Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška

Napište komentář

V pátek 1. června večer jsem sebe a děti naložila do autobusu, který nás v sobotu ráno vyplivnul u moře. Na zájezdu jako vystřiženém z Viewegha. „Tak hlavně aby to ty děti přežily,“ vyjádřil manžel tradičně důvěru mým mateřským schopnostem. Ohrnula jsem sebevědomě pysk, ale sama jsem jednu starost taky měla. Bála jsem se, jak to tu beze mě zvládne moje zahrada.

Jak jen to beze mě asi zahrada zvládne? Foto: Sláma v botách

Jak to beze mě asi zvládne moje třetí dítě? Foto: Sláma v botách

Ve čtvrtek před odjezdem jsem se pokusila rozdat manželovi nějaké instrukce. „Občas mi promíchej na okně tinktury a každý den obejdi kytky s konví,“ poprosila jsem ho. Má dost svých starostí, takže by na ty moje mohl zapomenout.

Na chodbě u dveří už stojí sbalené dva obří loďáky, slunečník a kočárek, zbývá jen upéct na cestu chleba a manželovi něco sladkého, aby ho nemrzelo, že s námi nejede. A pak konečně Bella Italia. Moje těšení kalí jen jediná obava. Lehká nedůvěra v osobu,  která si autokarový zájezd nechává ujít a na níž teď bude záviset moje hospodářství.

„Nezapomínej, Kubi, že máme kytky i před okny. Ale hlavně zalejvej balkon,“ opakuji manželovi stěžejní body péče o osiřelou domácnost, zatímco se o den později loučíme u autobusu. „Já jsem ti to možná měla sepsat,“ začíná mě zachvacovat panika. Protože mi připadá, že manžel moje pokyny vnímá jen napůl. Místo aby si ukládal do paměti, že rajčata a saláty má kropit každý den, zatímco rozmarýn a tymián stačí ob den, kontroluje, jestli jsem vzala dětem plavací kruh.

„A taky jsou na zahradě jahody!“ vybavím si ještě rychle, vprostřed manželova výkladu o bezpečném chování na pláži. „Prosím tě, jezdi si je trhat nebo je aspoň hoď do mrazáku. Po tý dřině by byla škoda nechat je sežrat ptáky,“ pokusím se o poslední pokyn stran péče o své zemědělství. Ale pak už je to tady, autobus startuje.

„Zavolej mi hned, jak dorazíte!“ křičí na mě manžel přes okýnko. „A ty mi zase míchej ty tinktury!“ zkouším křičet já, ale v řevu motoru a dětí už není nic slyšet.

A tak jsme se rozloučili.

Výrobní závod Sláma v botách si vzal letos na mušku české kopřivy a moravskou slivovici. Foto: Sláma v botách

Výrobní závod Sláma v botách si vzal letos na mušku české kopřivy a moravskou slivovici. Foto: Sláma v botách

*********

Tinktury a nervózní účastnice zájezdu

Ráno mohu manželovi poslat uklidňující esemesku, že cestu jsme s dětmi přežili. Naším provizorním domovem se teď stává městečko Rosolina Mare na severu Itálie. Nekonečné písečné pláže, pruhované slunečníky, tržnice s tretkami, turistické vilky pod vzrostlými piniemi a sem tam pizzeria nebo gelateria artificiale. Po mnoha letech,  ne-li prvně v životě, se stávám účastnicí zájezdu. S plnou penzí, animačním programem pro děti a čůracími zastávkyami v autobuse po čtyřech hodinách.

„To by manžel nepřežil,“ povídám kamarádce, se kterou jsem ubytovaná. Naštěstí ani jedna nemáme větší ambice než zvládnout dovču s dětmi v klidu, a tak si při polehávání mezi ostatními turisty notujeme.

Foto: Sláma v botách

Itálie v předsezoně, ale pro mě hotový ráj. Nemusím tahat žádné konve, mohu si dokonce i číst! Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

„Akorát na ty tinktury musím furt myslet,“ svěřím se Kátě s jediným šedým mráčkem na jinak blankytném dovolenkovém nebíčku. „On mi je určitě nemíchá, já ho znám,“ honí se mi totiž hlavou po celý pobyt. Naložila jsem do slivovice bylinky a ráda bych se po dovče dočkala skvělých domácích tinktur na záněty krku a dásní (šalvějová) a na bolesti hlavy (řimbabová tinktura) A tak každý den ťukám manželovi domů série esemesek s upomínkami.

Buď v klidu, dnes jsem zalejval,“ pochlubí se muž, když jsem z domova asi čtvrtý den. „Jak ,dnes´? To máš snad dělat každý den, ne?!“ vyskočím rozrušeně z plážového lehátka, když si zprávu přečtu. Pak se obrátím na Katku, která vedle mě ťuká do tabletu zase nějaké svoje urgence manželovi, a postěžuju si: „Já mám pocit, že on to tam fláká!“ načež se domů marně pokouším dovolat. Muž mi ale jen odpoví, že je v práci a má toho moc.

A tak mi nakonec nezbyde než zkusit na stav domácnosti zapomenout, jinak si dovolenou úplně zkazím, a předem manželovi všechny poklesky odpustit. Dělala jsem, co bylo v mých silách. A třeba doma někdy zaprší.

********

Na pole, ženo!

Následující den se zase celé odpoledne válíme na pláži a já při tom hltám Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Stejně jako včera, předevčírem i jako budu ještě tři příští dny, co nám tu zbývají.

„Víš, co mě teď napadlo?“ mrknu na kámošku a odložím na chvíli knihu do klína. „Že bych mohla v L. založit čtenářský klub. Ten nám ve městě ještě chybí a mě vždycky bavilo povídat si o přečtenejch knížkách,“ začínám zhruba pátý den vymýšlet, jakou novou aktivitou bych si ještě mohla zkomplikovat život.  Jako bych doma měla čas nějaké knížky číst. Jako by v řetězci „vaření-úklid-zahrada-děti-práce“ ještě zbýval prostor na další, víc leisure článek.

A právě v tu chvíli mi Káťa položí zvídavou otázku: „Chtěla bys být teď radši na zahradě?

Podívám se na ni s opravdu překvapeným výrazem. Dělá si srandu? Chce vědět, jestli bych odpočinek nad knihou radši vyměnila za ohejbání se k řádkům plným plevele ve třiceti stupních na své plantáži? Když mi tu lítaj pečený holuby do huby a můžu si celé dny číst? Kdy se mi něco takového zase podaří?

„Ani za nic, ženo!“.

Vánek mi ovívá ramena, vlny šplouchají na kotníky a mou jedinou starostí je občas zkontrolovat, jestli mám někde děti.

Ještě tři dny. Ještě dva. Jeden poslední.

A pak zase autobus a domů. Na pole. 🙁

A pohádky byl konec. Foto: Sláma v botách

A pohádky byl konec. :-/ Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

**********

Nepršelo!

Tak, přemýšlím, z kterého konce začít. Zatímco manžel poslouchá štěbetání dětí o tom, jak v Itálii bylo všechno nejlepší, já vybaluju a sbírám odvahu zajít se podívat na terasu. Jakpak to tam dopadlo?

„No samozřejmě všechno suchý,“ sprásknu ruce, když se konečně odhodlám. Fofrem popadnu konve, jako by pár vteřin zrychlení mohlo rostliny zachránit.

„Tak to není tak špatný, ne? Dvakrát jsem ti to zalil,“ přitočí se ke mně na terase manžel bez jediné známky výčitek svědomí. Chvíli si ho prohlížím a přemýšlím, jestli se jen snaží své selhání bagatelizovat, anebo si fakt neuvědomuje, co během mé nepřítomnosti napáchal.

„No jo no, asi se to dalo čekat,“ prohodím nakonec pouze, protože se nechci hned po příjezdu hádat, a pokračuju v prolejvání sušinek, co byly a ještě bývaly mohly být výstavními bazalkami.  „Něco snad přežilo,“ zhodnotím výsledky manželova hospodaření a radši za sebou dveře na terasu zase zavřu.

Alespoň že tinkturám se – zdá se! – nestalo nic.

Po obědě se nenápadně vkradu do svých pracovních šatů a s tím, že si jen „na chvíli“ odskočím, vyrazím na inspekci do V. Jak to dopadlo na terase a v kuchyni, už vím. Zbývá ale ještě zjistit, jak na mou absenci zareagovala zahrada. 

Foto: Sláma v botách

Zahrado, mami is home! Foto: Sláma v botách

********

Ta chamraď!

Vypadá to, že mohu konečně začít prohlašovat, že už nejsem zahradní zelenáč.  Jak se to pozná? U mě podle toho, že mě každý kedluben nebo hlávka zelí,  které se mi podaří vypěstovat, už nedojímají k slzám a neplní málem národní hrdostí. A že naopak z každého pěstebního nezdaru už taky nejsem na nervy jako můj táta, když mu prohraje Litvínov.

Zkrátka už chápu, že na zahradě se občas daří a občas ne. Že někdy je těch okurek víc nebo rodí dřív, a jindy že plesnivěj nebo nevylezou. A je jedno, jestli za to může špatně vybranej flek nebo špatné vibrace, když jsem ty okurky sela, anebo jestli prostě „jen“ není na okurky dobrej rok. Zelenáč si fiasko bere osobně, ale já už za sebou pár sezon mám, abych věděla, že něco vypěstovat dokážu a že nikdy se na zahradě nedaří vše. A i kdyby to náhodou bylo těmi mými vibracemi, proč si jako něco zpětně vyčítat?

Přesto když jsem v neděli dorazila do V., zažila jsem šok hodný blondýny, co motyku vidí poprvé v životě a přemýšlí, jak se ta dlouhá věc drží.

Ano, vidím na záhonech červené jahody, které na mě celou dovolenou čekaly, abych si i já mohla vychutnat sladké plody svého okopávání, odplevelování a zalévání. Vidím letošní úplně první cuketu, která vyrostla zrovínka na Liduščině pokusném záhonečku. A ze záplavy kvetoucích řimbab, lahodících estetickému cítění lesany prvního stupně (článek Evoluce lesany aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival), mi taky radostí skáče srdce.

Foto: Sláma v botách

Řimbaba, kvetoucí pažitka, cibule a první cuketa. No, není to dojemné? Fňuk, smrk… Foto: Sláma v botách

ALE CO TEN ZBYTEK?

Co ta chamraď, ten bordel, ta spoušť?!?

Dovolila jsem se vzdálit se pouze na pár dní a tohle má bejt jako nějaká odveta?

