Kam si to mám strčit aneb Bitva o trávník!

11 komentářů
Foto: Sláma v botách

Už je to zase v plném proudu. Jaro myslím. Nejvyšší čas zjistit, kde skončily pracovní rukavice a jestli lněnou sukni, kterou nosím na zahradu, neprožrali přes zimu moli.

Zatímco manžel stavěl náš statek i přes zimu, já měla od zahrady oraz a doslova jsem chladné měsíce prochrápala. Chodila jsem spát v devět s dětmi, a když se povedlo, přivstala jsem si v pět. Když se nepovedlo (většina případů), nevstala jsem ani v půl osmé. Divím se, že mi při tom zimním spánku, který jsem provozovala, nenarostla srst a drápy. Teda, že mi nenarostly drápy. Srst i docela narostla.

Ale tělo čerstvé šestatřicítky už holt nevydrží to, co vydrželo před dětmi, a prostě zavelelo: Zpomal, neponocuj, respektuj, že je v noci tma, a spi. A jelikož jsem se k něčemu podobnému zavázala i ve svém loňském desateru spokojené biomanželky, holt se ze mě stala hybernující medvědice. (Teď aspoň víte, proč tu Slámu v botách 2 furt nemám dopsanou.)

Naštěstí s příchodem jara se situace změnila. Nejenom příroda, ale i já jsem se probudila.

Sukně visí na háčku v šatně, kde jsem ji loni zanechala, a je celá. Rukavice už mám taky nachystané v zahradnickém košíku. Můžu vyrazit na záhony a těšit se, jak se to všechno na zahradě letos vydaří. Protože proč by nemělo?

  • Mám načteno a přesně naplánováno, kde co poroste.
  • V záhonech je zaorané dřevěné uhlí, vápno a dřevní popel.
  • Kompost je přestěhovaný na lepší místo v koutě zahrady.
  • Záhony zamulčované dřevní štěpkou.
  • Dvě bílé textilie nataženy.
  • Semínka z loňské sklizně roztříděna a sadba brambor už taky klíčí ve sklepě.
  • A jen tak mimochodem, mám založené opět dva nové záhony, protože i toto jaro se dostavil pocit, že bych zvládla obhospodařit půlku planety a pro pár metrů zahrady, co mi je k dispozici, je mého talentu škoda.

Má-li mě i letos trápit sucho, dřepčíci, plísně a plevel, jsem připravená včas zasáhnout několika preventivními opatřeními vyčtenými z perma-knih. Letos se prostě NEMŮŽE STÁT, že bych ZASE v potu tváře vyprošťovala cibuli z obležení lebedy, o zelí se dělila se žravými housenkami, sklízela papriky s nekrózou a brokolice nesklízela vůbec, protože úrodu zdecimují přemnožení hmyzáci z řepkových polí. Mám na vše vypracované krizové plány a několik záložních variant.

Chcete-li tleskat, můžete.

Mám zamulčováno, první sazenice pod bílou textilií a nějakou dešťovku v sudech. To pude. Foto: Sláma v botách

No, a proto je tedy dost nefér, že se mi na zahradě teď děje ZROVNA TO, co se mi děje! Protože na to, CO SE MI DĚJE, jsem ale připravená nebyla!

Od začátku sezony je zkrátka pár věcí úplně na levačku…

Kdo si to odnese, teda… odnosí?

Jaro přišlo letos zase nějak rychle. Už v únoru jsem naběhla na zahradu s tím, že si u nově opravené opukové zídky před naším stavením založím finální bylinkovou spirálu. Nebo teda spíš takový bylinkový půlkruh. Po zhodnocení daného prostoru došel muž k závěru, že spirála by v našem případě nebyla praktická a radši u zídky za domem zbudujeme vyvýšený, lehce svažitý půlkruhový záhon, který v horní části volně splyne s okolní zahradou. Nebyl by to zkrátka můj architekt, aby zase nevymýšlel nějaké extrabuřty.

Ale v pohodě, s návrhem jsem spokojená. Horší je, že to místo, kde chci záhon zbudovat, a kde jsem už loni pár bylinek pěstovala, je momentálně zaházené tunou opukového kamení, které tu na podzim skončilo v zápalu stavby, protože pro něj rychle nebylo vhodnější místo.

Kdo mi sebral blatníky? Teda.. zaházel záhon těmihle šutry?!? Foto: Sláma v botách

„Co s tím budeme dělat?“ nadhazuju jen tak mimochodem, protože samozřejmě předpokládám, že kameny z mého bylinkového ráje odnosí ten, kdo je sem nanosil.

Ale muž mě suše odbyde, že jestli tady chci nějaký záhon, tak si ty šutry mám odtahat sama. „Támhle je kolečko a převoz je třeba na tu horní hromadu,“ ukáže pan manžel směrem k plotu a dodá, že na té horní hromadě šutry do budoucna taky nemůžou zůstat, ale to se bude řešit zase za rok.

Aha, pomyslím si. Ono se to bude řešit... doufám že ne stejně, jako se to má vyřešit teď.

Většinou se mnou manžel nakládá humánně. Těžké práce na pozemku jsem až na výjimky ušetřena. Tak nevím, co teď blbne! Pak ho ale zaslechnu vyřizovat nervozní hovor s tátou o nějakých polystyrenech v koupelně, které u zdi nesedí. A vzpomenu si, že tyhle polystyreny pokládá na stavbě už od zimy, kdy v baráku bylo nad nulou (a já si doma v teplíčku hybernovala). A teda spolknu všechny reklamace a jdu si pokorně pro to kolečko.

Přeskládám tunu šutrů z místa, kam nepatří, na jiné místo, kam nepatří a odkud se zase budou odnášet dál. Ale zažila jsem už na zahradě i zbytečněji strávený čas, tak s chutí do toho. Tady bude alespoň nějaký výsledek, konkrétně patnáct uvolněných metrů čtverečních pro mé drahé bylinky.

Muž se mnou většinou nakládá humánně. Tak co teď blbne? Foto: Sláma v botách

Konečně je nebudu muset pěstovat v květináčích v bytě nebo je rok co rok přerývat a stěhovat po zahradě podle toho, kde zrovna řádí bagr.
Loni na podzim jsem přišla o řimbaby, meduňky, černuchy a divizny – v jediné hodince, kdy na zahradě řádil „bobik“ a při finálním terasování pozemku ty živé bytosti rozjezdil na kaši! Ano, manžel mě varoval, ať si zatím nikde žádné záhony natrvalo nezakládám. Jenže vy byste to vydrželi, když máte konečně pro sebe kus vlastní země?

Muž říkal, nic tam nesej. Ale vy byste to vydrželi, když máte konečně vlastní pozemek? Foto: Sláma v botách.

Zasypání tunou kamení bylo snad poslední příkoří, které moje cestovatelky postihlo. Teď je tu konečně nová éra. Finální bylinkový záhon se začíná rýsovat a holky moje parapetový se budou moct nastěhovat.

No jo, ale vejdou se mi tam všechny vůbec?!

Ještě že jsem se v zimě tak dobře vyspala a jsem plná síly. 🙂 Foto: Sláma v botách


Královna pseudoproblémů

To, co ještě v únoru vypadalo jako dostatečně velká plocha pro bylinkový záhon, mi velmi rychle přestává stačit, když v dubnu začínám do půlkruhu stěhovat nájemníky. Protože to máte:

meduňka a máta (máty několik druhů)

heřmánek, měsíček, kopr

řimbaba, levandule, černucha

agastache anýzová, citronová tráva

yzop, tymián, mateřídouška

rozmarýna, saturejka, smil

oregano, majoránka, petrželka

lichořeřišnice, divizna

libeček, pažitka a cibule zimní (ošlejch).

A ještě se tam někam musí vejít papriky, protože lepší flek než u vyhřívané opukové zídky (s vyvápněnou půdou) jsem jim na zahradě nevymyslela. A taky pár stáleplodících jahod pro děti, ať je mají při ruce. A nechtěla jsem náhodou někam sem zasadit i batáty, ha? Taky potřebujou mimořádné teplíčko a mohly by být skvělým „živým mulčem“, než se bylinky víc rozrostou!

Kam já všechna ta miminka nastěhuju?! Foto: Sláma v botách

Sednu si bezradně na zídku u nového záhonku a snažím se to nějak líp vykoukat. Protože myšlenka, že můj finální bylinný záhon – ten, na kterých pět let čekám! – nesplňuje všechna kritéria, nepojme všechny rostliny a už od začátku s ním nebudu spokojená, mě dost děsí. Jenom si tak pro sebe pípnu, že to je v háji. Ale muž, který furt neví, co má dělat s těmi polystyreny, mě zaslechne a hned spustí, že to snad není pravda, že už si zase vymejšlím a kňourám kvůli hovadinám. (viz minulý článek Stavíme statek, ale ne rodový. Děláme dobře?

„Neee, to si špatně vykládáš,“ snažím se zastavit vlnu hněvu, která se na mě sesílá. Ale upřímně řečeno, ty bylinky se opravdu na záhon nevejdou, čili ten záhon JE špatně. Obláček štěstí nad mou hlavou, se kterým jsem na zahradu přijížděla, je už minulostí a nejhorší na tom je, že manžel to na mě vidí.

„Nekomentuju to,“ štěkne směrem ke mně a zaleze do baráku, aby se nemusel dívat na tom, jak si zase vymýšlím pseudoproblémy.

Takový krásný záhon jsem si založila. Až na to, že je malý! Foto: Sláma v botách

Popelka od hlíny

Posadím se na tu novou opukovou zídku u záhonku a trošku se zastydím. Je fakt, že s táním ledovců nebo hladomorem v Africe si moje starosti nezadají. Jenže to ani ty manželový a taky kolem nich kolikrát dělá humbuk. No ano. Já jsem přece právem zklamaná, že nemohu rozšířit svůj výrobní závod na bylinné tinktury. Mám podnikavého ducha, ale potenciální záhony plné hromad s opukou nebo oseté trávníkem, což je taky manželova iniciativa. (Pěkně blbá, ale bojím se to říct nahlas, abych „nekňourala“.)

Je mi ale naprosto jasné, že muži připadají moje starosti malicherné. ON totiž na rozdíl ode mě staví TEN velkej dům, řídí TU stavbu za milion, na jeho bedrech leží TA zodpovědnost a každé JEHO uprdnutí může znamenat osudovou finanční ztrátu a zpackání našeho velkého snu.

A zatím já co? Já se jenom popelím v hlíně, smolím něco s nějakými semínky a chodím ho otravovat kvůli jedlému bejlí.

Samozřejmě že přesně takhle to pan manžel – co pan manžel, VŠICHNI – cítí! Veronika si jezdí hrát na zahrádku, zatímco tady vzniká STAVBA.

A teda pardon, abych muži nekřivdila, vzniká tu i ZAHRADA. Jenže z mužova pohledu, i o tu se stará hlavně on, protože mě zajímá jenom těch pár zelinářských řádků. Bez jeho zásahů by byla zahrada neprostupně zarostlá, jako když jsme pozemek koupili, a kdyby ji pravidelně neklestil, tak se v mžiku promění zase zpátky v džungli. Divočině je třeba čelit systematickými zásahy, konceptem a technikou – čili něčím, co mně nic neříká. Z tohohle pohledu já a moje záhony jenom překážíme. Nasáčkovala jsem se se svou zeleninou přesně doprostřed zahrady, zabírám z ní nejlepší flek a sveřepě pěstuju za všech podmínek, i když muž by nejradši i tuto část zahrady nejprve uchopil nějak koncepčně, pořádně, promyšleně… A proto se mi přes záhony tu a tam převalí bobik a vyplení vše, co tam bylo zaseto, ale to už je součást KONCEPČNÍHO ŘEŠENÍ.

Škoda jen, že ten slavný koncept vidíme s mužem každý jinak. Rozdíl spočívá hlavně v tom, že když se rozhlédneme po naší zahradě, tak:

  • JÁ hned uvažuju, kam by se ještě dalo vysadit něco jedlého nebo okrasného, zatímco ON uvažuje, jak vyřešit příjezdovou cestu ke stodole a kam postavíme trampolínu a pingpongový stůl.
  • Zatímco JÁ se snažím zakomponovat svou zeleninu a kytky do divočiny, která na pozemku vládne, ON se snaží tu divočinu spolu s mou zeleninou odeslal do patřičných mezí.
  • JÁ se bojím, aby pak zahrada pořád připomínala kus volné přírody, ON se bojí, jestli ta volná příroda vůbec někdy začne připomínat zahradu.
  • A každopádně CHCE kus dokonale rovného, sečeného trávníku. Zatímco já mu přesně na ten flek zasadila rybízy a jostu.
Než muž stihl tuhle část zahrady nějak systematicky pojednat, pojednala jsem ji já po svém – všude jsem něco zasela. Foto: Sláma v botách

Travička zelená, manželovo potěšení

„Tak co, už si se uklidnila?“ vystrčí ten, na kterého právě myslím, hlavu ze dveří a z tónu hlasu je patrné, že se chce usmířit. Nejspíš už vyřešil ten svůj problém. To mu gratuluju. Bohužel já svůj problém nevyřešila ani trochu a už zase mě leda se.e, že sice máme tak obrovskej pozemek, ale když si chci zasadit pár bylinek navíc, tak nemůžu, protože:

  • nahoře u plotu je ta hromada
  • taky tam bude stát ten altán
  • dole u potoka je ten trávník
  • a vzádu za sklípkem se nejdřív musí zpevnit cesta, takže tam ještě bude jezdit bobik.

„Neuklidnila. K čemu potřebuješ tolik trávníku?“ obořím se na něj bez varování.

„Nechápu?“ pokrčí muž rameny, ale intuitivně se ohlédne zrovna tím směrem, o který mi jde. No přesně, ve spodní části našeho pozemku se nachází perfektní rovná plocha, na níž by se daly vypěstovat bylinky pro celý okres. Jenže zrovínka tohle prominentní místečko si na podzim zabral muž, aby výsledkem jeho souboje s plevelem, kameny a dalšími přírodními překážkami byla vyčištěná rovná plocha osetá trávou. No ano, slyšíte správně. Ne květinami, bylinkami, jedlými keři nebo zeleninou, ale TRÁVOU! Prý aby bylo kam vytáhnout pingpongový stůj. No, to je chvályhodná úvaha, až na to, že na nějaké hraní nikdy nebudeme mít čas. Čili z mého pohledu: tenhle prostor volá po bylinkách a basta.

„Na to zapomeň,“ stopne mě manžel rázně, očividně připravený svou travičku bránit.

„Tak aspoň po okraji, že bych si něco vysela…nějaký kytky, divizny, měsíček. To je přece tak krásný, když to kvete“ snažím se dojmout alergika.

„V žádnym případě. Budeš na nás v jednom kuse řvát, když ti do kytek kopneme míč a něco ti polámeme,“ zavrhne manžel okrasný lem kolem piplaného trávníčku.

Bráním se, že bych na nikoho kvůli kytkám neřvala. Pak si ale představím, že mi nějaká mičuda zlomí slunečnici, kterou už jsem sem tajně vysela. A už teď mi to zvedá tlak.

„No tak dobře,“ kapituluju nedobrovolně, „pěstuj si ten svůj trávník, když seš jím tak posedlej.“ Na podzim holt budu muset přirýt k bylinkovému půlkruhu zprava pár metrů navíc, pomyslím si rezignovaně. A do té doby nic, no, bylinky se zase vrátí do bytu na parapet, kde byly doteď. Aspoň mi budou ve městě furt po ruce. Konec konců se do V. ještě nestěhujeme.

Muž mě poplácá po rameni, jakej jsem pašák, že jsem to tentokrát pochopila bez křiku.

„Jen počkej, Verun, jak to bude krásný, až se ta travička zazelená,“ snaží se mě dojmout nad holou zemí. “ To bude lepší než nějaký kytky. Nebo bylinky,“ vnucuje mi, asi aby mi nebylo líto, že jsem bitvu o green prohrála.

No ještě že v tu chvíli ani jeden nevíme, že tahle bitva o green…

…nebude poslední!

Jak už to tak bývá, sotva se s něčím smíříte, přijde další zkouška. A většinou mnohem větší.

Ta plocha, o kterou se jedná. Jsem ochotná strpět na ní trávník. Ale ne letos. Ten plac teď potřebuju já! Foto: Sláma v botách

Jestliže bylinky nejsou pro samozásobitelskou rodinu ještě tak stěžejní, existuje jiná plodina, bez které si coby matka-samozásobitelka (s vynikající kvalitou sklepa) vůbec nechci představovat zimu.

V dubnu mám „na těch svých zelinářských řádcích“ vše hotové. Bylinky jsou na novém záhonku a na stávajícím políčku je zaveden nový pořádek. Je hodný mého muže, až na to, že jeho autorkou jsem překvapivě já. Zakládám si konečně několik bezorebných, kvalitně vyhnojených úzkých záhonků, do kterých se odteď vůbec nebude šlapat, pouze je dle potřeby zamulčuju a jinak se kolem nich bude chodit v rukavičkách. Tedy v rukavicích, zahradnických. Jsou to moji noví mazlíčci.

Aby mi do nich ti dva starší (Lída a Venda) nehamtali a úsilí o bezorbu nepřišlo vniveč, vytyčila jsem dětem přísné souřadnice těchto záhonů klacíky a šňůrou, za kterou nesmí, je-li jim život milý. Mezi záhonky se můžou děti pohybovat libovolně po cestičkách, ale běda když z nějaké sejdou! Dalo mi to všechno takovou práci, že jsem schopná rozdávat fyzické tresty každému, kdo systém nedodrží. Když už jsem se konečně na nějakej zmohla, chci mu dát šanci se ukázat. Ať se vyjeví prvý potenciál této ryzí permakulturní metody. Zatím jsem nadšená. Ne, víc, jsem dojatá. Nebývá u mě vždy zvykem, že bych si něco vzala do hlavy a pak to opravdu v té podobě zrealizovala. Dokonce i při setí se striktně držím svých plánů a nákresů. Letos OPRAVDU seju řepu tam, kam jsem ji chtěla zasít. Mrkev opravdu přichází přesně tam, kde jí to podle mě bude nejlíp slušet, a cibuli se letos taky určitě povede mnohem líp, protože jsem jí našla to SPRÁVNÝ místo.

Dětský záhon je obehnaný šňůrou. A za ni se nesmí. Foto: Sláma v botách

Jsem tak pozitivní, až mi to teče z uší. Jarda Svoboda i Wohllebenovi by ze mě mohli mít radost. Zapomenu pouze cucat semínka deset minut v puse, abych si personalizovala úrodu (doporučuje Anastasie), ale jinak jsem při rozhazování semen jako zdrogovaná rajským plynem. Aha, jestlipak to nebude tím, že jsem na zahradě sama bez mazlíčků? Lída je ve škole a Vendu hlídá kamarádka. Nikdo se nepere o zahradnické lopatky (to je jedno, že máme tři, děti chtějí TU JEDNU), nehází si písek do vlasů, není požahaný kopřivami ani mě nenutí míchat v dětském kyblíku „sliz“ (to je teď takový hit, víte?). Zkrátka mám ty záhonky jenom pro sebe, a tak můžu vzorně zapisovat do plánků, kam jsem co zasadila i jaká to byla odrůda, pak to v klidu zamulčovat štěpkou, zalít, popřát semínkům štěstí při klíčení a odebrat se domů prosycena pránou, že snad ani nebudu večeřet.

Zbývá pouze vysadit si u babičky v D. brambory. A kvůli nim teď zavolám tchánovi.

A zanedlouho už „vystrčí růžky“ první ředkvičky. Foto: Sláma v botách


Jedu do hor, orat brambor. No, kéž by!

S bramborami byl loni kříž. Nechci žalovat nebo tak, ale naše brambory z D. loni fakt za moc nestály. Nevím, jestli to bylo sadbou nebo čím, ale byly zkrátka samá „tupka“, takže loupat je nešlo bez nadávek. Naneštěstí manžel moje nadávky detailně přetlumočil tchánovi a ten se naštval, protože se s bramborama v D. docela nadřel. Proto hovor odkládám, no je mně blbý to řešit. Sadbu už jsem si ale letos obstarala svou a je nejvyšší čas vrazit ji do země. A tak mi nezbývá, než teda konečně zvednout ten telefon.

„Tati, mám nakoupených pětadvacet kilo sadby, nesázel jste v D. doufám ještě brambory?“ začínám odkládaný hovor ležérně.

„No, to jsem nesázel, Veroniko, protože letos není na brambory zoráno. Ten starej záhon je nějakej promořenej a bohužel jsem nestihl nachystat nic novýho,“ povídá tchán taky tak opatrně.

„No, aha, aha, a tak teda co?“ koktám.

Přiznávám, že mi chvíli trvá, než mi dojde, jak se asi bude hovor odvíjet dál.

„Chci tu půdu nechat pár let odpočinout a vyčistit, podle mě jsou to nějaký bakterie, který ty ťupky způsobujou,“ vysvětluje tchán zeširoka. Poslouchám ho, pokyvuju hlavou a souhlasím, že za pokus to stojí. Jenomže pak mi dojde, jaké to má pro mě důsledky! Brambory se letos v D. pěstovat nebudou!!!

