Čokoládové košíčky s jahodami, zmzlinou a dalším letním ovocem

Napište komentář

Jsou přesně takové, jak vypadají. Svěží, čokoládové, lahodné. A pracné. Ale jestli máte doma levnou pracovní sílu v podobě dětí, jděte do nich. Malování štětcem a rozehřátou čokoládou je totiž zážitek, který se u vás postará o pořádné pozdvižení. A ten výsledek pak taky. 

Minutové video s návodem na čokoládové košíčky na mě jednou vyskočilo na Facebooku.  Když jsem se do nich pak sama pustila, tak jednoduché už to teda nebylo. Rozhodně ne na minutu. Ale o zábavné odpoledne bylo postaráno a výsledek…. byl k sežrání.

Sezona letního ovoce a oslav začíná. A tohle je přesně ten recept, který vám vynese věhlas a slávu.

VIDEO S NÁVODEM, PODLE KTERÉHO JSEM PRACOVALA

How to Make a Chocolate Cup

It's not too late to make these for tonight! What will you fill yours with?http://www.cupcakeproject.com/2013/04/how-to-make-a-chocolate-cup-its-shockingly-simple.html(I'll be producing two original videos each month on my featured channel on Darby Smart, the fabulous iPhone How To Video app. Be sure to follow me there! This is my first one!)

Zveřejnil(a) Cupcake Project dne 14. únor 2017

 

POTŘEBUJETE

silikonové formičky

čistý širší štětec (seberte dětem z výtvarky) 

čokoládu tmavou a světlou, od obou MINIMÁLNĚ jedno 200 g balení. Čím víc čokolády máte, tím lépe to jde.

letní ovoce, případně rozdrobené sušenky, datle, zmrzlinu….

 

JAK VYROBIT ČOKOLÁDOVÉ KOŠÍČKY – MOJE POZNÁMKY K AKCI
  1. Tmavou čokoládu rozehřejte ve vodní lázni. Štětec do ještě teplé čokolády namáčejte a nanášejte v DŮKLADNÉ vrstvě na vnitřek formiček. Pokud máte čokolády hodně, použijte jen polovinu, zbytek si ještě nechte. Formičky poté dejte na pár minut do mrazáku.
  2. Když čokoláda utuhla, rozehřejte si bílou čokoládu a opět nanášejte na formičky. Vyplňte místa, kde jste předtím vynechala, nebo malujte bílou a tmavou čokoládou přes sebe, začnou se spojovat a vytvářet efekt mramoru. Opět nešetřete, nanášejte v pořádné vrstvě! Máte-li čokolády vagon, ještě si trochu nechte. Dejte opět na chvíli zamrazit.
  3.  Pokud vám čokoláda zbyla, naneste ještě třetí nebo i čtvrtou vrstvu. To vám rozhodně doporučuju! Protože čím silnější vrstva čokolády, tím lépe. Košíčky se nebudou při vylupování lámat. To bohužel vím z vlastní nemilé zkušenosti. Třetinu košíčků jsem rozlámala já, třetinu dcera (té jsem je pak radši vzala, nebo by zlikvidovala i zbytek), byla prostě piplačka košíčky z formiček vyndat. PROTO ČÍM VÍC VRSTEV A ČOKOLÁDY, TÍM VÍC ADIDAS, jasný? 😉
Foto: Sláma v botách

Čím silnější vrstva čokolády, tím větší šance, že košíček vyndáte z formy bez poškození. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A tady je krásně vidět, jak se to  daří, když čokoládu rozprostřete po košíčku opravdu důkladně a nešetříte na ní. (Jak se to nedařilo, jsem radši nefotila.) Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Cca třetina košíčků se povedla. Plnit se ale daly i ty trochu rozlámané. Ty jodně rozlámané jsem rozlámala ještě víc a zapichovala do ovocné náplně košíčků při ozdobení. Ani gram čokolády nazmar. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Piplačka, ale na letní oslavu narozenin ideální. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Košíčky skladujte v lednici, mají tendenci se rozpouštět. Před servírováním je ale vyndejte o chvíli dřív, spojí se s náplní a budou se přímo rozplývat na jazyku.Foto: Sláma v botách

 

A CO DO NICH?

Zmrzlina a ovoce, co jiného. Ovoce může být čerstvé nebo povařené s cukrem. Já na dno košíčků dávala rozdrobené ovesné sušenky, přelila je ovocem, doplnila zmrzlinu a kousky čokolády z nepovedených košíčků.

Asi půlka hostů si myslela, že ty krásné formičky jsou jen na ozdobu. Cha! Přála bych vám vidět jejich výraz, když zjistili, že i obal je k jídlu! A že jsme ho navíc vyráběly s Lídou doma.

Minimálně pro tenhle aha-moment to za to stojí!

Šťavnatou letní sezonu a čokoládové mlsání přeji!

Veronika, Sláma v botách©

Foto: Sláma v botách

Má to jenom jeden háček. Po té fušce vám je bude líto sníst. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Dělala jsem je, když ještě nebyly jahody, s mraženým ovocem. Jaké by asi byly teď, v plné sezoně? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

3 komentáře

Lidé kolem mě už si zvykli, že jsem trapná. Kdy si na to ale zvyknu já?

Letos jsem se rozhodla oslavit své narozeniny činem eko-libým, totiž otevřít u nás semínkovnu. Když můžou semínkové půjčovny fungovat už ve čtyřiceti městech v ČR, proč by naše městečko mělo… spát dál?

V místním muzeu se myšlenka zalíbila a s panem ředitelem se domluvilo, že bedýnku plnou svépomocí vypěstovaných semínek, která se budou zdarma půjčovat zájemcům, si tu vezmou pod patronát. Zbývalo už jen semínkovnu slavnostně a důstojně uvést do provozu.

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Sláma v botách zakládá semínkovnu. A jak slavíte narozeniny vy? Foto: Sláma v botách

Dovolím si dám vám dobrou radu.
Pokud se někdy rozhodnete založit semínkovnu jako součást vědecké instituce, snažte se při tom alespoň působit intelektuálně.
Já ohledně slavnostního zahájení myslela na vše. Napekla jsem, sehnala kytaru, vyprala si šaty i program pro děti byl zajištěn. Dokonce jsem nacvičila i komický výstup. Jenom ten jeden bod jsem jaksi opomněla.

Muzejníci pozvali coby čestného hosta zahájení geobotanika, badatele, profesora, RNDr. Ph.D. et Ph.D. Michala Hejcmana. Prý si na nás vyšetří čas mezi konferencemi, přednáškami a výzkumem.
Přistihuji se, jak poprvé v životě lituji, že jsem se vyprdla i na ten malej doktorát. Alespoň si rychle po večerech oprašuji vyjmenovaná slova. Bylina, babyka, pelyněk, pýr…
Jinak si ale říkám, že přítomnost vědecké kapacity nemůže být na škodu. Semínkovně to dodá punc odbornosti a přilákáme více zájemců.

 

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Naše krásné městečko se dočká nové služby. Neboli kdo máte nadbytečné semeno, noste ho odteď do muzea. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Půjčujeme až 5 sáčků na osobu. A očekává se, že nám ze své úrody zase donesete nějaká semínka zpět. Foto: Sláma v botách

Klíče v popelnici a táta na drátě

Zahajovali jsme 16. března.
Ten den jsem začala vyhozením klíčků od auta do popelnice s tříděným sklem. Neptejte se, jak se taková věc může stát. Copak nechápete, že mně se může stát cokoliv? 

Co ale teď?

Manžel je ve Francii, děti na krku, všechno musí šlapat, protože v půl páté jsou do muzea sezvaní hosté a já mám mít slovo. Snažím se s batoletem v náručí vlézt do kontejneru a alespoň klackem ty klíče ze střepů vyšťourat. Marně.
Začínám zběsile telefonovat. Policie, popeláři, autoservis. Esemeska manželovi do Cannes, kde jsou náhradní klíče k vozu? Esemeska z Cannes: náhradní klíče nejsou. CO JSI VYVEDLA?

No určitě, teď mám čas něco vysvětlovat.

A tak jako vždycky když jsem v průšvihu, volám tátovi. Svému žolíkovi na průšvihy. Nejlepší na tomto spasiteli je, že na rozdíl od manžela už se ani na nic nevyptává. Vyslechne si, co se zase přihodilo, a bez dalších otázek rovnou nabízí řešení. Tak to má být. Díky tátovi mám vždycky pocit, že vše se dá zvládnout a že nejsem až takový mamlas.
Takže zatímco mi z Francie chodí další a další esemesky, táta už zařizuje odtah auta, které stojí odemčené před sídlištní sámoškou a nabízí mi svůj náhradní vůz. Pro tataservis opět nejvyšší hodnocení!

