Čokoládové košíčky s jahodami, zmzlinou a dalším letním ovocem

Napište komentář

Jsou přesně takové, jak vypadají. Svěží, čokoládové, lahodné. A pracné. Ale jestli máte doma levnou pracovní sílu v podobě dětí, jděte do nich. Malování štětcem a rozehřátou čokoládou je totiž zážitek, který se u vás postará o pořádné pozdvižení. A ten výsledek pak taky. 

Minutové video s návodem na čokoládové košíčky na mě jednou vyskočilo na Facebooku.  Když jsem se do nich pak sama pustila, tak jednoduché už to teda nebylo. Rozhodně ne na minutu. Ale o zábavné odpoledne bylo postaráno a výsledek…. byl k sežrání.

Sezona letního ovoce a oslav začíná. A tohle je přesně ten recept, který vám vynese věhlas a slávu.

VIDEO S NÁVODEM, PODLE KTERÉHO JSEM PRACOVALA

How to Make a Chocolate Cup

It's not too late to make these for tonight! What will you fill yours with?http://www.cupcakeproject.com/2013/04/how-to-make-a-chocolate-cup-its-shockingly-simple.html(I'll be producing two original videos each month on my featured channel on Darby Smart, the fabulous iPhone How To Video app. Be sure to follow me there! This is my first one!)

Zveřejnil(a) Cupcake Project dne 14. únor 2017

 

POTŘEBUJETE

silikonové formičky

čistý širší štětec (seberte dětem z výtvarky) 

čokoládu tmavou a světlou, od obou MINIMÁLNĚ jedno 200 g balení. Čím víc čokolády máte, tím lépe to jde.

letní ovoce, případně rozdrobené sušenky, datle, zmrzlinu….

 

JAK VYROBIT ČOKOLÁDOVÉ KOŠÍČKY – MOJE POZNÁMKY K AKCI
  1. Tmavou čokoládu rozehřejte ve vodní lázni. Štětec do ještě teplé čokolády namáčejte a nanášejte v DŮKLADNÉ vrstvě na vnitřek formiček. Pokud máte čokolády hodně, použijte jen polovinu, zbytek si ještě nechte. Formičky poté dejte na pár minut do mrazáku.
  2. Když čokoláda utuhla, rozehřejte si bílou čokoládu a opět nanášejte na formičky. Vyplňte místa, kde jste předtím vynechala, nebo malujte bílou a tmavou čokoládou přes sebe, začnou se spojovat a vytvářet efekt mramoru. Opět nešetřete, nanášejte v pořádné vrstvě! Máte-li čokolády vagon, ještě si trochu nechte. Dejte opět na chvíli zamrazit.
  3.  Pokud vám čokoláda zbyla, naneste ještě třetí nebo i čtvrtou vrstvu. To vám rozhodně doporučuju! Protože čím silnější vrstva čokolády, tím lépe. Košíčky se nebudou při vylupování lámat. To bohužel vím z vlastní nemilé zkušenosti. Třetinu košíčků jsem rozlámala já, třetinu dcera (té jsem je pak radši vzala, nebo by zlikvidovala i zbytek), byla prostě piplačka košíčky z formiček vyndat. PROTO ČÍM VÍC VRSTEV A ČOKOLÁDY, TÍM VÍC ADIDAS, jasný? 😉
Foto: Sláma v botách

Čím silnější vrstva čokolády, tím větší šance, že košíček vyndáte z formy bez poškození. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A tady je krásně vidět, jak se to  daří, když čokoládu rozprostřete po košíčku opravdu důkladně a nešetříte na ní. (Jak se to nedařilo, jsem radši nefotila.) Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Cca třetina košíčků se povedla. Plnit se ale daly i ty trochu rozlámané. Ty jodně rozlámané jsem rozlámala ještě víc a zapichovala do ovocné náplně košíčků při ozdobení. Ani gram čokolády nazmar. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Piplačka, ale na letní oslavu narozenin ideální. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Košíčky skladujte v lednici, mají tendenci se rozpouštět. Před servírováním je ale vyndejte o chvíli dřív, spojí se s náplní a budou se přímo rozplývat na jazyku.Foto: Sláma v botách

 

A CO DO NICH?

Zmrzlina a ovoce, co jiného. Ovoce může být čerstvé nebo povařené s cukrem. Já na dno košíčků dávala rozdrobené ovesné sušenky, přelila je ovocem, doplnila zmrzlinu a kousky čokolády z nepovedených košíčků.

Asi půlka hostů si myslela, že ty krásné formičky jsou jen na ozdobu. Cha! Přála bych vám vidět jejich výraz, když zjistili, že i obal je k jídlu! A že jsme ho navíc vyráběly s Lídou doma.

Minimálně pro tenhle aha-moment to za to stojí!

Šťavnatou letní sezonu a čokoládové mlsání přeji!

Veronika, Sláma v botách©

Foto: Sláma v botách

Má to jenom jeden háček. Po té fušce vám je bude líto sníst. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Dělala jsem je, když ještě nebyly jahody, s mraženým ovocem. Jaké by asi byly teď, v plné sezoně? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Návrat do ráje

4 komentáře

Tyhle fotky jsou staré tři týdny. Tak dlouho jsem na zahradě nebyla. Jedno slovo: dovolená. A ještě tři: Zahrado, chybělas mi!

