JÍST, KUCHAT, PORCOVAT… Proč je jednodušší pěstovat fazole než kuchat slepici

5 komentáře

Na počest zvířatům, která denně nasazují životy pro náš plný břuch.

Kamarádi mě nedávno šokovali novinkou, že zakládají králičí farmu, ale pozor, na dvorku městské vily! On stloukl z pár prkýnek provizorní králikárnu a ona nad výběh umístila slunečníky, aby se pepici při pastvě nepřehřívali. Nestačila jsem valit oči, když jsem to viděla na FB.

Takovouhle farmu uprostřed vilové čtvrti už jste viděli? Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

A takovouhle farmu uprostřed vilové čtvrti už jste viděli? Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

„Ale to není všechno,“ svítí Markétě oči. „Po králicích jsou na řadě kuřata. V prosinci vás zveme na zabíjačku.“

Načež nám David přináší karton vajíček. Taky jejich domácí!

No nedalo mi to, musela jsem jejich městské hospodářství vidět.

Ve výběhu skotačí osm ušáků a my je s Markétou pozorujeme ze zahradních lehátek, situovaných přesně proti králičímu výběhu. „Je to paráda,“ pochvaluje si novopečená farmářka, „lehávám tu, pozoruju králíky, hotový balzám na duši,“ a hladí si u toho těhotenské břicho. Až začínám pochybovat, jestli svoje pepiky jednou dokáže sníst.

Pak si ale vzpomenu na Davida, jeho dřevorubecký plnovous a paže jako duby… Markéta, protože mi nejspíš čte myšlenky, se jen zasměje: „Dejv se vyloženě těší, jak si je stáhne z kůže. A já je bránit nebudu, dítě potřebuje kvalitní bílkoviny.“

Králičí reality show - lepší než HBO kanál. Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

Králičí reality show – lepší než HBO kanál. Zdroj foto: Facebook, soukromý archiv

****

Jíst, kuchat, porcovat

Od téhle chvíle mi to v hlavě šrotuje. Neměla bych si ke všemu, co dělám, přidat ještě masnou výrobu? Nemusela bych pak chodit pro králíky do farmářské prodejny, zato bych ale musela svoje zvířata sama zabít, a nejen to, taky je kuchat, porcovat… a s chutí jíst.

A to mi připomnělo jednu rok starou událost z D., o které jsem tenkrát na blog ani nechtěla psát.  Spíš na ni rychle zapomenout.

Když se ale v Lidovkách začtu do rozhovoru s primatoložkou a znalkyní zvířecích duší Jane Goodallovou (Zla je schopen jen člověk, říká britská primatoložka, etoložka antropoložka Jane Goodallová), zase se mi to všechno zjeví před očima. Ty naše slepice…

****

Výchova masožravců v Čechách

Je docela zázrak, že ze mě není vegan. Moje nejodpornější vzpomínka z dětství totiž je, kterak moje maminečka stojí rozkročená nad spařenou slepicí, ruce zanořené hluboko do krvavých útrob, a vytahuje odtud nesnesené žloutky se slovy: Taková škoda, ty ještě sníme! A tatínek milovaný zatím u krvavého špalku nekompromisně stíná hlavu další zoufale kvokající slepici. Nenese, má to spočtený.

To mi bylo asi tak deset let.

Zabíjačky byly celkově v naší rodině oblíbené. Nebo znáte lepší příležitost, aby se sjeli bratranci a tety a společně se nad krví vychládajících zvířat pobavili, co je u koho nového? Vyrostla jsem na dvorku, kde přišla o život hezká řádka prasat, kachen, králíků, holoubat, slepic a dokonce i vůl. Přesto, nebo právě proto, dnes nejsem vegan. Kdo bez psychického újmy přežije to, že mu děda zařízl a stáhl z kůže králíka, se kterým ještě ráno dováděl ve výběhu, je do konce života zocelený.

Mého muže stejnými metodami zocelila zase jeho rodina, a tak si i on odnesl do života vzpomínky na kvičící čuníky, talíře plné ovaru… a lásku k masu.

Jedna věc ale je vidět, jak přichází o život zvíře z dědova útulného chlívku, a druhá věc je se na exekuci osobně podílet. Nikdy se to po nás nechtělo, dá rozum, byli jsme děti. Jenže dnes už nejsme.

A tak nás loni na podzim čekal křest ohněm. Neboli šest vynesených slepic, které je dle d.-cké babičky nejvyšší čas zaříznout a sníst.

*****

Na co je dobrá slepice v důchodu

„Se pobleju…“ vybavuju si okamžitě vzpomínku z deseti let. Slepice na polévku ale chci, a tak přemýšlím, jestli to dám.

„Ale Lídu necháme doma,“ souhlasím nakonec. Chudák dítě už si se slepicemi užilo své.