Okamžitě se snažím vzpomenout si na dechové cvičení, které jsem trénovala u moře, a dojít si do stodoly pro motyku bez jakékoliv hlasité reklamace stavu záhonů. Ale stejně to všechno uvnitř mě vzteky křičí: Za co jako? 

Zahrada kompletně zarostla svlačcem a lebedami, ale dobře, pojďme to prodýchat a nedělat z toho aféru.

Tuhle situaci ostatně nezažívám poprvé.

Od doby, co zahradničím, řeším pořád stejné dilema. Je lepší užít si dovolenou, ale pak se moct na zahradě zbláznit z toho, jak se práce nahromadila? Anebo radši nikde netrajdat, když přece celý můj život je dovolená a kór mateřská je korunovaný odpočinek na entou? Toť každoroční volba zahrádkářky.

Přes zimu se vždy přikláním k variantě „nebudu se v létě vzdalovat ze zahrady, kde mám vše, co k životu potřebuju, přírodu i spoustu bio žrádla“. Jenže pak léto – patrně od slova létat – udeří a rozlétaná začínám být i já.

Ale ty návraty potom… Ten šok, že tahle zahrada není moje zahrada, že jsem opouštěla úplně jiný pozemek a k téhle džungli se nehlásím, protože jsem přece před odjezdem udělala s motykou v ruce a potem v tváři vše pro to, aby se žádný šok nekonal.

A přece se koná…

Foto: Sláma v botách

Tohle býval slušný pozemek. Před čtrnácti dny. Foto: Sláma v botách

Hrdlo se mi začíná stahovat zděšením. Dechové cvičení, o které se marně pokouším, očividně neplní dostatečně svou relaxační funkci.

Na záchrannou operaci na zahradě mám navíc jen hodinu času. Muž se uvolil chvíli pohlídat děti, ale jen dokud se Venda po „o“ nevzbudí. Poté se mám vrátit, protože i on má ve  V. fůru práce, do které se potřebuje pustit.

Čím mám teda honem začít? Přesít fazole, nebo zalít mladé stromky, které nejvíc trpí letošním suchem? Nebo snad sklidit jahody? Zaštípat česnek? Vyjednotit řepu? Vysvobodit mrkev a petržel z obklíčení plevele třikrát většího než neduživé kulturní plodiny?

Jarda Dušek, vyzbrojený toltéckou moudrostí Čtyř dohod, by možná tuto situaci zvládl procítit bez stresu, zpřítomnil si i tento okamžik se stoickým klidem a dokonce k němu přistoupit s humorem. Já jsem však bohužel vyzbrojená pouze chabými pokusy o relaxační dýchání, jejichž účinnost proti stavům paniky a vnitřního zhroucení se začíná limitně blížit nule!

„Krucinál, nebylo mi u toho moře fakt líp?!?“ zasakruju nahlas, načež se mi v hlavě roztočí kolotoč nejrůznějších otázek a úvah, jako třeba „proč vlastně celou tu anabázi se zahradou podstupuju“, „pro koho a proč to dělám“, „co na té dřině mám“, „proč si radši nečtu, neležím pod stromem a pro jídlo nechodím normálně do krámu jako devadesát devět procent spoluobčanů“.

Do guláše smíšených pocitů a neporozumění sobě samotné se mi rozvibruje telefon.

„Tak jak jsi na tom, Veru? Nechci tě plašit, jenom že Venda už se probudil a před chvílí se mi tu úplně totálně zesral,“ volá mi manžel dobré zprávy z domova.

„No, já ti nevím, potřebovala bych tu být ještě tak minimálně celý den,“ pokusím se zavtipkovat, abych se trochu vzmátořila. Současně ale i trochu zadoufám, že se manžel fakt smiluje a shovívavě mi dopřeje čas navíc před odvelením zpátky na základnu.

Jenže z telefonu se ozve nekompromisní: „No, já nevím, jak dlouho ho v těch sračkách můžu ještě nechávat. Radši prosím tě co nejdřív přijeď, jo?“

„A nemohl bys Vendu třeba zkusit umejt a dát mu čistý hadry?“ zkouším najít řešení, které však manžel kategoricky odmítá.

„To nejde,“ prohlásí rezolutně. „Má to zesr.ný komplet po celejch nohou, vůbec na něj nechci sahat, na dobytka. Ve dvou budeme mít co dělat z něj ty zadělaný kalhoty stáhnout,“ vyloženě mě muž láká domů

No jo teda. Tak se teda budu muset vrátit a vysvobodit pokakánka i jeho zaopatřovatele. Jen mi není jasné, kdo a kdy vysvobodí na zahradě moje jahody, česnek, mrkev, řepu…

Venda se umí zadělat nejenom nahoře. Foto: Sláma v botách

Venda se umí zadělat nejen nahoře. Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

* * * * * * * * *

Jak je důležité poslouchat Jardu Duška

„Je to jen plevel, JENOM PLEVEL,“ opakuju si následující sobotu při novém nácviku zenového dýchání na své zahradě. Trvalo bohužel celý dlouhý týden, než jsem přesvědčila rodiče, aby si půjčili vnoučata, a já se mohla dostavit na onu potřebnou celodenní likvidaci podovolenkových škod. Lebedy za tu dobu povyrostly o dalších dvacet čísel! Teď už prakticky nejde poznat, kde končí záhony a začíná divočina. Obojí se opticky vyrovnalo a slilo do jednoho metr vysokého porostu sestávajícího z různých bylinných pater, obsahujících divoká rajčata, cukety, lebedu, svízel, kvetoucí ředkvičky, pórek a cibuli, kokošku pastuší tobolku, máky, bodláky, petržel, měsíček, kapusty, pýr plazivý a další flóru zastoupenou v různých, bohužel nikoliv vyvážených poměrech.

Netuším, jak ke kalamitě přistoupit. Jak uchopit stav, kdy už nejde znát, kde která rostlina začíná, kudy vede a kde je jí konec. Vím jenom, že jsem si celý týden pouštěla k žehlení Duška, abych byla na dnešek připravená, a že si tudíž nic z toho, co se na zahradě děje, nemám brát osobně. Protože „okolní svět není dobrý ani špatný, je mu zcela lhostejné, jestli existuju“. (Dušek, zásada pro šťastný život č. 14) .

A tak se ve smyslu další zásady, č. 13, že „naše problémy jsou pouze v naší hlavě“ snažím nenahlížet na stav svého zemědělství jako na problém, ale přijmout „přítomný okamžik“ s radostí, protože (Dušek č. 23) „pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš, nebudeš mít ani tu“.

Namotivovaně se rozhlédnu a zkusím najít cokoliv pozitivního na tom, že přesně před týdnem jsem se válela na pláži a vlny chladivě oplachovaly mou celulitidu, zatímco dnes se k nebi vůbec nepodívám, protože moje prdel bude celý den trčet vzhůru a čumák budu mít už zase akorát zabořený v černý hlíně (článek Čumák v mezi a zadek u nebes). Ale jak praví Dušek č. 24 „žij dneska, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí“.

No comment! Foto: Sláma v botách

Co bylo, bylo. Terazky som otrokom na vlastnom pozemku. Foto: Sláma v botách

A tak se jako první pustím do lebed v cibuli. Právě tahle část zahrady mi připadá nejkalamitnější, respektive – opravím se okamžitě – představuje „největší příležitost dobrat se hlubšího sebepoznání skrze mezní zkušenost“. A tak se snažím si v té lebedě lebedit a ihned vypíchnout nějaká pozitiva,  jako třeba že plevel zafungoval jako živý mulč, takže záhon s cibulí navzdory vedrům vůbec není vyprahlý a suchý. „Nemusím zalévat!“ uplatňuji optimisticky Duška č. 15, že „z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného“.

Tohle zjištění mě opravdu plní radostí. Tahání konví z potoka patří k  mým nejméně oblíbeným činnostem na zahradě, zvláště od chvíle, kdy se zase rozrostly kopřivy a k vodě už se bez požahání nedá projít. Záhony ale kupodivu zálivku nepotřebují. Bujný plevel je přistínil. Platí to o všem od cuket přes rajčata, okurky až třeba po celer. Balzám pro moje nervy i mou zahradu a naše vzájemné vztahy!

Vypletou organickou hmotu tak celý den nanáším na několik obřích hromad s tím, že je nechám pár dní proschnout  a pak s nimi záhony opět zamulčuju. Nevím, jestli jsem někdy viděla tolik plevele najednou, ale když už jsem ho vypěstovala, ať se využije. (opět Dušek 15!)

Další radostný okamžik zpřítomnění si prožiju o něco později při obhlídce ovocných keřů, které jsme sázeli na jaře. Hned pět angreštů a černých rybízů se chystá na historicky první sklizeň. „A ne malou!“ vykřiknu málem nahlas, načež rychle vlítnu do stodoly, abych tu ovocnou naději zakryla bílou textilií. Nechci zariskovat, že mě ve sklízení předběhnou špačci a bude po radosti (Dušek č. 20: „V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe“.)

„Tak jak to jde?“ přitočí se ke mně kolem čtvrté hodiny manžel, který nejspíš čekal, že si někdy dáme oběd. Jenže mně se ještě nechce ze zahrady odcházet, obzvlášť když mi jde práce tak pěkně, myšleno bez vztekání. „Nemám hlad, jsem v ketóze,“ odbydu muže nejprve, ale pak si všimnu tří krásných cuket pod jednou obzvlášť narostlou rostlinou a napadne mě, že bychom si mohli udělat první letošní ratatouille.

„Tak já ještě dopleju ten mák a vyrazíme,“ navrhnu architektovi, převlečenému toho času za příslušníka technických služeb, a zase se zanořím mezi své svlačce.

* * * * * * * * *

Protáhnout a ohnout

Navečer se zase rychle vracíme do V. Muž, aby pokračoval v asfaltování obýváku, já, abych pokračovala v nastoleném duškovském kurzu. Hotovo stále zdaleka není, ale řekněme, že dvou třetin už mám zahradu vypletou a teď je třeba rozhodnout se, co se dá zvládnout ve zbytku času, než budu muset k rodičům pro děti. Sít, nebo plít? Plevel se sice osvědčil jako stínidlo, ale je třeba vzít v potaz i to, že rostliny potřebují k životu i prostor. A ten už například v řádcích mrkve pro samé pcháče a sladký lupen žádný není.

Pak jsou na zahradě ale naopak místa, kde volný prostor bohužel je. Fazole něco sežralo, a pokud je nepřesiju, tak na tomhle fleku vůbec žádná úroda nebude.

