himálajskou solí a citronem. Obojí doma máme. Chvíli hledám přesný návod v mailu, pak v lednici a…

… JDU TO ZKUSIT.

A protože jsem nedávno začala natáčet videa, volám muže, ať jde můj pokus zdokumentovat.

„Ty musíš mít fakt vysokou horečku,“ okomentuje to, protože na rozdíl ode mě vidí, jak teď vypadám. No jo, tuším, že to nebude zrovna na výstavu. Já ale hodlám přinést autentické svědectví, které možná přepíše dějiny lékařství, takže okolnosti typu, že mám na hlavě vrabčí hnízdo a špatně odlíčené stíny, musejí jít v zájmu pokroku stranou. Moje hrdinství zboří internet. 

POZOR: VIDEO Z POKUSU K VIDĚNÍ ZDE.

***********

Pátek.

Podařilo se mi trochu prospat, ale stačí ujít pár kroků z ložnice do kuchyně a mám zase dost. Manžel zůstává doma a opět fasuje děti. Aby tak neremcal, na odpoledne mu na výpomoc objednám tchyni. Sobě svařím vodu se zázvorem, pak do hrnku přileju lžíci jablečného octa a svůj loňský šípkový sirup a zase hned mizím směr ložnice.

„To je babizna kořenářka,“ ulevuje si manžel, když mě pozoruje. Než mě zastupovat u dětí, jel by snad radši do té práce!

„Buď v klidu, do pondělí jsem fit,“ slibuju mu sebevědomě od dveří. Jestli jiní bojují s chřipkou čtrnáct dní, já to zmáknu přes víkend. A nepadne na to jediná pilulka aspirinu. Přísahám!

Pak upadnu do čtyřhodinového, téměř komatózního spánku. V jednu mě manžel probudí, že syn už pláče hlady. Nakojím hladovce a svařím si další půllitr zázvoru s octem. Poté pokračuji dalšími třemi hodinami spánku…

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba aneb aplikuji lék s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Dcera coby slušně vychované dítě následuje můj vzor. Foto: Sláma v botách

 

****

Přemýšlím, kdy jsem naposled spala TŘI HODINY V KUSE. Co máme syna, se to mockrát nepovedlo. Přitom takové blaho. :)

Já už asi  vážně potřebovala onemocnět. Abych se konečně mohla  TOLIK a TAK KRÁSNĚ VYSPAT. Připadá vám to jako maličkost? Mně ne!

Večer vycházím z ložnice jako královna. Hýřím energií a bohužel už zase i nápady.

„Co jdeš dělat?“ nevěří manžel očím, když mě vidí sedat si za počítač, sotva jsem vstala z postele, nebo přesněji řečeno, sotva jsem vstala z mrtvých. Právě o tomto zázračném ozdravení musím informovat svět.

„Na to nemám nervy. Přebíráš děti a teď jdu pro změnu spát já,“ hodí mi manžel po celodenní službě zase zpátky na krk domácnost a jde se uložit k spánku spolu s dcerou.

***

Vrtalo mi hlavou, jak to že jsem u nás tentokrát onemocněla já a ne muž, když já mám zelí a česnek, zatímco on párky s hořčicí. A myslím, že jsem na to přišla. Klíčem je ta poslední věta minulého odstavce. Můj muž chodí spát s dcerou. Někdy  v osm, někdy v devět večer, po desátý už ho každopádně nikdy bdělého nezastihnete. Ví, že ho dcera párkrát za noc vzbudí a že potřebuje těch svých x hodin spánku, aby dobře fungoval. Takže si chodí lehnout včas.

Zatímco já? Desetkrát za noc buzena synem chodívám do postele klidně až v jednu ráno. Vstávám unavenější, než jsem do postele lehala. Ne týden, ani čtrnáct dní nebo měsíc, ale už nejmíň od září. A to si říkám biožena. Je na takovém hazardování s vlastním zdravím ale něco přirozeného? Je tohle udržitelné a bio? Kážu tu cosi o zdraví, a přitom úplně igronuju signály svého zbídačeného těla? Vždyť moc nechybělo a musela jsem pozřít Paralen Grip!