Půlku chovu nám totiž hned první rok zamordovaly kuny. Ale jakým způsobem. Když šelmy naše slípky zardousily, zkrvavělé se je snažily prorvat plaňkami slepičího výběhu, ale marně, dobře ten výběh manžel postavil. Slepičí mrtvolky tak zůstaly na dvorku, kde je ráno objevila babička. Rozběsněná z masakru vběhla i s mršinami do baráku a začala nám jimi máchat před nosem. Ano, i před Lídiným. A jelikož ta se teprve učila mluvit, jedny z jejích prvních vět v životě byly: „Co udělaly kuny slepičkám? Zakously krk! Zakously krk!!!“, přičemž si dítě rukou šermovalo pod krkem ve výmluvném gestu.

Hlášku o kunách a zakousnutých slepičkách jsme slýchali dlouho a v Žáčkových říkadlech jsme museli kapitolu o kunách přeskakovat.

Naštěstí to už odvál čas.

Slepice, které přežily vraždící nájezdy kun, se nakonec dosnášely slepičího důchodu a babička měla pro cibiny jen slova chvály. Statistika snůšek byla totiž závratná. „Krásný život u mě máte, holky. Tak puta puta ná puta ná,“ užívala si babička svoje kámošky.

Foto: Sláma v botách

Babiččiny spolubydlící v D. Foto: Sláma v botách

A Lída, která si s  d.-ckými „cibinami“ taky hodně prožila.. Foto: Sláma v botách

Po třech letech ale přišla chvíle, kdy snůška pomalu, ale jistě přestala babičku uspokojovat. Výkonnost holek totiž klesla na jedno vejce na šest slepic a náklady začaly převyšovat námahu na to vejce vynaloženou.

Slovo zabíjačka se odteď začalo skloňovat pokaždé, když jsme do D. přijeli.

„Copak vy je, babičko, ale dokážete zabít, když s nimi máte tolik odžito?“ ptám se nevěřícně. Když nás opustil děda, co jiného než slepice (a kočka) babičce v D. zůstalo?

„No ještě aby se jim chtělo do kastrolu, když se u mě mají jako v nebi,“ uchechtla se babička. Až jsem málem uvěřila, že slípky nechá na dvorku dožít.

Takovou kravinu bychom ale mohli udělat jenom my, mladí měšťáci nasákli humanismem (nebo hipsterstvím?). I vynosená slepice přece ještě může v kuchyni posloužit. A taky že poslouží.

A tak se jednoho chladného podzimního dne vrátil tchán z D. s tím, že mord slepic byl stanoven na zítra odpoledne a já ať se dostavím i s pekáčem, ve kterém si pak maso odvezu.

*****

Kámošky na pekáč

Přemýšlím, kdy se o „holkách“ najednou začalo mluvit jako o „mase“. Pak si zase vzpomenu na Lídu. Kdo ji pohlídá? Tchán se bude poprav účastnit taky.

„Tak ji odvedeme bokem, někam, kde si bude hrát,“ povídá muž a s tím teda nastoupíme do auta.

Cestou se pro jistotu snažím Lídu připravit na to, že slepičky uvidí u d.-cké babičky naposledy.

„Hodíme jim pampelišky a pipinky pak vyrazí do slepičího nebíčka,“ lžu holce, jako když tiskne. Až je mi to samotné blbý. Je sice malá, ale nemusím z ní dělat malého blbečka. Má právo vědět, co bude v příštích dnech jíst. A tak se rozhodnu říct jí pravdu.

„Ty slepičky jsou, Liduško, už starý a unavený. Tak nám ještě udělají poslední radost…“ snažím se pomalu vysvětlovat, aby náraz s realitou pobrala.

„Zaříznete jim krk?“ vyvalí Lída oči. Je to zase tady! Zpanikařím a začnu blekotat něco o tom, že ty slepičky si už přejou umřít.

„Aha, takže vy je zabijete, že už jsou starý. A to se dělá jenom zvířátkům, nebo i lidem? Ale ti se pak nejedí, že jo?“ zamotáváme se do vysvětlování čím dál víc.

„Ne, lidi nejíme!“ zdůrazňuju se zdviženým prstem, protože holka už chodí do školky a kdoví co ji napadne tam vyprávět.

Manžel jen kroutí očima, proč jsem se vůbec pouštěla do takových témat.

****

Životní nabídka: kuchat kuru

Naštěstí už jsme v D. S mužem se mlčky domlouváme, co a jak s tou Lídou, aby nic neviděla. Nechci, aby si myslela, že jsme jako ty kuny.

Domluvit se ale nestačíme. Ještě než totiž malou odpoutám z autosedačky, už kolem nás proletí tchán v hubertusu s obřím kýblem, z něhož se kouří. A volá: „Bacha, ať vás neopařím! Babička potřebuje další horkou vody.“ Do toho slyšíme z průjezdu babičku halekat:“Kurník, to je smradu z těch mizernejch slepic, fuj tajbl!“ Načež vytáhne z druhého obřího kýblu spařenou, zařízlou slepici, který ještě nikdo nestihl odseknout bezvládně visící hlavu.