Jen díky tátovi se nezhroutím a akce semínkovna se rozeběhne dál podle původního plánu.
V půl páté stojím v šatech, učesaná a s bednou semen v náručí před muzeem a třesu si rukou s panem ředitelem. Sál je nabitý lidmi, místní tisk šteluje objektivy. Čeká mě pět minut slávy, potlesk a kytice. Kdybych neměla díru na punčochách, nakrucovala bych se ještě víc.
To ovšem nevím, co přijde pak. KDO přijde.

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Pět minut slávy pro děravé punčocháče. Foto: Sláma v botách

 

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Motto iniciativy semínkovna: Sázej. Sklízej. Sdílej. Foto: Sláma v botách

Setkání s profesorem

„Veru, je tu pan Hejcman,“ upozorňuje mě Lenka z muzea na dorazivšího hosta. Ohlédnu se po skautovi po jejím boku. Co? Nějak se mi to nezdá.
„Vy jste ten profesor?!“ vyhrknu na vědeckou kapacitu maskovanou za vedoucího pionýra zkříženého s Indiana Jonesem a průvodcem safari. Chlápek v džínách a lněné košili totiž skutečně působí spíš jako někdo, kdo se právě vrací z procházky savanou a svůj hummer parkuje opodál, než jako persona obrovnaná tituly ze všech stran.
„No jasně, čekala jste někoho staršího,“ pousměje se chápavě strážce safari a já opět aktivně nemlčím: „Jo. Někoho úplně bílýho,“ a naznačuji plnovous až k pasu.
Lence, která profesora sehnala, pak šeptám: „Nechápu, jak stihl posbírat ty tituly, když je tak mladej.“ (A pěknej -ale to si prosimvás nechte pro sebe!).

Taky si takhle nepředstavujete někoho, kdo má patent, pardon papír na rozum? Foto: Sláma v botách

Vědec naštěstí bere moje uvítání s klidem. A s úsměvem následně poslouchá i má slavnostní slova, když před plným sálem zahrádkářů opěvuji pěstování bez chemie a vylejvám si ekologické srdíčko. Pak se konečně dostává ke slovu i host. A já s panem profesorem zažiju druhý šok večera.

Vědec totiž mně, zahrádkařící biomatce, co musí mít i plíny z bio bavlny, mile, slušně, ale jasně vysvětlí, že já sama jsem chemie a že v dnešním světě to bez chemie nejde. Tečka. „Tím spíš ne, když už je nás na světě deset miliard a všichni chceme jíst, že?“ zkonstatuje vědec přesvědčivě, načež jde ochutnat všechno to bio jídlo, které jsem do noci pekla.

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

Nemám ráda, když jsem za idiota. Bohužel z nějakého důvodu se do této situace dostávám často. Ten večer to s profesorem ještě neskončilo. Abych zachránila situaci a ukázala vědecké legendě, že jsem možná trochu eko-ulítlá, alespoň se se mnou ale rodina nenudí (esemesky z Cannes stále pípají…), rozhodnu se, že na závěr setkání přečtu veřejnosti – i geobotanické kapacitě – nejlepší historku ze svého blogu. Tu, jak jsem polévala své NECHEMICKÉ záhony slepičinci a kedlubny pak skončily v kompostu. Neboli článek plnej sraček a jak jsem se z nich málem poblila. (ZDE)

Proč jsem vybrala zrovna tuhle nechutnost? Vím já?! Asi nějaká dosud neprobánadá deviace projevující se potřebou dělat se blbou.

Decentní smích obecenstva (dík, tati!) střídá opatrný potlesk (máma) a já se vykoupaná ve vlastním potu konečně uklízím z pódia. Semínka jsou rozpůjčovaná, občerstvení snědené, poslední zahrádkáři opouštějí sál. V muzeu mohou být spokojení z rekordní účasti a já konečně píšu do Francie. Nenadávej mi, mám narozeniny!

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Máme významné kmotry. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

K tomu vlezlému dítěti se nehlásím! Foto: Sláma v botách

V tu chvíli se ke mně opět přitočí pan profesor.
„Někdy vám přijedu udělat přednášku o hnojení. S těmi slepičinci opatrně,“ navrhuje, když se loučíme a on se chystá zas pro svůj hummer a na savanu.

Víte, že mě tím dojal? Byl to náročný den. Týden. Několik týdnů. Ale semínkovnu jsme uvedli do provozu, bedýndu s bio osivem profesor dokonce pokřtil šampusem z postřikovače na kytky a zahájení tedy přece jen neskončilo skandálem, přestože jsem se o to tak snažila. Kéž bych mohla profesorovi nafasovat alespoň svoje chleby z praobilí. (článek ZDE) Bohužel přítomní ekologové snědli vše do poslední patky.

foto: Sláma v botách

Chleba do lidí rychle zahučel. foto: Sláma v botách

TEPRVE AŽ DOMA MI TO DOŠLO!!
Jak on to vlastně myslel. Proč k nám vlastně chce zase přijet. Přednášet. Profesor. O bezpečném hnojení zahrady a slepičincích. Ne proto, že bychom naší semínkovnou udělali takový dojem. Že bychom vědce strhli zahrádkářským ekonadšením a kulinárními výtvory. Nebo neopakovatelným smyslem pro humor.

Ne.

Přednášku, jak bezpečně hnojit záhony, jsme si vysloužili tím, že v našem městě žije minimálně jedna zahrádkářka, která je jinak schopná svým ekofarmaření otrávit rodinu bakterií e-coli!

Foto: Sláma v botách

To je ale pěkná semínkovna, ta se vám povedla. Tady se mi to bude pěstovat. Prezentace pro Jeden svět. Foto: Sláma v botách

Více o iniciativě semínkovna: www.seminkovny.com

Přehled fungujících semínkoven v ČR: www.seminkovny.com/seminkovny

Rozhovor se zakladatelkou celorepublikové iniciativy semínkovna Klárou Hrdou: S botaničkou Klárou Hrdou o svobodné iniciativě semínkovna. Osivo je základ našeho živobytí. 

Články o naší semínkovně na iDNES: V muzeu budou půjčovat lidem semínka podobně jako knihy 

a v Deníku: Máte rádi pěstování? Semínka si můžete půjčit , V provozu je půjčovna semen

A pár fotek…

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Po občerstvení se ani zaprášit nestihlo. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Aktivity pro děti. Dík kamarádkám, které se na nich podílely. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Jak rychle rostou rostliny a poznávačka semínek. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Protože pěstování může být zábava nejen pro dospělé. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Důkaz, že to jde i bez květináčů. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Poznávání semínek v hmatových sáčcích. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Semena, ó semena, přibližte se k muzeu. Foto: Sláma v botách

A NAKONEC TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ:

Přednáška o hnojení proběhla před pár dny. Natočila jsem ji na video. Materiál stříhám a doufejme již brzy bude k puštění na kanálu Opravdový život na youtube. Bylo to výživné. Těšte se. 🙂

Ať mi rostou!©

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

2 komentáře
Roste mi to. Roste to STRAŠNĚ RYCHLE! Doufala jsem, že tenhle povzdech přijde až později, ale už teď v okopávání, setí a sklízení zaostávám za tempem nasazeném přírodou . Mám totiž na zahradě své „pomocníky“.

 

Tak třeba včera. Vyrážíme na zahradu a já kvůli tomu Lídu omlouvám ze školky. Společnej den, máma a děti. Pocení na záhoncích ve třech lidech, prostě plán na den snů.
K tomu je ale třeba se nejprve vypravit z baráku.

 

Možná neumím být dostatečně efektivní, ale co mám už dvě děti, pakování ven je proces na hodina a půl. Minimálně. Desetkrát běhám z patra do patra a nakládám věci do tašek, aby nám nic nechybělo, nářadí, voda, svačiny, náhradní oblečení, plíny, nočník, semínka….Další půlhodinu pak trvá to všechno naložit a zase vyložit z auta . Ale už jsme konečně tu. V našem soukromém, trávou zarostlém ráji ve V.
To mi připomíná, že až odemknu bránu, stodolu a všechno z ní vynosím, musím nás všechny natřít protiklíšťatovým krémem.

