Už nežiju pro PRO zahradu, ale V zahradě!

Napište komentář
Letošní prázdniny nemají chybu. Teda až na pár drobností. Foto: Lidka Kučerová / Sláma v botách

Zahradě se tohle léto věnuji jen přesně tolik, abych v zahradní džungli nezarostla a ještě z ní někdy našla cestu zpátky. Spousta práce bývala mohla být udělána, ale nebyla. Protože letos nežiju pro zahradu, ale pro děti, pro kamarády, pro rodinu, pro muže a pro sebe. Nežiju PRO zahradu, ale V zahradě. To je velký rozdíl v přístupu, ale kupodivu ne tak velký rozdíl co do výsledků sklizně, byť samozřejmě věřím tomu, že kdybych žila PRO zahradu, tak by ta sklizeň lepší byla. Byla by ale lepší i sklizeň cibule? Protože ta je na naší zahradě nejspíš zakletá!

Zahradníkovi naschvál

Ta cibule je vážně zakletá, říkala jsem si celý červenec, když jsem pozorovala, jak mi ZASE cibule neroste akorát tak do ní pere slunce. A pak jsem si to říkala, i když se přiblížil čas její sklizně a pro změnu mi do ní začalo chcát. Ne a ne vystihnout tu správnou chvíli, kdy potvoru cibuli dostat do bedýnek.

Samozřejmě, je to už takové nepsané zahradnické pravidlo, že když potřebujete, aby zapršelo, praží slunce. A když by se vám to slunko i docela hodilo – třeba protože se chystáte sklízet – samozřejmě přijde období dešťů. V pořádku, moudrý zahradník už s touhle schválností počasí předem počítá a nenechá se vyprovokovat k blbé náladě, neřku-li vzteku. Maloulinkej problémek to ale přece jen je v momentě, kdy máte celé léto narvané akcemi a ještě k tomu se chystáte na čtrnáct dní na dovolenou, takže máte jen omezené možnosti, kdy cibuli sklidit, ale sklidit ji zkrátka musíte, i kdyby to mělo být v hromech, blescích, celou zabahněnou a plesnivou!

Když se nedaří

Nedaří se mi ta cibule, nedaří, to se musím přiznat. Snad jediný rok, kdy jsem měla cibulový Vánoce, byl ten loňský. Letošní rok je tradičně slabý, až si začínám říkat, jestli má smysl věnovat cibuli vždycky málem čtvrt zahrady a pak sklízet tunu pingpongáčů. Každý rok se uklidnuji tím, že lepší domácí pingpongáč, než kupovaný krikeťák, ale když jsem se loni zmlsala na domácích krikeťácích, už se mi zase do těch minicibulí nechce.

Loni se z nějakého důvodu dařilo. Asi víc deště nebo nevím. Foto: Sláma v botách

A protože mi velikost budoucí sklizně začala být už zhruba od začátku července jasná, můj vztah ke sklizni ochladl, resp. naprosto jsem neměla chuť se jí vůbec věnovat, nedejbože kvůli ní rušit domluvené akce, návštěvy, výlety, dovolenou. Když už se v mém nabitém červencovém kalendáři objevila skulinka, která by byla ke sklizni cibule vhodná (potřebuji na to cca 5 – 6 hodin i s jejím protřízením, zavěšením, proplečkováním políčka a výsevem zeleného hnojení na uvolněnou plochu), začalo lít. Chce mi tím zahradní božstvo něco naznačit? Jako třeba že se už příští rok mám na cibuli vyprdnout?

Na zahradě se nám rok co rok daří skvělý česnek, dýně, cukety a brambory, ostatní plodiny se obvykle daří taky, ale je tam už určité riziko (myši, dřepčíci, letos nově slimáci). Kdykoliv jsem se některý rok „utrhla“ a vysela něčeho víc než jindy ve snaze vytřískat ze zahrady maximum, dopadlo to neslavně – škůdci jako by mi četli myšlenky a zrovna v tom roce se přemnožili. A tak v roce, kdy jsme třeba podle mého výsevu měli sklidit nejvíc mrkve a řepy za posledních deset let, se taky rozmnožili hraboši a myši nejvíc za poslední dekádu, jako kdyby věděli, že u Kučerů se najedí. Ze sklizně nebylo nic, jako že VŮBEC NIC. Letos jsem vysadila rekordní množství brokolice, abych jí leda nakrmila slimáky, kteří se poprvé na naší zahradě rozmohli, takže brokolic jsme sklidili tak pět, možná šest. Květáky tři a zelí dvě. A to dostali úplně nový záhon. Eh. Plyne z toho nějaké poučení?

Mně ano. Nikdy ničeho nesít dvakrát víc než něčeho jiného a rozhodně ne dvakrát víc než v minulém roce. Zklamání zaručeno. Alespoň mně to takhle funguje. A tak jsem pravděpodobně doživotně odsouzena k co největší zahradní rozmanitosti neboli biodiverzitě a k všežravectví.

Máta, fazole, slunečnice, špenát, afrikány, hroznové víno, jahody, cukety, měsíček, silenka, brokolice…. Jedno v druhém na jednom záhonu. Takhle pěstuju já a jiné to už asi nebude. 🙂
Pěstuji páté přes desáté a asi to tak má být i nadále. Foto: Sláma v botách

Cibuli jsem nakonec sklidila tři dny před odjezdem na dovolenou. Ještě jsme ten den odpoledne odjížděli s partičkou do Litoměřic na festival Pokořen. Měla jsem to tip ťop – sklidit, omejt si hlínu z lýtek a šup se stanem a spacákem do auta. Plečkování a setí zeleného hnojení až po fesťáku, ráno v den odjezdu na dovolenou u moře, ups. Aspoň že ten den nepršelo.

Hezčí kousky vážu k sobě a skladuju zavěšené ve stodole. Menší kousky nechávám proschnout a skladuji v bedýnce. A ty úplně nejmenší kousky bych nejradši vůbec nesklízela, protože kdo se s nimi má pak v kuchyni prdět, ale protože taková je většina sklizně, tak holt taky do bedýnek a nějak se s nimi budu muset při vaření popasovat. Foto: Sláma v botách

Teď z uctivé vzdálenosti mnoha set kilometrů rozmýšlím, jak svoje zahradničení pojmout v příštím roce. Ten letošní už nějak doklepu. Dosklízím a uskladním/naložím/zavařím, co na zahradě zbývá (rajčata, cukety, papriky, kukuřice, ostružiny, kořenová zelenina, brambory…), a pomalu se začnu chystat a podzimní sklizeň (ořechy, dýně, řepa, fazole, mrkev, bez…), myšlenkami už ale začínám být u příští sezony a – je to bláznivý, vím, ale na dovolený je na to prostě čas – rozmýšlím, co kde a v jakém množství ten příští rok vyseju! A co s tou cibulí, kterou mě pomalu, ale jistě přestává bavit pěstovat, jenže zároveň se bez ní v kuchyni neobejdeme a spotřebujeme jí spoustu.

Nový plán!

Jeden rok jsem zkoušela polykulturu s červenou řepou. Řádek cibule, řádek řepy. Řepa nakonec s převahou zvítězila, cibule narostla mrňavá a hledat ji pak při sklizni mezi bujnou řepou skoro nešlo. To mě od dalších cibulových polykulturních pokusů odradilo. Letos jsem ale na jedné zahradě viděla zajímavý úkaz – polykulturu cibule – dýně. Hm, a to vypadalo slibně Cibule šampionky narostlé do poctivých rozměrů ve stínu dýní hokaido. Dává to smysl. Cibule je nenáročná na živiny i prostor. Dýně naopak její přesný opak. Na zahonu si nebudou konkurovat. Cibule se sází začátkem dubna, dýně až v půli května, takže dají cibulím náskok a docela dlouho jim to potrvá, než se na záhoně rozdivočí. Masivně se rozrostou většinou až začátkem prázdnin, kdy už cibule více méně dojíždí a trpí prázdninovými pařáky (takže zastínění jenom uvítají). Dovedu si představit tyhle dvě plodiny na záhoně spojit a že z toho fakt může být pěkná sklizeň obojího. A asi jsem rozhodnutá dát tomuto experimentu příští rok prostor, respektive už nechci věnovat samostatný prostor cibulím, které mě pak leda zklamou. Ušetřím tak na zahradě místo a nebude mě tolik mrzet, pokud opět narostou pouze pingpongáče. Naplním permakulturní desatero stran polykultur a biodiverzity, budu efektivní, zahrada pohlednější a… a…. nevím čím dalším se k tomuto pokusu ještě namotivovat.

A zase ta motivace…

Motivace… – teď se obloukem vracím k začátku tohoto článku. Motivace k zahradní dřině je poslední dobou moje velké téma, ale protože jsem u moře, venku je krásně a já aktuálně zalezlá v bungalovu, kde už nechci být ani o minutu dýl, tak tohle velké téma jenom nakousnu a pouze otevřeně přiznám, že zahradě se tohle léto věnuji opravdu jen tolik, aby zahradní džungle nepozřela náš dům a já se na záhoncích ještě jakž takž vyznala. Jako učitelka mám v létě spoustu času a myslela jsem původně, že ho budu využívat k píglování záhonů, k jejich zdokonalování, rozdělování na sektory a pěstování těch nejvíc top výpěstků. Ale místo toho na zahradu spíš jenom někoho zvu, abych se o ni a o jídlo z ní mohla dělit. V červenci se u nás vystřídalo rekordně lidí a nemělo to chybu. Naši kamarádi, kamarádi dětí, bývalí spolužáci, sousedi a já zjišťuju, že mi tohle vyhovuje. Nežít PRO zahradu, ale V zahradě.

Uvidíme, co to udělá v dalších letech, ale ten letošní zásadní rozdíl v hospodářských výsledcích nepozoruju. Ano, pár slimákům bych asi zabránila v sežrání mých brokolicových sazenic, kdybych zahradou žila víc. Taky bych si ohlídala včasnou sklizeň hrášku, tolik by mi nezdivočel mák a já nevím co dál. Ale určitě bych nestihla prožít tolik krásných dní, kdy jsem nedržela pořád jen v ruce motyku, ale spíš sklenku vína s přáteli, nepodnikla bych tolik výprav do lesa na borůvky, nechodila bych obden běhat (pot ze zahrady a pot z běhání je přece jen něco trošku jiného a já čím dál víc zjišťuju, že v plnému životu potřebuju obojí.), nenavařila bych tolik dobrot v Thermomixu, nepřečetla tolik super knížek (naložená v dětském bazénku :-)), neprožila tolik krásných večerů a nocí s dětmi v našem zahradním altánu atd atd. Jedna velká zahradní party to letos byla. A neměla chybu! 😀

Dovolená v srdci zahrady

Takže když jsme začátkem srpna odjížděli do Chorvatska na dovolenou, vlastně se mi ani nijak zvlášť nechtělo. Odjíždět ze soukromého ráje hledat nějaký jiný, proč? Ano, moře na zahradě nemáme, leda moře lebedy a jetele, ale jsem tam šťastná už jen tím, že tam jsem. Pozoruji, jak mi rostou slunečnice, jak se v květu střídá jedna bylinka za druhou a když je mi hic, schovám se o dvě vesnice dál do lesa anebo prostě jen otevřu ze zahrady dokořán dveře do koupelny a osprchuju se, na sluníčku. Nebo nafoukneme dětský bazének. 🙂 Pak se projdu po zahradě, otrhám si plnou hrst ostružin, angreštu, rybízu, josty, malin, vína… nebo se natáhnu na větev pro letní jablíčko. Večer se s dětmi zapelíškuju v altánu pod ořešákem a nic, lautr nic mi nechybí. Co víc si v životě přát? Snad jen, aby takových let – lét – bylo co nejvíc. A s tímhle ZAHRADNÍM PLÁNEM se pomalu pakuju z dovolené. Na další dovolenou. K sobě domů. Do své zahrady. Do svého srdce. A to sklízení cibule do tohohle rajského programu ještě taky nějak napasuju. Celá šťastná, že to bude naštěstí zase až za rok! Protože c´est la vie… v zahradě. 🙂

Tak životům v našich zahradách zdar, cibulím zvláště, a i vám ještě hezký zbytek léta ve vašich srdcích!

Ať nám rostou!

