EVOLUCE LESANY aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival

6 komentáře

Dostala jsem pozvánku na sobotní část festivalu Alchymistické Litoměřice. Víte, jako že mám říct lidu něco o svém vztahu k Zemi, jak jsem objevila farmaření a tak. „To je zase něco pro tebe!“ chytil se manžel okamžitě za hlavu, protože tušil, že mu skončí na krku dcera a já tam fakt pojedu. „Ale jistě! Jenom nesmím rodit…“ potvrdila jsem účast a šla hledat slušné šaty.

****

Když zahradnici zbývá měsíc do porodu a potřebuje se ještě přestěhovat, vysázet dýně, vyprat výbavičku a okopat brambory, může buď podlehnout nervóznímu shonu, nebo se ještě na všechno vybodnout. Tuhle variantu jsem zvolila já.

„Buďte venku a pijte!“ rozdávám v sobotu ráno pokyny před svým odjezdem na ALLfestival. Slunce svítí, manžel mi otevírá vrata, dcera mává z okna. „A choďte bosí!“ křičím za nimi ještě ze zatáčky.

Festival Alchymistické Litoměřice, nebo taky ALLfestival, se letos konal teprve podruhé, ale už se sem sjely osobnosti jako Jaroslav Dušek, Teal Swan, Karaimi, Tomáš Hajzler nebo Jaroslav Svoboda. Jo, a taky já. Protože motto letošního ročníku znělo Země, klíč ke mně a v sobotu byli na programu lidé, kteří „jsou svým konáním spjati se zemí“.

„Promluvíte o sobě, o svém vztahu k půdě, můžete druhé inspirovat,“ lákala mě organizátorka Katarína Králiková ze Svobodného statku na soutoku v Českých Kopistech. (www.svobodny-statek.cz)

„Ale když já mám jen takovou malou zahradu…“ vykrucovala jsem se nejprv. Pak mi ale došlo, že možná právě proto mě zvou. Nemusím přece nutně vlastnit hektarové farmy, abych navázala vztah s vlastními ředkvičkami. O tom tady přece už třetím rokem píšu. Ředkvičkami to totiž jenom začíná. Když je ale pojmete permakulturně, může se vám snadno stát to, co mně: první rok si zasadíte pár kedlubnů a druhý už si myjete vlasy žitem (článek ZDE) a sháníte pro dítě lesní školku. A když v sekáči zahlédnete ošoupanou sukni až na zem, jako první vás napadne: bezva, nebudu si muset holit nohy!

„Ach bože, stala se ze mě lesana,“ musela jsem se nedávno přiznat manželovi. Měl by totiž zhruba vědět, s čím teď doma žije.

„Lesana? A to je co?“

„To jsou ty ženské, která objímají stromy, rodí doma a neočkujou. A neholí se.“ Načež ho nechám nahlédnout do svého podpaží. „No a?“ povídá můj muž a taky zvedne ruce. Obejme mě důvěrně známá vůně. „No právě. Já nechci být asexuální, jenom přírodní.“

Druhý den jsem udeřila i na kamarádku: „Prosímtě, jestli někdy páchnu, řekni mi to!“ Podívala se na mě s pochopení a ujistila mě: „Zatím buď v klidu. Kdybys smrděla, nesměla bys mi do auta.“

Ach jo. Nikdy jsem nechtěla skončit ve škatulce „víla s mastnými vlasy“, ale teď se nějak nemůžu zbavit pocitu, že se do ní pomalu, ale jistě řítím. Parfémy mi voní jako skládka chemického odpadu a po seznámení s Kamilou Boudovou (článek Jak se nechovat na ekologickém večírku a co jsem si odnesla z Lohas Blogger Challenge (výhra to nebyla)) už si nedokážu udělat radost ani blbýma botama ve slevě. Co tohle bude za život?

Než samu sebe rozpláču, vzpomenu si aspoň na úžas jiné kámošky, která si u mě nedávno myla ruce. Bílou kostkou mýdla… „Ty nemáš v koupelně žádnou kosmetiku a přitom stejně nemáš vrásky?!“ (To je sporné, ale proč jí to vymlouvat.) „Víš, jakej musíš proti mně ušetřit majlant?“ koulela očima po návratu z naší koupelny. „Když já jsem holt hodně na zahradě…,“ krčila jsem rameny zase já, a abychom si nepřipadaly blbě (a já jako špindíra), vytáhla jsem ze skříňky alespoň svou růžovou vodu.

Ale zpátky k ředkvičkám… Má nová životní éra by nikdy nezačala, kdybych v zimě 2014 nenarazila na knížku Jaroslava Svobody Kompletní návod k vytvoření EKOZAHRADY a rodového statku. Neškodný název, ale bohužel to byla past! Knížka nenápadně začínala záhonky na zeleninu a končila vizemi života nezávislého na supermarketech, chození do práce a placení složenek za elektřinu a stočné. A já na to skočila. „No přesně tohle chci!“ načež jsem si šla vysít špenát.

Bohužel před důsledky v podobě žitných šamponů na vlasy a neholených nohou už se v knize nikde nevarovalo!

Knihy Biozahrada, omplletní návod na vytvoření ekozahrady a rodového statku, Zdraví z boží lékárny, Jedlé bylinky a plody

Od té doby, co čtu tohle, se mi dějí různé věci, třeba mi na hlavě končí mouka. Foto: Sláma v botách

****

ALLfestival je velká akce. Ne tak velká jako pražská Evolution, jsme v severních Čechách, ale právě že na tyhle poměry fakt velká. Na jedné straně kulturáku stánky s raw potravinami a veganské bistro, na druhé sárí a vykladači karet. Biotrenky i biosalám.

Foto: Sláma v botách

Mandaly, raw šťávy, ovčí kůže, šperky z kamenů, bylinkové čaje… no ještě že mi manžel nedal žádné peníze. Foto: Sláma v botách

„Pojeďte se mnou,“ napadlo mě, proč vlastně na festival nepozvu rodiče. Jsou přece taky zahrádkáři.

„Ale jo, aspoň si pak skočíme do nákupáku,“ nebyli nejdřív proti. Pak do mě mamka ale začala rýt: „Hele a co si mám oblíct, můžu si vzít sako? Nemusím doma nechávat podprsenku?“ „Prosimtě…,“ přešla jsem zbytečnou poznámku stran „nás biolidí“ a zapnula si svůj růžový svetřík.

O dvě hodiny později se už nacházíme v litoměřickém kulturáku a já naslouchám pokyny ke své účasti v panelové diskuzi.

„Každý si o sobě připravte krátké povídání, třeba co pro vás znamená být. Co vy a půda. A vesmír. Zkrátka mluvte hlavně od srdce,“ instruuje nás rozesmátý moderátor Jaroslav Lenhart (jinak hlavní zahradník na biodynamickém Statku na soutoku. A básník.). Vedle něho se na nás zubí další z organizátorů, už zmiňovaná Katarína, s kytarou kolem krku. Než mi stihne dojít plný rozměr jejich slov, začnou improvizovat, zpívat a hrát. Beseda Země, klíč ke mně začíná.

***

Vesmíre, prosím, kontrakce! Nebo ať mi aspoň praskne plodová voda! V hlavě si rychle rekapituluju pokyny ke své účasti na této akci a na čele mi raší pot: vždyť oni nás varovali. Připravte si o sobě spontánní povídání. Dopoledne budou promlouvat muži – Správci života, zatímco ženy – Nositelky života – dostanou slovo odpoledne.

„A večer pak společně najdeme klíč k Zemi,“ svítí oči Katce i Jaroslavovi, kteří končí s hudební improvizací a předávají na pódiu slovo prvnímu Správci.

„O čem prosimtě budeš mluvit ty?“ nechápe mamka. No, to jsme dvě. „Průser!“ esemeskuju domů z kabelky. Načež mi pípne odpověď: „Myjeme s Lídou auto. Vyprdni se na to a taky přijeď! Jsme bosí.“

Jo, to je tady hodně lidí…. Oba moderátoři mají folklorní haleny, kdekdo kytky ve vlasech a všichni působí šťastně. Fakt jim to přeju, akorát že se nedokážu zbavit pocitu, že já sem i přes svůj proutěný košíček se svačinou až tak nepatřím. Ano, moc mi chutná štrůdl z řepy a klidně budu balit mimino do ovčí kůže, ale nejsem ani čistokrevná babka kořenářka ani mudrc filozofující o podstatě svého bytí v tomto univerzu. Jsem blogerka. Občas něco vyseju a pak se na internetu rozčiluju, že mi to (ne)roste.

„Vidíš, já to říkala,“ dloubne do mě významně mamka a ukáže pohledem na už asi desátou vílu, která kolem nás protančí.

No jo, mami, tak nemá podprsenku. Já teď musím vyřešit podstatnější věc!

Proč jenom nejsem zkušený farmář nebo jsem alespoň nechodila do skauta! O filozofické řeči jsem se taky pokoušela naposledy na fakultě a ani tehdy to nebyla žádná hitparáda. Moje chuť debatovat o světové krizi a k tomu potřebný slovník navíc upadají spolu s rostoucí dobou mé rodičovské.

Takové řeči se ale nejspíš od Nositelky života nečekají.

Ostatní účinkující debaty jsou všechno lidé, za kterými stojí zkušenosti a výsledky.  Je tu tichý muž z biodynamického statku Bemagro Vojtěch Klusák, podobně skromně působící biozelinářka Jitka Píchová, ale také energická vysokoškolská lektorka Perla Kuchtová z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů. Dále vtipný, k věci jdoucí Tomáš Hajzler, autor bestsellerů Peníze, nebo život? či Třináct tisíc dní, už zmiňovaný guru českých perma-zahradníků Jaroslav Svoboda, slovenský hudebník a lesní hospodář Žiarislav a třeba i zakladatel legendární české přírodní kosmetiky Nobilis Tilia (od nich mám tu růžovou vodu) Zbyněk Šedivý. A pak jsou tu také dvě holky asi mého věku, Katka Makošková z Akademie sociálních umění Tábor, a trochu čarodějná Hanka Blažková z občanského spolku Zlatobýl, která mimo jiné míchá přírodní parfémy podle vlivu planet. Obě dvě věří v uzdravování přírody i člověka společnou prací lidí napříč věkem či handicapy.

„No to jsou přesně moje slova! Zrovna u nás ve městě rozjíždíme podobný spolek,“ snažím se přesvědčit samu sebe, že jsem se do této skupiny nedostala jenom šíleným nedopatřením organizátorů. Asi všichni tady totiž vědí o přírodě mnohem víc než já nebo je aspoň baví filozofovat. Jaká je tady ale moje role?

Mám čas do oběda, abych na to přišla.

Foto: archiv Sláma v botách

Naše diskuzní skupina, diváci a moderátoři. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Společné bubnování, uprostřed velký taneční buben. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Něco pro mou rodinu. :) Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Biozelenina ze Svobodného statku a bylinné dobroty od spolku Zlatobýl. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

***

„Tak my jedeme,“ zvednou se vedle mě ze židle rodiče. Debata nezačala ani před půl hodinou a na pódiu zrovna mluví Jaroslav Svoboda o tom, jak přestal druhým navrhovat zahrady, protože skutečný vztah k vlastní půdě se dá získat, jenom když si zahradu vymyslíme a vysázíme sami. „To je přece zajímavý, ne?“ snažím se naše zbrzdit, ale nedají se. „Chceme ještě v Albertu přikoupit muškáty. Tak zlom vaz a večer přijeď na guláš.“ A poslední zástupci jiného světa opouštějí sál. Mezi Správci a Nositelkami odteď zůstanu sama.

V zimě jsem se u nás ve městě náhodou seznámila s partou matek, které by parametry ALLfestivalu splňovaly asi líp než já. Látkové plínky, šití bosých bot… Jednu z nich – Ivu – jsem si pasovala na svého osobního guru přes ekologické mateřství. Od března ji nevidím používat boty, figura laně a na rozdíl ode mě skutečně nemá vrásky, krom těch od smíchu. „Takhle chci vypadat za deset let, až taky budeme mít pět dětí,“ seznámila jsem s tím úkazem manžela a on se upřímně vyděsil - PĚT DĚTÍ?! „Mně by stačilo, kdybys takhle vypadala po dvou. No, víc neuživím!“ „To je právě ten konzumní omyl, ve kterém my dva stále žijeme,“ poučila jsem ho z pozice lesany I. stupně.

Teď – tváří v tvář bytostem jako Žiarislav či organizátoři ze Svobodného statku – ale vidím, že to s mou proměnou v lesní vílu ještě nebude tak horké. A otázka zní: je, nebo není to dobře?

Moje rodinné bytosti právě utrácejí peníze v supermarketu za kytky na terasu, muž doma chystá oběd, v němž zcela jistě figuruje maso z konvenčního chovu, a já si uhlazuju bílé šatičky a drdolek, abych vylezla na podium a začala tu něco chytrého sdělovat. Komu? Lidem, kteří došli mnohem dál než já?

Anebo se i každý krok směrem od konzumu počítá a já tu jsem pro ty, co teprve startují a chtějí dohlédnout aspoň na první metu? Protože vidět až na cíl…, to je jim zkrátka zatím moc vzdálené?

Po Správcích přichází pauza na oběd a já si konečně můžu pozorně prohlédnout návštěvníky tlačící se u stánků. Kromě těch bosých je tady i hodně lidí, které byste na ulici normálně minuli.  Zdaleka ne každý je totiž oblečený v konopné haleně. Kdekdo má i podprsenku. Mačkají se u stánků s látkovými vložkami a šťávou ze zelí a zjišťují, že existuje i něco jiného, než do nás pořád hustí reklamy v telce.

A v tu chvíli mi to dochází. Začínám pomalu tušit, o čem bych po obědě měla mluvit. Já, městský odpadlík, hledač štěstí mezi řádky ředkviček. Zahradník-bloger. Je nás totiž určitě ještě hodně – možná většina – komu ve škole i doma od dětství pořád opakovali: uč se, ať z tebe něco je, ať nemusíš manuálně pracovat, ať se jednou máš! A hlavně se nepohřbi na vsi!“ Takové životní rady se dokážou zarýt do hlav, obzvlášť když jsme coby hodné děti zvyklí poslouchat. Že štěstí čeká ve městě, v kanclu, nebo holt aspoň večer po práci, na drahé dovolené, u krásných věcí. A že čím víc se toho stihne nebo pořídí, tím bude to štěstíčko větší. Je vám to povědomé? No, mně každopádně. Proto jsem taky šla studovat. A pracovat, cestovat, užívat si.  Ne, že by to občas nebylo krásný, zvlášť když se člověk chystal nabušený zážitky na třídní sraz.

Akorát to akné a bledost maskovaná pod make-up. A čím dál tlustší zadek, protože sušenky jsou na stres fajn, zatímco vaření, když večer konečně padla, vrcholná ztráta času. Hlavně naplánovat akce, něco zažívat, když je víkend. Nehnít! Balit se a vybalovat. Přesouvat. Po nocích na to vydělávat. Nespat.

Taky slyšíte ve slovu úspěch všechno to štvaní se a chvat?

Ale jo, asi bych takhle zvládla odžít zbytek svého pupínkového života, ale přece jen se mi čím dál víc vynořovaly vzpomínky i na něco trochu jiného. Na táborové lítání po lese a borůvkové koláče, které nám kuchařky pekly, když jsme při těch hrách i něco nasbírali. Na zpívání u táboráku a legraci, která prostě v partě dětí byla. Tohle a mnohem víc se mi začalo po letech oživovat, hlavně když jsem začala jezdit do Beskyd. Každý máme tenhle startovací čudlík jiný. Pro mě to byla vůně lesa, která mi všechno zase připomněla, a parta muzikantů, kteří žijou víc pro svou komunitu, než aby jeli sami na sebe. Jaký kontrast s mým úspěšným městským životem!

A najednou jsem už věděla, že musím přehodit výhybku. Jenže když jedete celý život v jedněch kolejích, nejde to zrovna přes noc. Možná že potřebujete příklady, vidět, že někdo vám podobný to už dokázal a že je spokojený. Že nelituje. Že jeho štěstí není muška zlatá, kupovaná na prchavý čas, ale trvalý, tichý, klidný stav přítomné mysli. Panebože, omlouvám se, teď už fakt mluvím jako pravá lesana!

