DÍL 2. Jak zahradničit s dětmi od 3 let a TIPY NA DĚTSKÉ KNÍŽKY o pěstování a zahrádce!

Napište komentář

Jak zahradničit i s dětmi, jak se z těch malých pomocníků na zahradě nezbláznit a fakt v jejich přítomnosti i něco udělat? Tak tyhle otázky dostávám často a sama si je občas také kladu  Na poli jsem toho se svými dětmi zažila už celkem dost a mimo jiné zjistila, že děti a počasí jsou naprosto nevyzpytatelné. Přesto se pokusím shrnout to nejdůležitější, co jsem po čtyřech sezonách pěstování s dětmi pod sukní zjistila, a předat vám pár svých tipů. Vám všem, kterým se na zahradě taky motají pod nohama budoucí Jardové Svobodové.  

 

Přečtěte si DÍL 1.: Jak zahradničit s nejmenšími dětmi od 0 – 3 let. Aneb o kropičích, šťouralech a přenašečích všeho druhu. 🙂

Jak ZAHRADNIČIT s DĚTMI. Co dítě, to zahradník. DÍL 1.

 

Z prvního dílu už víme, proč se vyplatí brát děti na zahradu opravdu od nejútlejšího věku a jak je tu zabavit, aby se jim mezi vašimi záhony zalíbilo, aniž jim tu budete muset budovat trampolíny nebo skákací hrad (což by navíc stejně byla zbytečná práce, viz článek:)).

Taky už víme, že děti je třeba na zahradu vhodně obléct, obout a vyzbrojit se dostatkem času a trpělivostí.

Kropič a přenašeč. Foto: Sláma v botách

Můj kropič a přenašeč, tou dobou 21 měsíců. Foto: Sláma v botách

 

Naštěstí vašim zahradním kumpánům nebude jeden rok věčně. Jakmile kropiči a šťourové trochu povyrostou, konečně se můžete těšit na to, jak to teď na té vaší zahradě společně rozjedete!

Věk 3 – 6 let: Pomocník, smíšek i snílek

No sláva, váš zahradní doprovod už je čím dál šikovnější a chce se chopit pořádné práce. Dokázat vám, že taky umí okopat záhon, vykopat díru a zasadit sazenici dýně, hrabat listí nebo si kolečko plně naložit kompostem. Ale taky si možná začne na zahrádce hledat vlastní zábavu, uchylovat se do světa fantazie, nořit do vlastních her, ke kterým nebude potřebovat vás ani zahradní nářadí. Po chvíli společné práce se vám někam ztratí a půl dne o něm nebudete vědět. To by byla skvělá varianta! Žádný strach, že dítě o zahrádkaření ztrácí zájem. Naopak, pochopilo, jaký dobrodružný svět práce i zábavy zahrada skýtá, a to je nejdůležitější pro to, aby tu s vámi chtělo i nadále trávit čas.

Foto: Sláma v botách

Vyhloubit díry, prolít je vodou, zasadit sazenice. Tohle s tříapůlletou pomocnicí společně hravě zvládnete. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Voda neomrzí žádného malého zahradníka. V tomto věku už naštěstí chápe, že takové hrátky ale mají svá pravidla, třeba nelézt do potoka v teniskách. Foto: Sláma v botách

 

A když není potůček, stačí i sud s dešťovkou. Foto: Sláma v botách

A když není potůček, stačí i sud s dešťovkou. Tedaaa… sud s nejlepší polévkou všehochuťkou. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A nesmíme zapomenout ještě na další vděčnou kratochvíli zahradnických aspirantů, na projížďky neotřelými dopravními prostředky. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pracovitější plečku byste pohledali, nezastaví ji ani těžká dospělácká motyka. (Samozřejmě existuje i dětské kovové pracovní nářadí, které je plně funkční. Ptejte se v dobrém železářství.) Foto: Sláma v botách Foto: Sláma v botách

 

Pracovitější plečku byste pohledali. A dokonce s dospělou motykou! (Malý trik, záhon jsem ještě před nástupem dcery rychle vyplečkovala, aby jí to vykopávání plevelů šlo dobře od ruky. A bavilo ji. Foto: Sláma v botách

Záhon jsem ještě před nástupem dcery rychle projela plečkou, aby jí to vykopávání a vytahávání plevelů šlo dobře od ruky. A bavilo ji, že jí to jde. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Máma jednotí mák a dcera? Kdoví, ale hlavně že je spokojená! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zahrada, království snů a fantazie. A víl. Foto: Sláma v botách

 

Říkejte dětem, co se dnes chystáte na pozemku dělat, co a kde roste, s čím třeba mohou pomoct (ale nenuťte je, musí samy chtít) nebo co se v záhonech od minule změnilo. Učte děti být pozorné k proměnám přírody a vaší zahrady, udržujte jejich zájem, ale pokud si chtějí „jen“ hrát, nechte je. Může se stát, že někdy bude dítě zahrádka bavit, ale jindy by si radši doma hrálo s oblíbenou panenkou nebo navštívilo kamarády. Obojí – panenku i ty kamarády – můžete klidně brát s sebou. Záleží samozřejmě na nátuře, ale děti obvykle těší společnost vrstevníků a v tomto věku už ji vyhledávají, takže jde-li to, zvěte na pozemek přátele s jejich ratolestmi a pracujte tu i si hrajte v týmu. Takové zpestření možná nadchne i vás. Vylupování hrášku, luštění fazolí, sázení i vybírání brambor a další monotónní činnosti se rázem stanou mnohem větší zábavou pro všechny zúčastněné.

Foto: Sláma v botách

Makat s kamarádkou, to je hnedle jiná práce! Foto: Sláma v botách

A i vás to možná ve větší partě víc pobaví. Foto: Sláma v botách

A i vás to možná ve větší partě víc pobaví. Foto: Sláma v botách

 

7 – 99 let Opravdový zahradník

Pokud se vám už podařilo u dítěte vzbudit o zahradničení zájem, teď se váš pomocník konečně dostává do věku, kdy zvládne samostatně a čím dál pečlivěji zastat jakoukoliv zahradní práci. Problémem přestávají být drobná semínka mrkve i její trpělivost vyžadující jednocení, obratné prstíky zvládnou uvazování rajčata k oporám i zasadit křehké sazenice pórku či kedlubnů. S důvěrou proto dítěti svěřte do péče vlastní záhonek, kde si může pěstovat, co a jak bude chtít. Dítě by ale mělo chápat, že za záhon nese odpovědnost (pomáhat na vyžádání samozřejmě můžete) a že úroda i případný neúspěch jsou v jeho rukách. Hezké je záhonek označit cedulkou s jeho jménem nebo fotkou (zalaminovaná folie, keramika apod.).