Jó, loni, to mi bylo ohledně cibule víc do smíchu. Jediný rok, kdy se opravdu povedla exkluzivní. Foto: Lidka Kučerová / Sláma v botách
Typický gáblík ze zahrady. V zahradě. 🙂 Foto: Sláma v botách
Někdy stačí ke štěstí málo. Třeba bazének za tisícovku z Lidlu. A trhat si přímo z něj měsíční jahody v zavěšeném květináči. 😀 Foto: Sláma v botách
Kdo má zahradu a knihovnu, má prý všechno. Jo a tuhle knížku doporučuju hned po těch svých (KOUPIT ZDE). Ladislav Zibura – Prázdniny v Evropě. Nasmála jsem se a dostala chuť sbalit naši starou dodávku předělanou na karavan a zase s ní trošku prokřižovat svět. Pak mi ale došlo, že jsem přece už dávno zjistila, že… všude dobře, ale doma na zahradě v bazénu nejlíp! 😀 Foto: Sláma v botách
Letos rekordní sklizeň lesních borůvek! Mrazák plnej po víko!!! Foto: Sláma v botách
Tři na rozkládacím gaučíku aneb naše letní spaní pod ořešákem. Foto: Sláma v botách
Takhle my v létě žijeme. Do domu chodíme jenom pro vodu a upéct si chleba. 😀 Foto: Sláma v botách
Letos jsem se vyžívala v květnatých loučkách a kvetoucích záhoncích. Vysela jsem pár směsí od Planta Naturalis, docela se to chytilo. Na fotce to není tak vidět, ale pod jabloní je záhon plný chrp. Kvete někdy od června (to v něm ještě převažovala svazenka) a dělá mi jenom radost.
Včely tyhle záhony milují, a tak jim věnuju příští rok ještě víc prostoru. Ostatně, semínka mi ještě zbyla. 🙂 Foto: Sláma v botách
Jablka jsme (až na tuhle mísu) sklízeli stylem, že každý den tak dvě tři spadla na zem (vítr, červíci…). No a tak jsme je snědli. A takhle se to vlastně sklidilo celé Až před odjezdem na dovolenou jsem ta poslední zbývající jablka řádně otrhala a nečekala, až si spadnou sama. Muž tomu říkal vrchol lenosti, ale já to považuju za slow zahradničení. A všechno slow je teď hrozně in, nebo ne? 😉 Foto: Lidka Kučerová / Sláma v botách
S druhou půlkou léta přicházejí na řadu slunečnice. Královny naší zahrady. Některé exempláře jsou totiž i dvakrát větší než já. Foto: Sláma v botách
Květnatá džungle před stodolou. Foto. Sláma v botách
Milujte své zahrádky a každý den, který na nich můžete prožít! Pohodové léto! Foto: Lidka Kučerová / Sláma v botách

A kdyby tu snad byl ještě někdo, kdo nečetl mé knížky, tak….

račte si pořídit a počíst

Sláma v botách a

Nejdůležitjěí v životě je láska. A hlína za nehty!

KOUPIT OBĚ KNÍŽKY JAKO ZVÝHODNĚNÝ BALÍČEK ZA 638 Kč

Červenec by měl trvat věčně!

Napište komentář

Jak jsem se v červnu mohla už ze všeho zbláznit, tak červenec je naopak jedna velká oslava a rodinná setkání, setkání s přáteli, výlety do lesa na borůvky, zavařování, nakládání, spaní venku, koupání, čtení knížek, blbnutí s dětmi, houpání v hamace atd. Na zahradě jsem sklidila krásný česnek, jedou okurky a rajčata a rozjely se (konečně) i cukety. Každý den sníme spoustu ovoce – rybízy, josty, angrešty, ostružiny, letní jablíčka. Léto, proč nemůžeš trvat pořád?🤩🍎🌺💚

Pár fotek pro náladu. Byli jsme na svatbě, na návštěvě u babičky v D. (má tam nové dvě sekačky:)), přespávalo u nás pár kamarádů, děláme na zahradě… Prostě jsem v ráji. A když si ho člověk předtím tak vydřel, tak si ho o to víc vychutnává. 🙂

Sláma v botách jedna vyšla znovu!

Napište komentář

Vytrubte to do světa, pořádné fanfáry! Podařilo se, v co jsem už ani nedoufala. Po covidových eskapádách se podařilo domluvit nové vydání Slámy v botách jedničky. Veliký dík mému nakladateli za tento počin! A vy šup, kupovat, ať na mě Tomáš neprodělá kalhoty a já dostanu pár pětníků na splnění svých snů! 😀 Že nebude litovat, je jistojisté.

Po pěti letech vyšla znovu knížka Sláma v botách, ve které mapuju svoje zahradnické začátky. Cestu z Prahy do Loun. Z Loun do Domoušic. Zakládání zahrady. První dítě. První slimáky a mšice. První ředkvičky. 🙂

OBJEDNAT KNÍŽKU ZDE.

Cena: 320 Kč

e-book: 256 Kč

balíček obou mých knih LZE OBJEDNAT ZA ZVÝHODNĚNOU CENU ZDE.

cena: 638 Kč

Předmluva k novému vydání

Než se začtete…
Tato kniha vychází znovu bezmála pět let po svém prvním vydání. Když její text čtu a upravuji
ho, aby mohl znovu vyjít, padá na mě velká nostalgie. Tolik věcí se v mém životě změnilo od časů, kdy
jsem tyto příběhy psala. Já se změnila. U mnoha kapitol mi cukají koutky a říkám si: opravdu jsem
tenkrát takhle žila, takhle myslela a takhle dění kolem sebe prožívala? Mám nutkání některé kapitoly
úplně přepsat nebo k nim napsat alespoň podrobné vysvětlující komentáře. Ale pak zarazím své ruce,
které se už už rozbíhají po klávesnici.


Text Slámy v botách musí zůstat autentický. Psalo ho mé dvaa-, třiatřicetileté já a psalo
tenkrát tak upřímně, jak dokázalo. Text knihy původně vznikal jako příspěvky na blog, které jsem
psala pro sebe a lidi, kteří si mě najdou, protože prožívají něco podobného. Sláma v botách si žila v
anonymitě, nebyla nikomu dávána za vzor ani neměla ambici někomu tím vzorem být. Jak by taky
mohla? Její zahradnické začátky byly krušné, moc se jí nedařilo a často ji dokonce přepadal pocit, že
stejně jako se jí nedaří na zahradě, nevede se jí ani doma, s manželem, s dcerou, s ničím. Byla to éra
životního hledání (se), narážení ode zdi ke zdi a klikatého hledání té správné cestičky vedoucí k
nějakému smysluplnému cíli.

Zlom nastal v momentě, který už tato kniha časově nezahrnuje. Nebo vlastně ano – tam
někde na posledních stránkách poslední kapitoly můžete začít tušit příběh nový. Do této knihy už ale
nepatřil. Tak jasně jsem cítila, že jde o úplně nové kapitoly (mého života), že jsem toto téma už do

první knihy nemotala. A tak prví Sláma v botách zůstala a musí zůstat taková, jak byla napsána
tenkrát , když jsem se poprvé rozkročila v gumácích nad čerstvě zoraným záhonem a zabořila prsty do
železité domoušické půdy, natěšená, co mi z ní vyroste, i nervózní, že mi třeba nevyroste nic. Místy
ztřeštěná, bláznivá, náladová, nedůtklivá, urážlivá, sarkastická, chaotická, snivá, nevyjančená,

idealistická, naivní, tragikomická, povrchní, neukotvená, omámená, s hlavou v nebesích se vznášející,
hledající, máchovská. Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal , platilo tehdy, když jsem příběhy do
knihy psala, a přestávalo platit, když jsem s ní končila. Na pozadí posledních stran poslední kapitoly se
událo mnohé, ale míchat tyhle zvraty do příběhu, který právě končil, nedávalo smysl.
A tak jsem po čase napsala další knihu – Slámu v botách 2, kterou možná někteří z vás
dokonce četli jako první v pořadí, aniž byste přesně věděli, co příběhu předcházelo. Věřím, že právě
vás můj první příběh nejvíc překvapí, neboť je jiný, než jaký znáte „z dvojky“. A vy jedničkáři vězte, že
vás čeká trochu jiná „dvojka“, než na co se naladíte čtením této knihy. A přece je můj příběh
kompletní, teprve když si složíte oba díl(k)y dohromady. Pohledů na svět není jen tolik, kolik je na
světě lidí – ale tolik, kolik je lidí v každém z nás!


Pro nové vydání této knihy jsem tedy upravila jen pár drobností a odolala pokušení nacpat do
příběhu zkušenosti, k nimž jsem dospěla až později. Možná je vám teď taky třicet-něco a jste tak
trochu sniví, ztřeštění, chaotičtí, neukotvení, naivní, hledající se idealisti s lehkým úsměvem na tváři.
Pak je tahle knížka přesně pro vás. Neukáže vám asi ještě tu rovnou cestičku za vašimi splněnými sny,
ale věrně vás doprovodí na klikaté pěšině, po níž šlapete právě teď.
Bude mi ctí si ty zatáčky s vámi zopakovat.

Srpnové číslo Pravého domácího časopisu a první kapitoly knížky Sláma v botách. Foto: reprint Pravý domácí časopis, srpen 2022

Učitelka? Nebo otrhaný bezbarvý kus krepáku?!

Napište komentář

Protože jsem „úča“, sesypala se na mě včera dopoledne hromádka kytek a dárků od mých žáků. A protože už mě mají prokouknutou, vědí, s čím na mě. Kytičky ze zahrádky, bylinky, svíčky domácí výroby, různé domácí dobroty, bio kosmetika a další hand-made maličkosti. Co dáreček, to kousek dětského srdce.

Cítím vděk, že si děti – a co si budeme nalhávat, někdy hlavně jejich rodiče – daly tu práci a obětovaly peníze, čas. Sama jsem poslední dny školního roku chystala podobné balíčky pro průvodce svých dětí ve škole a školce, v ZUŠ, pro trenéry, vedoucí kroužků… A do toho psala slovní hodnocení a dělala korektury, jezdila po kurzech, obrážela rozlučky na fotbale, v ZUŠ, s kolegy z práce. Taky tradiční celorodinné setkání a komunitní akce v obci, nějaká ta škola v přírodě, školní výlety, přespávačka ve škole, infoschůzka pro rodiče, zahradní slavnost ve školce, stěhování třídy, generální úklid kabinetu.

Zeptejte se mě, kolik času jsem za poslední týdny strávila doma, a myslím, že to bude tak pět šest – hodin! Že mám zahradu, která si mě v červnu ne volá, ale doslova na mě řve, ať se jí věnuju, to jsem sice věděla, ale nezbývalo než zoufalé volání ignorovat a jen omluvně slibovat: v červenci ti to vynahradím. 🫤

A tak mi přezrál hrách i fazolky, pár salátů se odporoučelo do květu a bezu jsem nasušila taky sotva půlku toho, co běžně. Ještě že sirup mám ještě od předloni…. Plevel a slimáci už úplně všude a nejvíc úrody mám nakonec od táty. Pěstuje brokolice a cukety, aniž by je sám jedl – moje záchrana.