***

Foto: archiv Sláma v botách

Já mluvím… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

A tohle jsme my, Nositelky života. Foto: archiv Sláma v botách

 

No zkrátka, někdy kolem druhé hodiny, když začínala ženská část diskuze, mi to konečně docvaklo. Opravdu nejsem na tomhle festivalu omylem. I já sem patřím. Jsem tady pro lidi v botách a podprsenkách. Ty, co teprve začínají, třeba s ředkvičkami. A pak holt ještě zajdou pro flákotu do Alberta… Aspoň pro ně nejsem nedosažitelný vzor. A víte co, ono to stejně časem ještě přijde.

Právě těmhle návštěvníkům jsem se snažila říct – i když nevím, jestli se mi to live podařilo – ať si prostě zase zkusí vzpomenout na svoje kořeny. Jo, na to pod povrchem, na co už často zapomínáme, protože nám mezitím narostl dlouhý kmen a obří koruna. Já vím, že každý z nás je jiný a i jako ty stromy potřebujeme každý něco trochu jiného. Jsou padesátileté břízy s třesoucími se větvemi i tisícileté duby s korunou z majestátních větví. Stromy, které vyžadují stín lesa, a stromy solitéry. Někdo chce dominovat krajině, jiný růst u domu a stínit rozpálený dvůr. Někdo potřebuje zakořenit jediným, do hloubky jdoucím kořenem a běda, když o něj přijde. A jiný zas musí mířit do stran, ale bez hloubek se obejde. Ale o každém z nás – o každém tom stromu – prostě platí, že pokud má žít pevně a zdravě, bez kořenů to nepůjde.

A proto se  s nimi fakt zkuste spojit. A uvědomte si ty chvíle, kdy je vám opravdu nejlíp. Kdy sajete štěstí, ale není to zpoplatněná muška zlatá. To je ta vaše základna – vaše živiny.

****

 

A tak jsem si zavřená v kulturáku bez oken a upíchnutá na lavici diskutujících opět připomněla, že k životu opravdu potřebuji něco úplně jiného. Čerpat sílu z pohybu. A hlavně z toho venkovního. Z práce, která něco přináší. A klidně z obyčejných, ale sdílených momentů. Prostě taková lípa na návsi, řekla bych. :-)

„Děkuju za pozvání,“ loučím se večer dojatě s Katarínou. Po dlouhé době mě někdo donutil o životě opravdu hluboce přemýšlet. Řešit i něco jiného, než kdo za mě po porodu sklidí hrách a kde skončily kojící podprsenky. Odjíždím nabytá informacemi, dojmy i tématy k zamyšlení. Ale taky se těším, až si večer konečně vyjdu na dvůr.

Když po rozloučení hrabu z košíku klíče od auta, všimnu si, že mám z odpoledne nepřečtenou zprávu: “ Lída mi umyla auto kamenem, mám poškrábanej blatník. A teče mi rýma z toho tvýho bosýho chození! Jdeme do baráku.“

Krásnější slova mi manžel nemohl poslat. Rozsvěcuju se jako sluníčko, na které jsem se celý den nedostala. Nebojte, žížaly, máma už vám jede zpět. S kožešinou na mimino a přírodním parfémem podle vlivu Venuše… se vám už odteď zase bude věnovat. „Dej si pampeliškovej med, cibuli a tymián!“ odepisuju za běhu a už vyloženě zářím. Tohle je totiž to, co opravdu potřebuju, abych mohla „live long and prosper“.

A jak jste na tom vy? Přeju vám z celého lesaního srdíčka (ACH-MŮJ-BOŽE!:), ať se vám podaří objevit ten „klíč k vám samým“. Je jedno, v jaké klíčí půdě, ale víte jak, zkuste po něm aspoň zapátrat. :)

Foto: Sláma v botách

Na zdraví! Foto: Sláma v botách

Sláma v  botách  <3

*******

EPILOG

„Vypni ten krám, nebo to udělám sám!“ „Ale já to ještě nemám dopsaný…“ „Svítíš mi monitorem do postele, je jedna ráno.“ „Ale já píšu o tom ALLfestivalu…“ „Jedna dva tři… vypínám.“ A spojení s internetem bylo přerušeno. 

Tak holt nechám dopsání tohohle postu na ráno a zajdu aspoň zkontrolovat, jestli je malá přikrytá.

Je. Ale v nose jí pískají nudle, div se nedusí. „Musíte to bosé chození líp trénovat,“ dovolím si drobnou výčitku manželovi na dobrou noc. „Ty už mi dej taky pokoj,“ převalí se na druhý bok, aby si na chvilku uvolnil levou dírku. Ráno do nich budu muset nalít dvojitou dávku sedmikráskového sirupu, zrovna jsem vyráběla čerstvý.

Jemine, mně je tak krásně po dalším dni na zahradě a večeru u svého oblíbeného psaní, až mám chuť se přitulit. Ale asi bych dostala polštářem. Tak radši v minutě usnu. Mně nudle netečou…

Tenhle post na blog bude nejspíš na nějaký čas poslední. Za prvé protože už téměř mířím do porodnice. Ale hlavně proto, jak to teď jako lesana mám. Chci žít a ne o tom zavřená doma psát. A protože teď s mužem sdílíme jediný počítač v ložnici, chápejte, že i jemu musím dopřát to, co mu náleží. Odpočinek po úspěších, ale hlavně, prostor k nabrání nových sil… k soužití s lesanou. ;)

 Naviděnou občas na Slámině Facebooku. A ať nám všem rostou! ©

Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Když statkářka otěhotní aneb jak se ryje s panděrem

11 komentáře

Kdybych toho ještě byla schopná, musela bych před našimi prabábami k zemi smeknout. Není mi totiž vůbec jasné, jak zvládaly seno hrabat a brambory okopávat, když jim jako mně vyšel termín porodu zrovna na léto. Hádám, že si na rozdíl ode mě nemohly říct: tak holt to žito letos nezaseju.

Tahle sezona je zase úplně jiná. Z farmářské panny se přes zimu stala statkářka s panděrem!

****

Velké usmiřování s mým chotěm na sklonku loňského léta bylo úspěšné. V říjnu, přesně den před aukcí našeho vyhlédnutého statku, jsem se vypotácela z koupelny a zamávala manželovi před nosem těhotenským testem.

„Chápeš, co tohle znamená?“ zatarasila jsem mu cestu z ložnice.  „Ten barák prostě musíme vydražit.“

Můj muž na mě chvíli nejasně zíral. Pak hlesl: „No to bychom asi měli,“ a vyrazil na dlouhou procházku.

O den později byl statek náš. Spokojeně jsem si položila ruce na břicho a začala si představovat, jestli to bude kluk, nebo holka. Můj muž sedl do auta a odjel shánět krumpáč, bagr, elektrikáře, instalatéry, volat na SČVAK, právníkům a na katastrální úřad.

A tak jsme neplánovaně nastoupili každý na svoji misi. Do týdne po prvotním rauši ale přišlo vystřízlivění. A asi chápete že především na mojí straně.

****

„Je mi blbě,“ hlásím ráno a do oběda se neobtěžuju svléknout z pyžama.  „Fuj, je mi ale fakt blbě,“ omlouvám se i večer, když zase není navařeno. „No to je smrad!“ nadávám, když si manžel chce aspoň usmažit vajíčka. Takhle to jde den po dni. A zatím na statku ve V. probíhají manévry.

Rozpadlý barák s bujným pozemkem nápadně připomínajícím skládku se mění každý den. Totálně nasazeni jsou všichni členové rodiny – kromě mě. A v tu chvíli mi to došlo: jak já to letos udělám se zahradou?!

Nemovitost jsme koupili v perfektním stavu. Když se rychle opraví střecha, možná stodola nespadne. Foto: Sláma v botách

Nemovitost jsme koupili ve skvělém stavu. Když se rychle opraví střecha, možná stodola nespadne. Foto: Sláma v botách

Také chlívky a dvůr jsou v perfektním stavu. Foto: Sláma v botách

Také chlívky a dvůr jsou jako nové. Foto: Sláma v botách

Každá žena na mateřské mi totiž dá za pravdu. Nejúnavnější a nejotravnější na potenciální dovolené snů je ta neustálá logistika. Každý přesun s dítětem totiž znamená BALIT. Mít dost plen, náhradní bodýčko, flašku na vodu,  tahat se s autosedačkou, rozkládat kočárek, hledat, ve které kapse přebalovací tašky skončil dudlík, nezapomenout tu přebalovací tašku!, vymýšlet, kde se dítě v klidu vyspí, a jestli ještě vydrží jízdu autem před dalším kojením. Stačilo mi, abych si představila, jak tyhle přesuny absolvuju v našem neklimatizovaném autě už nikoliv jen s jednou dcerou, ale nově ještě s kojencem, a věděla jsem, že tohle nedám.

Bydlím v paneláku bez výtahu. Zahradu mám dvacet kilometrů odtud, rodiče (resp. jejich skleník) třináct kilometrů druhým směrem a teď ještě nový pozemek zase úplně jinde. „To jako budu celé léto mezi tím vším pendlovat?“ udeřím na manžela, jako kdyby to on takhle vymyslel.

„Buď se zbláznim nebo umřu,“ shrnu svůj osud do jedné věty.

Můj muž už je na podobné výkřiky zvyklý, ale tentokrát se přece jen zarazil. Pokud se po porodu nemáme uhonit z místa na místo, počet stanovišť opravdu musíme zredukovat. A tak jsme zasedli k brainstormingu.

„Obětujeme D.,“ nezaváhám ani vteřinu. Na té zahradě jsem před dvěma léty začínala, ale pud sebezáchovy je silnější než sentiment. „Frknu do D. jenom hrách s mákem, to celkem roste samo. Až mi dá babička echo, přijedu tam, všechno očešu a zase mizíme,“ nepářu se se svou původní zahradou ani za ten mák.

Další přichází na řadu náš panelák. Celá se rozzářím a činím druhý velký škrt.

„A to budeme stanovat na staveništi?“ vytřeští muž nechápavě oči.

Víte, my to máme v manželství zařízené tak, že někteří tu jsou od práce a jiní od velkých vizí. Aby se ti první mohli realizovat, musejí (si) druzí neustále něco vymýšlet. Tento systém se vesměs osvědčuje, respektive určitě se neosvědčilo role střídat!

A tak se jen klidně otočím manželovým směrem a povídám: „Nakvartýrujeme se do baráku k našim.“

Myslím, že muž i chtěl něco říct, jenže mně už se před očima rozpohybovaly živé obrazy. „Podkroví u našich vyloženě zahálí a jen si představ tu jejich chladnou kuchyň. To bude úplně jiné léto. Kdykoliv se budeme moct vyvalit na zahradu, utrhnout si ve skleníku okurku a večer sedět až do západu slunce na terase. Ty svoje mrkve s cuketou si vysázím mezi tátovu zeleninu a konečně budu mít záhony přímo u nosu,“ žasnu nad dokonalostí vlastních výjevů. Letošní sezona bude hit. Lépe by to nevybájila ani kněžna Libuše.

****

A tak mi začal nejklidnější leden a únor, jaký za poslední roky pamatuju. Když ze mě spadl balvan ohledně léta, žila jsem už jen pro svůj projekt „čekám druhé dítě, nic víc po mně nechtějte“. Obnášelo to hodinu těhotenské jógy denně, ještě zdravější večeře a každou chvíli špacír po lese. Občas mi sice různé články na facebooku připomínaly, že už se zahradnická sezona blíží, ale nenechala jsem se rozhodit a vyhecovat k větším akcím než zajet si párkrát zkontrolovat, jak se v D. daří česneku.

Foto: Sláma v botách

Stávkuju, medituju. Foto: Sláma v botách

Jenže v březnu se klima kolem mě najednou rapidně proměnilo.

„Musím už dodělat projekt,“ proseděl manžel zničehonic celý víkend nad stavebními lejstry a nonstop někam volal. „Tak myslíš, že máme jít do trámového stropu? A co ten plyn v kuchyni? Nebyla by přece jenom lepší elektrika?“ rokovali u nás s tchánem pravidelně do noci.

Já seděla vedle, poslouchala a najednou mi došlo, že se asi baví o našem baráku.

„No, upřímně, čekalo se, že projevíš trochu víc zájmu, minimálně o zahradu,“ povídá mi manžel na rovinu. „Máš to tam vůbec na jaro nějak vymyšlené?“

„No… tak trochu… zhruba… ale já jsem těhotná!“ přejdu od trapnosti radši do útoku. Víte, ne že bych si přes zimu často nezpříjemňovala večery létáním v oblacích. Vysnila jsem si třeba, jak se nad naší budoucí terasou sklání jabloň a u potoka si s dcerou trháme švestky. Ale že bych nějak zásadně promýšlela, kam přesně ty stromy zasadíme, v jakých rozestupech a kde seženeme vhodné odrůdy… Nebo kdo zahradu zorá, připraví půdu k setí a jak se vypořádáme s plevelem, který se rozrostl po celém hospodářství.

Připadám si najednou jako největší flákačka na světě. A nejhorší je, že manžel je ochotný mi vykrucování uznat: „Máš pravdu, lásko, já zapomněl.“ A zatímco mě hladí po břiše, mumlá něco v tom smyslu, ať se radši šetřím dál.

No jo, jenomže já už se mezitím podívala z okna.

Byl jeden z těch jarních dní, kdy už se dá běhat venku nalehko a chytat bronz ve výstřihu. Den, kdy si chcete zase po roce užít, jaké to je, mít vlastní kus země. Přesně tyhle dny – plné příprav a těšení se, jak krásně mi všechno samo poroste – patřily loni k top momentům roku. Vození hnoje, plečkování, kopání… později to nenávidíte, ale takhle z jara…

Podívám se na svůj rýsující se buben. Je pravda, že jsem si předsevzala prožít tohle těhotenství v nerušené harmonii. Copak se to ale vylučuje s láskyplným zatlačováním semínek do Matičky Země? Některé pozice z těhotenské jógy se při troše fantazie i dají přirovnat k zahrádkářské rozcvičce se sázecím kolíkem, nebo ne? No tak nebudu tahat těžké konve. Nebo řádit s krumpáčem. Na druhou stranu, v čem by to bylo jiné od tahání patnáctikilové dcery. A i těhotenské příručky přece doporučují přiměřenou tělesnou aktivitu jako předpoklad pro přirozený porod.

Takže snad nebude vadit, když si o víkendu zajedu přeorat statek a vysadím tam pár pytlů brambor.

A tak jsem se ten den nadobro zvedla z meditační podložky a zase po roce vklouzla do montérek. Tedy… udělala bych to, kdyby mi šly lacly přetáhnout přes panděro!

Foto: Sláma v botách

Konec idyly, kde mám ty montérky? Foto: Sláma v botách

****

Farmařit s pupkem vlastně není nic zvláštního. Stejně jako když chodíte do práce, musíte ráno vyřešit hlavně dvě otázky: co si vzít na sebe a co k snídani.

Na jednu krásnou dubnovou sobotu jsme do V. zase sezvali celou rodinu. „Užijeme si teambuilding,“ lákám na brigádu rodiče a muž pro jistotu slibuje oběd v hospodě. Plán zní: rozbít hroudy země po nedávném orání a vytahat z půdy travní drny, mech, kořeny kopřiv, bršlici a další plevel, který už nám zase začíná přerůstat přes hlavu. Potom půdu uhrabičkovat a připravit řádky na vysázení brambor. Nic proti pleveli, ale i já uznávám, že ho nemusíme pěstovat na dvou tisících metrech čtverečních.

„Ópa tvrdí, že nic jiného než brambory nám tu zatím neporoste. Že boj s tak zaneřáděným pozemkem žádná jiná zelenina nedá,“ tlumočím taťkovi posudek nejstaršího sedláka z manželova rodu a on souhlasí: „Ale klidně, brambor není nikdy dost.“ A už připřahá za forda vozík s pár pytli sadby.

Mám načesané vlasy, nabitý foťák i plný koš svačin. Akce brambory může odstartovat.