A tak ani metráky domácího kvašeného zelí a poctivého českého česneku nezabránily tomu, na co dojede každý, kdo nenaslouchá přírodě ani zdravému rozumu – nezabránily nemoci.

Slibuju, že se (hned po dopsání tohohle článku. A dodělání videa…) polepším, a vás, lidi, taky moc prosím: Zahoďte večer ty svoje smartphony a jděte to zalomit. Je zima, čas krátkých dní a dlouhých nocí. Příroda má jasno v tom, co v tomhle období máme dělat.

Chřipková epidemie je jenom pro ty, kdo to jako já ještě nepochopili.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tak na zdraví a ať mi rostou!©

 

 

 

Jak jsem se stala profesionální matkou a YOUTUBERKOU (Zakládám YT kanál OPRAVDOVÝ ŽIVOT)

2 komentáře

- „Nestačí, že je na internetu popsaný náš osobní život…? Teď tam bude i natočený?“ -

architekt JK, manžel Slámy v botách 

Už je to tak, můj manžel se oženil úplně blbě. On – samotář bažící po životě na opuštěném ostrově –  spojil svůj život s novinářkou s blogerskými ambicemi. Hůř už mohl dopadnout jedině, kdyby si vzal youtuberku. Jenže přesně tou se od nového roku hodlám stát!

*****

„Se Slámou v botách to jde z kopce,“ konstatovala jsem onehdy,  když jsme s mužem zase typicky marnili večer. On na gauči s plackou v klíně gůgloval, já v kuchyni před monitorem klikala na něco na facebooku.

Ale jistě, že si oba dokážeme představit i zábavnější zakončení dne, jenže copak to jde s tím materiálem, co jsme vyfasovali za děti? Sotva jsme to starší naučili chodit spát v osm, je tu druhý expert. A coby typický mladší sourozenec posouvá laťku ještě dál; poslední dobou je Venda ochotný trávit večery jedině u mě v náručí. No jo, slyším teď svou maminku říkat: jak jste si to vychovali… To ale nic nemění na tom, že z volných večerů není poslední dobou nic, a co hůř – už nemám ani volné ruce. Zbyla mi jedna. Na klikání.

Foto: Sláma v botách

Bylo by vám pohodlné takhle spát?! Jemu bohužel je. Foto: Sláma v botách

„Já měla bejt programátor a ne spisovatelka,“ lituji se, zatímco si Vendu přehazuju z levé ruky do pravé, protože tu první už mám úplně odkrvenou a hrozí upadnout. K čemu mi je, že umím psát všema deseti? Momentálně závidím všem, kterým k práci stačí myš.

Podívám se zase nasupeně na sabotéra ve svém náručí. Do očí mu svítí monitor, je celej zkroucenej, ale přesto spokojeně spí. Když se ho ale pokusím přemístit do postýlky jen o pár metrů dál, nebo alespoň do pelíšku, který jsem mu zařídila přímo na svém pracovním stole (jak vidíte, jsem ochotná dělat kompromisy), okamžitě začne hulákat, jako kdybych ho předhodila starší sestře.

Foto: Sláma  v botách

Zlaté letní časy, kdy ještě spal v pelíšku. Foto: Sláma v botách

Když to takhle jde už několikátý (tý)den, mám chuť začít taky řvát, ať i o MÉ křivdě celá ulice ví. O další týden později už se mi ale ani brečet nechce. Zoufalství kulminuje. Začínám být odevzdaná, apatická. Místo barvitých souvětí odpovídám jednou větou.

„Verun, je mi tě líto,“ pozoruje můj profesní úpadek manžel. Tu hranou lítost mu nevěřím. Konečně se dočkal toho, že už nemůžu na internet psát žádné historky o naší rodině.

„To není pravda, náhodou mě fakt mrzí, že ti Venda brání dělat, co tě baví,“ snaží se mi manžel něco kukat.

„To by tě mělo mrzet,“ odsekávám, „protože jestli nezačnu zase rychle používat mozkové buňky, do léta zdementním.“

!!!