 

Foto: Sláma v botách

Vítejte ve V. Někteří lidé sem jezdí se záměrem relaxovat a prožít hezký den. Foto: Sláma v botách

„Mami, mám hlad,“ připomene mi Lída, že už jsou dvě hodiny. Čas, kdy ve školce svačívaj. Není problém, uděláme si piknik, Venda se nakojí, vyčůrá. A já si pak konečně nachystám semínka.
Ale kdepak, nenachystám. Po akci „svačina“ přichází akce „mami, rozlož mi postýlku„. Ano, dětskou skládací postýlku, kterou máme ve stodole jako záložní pro Vendu, kdyby náhodou… Akorát že ji chce Lída a za každou cenu. Bude si v ní hrát.
Sice si ťukám na čelo, ale do stodoly jdu.
Najít, přinést, rozložit. Nedaří se to. Marně s tím krámem zápasím a pomalu už nadávám. Když konečně přijdu s nápadem, že postýlku postavím dnem vzhůru a holt to bude bunkr, dcera o nějaké postýlce dávno neví.
A proč já se s ní teda tady jako pitomec skládám?!
No nic. Jdu KONEČNĚ pro ta semínka…
„Mami?“
„Ano, Liduško?“
„Upleteš mi věneček?“
Cože? Proč… teď, musí to být?
Ale (opět) vyměknu. Protože céra si konečně chvilku pěkně hraje. Na královnu Elsu Arendelskou. 🙂 Rodiče holčiček 3-7 let vědí… Chápu, že královna Elsa potřebuje věnec a prsten z pampelišek, takže jdu sbírat a vyrábět. Od Lídy pak třeba bude klid.
Foto: Sláma v botách

Pampelišková Elsa. „A proč si věneček neupleteš sama?“ „Protože na co sáhnu, to zmrazím.“ Kruci, to je dobrá výmluva. Foto: Sláma v botách

Jenže se nám začíná ozývat Venda se stále častější reklamací. Že se nudí, že na něco nedosáhne, že něco chce jinak. Ideálně další svačinu a další čůrání.
Než to pořeším, Lída chce domů.
„A tak to teda ne! Ještě jsem tady vůbec nic nestihla dělat,“ odmítám takové nápady.
Tak jí prý mám přičarovat nějaké děti na hraní.
Nemám, nevedu. A nebudu poslouchat kňourání.

 

Den snů, jak jsem se jenom mohla na takovou představu nachytat. Vymyslím alespoň, že se půjdeme projít, Venda už stejně potřebuje spát a Lída očividně nějakou změnu. Nasbíráme cestou kytici ze všech kytek, které v okolí rostou, tohle Lídu vždycky baví.
Akorát ten Venda…
Neusne.
Foto: Sláma v botách

Uděluji bod alespoň za výrobu ekohnojiva. Foto: Sláma v botách

Jsme ve V. už tři hodiny a na motyku jsem zatím nesáhla. Přitom nejpozději za hodinu odjíždíme, abychom stihli kroužek.

Venda chce zase jíst! To není možný! Vendo, proč, kam to dáváš? Já už s sebou nic nemám. Teda mám ještě svou svačinu, na kterou jsem pro samý pampelišky a nočníky neměla čas. (A hlad by byl.) Ale dobře, obětuju ji. Pro blaho dnešního dne. Pro konečně pár minut klidu, na které se od rána těším. Dám mu svou sváču i vodu, protože když žvejká, je zticha. A já už chci něco dělat.
Foto: Sláma v botách

Ne, že by tu nebylo co dělat. Třeba dosít ty prázdné plochy. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ta bujná prostřední část záhonu, tak to je všechno plevel. Foto: Sláma v botách

PROSÍM FANFÁRY: DESET MINUT PRACUJU.
Bez rozmyslu seju kukuřici a sázím kolem záhonů nějaké bylinky. „Lído, nechceš mi je zalít?“ ptám se naivně.
Nechce. Má strašně moc práce s nuděním se.
„Proč tě tu dneska nebaví?“ ptám se zoufale, protože čas se naplňuje.
„Protože jsem si doma zapomněla Barbínku,“ dozvídám se od čím dál otravnější holky. Šmarjá, a tady snad není nic, s čím jiným by si čtyřletá holčička s fantazií nemohla hrát? Vždyť vždycky dokáže vymyslet tolik rošťáren. Vyhrát si s klackem nebo stébly trávy, vlézt do potoka, stavět hlínový bábovky.
Bohužel dnes si CHTĚLA PŘEVLÍKAT BARBÍNU a to jí ZNIČILO NÁLADU. A nejsou tu DĚTI.

 

Tak a je to tu. Moment, kdy si říkám, že už se na to můžu vysr…
Ale rozdejchám ho i naposledy, taková já budu hustá! Fakt. Páč, viděno optikou mého muže, toho času v kanclu v Praze, je krásně, jsme venku a jsme spolu. Co by za to jiní dali.

 

A tak holt sazenice kedlubnů i cuket zůstanou nezasazený a semínka nevyseta. A ambice odplevelovat džungli a projednotit mák taky počkají. Na někdy (KDY?) jindy.
Na někdy, až na zahradu pojedu pracovat bez dětí.
Foto: Sláma v botách

Podle Ópy mám mák furt moc hustě. Ale mám já čas s tím něco dělat? Foto: Sláma v botách

 

Do té doby mi zůstává nejasná akorát jedna věc.
 

Co teda bude s letošní úrodou…

*******

Po čtyřech a půl hodinách na zahradě jsem zasela pytlík kukuřice. Pak jsem půl hodiny pakovala auto, zavírala stodolu, vrata… a hodinu vybalovala. Z hlediska efektivity průser.
„Tak jak jste si užili den? A co jste všechno dělali?“ táže se mě muž, když jdeme večer spát a děti padnou, sotva se dotknou postele.
„Co jsme dělali?“ zamyslím se, jestli se mám přiznat. Stejně mi to neuvěří. „Celou dobu jsme seli kukuřici.“
Foto: Sláma v botách

Sice nevím, jak to dělám, když na to vůbec nemám čas, ale zatím se mi daří. Minimálně tyhle krásný a dobrý ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Odměna po dni D. Vytuněné vajíčkové chleby. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Jsou v nich různý bylinky a taky cibule a česnek a nasekaný špenát. A tři vejce na čtyři chleby. Foto: Sláma v botách

 

 

Foto: Sláma v botách

Ovšem každý podle svého gusta. Foto: Sláma v botách

 

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

4 komentáře

Tři roky sním o tom, jak se moje zahrada stává výstavní skříní permakultury a aspiruje na jedlou džungli roku. Někde ale musím dělat chybu. Při vynaložení až čtyřikrát víc energie než můj táta, který permakulturu neřeší, dosahuji sotva poloviční úrody co on! No nevybodli byste se na to?

Letos mám přesně tohle v plánu. V mé knihovničce nepřibyla žádná nová permakulturní literatura. Stejně bych ji neměla čas číst.

Kochat se jedlým plevelem v záhoncích bylo první roky mého zahradničení prima (článek MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, desatero bio rad a omylů), jenže co si budeme nalhávat – po čtyřech letech už by rodina uvítala i přesvědčivější výsledky. Víc brambor, víc mrkve, víc všeho!

Být efektivní minimálně jako táta.

Protože hladových krků od loňska přibylo, a jestli si myslíte, že roční chlapeček toho ještě moc nesní, ráda vám robátko na týden půjčím na byt a stravu. O pohodového chlapečka jde totiž pouze v případě, že ho v pravidelných intervalech zásobuji koňskými porcemi příkrmů. Pokud se s žvancem omeškám, je zle. Batole začne vibrovat, bzučet, chrčet a házet po mě nádobím.

Foto: Sláma v botách

Krmte tu bestii…. nebo začne vibrovat. Foto: Sláma v botách

*****

„TOHLE VŠECHNO je pro Vendu?“ zarazí se manžel, když mě vidí, jak drobečkovi mixuju kýbl hovězího masa na mrkvi, zatímco dítě, sedící  v křesílku na kuchyňské lince, netrpělivě mlátí měchačkou do kastrolu a sliby „už to bude, už bude ham“ přestávají zabírat. „To je porce na týden, ne?“ nechápavě kroutí manžel hlavou nad dvěma litry pyré, do kterého ještě rozpouštím půl kostky másla.