Loňské fotky z května byly plné slunce. Tento rok jsem na zahradě dvakrát zmokla, jednou zmrzla a jediné opalování proběhlo v březnu. I k tomu je blog dobrý, moje internetová paměť. Foto: Sláma v botách

Loňské fotky z května byly plné slunce. Tento rok jsem na zahradě dvakrát zmokla, jednou zmrzla a jediné opalování proběhlo v březnu. I k tomu je blog dobrý, moje internetová paměť. Foto: Sláma v botách

Jako každý rok jsme v červnu odletěli na Krétu, aby si manžel na chvíli odfrknul od „všech těch debilních“ pylů. Ale ani já nedělám žádné ekodrahoty a milostivě se nechávám k moři a plážovým lehátkům dopravit. Ano, vím, v luftu skonční spousta vysokooktanového benzínu a zase budu chvíli vydýchávat tu řeckou zamilovanosti do igelitových tašek, které se v krámě fasují, i kdybyste šli jen pro sirky. Ale třeba loni jsem měla pocit, že jsem si plážové leháro i zasloužila – jinak na tý svý zahradě zhebnu.

Letošní dovolená je ale jiná kávička. Zapříčinila mou zatím nejdelší absenci na pozemku (když nepočítám zimní měsíce) a upřímně řečeno jsem ani žádnou dovolenou nepotřebovala. Celé letošní jaro byla jedna velká pohoda (tedy až na epizodu s pampeliškovým medem, viz ZDE). Mé dceři připadají už i slepičince v trávě zajímavější než okoukaná máma, co za ní akorát běhá s hrnkem a mele něco o pitném režimu, a tak spolu s tím, ja mě na zahradě ignoruje, jsem získala nekonečně času piplat si pozemek k obrazu permakulturnímu. Mám tři nové záhony a dokonce jsem se vrhla na to nejnudnější z nejnudnějšího – na pěstování brambor (odrůda red anna, prý jsou stravitelnější než žluté, říká má nutrition specialist, a tak hned fofruju pro červenou sadbu). Abychom s d.-ckou babičkou a Ópou dostáli tradici a nevyšli ze cviku, aspoň jsem si ty brambory zahrabala pod slámu a neokopávám je. Už teď je a jistě teprve bude kolem brambor veselo.

Něco se pod slámou děje, něco snad i roste, ale ópa i babička trvají na tom, že bez okopávání brambory nevyrostou. Sadba stála padesátku, už jsem zchudla víc. Prostě ráda experimentuju. Foto: Sláma v botách

Něco se pod slámou děje, něco snad i roste, ale ópa i babička trvají na tom, že brambory jsou okopanina a já bych radši měla míň číst. Sadba stála padesátku, už jsem zchudla víc, svůj pokus dotáhnu do konce. Foto: Sláma v botách

Zavedla jsem malá políčka se smíšenými kulturami i pár echt polykultur na zkoušku. Až na to, že skoro všechno mnou použité osivo byly hybridní F odrůdy (protože semínkaření studuju až teď:/ – supr článek o semínkaření TADY), jsem letos děěěsně permakulturní. Neokopávám, jen opatrně vyrývám to, co se mi zrovna v daném místě nehodí pěstovat (proč nutně používat slovo plevel…) Moc nemulčuju, ale doposavad pršelo tak vydatně, že velké vysychání záhonů nehrozilo. Až vedra udeří, budu s konvemi v ruce, sudy plnými dešťovky a travním mulčem, schnoucím mi na hromadách pod jabloněmi, připravena čelit všemu. Dovolená právě skončila.

Rajčata, lichořeřišnice, heřmánek, cukety, mateřídouška, pelyněk, šrucha. Foto: Sláma v botách

Rajčata, lichořeřišnice, heřmánek, cukety, mateřídouška, pelyněk, šrucha. Foto: Sláma v botách

Tatáž skvadra při pohledu z druhé strany záhonu. Foto: Sláma v botách

Tatáž skvadra při pohledu z druhé strany záhonu. Foto: Sláma v botách

 

Moje smíšené kultúry. V popředí pórek ještě z loňska, nestíháme jíst. Foto: Sláma v botách

Moje smíšené kultúry. V popředí pórek ještě z loňska, nestíháme jíst. To žluté vzadu vykvetlá kadeřavá kapusta, chci si z ní schovat semínka. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Cibule, hrách, nevyjednocená mrkev, plevel, aksamitníky… Foto: Sláma v botách

 

Jahody, cibule, hrách, pažitka, majoránka (pošla), tymián, pelyněk, mateřídouška. Foto: Sláma v botách

Jahody, cibule, hrách, pažitka, majoránka (pošla), tymián, pelyněk, mateřídouška. Foto: Sláma v botách

Mrkvovo-řepová polykultura, nebo aspoňpokus o ni. V sousedství cibule a bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Mrkvovo-řepová polykultura (spíš pokus o ni). V sousedství cibule a bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Neví někdo, co je toto za rostlinu? Nechtělo se mi ji vytrhnout, líbí se mi. Není i jedlá?? Foto: Sláma v botách

Neví někdo, co je toto za rostlinu? Nechtělo se mi ji vytrhnout, líbí se mi. Není i jedlá?? Foto: Sláma v botách

 

Náš krásný plot zkouším kulturně povznést o level výše vysázením okrasných dýní. Foto: Sláma v botách