Neexistuje moc věcí, které by mého muže děsily víc. Myslím víc než ženy, které se při delším pobytu na mateřské postupně mění v profesionální MATKU. Kakání, očkování, BLW a montessori… no víte, co myslím.  Snažím se mu vysvětlit, že když od rána do rána neřeším nic jiného, je taková proměna nevyhnutelná a vlastně přirozená. To on chápe. A myslím, že mě svým způsobem i obdivuje. Nic to ale nemění na tom, že už se těší, až se vrátím do práce (na což se třeba já netěším vůbec) a historky, kolikrát Venda kadil a co krásného nám Liduška namalovala, začnu zase prokládat i něčím…. no, jiným.

„Kéž by se ti dalo nějak pomoct,“ začne muž zoufale protáčet závity.  Z mé hlavy se kouří taky. Už x-tý večer, x-tou noc. Coby profesionální matka v noci nespím. Jenom Venda si blaženě odfukuje zkroucený na mé zdřevěnělé paži. Ach jo, to zase bude třeskutá zábava před spaním.

****

Dny plynou a já pořád čekám na večer, který mé prokletí zlomí. Prozatím proklikávám fejs. Alespoň že lidi občas sdílej i nějaká chytrá videa a něco se dozvím, utěšuju se. Když se ohlédnu po manželovi, je na tom stejně. Právě se na své placce učí podle videonávodu bruslit.

„Ty, Kubo?“ napadne mě najednou trochu šílená, ale vlastně logická myšlenka. „Já už asi vím, co by se dalo s tím naším Vendou dělat,“ přemýšlím nahlas.

„Copak?“ vzhlédne ke mě manžel od bruslí. „Nějaká maminka radí, jak dítě odnaučit spát v náručí?“ slyším naději v jeho hlase. Kromě mé profesní nenaplněnosti ho trápí i to, že Venda očividně netouží mít další sourozence.

Je mi líto, že po této stránce ho musím zklamat. „To ne, spíš tu píšou, že pro jeho psychický vývoj je dobrý, když se mnou spí. Mě ale konečně napadlo, jak bych se i při tom mohla realizovat. Zrekvalifikuju se.“

Už jenom skutečnost, že jsem dokázala použít hned dvě takhle dlouhá cizí slova, je na aplaus. Počkejte ale, co já vymyslela. Je pravda, že poslední dobou nezvládám psát. Můžu ale točit. Videa o našem životě, která večer jenom naklikám na youtube. Bude to vtipný i osvětový a hlavně, zvládnu to levou horní.

Samým štěstím objímám manžela: „Budeme čeští Kardashianovi, akorát s míň dětma a víc eko.“ Měl by na mě být pyšný. Na profesionální matku slušný mentální výsledek.

Foto: Sláma v botách

Manžel alespoň uvidí, co tak jako celé dny dělám. Foto: Sláma v botách

****

 Takže co myslíte, že přišlo pak? Manželská krize, sprostá slova nebo alespoň tichá domácnost?

Byla jsem připravená bránit svůj nový výmysl spoustou citového vydírání, jenže ono se nedělo nic.

Můj muž, tradiční odpůrce mého blogování, muž tvrdící, že kvůli mě začne chodit kanálama, pouze prohodil: „Dělej si, co chceš, když myslíš, že to bude někoho zajímat…“ a dál v klídku pokračoval ve virtuální výuce bruslení!

A to je ono. Proč by to lidi zajímat nemělo? Určitě nejsme jediní zdevastovaní rodiče, kteří si pořídili děti a teď po večerech trčí u internetu, hledají informace nebo se chtějí aspoň nějak (za)bavit, když momentálně nemají lepší možnost. Lidi jako my jsou moje cílovka. A já nutně potřebuju nový projekt. A kamera se dá držet jenom jednou rukou. Howgh!

***

Na Silvestra se u nás staví moji rodiče, tak jim svůj nejnovější nápad líčím za čerstva. „Fantazíruje,“ omlouvá manžel mé blábolení, aniž tuší, že si právě na internetu objednávám stativ.

Na Nový rok ho natočím v posteli v jeho biopyžámku a večer zkusím záběry sestříhat.

Konečně se začínám na tenhle rok těšit, bude veselo.