Přiskočím k Lídě, abych jí zakryla oči, ale pozdě.

„Mami, to jsou ty naše slepičky…?“ špitne dítě nejistě při pohledu na oškubaná těla vyskládaná jedno vedle druhého na plechy vedle kýblů. Babička funí nad dalším ptákem a nad hlavou jí víří peří.

„V kuchyni na stole máte poslední vejce z dneška,“ podotkne babička jako by nic.

To by už mohlo stačit, ne? Pokusím se Lídu odvést z krvavého dějiště, jenže ona se vysmekne. Chce vidět, co to babička v tom kouřícím kýblu se slepičkami dělá.

Babička je ale úplně v klidu. „Dvě slepice budou pro tebe. Chceš si je sama vykuchat?“ přijde se skutečně životní nabídkou. Jasně, už od deseti netoužím po ničem jiném, než zanořit se po loket do útrob spařeného slepičího těla. Asi je na mně znát, jak se na tu příležitost třesu.

„Tak já ti je zpracuju,“ mávne nade mnou babička rukou a já s úlevou konečně zatáhnu Lídu do baráku.

R.I.P. holky! Foto: Sláma v botách

*****

Pětka z exekuce

O hodinu později je po zabijačce. Tchán uklízí dvorek a babička přináší mrtvé ptáky do baráku.

„Tyhle dvě veliký jsou pro tebe, tyhle pošli Marušce (švagrová) a tyhle si nechám já,“ rozdává babička pozůstalost a já pokorně (a trochu zahanbeně) přijímám. Nakonec jsem se na exekuci vůbec nepodílela. Ale pro ty slepice jsme sem jeli, takže je beru. A děkuju.

„Neděkuj. To byly poslední slepice, co jsem tu měla. Odteď  si je chovejte a zabíjejte sami, já už vám na to prdim,“ povídá babička rezolutně.

Trapně věším hlavu. Neznám lepší polévku než slepičí bujón. Ale v disciplíně zvané „exekuce a zpracování hospodářského zvířete“ stojím i po dnešku jen na startovní čáře a nemám odvahu se pohnout. Mám vůbec právo zvířata jíst? Nemělo by být pro masožravce povinné umět zvíře vychovat a o život připravit? A kdo to nezvládne…  to by na světě přibylo vegetariánů.

Z filozofování mě vytrhne opět babička. Sedíme už v autě a loučíme se, když si  vzpomene, že to, proč jsme k ní přijeli, přece zůstalo v lednici. „Tak kam s nima?“ ptá se mě, když s masem přiletí z domu, a aniž čeká na odpověď, vrzne mrtvoly bez okolků přímo Lídě pod nohy. Asi aby je mohla detailně studovat. S holkou už to ani nehne. Cestou do tělíček kope špičkou zablácených bot a hraje Angry Birds.

****

Tak svět odplácí

Druhý den máme polévku, nádherný žluťoučký vývar i se zbytky nesnesených žloutků. Takový vám v hospodě neuvaří. Tak proč mi ale vůbec nechutná? Holky, holky, trápím se nad mastným talířem, vidíte to, tak svět odplácí. 

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

I po roce babička drží slovo a v D. slepice nemá. Pro vejce si chodím k sousedce ve V. a občas i pro králíka.

„Ještě je teplej,“ předává mi hrdě paní M. igeliťák, ze kterého ukapává krev. A já myslela, že jsem zocelená. Houby, do masné výroby se zatím fakt nemůžu hrnout.

Jak to ale vyřešit s těmi kvalitními bílkovinami? Farmářka a už i novopečená maminka Markéta má totiž pravdu…

A tak, když přišlo jaro a já začala promýšlet svůj letošní osevní plán, rozhodla jsem se v něm pár položek proškrtat a upřednostnit jiné. Děti už mám totiž dvě, a to je nějakých bílkovin.

Místo masné výroby jsem založila políčko masitých FAZOLÍ. Mají minimálně jednu výhodu. Nehledí na mě vyčítavě z talíře!

A na závěr: fazolový arginmax

Otázku, co fazolovému řešení říká manžel, být vámi nepokládám! Včera měl fazolové pyré, zítra bude nádivka.

K fazolové invazi v našem jídelníčku jsem mu naštěstí na netu našla pár motivačních článků.  To jste věděli, že fazole napomáhají silnější erekci a regenerovat po sexu? Obsahují totiž arginin a ten znáte – z reklamy na ArginMax.

Tak abych to nakonec nebyla já, kdo u nás fazolovou kúru jako první vzdá!