Je znát, že se manžel teď věnuje hlavně stavbě (o nejnovějších počinech článek zde), a tak stravovací zvyklosti svého syna  ještě nezná. Nechám ho proto naše batolátko nakrmit. „Týdenní“ porce v tasemnici zahučí sotva na dvakrát a zkoprnělému muži zbude v rukách vylízaná mísa.  Proto dodávka s nákupem z farmy zajíždí už přímo před náš dům. Venda je odběratel.

Večer si s mužem děláme bojovou poradu. „Všude, kam jen to jde, musíme vysázet brambory. Po celém pozemku v D.“ klade mi muž na srdce, abychom ušetřili za maso. „A možná je na čase začít chovat králíky,“ nadhazuje dokonce. Ve V. máme trávy pro chovnou stanici a dřevo na králíkárnu by se také našlo. Nedávno jsme přikoupili pozemek za potokem, takže pastvy by bylo dost i pro ovce. Ty bych ráda chovala já. Je ale třeba vidět to realisticky.

Králíci i ovce můžou být, ale až časem. Už teď spím tři hodiny denně a bohatě mi stačí piplat (a krmit!) vlastní potomky.

Foto: Sláma v botách

Vrchní ochutnávač, kontrolor kvality a odběratel v jednom. Foto: Sláma v botách

Pohladím Otesánka po špecích na bříšku, naposled ho nakojím před dlouhou nocí bez přísunu stravy (kéž by, v jednu bude vzhůru) a jdu si objednat semínka k zasetí. Akutně musím pozvednout  svou produkci zeleniny.

K narozeninám mi táta nadělil plečku, takže letos žádné vymýšlení. Tátu jsem nikdy neviděla běhat po zahradě s učebnicí permakultury v ruce, pěstovacím kolečkem nebo nějakými výkresy, co kde kdy a s čím vysít, aby jeho záhonky působily harmonicky, barevně ladily, měly ty správnnebo vibrace, energie, feng shui. Prostě řádky s kedlubny, mrkví a nazdar.

Zato já… V uplynulých letech jsem vždycky byla vybavená „plánem bitvy“, neboli osevním plánem, geniálně zohledňujícím všechna permakulturní doporučení a vychytávky.  Stokrát přepracovávaný, celou zimu promýšlený výkres mi měl pomáhat k největším bioředkvičkám na vsi. Přesné souřadnice, vedle čeho zasít mrkev nebo kam vrazit česnek, aby mu narostly palice jak dělové koule i bez kapky chemie. Bohužel, rekordních ředkviček ani dělových kulí jsem se nikdy nedočkala.

A ptáte se proč? Permakultuře to nevyčítám. Jsem si jistá že funguje. Akorát nefunguje mně. Protože já jsem expert.

Jako by nestačila má vrozená roztěkanost a zrychlenost. Jsem sice díky turbopovaze schopná obstarávat dům, zahradu, děti, kuchyň, blog i nějakou práci, běhat po parcích i po schůzích, zakládat semínkovny, obrážet festivaly… regenerovat i bez souvislého spánku… Ale! Nenávidím precizní piplání čehokoliv, čtení návodů  a hračičkovství – a chtějte bez toho na zahradě výsledky.

A obzvláště, když s takovou povahovou výbavou zkoušíte zahradničit S DĚTMI ZA ZADKEM.

S dětmi, které na vás neustále mluví nebo si vás přivolávají pláčem, vytrhávají vás z už tak roztříštěné koncentrace, něco chtějí, na něco se ptají, půjčují si přímo z ruky vaše nářadí, přinášejí a odnášejí pytlíky semínek, zalévají, co se zalít nemá, a pak to ještě pohamtaj.

Foto: Sláma v botách

Pokus o sklizeň číslo čtyři a moji pomocníci, bez kterých bych si zahradničení UMĚLA představit. 🙂 Foto: Sláma v botách

Jestli moje sofistikované osevní plánování někdy začne fungovat, tak jedině, až děti vyrostou. Protože jednou mi dcera nákresy otočila vzhůru nohama, podruhé ze záhonů vyházela značkovací kolíky, potřetí zaměnila sáčky se semínky…

Tři roky jsem se snažila být královnou vlastního pozemku.

Prd.

Nebýt táty a jeho nepermakulturní, ale spolehlivé úrody v K., nemáme co žrát.

Foto: Sláma v botách

Hurá, děda přivezl salát! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Vyloženě jí ta dobrota kouká z… pusy. Foto: Sláma v botách

Takže letos už jsem si žádný plán v zimě ani nechystala. Je dobré znát zákonitosti, co vedle čeho sít, aby si rostliny vzájemně pomáhaly, chránily se před nemocemi a podporovaly se v růstu. Ale když pak stejně hrášek seju úplně jinam…

Vrcholem mé letošní permakulturní přípravy bylo opatření permasemínek a založení semínkovny – a čau. V březnu jsem se dostavila na zahradu s pár pytlíky semínek po kapsách a začala bez velkého vymýšlení sít. Během pár dní jsem semena prostě rozházela po zahradě a teprve poté mi došlo, že jsem si bývala měla alespoň zpětně poznamenat, co mi má kde růst. Protože sázet na to, že mi děti zase nevytahají kolíky…

O víkendu jsem teda opomenutí napravila a výsledkem je následující obrázek. Osevní plán roku 2017, dílo náhody a okamžité situace. Výsledek toho, jaká semena se mi z kapsy zrovna dostala do ruky, když otesánek  usnul v kočárku a dcera zrovna nemávala před obličejem stébly trávy při hře na Elsu a Annu. Mívám pokaždé jen pár minut času si to na záhonech fofrem pořešit. Setí, okopávání, vše se odehrává v mírném stresíčku co nejvíc stihnout, než syn začne vibrovat, bzučet a házet po mmě lžící. A než si dcera bude chtít hrát na Elsu a Annu se mnou.

Už brzy se uvidí, k čemu tahle osevní hurá metoda vedla a jestli se vůbec stihnu o vše, co jsem zasela, postarat.

Foto: Sláma v botách

Osevní plán 2017 a moje hlavní pěstební plocha. Krom ní mám ještě plácek s topinambury a bylinkové srdíčko. A pak skleník u našich a brambor plnou zahradu v D. A rybízy, a angrešty, broskve, třešně, jabloně… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Výkresy z minulých let se nedochovaly. Buď je rozfoukal vítr, nebo si z nich dcera udělala vystřihovánky.  Byly přitom proti tomuhle tak vymazlené. Foto: Sláma v botách

 

******

Po návratu ze zahrady jdu zase postavit na kýbl bramborového pyré. Syn už celé dvě hodiny nejedl. „Vám uvařím, až se Venda nají,“ vysvětluju zbytku hladové rodiny. „Vy vydržíte, ale Venda by čekání na gáblík psychicky nezvládl,“ hážu zbylé hladové krky na vedlejší kolej.

 „Možná jsme měli i ve V. zasadit samý brambory,“ prohodí manžel, zatímco se mnou usilovně loupe porci pro batole.

Totéž mi tvrdí i táta. Zahrada je totiž z minulých let pořád šíleně zaplevelená a pěstovat tam cokoliv jiného než brambory bude vyžadovat krev, pot a svaly.  (články Jak jsme koupili statek Obklíčeni roundupem) To poslední nemám a o to první nestojím.

No jo, jenže pěstovat jen brambory a nic jinýho by mě nebavilo.

Jedna permakulturní zásada mi totiž přece jen přešla do krve.

Bez ohledu na to, co kde s čím a jak sejete, víc druhů je vždycky líp. V případě neúrody nesázíte všechno jen na jedinou kartu.

Ohlédnu se po synovi, kterak mlátí mrkví do poklice a otevírá pusu naprázdno. Nic mě neděsí víc než neúroda. Žrout už se naučil lézt a odteď je schopný mě kdekoliv vystopovat.

Pokud letos zase zůstanu bez sklizně, je se mnou zle. Než stihnu umřít hlady, čeká mě smrt ještě smutnější.

Skončím utlučená lžící vlastním dítětem!

Pozitivní vztah k jídlu zdědil po otci. Stejně jako to, že na to vůbec nevypadá. Foto: Sláma v botách

Jaký máš hlad? Tááákhle veliký. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©

Očistné jarní pesto z kopřiv, bršlice kozí nohy a semínek

Napište komentář

Jak do sebe bezbolestně dostat kýbl kopřiv? Tohle je náhodou moc dobré řešení! 🙂

Nemám čas ťukat recept, tak věřím, že pochopíte i jednoduchý fotonávod. Pesto připravuji na ochutnávku pro Den Země. A co jiného použít než plané bylinky, které nám teď na jaře servíruje příroda zadarmo všude kolem nás.

