Chci jahodový kopec. Aneb: Slunce v duši, rýč v ruce

Napište komentář
JÁ SI TEN ZÁHON PROSADÍM!
Zase jsem si takhle jednou sedla a něco vymyslela. 😀 Foto: Sláma v botách
Budoucí jahodový kopeček. Foto: Sláma v botách

Dlouho jsem teď nic nepsala, ale to je tím, že je venku sluníčko. Kdo by trčel doma, když je konečně krásně? No a hlavně je venku práce. Musím si přece nutně založit nový záhon!


Tahle potřeba a panika, že mi nebudou stačit dosavadní záhony, které mám k dispozici, přichází každý rok, to není nic nového. Už to doma všichni známe. V březnu se vždycky opřu do rýče a přireju si pár nových metříků. Protože pole, které mám uprostřed zahrady ani všechny moje předchozí březnové záhony přece nemůžou pojmout všechnu zeleninu, kterou letos plánuju vypěstovat. Valník dýní, náklaďák rajčat a metrák ředkviček, které nutně potřebuji ke svému uspokojení. Nenechám si vymluvit, že to i letos skončí jako loni (a všechny ty další roky). Ne, kdepak, s tímhle novým záhonem to bude jinak. Žádná práce, jenom ho oseju a pak už na něm všechno poroste samo. Pletí, zalévání, zastřihávání, okopávání, přihnojování, mulčování – to nebudu muset dělat já (ani manžel nebo můj táta). To samo. 

Předloni jsem zakládala záhon pro bylinky. To byla nejhorší fuška. Musela jsem totiž kvůli tomu přestěhovat tu haldu kamenů, kterou vidíte za mnou. Původně ale byla přede mnou – na místě toho záhonu! Foto: Sláma v botách
Ale vyplatilo se. Záhon kvete, plodí, zdobí… Foto: Sláma v botách
A přetéká. Měl být ještě větší! Foto: Sláma v botách
Pak jsem loni založila tenhle záhon na růže a slunečnice…. Foto: Sláma v botách
A taky se myslím povedl. (A taky mohl být větší.) Foto: Sláma v botách


A tak jsem si včera vyhlédla jedno takové šikovné místečko hned před terasou, zašla si pro rýč a zaryla se. 

Tyhle začátky TAK miluju!  


„No, ale ty konce!“ rýpnul si manžel ihned, jak mě s tím rýčem zpozoroval. 

Pravda je, že jsem mu svou novou akci raději nehlásila. Doufala jsem, že nový záhon aspoň chvíli ututlám. Manžel má teď svoje starosti s kultivací rokle, kde jsme nedávno zase ořezali vrby, vysadili pár nových stromků a hlavně tu zakládáme úplně novou cestičku a opěrné zídky a tak. Velký projekt. Manželův. Takže můj nový pidizáhon na jahody je proti tomu nic, co by ani nemusel postřehnout. 

A bylo by to tak i lepší. Jenže on si jako na potvoru všiml. 

„Ty mi tady, do toho krásnýho trávníku před terasou, kterej jsem tu loni založil, ryješ a děláš bordel?“ osopil se na mě. 

Vůbec mi to nebylo příjemné.“To bude záhon, ne bordel,“ ohradila jsem se.

„Ne, to bude bordel v tvým pojetí.“

??!!!

„Prosím?! Co tím chceš říct?“

„No dyť je to takhle vždycky. Milliony záhonů všude kolem, ale žádný lidi, co by se o ně starali.“

„Já se o ně starám!“

„No, právě. Teď se o ně staráš. Ale v létě, až budeš mít sto padesát dalších aktivit, ti tvoje zemědělství jako vždycky zvlčí.“

Tak ještě aby ne, když jsme se přestěhovali do Vlčí, chci odlehčit diskuzi bonmotem. Ale pak si to rozmyslím, protože by to nemělo smysl. Manžel na žádný fórky, jak jde o JEHO zahradu, není. Chce mít kolem domu krásný úpravný pozemek a tvrdě na tom maká. Buduje cestičky, opěrné zídky, altány, přístřešky na dřevo, opravuje stodolu, vyřezává nálety, ořezává stromy a sází jiné, aby to u nás „konečně nějak vypadalo“. Jenomže ono to stále nevypadá, protože uprostřed zahrady je „moje pole“ a další nové a nové užitné záhony, nenápadně přiryté v předchozích březnech.