Školní rok jsem skončila už po druhé s kruhy pod očima, bez hlasivek a s nemocným Vašíkem. My dva jsme holt propojené nádoby. A tak mi letí hlavou, jestli to náhodou trošku nepřeháním(e). Když jsem já byla žáček, složili jsme se celá třída na jeden pugét pro třídní a tím to bylo skončeno. Maximálně občas někdo přinesl osobní dárek pro nějakého učitele, který mu fakt výrazně pomohl. Mamka tím pádem neměla tu honičku jako dnešní rodiče zajistit present de facto pro každého učitele, ať je vztah toho učitele a dítěte, jaký chce. Taky si nevzpomínám, že by se mnou mamka v červnu obrážela jednu školní či volnočasovou akci za druhou. Buď se mi to vykouřilo z hlavy, nebo se prostě tolik akcí nekonalo. A jasně, komunitní život je potřeba, ale ve chvíli, kdy už je člověk se silami na poslední čárce, může ho každý další večer, který nestráví odpočinkem doma, obrat o onen poslední, kritický zbyteček (životní) energie. Mně se to tento týden povedlo, bohužel. Už toho zkrátka bylo moc, a tak přišla ne-moc. Promiň, Vašíku, že ti za sebe takhle nakládám. 😞❤️

Dnes, 1. července – když už je to skončené, já se vyspala do růžova a před sebou šest týdnů volna (byť prokládaných psaním absolventské práce a přípravou na závěrečné zkoušky mého studia) – mám tendenci mávnout za vším rukou a říct si, no jo no, takové holt už ty učitelské červny budou. Ale… Musej takové být? Zkouším si představit, že by můj život v červnu nebyl tak vypjatý a přeplněný podněty. Že bych si ze školy místo všech krásných drobností od dětí odnesla prostě jenom jednu kytičku, na které by se všichni domluvili, a hřálo by mě, že jsem pár rodinám ušetřila prachy a čas (a nervy?). A místo obíhání rozluček bych si večer četla uprostřed té tiché zahradní krásy. Nepromýšlela bych, co zase zítra musím v práci i po práci všechno zařídit a jak být všude a na nic nezapomenout. Cítíte to taky? Jak by ten červen mohl být pěkný. 😊

Nevím, jak to máte vy, ostatní rodiče, nebo vy, ostatní učitelé, ale mně vážně připadá, že tohle červnové úsilí všechno udělat správně – správně se se všemi rozloučit a podarovat – je v období před dovolenými, kdy už leckdo mele z posledního, trošku moc na sílu. Pomalu jak o Vánoce. A ty vado, chystat Vánoce dvakrát za rok, to nechceš! Příští rok to vážně budu muset pořešit. Ten človíček s horečkou, který právě vedle mě polehává, je ztělesněním a zrcadlem toho, jak se mně samotné poslední týdny vařila hlava. A je vážně hrozné si tohle uvědomit!

A tak se znovu vracím na začátek. Dnes už je úplně běžné, že učitelé odcházejí na konci roku málem s dvoukolákem naloženým osobními dárečky a kytičkami. A jsou to leckdy dárky úchvatné a originální a rozhodně jsem z většiny cítila tu malou dušičku, která mi chtěla takto udělat radost. Přesto to nic nemění na tom, že na konci školního roku připomínám kus otrhaného krepáku, který po orientačním závodě někdo zapomněl viset v lese, po dešti z něj stekla všechna barva a na větvi se drží už jen za pár posledních vláken, než se úplně nacucanej a orvanej větrem definitivně odporoučí na zem do bláta a tam se do týdne rozloží. 🙃Nic tenhle pocit rozkladu nemůže zmírnit, s tím můžou něco zmoct fakt jenom prázdniny. Takže by mi včera stačilo potřesení rukou, srdečné poděkování, obejmutí mých žáků a kolegů a tradá domů.

Dárky už jsem navíc od svých žáků letos dostala. Spoustu, během celého školního roku. Ten největší byl rozhodně, že naši deváťáci, které jsem připravovala v češtině na přijímačky, se dostali na střední školy včetně několika fakt prestižních pražských škol. Velkým darem bylo také to, že jsem mohla jedné nadané studentce pomáhat s opravdu skvělou absolventskou prací o cestopisech Karla Čapka. Nebo že se mi podařilo nadchnout pár dětí ke čtení kvalitních knížek včetně klasik jako Máj, Kytice, Don Quijote, Evžen Oněgin. A když jsme u toho Oněgina, jedna osmačka napsala na tohle téma tak povedenou parafrázi, že mi spadla brada. Neskutečné!

Vůbec jsem toto pololetí četla pár povedených slohů a některé jsem si i zkopírovala na památku. Nezapomenutelná byla taky návštěva představení Babička v Kladenském divadle s dětmi z prvního a druhého trojročí nebo jak holčičky z prvního trojročí zdramatizovaly balady z Kytice a úplně celé je uměly zpaměti! No a náš už druhý vlastenecký den spojený s kostýmní výpravou do Prahy, to bylo přece taky boží! Nezapomenu ani, jak jsme finišovali školní časopis a děti z redakce kvůli tomu dobrovolně zůstaly ve škole až do půl sedmé, abychom ho konečně dorazili. Mimochodem, ten časopis si děti úplně celý udělaly samy, velký potlesk a všechna čest! Vyskakují mi vzpomínky na lekce, při kterých jsem se opravdu zasmála, jasně že mnohdy různým nezáměrným vtipům a absurdním chybám, prohlášením nebo přeřekům. Ale ty jsou přece kořením života (češtináře).

A je tu spousta dalších a dalších zážitků, které člověk, motající se profesně kolem dětí, prostě nasbírá a pak z nich nadosmrti žije. Spousta letošních top zážitků se týkala i mých nejbezvadnějších kolegů, kteří jsou každej úplně jinej, ale dohromady jsou tak živej organismus, kde má každý svou funkci, místo, poslání – no jako ten slavný příběh o veliké řece, který nás učili na Montessori kurzu. My jsme ta veliká řeka, aspoň na deset měsíců v roce se jí stáváme. A i na ty dva měsíce prázdnin už se svoláváme na společné akce. Nedá nám to, no. 😁

Mít práci, která vám dává smysl, a kolem lidi, kteří ji milují stejně jako vy, to jsou tak velké životní dary, že nějaké home-made sušenky, svíčky apod. jsou úplně nepodstatný detail, který ale přitom může spoustu rodičů v červnu zatížit (finančně, časově…). A tak si musím příští rok včas vzpomenout a vyhlásit vysvědčení bez dárků. A bez akcí. A usebrat se. Zalézt si s knížkou do červnového ticha, zrekapitulovat, co se v daném školním roce povedlo, a natěšit se nejen na prázdniny, ale i na to, co přijde po nich. Aby si člověk začal znovu připadat jako čerstvě zavěšený zářivý krepák. 😊

Ale jeden dárek bych přece jen za nic nevyměnila a nesmím ho ztratit, protože z té holky, co mi ho dala, jednou možná něco bude. Myslím v mém oboru. Napsala mi dopis s poděkováním a báseň. Zalezla jsem si s ním do zahradního ticha a znovu a znovu ho četla. Ano, takhle nejvíc potěšíte češtinářku a příležitostnou spisovatelku. 😊

Děkuji vesmíre za školu, kde učím. Za děti, které tam učím, a za jejich rodiče, kteří nám ty děti svěřují s důvěrou, že pro jejich děti děláme to nejvíc, co jde. Děkuji za inspirující kolegy a vedení, které za námi za všech okolností stojí. Tenhle článek můžete brát zase jako můj dárek pro vás, pro ně!

No, ale teď už ty prázdninyyyyyy!⛱🤸‍♀️Užijte si je naplno a v září na viděnou zase na startu vytrvalostního závodu s názvem školní rok 2022/23!🦹‍♂️🙋‍♀️🕶☀️

Ať mi rostou!

*********

Moje knížky zase k dostání jak balíček https://www.peoplecomm.cz/balicek-slama-v-botach

nebo samostatně

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botachhttps://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Děkuju za vaši podporu!

Krásné léto!

A na jaře…. seju zase!

Napište komentář

K tomu, abyste se v dnešní době pustili do dobrodružství zvaného „vypěstuju si vlastní zeleninu“, nebo dokonce „stanu se samozásobitelem“, potřebujete pořádný důvod.  Obzvlášť je-li vám přes třicet a o pěstování čehokoliv jste do té doby nevěděli vůbec nic. Já tohle dobrodružství provozuju už osmou sezonu. A vždycky když na podzim s úlevou věsím své motyky na hřebík (ve stodole), ptám se sebe samé, jestli jsem tu srandu měla zapotřebí. A hlavně: mám na jaře zase zasít?

V září jsem na konferenci Zpátky k jídlu mluvila o svém největším koníčku. O životní kotvě, která mě spojila s celou mou rodinou i s předky, kteří už tu nejsou. Nechtěla jsem být zbytečně patetická, a tak jsem raději nepoužila slova jako „pocit naplnění“, „seberealizace“, nebo dokonce „smysl života“. Ano, mým koníčkem je zahradničení. Na konferenci mi kromě obvyklé slámy z bot čouhal také mák z kabelky, to abych si na pódiu připadala jistější, víc v klidu, víc doma. Bez zahradničení už si prostě neumím svůj život představit. Přesto jsem se poslední rok mockrát přistihla při myšlence, že je mi zahrada trochu na obtíž. Po letech rodičovské jsem se totiž vrátila na plné pecky do práce a znáte to, děti, domácnost, nová práce a ještě starost o zahradu. Velkou zahradu. Sečteno podtrženo, byl to divoký rok. Ale když si zkouším představit, že bych po zahradě rozhodila travní semeno místo semen mrkve a ředkviček, jdou na mě mrákoty. Jako že bych dosklidila dýně, motyky pověsila na hřebík a zahrádkářce byl konec? To prostě ne! Je mi jasné, že i příští jaro, stejně jako ty předešlé, se zeširoka rozkročím nad svým zeleninovým políčkem a přiryju si k němu dalších pár metrů. Co mě k tomu ale proboha pudí, když si můžu v obchodě kdykoliv koupit, co hrdlo ráčí, a zbytečně si nekomplikovat život?

Hlína, slunce a práce lidských rukou

Na začátku mého pěstování stála moje dcera. No, stála… batolila se. A já ten svůj poklad chtěla živit výhradně zdravou domácí zeleninou, na jaké jsem sama vyrostla. V mé rodině se to totiž odjakživa hemžilo zahrádkáři, děda měl dokonce pole a na dvorku prasátka, slepice, kachny, husy… A tak všechny moje nejkrásnější dětské vzpomínky jsou nějak spojené s lítáním venku a ládováním se jahodami, hráškem a mákem. Nevím, jestli jste někdy mlsali čerstvý mák přímo z makovice, když je ještě tmavě modrý, mokrý a šťavnatý. Já takový mák vždycky milovala (a dodnes miluju). Když jsem se u babičky ocitla v období máku, chuděra naprosto neměla šanci, že někdy napeče makové buchty. Všechen mák jsme jí s dalšími dětmi z rodiny sklidili. A stejně tak hrášek, jahody, ořechy a tak dál. Vždycky jsem si říkala, že právě tahle domácí strava a rodinná pohoda byla základem mého tuhého kořínku v dětství. A proto jsem taky pro dceru chtěla totéž – jídlo, které vidělo hlínu, slunce a práci lidských rukou. Dopřát jí stejně idylické dětské gastro zážitky i tu spokojenou tlupu zahrádkářů kolem. Prakticky ale splnění takového snu obnášelo, že se s mužem budeme muset přestěhovat z Prahy zpátky do naše rodného městečka, v jehož okolí máme roztroušené ony příbuzné a jejich zahrady. Bohužel se rychle ukázalo, že i když se rodina snaží a poctivě nás zásobuje svými výpěstky, na to, aby brouček jedl jen samé domácí jídlo, to nestačí. Mně navíc časem začalo být trapné, že stále jen chodím po rodině s nastavenou rukou, když sama mám dvě zdravé ruce, které by si taky mohly něco vypěstovat. A tím spíš, že na mateřské stejně „nemám nic na práci“, nebo ne?

Jak je to doopravdy s hormony štěstí

Takže moje motivace stát se zahrádkářkou byla tehdy jasná: Mít pro dceru domácí jídlo. Nemuset běhat po krámech a pídit se po drahých biopotravinách. Dnes už se dá skoro vše objednat, ale shánějte ještě před pár lety na malém městě jídlo z farem. Celý týden máte co dělat. Kromě košů úrody, které jistojistě sklidím, jsem si od zahradničení ale slibovala ještě něco – pohyb a aktivní trávení času na čerstvém vzduchu, což jsou u matky na mateřské samé žádané komodity. A jako superbonus je to také výchovná příležitost, jak jít potomkovi příkladem a ukázat, že maminka něco umí, třeba vypěstovat mrkvičku, šikulka. No a pak se taky říká, že zahradničení vyplavuje hormony štěstí, což se opět matce, která už je doma s miminem nějakej pátek, celkem hodí.

Bohužel mně se mou první zahrádkářskou sezonu vyplavoval spíš adrenalin než cokoliv jiného. Zjistila jsem například, že na světě existují tak zbytečná zvířata jako mšice nebo slimáci. (O jejich existenci jsem, věřte nebo ne, do té doby neměla tušení. A nemyslím, že bych o něco přicházela.) Také mi došlo, co všechno se v přírodě může udát za jediný týden. Například kolik cuket může za tak krátkou dobu vyrůst, respektive pře-růst, pokud si zahrádkář dovolí takovou pošetilost jako odjet v červenci na dovolenou. Alespoň jsem se ale naučila radovat z toho, že v létě prší a je zima. Dřív bych takové počasí považovala za hnusné, ale jako zahrádkářka jsem to najednou viděla úplně jinak.