A KAM SI JE TEDA JAKO MÁM ZASADIT?!“

Všechny nejhorší scénáře ohledně úrody se týkaly sucha, dřepčíků, bělásků nebo předčasně popraskaných rajčat v důsledku plísně bramborové. Ale že nebudou ty brambory?! Životní jistota rolnického stavu po objevení Ameriky, samozásobitelská samozřejmost!

Proč jsem tchánovi nevolala dřív? Proč jsem v kuchyni držkovala? Proč jsem si nevážila, že máme co žrát, a pokorně nevykrajovala ťupky?

„A nebylo to jenom sadbou?“ snažím se kmeta přemluvit, ať experiment s očistou půdy ještě odloží. Normálně každému detoxu fandím, ale člověk na to musí být připravený. Co budu dělat s tím pytlem sadbáčů ve stodole, když už mám celou zahradu osázenou? Můžu rychle vytáhnout rýč ze stodoly, ale copak je kam ho zarýt? S tímhle nepočítal krizový plán A ani B. Tady se bavíme o stavu ohrožení, kdy ty sirény, co každou první středu houkaj nanečisto, řvou najednou navážno!

Okamžitě volám tátovi do K., babičkám, kamarádkám… Že by nikdo neměl volných sto metrů pro mou akutní výsadbu?

Bohužel, zdá se, že všichni zemědělci v okolí už brambory zasadili a na exkluzivní nabídku, že si se svými bramborami vlezu k nim na zahradu, nikdo nečekal.

V hlavě mi to šrotuje jako o život. Když se mi nedaří brambory udat za humny, musím je prostě DOSTAT NA SVŮJ POZEMEK. Stůj co stůj, i kdyby na to měl padnout… hm… co třeba… co třeba MANŽELŮV TRÁVNÍK!

Sotva mě to ale napadne, rovnou mi vyraší na čele pot, protože tohle prosadit bude ještě těžší než schválit v parlamentu biopaliva třetí generace. Zvítězit ale musím.

Na muže si nachystám všechny skromné zbraně, co mám k dispozici.

  • Černou podprsenku, kterou už viděl stokrát stejně jako to, co je pod ní.
  • Sukni s vysokým rozparkem, ze kterého se provokativně vynořují osrstěné nohy.
  • Koupím maso a odpustím si poznámku o vepříkovi z velkochovu.
  • A pokud ani to nebude stačit, budu muset vytáhnout i tu poslední, zoufalou zbraň. Uspat děti, vrátit se k manželovi a dál už si to asi dovedete domyslet… Ano, projít s ním všechny ty katalogy s dlaždičkami na chodbu, kterých nedávno přitáhnul z práce celej štos!

Ale co bych pro brambory neudělala.

„V nejhorším můžete tu sadbu sníst,“ navrhuje můj táta, který se tradičně kvůli ničemu netrápí. Šťastlivec. Já jsem žena nešťastná! Nejdřív žeru celý rok brambory s ťupkama a teď budu pro změnu žrát sadbové brambory velikosti pěti centimetrů. Pravda, nejsou zatím moc naklíčený. Ale ani tak nemám nejmenší chuť sníst si vlastní osivo.

Tu bitvu o trávník prostě musím vyhrát. Napoleon v těchto případech radil rozepnout si kabát. Já se klidně svlíknu celá, jen když se na podzim sejdeme před stodolou při vybírání brambor. A teprve až za rok při manželském pingpongovém turnaji na greenu. Travička manželovi ještě neklíčí, zato moje brambory už pomalu začínaj.

Tak ať nám rostou, ale proboha nějaký hezčí! Foto: Sláma v botách


UPDATE KE KONCI DUBNA:

Tak dlaždičky do baráku máme vybraný, mne si manžel spokojeně ruce. Poslední dobou se mu všechno daří. Já jsem – na tu bídu – ale taky spokojená. Dlaždičky se nám totiž fakt povedly. Budou šedivý jako bláto opadaný z bot a to je praktický. To byl můj nápad a tentokrát jsem si na něm trvala! 😀

UPDATE 2:

„Ahoj Leni, prosím tě, prý letos začínáš zahrádkařit. Nepotřebuješ náhodou bramborovou sadbu? Mně zbyla.“

„No jasně, beru. Nikde už jsem žádnou sadbu nesehnala.“

„Fakt?! Tak já ti ji hned zítra hodím na zahradu.“

„Jsi sluníčko, Veru. A co za to?“

Veřejně tu prohlašuji, že dočkám-li se letos jakékoliv, i malé sklizně brambor, budu se jenom radovat a vůbec nebudu držkovat. Ani kdyby byla ta sklizeň ZASE ťupkatá. :).

Ať mi (a Lence) rostou! ©

Chcete si o mém a mužově údělu přečíst víc? Jsou tu tyhle starší články nebo moje knížka!

Žitné medové perníčky. Ty nejlepší na světě. Bez cukru

7 komentářů

Zrodil se nový hit naší rodiny. Perníčky, ve kterých se skrývá sklenice medu, žitná mouka a kostka másla. Potom se divte, že jsou tááák dobrý.

Poslední léta jsem pekla perníčky pohankové (recept je v mé knížce i ZDE na blogu), protože jsou bezlepkové a bylo v naší rodině takové období. Jenže příští víkend mě v jedné obci čeká odpolední workshop pečení žitného kváskového chleba, a když jsme u toho žita a blíží se ty Velikonoce, napadlo mě, že v mezičase kynutí chleba napečeme s účastníky worskhopu ještě perníčky. Jedna účastnice věnovala žitnou bio mouku z vlastního pole, takže nebylo co řešit. Nebo vlastně bylo: musela jsem předělat svůj perníčkový recept z pohankových na žitné!

Mám z toho ale velikou radost. Protože po troše gůglení a zapojení fantazie a pekařských zkušeností je tu kandidát na recept roku.

Trochu pohankové mouky jsem ale v receptu nakonec taky uplatnila. Kvůli barvičce. A protože pohanku žeru. 🙂

Žitné perníčky mají ale tu výhodu, že se s těstem výborně pracuje. Přece jen žito obsahuje docela dost lepku. Ale my mu to odpustíme, protože báječná chuť perníčků za to stojí.

Připraveni na pekařské dobrodružství? TAK SI JDEME UŠPINIT RUCE!

Takhle jsem je nazdobila já, ale už se moc těším, s jakými nápady přijdou účastníci workshopu. Foto: Sláma v botách

POTŘEBUJETE:

1 kg žitné mouky chlebové (a ještě trochu navíc na pomoučení válu)

200 g pohankové mouky

velkou sklenici medu od včelaře (prosím pěkně žádnou vodou naředěnou míchanici ze supermarketu, jasné! :-)), cca 900 g

100 g melasy (aby měly perníčky výraznější barvu a zajímavější chuť. Nemáte-li melasu, dejte víc medu a kakao, případně víc perníkového koření)

1 kostku másla (250 g)

4 celá vejce a 2 žloutky na potírání perníčků před pečením

1 lžičku soli

1 lžičku jedlé sody

1 lžičku kypřicího prášku bez fosfátů a mouky (u nás ho kupuji v bezobalovém obchůdku Makovička)

1 a půl lžíce perníkového koření (mám taky z Makovičky)

natrouhanou kůru z půlky bio citronu (aby nebyl chemicky ošetřený, to v perníčkách určitě nechcete)

na zdobení: vlašské ořechy, mandle, rozinky, goji, kokos, slunečnicová semínka, dýňová semínka, mák, …. podle vaší fantazie a chuti

Mňam mňam mňamy. Kdyby to vykrajování a zdobení nebyla taková šichta, snědla bych je na posezení a každý víkend si napekla nové. Foto: Sláma v botách

PŘÍPRAVA:

! Aby perníčky parádně vykynuly, je zapotřebí dodržet přesný postup a teplotu surovin. Mám vyzkoušeno, že když se kypřidla přidají do moc teplého těsta, je s nakynutými perníčky amen. Tak pozor na to!

1. Máte-li med tekutý, rovnou ho přelijte do mísy. Je-li zcukernatělý, nejprve ho v kastrolku rozpusťte. Potom ale musíte počkat, než vychladne na pokojovou teplotu. Tohle je fakt důležitý pokyn, ju?

2. Rozehřejte si máslo, přilijte ho k medu a přidejte melasu. Stejné pravidlo, dohromady to musí vychladnout na pokojovou teplotu. Teprve pak pokračujeme.

3. V druhé míse důkladně promíchejte žitnou a pohankovou mouku, prdopeč, sůl, perníkové koření a sodu. Nastrouhejte kůru z citronu a přimíchejte k moučné směsi. Poté vše přisypte k medu, melase a máslu. Vmíchejte ještě 4 celá vejce a začněte důkladně hníst a spojovat v těsto. Pokud by bylo moc řídké a lepivé, přidejte víc mouky. Kdyby moc tuhé, drobivé, přiklepněte vejce – ale na tuhle variantu myslím spíš nedojde.

4. Hněteme a hněteme. A hněteme. A hněteme. Dokud těsto není perfektně vláčné a měkké a je z něj krásná koule. Hrouda. Prostě kompaktní geometrické těleso. Těsto se bude lepit, aby ne, když je v něm tolik medu, proto při práci pomůžou pomoučené ruce. Výsledné těsto bude stále trochu lepivé, ale už ne tolik, abyste si nedovedli představit, že z něj zítra budete něco vykrajovat.

5. Když máte z těsta hroudo-kouli, zabalte ji do folie nebo voskovaného ubrousku a šup do lednice nejlíp na den a noc. Nebo aspoň na noc.

Hotová hrouda perníčkového těsta. Pořádnej macek, ze kterýho bude zítra krabice od bot plná dobrot. 🙂 Foto: Sláma v botách

6. Druhý den si připravte vykrajovátka a vál a dejte se do díla. Klasika. Vál si pomoučete a perníčky válejte buď přes folii nebo je taky svrchu sypejte moukou, aby se těsto nechytalo k válečku.

Parádní konzistence těsta. Nedrobí se ani moc nelepí. Radost ho válet. Foto: Sláma v botách

7. Vykrajujte aspoň půl centimetru vysoké perníčky. Líp na nich bude držet zdobení.

Neválejte si těsto moc placatý, jinak se vám k němu budou hůř přilepovat „ozdoby“ (oříšky, semínka….) Vopravdu je lepší, když jsou perníčky vyšší. Foto: Sláma v botách

8. Pak začneme zdobit. Jako první si připravte špejli nebo třeba ozdobné víčko od fixy a dělejte do perníčků dírky a obtisky. Tohle zdobení se dělá PŘEDTÍM, než se nanáší žloutek. NAOPAK semínka, kokos, mandle a spol. se nanáší AŽ PO pomašlování žloutkem. Až si to vyzkoušíte, pochopíte proč. 🙂

9. Dírky máte? Tak smíchejte v mističce 2 žloutky s lžičkou až dvěma vody a dobře promíchejte. Pomocí mašlovačky perníčky žloutky ZLEHKA potírejte. Stačí opravdu zlehounka. Dáte-li moc vajíčka, nateče vám do okrasných dírek a zalepí je.

10. Na pomašlované perníčky začněte klást semínka, oříšky, rozinky... A dobře je do těch perníčků přitlačte. Fakt pořádně, proto jste si ty perníčky vykrajovali tak vysoké, aby něco vydržely. Když NEpřitlačíte, semínka vám z perníčků po upečení opadají a půlka parády bude pryč, to nechcete.

Hlavně z toho nemějte žádný strach, není to žádná věda, to dáte. 🙂

Takže rekapitulace: vykrájíme, naděláme dírky, pomašlujeme a přilepujeme „ozdoby“. Ty ozdoby důkladně přitlačíme. Foto: Sláma v botách
Nazdobím tak čtyři plechy do zásoby a pak teprve dávám první péct. Pečení jde fofrem, ale to zdobení chvíli zabere. Tak aby nevznikaly v troubě prostoje. Foto: Sláma v botách

11. No, a to už je vlastně všechno. Celou parádu dáme do trouby vyhřáté na 170 stupňů a pečeme 7-12 minut, podle velikosti perníčku a taky jak která trouba. Perníčky mají být zlaté a z plechu je sundavejte, teprve až vychladnou.

Baštit je můžete hned. Měkké jsou od prvního dne, takže je klidně napečte až těsně před Velikonoci. Kdo má studený sklep, může se dát do pečení v předstihu. Každopádně perníčky musejí přijít do chladu, aby se kvůli máslu a vajíčkům nezkazily.

Je to dobrý, vykynuly! Cítíte i na dálku tu vůni a jak jsou měkoučký? Foto: Sláma v botách


No, a to už je vážně všechno. Zbývá jen popřát si:

DOBROU CHUŤ! A sladké Velikonoce. Bez cukru. 😉

Omluvte mlaskání, ale já je žeru. 🙂 Foto: Sláma v botách
A kurz může začít. Moc se těším, s jakými nápady při zdobení se vytasí účastníci. Třeba se taky něco přiučím. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

Mrkvový dort z půl kila karotky, který prostě SEŽERETE na jeden zátah. Z vlastní zkušenosti. :-)

2 komentáře

Jako takhle, nemá smysl si cokoliv namlouvat. Je v tom půl kila mrkve, ale taky bílá mouka a tmavý cukr, takže opravdu nejde o nějaké raw vegan keto cosi. Zato je to ale asi NEJLEPŠÍ klasický dort, jaký jsem KDY JEDLA, a to jsem si vždycky myslela, že nad cheesecake a medovník není!

Kdo ale mohl tušit, co dokáže s litým těstem udělat šťavnatá domácí karotka a správně namíchané voňavé koření.

Doteď lituju, že jsem na mrkváč pozvala celou rodinu. Na MĚ zbyl jenom kousek! Tak jsem ho aspoň nafotila a o recept se musím podělit. Vyzkoušejte sami, o jaký tu jde zázrak. Jen si pak nechoďte stěžovat, že jsem vám způsobila novou závislost. 🙂

Foto: Sláma v botách

Odpíchla jsem se od receptů na carrot cake a carrot pie několika svých oblíbených foodblogerů. Nemohla jsem se ale rozhodnout, kterému z receptů dát přednost, protože na každém se mi líbilo něco, co jiný recept neměl. Nakonec jsem se rozhodla z jednoho receptu „vykrást“ postup, z jiného poměry hlavních surovin, v jiném receptu mě zaujalo netradiční nachucení a z posledního jsem si půjčila nápad na krém (ale upravila jsem si ho bez moučkového cukru, ten fakt nesnášim).

A výsledek máme tu!

Mrkvový dort řečený carrot cake neboli mrkváč! A naše mrkve, které byly i loni velké jak bomby, takže zásoby ve sklepě neubývají. Foto: Sláma v botách

NACHYSTEJTE SI 

Na velkou kulatou formu o průměru 32 cm nebo obdélníkovou 35×24 cm.

půl kila MRKVE (nejlépe karotka. Je-li mrkev dřevnatá, přidejte víc mléka; je-li hodně vodová, přidejte mouku), jemně nastrouhaná

4 VAJÍČKA

70 ml MLÉKA

3 pořádné lžíce MÁSLA

100 ml oleje (třeba slunečnicový Bratöl z DM drogerie)

400 g polohrubé mouky – z toho 100 g celozrnná (použila jsem jednozrnku, ale jde i špalda nebo klasická pšenice)

250 – 280 g tmavého CUKRU dle toho, jak kdo rád sladké (použijete-li bílý cukr, dejte ho míň a víc sirupu nebo medu)

2 lžíce javorového SIRUPU (případně tekutého medu)

60 g vlašských OŘECHŮ, nasekaných najemno nebo nahrubo namletých 🙂

MUŠKÁTOVÝ oříšek, pořádně párkrát strouhnout

ZÁZVOR mletý nebo strouhaný čerstvý, půl lžičky

SKOŘICE, dvě lžičky (nešetřit!)

CITRONOVÁ kůra, čerstvě nastrouhaná z půlky bio citronu

jedlá SODA, jeden a půl lžičky

pořádná špetka SOLI

NA KRÉM:

400 – 500 g smetanového SÝRU (např. philadelphia)

4 – 5 lžic zakysané SMETANY (aspoň 16%ní)

2 VANILKOVÉ cukry

CITRONOVÁ kůra, čerstvě nastrouhaná z druhé půlky bio citronu

POZNÁMKA: v receptech na carrot cake se uvádějí ještě rozinky. Ty nemám ráda, takže jsem je nepoužila, ale vám v tom nebráním. 🙂

SPRÁVNÝ POSTUP

1. Předehřejte troubu na 180 stupňů a ať má tuhle teplotu už pár minut předtím, než do ní strčíte těsto. Formu vymažte papírem od másla a vysypejte hrubou moukou.

2. Oloupejte a najemno nastrouhejte mrkve.

3. Do jiné mísy začněte přidávat sypké suroviny: mouku, tmavý cukr, sůl, sodu, skořici, citronovou kůru, zázvor, muškátový oříšek, vlašské ořechy.

4. Do třetí mísy lijte tekuté ingredience: olej, javorový sirup, rozpuštěné máslo, vejce (stačí trochu rozšlehat vidličkou) a mléko. Mléko a máslo trochu ohřejte, aby směs měla dohromady pokojovou teplotu. Pokojovou, ne vyšší!

5. Tekuté suroviny přilijte k sypkým a jen v rychlosti promíchejte. Fakt krátce. Na závěr přidejte mrkev. Výsledná konzistence nesmí být ani moc tekutá, ani kejdovitá – asi jako hustší těsto na bábovku. Případně dolaďte dodáním mléka nebo mouky.

6. Těsto nalijte do formy a dejte péct cca 40 – 45 minut, jak která trouba.

7. Hotový dort se odlepuje od stran, je nádherně vyběhlý, má karamelovou barvičku a na dotek pruží. Já do něj raději nepíchala, aby neklesl, a nechala jsem péct spíš trochu dýl, do karamelova.

Po dopečení, vychladnutí a rozříznutí. Kyprý, vláčný dortík, no prostě připravený na promazání krémem a uležení v lednici. Foto: Sláma v botách

8. Zatímco dort chladne, připravte si krém. Smíchejte sýr, vanilkový cukr, citronovou kůru a zakysanku. Konzistence ne moc tekutá, aby krém na dortu držel. Část přijde dovnitř, část nahoru.

9. Když je dort zcela vychladlý, rozkrojte ho podélně strunou nebo nožem na pečivo a namažte půlkou krému. Pak přiklopte vrchní upečený díl a namažte ještě vršek dortu. Nechte pár hodin odležet v lednici.

10. Finálně zdobte skořicí nebo nechte dort jen panensky bílý.

A hřích v nevinném mrkvovém kabátku je na světě!

Nechte si chutnat tak jako my!

Ať vám to peče a mrkve do dortu AŤ VÁM ROSTOU!

Focení dva dny oschlého posledního zbytku dortu se šmouhou skořice na vrchu během minuty, než mě načapal Venda a chtěl i ten poslední kousek sníst…. To mi vysvětlete, jak to foodblogeři dělaj! Nemaj děti?! Ani chuť sníst to dřív, než si dojdou pro foťák?! 🙂 Ještě že já píšu hlavně o zahrádce. Foto: Sláma v botách

A při jaké příležitosti jsem ten mrkvový dort pekla…? Můžete třikrát hádat, ale prosím vás žádné čtvrté ani čtyřicáté narozeniny to nebyly, ju? Počet svíček odráží jen to, že jsem doma jiné množství svíček nenašla. 🙂
S tím číslem se neztotožňuju, ale prý mám být za něj ještě ráda, tvrdí manžel! 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

A to je vše. Uvidíme se zas někdy příště, třeba u receptu na mrkvovou pomazánku. Stay carrot tuned! 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

©

Stavíme statek, ale ne rodový. DĚLÁME DOBŘE?! A co s námi teda bude dál?

17 komentářů

Obvykle se to dnes dělá tak, že si někde koupíte MALÝ pozemek a na něm si postavíte CO NEJVĚTŠÍ dům. No, my jsme od začátku věděli, že to chceme spíš přesně opačně. Mít co největší zahradu a zastavět z ní jenom kousek.  No jo, ale neměli jsme být ještě skromnější?

– Věnováno všem ženám „na dovolené s dětmi“, které se nestydí fantazírovat. A jejich mužům, kteří to s nimi myslí dobře. –

Už jsou to víc než tři roky, co jsme za naším rodným městečkem objevili zvláštní, zarostlý pozemek a řekli si „to bude ono!“

Tedy já to řekla.

Muž tehdy rozpačitě obhlédl rozpadající se stodolu, na ni přilepený kozí domek s vymlácenými okny a kusem lina místo dveří, očíhl zahradní džungli plnou uschlých kdysi jabloní a tolika náletů, že se houštím nedalo projít, a ještě jednou se mě zeptal, zda tohle je opravdu TO PRAVÉ MÍSTO, na které celý život čekáme.