ALE POZOR: kopřiva je mocná pročišťovatelka krve a celého těla, přistupujte k ní proto jako k léku. NA KONCI ČLÁNKU NAJDETE PRAVIDLA, JAK S KOPŘIVOU A BRŠLICÍ NAKLÁDAT, ABYSTE SI POCHUTNALI, ALE NEUBLÍŽILI SI.

*********************************

RECEPT

1. Dýňová semínka na sucho opražte se solí. Po chvíli přidejte i konopná a krátce restujte.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

2. Omyjte si byliny.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

3. Bršlici poznáte podle „kozího kopýtka“.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

A ještě bršlice.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Kopřivy snad netřeba představovat.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Takže omyjeme…

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Okapeme…

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

A nakrájíme.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Osolená semínka a byliny dáme do mixéru, přilijeme dle chuti olej (panenský… jak libo olivový, slunečnicový, řepkový, lze přidat i dýňový či lněný, ale v menším množství – mají výraznou chuť).

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Důležitý bod: ochutnávání! Můžeme ještě dosolit, dodat víc oleje…

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Finíto tuto!

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Nazdobíme, nafotíme, napapáme.

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlicše kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

Pesto z bršlice kozí nohy a kopřiv. Foto: Sláma v botách

 

Pro užívání kopřiv coby jarního přírodního pročišťovacího prostředku platí tato pravidla:

1. Užívá se krátkodobě, cca 14 dní na jaře. V podobě čajů, pesta, špenátu, součást smoothie, odšťavněných šťáv atd.

2. Sbírají se jen vrchní listy z mladých kopřiv, na čistých místech a nikoliv z míst, kde kopřiv roste příliš mnoho najednou (v takové půdě je až moc dusíku, což není vhodné).

3. Kdo trpí na ledviny, měl by se mít před kopřivou na pozoru. Údajně je v tomto případě lepší užívat místo kopřiv mladé lístky břízy.

4. U dětí také opatrně, na rozdíl od nás se ještě tak intenzivně čistit nemusejí. Sledujte reakce, ať nemají kopřivku. 🙂 To ostatně platí i pro vás. 🙂

 

I u bršlice mějte na paměti, že méně je někdy více a že na novou potravinu si musí tělo zvykat. Nezpůsobte mu hned šok tím, že sníte mísu pesta z kopřiv a bršlice na posezení.

I když chápu, že na to nejspíš po ochutnání receptu budete mít chuť.

NA ZDRAVÍ!

Ať mi rostou!©

 

DÍRA METR VEDLE. Jak to dopadne, když má MANŽELKA zjistit STAVEBNÍ KÓTU

1 komentář

Akorát se v sobotu chystám se synem po obědě spát, když mi volá manžel ze stavby. 

„Verun, prosímtě, mohla by ses mi na něco podívat do stavebního výkresu?“
Není to úplně nejlíp načasovaný dotaz, ale nic nevyčítám. Zatímco mně se možná podaří dát si s miminem šlofíka, manžel od rána betonuje základy našeho budoucího baráku a pauzy se dočká nejdřív v neděli večer. Pak šup do práce.

Tak holt syna zase odložím do ohrádky (okamžitě začne řvát)  a jdu k šupleti, kde má manžel stavební lejstra.
„Tak co potřebuješ?“ ptám se, když konečně držím papír v ruce.
„Mrkni se mi na kótu u vchodový zdi,“ žádá mě muž.
„U vchodový zdi?“ opakuju.
„Víš, kde budeme mít u baráku vchod, ne?“ ujišťuje se manžel. Ubezpečím ho, že jasně, a začnu lejstrem otáčet všemi směry. 

Konečně. Mrkám na syna, který je v ohrádce vzteky bez sebe, že to nebude dlouho trvat a zase si ho vezmu.
„Mám tu stěnu, cos to teda potřeboval?“ hlásím se zpátky do telefonu.
„Kótu. Koukni se mi, kolik ta zeď měří.“
„A to je nějaký číslo?“ snažím se upřesnit si zadání.
„No kóta. Snad víš, jak vypadá kóta,“ komanduje mě manžel, zatím trpělivě, na dálku.
Tak samozřejmě že NEVÍM, jak vypadá kóta. Ale taky nejsem naštěstí tak blbá, abych si nedomyslela, že nejspíš jde o ty čárky s šikmými zarážkami.
„No, to je vono,“ jásá manžel. „Tak jaký je tam číslo?“
Musím ho bohužel zklamat. „Žádný tam není.“
„To není možný. Každá kóta má číslo.“
Manžel mě trochu mate, tak se dívám do projektu znovu.
„No, nějaká čísla tady jsou….“ připouštím po chvíli.
„Čísla?? Jenom jedno tam musí bejt. Dívej se jenom na tu jednu zeď. Co je u ní napsáno?“
Trošku se mi zdá, že na manželově straně telefonu už pomaličku začíná trpělivosti ubývat. Tak znova rychle otáčím papírem tam a zpátky, ale z těch nesmyslů se prostě nedá nic vyčíst.
„Sorry, Kubi, tady je těch čísel prostě víc,“ vzdávám to, protože i synova hladinka netrpělivosti kriticky roste. Kvílení v ohrádce přechází do hrdelního řevu s hrozbou nevratné likvidace hlasivek. Já si tu zatím hraju na detektiva.
„Jak to víc čísel?!?“ nechce ale manžel hodit flintu do stavebních zákopů. „To musím fakt sednout do auta a jet se na ten výkres podívat sám, protože ty nebudeš schopná to najít sama?“ snaží se mě muž psychicky vydírat.
Tak to ne. Takové jednání nemám ráda. Stačí, že mě tu psychicky vydírá hysterická osoba v ohradě.
Prostě tady vidím čísla tři, pod nima další číslo a o kousek dál ještě nějaký úplně jinačí,“ snažím se manželovi polopaticky vysvětlit, proč mu nejsem schopná dodat žádanou informaci.
„Nekoukej se KOUSEK DÁL, koukej se na VSTUPNÍ zeď. Kolik měří TAHLE JEDNA JEDINÁ ZEĎ,“ dostávám teď už nepokrytě NASRANÉ pokyny.
„Aha, promiň,…“ snažím se nenasrat taky a znova se na ten pitomej papír mrkám.
„Tak v tom případě 4175.“

Ha! Muž je očividně překvapený. Ticho.
„Seš si jistá…jo?“ ozývá se po chvíli.
„Jo, jsem,“ odpovídám, zatímco beru chraptícího a sípajícího syna konečně do náručí. „Tak už půjdeš spinkat, zlatíčko, maminka skončila,“ konejším hysterika.
„Verun, seš tam ještě, Verun?? Jsi si FAKT jistá tím číslem?“
Ach Jo! Manžel s tou svou kótou nedá pokoj a nedá.
„Říkám 4175! Chtěl jsi vstupní zeď, ne? Tak ti to diktuju.“
Pak s manželem konečně položíme telefon.
***
O deset minut později už se synem spokojeně ležíme v posteli. Když tu najednou slyším před domem parkovat auto. Pak šramot klíčů.
Manžel si přijel osobně zkontrolovat, že jsem mu to nahlásila dobře. No to snad ne!
„Tys mi nevěřil!“ vletím do kuchyně naštvaná, že celá moje snaha byla úplně k ničemu. Dopáleně se vedle něj rozkročím. „Že jsem to měla dobře, že jo?!“ chci slyšet odpověď.
Manžel je celý od hlíny a prachu, ale to mu stejně nebránilo sednout do auta a z té stavby přijet.

Podívá se na mě a jenom špitne:„Měla“

Můj pocit vítězství se ale nestihne vůbec rozvinout. Protože sotva se chci nadechnout k ironické poznámce, manžel se znova zadívá do těch svých čísel a pak povídá: „To ale bohužel znamená, že bagr, co nám minulý týden hloubil základy, vykopal tu díru o metr vedle…“

Spolek nadsencu pro rekonstrukce zakopovych bitev prvni svetove valky. Foto: Sláma v botách

Spolek nadšenců pro rekonstrukce zákopových bitev první svetové války si o víkendu vybral právě náš pozemek! Foto: Sláma v botách

Spolek nadsencu pro rekonstrukce zakopovych bitev prvni svetove valky. Foto: Sláma v botách

Tchán se připravuje na klidný důchod. Foto: Sláma v botách

 

*****

Jak už víte, předloni na podzim jsme se s mužem stali majiteli jednoho starého domu s ještě starší stodolou (články ZDE a ZDE). Když se podařilo opravit okapy a střechu, stodola přes zimu ani nespadla. Zato dům jsme dali zbourat dobrovolně. Nesplňoval představy a neměl ani historickou hodnotu, pro niž bychom z nich slevili. A tak jsme se doposud místo stavění věnovali hlavně bourání a z majitelů domu se stali majiteli stavební sutě.
Letos si ale snad konečně vylepšíme skóre.