Ať mi rostou!©

Foto: Sláma v botách

„Táto, vezu arginin!“ Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Skoro stejně uspokojivé jako plný výběh. Foto: Sláma v botách

 

PS. Kdyby vás to náhodou zajímalo víc…

33 tipů na zlepšení erekce pomocí stravy – vybíráme potraviny pro lepší sex

Potraviny, které se vyplatí vzít si do postele

Která zelenina nejlépe podporuje silnou erekci?

 

 

 

Host do domu, KOSU do ruky! Jak jsem se byla vzdělávat na Valašsku

Napište komentář
Když jsem před časem zmizela na pár dní na Valašsko, svůj útěk jsem maskovala různými ušlechtilými důvody. Ale ve skutečnosti mi šlo o jediné, zbavit se na chvíli dcery (což všichni prokoukli) a zahrady. Což je smutné, ale musím si to přiznat. Zahradničení je bezvadná čistička hlavy. Kdo celý den sčítá nějaké cifry v Excelu, toho rozcvička s motykou skvěle protáhne a monotónní jednocení mrkve na chvíli příjemně pošetří mozkové závity.

 

Jenže já ani jedno z toho nepotřebuju, jsem dva roky doma s dítětem! Povídám si s vysavačem a moje slovní zásoba se scvrkla na  „ty ty ty“,  „hoplá“, „bác“. Pokud se něco zásadního nezmění, brzy začnu po úspěšném použití záchodu tleskat i sama sobě.

 

„Potřebuju mezi lidi,“ zradila jsem tak nedávno jedinou větou manžela, dceru i svou zahrádku a zamávala jim na rozloučenou lístkem na vlak.

 

****

 

Pozemek mých tradičních hostitelů na Valašsku, rodiny M., je typickým příkladem zahrady, které nemusíte nic moc dávat a přesto tudy proudí všeobjímající harmonie. Taky ale od takové zahrady kromě té harmonie nic zásadního nečekejte. Tahle divočina poskytuje spoustu stínu pro čtení knih na staré dřevěné houpačce, šumění potoka přirozenou podmalbu pro klidné usínání a staré stromy doslova svádějí ke každodenní meditaci.

 

Ale byly časy, kdy mi tohle připadalo málo.

 

Vyrostla jsem totiž na zahradě, kde se od plotu k plotu táhly řádky pórku, česneku a brambor. Vynášejí nejlíp. Díky rodičům vím, že zahrada dokáže vydělat na dovolenou u moře, bazén a tenisový kurt. Ale taky vím, kolik to stojí dřiny a zničených prázdninových dní. Protože antuka se musí kropit, bazén čistit, trávník sekat a ty tuny brambor a česneku, které jsme se jako děti nasbíraly a načistily…, bych snad vůbec neměla vytahovat!

 

„To bude bezva, až ti Lidka bude moc na zahrádce pomáhat,“ mrkají na mě spiklenecky moje babičky.

 

No právě! To je přesně ten důvod, proč mě tak oslovila permakultura. Metoda farmaření, při které se o sebe rostliny starají samy, zahradník na ně jen dohlíží, a když už má hojnosti na pozemku moc, projde se po něm s košíkem a posbírá si úrodu.

 

Rodina M. na Valašsku nejspíš nikdy neměla ambice jezdit k moři a budovat soukromý tenisový klub. Podle toho taky jejich zahrada vypadá. Zato ale paní M. ví, k čemu se hodí která bylinka a neustále v kuchyni něco suší, nejstarší ze synů Michal zná v okolí každou stezku, ví, kde co roste a kdy to dozraje, prostřední Honza dokáže během chvíle vyšplhat na jakýkoliv strom a nejspíš by přežil i v  poušti. A nejmladší syn Marek umí na horském kole takové kousky, že se snad musel někde v terénu narodit. Všichni více či méně inklinují k vegetariánství, mají zvířata v úctě. Neumím si představit, že by někdy kupovali maso v supermarketu.

 

Genialitu jejich zahradní divočiny jsem ale docenila až časem. Do té doby jsem do Michala neustále ryla.
„Proč nic nepěstuješ?“ nedokázala jsem pochopit, když jsem viděla nekonečné plochy neposečené trávy na jejich pozemku. Sem tam spadlé jablko, sem tam slepičinec, kury ve vysoké trávě kolikrát ani nejdou vidět. „Seš línej!“ vpálili jsem mu dokonce. To ze mě mluvilo mé k.-cké já, schopné zúrodnit i práh před domem. Michal obvykle ohrnul nos a pronesl nějakou výmluvu, kterou jsem mu neuznala. Zahrada jako kráva a kde nic tu nic. No dobře, mají tady vyhrazený plácek pět na pět metrů, kde si maminka pěstuje pažitku a trochu zeleniny. „A já jsem nasadil borůvky!“ pokusil se mě Michal jednou šokovat. Pak jsem ho asi dvakrát viděla na ty keříky, bojující o život s plevelem třikrát větším než ony, šplouchnout trochu vody z potoka. „A to si říkáš milovník přírody!“ To byla asi největší urážka, kterou jsem se na něm kdy dopustila.