Foto: Sláma vbotách

Klacíky a špagátkem ohraničený dětský záhonek, na kterém dcera věnovala malý kousek i své kamarádce a bráškovi. Fotografie zachycuje malou zahradnici při sázení cibule.  Foto: Sláma v botách

 

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

Využívejte naplno toho, že váš pomocník už umí číst, takže pokud potřebuje poradit, nesypte informace automaticky z rukávu, ale společně je vyhledávejte v knihách nebo na internetu . Dítě může s vaší pomocí také vést zahradnický deník. Do něho si zapisuje, kdy a co na zahrádce dělalo, co zaselo, jak se záhon během roku měnil, můžete společně pořizovat fotky úrody atd. Zájem podpoříte také četbou dětských knížek s tematikou pěstování a přírody, namátkou třeba Jůlinka z jedlé zahrádky od Terezy Václavkové, Rostlinopis od Jiřího Dvořáka, Zákeřné keře od Daniely Krolupperové,  Malý zahradník od Emily Bone a Abigail Wheatley nebo Byliny malé čarodějky od Poloncy Kovač.

Foto: Sláma v botách

Krásných dětských knížek s tematikou pěstování je celá řada, tyhle třeba mají v naší knihovně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Kníha Jak to roste. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Veršovaný příběh o tom, jak Jůlinka začala v zahradě plné okrasných tůjí a sečeného trávníku pěstovat zeleninu i jedlé plevele. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Úžasná knížka Malý zahradník o pěstování i bez zahrádky! I já se v ní dozvěděla zajímavé triky. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Malý zahradník představuje dětem i smíšené kultury a další permakulturní principy. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Dobrodružný příběh o Zuze, zahrádkářské kolonii a divoké temné zahradě, ke které Zuza najde klíč. Foto: Sláma v botách

Stále platí, že děti obvykle vítají společnost kamarádů a zážitky chtějí sdílet. Máte-li tedy v rodině nebo poblíž další potenciální zahradníčky, berte je na pozemek také. I když potomek možná nebude pracovat tak soustředěně, jako když je s vámi na zahrádce sám, a bude si s kamarády hlavně hrát, přece jen se určitě rád pochlubí svým záhonem, ukáže, co, kde a jak pěstuje, co se na zahradě naučil a třeba něco zkusí i naučit ostatní, rozdá práci, bude ji koordinovat atd. To vše jsou životní lekce stejně důležité jako sklízení plodů vlastní práce.

Tyto zkušenosti na mě a moje děti (6 a 2) zatím teprve čekají, ale už teď se těším, jak to naše společné pěstění bude pokračovat. A že určitě bude pořád stát za to!

Přeji vám i vašim dětem co nejvíce krásných společných chvil na zahrádce a bohatou úrodu. 😉

Foto: Sláma v botách

A ať vám rostou! Foto: Sláma v botách

 

K označení řádků posloužily dětem dřevěné doktorské špachtle. Dají se i kompostovat. Foto: Sláma v botách

Loučí se Verča a Lída od Slámy v botách! Foto: Sláma v botách

 

Ať mi rostou! ©

 

P. S.

Ale je doufám jasné, že i já si s těmi svými miláčky na zahradě občas „užívám“?  Aneb nafasujte svatozář, obrňte se trpělivostí a pořád si opakujte že jde jenom o zahradu, jenom o zahradu, jenom o zahradu…  

Roste to a já už TAKY VYROSTU!

MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

 

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

3 komentáře

Lidé kolem mě už si zvykli, že jsem trapná. Kdy si na to ale zvyknu já?

Letos jsem se rozhodla oslavit své narozeniny činem eko-libým, totiž otevřít u nás semínkovnu. Když můžou semínkové půjčovny fungovat už ve čtyřiceti městech v ČR, proč by naše městečko mělo… spát dál?

V místním muzeu se myšlenka zalíbila a s panem ředitelem se domluvilo, že bedýnku plnou svépomocí vypěstovaných semínek, která se budou zdarma půjčovat zájemcům, si tu vezmou pod patronát. Zbývalo už jen semínkovnu slavnostně a důstojně uvést do provozu.

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Sláma v botách zakládá semínkovnu. A jak slavíte narozeniny vy? Foto: Sláma v botách

Dovolím si dám vám dobrou radu.
Pokud se někdy rozhodnete založit semínkovnu jako součást vědecké instituce, snažte se při tom alespoň působit intelektuálně.
Já ohledně slavnostního zahájení myslela na vše. Napekla jsem, sehnala kytaru, vyprala si šaty i program pro děti byl zajištěn. Dokonce jsem nacvičila i komický výstup. Jenom ten jeden bod jsem jaksi opomněla.

Muzejníci pozvali coby čestného hosta zahájení geobotanika, badatele, profesora, RNDr. Ph.D. et Ph.D. Michala Hejcmana. Prý si na nás vyšetří čas mezi konferencemi, přednáškami a výzkumem.
Přistihuji se, jak poprvé v životě lituji, že jsem se vyprdla i na ten malej doktorát. Alespoň si rychle po večerech oprašuji vyjmenovaná slova. Bylina, babyka, pelyněk, pýr…
Jinak si ale říkám, že přítomnost vědecké kapacity nemůže být na škodu. Semínkovně to dodá punc odbornosti a přilákáme více zájemců.

 

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Naše krásné městečko se dočká nové služby. Neboli kdo máte nadbytečné semeno, noste ho odteď do muzea. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Půjčujeme až 5 sáčků na osobu. A očekává se, že nám ze své úrody zase donesete nějaká semínka zpět. Foto: Sláma v botách

Klíče v popelnici a táta na drátě

Zahajovali jsme 16. března.
Ten den jsem začala vyhozením klíčků od auta do popelnice s tříděným sklem. Neptejte se, jak se taková věc může stát. Copak nechápete, že mně se může stát cokoliv? 