Náš krásný plot zkouším povznést ještě o level výše vysázením okrasných dýní. Foto: Sláma v botách

Zahradní underground! Záhony (tady konkrétně mák) prošpikované dírami, v nichž už zahučela nejedna sazenice. Kočky na vás! Foto: Sláma v botách

Zahradní underground! Záhony (tady konkrétně mák) mám prošpikované dírami, do nichž už zahučela nejedna sazenice. Kočky na vás! Foto: Sláma v botách

 

Můj plánovací kalendář letos s dovolenou počítal dlouho dopředu, takže hrášek jsem vysela přesně o ty dva týdny později, které loni chyběly, abych si slavnostně užila hrachosklizeň, místo abych ji proválela v nějaké tramtárii na pláži. Ale zdá se, že i příroda mému krétskému flinku letos fandí víc. Jahody,  které jsem loni kvůli máchání v moři prošvihla, před odletem vypadaly, že na mě taky počkají. Zbývá už jen zodpovědět otázku slimáků. Zítřek rozhodne.

U jahod proběhlo kvetení, a když jsem odjížděla, viděla i jsem i nějaké zelené jahůdky. Tou dobou už se nedaleko našeho města začaly prodávat dozrálé jahody z velkoplantáže. Jak to, že jsou o tolik rychlejší? Foto: Sláma v botách

U jahod proběhlo kvetení, a když jsem odjížděla, viděla i jsem i nějaké zelené jahůdky. Tou dobou už se nedaleko našeho města začaly prodávat dozrálé jahody z velkoplantáže. Jak to, že jsou o tolik rychlejší? Foto: Sláma v botách

Plná optimismu, nových sil a sluníčkové nálady vyrážím zítra konečně zase do D. Tohle je na zahradničení nejpěknější. I když se vracíte málem z ráje, nic vás nenutí nervozně počítat zbývající dny do odletu a uhrávat na pláži až do poslední minuty nějaké body. Vy nejste ten, koho teď zase rok nic nečeká. Ano, je před vámi jednocení mrkve a večerní šťourání hlíny z uší, ale takhle z dálky po dnech válecího nic se na to i těšíte. Protože víte – já každopádně – že ten opravdickej a skutečnej ráj si stejně tvoříte sami. U sebe doma.

Bye bye Crete, hello my f**kin‘ perfect garden!

Ať mi rostou! ©

BOJE S BABIČKOU I: pravda o tom, jak jsem zničila jahody

8 komentáře

„Ještě že tu moji babičku máš,“ prohodil nedávno můj chlap.

Zrovna jsem se vrátila ze zahrady a hned zatepla mu líčila nejnovější kauzu, kterou s d.-ckou babičkou vedu. To je zase materiál na článek, rovnou vytahuju počítač. Dřív než jsem ale stihla napsat jedinou větu, manžel si ke mně přisedl ve vážné chvilce:

„Prosímtě, ale nedělej z babičky takového devila. Chápu, že potřebuješ nějakou hlavní zápornou postavu, abys měla na blogu drama. Ale prosímtě v zájmu nás všech… ať není dusno…,“ domlouvá mi.

Samozřejmě jsem se urazila. Jakého devila? Jakou zápornou postavu? To je akorát důkaz, že ten chlap můj blog vůbec nečte!

S d.-ckou babičkou náhodou žiju v posledním čtvrt roce v prospěšné symbióze. Od té doby, co na jejím pozemku farmařím, se vídáme častěji než za posledních deset let dohromady. Častěji než vidím svoje babičky a možná i svoje rodiče. Nemohu si dovolit si její přízeň rozházet. Když přijíždím na zahradu, už na mě čekají otevřená vrata. Když z nich večer vyjíždím, babička mi ukazuje, jestli mám na silnici volno.  Občas mě pozve na oběd, donese mi k svačině buchtu, mezi řečí poradí co a jak se sklizní. Obden mi zalévá rajčata, a kdyby mi je kdysi neuvázala ke kolílkům (a pak x-krát nezaštípala), už bych dávno žádná rajčata neměla. (ZDE)

Nic ale není zadarmo, a to si musíme přiznat. Babička je generál. Svému domu, své zahradě, potomstvu, starému favoritu i dědovi vládne pevným hlasem, nic nesmí drhnout, všichni musíme vykračovat. Protože babička taky nezahálí. Když si jde po obědě zdřímnout, tak jen proto, že od šesti okopávala mrkev. Dře od rána do večera, nikdy jsem ji neviděla sednout si s knížkou. Protože takhle to chodí, takový je úděl ženy.

Ale to neznamená, že my ostatní se můžeme flákat!

V D. je každý pod neustálým dohledem. Naše kroky jsou pečlivě sledovány a podrobovány průběžnému hodnocení. Jako by v D. zasedal tajný tribunál, který manželkám všech vnuků přiděluje body a upravuje jejich cenu podle momentálních výsledků. Malovala jsem si, že by mi zahrádka mohla trochu pomoct. Jenže to bych si nesměla vymýšlet ty věci kolem bylinek, hnojivých zákvasů a smíšených kultur. A neházet mulč k jahodám!