K narozeninám dostal biopyžamo, k Vánocům bioponožky. Smích ho přešel ve chvíli, kdy do těch hadrů vlezl. "To je nejlepší dárek, který jsem od tebe kdy dostal!" Takže asi takhle, přátelé... Foto: Sláma v botách

K narozeninám dostal biopyžamo, k Vánocům bioponožky. Smích ho přešel, když do těch hadrů vlezl. „To je nejlepší dárek, který jsem od tebe kdy dostal!“ Takže asi takhle… Foto: Sláma v botách

***

Po pár dnech zápolení se střihačským programem (pro začátek volím ten nejjednodušší – youtube video editor) zvu manžela na premiéru svého prvního filmu: minutového videa naší dcery při bobování. Pouštíme si ho asi pětkrát a smějeme se. Protože známe Lídu. 

„Hezký, akorát furt nevím, proč by tohle mělo zajímat i někoho dalšího. To lidi nemají nic lepšího na práci, než špízovat cizí životy?“ zakončuje manžel skepticky mou první projekci.

No jasně, že má pravdu. Srandičkami z našeho rodinného života taky nikoho zásobovat nebudu, ty si schovám jednou k napsání. I tak mám ale co sdílet. O zahrádce už po pár letech pokusů a omylů něco vím a témat se za tu dobu přidalo mnohem víc. Pamatujete třeba moje mytí vlasů žitnou moukou? (článek ZDE) Syna jsem zase naučila už od porodnice kadit do nočníku. No a třeba včera jsme s dcerou vyráběly ptačí krmítko – bez vrtání a jediného šroubku, aby to zvládla i ona. K tomu mám solidní praxi v pečení chleba (článek ZDE), výrobě ekologického pracího slizu, tvorbě více či méně povedených eko-dekorací a co já vím, co ještě. Máma říká, že jsem exot, a manžel zase, že internetem se živí spousta hloupých lidí, tak proč mám zůstat pozadu.

Youtube je plný dokonalých videí dokonalých lidí – rovnou říkám, že do tohoto sektoru se vůbec nebudu pouštět. Mám svou kamerku v mobilu a po porodu kila navíc. Když to vyjde, zkusím se před natáčením učesat. Ale momentálně jsem vděčná jen za to, když se mi podaří dožít v jedné mikině do večera, aniž mi ji někdo pozvrací, počůrá, polije, vopatlá. A nejhorší je, že někdy si ji vopatlávám už i sama! Jedno dítě po mě celý den furt něco chce a druhé po ně furt něco chce v noci – to jsou výchozí parametry, z nichž musím vycházet.

Moje videa holt teda budou neučesaná, ale taková je (moje) realita. Budou o opravdovém životě, jak ho žijeme. O našich pokusech žít soběstačně, udržitelně, tvořivě… prostě opravdově.

Stačit by k tomu měl můj levný telefon a pár kliknutí myší. Tak vy prosím taky klikněte…. kanál OPRAVDOVÝ ŽIVOT. Subscribe!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

P.S. Manžela v pyžamu jsem zatím nenatočila, zato syna na nočníku jo. Coby profesionální matka mám prostě tahle témata.

P.P.S.  Omluvte případné překlepy a chyby v tomto článku. Psala jsem ho jednou rukou.

Foto: Sláma v botách

První video vzniklo původně jen pro soukromé didaktické účely, ale třeba zrovna nemáte večer „nic lepšího na práci než špízovat cizí život.“ :-) Foto: Sláma v botách

MINUTOVÉ VIDEO: Poslední bobařka ve městě
Foto: Sláma v botách

Pokud se vám toto video zdá amatérské, je to tím, že jsem amatér. Foto: Sláma v botách

A DALŠÍ RYCHLOVKA Z MÉ DÍLNY: DIY krmítko z aromalampičky (točí Sláma v botách & dcera)

A když už jsme u těch odkazů, přidávám ještě FB stránku vlogu Opravdový život:

@vlogopravdovyzivot

Tak ať mi rostou a ať se mi točí!©

Cena chleba: kolik (mě) stojí domácí BIO chleba z jednozrnky

4 komentáře
„Paní, co tam máte, slona?!“ hudruje kurýr, který dnes patrně vyfasoval ten nejtěžší „balíček“ ve městě a vleče se s ním sto metrů přes celou ulici až k našemu domu. Tam čekám na prahu já, mamina s miminem v náručí, a snažím se vzbuzovat soucit.