Nemovitost snů, to je snad patrné na první pohled. Foto: mapy.cz

Tak jasně, že úplně ze všeho nejradši bych žila na horách. Určitě si to dovedete představit. Na kraji lesa, s čisťoučkým potůčkem za chalupou, v okolí žádné stříkané pole, elektrické dráty nebo čoudící komíny, zato samí srdeční sousedé a zahrádka úrodná od března do listopadu. A v nejbližší vesnici by na mě SAMOZŘEJMĚ čekala nějaká úžasná pracovní příležitost. Celá rodina by se přistěhovala za námi a žili bychom šťastně v horách až do smrti.

Jenže teď vážně. Jaké jsme DOOPRAVDY měli možnosti? Zmizet na Valašsko, kde se mi vždycky líbilo? Jenže rodina by zůstala pět set kilometrů západně… Nebo hledat něco blíž, ve vylidněných Sudetech, kde je příroda tak divoká, že bych si s ní určitě rozuměla? Jenže i tohle muž zavrhl ještě dřív, než jsem se po něčem začala vážně ohlížet.

„Verun, TY bys tam nevydržela!“ řekl mi natvrdo. A já bohužel musela uznat, že má pravdu.

Z celého kopce důvodů, ale nejvíc proto, že na horskou samotu jsem až příliš společenská žena. Omlouvám se, ale fakt mi nestačí stýkat se pouze s mužem a dětmi. Potřebuju kolem větší tlupu. Nejlíp celou komunitu, partu podobných duší, svůj kmen. (Proč asi taky píšu tenhle blog, že? :-))

Jenže mi právě bylo jasné, že svoje spokojené rodiče bych z úrodného ďolíčku řeky Ohře na žádné hory nikdy nepřestěhovala a za jak dlouho (JESTLI VŮBEC) bychom na samotě u lesa našli jiné spřízněné bytosti, naopak nebylo jasné ani trochu. Spíš nám přišlo, že bychom v našem snu o horské komunitě zůstali odkázaní sami na sebe. Muž by to nejspíš ustál, ON samotář je. Já bych ale asi rychle přišla o růžové brýle.

No, a s tou úrodou od jara do podzimu by to na horách nejspíš TAKY neklapalo.

KONEC VÍKENDOVÉ ZAHRÁDKÁŘKY

A tak jsem v létě 2015 zamáčkla slzu nad jedním nesplněným životním snem a rozhodla se, že si ho teda splním JINAK, JINDE a kdoví, třeba nakonec i LÍP! Na sopečné kopečky Českého středohoří je přece při úsvitu nebo při červáncích taky úplně magický pohled.

Hrad Hazmburk nebo spíše jeho zřícenina. A kolem samá úrodná pole. To jsou kulisy mého dětství, to je České středohoří. Foto: archiv Sláma v botách

Přestala jsem tedy vymýšlet, jestli ten ráj přece jen někde nečeká, a začala budovat vztah s rodnou krajinou. Vyhrál rozum, rodinné vazby a s tím začalo hledání něčeho tady u nás.

Kozí domek se zchátralou stodolou mi v tomhle žánru přišel ideální. Do města pět minut autem nebo čtvrt hodiny na kole přes kopec. Táta s terrou a tchán s životními radami v dosahu, hlídací babička též občas k ulovení. Kamarádi, školka i škola ve městě. A manželova práce holt nadále v Praze.

Tu ruinu jsme koupili.

Už žádné víkendové zahrádkaření u babičky v D., ale pomalé naplňování snu o VLASTNÍM hospodářství!

„Napíšu o tom novou knížku!“ zajásala jsem, zatímco manžel si šel raději rovnou vyhrnout rukávy.

A vyhrnuje si je od té doby každý den. Každý měsíc. TŘI ROKY!

Jak zhubnout poslední půl gram tuku na těle? Nechat se ženou uvrtat do rekonstrukce hospodářství. Foto: Sláma v botách
ZBOŘIT A ZAČÍT NANOVO

Bylo to myslím v létě. Naše šestiletá dcera Lidka se k nám ZASE přistěhovala do ložnice. Na manželské posteli rázem začalo být ještě těsněji než běžně. V pelechu s námi totiž hnípe ještě dvouletý Venda. Já si musela OPĚT zvyknout spát na deseti centimetrech zasypaná Elsou a bagrem a muž si k manželské posteli raději přisunul vlastní lůžko, na kterém do něj nikdo nešťouchá.

Už jsem ale poučená Jardou Duškem, že mám vše vidět z lepší stránky, takže se raduju, že nemáme dětí ještě víc, a co já vím, třeba mi spaní v díře mezi matracemi vytvaruje ploché břicho. (Prsa už plochý mám.)

„Všichni se mačkáme v ložnici, a pokojíček je přitom prázdný,“ nechce se na to ale koukat z té lepší stránky manžel.

„Ale prosímtě, vždyť je krásný, že o nás děti ještě stojí. Mám všechny svoje miláčky v posteli, můžu se k vám celou noc tulit a kochat se, jak spokojeně odfrkujete,“ snažím se ho dojmout, zatímco našlapujeme po ložnici jako zloději, abychom „miláčky“ nevzbudili.

„Já jenom nevím,“ povídá pak muž už v bezpečí kuchyně, „proč vlastně stavím dům s tolika místnostmi. V podstatě by nám stačila jedna cimra. Kuchyně a společná noclehárna.“

„To je pravda,“ zasměju se tomu nápadu. „Tak to zboř a začni nanovo. Já stejně v baráku neplánuju trávit čas, budu furt na zahradě.“

Muž na mě zamyšleně pohlédne.

„No znáš můj vztah k uklízení. Pro mě by byl fakt ideální stan.“

Manžel si mě opět zkoumavě prohlédne. A teprve až teď zpětně si uvědomuju, jak vážný pohled to byl…

Letní verze naší noclehárny. Opravdu nevím, proč stavíme dětem hned dva samostatné pokojíčky. Foto: Sláma v botách
FRFŇAT, KŇOURAT A VYMÝŠLET SI

O téma jsme se znovu otřeli, když k nám na stavbu dorazil na podzim kamnář. Chlapík, který si prošel inženýrskou kariérou v kanclu, do toho nějaké nemoci v rodině, až zkrátka jednoho dne pochopil, že jeho životní cestou je pracovat rukama, s hlínou, na něčem, co bude lidem přinášet teplo a štěstí u rodinného krbu, ehm kamen. Cítila jsem, že chci, aby takový člověk postavil kamna i nám.

A tak pan kamnář přijel na první konzultaci a začalo se vymýšlet, jak by naše kamna měla vypadat. Když se profík rozhlédl po stavbě, k manželovu návrhu okamžitě poznamenal, že „na vytopení tak velkého prostoru nebudou ale taková kamínka stačit.“

„To nevadí, nám stačí, když vytopí obývák s kuchyní,“ upřesnil manžel.  „Ve zbylých pokojích nikde nebude, že, Verun?“ pronesl s významným pohledem směrem ke mně.

Tak se mi zdá, že to vyznělo trochu ironicky. Nebo se pletu? Kousavá komunikace je u nás ale přece moje parketa. Večer mi to nedá. Když vypakuju děti do ložnice a kupodivu s nimi taky neusnu, zkusím se na to muže zeptat.

„Nemáš, Kubi, doufám, pocit, že nějak zpochybňuju tvoje dílo? Já si vážím toho, co s taťkou budujete. Fakt. A náhodou už se těším, jak se do baráku nastěhujeme.“

„No ne, fakt se těšíš?“ odpoví mi muž opět přesně takovým tím tónem, který když použiju já, je hned oheň na střeše. „Takže nemám nic bourat a stavět stan?“ zeptá se ještě ironičtěji.

„Jéžiš, to jsem zase jednou něco řekla.“ Takže on si to fakt vzal osobně. „To byla samozřejmě nadsázka. Jasně, že se těším, až budeme bydlet v krásném, čistém domě, který jsi svýma vlastníma rukama postavil.“

„Ale…?“

„Není žádné ale. Nebo tak jako… na všem můžeme najít mouchy, to je jasný…“

„To je jasný?! Jaký mouchy hodláš najít na tom, že celý život nedělám nic jinýho, než se snažím, abych ti vyhověl? Že se kvůli tobě stěhujeme z místa na místo a hledáme domov, ve kterém bude milostpaní konečně spokojená a najde vnitřní klid? Já už si ale začínám myslet, že budeš furt frfňat, kňourat a vymýšlet něco novýho, protože seš už prostě taková!“

„Jaká taková?“ domáhám se upřesnění, i když bych asi radši neměla.

„Nevděčná! Tobě totiž NIKDY NIC není recht,“ upřesní mi to manžel nekompromisně.

No tak to je ale pěkné. TOHLE si o mně myslí vlastní muž po osmnácti letech soužití. Že žije s nějakou nevděčnou, zpovykanou HUSOU nebo co.

„A ne snad?“ dívá se na mě manžel furt naštvaně. „Na rozdíl od tebe jsem JÁ spokojený všude. Ať jsme žili v Praze, v paneláku nebo teď u táty v baráku. Kdyby šlo o mně, žádnej dům by se stavět nemusel. Zůstali bysme u táty, barák si od něj koupili a místo tajtrlování na stavbě jsem mohl každý víkend jezdit na Singltreku na kole,“ vpálí mi do očí.

To pro změnu naštve mě, takže taky přejdu do útoku. „Jo, to sis klidně mohl jezdit na kole,“ povídám mu. „Ale to už bysme spolu teďka nežili! Zaplácávat čas zážitky, žít od víkendu k víkendu, těšit se na dovolený a v mezičase taky jenom konzumovat, to je život, ke kterýmu se už nikdy nechci vracet. A ty bys měl své životní cíle taky přehodnotit, jestli nechceš dopadnout jako ty vyflusaný, nemocný, tlustý lidi všude kolem.“

Pohlédnu bojovně na muže a už v tu chvíli vidím, že tu něco nesedí. Gram tuku bych totiž na jeho stavbou zocelené, větrem i sluncem ošlehané atletické figuře nenašla. Ale to je jedno! Argumentace nemusí sedět na sto procent, důležité je poselství. A za tím si stojím.

„No dobře, tak to jsem rád, že KONEČNĚ vím, co si myslíš,“ založí manžel napruženě ruce v bok. „Vyflusanej jsem leda z toho, jak se nás snažím uživit a ještě postavit dům co nejdřív. Nemocnej budu brzo z těch šoků, co mi furt nakládáš. A tlustej? Miláčku, sama myslím víš, že po tom, co mi vaříš, mi tohle fakt nehrozí. Ale jestli na tom tak trváš, moc rád si s tebou pozice vyměním. Už se těším, jakou sluníčkovou práci máš v záloze, až ti skončí rodičák. Abych pro změnu já mohl vystoupit z kolotoče konzumu nebo jak tomu říkáš a mohl si dopřát pár měsíců flákání nebo pardon poznávání sebe sama. No doporučujou to přece ti tvoji guruové z youtubu,“ vytáhne manžel zákeřné argumenty a zanechá mě v kuchyni rozpačitě se drbat ve vlasech.

Jaký guru jako myslel?!

Kamna skoro stojí, topí… ale štěstí u rodinného krbu se zatím někde zdrželo. Foto: Slám v botách

STAN NA PERMAKULTURNÍ ZAHRADĚ

Jak tušíte, přestřelka nezůstala bez následků. S mužem jsme se sice usmířili ještě ten den (no spíš v noci), ale otázky, které byly vysloveny, zůstaly bez odpovědí. Začalo nám to v hlavách šrotovat.

Jednou večer jsme si zase zalezli každý ke svému internetu. Já si četla o zahradě, on o architektovi Petru Hájkovi. Ale ne o tom Hájkovi, který loni dostal cenu Architekt roku. O jeho jmenovci, který naopak vrátil autorizační razítko, protože klasické stavebnictví zavrhl, přestěhoval se na Šumavě do stanu (HA!) a pomáhá lidem stavět ekologické domky na permakulturních zahradách.

Jak uslyším o stanu a permakultuře, nastražím uši a nechám manžela číst nahlas. Čekám při tom každou chvíli, kdy se choť ušklíbne, že se ten člověk musel dočista pomátnout. Nebo alespoň zkonstatuje, že pan architekt Hájek sice hlásá krásné myšlenky, ale nereálné v praxi.

Můj muž je totiž taky architekt, klasiku ale nezavrhl. A tak nám ve V. sice staví dům z kamene a dřeva, se sálavými kamny a sádrovými omítkami, ale do základů už vylil aspoň tunu betonu a vařit budu na indukční desce. V plánu není ani kompostovací toaleta, natož kořenová čistička odpadní vody. Muž tvrdí, že nám staví bytelný zdravý dům plný přírodních materiálů, s nadčasovým designem nerušícím okolí, propojený se zahradou a vyhovujícím všem našim potřebám. Ale ten dům má 200 m3 a Petr Hájek tvrdí, že by nám mělo stačit 25 metrů!

„To je pro tvou představu rozloha naší kuchyně,“ upřesní mi manžel a já KUPODIVU! v jeho hlase opět nezaznamenám ani špetku ironie, kterou si v poslední době přece tak osvojil.

„Zaujalo tě to, viď?“ zeptám se ho. Mně samotné článek o rodových statcích, na nichž domek zabírá jen nepatrné místečko a život se točí hlavně o venkovním prostoru, mluví z duše. Dneska si lidé staví domy jako kráva na parcelách jako tintítko. Sotva se na ně vejde dům, natož aby zbylo místo pro zahrádku, která nás má přece živit. Na všechno myslí tisíce vyhlášek, na vše potřebujeme štempl – ale pak vznikají domy, které za pár let zastarají a rozpadnou se v hromadu toxické suti. Stálo to všechny peníze, život v dluzích a zničenou zemi. Petr Hájek tvrdí, že to jde mnohem jednodušeji a za hubičku.

„Projděte si svoji zahradu a snažte se nechodit vůbec do stavebnin. Na zahradě najdete kamení, hlínu, dřevo, slámu – jen za pomoci těchto materiálů postavíte nesmírně příjemný prostor k bydlení,“ předčítá mi manžel z článku a řekla bych, že v tu chvíli oba myslíme na ty desítky tisíc, které už jsme my odnosili do stavebnin. A to si dům také, co jen to jde, stavíme svépomocí, s využitím materiálů z původního stavení.

„Důležitým prvkem je venkovní společenský prostor – jakýsi venkovní obývák s otevřenou kuchyní – kde můžete po většinu roku trávit čas,“ píše se dále v článku. V tu chvíli se mi velmi silně rozbuší srdce. Představa, že nemusím být vůbec zavřená v domě, je přece nejvýraznější leitmotiv mého života posledních let.

Na závěr se s mužem ještě dočteme, že „dům se dá pořídit už kolem 100 000,“ a rozhodně to není o tom, že se „budete nějak omezovat“. „Rodová zahrada a v ní stojící osobní dům je absolutní luxus,“ uzavírá manžel čtení a vypíná počítač.

Čekám, jaký teď přijde komentář. Rozbor. Popření tezí, formulace antitezí. Musí totiž přece něco přijít. Protože jinak se budu ptát, proč stavíme barák, na který jsme si už museli půjčit od rodičů, když by to šlo i za sto tisíc a ještě bych měla tu letní kuchyň, o kterou mi šlo hlavně!

Foto: Sláma v botách
Vaření by mě hned bavilo víc, kdyby ten velký kastrol bublal na ohni a já se u smažení cibulky mohla taky smažit (na sluníčku). Foto: Sláma v botách

Manžel mě ale zaskočí. „Ten člověk má pravdu,“ řekne a já si musím dvakrát prošťourat uši, protože snad nemůžu slyšet dobře. „Snažím se stavět co nejpoctivěji, z přírodních, co nejtrvanlivějších materiálů. Nejspíš nás náš dům všechny přežije a bude pořád naprosto v pořádku. Ale je to vlastně nutný? Kdoví, jestli o něj budou děti jednou stát. Teď je na nás moc velkej a jednou – až zůstaneme sami – bude velkej zase,“ povídá mi muž a já na něj koukám jako na zjevení. „Možná jsme si fakt měli postavit slaměnou chýši. Už bychom dávno bydleli. Dům by sice časem sežraly myši, ale tak bychom si postavili nový. Podle aktuálních představ.“

Dívám se na svého architekta a vůbec nechápu, co se tu teď děje. Srdce mi buší, když od něj TOHLE slyším. Po třech letech. Po těch stovkách hodin, co už ten člověk na stavbě odmakal? Ne, ani si to nezkoušejte představit, rozbolela by vás záda a ohnula se o pár cenťáků k zemi. Sice mi muž tvrdí, že ho budování našeho hnízda baví. Že když si zaleze na stavbu, je to pro něj relax a stejná čistička hlavy jako pro mě zahrádka. Jenže ty vrásky na jeho čele já prostě vidím. A co všechny ty dny, kdy ho pro změnu nevidí děti? Nebo já…

„Ty se o dům vůbec nezajímáš,“ pokračuje manžel dál. „Máš svoje spolky, kamarádky, les. Ještě tak zahrada, ale co já tady navrhuju, to je ti jedno. Jiná ženská by si vybírala dlaždičky, závěsy, nábytek, ale ty to necháváš bez zájmu na mně.“

„No protože já se chovám jako ideální klientka, co architektovi nechce mluvit do práce,“ snažím se situaci odlehčit. Ale muž dál vede svou.

„Mohl jsem ti přivézt na zahradu maringotku a měl bych z krku tebe i všechnu tu práci,“ leze to z něj. „Pak se slavně nastěhujeme a ty zjistíš, že ti to ZASE z nějakýho důvodu nevyhovuje, protože už jsi ZASE někde DÁL. Nestačil ti byt a procházky po parku, pak už ani vlastní zahrádka u  babičky. Teď ti zbuduju ze všech peněz i sil barák na vesnici, s tou obří zahradou kolem, a jenom trnu, že ti to zase nebude recht, protože támhle je pole s řepkou a tamten soused noc kouří z komína. A dál budeš nespokojeně bájit o nějakých ideálech v dáli!

„Ale to není pravda,“ ohradím se zoufale. „Já přece hledám pořád jenom TEN JEDEN SAMEJ IDEÁL!“

„No jo, ale CO ten tvůj ideál je? A je vůbec dosažitelný…? Já jenom, abychom mu nezasvětili život zbytečně,“ propíchne mě manžel nešťastnýma očima a mě s hrůzou dojde, že podobně se mě nedávno ptal i někdo jiný. A já taky nebyla schopná tu jednoduchou otázku zodpovědět.

O CO TI JDE?

„O co tobě, Veroniko, vlastně v životě jde?“ To chtěl nedávno vědět i vydavatel Tomáš Hajzler, za kterým jsem jela, abychom domluvili vydání mé nové knížky, Slámy v botách 2. 

Taková nenápadná otázka, kterou když vám ale položí hloubavý člověk jako Tomáš (anebo vlastní muž), víte, že se máte fakt pořádně zamyslet.

S Tomášem jme probrali leccos už při návštěvě u nás doma, dokonce z toho bylo video na youtube.

Tomáš mě zná jako tu holku ze zahrady, co se snaží vyrobit si všechno sama, počínaje kefírem, chlebem, práškem na praní až po šampon na vlasy a lékárničku na devatero nemocí. Patrně už zbývá jen výroba domácího toaleťáku a šití kalhot z kopřivových vláken, ale to nejspíš taky časem přijde. Vím totiž o někom, kdo to umí. 🙂

„Stavíte si ten statek na vsi, abys byla co nejvíc samostatná a mohlas rodinu samozásobovat?“ ptá se Tomáš, když já očividně tápu. „Ty už přece nejsi jenom zahrádkářka, pro mě jsi ikona samozásobitelství. Neznám nikoho, kdo by vyráběl tolik domácích produktů jako ty,“ pomáhá mi Tom v hledání vlastní identity.

Do diskuze se v tu chvíli vloží také grafička Linda, která má k mojí nové knížce dělat obálku. „No jo, ale Veru přece není žádnej hamoun, kterýmu jde jenom o plnou špajz a hromadění zásob všeho druhu. Já ji naopak znám jako člověka, který se snaží nadbytečných věcí zbavovat, všechno sdílet, recyklovat. Mít kolem sebe prostor a čistej vzduch, aby energie proudila,“ přichází Linda s východním pohledem na mou maličkost.

Ó, jak mi oba lichotí. Ikona samozásobování, guru přes čistej vzduch šmrnclý jin-jangem. Takový popis osobnosti si mé ego samozřejmě nechává líbit.

Jenomže… Tomáš potřebuje PRAVDIVOU odpověď, aby mohl mou knížku správně propagovat, a já ji zase potřebuju pro manžela, aby se nezhroutil z toho, že se poslední tři roky dřel úplně zbytečně. Egu musím zacpat pusu, jinak mě v přemýšlení svede z cesty jako v těch zbytečných letech, kdy jsem si myslela, že ke štěstí se dá „dopracovat“ skrze „prestižní job“ a vydělávání na „všechny ty značkový věci“.

Přitom už na gymplu jsem psala práci o ochraně životního prostředí, lítala venku, vyměňovala si se spolužačkami oblečení, louskala knížky, psala milostné dopisy a měla svoji partičku a zaláskované srdce. Nic nóbl, nic luxusního, jen příroda a úplně obyčejný život plný lidí. Báječný život. Lidičky a kytičky… 

Žádnej hon na prachy, zážitky, věci a moc, který přišel později, ruku v ruce se slovem deprese.