 

Půlku bylinek mi sežrali slimáci, ale něco přece jen zbylo - měsíček, rozmarýn, meduňka, máta, estragon, oregáno... Foto: Sláma v botách

Půlku bylinek mi sežrali slimáci, ale něco přece jen zbylo – měsíček, rozmarýn, meduňka, máta, estragon, oregáno… Foto: Sláma v botách

*****

Když jsem naposledy přijela do D., trochu jsem znervózněla. Na vratech od dílen visí nádherně naaranžované svazky cibule. Jeden jako druhý a cibule opravdu pěkná. Škoda, že ne moje.

„Vy už jste sklízela?“ ptám se babičky, když mě přiběhne uvítat s obvyklým údivem: „Co ty tady? A kde jsi nechala malou?“

Ano, jezdím teď na zahradu bez dcery. Potřebuju makat a ne hrát si půl dne s plastovými hrabičkami na písku a předstírat, že se při tom dá na záhoně i něco udělat. Všechno mi to tam teď bují, květák, kapusta, kukuřice, mrkev. Dokud jsem se jenom starala o plevel, šlo to, úroda mě ale zahnala do kouta. Nestíhám plít, nestíhám zalévat, nestíhám sklízet. Nedá se nic dělat, dcera musī na prázdniny k tetě, potřebuju mít na zahradu čas.

Zahrada bují, já sklízím, dcera musela z domu. Foto: Sláma v botách

Zahrada bují, já sklízím, dcera musela z domu. Foto: Sláma v botách

Ale do sklízení cibule jsem se ještě nedala a ani jsem to dnes neměla v plánu. Nejistě přešlapuji u dílny a přemýšlím, jestli jsem něco neprošvihla. Ale babička by mě snad varovala…

Vždycky, když přijedu makat na zahradu, musím si s babičkou projít kontrolní kolečko. „Hm, hrášek máš pěknej, ten ti teda roste!,“ zastavuje se babička u každé plodiny, kterou pěstuji. „A ta cibule, holka, to jsou palice! Ale koukám, česnek nestojí za nic. Jak to? Vždyť má stonky jako nítě! Ale víš, že já ho mám taky bídnej? Asi tu na česnek nebude půda. Zato mrkvi se tady vždycky dařilo. Hlavně ji včas vyndej, ať ti nepukne! …“ Poté, co takhle týden co týden oznámkujeme můj pozemek, si od babičky obvykle odnáším celou řadu nápadů a doporučení, co, kdy, kde a jak bych měla udělat, abych si slibnou úrodu nezlikvidovala těmi svými bionesmysly.

Například mulčováním. V D. totiž na bio nikdo nevěří. Ukazovala jsem jim pár knížek, že to nemám ze své hlavy a že se takhle opravdu dá něco vypěstovat, ale babička si dál myslí svoje. Házet na záhony kompost nebo zkvašené slepičince, to jo. Ale nikdy od svojí matky neslyšela, že by se dalo zalévat zákvasem z kostivalu. Nebo z kopřiv. Vytrhaný plevel se hází do popelnice, trává pálí, záhony okopávají a denně se chodí zalévat. Tohle jsou zákony, které babička podědila a šíří dál. A do toho přijedu já s nějakou knihou a kompletně jí jahody zahážu mulčem. Jak tohle mohlo dopadnout….

„Koukám na tvou cibuli, Verunko,“ povídá mi babička, když si zase odbýváme naše kolečko. Co teď asi přijde? Při posledním hodnocení jsem dostala za cibuli jedničku. „Už ti taky začíná lehat k zemi. Dej jí ještě týden a můžeš začít sklízet,“ povídá a hned mi ukazuje, kde najdu špagát a že mám pak vytrhanou cibuli zavěsit na okenice u boudy, aby mi schla. Těžko si můžete představit, jak se mi ulevilo, když nejste jako já součástí d.-ckého bodovacího systému.

Když cibule lehne k zemi, přijde čas jejího vytažení. Foto: Sláma v botách

Když cibule lehne k zemi, přijde čas jejího vytažení. Foto: Sláma v botách

Sem tam jsem ale nějakou nedočkavě utrla už dřív. Foto: Sláma v botách

Sem tam jsem ale nějakou nedočkavě utrhla už dřív. Foto: Sláma v botách

 

Bohužel úleva netrvala věčně. Poslední na programu jsou jahody. Ano, ty jahody, které jsem údajně babičce zničila. Je nejvyšší čas postavit se tomuto tématu čelem.

***

Když jsem v březnu dostala na zahradě d.-cké babičky volný flek, ať si zkusím hospodařit po svém, babička mi velkoryse věnovala i svoje jahody. Ona si u domu vysadila nové, starší mi může přenechat. Kdo by po tom neskočil? Proti mladým rostlinám vypadaly tyhle jahody prověřeně a zajetě. Dělám si naděje aspoň na tři koše sklizně. A proč by ne? Vždycky jsem bývala jedničkář a dříč.

„Prosímtě, víš, jaká je s jahodama práce? To si je radši kup,“ odrazuje mě ale mamka. S tátou jahody taky pěstují a je to prý „očistec, hrůza, vykašli se na to“. Že já je zase neposlechla!