Kurýr pochopí. Šance, že bych si sama dotáhla tu bednu z jeho dodávky do svýho baráku a on tak mohl hned vyfičet na další adresu, tu prostě není.

„Jste zlatej, milionovej,“ zasypávám alespoň poslíčka díky. Má tak hubené nohy, že se bojím, že ho zásilka překlopí. Flákne s ní hned za dveře a já přemýšlím, jestli mu mám, nebo nemám říkat, co v tom „zatracenym balíku“" je.

Upřímně, já jsem tu bednu čekala ještě mnohem větší.

Cože jsem si to totiž zase objednala? 
Foto: Sláma v botách

Hledá se bezpečné uložiště pro tento poklad, značka: suché a bez myší. Foto: Sláma v botách

Po zkušenosti z loňska jsem letos nehodlala nechat nic náhodě, a tak jsem si koncem roku gůglila, který e-shop nabízí nejvýhodněji obilí, a poslala veleobjednávku. Poklad konečně přišel. Přesně 39 kilogramů zrní, převážně pšenice jednozrnka, ale i nějaké jáhly a žito. Dle mých propočtů by to mělo stačit na pečení chleba třikrát týdně až do příští sklizně.
Foto: Sláma v botách

Jednozrnka se nedá sehnat v podobě mouky, pouze celá zrna, nutností je tedy mlýnek. Některé farmářské prodejny ho mají k dispozici, můžete si namlít tam. Čerstvá mouka je hodnotnější, zdravější a údajně má i lepší pekařské vlastnosti. Mně se z ní  péct daří. Foto: Sláma v botách

Pamatujete si moje loňské předsevzetí? Do roku 2016 jsem vstupovala s tím, že chci zase začít péct kváskový chléb. Kdysi jsem vystupovala v dokumentu na tohle téma (článek Tajemství chleba) a přišlo mi celkem blbé, že než se film dostal na veřejnost, já mezitím chleba přestala péct. Loni jsem do toho teda znova šla. Jenže! Jenže!! Už od jara jsem byla při pečení odkázaná na jednozrnku z Německa, protože českým farmářům prostě došly zásoby. A to se mi teda protočily panenky a prohnula peněženka. Na kolik peněz pak vycházel jeden upečený bochník, jsem si radši ani nepočítala, abych neděsila sebe, natož pak manžela.

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie, k vidění ZDE.

 

Tahle chyba už se nesmí opakovat, opakovala jsem si celou dobu a udělala si na tenhle rok včas železné zásoby.

Letos tedy budu pro rodinu péct chleby z české jednozrnky od Pro-Bio. Přeju si, abych s ní byla stejně spokojená jako s tou od německých sousedů (zrní bylo kvalitní, nekazilo se). Prozatím jsem spokojená s cenou. Ta je o dost přijatelnější + odpadla drahá doprava ze zahraničí a platební bankovní poplatky.

Na kolik teda takový jeden český jednozrnkový bochník vyjde?

Propočet bude pouze orientační, ale snad se v něm zásadně neseknu.

Z jednoho kila jednozrnky napeču 3 bochníky. Plus 110 g žita do každého bochníku – kvásek totiž zadělávám žitný. Mák na zdobení chleba jsem vypěstovala svůj, no a náklady na sůl a kmín snad ani počítat nelze – půl haléře? Co nedokážu odhadnout, je energie na rozpálení trouby. Peču na 230 stupňů cca 10 minut, poté stahuji na 200 stupňů asi tak 20 – 30 minut. Je-li tu někdo, kdo by to dokázal spočítat pro elektrickou troubu, dejte mi prosím vědět.