Co ale teď?

Manžel je ve Francii, děti na krku, všechno musí šlapat, protože v půl páté jsou do muzea sezvaní hosté a já mám mít slovo. Snažím se s batoletem v náručí vlézt do kontejneru a alespoň klackem ty klíče ze střepů vyšťourat. Marně.
Začínám zběsile telefonovat. Policie, popeláři, autoservis. Esemeska manželovi do Cannes, kde jsou náhradní klíče k vozu? Esemeska z Cannes: náhradní klíče nejsou. CO JSI VYVEDLA?

No určitě, teď mám čas něco vysvětlovat.

A tak jako vždycky když jsem v průšvihu, volám tátovi. Svému žolíkovi na průšvihy. Nejlepší na tomto spasiteli je, že na rozdíl od manžela už se ani na nic nevyptává. Vyslechne si, co se zase přihodilo, a bez dalších otázek rovnou nabízí řešení. Tak to má být. Díky tátovi mám vždycky pocit, že vše se dá zvládnout a že nejsem až takový mamlas.
Takže zatímco mi z Francie chodí další a další esemesky, táta už zařizuje odtah auta, které stojí odemčené před sídlištní sámoškou a nabízí mi svůj náhradní vůz. Pro tataservis opět nejvyšší hodnocení!

Jen díky tátovi se nezhroutím a akce semínkovna se rozeběhne dál podle původního plánu.
V půl páté stojím v šatech, učesaná a s bednou semen v náručí před muzeem a třesu si rukou s panem ředitelem. Sál je nabitý lidmi, místní tisk šteluje objektivy. Čeká mě pět minut slávy, potlesk a kytice. Kdybych neměla díru na punčochách, nakrucovala bych se ještě víc.
To ovšem nevím, co přijde pak. KDO přijde.

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Pět minut slávy pro děravé punčocháče. Foto: Sláma v botách

 

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Motto iniciativy semínkovna: Sázej. Sklízej. Sdílej. Foto: Sláma v botách

Setkání s profesorem

„Veru, je tu pan Hejcman,“ upozorňuje mě Lenka z muzea na dorazivšího hosta. Ohlédnu se po skautovi po jejím boku. Co? Nějak se mi to nezdá.
„Vy jste ten profesor?!“ vyhrknu na vědeckou kapacitu maskovanou za vedoucího pionýra zkříženého s Indiana Jonesem a průvodcem safari. Chlápek v džínách a lněné košili totiž skutečně působí spíš jako někdo, kdo se právě vrací z procházky savanou a svůj hummer parkuje opodál, než jako persona obrovnaná tituly ze všech stran.
„No jasně, čekala jste někoho staršího,“ pousměje se chápavě strážce safari a já opět aktivně nemlčím: „Jo. Někoho úplně bílýho,“ a naznačuji plnovous až k pasu.
Lence, která profesora sehnala, pak šeptám: „Nechápu, jak stihl posbírat ty tituly, když je tak mladej.“ (A pěknej -ale to si prosimvás nechte pro sebe!).

Taky si takhle nepředstavujete někoho, kdo má patent, pardon papír na rozum? Foto: Sláma v botách

Vědec naštěstí bere moje uvítání s klidem. A s úsměvem následně poslouchá i má slavnostní slova, když před plným sálem zahrádkářů opěvuji pěstování bez chemie a vylejvám si ekologické srdíčko. Pak se konečně dostává ke slovu i host. A já s panem profesorem zažiju druhý šok večera.

Vědec totiž mně, zahrádkařící biomatce, co musí mít i plíny z bio bavlny, mile, slušně, ale jasně vysvětlí, že já sama jsem chemie a že v dnešním světě to bez chemie nejde. Tečka. „Tím spíš ne, když už je nás na světě deset miliard a všichni chceme jíst, že?“ zkonstatuje vědec přesvědčivě, načež jde ochutnat všechno to bio jídlo, které jsem do noci pekla.

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

Nemám ráda, když jsem za idiota. Bohužel z nějakého důvodu se do této situace dostávám často. Ten večer to s profesorem ještě neskončilo. Abych zachránila situaci a ukázala vědecké legendě, že jsem možná trochu eko-ulítlá, alespoň se se mnou ale rodina nenudí (esemesky z Cannes stále pípají…), rozhodnu se, že na závěr setkání přečtu veřejnosti – i geobotanické kapacitě – nejlepší historku ze svého blogu. Tu, jak jsem polévala své NECHEMICKÉ záhony slepičinci a kedlubny pak skončily v kompostu. Neboli článek plnej sraček a jak jsem se z nich málem poblila. (ZDE)

Proč jsem vybrala zrovna tuhle nechutnost? Vím já?! Asi nějaká dosud neprobánadá deviace projevující se potřebou dělat se blbou.

Decentní smích obecenstva (dík, tati!) střídá opatrný potlesk (máma) a já se vykoupaná ve vlastním potu konečně uklízím z pódia. Semínka jsou rozpůjčovaná, občerstvení snědené, poslední zahrádkáři opouštějí sál. V muzeu mohou být spokojení z rekordní účasti a já konečně píšu do Francie. Nenadávej mi, mám narozeniny!

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Máme významné kmotry. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

K tomu vlezlému dítěti se nehlásím! Foto: Sláma v botách

V tu chvíli se ke mně opět přitočí pan profesor.
„Někdy vám přijedu udělat přednášku o hnojení. S těmi slepičinci opatrně,“ navrhuje, když se loučíme a on se chystá zas pro svůj hummer a na savanu.

Víte, že mě tím dojal? Byl to náročný den. Týden. Několik týdnů. Ale semínkovnu jsme uvedli do provozu, bedýndu s bio osivem profesor dokonce pokřtil šampusem z postřikovače na kytky a zahájení tedy přece jen neskončilo skandálem, přestože jsem se o to tak snažila. Kéž bych mohla profesorovi nafasovat alespoň svoje chleby z praobilí. (článek ZDE) Bohužel přítomní ekologové snědli vše do poslední patky.

foto: Sláma v botách

Chleba do lidí rychle zahučel. foto: Sláma v botách

TEPRVE AŽ DOMA MI TO DOŠLO!!
Jak on to vlastně myslel. Proč k nám vlastně chce zase přijet. Přednášet. Profesor. O bezpečném hnojení zahrady a slepičincích. Ne proto, že bychom naší semínkovnou udělali takový dojem. Že bychom vědce strhli zahrádkářským ekonadšením a kulinárními výtvory. Nebo neopakovatelným smyslem pro humor.