Neposlechla. Ve svých ekopříručkách jsem si nastudovala, že jahody nejsou žádný problém. Jen se na to, mami, musí jít chytře. Kolem je třeba vysázet brutnák lékařský, cibuli a česnek (pomáhají proti plísni) a proti zabahnění a plesnivění odspodu se mají nastlat kapradinami nebo slámovým mulčem. Šla jsem do toho. Brutnák se chytil ze semínek i sazenic a i česnek rost u jahod parádně. Místo kapradin, které jsem neměla po ruce, jsem jahody vystlala alespoň posekanou trávou, listím a větvemi. Zkrátka bordelem ze zahrady, který by se jinak spálil nebo skončil v kompostu. Dělám to tak se všemi záhony.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, středem vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

 

Kromě brutnáku, česneku a cibule jsem u jahod pěstovala i mrkev a pažitku. Ale to by taky nemělo vadit. Foto: Sláma v botách

Kromě brutnáku, česneku a cibule jsem u jahod pěstovala i mrkev a pažitku. Ale to by taky nemělo vadit. Foto: Sláma v botách

 

Byla jsem naprosto spokojená. Jahodový záhon prosázený česnekem vypadal nezvykle. Každý, kdo ho viděl, žasl a já zájemce ráda poučila. Nebylo mi jasné, proč jsou zrovna jahody považovány za postrach. Já na ty svoje ani jednou nesáhla, ani jednou je neokopala. Přesto mi krásně vykvetly. A nasadily první jahůdky. Pak začaly pomalu červenat. Plevel mizel pod mulčem, nebylo co řešit.

Jenže pak se to nějak zvrtlo.

Zrovna v době sklizně jsem odjela na dovolenou a česat záhony jsem vyslala rodiče. To bylo naposledy, co nad mým jahodovým rájem svítila obloha bez mráčku. Po návratu zjišťuji, že jahodová sklizeň neproběhla podle očekávání.

„Moc jahod jsi tam teda neměla,“ povídá mi táta. Táta, který je vyhlášený svou supeschopností vidět na všem jen to lepší! Můj vnitřní alarm se zapíná do pohotovostního módu.

„No, za moc ty tvoje slavný biojahody fakt nestály,“ přitvrzuje mamka. Tátovu superschopnost očividně nesdílí. „Byly mrňavý a ještě jich bylo málo. Vůbec se nevyplatilo kvůli nim do D. jet,“ děsí mě čím dál víc. Jsem zaražená. Jakto, že brutnák s česnekem takhle zklamali?!

Mé otázky mi ráda zodpoví D.-cká babička. Hned po návratu z dovolené mám u ní jahody na talíři. Jenže nikoliv ve formě koláče. „To proto, žes k nim naházela tu trávu!“ dozvídám se hned. A aby bylo jasno, že i babička má svoje knihy, vytahuje na stůl Receptář prima nápadů. Taky se tu jedna kapitola věnuje mulčování. „Jasně se tu píše, že máš použít slámu. A tys tam naházela trávu. Tím jsi ty jahody zlikvidovala.“

No to snad… to… to jsou trochu silná slova, ne? Já že  jsem něco zlikvidovala? Já jim chtěla leda přilepšit.

„Tak se na ně můžeme jít podívat.“

Taky že jdeme.

Kousek od mého záhonu se nachází ještě jeden jahodový záhonek stejného stáří. O ten se starala babička, to kdyby z jejích nových rostlin ještě nic nebylo. Dívám se na tyhle jahodníky a pak na svoje. Doprčic, nerada to přiznávám, ale někde se vážně stala chyba. Listy mých jahodníků pokrývají rezavé fleky a rostliny vůbec nepůsobí tak svěžím, zdravým dojmem. Jako by bojovaly s nějakou nemocí. Současně si ale vybavuji, že tyhle fleky jsem na pár rostlinách viděla už v momentě, kdy jsem záhon přebírala do péče! Aha, už předem byly nemocné!

Ty fleky od začátku nevěstily nic dobrého. Foto: Sláma v botách

Ty fleky od začátku nevěstily nic dobrého. Foto: Sláma v botách

Časem se objevily na čím dál více rostlinách. Foto: Sláma v botách

Časem se objevily na čím dál více rostlinách. Foto: Sláma v botách

 

„To není možný, tyhle jahody jsou zdravý, tamty byly taky. Může za to mulč,“ trvá na svém babička.

Ale já mám zase svědka. Když jsem s jahodami začínala, přichomýtl se k tomu tchán a divné skvrnky jsme spolu řešili. Copak já vím, jak mají jahody správně vypadat? Ptala jsem se ho, co si o flecích myslí, a on mi poradil, ať problémové listy pro jistotu otrhám. A to jsem taky udělala. Dál jsem skvrny neřešila, zvítězilo opojné kochání.

Jestli to není mulčem, tak tím česnekem. Třeba vylučuje látky, které jahody zabíjejí,“ jde po mě babička tvrdě dál. Rozumím, že ji to mrzí. Ale mě přece taky. A trvám na své nevinně.  Škoda, že tu tchán není,  aby mohl svědčit v můj prospěch. Je nad slunce jasné, že jinak se moje osobní bodové skóre zase hluboce propadne.

„To je na likvidaci. Celý záhon je pryč,“ tepe babička dál do živého. Jako by neviděla, že jsem z toho taky hotová. Stojíme nad jahodami jako dvě pozůstalé. Slyším se, jak říkám, že při nejbližší příležitosti nemocné rostliny vytrhám, spálím, půdu proliju očistným zákvasem z přesličky rolní a příští rok tu vysázím jahody úplně nové.