Má první sezona s motykou byla zkrátka průzkum bojem, při němž maminka šikulka sice nějakou tu mrkvičku vypěstovala, ale kdyby měla spočítat, kolik ji ty mrkve stály času, nervů a peněz, zářivý hospodářský výsledek by to nebyl.

Pár ředkviček jsem sklidila, což o to. Ještě ale spočítat, na kolik mě ta sranda vyšla… Foto: Sláma v botách

Růst, kvést a plodit

Přesto mě už tehdy něco zvláštního pudilo příští jaro zase zasít. A dokonce si záhony zvětšit! V žádné knize jsem nečetla žádné racionální vysvětlení tohoto jevu, ale jak člověk začne mít jednou hlínu za nehty, už zkrátka hrozí, že s hlínou za nehty i zestárne. A přestože i moje druhá zahradnická sezona skončila v mnoha ohledech rozpačitě, přišla sezona třetí, čtvrtá a letos už osmá. Původní důvody, proč jsem se dala na zahradničení, ale za tu dobu pominuly. Kvůli farmářské zelenině nemusím objíždět celý okres, biopotraviny jsou i na vesnici čím dál dostupnější. Nepotřebuju už také tak usilovně šetřit, protože rodičovská mi skončila, což ale na druhou stranu znamená, že najednou nemám vůbec žádný čas. Došlo mi ale, že ten nejdůležitější důvod, proč se ze mě kdysi stala zahrádkářka a proč jí už budu navždy, byl jiný, než jsem si původně myslela. Byl skrytý, zarytý pod mou kůží a tak samozřejmý, že mi to dlouho nedocházelo. Ale teď, kdykoliv seju mák nebo loupu hrášek, už naprosto zřetelně cítím, jak to je. Dělám v tu chvíli to, co všichni v mojí rodině. Napojila jsem se na rodinnou tradici a pokračuju v ní. Hlína za nehty mě propojila s mými rodiči, tetami a babičkami, stala se naším společným tématem a mostem do minulosti mojí i jejich.

 Je to most dřiny a odříkání, ale taky slunce na tváři a na zádech. Je to most vzpomínek; minulost, přítomnost i budoucnost v jednom balíčku. No a to, že mi z téhle radosti a dřiny, která mě každý rok čím dál víc dojímá, plynou navíc sklep, mrazák a spíš plné úrody, to už je jen milý bonus navíc.

Když si nesu domů makovice na vyklepání, není to totiž jenom o jídle (a spoustě práce, která mě s tím mákem dál čeká v kuchyni). Je to obřad. Zahrada mi pomohla srůst s mými kořeny, abych mohla bezpečně růst, kvést a plodit. Abych se cítila pevná na Zemi.

I vám moc přeju, abyste našli zase ten svůj důvod, proč taky zavrtat ruce do hlíny a třeba odstartovat novou tradici zase ve vaší rodině. A jestli se do toho opravdu dáte, tak jedna rada závěrem. Zasejte mák. 😉 V Čechách má tradici, není s ním velká práce. A čerstvý do pusy je nej!

Aj tak tak, seju v březnu mák. A co mi po setí zbylo, to dojím. 🙂
Sklízím poslední růžičkové kapusty, které přežily na záhonu zimu.
Zvětšuju záhony. To je už tradiční jarní akce. Muž raději nekomentuje.
Ve sklepě pořád dostatek zeleniny v dobrém stavu. Kořenovka, brambory, ale taky…
…cibule a česnek.
A protože je jaro, tak taky pořád něco klíčím.
Zkouším nové recepty. Tohle byly špenátové palačinky s náplní z medvědího česneku, vařených vajíček, gomasia a brynzy. Bylo to mňam.
Děti občas i dobrovolně přiloží ruku k dílu. Lidka dostala vlastní kuchařské knihy, tak vaří – nebo spíš hlavně peče – podle nich. A baví ji to. 🙂 Po kom to asi má, ne asi? 😀

Povedené jaro i vám!

Ať vám rostou! ©

Foto: Sláma v botách

Co nového v březnu

Napište komentář

Tři minipříběhy o tom, jak jsme šli na vrby s mačetou, jak jsem měla narozky a pekla jsem trdlo!

Foto: Lidi Kučerová
Minipříběh č. 1: Zkrocení džungle

Nedávno přišla konečně na řadu nová mačeta, kterou jsme s mužem dostali k Vánocům (vibrátor jsem nakonec nedostala – článek ZDE). Je tak ostrá a už od pohledu nebezpečná, že jsem šílela, že ta věc nesmí být v baráku a i ve stodole že se musí dát někam bezpečně vysoko, aby se k ní nemohly dostat děti. Hrozné nápady, dávat nám mačetu.  K čemu asi takovou věc budeme potřebovat?

„No přece na ty vaše vrby, “ zněla odpověď.

Vrby vypadají nevinně… ale rostou jako splašený! Foto: Lidi Kučerová

Hm. Věčné téma naší zahrady. Čtyři vrby u potoka, které je třeba ob rok ořezat na hlavu, aby to s nimi nedopadlo, jako když jsme pozemek koupili. Vrby jsou už v důchodu, jádrové dřevo prakticky žádné, uvnitř hnízdí ptáci a celkově působí, jako by ještě pamatovaly Masaryka. (A to už je u vrb úctyhodný věk, víc než 120 let se nedožívají. Vrby jívy dokonce jenom padesát let.). Bohužel byly naše pamětnice tak přerostlé, že jsme si nemohly dovolit žádnou pietu. Kmeny nezvládaly nést tíhu větví, vrby se lámaly a hrozilo, že ta masa dřeva spadne na nás, na stodolu, na sousedy. Když se je s nasazením života podařilo manželovi ořezat, slavila jsem hned dvakrát. Vrby ze mě neudělaly vdovu a já získala najednou světlou zahradu, na které všechno parádně roste.

Jenže vrby hned obrazily, přece to nevzdají, to dá rozum. Do dvou let zase spokojeně stínily půlku pozemku! No je to možný?! Ne že bych jim nové větve nepřála, jsou to krasavice, ale pro muže to znamenalo jít zase pro motorovku a zase je úplně celé ořezat. Jaká je z toho hromada proutí, se kterou pak musíte nějak naložit, to nechcete vědět. Bohužel nás to letos čekalo zas.

A zase ty vrby

„Kde máte tu mačetu? Konečně ji vyzkoušíme,“ zjevil se u nás najednou v půli týdne můj taťka. Jak se o naší vánoční mačetě dozvěděl, náramně ochotně se nabídl, že si letošní ořez vrb vezme na starost. A úplně stejně mu svítily oči jako mému muži, když si to šel před lety s vrbami rozdat poprvé. Ani věk nehraje roli… Ukázala jsem tátovi, kde tu hrůzostrašnou věc najde, a zahnala radši děti do domu.
Za hodinu byly vrby bez proutí, otec šťastný a mně začala práce. Odtahat pruty někam na hromadu, kde se nebudou plést. Ženská práce.

„Naházej to dozadu k plotu a já to pak přijdu zapálit,“ rozblikal se muž. „Víš, jak bude taková vatra hořet? Tos ještě nezažila!“ 

Ne, to jsem fakt nezažila. A jen doufám, že to přežijem.

(O tom, jaké úmysly máme letos s roklí, kde ty vrby rostou, vám napíšu zase příště. Když to tedy půjde. :-))

Neruda nevěděl, kam se slámou ze slamníku. My jsme ve větším průšvihu. Nevíme, kam s proutím ze ČTYŘ ořezaných vrb… Foto: Sláma v botách
To nejsou vrby po hurikánu. Jen proběhl tradiční nutný sestřih.
A stejně jako můj manžel po stříhání budou i vrby vypadat do pár měsíců zase neudržovaně zarostle. Foto: Sláma v botách
Minipříběh č. 2: S jídlem roste chuť

Minulý pátek odpoledne jsem se dopustila kardinální chyby. Neuváženě jsem se pustila do výroby domácích Oreo sušenek. Nesmysl to byl proto, že na konci pracovního týdne jsem vyřízenej člověk, takže vzpomenout si s testováním nového, už od pohledu pracného receptu je pouze důkaz toho, že jsem fakt přepracovaná a přestávám racionálně uvažovat. Smysl v tu chvíli mělo upéct jen tu nejrychlejší litou buchtu do plech a pak se z gauče kochat pohledem na uklidňující zahradní zeleň, tečka.

Bohužel v té zeleni řádil manžel s motorovkou. To mě vždy rozhodí (o mužových příhodách s tímto a dalším nářadím zase jindy). Nejspíš proto jsem zkratovala a rozhodla se místo relaxu něco NOVÉHO upéct. Nebyl to ale dobrý nápad. Ne v pátek po práci, když jsem měla nervy ve stejném rozkladu jako Lidka svůj početník na konci pololetí. Těsto se mi lepilo na prsty, připekla jsem dva plechy a při závěrečném úklidu se zhroutila, že mě manžel musel odvelet rovnou do postele. 

Teprve v sobotu ráno jsem ochutnala, co jsem to vlastně upekla. Hmmm, no teda… musela jsem uznat, že navzdory všemu – je to dobrota! K tomu slunečné sobotní ráno, největší vynález lidstva a stoprocentně účinný lék na únavu a podrážděnost. Proč jsem tak trojčila? Kvůli tomu, že se těsto lepilo a v kuchyni byl výbuch? No a? Skutečný problém byl úplně jiný. Takhle dobré sušenky se rychle snědí – takže bych měla upéct něco dalšího. Třeba DALŠÍ NOVÝ RECEPT! 

„Ty ses nepoučila?“ změří si mě manžel, když zjistí, že tentokrát zadělávám na trdelník, jednu ruku přilepenou k tabletu, ve kterém lovím recept, a druhou namotávám alobal na váleček ve snaze vyrobit si provizorní trdlo… Teoreticky, při troše šikovnosti bude těsto na válečku držet…


Nedělní ráno. Druhý největší vynález lidstva. „Kubo, ty trdelníky dneska dojíme. Tak co když upeču obrácený koláč podle Maškrtnice ? Ten jsem ještě nikdy nedělala.“ 

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTÍ VÍKEND ;))

Foto: Sláma v botách
Otázka zní, jestli jsem větší trdlo já, nebo tahle trdla. Foto: Sláma v botách
Foto: Lidi Kučerová
Nakonec jsem ten obrácenej koláč podle Mašrktnice fakt upekla… 🙂 Foto: Lidi Kučerová
Minipříběh č. 3: Praktické narozeniny

No, a pak k měsíci březnu také patří jedna taková prekérní záležitost. Že jsem zase o rok moudřejší. Letos ani loni jsem tu důležitou událost nemohla s nikým oslavit a nejradši bych ji tedy úplně přešla. Ale rodina nezapomíná. Naši mi k narozkám vyložili na zahradě macešky s tím, že dodatečně dostanu ještě dřevěná korýtka, která mi táta právě vyrábí na rajčata. Ta letos plánuju přestěhovat pod střechu stodoly, aby se tam vyhřívala o kamennou zeď a nepršelo na ně. Stodola i její okolí jsou v dezolátním stavu. Zamaskuju to tím, že kolem zasadím rajčata a budu se tvářit, že všechno kolem stodoly je tak, jak má být.

Na moje narozeniny si ale kupodivu vzpomněl i můj manžel, a když je řeč o té stodole – už předem mi avizoval, že k narozeninám dostanu novou místnost právě v naší stodole. Od té doby, co jsme koupili dům na vsi a začali ho dávat dohromady (tj. pět a půl roku), zásadně dostávám dárky tohoto typu. Rejč, sadbu brambor, travní semeno, nádrž na vodu, kýbl, plečku a podobně. Když má někdo narozky v březnu a jako koníček zahrádku, snad to ani jinak nejde. Ale největší bomby přicházejí právě od muže. Před třemi lety jsem od něj dostala k narozeninám potok, předloni plot a loni fošny na podlahu.
Napadá vás, co by to mohlo být za rok?
Jinak z nové místnosti mám samozřejmě radost. Manžel si do ní přestěhuje dílnu a všechno své nářadí.

Takže ano – byl to hlavně dárek pro mě! 