Foto: Sláma v botách

A teď ti ukážu, dcero, zemědělství v řádu otrokářstkém. Foto: Sláma v botách

V neděli večer mi manžel hlásí, že akce základy je u konce. „A co ta díra?“ ptám se opatrně. „Vyřešeno,“ uklidňuje mě muž naštěstí. „Akorát krumpáč nechci nějaký čas ani vidět,“ ulevuje si.

Ráda bych mu se stavbou nějak pomohla, ale nevím proč mě k tomu s tchánem vůbec nechtěj pustit.

Tak si alespoň slibuju, že se tohle léto zužitečním jinak.

Po loňské (po)porodní pauze si konečně vezmu pořádně na starost zahradu!

Foto: Sláma v botách

Taky se tomu říká posilovna v přírodě. Foto: Sláma v botách

Záhon ve tvaru srdce. Foto: Sláma v botách

Někdo má klíčové dírky, někdo spirály, my máme bylinkové záhony ve tvaru srdce.  Na čí přání asi vznikly?  Foto: Sláma v botách

 

(pokračování zase příště)

Ať mi rostou!©

 

Jak pěstovat MEDVĚDÍ ČESNEK ze sazenice (moje zkušenost)

Napište komentář

Před týdnem jsem dostala tuhle otázku od kamarádky a jen jsem mávla rukou: Na sazenice se vykašli, zbytečně vyhodíš peníze, neuchytí se. Dnes jsem ale na zahradě zjistila, že ty moje loňské vyhozené peníze… nebyly až tak zbytečné. Medvědí česnek mi roste. Jak jsem to dokázala?

BŘEZEN 2016

Pořizuji si na zahradu luxus v podobě dvou sazenic medvědího česneku, kus za 49 Kč. Jednu sázím do sušší, slunnější části zahrady k bylinkám. Druhá sazenice jde pod severní svah k potůčku, do stínu vrzrostlých vrb. Už po dvou týdnech je jasné, které stanoviště je pro medvědí česnek lepší.

To vlhčí a zastíněné u potůčku. Vysušenou, žlutou, přichcíplou sazenici od bylinek tedy fofrem stěhuji taky k potoku a obě důkladně zamulčuji, ať co nejvíc drží vláhu. Přijde parné léto a já nemám možnost jezdit pravidelně zalévat.

Sazenice medvědího česneku z farmářského obchodu za 49 Kč. Pro mě celkem luxus... Foto: Sláma v botách

Sazenice medvědího česneku z farmářského obchodu za 49 Kč. Pro mě celkem luxus… Foto: Sláma v botách

KVĚTEN 2016

Sazenicím se na stinném, vlhčím stanovišti daří. Do sousedství k nim přibývají dýně (což není ideální, ale lepší jsem to nevymyslela.) Jenže pak nastupuje manžel a v zápalu velkolepých příprav půdy na setí trávy mi obě sazenice rozseká zahradním traktůrkem. A je po dvakrát 49 korunách. Jedna sazenice to vzdává, druhá po zbytek léta živoří až nakonec taky doživoří.

Ty dopadly, co? Foto: Sláma v botách

Ty dopadly, co? Foto: Sláma v botách

Ke zdecimovaným medvědím česnekům přisazujeme dýně. Foto: Sláma v botách

Ke zdecimovaným medvědím česnekům přisazujeme dýně. Časem torza česnekových sazenic šlahouny dýní úplně překryjí. Foto: Sláma v botách

LÉTO 2016

Chodím oplakávat to, co ze sazenice (už jen jedné) zbylo, zalévám torzo, kdykoliv můžu, prosím ho, ať se vzpamatuje.

Nevzpamatuje. Prázdné místo po medvědích česnecích rychle překrývají šlahouny dýní a brzy tu rostou i kopřivy a sladké lupení. Sbohem, můj česnekový sne.

BŘEZEN 2017

Jdu k potoku pro vodu na zalévání, když tu… KDYŽ… mezi listy sladkého lupenu a prvními kopřivami vidím NÁDHERNĚ ROZROSTLÉ MEDVĚDÍ ČESNEKY. 

Znovu si tedy opakuji úvodní otázku tohoto článku: jak jsem to dokázala?

1. STÍN A VLHKO

Našla jsem dobré stanoviště. Vybírejte místa pod stromy nebo v dolících, kde se drží voda. Půdy kypré a bohaté na živiny (ale přímo nehnojte.) Prý medvědí česnek zvládne i slunné stanoviště, ale jedině s každodenní zálivkou. Nevím, no, mně na slunci okamžitě žloutl.

2. MULČ

Zaházela jsem sazenice spadanými větvičkami a listy z vrb, pod nimiž rostl. Lépe si pak držely vláhu. Mulčování obecně svědčí všem sazenicím. Radí devět z deseti permakulturistů. 🙂

3. VYSEMENIL SE

Nemám jinou odpověď na otázku, jak to, že mrtvé rostliny zase obživly. Medvědí česnek mi před devastací traktorem kvetl a jeho schopnost množit se samovýsevem semínek nelze podceňovat. Tvrdí to alespoň autor blogu věnovaného přímo medvědímu česneku cesnekmedvedi.blog.cz„Nechávám česnek medvědí na záhonech samovolně vysévat a jsem často překvapen, jak daleko od záhonů se pak po letech rostlinky objeví… Snad to mají na svědomí mravenci, protože jak jinak vysvětlit, že se česnek medvědí objeví třeba ve vzdálenosti 6 m od záhonů s mateřskými rostlinami.“

4. ALE JDE TO (LÍP) I BEZ SAZENIC

Když jsem kamarádce radila, ať se na sazenice vykašle, neměla jsem to jen ze své hlavy. I mnohem zkušenější pěstitelé, včetně autora česnekomedvědího blogu (viz výše), doporučují pěstovat medvědí česnek raději z cibulek, které se vysazují od konce léta po celý podzim. Lépe se ujímají než sazenice na jaře. A je to i levnější. 

****

A na co je medvědí česnek vlastně dobrý?

  • zásobuje tělo po zimě céčkem, obsahuje i dost jódu nebo látek, které upravují hladinu cukru v krvi.
  • dle Marie Treben a její knížky Zdraví z boží lékárny je to ideální pomocník pro jarní očistu krve i pro očistu jater. Moderně se tomu dneska říká DETOX.
  • dle Janči a Zentricha jde také o přírodní antibiotikum, silný protihnilobný prostředek a mírné projímadlo. Prý také pomáhá snižovat krevní tlak a prokrvovat tělo.
  • a dle SLÁMY V BOTÁCH je medvědí česnek hlavně moc dobrej! Jídlům dá totiž česnekovej říz a šťavnatou barvu a přiznám se, že o to mi při jeho dlabání jde nakonec ze všeho nejvíc.

****

Měla jsem včera druhé Vánoce, když jsem zjistila, že se mi medvědí česnek nakonec přece jen na zahradě zabydlel. Snad se zase rozsemení. Akorát se mu od loňska významně změnily životní podmínky.

  • Vrby jsme letos radikálně ořezali, takže stanoviště se prosvětlilo. Než stromy znovu obrazí, chvíli to potrvá. O to víc budu muset česnek mulčovat a zalévat.
  • Zato ale bude mít víc prostoru k vysemenění. Žádné dýně k němu letos nepřijdou. Nedaleko porostou pouze topinambury. A ta manželova tráva. 🙂

Ať se vám jeho pěstování daří! A…

Ať mi rostou!©

JARO V OKNĚ! Přípravy na Velikonoce a ptáčci z kolíčků na prádlo

2 komentáře

Vůbec jsem to neplánovala, ale jarní slunce je holt mocný doping. A tak jsem i já, královna špinavých oken, pro letos udělala výjimku a vydrbala v baráku hned celá 2 okna. Z patnácti. Když mi elán vydrží, zbylá vezmu za pět let. 🙂

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nicméně… něco na těch umytých oknech přece jen je. Rozdíl v množství světla v místnosti je nepřehlédnutelný, což je po zimních dnech moc fajn.