Foto: Sláma v botách
V červnu to začíná… Foto: Sláma v botách
A v červenci najednou nevím kudy dam… Foto: Sláma v botách


„Na co potřebuješ novej záhon?“ pokračuje křížový výslech.

„Naši mi koupili nějaké jahody,“ snažím se přesměrovat manželovy výčitky jiným směrem. (Zamlčím, že nové sazenice jsem si u našich objednala já.) „Nemám je kam dát.“

„Máš pole. To ti nestačí? Zabírá celou zahradu.“

„Tam je česnek a přijdou tam brambory.“

„Super, zase budeme mít plnou zahradu brambor…“ vzdychne manžel naštvaně. 

„Jo, budeme, protože nám nikdy nestačej. A taky je s nimi nejmíň  práce. Sám jsi říkal, že mám pěstovat něco jednoduchýho, s čím se moc nenadřu.“

„No to jo. Ale nemyslel jsem, že kvůli tomu začneš zakládat záhony jinde!“

„Někam tu další zeleninu musím dát.“

„Dej ji na pole!!!“

„Tam budou brambory…!“

„Verun, doprčic, to je jako u blbejch. Co na tom nechápeš? Loni jsem tady vysel trávník a chci tady trávník. Na to, jak máme obří zahradu, ho máme minimálně! Se sekačkou mám zahradu objetou za deset minut, kdo jinej může tohle říct?!“

„A já ti zase říkám, že nechci žádnou trávu, ale kytičky a záhony se zeleninou, proto jsem se odstěhovala na vesnici. A vůbec o tom nebudu diskutovat. Tady na ten trávník navezu spoustu hlíny a udělám z něj jahodovej kopec. A hotovo prostě. Obroste jahodama ze všech stran a jestli tě trápí, že to nebude hezký, tak tam můžu ještě přesadit nějaký divizny, který se loni všude vysemenily. Můžeš bejt rád, že se nevysemenenily i do trávníku.“

„Seš magor…,“ pochopí konečně manžel a přestane mi už dál bránit. Jde si po svých. Na SVOU stranu zahrady – na tu, kde letos vyčistil svah od náletů, ořezal vrby, vysadil nové stromky, postavil lávku, buduje cestičku s opěrnou zídkou a kam si v létě plánuje instalovat lavičku s výhledem na Středohoří. 

V létě se k němu na jeho stranu vydám. Až nebudu SVOU stranu stíhat, až mi pole zaroste plevelem, záhony poschnou a já si budu zoufat, co jsem si to na sebe, kráva blbá březnová, zase vymyslela. Dám mu za pravdu, jako vždycky a ve všem. Slíbím, že už nikdy žádný nový záhon nezaložím, na jahody ani na nic jiného, jenom když mi teď trošičku na poli pomůže. Abychom zachránili, co se dá, protože na to sama nestačím. A je to přece NAŠE zahrada….
Už teď vím, že se to takhle i letos odehraje. Protože je to tak vždycky v červenci, v srpnu, v září.

Teď je ale březen!

Je čas nového začátku, kdy se dá ještě fantazírovat o báječné sezoně bez slimáků, s dostatkem deště a minimem plevele. O tom, jak to všechno zvládnu obstarat. 
A s takovou krásnou myšlenkou v srdci – a březnovým sluncem ve tváři – prostě nemůžu dělat nic jiného než nazout gumáky, rozhlédnout se po zahradě… a rýt. 🙂

Slunce v duši, rýč (a mobil) v ruce. Foto: Sláma v botách
Manželova neboli JEHO zahrada. Vzadu lávka, vlevo vznikající cestička a zídka, nová výsadba jabloní a časem vzádu i odpočívací lavička. Bude to tam mít krásný, snad mě k sobě v červenci pustí. 😀 Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!

STARŠÍ ČLÁNEK O TOM, JAK SI VŽDYCKY MUSÍM NOVÉ ZÁHONY DOSLOVA VYBOJOVAT:

A kdybyste si chtěli přečíst moje knížky, tak je KOUPÍTE TADY:

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *