KONEC ZELENINOVÝCH ODMÍTAČŮ. Jak do chlapů a dětí dostat zeleninu, aniž budou mít řeči nebo zvracet

12 komentáře

Zajímavé: hráškovou polévku miluje snad každý. Ale z cuketové polévky by se u vás doma všichni pozvraceli? Na tohle mám trik. Jmenuje se krémová polévka s bramborami. Když dodržíte postup, přítomnost nějaké té cukety, brokolice, řepy, květáku nebo kapusty se v polévce ztratí a vaši odmítači zeleniny ještě vylížou talíře. Zázrak? Ne, moje zkušenost.

Skoro se mi ani nechce věřit, že někdy byly časy, kdy se mi zvedal žaludek z rajčat nebo vařeného květáku. Ale moji rodiče by mohli vyprávět. Scény kolem zeleniny mi vydržely až hluboko do dospělosti. No ale jednoho dne, simsalabim, scénám byl konec. A od té doby jedla Veronika veškerou zeleninu šťastně až do smrti.

Tak přátelé, ne, takhle jednoduché to nebývá. Pokud máte doma kovaného zeleninového odmítače, tím, že mu budete do omrzení nabízet talíře s dušenou mrkví, jeho odpor nezlomíte. Což už jste koneckonců nejspíš zjistili. Já svůj odpor k zelenině překonávala roky a postupně. Ideální otužovací metodou jsou právě mixované polévky s bramborami. Vaši odmítači vůbec nepoznají, že do hrnce kromě brambor přišla i nepopulární brokolice s cuketou. Pravdu si samozřejmě musíte nechat pro sebe až do doby, kdy si na vašich polévkách rodina vytvoří závislost. A ta chvíle přijde, jako že se bývalá odmítačka zeleniny jmenuju.

Na závěr zdobím dýňovým olejem, čerstvými bylinkami a tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Umělecké dílo na závěr ozdobte třeba dýňovým olejem, čerstvými bylinkami či tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Fór je v tom, že většina zeleniny nechutná tak strašně, jak si představujeme – jenže vysvětlujte to naší hlavě, která už má nějaký názor a pozření tak odporné záležitosti, jako řepa nebo květák, nám už předem oškliví. Místo aby se člověku začaly sbíhat sliny na nádherně zeleňoučký špenátek, děje se pravý opak – ještě jste neochutnali a už se vám preventivně zvedá kufr. Jakmile se zakousnete, ten kufr se samozřejmě dozvedne.

Takže na to musíte jinak. Pokud máte doma odmítače, který už má zažité, že něco konkrétního nejí a basta, přesvědčovat ho: „nebuď hloupej a aspoň to zkus,“ nemá smysl. Jeho žaludek právě dostává pokyn, že se na něj chystá talíř páchnoucích chcíplých krys, a podle toho bude vypadat reakce. Odmítačův psychický blok se ještě posílí. I tohle píšu z vlastní zkušenosti. Jsem svým rodičům vážně vděčná, že mě do těch chcíplých krys (rozuměj, do banánů, mandarinek, třešní, meruněk, špenátu, květáku, cuket, okurek, paprik… a hlavně do RAJČAT!) proti mé vůli nenutili. Ovšem, co bejvali mohli zkusit – a já si ověřila u své tříleté dcery, že to fakt funguje – je nabízet mi zeleninu v takové formě, míře a hlavně úplně nenápadně, že by nějaké mentální obrazy chcíplých krys v mém mozku vůbec nevznikly. Moje dcera jí veškerou zeleninu, na kterou si vzpomenete. Jí vlastně asi úplně cokoliv, na co si můžete vzpomenout, a s gustem! Že by se něco takového hodilo i vám doma?