Update po půl roce: Korýtka na kytky od mýho tatínka vyplnily v sezóně muškáty. 🙂 Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!

Update na konci léta: A takhle v novém záhony od mého taťky krásně rostou rajčata. Radost veliká. Foto: Sláma v botách

Moje knížky, můj život – spousta inspirace a zábavy pro vás. 🙂

Chci jahodový kopec. Aneb: Slunce v duši, rýč v ruce

1 komentář
JÁ SI TEN ZÁHON PROSADÍM!
Zase jsem si takhle jednou sedla a něco vymyslela. 😀 Foto: Sláma v botách
Budoucí jahodový kopeček. Foto: Sláma v botách

Dlouho jsem teď nic nepsala, ale to je tím, že je venku sluníčko. Kdo by trčel doma, když je konečně krásně? No a hlavně je venku práce. Musím si přece nutně založit nový záhon!


Tahle potřeba a panika, že mi nebudou stačit dosavadní záhony, které mám k dispozici, přichází každý rok, to není nic nového. Už to doma všichni známe. V březnu se vždycky opřu do rýče a přireju si pár nových metříků. Protože pole, které mám uprostřed zahrady ani všechny moje předchozí březnové záhony přece nemůžou pojmout všechnu zeleninu, kterou letos plánuju vypěstovat. Valník dýní, náklaďák rajčat a metrák ředkviček, které nutně potřebuji ke svému uspokojení. Nenechám si vymluvit, že to i letos skončí jako loni (a všechny ty další roky). Ne, kdepak, s tímhle novým záhonem to bude jinak. Žádná práce, jenom ho oseju a pak už na něm všechno poroste samo. Pletí, zalévání, zastřihávání, okopávání, přihnojování, mulčování – to nebudu muset dělat já (ani manžel nebo můj táta). To samo. 

Předloni jsem zakládala záhon pro bylinky. To byla nejhorší fuška. Musela jsem totiž kvůli tomu přestěhovat tu haldu kamenů, kterou vidíte za mnou. Původně ale byla přede mnou – na místě toho záhonu! Foto: Sláma v botách
Ale vyplatilo se. Záhon kvete, plodí, zdobí… Foto: Sláma v botách
A přetéká. Měl být ještě větší! Foto: Sláma v botách
Pak jsem loni založila tenhle záhon na růže a slunečnice…. Foto: Sláma v botách
A taky se myslím povedl. (A taky mohl být větší.) Foto: Sláma v botách


A tak jsem si včera vyhlédla jedno takové šikovné místečko hned před terasou, zašla si pro rýč a zaryla se. 

Tyhle začátky TAK miluju!  


„No, ale ty konce!“ rýpnul si manžel ihned, jak mě s tím rýčem zpozoroval. 

Pravda je, že jsem mu svou novou akci raději nehlásila. Doufala jsem, že nový záhon aspoň chvíli ututlám. Manžel má teď svoje starosti s kultivací rokle, kde jsme nedávno zase ořezali vrby, vysadili pár nových stromků a hlavně tu zakládáme úplně novou cestičku a opěrné zídky a tak. Velký projekt. Manželův. Takže můj nový pidizáhon na jahody je proti tomu nic, co by ani nemusel postřehnout. 

A bylo by to tak i lepší. Jenže on si jako na potvoru všiml. 

„Ty mi tady, do toho krásnýho trávníku před terasou, kterej jsem tu loni založil, ryješ a děláš bordel?“ osopil se na mě. 

Vůbec mi to nebylo příjemné.“To bude záhon, ne bordel,“ ohradila jsem se.

„Ne, to bude bordel v tvým pojetí.“

??!!!

„Prosím?! Co tím chceš říct?“

„No dyť je to takhle vždycky. Milliony záhonů všude kolem, ale žádný lidi, co by se o ně starali.“

„Já se o ně starám!“

„No, právě. Teď se o ně staráš. Ale v létě, až budeš mít sto padesát dalších aktivit, ti tvoje zemědělství jako vždycky zvlčí.“

Tak ještě aby ne, když jsme se přestěhovali do Vlčí, chci odlehčit diskuzi bonmotem. Ale pak si to rozmyslím, protože by to nemělo smysl. Manžel na žádný fórky, jak jde o JEHO zahradu, není. Chce mít kolem domu krásný úpravný pozemek a tvrdě na tom maká. Buduje cestičky, opěrné zídky, altány, přístřešky na dřevo, opravuje stodolu, vyřezává nálety, ořezává stromy a sází jiné, aby to u nás „konečně nějak vypadalo“. Jenomže ono to stále nevypadá, protože uprostřed zahrady je „moje pole“ a další nové a nové užitné záhony, nenápadně přiryté v předchozích březnech.

Foto: Sláma v botách
V červnu to začíná… Foto: Sláma v botách
A v červenci najednou nevím kudy dam… Foto: Sláma v botách


„Na co potřebuješ novej záhon?“ pokračuje křížový výslech.

„Naši mi koupili nějaké jahody,“ snažím se přesměrovat manželovy výčitky jiným směrem. (Zamlčím, že nové sazenice jsem si u našich objednala já.) „Nemám je kam dát.“

„Máš pole. To ti nestačí? Zabírá celou zahradu.“

„Tam je česnek a přijdou tam brambory.“

„Super, zase budeme mít plnou zahradu brambor…“ vzdychne manžel naštvaně. 

„Jo, budeme, protože nám nikdy nestačej. A taky je s nimi nejmíň  práce. Sám jsi říkal, že mám pěstovat něco jednoduchýho, s čím se moc nenadřu.“

„No to jo. Ale nemyslel jsem, že kvůli tomu začneš zakládat záhony jinde!“

„Někam tu další zeleninu musím dát.“

„Dej ji na pole!!!“

„Tam budou brambory…!“

„Verun, doprčic, to je jako u blbejch. Co na tom nechápeš? Loni jsem tady vysel trávník a chci tady trávník. Na to, jak máme obří zahradu, ho máme minimálně! Se sekačkou mám zahradu objetou za deset minut, kdo jinej může tohle říct?!“

„A já ti zase říkám, že nechci žádnou trávu, ale kytičky a záhony se zeleninou, proto jsem se odstěhovala na vesnici. A vůbec o tom nebudu diskutovat. Tady na ten trávník navezu spoustu hlíny a udělám z něj jahodovej kopec. A hotovo prostě. Obroste jahodama ze všech stran a jestli tě trápí, že to nebude hezký, tak tam můžu ještě přesadit nějaký divizny, který se loni všude vysemenily. Můžeš bejt rád, že se nevysemenenily i do trávníku.“

„Seš magor…,“ pochopí konečně manžel a přestane mi už dál bránit. Jde si po svých. Na SVOU stranu zahrady – na tu, kde letos vyčistil svah od náletů, ořezal vrby, vysadil nové stromky, postavil lávku, buduje cestičku s opěrnou zídkou a kam si v létě plánuje instalovat lavičku s výhledem na Středohoří. 

V létě se k němu na jeho stranu vydám. Až nebudu SVOU stranu stíhat, až mi pole zaroste plevelem, záhony poschnou a já si budu zoufat, co jsem si to na sebe, kráva blbá březnová, zase vymyslela. Dám mu za pravdu, jako vždycky a ve všem. Slíbím, že už nikdy žádný nový záhon nezaložím, na jahody ani na nic jiného, jenom když mi teď trošičku na poli pomůže. Abychom zachránili, co se dá, protože na to sama nestačím. A je to přece NAŠE zahrada….
Už teď vím, že se to takhle i letos odehraje. Protože je to tak vždycky v červenci, v srpnu, v září.

Teď je ale březen!

Je čas nového začátku, kdy se dá ještě fantazírovat o báječné sezoně bez slimáků, s dostatkem deště a minimem plevele. O tom, jak to všechno zvládnu obstarat. 
A s takovou krásnou myšlenkou v srdci – a březnovým sluncem ve tváři – prostě nemůžu dělat nic jiného než nazout gumáky, rozhlédnout se po zahradě… a rýt. 🙂

Slunce v duši, rýč (a mobil) v ruce. Foto: Sláma v botách
Manželova neboli JEHO zahrada. Vzadu lávka, vlevo vznikající cestička a zídka, nová výsadba jabloní a časem vzádu i odpočívací lavička. Bude to tam mít krásný, snad mě k sobě v červenci pustí. 😀 Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!

STARŠÍ ČLÁNEK O TOM, JAK SI VŽDYCKY MUSÍM NOVÉ ZÁHONY DOSLOVA VYBOJOVAT:

A kdybyste si chtěli přečíst moje knížky, tak je KOUPÍTE TADY:

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach

Úroda 2020: ohlédnutí za loňskou sezonou, než začne ta nová!

5 komentáře

Jarní prázdniny jsou asi jediná šance, kdy můžu dát tuhle fotogalerii dohromady. Je to taky asi jediná šance, že letos vůbec vyseju nějaká semínka a nachystám si zahrádku. Pak se k ní nejspíš dostanu zase až o velikonoční prázdniny a potom po vysvědčení. Svůj první učitelskej rok jsem si představovala jednodušší, ale o tom taky až po vysvědčení :-))

Dneska to bude čistě o fotkách a mé první sezoně PO PŘESTĚHOVÁNÍ! 🙂

V červenci jsme se nastěhovali. Všude bordel, ale já slavím. Foto: Sláma v botách

Život bez domova

První půlku loňské zahradnické sezony jsem ještě podrobně mapovala na fejsu i na instargramu. Všechny moje květáky, ředkvičky, brokolice a kapusty jste tak mohli vidět v plné kráse a velikosti i s komentáři, jak je pěstuju. Na youtube k tomu bylo i pár videí.

V červenci ale mělo vypuknout naše stěhování do V. a mně se najednou překvapivě přestalo chtít psát. Celé roky, co mám tenhle blog, směřovaly k jednomu momentu, k jednomu cíli. Ke dni, kdy se s rodinou nastěhuji do vlastního domu obklopeného zahradou plodící spoustu domácí úrody. Realita však dlouho vypadala úplně jinak. Místo vlastního domu a zahrady jsem měla vyseté mrkve a hrách u manželovy babičky v D. a bydlela jsem, kde se dalo. Ve čtvrtém patře paneláku, pak v podkroví u mých rodičů a nakonec několik let s manželovými příbuznými. Nejdřív jen s jedním dítětem, pak už se dvěma… každou chvíli na jiné adrese a nikde doma.

Pak jsme s mužem konečně koupili vlastní kus země v jedné vesničce za naším rodným městem. Byla tam nemovitost celá k přestavění a zahrada, která by jednou mohla být permakulturní ráj. (Vlastně už tím rájem byla, když člověk změnil úhel pohledu :D).

Byl podzim roku 2015, když jsme si tuhle „příležitost“ pořídili a dali se do práce. Vypukla rekonstrukce domu, která šla nakonec až do základů, velké terénní úpravy zpustlé zahrady, stavba různých opěrných zdí kolem pozemku, oprava stodoly a tak dál a tak dál. Nic nešlo podle plánu, vše trvalo asi dvakrát dýl, než jsme čekali, a stálo dvojnásobné úsilí. A kdyby manžel nebyl tak šikovný a hodně nám nepomáhala rodina, tak by taky všechno stálo šíleně peněz. Já přitom doma s dětmi.

Nezbláznila jsem se jenom díky tomu, že jsem o tom psala. Z největšího zoufalství vznikaly nejveselejší články. Jestli prožíváte něco podobného, terapii humorem vřele doporučuju.

A taky z toho vznikly tyhle dvě knížky. 🙂 Foto: Sláma v botách

Stěhování stůj co stůj

Ale kdo čeká, ten se nakonec dočká a my se teda nakonec taky dočkali – dokonce „už“ po pěti letech. (Byly chvíle, kdy jsem se obávala, že stavba bude trvat ještě mnohem dýl…). Mužovo dojíždění na barák a moje dojíždění na zahradu se na jaře 2020 začalo chýlit ke konci a my se přiblížili momentu, že se v domě už bude dát provizorně bydlet. Nehodlala jsem čekat, až bude hotový každý detail, stačilo mi mít v provozu záchod, v kuchyni zapojenou lednici a zbytek se dořeší za pochodu. Že nemáme skříně ani postele? Že nemáme dokonce ani vchodové dveře?! Detail… 🙂 Takže v březnu jsem nám naplánovala termín stěhování na 5. a 6. července. Lidka bude na táboře a Vašík u našich, taková příležitost se už později nebude opakovat.