Takže co já od života vlastně chci? De facto furt to samé co tehdy. Aby byl můj životní prostor v harmonii a mohla jsem být v harmonii i já. Dvě propojené nádoby, které se vzájemně ovlivňují.

Zahradničení, recyklování, spolkaření, domácí kutění i psaní tohohle blogu, všechno to má jedinej společnej jmenovatel: snahu svoje okolí a s ním i sebe samotnou víc vyladit. Že je to okolí narušené, si bohužel uvědomuju každý den. Při každé procházce sídlištěm plným odpadků rozfoukaných od popelnic. Pokaždé, když mě na betonové ulici míjí smradlavé dodávky. Při každém pohledu na nekonečný lán řepky za městem i na náš přeplněný odpadkový koš.

Ne kvůli planetě, kvůli sobě s tím zkouším něco dělat.


Jó, třídíme. Ale to nic nemění na tom, že jsou ty koše furt plný. Foto: Sláma v botách

Pěkným domem na upravené zahrádce tudíž nic neskončí. A ani ovce nebo králíci na dvorku nic nevyřeší, i když se s nimi samozřejmě počítá. Mým ideálem totiž NENÍ jen zdravé bydlení na PÁR čtverečních metrech oplocené zahrady. Mým ideálem JE pěkný a zdravý celý SVĚT – můj svět.

Tak KONEČNĚ jsem si to konkrétně pojmenovala, zatetelím se spokojeně, než si uvědomím, jaký se tady ale rýsuje kardinální manželský průser. Protože můžu já svému manželovi něco takového říct?!

SVOBODA A ŠPINAVÉ RUCE

Abyste tomu rozuměli, poslední dobou u nás doma frčí kromě stavby domu ještě jedno téma. Nadhazuje ho pořád dokola manžel a spočívá v tom, že by rád vědět, co teda plánuju dělat, až mi skončí ta rodičovská. Víte, jako čím a jak (moc) hodlám přispívat do rodinné kasy, aby na to generální živitel naší rodiny nebyl furt sám.

No, pravda, tuhle otázku bych si měla pokládat hlavně já. Honoráře z článků pokryjou možná tak sociální a zdravotní a nového mimíska si jen kvůli další rodičovské rozhodně pořizovat nebudu!

Jenže, jak to vysvětlit… Já zatím vím s určitostí akorát to, co po rodičovské rozhodně DĚLAT NECHCI. 

Ale co by mě naopak bavilo?

Ideálně furt totéž, co teď… rýpat se v záhonech, psát romány, bavit lidi, hecovat davy, ať si taky pěstují vlastní jídlo, vyrábí bylinné přípravky a obejdou se bez léků; cvičit, zpívat, zavařovat, děti učit zahradničit, ukazovat jim, jak se starat o své zdraví i o přírodu, chodit do lesa… no prostě mít SVOBODU a ŠPINAVÉ RUCE, co vám budu povídat.

…. nebo i špinavý nohy. 🙂 Foto: Sláma v botách

Není pochyb o tom, že jsem přesně pro tohle stvořená. A na pár kůrek chleba by se tak snad taky vydělat dalo, ne? Zrovna nedávno jsem měla zahrádkářsou besedu a domlouvám si další workshopík. V dceřině škole zase chystáme komunitní setkání, na kterých budu s dětmi cvičit, zahradničit, vařit… a to je doufejme jenom začátek mé nové životní kariéry plné smysluplného konání dobra v širém okolí.

No jo, ale když to na manžela takhle bez varování vybalím, vůbec se na to nezatváří. „Já jsem měl teda jinou představu, než že SNAD jako rodina neumřeme hlady,“ ohradí se nad vidinou toho, že z něho jho generálního živení vůbec nehodlám sejmout.  Ani se o to pokusit.

„No… vlastně.. já…“ blekotám a rychle vymýšlím nějaké ospravedlnění, proč bych měla mít i v příštích letech nárok na pohodičkový život podle svých představ, zatímco on se každý den plahočí za zlaťáky do Prahy. Tedy jako JÁ ho k tomu nenutím, aby bylo jasno! Ale reálně ani nedělám nic pro to – snad krom toho, že jsem se stala přebornicí v šetření – aby se nemusel takhle ohánět.

„Tome, co bys mi poradil?“ mailuju zoufale svému vydavateli, který je čirou náhodou i odborníkem na svobodu v práci a etické podnikání. (mrkněte na slusnafirma.cz)

„No, Verunko, vidím tady jen dvě možnosti. Buď můžete maximalizovat zisky, nebo minimalizovat výdaje. Tak se rozhodněte správně,“ povzbudí mě Tom. A pro jistotu dodá, že pokud bych ale například chtěla nějak víc spoléhat na honorář za svou novou knížku, tak ať spíš sázíme na tu minimalizaci…

„To je v pr…, budu se muset vrátit do Prahy do redakce a zase psát o přehlídkách na newyorském fashion weeku,“ sesunu se zdrceně na gauč. Kdo vůbec byl loni nejplacenější modelkou světa? Dyť už vůbec nemám přehled. Dyť už mě to ani nezajímá!

Zoufám si a nešťastně se tážu proč. Proč? PROČ nám nestačí mít kravku, zasít pšenici a maso jíst jen v neděli? Uživili bychom rodinu ze dvou hektarů a já bych byla selkou na plný úvazek. Na svém rodovém statku. Všechno bych měla vlastní, bio a ještě bez odpadu.

Otevřu si ke svým úvahám flašku a hned si pomyslím, že i to víno bych si vyráběla domácí, bez siřičitanů.

Muž si taky přinese skleničku (whisky, jako správnej sedlák) a jenom kroutí hlavou, jaké nemakačenko pojal před osmi lety za ženu. Pak položí frťana dnem na stůl a naprosto vážně mi poví, že ON se žádným SVÁTEČNÍM MASOŽRAVCE ROZHODNĚ STÁT NEHODLÁ!

„Nebo minimálně ne do doby, než dostavím barák. Pak se o tom EVENTUÁLNĚ můžeme znovu pobavit,“ ukončí zoufalý večírek a jde se odebrat na vlastní lůžko bez dětí.

Zůstanu sama ve velkolepém obýváku tchánova domu, který mi není dost dobrý jen proto, že u nemovitosti chybí zahrada. A pomyslím si, že ta naše nemovitost, u které zahrada je, snad bude už brzy k nastěhování. Potom se ovšem nejenom já, ale i pracovitý živitel ocitne na životní křižovatce.

A jsou tu ty dvě cesty, kterými se můžeme vydat dál…

Já prostě inklinuju spíš k téhle cestě. Jenže knížku zatím nemám dočtenou, takže kdoví, jestli si na konci neuvědomím, že by to fakt ZASE nebylo nic pro mě. Foto: Sláma v botách
PASAČKA OVCÍ, KRÁLOVNA ZAHRADNICKÉHO PODSVĚTÍ

Tak, teď přichází ten moment, kdy očekávám, že se zapojíte VY coby můj kmen a sehrajete úlohu podpůrné skupiny. Ideálně rovnou poradní. Protože by mě fakt zajímalo, co bych PODLE VÁS teda měla dělat? Za ty roky čtení mých příspěvků (nechci použít slovo „slintů“, které občas používá můj muž!) už mě znáte a tak uvítám zasvěcené rady z odstupu.

Mám se vrátit k psaní pro redakce a prostě si pečlivěji vybírat, o čem má smysl psát, aby to nebyl zbytečně pokácený les?

Anebo třeba se sedmiletou praxí krotitelky vlastní zvěře nastoupit jako češtinářka v dceřině montessori škole?

No, a co cvičení pro mladé i věkem pokročilé, které chci rozjet na zahradě, co si o tom myslíte? Nebo o nedělním kroužku meditace a vykuřování kadidlem…? Taky bych mohla konečně napsat ten bestseller ze zahrádkářského podsvětí, který potomkům zajistí tantiemy a mně doživotní předsednictví spolku vyznavačů měsíčku lékařského.

Anebo úplně ulítnout a stát se pasačkou ovcí na Oblíku? Rozjet kšefty s nezralými makovicemi? Vymyslet nejprodávanější aplikaci v historii AppStoru, plašící slimáky z vaší na sousedovu zahradu? Vyhrát biopotravinu roku s kváskovým chlebem bez éček? A Kraus by mě taky mohl konečně pozvat k sobě do toho pořadu, dokud na to ještě někdo kouká!

Ne, prosím, nevykládejte si to špatně. Nechci po rodičovské výdělečnou činnost bojkotovat záměrně, jenom jsem vyděšená z představy návratu do nesmyslného pracovního procesu, především pak z toho, jak si ke svým zahradnickým, samozásobitelským, spolkovým a manželsko-rodičovským aktivitám přidávám ještě pracovní dobu OD DO od pondělka do pátku.

Samozřejmě uznávám, že muž už odvedl své a je na čase, aby se odebral na odpočinek, věnoval se dětem a k večeři chroupal kvašenou mrkev s tofu masíčkem. Přestane jezdit na dovolenou, topit v kamnech, nosit boty, vařit budeme už jenom v kotlíku a celé léto strávíme na zahradě určováním hlasů ptáků podle atlasu ptáčkaře (to je taková appka, víte?) a mlsáním ambrózie, teda červeného rybízu, kterého jako jediného máme strašně moc.

Jenomže zatím to na takový vývoj no… spíš nevypadá.

V MANŽELSTVÍ S LÍNOU KŮŽÍ

„Měl jsem ti koupit desetihektarovou farmu,“ lituje muž teď už hlasitě životního pochybení při další v sérii našich večerních debat na téma „jak jsme se mýlili v uplynulých letech a co jen s námi bude dál“.  (Díkybohu jsme se ještě nedopracovali k „neměl jsem se oženit, mít děti, vůbec se narodit…“)

„Do práce tě, jak vidím, nedostanu, tak bys byla aspoň užitečná na poli,“ lamentuje muž zdrceně. A aby na chvíli zapomněl na vlastní strasti, rozsleduje na HBO hned několik seriálů současně – v rámci zkušebního měsíce zdarma, pochopitelně.

„Jenže možná je i tohle blbost. Možná by to zase k ničemu nebylo,“ nepolevuje živitel bohužel ani po odsledování třetí série Terapie ze své bezmoci a názoru na mě. „Stejně bys časem došla k závěru, že ani těch deset hektarů ti nestačí. Že ještě potřebuješ kus amazonskýho pralesa, abys tam mohla zachraňovat orangutany, a vlastní ostrov v Tichomoří, který bude úplně bez plastů,“ mává nade mnou rukou jako nad ztraceným případem někdy po půlnoci. (Předplatné právě skončilo.) A mává tak zběsile, že se skoro bojím, že mě uškrtí.A

Tak co myslíte? Dotáhnout to spolu tihle dva k důchodu? Foto: seriál Terapie, HBO

TAK CO TEDA BUDE?!

Takže si to shrneme. Do konce mého „poflakování doma s dětmi“ (a do konce stavby) zbývá rok. Je AKUTNÍ už ty velké plány rozhýbat, nebo mě manžel nažene na pracák a s harmonizační činností pro blaho planety bude utrum. Budu ráda, když po robotě stihnu nakoupit rodině tukové rohlíky a v lepším případě jim je k večeři přimazat máslem z Penny Marketu.

„Jestli mám chodit do práce, tak ale zapomeň na teplý večeře,“ připravuji manžela raději dostatečně předem na změny, které se ho budou nejcitelněji dotýkat.

„No jo, dyť se tě o ně nikdo neprosí,“ dobyde mě. „Ale když už jsme u toho jídla, tak dneska k večeři něco bude, viď?“

Tenhle kastrol možná nebude plný teplých večeří věčně! Foto: Sláma v botách

Za jeden rok se dá stihnout všechno i úplný prd. Jako první začíná nová zahrádkářská sezona. A mužovi už začal další rok dojíždění za pražskými chechtáky (moc se u toho ale nesměje). Je to rok, během něhož Venoušek nastoupí do školky, takže bych ve vzniklém volnu mohla zkusit ty kopřivové kalhoty. Materiálu je plná zahrada. Taky bych měla dovymazlit samozásobování podle Wohllebenů, najet na zero waste podle Bey Johnson a zapracovat na brethariánsví. Nebo aspoň neládovat vlašáky ve čtyři ráno, zatímco píšu tenhle nekonečnej slint… eeee… PŘÍSPĚVEK!

Čekám rok velkých změn, na které se dá buď těšit, nebo z nich mít bobky u zadku. Zatím je ale moc brzo prozrazovat, kterou z těch variant jsme si já a manžel vybrali.


Stay tuned, PÁTÁ ŘADA SERIÁLU „KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT“ PRÁVĚ STARTUJE! Foto: Sláma v botách

* * *

K 1. 2. si manžel po mém dlouhotrvajícím nátlaku snížil pracovní úvazek. Stejný den jsem v nově otevřeném bezobalovém krámku v našem městečku nakoupila půl kila fazolí k večeři, které jsou rozhodně levnější než sasovské bifťoury, kterými jsem si živitele předcházela, dokud pracoval na full time. No aspoň základní minimalizace se odehrát musí. Dále mi přišla knížka Jak se žije u Wohllebenů, o samozásobitelství  v praxi, abych porovnala svoje zkušenosti se samozásobovacími kolegy z Německa.

Krávu ani další hektary ale zatím nepřikupujeme. Muž pokračuje ve stavbě obřího domu plného dřeva i polystyrenu a kromě víkendů na to teď má i pondělky. Na svém zahrádkářském bestselleru pracuju tak pomalu, že s tantiémy pro děti to letos spíš nevidím. A s brethariánstvím teprve ne! Na každou napsanou stránku románu padá balíček máslovek v NE bio kvalitě (další úsporné opatření), takže radši nechci myslet na plavkovou sezonu. Zato mám hotový osevní plán a je úplně jasné, že letošní sezona bude nejlepší ze všech. Top, jakou jsem kdy zažila.

Já, muž i děti totiž strávíme už čtvrté léto na našem milovaném pozemku,  který má jenom jediný maličký handicap: že mu holt chybí PÁR TISÍC METRŮ ČTVEREČNÍCH do rodového statku a přebejvá PÁR METRÁKŮ BETONU do zero waste eko bydlení.

Ale ono se to určitě bude ještě celé nějak vyvíjet. 

Takže, zůstaňte naladěni, moji věrní! A DYCKY SLÁMA V BOTÁCH!!!

Nezbývá věřit, že to s tou budoucností bude cajk! 😉 Foto: Facebook ČT
Moc velké na to, abych se o to starala po práci. Moc malé na to, aby to byla moje práce. Ale každý pozemek má nějaké ale. 🙂 Foto: Sláma v botách

P.S. pro ty, kdo se dostali až sem, a splnili tak bobříka věrného čtenáře:

Nevím, jak letos budu stíhat pečovat o rodinu i zahradu, o muže v poslední fázi stavby domu, psát knížku a ještě tenhle blog. Občas už ani nevím, kdo jsem a jak se jmenují mé děti. Moc nových příspěvků ze sebe nejspíš tuhle sezonu nevymačkám. Ale určitě občas mrkněte na slámin Facebook a Instagram, protože tam se nějaký ten „postík“ s fotkou jistě urodí. A když dáte o sobě vědět, co a jak se VÁM na vašich pozemcích daří, budu ráda. Budu si připadat pořád propojená. Se svou komunitou, svou partou spřízněných duší, se svým KMENEM. 🙂

Mějte se krásně na svých pozemcích, ať už jsou rodové, nebo „jen“ rodinné, panelové, nájemní, podnájemní…

A držme si vzájemně palce.

Nebo takhle, držte je hlavně mému manželovi. 🙂

V našem ráji je pořád veselo a nikdy neprší. Občas se dokonce i usmíváme. Foceno na Nový rok 2019. Foto: Sláma v botách
A mě zas můžete podpořit koupí těchhle fanouškovských odznáčků. Stačí když mi pošlete zprávu a ňák se domluvíme. Foto: Sláma v botách
Pokus o dokonalou propagační fotografii s dětmi… No tak holt příště. 🙂 Foto: Sláma v botách
https://www.facebook.com/slamavbotach/

https://www.instagram.com/slamavbotach_veronikakycera/

Odznáčky Ať mi rostou! a vystoupení v hasičárně!

Napište komentář


Po čase jdu zase s kůží na trh. Budu vystupovat v hasičárně v nedaleké vesnici, taková já už jsem v okolí star. 🙂

Ale prosím vás, já a ta paní na plakátu že jsme si podobné? Foto: Sláma v botách
Ale prosím vás, já a ta paní na plakátu že jsme si podobné? Foto: Sláma v botách

Zvu vás na své nejnovější vystoupení, v obci Zeměchy u Loun, kam mě pozvala paní, která se v obci stará o kulturu! No nazdar. 🙂 

Když se ale do mě vkládají takové naděje, rozhodla jsem se vzít s sebou i semínkovnu (více ZDE), protože ji stále hodně zahrádkářů nezná, a chystám si překvapení. A to se týká vás všech, ano i vás, kdo to do nějakých Zeměch máte dál než daleko.

Pro  všechny fanoušky Slámy v botách, pěstování mrkví a zahradnického skotačení totiž chystám originální odznáčky!

Zahradnické odznáčky řečené placky. Aby celý svět pochopil, co jste to za člověka. 🙂 Foto: Sláma v botách. Design placek: Linda Hušková

Přihlaste se veřejně ke své zahradnické příslušnosti a dejte okolí najevo, jak to letos vidíte s úrodou! 🙂

Placky budou k dostání na akcích, na facebooku a možná i jinde, když bude zájem. Taky jich budu mít vždycky pár v kabelce, tak si řekněte, když se potkáme.

Právě je dávám vyrobit a než mi je pošlou z tiskárny, můžete mi zatím psát, jak se vám návrhy líbí. 

Až budou hotové, dozvíte se to jako první.

Díky a třeba v Zeměchách naviděnou!

Verča, Sláma v botách ♥ ©

Přípravy na ZAHRADNICKOU SEZONU 2019! Lepší kompost, terra preta a další tipy pro SKLIZEŇ STOLETÍ

7 komentářů
Dvě noci za sebou se mi zdály sny o zahradě. Co se mi snaží podvědomí naznačit?  Asi že zahradnická sezona se přibližuje a měla bych se fofrem nachystat. Perfektně nachystat!
Letos chci konečně tu nejlepší úrodu na světě. Třesu se na ni od chvíle, kdy jsem si u d.-cké babičky poprvé vysela ředkvičky.
Přes Vánoce jsem přečetla pár nových zahradnických knížek, nasála inspiraci i odhodlání a na jaře odstartuju pokus č. 5.
Ano, jako zahrádkářka slavím výročí. Začátečnické chyby už teoreticky nejsou pro mě. K výročí si hodlám nadělit rekordně plné koše a jedna hvězda z permakultury! 🙂
******
Seznamte se se „slámovboťáckými“ strategickými novinkami pro sezonu 2019.  A jestli ne ze mě, tak třeba aspoň z vás udělají nejproduktivnějšího biopěstitele v okrese!

Foto: Sláma v botách

Ať nám rostou! Foto: Sláma v botách

1. Půda až na prvním místě

Vylepšete karmu své půdy dřevěným uhlím, popelem a kamennou moučkou. Říkejme tomu třeba česká terra preta. 

Ve své nové knížce  Zelenina z ekozahrady věnuje autor, můj zahradnický pábbů Jaroslav Svoboda, spoustu stránek vysvětlování, proč je tak zásadní pro úspěšné pěstování mít v záhonech kvalitní půdu. Ideálem, ke kterému bychom se měli snažit přiblížit, je indiánská černozem terrra preta, údajně nejúrodnější půda, která si zachovává živiny i po stovkách, ne-li tisícovkách let. Je to hotová alchymie, do které jsem zatím plně nepronikla, protože – upřímně – jsem se zatím ani moc nesnažila. Ale poté, co mě loni zradily papriky a neplodily zdravě, protože jim údajně „chyběl vápník“, jsem došla k závěru, že si musím kapitoly o kvalitě půdy znovu nalistovat.

Takhle vypadá abiptická nekróza květního konce plodu neboli projev nedostatek vápníku u paprik. Foto: Sláma v botách

Mojí půdě něco chybí. Protože takhle vypadaly loni moje papriky. Říká se tomu abiotická nekróza květního konce plodu a jde o projev nedostatku vápníku. Foto: Sláma v botách

Půda, v níž pěstujeme, si zaslouží naši plnou pozornost. Co konkrétně to bude obnášet v mé letošní permakulturní praxi?

  • založit si kvalitnější kompost (více bod č. 6),
  • důsledněji mulčovat, aby půda nevysychala (bod 2)
  • rozšířit pestrost používaného zeleného hnojení (také bod č. 2)
  • zahradu zmineralizovat kamennou moučkou (aneb čeká mě výlet do kamenolomu),
  • hnojit dřevěným popelem (hnůj jsem dávala loni)
  • zarýt do záhonů dřevěné uhlí, protože přímo zázračně (tak praví Jarda Svoboda) zlepšuje půdní život a pomáhá rostlinám lépe vstřebávat živiny v půdě obsažené. Terra preta ho – mimochodem –  obsahuje až 20 %!

Za tuhle special care se má zahrada odměnit půdou plnou života a živin, plodit rostliny odolné nemocem i škůdcům, bohaté na minerály a stopové prvky. (Prostě kam se hrabe zelenina, kterou jste pěstovali dosud. :-))

Jo a mimochodem, tahle lepší půda bude taky perfektně zadržovat vodu a plevel na ní skoro neporoste…

…Dobře, uznávám, že to zní až příliš fantasticky a realita taková asi nebude. Ale prostě chci poprvé UDĚLAT VŠECHNO, co se dá, abych si v sezoně – až budu lítat s konvemi, plít hromady plevele a sklízet nedomrlou zeleninu – nemusela vyčítat, že jsem ZASE nezkusila všechno, co bývalo šlo.

****

Dřevěného uhlí  jsem vysypala na zahradu zatím 3 padesátilitrové pytle, ale zajedeme pro další. Ve stodole mám také pytel mulčovacího uhlí, se kterým se prý nekamarádí slimáci. Však si to letos prověřím. Koho dřevěné uhlí zajímá víc, nechť si vygůglí „agro protect soil“.

Dřevěný popel jsem nikde shánět nemusela, toho mám plné ohniště, protože na zahradě neustále pálíme nějaké nálety. Boj s divočinou na našem pozemku nejspíš skončí až v momentě, kdy si pořídíme ovce. Ale to pak bude taky super přírodní hnojivo.

No a kamenná nebo také prahorninová moučka? Štve mě, s jakou samozřejmostí se o ní píše v druhé zahradnické knížce, kterou jsem v zimě četla – Biozahradničení, základní kurz. Autor Peter Berg. Jako něco nesmírně užitečného a prospěšného pro kompost a celou zahradu ji autor zmiňuje na každé druhé straně. Jenže autor je Němec, kupte ale kamennou moučku na českém zahrádkářském trhu. Jaroslav Svoboda proto radí, zajet v českých podmínkách prostě do kamenolomu, kde se válí spousta kamenného prachu jako odpad, a domluvit se, že si trochu toho odpadu odvezete. Použití kvalitní dýchací masky při manipulaci s prachem je podmínkou!!! No a pak už jenom jednou provždy zmineralizujete svoje záhony a víc se nemusíte starat, protože zahradě už teoreticky nikdy nebudou žádné mikroprvky chybět.

A vaše úroda? To nebudou okurky, ale O-K-U-R-K-Y! Strašně se těším na ten pocit, až se zakousnu do zmineralizované zeleniny a řeknu si: „No to se hned pozná, že tahle mrkev je úplně jiná liga!“

Ano, tušíte správně, v létě bude veselo. 🙂

Foto: Sláma v botách

Můj problém je, že všemu věřím. A hned si od všeho moc slibuju. Ale když něco nazve zázrakem Jarda Svoboda, tak na tom doprčic musí něco bejt, doufám! Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Zelenina z ekozahrady, autoři Jaroslav a Lada Svobodovi

2. Už nereju, rozumíme si?!

Končím s obracením půdy nahoru a dolů. Bude to chtít ale nový tvar záhonů a hodně mulče a zeleného hnojení. 

Po pěti letech cítím, že konečně nastala TA CHVÍLE. Znovu se pokusím o bezorebnou metodu. Mám totiž konečně svou vlastní (už ne babiččinu) zahradu, ta zahrada prošla rekultivací (díky, táto, tcháne, manželi!), svažité záhony jsme zpevnili, vyterasovali, srovnali, několikrát hluboce přeryli terrou (Jaroslavem Svobodou doporučované double digging – rigolování) a já tak mohu konečně vyzkoušet to, co mě láká od prvního přečtení první Jardovy knížky Kompletní návod k založení ekozahrady a rodového statku. Mít tu permakulturní zahradu, ve které se nemusí orat ani plít, kterou stačí jen mulčovat a něžně rycími vidlemi prokypřovat. V níž žije spousta žížal a dalších breberek spokojený život, kde se do záhonů nešlape, kde půda dokonale drží vláhu a skoro ji není třeba zalévat. A tak dále.
Za celých pět let se mi ani zdaleka nepodařilo se k ideálu přiblížit, protože tu vždycky byly nějaké OKOLNOSTI proti. Ale letos cítím zvláštní vzrušení. Mám dostatek mulče a v záhonech zaryté dřevěné uhlí. Mám spoustu vlastních semínek na zelené hnojení a vím už mnohem líp než v minulosti, jak rostliny společně kombinovat, aby vznikl bujný porost, který potlačí plevel a nutnost ho do zblbnutí plít. Děti už taky trochu vyrostly. Pokud mi vyloženě nepomáhají, alespoň neškodí. 🙂
  • 1. podmínkou, aby bezorebná metoda fungovalo, je založit záhony tak, aby se do nich nemuselo šlapat. Tj. pěstební plochu si letos rozdělím na několik dlouhých záhonů širokých maximálně 1,2 m. Takové „nudle“ lze opečovávat ze strany, aniž by se do nich vstupovalo. Není pak nutné prokypřovat je rytím.

 

  • 2. Mulč. Cestičky mezi záhony vysypu dřevní štěpkou. Na podzim se jí všude po vsích válely hromady, poprosila jsem tátu, jestli by mi pár vozíků nenavozil na pozemek. Štěpku využiju nejen na zamulčování cestiček, ale i sazenic. Proč použiju štěpku a ne SLÁMU? 🙂 Hlavní důvod: Nikde v mém okolí se kupodivu sláma volně neválí.  2. Furt mám blbý pocit z toho, že bych nejspíš sehnala jen slámu z konvenčního zemědělství. Jarda Svoboda k tomu píše: nevadí, když sláma pochází z pole, na kterém se obilí stříkalo. Pesticidy spláchne ještě před sklizní déšť. Vadí ale, když je obilí těsně před sklizní desikované round-upem, protože ten už na slámě zůstává. No, a jsme u toho. Poví mi sláma, jestli ji někdo desikoval? Poví mi to ten zemědělec? Jsem už unavená z toho, jak si furt musím všechno zjišťovat… Proto mi štěpka připadá jako jednodušší řešení a minimálně do doby, než budu mít vlastní obilí, zkusím vystačit s ní.

 

  • 3. Zelené hnojení. Přijde na každou volnou plochu záhonů. Aneb konečně využiju všechna svá semínka měsíčku a afrikánů -aksamitníků, která  jsem si loni nasyslila. Zelené hnojení není totiž jen „luskoobilná směs“ prodávaná v zahradnickém obchůdku nebo semínka hořčice, která mi kdysi na zelené hnojení věnovala d.cká babička. Zelené hnojení může být jakákoliv rychlerostoucí, půdokryvná rostlina, která pomůže prokypřit záhon svými kořeny a po posečení ho zamulčuje a pomalu se promění v hnojivo. Ano, některé rostliny se k těmto účelům hodí víc, protože například bakterie na jejich kořenových hlízkách dodají do půdy dusík ze vzduchu (luštěniny). Jiné zase pročišťují půdu od toxických látek (svazenka) a škůdců (měsíček, aksamitníky-afrikány) nebo mají extrémně dlouhé, kypřivé kořeny (vojtěška). Ale teoreticky se dá použít cokoliv, jak mi otevřel oči Peter Berg. Nebudu se omezovat už jenom na svazenku a hořčici jako v minulých letech a sít je až na sklonku sezony. Zelené hnojení může být i okrasná předplodina. Chce to jen dostatek vlastních semínek. aby člověka nelimitovalo šetření peněz. (o domácím semenaření je víc v loňském permakulturním desateru).

Foto: Sláma v botách

Záhonům nedělá dobře, když zůstávají holé. Pokud je nezamulčujete nebo neosejete zeleným hnojením (na fotce moje svazenková džungle), obrostou plevelem. I to je vlastně užitečné zelené hnojení, akorát se nesmí nechat vysemenit.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Peter Berg tvrdí, že i v zeleninových záhonech by se měly pro oživení a vyváženost objevovat květiny. Takže já si loni mezi cukety vysadila chryzantémy a na podzim na holém záhonu posloužily jako takový živý mulč.  Foto: Sláma v botách

3. Sbohem, plísně a rzi!

Pomocníci z kuchyně – ocet a soda – prý dokážou divy i na zahradě. Jo, a o nimbovém oleji už jste slyšeli?

V další knížce, kterou jsem nedávno četla – 5 domácích prostředků nahradí celou drogerii (nakladatelství KAZDA) – bylo zmíněných i pár tipů pro zahrádkáře. Jak přírodní cestou bojovat s nemocemi rostlin, jako jsou rez, plísně, padlí… No, bohužel tyto choroby nejsou mojí zahradě zcela cizí, a tak mě tipy zaujaly. Předloni mě potrápilo padlí u dýní a cuket, loni zase rez (houbové onemocnění) decimovala naši mladou hrušeň. Asi má někdo v sousedství na pozemku jalovec, který je hostitelem této choroby.
Teoreticky by mi s tím vším mělo pomoct pár přírodních přípravků, které si můžu snadno sama namíchat.
  • s jedou sodou: 1 l vody + 3-5 lžic jedlé sody. Protřepat a opakovaně stříkat na rostlinu napadenou padlím či šedou plísní. Pomáhá hlavně v zárodku choroby.
  • s octem: 1 l vody + 2 lžíce octa – univerzální, šetrný postřik na většinu škůdců a původců chorob včetně rzi.
  • s mýdlem a nimbovým olejem: 1 l vody + 2 lžičky strouhaného jádrového mýdla. Po rozpuštění přidat 20-30 kapek nimbového oleje, který má silné antimykotické účinky. Protřepat a opakovaně stříkat na listy ze všech stran. Jen upozorňuji, že nimbový oleje páchne sírou jako hnilé paty. Větší lahůdku z kosmetické říše jsem nezažila. Ale nepochybuju, že možná i díky tomu smradu bude postřik fungovat. 🙂
  • Foto: Sláma v botách

    Nimbový olej. Smrdí jako peklo, ale kupodivu se používá i v kosmetice. Taky proti plísním a houbám, akorát na kůži.  (Lahvičky vlevo jsou testry dalších esenciálních olejů, které právě testuju na všechno možné. Značka dōTERRA, kdyby někoho zajímalo.) Foto: Nobilis Tilia Foto: Sláma v botách

Vsadit se dá samozřejmě i na výluh z přesličky, o kterém jsem psala v loňském desateruMým permakulturistům! Nové desatero biorad a omylů pro rok 2018. Aplikovala jsem přesličku loni na cukety a dýně a padlí je opravdu nenapadlo. Ale byl suchý rok, s plísní jsem neměla problém nikde, takže účinnost zatím nemohu spolehlivě potvrdit ani vyvrátit. Určitě si ale výluh z přesličky udělám i letos, pro sichr. A nimbový olej už taky přinesl Ježíšek.

4. Choulostivky pod textilii!

Nejenže textilie urychluje úrodu, ale ani škůdci se k rostlinám tak snadno nedostanou. Teda někteří. 

Poslední dva roky se mi na jaře osvědčuje bílá netkaná textilie. Používám ji k rychlení zeleniny. Nemám totiž skleník, a tak pro mě textilie představuje na jaře jedinou cestu k rychlejší úrodě. Vyzkoušené to mám s ředkvičkami, kapustou, kadeřávkem, brokolicí a cuketami, které pod textilií rostou jako z vody. Dočetla jsem se ale, že rychlení pomocí textilie funguje prakticky na všechnu zeleninu, i na saláty, okurky, mrkev… Pod textilií je stabilnější teplota a klima než venku, v noci půda tolik nevymrzne, přes den se zase neodpařuje na slunci tolik vody atd.
Letos na svou pomocnici hodlám vsadit, ale i pokud jde o prevenci škůdců. Hodně mě loni potrápili dřepčíci nebo blýskáčci nebo co to bylo (takoví ti černí malí skákaví brouci) a komplet mi zdecimovali úrodu brokolic, květáku a růžičkové kapusty. V okolí je spousta řepkových polí, takže jsou tyhle brebery přemnožené. Jedno z doporučovaných opatření je zasadit choulostivou zeleninu co nejdřív, vsadit na rané odrůdy, zakrýt sazenice textilií, aby měly při růstu náskok, a sklízet dřív, než se brouci namnoží. Ale i poté slouží textilie jako mechanická ochrana proti těm potvorám.
Naopak se už nebudu pokoušet pěstovat pozdní odrůdy květáku, brokolice ani třeba ředkviček, které se sejí až v červenci, kdy už je sviní černejch skákavejch plná zahrada. Bylo to zbytečně vynaložené úsilí a peníze. Radši dvakrát víc raných exemplářů a přebytky nafrkat do mrazáku.

Foto: Sláma v botách

Na tohle se nekoukalo hezky. Marná snaha, sklizeň nula! :/ Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Jeden z hezčích květáků, které jsem loni vypěstovala. Ne, nejedli jsme ho, pro vaši informaci. Foto: Sláma v botách

5. Batáty, zpátky na scénu, teda na zahradu!

Učiním druhý pokus vypěstovat si moderní jedlé hlízy z tropických krajů. S kvalitní sadbou se to tentokrát povede. A běda, jestli ne!

Pamatujete mou snahu z prvního roku vypěstovat si na zahradě batáty? A jak se mi to nepovedlo? No, je o tom celá kapitola v mé knížce. (KOUPIT ZDE) Každopádně jsem se už v příštích letech o batáty nepokoušela, jenomže to by mi nesměly nedávno napsat dvě čtenářky, že pro mě mají kvalitní sadbu a že mám jít znovu do toho. Paní Alena mi dokonce poslala fotku svojí zahrady, na níž povíjnici batátovou používá jako půdokryvnou rostlinu a v podstatě živý mulč. „Je to velká paráda, vidíte?“ psala pěstitelka z Vysočiny a mně nezbylo než smeknout a škemrat o radu.

Foto: Sláma v botách

Úrodička z Vysočiny, věřili byste tomu? Foto: Alena B.

Foto: Sláma v botách

Sadba batátů v mulči. Foto: Alena B.

Foto: Sláma v botách

A tady už rostliny obsadily celý záhon. Od severu chráněný sluneční pastí – vysokými topinambury. Foto: Alena B.

 

Takže, kdo taky chcete dát batátům na zahradě šanci, vězte, že především potřebujete oficiální sadbu, která není namořená proti klíčení.  Z hlíz kupovaných v krámě na jídlo se vypěstuje leda prd (stejně jako já tehdy…).
Za druhé to chce hodně slunné a teplé stanoviště, nejlíp jižní svah, kam jde celý den slunce, ze severu chráněné sluneční pastí (keř, zídka, dům, vysoké topinambury…). Nemám takový flek na zahradě, ale zkusím pěstovat batáty alespoň na jednom z těch slunnějších míst u zídky. A uvidíme. Za sadbu tentokrát nic nedám (směnný obchod s paní Alenou), tak si jen v nejhorším podruhé uříznu ostudu, za nový pokus mi to stojí.
****
PS. A co chci ještě letos nově zkusit, je špagetová dýně. Na podzim jsem ji poprvé ochutnala. A okamžitě jsem věděla, že si musím nasušit semínka, abych ji mohla taky pěstovat. Ano, po upečení v troubě její vlákna opravdu chutnají jako špagety. Možná dokonce i líp. Bez lepku, dietní… doporučuje i manžel, což je co říct. 🙂

Foto: Sláma v botách

Tahle špagetová dýně vyrostla na Horňácké farmě, kde jsme byli onehdá na dovče. K nám přes celou republiku jsem si ji objednala přes Scuk. Doufejme, že letos už nic objednávat nebudu muset. Semínka z ní mám schovaná. Foto: Sláma v botách

6. Konečně výživný kompost

Kompost není věda, ale pár pravidel je třeba respektovat. A kdo chce, může zapojit i magii. 🙂

Není kompost jako kompost, kupodivu. Já za kompost například dosud považovala tu hromadu nalevo vedle svých záhonů, na kterou házím vše, co se mi jinde nehodí – spadané listí, posekanou trávu, plevel, košťály nebo slupky od zeleniny, skořápky od vajíček, posečené kopřivy od potoka. Hromada si vždycky po čase slehne, zmenší objem, změní vzhled a já na ni spokojeně přihazuju dál.
No, není to úplně blbě. Ale vzácný, výživný kompost tak nevznikne. Ten má totiž jasná pravidla, kterými je třeba se řídit. Jako třeba poměr dusíkaté a uhlíkaté složky, správnou teplotu, vlhkost, dobu zrání – jinak to není kompost, ale „jen“ pomalu se rozpadající hromada, v níž živiny přicházejí vniveč.
Rychlost procesů v kompostu má svoje opodstatnění. Čím rychleji se organická hmota zkompostuje, tím je bohatší na živiny i mikroorganismy. A je jí víc. To za trochu víc práce stojí – tedy alespoň to píší Jarda Svoboda i Petr Berg.
Letos chci tedy svou hromadu povýšit na opravdický kompost dodržením alespoň těch nejzákladnějších zásad:
  • na 20 dílů uhlíku (dřevní štěpka, suché listí, větvičky, sláma, seno, piliny) 1 díl dusíku (zelená složka: posečená tráva, plevel, slupky z kuchyně). Správné složení je důležité, aby hmota tlela, nehnila! S kalkulačkou nad kompostem stát nebudu, alespoň trochu si ten poměr ale budu v hlavě hlídat.
  • přidávaný materiál nadrtit rýčem na menší kousky a hromadu prohazovat. Další zlatá zásada. Kompostovací proces se tím výrazně urychluje.
  • přestěhuju kompost do stínu. Vlhko a stín jsou totiž další podmínky úspěšného kompostování. Jenže moje hromada nestojí ve stínu, což je zásadně špatně, protože vysychá a procesy neprobíhají. Proto má být kompost založený někde pod stromem, babička říkala pod bezem, na wiki jsem se zase dočetla, že ideální je ořešák, který svými silicemi odhání od kompostu hmyz. Když je nejhůř, dá se přes kupu přehodit i nějaká plachta, aby to celé líp drželo vlhko. Zalít hromadu v suchých dnech trochou vody taky neuškodí, naopak.

Tohle je, pokud jde o komposty, úplný základ. Samozřejmě se dá ale zajít mnohem dál a třeba vyzkoušet:

18-denní BERKELEY KOMPOST

Jarda Svoboda mě v knize navnadil návodem na krále všech kompostů,  18-denní hot Berkeley kompost, který je nabušený výživnými látkami jako ruští atleti dopingem. Jde o hromadu výšky ramen dospělého chlapa, do které se coby aktivátor procesů lije moč, krev, přihazují se chcíplé myši, kosti od oběda a další čarodějnické záležitosti. Za osmnáct dní máte ale z hromady nechutností hromadu nejlepšího kompostu na světě. Jenom se to musí v přesných intervalech přehazovat a čoudit se z toho musí na důkaz, že moč a chcíplé myši dělají svou práci dobře.

Úplně mě fascinuje to vyzkoušet. Ale netroufám si letos nechat takovou časovanou bombu na pozemku bez dozoru. „Hot“ kompost si střihnu za rok, až na našem statečku začneme bydlet. Sousedi se mají nač těšit!

Foto: Sláma v botách

Kdy se stalo, že jsem po večerech začala místo Sexu ve městě hltat takovou literaturu? Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Zelenina z ekozahrady, autor Jaroslav a Lada Svobodovi

No, a pak je tu ještě ta věc s BIODYNAMICKÝMI PREPARÁTY…

Neboli další červíček, který se mi zavrtal do makovice a jednoho dne na něj bude muset dojít, aby měla duše klid. Komu je totiž i biokompost málo, může se pokusit o kompost v biodynamické kvalitě a naočkovat hromadu tajuplnými preparáty vyrobenými z bylin a ZVÍŘECÍCH ORGÁNŮ.

Vymyslel to Rudolf Steiner, pro někoho kontroverzní, pro jiné geniální zakladatel biodynamiky, waldorfské pedagogiky a antroposofického lékařství. V knize Biozelenina, základní kurz od Petera Berga je k tomu pár návodů. Ale přiznávám, že do této magie se zatím pouštět nebudu, ačkoliv na bylinkách jinak ujíždím dost. Ale nemám momentálně sílu shánět močový měchýř jelena ani lebku mrtvé kočky, abych je o svatojánské noci plnila kopřivami a pak hotovými preparáty dynamizovala žížaly v kompostu.

Ne, nesmějte se tomu, proč by to nemohlo fungovat?! Bratři Wrightové si určitě taky vyslechli spoustu posměšků, že ta velká plechová věc nikdy nemůže létat – načež se první letoun na světě vznesl do oblak.

Foto: Sláma v botách

Biodynamické kompostové preparáty jsou tak vzrušující! Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Biozahradničení, základní kurz. Autor Peter Berg.

Rozjíždět biodynamické pokusy je ale zatím mimo můj záběr, stejně jako zatím rezignuji i na výsevní dny a zahradničení podle kosmických impulsů – další esové trumfy biodynamiky. Myslím, že budu mít i tak co dělat, abych dodržela všechno, co jsem si na tenhle rok na zahradě předsevzala.

Ze všeho nejdůležitější je ale nakonec něco úplně jiného. A myslím, že na tom se shodneme všichni, ať je naše zahradnické vyznání biodynamické, nebo klasika.

Hlavně se musí

ZASÍT,

PRACOVAT S RADOSTÍ,

SKLÍZET S CHUTÍ,

NEZDARY ZAPOMENOUT

A PROSTĚ SI SEZONU UŽÍT.

JEDNODUŠE PROTO, ŽE SE UŽ NIKDY NEBUDE OPAKOVAT. 🙂

Foto: Sláma v botách

Taky se už těšíte? Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Letos budou ještě větší, jen počkejte! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Lednový nácvik mládeže s budoucí terra pretou. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Třídím si semínka… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

…dokonce jsem neztratila osevní plány z minulých let! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Slámu v botách mám rovných pět let. Nejhezčích pět let života… Foto: Sláma v botách

 

Tak ať mi rostou!©
*******
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Jak zabalit vánoční dárky bez balicího papíru, mašlí a izolepy

2 komentáře

Letos pojímáme Vánoce trochu jinak, a tak jsem si řekla, že to zkusím i bez tuny balicích papírů, izolepy a mašlí, které po jednorázovém použití skončí u popelnice.

A ejhle, šlo to zabalit!

Sešlo se několik okolností. Za prvé inspirace z knížky Domácnost bez odpadu (tahle) a velké prozření, že máme ještě velké rezervy, pokud jde o množství odpadků produkovaných naší „ekodomácností“. V knížce byla řada nápadů, jak zabalit vánoční dárky bez potištěných papírů na jedno použití, třeba pomocí metody furoshiki (balení do kusů látky – na youtube je k tomu spousta videí).

Workshop o ekologickém balení dárků navíc uspořádalo i naše městské muzeum, a tak jsem si řekla, že do toho teda letos jdu. Dárků stejně nebalím moc.

Prošmejdila jsem dům a z toho, co jsem našla, jsem použila:

Na zabalení

  • liché ponožky (konečně se nějak uplatnily)
  • roztrhané prostěradlo
  • látkové plínky (ještě jich mám pár po Vendovi)
  • obrázky, které děti malují doma, ve škole, na kroužcích
  • staré igelitky, krabice, obálky nebo poštovní papíry, ve kterých nám chodily během roku různé balíčky (schraňujeme je ve sklepě, že se budou hodit, až se budeme za rok stěhovat)
  • dárkové taštičky z minulých let (nikdy nevyhazuju)

Na převázání

  • provázek

Na ozdobení

  • větvičky ze smrku nebo buxusu (věnovala kamarádka)
  • plátky sušených jablíček a pomerančů (pár mi zbylo z tvoření vánočních věnců – dala jsem jen na ty nejvýznamnější dárky)
  • keramické výtvory, které nosí Lidka z kroužku

Na jmenovky

  • karton ze staré krabice (rozstříhaný na kartičky)

Do balení jsem se dala i s dětmi. Dvouletý Venda totiž ještě o Ježíškovi moc neví, zatímco Lidka, ta už pro změnu ví. 🙂 Vytáhli jsme dárky pro tatínka, dědečky, babičky, tety a rozjeli balicí manufakturu. Já balila, Lidka vyráběla jmenovky a vázala mašle na dárcích. Venda dárky počmárával. Bavilo nás to až do pozdního večera.

Výsledek?

Do látky a plínek se balilo líp než do tvrdého poštovního papíru, v obou případech ale provázek stačil k tomu, aby dáreček „držel pohromadě“. Jen asi u tří rozměrnějších dárků jsem musela použít i izolepu.

Objektivní zhodnocení vám dá moje rodina až po Vánocích. Můj subjektivní pocit je však takový, že dárky vypadají velice vkusně, někdy až vtipně. Lída se mě sice ptala, proč jsme použili takový „ošklivý papír“ (ten hnědý poštovní), ale do Vánoc má s Vendou ještě spoustu příležitostí balíčky pokreslit, počmárat, potisknout nebo jinak podle svého vkusu vylepšit. 🙂

 

Foto: Sláma v botách

Dárky pro naši rodinu. Tohle jsou všechny dárky, co mám pro děti a muže (v garáži čeká ještě kolo). Něco se na rodinu chystá taky u babiček a tet, tak si myslím, že dárků je až kampak! Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Lída chodí na keramiku. Její výrobky konečně našly uplatnění. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

K některým dárkům jsme přidali i sušený plátek pomeranče nebo jablíčka.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Děti se při zdobení dárků výtvarně vyřádily. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tady řádil hlavně Venoušek (tužkou). Liduška si zase procvičila psaní. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Už jste někdy balili dárky do lichých ponožek? Pro mě to taky byla premiéra. 🙂 Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Když může Santa Claus nadělovat do punčochy, proč bych já nemohla taky? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Vendovo ex-punčocháčky vel. 68 už byly několikrát poděděné a samá díra v rozkroku. Tak jsem je nahoře ustřihla a nacpala do nohavic láhve s naším moštem. Originální obal nevyhazovat, zrecyklovat zase za rok! Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Při psaní popisek jsem popustila uzdu básnickému střevu i já. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

No jo, mohla jsem to trochu přežehlit, no ale u stromečku stejně bývá přítmí, ne? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

V téhle krabičce jednou něco přišlo, tak jsem ji i s papírovou vycpávkou použila na zabalení svojí domácí čokolády a sušené meduňky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Miska na chipsy a obraz „Jak jsme v září houbařili na Šumavě“. To jsou Lidky dárky pro tátu, které jsme ještě nestihli zabalit. Ale o té mističce táta ví, tak ji možná ani balit nebudem. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nakonec ani ta igelitka nevypadá špatně. Foto: Sláma v botách

Aby takové balení dárků bylo opravdu eko, podmínkou je papíry i látky od obdarovaných zase vybrat zpátky a použít znovu za rok. To ale není žádná módní hipsteřina. Šetřivé babičky a dědové to takhle přece dělají odnepaměti. 🙂

Vánoce bohaté na příjemné chvíle strávené s rodinou a blízkými Vám přeje  

Verča, Sláma v botách

Foto: Sláma v botáchFoto: Sláma v botách

PF 2019! 🙂 Foto: Sláma v botách

Další tipy na ekoVánoce 2018 najdete v mém minulém článku: Milý Ježíšku, letos mi k Vánocům nic nedávej.

*******

Dárky jsme s dětmi balily ještě několik následujících večerů. Pro kamarády, babičky, tety… Prostoru pro vylepšení techniky je ještě spousta, furoshiki metody jsem se nakonec vůbec nedopracovala. Ale balím do ponožek poprvé. A věřím, že s každými Vánoci se budeme zlepšovat. 

Ať mi rostou!©

Milý Ježíšku, letos mi k Vánocům NIC NEDÁVEJ!

11 komentářů

Kéž by takový dopis napsaly moje děti. Nebo manžel, rodina, přátelé. JÁ! 🙂 Svátky by byly časem klidu, pohody a rozjímání. Ne sjíždění e-shopů, aby člověk z povinnosti něco koupil. Cokoliv.

Jenže když on zatím nikdo takový dopis Ježíškovi nenapsal…

Tak s tím teda začnu já.

Vánoce bez dárků

Už pár týdnů mám Vánoc plnou hlavu. V příjemném smyslu. Mám Vánoce ráda a těším se na ně. Přijede brácha z ciziny, manžel nepůjde do práce ani (SNAD!) na stavbu a celkově prožijeme pár dní jako rodina. Ve vyzdobeném bytě a rozjímavé náladě, kterou už pár dní mám a kterou si doufejme vypiju do dna.

Foto: Lidka Kučerová / archiv Sláma v botách

Vypadám vyloženě rozjímavě, že? Ale nenechte se zmást, opravdu si po ránu čtu básně od Skácela. Foto: Lidka Kučerová / archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Muž zase rozjímá o tom, jestli nám nateče na stavbě do nových oken, když se střecha ani letos nestihla dodělat, jestli rozpraskají funglové omítky, kolik sežere vytápění nezaizolované stavby… Prostě samé vánoční motivy. Foto: Sláma v botách

Ale pak je tu ta druhá stránka Vánoc.

Vymyslet co, komu, jak, kde, za kolik. Pak to zabalit a vymyslet, co od koho, kde a za kolik chtít na oplátku, abychom si hlavně byli kvit. Nějak v tom postrádám logiku, ale přesto se mi zatím nepodařilo ze systému vánoční výměny věcí vystoupit. Je v nás zakořeněná, ačkoliv je dávání dárků vlastně celkem nová tradice, tak sto let stará. Původně se obdarovávali jen koledníci. Něčím lepším k jídlu. Pak se začalo myslet i na děti, co jsou v domě, ale žádné rozmazlování – dostaly to, co by se jim stejně muselo pořídit, třeba nový kabátek nebo boty. Postupně se ale začalo nadělovat i to, co by se koupit nutně nemuselo (hračky), a nějakou tu drobnost dostali i ostatní členové domácnosti. No, a uplynulo pár desítek let a jsme tam, kde jsme. U přeplněných hračkáren, supermarketů zavalených dárkovými baleními kosmetiky a salámů, u ukřičených, blikajících reklam, před nimiž není úniku.

Hezká myšlenka se zvrtla v něco, co už možná ani sami nechceme. Po krámech lítáme celý rok; božínku, jak by bylo krásný mít od toho aspoň na Vánoce klid! 🙂

Vánoce bez dárků, zase jako kdysi. Přichystat jen něco dobrého pro návštěvy a hlavně se sejít s rodinou, přáteli, navštívit kostel, koncert, přečíst knihu, na kterou nebyl přes rok čas, zaposlouchat se do pěkné muziky, pohrát si s dětmi, vyjet na výlet, věnovat se tomu, co člověka baví…

Foto: Sláma v botách

Já se ráda věnuji výrobě vánočních serepetiček a jejich rozvěšování po všech patrech tchánova domu, který dočasně (už třetí Vánoce!) obýváme Foto: Sláma v botách

Zpomalit ten cirkus

Původně jsem chtěla psát úplně jiný článek. Sdílet tipy, co dát k Vánocům bytosti jako já, milující přírodu, zahrádku a poctivé jídlo… Měly tu být tipy na mou oblíbenou růžovou vodu, zahradnické knížky, vychytávky na zahradu, biosemínka, biospoďáry, filtr na vodu, difuzér, vonné oleje a tak dále.

Foto: Sláma v botách

Vzorky vonných olejů, které mi přivezla kamarádka. I o nich jsem původně chtěla psát.  Foto: Sláma v botách

Ale jak jsem ten článek vymýšlela, furt jsem na jeho sepsání neměla čas. Až jsem si povzdychla dceři, že nejvíc bych si k Vánocům přála, aby mi někdo občas pohlídal Venouška a já se mohla víc věnovat tomu, co mě baví (S Vendou je taky zábava, ale rozumíme si doufám.). A když jsem o pár dní později sestavovala prezentaci na téma „plastový odpad a jak to tahle planeta už fakt nezvládá“, došlo mi, že tohle by byl vůbec nejkrásnější dárek – být obklopená čistším a zdravějším světem.

Foto: Sláma v botách

Prezentace, kterou jsem dělala na jednu akci naší semínkovny. Tři noci jsem z toho nemohla spát, jednu jsem i brečela. Foto: Sláma v botách

Najednou už se mi nechtělo sepisovat jakékoliv tipy. Osoba milující přírodu, zahrádku a poctivé jídlo si musela přiznat, že sice dárky dostává ráda, ale aktuálně baží hlavně po tichu, bezpečí, pěknější přírodě vůkol, hodnějších dětech a náruči muže, který se taky někdy zjeví doma. Dá se tohle koupit a zabalit do papíru? Nebo objednat ve slevě?

Proto jsou jakékoliv dárky pro mě letos vyhozené peníze. A plýtvání, to přímo nesnáším. Takže jsem své blízké nedávno poprosila, aby si peníze za dárky pro mě ušetřili nebo je kdyžtak věnovali Greenpeace, Hnutí DUHA, Arnice či jiné organizaci zaměřené na ochranu přírody. 

Vším, co se dá koupit,  se cítím být momentálně přesycená. A i když pár konzumních tužbiček v srdci samozřejmě mám (třeba ty kámoščiny oleje), žádná není tak naléhavá, aby nepočkala na jindy. Nebo na nikdy. Vánoce bez dárků jsou naopak přesně ten typ speciálního zážitku, který mi chybí do sbírky. Nebo řekněme k ucelenější životní zkušenosti. 

Pokud se navíc k téhle myšlence přidá i okolí a osvobodí mě od nutnosti vymýšlet, shánět a balit dárky (a doufat, že jsem trefím do vkusu), bude to ještě báječnější… Na oplátku si můžeme najít čas na společnou procházku, výlet do lesa nebo návštěvu u horkého moštu z našich jablek. (Ano, letos se urodilo!)

A kdoví, buď se nám bezdárkové Vánoce zalíbí, nebo si naopak řekneme, že to bez výměny balíčků nebylo ono a za rok do systému zase naskočíme. Ale budeme bohatší o zkušenost, že ono nelogické přemisťování taštiček a dárečků z domácnosti do domácnosti pro nás přece jen nějaký hlubší význam má.

Sama jsem zvědavá, jak vánoční experiment dopadne. 🙂

Komu se ten nápad líbí, šiřte myšlenku #vanocebezdarku i ve svém okolí a podělte se o své zkušenosti.

Foto: Sláma v botách

Veselé Vánoce. Bez dárků. 🙂 Foto: Sláma v botách

Ale co na to děti?

Abych nezapomněla… pokusila jsem se pro bezdárkové Vánoc nadchnout i naši céru. Moc jsem s tím u ní ale nepochodila. Má na Ježíška nějaké požadavky, z nichž nehodlá ustupovat.:-) Tak aspoň dostala na výběr: buď u nás uspořádáme o Vánoce velkou party pro její kamarády, ale dárků bude mít pod stromečkem míň, anebo jich dostane stejně jako loni, ale party s kamarády nebude. Co myslíte, že si ta šestiletá holčička bez váhání vybrala? Jdu shánět recepty na dětské pohoštění. 🙂

Foto: Sláma v botách

#vanocebezdarku. Kdo už mi dárek koupil, může ho sám zbaštit, věnovat někomu jinému nebo mi ho v nejhorším schovat k narozeninám. Přátelé, já to myslím smrtelně vážně! Foto: Sláma v botách

 

A nějaký konkrétní tip, že by přece nebyl?

Dobře, chápu, že třeba nemáte na bezdárkový experiment tento rok náladu. Stačilo by vám jen bezduchý vánoční cirkus trochu omezit. V tom případě se přece jen dočkáte pár tipů! Akorát trochu jiných, než jsem původně myslela.

Nákupní manuál pro ekoVánoce 2018

Sestavila a dodržuje Sláma v botách (v plném rozsahu)

1. Dárky nakoupíš v bazaru, na bleším trhu, v sekáči, ve facebookových skupinách, internetových bazarech apod. Na světě bylo vyrobeno až příliš věcí, které ještě můžou posloužit – a MĚLY by sloužit. Obzvlášť menším dětem je naprosto zbytečné kupovat nové věci, jejich hodnotu ještě nevnímají, tak je to jen o nás, jestli si chceme skrze své děti něco dokazovat. Čím své děti zahrnujeme, vypovídá něco hlavně o nás samých.

Atmoféra na našem blešáku. Taky jsem pár věcí prodala, ale hlavně nakoupila něco mamince, dětem, kamarádce. Dokonce i sobě novej klobouk na zahradu. A manželovi... no ten bude čubrnět! :-) Foto: Sláma v botách

Atmosféra na Lounském blešáku, kterého jsem se letos zase zúčastnila. Pár věcí jsem prodala, víc nakoupila – mamince, dětem, kamarádce. Dokonce i sobě nový klobouk na zahradu. A manželovi… no ten bude čubrnět, co ode mě letos dostane k Vánocům! Foto po svátcích. 🙂 Foto: archiv Lounský blešák

2. Rozdáš se. Doslova. Dárek by měl být hlavně osobním vyjádřením, proto se nejvíc počítají dárky, které jste sami vyrobili, nasušili, zavařili, upekli, odsemenařili, nasbírali, svařili, naložili… Nebo napsali! (objednat mou knížku) 🙂 Jsme národ houbařů, včelařů, kutilů, švadlenek, zahrádkářů, domácích cukrářek, pekařů, paličů, chovatelů králíků, pěstitelů trávy a co já vím co ještě. Nestyďte se rozdat se druhým skrze to, co umíte nebo co vás baví. Home made je nálepka, která teď frčí a drobné nedokonalosti jen svědčí o tom, že jste to fakt dělali těma svejma poctivejma rukama. 🙂

Moje tragikomické příběhy z prvních let zahradničení vyšly loni jako knížka. A tomu taky říkám pěkný dárek k Vánocům. 🙂 Foto: Sláma v botách

3. Zrecykluješ. I dárky si zaslouží dostat druhou šanci. Ne, fakt na tom není nic špatného. Pokud jste v minulosti dostali něco, co se vám líbilo, pošlete to dál, další vám podobné duši. Třeba knížku, kterou už máte přečtenou, nebo oblečení, které vám nesedí (nebo se nehodí k vašemu aktuálnímu stylu)… Že jde o recyklo-dárek, není ostuda, ale přidaná hodnota. Věci s příběhem frčí čím dál víc.

Foto: Sláma v botách

Dostala jsem a co jsem už přečetla, půjde „o dům dál“. Foto: Sláma v botách

4. Nakoupíš lokálně. Nebo aspoň v bio-eshopu! Za všech okolností platí pravidlo, že staré věci mají přednost před novými. Nové kupujte teprve, když možnost sehnat danou věc z druhé ruky selhala. A rozhodně ji kupte u místního živnostníka (fakt to dneska nemají snadné) nebo v některém ze spousty eko bio fair e-shopů. Možná že tu věc, co ji tak nutně sháníte, prodávají o něco dráž než supermarket s letákovou nabídkou, jenže jakmile do chrámu konzumu vstoupíte, tutově přikoupíte i něco, pro co jste sem původně vůbec nešli. Slevu vám přece nikdo nedá zadarmo, zato vám doma přibudou další zbytečné krámy.

(POZN. Letos mi na dárky pro děti stačil sbazar s blešákem, ale třeba loni jsem kupovala biospoďárky a dřevěné hračky v duhovykramek.cz. Mají tam i biosemínka nebo kalendář výsevních dnů podle M. Thunové. A podobných milých obchůdků už je dnes tolik, podpořte je.)

5. Žádné blbiny, jasný?! Fakt nekupujte blbinky a výplňové dárky (kolekce čajů, další vonná svíčka, těžítko se znamením zvěrokruhu, hrnek se jménem…), jen abyste měli za každou cenu nějaký dárek v ruce. To už je snad lepší dát dotyčnému peníze do prasátka, ať si za ně koupí něco užitečného sám.

6. Jednoduše to zabalíš. Je to sice jenom papír, ale pořád kvůli němu padl strom a stálo dost energie z něj udělat tu lesklou potištěnou záležitost, co se pod stromečkem roztrhá a po svátcích se válím kolem kontejnerů. To už jsou lepší taštičky, které se používají furt dokola. Ale zjistila jsem, že dárky se dají zabalit i třeba do obrázků, které děti nosí ze školy (větší formát vznikne slepením několika uměleckých děl k sobě), do lichých ponožek, do utěrek, látkových plen či nenošených triček atd. (obdarovaný pak vrátí). A převázat se to dá obyčejným špagátem. V létě se nastříhané provázky zrecyklují na zahradě při uvazování rajčat a keřů. Když za provázek zastrčíte smrkovou větvičku, nikdo neřekne ani slovo, že jste si nedali s balením záležet.

7. Věnuješ svůj čas. Nabídněte své služby nebo třeba pohlídání dětí. Každý věcný dárek sebere obdarovanému kus životního prostoru, zabere místo na poličce, ve skříni, v kuchyni, v garáži, v šatně… a vynucuje si pozornost a péči. Na zážitkový dárek si obdarovaný zase musí vyhradit volný čas a to je taky čím dál vzácnější komodita. Když ale poskytnete jako dárek zdarma svoje služby, kdo by to nebral? Tou službou může být cokoliv – nabídka, že pohlídáte děti (ano, moje oblíbené téma:-)), umyjete okna, přijdete zahrát na klavír, pomůžete s barvením vlasů, malováním bytu nebo co já vím, přes co jste zrovna machr. Dá se to pojmout seriózně i jakkoliv vtipně.  A když nad tím tak přemýšlím, tohle je tip dárku, nad kterým bych ani letos, v bezdárkovém režimu, nos neohrnula.

Já totiž toho Vendu – chápete, ne? – prostě potřebuju někam upíchnout! 🙂

Ten nejklidnější advent všem vyklidněným lidem, přátelům přírody, zahrady a poctivého jídla, všem, které znám i neznám!