„Jenomže to si na úrodu budeš muset nejmíň dva roky počkat,“ zadupe babička i ten nepatrný náznak optimismu v mém zahrádkářském srdéčku. Nějak takhle se musí cítit Kajínek. Teda pokud je opravdu nevinný.

Ach jo, tohle je víc než lekce jógy. Usilovně se koncentruji na svů hluboký dech, abych dokázala udržet klidný tón. Babička je mistr provokatér. Vím, že to tak nemyslí, že by se pro druhé rozkrájela, pro rodinu vše. Ale to vševědoucí poučování ze mě jednou udělá skutečného Kajínka.

****

Kdykoliv teď přijedu do D., nakonec znovu a znovu končíme u jahod. Co prý s nimi teda zamýšlím? Má mi babička začít pěstovat nové sazenice? Ale jedině, když už tam příště nedám ten česnek. A jestli plánuju na jahody zase naházet trávu, tak mi babička žádné sazenice taky pěstovat nebude, to mi říká rovnou. Tráva na záhoně hnila a šířily se nemoci. Tráva je hroznej bordel. Ať už se na mulčování konečně vykvajznu a namluvím si motyku a konve. Nebo se na zahradu úplně vykašlu. Copak jsme na tom finančně tak špatně?

Ano, ano, ano. Zažívám další neplánovanou lekci jógy. Všechno odkývávám, koncentruji se, jsem úplně klidná. O jahodách už proboha živýho nechci nikdy nic slyšet.

Jak červenec postupuje, jahodové téma naštěstí přestává být atraktivní. Dozrávají višně, rybíz, angrešt, babička má fofry, já zase sklízím tu cibuli. Za ukázkové svazky, které mi už taky schnou na zahradní boudě, dostávám jedničku s hvězdičkou.

Tohle nádherné zátiší mi říká pane. Divte se, že se furt kochám. Foto: Sláma v botách

Tohle nádherné zátiší mi říká pane. Divte se, že se furt kochám. Foto: Sláma v botách

Tříleté keříky vydaly na několik koláčů. Mile potěšilo. Foto: Sláma v botách

Tříleté keříky vydaly na několik koláčů. Mile potěšilo. Foto: Sláma v botách

 

 

Ale bez následků jahodová kauza nezůstala. Uvrhla možná už nevratně špatné světlo na všechny mé další aktivity v zahradě. Na všechny, které se neslučují s babiččinými zahradnickými zákony. Nebo s Receptářem. Nedávno jsem například zjistila, že od mých rajčat, těch rajčat, které babičce tak přirostly k srdci, najednou zničehonic ZMIZEL MULČ…

Snad to manžel nějak rozdýchá, ale tohle bude mít POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

****

PS. Povídal mi strejda, zkušený zahrádkář, že ty rudé fleky na jahodnících „nejsou nic dramatického, stačí důsledně listy ořezat a příští rok budou rostliny fit“. Tak mám teď dilema, jestli se mám v D. vydávat do boje s novou teorií, kterou jsem zase „přitáhla bůhvíodkud“.

Ať mi rostou!©

 

 

 

 

 

 

 

O nové metodě: farmaření na dálku (jak mě trápily jahody a třešňový kompot)

1 komentář
Nerada bych se někoho doktla nebo tak něco. Ale nikdy ve mně nebudilo přehnanou důvěru distanční studium. Bohužel přesně takhle teď ale vypadá moje zahradničení. Zatímco v květnu jsem na zahradě trávila veškerý čas, v červnu se tam moc nezdržuju. Přitom právě vrcholí období hrášku, jahod, třešní… a sucha. Jenže mě chytily mé každoroční cestovatelské touhy. Tenhle článek například píšu z Kréty.

 

„Zahrada je závazek, holčičko. Jak se na to jednou dáš, budeš u ní celé léto uvázaná,“ varovali mě rodiče, protože mě znají. Jenže to bylo v únoru, za okny mráz. Kdo by v tu chvíli myslel na cestování. „Tsss.“

 

Loni v červnu jsem trávila s dcerou třítýdenní prázdniny na Valašsku. Pak jsme byly v Krkonoších, znovu v Beskydech a ještě jednou v Peci pod Sněžkou. Jenže loni jsem ještě brala slušnou rodičovskou.
Letos mi peníze došly, takže jsem nečekala, že v létě vytáhnu paty z baráku. Sázení hrachu a vaření marmelád mi přišly jako vtipná alternativa a kompenzace ušlých zážitků. Když už mám dřepět na zadku, tak alespoň u šťavnaté sklizně. Něco nového se naučím, budu na čerstvém vzduchu, ušetříme. A stejně cestování zatěžuje životní prostředí!