Ne.

Přednášku, jak bezpečně hnojit záhony, jsme si vysloužili tím, že v našem městě žije minimálně jedna zahrádkářka, která je jinak schopná svým ekofarmaření otrávit rodinu bakterií e-coli!

Foto: Sláma v botách

To je ale pěkná semínkovna, ta se vám povedla. Tady se mi to bude pěstovat. Prezentace pro Jeden svět. Foto: Sláma v botách

Více o iniciativě semínkovna: www.seminkovny.com

Přehled fungujících semínkoven v ČR: www.seminkovny.com/seminkovny

Rozhovor se zakladatelkou celorepublikové iniciativy semínkovna Klárou Hrdou: S botaničkou Klárou Hrdou o svobodné iniciativě semínkovna. Osivo je základ našeho živobytí. 

Články o naší semínkovně na iDNES: V muzeu budou půjčovat lidem semínka podobně jako knihy 

a v Deníku: Máte rádi pěstování? Semínka si můžete půjčit , V provozu je půjčovna semen

A pár fotek…

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Po občerstvení se ani zaprášit nestihlo. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Aktivity pro děti. Dík kamarádkám, které se na nich podílely. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Jak rychle rostou rostliny a poznávačka semínek. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Protože pěstování může být zábava nejen pro dospělé. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Důkaz, že to jde i bez květináčů. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Poznávání semínek v hmatových sáčcích. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Semena, ó semena, přibližte se k muzeu. Foto: Sláma v botách

A NAKONEC TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ:

Přednáška o hnojení proběhla před pár dny. Natočila jsem ji na video. Materiál stříhám a doufejme již brzy bude k puštění na kanálu Opravdový život na youtube. Bylo to výživné. Těšte se. 🙂

Ať mi rostou!©

Jak jsme testovali fotoobrazy od Pixers (a zase bylo veselo…)

4 komentáře

Můj muž rád a hezky fotí. To ale není výhoda, to je nemoc.

Když jsme se nedávno stěhovali, zjistila jsem, kolik vlastně máme doma (zbytečných) věcí. (článek 9 LIDÍ POD STŘECHOU. O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů) Celou speciální kategorii tvoří fotovýstroj mého muže. Lásku k fotkám ten nebožák bohužel podědil po tátovi, a ten zas po svém otci… Fajn, máme díky tomu krásné fotky dětí. My ale díky tomu máme ještě mnohem víc. Krásné fotky zmrzlých louží, olysalých opukových zdí, zvlněných polí, prázdných chmelnic, břehů řeky v zimě a dalších motivů, kterým nelze odolat.

Plný rozměr této rodinné záliby jsem pochopila, když jsme nedávno vyklízela skříně v manželově studentském pokoji. Uvnitř byla fotoalba, o nichž jsem snad nechtěla vědět. Ne, žádná erotika. Kéž by! Celé jedno album bylo plné černobílých velkoformátových uměleckých fotek…. kachen.

„Kachny? Proč sis fotil a dával vytisknout padesát stejných fotek ptáků?“ konfrontovala jsem muže s jeho mladickou nerozvážností. On si ale i dnes – po těch letech – stál za svou.

„To nejsou stejný fotky. Všimni si, že každý záběr je  trochu jiný. A vůbec tam nejde o kachny, ale o zachycení nálady, o atmosféru… o… “ Měřím si svého muže s čím dál větším zájmem. O zachycení atmosféry a smyslu pro náladu mi tu vyprání někdo, kdo dodnes neprojevil zájem vytisknout byť jedinou fotku z naší svatby PŘED PĚTI LETY!

Zato má skříň plnou negativů a fotek již zmiňovaných chmelnic a ledových louží, studii oprýskaných omítek či série fotek na téma „kůra stromů“, „procházka u Ohře“, „mraky“. Navzdory precizní kompoziční vyváženosti a překvapivým detailům těchto veleděl mě při jejich prohlížení napadá jediné: ALE KLOUDNOU RODINNOU FOTKU NEMÁME ANI JEDNU.

Proto když mi přijde nečekaná nabídka od firmy Pixers, jestli by Sláma v botách nechtěla vyzkoušet některou z jejich fotoslužeb výměnnou za recenzi, mám v tom okamžitě jasno! Chtěla. A nechám si natisknout svatební fotku v nadživotní velikosti.

Moje kamarádka Katka (také „ráda a hezky fotí“ – upřímně soucítím s jejím mužem) má pravdu: domov dělají obrazy. My domov sice teprve budujeme, ale to neznamená, že o dominantě budoucího obývacího pokoje nemůžeme rozhodnout už teď. Budu na náš rodinný krb dohlížet z plátna o velikosti 100 na 180 cm (v podstatě moje aktuální proporce), v těch bílých šatech s květinou, navždy mladá a krásná. Píšu do Pixers, že nabídku přijímám a že mám zájem o fotoobraz. Naše svatební foto se dočká důstojné podoby po všem tom čekání.

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Reprezentativní fotky z naší svatby přímo volají po důstojné realizaci. Foto: Linda Hušková

 

Tyhle fotky si přece zaslouží velký formát.

Já vždycky byla nejfotogeničtější žena pod sluncem. Foto: Linda Hušková

Na rodinné radě však nápad nečekaně narazí.

Cože?“ dostává manžel okamžitě záchvat smíchu. „Proč bych měl něco takového doma chtít?“ směje se, až mě to skoro uráží.

„Co je tu k smíchu?“ dám mu prostor mě úplně nenaštvat. „Chlapi si odjakživa lepí na zdi plakáty ženských.“

„No tak když myslíš… že bude na co koukat…,“ zaslechnu něco tak drzého, že začínám vidět rudě. To, že právě procházím lehkým fyzickým úpadkem, ještě neznamená, že se o tom může začít nahlas mluvit!

Radši obývák opustím, dokud ještě nejsem úplně vytočená. Co by si asi tak nechal vytisknout on? Další kachny?