Verča, Sláma v botách ♥

Ať jste zdraví, silní, moudří a radostní!

A ať vám rostou! 

Foto: Sláma v botách

D.-cké jablíčko se s vámi loučí šťastnou hvězdou. Myslete na přírodu i o Vánocích. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: gloria.tv

Jan Skácel: Modlitba. Zhudebnili Hana a Petr Ulrychovi – nádherná, nejnádhernější píseň nejen pro adventní čas. Foto: gloria.tv

©

 

O knize SLÁMA V BOTÁCH

Zachraňte papriky! Potřebují vápno a já lepší úrodu

10 komentářů

Řekněme, že svou zahradu už jakž takž dávám. Pořád je ale pár věcí, které můžu zlepšovat.

Tak například manžel letos poměrně hlasitě reklamoval fakt, že jsme za celé léto neměli ani jednou plněné papriky (ty na návštěvě u našich se prý nepočítaj)! A taky se prý těšil na domácí brokolice, když mu zakazuju kupovat v Kauflandu ty dovezený, postříkaný. Ale smůla, no. Brokolice se letos na zahradě vůbec nedařily, takže o brokolicovém krému budeme nenaplněně snít zase do příštího léta.

A papriky?

Tak k těm teprve nevím, co dodat! Jestli to měl být pokus o žert, tak mě  ale vůbec nerozesmál. Paprikám se totiž v létě přihodila nemoc, kterou věhlasný botanik, RNDr. Václav Větvička identifikoval jako abioptickou nekrózu květního konce plodů – laicky řečeno „nedostatek vápníku“.

Takhle vypadá abiptická nekróza květního konce plodu neboli projev nedostatek vápníku u paprik. Foto: Sláma v botách

Takhle vypadá abioptická nekróza neboli nedostatek vápníku u paprik. Žádná sláva, co? Foto: Sláma v botách

Jo, slyšíte dobře! NEDOSTATEK VÁPNÍKU na pozemku, kde probíhá stavba a demolice zároveň, kde se všude válí stavební suť a vápno se tam přiváží po pytlech. Papriky se ale patrně domnívají, že mají podobná práva jako malta, a tak si taky chtěly šňupnout, jinak že zdravě plodit nebudou.

Sklidila jsem jen samé nedomrlé, scvrklé a celkově tak nevábné papriky, že chuť jsem na ně neměla ani já, natož můj muž, který není namotivovaný tím, že si je sám vypěstoval. Až teprve koncem září se na jedné rostlině vyskytlo přesně šest poživatelně vypadajících oranžových plodů, po kterých jsem rychle skočila, než si to ty exempláře taky rozmyslí a přihodí se jim stejné deformace jako všem předchozím abioptickým nekrotičkám.

Sklizeň zdravých paprik až na samém konci sezony. Foto: Sláma v botách

Až na samém konci sezon jsem sklidila i pár – doslova pár! – zdravých paprik z jedné rostliny. Foto: Sláma v botách

Co s paprikami ale dělat pro příští sezonu? Protože můj pokus obelstít manžela tím, že mu místo paprik podstrčím ačočku, neměly kýžený ohlas. (Řekl, že už to znova nechce.)

Nechtěla bych, aby to vyznělo tak, že ačokča stojí za prd a nemáte ji pěstovat. Náhodou mně se ty indiánské paprikookurky moc líbily i mi chutnaly, takže jsem si hned nasušila semínka pro pěstování příští sezonu.

Můj muž už je ale prostě zaujatej vůči všem mým pokusům „nahradit něco něčím jiným“, jako třeba coca-colu kombuchou (jsou v ní taky bublinky), zahušťovat guláš cuketou (bylo jich letos zase moc), péct moučníky z bezlepkové mouky (muž se drobky z rozpadajících se koláčů údajně dusí!) nebo sladit buchty banánem (odmítnuto s tím, že buchta páchne). A tak po ačokčách neskočil tak nadšeně, jak jsem bývala doufala, a klidně domů ostentativně přitáhl nějaké papriky z Kaufu.

„No to snad nemůžeš vůbec myslet vážně?!“ vyštěkla jsem, když jsem v lednici identifikovala igeliťák s důkazným materiálem. „Mám tady plnej košík ačokčy a ty si koupíš papriky?“ nemohla jsem pochopit, jak mohl něco takového udělat.

„Prostě jsem měl na papriky chuť. Chceš mi i tohle zakázat?“ přešel muž rovnou do útoku, aby bylo jasné, že ty papriky si prosadí.

Podívala jsem se na jeho bojovnou, skoro výhružnou bradu, a projednou jsem se radši nepokusila mít poslední slovo. Ostatně, když se na mě muž takhle nas.ere, je to i docela sexy.

Alespoň jsem ale přes rameno utrousila: „Tak´s mohl aspoň koupit bio papriky. Vím, že je tam maj!“ a frustrovaná z toho, že dneska musím být já mrtvá Homolková,  jsem vyšuměla z kuchyně.

Klid zbraní

Blbý hádky kvůli paprikám. Ty jsou snad v naší rodině dědičný nebo co. Dodnes si pamatuju, že právě kvůli paprikám se strhla jediná hádka mých rodičů, na kterou si z dětství vzpomínám. Máma vyhodila nějaké staré kusy, které chtěl táta (kterej je vypěstoval) ještě sníst, a byla z toho mela, až jsem v pokojíčku brečela, že se rodiče určitě rozvedou.

O dvacet let později papriky zase málem lítaj vzduchem a my na sebe štěkáme úplně stejně s mým manželem? No ještě že jsou naše děti podobnými výjevy zocelené a myšlenky na rozvod rodičů kvůli jen tomu, „máma šňafe“, je snad nenapadaj. (Manžela snad taky ne!)

Příští rok chci každopádně klid zbraní a paprik plnej koš. Co to ale v praxi znamená – myslím v praxi permakulturu praktikující zahradnice?

Jedna milá čtenářka tohohle blogu, paní Alenka, mi vyšpiónila doporučení od už zmiňovaného botanika Václava Větvičky, jak nedostatku vápníku u paprik účinně předcházet. Zahradnická legenda radí dopřát háklivé zelenině bílou kúru ve stylu našich prahospodářů a prahospodyněk: půdu vyhnojit, vyvápnit – třeba rozdrobit do záhonů staré omítky z demolice – a nakonec na to celé nechat napadnout sníh.

„A nejpozději do tří let se pH upraví, živiny se uvolní a záhon se odmění zdravou úrodou,“ vzkazuje mi paní Alenka v dobré víře.

No to je teda pěkné. TŘI ROKY!

Jako že nebudu dělat plněné papriky možná ještě ani napřesrok? A nenáviděné igeliťáky se mi znovu nastěhují do lednice?

„Pak je tu samozřejmě ještě možnost sáhnout po Kristalonu na papriky a rajčata,“ hodí mi paní Alenka už méně permakulturní udičku s tím, že je to sice chemie, ale funguje.

Hmmmm, přemýšlím, jak s informací naložit. Ne že by se mi chtělo do umělého prostředku, ale na druhou stranu si taky hned vzpomenu na přednášku prof. Hejcmana loni v našem muzeu: prý kdeže hnůj nebo slepičince, nejúčinnější jsou tekutá hnojiva aplikovaná na list. (Konec citátu. Více o panu profesorovi a našem setkání v semínkovně v článku: Kdo chce vidět idiota, do semínkovny.)

A tak rozvažuju, jestli je šance, že na zdravou úrodu vydržím čekat tak dlouho, když průmyslové hnojivo by problém vyřešilo ještě tuhle sezonu.

Já si ale vůbec neumím představit, že bych nakráčela do zahrádkářského krámu a odešla odtamtud s nějakou lahvičkou. Že bych připustila, že moje oblíbené jíchy, komposty, hnůj nebo dřevní popel na něco nestačily. Nebo že by mě někdo s tou lahvičkou viděl!!!

Zpropadené papriky, ještě kvůli nim zradím své ideály? Ne, tak nejhůř ještě není. Chemii vytáhnu, teprve až bude katastrofální sklizeň opravdu hrozit rozvodem. Blaničtí rytíři konec konců také nevyjíždějí kvůli každé blbině. Do té doby prostě vyrazím manželovi na stavbu na lup.

 

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Blaničtí rytíři přece zatím také nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Vždyť ani Blaničtí rytíři zatím nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Není vápno jako vápno, to platí nejen ve fotbale!

Stejně jsem ale zklamaná z toho, že musím nějaké problémy s pH půdy na našem pozemku řešit. Upřímně, jako bych starostí neměla při pěstování už tak dost, ještě mám kvůli paprikám začít zahradu obcházet s lakmusovým papírkem? Myslela jsem, že elektrárny máme odsířené a kyselé deště už u nás skončily.

No, samozřejmě si uvědomuju, že v každé  zahradnické příručce se otázka kyselost půdy řeší, nejsem v té bryndě sama. Že některé rostliny jsou údajně na tyhle parametry náchylnější, zatímco jiné tolerují širší rozptyl pH. Ale já papriky ještě nikdy nepěstovala, vždycky jsme je dostávali od našich. Čím jsme ale větší a žravější rodinka, tím akutnější byla nutnost postavit se i s produkcí této zeleniny na vlastní nohy, nebo přesněji na vlastní pozemek. A tenhle pozemek byl zatím co do výnosů bez chybičky. U žádné plodiny jsem na problém s moc kyselou půdou nenarazila, takže info o nárocích na pH jsem dosud považovala jenom za takové odborné pindáníčko. Vědu pro vědu, falešné soby.

Teď ale nespokojeně stojím nad záhonem a dumám, jak to teda s tím vápnem vyvedu. Nemůžu ho přece rozházet všude, dočetla jsem se, že třeba rajčatům a bramborám naopak mírně kyselá půda vyhovuje. Rozhodně nechci riskovat, že si polepším s paprikami, ale zase nebudu mít z čeho dělat kečup a sklep zůstane prázdný!

Jak tedy s kusou konzultací od botanika Větvičky naložit? Protože ono se řekne použijte vápno, jemu bardovi, který ho hází na zahradu nejmíň od padesátých let. Co mám ale dělat já? V praxi to znamená kolik pytlů vápna na kolik hektarů? A mám to vápno smíchat s vodou jako zálivku, nebo zarýt do půdy spolu s hnojem? Musím k tomu mít dýchací roušku? Dát se do toho hned, nebo až těsně před zimou? Nebo na jaře??? A musím pak stejný postup opakovat každý rok, nebo stačí jednou za pár let?

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička má ve všem jasno. Co ale my obyčejní mrtelníc? A kór ti s blond vlasy a mizernými zkušnosti? Foto: převzato z Wikipedie

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička, má ve všem jasno, co ale my obyčejní blonďatí zahrádkáři? Foto: převzato z Wikipedie

Naivně si myslím, že otázky mi zodpoví internet. Ale je to jenom horší. Po přečtení pár článků, třeba tohohle z iReceptáře, mám v hlavě ještě větší hokej…fotbal… Zjišťuju totiž, že není vápno jako vápno. Existuje i nějaký vápenec – a to očividně není totéž.  Navíc ho existují různé druhy, mletý, dolomitický  v granulích… jo, a vápnitý dolomit ASI není totéž co dolomitický  vápenec nebo co! Tím se mi ovšem otevírá nový okruh otázek: co je účinnější, co levnější, co víc eko, víc perma. Heslo „vápnění půdy“ pro jistotu házím ještě do youtube, ale zase mi to nabízí akorát samá fotbalová videa, no já už do toho kopnu!

Tak, teď už vím i já, že není vápno jako vápno. Foto: isport TV

iReceptář navíc otřese i doporučením pana Větvičky, kterým jsem si dosud byla jako jediným jistá. Prý: „Nikdy nesmíme současně s vápnem použít chlévský hnůj, neboť by z něho vyprchal dusík ve formě čpavku!“ No ale já to pochopila tak, že právě hnůj, vápno a sníh mám na tom svém záhonu použít. Házím na to vidle, už vážně nevím, co mám teda dělat.

A na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

A říkám vám, že na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

Granule, ó granule, přibližte se k záhonu!

Promiňte mi, vy zkušení, že tady tak trojčím kvůli troše vápna pro pár paprik. Ale po pěti letech jsem prostě narazila na úplně novou zahradnickou činnost,  se kterou jsem si ještě nepotykala, a tak se radši ptám, než něco pohnojím, vlastně povápním.

Ve stavu vrcholného vnitřního zmatku kontaktuji znovu paní Alenku, jestli by mi od pana Větvičky nezjistila víc, a při tom lituju, že jsem škudlila peníze a nemám ještě tu novou knížku Jardy Svobody o pěstování biozeleniny. Vyšla už na jaře, ale překvapivě mi ji nikdo z rodiny nenadělil k narozeninám, ačkoliv jsem se  v tom smyslu myslím jasně vyjádřila na Facebooku.  (Před Vánoci se vyjádřím přímo).

Foto: SmartPress

Kniha, kterou nutně potřebuju. Zelenina z biozahrady od Jaroslava a Lady Svobodových. Foto: SmartPress

Paní Alena naštěstí nezklame a dodává mi nový, obsáhlejší komentář slovutného botanika. „Drcenou maltu zapravte do půdy, po nějaké době pohnojte kravským hnojem, ale GRANULOVANÝM. V případě čerstvé mrvy nastane reakce popisovaná v článku z iReceptáře.“

Tak, a teď už čučím do počítače ale definitivně zmatená. Co pořád všichni mají s těmi granulemi? Proč granulovaný hnůj použít můžu a čerstvý ne? Navíc když já mám samozřejmě na zahradě fůru toho koňského, který pravda taky trochu granulovaný (v koblihách) je, ale takto myšleno to určitě nebylo.

„Paní Alenko, ale jak to teda dělali ti prapředci, když do pole drtili staré omítky, ale žádné granulky k dispozici neměli?“snažím se té bílé záhadě prostě přijít na kloub.

Konečně bílé uspokojení!

Trpělivá čtenářka tohoto blogu si na mě po další messengerové přestřelce vyžádá telefon, aby mi to mohla konečně pořádně vysvětlit. Takové trdlo jako já nejspíš dlouho nezažila. Nevím, jak svou mentální retartaci omluvit, snad shodit ji na šest let, co už jsem doma na mateřské.

Hovor naštěstí konečně přináší jakés takés uspokojení mých nekonečných otázek. A tak se dozvídám například toto:

  • Předci si s vápněním polí starosti nedělali, nemuseli tenhle problém řešit, vystačili s hnojem. Na mém pozemku nejspíš deficit vznikl tím, že půda ležela dlouho ladem a teprve se dostává do kondice.
  • Obecně jsou potíže s pH až fenoménem moderního zemědělství posledních let. Na vině může být mimo jiné i změna klimatu. Na zahradách se totiž v posledních letech přestává dařit i klasickým, „bezproblémovým“ zeleninám, jako cibuli, česneku či mrvi. Zavedené agrotechnické termíny prostě přestávají platit!
  • Na papriky je v našich podmínkách nejlepší skleník. Ve volné přírodě papriky v poslední době tolik nerodí.
  • Nejlepší bude vyhradit paprikám speciální záhonek, ten vyvápnit extra a buďto nepohnojit, nebo sáhnout po těch granulích. K dispozici jsou fermentované granule kravského, koňského, ovčího či slepičího hnoje.
  • Přírodní cestou se dá půda obohatit o dusík i zeleným hnojením či jíchami. Hnůj není jedinou možností.
  • O klasickém hnoji i granulovaných hnojivech platí, že se zarývají do půdy na podzim, pro lepší využití živin. A musí se zapravit opravdu dovnitř.
  • No, a ten vápenec. Chybu asi neudělám s žádnou z možností. Je jenom na mě, zda dám přednost mletému vápenci nebo granulovanému vápnitému dolomitu, což je přípravek obohacený ještě o další mikroživiny. Obojí by mělo mít pozvolný, ale stále přijatelně rychlý nástup účinku (ne až za tři roky!). A pak je tu taky pořád ten „chemický“ tekutý Kristalon na papriky a rajčata, co údajně funguje hned. Nebo manželovo hašené vápno do omítek, které se dle iReceptáře používá spíš na těžkých půdách a působí fakt intenzivně. (Prosím, hlavně se MNĚ neptejte, co se tím myslí.) O všech druzích platí, že se nejlíp na podzim zaryjí do půdy „v přiměřeném množství“ (uvedeném  na obale, díkybohu).

„Moc děkuju za všechny ty informace,“ zajíkám se paní Aleně do telefonu. Naše učení je nekonečné, shodujeme se dojatě.

Když domluvíme, jdu si pro papír s tužkou, ať tu kapitolu s paprikami nějak uzavřu. Musím učinit jasné rozhodnutí, co teda ohledně jejich pěstování dál. Kristalon jsem zamítla jako první, granulovaný hnůj zamítám také. Furt je tu to vápno na manželově stavbě a pytel tátova mletého vápence, který používá na mech v trávníku, no a samozřejmě moje staré dobré hnojivé jíchy, které se mi zatím vždycky osvědčily.

A protože už žádná další telefonní čísla, jako třeba na manžele Svobodovy, nemám a protože ani jejich knihu se mi zatím nepodařilo od nakladatele vyloudit zdarma, nezbude mi, než teda všechno vsadit na jednu kartu. Na paní Alenku a její botanické konexe s panem Větvičkou.

Než se vzmůžu na vlastní skleník, zavedu si speciální paprikový záhon. Vyvápním ho, ale nepohnojím. Všude po zahradě mám naseté zelené hnojení a rozházený popel z letních táboráků, no a v sezoně budu přihnojovat kopřivovými jíchami. A budu u toho vzývat moudrou přírodu, ať mě vyslyší, papriky se vzchopí hned první rok a můj muž se konečně dočká těch plněných potvor s omáčkou, o kterejch jsem musela celé léto poslouchat.

A jestli to nevyjde, jestli po hodinách surfování a hovorech na messengeru i telefonem nevypěstuju aspoň košík obstojných zelenin, skončím u Chocholouška. Nebo na VĚTVIČKOVI! 🙂

Foto: Sláma v botách

Zahrada zarostlá zeleným hnojením svazenkou. Tak kam tady ty papriky za rok vrznu? Foto: Sláma v botách

 

PS. Tak to, moji milí, vypadá, že kromě paprik budu muset napřesrok urgentně pořešit i ty brokolice. Právě jsem v mrazáku narazila na sáček mražené vapeur brokolice Bonduelle! To si muž myslí, že ta se jako nepočítá?! Okamžitě si jdu gůglit, co se dá dělat, když se do brokolice dají blýskáčci řepkoví. A číslo na paní Alenu si pro jistotu ukládám do telefonu.  O tom ale bude článek zase příště.

Na závěr už jen krátké VIDEO ZE ZAHRADY… jen tak pro radost. Jak jsme s Lidkou sklízely mrkve, kterým se zatím DÍKYBOHU daří. V 1 min 20 jsou i mé nezbedné papriky! 🙂

Foto: Sláma v botác

A pozdrav přímo z bojiště. 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

Ať mi rostou!©

PODOBNÉ ČLÁNKY

Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo!

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

Budík na šestou! O propíchnuté noze a o romantice na stojáka mezi fošnami

2 komentáře

VĚNOVÁNÍ: Dvěma nejpracovitějším mužům, které znám!

Vstávat v šest je přesně to, co NECHCETE, když jdete po oslavě spát až hluboko po půlnoci. Dnes tahle nepříjemnost potkala mého muže. Budík zazvonil, ale muž nevstal.

…….

Někdy po deváté ranní mi ve spánku naznačuje intuice, že postel vedle mě je prázdná. Rozlepím oči a zjistím, že manžel akorát startuje před domem motorku a rychle vyráží na stavbu. Zaspal! Jeho stavební pomocník Ruda už tam na něj čeká tři hodiny. Chudáci chlapi, pomyslím si. Co mají ze života, když si ani o víkendu, a navíc po party, nemůžou přispat? To já jsem dneska bez dětí, takže snad nebude vadit, když….

Podruhé mě intuice probouzí, když je už deset pryč! No ty vado. Skáču z postele a zjišťuji, že zatímco já se po mejdanu dospávala, manžel vyrazil makat nejenže beze mě, ale i bez snídaně a svačiny. Protože doma není nic než pár kůrek chleba. Hned si v tu chvíli vybavím svou maminku. Poslední dobou mi stále častěji naznačuje, že „to vedu“.

„Ty to vedeš!“

Tak rychle vystřízlivět, mladá paní. I když jste si původně plánovala sprchu a čeknout chlubítko (facebook), jestli tam už nejsou nějaké fotky, je třeba fofrem změnit plán. Zachránit pověst manželky a mužův žaludek.

A tak rozespalá házím do mísy vajíčka, že zadělám na švestkovou bublaninu, z dalších vajec smažím omelety a třetí rukou, – kéž bych ji teď měla -, loupu cibuli na vyprošťovací zeleninovou polévku. Do hodiny je kulinární trojbor odbytý, výtvory v přepravce a i já, sláva!, mířím směr stavební pozemek a můj nevyspalej, pracovitej, hladovej muž.