Takže:
jednozrnka: gastro balení 180 Kč / 3 kg   – děleno třema, děleno třema: 20 Kč / bochník
žito: gastro balení 90 Kč / 3 kg – děleno třema, děleno devíti: cca 4 Kč / bochník
elektrická energie: ??
časová investice: zadělání kvásku cca 2 minuty; mletí mouky, hnětení těsta a plnění formy 8 – 10 minut (Klasická žena u toho samozřejmě ještě zvládne telefonovat, krmit mimino příkrmem, druhému dítěti odpovídat na proudy otázek a rozmýšlet, do čeho se pustí, až dá těsto kynout na topení…)
koeficient radosti: deset z deseti :)
SUMA SUMÁRUM: DO 30 Kč se s jedním bochník vlezu!
Foto: Sláma v botách

Peču třikrát týdně, rychle mizí… Foto: Sláma v botách

Je to za domácí chleba málo, nebo moc? Bavíme se o domácím chlebu z těch u nás nejšpičkovějších BIO surovin. O chlebu, za který byste v obchodu typu Country Life nebo Sklizeno dali stovku, ani nevíte jak…

Náš týdenní výdaj za pečivo je tedy pro celou rodinu 90 korun a líbí se mi na tom ještě skutečnost, že nemusím věčně běhat do obchodu. Ono nakupování s dětma stejně není med a čelit škemrání o kindrvajíčka teprve nepotěší.

Odhaduji, že loni jsem napekla nějakých 100 – 150 chlebů. S pečením jsem začala až v únoru a kolem porodu jsem měla výrobní výpadek. Letos by to tedy mělo být ještě víc bochníků. Pečení chleba je pro mě rutina a současně veliký relax. Nic už nevážím, neodměřuji, jak říká můj chlap, „mám to v paži“, pečení ve formě na moskevský chlebík se ukazuje být blbuvzdorné a vyžaduje jediné – funkční kvásek. Pak se snad ani nedá nic zkazit. Na což ostatně po 100 – 150 bochnících přijdete taky. :) Jen bacha na to, že vůně, která se při pečení line domovem, je návyková.
Namazat si máslo na ještě teplou patku…mmmmm… nevím, kolik chlebů bych musela ještě upéct, aby se mi tahle chuť přejedla.
Zatím se s mužem a Liduškou o ty teplé patičky pereme. A nejhorší je, že už nám dorůstá další chlebožrout!
Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Lidka, 11 měsíců. Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto: Sláma v botách

A o čtyři roky později její bratr. Foto: Sláma v botách

Do letošního roku vstupuji opět s pár předsevzetími. Za prvé se chci naučit šít a mým prvním projektem budou lněné pytle na obilí, luštěniny a další jídlo. Chci totiž konečně nakupovat „bez obalu“ (bezobalu.org) – mimo jiné protože mě nebaví běhat furt tu dálku ke tříděným popelnicím.
Foto: Sláma v botách

Přírodní len, vyšší gramáž, snad se osvědčí. Foto: Sláma v botách

Druhé předsevzetí je záležitost čistě pracovní. Když se (mi) bude všechno dařit, už brzy na tomhle webu najdete různá videa z mojí kuchyně: třeba o pečení chleba, polopaticky, jednoduše, já a Lída v akci.

Aby bylo jednou pro vždy jasno, že kváskový chleba není věda, ale otázka pár minut a zvládá to i děcko (čtyřleté).  Takže zájemci o kvásek, hlaste se…

Foto: Sláma v botách

Tahle plechová forma na chleba už něco pamatuje. Je stále v nasazení. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… hladových krků přibývá… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Zuby nemá, ale s chlebem už si poradí. Co nespolkne, to rozdrobí, říkejme tomu biomodelína. :) Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… a biomodel. Foto: Sláma v botách

 

Ať mi rostou! ©

#Plodný a úrodný! A vyklidněný…

2 komentáře

Jestli o mém roce 2016 něco platilo, tak rozhodně tohle.

Na naší rodinné komunitní zahradě v K. jsme toho letos opravdu sklidili požehnaně. Moje zásluhy jsou na tom ale minimální až mizivé. Já plodila jinak.

***************

Asi za to mohlo hlavně deštivé léto, že se letos na zahradě všemu dařilo.  Brambory, řepa, fazole (ano, já se dočkala toho zázraku), mrkev, cibule… Sklidili jsme dokonce i pár melounů. Neurodily se jen cukety, kterými nás ale zasypávali ostatní zahrádkáři z rodiny, a patisony. Ty nejím, tak mi to bylo jedno. Na konci podzimu jsme ještě přivezli z D. tři metráky jablek na mošt a těmi krásnějšími zaplnili všechny lísky ve sklepě (děkuji, potlesk je na místě). A bylo. Bylo po sezoně.