Dívám se na hodiny a počítám, jestli stihnu obě tyto činnosti. Matematicky vzato, i když sebou hodně hodím, určitě ne. Ale já se o to přesto pokusím. Protože „věř svým pocitům!“ – to je myslím Dušek 21. A já chci věřit, že dnes zahradu opustím s tím, že jsem to dala. Všechno!

A tak si naposledy protáhnu hřbet před tím, než se budu až do hlubokého večera pohybovat pouze v hlubokém předklonu. Když se z něj po osmé večer narovnávám, je na zahradě opravdu hotovo. A tím myslím VŠECHNO.

„Chcípnu,“ odfrknu si nejšťastnější na celém světě a plácnu sebou do hromady svlačců. Taková vlna štěstí mě snad nezalila ani v Itálii.

Foto: Sláma v botách

Protáhnout se… a ohnout… Foto: Sláma v botách

* * * * * * * * *

O nedostatku volných rukou (a čistých plen)

Tma ještě nepadá, ale přesto už vše začíná nasvědčovat tomu, že dnešek se brzy stane včerejškem. Celý náš svažitý pozemek přikryly stíny, tráva začíná chladit, ptáci přidávají na hlasitosti a co chvíli nějaký proletí kolem napít se k potoku. Vůbec necítím tělo,  a přitom vím o každém centimetru rukou, nohou i trupu, který jsem dnes použila. Ve vzduchu se mísí vůně kopřiv, řimbab i kopru. Těmi posledními jmenovanými si přikryju obličej a inhaluju čiré štěstí. Dnes bych si víc než Veronika zasloužila jméno Blahoslav. Nebo Radovan.

„A jak jste si užili den vy?“ volám svým rodičům, protože zásada č. 3: Když se ti po někom stýská, zavolej mu. No, a navíc chci nenápadně zjistit, jestli si rodiče náhodou nenechají děti na noc a moje štěstí ještě vyšperkují. Dušek by mi poradil (zásada 6), že „když něco chceš, popros“, ale já tak ňák věřím, že se rodina dovtípí, co mám dnes za sebou a jaká hlídací službička by mi ještě bodla.

Telefon mi ale zvedne máma a očividně nemá na vybavování dostatek volných rukou.

„Toho posrávacího kluka už nám příště bez plíny nevoz!“ slyším, jak něco zdáli volá do telefonu. „Akorát po něm uklízím v obýváku,“ vysvětluje nepřátelský hlas v mobilu. „Nejdřív se podělal na hřišti a teď to pustil mýrnix týrnix v obýváku vedle stolu! A to jsme se ho minutu předtím ptali, jestli nepotřebuje,“  dostávám detailní hlášení a moje naděje na noc bez dětí se s každým dalším máminým slovem rozplývají jako bochánky červánků nad Oblíkem. Po prohlášení, že „to je katastrofa, buď to dítě pořádně vycvič, nebo už k nám bez plen nesmí“, je mi nad slunce jasné, že ani kdybych zásadu 6 uplatnila přímo, mé žádosti o noční služby by rozhodně nebylo vyhověno.

„Teda já mu zmydlim zadek, že si týden nedovolí ani uprdnout,“ ujistím maminku o výchovném opatření, o němž se domnívám, že ho chce chuděra slyšet (Dušek 7: „Nikdy se nehádej.“), a na žebrání o noční dozor rovnou zapomenu. Místo toho si připomenu Duška 12: „Nejdůležitější v životě je láska. Všechno ostatní jsou zbytečnosti,“ a vyrazím si pro andílky.

Cestou spokojeně rekapituluju. Podala jsem dnes olympijské fyzické výkony, a přitom neutrousila ani jednu nadávku, ani jednu ironickou či nactiutrhačskou poznámku směrem ke své zahradě. Je něco takového u mě vůbec možné? Moudra z youtube načerpaná při žehlení zafungovala??? To bych si Duška měla pouštět častěji. Třeba až budu večer prát Vendovy tepláky, které mi máma předává v igeliťáku, a dokonce i táta k nim připojuje kritický komentář.

Možná že i mým rodičům by se do života hodila zásada č. 22: „K ženám (ostatně i k mužům),  stejně jako k DĚTEM buď trpělivý a trochu shovívavý“. Ale když zahlédnu lihovou fixou počmáraný jejich stolek v obýváku a tváře odrážející, že oni pro změnu podali olympijský výkon ve hlídání, nejsem si jistá, jestli je teď na toltéckou moudrost ten správný přítomný okamžik.

Foto: Sláma v botách

Nejdůležitější v životě je láska. Foto: Sláma v botách

 

Já fakt nechci vědět, proč si mě manžel po ránu vyfotil! Foto: Sláma v botách

A naši sportovci po olympijském výkonu. Foto: Sláma v botách

RANNÍ EPILOG

Duškovské zásady prošly zátěžovým testem zahradnické praxe, a dokonce ani ráno, když žehlím (doslova) Vendovy fekální průšvihy, se nevztekám. A tak si zase jdu pro tablet a ladím na youtube Duši K. Optimismus si musím udržet, vždyť jsem doteď uspokojivě nenapravila tu spoušť na terase.

Což mi připomíná, že zásada 22 o shovívavosti by si možná zasloužila trošku rozšířit. A to takhle:

K ženám (ostatně i k mužům), stejně jako k dětem A KE SVÉ ZAHRADĚ, buď trpělivý a trochu shovívavý. OBZVLÁŠŤ KDYŽ JSI PO DOVOLENÉ!

Ať nám zase celé léto rostou! 

Prostě krásné léto (na zahradě) přeje Sláma v botách! Foto: Sláma v botách

Samé sebeuspokojení při letních zahradnických pracích i na dovolené vám přeje Sláma v botách! Foto: Sláma v botách

PS. Nějak se přihodilo, že příští sobotu opět kamsi letím. Kdyby mi chtěl tou dobou někdo na zahradě pomoct, obzvlášť se sklizní cuket a samozřejmě OMEZOVÁNÍM PLEVELE!, ozvěte se a určitě se domluvíme. (Dušek 6, ale tentokrát přímo. :-)). ©

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

4 komentáře

Tři roky sním o tom, jak se moje zahrada stává výstavní skříní permakultury a aspiruje na jedlou džungli roku. Někde ale musím dělat chybu. Při vynaložení až čtyřikrát víc energie než můj táta, který permakulturu neřeší, dosahuji sotva poloviční úrody co on! No nevybodli byste se na to?

Letos mám přesně tohle v plánu. V mé knihovničce nepřibyla žádná nová permakulturní literatura. Stejně bych ji neměla čas číst.

Kochat se jedlým plevelem v záhoncích bylo první roky mého zahradničení prima (článek MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, desatero bio rad a omylů), jenže co si budeme nalhávat – po čtyřech letech už by rodina uvítala i přesvědčivější výsledky. Víc brambor, víc mrkve, víc všeho!

Být efektivní minimálně jako táta.

Protože hladových krků od loňska přibylo, a jestli si myslíte, že roční chlapeček toho ještě moc nesní, ráda vám robátko na týden půjčím na byt a stravu. O pohodového chlapečka jde totiž pouze v případě, že ho v pravidelných intervalech zásobuji koňskými porcemi příkrmů. Pokud se s žvancem omeškám, je zle. Batole začne vibrovat, bzučet, chrčet a házet po mě nádobím.

Foto: Sláma v botách

Krmte tu bestii…. nebo začne vibrovat. Foto: Sláma v botách

*****

„TOHLE VŠECHNO je pro Vendu?“ zarazí se manžel, když mě vidí, jak drobečkovi mixuju kýbl hovězího masa na mrkvi, zatímco dítě, sedící  v křesílku na kuchyňské lince, netrpělivě mlátí měchačkou do kastrolu a sliby „už to bude, už bude ham“ přestávají zabírat. „To je porce na týden, ne?“ nechápavě kroutí manžel hlavou nad dvěma litry pyré, do kterého ještě rozpouštím půl kostky másla.

Je znát, že se manžel teď věnuje hlavně stavbě (o nejnovějších počinech článek zde), a tak stravovací zvyklosti svého syna  ještě nezná. Nechám ho proto naše batolátko nakrmit. „Týdenní“ porce v tasemnici zahučí sotva na dvakrát a zkoprnělému muži zbude v rukách vylízaná mísa.  Proto dodávka s nákupem z farmy zajíždí už přímo před náš dům. Venda je odběratel.

Večer si s mužem děláme bojovou poradu. „Všude, kam jen to jde, musíme vysázet brambory. Po celém pozemku v D.“ klade mi muž na srdce, abychom ušetřili za maso. „A možná je na čase začít chovat králíky,“ nadhazuje dokonce. Ve V. máme trávy pro chovnou stanici a dřevo na králíkárnu by se také našlo. Nedávno jsme přikoupili pozemek za potokem, takže pastvy by bylo dost i pro ovce. Ty bych ráda chovala já. Je ale třeba vidět to realisticky.

Králíci i ovce můžou být, ale až časem. Už teď spím tři hodiny denně a bohatě mi stačí piplat (a krmit!) vlastní potomky.

Foto: Sláma v botách

Vrchní ochutnávač, kontrolor kvality a odběratel v jednom. Foto: Sláma v botách

Pohladím Otesánka po špecích na bříšku, naposled ho nakojím před dlouhou nocí bez přísunu stravy (kéž by, v jednu bude vzhůru) a jdu si objednat semínka k zasetí. Akutně musím pozvednout  svou produkci zeleniny.

K narozeninám mi táta nadělil plečku, takže letos žádné vymýšlení. Tátu jsem nikdy neviděla běhat po zahradě s učebnicí permakultury v ruce, pěstovacím kolečkem nebo nějakými výkresy, co kde kdy a s čím vysít, aby jeho záhonky působily harmonicky, barevně ladily, měly ty správnnebo vibrace, energie, feng shui. Prostě řádky s kedlubny, mrkví a nazdar.

Zato já… V uplynulých letech jsem vždycky byla vybavená „plánem bitvy“, neboli osevním plánem, geniálně zohledňujícím všechna permakulturní doporučení a vychytávky.  Stokrát přepracovávaný, celou zimu promýšlený výkres mi měl pomáhat k největším bioředkvičkám na vsi. Přesné souřadnice, vedle čeho zasít mrkev nebo kam vrazit česnek, aby mu narostly palice jak dělové koule i bez kapky chemie. Bohužel, rekordních ředkviček ani dělových kulí jsem se nikdy nedočkala.

A ptáte se proč? Permakultuře to nevyčítám. Jsem si jistá že funguje. Akorát nefunguje mně. Protože já jsem expert.