 

No, a pak jsem v zimě začala číst ty svoje knížky o permakultuře. Hmmm…!

 

U M.se mi vždycky líbila jedna věc. Kdykoliv v létě vyrážíme na nějaký výlet, můžu si u plotu nasbírat hrst malin nebo si na konci zahrady natrhat do pusy ostružiny a kus od cesty nabrat vodu ze studánky. Když jsme tu loni v červnu bivakovaly s dcerou, dostávaly jsme od paní M. vajíčka s tak svítivě oranžovými žloutky, že jsem poprvé naplno docenila výskyt kopřiv a pampelišek na zahradě s volně se pasoucími slípkami (kurami, dyť já vím). Každé jídlo jsme si ozdobily čerstvou petrželkou, libečkem, pažitkou…
Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách

Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách

Naposledy mě u M. překvapili domácí bezovou limonádou. Bez jim roste nad houpačkou u potoka. Jakto, že jsem si ho dřív nevšimla? Nebo těch vzrostlých rakytníků u kůlny. Rakytníkový sirup a marmeláda jsou v bioprodejnách docela drahá sranda. Ale nechci zase při pomyšlení na jejich zahradu začít kalkulovat. Protože to by permakulturní zahradník (nebo Michal) nikdy nedělal.
Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med... Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách

Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med… Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách

 

Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divněší. Foto: MIKUMI

Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divnější. Foto: MIKUMI

A já už jsem pochopila jednu šokující věc: pokud mi má moje permakulturní bezúdržbová zahrada někdy fungovat, sklep se má sám od sebe plnit a já se mám na svém pozemku oddávat jen radostnému dovádění s dcerou (místo věčného okřikování, ať ten mulč hází jinam a proboha nešlape po hrášku), mám jedinečnou šanci se právě od rodiny M. něco přiučit. Všeobjímající harmonie totiž není u nás v D. na rozdíl od ředkviček nikdy dost. Poslední kapkou bylo, když jsem minule zahlédla aní M., aktivní dámu, jejíž sedmdesátiny jsme slavili před nějakým rokem, jak si ráno mezi svými kurami a pažitkou spokojeně cvičí pár prvků z tai-či. Ten den jsem se přikradla za Michalem, jestli by mě nevzali do učení.

 

„My například v D. pořád řešíme trávu,“ povídám mu, zatímco se válím s encyklopedií bylinek na té jejich soukromé louce u domu. Hned mě napadá, jestli nemůžu chytit klíště. Protože takhle přemýšlíme my v D. Michal pochopitelně protočí oči. Z klíšťat má taky vítr, ale přece když cítím, že po mně něco leze, tak to setřesu. Když to setřást nejde, je to klíště a je třeba zareagovat. „Smím ho případně hodit do potoka?“ ptám se asi úplně blbě. Další významný pohled. Rozumím, klíšťata netopit, odnášet co nejdál na konec zahrady. A hlavně si nekazit pohodu.

 

„Kdykoliv přijedu do D., babička tam funí se sekačkou a nadává, že se na to příště vykašle, že ta tráva roste moc rychle a nikoho to nezajímá,“ snažím se Michalovi přiblížit, jak může tak samozřejmá věc jako tráva tolik stresovat zkušenou pramatku manželova rodu a celé její pokolení.

 

„Já sekačky nemám rád, dělají rámus, každou chvíli se odněkud ozývá jejich řev,“ nepřekvapuje mě Michal. Jinou odpověď jsem ani nečekala, autor mé zahradnické bible má taky sekačky na černé listině. A doporučuje kosu jako všestranný ekologický fitness přístroj, rovnoměrně rozvíjející celou tělesnou muskulaturu. U M. v kůlně jsem jednu taky viděla.

 

A opravdu je to tak. Sekačku sice rodina M. také vlastní, ale používají ji jen na části pozemku ve stavu krajní nouze. Zbytek zahrady se nechává svému osudu. Když už tráva doroste rozměrů, které nelze ignorovat, nabrousí bratři kosu a jdou se tělesně rozvíjet. Pak zaplatí pár kaček někomu ve vsi, kdo si rád trochu přivydělá, aby jim nasušil seno. Ani vlastně nevím, k čemu jim pak to seno je, protože dobytek nechovají. Ale rozhodně vím, že by jim kvůli takovému biosenu leckterý chovatel morčat (třeba já donedávna) urval ruce.