****

Kdybyste nás tu sobotu pozorovali na pozemku, myslím, že byste mohli slušně závidět. Zase jsem si totiž připomněla, jak pilné mám rodiče, tchána a hlavně muže.

Když v deset dorážím na brigádu, můj chlap už se koupe v potu. „Neboj, jede ti posila,“ plácám pracanta po mokré košili a ukazuju na svůj koš. Obložené chleby, ovesná kaše, polívka, co jen hrdlo ráčí.

„Ne, díky,“ mine manžel fasung bez zájmu a zahodí krumpáč. Potřebuje nahodit motor u terry, kterou sestavoval léta páně jeho dědeček. Když se mu to konečně podaří, stroj se nekontrolovaně rozletí po pozemku. Muž za ním.

„Neboj, točím to!“ projevuju se pohotově, ale to už z konce pozemku zase zazní nějaké nadávky. Terra opět chcípla. Pozorujeme s rodiči na dálku ten děj a shodujeme se, že lepší počasí jsme si dnes nemohli přát. O chvíli později kolem znovu proletí manžel vlečený strojem, který buďto nestartuje, anebo se stává neovladatelným. Pomyslím si, že než si s tou mašinou poradí, sním si aspoň svoje chleby.

„Hele,“ ukáže mi mamka ztrouchnivělou lavičku obrostlou mechem, kterou ráno na pozemku objevili. „Hustý,“ rozzářím se a už si ji táhneme k našemu svačinovému stanovišti. Vyhodím si na chvíli nohy nahoru, se svým domácím chlebíkem mazaným sádlem, s obličejem na slunci, při švitoření ptáků na ořešáku, v dálce terra…

Až když mi u nohou přistanou rukavice s kýblem, dojde mi, že jsem dnes vlastně přijela pracovat.

foto: Sláma v botách

Neustále se objevují nové poklady, třeba lavička, i sedět se na ní dá. foto: Sláma v botách

****

„Jsi v pohodě?“ míjí mě manžel v sousedním řádku. Narovnám se a zářivě se usměju: „Všechno olrajt.“

Sotva zmizí, odříhnu si. Co asi byla větší blbost? Že jsem se tak přežrala, nebo těsné punčocháče, které mi mačkají přecpaný pupek? Máma už mi jde v řádku naproti, měla bych sebou hodit. Odkrknu si a vydám se s kýblem pro další sadbu.

„To bude brambůrků, tahle zem je poklad,“ mrká na mě táta spokojeně. No to jo, procedím odpověď mezi zuby spolu s další várkou žaludečních šťáv. Taky bych se chtěla tím bramborovým štěstíčkem dojímat. Jenže jak se tak krčím nad řádky a sázím pod sebe jednu bramboru za druhou, hlavou mi šrotuje jen jediné: kam se půjdu vyzvracet?

Na zahradě jsem se vždycky mohla celé dny předklánět a s mým trávicím systémem to ani nehlo. Ale stačí mít v pupku dvoukilové dítě a vše je jinak. Těhotenství přece není nemoc, jenom jiný stav, připomínám si základní těhotenskou poučku. Obvykle funguje. Jenže obvykle se po desetichodé snídani neshýbám dvě hodiny do řádků k bramborám. Znovu si zkusím upravit panděro uskříplé v punčocháčích. Škyt a krk. V životě jsem nezažila takové pálení žáhy…

„Ta jóga byla úplně k ničemu. S takovouhle fyzičkou nikdy neporodím,“ mrmlám, když si přesýpám do kýble další brambory a zase si vyrážím mačkat pupek. Tohle je trénink, kterej potřebuju k porodu. Jenom příště žádné punčochy. A nežrat!

***

To „příště“ má přijít na řadu už následující víkend. Muž plánuje další celodenní akci – odstraňování kořenů, likvidaci mechu, kopřiv, válcování. Jenže tentokrát má lejt a dobrovolníci stávkují. Tedy kromě dcery. A mě!

„Nemusíš se mnou,“ ujišťuje mě manžel a maže si svaly koňskou mastí. Naopak, kontruju, a chcí jít mazat svačiny. Pak se ale zarazím.

V zájmu svého panděra bych měla přijmout nějaká preventivní opatření.

A tak se stavím hladová před otevřenou skříň a začínám vymýšlet, čím a do čeho se narvat. Letní šaty? Brrr. Jenže všechno ostatní má v pase gumu.

Přehrabuju šatník tam a zpátky. Proč jsem si předloni kupovala montérky velikosti slim? Koho jsem v nich chtěla okouzlovat? „Na příště si půjčím gatě po dědovi,“ vybavím si pivní figuru, které už se začínám blížit. Bohužel můj aktuální problém se tím neřeší. Nakonec vytáhnu hippie šatičky, které alespoň sahají až na zem. A jdu se konečně nasnídat.

„Tak už si prosimtě z tý lednice něco vyndej,“ snaží se manžel popohnat náš odjezd. Se mu to řekne, když obsah naší lednice je pro zahradnicko-těhotenské účely naprosto nepoužitelný. Chleba se sádlem už v žádném případě! Ale i ovesná kaše byla minule moc těžká. A polívka v žaludku žbluňkala. Šmejdím po kuchyni jako hladová Halina Pawlowská, a když slyším, že manžel už pod okny startuje auto, v panice sbalím do kapsy aspoň dva bonbony.

****

Lehce mží. Přesně podle předpovědi. Otáčím se manželovým směrem a vidím, jak mu od hlavy stoupá pára. Mně možná taky. Ráno jsem mrzla, ale jen do chvíle než jsem se při tahání pařezů zlila jako hovado. Je příjemné, že mi teď do vlasů padají mikrokapky vody, připadám si jako po ranní koupeli.

Bonbony už mám vycucané a s potěšením zjišťuji, že o hladu se pracuje mnohem líp než s bouřící Niagarou v žaludku. Dnes žádné krkání a polykání šťáv, které by mě rušilo při kopání.

Pohledem se srážím s manželem. „Fakt si nechceš odpočinout?“ navrhuje pauzu. Opřeme se o sebe zády a trochu se napijeme. Rozhlédnu se spokojeně po pozemku. Dneska jsme odvedli práce. Ještě hodinu dvě a budeme hotoví.

Foto: archiv Sláma v botách

Duhové šaty ladí s počasím. Prší. Foto: archiv Sláma v botách

Už opravdu lije, když nakládáme poslední fůru shrabaného bordelu na valník a odjíždíme do sběrného dvora. Přisedám k dceři do auta a ona hned začíná z kapes tahat poklady, které si ulovila na pozemku. Mech, lískové ořechy, žízalu, kus skla… Dávám jí pusu a vypínám. Dnes si ráda dám odpoledního šlofíčka s ní.

Foto: Sláma v botách

Začíná pršet, valník je plný. Vypínám… Foto: Sláma v botách

****

Poté, co jsem tak nečekaně zjistila, že i ve stavu „plus osm kilo přes břicho“ se dá zahradničit, přestávám mít doma stání. Venku zase hlásí tropy.

„Mě teď tak mrzí, že jsem zahradu v D. škrtla. Já tam snad ještě zajedu zasadit cibul,“ začnu se jednou večer shánět po pytlíku se sadbou.

„Ne, ty už se šetři,“ odebere mi manžel z ruky cibule a odvádí mě za ruku na gauč. „Minule jsme to trochu přehnali. Neměla by ses tolik zapojovat, já přece všechno zvládnu i sám,“ ujišťuje mě a svalí se vedle na deku. Dávají fotbal, ale myslím, že to vůbec nevnímá. Jen se tak dívá před sebe.

Já se podívám na něj. Začíná být znát, že na rozdíl ode mě nemá za sebou sedm měsíců meditace, zato každý den od sedmi lítá po pozemku. A pak jede do práce. Potřeboval by taky otěhotnět.

„Odteď ti se vším pomůžu,“ povídám. A v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítí. Když totiž vidím, jak chce muž zase něco namítat a krotit můj znovuobjevený pracovní elán, vzpomenu si na svou vůbec nejoblíbenější těhotenskou knihu. Na moudrou bichli od Ingeborg Stadelman, kterou jsem si čítávala při meditačních hodinkách. Hned pro ni skočím. Tohle povzbuzení tu musí zaznít, aby se i můj muž uklidnil.

Vracím se z ložnice a začínám konejšivě předčítat: „Dnešní ženy mají za sebou většinou poklidné dětství. Spíše jsou rozmazlovány, mohou si vše dovolit, do práce jezdí autem a díky modernímu lékařství nebyly nikdy vážně nemocné. Odmítáme snášet jakoukoliv bolest…,“ významně se na manžela podívám, aby pochopil, že teď přijde jádro sdělení. Myslím, že ho oba potřebujeme slyšet.

„Ponechte na své ženě její normální zátěž, neboť rození z ní také nemůžete sejmout. Papouškovat: ,Samozřejmě že porod zvládneš´, a o pár minut později prohlásit: ,Ne, zlatíčko, nech té namáhavé práce, já už to zařídím,´ je nerozvážné.“ Zaklapnu bichli a obrátím se ke svému muži.

Po týdnu chození do práce a víkendu za pluhem se choulí celý do sebe. „Tak takové ty studuješ knihy…“

Víc z něj nevypadne, usne mi s hlavou v klíně. Pohladím ho po vráskách a nechám spát. Až když cítím, jak z něj se spánkem odchází všechno napětí, vydávám se pro ty cibule.

Jak jsem říkala, byla by škoda, kdybych měla já i zahrada v D. zahálet. Když mi to s tím panděrem konečně začalo jít. Do porodu ještě zbývá pár týdnů, zato moje zlatíčko už by si mělo odpočinout. Nechat té namáhavé práce. Ale však já už to zařídím. :)

Foto: archiv Sláma v botách

Příprava k porodu, verze našich prababiček. Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi rostou!©

Obklíčeni Roundupem!

28 komentáře

Chcete znát hlavní důvod, proč jsme na podzim koupili strašidelnou ruinu zarostlou v křáku až po střechu? Jistě, romantika sehrála roli. Hlavně jsem ale větřila, že spolu s barabiznou vyvdám i neposkvrněnou úrodnou zem, která bude hodna mých bio záměrů. Půdu netknutou zahrádkářskou chemií nebo agresivní zemědělskou produkcí, půdu pěstitelsky odpočatou a plnou humusu.

Tak, a teď mám nervy napnuté jak špagáty, jak to doopravdy bude!

****

„Vy jste se úplně zbláznili,“ spráskla ruce manželova babička z D., když jsme jí přijeli ukázat fotky první nemovitosti, na kterou jsme se v životě zmohli. (článek Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná od znovu ZDE)

„Je jenom zklamaná, že už k ní s Lídou nebudeme jezdit, když začneme zahradničit na svém,“ uklidňovala jsem manžela, aby ho odmítavá reakce babičky nemrzela. Každý člověk se ždibcem fantazie přece musí vidět, že koupit ten ráj byla životní šance. Obzvlášť lidi, co se na něm nebudou muset – na rozdíl od nás – dřít.

Foto: archiv Mapy.cz

Každý přece musí vidět, že koupit tento pozemek byla životní šance. Ale vysvětlujte to rodině. Foto: archiv mapy.cz

 

****

Pozemek se starou stodolou a rozpadajícím se domem se prodával přes internet v dražbě. V životě jsem nevydražila ani opranou košili, takže když se den online aukce přiblížil, zasedli jsme s mužem k počítači s pořádně staženými půlkami. Tu půlku bývalého statku ale stůj co stůj chceme. Chci!

„Nešetři! Takovej flek už neseženem,“ hecuju manžela, který drží kasu. Bohužel kromě fantazie disponuje i stavebním vzděláním. „Nenech se zastrašit, když někdo bude přihazovat. My zaplatíme cokoliv. Prostě to bude naše!“ děsím ho čím dál víc. Na stůl mu stavím mísu ovesné kaše, zapínám kamínka, přes nohy mu přehazuju deku a čekám, jaký podá v aukci výkon.

Sotva se dražba spouští, přihazuje muž pár tisícovek. „Výborně!“ ukazuju mu sevřené pěsti a dojaté oči. Moje intuice najednou promlouvá, že tuto aukci ovládneme. A nic na tom nemění ani fakt, že se po chvíli do dražby zapojuje nějaký narušitel s lepší nabídkou. „Nemá šanci, my dáme víc,“ ujišťuji manžela. Háže do sebe další lžíci kaše a přiklikává pět tisíc. Nikdo další už se nám naštěstí do cesty nestaví. Pozemek získáme buď my, nebo ten troufalec na druhé straně internetu.

„Hlavně nezapomeň přihodit,“ plácám muže po ramenou a jdu si chystat foťák, abych nás zvěčnila v důležité chvíli.

Tak odhodlanou manželku jako já nejspíš nemá po boku každý. Přesně v 10:52 hod. středoevropského času jsme se tedy stali majiteli lukrativní ruiny v obci V. MŮJ MANŽEL A JÁ!

„A budeme tam spolu šťastně žít až do smrti, úsměv!“ mačkám spoušť.

Esemeska, že dům je náš, právě dorazila. I takhle se dnes kupují statky. Foto: Sláma v botách

Esemeska, že dům je náš, právě dorazila. I takhle se dnes nabývají statky. Foto: Sláma v botách

****

Novina o našem úspěchu v dražbě se rychle rozkřikla rodinou.

„Vida, zdi ani nejsou plesnivé,“ chválí náš kup táta. „A když se rychle opraví střecha, možná ani nespadne stodola,“ vypichuje zase pozitiva tchán. Moje maminka prohazuje něco v tom smyslu, že se tam udřu, ale nad prvními plánky budoucího domu září oči i jí. Naše štěstí je nakažlivé.

První skicy, první nápady... Vzniklo pak ještě asi padesát dalších návrhů. Foto: Sláma v botách

První skici, první nápady… Vzniká pak ještě asi padesát dalších návrhů. Foto: Sláma v botách

Na řadu přichází vítání se sousedy. „To jsme rádi, že jste dům koupili právě vy,“ třese manželovi rukou soused ze stavení pod námi. S jeho paní jsem si před aukcí chvíli povídala přes plot, sousedské vztahy na vsi totiž nepodceňuju. „Máte nádherné slunečnice,“ nešetřím chválou a potenciální sousedka mi hned prozrazuje, že za plotem pěstuje i topinambury. „No to… to… závist,“ smekám v upřímném úžasu a ona mi nabízí: „Pár vám jich vykopu a můžete si je taky u sebe pěstovat.“ A pak se mi divte, že jsem ten pozemek tak chtěla.

Z druhého domu přes cestu na nás mrká chlápek s půllitrem a láká k sobě na žejdlíček.

„Tady budou žít samí fajn lidi, takoví jako my,“ tetelím se a můj muž jako vždy mlčí.

Když konečně dostáváme od aukční firmy glejt, že nám pozemek patří, je konec října a nejvyšší čas začít to šípkové království kultivovat. Až přijde zima, už s džunglí, která dům obklopuje, nenaděláme nic. A já chci přece na jaře zasít. Záhony ale není kde založit, dům se ztrácí v kopřivách a náletových keřích. Kultivovaný ovocný sad, který u domu podle pamětníků býval, padl za oběť stádu koz, které tu pásl kdosi před námi. Kozy ovocné stromy ožraly, zůstalo torzo jediné jabloně. O definitivní zánik sadu se pak postarala bujná náletová vegetace – příroda je holt nesmlouvavá, když chybí dobrý hospodář.

Naštěstí jsme tu teď my. Namotivovaní a odpočatí po mnoha letech panelákového života.

A tak jsme hned v říjnu zahájili klesticí práce. Už první den se u nás vystřídají všichni lidé z okolí. Seznamuji se s rozevlátou paní v tričku s potiskem marihuany přes celá prsa a na čumendu přicházejí i manželé odnaproti. Ti s pivem. Ukazuje se, že doma provozují keramickou dílnu a malou hospůdku.

„Nejste vy náhodou taxikář?!“ vypálí na mého muže keramikářka bez okolků a potáhne z cigarety.

„Ne, architekt… A moje máma učila na gymnáziu,“ odvětí bezbranně.