 

****

 

A pak přišlo jaro. Dívám se na pozvánky na Facebooku a pak do své šrajtofle. „Přijeď, půjdeme pochod na Ztracenec.“ „Budeme hrát na Brumovském hradě, koukej dorazit.“ „Nechceš přijet do Valašské Bystřice? Zapaříme u Vlasti až do rána.“ …
Kroutila jsem se jako žížaly v mých zanedbaných záhonech, ale nakonec jsem pár drobáků na vlak schrastila. Zbavit se dcery. Jen na pár dní. Trocha svobody po dvou letech! Slibuju, že tam budu poctivě třídit odpad, chodit bosky v potoce a baštit pampeliškové saláty. Zátěž životního prostředí jen lehce zvýšená…

****

Odjela jsem, dokonce ne jednou. Ale pocit totálního osvobození se nedostavil. Jakto, že to máma věděla? Zahrada je fakt závazek. Po každé delší absenci se k záhonům v D. plížím jako na porážku. Děsím se spouště, kterou tam shledám poté, co jsem čtrnáct dní nesáhla na motyku.  Roste tam ještě vůbec něco? Může se dočasný výpadek mého zahradnickéh elánu obejít bez následků?
Ztratím náklonost boha přírody a plodnosti Pana, nebo mi to ještě odpustí? Urazila se moje zahrada, že jí nezpívám a nepovídám si s ní, jak radí permakultura? Nebo že ji nezalévám, jak radí všichni ostatní? Když nic jiného, minimálně trpí má zahradnická pověst.

 

Nedávno volala d.-cká babička SOS mému tchánovi, který zrovna ležel v nemocnici,  že „Veronice lehají k zemi rajčata, protože je neuvázala ke kolíkům.“ Do očí mi nikdo nic neřekne, ale nakonec se ke mně vždycky všechno donese přes manžela. A tak jsem se dozvěděla i o tom, jak se v D. před hlášenými bouřkami se severozápadním větrem rozjela záchranná rajčatová akce. Babička ohrožené rostliny bezpečně přivázala k opoře, takže je vichřice nezlomila, a já mám tak zas o kousek blíž k úrodě… Uznávám, tohle jsem podělala.

 

Mezitím u mých rodičů v K. dozrály jahody. To znamená, že ty moje budou už taky brzy červené. Jenomže já zase odjíždím. Co s tím? Prošvihnu jahodovou sklizeň! Tři měsíce věčného mulčování a okopávání a nakonec nesklizené jahody hodím na kompost? Šéfovi přes přírodu Panovi evidentně došla trpělivost. Panikařím! Přesto trvám na tom, že chci odjet.
Právě se nacházím ve vlaku Praha – Vsetín a vyjednávám po telefonu s rodiči: nabízím jim svou budoucí sklizeň jahod v D. výměnou za tu jejich aktuální v K. Chci vyrábět kompoty a marmelády a zmrzlinu…. Hned jak se vrátím z cesty č. 1, před odjezdem na cestu č. 2. „A nemohli byste mi ty jahody nasbírat a nachystat ke dveřím, abych si je mohla rovnou vyzvednout, až se budu vracet? Kolik? Všechny, co máte.“ Ano, až takhle jsem oprsklá. Nebo řekněme efektivní. „Můžete si pak na výměnu otrhat moje jahody v D. Budete je mít bio,“ motivuju ty chudáky v K.

 

„Děláš si ze zahrady holubník!“ Taková připomínka stran mého červnového působení na pozemku taky zazněla. Nemám, jak se bránit, tak alespoň nafotím obsáhlou fotostory o tom, jak aktivně zpracovávám cizí jahody, abych měla alespoň minimální krytí. Chvástala jsem se, že budu vyrábět marmelády a zmrzlinu… a fakt to dělám, tak co jako?!
JAHODOVÁ ZMRZLINA: důkladně umyju ty nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie

JAHODOVÁ ZMRZLINA: umyju nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie…

 

...

…naliju do plastových dóz na jídlo a dám mrazit. Pak nakrájím na porce a skladuji vždy po pár kostkách v mrazicích sáčcích. Když přijde chuť, stačí kostku vyklepnout. Foto: Sláma v botách

Ale mě samotnou štve, že se teď nedokážu pro zahradu správně nadchnout. Nastrkala jsem do ní spoustu peněz. Chci svoje kompoty, domácí sirupy a biofazole!

Takže vždycky jednou za čtrnáct dní sednu do auta a zmizím do D., abych tam honem rychle na všechno vlítla. Zanedbané záhony okopu a zaliju zbytkem vody ve vyschlých barelech (a to po květnových lijácích přetékaly…), očešu hrách, bylinky, vydloubu přerostlé kedlubny (ZDE) a vyseju další vlnu keříčkových fazolí (Pro kontinuální sklizeň se mají sít po 14 dnech, náhodička!). Doneslo se ke mě ale, že d.-cká babička už začala ve velkém zavařovat! Něco mi říká, že nejhlasitější připomínky k mým absencím na zahradě se šíří právě odtud. Nutně musím uhrát nějaké body.

 

Před měsícem jsem tvrdila, že chci vyrábět kompoty z třešní, které v D. česají jen špačci. Co by za takové nestříkané třešně dali Pražáci! To mi nedá spát. Ale manžel se zuby nehty brání, do práce s sebou v žádném případě nic nepoveze. Když jsem mu jednou poslala pro kolegy ředkvičky, udal tři. D.-cká babička pro změnu trpí utkvělou představou, že „třešňové kompoty chutnají jako bláto“. A s takovým materiálem já musím pracovat…
Bohužel jsem při svém třešňovém vizionářství opomněla jeden fakt. Třešně dozrají zrovna v době, kdy budeme na dlouho plánované rodinné dovolené. A to se mi děje furt! Ópa (o něm ZDE) už mi namyl padesát sklenic na kompoty, d.-cká babička táhne ze sklepa zavařovací hrnec. Očekává se ode mě výkon. A my druhý den odlétáme na čtrnáct dní pryč.