 

Kromě klíšťat (zajímavé, že jsem u nich na zahradě nikdy žádné nechytila, zatímco moje kamarádka Linda na té naší sekané zahradě v D. okamžitě jedno schytala – story s Lindou ZDE) přitahuje vysoká tráva jejich rodinné louky spoustu zvířat, která jsou v permakulturní zahradě vítána. Všechny ty brouky a motýly ani neznám jménem. Kočky a žáby jim lezou až do domu. Veverky skáčou za okno (protože před domem roste líska obsypaná oříšky), na zápraží bacha na slepýše a ano, strachu z pavouků jsem se taky zbavila až tady. Byla to nutnost.
Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI

Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI

Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Foto: MIKUMI

Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Mě teda rozhodně. Foto: MIKUMI

 

Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI

Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI

 

„Nauč mě kosit,“ napadne mě, když si v knížce dočtu další stránku a z válení v trávě už mě začíná tlačit zadek. Pokud nemám po návratu na svou zahradu utrpět šok, měla bych se i tady trochu hýbat a netrénovat pouze zvedání kalíšků s domácí bezádou či slivovicí. Předpokládám, že kosení vyžaduje určitý fortel, ale ten já mám. Dyť denně tahám patnáctikilové dítě a kdysi jsem uběhla půlmaraton. Patřičný grif jistě rychle okoukám, jsem snaživá žena s titulem. V duchu se tetelím, jak potom v D. všem vytřu zrak. Až zase babička vytáhne stížnosti, jak jí ta tráva přerůstá přes hlavu, vytáhnu já kosu. Travní trápení v D. jednou provždy vyřešeno!

 

****

 

Víte, co je můj největší celoživotní problém? Že se vždycky dokážu rychle a snadno pro cokoliv nadchnout. Za to by mě rodina M. jistě pochválila. Jen bych nesměla být takové tele.

 

„Ne! Jak to držíš? Nemůžeš sekat takhle dopředu. Ty tu trávu musíš jakoby podříznout. Takhle,“ bere mi Michal už asi popáté kosu z ruky a znovu mi ukazuje, jak jednoduché to je. Dívám se upřeně a soustředěně, rozkládám si celý ten elegantní pohyb na sérii po sobě jdoucích krátkých minitahů. Vypadá to tak snadně.

„Ne! Pořád to děláš stejně blbě. Říkal jsem podříznout. Co na tom nechápeš?“ Mám dojem, že budu první člověk, který dokáže Michala na jeho vlastní zahradě rozhodit z jeho klidného středu. Já už dokonale rozhozená jsem. Nesnáším, když mi něco nejde.  Asi moc tlačím na pilu, teda… na kosu.

„Ne! Je toto možné? Veru, takhle… dívej…“ Klapka, nácvik kosení po sto osmnácté.

Po dalších pěti „ne!“ to vzdávám. Uvnitř se vztekám víc než d.-cká babička cestou pro sekačku. Že jsem až takové tele, to jsem nečekala. A zrovna jde kolem paní M. Ta ostuda. Už sem nikdy nepřijedu!

„Kosa je pro tebe možná pro začátek moc těžká. Zkus to s kosákem,“ vysvobozuje mě ta moudrá žena. Sice nevím, co je kosák, ale rychle přikyvuju. V kůlně fasuju srp, tedy po valašsku kosák. Srpy máme i u nás v D., babička jimi seče pampelišky a kopřivy slepicím (protože my na rozdíl od rodiny M. nevěříme, že by nám „kury“ na volné zahradě nerozsápala nějaká škodná – takže by se to zaručeně stalo).

„Takhle přisedneš, jednou rukou si pevně chytíš nahoře trávu a druhou rukou ji usekneš jako břitvou. Prosímtě, ale hlavně mě při tom nesekni do stehna!“ odskakuje ode mě Michal po tom, co viděl. Po třech vlažných – ale nikoliv marných! – pokusech se konečně trochu chytám.

„Ještě víc u země to sekej… no, vidíš… tááááák… Ty nejsi marná, cérko. Podívej, mami, jak to Verči jde.“

Oooo, právě se vznáším někde na obláčku. Permakulturní bože, doufám, že se díváš! Musím nějak odčinit ty vyvražděné slimáky z minulého týdne… (o tom ZDE)

Mezi místem, kde kosí paní M. a kde já, jsou viditelné rozdíly v kvalitě výsledku a mě navíc stojí mnohem víc námahy se vůbec k nějakému výsledku prokosit, ta samozřejmá ladnost pohybu tu prostě není. Ale postupně se zlepšuju. Za chvíli jsem celá zelená od trávy, ale paráda. Alespoň si můžu odpracovat, že jsem více méně přijela s prázdnou, a přitom jim čtyři dny zabírám místo u stolu. Dávám si závazek, že paní M. poseču kosákem celý prostor kolem jejích bylinkových záhonků. Sekačkou by to sice bylo „eins zwei hotový“, ale i permakulturní zahradník holt musí občas máknout.

Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoděi. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI

Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoději. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI

Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI

Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI

 

A nakonec je to fakt makačka! Sakra, nejde to ale vůbec rychle. Co měl Michal jedním tahem kosy, seču já s kosákem nejmíň na šestkrát. Pot ze mě neteče. Pot ze mě leje! Uvědomuju si, že jsem si teď mohla číst a popíjet u toho tu výbornou bezádu s meduňkou. Takovouhle strategickou chybu by zkušený permakulturista (nebo Michal) nikdy neudělal.

„Nechceš pivo?“ houkne na mě přes plot chlápek zvaný Zelák, kterého znám už roky od vidění, a nabízí mi lok ze své flašky. Chybí mu většina zubů, ale dobrá nálada nikdy. Ráno mu Michal slíbil padesátku za to, že jim pomůže s tím senem. Od rána jsem ho z trávy pozorovala, jak maká, a on zase pozoroval mě, jak se pod jabloní válím v plavkách. „Daj mu peníze, teprve až to dodělá. Jinak  ti s penězi hned zmizí a budeš to seno obracet sám,“ vyslechnu strategickou diskuzi v rodině M. Mám chuť se chlapíka zastat. Opřeného o vidle jsem ho skoro neviděla, fakt se snaží. Je hic jako v pekle a já sama mám po půlhodině kosení dost. Ale pak si říkám, že do interních valašských záležitostí nemám co strkat nos, mohla bych narazit na  nějaké kulturní bariéry.

 

„Že bych znovu zkusila tu kosu?“ doplazím se po chvíli zpátky do kuchyně. Vzdávám myšlenku, že bych celou oplocenou část u záhonů zvládla poséct jen s pomocí kosáku. Z dřepění na bobku mě pálí stehna a taky mě začíná bolet zápěstí, je to pořád jeden stejný pohyb rukou. Nechápu, jak to ten chlápek na zahradě může tak usměvavě dávat, je pravé poledne, třicítky vedra. Asi to pivo, neměla jsem odmítat… Nebo je to další perma-kulturista?
„Kosu si schovej na jindy. Pro začátek ses naučila dost. Nečekal jsem, že budeš tak šikovná,“ povídá mi Michal. A i tohle je velká škola permakulturního životního přístupu.

 

****
Odpoledne se už zase pěkně v plavkách procházím pod jabloněmi. Paní M. mi prozradila recept na svůj bylinkový „ženský čaj“. Pije ho preventivně a jak jsem se dočetla v její bylinkové encyklopedii, měly by ho správně pít všechny ženy po čtyřicítce. A ty mladší, zvlášť když trpí gynekologickými obtížemi, klidně taky. Základem směsi je „nejlepší přítel ženy“ kontryhel (listy), dále řebříček (nať) a listy hluchavky.  Všeho mají u M., jak zjišťuji, na zahradě hojnost. Jak jinak. 🙂 Rozhodě si musím tyhle bylinky taky nasušit, naštěstí nám rostou i u nás v D. Pokud ale neskončily pod sekačkou!
Ať mi rostou!©

 

Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo!

19 komentáře

Ve svých ekoknihách jsem v zimě narazila na návod, jak si vyrobit superúčinné biologické hnojivo. Trochu mě překvapilo, že i ekozahrady je třeba hnojit. Nevím proč jsem si myslela, že příroda se nějak postará sama. Eh… Ale vlastně je to logické. Rostliny z půdy vysávají různé výživné látky, a když je do matičky nevrátíte, nic kloudného vám za pár let už neporoste. Akorát plevel, u něj už jsem se přesvědčila, že ten je věčný. (ZDE)

Nejlepší hnojivo je prý koňský hnůj, hned po něm kravský. Ani jedním nedisponuji. Ale zato tím třetím…

„Nic nového pod sluncem,“ utřela mě d.-cká babička, když jsem jí ukazovala návod v knize. „Rozpustíš slepičince ve vodě, necháš je pěkně prokvasit, a když je pak naředíš vodou a zaleješ tím zahradu, tak se ti zazelenají i dřevěný hrábě,“ popisuje mi zkušeně. Asi už to někdy zkoušela. Dobrá, akce sice nezní moc sexy, ale proč to nezkusit? V D. se prohání ve výběhu dvacet slepic, to už je nějakého hnojiva.

„Ti to vyrobím,“ nabízí se babička hned. Přesně jak jsem doufala! Vždyť si slepičinci taky může přihnojit svoje záhony u domu.

Do D. se před nedávnem zase vrátily slepice. D.-cká babička vyslyšela naše přání, milujeme domácí vajíčka. Foto: Sláma v botách

Do D. se před nedávnem zase vrátily slepice. D.-cká babička vyslyšela naše přání, milujeme domácí vajíčka. Foto: Sláma v botách

Zmiňuji se i před tátou v K. Ten je ale o dost zdrženlivější, když mu popisuju svůj nejnovější biozáměr. „Slepičince? Taky jsem je kdysi zkoušel,“ vybavuje si. „Já pak měl ale k té zelenině odpor,“ překvapuje mě. Proč? Prý mu slepičí hnojivo dvakrát nevonělo.