„A tak to by se nám asi líbilo, mít takové sousedy. Otázka ale je, jestli vy budete spokojení s námi…,“ pousměje se keramikářka a zmizí za plotem.

„Jak říkám, hlavně mít dobré vztahy se sousedy,“ opakuju manželovi každičký den.

****

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Připravte mačety, tam někde stojí dům. Foto: Sláma v botách

Příštích několik dní se z našeho pozemku ozývá kontinuální řev motorové pily. Šípkové království je proti našemu pozemku udržovaný parčík, k zemi padá jeden bez, šípek a líska za druhou. Potřebuju místo na své záhony s brokolicí, na jabloně a na lavičku, kde budu po večerech sedávat s knihou.

Hecovat nás přijíždí i manželův třiaosmdesátiletý děda zvaný Ópa. Na sobě montérky a pracovní rukavice. „Koste to chroští bez milosti,“ svítí starému sudetskému sedlákovi oči a osobně podpaluje pod keři hranici. Jenže je už studený podzim a mokrému dřevu se nechce hořet. „Ópo, vy nás otrávíte!“ dusím se, oči plné štiplavého kouře. „To se musí vydržet,“ lebedí si ale stařec a přihazuje do ohně další a další větve.

„Sousedi na nás brzo vlítnou,“ děsím se prvních sousedských sporů a snažím se Ópu krotit. I manžel ale krčí rameny: „A co bychom s tím chroštím podle tebe měli dělat?“

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Prý nutné oběti. Foto: Sláma v botách

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Prý nutná oběť. Foto: Sláma v botách

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Večer plivu z plic saze a jen se modlím, aby si nikdo ze sousedů nepřišel stěžovat. Keramikáři na nás mrkaj z otevřených oken: To máme pěkný den, co, sousedi? A čoud se jim valí do ložnice.

„My jsme asi klikaři,“uklidňuji sebe i manžela, „tenhle pozemek asi doopravdy bude ráj.“

*****

Jednou takhle večer se zase s mužem sejdeme na gauči. On v ruce skicák s náčrty budoucího stavení, já v klíně svou zahradnickou bibli. „Co bys říkal na bylinkovou spirálu hned u terasy? Kolem východní zdi bych založila záhon s heřmánkem a kopretinami a jak je teď ta vysoká zeď naproti, tak tam bych šoupla slunečnice,“ zasvěcuju manžela do svých prvních nápadů. Když nic neříká, ihned dodávám, že jde samozřejmě o pilotní úvahy a heřmánek klidně může přijít i jinam.

„No nechceš mi doufám na zahradě zakázat kytky?“ vystartuju, když muž stále neodpovídá.

„A co kdyby se, Verun, ukázalo, že na zahradě není tak čistá půda, jak očekáváš?“ pronese manžel konečně.

Tužka mi vypadne z ruky. Chce – mi – teď – proboha – něco – sdělit?

Manželův pohled je bohužel vážný. A když začne mluvit, s hrůzou se dozvídám, čím se už pár dní vnitřně trápí. Co mi nechtěl říct a tutlal si to pro sebe. Jako kdyby se mě starosti s pozemkem netýkaly. Vždyť jsem si ho JÁ pro nás nevynutila.

„Tam dole u potoka je navážka, asi tam lidi chodili sypat popel z kamen. A nad chlívkem, když jsem zkusil zajet do hlíny rýčem, jsem taky narazil na navozený bordel. Kdoví co se tu dřív dělo. Přímo před barákem bych každopádně nic k jídlu nepěstoval a ten zbytek pozemku…“

„Ten zbytek co…?“ hlesnu.

„Nechal bych udělat rozbory. Ať máme jistotu. Ať se kdyžtak můžeme pozemku zbavit včas.“

Tolik už jsme se na pozemku nadřeli! Foto: Sláma v botách

Tolik už jsme se ve V. nadřeli. Všichni. Foto: Sláma v botách

A je to tady. Konec mých snů. Sotva jsem se na pár dní dotkla štěstí, mám ho jít zase odevzdat. Statek se prodá, skončím navždy v paneláku. Z nějaké dálky slyším svůj hlas, jak říká, že ten pozemek prodat nechci, a pak manžela předčítat mi z Wikipedie, kolik těžkých kovů obsahuje uhelný popel. „Kadmium, měď, nikl, chrom…,“  „Ale to není fér!“

Z pokojíčku přiběhne vyplašená dcera. Obejmu to nebožátko. Holčičko zlatá, mohlas mít zahradu s květinovou loukou a zase se budeš venčit leda na balkoně.

„Ty testy zaplatíme. Chci vědět, na jaké zemi budu pěstovat svoje slunečnice. Ale rozhodně odmítám cokoliv prodat!“

Konečně se podařilo pozemek proklestit a stavení se vylouplo. Jenže, jenže... Foto: Sláma v botách

Konečně se podařilo pozemek proklestit a stavení se vylouplo. Jenže… Foto: Sláma v botách

***

A tak začal týden skvělých zpráv. Sotva dva dny po manželově přiznání narážím v novinách na článek „Levné pozemky mnohde skrývají hory odpadků“ s mezititulky jako „Pozemek byla zavezená skládka“ či „Nemravné, pravil soud“. Pan Jiří se svěřuje: „Chtěl jsem pro rodinu koupil pozemek u potoka, aby se děti mohly v létě cachtat. A zatím se ukázalo, že tudy protékají fekálie. Sousední dům nemá kanalizaci ani pořádnou jímku a už léta to vypouští nenápadně tudy.“

Neříkal náhodou manžel, že ve V. taky kanalizace chybí?!

Foto: Sláma v botách

Idyla? Foto: Sláma v botách

Jednoho dne zavolá na mého tátu soused přes potok. S ním jsme se zatím neseznámili. Divočina ve svahu nad námi nepůsobila dojmem, že by se majitel na pozemku často vyskytoval. Kopřivy, náletové keře – neprostupná, nekultivovaná džungle. Prostě ideální sousedství, když toužíte po soukromí a nechcete nijak souviset se satelitní zástavbou rozprostírající se nad touhle roklí. Teď se ale ukazuje, že chlapík, kterému rokle patří, o nás moc dobře ví. Chvíli se s manželem radíme a nakonec muž vyráží za pánem na besedu.

„No já sleduju, jak ta vaše zahrada pěkně prokoukla,“ vítá muže soused u dveří bytu. „Já mám se svým pozemkem taky plány, nahoře chci postavit dům a trochu to proklestit. Jenže, to víte, na jednom konci rokle začnu řezat a na druhém už mi zase zarůstá,“ svěřuje se pán bodře. „A můžu lít na ty keře Roundupu, kolik chci, stejně na jaře začnou rašit znovu!“

„Verun, je mi to líto,“ utěšuje mě doma manžel sklesle. Ani kdyby na zahradě vykopal mrtvolu, nemohl se vrátit s horší zprávou. Dobře to ví.

„Takže Roundup. To je poslední, co ještě chybělo,“ zhroutím se večer v posteli. I sousedka se slunečnicemi se mi přece svěřila, že kopřivy před jejich domem hubila tímhle ultimátním herbicidem od firmy Monsanto. A jestli na mě nějaká slova fungují jako hadr na býka, tak Monsanto a Roundup. Celosvětově nejrozšířenější, superzabijácký herbicid, který se mezi zahradníky tak masivně zabydlel. Škoda jen, že obsahuje glyfosáty, které Světová zdravotnická organizace eviduje na seznamu potenciálních karcinogenů. Přesto ho zemědělci i malí zahrádkáři dál lijí na své zahrádky, pole, louky… Ne, nehodlám tu vést přednášku, permakulturisté vědí.

Moje iluze nedotčeného bioráje se každopádně zas propadla o pár úrovní dólu.

Přítel většiny konvenčních zemědělců a zahrádkářů osobně. Foto: trueactivist.com

Přítel většiny konvenčních zemědělců a zahrádkářů osobně. Foto: trueactivist.com

Pán zalévá. Ale proč je při tom oblečený jako kosmonaut? Foto: www.rodalesorganiclife.com

Běžný jev. Foto: www.rodalesorganiclife.com

****

„Já bych na to vzal Roundup a budete mít po starostech,“ slýchám příštích pár týdnů znovu a znovu. Třeba od sympaťáka z ovocné školky, který nám radí, jak připravit divoký pozemek na výsadbu starých odrůd jabloní a ovocných keřů. „Jedině Roundup,“ tvrdí také místní starousedlík, pan A. Od bývalých majitelů si pronajímal naši zahradu jako skladiště pro všechno, co by se mu v životě ještě mohlo hodit, asfaltové pásy ze zrušeného koupaliště, stará lina…

„Myslíš, že tady ten jed lil?“ ptám se muže, když se spolu po tolika dnech kácení a prořezávání náletů konečně procházíme po naší vyčištěné zahradě. Tolik práce to dalo celé naší rodině. Pozemek prokouknul, je nádherný. Teprve teď můžeme naplno ocenit, co jsme vlastně koupili. Svažitý, terasovitý terén, který bude radost proměňovat v pestrou permakulturní zahradu. Vidím temná zákoutí vhodná pro odpočinek v parném létě i plácek, kde se budeme vyhřívat časně zjara, kdy nám bude ještě slunce vzácné a budeme bažit po každém paprsku. Vím přesně, kde založit záhony na zeleninu i kam vysadíme hroznové víno. A dolů k plotu dáme maliny a ostružiny a …

Foto: Sláma v botách

Kácení se vyplatilo, pozemek prokouknul. Foto: Sláma v botách

„Jestli ty testy půdy nedopadnou dobře, půjdu se oběsit,“ derou se mi najednou slzy do očí. Nohama rozhrnuju tlející ořešákové listí a zmrzlé ruce nořím až na dno kapes své pracovní bundy.

„Dopadne to dobře, uvidíš. A když ne…“

„Tak co? Ty bys to tady dokázal opustit?“

Od prvního dne, kdy jsme pozemek spatřila, jsem pochopila, že tohle místo jsem já. Není dokonalé a už jsem viděla i krásnější kouty světa, ale přesto mě ta neuspořádanost vábí a vím, že jestli někde, tak tady dokážu zakořenit. Nepopíšu vám proč, ale to místo je pro mě tak samozřejmé jako pít vodu, dýchat vzduch, dát se do klusu, když cítím radost…

„Přála jsem si čistou zem pro svou biozeleninu. Ale jestli se ukáže, že zase tak čistá není, stejně to tu neopustím. Nemůžeme najít lepší místo pro náš nový začátek, i my i tahle zahrada máme svou minulost a musíme ji přijmout. Víš, že já sem nikdy nenaliju ani kapku Roundupu. Ale kdybych to tu opustila, třeba by to udělal ten, kdo pozemek koupí po nás. A to nemůžu dopustit.“

A tak jsme se na podzim rozloučili s naším pozemkem, s tou divočinou, co možná není tak panenská, jak jsme si původně mysleli, ale které čistotu a důstojnost zkusíme navrátit. Svým entuziasmem, chutí do práce, zodpovědností. Protože kde je snaha…však víte.

 

Prořezávání, pálení... den co den, týden co týden. Foto: Sláma v botách

Prořezávání, pálení… den co den, týden co týden. Foto: Sláma v botách

A třeba takhle by to taky mohlo vypadat (návrh č. 28 :)) Foto: Sláma v botách

A třeba takhle by to jednou mohlo vypadat… (návrh č. 128 :)) Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Moje první nápady. Foto: Sláma v botách

PS. Výsledky rozborů půdy ze zemědělské laboratoře mám už pár týdnů v šuplíku. Zanedlouho bychom měli začít stavět nový domov. Tak co myslíte, dopadlo to s uhelným popelem a Roundupem dobře?

 

 

 

Loučení s babičkou (nad záhonem polníčku)

Napište komentář

Letos nemám s D. žádné velké farmářské plány. Moje hospodaření se přesouvá na nový pozemek ve V. a částečně i k rodičům na zahradu v K. (důvod téhle akce vám prozradím příště). To ale neznamená, že jsem to v D. úplně zabalila. Zahrada už žije svým životem, některé plodiny se samy rozsemeňují, daří se bylinkám. A tak se mi konečně plní můj sen, jezdím do D. sklízet, aniž bych tam musela makat. Tak přece po těch létech! :)

 

Foto: Sláma v botách

Moje záhony v D. zústanou od jara siroty. Foto: Sláma v botách

„Jak to, že jsi přijela bez malý?“ vítá mě ve čtvrtek u vrat d.-cká babička a pouští mě na pozemek. „Je ve školce,“ odpovídám. Tuhle výmluvu mi manželova babička sice nerada, ale uznává: děti potřebují kolektiv. I prdlajs, matka si potřebuje odpočinout, pomyslím si já, ale samozřejmě kolektiv, hlavně ten kolektiv.

„Přijela jsem si jenom pro salát a zase frčím. Než ji naložím ve školce, chci to vzít ještě přes les,“ volám na babičku a mizím dozadu na záhony. Ale babička kvapí za mnou, protože… slyšela dobře salát?

„Prosimtě jakej salát tady můžeš mít v únoru? Nebo ty máš skleník?“

Ne, žádný skleník jsem na pozemku tajně nevztyčila. A možná že slovo „salát“ je opravdu trošku vzletné. Oficiálně je polníček spíš polní plevel, ovšem stal se v posledních letech v gastronomii tak nóbl, že jste ho už určitě taky viděli draze prodávat v supermarketech. A přes zimu je vděčnou ozdobou talířů v lepších restauracích. To by naše prabáby žasly…

Však žasne i d.-cká babička. „To myslíš tyhle lupeny? K čemu je to dobrý?“

„Právě že jako salát. Nebo z něj dělám pesto, pomazánku, prostě máme i v zimě co chroupat,“ snažím se raději moc nepoučovat. V manželově rodině stejně nemá smysl cokoliv vysvětlovat. Pro mě ale rozhodně smysl mělo si do D. pro to lupení zajet.

Polníčková únorová úroda. Foto: Sláma v botách

Polníčková únorová úroda. Foto: Sláma v botách

Polníčkový záhon. Radím vám dobře, když taky budete polníček sít - radši s ním někam, kde nebude vadit, že se tak množí. Foto: Sláma v botách

Polníčkový záhon. Radím vám dobře, když budete polníček sít, radši s ním někam, kde nebude vadit, že se tak množí. Foto: Sláma v botách

O chvíli později už s potěšením zjišťuju, že letošní mírná zima přála nejen polníčku, ale i mým bylinkám. Přežilo oregano, meduňka, saturejka i tymián. Nevidím zatím žádný život pouze u pažitky a máty, snad to ale nevěstí nic špatného. Bylinky si otrhám, vyryju pár pórků a nějaké cibule, které jsem loni zapomněla v zemi a teď tu raší (ale ta zelená nať je taky dobrá a zdravá). Pak skočím do sklepa pro broskvové kompoty a pampeliškový med a z hoblin si vyhrabu uskladněné mrkve s petrželí. Na lískách je pořád ještě pár pěkných, ne zcela scvrklých jablek. Na moštování loňská jablečná úroda nebyla, ale přes zimu s jablky přece jen asi vydržíme.

I loňský mák už si žije vlastním životem. Foto: Sláma v botách

I loňský mák už si žije vlastním životem. Foto: Sláma v botách

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara vítanou zeleninou. Foto: Mikumi

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara cennou čerstvou zeleninou. Foto: Mikumi

Bylinková předzahrádka je v trochu zanedbaném stavu, ale něco s tím (někdy) udělám. Tohle je oregano. Foto: Sláma v botách

Bylinková předzahrádka je v trochu zanedbaném stavu, ale něco s tím (někdy) udělám. Tohle je oregano. Foto: Sláma v botách

A tohle meduňka. Foto: Sláma v botách

A tohle meduňka. Foto: Sláma v botách

A tymián. Foto: Sláma v botách

A tymián. Foto: Sláma v botách

 

„Příště přijeď s Lidkou!“ klade mi na srdce babička, když se s ní po hodině loučím zase u vrat.