 

Chtěla jsem se před dovolenou objednat ke kadeřnici, vydepilovat si nohy a zkusit nový lak na nehtech. Hodit se kompletně do cajku, aspoň jednou za rok.
Prdlajs.
Mezi praním a balením mi zbývá jediný den. Kadeřnici můžu rovnou odpískat, potřebuju totiž stihnout tohle:
s archaickou motykou, které upadává násada, okopat 150 m² na troud vyschlé země, prolít dehydratované záhony posledními zbytky dešťovky a svých přírodních hnojivých zákvasů, sklidit hrášek, vyplít všechny záhony (což je očistec, když je země takhle suchá), zlikvidovat přebytečné slimáky (o tom ZDE), vyzvednout od sousedů objednané hovězí ze zabíjačky, očesat ty debilní třešně, naložit ópovy sklenice, babiččin zavařovací hrnec a zbylý cirkus do auta a to vše zvládnout ideálně do pěti hodin, abych ještě stihla uvařit doma dceři večeři, uspat ji a pak do noci zavařovat a do rána balit.
Odletím smradlavá a s hlínou za nehtama, no a co, už neřeším  nic.

****

Na vteřinu jsem se zastavila, abych zkontrolovala mobil. Je po půl šesté večer. Opřená o motyku  přemýšlím, co dál. Oproti plánu zaostávám o několik hodin a už někdy od oběda nejsem schopná postavit se rovně. Na zahradu jsem nastoupila v půl deváté ráno a od té doby se po ní plazím po čtyřech nebo v předklonu. Pochybuju, že se ještě někdy narovnám. Babička mě chodí v pravidelných intervalech kontrolovat. „Holka, ty jedeš!“ Jo, přesně takovou motivaci potřebuju. Ještě hlubší dojem zanechat, ještě víc se hecnout. Neznáš bolest! Někdy prostě musíš! Právě se ze mě stává zahradnický Scott Jurek, ultramaratonec schopný uběhnout za jediný den 260 kilometrů, běžet s přetrhanými vazy v kotníku, se zlomeným malíčkem, ve čtyřicetistupnovém žáru i v pár stupních nad nulou, na stezkách divoké zvěře, ve zničujících kopcích, dehydrovaný, zvracející, sám a sám…

 

„Nechceš se s námi aspoň naobědvat? Ohřeju ti vepřové koleno“ svádí mě v poledne z mé cesty babička. „Tsss.“

Ve dvě hodiny se dobelhám do kuchyně, že bych přece jen to koleno zkusila. Zdlábnu ho ve dveřích na stojáka a hned se zase ohýbám k plevelu. Krkám pak vepřové až do večera.

 

Je po půl šesté a já se rozhodnu, že ještě budu chvíli pokračovat. Ještě jsem ani neotrhala ty třešně…
V sedm kapituluju. Pokud mám být schopná udržet v rukou volant a bezpečně dojet ze zahrady domů, mám poslední šanci všeho zanechat. Chce se mi brečet.

****

Doma jsem se srazila ve dveřích s rodiči. Přijeli se rozloučit s vnučkou, kterou teď tři týdny neuvidí. Místo toho vidí mě, jak s padající tmou vláčím do bytu bednu se zavařovačkami. „To chceš vyrábět ještě dneska?“ ptají se opatrně, i když odpověď je zřejmá. Všichni víme, že na zítra už máme koupené letenky.

 

„A nemohla by ty kompoty nadělal… no víš co… máma?“ šeptá mi manžel do ucha, když se nikdo nedívá. Jo, jako že bychom na mojí zahradě zotročili celou mou rodinu a pak jim posílali krásné pozdravy z dovolené? Raději to nechám bez komentáře.

 

O chvíli později se zavařovací sestava stěhuje k našim do auta. Ale může za to ten našeptávač!
„Prosimtě a hlavně už si nic dalšího nevymejšlej!“ loučí se se mnou máma, které jsem se právě postarala o program na víkend. Já vím, teď už to vím, maminko. Zahrada je závazek. Jako kůl u toho plotu, já vím…
„Děkuju moc, mami. Přivezu vám z dovolený něco pěknýho…“

 

****

 

Právě sedím na terase malého rodinného hotýlku v zapadlém koutě Kréty, slunce mi praží do monitoru a někde pod mýma nohama si dcera loupe pomeranč, který jí majitelka tohohle krásného útočiště utrhla ve své zahradě. Relaxuju. Už jsem zapomněla, že tohle slovo existuje. Mám čerstvě nalakované nehty, voním mořem a mlsám meloun. Ach – můj – bože – to – blaho.

 

Na seznam svých příštích zahradnických úkolů si musím připsat novou challenge: vypěstovat domácí melouny. Našim se to jednou v K. povedlo. Pokud vím, melounové marmelády ani kompoty se nevyrábějí, takže rodiče nemusejí být ve střehu. Co bych na melounech mohla zkazit? Tenhle plán mi maminka určitě posvětí. Nebo?

 

Ať mi rostou!©

 

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy jako od maminky. Foto: Sláma v botách

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy od maminky. Foto: Sláma v botách

PS. Právě mi od rodičů prišla na mail fotka. Důkaz, že nezaháleli. Chválím. Prý hezkých šestnáct sklenic.
Hmmmm, ale není to nějak málo?!