Foto: Sláma v botách

D.-cké jabloně rodí jenom jednou za dva roky, ale to pak pořádně. Máme mošt z tří metráků jablek z našich starých, nikdy nijak chemicky neošetřovaných jabloní. Troufám si proto na hrdý nápis BIO. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A tady ukázka z fazolové sklizně. Vypěstovali jsme pět různých druhů fazolí, na názvy se ale neptejte, nějak se nám to na záhoně pomíchalo a možná i zkřížilo. Foto: Sláma v botách

Letošní léto, které jsem prožila u svých rodičů, pro mě bylo cenné hlavně coby příležitost pozorovací. Viděla jsem, kterak vlastně můj táta v K. zahradničí, a docela mě potěšilo, že to k permakultuře nemá daleko. Vyslyšel moje přání pěstovat letos úplně bez chemie a myslím, že byl sám překvapený, že se nám i přesto urodilo. Tedy, on to viděl tak,  že rajčata by bývala možná popraskala plísní až později (deštivé léto…) a že možná ve skleníku mohlo být víc okurek i brokolice.  (Skleník ale obecně není moc permakulturní.) Já ale doteď vidím ty koše sklizených rajčat, která jsme ani nestíhali jíst, a svou komoru, která je i letos plná sklenic se zavařenou rajčatovou šťávou. Vydrží určitě na celý rok.

Zavařovací hrnec vůbec trhal rekordy a my s mužem byli svědky toho, co to znamená, když mým rodičům vypukne okurková sezona. Obden na kuchyňské lince přibývaly nové řady zavařených okurek v láku, a teprve když do sklepa zmizelo těch povinných aspoň 70 lahví („to vám připadá hodně?“), konečně z rodičů opadl stres z hrozícího hladomoru a mohli si léto začít užívat.

A jak jsme v uplynulém roce pokročili na našem novém pozemku ve V.?

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Stihli jsme toho hodně, i když jsme – jste - možná čekali, že toho zvládneme ještě víc. Dlouho nám ale trvalo ujasnit si, jaký dům tam vlastně chceme mít. A jakou zahradu kolem něj. Taky jsme došli k závěru, že svůj budoucí domov nechceme budovat ve stresu z toho, že musíme co nejdřív bydlet. Mohli bychom po zbytek života kvaltování litovat.

Zahradu jsme vyklestili a zúrodnili – brambory se na ní urodily jako dělové koule! – hráškový záhon plodil, travička vyrostla, keře ostružin a malin se také uchytily (bodejď ne, takový plevel :-)). Dýně horkotěžko, ale přece jen dozrály. A nějaké základy budoucího stavení nakonec taky stojí. Takže, je to málo, nebo moc?

Myslím, že na rodinu s malými dětmi tak akorát. Život není závod, učíme dceru, ale sami každou chvíli soutěžíme s časem. Teda, soutěžili jsme. Druhé dítě v rodině nás značně zpomalilo. Můj muž se díky tomu dočkal štěstíčka, že manželku a děti nachází večer na stejném místě, kde je ráno zanechal, a nepřestává za ten zázrak děkovat. A já momentálně nemám sílu snít o čemkoliv adrenalinovějším než o dvou hodinách souvislého spánku. Vím, že v nějakém paralelním vesmíru ještě takové blaho existuje! :)

Barák v roce 2017 tedy určitě nepostavíme, ale protože je to nejspíš jediný dům, který si kdy budeme stavět, chceme, aby nás budování hlavně bavilo a aby už cesta byla cíl.

Dvacet minut před půlnocí jsme si tak s mužem přiťukli hrnkem s vodou, popřáli si plodný, úrodný a vyklidněný rok 2017 a šli spát.

Ať nový rok přinese dostatek úrody a příjemnou cestu k vašim cílům i vám!

Vaše (usínající silvestrovská) Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi rostou ©