Tak znovu, začněte krémovými polévkami. Potřebuje dobrý mixér a brambory. Brambory proto, že v polévce chuť „nežádoucí“ zeleniny spolehlivě zamaskují. A rozmixovat to musíte, abyste zahladila stopy. No co, kuchaři přece mají nárok dělat kolem svých speciálních receptur tajnosti. 🙂

 

Téhle dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, prostě trochu jiná hrášková, nebo ne? Foto: Sláma v botách

Téhle polévce dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, třeba trochu jiná hrachovka, nebo ne? Ozdobeno opět tamari, dýňovým olejem a praženými semínky. Foto: Sláma v botách

Lahodné krémové polévky pro odmítače zeleniny

1. Chvála mixování. Vybranou zeleninu nakrájejte nebo nastrouhejte a dejte do horké vody vařit. Až vše změkne, zeleninu důkladně rozmixujete na hladký krém, aby nikdo nemohl zkoumat: „mami, co to v tý polívce plave? Není to náhodou…eeee?“ Ne. Hladké polévky, jako je už zažitá hráškovka, jsou hitem moderní gastronomie a spásou matek, které chtějí pro svou rodinu to nejlepší i přesto, že to rodina sabotuje. Proto mixujte, mixujte, mixujte. A pak mlžte.  Až se sabotéři budou ptát, co za polévku to lijete do talířů, proboha neříkejte „ale, takovou s květákem“, nebo dokonce „brokolicovou“,  ale buďte kreativní a vymýšlejte si, třeba „dneska máme krémovou polévku podle italského receptu“ nebo „krémová francouzská bramboračka, nech si chutnat“, „zahradní krémová polévka“ atd atd. Koho zajímá, že do té polévky přišel kromě brambor i květák nebo černá ředkev. Krysy by zaútočily, však víte.

2. Chce to brambory, hodně brambor. Neznám nikoho, kdo by brambory nejedl. Přitom mají fantastickou maskovací schopnost. Díky obsaženým škrobům dokážou dodat polévce hutnou konzistenci a sytou chuť. Ale hlavně, chuť ostatní zeleniny do velké míry přebijí. Pro ultra odmítače radím brambor víc a ostatní zeleniny méně, zkuste reakci, a když to projde, postupně poměr měňte ve prospěch ostatních druhů. Podobně jako brambory fungují i batáty a dýně, ale ty už mají specifičtější chuť a polévku oslazují. Brambory jsou jistota.

3. NEvařte toho kotel. Zeleninové polévky se mají jíst čerstvé, hned jak se dovaří, to pak i nejlíp chutnají. Jíst tři dny ohřívanou polévku bych nedala ani já, natož váš odmítač. Jak uvidíte dál, uvařit si kastrolek čerstvé polévky k snídani není žádná věda a rozhodně není nutné kvůli tomu vstávat o půl hodiny dřív ani pak likvidovat povstání kastrolů. Uvařte jen tolik, kolik hned sníte, a příště zase čerstvou várku.

Potřebné množství na polévku, kterou s dcerou ráno hned sníme. Foto: Sláma v botách

Potřebné množství na polévku, kterou s rodinkou ráno hned sníme. Půlka cukety, pažitka, kapusta (z tohoto množství jsem dala jenom půlku), zelené fazolky, kus brokolice a červené řepy (použila jsem jen třetinu z toho, co vidíte na fotce) a česnek. A přidala jsem navrch velký brambor. Foto: Sláma v botách

4. Krájejte různě velké kousky. Logicky čím menší kousky, tím dřív změknou a tím dřív hotovo. Ale vodnatá cuketa změkne dřív než tvrdá mrkev a vy potřebujete, aby byly uvařené ve stejnou chvíli. Proto na to myslete při krájení – mrkev nakrájejte na drobno, zatímco cuketu klidně i na velké kostky. Co ještě se hodí vědět? Batáty jsou dřív než brambory. Brambory dřív než mrkev. Kapusta trvá dýl než špenát, cibule déle než pórek atd atd. Dýně bez slupky je hned, ale se slupkou trvá asi jako brambor. Podobný čas si vezmou i fazolky. Vypadá to složitě? Fakt ne, tohle dostanete rychle do oka.

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

5. Nepřekombinujte to. Nejlepší je vařit ze sezónní zeleniny, co zrovna dům dal, a zbytečně nad složením polévky nepřemýšlet. Ale už jsem zjistila, že naházet do kastrolu úplně všechnu zeleninu, co doma mám, nemusí dát úplně dobrý výsledek. Některé druhy zeleniny spolu prostě ladí víc a jiné míň.