Vím, že babičku mrzí, že už zahrada na jaře neožije naší společnou prací, Lídiným štěbetáním a opakovanými diskuzemi o jedení pampelišek, pěťouru nebo vaření polévek k snídani, místo abychom si radši vzali chleba se šunkou. Ale tak to je. Už nebude mít smysl k babičce do D. týden co týden jezdit, když máme konečně vlastní pozemek jenom kousek od bydliště. Lidčiny lopatičky a radvanec jsem přesunula do V. hned na podzim. V D. plánuju vysadit už jen brambory a pár bezúdržbových plodin a jezdit je kontrolovat nejvýš jednou do měsíce.

A tak se dívám s pochopením na babičku, kterak osaměle postává u vrat a signalizuje mi, že na silnici je volno, a je mi jí líto. „Slibuju, že příští týden dorazíme,“ volám na ni z okýnka. „Přijedeme si zase natrhat čersvý salát.“

„No právě, pro ten salát sem musíte, holky!“

Když s plným kufrem zásob uháním zpátky do města, jen mě tak napadne,  jestli babička taky někdy zkusí ty moje lupeny ochutnat…

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A moje vyhlášená polníčková pomazánka. Foto: Sláma v botách

Tak třeba k tomu je to lupení dobré (polníčkové pesto alias pomazánka). Foto: Sláma v botách

PS. RECEPT na polníčkové pesto najdete v článku, který o mně vyšel v časopise KONDICE v dubnu 2016 – k přečtení ZDE.

© Ať mi rostou!

 

 

Jak jsem si začala MÝT VLASY ŽITNOU MOUKOU!

21 komentáře

Nezbývá už moc věcí, které bych ve svém ekoživotě ještě nezkusila.

Je skoro půlnoc, když se otevřou dveře do koupelny a manžel si mě otráveně změří: „Mohla bys už laskavě jít taky spát?!“ Ohlédnu se po něm jako zraněná laň. Vprostřed noci sedím ve vaně a z mokrých vlasů mi na záda stékala mazlavá moučná břečka.

„Já si tady jenom meju vlasy… žitnou moukou…“

****

Nedávno jsem si přinesla z knihovny pár čísel Pravého domácího časopisu a hned první jsem zhltla do posledního článku. To mi není podobné. Časopisy si obvykle nedokážu vychutnávat jako relax, když do nich sama píšu. Tentokrát jsem ale s hrůzou zjistila, že tenhle časák mě opravdu zajímá.

Proč s hrůzou? Protože je to PRAVÝ DOMÁCÍ ČASOPIS. Recepty s pohankou, celostní medicína, bylinky, výchova dětí v osobnosti…chápete. Celý večer jsem musela přemýšlet, jestli je dobře, že jsem se za poslední čtyři roky až TOLIK změnila. Nestřídám jenom jeden extrém druhým? Vedla jsem v časopise sexporadnu a po práci chodila relaxovat do obchodů s oblečením, teď mi největší radost dělá výroba kefíru a že mám zásobu vlastního česneku. Je to normální?! Kdy, proč a jak se tohle stalo!?!

Někdy nad ránem jsem došla k závěru, že má osobnost sice prošla dramatickými změnami, ale radikál se ze mě snad nestal. Ještě jsem nezkusila veganství ani stavět dům ze slámy, mám auto i myčku na nádobí a dosud jsem se neuvázala k žádnému stromu. Prostě mám – no bóže – ráda přírodu a nechci jí zbytečně ubližovat.

A tak jsem si v Pravém domácím časopise znovu přečetla článek o mytí vlasů žitnou moukou a vypravila se do špajzu. Uplácat lžíci žitné mouky s troškou teplé vody je přece otázka minuty. A zase té naší planetě i svému chemií bombardovanému tělu o něco odlehčím.

Foto: Sláma v botách

Netvrdím, že to musí být zrovna žitná mouka na chleba. Já jenom jinou neměla. Foto: Sláma v botách

*****

Úterý aneb aplikace první

S moučnou kašičkou odcházím do koupelny a natěšeně napouštím vanu. Poslední dobou jsem přišla na chuť lázni s mořskou solí z Mrtvého moře (DM drogerie), lžící kokosového oleje a pár kapkami růžovo-čajovníkové esence (dezinfekce a omamná vůně v jednom, devaterokviti.com). Rochním se třeba hodinu a vylézám  s pocitem, že ani jako mimino jsem nemohla být hebčejší. „Lepíš“, shrnuje ten pocit manžel. Samozřejmě vůbec ničemu nerozumí.

Svou dnešní rochnící lázeň hodlám zakončit novým rituálem, aplikací žitného „šamponu“.

Návod na mytí vlasů bez šamponu (No Poo Method) jen pomocí žitné mouky je blbuvzdorný: lžíci bílé žitné mouky smíchané s 3 až 5 lžícemi teplé vody naneste do mokrých vlasů, nechte minutku dvě působit a důkladně opláchněte.

Foto: Sláma v botách

Žmolkovitá konzistence je znakem ledabylého rozmíchání, typického pro lidi, co moc spěchaj, že, Veroniko? Foto: Sláma v botách

Jsem statečná holka, která už hodně zkusila. Prádlo si peru v mýdlovém slizu a umím upéct chleba. Kompostuju, hnojím vlastními prostředky. Nebojím se patlat v čemkoliv. Takže když si na hlavu nanáším žitnou pastu, vlastně mi to dělá dobře. Břečka nepění jako šampon, zato se při kontaktu s mokrou hlavou stává zajímavě mazlavou a kluzkou. Jako by mi v salonu aplikovali drahou výživnou masku tajné receptury. Až na to že tahle stojí nula nula prd. Cítím vůni chlebového těsta, má oblíbená! Vizualizuju si, jak se výživné látky z žita právě vpíjejí do mých polodlouhých přírodních špinavě blond vlasů a lituju, že jsem si pasty neumíchala ještě víc. Ten pocit, jak mi matlavá konzistence protéká skrz prsty a pramínky vlasů… až zvrhle orgastické. (Mám za sebou tu hodinovou lázeň v éterických olejích…).

Foto: Sláma v botách

Vidíte to blaho? Foto: Sláma v botách

*****

Tímto momentem bohužel to příjemné skončilo. Následuje pasáž, při níž mě v koupelně přistihl muž. Jedna věc totiž je, mouku do vlasů nanést. Druhá věc ale je, jak to ZATRACENÉ TĚSTO DOSTAT Z VLASŮ PRYČ!! Sprchuju si hlavu a zděšeně zjišťuji, že žitná pasta na vlasech nějak drží. Chci si vlasy pročesat prsty, ale drhnou, jsou těžké a plné žitného bláta. Najednou mi naskočí obrázek, jak mi po zadělávání těsta na chleba nejdou umýt ruce a musím je od zbytků drhnout kartáčkem. PROBOHA. Mám na hlavě žitné těsto a možná vůbec nepůjde smejt!!!

„Kubo, já nevím, jak to mám umejt…“ špitnu před manželem, který se tváří, že se asi přeslechl. „Proč sis dávala na hlavu mouku?“ „Protože to psali v časopise.“

*****

Voda ve vaně se barví do béžova, jak vlasy dál urputně oplachuju. Na hladině se usazují žitná zrníčka. Mám toho dost. Ušetřené peníze za šampon přece nevěnuju vodárnám! V určitý moment prostě s omýváním hlavy naštvaně seknu. Jestli se ráno probudím s těstem na hlavě, Pravý domácí časopis (nesmyslů) zase pěkně odnesu zpátky do knihovny.

Nakvašeně lezu z vany a v hlavě už si sepisuju naštvaný mail do redakce, když si najednou všímám, jak v zrcadle vypadá moje hlava. Vypadá úplně normálně umytě. Tak beru do ruky hřeben. Hle, vlasy se dají rozčesat a na dotyk se také jeví jako po běžném mytí. To mě poměrně uklidní! Sice hřebenem vyčesávám i trochu mouky, ale možná je to jenom pocit, kdoví.

O chvíli později už lezu s mokrou hlavou k manželovi pod peřinu. „Asi jsem to smyla,“ cítím potřebu ho uklidnit. „V nejhorším budeš ptákům připomínat krmítko,“ zívne on a usne.

Foto: Sláma v botách

Snad je ta břečka konečně dole aneb vlasy po domytí. Foto: Sláma v botách

*****

Ráno.

Sotva rozlepím oči, letím do koupelny. Před zrcadlo.

Nemám na hlavě žádné afro ani slepence. Úleva. Vlasy vypadají dobře. Ty vlasy vlastně vypadají naprosto dobře! Jsou umyté a hladce se rozčesávají. A nepadá z nich žádná mouka…

Prohlížím se a najednou cítím příliv dobře známého pocitu vítězství. Jako když vytahuju z trouby chleba nebo si ze zahrady vezu bednu plnou dýní. Tohle je, přátelé, jednoznačně triumf. Vlasy jsou hebké, nepoletují ani nejsou mastně těžké. Nevoní chlebem ani žádnou šamponovou chemií. Jsou to prostě vlasy. „To jsem kočka, viď?“ skáču zase zpátky do postele. “ Právě se zrodil nový člověk. Nová, ještě přírodnější manželka.

Foto: Sláma v botách

Zde výsledek přírodního procesu. Foto: Sláma v botách

*****

Neděle aneb hlava zase pomazaná

Dny od úterního mytí se nesou ve svátečním duchu. Jako bych vyhrála olympiádu, jako bych něco opravdu významného dokázala. Nabízí se i srovnání se spokojenou zákaznicí, která se vrací od kadeřníka s novou barvou nebo sestřihem. Až na to, že já si to zařídila sama, ekologicky a zadarmo. Furt se vlasů dotýkám, zkoumám se v zrcadle a kochám proměnou. Nebrala jsem sliby, jaké zázraky No Poo metoda umí, úplně vážně, teď ale začínám na žitné pomazání taky přísahat. Nemůžu se dočkat dalšího mytí, vlasy ale vypadají i po čtyřech dnech dobře. Nemastí se. V pátek ráno si je trochu nakulmuju a vlny mi vydrží až do sobotního večera, aniž použiju lak. No není to… k naštvání? ;)

Obvykle si hlavu musím čtvrtý den mýt a stejně už je poslední den háro vhodné leda do culíku. Tentokrát ale běhám ještě v sobotu s rozpuštěnou hlavou. V neděli ráno si ji jdu umýt jen proto, že chci o žitném zázraku napsat tenhle článek a potřebuju fotky.

Pohledem zase zavadím o Pravý domácí časopis. Redaktorka, která na svých vlasech testuje No Poo metodu dlouhodobě, nešetřila chválou. Věřím jí každé slovo.

Jen jedno bych v jejím článku doplnila: Až začnete z vlasů žito smývat, buďte OPRAVDU TRPĚLIVÍ. A raději k tomu nevolejte partnera.

Foto: Sláma v botách

O mytí vlasů žitem jsem poprvé slyšela v létě, ale měla jsem nakoupené zásoby šamponu, tak informace zapadla. Teď mi šampon konečně došel a já na žito zase narazila. Foto: Sláma v botách, reprint z Pravého domácího časopisu, č. 1/2015

Foto: Sláma v botách

Redaktorka jako první zkoušela mytí vlasů pomocí jedlé sody a octa, později přešla na žito, což jí vyhovovalo víc. I mně se žitná metoda zdá jednodušší. Foto: Sláma v botách, reprint z Pravého domácího časopisu, č. 1/2015

Foto: Sláma v botách

A kdo by chtěl jít v experimentech ještě dál, tady jsou další No Poo nápady. Foto: Sláma v botách, reprint Pravý domácí časopis, č. 1/2015

****

DOVĚTEK O VLASECH  a čiště osobní úvaha, co můžete od No Poo čekat VY

Nemůžu vám nijak zaručit, jak na mytí žitem zareagují vaše vlasy. Ty moje už dlouho neznají jiný přípravek než šampon, ony ani já tak nejsme zhýčkané šamponovými vůněmi a kdovíjakými výživnými látkami. Ale naštěstí ani vyčerpávané agresivními složkami, které vlasová kosmetika taky hojně využívá (například ty vůně). Vlasy na jednu stranu ničí a na druhou se to pak snaží dohánět speciálními pečující složkami. Začarovaný kruh, který ještě zhoršuje smog ve vzduchu, kulmování, fénování, žehlení, barvení. Vlasy pak přímo prosí o speciální péči. Jsou vysušené, přitom se mastí jako o život. Další začarovaný kruh.

Můžete z ně vystoupit díky No Poo metodě? Dle mého: ano i ne. Moje osobní kratičká zkušenost (a dlouhodobé zkušenosti jiných fanynek mytí vlasů bez šamponu) je velmi pozitivní, jenže můj přístup k vlasům a péči o ně se změnil už dřív. Nedávám jim moc zabrat a už dlouhou dobu pozoruju, jak se jejich kvalita zlepšuje. Pro mě je No Poo metoda tou poslední třešničkou na dortu. Nevím ale, jak na čistě přírodní mytí hlavy zareagují vlasy barvené, foukané, lakované atd. Něco mi říká, že i jim se musí ulevit. Bude ale pouze tahle změna stačit k tomu, aby se začarovaný kruh vašich lámavých / mastících se / pomalu rostoucích / poletujících / mdlých vlasů konečně porušil ? Nebude to náhodou vyžadovat změn víc…? A máte odvahu do nich jít?

Tři roky používám na hlavu už jenom přírodní šampon. Žádné kondicionéry, masky ani tužidla. Když výjimečně použiju lak na vlasy, mám večer nepříjemný pocit, že si ty akryláty a isobutany otírám do polštáře, na kterém pak ležím obličejem a dýchám.

Nejsem na své vlasy moc náročná, nemám žádné superháro ani jemné chmýří, vlasy se mi mastí tak po čtyřech dnech. Mockrát mi lidé pochválili barvu a ptali se, jaký odstín od jakého výrobce používám. Žádný, vlasy nebarvím. Svůj přirozený odstín jsem ale docenila až poté, co jsem si prošla barvením na černo, zrzavo, melíry i platinovou blond a musela pomocí kondicionérů a dalších pomůcek řešit, co s těmi lámavými suchými vlasy dělat. Občas ještě sáhnu po kulmě, ale je to už spíš výjimka. Objevila jsem kouzlo nošení klobouků a naučila se jednoduchý účes s pinetkami, když hlava nevypadá dost repre na prezentaci v rozpuštěném stavu. Vlasy nikdy nefénuju, na chození spát s mokrými jsem zvyklá od dětství a otužuju takhle i svou malou dceru. Neprotestuje, nemarodí.

Nedávám svým vlasům prostě nijak zabrat, a tak jim ani nedopřávám žádnou spešl péči. Možná by vypadaly líp, kdyby ji měly, byly by bohatší a zářivé jako z reklam na šampony. Jenže vy snad věříte, že modelky takové vlasy v reálu opravdu mají?

Jestli mým vlasům a mému dobrému pocitu z nich někdy něco skutečně pomohlo, tak víc je šetřit. Chtít od nich to, co mi mohou dát. Netrvat každý den na vlnách, když mám vlasy rovné. Míň stresu, míň chemie na hlavě i v jídle. A nošení klobouků má fakt něco do sebe.:)

Na šamponu, který jsem doteď používala, stojí nápis No silicone, no parabens. Ale výčet složení je pořád dost dlouhý a já si nikdy nenašla čas jednotlivé položky zkontrolovat. Záleží na tom, když jde jenom o blbý šampon, kterým si čas od času spláchnu vlasy?

Mně záleží. Kdo jednou vidí, jaké výsledky má prorážení začarovaných kruhů, prostě musí jít pořád dál a dál.

© Ať nám rostou!

 

Foto: Sláma v botách

Žitem vymydlená. No styling, no make-up, jen přírodní složky.  Foto: Sláma v botách

 

Když je byt po Vánocích holý, beru i Valentýna (a moje rychlá DIY výzdoba)

Napište komentář

Koncem ledna jsem odstrojila stromek, sundala věnec, chvojí a najednou mi byt připadal zoufale holý. Smutný, prázdný, prostě o ničem. Do Velikonoc daleko a na jarní výzdobu je taky brzo, i když si o tom počasí myslí svoje. Takže jsem si vzpomněla, že bude Valentýn. Už podruhé beru tenhle svátek na milost ne proto, abychom si s manželem vyměnili čokoládová srdíčka a zašli po roce do kina, ale abych vzala do ruky nůžky a lepidlo a zase si to udělalala doma útulné.