……

Ohledně toho, jak pokračuje naše stavba domu, dostávám poslední dobou docela dost otázek. Nejčastější jsou dvě. Kdy už to budete mít dokončený? a Kdy se plánujete stěhovat? „Do Vánoc? Co?“ mrkají na mě naivně některé kamarádky. Bohužel, do žádných Vánoc ještě opravdu nebude nic. Když bůh dá a manželovy svaly vydrží, tak nejdřív si budeme balit fidlátka na Vánoce příští rok.

„Kuba dělá, co může,“ vysvětluju a současně se snažím manžela od tohohle tlaku na termín odclánět. Jako by nestačilo, že si nějaký termín stanovil sám ve své hlavě.

Čím pomaleji se stavba sune vpřed, o to víc po ní pobíhá a řídí budíky na sedmou, na půl, pak už na šest. Architekt, stavbyvedoucí a dělník v jedné osobě vyrostl za poslední dva roky v mých očích v hrdinu nadlidských rozměrů. A co teprve v očích mé rodiny. Ta už ode mě nezná jiná hlášení než „Kuba je na stavbě, Kuba bude zase celej víkend makat, ne, ani na oběd nepřijede, nechce se jídlem vůbec zdržovat“ a podobně. Z Kuby se stal v rodině pojem. Synonymum sebezničující píle, oddych neznajícího nasazení, sveřepého tahu na branku a až buldočí výdrže.

Bohužel přímo úměrně jeho transformaci v hrdinu se naopak já propadám na žebříčku manželské prospěšnosti čím dál níž. Stačí totiž, aby k nám naši občas zavítali na návštěvu, a mají jasno.

„Má on vůbec trochu klid, když večer přijede domů? Nebo je tady takovej bugr pořád?“

„Taky bys mohla někdy uklidit, aby si Kuba mohl pohovět a odpočinout v čistým.“

„A prosím tě děláš mu nějaký pořádný večeře? Maso mívá?“

„Hlavně po tom chudákovi nenech ty děti tak skákat! Vždyť už sotva plete nohama.“

„NO STARÁŠ TY SE O NĚJ VŮBEC POŘÁDNĚ?!“

Tak já se samozřejmě starám. A bráním se. Uklidňuji veřejné mínění, že i já už sotva melu a fakt dělám, co je v mých silách. Ale moje výsledky patrně nepůsobí tak přesvědčivě jako dům, který sice pomalu, ale jistě roste mužovi s tchánem pod rukama. Mně roste leda vodní kámen v toaletě, ale co mám dělat víc, když celé léto není školka, muže vůbec nevidím, zahrada plodí jako divá a já nestíhám sušit, vařit, zavařovat a ještě nedejbože s dětmi trochu užívat prázdniny?!

Na to má ale moje maminka jedinou odpověď. Dá se shrnout zhruba do tří slov: „Ty to vedeš!“

Rozhlížím se kolem a uznávám, že by mohlo být i líp. Když je mi ale natvrdo naznačeno, že by můj stavitel taky mohl v novém baráku skončit s nějakou úplně jinou, pořádnější paní, fakt se zkusím nad tím, „jak to vedu“, zamyslet.

„Protože to bych teda nechtěla, aby on tam s nějakou pořádnější…“ špitnu vprostřed hromady prádla na žehlení a rozsypaných kostiček.  A začnu promýšlet možnosti.

Foto: Sláma v botách

My se s dětma taky neflákáme, ale zajímá to někoho? Foto: Sláma v botách

Nová etapa

Před měsícem vypukla na stavbě ve V. nová pracovní etapa. Navázala na tchánovu jarní misi s názvem „ta okna do baráku vám samozřejmě vyrobím sám, ale jistě, to pro mě nic není, měsíc, maximálně dva práce a budete mít auslágy (slangově z němčiny – výlohy), jaké vám žádný jiný truhlář neudělá“. No jasně, po někom musel manžel svou sebedestruktivní obětavost podědit. Tchán si prostě výrobu obřích skleněných stěn a francouzských oken do našeho domu nedal vymluvit, a tak sveřepě oprášil řemeslo, vysmýčil truhlárnu a v březnu se dal do působivého a precizního veledíla, které však narazilo na zádrhel. Za měsíc ani za dva se taková zakázka nedala zvládnout.

Čas ubíhal, rámy do oken se lepily, muži rokovali nad technickými detaily, osazením skel, vybírali barvu laku, a čas ubíhal a běžel…

„Nevíš, Verun, jak je táta s těmi vašimi okny daleko?“ sondoval švagr, který taky zrovna rekonstruuje a ochotný důchodce by se hodil i jemu.

„Myslím, že je u druhého nátěru,“ podala jsem poslední orientační odpověď, protože sama už jsem neměla odvahu se na stav výroby ptát. Termín dodání se od jara několikrát posouval.

Tak jsme zatím ve V. dělali něco jiného. Muž budoval altán, přestavil mi chlívek na sklad zeleniny, navršil hromady suti do základů terasy u domu, vyzdil zásobovací komoru ve stodole. Já sela, zalévala, plela, sklízela, prostě to svoje. A tu a tam jsme se zajeli podívat do truhlárny v D., jak táta s okny pokročil. „V červenci je montujeme,“ prohlásil naposledy, očividně už na pokraji sil i nervů. „Jasně, tati, hlavně se kvůli blbejm oknům nestrhni!“ uklidňoval ho muž.

No, byl z toho srpen…

Výhodou našeho pozemku je, že práce na něm je a vždycky bude dost. Foto: Sláma v botách

Už je to tu zase!

Tři vrstvy nátěru ale nakonec přece jen zaschly a tak se obří smrkové rámy konečně mohly začít přivážet do V.  Měsíce výrobní dřiny završeny. Jenže akci „okna“ pořád neměl být konec.

Okna totiž bylo ještě zapotřebí na barák osadit. A jestli jsem si myslela, že tohle už musí být po hoblování, broušení, řezání, lepení, lakování, zasychání a převážení nepodstatný detail, tak jsem se bohužel opět spletla. Teď to teprve začalo být s okny zajímavé. Myslím pro mě.

Výroba „auslágů“ se mě až dosud nijak netýkala. To mi mimochodem manžel občas vyčítá – že se mě nějak málo týká celá stavba našeho domu. Že očekával větší účast z mé strany při navrhování, promýšlení dispozic, fasády, podlahových krytin a že i teď bych měla být aktivnější při rozhodování, kam vyvrtat díry na zásuvky nebo na kterou stěnu v koupelně vrznout umyvadlo. A jestli radši zapuštěný, nebo na desku.

V zásadě má můj muž pravdu, opravdu všechna tahle rozhodnutí nechávám na něm. Ale to je důsledek toho, že když jsem po zakoupení pozemku vyjádřila přání žít v domečku s doškovou střechou a muškáty v oknech, namaloval on jako odpověď návrh přízemního celoproskleného pavilonu s betonovým stropem, ve kterém žádná okna na muškáty nejsou! Tehdy mi došlo, že můj hlas nebude mít váhu ani poradní, poslední slovo že si stejně vezme on – architekt -, tak proč se angažovat, když na zahradě se budu moct realizovat dostatečně a po svém. Náš barák si tak v podstatě nechávám jako překvapení, které mi muž doufejme do roka, do dvou postaví. Pouze jedno přání jsem ještě vyslovila, mít kuchyň na jih, abych mohla vařit na sluníčku a koukat při tom do zahrady. Budu ji mít ale na sever a koukat na zeď sousedům, alespoň mi ale bylo odborně a velmi obsáhle vysvětleno (manželem i tchánem), jaké to má výhody. Dál se po tomto záchvěvu aktivity už opět nesnažím. 🙂

Odkudže jsem to ale odbočila?

Okna… Tak s těmi jsem to plánovala udělat jako s celým domem. Nechal design i realizaci na chlapech a dostavit se až na první otevíračku vitrín. Jenže jak jsem se překvapeně dozvěděla, osadit, zapěnit, zasklít a zasilikonovat takové kravské výlohy bude další mise, co do náročnosti srovnatelná s výrobní etapou! Pro mě však se zásadním rozdílem. Zatímco předchozí fáze probíhala někde daleko v truhlárně v D., kde se o tchána starala babička, tahle druhá etapa poběží jen pět metrů od mých záhonů, nasazen bude i můj muž a ode mě se čeká – když nic jiného – , že aspoň tu a tam přivezu na stavbu „zmrzlinu, bébéčka a coca-colu“.

Poplašeně zamrkám na svého už úplně šedivého tchána a na čím dál šedivějícího svého muže a vhrknou mi slzy do očí. Najednou mi totiž docvakne, co a proč mi to ta moje maminka pořád klade na srdce. Že nemám-li „to vést“, tak nejenže chlapům fakt budu muset tu colu občas přivézt, ale hlavně taky každý den něco pořádného uvařit a upéct.

„Už zase,“ chytnu se za hlavu, protože se mi vybaví loňské léto, které jsme taky trávili na maltě. Dovolená spočívala v tom, že jsme si hodili spacáky na balkon, a jinak chlapi každou volnou chvíli makali na stavbě  a já u kastrolů, aby mi hlady nepošli. (článek Hrubá stavba za týden. Svépomocí a o hladu.)

Letos jsem si závěr prázdnin představovala jinak, ale to už teď nemá smysl rozpitvávat. Alespoň že mám od loňska dvacetilitrový kastrol na guláše a rodinný výlet na Křivoklát holt posuneme o týden, nebo o dva, no…

„Nasmažím vám hamburgery z biohovězího,“ ohlásím jídelníček na první den a určitě je dobře, že v tu chvíli nevím nic o tom, jak dlouho bude DOOPRAVDY etapa č. 2 trvat. Že žádné hrady a zámky už se tohle léto nestihnou.

Foto: Sláma v botách

Kastrol pro školní jídelny je už zase nasazen k sycení dělníků z vlastní rodiny. Foto: Sláma v botách

Půlhodinka štěstí pilné manželky

„Myslela jsem, že bysme mohli ještě ten Křivoklát…,“ opět trapně otevírám téma výletu, když akce okna vstupuje už do třetího týdne. Ano, ještě pořád se nechci smířit s tím, že muže ani na jediný den nevystrnadím z montérek. Moje prosíky ale i dnes zanikají v ruchu stavby.

„Zmrzlinu jsi asi nepřivezla, viď?“ ptá se manžel trochu zklamaně. Zdá se, že Křivoklát opět nikoho nezajímá.

„Promiň, sjedu ti pro ni na otočku k vietnamcovi,“ zaimprovizuju zahanbeně.

„V pohodě, já bych stejně neměl čas ji jíst,“ prohodí manžel už zase napůl vylezlej na štaflích. Doobědval dřív, než jsem stihla doříct „sokolníci, šermíři a program pro děti“.

„Tak zítra se těšte na pizzu a rýžový nákyp,“ loučím se s pracanty už jen letmo a jdu teda vymýšlet jídelníček na týden č. 4.

Abych ale nebyla nespravedlivá, tak jednu výhodu přece jen nemůžu těm svým zásobovacím cestám do V. upřít. Vyzkoušeli jsme si díky nim romantiku obědů na zemi, na fošně, na paletě, na kartonu, na stavební koze, na stojáka, s talířem v klíně, na cihle, na hobře, na rozlepené spárovce i na tabuli skla. Obědvali jsme v základech terasy i v budoucí koupelně, což se už třeba nikdy nepoštěstí. A kouzlo rodinných obědů na staveništi má pro mě ještě další, sobecký rozměr. Když dojíme, chodím se na chvilku projít po zahradě.

Muž zatím buď s plným břichem odpočívá, zatímco se po něm děti koulí, nebo se s plným břichem okamžitě vrhá do práce, zatímco se po něm děti koulí (a on je marně odhání).

„Nech je, jsou rádi, že tě jednou za den vidí,“ snažím se prodloužit tyhle naše momenty.

„Já je taky rád vidím, akorát Venda tu furt nemusí házet ty šutry! To hodlá ta okna vysklít hned první den?“ ruší muž idylu naštěstí jen drobným šuměním.

To já už ale sbírám rajčata, kterých je letos rekordně dost, cukety, kterých bývá dost tradičně, a kukuřice, kterých tradičně není dost nikdy. Trhám si nějaké to lupení domů do vázy, zalévám celer, protrhám dozrálé fazolky, ke každému jídlu utrhnu pár okurek nebo vyreju mrkev s petrželí na polévku příští den. Prostě si po obědě pár minut dělám, co mě baví a čeho si zahrada žádá. Díky tomu se mi na záhonech nehromadí práce na nějakou vydatnou, únavnou nárazovku. (jako byla ta minulá! – článek Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška)

Dochází mi to někdy mezi druhým a třetím týdnem. Že vlastně tahle kulinární „etapa“ není tak špatná, jak jsem se původně hrozila. Že je ve skutečnosti docela dobrá. Dokonce možná nejhezčí částí letošního léta. (A to Itálie nasadila laťku – článek Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška). Ano, musím každý den vymyslet, čím ten obří kastrol naplním, a na zmrzlinu – nic proti místnímu vietnamcovi!  – jsem musela sehnat extra dodavatele, ale když nakládám přepravku s talíři, příbory a jídlem do auta, cítím hrdost. Protože si konečně připadám jako užitečná manželka, která pro barák  a urychlení termínu jeho dostavby taky něco dělá.

No, a když si pak po společném hodování mezi vrtačkami, fošnami a skleněnými tabulemi můžu zmizet na druhý konec zahrady, kde po mně chvíli nikdo nic nechce, představuju si, že to přesně takhle budu dělat, až ten náš statek ve V. dobudujeme. Žádné obědy na asfaltových pásech jako teď, ale už kultivované stolování v jídelně na jih (protože jídelna je na jih rozhodně výhodnější než kuchyň), s pohledem dojatě upřeným na každodenně opečovávané záhony. A když chci to své denní snění jó dotáhnout k dokonalosti,  představím si ještě pohodlné dubové židle, které buď vytáhneme z nekonečného depozitáře rodinné skládky v D., nebo nám je zhotoví zase nějaký ochotný důchodce. (článek 9 LIDÍ POD STŘECHOU. O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů.)

„Na co myslíš?“ houkne na mě muž ze štaflí, když do něj při svém vznášení na obláčku málem vrazím. „Ále,“ pousměju se pouze. Myslím, že i bez odpovědi je jasné, jak jsem právě spokojeňoučká. Podám muži nahoru další zmrzlinu a tchánovi hodím dvoulitrovou fantu, kterou si objednal. Dětem, když je dneska tak krásnej den, dáme taky ochutnat, až se z toho celé rozsvítí.

Bylo nám pěti někdy spolu takhle dobře?

Jasně, že se říká, že láska prochází žaludkem. Ale podle mýho, aby si ji člověk OPRAVDU vychutnal, musí si, než začne hodovat, taky OPRAVDU zamakat!

…..

Závěr o tom, jak je důležité nosit slipy

Sláva, tak po třech týdnech jsou naše okna konečně jakž takž hotová! Silikon ani zasklívací lišty na nich teda ještě furt nemáme, ale je neděle proboha. Tchán to v pátek zabalil a po týdnech vstávání v šest prostě odjel na víkend do lázní. Protože slyšíte správně, i důchodce občas odpočívá. A tak se i my s mužem domluvíme, že tentokrát se normálně najíme doma, on si dá od oken pauzičku a odpoledne jako rodina něco podnikneme. Jakože rodina s tatínkem.

Zatím mám ale hotový špenát i bramborové knedlíky, obojí už pomalu stydne, ale muž nikde.  Za okny prší provazy, říkám si, že už ten chlap přece musí každou chvíli dorazit, ne?

„Kde jsi? Pojeď už!“ zaurguju příjezd telefonicky, ať ty knedlíky úplně nevychladnou.

„No prosimtě, Verun, já jsem v nemocnici. Brácha mě právě přivezl na pohotovost,“ vyšokuje mě manžel, jako by se nechumelilo. Málem to se mnou šlehne.

„Co se stalo, CO SE STALO, CO TI JE?!“ pištím, protože od manželovy poslední jízdy sanitkou na chirurgii uplynul pouze rok.

„Ale prosim tě, jak jsem v tom slejváku spěchal na oběd, šlápnul jsem na rezavej hřebík a propíchnul si nohu naskrz,“ odpoví mi nešťastník poměrně smířeně.

Tak se těch knedlíků opravdu zatepla nedočká, napadne mě jako první. A hned potom, že i odpolední program můžeme odpískat.

Lazar se večer vrátí z chirurgie s drenem v chodidle a rozkazem vydržel alespoň dva dny s nohou nahoře.

No nepřipadá vám to výstižný?

Že zranění nohy potká zrovna člověka, který dupe celé léto na plný plyn, samým pobíháním po stavbě neví, kdy zastavit, a už vůbec nezná, co je ležing s nohama vzhůru? Teď ho má naordinovaný písemně. Prozřetelnost muže přibila k zemi. Ještě že tchán odjel do těch lázní, jinak by mu nejspíš spadla na jeho sebeobětující se hlavu tabule skla.

„Ale trpěl jsem při tom drenovaná jako Hus,“ fňukne si muž, asi aby si zajistil láskyplné hlazení, vískání ve vlasech a další výhody raněného hrdiny. Slastně při té péči zavrní a při tom mi převypráví, jak ho dvě sestřičky držely a taková sympatická paní doktorka ho mučila, až úpěl na celou chirurgii.

„Myslím, že tam dámy už dlouho nic podobnýho neměly. Já navíc přijel v těch svých šedých kraťasech, jak mají díru mezi nohama,“ vypráví manžel zážitky z boje.

„Myslíš ty, co ti z nich vypadává…? Aspoň vidíš, jak je důležité nosit slipy. Babičky to vždycky říkají: vezmi si čisté prádlo, nikdy nevíš, co se ti stane a jestli nepojedeš do nemocnice, “ zasměju se.

„No přesně na to jsem si vzpomněl. Akorát já samozřejmě žádný slipy na sobě neměl.“

„Ježiš, ale to ti muselo být vidět úplně všechno!“

„Vždyť taky říkám, že tam ty ženské dlouho takovej případ neměly,“ vyprskne manžel.

A já mu knedle, které mu konečně nesu, málem vyklopím do toho děravého klína.

……

Navzdory dírám v noze a v kalhotách stál náš závěr léta za to. Následující pondělí si muž s ovázaným chodidlem na stole a dětmi a ženou v náručí užil svůj den prázdninového volna… Okna se kvůli jeho léčebné vsuvce překvapivě taky to, no, víte co…

Akorát mně po skončení „akce okna“ došlo, co mnohem horšího se ještě může přihodit, pokud hrdina práce ve stavebním tempu nepoleví. Vždyť ono by se taky klidně mohlo stát, že to nakonec budu já, kdo v baráku po vší manželově dřině bude žít s někým jiným. Protože chronicky přepnutý, přepracovaný a stavebními rekordy zlomený stavitel se své životní realizace taky nemusí dožít!

A i proto je občas dobré stoupnout na hřebík. Zvláště na takový, který se nám snaží něco naznačit.

 

Foto: Sláma v botách

Daddy je bůh! A Vendo, ty furt neházej ty šutry! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Já 31. srpna PŘECE JEN odjela s dětmi na otočku na Křivoklát. S neteří, bez muže. 🙂 Foto: Sláma v botách

Krásný začátek podzimu

  • všem zahrádkářkám a zahrádkářům,
  • svépomocným budovatelům,
  • dětem zaměstnaných otců i matek,
  • slimákům, kteří nás letos moc netrápili;
  • blýskáčkům řepkovým, kterým naopak Andrejova pole nestačila a připravili nás komplet o všechno brukvovité na záhonech;
  • sluníčku, které si nedalo pokoj;
  • zahradě, která to přesto nějak přežila;
  • české přírodě, kterou jsem na čas vyměnila za moře, ale klidně jsem si to mohla odpustit, protože tady je stejně líp!

Vydařený začátek školního roku

  • mé dceři, které to letos poprvé vypuklo;
  • Vendovi, který si ještě pořád občas cvrnkne do kaťat, chlívák;
  • vám čtenářům, kteří mi píšete, jak jste se v létě měli, a popoháníte mě napsat další článek nebo rovnou celou knížku.

Na obojím pomalu, svým tempem makám. Někam už toale snad „vedu.“ ♥

Foto: Sláma v botách

Po obědě na zahradě. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Nejdůležitější je jídelna na jih! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A samozřejmě plný „stůl“. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Akce okna, etapa 2, osazování. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Děda „Mía“ je všeuměl, to už ví v naší rodině každé dítě. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Oběěěěěd! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zásobovací jednotka se vydává na pravidelnou cestu do V. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Přivážím plné kastroly, odvážím košíky čerstvé úrody. Každý den. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Ale hlavně nepřijít o styl. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zaskleno! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Mise končí. Už teď se těším, co pánové vymyslí příští léto. 🙂 Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

* * * * * * *

Pobavili jste se? Tak si přečtete, co se nám stalo už dřív…

Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu

Obklíčeni Roundupem!

HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.

Čumák v zemi a zadek u nebes! Aneb jak jsme oslavili první máj.