V Pixers nabízejí tisíce jejich motivů, z nichž si můžete nechat obraz nebo fototapetu vyrobit. Pro kavárnu, kancelář, obchod… určitě ideální. Nebo pro někoho, kdo nemá vlastní kvalitní fotografie. Já ale žiju s chlapem, kterému se všude válej objektivy, obrok si kupuje nový foťák a svého času neřešil nic jiného, než jestli se digitální fotografie někdy vyrovná klasice. Žiju s fotomagorem, který to má navíc dědičné. Stejný fotoarchiv eviduje u sebe v kamrlíku i jeho otce. Takže odmítám připustit, že bychom mezi těmi miliardami fotek, které ti dva už nafotili, nevybrali něco krásného, co se převedené na plátno stane ozdobou právě a jenom našeho (budoucího) domova. Rovnou ale říkám, že louže a kachny nechci!

****

Po čtrnácti dnech rozmýšlení mě konečně osvítí MYŠLENKA. Na jedno manželovo oblíbené téma jsem málem zapomněla.

Rád fotí naše kopce. Říká jim české Toskánsko a něco na tom bude. Neznám nikoho, koho by ty kopečky přinejmenším nezaujaly. My se jimi vyloženě kocháme, v české krajině jsou neopakovatelné a překvapivé. Ano, řeč je o Českém středohoří. Výhled na něj máme i z  našeho pozemku. Teď jenom vybrat tu jednu nejkrásnější fotku, která naši rodnou krajinu vystihne. Tajemnost, fantasknost, snovost i trochu drama, to jsou ty správné přívlastky.

Tak kterou vybrat? Třeba tenhle kopec Bořeň v Českém Středohoří? Foto: Sláma v botách

Tak kterou vybrat? Třeba tuhle fotku vrchu Bořeň v Českém středohoří? Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Nebo tohle svítáníčko… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Můj nejvíc kopec, který máme hned za humny. Foto: archiv Sláma v botách

 

Do hry ale vstupuje víc proměnných – kromě motivu musíme vybrat i ideální velikost a  materiál, na který necháme fotku natisknou. Může jít o fotoobraz na plátno, ale i tisk na sklo, PVC či dibond. Jak to bude vypadat, si neumím ani podle popisu na pixers.cz stoprocentně představit. Já se však pocitově kloním k tomu nejklasičtějšímu, k plátnu. Statkářce přece nemůže v obýváku viset dibond, když navíc ani neví, co to je…

Takže rozhodnuto, já a moji dva dvorní fotografové se konečně umělecky shodujeme. Objednávka na dva fotoobrazy na plátno míří do Pixers.

Přesně za týden dorazí obří plochá bedna. S ní chvíle napětí.

Bude fotka z monitoru vypadat stejně přitažlivě i na obřím plátně? Nebude to plátno až moc obří? A neměli jsme přece jen zvolit ten „dibond“? 🙂

Nehodlám si na blogu nic cucat z prstu, prostě naši reakci natočím a lidi, vy si sami udělejte obrázek,  rozhodnu se nakonec alibisticky.

Takže POZOR:

 

Foto: archiv Sláma v botách

Jak to dopadlo? Mrkněte na video. Foto: archiv Sláma v botách

3minutové VIDEO Z ROZBALOVÁNÍ FOTOOBRAZŮ K VIDĚNÍ NA YOUTUBE NA KANÁLU OPRAVDOVÝ ŽIVOT – RAČTE SI ROZKLIKNOUT.

A JE TO EKO?

Tuhle otázku nemůžu na tomhle blogu nechat stranou.

  • Pixers slibuje „ekologický výrobek“ v tom smyslu, že jsou použity zdravotně nezávadné barvy, které současně něco vydrží. Abyste obraz po pár letech nevyhazovali.  Posoudit tuto informaci mohu pouze v té míře, že obraz nijak nesmrdí, necítím z něho žádnou chemii, ani když strčím nos přímo na plátno. Jak barvy drží, vám tu ale napíšu až za deset let.
  • Obraz byl pečlivě zabalen, aby nedošlo k poškození, na druhou stranu to množství odpadu moc ekologické není. Nic lepšího než bublinková fólie mě ale taky nenapadá… Slibuji, že ji zodpovědně upcyklujeme s dcerou při nějakém našem tvoření.
  • Plátno bylo dobrá volba. Bála jsem se zrnitosti fotky – zbytečně. Fotka na plátnu vypadá dobře právě v kombinaci s krajinou. Muž tvrdí, že na obličeje by možná byly lepší ty hladší materiály. Nevím, já bych stejně furt fandila plátnu. Holt eko duše…
Foto: archiv Sláma v botách

Naši noví domácí mazlíčci. Aneb plátna 40 x 60 cm a 70 x 100 cm. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Na výšku měří dohromady stejně jako naše čtyřletá dcera. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Detail zarámování. Nemalá část motivu skončila v oblasti „za obrazem“. Foto: archiv Sláma v botách

*****

CO SE ALE NESTALO…

Akorát když jsem začala psát tenhle článek, u PIXERS DOŠLO KE ZMĚNÁM. Překopali webovky i nabídku. A možnost objednat si fotoobraz dle vlastního motivu už tu najednou není! Proč, ptám se manažerky, s níž jsem komunikovala.

Její odpověď cituji:

„Šlo sice o jednu z nejoblíbenějších služeb,  ale také bohužel o nejproblémovější, co se týče připomínek. Lidé často posílali nekvalitní podklady a pak byli z realizace zklamaní.“

Hmmm, nekvalitní podklady, připomínky, zklamání… Dívám se na ty krásné obrazy před sebou, rozhodně jim nemám co vytknout…

A tak přece jen, konečně, po těch letech se mi vyplatilo mít po boku zkušeného, nadšeného, na kachnách vytrénovaného fotografa. 🙂

 

Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi visí! Foto: archiv Sláma v botách

Děkuji Pixers za možnost vyzkoušet jejich službu a doufám, že se podaří lépe vyřešit „technické zabezpečení“, aby se tisk vlastních fotek mohl zase objevit v nabídce. Protože není nad to, když domov krášlí něco vašemu srdci skutečně blízkého…

 Ať mi rostou!©

 

Jak jsem si alternativně léčila chřipku

2 komentáře

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s chřipkou!

VAROVÁNÍ: Tento článek obsahuje fotografie neučesané, nemyté, nemocné třicítky s horečkou!