A tak mi to nedalo a ještě než okna stihla uschnout, začala jsem blbnout s jarní výzdobou. Nic velkolepého, není čas ani ta správná nálada, bohužel. Ale v týdnu jsme s dcerou byly u nás ve městě v knihovně, kde to vždycky mají tematicky vyzdobené, a přinesly jsme si domů inspiraci na jednoduché ptáčky z kolíčků. Byla to otázka pár pomůcek a minut, výsledek je něžný, až dojemný, dcera nadšená, já taky spokojená. Vyšperkovat by se ptáčkové samozřejmě dali mnohem víc, ale když já prostě letos ten čas, tu náladu…

Cestou od řeky jsme si přitáhly domů ještě napučené větve zlatého deště, vrby a dalších a nakonec jsem do jarní výzdoby oken zakomponovala i chňapky, které mi manžel před časem přivezl z cest. Věřte, nebo ne, ale srdíčka s nápisem „Verunce z lásky“ a „Sláma v Botách“ jsou ručně vyráběným dárkem z Francie. 🙂 

Foto: Sláma v botách

Potřeby: Barevné papíry, kancelářská děrovačka, kolíčky na prádlo, lepidlo, fixka, nůžky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ptáčkové z kolíčků. Neserou na chodníky a neoždibujou sazenice, doporučuji do každé rodiny.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Pochlubte se mi taky svou jarní výzdobou, ať mám inspiraci a třeba konečně vydoluju tu správnou náladu.

Fotky mi můžete sdílet třeba na Facebooku

 

Ať mi (nám) rostou!©

Pesto z naklíčené pražené slunečnice se sušenými rajčaty

7 komentářů
Tenhle recept je hnedle hotový, jenom nesmíte počítat ty čtyři dny strávené klíčením slunečnice. 🙂 No jo, ale na dobré věci se vyplatí si počkat! 
Foto: Sláma v botách

Ano, chléb je okousaný. To dlouhé focení se nedalo vydržet. Foto: Sláma v botách

 

Zakládám v našem městě Semínkovnu (více o semínkovnách ZDE) a rozhodla jsem se, že pro slavnostní zahájení připravím občerstvení s tématikou semínek. Klíčení se nabízelo. Protože jsem ale pozvala i pár vážených představitelů našeho města (a taky tchána s Ópou), musím se připravit i na variantu, že ne všichni hosté budou mít náladu „chroupat nějaké zelené zrní“.

Proto jsem si vzpomněla na pražená slunečnicová semínka. V rámci žánru semena a dobroty z nich je považuji za chuťový mainstream. Restovat KLÍČENOU slunečnici jsem sice ještě nikdy nezkoušela, ale něco mi říkalo, že to bude dobré. JE!

Po troše experimentování, ladění chuti a ochutnávání tu máme…

Pesto z pražené naklíčené slunečnice se sušenými rajčaty, bylinkami a žervé

Varianta veganská: žervé vyměňte za tofu a přidejte o kapku víc oleje

Je to neskutečně jarní, plné vitamínů a života. A pokud byste tam toho života snad chtěli mít ještě o vitamín víc, tak slunečnici nepražte. I tuhle variantu jsem zkusila… a mlaskla jsem si.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

*****************

Připravte si:

  • 150 g slunečnicových semínek vyloupaných
  • 50 – 100 g sušených rajčat, nakládaných v oleji (ideálně naložených i s česnekem, rozmarýnem či jinak dochucených)
  • žervé (kozí, kravské, jak kdo rád)
  • bylinky lichořeřišnice a řeřicha (vřele doporučuji celoročně pěstovat na okně v květináči: viz TOHLE MOJE VIDEO) – mají ředkvičkově pikantní říz, což se ke slunečnicovému pestu extra hodí. Nemáte-li, říz dodá i syrový česnek, jen zelená složka a následná dechová jemnost se z pesta ztratí.
  • pár lžic panenského slunečnicového oleje
  • sůl

Jdeme na to pesto:

1. Semínka nakličte. V nakličovací misce nebo jen obyčejně na talíři. Proplachujte semínka v sítku studenou vodou, aby byla stále mokrá, dvakrát denně je minimum, a pokaždé omyjte i nakličovací nádobu. Obojí důkladně. Poté v ní nechte mokrá semínka stát. Musí být stále vlhká, ale neplavat. Kdo nebude proplachovat, tomu semínka zplesniví, fakt bacha na to! Klíčení trvá zhruba 4 dny.

Foto: Sláma v botách

Klíčila jsem na obyč talíři. Ale neustále proplachujte semínka i talíř. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Po čtyřech dnech už vidíme cca centimetrové klíčky. Šlo by pokračovat i na větší dýlku „ocásků“, ale mně stačilo. Foto: Sláma v botách

2. Pražíme. Naklíčená semínka nasucho restujte se solí v kastrolku. Stále míchejte, čím budou sušší a opraženější, tím víc se chytají ke dnu kastrolu… tak nepřipálit. Jakmile se začne linout typická vůně pražené slunečnice, sundavejte z plotny.

Foto: Sláma v botách

Nemám ráda teflon, raději nerez. Foto: Sláma v botách

3. Mixování a ochucování. Semínka přendejte do mixéru, přidejte sušená rajčata i s troškou olejového nálevu (plave-li v něm i nakládaný česnek, taky s ním šup do pesta), žervé, bylinky a pár lžic kvalitního slunečničáku. A mixujeme.

Foto: Sláma v botách

Chyba, že jsem si loni žádná rajčata nenasušila. Letos to snad napravím, abych nebyla odkázaná na tahle, jinak fantastická rajčata z naší farmářské prodejny. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nejprve mixuji bez bylinek a žervé. Jenže chuťově to není ono, takže… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Na řadu přichází Kozí žervé z Farmy Létající koza. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Naše políčko: lichořeřišnice, cibulka, řeřicha, polníček, rozmarýn. Pořád to přibývá. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A bylinky se stěhují z okna do jídla. Foto: Sláma v botách

 

 

4. Dochucujem, finále. Případně ještě dosolte, dopepřete, doobylinkujte, lžíci toho (olej) a lžíci onoho (žervé)… jak kdo rád ostré, mastné, pikantní. A máme to tu…

  • mažeme na pečivo
  • jíme s těstovinami

Skladujeme ne moc dlouho v lednici, ideálně svrchu zalité olejem pro delší trvanlivost.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Na semínkové slavnosti budu pesto podávat se svým domácím jednozrnkovým chlebem (víc o něm ZDE a ZDE). Jak chutnalo širším masám, nafotím a poreferuji.

I vám dobrou chuť. 

A… mně, víte co…

Ať mi rostou!©

Jak jsme testovali fotoobrazy od Pixers (a zase bylo veselo…)

4 komentáře

Můj muž rád a hezky fotí. To ale není výhoda, to je nemoc.

Když jsme se nedávno stěhovali, zjistila jsem, kolik vlastně máme doma (zbytečných) věcí. (článek 9 LIDÍ POD STŘECHOU. O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů) Celou speciální kategorii tvoří fotovýstroj mého muže. Lásku k fotkám ten nebožák bohužel podědil po tátovi, a ten zas po svém otci… Fajn, máme díky tomu krásné fotky dětí. My ale díky tomu máme ještě mnohem víc. Krásné fotky zmrzlých louží, olysalých opukových zdí, zvlněných polí, prázdných chmelnic, břehů řeky v zimě a dalších motivů, kterým nelze odolat.

Plný rozměr této rodinné záliby jsem pochopila, když jsme nedávno vyklízela skříně v manželově studentském pokoji. Uvnitř byla fotoalba, o nichž jsem snad nechtěla vědět. Ne, žádná erotika. Kéž by! Celé jedno album bylo plné černobílých velkoformátových uměleckých fotek…. kachen.

„Kachny? Proč sis fotil a dával vytisknout padesát stejných fotek ptáků?“ konfrontovala jsem muže s jeho mladickou nerozvážností. On si ale i dnes – po těch letech – stál za svou.

„To nejsou stejný fotky. Všimni si, že každý záběr je  trochu jiný. A vůbec tam nejde o kachny, ale o zachycení nálady, o atmosféru… o… “ Měřím si svého muže s čím dál větším zájmem. O zachycení atmosféry a smyslu pro náladu mi tu vyprání někdo, kdo dodnes neprojevil zájem vytisknout byť jedinou fotku z naší svatby PŘED PĚTI LETY!