Takže muž by měl začít ještě víc kmitat, aby to do července stihl!

Ještě v červnu to ale s naším červencovým stěhováním vypadalo nejvejš padesát na padesát. S coronavirem se zavřely krámy a sehnat cokoliv v Ikee nebo vlastně kdekoliv bylo nečekaně komplikované. Že budeme mít postel, skříně a dveře včas, s tím jsem se rozloučila, stěhování ale stály v cestě horší překážky. Chybějící materiál a lidi k dokončení nezbytných stavebních úprav, bez kterých se prý nastěhovat nedá – tvrdil muž. Já ale zase tvrdila, že se hodlám nastěhovat stůj co stůj, i kdybych se měla mejt v potoce, pro pitnou vodu jezdit s kanystrem do tchánova baráku a vařit na kempingové plotýnce na plyn. Taková představa manžel buď dojala, nebo vyděsila, a tak napnul poslední síly, aby to v baráku nějak dokutil, a já se mohla začít stěhovat bez výbavy na kempování.

5. července byla Lidka na táboře, Vašík u babičky a já doopravdy naložila první várku našeho majetku do kufru a na zadní i přední sedačky naší octávky. Muž nám honem smontoval aspoň provizorní spaní a pár polic do skříní, které před pár vteřinami dovyrobil. A sotva sfoukl prach z vrtačky, už jsem do těch polic ládovala oblečení. A vyrážela pro další věci! Byl to závod kdo s koho, ve kterém nakonec těsně zvítězil muž a jeho vrtáky.

5. července jsme spolu v domě poprvé přespali. Nepamatuju si z té slávy ale nic jiného, než jak se mi celou noc honilo hlavou, kolikrát asi zítra ještě s octávkou pojedu.

7. července se nám vrátil Vašík a my, obklopení bednami plnými nevykrámovaných knih, hraček, oblečení a zásob do špajzu, byli přestěhovaní! Bouchli jsme s mužem šampus a já tu fotku poslala pár přetelům. Překvapivě jsem ji ale nepostla na fejsu ani na IG. Bylo mi totiž najednou tak krásně, že o tom vůbec nebyl důvod psát.

Konec slepičení

Existuje jedna poučka, kterou se snažím vštípit svým žákům na lekcích tvůrčím psaní:

Příběh znamená konflikt.

Příběh znamená boj.

Bez konfliktu se nedá příběh napsat.

Bojovat můžete s lidmi, s přírodou nebo sám se sebou, ale bez boje příběh nenapíšete.

Já na blogu vždycky bojovala na všech frontách. S přírodou, s okolím a nejvíc sama se sebou! Foto: Sláma v botách

Teď jsem ale doběhla do cílové rovinky, přeťala tu pásku a chystat se na další fight bylo to poslední, na co jsem se v tu chvíli měla chuť. Stála jsem na prahu nového života – na prahu vlastního domu obklopeného vytouženou zahradou – a díkybohu se ve mě nepraly žádné smíšené pocity, pochybnosti ani cokoliv jiného dramatického, z čeho bych chtěla vařit další blogy. Byla jsem spokojená a psát o tom mi, promiňte, po všech předchozích dramatech nepřišlo vůbec zajímavý. 🙂

I když jsem věděla, že jste zvědaví, jak stěhování dopadlo a jak se nám žije, nechtělo se mi to vůbec veřejně slepičit. Mé štěstí bylo uvnitř a nechtělo se mu ven. Možná jsem se bála, že ho zakřiknu. Možná jsem na to ani neměla čas (ty nevystěhované krabice…. :-)), ale hlavně jsem prostě necítila žádnou potřebu to dělat. A tak jsem nic nepsala, nic nefotila, nic neslepičila Byla jsem zkrátka v cíli.

Najednou jsem každý den, každou chvíli žila přesně to, nač jsem se těšila. Tak proč to fotit? A co přesně? Svůj vnitřní mír, že mám konečně domov a život, jaký jsem chtěla? Svou vděčnost manželovi, který to celé zařídil? Radost z toho, že konečně žijeme jako úplná rodina (protože doteď jsem fungovala já plus děti a manžel někde bokem na stavbě)?

No jasně že se to brzy celé úplně šíleně zamotalo a vznášení na obláčku trvalo nakonec jen zhruba měsíc. V červenci jsem vystěhovala všechny krabice, uvařila 30 sklenic borůvkové marmelády a kečup z patnácti kil rajčat, několikrát jsem s dětmi přespala ve stanu na NAŠÍ VLASTNÍ ZAHRADĚ, zašla na jednu sousedskou slavnost a dokonce na food festival přímo v naší vesničce. Večery jsem s mužem trávila na terase, já u vína, on u tabletu – a bylo nám dokonale. Žádné bojůvky, leda borůvky. 🙂 Žádný konflikt jsem si už nikdy nechtěla připouštět.

A rozhodně je dobře, že jsem si loňský červenec takhle v klidu vychutnala. Protože už v srpnu jsem nastoupila na nové bojiště rovnou do první linie a můj život nabral tak nečekané obrátky, že by se o tom dala napsat celá románovou epopej. Boj s okolím, boj se sebou, jenom s přírodou skoro žádný boj, protože na tu prakticky nemám čas. 🙁

Jestli z toho zmatku ale plyne aspoň něco dobrého, tak že příběhy Slámy v botách budou (muset) pokračovat dál. Holt jsem tady ještě neskončila a vy se aspoň můžete těšit někdy napřečtenou!

Ale jak jsem psala, nejdřív po vysvědčení. 😉

A teď už ta sezóna ’20 ve fotkách 🙂

Všechno z jara najdete na fejsbuku Slámy nebo na slaměnym instragramu. Foto: Instagram Sláma v botách

A jak jsme pokračovali dál poté, co jsem to přestala postovat na sítě a na blog?