***

Poslední měsíc se kolem mě motali samí nemocní lidé, ale možnost, že bych sama padla, jsem si vůbec nepřipouštěla. Nakládám se přece celou zimu do česneku (k manželově radosti…) a na okně pěstuju řeřichu…

Fajn, takže ve čtvrtek jsem ONEMOCNĚLA I JÁ. Patrně chřipka.

„Tak to se na čtrnáct dní rozluč s horama,“ sýčkuje manžel. Vždycky ví, jak potěšit. „Otec to měl od Novýho roku a doteď se necítí,“ pokračuje v přísunu dobrých zpráv. Ještě že ho v horečce špatně slyším. Zaznamenávám pouze, že mi s dobrými radami nabízí i nějakou krabičku z lékárny.

Mně!

Mám osmatřicet stupňů, hučí mi v uších a moje hlava připomíná ořech drcený ocelovými kleštěmi. Ještě jsem ale pořád schopná odolávat návrhům typu Paralen Grip.

„Tsss, já chřipku zvládnu i bez léků. Nejlepší lékař je spánek,“ poučuji okolí i v deliriu. Pak muži hodím na krk děti a jdu si zalézt. 

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

****

Spánek. To je přesně to, co mi už hezkých pár měsíců chybí. (Jediná drobná nevýhoda, když máte doma miminko.) A možná bohužel důvod, proč jsem já, chronický držák, onemocněla navzdory všem svým bio-fíglům, kyselému zelí a tak.

Teď se konečně můžu jít trochu prospat, jenže tomu pro změnu brání migréna. Něco, co normálně taky neznám. A moc lituju všechny, kdo jo.

„To je hrozný, nemůžu ani spát, jak mě ta kebule bolí“ vracím se ukňouraně zpátky k rodině.

„Bože, ty seš pacient,“ vrčí manžel otráveně a snaží se mi znovu udat ten paralen, neboť tuší, že mu jinak přistanou děti na krku i příští den.

„Neexistuje,“ bráním se ale stále zarytě chemii, se kterou jsem se rozloučila v roce 2010. Jen kvůli chřipce si nezkazím statistiku.

No jo, jenže je devět večer a něco se sebou dělat musím. Musím se VYSPAT.  A s tou hlavou v kleštích se to prostě zatím nepovedlo.

***

Po dalším marném pokusu se zase vracím z ložnice. Co mi to kdysi posílala do mailu teta? Domácí lék proti migréně, to myslím tenkrát stálo v předmětu hromadně rozesílané zprávy. Ok, teď mám příležitost vyzkoušet, jestli tyhle spamem šířené zaručené rady fungují.

Recept je snadný: smíchat vodu s himálajskou solí a citronem. Obojí doma máme. Chvíli hledám přesný návod v mailu, pak v lednici a…

… JDU TO ZKUSIT.

A protože jsem nedávno začala natáčet videa, volám muže, ať jde můj pokus zdokumentovat.

„Ty musíš mít fakt vysokou horečku,“ okomentuje to, protože na rozdíl ode mě vidí, jak teď vypadám. No jo, tuším, že to nebude zrovna na výstavu. Já ale hodlám přinést autentické svědectví, které možná přepíše dějiny lékařství, takže okolnosti typu, že mám na hlavě vrabčí hnízdo a špatně odlíčené stíny, musejí jít v zájmu pokroku stranou. Moje hrdinství zboří internet. 

POZOR: VIDEO Z POKUSU K VIDĚNÍ ZDE.

***********

Pátek.

Podařilo se mi trochu prospat, ale stačí ujít pár kroků z ložnice do kuchyně a mám zase dost. Manžel zůstává doma a opět fasuje děti. Aby tak neremcal, na odpoledne mu na výpomoc objednám tchyni. Sobě svařím vodu se zázvorem, pak do hrnku přileju lžíci jablečného octa a svůj loňský šípkový sirup a zase hned mizím směr ložnice.

„To je babizna kořenářka,“ ulevuje si manžel, když mě pozoruje. Než mě zastupovat u dětí, jel by snad radši do té práce!

„Buď v klidu, do pondělí jsem fit,“ slibuju mu sebevědomě od dveří. Jestli jiní bojují s chřipkou čtrnáct dní, já to zmáknu přes víkend. A nepadne na to jediná pilulka aspirinu. Přísahám!

Pak upadnu do čtyřhodinového, téměř komatózního spánku. V jednu mě manžel probudí, že syn už pláče hlady. Nakojím hladovce a svařím si další půllitr zázvoru s octem. Poté pokračuji dalšími třemi hodinami spánku…

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba aneb aplikuji lék s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Dcera coby slušně vychované dítě následuje můj vzor. Foto: Sláma v botách

 

****

Přemýšlím, kdy jsem naposled spala TŘI HODINY V KUSE. Co máme syna, se to mockrát nepovedlo. Přitom takové blaho. 🙂

Já už asi  vážně potřebovala onemocnět. Abych se konečně mohla  TOLIK a TAK KRÁSNĚ VYSPAT. Připadá vám to jako maličkost? Mně ne!

Večer vycházím z ložnice jako královna. Hýřím energií a bohužel už zase i nápady.

„Co jdeš dělat?“ nevěří manžel očím, když mě vidí sedat si za počítač, sotva jsem vstala z postele, nebo přesněji řečeno, sotva jsem vstala z mrtvých. Právě o tomto zázračném ozdravení musím informovat svět.

„Na to nemám nervy. Přebíráš děti a teď jdu pro změnu spát já,“ hodí mi manžel po celodenní službě zase zpátky na krk domácnost a jde se uložit k spánku spolu s dcerou.

***

Vrtalo mi hlavou, jak to že jsem u nás tentokrát onemocněla já a ne muž, když já mám zelí a česnek, zatímco on párky s hořčicí. A myslím, že jsem na to přišla. Klíčem je ta poslední věta minulého odstavce. Můj muž chodí spát s dcerou. Někdy  v osm, někdy v devět večer, po desátý už ho každopádně nikdy bdělého nezastihnete. Ví, že ho dcera párkrát za noc vzbudí a že potřebuje těch svých x hodin spánku, aby dobře fungoval. Takže si chodí lehnout včas.