Základem letošní výzdoby se opět staly adventní věnce, které jsem jenom převlékla do zamilovaného kabátu. Trik se osvědčil už loni, nejenže to šetří peníze, ale hlavně nemám blbý pocit, že sotva mi vánoční výzdoba jen pár týdnů sloužila, já ji za odměnu hodím do popelnice. (I vánoční strom zase sežraly kozy.)

1. Věnec na stůl
Valentýnský věnec na stůl. Jako základ byl použit vysloužilý adventní věnec z buxusu. Foto: Sláma v botách

Valentýnský věnec na stůl. Jako základ byl použit vysloužilý adventní věnec z buxusu. Foto: Sláma v botách

Nechávám si už záměrně dělat na Vánoce věnec z buxusu – neopadává, takže se dá používat klidně celý rok (barva samozřejmě trochu vybledne). Sundala jsem z něj andělíčky, perníčkové ozdoby a spol., místo nich navěsila srdíčka a pár univerzálních perníčků schovaných od loňska, převázala jsem mašle a hotovo. Látková srdce jsem koupila v květinářství, najdu pro ně určitě ještě další uplatnění (třeba o Vánocích na stromku?).

2. Zápichy do kytek
Nutné pomůcky: nůžky, kancelářská děrovačka, lepidlo, čtrtka, barevný papír, špejle, mašle, ev. tavicí pistole (k upevnění mašlí). Foto: Sláma v botách

Nutné pomůcky: nůžky, kancelářská děrovačka, lepidlo, čtrtka, barevný papír, špejle, mašle, ev. tavicí pistole (k upevnění mašlí). Foto: Sláma v botách

Tady mě inpirovala dceřina školka. Malý kreativec se tam konečně naučil stříhat nůžkami. Takže jsme pořídily čtvrtku (3 Kč), v galanterii metr červené mašle (4 Kč), lepidlo (spotřeba za 1 Kč), špejle a červený papír (součást sady… max. 1 Kč) a jedno odpoledne jsme se spolu daly do díla. Posouzení výsledku nechám na vás, já si každopádně mnu ruce, jak jsme tu jemnou motoriku zase jednou užitečně použily.

Nutné pomůcky: nůžky, kancelářská děrovačka, lepidlo, čtrtka, barevný papír, špejle, mašle, ev. tavicí pistole (k upevnění mašlí). Foto: Sláma v botách

Prostřední červené srdce je koupené a jediné stálo víc než celá námi vyrobená sada… Foto: Sláma v botách

Nutné pomůcky: nůžky, kancelářská děrovačka, lepidlo, čtrtka, barevný papír, špejle, mašle, ev. tavicí pistole (k upevnění mašlí). Foto: Sláma v botách

Aspoň ty sušinky na parapetu trošku barevně ožily… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Náklady na tyto valentýnské zápichy do kytek? Maximálně 10 korun. Foto: Sláma v botách

 

3. Korpus z adventního věnce a vánoční pyramida – v novém hávu
Nutné pomůcky: nůžky, kancelářská děrovačka, lepidlo, čtrtka, barevný papír, špejle, mašle, ev. tavicí pistole (k upevnění mašlí). Foto: Sláma v botách

Zelené kolo je ta věc, co zbyde, když z adventího věnce sundáte chvojí. Vyplatí se nevyhazovat. Perníčky jsem si taky v komoře „zaarchivovala“ z loňského roku. K jídlu už samozřejmě nejsou, ale pěkně se na ně dívá stále. Foto: Sláma v botách

Nutné pomůcky: nůžky, kancelářská děrovačka, lepidlo, čtrtka, barevný papír, špejle, mašle, ev. tavicí pistole (k upevnění mašlí). Foto: Sláma v botách

Pyramida se dá použít i obrácená – jako závěsný květináč. Foto: Sláma v botách

Je to jednoduchý trik, jak znovu použít korpus z věnce, který byl na Vánoce obalený jehličím. Když uschlé chvojí po svátcích sundáte, nejspíš pod ním objevíte takový slaměný věneček obalený zeleným krepákem (nebo čistě slaměný). Proč ho vyhazovat, že jo? Jednak si na něj můžete příští rok zase nechat přidělat čerstvé chvojí, čímž se dá na vánoční výzdobě dost ušetřit, ale hlavně může sloužit i při dalších příležitostech. Stačilo věnec omotat mašlí a vznikl základ jednoduchého „zátiší“ na okenní parapet.

Totéž jsem udělala s pyramidou, na které byly o Vánocích připevněna LED světýlka. Kus mašle a pár srdíček (dřevěná – 2 Kč za kus, perníková moje, schovaná z loňského roku) to vyřešily. Horní srdce je z květinářství (20 Kč). Po Valentýnu pyramidu zase přezdobím, viděla jsem třeba, že se dá otočit vzhůru nohama jako roh, dovnitř naaranžovat květiny a zavěsit na dveře. Krásně jarní!

 A co s vánočními svíčkami, které celé nedohořely?

Z předchozích let mám už slušnou sbírku nedovypálených svíček z adventního věnce. Žádnou valentýnskou pointu v tom nehledejte, ale napadlo mě alespoň tohle využití do ložnice.

Foto: Sláma v botách

****

Moje loňské tipy na valentýnskou výzdobu a jak zrecyklovat pozůstatky z Vánoc, najdete i ve starším článku ZDE.

Možná za to může idol mé dcery, Ferda Mravenec, že mě tohle napadlo! Foto: Sláma v botách

Valentýn nemusí být jen o červené barvě. Foto: Sláma v botách

Recept na tyhle krasavce najdete v mém starším článku ZDE. Foto: Sláma v botách

Sláminy nesmrtelné perníčky bez cukrové polevy. Foto: Sláma v botách

 

Útulné bydlení nejen o svatého Valentýna a hřejivý únor přeje

Sláma v botách

Ať mi rostou!©

Lehké pomazánky na party i na svačinu (+ sladké lívanečky úplně bez cukru)

2 komentáře

Celý víkend mažu jednohubky (protože mám svátek), a když už nemůžete ochutnat, aspoň se podělím o tipy, co jsem na ně dávala.  Všechno jsou to pomazánky a dipy, které byly hotové za pár minut, nadělaly parádu, v žaludku pořádek a chuťové buňky chrochtaly. Současně jsem si na pár týdnů vyřešila, co malé dávat na svačinu do školky. Lidka mazala se mnou, zobala, chutnalo… Takže kdo taky nefandíte UHO vlašáku (a česnekovou pomazánku už opravdu dělat nechcete), tady máte pár easy pomazánek, kterými jsem hostila své mlsné, figuru střežící gratulant(k)y.

Dětská práce není problémem pouze třetího věta, ale i jedné západní biodomácnnosti. Otrokyně naštěstí svůj úděl nese s chutí a ráda. Foto: Sláma v botách

Dětská práce není problémem pouze třetího světa, otrokyně naštěstí snáší svůj úděl s chutí. Foto: Sláma v botách

Začnu ale nejprve se 3 obecnými radami:

1. Použít do pomazánek se dají libovolné panenské oleje, pokaždé dostanete trochu jinou chuť. Jenom pozor na to, že lněný olej je hořký, dýňový barví pomazánku dotmava a olivový má taky svou chuť, která ne každému jede. Nejvíc neutrální je olej řepkový. Zkuste si sami, který zrovna vám nejvíc šmakuje, já obvykle oleje v pomazánce různě kombinuju. Docílí se tak větší chuťové i výživové pestrosti.

2. Když pomazánky víc rozředíte (jogurtem, olejem, mlékem…),vznikne vám dip k namáčení – třeba jako příloha k bramborům ve slupce. Nedo do dipu namáčejte okurky či mrkev nakrájené na hranolky. Docela na takovém snacku ujíždím.

3. Co se vždycky vyplatí mít na pomazánky doma: kvalitní olej, citron, jogurt – vše ostatní už záleží na typu pomazánky, ale bez těchto tří ingrediencí se málokdy obejdete.

Vlevo mrkvová, vpravo humu s dýňovou pastou nahoře domácí tatarká omáčka. Foto: Sláma v botách

Brambory na loupačku. Okurkové hranolky. Vlevo mrkvová pomazánka, vpravo hummus s dýňovou pastou, domácí tatarská omáčka (v malém hrnečku). A ještě trocha másla a syrové cibule, protože je ta zima a chcem bejt zdraví. :) Foto: Sláma v botách

1. Mrkvová pomazánka (aneb favorit mojí dcery)
Vlevo mrkvová, vpravo humu s dýňovou pastou nahoře domácí tatarká omáčka. Foto: Sláma v botách

Původně to byla příloha k páteční bramborové večeři. Co zbylo,  putovalo v sobotu na jednohubky. Vlevo mrkvová, vpravo hummus s dýňovou pastou, nahoře domácí tatarká omáčka. Foto: Sláma v botách

Mrkev nastrouhejte najemno, osolte. Přidejte olej (já: olivový + lněný), trochu šťávy z citronu a jogurt. Dozdobte. Dá se přistrouhat i celer, ale nevím, co pak na to děti…

zdobení: vlašské ořechy, pažitka, kudrnka, dýňová pasta…

2. Hummus s dýňovou pastou

hummus: Vařenou nebo konzervovanou cizrnu smíchejte s olejem (já: olivový a sezamový), osolte a rozmixujte. Přidejte trochu utřeného česneku a šťávu z citronu. Správně má do hummusu přijít ještě tahini pasta (sezamová). Neměla jsem, takže přišla na řadu výpomoc z dostupných zdrojů. Výsledek se mi zalíbil.

dýnová pasta: Dýňová semínka nasypte na pánev nebo do kastrolu, osolte a na nejmenší plamen mírně restujte. Sem tam zamíchejte. Když se rozvoní, oheň vypněte – nesmíte semínka spálit. Pak je důkladně rozmixujte s olejem (já: dýňový, olivový, ostropestřcový).

zdobení: na hummus rozprostřete pastu, posypte bylinkami (pažitka, kopr, kudrnka), dýňovými semínky

3. Domácí tatarská omáčka

Dva žloutky z vajíček pokojové teploty (ne studené z lednice!) šlehejte metičkou se solí a po kapkách přilévejte olej (já: řepkový), později už můžete přilévat rychleji. Přidejte trochu hořčice a citronové šťávy. Výsledkem je domácí majolka. Do ní přimíchejte najemno nakrájenou cibuli a nakládanou okurku, ev. ještě trochu hořčice a rozřeďte mlékem či jogurtem do požadované konzistence. K bramborám na loupačku jak dělané.

4. Pomazánka s lněnými semínky, okurkou a žervé
Foto: Sláma v botách

Dole: pomazánka s lněnými semínky s žervé, zdobená dýňovou pastou a bylinkami a vedle zdobená bylinkami s okurkou. Vlevo: avokádová s krevetami. Nahoře: mrkvová s vlašáky a škvarková s nakládanou okurkou. Foto: Sláma v botách

Škvarková, lněná s žervé avokádová s krevetami a zase ta mrkvová. Foto: Sláma v botách

Tatáž skvadra na dvou talířích. Foto: Sláma v botách

 

Lněnosemínková pomazánka byl absolutní experiment, který ale mile překvapil. Lněná semínka na pár hodin namočte do trochy vody, aby nabobtnala a zeslizovatěla. Pak je rozmixujte, osolte a přimíchejte žervé a trochu jogurtu (umím si taky představit i variantu bez žervé s tučným řeckým jogurtem). Na závěr přidejte olej (já: olivový a lněný) a trochu salátové okurky nastrouhané najemno. V létě to bude favorit.

zdobení: salátovou okurkou, bylinkami. Udělala jsem i variantu zdobenou dýňovou pastou a bylinkami.

5. Avokádová s krevetami

Nečekám, že tyhle ingredience máte běžně v lednici – já s tím svým svátkem jaksi počítala…. – ani že tímhle budete děti běžně rozmazlovat na svačinu. Jestli ale chcete překvapit neobvyklými a luxusně vypadajícími jednohubkami, tak kombinace avokádo + krevety je prostě sázka na jistotu. Nádherně to nejen vypadá.

krevety: Předvařené party krevety krátce smažte na oleji (já: olivový) s utřeným česnekem, solí a zakapané citronem. Až se česnek rozvoní a lehce ztmavne, vypněte oheň a nechte vše vychladnout.

avokádo: Měkké avokádo rozřízněte a dužinu vydlabejte lžičkou do misky. Osolte a zakápněte citronem, přidejte trochu oleje (já: avokádový a olivový) a ždibec utřeného česneku, vše rozetřete dojemna lžičkou. Mažte na pečivo a ozdobte krevetami.

6. Škvarková (aneb přes co je machr moje mamka)

Od mamky jsem co do vaření podědila hlavně lásku k domácím pomazánkám. Klasiky jako rybičkovou, česnekovou nebo právě škvarkovou moje mamina prostě umí. Tahle pomazánka byla v její režii a já na ní budu vždycky ujíždět.

Studené škvarky rozmixujte. Přidejte najemno nakrájenou cibuli, uvařené vejce, nastouhané nahrubo, a nakládané okurky, najemno. Osolte, opepřete a dochuťte trochou hořčice a majonézy.

zdobení: plátek nakládané okurky

7. Avokádová s rajčátkem
Foto: Sláma v botách

Mrkvová, škvarková, rajčatovo-avokádová s vlašáky a hummus s dýňovou pastou. Foto: Sláma v botách

O něco míň nóbl, ale pořád dost parádní avokádová pomazánka, po které se rychle zapráší.

Základ je stejný jako u předchodí avokádové varianty- dužina z avokáda + sůl + citron + olej + česnek – utřít dohladka. Poté ještě opatrně přimíchejte najemno nakrájená cherry rajčátka bez semínek. Nemáte? I varianta se sušenými pokrájenými rajčaty bude famózně šmakózní.

zdobení: cherry rajčátka, vlašské ořechy…

****

Hosty jsem zvala na „jednoduché, lehké občerstvení“, což by ke kávičce mělo asi zahrnovat i nějakou tu sladkou tečku, že? Tak na ni došlo, jenom pro ten cukr jsem do komory opravdu neběžela. Nasmažila jsem totiž:

Banánové lívanečky
Foto: Sláma v botách

Vlevo banánové lívanečky, vpravo štrůdl od maminky. Foto: Sláma v botách

Banán rozmixujte s vajíčkem, trochou ovesných vloček a mléka (já: rýžové), malinko osolte. Na pánvi rozpusťte sádlo nebo kokosový olej (těžko říct, co chutná líp) a smažte lívanečky. Nemusí se mazat žádnou marmeládou nebo ničím dochucovat – banán se postará o přiměřeně sladkou chuť i lívancovou nadýchanost.

Móóc dobrý, jak říká moje malá.

Všem Veronikám všechno nejlepší k svátku přeje Veronika – Sláma v botách!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

© Ať mi rostou!

 

Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu

18 komentáře

Inu, každá voda jednou steče dolů. A tak i dny mého pachtění v D. jsou pro tento život sečteny. Farmaření ale na hřebíček nevěsím, naopak, koupili jsme starý statek ve vesničce V.!

Tři, dva, jedna… nová dobrodružství Slámy v botách startují.

Ta nečekaná novina přišla na podzim. Dva nerozhodní manželé se konečně rozhoupali ukončit své provizorní panelákové živobytí. Přitom ještě na jaře tomu nic nenasvědčovalo.

„Jak jednou nasypeme peníze do baráku, je to definitivní. Už se těžko někdy pohneme z místa,“ znělo krédo mého muže, věčně pošilhávajícího po nedalekých německých hranicích. „A dyť já taky žádnej barák nechci. Kdo by ho uklízel,“ promlouvalo zase moje líné já.

Jenže jedna věc je být panelákovým člověkem v zimě a jiná v létě. Když víte, že vám dvacet kiláků odtud schne na zahradě všechna zelenina, v okolním lese zahálejí borůvky a až do setmění by se dalo sedět u táboráku. Jenže vy kysnete ve čtvrtém patře rozhicovaného baráku a leda posloucháte pokyny, kdy a jak větrat, aby v bytě nebylo ještě hůř. Tak takhle ne, přátelé! Návrat z Prahy do rodného paneláčku ve městě L. zkrátka nepřinesl očekávané uspokojení mých ekologických nálad. Provizorium mě definitivně začalo sr*t.

„Les tu není, auta smrdí i tady a já chci mít zahrádku přímo u domu,“ vypálila jsem na manžela na sklonku srpna pěkně natvrdo. Celé léto jsem o tom totiž přemýšlela. Hrát si na městskou ekomaminku je pěkné, ale život utíká.

„Opravdu tohle chceme? Ty trčíš denně tři hodině v autě a já stejně tu přírodu nemám,“ udeřila jsem a útok pořád stupňovala. „Nejsem šťastná. A ty taky ne, to mi netvrď. Chci být vopravdu užitečná, nejen si na to hrát. A ty jsi úplně přestal být chlap!“ dorazila jsem manžela nakonec. Ale to proto, že to s ním myslím dobře. „A to se mám odstěhovat do Beskyd a stát se dřevorubcem?“ zalapal po dechu. Okamžitě jsem si ho představila. Jak si svlečený do půl pasu otírá pot z čela a pak jde zkácet další borovici. Myslím, že můj pohled zaznamenal.

Večer jsme šli spát s dost nejasnými pocity, ale po několika dnech nad naším bytem začalo svítat. Teda vlastně se smrákat!

„Vypadneme na vesnici a já to v práci taky zabalím. Vymyslíme společné podnikání, něco pěknýho, abychom byli spolu. A děti ráno vypustíme na dvůr a do večera o nich nebudeme vědět,“ bouchnul můj chlap do stolu, když se mu konečně taky rozsvítilo. Tím dřevorubcem by se klidně mohl stát. Přivinula jsem se k němu a s vidinou přibližujícího se happy-endu se jen pro jistotu zeptala: „Ale víš o tom, že dítě máme zatím jenom jedno?“ Posledních pár let mi totiž manžel připadal duchem tak trochu mimo. „To se všechno změní, já se změním. Začneme žít víc spolu, doopravdy jako rodina.“ Vy jste to taky slyšeli? Buď jsem v nebi, nebo mě probuďte. Slzy kanou na lamino, až málem přeslechnu zašeptání do vlasů: „A podlahu ti taky vyrobím pořádnou dřevěnou…“

Pro účely pohádky by byl tento výjev dostačující. Zaklapla bych poslední stránku a zavelela: „A teď, Lidko, hybaj spinkat.“ Jenže znáte realitu. Zajímavé to teprve začalo být.

****

Ještě toho večera si manžel otevřel chipsy a zasedl k internetu. A po několika dnech mi pyšně naservíroval pět pečlivě vybraných kandidátů na pozemek snů v našem rajónu. „Abychom to neměli daleko do města, aby bylo blízko k vašim, nějakej les za humny a nesmí to být úplná díra,“ vysvětlil mi kritéria. Protože on jde vždycky na všechno logicky. Hned ráno jsme adepty začali objíždět.

„Tohle místo je drahý, ale podívej ten výhled…,“ představil mi pozemek č. 1., který by měl teoreticky vyhovovat nejvíc. Nacházeli jsme se na nějaké holé zemi. Kopečky v dálce byly fajn, ale víc mě zaujalo, co vidím přímo vedle sebe. Nalevo ytongový domeček s mansardičkou a tůjkami u plotu. Zprava rozložitý bungalov obklopený golfovým hřištěm. Podívala jsem se rozpačitě na manžela. „Nelíbí.“

O chvíli později projíždíme dalším satelitem na zrušeném poli. „Tady by se dala vybudovat krásná zahrada, přes tisíc metrů! A v místě je i školka,“ mrká na mě manžel. Ani nemusím vysedat z auta, abych zase věděla, že: „Nelíbí.“

Kolem dalšího pozemku vedou dráty vysokého napětí. Jinde vadí hluk od silnice. A dojde i na takové připomínky jako „když já tady necítím žádného génia loci. Emoce na nule.“ To jsme opouštěli třetí vesnický satelit s přízemními haciendami a skalkami vysypanými rašelinou.

„Ach jo, Verun, kolem L. přece není neomezeně možností. Abys na to své vysněné místo nečekala do smrti. Tohle nikdy nebudou Beskydy,“ posteskl si manžel, když jsem všechny návrhy zamítla a on přestával vědět, kudy kam.

„Něco se určitě objeví,“ chlácholím ho. „No, doufej.“

A naděje opravdu svitla. „Mám pro vás žhavý tip!“ volá mi jednou teta a začíná bájit o pozemku plném křoví a stromů hnedka za městem. „Líbí,“ skáču jí do řeči a oči se mi rozsvítí. Jenže pak zavoláme realitku – a mají to už prodané. V ten moment jsem svěsila hlavu i já. Další léto ve čtvrtém patře nepřežiju.

„Něco se určitě objeví.“ „Hm.“

*****

Uplynulo pár dní, když mi manžel zničehonic volá z práce: „Mrkni do mailu, co jsem ti poslal. Kdyžtak tam večer zajedem na průzkum.“ A připojuje dvě fotky nějaké ruiny s rozvalenou zdí, ztrácející se v kopřivách až po střechu. „Co to má být?“ „Nevím, ale má to i stodolu.“

Večer jsme teda skočili do auta. Vesnice V. leží jen kousek od našeho města, ale silnička tu končí. Dál pokračují pole, háje, samota. Nic o téhle vísce nevím, ale má krásné jméno a prostírá se ve strmém kopci, odříznutá od okolního světa hlubokou roklí. Začíná se smrákat. Zaparkujeme pod lípou vedle novorománské kaple a já se vpiju do ticha a padající tmy.

Foto: Sláma v botách

Vlevo kaple a lípa. Pár domků, lufťáci a kopec jak kráva. Konec světa pět minut od města. Foto: Sláma v botách

„Tudy do kopce,“ ukazuje manžel. Cesta vede kolem chalupy se slunečnicemi, staré pumpy na vodu a jakéhosi pitoreskního domečku. Před ním se na chvíli zastavím. „Ten člověk je buď génius, nebo neumí nic vyhodit,“ prohlížím si směsici nejnepravděpodobnějších ozdob a dekorací, jimiž je domek zarovnaný po střechu. „Surrealismus ožil….,“ vydechnu oněměle.

„Tak jsme tady,“ vytrhne mě manžel z úžasu. Na druhé straně, ve svahu pod cestou, se nachází „náš“ dům. Snažím se nějak zorientovat. Přes kopřivy a rozvalenou zeď ale není mnoho vidět a otázka je, zda to vidět chceme! Dům má vymlácené dveře zatarasené barelem plným vyjetého motorového oleje. O kus dál se válejí sedačky z autobusu. Rozhlížím se a málem se přerazím o stočené lino, zarostlé v trávě. Všude se povalují rezavé plechy, pletivo, kusy cihel, neidentifikovatelný odpad, pneumatiky a něco, co vypadá jako staré sáčky od mlíka…  „Nespadni do žumpy,“ ukazuje mi manžel cestu na pozemek. Vrata jsou sice zamčená, ale zeď dávno spadla. Proderu se kopřivami a okny nahlédnu do domu. Uvnitř je stůl s nádobím a na zemi plno dětských bot.

Foto: mapy.cz

Vítejte v džungli. Foto: mapy.cz

„V inzerátu stojí, že se to prodává v dražbě,“ hledá manžel nějaká vysvětlení. Mlčím. Zkoušíme dům obejít z druhé strany a dostat se na zahradu. Mělo by jít o velký pozemek, bývalý statek se sadem, jenže přes kopřivy není vidět metr daleko. Manžel mi klestí cestu. „Tady je asi nějaká branka nebo co?“ pokouším se pochopit to podivné místo. Dům ze všech stran požírá trní. Náletové lísky, bezy, šípky, pahýly vykotlaných stromů, tráva vysoká do pasu a úplně všude kopřivy, které mě šlehají do tváře, zatraceně.

„Nezakopni, další spadlá zeď,“ objevuje manžel metr po metru záhadné území. Míjíme uschlou švestku a torzo jabloně s pár rubínově červenými jablka. „Jsou sladký,“ podám jedno manželovi a ten se taky uznale zakousne. Brodíme se dál. Občas se nám pod nohama urve kus země, občas se přerazíme o pařez, vyvrácené kořeny nebo šlápneme do prázdna, protože pozemek je záhadně terasovitý a každou chvíli se svažuje jinam. Proklestíme se až k řadě vzrostlých stromů. Jsou to ořešáky a hned tři. Za nimi vysoká jedle. „Kubo…?“ „Já vim, Verun.“

Nabíráme sílu na další průzkum, ale ve tmě už není mnoho vidět. Z téhle džungle už se nevymotáme. Pozemek opět ostře padá dolů. Málem se přerazím o jakýsi chlívek zakutaný do země.

A pak manžel najednou zbystří. „Slyšíš to?“ Vytáhne baterku.

Zaposlouchám se, ale nevím. „Psi štěkaj.“  „To jo, ale kromě toho…“ Znovu našpicluju uši. „Je tady ticho.“ „To taky, ale… neslyšíš? Pojď blíž.“

Po centimetrech se sunu kopřivami dolů. A najednou to taky zaslechnu. „Voda!“

„Verun! Tady teče potok!“ manžel mi vzrušeně posvítí baterkou na tři vrby před námi. Sklánějí se až k zemi a pod nimi cmrndá čůrek vody. Voní to tu zetlele a vlhce.

Ani nemusím zavírat oči, abych živě viděla, jak se v té vodě ráchá naše dcera, s rukávama a nohavicema úplně mokrýma. A já stojím za rezatou brankou a vědoucně ji pozoruji.

V tu chvíli se slyším, jak šeptám: „Budeme mít barák u potoka.“ To ze mě právě promluvil genius loci.

****

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Když jsme se o chvíli později brodili houštím zpátky, zůstali jsme stát před vysokánskou stodolou. Opuková stavba někdy z předminulého století, na střeše červené bobrovky.

„Představ si, jak to tady kdysi muselo být krásný,“ povídá mi manžel.

Naposled se ohlédnu za ořešáky, vrbami, potokem… „Tady to zase bude krásný. Až tady spolu začneme hospodařit.“

Od sousedů se hlasitě rozštěkali psi a my ve tmě, tichosti a snaze nezabít se opustili náš budoucí, smutně krásný vysněný pozemek.

Pohled na pozemek ze střechy stodoly. Foto: Sláma v botách

Pohled na pozemek ze střechy stavení. Foto: Sláma v botách

PS.

„Cože jste si koupili? Takovou kůču? A v takový díře? No dobře vám tak!“

Rodina nám popřála do začátků mnoho dobrého a i my pevně věříme, že náš nový start bude stát za to! Jak to ve V. vypadá o tři měsíce později, se dočtete zas příště.

 

 Ať mi rostou! ©

Jak se NECHOVAT na ekologickém večírku a co jsem si odnesla z Lohas Blogger Challenge (výhra to nebyla)

8 komentáře

„Chces mi zase zkazit všechnu životní radost?“ dštila jsem síru, načančaná do svých nejlepších šatů. Příjemcem té nalože byl – jak jinak – manžel. Právě jsme mířili na vyhlašování mých blogerských cen. On letěl přímo z práce a nestihl večeři. No a co! V září mi svatosvatě slíbil, že mě začne v mých aktivitách víc podporovat. A přece tam bude veganský raut.

******

Na ekovečírek LOHAS BLOGGER 2015 jsem se těšila celý měsíc. Internetový časopis www.magazin-lohas.cz, který píše o udržitelném (eko) stylu života, si totiž povšiml, že existuji. Můj zahrádkářský blog se dočkal uznání. A tak mě šéfredaktorka oslovila k účasti na soutěže Lohas Blogger Challenge. Krásné ceny a spousta slávy vítězům.

„Kubo, to by mohl být vrchol mé kariéry od dob, co jsem na mateřské!“ rozblikaly se mi oči. Můj muž tušil průser, ale nahlas to neřekl. Máme totiž za sebou takovou vztahovou epizodu… Někdo by řekl partnerskou krizi, ale já spíš říkám vyjasňování situace. Proběhly hlasité sliby o větším životním optimismu a radování se z každé příležitosti, kterou dny přinášejí. A jedno téma také znělo „Začít milovat zahradu své ženy. Číst její blog. Neposmívat se tomu, že v něco věří.“

A tak jsem se do LOHAS soutěže zapojila a v úterý večer jsem jela na slavnostní vyhlašování vítězů. Vítězek. Protože blogování o ekologických tématech je asi čistě dámská parketa.

Jelikož jsme v září pořádali v D. několik mejdanů a oslav toho, že „naše situace byla vyjasněna“, vím, že na mejdanech není nic ekologického. Lidi přijedou autem, přejí se jung food, pijí zbytečně moc alkoholu, rámusí, nespí a vrchol všeho – plastové příbory! Takový hřích si možná můžu občas dovolit já, ale ne Lohas magazín. Ten má jít národu příkladem. A tak na pozvánce stálo „veganský raut“, dress code „eko chic“ a samá jemně inteligentní zábava.

„Co tam budu dělat? Jdi s nějakou kamarádkou!“ začal manžel vyjednávat, když se akce přiblížila. „Ale ekologie se přece netýká jenom žen!“ Nedostal šanci.

Sama jsem ale byla trochu bezradná. Nemám doma žádnou batikovanou sukni. A i kdybych měla, nechci si ji na sebe vzít. Ve vytahaných hadrech běhám celé dny. Protože jsem ta bio matka. Aspoň jednou za měsíc se chci oblíct normálně, umejt se, udělat si vlasy. Prostě člověk. A jelikož je to ten vrchol kariéry, tak se chci jó vystajlovat. Eko chic ať jsou jiní, proč mi má čouhat sláma z bot i v Praze?

****

„Vy jste Veronika, že? Ráda vás poznávám,“ vrhla se na mě rozevlátá, optimismem nabušená paní hned, jak jsme vstoupili do sálu. Šéfredaktorka Lohas magazínu a organizátorka celé té slávy Andrea. „Jak… jak jste mě poznala?“ ptám se zaskočeně i potěšeně. „Protože jste stejně krásná jako na fotkách z vašeho blogu.“

Víte, to ráno mi nebylo dobře a málem jsem na večírek neodjela. Ale to bych teda byla pěkná kráva. „Děkuji… děkuji…“ vzmůžu se na blekotání. Pak se ohlédnu po svém muži. Slyšels?

Neslyšel. Hned jak jsme vešli, šel hledat ten vegan raut. Musí mít opravdu hlad.

Tak se zatím rozkoukávám. Večírek se koná v Českém centru v Rytířské ulici. To je hned naproti Stavovskému divadlu. Moc nóbl. Akorát když jsme vešli do budovy, šipky vedly někam do sklepa, za dveře s přilípnutou cedulí „ZAVÍRAT“.

„Není to spíš někde nahoře? Tam jsme viděla nějaké lidi v gala,“ rozhlížím se nejistě. „Ne ne, je to ve sklepě,“ ujišťuje mě manžel drze. Dojde k nejnovějšímu vyjasňování situace, při němž se ubezpečíme, že se máme rádi a tohle je jenom nová zkouška, která nás čeká. Do sklepení vcházíme už usmíření a motivovaní – OBA!

Otevírá se před námi svět ekolidí, ekobyznysu, ekozábavy…

****

"Nealko? Dejte to sem!" Foto: Anna Pleslová

„Nealko? Dejte to sem!“ Foto: Anna Pleslová

„Wellcome drink?“ nabízí hosteska u dveří a ujišťuje: „Je nealko.“ O metr dál mi printboy ze společnosti Printka nabízí, že když si cvakneme fotku na Instagram, rovnou nám ji na svém stroji vytiskne. „Nooo, možná později,“ nechci hned přiznat, že nemám internet v mobilu. Ani mobil, který by uměl fotit.

Následují stolečky se sušenými banány tmavě hnědé barvy (nesířené) a meruňkovými semínky. „To je dobrý, viď?“ obracím se na manžela. „Mam hlad!“

Pak dojde na už popisované uvítání šéfredaktorkou Lohas magazínu, a zatímco se mi manžel ztratí u rautu, vstřebávám první dojmy. Jsou tu lidi v džínách a tričku. Ale taky Andrea v nepřehlédnutelné návrhářské kreaci stoprocentně z nějakých biomateriálů. Není tu žádné pódium, na kterém bych mohla pronést vítěznou řeč, jen takový koutek s mikrofonem. Asi pět řad židlí. Bar s jednohubkami, vodou a džusy. Štendr na kabáty (my svoje nechali v horní garderobe – šatnářka nás pak vyprovodí slovy: „TAHLE šatna patří k divadlu!“). Málo lidí.

Před pár dny se vyhlašovaly Czech Blog Awards – sledovaná soutěž Blogerka a Bloger roku. Karlínské divadlo, davy, média, sponzoři, kamery, zlato a flitry. Konzum. Kolem ekologie se peníze netočí. Je odsouzena k undergroundu (Českého centra). Je mi to najednou hrozně líto. Ne proto, že jsem nevím proč čekala větší pompu, ale protože tohle je ta realita. O ekologii bloguje jen pár lidí. Protože jen pár lidí zajímá. Firmy, které k životnímu prostředí přistupují zodpovědně, neutápějí peníze v marketingu, i když se jedná o večírky planetělibé. Marketing není šetrný k životnímu prostředí ani k peněženkám zákazníků. A výchozí suroviny kvalitních ekovýrobků (ať je to jídlo, oblečení, nebo kosmetika) jsou už samy o sobě dražší, takže kdyby měly tyhle firmy ještě plemcat peníze za reklamu, jejich produkty už by nikdo nekupovat. Byly by neprodejně drahé.

A tak jsem na vlastní oči viděla, jaké je to celé začarovaný kruh. Zázrak, že se vůbec sponzoři LOHAS soutěže a večírku našli. Certifikovaná přírodní kosmetika značky Weleda, fairtrademarket.cz (to byla ta dobrá semínka), e-shop Zajíci v krabici (vtipný nápad!!!), veganský catering Veg Teg (supr à la vajíčková pomazánka), EUROLINES CZ (když cestovat, tak atobusem – asi), fresh-juices.cz (osvěžilo) a další další další. Nebylo jich vlastně tak málo!

„Tak co? Nejsi zklamaná?“ objal mě manžel, když se ke mně vrátil se skleničkou rakytníkového raw džusu. Nadechovala jsem se…

Cože jsme si to v září slíbili? Větší životní optimismus a radování se z každé příležitosti, kterou dny přinášejí?

Existuje magazín o ekologickém životním stylu. Pořádá soutěž eko blogerů. Našel pro ni sponzory. Uspořádal večírek v Českém centru (už to podzemí nebudu zmiňovat). Nemám na sobě vytahaný hadry. Tohle je můj večer. „Náš večer,“ zašeptá mi do ucha manžel. Teču.

****

Soutěž měla tři kategorie – Fashion (móda), Beauty (krása, kosmetika) a Life (Život). Já byla v kategorii Life. A tak jsem měla dojem, že klidně můžu přijít v polyesterových šatech Zara s flitrovou kabelkou z My. Jenže první člověk, se kterým jsem se na akci dala do řeči, byla Kamila Boudová, česká ambasadorka kampaně fashionrevolution.org, která klade otázku: víte, kdo ušil vaše šaty? V tu chvíli jsem netušila nic ani o žádné kampani ani kdo je ta paní. Ale měla na hlavě turban a vypadala jako blogerka. Ve skutečnosti porotkyně soutěže a sponzorka hlavní ceny fashion kategorie. A moje fanynka!

„Vy jste Sláma v botách? Pro váš soutěžní příspěvek jsem hlasovala!“ rozzářila se. Uf. Proč jsem si na sebe nevzala alespoň nějaké bavlněné šaty?!

„Víte, já se fakt snažím dělat maximum. Biofarmařím, peru v octu a už si pomalu ani nerozsvěcím na záchodě. Ale hadry, ty jsou můj poslední hřích proti planetě. O bio módě nevím nic,“ omlouvám se a propadám se jehlovými podpadky Baťa hluboko pod zem. „To nejste sama. Proto jsem založila firmu a pořádám vzdělávací workshopy o ekologické módě…,“ směje se Kamila a už mi dává do ruky POUKAZ na digitální kurz své školicí firmy moymi.com. Teď už se za svoje polyesterové šaty omlouvám nahlas a slyším se přísahat, že už si žádné další nekoupím. „Jenže bavlna taky není výhra. Její produkce je šíleně špinavá a neekologická,“ dozvídám se. „Bohužel módní průmysl je hned po ropném největším znečišťovatelem životního prostředí. Řetězcovým značkám nevěřte!“ To digitální školení bude drsná nalejvárna.

Od hlavy k patě úplně neekologická. Fuj! Foto: Anna Pleslová

Od hlavy k patě neekologická. A ještě mám drzost se usmívat. Foto: Anna Pleslová

 

Pak už se ale ozve moderátor, a tak si jdu najít místo. „Milé dámy, vítejte na slavnostním večeru s tématem žena-vypravěčka…“ Mrknu na svého manžela.

„Všimla sis, že je tady jenom pár submisivních chudáků, které sem dotáhly jejich ambiciózní partnerky?“ povídá mi.

„Já nejsem ambi… TY nejsi submisivní PŘECE,“ ujistím ho.

„Uvítejte spisovatelku Ivanu Myškovou, která nám přečte úryvky ze své knihy Nícení…“ vítá moderátor první účinkující.

„Můj první menzes…“ komentuje to tiše Kuba. „Neruš!“ šeptnu jeho směrem. Jestli tohle přežije, větší garanci, že své zářijové sliby myslel vážně, mi nemohl poskytnout.

„Ještě pořád máš hlad?“ ptám se v malé pauze kulturního programu. „Jo. Ten raut byl dobrej, ale už jsem ho celej sněd. Bude vadit, když si skočím na Václavák pro klobásu?“

Otočím se, jestli nás nikdo neslyšel. Neslyšel. „Nebude. Ale vrať se včas na vyhlašování.“

Manžel se opatrně vytratí na vzduch. Je to úleva i pro mě. Následuje Natálie Kocábová a jsem si jistá, že by ho i vtipné komentáře přešly.

Ivana měla na sobě šaty které háčkovala jají babička, a mně došel humor. Foto: Anna PleslováFoto: Anna Pleslová

Ivana Myšková  měla šaty, které háčkovala jají babička, a já se začala hrozně potit. Foto: Anna PleslováFoto: Anna Pleslová

Zato já se vracím do svých studentských let na fakultě, kdy jsem chodívala na takovéhle literární seance, poslouchala písničkáře a jezdívala na Šrámkovu Sobotku (tak odtud Ivanu Myškovou znám!). Ale vybavujou se mi i party s kolegyněmi z lifestylového časopisu, kde jsem pracovala. Protože Ivana má sice na sobě šaty, které háčkovala její babička, ale většina ostatních žen si normálně nalakovala nehty a vsadila na rudou rtěnku. Můj muž na mě nerad vidí tohle obojí, a tak alespoň eko beauty požadavku vyhovuji – jsem bez rtěnky a s nehtama, co neviděly manikúru od začátku mého biofarmaření (takže dva roky!).

Fashion kategorii vyhrává příspěvek od blogerky Femme Armeria Můj šatník je investice (k přečtení ZDE), která na vyhlášení nepřišla, a druhá je Alice z blogu Mámou stylově, která přišla a řekla: Koukejte, z čeho a jak je vyrobeno vaše oblečení (ZDE). Rychle si zkontroluju, jestli mi ze šatů nečouhá cedulka.

„Přinesl jsem ti pečený kaštany,“ vrací se ke mně zpátky Kuba a vytahuje zpod košile mastný sáček, „akorát ten stánek zavírali.“ Úplně šťastnej výraz. „Tak sis dal klobásu?“ „Cheese. A dvojitý hranolky.“

Panebože. Co tady dělám? Co tady děláme? Hrábnu do mastnýho sáčku. „To je ostuda. Nás už nikam nepozvou…“

Kategorii Beauty vyhrává Lada z blogu Zápisky pro lišku s příspěvkem Na vlásku (ZDE) a druhá končí blogerka MadlaStyle, která psala o kosmetice netestované na zvířatech (ZDE).

„Tak a teď mi drž palce,“ rozsvítím se, protože program pomalu končí a zbývá už jen MOJE kategorie. Proto jsme tady. Vrchol kariéry. Konečně se zúročí, že mi pochcípaly kapusty, nedařila se cibule a brambory připomínaly pingpongové míčky. Ale psala jsem o tom blog, bavila jím lidi, ti lidi si na mě vzpomněli a navrhli mě na LOHLAS BLOGGER CHALLENGE. A tak tady teď můžu sedět a nervovat se. Kruh se uzavřel.

„Vítězy jsou blogy Janka Free Journeyer a Gather Moments!“ vytrubuje moderátor fanfáry. (Jejich články ZDE a ZDE.)

Cože? Cože? A co takhle Sláma v botách?!

„Ó, Verun, je mi to líto…“ „Hm, mně taky….“ „Na, vem si kaštan.“

A tak jsem nevyhrála. Ani jsem nebyla druhá nebo aspoň při jakékoliv příležitosti zmíněná. Zúčastnilo se pětadvacet blogerů a někomu se musí dopřát ta čest být poražený.

„Příští rok to vyhraješ,“ chlácholí mě manžel s plnou pusou. „A dyť já vim, že jo,“ přitakávám mu. Kaštany jsou prý zdravé a dobré na nervy.

Úžasné ekokytice pro vítězky od ateliéru Modrokvět. Čili mě se netýkaly! Foto: Anna Pleslová

Úžasné ekokytice pro vítězky od ateliéru Modrokvět. Čili mě se netýkaly. Foto: Anna Pleslová

****

Ale jinak to byl krásný večer. Opravdu! Když jsme se loučili s pořadatelkou Andreou z Lohas magazínu, přesně tohle jsem jí říkala: krásnej večer. Báječné písničkářky a nakonec i tu fotku z Printky máme.

„Moje nokie nemá instagram, vyfotíte nás na svůj mobil? My jsme přijeli z venkova,“ šla jsem se přiznat printboyovi asi tak v půli večera. Nešťastně, ale vlastně ochotně souhlasil a cvaknul nás. „Jé, nám to sluší. Děkujeme!“

Po zbytek večera nás pozoroval pobaveným útrpným úsměvem. Občas jsem na něj zamrkala.

Asi bych svou nokii už měla poslat do důchodu. Ale je pořád funkční. A to by nebylo moc lohas... Foto: Printka

Asi bych svou nokii už měla poslat do důchodu. Bohužel ale pořád funguje – lohas potvora! Foto: Printka

Ne, byl to hezký večer a už o tom nebudeme diskutovat. Dostali jsme spoustu ekodárečků, vyzvedli si výhry v ekotombole, se všemi se rozloučili a vyrazili do pražské noci. Auto někde na Újezdě, před námi R7 a doma rodiče, kteří hlídají dceru.

„Slibuju, že tohle byla letos poslední akce, na kterou jsi byl nucen jít proti své vůli.“ „Já vím, ty moje ženo-vypravěčko,“ pousmál se můj životní doprovod a z kapsy vytáhl žužu bonbony. Taky z Václaváku.

Víte, proč mě doopravdy mrzelo, že jsem Lohas Blogger Challenge nevyhrála? Ne kvůli cenám (i když byly pěkný) nebo slávě (která mi pořád uniká). Já chtěla něco říct do toho mikrofonu. Jednomu chlapovi, kterej v září začal číst můj blog. A fandit mojí zahrádce. A být optimističtější. A přijímat, co život servíruje. Poté, co jsme si vyjasnili situaci. Určitě bych to pomotala a byla víc trapná než vtipná (jako vždy), ale on si mě takovou vzal a já už bych se z ostudy do rána vyspala.

No, povím mu to příště… za rok. Pokud nás ovšem ještě někam pozvou!

Ať mi rostou! ©

**********************

Sláva vítězům a sláva poraženým, slámě v botách zvláště!

Písničkářka Adéla Jonášová byla milá i vtipná a líbila se mi ze všech účinkujících nejvíc. A to nejen proto, že nápadně připomíná mou nejlepší kamarádku. Foto: Anna Pleslová

Písničkářka Adéla Jonášová byla milá i vtipná a líbila se mi ze všech účinkujících nejvíc. A to nejen proto, že nápadně připomíná mou nejlepší kamarádku. Foto: Anna Pleslová

Raut byl vynikající a tímto se omouváme všem ostatním, že jsme vám ho celý snědli. Foto: Anna Pleslová

Raut byl vynikající a tímto se omlouváme všem, že jsme vám ho snědli. Foto: Anna Pleslová

Šéfku Lohas magazínu Andrea M. Vémolovou trochu mrzelo, že na party nepřišlo víc blogerů. Jenom za Slámu v botách dorazil plný stav. Jak řikám, bylo mi jí trochu líto. Foto: Anna Pleslová

Šéfku Lohas magazínu Andrea M. Vémolovou trochu mrzelo, že na party nepřišlo víc blogerů. Jenom za Slámu v botách dorazil plný stav. Jak řikám, bylo mi jí trochu líto. Foto: Anna Pleslová

Ke správnému průběhu večera patří tombola, to se vědělo a ví. A my vždycky míváme šťastnou ruku na čísla. Foto: Anna Pleslová

K hladkému průběhu kulturních akcí patří tombola. Hujerovi měli tradičně šťastnou ruku na čísla! Foto: Anna Pleslová

Foto: Printka

S touhle mašinkou může být zábava. Ale s tím mládencem, co ji obsluhoval, byla taky. Foto: Printka

Vítězka MOJÍ kategorie Janka Free Journeyer. Polehčující okolností je, že je to taky bio matka. Foto: Anna Pleslová

Vítězka MOJÍ kategorie Janka Free Journeyer. Polehčující okolností je, že je to taky bio matka. Foto: Anna Pleslová

A rozloučím se dámou v turbanu, jejíž školení o udržitelné módě potřebuju jako moje zahrada vodu. Foto: Anna Pleslová

A rozloučím se dámou v turbanu, jejíž školení o udržitelné módě potřebuju jako moje zahrádka vodu. Foto: Anna Pleslová

 

Čtěte můj článek v soutěži LOHAS BLOGGER 2015

Napište komentář

Šála na stůl, chroští do vázy… Aneb moje tipy, jak od jara do zimy krášlit domov ZDARMA nebo za hubičku

Kamarádka tvrdí, že domov dělají obrazy. Já zase že kytky. Růže na stůl, věnec na dveře, nějaké ty serepetičky na parapet… Až mateřská a biofarmaření mě donutily začít víc šetřit a přemýšlet. Dneska vidím jako biozahradnice spoustu možností, jak si bydlení čančat, aniž na to padne jediná růže z holandského skleníku. A financministr naší domácnosti je taky hned spokojenější.

Pokračování článku je k přečtení ZDE.

*******************

Tento článek byl napsaný pro soutěž LOHAS BLOGGER 2015, kde najdete celou verzi článku a soutěžní příspěvky dalších bloggerů, kteří se věnují tématům zdravého a udržitelného životního stylu (lifestyle of health and sustainability – LOHAS). Objevila jsem díky tomu hned několik zajímavých blogů, které začnu sledovat (brzy je přidám do záložky Oblíbené stránky).

Soutěž LOHAS BLOGGER podporuje kampaň HATE FREE, která je v době uprchlické krize a po útocích v Paříži hyperaktuální. Na stránce hatefree.cz se dozvíte nejen k tématu muslimů v ČR dost zajímavá fakta, ale i názory, s nimiž můžete nebo nemusíte souhlasit, které však spojuje jedna myšlenka: Nenávist není udržitelná. S tou souhlasím i já.

Víc o kampani se dozvíte i v mém minulém článku Účastním se soutěže LOHAS BLOGGER aneb Nenávist není udržitelná.

Logo Hate Free kampaně, více na hatefree.cz. Foto: Sláma v botách

Logo Hate Free kampaně, více na hatefree.cz. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©