Na jaře jsme potřebovali přestěhovat tenhle hloh. Stál na místě, kde se nám zoufale pletl a měl to na tom místě spočítané. A tak jsme ho zkusili přesunout jinam. Když se neujme, nedá se nic dělat, ale kdy jo, tak nám ještě parádně poslouží – na vhodnějším fleku. Celé léto jsme přesazený stromo-keř zalévali o sto šest, ale jestli přežil, to se ukáže až letos. Vyraší na něm listy, nebo to přes zimu zabalil? Můžete se mnou uzavírat sázky. Foto: Sláma v botách
Krátce před naším stěhováním jsem se pustila do třešňových marmelád. Bála jsem se, že až akce S vypukne, už se třeba k žádným marmeládám nedostanu. A pravda je, že rybíz jsem letos v D. vůbec nezvládla očesat…. Foto: Sláma v botách
Konec jara, stěhování je skoro tu. Jestli vám to tak nepřipadá, nemáte odvahu co my. 🙂 Foto: Sláma v botách
Muž dodělává benátský štuk v ložnici. Vlevo vyrobená postel od truhlářů, do které ale nemáme rošt ani matrace a krámy jsou zavřené kvůli karanténě. Foto: Sláma v botách
Štuk je hotový, postel ale nebude hotová až do poslední chvíle. První noc jsem připravená spát na jógamatce. Foto: Sláma v botách
Muž tvrdí, že bez dokončené terasy se nastěhovat nemůžeme, jinak si do domu budeme nosit bordel zvenku a zničíme si nové podlahy. Takže to docela dlouho vypadá, že právě tahle nedodělaná plocha bude tím, co nám zabrání v časném nastěhování. Ale nakonec se chlapi z rodiny hecnou a massarandubovou terasu stihnou položit včas. Foto: Sláma v botách
Terasa je hotová, můžeme slavit! Prozatím ještě nikoliv stěhování, ale Vašíkovy narozeniny na začátku června. Další důvod k oslavě bude, až se na baráku dodělá fasáda – nemáme ji doteď. Pro chlapy byla výzva už jen dokončit před zimou izolaci. V červenci jsme se nastěhovali do domu, který měl zaizolovanou jen polovinu jedné strany a nebylo jasné, jestli se to stihne dokončit, než přijde mráz… Jak myslíte, že to dopadlo? Foto: Sláma v botách
Sporák a trouba jsou zapojené, voda taky funguje. Až manžel donastříká dvířka a přistěhuje lednici, bude i kuchyň OK. Světla ani úchytky skříní doteď nikde v domě nemáme, to bude asi až to úplně poslední, co budeme řešit. V baráku je pořád spousta důležitějších nedodělků. Foto: Sláma v botách
Pátého července – přesně podle plánu – je to tady! Naše první večeře a první noc v novém. Na jógamatce jsme nakonec spát nemuseli. Matrace i rošt se podařilo sehnat a přivezli nám je přesně v pravý čas. Spali jsme si luxusně na posteli s nebesy. 🙂 Foto: Sláma v botách
A takhle vypadá ložnice teď. Ze všech místností je nejvíc hotová, i když obrázky nebo zrcadlo ještě ani tady nevisí. Foto: Sláma v botách
Po nastěhování už je mi do smíchu. 😉 Foto: Sláma v botách
Užívám si světlou kuchyň a taky prostor, který je za těmito modrými dveřmi – chladnou, tmavou, veeelkou špajz. Říkáme jí černá kuchyň, protože se tam dá zalézt i se špinavým vařením, jako je třeba zavařování Víc už asi od života ani nechci. :-DDDD Foto: Sláma v botách
Provizorní houpačka na ořešáku s vyhlídkou na celou zahradu byla první věcí, kterou si manžel zhotovil na baráku čistě pro svou zábavu. Nedá se na ní dlouho sedět, protože je moc úzká, ale i těch pár dlouhých zhoupnutí nad mými záhony je super. A pak hup do další práce. 🙂 Foto: Sláma v botách
Každé léto přede mnou stojí zásadní úkol: sehnat dost borůvek pro naši celoroční spotřebu. Neeeee, to, co najdeme v okolních lesích, nám opravdu nestačí. Musím i hodně kupovat, ale nad domácí marmeládu není, a tak červenec vždycky trávíme v lese, abych musela kupovat co nejmíň. Loni tomu nebylo jinak. Sběr je pro mě relax, a když na to nejsem sama, je to ještě větší zábava. Foto: Kateřina Roflíková
Letní bylinková sušírna. Šalvěj, oregáno, tymián, yzop, měsíček, šalvěj… Foto: Sláma v botách
Měsíček, můj zlatý spojenec proti zimní depresi! Foto: Sláma v botách
V červenci jsem si zahrádku piplala. Měla jsem na nic čas, kdykoliv se mi zachtělo. To byl tak krásnej pocit. Foto: Sláma v botách
Celé léto pokračovala moje spolupráce se zahradními probiotiky Weiki. Testovala jsem je na celé zahradě, nejvíc na zelenině, v kombinaci s kopřivovou jíchou a kompostem. Foto: Sláma v botách
A tady už se rodina nemůže dočkat rajčat. Foto: Sláma v botách
Jo, tak to jsem já. Šťastná s rajčaty, která jsem jako dítě – bleeeee – úplně nenáviděla. 😀 Foto: Sláma v botách
Rajčatový ráj. Zleva cibule a fazole, vzadu brokolice, květáky, cukety, vpravo další fazole, okurky… Foto: Sláma v botách
Rajčatová radost dozrává. Taťka mi nadělal parádní sazenice, o které jsem se alespoň první půlku sezony vzorně starala. Foto. Sláma v botách
Probiotika Weiki jsem k rajčatům lila podle instrukcí každý 10 dní, za celou sezonu padla na můj záhon asi 2 balení. Měla jsem obavu hlavně z plísně, protože můj rajčatový záhon sousedil s bramborami a to fakt není dobré spojení. Na plíseň bramborovou opravdu časem došlo, ale nebylo to tak zlé, jak jsem se obávala, a sklizeň byla i přesto parádní. Takže si nemůžu na Weiki stěžovat, podržely mě! 🙂 Foto: Sláma v botách
Kečupu a rajčatových šťáv jsem vyrobila „na dva roky“. Alespoň si to každý rok říkám (a pak je před novou sklizní špajzka úplně prázdná;)). Tak uvidíme, jak jsem to odhadla letos. Foto: Sláma v botách
O sklizeň brambor se loni vydatně starali hraboši. Když jsem pozorovala jejich čilý pohyb po záhonech a nory na každém centimetru čtverečním, nevěřila jsem, že na nás pod zemí nějaké brambory zbyly. Ale nakonec úroda nebyla zlá, i když tedy spousta brambor byla okousaná. Přesto se se zásobami aktuálně blížíme nule, musíme začít kupovat. :/ Foto: Sláma v botách
Celé léto mi dělaly radost divizny a slunečnice. Zahradu jsem měla loni hodně dožluta. 🙂 Foto: Sláma v botách
A pořád rostly a rostly! Foto: Sláma v botách
Bylinkový záhon před domem rozzářilo několik okrasných letniček a trvalek. Vpředu u terasy mi dělaly radost fialové levandule a petúnie. Foto: Sláma v botách
Oranžová lichořeřišnice, vzadu trsy citronové trávy, meduňka a další bylinky. Foto: Sláma v botách
Připomeňte mi jméno téhle nachové nádhery. Vykvetla až konec léta, zato ale krášlila záhon květem až do mrazů. Foto: Sláma v botách.
Lichořeřišnice, za ní fialově kvetoucí agastache a žlutý měsíček. Bavilo mě pozorovat, jak se tento záhon v průběhu jara/léta/podzimu proměňoval. Foto: Sláma v botách
A tohle už je začátek září. Dýně, poslední okurky, víno, cukety, bylinky, bezinky… Foto: Sláma v botách
Kdybych byla malíř, chtěla bych to namalovat. Foto: Sláma v botách
Vykládám úrodu na terase a kochám se. Pro tuhle nádheru se člověk od jara tolik dře. A dělá to každý rok zas a zas. Foto: Sláma v botách
Všechny barvy konce léta. Foto: Sláma v botách
Když tohle vidím, nemohu se už nové sezony dočkat! Foto: Sláma v botách
Paprikový záhon v plné zářijové síle. Foto: Sláma v botách
Papriky rodina miluje. Záhon budu muset ještě zvětšit. Foto: Sláma v botách
Letos bylo paprik poprvé tolik, že jsem mohla dělat i paprikové pyré. Foto: Sláma v botách
Zato sklizeň mrkví byla letos žalostná a to jsem jí vysela tolik! Na mrkni se hraboši vyřádili nejvíc. Rostlinám okousaly vršky, takže nevyrostly. A to, co přece jen vyrostlo, hraboši snědli. Na mě zbylo pár pidi mrkví, které jsem namyla, nakrájela, zamrazila. Do sklepa jsem neměla co dát a celou zimu mrkve kupuju. 🙁 Foto: Sláma v botách
Pro zpestření jsem letos zasadila řádek fialových brambor. Rodina se na na novinku moc netvářila. Bramboračka z nich ale byla stejně hnědá jako vždycky. 😉 Foto: Sláma v botách
Polévka z fialových brambor kupodivu není fialová. 😀 Foto: Sláma v botách
A když jsme u té fialové, měla jsem letos i pár fialových fazolek a kukuřic, ale nemůžu si pomoct, na zelenou a žlutou barvu se na talíři kouká líp. Foto: Sláma v botách
Houby letos rostly hojně i v lesích v mém okolí, takže mám bohatě nasušeno a udělala jsem si i několik skleniček houbového koření. A říkám si, že by to možná chtělo sušičku. Foto: Sláma v botách
Největší, nejmenší houbař v naší rodině houby nechce jíst. Ale když je nasuším a rozmixuju na prášek, tak mu v omáčce ani v polévce nevadí. Třeba je to tip i pro vaše(ho) odmítače. Foto: Sláma v botách
Manžel mi ve špajzu optimisticky sestavil regály až ke stropu. Jsem pyšná, že se mi je i navzdory tomu, že jsem už v srpnu na zahradu neměla čas, podařilo celkem zaplnit. Foto: Sláma v botách
Marmelády u nás mizej závratnou rychlostí, manžel si je nedává snad akorát na špagety a na guláš. Jinak je schopnej namazat si marmeládou i štrúdl. Půlka jednoho marmeládového regálu byla prázdná už na konci srpna! Foto: Sláma v botách
A tady bych ještě ráda zdokumentovala nejnovější manželův stavební projekt. Na opukových základech vyroste multifunkční altán zkřížený s venkovní kuchyní. Foto: Sláma v botách
Opuky máme spoustu ze zbouraného původního stavení. Využíváme ji na nejrůznější suché zídky a v tomto případě i jako základ altánu. Foto: Sláma v botách
Dřevěnou konstrukci altánu nám opět vyrobili truhláři z D., od kterých máme v domě postele, skříně a interiérové dveře. Foto: Sláma v botách
Altán rostl rychleji, než jsem čekala. Během léta najednou stál! Velkou zásluhu na tom má samozřejmě i můj muž a další chlapi z rodiny, kteří na jeho stavbě mákli. Foto: Sláma v botách
Staré bobrovky na střechu altánu nám věnoval švagrův tchán. Škoda že to o metr nevyšlo. Těch pár chybějících bobrovek nemůžeme nikde sehnat. Nové kupovat nechceme, protože by prý s těmi starými neladily, tak kdybyste náhodou měli jeden přebytečný metr starých, obouchaných, ozvěte se nám. Děkuju. 😉 Foto: Sláma v botách
A tohle už je podzim. Jako mám v červenci hlavní starost sehnat dost borůvek, v září/říjnu je největší sháňka po šípkách. Chce to několik šípkových výprav, než si nadělám zásoby až do jara. Foto: Sláma v botách
Měkké, přemrzlé šípky je nejlepší vymáčknout přímo do pusy. 😉 Foto: Sláma v botách
Prej že chlapi nemůžou být sběrači. 😀 Foto: Sláma v botách
Do vázy jeřabiny, zatopit v kamnech a těšit se z toho, že sezona na zahradě končí. Co na tom, že pořád nemáme zaizolovaný barák ani vchodové dveře…, já stejně trávím veškerý čas ve škole, takže mě to nemusí trápit. To manžel je už od října na home-officu. :/ Foto: Sláma v botách
Izolace je hotová!!! Právě včas, akorát padl první sníh. Tak ještě ty dveře, a zimo, můžeš přijít. Foto: Sláma v botách
Výhled z altánu. Už se těším, až tady budu v létě vařit kečup a pozorovat, jak po modrém blankytu bělavé páry hynou. Foto: Sláma v botách
V únoru byla zahrada pod takovou vrstvou sněhu, jakou už léta nepamatuju. Vytáhli jsme za humny i běžky. Foto: Sláma v botách
Muž si dával práci s odklízením sněhu z terasy, děti stavěly iglú….
…a já se otužovala. Tady například bosonahá výpravy na kompost, tj. přes celou zahradu! Foto: Sláma v botách
Náš gauč s nej výhledem. Občas, když na muže přijde splín, že ani po šesti letech dřiny nemá ZDALEKA hotovo, ho sem zatáhnu, chvíli se spolu zadíváme ven a ujistíme jeden druhého, že za tohle to ale stálo. Zatím to zabírá. (Pozornému oknu neunikne, že vedle altánu vybudoval manžel ještě přístřešek na dřevo. A má s ním ještě další, ambiciózní plány. Ale to až v sezoně ‚ 21. :)) Foto: Sláma v botách
Happy-end na konec. Přišla zima, přišel mráz a do našeho domu konečně přestalo foukat, pršet a lézt toulavé kočky. Tchán dokončil naše vstupní dveře. Jistě uznáte, že takový šťastný konec už nic nepřekoná! :-DD

Ať nám všem v této temné době nechybí energie na novou zahradnickou sezonu, březen NEOBĚTUJTE, ale užijte si ho na zahrádce, zdraví na těle i duchu!

Ať nám rostou!

Verča, Sláma v botách

Máte, znáte, četli jste moje knížky?

Sláma v botách – e-book k prodeji ZDE.

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! – knihu nebo e-book koupíte ZDE.

Já opravdu NECHCI k Vánocům vibrátor!

2 komentáře

Aneb jak to loni (ne)dopadlo s Vánoci bez dárků.

* * * * * * * * * * * * * * *

„Nechceš k Vánocům vibrátor?“ zeptal se mě před pár dny večer manžel. Seděla jsem právě v kuchyni mezi neumytým nádobím od večeře a kontrolovala pracovní listy svých žáků.

„Co jestli nechci?“ zeptala jsem se překvapeně a tak trochu zadoufala, že mi ve skutečnosti nabízí umýt to nádobí.

„No napadlo mě, že by se ti mohl hodit vibrátor, aby ses trochu uvolnila a potěšila,“ pokračoval ale manžel dál. Tak jsem se vyklonila z kuchyně, abych viděla, co to vlastně v tom obýváku dělá. Hověl si na gauči před telkou, ve které právě běžely reklamy zacílené na podobně spokojené muže.

„Ty máš teda nápady,“ mávla jsem rukou a zase se zanořila zpátky do bordelu v kuchyni. Jenže manžel neváhal z gauče vstát a dojít až za mnou. A v ruce iPad, ve kterém už očividně něco googloval!

„Některé ty vibrátory vypapaj fakt dobře! Nelíbil by se ti třeba takovýhle růžový…?“ chytla muže nákupní horečka a bylo vidět, že je připraven v zájmu mého uspokojení ochotně pročítat několik večerů recenze a studovat parametry.

„Panebože, čím jen jsem si tohle zasloužila,“ sevřela jsem obličej v dlaních. Pak jsem muže pevně uchopila za předloktí a co nejnaléhavěji mu pověděla, s pohledem upřeným do jeho dychtivých očí: „Jestli mě chceš potěšit, nekupuj mi vibrátor. Kup mi větší hrnec, pořádnou poklici na pánev a plácačku na mouchy.“ Pak jsem ho otočila čelem vzad a odeslala zpátky, odkud přišel.

No, ale přestože jsem takto konkrétně zformulovala své vánoční potřeby, stejně trnu, že ten vibrátor pod stromečkem dostanu. Protože takhle to s mým mužem a jeho rodinou totiž o Vánocích je. A bylo to tak i loni, kdy jsem jasně řekla, že chci prožít Vánoce úplně bez dárků. Cha!

Marná vánoční snaha

Možná si vzpomínáte na můj loňský článek „Milý Ježíšku, letos mi k Vánocům nic nedávej“ nebo na můj článek na tohle téma v Pravém domácím časopise. (číslo 12/2020)

Pravý domácí časopis a moje čtyřstránková reportáž, PROČ a JAK jsem se snažila loni přesvědčit rodinu, abychom oslavili Vánoce bez dárků. To to dopadlo… Foto: Sláma v botách
Dostala jsem fusekle, vaječňák, kulicha, peníze a možná ještě něco dalšího… Foto: Sláma v botách

Loni jsme měli před stěhováním, a i to byl jeden z důvodů, proč jsem cítila bytostnou potřebu prožít Vánoce bez jakýchkoliv dárků. Bez nových věcí, které budeme muset o půl roku později balit, převážet, vykládat a vymýšlet jim nové místo v novém domě. Poslední Vánoce ve starém domově jsem chtěla prožít víc niterně než honěním se za dárky pro třicet příbuzných a kamarádek. Přijímat, ale bohužel už ani rozdávat dárky mi poslední roky nedělá žádnou radost. Asi je ze mě holt pragmatický dospělák, ale prostě jsem už přesycená věcmi i zážitky. Toužím jenom po tom, zalézt si o advent do postele s knížkou, vidět se s rodinou, za okny sledovat sníh (kdyby teda někdy nějakej napadl…) a vyhřívat se s dětmi u kamen. . Rodině jsem to takhle vysvětlila, a dokonce jsem měla dojem, že mě většina mých nejdražších chápe.

Nicméně pak přišly svátky a pod stromečkem ležely dárky, jako by se nechumelilo. Babičky nám jako každý rok vrazily obálky s úspory z důchodu, rodiče mi zabalili aspoň ponožky a dětem nové hrnky, no a v Domoušicích, tak tam se nadělovalo úplně stejně jako každý rok, na což mě manžel pro jistotu pár dní předem připravil, abych návštěvu ustála a obrečela až doma.

Dárků bylo sice celkově míň, ale i přesto – opět – jsem ukončila Vánoce v depresi z nadbytku a zahlcení a navíc ještě bezradná, jak to řešit v dalších letech. Nechci dostávat ani rozdávat zbytečné dárky, ale taky se nechci hádat s rodinou.

No, kdyby nebyla korona, tak už to nejmíň od října zase intenzivně řeším. Jaký postoj a jakou strategii zkusit tentokrát.