Zato má skříň plnou negativů a fotek již zmiňovaných chmelnic a ledových louží, studii oprýskaných omítek či série fotek na téma „kůra stromů“, „procházka u Ohře“, „mraky“. Navzdory precizní kompoziční vyváženosti a překvapivým detailům těchto veleděl mě při jejich prohlížení napadá jediné: ALE KLOUDNOU RODINNOU FOTKU NEMÁME ANI JEDNU.

Proto když mi přijde nečekaná nabídka od firmy Pixers, jestli by Sláma v botách nechtěla vyzkoušet některou z jejich fotoslužeb výměnnou za recenzi, mám v tom okamžitě jasno! Chtěla. A nechám si natisknout svatební fotku v nadživotní velikosti.

Moje kamarádka Katka (také „ráda a hezky fotí“ – upřímně soucítím s jejím mužem) má pravdu: domov dělají obrazy. My domov sice teprve budujeme, ale to neznamená, že o dominantě budoucího obývacího pokoje nemůžeme rozhodnout už teď. Budu na náš rodinný krb dohlížet z plátna o velikosti 100 na 180 cm (v podstatě moje aktuální proporce), v těch bílých šatech s květinou, navždy mladá a krásná. Píšu do Pixers, že nabídku přijímám a že mám zájem o fotoobraz. Naše svatební foto se dočká důstojné podoby po všem tom čekání.

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Reprezentativní fotky z naší svatby přímo volají po důstojné realizaci. Foto: Linda Hušková

 

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Já vždycky byla nejfotogeničtější žena pod sluncem. Foto: Linda Hušková

Na rodinné radě však nápad nečekaně narazí.

Cože?“ dostává manžel okamžitě záchvat smíchu. „Proč bych měl něco takového doma chtít?“ směje se, až mě to skoro uráží.

„Co je tu k smíchu?“ dám mu prostor mě úplně nenaštvat. „Chlapi si odjakživa lepí na zdi plakáty ženských.“

„No tak když myslíš… že bude na co koukat…,“ zaslechnu něco tak drzého, že začínám vidět rudě. To, že právě procházím lehkým fyzickým úpadkem, ještě neznamená, že se o tom může začít nahlas mluvit!

Radši obývák opustím, dokud ještě nejsem úplně vytočená. Co by si asi tak nechal vytisknout on? Další kachny?

V Pixers nabízejí tisíce jejich motivů, z nichž si můžete nechat obraz nebo fototapetu vyrobit. Pro kavárnu, kancelář, obchod… určitě ideální. Nebo pro někoho, kdo nemá vlastní kvalitní fotografie. Já ale žiju s chlapem, kterému se všude válej objektivy, obrok si kupuje nový foťák a svého času neřešil nic jiného, než jestli se digitální fotografie někdy vyrovná klasice. Žiju s fotomagorem, který to má navíc dědičné. Stejný fotoarchiv eviduje u sebe v kamrlíku i jeho otce. Takže odmítám připustit, že bychom mezi těmi miliardami fotek, které ti dva už nafotili, nevybrali něco krásného, co se převedené na plátno stane ozdobou právě a jenom našeho (budoucího) domova. Rovnou ale říkám, že louže a kachny nechci!

****

Po čtrnácti dnech rozmýšlení mě konečně osvítí MYŠLENKA. Na jedno manželovo oblíbené téma jsem málem zapomněla.

Rád fotí naše kopce. Říká jim české Toskánsko a něco na tom bude. Neznám nikoho, koho by ty kopečky přinejmenším nezaujaly. My se jimi vyloženě kocháme, v české krajině jsou neopakovatelné a překvapivé. Ano, řeč je o Českém středohoří. Výhled na něj máme i z  našeho pozemku. Teď jenom vybrat tu jednu nejkrásnější fotku, která naši rodnou krajinu vystihne. Tajemnost, fantasknost, snovost i trochu drama, to jsou ty správné přívlastky.

Tak kterou vybrat? Třeba tenhle kopec Bořeň v Českém Středohoří? Foto: Sláma v botách

Tak kterou vybrat? Třeba tuhle fotku vrchu Bořeň v Českém středohoří? Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Nebo tohle svítáníčko… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Můj nejvíc kopec, který máme hned za humny. Foto: archiv Sláma v botách

 

Do hry ale vstupuje víc proměnných – kromě motivu musíme vybrat i ideální velikost a  materiál, na který necháme fotku natisknou. Může jít o fotoobraz na plátno, ale i tisk na sklo, PVC či dibond. Jak to bude vypadat, si neumím ani podle popisu na pixers.cz stoprocentně představit. Já se však pocitově kloním k tomu nejklasičtějšímu, k plátnu. Statkářce přece nemůže v obýváku viset dibond, když navíc ani neví, co to je…

Takže rozhodnuto, já a moji dva dvorní fotografové se konečně umělecky shodujeme. Objednávka na dva fotoobrazy na plátno míří do Pixers.

Přesně za týden dorazí obří plochá bedna. S ní chvíle napětí.

Bude fotka z monitoru vypadat stejně přitažlivě i na obřím plátně? Nebude to plátno až moc obří? A neměli jsme přece jen zvolit ten „dibond“? 🙂

Nehodlám si na blogu nic cucat z prstu, prostě naši reakci natočím a lidi, vy si sami udělejte obrázek,  rozhodnu se nakonec alibisticky.

Takže POZOR:

 

Foto: archiv Sláma v botách

Jak to dopadlo? Mrkněte na video. Foto: archiv Sláma v botách

3minutové VIDEO Z ROZBALOVÁNÍ FOTOOBRAZŮ K VIDĚNÍ NA YOUTUBE NA KANÁLU OPRAVDOVÝ ŽIVOT – RAČTE SI ROZKLIKNOUT.

A JE TO EKO?

Tuhle otázku nemůžu na tomhle blogu nechat stranou.

  • Pixers slibuje „ekologický výrobek“ v tom smyslu, že jsou použity zdravotně nezávadné barvy, které současně něco vydrží. Abyste obraz po pár letech nevyhazovali.  Posoudit tuto informaci mohu pouze v té míře, že obraz nijak nesmrdí, necítím z něho žádnou chemii, ani když strčím nos přímo na plátno. Jak barvy drží, vám tu ale napíšu až za deset let.
  • Obraz byl pečlivě zabalen, aby nedošlo k poškození, na druhou stranu to množství odpadu moc ekologické není. Nic lepšího než bublinková fólie mě ale taky nenapadá… Slibuji, že ji zodpovědně upcyklujeme s dcerou při nějakém našem tvoření.
  • Plátno bylo dobrá volba. Bála jsem se zrnitosti fotky – zbytečně. Fotka na plátnu vypadá dobře právě v kombinaci s krajinou. Muž tvrdí, že na obličeje by možná byly lepší ty hladší materiály. Nevím, já bych stejně furt fandila plátnu. Holt eko duše…
Foto: archiv Sláma v botách

Naši noví domácí mazlíčci. Aneb plátna 40 x 60 cm a 70 x 100 cm. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Na výšku měří dohromady stejně jako naše čtyřletá dcera. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Detail zarámování. Nemalá část motivu skončila v oblasti „za obrazem“. Foto: archiv Sláma v botách

*****

CO SE ALE NESTALO…

Akorát když jsem začala psát tenhle článek, u PIXERS DOŠLO KE ZMĚNÁM. Překopali webovky i nabídku. A možnost objednat si fotoobraz dle vlastního motivu už tu najednou není! Proč, ptám se manažerky, s níž jsem komunikovala.

Její odpověď cituji:

„Šlo sice o jednu z nejoblíbenějších služeb,  ale také bohužel o nejproblémovější, co se týče připomínek. Lidé často posílali nekvalitní podklady a pak byli z realizace zklamaní.“

Hmmm, nekvalitní podklady, připomínky, zklamání… Dívám se na ty krásné obrazy před sebou, rozhodně jim nemám co vytknout…

A tak přece jen, konečně, po těch letech se mi vyplatilo mít po boku zkušeného, nadšeného, na kachnách vytrénovaného fotografa. 🙂

 

Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi visí! Foto: archiv Sláma v botách

Děkuji Pixers za možnost vyzkoušet jejich službu a doufám, že se podaří lépe vyřešit „technické zabezpečení“, aby se tisk vlastních fotek mohl zase objevit v nabídce. Protože není nad to, když domov krášlí něco vašemu srdci skutečně blízkého…

 Ať mi rostou!©