Jako by nestačila má vrozená roztěkanost a zrychlenost. Jsem sice díky turbopovaze schopná obstarávat dům, zahradu, děti, kuchyň, blog i nějakou práci, běhat po parcích i po schůzích, zakládat semínkovny, obrážet festivaly… regenerovat i bez souvislého spánku… Ale! Nenávidím precizní piplání čehokoliv, čtení návodů  a hračičkovství – a chtějte bez toho na zahradě výsledky.

A obzvláště, když s takovou povahovou výbavou zkoušíte zahradničit S DĚTMI ZA ZADKEM.

S dětmi, které na vás neustále mluví nebo si vás přivolávají pláčem, vytrhávají vás z už tak roztříštěné koncentrace, něco chtějí, na něco se ptají, půjčují si přímo z ruky vaše nářadí, přinášejí a odnášejí pytlíky semínek, zalévají, co se zalít nemá, a pak to ještě pohamtaj.

Foto: Sláma v botách

Pokus o sklizeň číslo čtyři a moji pomocníci, bez kterých bych si zahradničení UMĚLA představit. 🙂 Foto: Sláma v botách

Jestli moje sofistikované osevní plánování někdy začne fungovat, tak jedině, až děti vyrostou. Protože jednou mi dcera nákresy otočila vzhůru nohama, podruhé ze záhonů vyházela značkovací kolíky, potřetí zaměnila sáčky se semínky…

Tři roky jsem se snažila být královnou vlastního pozemku.

Prd.

Nebýt táty a jeho nepermakulturní, ale spolehlivé úrody v K., nemáme co žrát.

Foto: Sláma v botách

Hurá, děda přivezl salát! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Vyloženě jí ta dobrota kouká z… pusy. Foto: Sláma v botách

Takže letos už jsem si žádný plán v zimě ani nechystala. Je dobré znát zákonitosti, co vedle čeho sít, aby si rostliny vzájemně pomáhaly, chránily se před nemocemi a podporovaly se v růstu. Ale když pak stejně hrášek seju úplně jinam…

Vrcholem mé letošní permakulturní přípravy bylo opatření permasemínek a založení semínkovny – a čau. V březnu jsem se dostavila na zahradu s pár pytlíky semínek po kapsách a začala bez velkého vymýšlení sít. Během pár dní jsem semena prostě rozházela po zahradě a teprve poté mi došlo, že jsem si bývala měla alespoň zpětně poznamenat, co mi má kde růst. Protože sázet na to, že mi děti zase nevytahají kolíky…

O víkendu jsem teda opomenutí napravila a výsledkem je následující obrázek. Osevní plán roku 2017, dílo náhody a okamžité situace. Výsledek toho, jaká semena se mi z kapsy zrovna dostala do ruky, když otesánek  usnul v kočárku a dcera zrovna nemávala před obličejem stébly trávy při hře na Elsu a Annu. Mívám pokaždé jen pár minut času si to na záhonech fofrem pořešit. Setí, okopávání, vše se odehrává v mírném stresíčku co nejvíc stihnout, než syn začne vibrovat, bzučet a házet po mmě lžící. A než si dcera bude chtít hrát na Elsu a Annu se mnou.

Už brzy se uvidí, k čemu tahle osevní hurá metoda vedla a jestli se vůbec stihnu o vše, co jsem zasela, postarat.

Foto: Sláma v botách

Osevní plán 2017 a moje hlavní pěstební plocha. Krom ní mám ještě plácek s topinambury a bylinkové srdíčko. A pak skleník u našich a brambor plnou zahradu v D. A rybízy, a angrešty, broskve, třešně, jabloně… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Výkresy z minulých let se nedochovaly. Buď je rozfoukal vítr, nebo si z nich dcera udělala vystřihovánky.  Byly přitom proti tomuhle tak vymazlené. Foto: Sláma v botách

 

******

Po návratu ze zahrady jdu zase postavit na kýbl bramborového pyré. Syn už celé dvě hodiny nejedl. „Vám uvařím, až se Venda nají,“ vysvětluju zbytku hladové rodiny. „Vy vydržíte, ale Venda by čekání na gáblík psychicky nezvládl,“ hážu zbylé hladové krky na vedlejší kolej.

 „Možná jsme měli i ve V. zasadit samý brambory,“ prohodí manžel, zatímco se mnou usilovně loupe porci pro batole.

Totéž mi tvrdí i táta. Zahrada je totiž z minulých let pořád šíleně zaplevelená a pěstovat tam cokoliv jiného než brambory bude vyžadovat krev, pot a svaly.  (články Jak jsme koupili statek Obklíčeni roundupem) To poslední nemám a o to první nestojím.

No jo, jenže pěstovat jen brambory a nic jinýho by mě nebavilo.

Jedna permakulturní zásada mi totiž přece jen přešla do krve.

Bez ohledu na to, co kde s čím a jak sejete, víc druhů je vždycky líp. V případě neúrody nesázíte všechno jen na jedinou kartu.

Ohlédnu se po synovi, kterak mlátí mrkví do poklice a otevírá pusu naprázdno. Nic mě neděsí víc než neúroda. Žrout už se naučil lézt a odteď je schopný mě kdekoliv vystopovat.

Pokud letos zase zůstanu bez sklizně, je se mnou zle. Než stihnu umřít hlady, čeká mě smrt ještě smutnější.

Skončím utlučená lžící vlastním dítětem!

Pozitivní vztah k jídlu zdědil po otci. Stejně jako to, že na to vůbec nevypadá. Foto: Sláma v botách

Jaký máš hlad? Tááákhle veliký. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©

EVOLUCE LESANY aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival

6 komentáře

Dostala jsem pozvánku na sobotní část festivalu Alchymistické Litoměřice. Víte, jako že mám říct lidu něco o svém vztahu k Zemi, jak jsem objevila farmaření a tak. „To je zase něco pro tebe!“ chytil se manžel okamžitě za hlavu, protože tušil, že mu skončí na krku dcera a já tam fakt pojedu. „Ale jistě! Jenom nesmím rodit…“ potvrdila jsem účast a šla hledat slušné šaty.

****

Když zahradnici zbývá měsíc do porodu a potřebuje se ještě přestěhovat, vysázet dýně, vyprat výbavičku a okopat brambory, může buď podlehnout nervóznímu shonu, nebo se ještě na všechno vybodnout. Tuhle variantu jsem zvolila já.

„Buďte venku a pijte!“ rozdávám v sobotu ráno pokyny před svým odjezdem na ALLfestival. Slunce svítí, manžel mi otevírá vrata, dcera mává z okna. „A choďte bosí!“ křičím za nimi ještě ze zatáčky.

Festival Alchymistické Litoměřice, nebo taky ALLfestival, se letos konal teprve podruhé, ale už se sem sjely osobnosti jako Jaroslav Dušek, Teal Swan, Karaimi, Tomáš Hajzler nebo Jaroslav Svoboda. Jo, a taky já. Protože motto letošního ročníku znělo Země, klíč ke mně a v sobotu byli na programu lidé, kteří „jsou svým konáním spjati se zemí“.

„Promluvíte o sobě, o svém vztahu k půdě, můžete druhé inspirovat,“ lákala mě organizátorka Katarína Králiková ze Svobodného statku na soutoku v Českých Kopistech. (www.svobodny-statek.cz)

„Ale když já mám jen takovou malou zahradu…“ vykrucovala jsem se nejprv. Pak mi ale došlo, že možná právě proto mě zvou. Nemusím přece nutně vlastnit hektarové farmy, abych navázala vztah s vlastními ředkvičkami. O tom tady přece už třetím rokem píšu. Ředkvičkami to totiž jenom začíná. Když je ale pojmete permakulturně, může se vám snadno stát to, co mně: první rok si zasadíte pár kedlubnů a druhý už si myjete vlasy žitem (článek ZDE) a sháníte pro dítě lesní školku. A když v sekáči zahlédnete ošoupanou sukni až na zem, jako první vás napadne: bezva, nebudu si muset holit nohy!

„Ach bože, stala se ze mě lesana,“ musela jsem se nedávno přiznat manželovi. Měl by totiž zhruba vědět, s čím teď doma žije.

„Lesana? A to je co?“

„To jsou ty ženské, která objímají stromy, rodí doma a neočkujou. A neholí se.“ Načež ho nechám nahlédnout do svého podpaží. „No a?“ povídá můj muž a taky zvedne ruce. Obejme mě důvěrně známá vůně. „No právě. Já nechci být asexuální, jenom přírodní.“

Druhý den jsem udeřila i na kamarádku: „Prosímtě, jestli někdy páchnu, řekni mi to!“ Podívala se na mě s pochopení a ujistila mě: „Zatím buď v klidu. Kdybys smrděla, nesměla bys mi do auta.“

Ach jo. Nikdy jsem nechtěla skončit ve škatulce „víla s mastnými vlasy“, ale teď se nějak nemůžu zbavit pocitu, že se do ní pomalu, ale jistě řítím. Parfémy mi voní jako skládka chemického odpadu a po seznámení s Kamilou Boudovou (článek Jak se nechovat na ekologickém večírku a co jsem si odnesla z Lohas Blogger Challenge (výhra to nebyla)) už si nedokážu udělat radost ani blbýma botama ve slevě. Co tohle bude za život?

Než samu sebe rozpláču, vzpomenu si aspoň na úžas jiné kámošky, která si u mě nedávno myla ruce. Bílou kostkou mýdla… „Ty nemáš v koupelně žádnou kosmetiku a přitom stejně nemáš vrásky?!“ (To je sporné, ale proč jí to vymlouvat.) „Víš, jakej musíš proti mně ušetřit majlant?“ koulela očima po návratu z naší koupelny. „Když já jsem holt hodně na zahradě…,“ krčila jsem rameny zase já, a abychom si nepřipadaly blbě (a já jako špindíra), vytáhla jsem ze skříňky alespoň svou růžovou vodu.

Ale zpátky k ředkvičkám… Má nová životní éra by nikdy nezačala, kdybych v zimě 2014 nenarazila na knížku Jaroslava Svobody Kompletní návod k vytvoření EKOZAHRADY a rodového statku. Neškodný název, ale bohužel to byla past! Knížka nenápadně začínala záhonky na zeleninu a končila vizemi života nezávislého na supermarketech, chození do práce a placení složenek za elektřinu a stočné. A já na to skočila. „No přesně tohle chci!“ načež jsem si šla vysít špenát.

Bohužel před důsledky v podobě žitných šamponů na vlasy a neholených nohou už se v knize nikde nevarovalo!

Knihy Biozahrada, omplletní návod na vytvoření ekozahrady a rodového statku, Zdraví z boží lékárny, Jedlé bylinky a plody

Od té doby, co čtu tohle, se mi dějí různé věci, třeba mi na hlavě končí mouka. Foto: Sláma v botách

****

ALLfestival je velká akce. Ne tak velká jako pražská Evolution, jsme v severních Čechách, ale právě že na tyhle poměry fakt velká. Na jedné straně kulturáku stánky s raw potravinami a veganské bistro, na druhé sárí a vykladači karet. Biotrenky i biosalám.

Foto: Sláma v botách

Mandaly, raw šťávy, ovčí kůže, šperky z kamenů, bylinkové čaje… no ještě že mi manžel nedal žádné peníze. Foto: Sláma v botách

„Pojeďte se mnou,“ napadlo mě, proč vlastně na festival nepozvu rodiče. Jsou přece taky zahrádkáři.

„Ale jo, aspoň si pak skočíme do nákupáku,“ nebyli nejdřív proti. Pak do mě mamka ale začala rýt: „Hele a co si mám oblíct, můžu si vzít sako? Nemusím doma nechávat podprsenku?“ „Prosimtě…,“ přešla jsem zbytečnou poznámku stran „nás biolidí“ a zapnula si svůj růžový svetřík.

O dvě hodiny později se už nacházíme v litoměřickém kulturáku a já naslouchám pokyny ke své účasti v panelové diskuzi.

„Každý si o sobě připravte krátké povídání, třeba co pro vás znamená být. Co vy a půda. A vesmír. Zkrátka mluvte hlavně od srdce,“ instruuje nás rozesmátý moderátor Jaroslav Lenhart (jinak hlavní zahradník na biodynamickém Statku na soutoku. A básník.). Vedle něho se na nás zubí další z organizátorů, už zmiňovaná Katarína, s kytarou kolem krku. Než mi stihne dojít plný rozměr jejich slov, začnou improvizovat, zpívat a hrát. Beseda Země, klíč ke mně začíná.

***

Vesmíre, prosím, kontrakce! Nebo ať mi aspoň praskne plodová voda! V hlavě si rychle rekapituluju pokyny ke své účasti na této akci a na čele mi raší pot: vždyť oni nás varovali. Připravte si o sobě spontánní povídání. Dopoledne budou promlouvat muži – Správci života, zatímco ženy – Nositelky života – dostanou slovo odpoledne.

„A večer pak společně najdeme klíč k Zemi,“ svítí oči Katce i Jaroslavovi, kteří končí s hudební improvizací a předávají na pódiu slovo prvnímu Správci.

„O čem prosimtě budeš mluvit ty?“ nechápe mamka. No, to jsme dvě. „Průser!“ esemeskuju domů z kabelky. Načež mi pípne odpověď: „Myjeme s Lídou auto. Vyprdni se na to a taky přijeď! Jsme bosí.“

Jo, to je tady hodně lidí…. Oba moderátoři mají folklorní haleny, kdekdo kytky ve vlasech a všichni působí šťastně. Fakt jim to přeju, akorát že se nedokážu zbavit pocitu, že já sem i přes svůj proutěný košíček se svačinou až tak nepatřím. Ano, moc mi chutná štrůdl z řepy a klidně budu balit mimino do ovčí kůže, ale nejsem ani čistokrevná babka kořenářka ani mudrc filozofující o podstatě svého bytí v tomto univerzu. Jsem blogerka. Občas něco vyseju a pak se na internetu rozčiluju, že mi to (ne)roste.

„Vidíš, já to říkala,“ dloubne do mě významně mamka a ukáže pohledem na už asi desátou vílu, která kolem nás protančí.

No jo, mami, tak nemá podprsenku. Já teď musím vyřešit podstatnější věc!

Proč jenom nejsem zkušený farmář nebo jsem alespoň nechodila do skauta! O filozofické řeči jsem se taky pokoušela naposledy na fakultě a ani tehdy to nebyla žádná hitparáda. Moje chuť debatovat o světové krizi a k tomu potřebný slovník navíc upadají spolu s rostoucí dobou mé rodičovské.

Takové řeči se ale nejspíš od Nositelky života nečekají.

Ostatní účinkující debaty jsou všechno lidé, za kterými stojí zkušenosti a výsledky.  Je tu tichý muž z biodynamického statku Bemagro Vojtěch Klusák, podobně skromně působící biozelinářka Jitka Píchová, ale také energická vysokoškolská lektorka Perla Kuchtová z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů. Dále vtipný, k věci jdoucí Tomáš Hajzler, autor bestsellerů Peníze, nebo život? či Třináct tisíc dní, už zmiňovaný guru českých perma-zahradníků Jaroslav Svoboda, slovenský hudebník a lesní hospodář Žiarislav a třeba i zakladatel legendární české přírodní kosmetiky Nobilis Tilia (od nich mám tu růžovou vodu) Zbyněk Šedivý. A pak jsou tu také dvě holky asi mého věku, Katka Makošková z Akademie sociálních umění Tábor, a trochu čarodějná Hanka Blažková z občanského spolku Zlatobýl, která mimo jiné míchá přírodní parfémy podle vlivu planet. Obě dvě věří v uzdravování přírody i člověka společnou prací lidí napříč věkem či handicapy.

„No to jsou přesně moje slova! Zrovna u nás ve městě rozjíždíme podobný spolek,“ snažím se přesvědčit samu sebe, že jsem se do této skupiny nedostala jenom šíleným nedopatřením organizátorů. Asi všichni tady totiž vědí o přírodě mnohem víc než já nebo je aspoň baví filozofovat. Jaká je tady ale moje role?

Mám čas do oběda, abych na to přišla.

Foto: archiv Sláma v botách

Naše diskuzní skupina, diváci a moderátoři. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Společné bubnování, uprostřed velký taneční buben. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Něco pro mou rodinu. 🙂 Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Biozelenina ze Svobodného statku a bylinné dobroty od spolku Zlatobýl. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

***

„Tak my jedeme,“ zvednou se vedle mě ze židle rodiče. Debata nezačala ani před půl hodinou a na pódiu zrovna mluví Jaroslav Svoboda o tom, jak přestal druhým navrhovat zahrady, protože skutečný vztah k vlastní půdě se dá získat, jenom když si zahradu vymyslíme a vysázíme sami. „To je přece zajímavý, ne?“ snažím se naše zbrzdit, ale nedají se. „Chceme ještě v Albertu přikoupit muškáty. Tak zlom vaz a večer přijeď na guláš.“ A poslední zástupci jiného světa opouštějí sál. Mezi Správci a Nositelkami odteď zůstanu sama.

V zimě jsem se u nás ve městě náhodou seznámila s partou matek, které by parametry ALLfestivalu splňovaly asi líp než já. Látkové plínky, šití bosých bot… Jednu z nich – Ivu – jsem si pasovala na svého osobního guru přes ekologické mateřství. Od března ji nevidím používat boty, figura laně a na rozdíl ode mě skutečně nemá vrásky, krom těch od smíchu. „Takhle chci vypadat za deset let, až taky budeme mít pět dětí,“ seznámila jsem s tím úkazem manžela a on se upřímně vyděsil – PĚT DĚTÍ?! „Mně by stačilo, kdybys takhle vypadala po dvou. No, víc neuživím!“ „To je právě ten konzumní omyl, ve kterém my dva stále žijeme,“ poučila jsem ho z pozice lesany I. stupně.

Teď – tváří v tvář bytostem jako Žiarislav či organizátoři ze Svobodného statku – ale vidím, že to s mou proměnou v lesní vílu ještě nebude tak horké. A otázka zní: je, nebo není to dobře?

Moje rodinné bytosti právě utrácejí peníze v supermarketu za kytky na terasu, muž doma chystá oběd, v němž zcela jistě figuruje maso z konvenčního chovu, a já si uhlazuju bílé šatičky a drdolek, abych vylezla na podium a začala tu něco chytrého sdělovat. Komu? Lidem, kteří došli mnohem dál než já?

Anebo se i každý krok směrem od konzumu počítá a já tu jsem pro ty, co teprve startují a chtějí dohlédnout aspoň na první metu? Protože vidět až na cíl…, to je jim zkrátka zatím moc vzdálené?

Po Správcích přichází pauza na oběd a já si konečně můžu pozorně prohlédnout návštěvníky tlačící se u stánků. Kromě těch bosých je tady i hodně lidí, které byste na ulici normálně minuli.  Zdaleka ne každý je totiž oblečený v konopné haleně. Kdekdo má i podprsenku. Mačkají se u stánků s látkovými vložkami a šťávou ze zelí a zjišťují, že existuje i něco jiného, než do nás pořád hustí reklamy v telce.

A v tu chvíli mi to dochází. Začínám pomalu tušit, o čem bych po obědě měla mluvit. Já, městský odpadlík, hledač štěstí mezi řádky ředkviček. Zahradník-bloger. Je nás totiž určitě ještě hodně – možná většina – komu ve škole i doma od dětství pořád opakovali: uč se, ať z tebe něco je, ať nemusíš manuálně pracovat, ať se jednou máš! A hlavně se nepohřbi na vsi!“ Takové životní rady se dokážou zarýt do hlav, obzvlášť když jsme coby hodné děti zvyklí poslouchat. Že štěstí čeká ve městě, v kanclu, nebo holt aspoň večer po práci, na drahé dovolené, u krásných věcí. A že čím víc se toho stihne nebo pořídí, tím bude to štěstíčko větší. Je vám to povědomé? No, mně každopádně. Proto jsem taky šla studovat. A pracovat, cestovat, užívat si.  Ne, že by to občas nebylo krásný, zvlášť když se člověk chystal nabušený zážitky na třídní sraz.

Akorát to akné a bledost maskovaná pod make-up. A čím dál tlustší zadek, protože sušenky jsou na stres fajn, zatímco vaření, když večer konečně padla, vrcholná ztráta času. Hlavně naplánovat akce, něco zažívat, když je víkend. Nehnít! Balit se a vybalovat. Přesouvat. Po nocích na to vydělávat. Nespat.

Taky slyšíte ve slovu úspěch všechno to štvaní se a chvat?

Ale jo, asi bych takhle zvládla odžít zbytek svého pupínkového života, ale přece jen se mi čím dál víc vynořovaly vzpomínky i na něco trochu jiného. Na táborové lítání po lese a borůvkové koláče, které nám kuchařky pekly, když jsme při těch hrách i něco nasbírali. Na zpívání u táboráku a legraci, která prostě v partě dětí byla. Tohle a mnohem víc se mi začalo po letech oživovat, hlavně když jsem začala jezdit do Beskyd. Každý máme tenhle startovací čudlík jiný. Pro mě to byla vůně lesa, která mi všechno zase připomněla, a parta muzikantů, kteří žijou víc pro svou komunitu, než aby jeli sami na sebe. Jaký kontrast s mým úspěšným městským životem!

A najednou jsem už věděla, že musím přehodit výhybku. Jenže když jedete celý život v jedněch kolejích, nejde to zrovna přes noc. Možná že potřebujete příklady, vidět, že někdo vám podobný to už dokázal a že je spokojený. Že nelituje. Že jeho štěstí není muška zlatá, kupovaná na prchavý čas, ale trvalý, tichý, klidný stav přítomné mysli. Panebože, omlouvám se, teď už fakt mluvím jako pravá lesana!

***

Foto: archiv Sláma v botách

Já mluvím… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

A tohle jsme my, Nositelky života. Foto: archiv Sláma v botách

 

No zkrátka, někdy kolem druhé hodiny, když začínala ženská část diskuze, mi to konečně docvaklo. Opravdu nejsem na tomhle festivalu omylem. I já sem patřím. Jsem tady pro lidi v botách a podprsenkách. Ty, co teprve začínají, třeba s ředkvičkami. A pak holt ještě zajdou pro flákotu do Alberta… Aspoň pro ně nejsem nedosažitelný vzor. A víte co, ono to stejně časem ještě přijde.

Právě těmhle návštěvníkům jsem se snažila říct – i když nevím, jestli se mi to live podařilo – ať si prostě zase zkusí vzpomenout na svoje kořeny. Jo, na to pod povrchem, na co už často zapomínáme, protože nám mezitím narostl dlouhý kmen a obří koruna. Já vím, že každý z nás je jiný a i jako ty stromy potřebujeme každý něco trochu jiného. Jsou padesátileté břízy s třesoucími se větvemi i tisícileté duby s korunou z majestátních větví. Stromy, které vyžadují stín lesa, a stromy solitéry. Někdo chce dominovat krajině, jiný růst u domu a stínit rozpálený dvůr. Někdo potřebuje zakořenit jediným, do hloubky jdoucím kořenem a běda, když o něj přijde. A jiný zas musí mířit do stran, ale bez hloubek se obejde. Ale o každém z nás – o každém tom stromu – prostě platí, že pokud má žít pevně a zdravě, bez kořenů to nepůjde.

A proto se  s nimi fakt zkuste spojit. A uvědomte si ty chvíle, kdy je vám opravdu nejlíp. Kdy sajete štěstí, ale není to zpoplatněná muška zlatá. To je ta vaše základna – vaše živiny.

****

 

A tak jsem si zavřená v kulturáku bez oken a upíchnutá na lavici diskutujících opět připomněla, že k životu opravdu potřebuji něco úplně jiného. Čerpat sílu z pohybu. A hlavně z toho venkovního. Z práce, která něco přináší. A klidně z obyčejných, ale sdílených momentů. Prostě taková lípa na návsi, řekla bych. 🙂

„Děkuju za pozvání,“ loučím se večer dojatě s Katarínou. Po dlouhé době mě někdo donutil o životě opravdu hluboce přemýšlet. Řešit i něco jiného, než kdo za mě po porodu sklidí hrách a kde skončily kojící podprsenky. Odjíždím nabytá informacemi, dojmy i tématy k zamyšlení. Ale taky se těším, až si večer konečně vyjdu na dvůr.

Když po rozloučení hrabu z košíku klíče od auta, všimnu si, že mám z odpoledne nepřečtenou zprávu: “ Lída mi umyla auto kamenem, mám poškrábanej blatník. A teče mi rýma z toho tvýho bosýho chození! Jdeme do baráku.“

Krásnější slova mi manžel nemohl poslat. Rozsvěcuju se jako sluníčko, na které jsem se celý den nedostala. Nebojte, žížaly, máma už vám jede zpět. S kožešinou na mimino a přírodním parfémem podle vlivu Venuše… se vám už odteď zase bude věnovat. „Dej si pampeliškovej med, cibuli a tymián!“ odepisuju za běhu a už vyloženě zářím. Tohle je totiž to, co opravdu potřebuju, abych mohla „live long and prosper“.

A jak jste na tom vy? Přeju vám z celého lesaního srdíčka (ACH-MŮJ-BOŽE!:), ať se vám podaří objevit ten „klíč k vám samým“. Je jedno, v jaké klíčí půdě, ale víte jak, zkuste po něm aspoň zapátrat. 🙂

Foto: Sláma v botách

Na zdraví! Foto: Sláma v botách

Sláma v  botách  <3

*******

EPILOG

„Vypni ten krám, nebo to udělám sám!“ „Ale já to ještě nemám dopsaný…“ „Svítíš mi monitorem do postele, je jedna ráno.“ „Ale já píšu o tom ALLfestivalu…“ „Jedna dva tři… vypínám.“ A spojení s internetem bylo přerušeno. 

Tak holt nechám dopsání tohohle postu na ráno a zajdu aspoň zkontrolovat, jestli je malá přikrytá.

Je. Ale v nose jí pískají nudle, div se nedusí. „Musíte to bosé chození líp trénovat,“ dovolím si drobnou výčitku manželovi na dobrou noc. „Ty už mi dej taky pokoj,“ převalí se na druhý bok, aby si na chvilku uvolnil levou dírku. Ráno do nich budu muset nalít dvojitou dávku sedmikráskového sirupu, zrovna jsem vyráběla čerstvý.

Jemine, mně je tak krásně po dalším dni na zahradě a večeru u svého oblíbeného psaní, až mám chuť se přitulit. Ale asi bych dostala polštářem. Tak radši v minutě usnu. Mně nudle netečou…

Tenhle post na blog bude nejspíš na nějaký čas poslední. Za prvé protože už téměř mířím do porodnice. Ale hlavně proto, jak to teď jako lesana mám. Chci žít a ne o tom zavřená doma psát. A protože teď s mužem sdílíme jediný počítač v ložnici, chápejte, že i jemu musím dopřát to, co mu náleží. Odpočinek po úspěších, ale hlavně, prostor k nabrání nových sil… k soužití s lesanou. 😉

 Naviděnou občas na Slámině Facebooku. A ať nám všem rostou! ©

Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Obklíčeni Roundupem!

28 komentáře

Chcete znát hlavní důvod, proč jsme na podzim koupili strašidelnou ruinu zarostlou v křáku až po střechu? Jistě, romantika sehrála roli. Hlavně jsem ale větřila, že spolu s barabiznou vyvdám i neposkvrněnou úrodnou zem, která bude hodna mých bio záměrů. Půdu netknutou zahrádkářskou chemií nebo agresivní zemědělskou produkcí, půdu pěstitelsky odpočatou a plnou humusu.

Tak, a teď mám nervy napnuté jak špagáty, jak to doopravdy bude!

****

„Vy jste se úplně zbláznili,“ spráskla ruce manželova babička z D., když jsme jí přijeli ukázat fotky první nemovitosti, na kterou jsme se v životě zmohli. (článek Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná od znovu ZDE)

„Je jenom zklamaná, že už k ní s Lídou nebudeme jezdit, když začneme zahradničit na svém,“ uklidňovala jsem manžela, aby ho odmítavá reakce babičky nemrzela. Každý člověk se ždibcem fantazie přece musí vidět, že koupit ten ráj byla životní šance. Obzvlášť lidi, co se na něm nebudou muset – na rozdíl od nás – dřít.

Foto: archiv Mapy.cz

Každý přece musí vidět, že koupit tento pozemek byla životní šance. Ale vysvětlujte to rodině. Foto: archiv mapy.cz

 

****

Pozemek se starou stodolou a rozpadajícím se domem se prodával přes internet v dražbě. V životě jsem nevydražila ani opranou košili, takže když se den online aukce přiblížil, zasedli jsme s mužem k počítači s pořádně staženými půlkami. Tu půlku bývalého statku ale stůj co stůj chceme. Chci!

„Nešetři! Takovej flek už neseženem,“ hecuju manžela, který drží kasu. Bohužel kromě fantazie disponuje i stavebním vzděláním. „Nenech se zastrašit, když někdo bude přihazovat. My zaplatíme cokoliv. Prostě to bude naše!“ děsím ho čím dál víc. Na stůl mu stavím mísu ovesné kaše, zapínám kamínka, přes nohy mu přehazuju deku a čekám, jaký podá v aukci výkon.

Sotva se dražba spouští, přihazuje muž pár tisícovek. „Výborně!“ ukazuju mu sevřené pěsti a dojaté oči. Moje intuice najednou promlouvá, že tuto aukci ovládneme. A nic na tom nemění ani fakt, že se po chvíli do dražby zapojuje nějaký narušitel s lepší nabídkou. „Nemá šanci, my dáme víc,“ ujišťuji manžela. Háže do sebe další lžíci kaše a přiklikává pět tisíc. Nikdo další už se nám naštěstí do cesty nestaví. Pozemek získáme buď my, nebo ten troufalec na druhé straně internetu.

„Hlavně nezapomeň přihodit,“ plácám muže po ramenou a jdu si chystat foťák, abych nás zvěčnila v důležité chvíli.

Tak odhodlanou manželku jako já nejspíš nemá po boku každý. Přesně v 10:52 hod. středoevropského času jsme se tedy stali majiteli lukrativní ruiny v obci V. MŮJ MANŽEL A JÁ!

„A budeme tam spolu šťastně žít až do smrti, úsměv!“ mačkám spoušť.

Esemeska, že dům je náš, právě dorazila. I takhle se dnes kupují statky. Foto: Sláma v botách

Esemeska, že dům je náš, právě dorazila. I takhle se dnes nabývají statky. Foto: Sláma v botách

****

Novina o našem úspěchu v dražbě se rychle rozkřikla rodinou.

„Vida, zdi ani nejsou plesnivé,“ chválí náš kup táta. „A když se rychle opraví střecha, možná ani nespadne stodola,“ vypichuje zase pozitiva tchán. Moje maminka prohazuje něco v tom smyslu, že se tam udřu, ale nad prvními plánky budoucího domu září oči i jí. Naše štěstí je nakažlivé.

První skicy, první nápady... Vzniklo pak ještě asi padesát dalších návrhů. Foto: Sláma v botách

První skici, první nápady… Vzniká pak ještě asi padesát dalších návrhů. Foto: Sláma v botách

Na řadu přichází vítání se sousedy. „To jsme rádi, že jste dům koupili právě vy,“ třese manželovi rukou soused ze stavení pod námi. S jeho paní jsem si před aukcí chvíli povídala přes plot, sousedské vztahy na vsi totiž nepodceňuju. „Máte nádherné slunečnice,“ nešetřím chválou a potenciální sousedka mi hned prozrazuje, že za plotem pěstuje i topinambury. „No to… to… závist,“ smekám v upřímném úžasu a ona mi nabízí: „Pár vám jich vykopu a můžete si je taky u sebe pěstovat.“ A pak se mi divte, že jsem ten pozemek tak chtěla.

Z druhého domu přes cestu na nás mrká chlápek s půllitrem a láká k sobě na žejdlíček.

„Tady budou žít samí fajn lidi, takoví jako my,“ tetelím se a můj muž jako vždy mlčí.

Když konečně dostáváme od aukční firmy glejt, že nám pozemek patří, je konec října a nejvyšší čas začít to šípkové království kultivovat. Až přijde zima, už s džunglí, která dům obklopuje, nenaděláme nic. A já chci přece na jaře zasít. Záhony ale není kde založit, dům se ztrácí v kopřivách a náletových keřích. Kultivovaný ovocný sad, který u domu podle pamětníků býval, padl za oběť stádu koz, které tu pásl kdosi před námi. Kozy ovocné stromy ožraly, zůstalo torzo jediné jabloně. O definitivní zánik sadu se pak postarala bujná náletová vegetace – příroda je holt nesmlouvavá, když chybí dobrý hospodář.

Naštěstí jsme tu teď my. Namotivovaní a odpočatí po mnoha letech panelákového života.

A tak jsme hned v říjnu zahájili klesticí práce. Už první den se u nás vystřídají všichni lidé z okolí. Seznamuji se s rozevlátou paní v tričku s potiskem marihuany přes celá prsa a na čumendu přicházejí i manželé odnaproti. Ti s pivem. Ukazuje se, že doma provozují keramickou dílnu a malou hospůdku.

„Nejste vy náhodou taxikář?!“ vypálí na mého muže keramikářka bez okolků a potáhne z cigarety.

„Ne, architekt… A moje máma učila na gymnáziu,“ odvětí bezbranně.

„A tak to by se nám asi líbilo, mít takové sousedy. Otázka ale je, jestli vy budete spokojení s námi…,“ pousměje se keramikářka a zmizí za plotem.

„Jak říkám, hlavně mít dobré vztahy se sousedy,“ opakuju manželovi každičký den.

****

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Připravte mačety, tam někde stojí dům. Foto: Sláma v botách

Příštích několik dní se z našeho pozemku ozývá kontinuální řev motorové pily. Šípkové království je proti našemu pozemku udržovaný parčík, k zemi padá jeden bez, šípek a líska za druhou. Potřebuju místo na své záhony s brokolicí, na jabloně a na lavičku, kde budu po večerech sedávat s knihou.

Hecovat nás přijíždí i manželův třiaosmdesátiletý děda zvaný Ópa. Na sobě montérky a pracovní rukavice. „Koste to chroští bez milosti,“ svítí starému sudetskému sedlákovi oči a osobně podpaluje pod keři hranici. Jenže je už studený podzim a mokrému dřevu se nechce hořet. „Ópo, vy nás otrávíte!“ dusím se, oči plné štiplavého kouře. „To se musí vydržet,“ lebedí si ale stařec a přihazuje do ohně další a další větve.

„Sousedi na nás brzo vlítnou,“ děsím se prvních sousedských sporů a snažím se Ópu krotit. I manžel ale krčí rameny: „A co bychom s tím chroštím podle tebe měli dělat?“

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Prý nutné oběti. Foto: Sláma v botách

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Prý nutná oběť. Foto: Sláma v botách

Černý dým se z našeho pozemku valí den za dnem. Večer plivu z plic saze a jen se modlím, aby si nikdo ze sousedů nepřišel stěžovat. Keramikáři na nás mrkaj z otevřených oken: To máme pěkný den, co, sousedi? A čoud se jim valí do ložnice.

„My jsme asi klikaři,“uklidňuji sebe i manžela, „tenhle pozemek asi doopravdy bude ráj.“

*****

Jednou takhle večer se zase s mužem sejdeme na gauči. On v ruce skicák s náčrty budoucího stavení, já v klíně svou zahradnickou bibli. „Co bys říkal na bylinkovou spirálu hned u terasy? Kolem východní zdi bych založila záhon s heřmánkem a kopretinami a jak je teď ta vysoká zeď naproti, tak tam bych šoupla slunečnice,“ zasvěcuju manžela do svých prvních nápadů. Když nic neříká, ihned dodávám, že jde samozřejmě o pilotní úvahy a heřmánek klidně může přijít i jinam.

„No nechceš mi doufám na zahradě zakázat kytky?“ vystartuju, když muž stále neodpovídá.

„A co kdyby se, Verun, ukázalo, že na zahradě není tak čistá půda, jak očekáváš?“ pronese manžel konečně.

Tužka mi vypadne z ruky. Chce – mi – teď – proboha – něco – sdělit?

Manželův pohled je bohužel vážný. A když začne mluvit, s hrůzou se dozvídám, čím se už pár dní vnitřně trápí. Co mi nechtěl říct a tutlal si to pro sebe. Jako kdyby se mě starosti s pozemkem netýkaly. Vždyť jsem si ho JÁ pro nás nevynutila.

„Tam dole u potoka je navážka, asi tam lidi chodili sypat popel z kamen. A nad chlívkem, když jsem zkusil zajet do hlíny rýčem, jsem taky narazil na navozený bordel. Kdoví co se tu dřív dělo. Přímo před barákem bych každopádně nic k jídlu nepěstoval a ten zbytek pozemku…“

„Ten zbytek co…?“ hlesnu.

„Nechal bych udělat rozbory. Ať máme jistotu. Ať se kdyžtak můžeme pozemku zbavit včas.“

Tolik už jsme se na pozemku nadřeli! Foto: Sláma v botách

Tolik už jsme se ve V. nadřeli. Všichni. Foto: Sláma v botách

A je to tady. Konec mých snů. Sotva jsem se na pár dní dotkla štěstí, mám ho jít zase odevzdat. Statek se prodá, skončím navždy v paneláku. Z nějaké dálky slyším svůj hlas, jak říká, že ten pozemek prodat nechci, a pak manžela předčítat mi z Wikipedie, kolik těžkých kovů obsahuje uhelný popel. „Kadmium, měď, nikl, chrom…,“  „Ale to není fér!“

Z pokojíčku přiběhne vyplašená dcera. Obejmu to nebožátko. Holčičko zlatá, mohlas mít zahradu s květinovou loukou a zase se budeš venčit leda na balkoně.

„Ty testy zaplatíme. Chci vědět, na jaké zemi budu pěstovat svoje slunečnice. Ale rozhodně odmítám cokoliv prodat!“

Konečně se podařilo pozemek proklestit a stavení se vylouplo. Jenže, jenže... Foto: Sláma v botách

Konečně se podařilo pozemek proklestit a stavení se vylouplo. Jenže… Foto: Sláma v botách

***

A tak začal týden skvělých zpráv. Sotva dva dny po manželově přiznání narážím v novinách na článek „Levné pozemky mnohde skrývají hory odpadků“ s mezititulky jako „Pozemek byla zavezená skládka“ či „Nemravné, pravil soud“. Pan Jiří se svěřuje: „Chtěl jsem pro rodinu koupil pozemek u potoka, aby se děti mohly v létě cachtat. A zatím se ukázalo, že tudy protékají fekálie. Sousední dům nemá kanalizaci ani pořádnou jímku a už léta to vypouští nenápadně tudy.“

Neříkal náhodou manžel, že ve V. taky kanalizace chybí?!

Foto: Sláma v botách

Idyla? Foto: Sláma v botách

Jednoho dne zavolá na mého tátu soused přes potok. S ním jsme se zatím neseznámili. Divočina ve svahu nad námi nepůsobila dojmem, že by se majitel na pozemku často vyskytoval. Kopřivy, náletové keře – neprostupná, nekultivovaná džungle. Prostě ideální sousedství, když toužíte po soukromí a nechcete nijak souviset se satelitní zástavbou rozprostírající se nad touhle roklí. Teď se ale ukazuje, že chlapík, kterému rokle patří, o nás moc dobře ví. Chvíli se s manželem radíme a nakonec muž vyráží za pánem na besedu.

„No já sleduju, jak ta vaše zahrada pěkně prokoukla,“ vítá muže soused u dveří bytu. „Já mám se svým pozemkem taky plány, nahoře chci postavit dům a trochu to proklestit. Jenže, to víte, na jednom konci rokle začnu řezat a na druhém už mi zase zarůstá,“ svěřuje se pán bodře. „A můžu lít na ty keře Roundupu, kolik chci, stejně na jaře začnou rašit znovu!“

„Verun, je mi to líto,“ utěšuje mě doma manžel sklesle. Ani kdyby na zahradě vykopal mrtvolu, nemohl se vrátit s horší zprávou. Dobře to ví.

„Takže Roundup. To je poslední, co ještě chybělo,“ zhroutím se večer v posteli. I sousedka se slunečnicemi se mi přece svěřila, že kopřivy před jejich domem hubila tímhle ultimátním herbicidem od firmy Monsanto. A jestli na mě nějaká slova fungují jako hadr na býka, tak Monsanto a Roundup. Celosvětově nejrozšířenější, superzabijácký herbicid, který se mezi zahradníky tak masivně zabydlel. Škoda jen, že obsahuje glyfosáty, které Světová zdravotnická organizace eviduje na seznamu potenciálních karcinogenů. Přesto ho zemědělci i malí zahrádkáři dál lijí na své zahrádky, pole, louky… Ne, nehodlám tu vést přednášku, permakulturisté vědí.

Moje iluze nedotčeného bioráje se každopádně zas propadla o pár úrovní dólu.