Jenomže ona je korona.

Prakticky s nikým se nevídám. Neběží vánoční trhy, ve školce nebude besídka, s kamarádkami si neuděláme vánoční večírek ani společně nenapečeme. Na obzoru je jen jedno jediné světýlko. Rozsvícený vánoční stromek. Můžu v téhle situaci přesvědčovat rodinu, že zase nechci, aby pod tím stromkem cokoliv leželo? Tak jasně, můžu. Ale hodí se to? Cítím, že letos prostě není na ekologickou výchovu příbuzenstva vhodná doba. Proto jsem pro letos složila zbraně.

Když už se konečně uvidím s rodinou, netoužím po hádkách. Domoušická babička statečně prohlásila, že máme na svátky přijet, i kdyby to měly být její svátky poslední. Prostě si Vánoce bez nás neumí představit, amen. Podobně to svolaly i moje babičky, a tak všude přijedeme, přivezeme balíčky, nafasujeme obnosy a děti dárky a budeme doufat, že příští Vánoce bude líp. Já sice budu dál snít o Vánocích bez dárků, ale nebudu o tom teď mluvit a přidělávat smutným lidem ještě další vrásky. Loni jsem se přesvědčila, že rodina moje důvody sice chápe, ale přizpůsobovat se novotám nehodlá. A tak jsem se tedy letos pořádně zamyslela, co bychom muž, já a děti mohli aspoň trochu potřebovat a pak jsem to příbuzným sprostě nadiktovala. Lída mikroskop, Vašek dalekohled, manžel basa plzní (s prací na baráku furt neskončil) a já gastro kastrol, protože co je korona a hladové krky pobývají doma, ani ty největší hrnce nestačí. Žádná romantika to není, ale příbuzným se ulevilo.

Ale přece jenom malá naděje

Aby se ulevilo i mně, musela jsem se pustit do malého odboje aspoň ve škole. Maria Montessori tvrdila, že v dětech leží naše budoucnost; s tím já souhlasím, a tak je asi opravdu nejrozumnější začít od těch malých. Ve škole jsem proto navázala na nápad učitelky, která měla moji třídu loni, a dětem jsme navrhli, ať místo dárečků pro vyučující raději přispějí do pokladničky na školní charitu. Musejí ale také samy vybrat projekt, který z vybraných peněz podpoříme. Já navrhla přispět rybářům, kteří se snaží obnovit život v řece Bečvě, a myslím, že i děti tahle ekologická katastrofa vzala u srdce. Ale přicházejí i se svými vlastními nápady. Jako třeba „koupíme roušky lékařům“, „pošleme jídlo do Afriky“, „bezdomovcům seženeme teplejší ponožky“, „pomůžeme opuštěným seniorům“, „nebo dětem z žateckého klokánku“. A jeden druhák dokonce navrhl, abychom ty peníze dali „na úklid planety“. ♥ O všech nápadech se samozřejmě ještě budeme bavit, hlasovat a děti budou muset zjistit detailní informace, jak takové „poslání jídla do Afriky“ vlastně funguje. Bez ohledu na to, jak školní charita dopadne, vím už teď, že to obrečím. Dojetím.

Křivej, ale 100 % homemade stromeček v mojí třídě. Foto: Sláma v botách
A vzkazy od dětí, když jsme se poprvé viděli po karanténě. Asi si myslej, že dostanou před svátky míň učení. 😀 Foto: Sláma v botách
Vánoční vibrace

„Dobrý den, mám tady balík pro pana Kučeru,“ dobývá se nám v sobotu ráno do baráku pošťák. Udiveně mu podepíšu převzetí. Pošta už rozváží i o víkendech???

„Ukaž, to je pro mě. Nebo vlastně spíš pro tebe,“ skočí po balíčku manžel a okamžitě s ním zapluje do dílny. Když se vzpamatuju, uvědomím si, že jsem si ani nestačila všimnout, jaký e-shop balík odeslal. A okamžitě mě napadne ta nejhorší možná myšlenka. Jestli on mi náhodou nekoupil to ONO!!!

„Není v tom balíku to, co si myslím, že v něm je, že ne?!“ vlítnu za chlapem do dílny. Balíček už ale nikde nevidím. Muž ho ukryl někam mezi vrtačku a další dílenský vercajk.

„Jestli myslíš úchytky ke skříním, tak ty v tom nejsou,“ pronese muž potutelně a chce mi dát pusu. No, samozřejmě, to dělá vždycky, když má černé svědomí.

„Já tě zabiju, nestačí, že je korona, musíš mi Vánoce kazit ještě ty,“ vzdychnu a radši odkvačím do kuchyně, protože rozhovor by se mohl zvrtnout.

Tohle už je vážně trochu moc. Na jaře korona, v létě hraboši, na podzim učení přes počítač a na Vánoce vibrátor… co proboha přijde dál? Kobylky, žáby a dobytčí mor? Byla jsem ochotná připustit Vánoce s dárky, abych rodině nezkazila „tu poslední radost“, a za to mám být odměněna dárkem pro znuděné ženy, které po večerech nemají do čeho píchnout!?!

V tu chvíli si ale něco uvědomím a musím se chtě nechtě pousmát. Dojde mi totiž, kolikrát já si letos před manželem neprozřetelně esotericky povzdychla, že tenhle rok „má ňáký divný vibrace“. Není tedy divu, že tento v podstatě „technický“ problém chce můj muž ryze prakticky a profesionálně vyřešit. 😀

Inu, tak pozitivní vánoční vibrace vám všem! Bez dárků i s dárky, ale hlavně s rodinou. No a v nejhorším i s vibrátorem!

Ať vám rostou!

Nastěhovali jsme se do vesnice, kde mají slámový betlém To bys nevymyslel. 🙂 Foto: Sláma v botách
Přemýšlela jsem, jestli má smysl dělat na stavbě vánoční výzdobu, ale pak jsem si řekla, že nové dveře, které nám tchán konečně dodělal, si to zasloužej! Takže i my svítíme. :)Foto: Sláma v botách
A já taky svítím, protože se blíží vánoční prázdniny, vypnu mozek, zalezu ke kamnům a spokojeně se rozvrním. (Záměrně nepíšu rozvibruju!)
Jo, a kdybyste ještě někdo neměli mou loňskou knížku o tom, jak jsme k tomuhle domečku s úrodnou zahradou přišli, tak to je taky možnost, jak se o Vánoce spokojeně rozechvět. U čtení. 🙂 Foto: Sláma v botách
Knížku prodává ekologické nakladatelství Peoplecomm. https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Moje loňská knížka „Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!“ (Sláma v botách 2) se dá koupit v eshopu Martinus nebo přímo u nakladatele Peoplecomm.

A tu první už sice seženete jen jako e-book, ale zase jenom za 99 kaček. 🙂

Tak příjemné svátky (a život) se slámou v botách!

Paaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa 😀

Veronika 😉

Mé děti ze štrúdlu 2. L

2 komentáře
Foto: Sláma v botách

Stojím s mobilem v ruce, za mnou štrúdl školních dětí a přede mnou úkol dopravit je včas na exkurzi v jáchymovské štole číslo jedna. Teoreticky snadný úkol. „Půjdete pořád z kopce a jste tam,“ předala mi info k trase kolegyně, která byla se svou třídou na exkurzi o den dřív. Já teď ale stojím na rozcestí a ani moje navigace neví, kudy kam. Nebo přesněji řečeno, zamrzla v půli cesty a asi už se nehodlá s nějakým navigováním obtěžovat. Což je fakt na nic, protože je tu další rozcestí!

„No tak asi vlevo,“ pokusím se o přiměřeně sebevědomý pokyn a mávnu rukou před sebe. Štrúdl se dá do pohybu. O chvíli později ale musím výpravu zastavit a už podruhé otočit čelem vzad.

„Hm, tak jsme měli jít vpravo,“ zasměju se rozpačitě. Pár dětí se zdrží komentáře, ale jiné už si neodpustí rýpnutí, že to snad není pravda a jestli vůbec dorazíme do štoly včas. No, to bych taky ráda věděla, pomyslím si a alespoň pro odlehčení zavtipkuju: „Tady, děcka, názorně vidíte, že některé ženy patří spíš do kuchyně než k mapě.“

Nikdo se ani trochu nezasměje. Šlapeme zpátky do kopce a doufáme, že žádné další rozcestí už na trase nebude.

O dvacet minut později ke štole přece jen dorazíme. Včas. Všichni živí a zdraví. Na prsou se mi rozlije hřejivý pocit. „Jsme tady,“ vydechnu, pyšná sama na sebe. Rozhlédnu se po dětech, jestli mají taky takovou radost. Nikdo se mnou ale moje vítězství nesdílí, všem jsem vesměs ukradená. Děti se hrnou do pokladny, natěšené, že konečně roztočí kapesné.

Ta s těmi pracovními listy

Zklamaně si sednu na lavičku před kasou a rozhlédnu se po okolí. Do Jáchymova jsem se moc těšila. Krušné hory a jejich krušná minulost („Pozor, děti, krušit znamenalo dolovat, třeba rudu, proto se taky říká v němčině Erzgebirge – Rudohoří“) mě poslední roky zajímají čím dál víc. Kvůli své magické kráse a pohnutým příběhům, které se konec konců dotýkají i naší rodové minulosti. Chce se mi o tom dětem vyprávět, a tak začnu z batohu štrachat pracovní listy, který jsem jim připravila, aby si z exkurze odnesly i něco víc než suvenýry z kasy. Ale děcka moje nadšení nesdílí.

„Cože, Verčo, další pracovní list?“ protáčej oči v sloup a prchají přede mnou, jako bych měla „schneeberskou důlní nemoc“.

„Ale no tak, přece tu nejsme pro legraci, ale abychom se něco naučili,“ promluvím úplně jako úča. Až se sama vyděsím, co to z mých úst leze. Jenomže pak mi to dojde.

Já JSEM úča!

Na školu v přírodě jsem se těšila úplně stejně jako zbytek třídy, akorát jsem tu bohužel za dospělou. Jsem velitelkou třídy 2. L, a i když mi děti tykají a říkají Verčo, časy, kdy jsem se mohla bezstarostně postavit do štrúdlu a nechat se někým větším odvést z bodu A do bodu B, jsou fuč. Teď jsem já tou o hlavu (až dvě) větší, která má mít nachystaný program, znát trasu, dbát na bezpečnost a vědět si za všech okolností rady. Až si večer uděláme diskotéku, nebudu řešit, jestli pro mě přijde při ploužáku nějaký kluk, ale budu donekonečna přepočítávat, jestli mi někdo nezmizel na pokoj, a modlit se, abych všechny zahnala aspoň do deseti do postele. Vykoupané a s vyčištěnými zuby.

At mi… však vy víte co!

Vstanu z lavičky a zalezu za dětmi na pokladnu. Najednou taky dostanu chuť něco si koupit. Turistickou známku, pohled, atrapu smolince, cokoliv! Jako vzpomínku na svou první školu v přírodě, které jsem se nezúčastnila jako bezstarostné dítě, ale jako dospělá osoba.

„Průvodkyně druhého trojročí v ZŠ Montessori Louny.“

Nic krásnějšího ani horšího se mi nemohlo stát.

Moje nové pole – působnosti. 🙂 Foto: Sláma v botách

A zatímco řadím děti zase do štrúdlu, počítám hlavy a koriguju při tom stížnosti na délku pracovního listu a obavy z uranového podzemí, blesknou mi hlavou ta moje tři zahradnická slovíčka. Od letošního září nabrala úplně nový význam. Chytím dvě bázlivější děti za ruku a vyrazíme. Vstříc novým zážitkům nejen v jáchymovském podzemí…

Ať mi rostou! ®

Štola č. 1. Jáchymov. Krušné Hory. Připravte si pracovní list, exkurze začíná. 🙂 Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
Po štole jsme navštívili ještě jáchymovskou mincovnu, kde je moc pěkná – smutná – výstava. Uvedla všechno, co jsme viděli ve štole, do širších souvislostí. Moc jsem se snažila, aby aspoň některé děti dávaly pozor. Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
❤ Ať mi rostou! ❤ Foto: Sláma v botách

A pro připomenutí moje knížka. Prodává se zde: https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Tak zase někdy napřečtenou. Pa. 🙂 Foto: Liduška od Slámy v botách