Zatímco já? Desetkrát za noc buzena synem chodívám do postele klidně až v jednu ráno. Vstávám unavenější, než jsem do postele lehala. Ne týden, ani čtrnáct dní nebo měsíc, ale už nejmíň od září. A to si říkám biožena. Je na takovém hazardování s vlastním zdravím ale něco přirozeného? Je tohle udržitelné a bio? Kážu tu cosi o zdraví, a přitom úplně igronuju signály svého zbídačeného těla? Vždyť moc nechybělo a musela jsem pozřít Paralen Grip!

A tak ani metráky domácího kvašeného zelí a poctivého českého česneku nezabránily tomu, na co dojede každý, kdo nenaslouchá přírodě ani zdravému rozumu – nezabránily nemoci.

Slibuju, že se (hned po dopsání tohohle článku. A dodělání videa…) polepším, a vás, lidi, taky moc prosím: Zahoďte večer ty svoje smartphony a jděte to zalomit. Je zima, čas krátkých dní a dlouhých nocí. Příroda má jasno v tom, co v tomhle období máme dělat.

Chřipková epidemie je jenom pro ty, kdo to jako já ještě nepochopili.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tak na zdraví a ať mi rostou!©

 

 

 

Jak jsem se stala profesionální matkou a YOUTUBERKOU (Zakládám YT kanál OPRAVDOVÝ ŽIVOT)

2 komentáře

– „Nestačí, že je na internetu popsaný náš osobní život…? Teď tam bude i natočený?“ –

architekt JK, manžel Slámy v botách 

Už je to tak, můj manžel se oženil úplně blbě. On – samotář bažící po životě na opuštěném ostrově –  spojil svůj život s novinářkou s blogerskými ambicemi. Hůř už mohl dopadnout jedině, kdyby si vzal youtuberku. Jenže přesně tou se od nového roku hodlám stát!

*****

„Se Slámou v botách to jde z kopce,“ konstatovala jsem onehdy,  když jsme s mužem zase typicky marnili večer. On na gauči s plackou v klíně gůgloval, já v kuchyni před monitorem klikala na něco na facebooku.

Ale jistě, že si oba dokážeme představit i zábavnější zakončení dne, jenže copak to jde s tím materiálem, co jsme vyfasovali za děti? Sotva jsme to starší naučili chodit spát v osm, je tu druhý expert. A coby typický mladší sourozenec posouvá laťku ještě dál; poslední dobou je Venda ochotný trávit večery jedině u mě v náručí. No jo, slyším teď svou maminku říkat: jak jste si to vychovali… To ale nic nemění na tom, že z volných večerů není poslední dobou nic, a co hůř – už nemám ani volné ruce. Zbyla mi jedna. Na klikání.

Foto: Sláma v botách

Bylo by vám pohodlné takhle spát?! Jemu bohužel je. Foto: Sláma v botách

„Já měla bejt programátor a ne spisovatelka,“ lituji se, zatímco si Vendu přehazuju z levé ruky do pravé, protože tu první už mám úplně odkrvenou a hrozí upadnout. K čemu mi je, že umím psát všema deseti? Momentálně závidím všem, kterým k práci stačí myš.

Podívám se zase nasupeně na sabotéra ve svém náručí. Do očí mu svítí monitor, je celej zkroucenej, ale přesto spokojeně spí. Když se ho ale pokusím přemístit do postýlky jen o pár metrů dál, nebo alespoň do pelíšku, který jsem mu zařídila přímo na svém pracovním stole (jak vidíte, jsem ochotná dělat kompromisy), okamžitě začne hulákat, jako kdybych ho předhodila starší sestře.

Foto: Sláma  v botách

Zlaté letní časy, kdy ještě spal v pelíšku. Foto: Sláma v botách

Když to takhle jde už několikátý (tý)den, mám chuť začít taky řvát, ať i o MÉ křivdě celá ulice ví. O další týden později už se mi ale ani brečet nechce. Zoufalství kulminuje. Začínám být odevzdaná, apatická. Místo barvitých souvětí odpovídám jednou větou.

„Verun, je mi tě líto,“ pozoruje můj profesní úpadek manžel. Tu hranou lítost mu nevěřím. Konečně se dočkal toho, že už nemůžu na internet psát žádné historky o naší rodině.

„To není pravda, náhodou mě fakt mrzí, že ti Venda brání dělat, co tě baví,“ snaží se mi manžel něco kukat.

„To by tě mělo mrzet,“ odsekávám, „protože jestli nezačnu zase rychle používat mozkové buňky, do léta zdementním.“

!!!

Neexistuje moc věcí, které by mého muže děsily víc. Myslím víc než ženy, které se při delším pobytu na mateřské postupně mění v profesionální MATKU. Kakání, očkování, BLW a montessori… no víte, co myslím.  Snažím se mu vysvětlit, že když od rána do rána neřeším nic jiného, je taková proměna nevyhnutelná a vlastně přirozená. To on chápe. A myslím, že mě svým způsobem i obdivuje. Nic to ale nemění na tom, že už se těší, až se vrátím do práce (na což se třeba já netěším vůbec) a historky, kolikrát Venda kadil a co krásného nám Liduška namalovala, začnu zase prokládat i něčím…. no, jiným.

„Kéž by se ti dalo nějak pomoct,“ začne muž zoufale protáčet závity.  Z mé hlavy se kouří taky. Už x-tý večer, x-tou noc. Coby profesionální matka v noci nespím. Jenom Venda si blaženě odfukuje zkroucený na mé zdřevěnělé paži. Ach jo, to zase bude třeskutá zábava před spaním.

****

Dny plynou a já pořád čekám na večer, který mé prokletí zlomí. Prozatím proklikávám fejs. Alespoň že lidi občas sdílej i nějaká chytrá videa a něco se dozvím, utěšuju se. Když se ohlédnu po manželovi, je na tom stejně. Právě se na své placce učí podle videonávodu bruslit.

„Ty, Kubo?“ napadne mě najednou trochu šílená, ale vlastně logická myšlenka. „Já už asi vím, co by se dalo s tím naším Vendou dělat,“ přemýšlím nahlas.

„Copak?“ vzhlédne ke mě manžel od bruslí. „Nějaká maminka radí, jak dítě odnaučit spát v náručí?“ slyším naději v jeho hlase. Kromě mé profesní nenaplněnosti ho trápí i to, že Venda očividně netouží mít další sourozence.