Hmmm, ale granule s umělým hnojivem tátovi nevadí. Tsss. Jdu do toho!

****

O pár týdnů později už d.-cká babička hlásí, že slepičincový nálev je hotový. Paráda, zrovna sázím kedlubny, brokolici, květák, zelí… to jsou vyhlášení konzumenti dusíku, hnojivo jim bodne. „Je to v zakrytém soudku vzadu u dílny,“ lokalizuje mi náš tekutý poklad.

Jdu pro konve. Soudek vidím hned. … … …!

BOŽE MŮJ!

Do jakých sraček jsem se to zase dostala?! Nečekala jsem nic pohledného ani voňavého. Vím, jak vypadá hnůj, a kdysi jsem na táboře šlápla v sandálech do kravince. Ale TOHLE?!

V soudku plave ta nejsmradlavější hustá sračkovitá kejda. Jako když tři dny zvracíte, pak si do toho několikrát vyprázdníte střeva, necháte všechno nabobtnat a nakonec si to ještě ohřejete na slunci. Potřebovala bych se párkrát zhluboka nadechnout, ale to právě nesmím udělat! Hlavně nedýchat… Opatrně se pokusím ponořit do slepičích sraček připravenou naběračku. Zdá se, že pod svrchní superhustou vrstvou je to trošku řidčí. Mazlavější…

„Óóóó, né… Proč? Proč já? Proč vždycky já?“ úpím. Tu řidší složku nálevu se snažím nějak nabrat a nalít do svých konví. Samozřejmě to nejde. Kejda mi všude teče, panebože i po mých rukou! Já to mám na svých rukou…

A jako vždycky, když to nechci, když zrovna tohle fakt nepotřebuju, tak se to přesně stane. Zpoza dílny vyskočí zvědavá babička.

Fuj, ty tím fakt zaléváš?“ sleduje mě znechuceně.

„Jo, zalejvám!“ vyštěknu možná zbytečně ostře. Ale jsem ve stresu. Mám lepkavé ruce a cítím, že do kýble s třetím nejúčinnějším biologickým hnojivem brzy přizvracím svoje vlastní biohnojení. Ať se to aspoň stane nějak důstojně, v soukromí… Jenže babička chce na vlastní oči vidět, jak tou srágorou opravdu poliju svůj pozemek.

Tak fajn. Jak to babička říkala: na jednu konev vody jednu naběračku šlichty. Zatímco si zalévám kedlubny, babička na mě visí pohledem. Samozřejmě z bezpečné vzdálenosti, nehodlá ty moje smrady čuchat. Já mezitím v duchu kedlubny odepisuju. Nevím, kdo je sní, a je mi to jedno. Já to nebudu.

Horší je, že srágora ucpala rozprašovací růžici v konvi, takže proud je čím dál slabší, až postupně neteče nic. „Musíš sundat náhubek…,“ hecuje mě babička.

Sundat náhubek, aha. Jo. Tak já to teda vezmu do ruky. I když je náhubek mokrý a mazlavý a napadají mě teď strašné asociace. Ale udělám to. Protože jsem už velká holka. A protože to babičce nedopřeju. Zahazuju ucpané růžice a chladokrevně liju zbytek sraček na záhon. Už neřeším, že mi něco lepkavého ukapává na pantofle, že mi to zatéká mezi palce, že je to teplé a .. a… Jsem od hlavy k patě ve sračkách, ale nebudu to KURVA ŘEŠIT!

„No vidíte, a je to,“ zahazuju konve metr daleko. V nastálém tichu je slyšet jen klidné štěbetání slepic z nedalekého výběhu. Nedokážu se tím směrem ani ohlédnout. Se slepicema jsem skončila. I s vajíčkama. A slepičí polévkou. Se vším, s čím jsou ti smradlaví ptáci spojení!

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

 

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

****

„Máš toho tam ještě spoustu,“ připomíná mi jednou večer zase babička. Právě byla zavřít kurník. Ubezpečuju ji, že si moc ráda slepičinci ještě něco zaliju. Ale pravda je, že jen při té představě znovu omdlévám. Budu to muset někam vylít, nenápadně někam propašovat a ekologicky zlikvidovat. Ale na záhon už slepičí hnůj nedám ANI OMYLEM! Ať mi zelenina třeba pochcípá…

Nerada bych mluvila přímo o debaklu, ale asi jsem právě narazila na své biozahradnické hranice. Pokaždé, když míjím slepičí výběh, promlouvá ke mně mé svědomí. Soudek se sračkami stále stojí na svém místě. Uvidíme, třeba se k němu ještě někdy dokážu přiblížit. Možná příští rok. Nebo za deset let. Třeba.

Ať mi rostou!©

PS: Nemáte zájem o kedlubny? Nádherně mi narostly. Prodám levně.