Přítel většiny konvenčních zemědělců a zahrádkářů osobně. Foto: trueactivist.com

Přítel většiny konvenčních zemědělců a zahrádkářů osobně. Foto: trueactivist.com

Pán zalévá. Ale proč je při tom oblečený jako kosmonaut? Foto: www.rodalesorganiclife.com

Běžný jev. Foto: www.rodalesorganiclife.com

****

„Já bych na to vzal Roundup a budete mít po starostech,“ slýchám příštích pár týdnů znovu a znovu. Třeba od sympaťáka z ovocné školky, který nám radí, jak připravit divoký pozemek na výsadbu starých odrůd jabloní a ovocných keřů. „Jedině Roundup,“ tvrdí také místní starousedlík, pan A. Od bývalých majitelů si pronajímal naši zahradu jako skladiště pro všechno, co by se mu v životě ještě mohlo hodit, asfaltové pásy ze zrušeného koupaliště, stará lina…

„Myslíš, že tady ten jed lil?“ ptám se muže, když se spolu po tolika dnech kácení a prořezávání náletů konečně procházíme po naší vyčištěné zahradě. Tolik práce to dalo celé naší rodině. Pozemek prokouknul, je nádherný. Teprve teď můžeme naplno ocenit, co jsme vlastně koupili. Svažitý, terasovitý terén, který bude radost proměňovat v pestrou permakulturní zahradu. Vidím temná zákoutí vhodná pro odpočinek v parném létě i plácek, kde se budeme vyhřívat časně zjara, kdy nám bude ještě slunce vzácné a budeme bažit po každém paprsku. Vím přesně, kde založit záhony na zeleninu i kam vysadíme hroznové víno. A dolů k plotu dáme maliny a ostružiny a …

Foto: Sláma v botách

Kácení se vyplatilo, pozemek prokouknul. Foto: Sláma v botách

„Jestli ty testy půdy nedopadnou dobře, půjdu se oběsit,“ derou se mi najednou slzy do očí. Nohama rozhrnuju tlející ořešákové listí a zmrzlé ruce nořím až na dno kapes své pracovní bundy.

„Dopadne to dobře, uvidíš. A když ne…“

„Tak co? Ty bys to tady dokázal opustit?“

Od prvního dne, kdy jsme pozemek spatřila, jsem pochopila, že tohle místo jsem já. Není dokonalé a už jsem viděla i krásnější kouty světa, ale přesto mě ta neuspořádanost vábí a vím, že jestli někde, tak tady dokážu zakořenit. Nepopíšu vám proč, ale to místo je pro mě tak samozřejmé jako pít vodu, dýchat vzduch, dát se do klusu, když cítím radost…

„Přála jsem si čistou zem pro svou biozeleninu. Ale jestli se ukáže, že zase tak čistá není, stejně to tu neopustím. Nemůžeme najít lepší místo pro náš nový začátek, i my i tahle zahrada máme svou minulost a musíme ji přijmout. Víš, že já sem nikdy nenaliju ani kapku Roundupu. Ale kdybych to tu opustila, třeba by to udělal ten, kdo pozemek koupí po nás. A to nemůžu dopustit.“

A tak jsme se na podzim rozloučili s naším pozemkem, s tou divočinou, co možná není tak panenská, jak jsme si původně mysleli, ale které čistotu a důstojnost zkusíme navrátit. Svým entuziasmem, chutí do práce, zodpovědností. Protože kde je snaha…však víte.

 

Prořezávání, pálení... den co den, týden co týden. Foto: Sláma v botách

Prořezávání, pálení… den co den, týden co týden. Foto: Sláma v botách

A třeba takhle by to taky mohlo vypadat (návrh č. 28 :)) Foto: Sláma v botách

A třeba takhle by to jednou mohlo vypadat… (návrh č. 128 :)) Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Moje první nápady. Foto: Sláma v botách

PS. Výsledky rozborů půdy ze zemědělské laboratoře mám už pár týdnů v šuplíku. Zanedlouho bychom měli začít stavět nový domov. Tak co myslíte, dopadlo to s uhelným popelem a Roundupem dobře?

 

 

 

Jak jsem poprvé skoro sela

3 komentáře
Pátek 14. března byl velký den. Slavnostně jsem oblékla montérky, nazula galoše a šla k vratům vítat delegaci z K. (mámu a tátu). Oficiálně jsem je pozvala, aby mi trochu pohlídali dceru, zatímco se pustím do historicky prvního výsevu. Nemám zájem o to, aby mi malá do čerstvě osetých řádků hamtala a pečlivě zahrabaná semínka obratem vydloubávala svými plastovými hrabičkami. Neoficiálně doufám v to, že se táta taky chopí nářadí a ukáže mi, jak mám vlastně při výsevu postupovat.

 

Teoreticky vím o sázení vše – které rostliny se nesnesou vedle sebe, které druhy se naopak blahodárně podporují v růst, které se navzájem chrání před škůdci… Jsem vyzbrojená „áčtyřkou“ s vypiplaným osevním plánem, ve kterém má každá plodina své přesně dané, několik večerů promýšlené místo. Čtyři varianty jsem rozcupovala, než jsem dospěla ke konečnému řešení. Můj výsev zohledňuje i takové faktory jako orientaci ke světovým stranám nebo sklon terénu. Teď jen přenést mé vize na záhon. No, a od toho tady mám tátu.

 

„Takže já bych začala tadyhle dvěma řádky jarní cibulky, co myslíš?“ naťukávám ho, zatímco se celá rodina seřadí kolem mého neosetého placu. Je absurdní, že akci mám patrně velet já.
„Máš nějakou úzkou motyku?“ shání se táta po vhodném vercajku. Fofrem pro ni letím.
„Takže takhle si motykou naznačíš řádek, pokud možno rovně. Někteří zahrádkáři si natahují ze strany na stranu špagát, aby to měli podle pravítka…,“ vysvětluje mi v předlonu a já ho ubezpečuju, že na mém pozemku to podle pravítka určitě mít nemusí. Pohledem mu visím na zádech. Musím si zapamatovat, co přesně s tou motykou dělá!
To už táta trhá sáček se semínky a hází je do řádků. Nestíhám ho! Než si ujasním, podle jakého algoritmu semena do půdy sype, má už řádek zahrabaný a finálně ho udusává polobotkou.
„Co tam chceš vrazit dál?“ ptá se mě, zatímco sekyrkou štípá nějaké kolíky. Podává mi je, tak si je přebírám. Dozvídám se, že kolíky se používají jako značení řádků, aby zahrádkář věděl, co a kam si zasel…

 

Nejspíš bych teď měla vysvětlit, jak je možné, že tyhle fígle neznám, když jsem celou zimu biflovala ty své zahradnické manuály. Praktické stránce výsevu se bohužel moje knihy vůbec nevěnovaly. V patřičné kapitole jsem se dočetla pouze toto: nasypte si do dlaně semena, rozházejte je do půdy a jděte od toho. Něco vyroste a to pak sníte. Takhle funguje permakultura. Já říkám, že tenhle systém je dokonalý! Jenže když jako já nerozeznáte kedluben od lebedy, je permakultura trochu problém. Je mi naprosto jasné, že pokud si jasně neoznačím, kde jsem co zasázela, kedlubny vykopu v domnění, že jde o plevel, salát omylem ušlapu, ředkvičky úplně přehlídnu a ve finále sklidím akorát bohatou úrodu pampelišek (ty poznám!).

 

Prostě si musím zavést jasné řádkování a uložit si do paměti, jak která rostlina vypadá ve všech stádiích svého růstu. Většinu znám jenom v umytém, naleštěném a halogeny nasvíceném stavu v supermarketu. Permakultura s řádky vůbec nepracuje, jenže já nechci manželovi na konci léta vysvětlovat, proč pro něj nemám domácí rajčata. Letošní sezona je startovací, nezbyde, než se smířit s kompromisy a holt se víc nadřít. Naštěstí mám tátu!

 

Takže během hodiny máme zaseté dva řádky jarní cibulky, tři namixované řádky ředkviček s mrkví, následuje dvakrát petržel a po třech řádcích pastiňák. Další semena nesejeme, podle táty je „na zbytek ještě čas.“ Škoda, tak hezky mu to šlo.

 

Nerada bych působila, že jsem k ničemu. Po tátově názorné ukázce, jak lehce a sebevědomě se lze na záhonech pohybovat, když máte praxi, se i docela těším na to, že příště už budu praxi sbírat sama. Nic jiného mi nejspíš ani nezbyde.

 

Táta odjíždí z návštěvy se zahumusenýma botama a máma zmrzlá z toho, jak nad námi postávala. Na kafe nejdou, jedou rovnou domů udělat si něco pořádného k jídlu. Byla bych ráda, kdybych se pletla… ale něco mi říká, že na další návštěvu do D. už je jen tak nevylákám. 

 

Ať mi rostou!©

Krev, pot a zahálka (moje verze permakultury)

Napište komentář
Ještě na jeden výdaj v přehledu vstupní investic jsem zapomněla – necelou pětistovku stála kniha Kompletní návod na založení biozahrady a rodového statku od Jaroslava Svobody (super jméno pro zahradníka). Je to čtyřsetstránková bichle s krásnými motivačními fotkami úrody na obale. Udělala jsem si z ní svou zahradní bibli a zdroj informací, na který všechno sázím. Autor slibuje, že když se budu jeho rad držet, nečeká mě na pozemku žádná otročina a jedinou námahu zažiju při sběru hojné (nad)úrody, případě když se k té hojnosti budu prosekávat mačetou. No výborně. Prý je to bible líných zahrádkářů! Ještě lepší.
Čtu si v knize každý večer před spaním jako v pohádkové knížce, vždycky pár stránek na dobrou noc. Jeden večer se mi zdá, jak sedím na zahradě zavalená obrovskými koši obrovských červených jablek (patrně Rubín delicious). Jindy vidím svou dceru šplhat po obrovském stonku popínavé fazole na střechu jakési dokonalé moderní dřevostavby.
Ano, i o tom Jaroslav píše. Vlastní studna, solární panely, ekotoaleta, na pozemku remízek, aby měl váš muž dost dřeva, až začne pro rodinu stavět dům, kousek stranou jezírko se skotačivými pstruhy, nějaké ty včely. A uprostřed této dojemné telenovely se po vlastní louce plné léčivých bylin honíte vy se svými šťastnými ratolestmi a někde z povzdálí vás sleduje oddaný pes.
Přesně po tomto samozřejmě celý život toužím. Je důležité mít v životních prioritách jasno.
Tak, a teď otevřít oči. Pokud se mám permakulturní dokonalosti dožít na svém pozemku ještě v tomto životě, znamená to d.-ckou zahradu úplně překopat. Nenechat tam stéblo na stéble. Sázet a mulčovat. Kopat jezero, přivézt kachny, slepice. Zpravokořenit roubovance. Míchat hnojivé zákvasy, přehazovat kompost. Kopicovat (neplést s obcováním!) Ale klidně i obcovat. To mi připomíná: trávu pokosit, seno nasušit…
Něco mi říká, že život plný zahálky a lelkování si vydřu potem a krví.
Ať mi rostou!©