Je mi líto, že po této stránce ho musím zklamat. „To ne, spíš tu píšou, že pro jeho psychický vývoj je dobrý, když se mnou spí. Mě ale konečně napadlo, jak bych se i při tom mohla realizovat. Zrekvalifikuju se.“

Už jenom skutečnost, že jsem dokázala použít hned dvě takhle dlouhá cizí slova, je na aplaus. Počkejte ale, co já vymyslela. Je pravda, že poslední dobou nezvládám psát. Můžu ale točit. Videa o našem životě, která večer jenom naklikám na youtube. Bude to vtipný i osvětový a hlavně, zvládnu to levou horní.

Samým štěstím objímám manžela: „Budeme čeští Kardashianovi, akorát s míň dětma a víc eko.“ Měl by na mě být pyšný. Na profesionální matku slušný mentální výsledek.

Foto: Sláma v botách

Manžel alespoň uvidí, co tak jako celé dny dělám. Foto: Sláma v botách

****

 Takže co myslíte, že přišlo pak? Manželská krize, sprostá slova nebo alespoň tichá domácnost?

Byla jsem připravená bránit svůj nový výmysl spoustou citového vydírání, jenže ono se nedělo nic.

Můj muž, tradiční odpůrce mého blogování, muž tvrdící, že kvůli mě začne chodit kanálama, pouze prohodil: „Dělej si, co chceš, když myslíš, že to bude někoho zajímat…“ a dál v klídku pokračoval ve virtuální výuce bruslení!

A to je ono. Proč by to lidi zajímat nemělo? Určitě nejsme jediní zdevastovaní rodiče, kteří si pořídili děti a teď po večerech trčí u internetu, hledají informace nebo se chtějí aspoň nějak (za)bavit, když momentálně nemají lepší možnost. Lidi jako my jsou moje cílovka. A já nutně potřebuju nový projekt. A kamera se dá držet jenom jednou rukou. Howgh!

***

Na Silvestra se u nás staví moji rodiče, tak jim svůj nejnovější nápad líčím za čerstva. „Fantazíruje,“ omlouvá manžel mé blábolení, aniž tuší, že si právě na internetu objednávám stativ.

Na Nový rok ho natočím v posteli v jeho biopyžámku a večer zkusím záběry sestříhat.

Konečně se začínám na tenhle rok těšit, bude veselo.

K narozeninám dostal biopyžamo, k Vánocům bioponožky. Smích ho přešel ve chvíli, kdy do těch hadrů vlezl. "To je nejlepší dárek, který jsem od tebe kdy dostal!" Takže asi takhle, přátelé... Foto: Sláma v botách

K narozeninám dostal biopyžamo, k Vánocům bioponožky. Smích ho přešel, když do těch hadrů vlezl. „To je nejlepší dárek, který jsem od tebe kdy dostal!“ Takže asi takhle… Foto: Sláma v botách

***

Po pár dnech zápolení se střihačským programem (pro začátek volím ten nejjednodušší – youtube video editor) zvu manžela na premiéru svého prvního filmu: minutového videa naší dcery při bobování. Pouštíme si ho asi pětkrát a smějeme se. Protože známe Lídu. 

„Hezký, akorát furt nevím, proč by tohle mělo zajímat i někoho dalšího. To lidi nemají nic lepšího na práci, než špízovat cizí životy?“ zakončuje manžel skepticky mou první projekci.

No jasně, že má pravdu. Srandičkami z našeho rodinného života taky nikoho zásobovat nebudu, ty si schovám jednou k napsání. I tak mám ale co sdílet. O zahrádce už po pár letech pokusů a omylů něco vím a témat se za tu dobu přidalo mnohem víc. Pamatujete třeba moje mytí vlasů žitnou moukou? (článek ZDE) Syna jsem zase naučila už od porodnice kadit do nočníku. No a třeba včera jsme s dcerou vyráběly ptačí krmítko – bez vrtání a jediného šroubku, aby to zvládla i ona. K tomu mám solidní praxi v pečení chleba (článek ZDE), výrobě ekologického pracího slizu, tvorbě více či méně povedených eko-dekorací a co já vím, co ještě. Máma říká, že jsem exot, a manžel zase, že internetem se živí spousta hloupých lidí, tak proč mám zůstat pozadu.

Youtube je plný dokonalých videí dokonalých lidí – rovnou říkám, že do tohoto sektoru se vůbec nebudu pouštět. Mám svou kamerku v mobilu a po porodu kila navíc. Když to vyjde, zkusím se před natáčením učesat. Ale momentálně jsem vděčná jen za to, když se mi podaří dožít v jedné mikině do večera, aniž mi ji někdo pozvrací, počůrá, polije, vopatlá. A nejhorší je, že někdy si ji vopatlávám už i sama! Jedno dítě po mě celý den furt něco chce a druhé po ně furt něco chce v noci – to jsou výchozí parametry, z nichž musím vycházet.

Moje videa holt teda budou neučesaná, ale taková je (moje) realita. Budou o opravdovém životě, jak ho žijeme. O našich pokusech žít soběstačně, udržitelně, tvořivě… prostě opravdově.

Stačit by k tomu měl můj levný telefon a pár kliknutí myší. Tak vy prosím taky klikněte…. kanál OPRAVDOVÝ ŽIVOT. Subscribe!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

P.S. Manžela v pyžamu jsem zatím nenatočila, zato syna na nočníku jo. Coby profesionální matka mám prostě tahle témata.

P.P.S.  Omluvte případné překlepy a chyby v tomto článku. Psala jsem ho jednou rukou.

Foto: Sláma v botách

První video vzniklo původně jen pro soukromé didaktické účely, ale třeba zrovna nemáte večer „nic lepšího na práci než špízovat cizí život.“ 🙂 Foto: Sláma v botách

MINUTOVÉ VIDEO: Poslední bobařka ve městě
Foto: Sláma v botách

Pokud se vám toto video zdá amatérské, je to tím, že jsem amatér. Foto: Sláma v botách

A DALŠÍ RYCHLOVKA Z MÉ DÍLNY: DIY krmítko z aromalampičky (točí Sláma v botách & dcera)

A když už jsme u těch odkazů, přidávám ještě FB stránku vlogu Opravdový život:

@vlogopravdovyzivot

Tak ať mi rostou a ať se mi točí!©