  • Pastinák, batáty, mrkev a dýně polévku oslazují, takže používat je dohromady ve větší míře není dobré. Bacha hlavně na ten pastinák! Musela byste pak zachraňovat situaci solí (blbý pro děti) nebo sladkou chuť přebíjet tamari či shoyu sojovou omáčkou.
  • Výraznou chuť i barvu dodá polévce špenát, pokud to není žádoucí, přidejte jen pár lístků těsně před dovařením polévky.
  • Totéž platí o řepě, pár kostiček pro začátek stačí!
  • Růžičková kapusta dává nahořklou chuť a taky všechno přebíjí. Do polévky pro tři lidi nepřidávám víc než tři růžičky.
  • V letních polévkách nešetřte cuketou, naopak kořenovou zeleninu si schovávejte spíš na podzimní a zimní vaření, kdy už nic moc jiného v lednici není.
  • Když vaření začnete tím, že osmažíte na oleji nebo přepuštěném másle cibulku, polévka bude o třídu chutnější. S tímhle krokem se ale většinou zdržuju jen o víkendu.
Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím že i zbytek mé rodiny. :) Foto: Sláma v botách

Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím, že  to miluje i zbytek mé rodiny. 🙂 Foto: Sláma v botách

6. Jakou chcete výslednou barvu? Přidáním červené řepy získáte polévku hnědou až svítivě rudou podle množství použité řepy. Špenát, brokolice a kapusta zase hází zelený výsledek. Po dýni bývá polévka oranžová, batáty a mrkev to pro změnu ladí do hvědočervena. Nejspíš budete čelit otázce, po čem má ta polévka tak svítivě červenou barvu. Připravte si odpověď, která strávníky nevyděsí – třeba, že je v ní paprikové koření? Že je červená, protože je v ní kečup? Rajčatový protlak? … Hnědou polévku můžete udat coby zeleninovou gulášovku. A zelenou barvu dodal polévce hrášek, no jasně, je to italská hráškovka. 🙂 Nenazývala bych to přímo lhaním. Prostě si jen trošku přibarvujete fakta.

 

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

7. Příklady kombinací

půlka cibule + 1 stroužek česneku + 1 velký brambor + půlka mrkve + osminka kapusty + třetina střední cukety + čerstvé bylinky dle chuti (oregano, pažitka, lichořeřišnice…)

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, batáty, řepa, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, kapusta, řepa, batáty, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

cibule + česnek +bílá ředkev + brambory + batáty + fazolky

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořetišnice, fazolky. Foto: Sláma v botách

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořeřišnice, fazolky. A samozřejmě ještě brambory, nesmíme zapomenout. Foto: Sláma v botách

8. Proč polévku k snídani? Co tělo potřebuje po ránu? Hlavně tekutiny a sůl, protože obojí v noci vypotilo. Zelenina neškodí v žádné denní době, ale právě po ránu je obzvlášť vítaná (tělo se ještě čistí) a trocha dobře stravitelné energie z brambor se před sprintováním na autobus taky může hodit. Prostě polívky na Hrad!

Teď vážně: Na snídaňové polévky jsme najeli před dvěma lety, když jsme začali omezovat lepek, tj. pečivo.  Kdo bezlepkový režim zkouší, narazí na klasický problém: co si mám dát k snídani? Instantní pohankové kaše a rýžové chlebíčky se rychle přejí a kdoví, jestli kus žitného kváskového chleba nakonec není zdravější. Všechny ty snídaňové cereálie, kupované kašičky a polystyrény vznikají pomocí extrudace. Což je průmyslový proces, o kterém si lze na wikipedii přečíst toto:

Extruze probíhá tak, že za pomocí teploty a tlaku je původní materiál (např. plastový granulát) roztaven, za pomocí šneku a matrice je vytlačen (extrudován) do výsledného tvaru a v chladící vaně je ochlazen, poté osušen a nařezán na požadovanou délku. V současnosti se extrudují: potraviny, např. kukuřičné lupínky, křehký chleba, psí granule, křupky, plasty (např. polystyren, plexisklo), guma EPDM, kovy, keramika a různé jiné materiály.

Takže ve chvíli, kdy už jsme nechtěli dál jíst něco, co se připravovalo stejně jako plexisklo a guma, mi přišly ranní polévky jako geniální řešení. Udělat porci pro nás tři zabere o deset minut víc času, než stojí namazat rohlíky s máslem, hodnota takové snídaně je ale nesrovnatelná.

9. Jak ale polévku ráno elegantně a rychle zvládnout?

Třeba takto: Vstaňte a jděte ještě v pyžamu postavit na kamna kastrolek s vodou. Než se stihne ohřát, naloupejte a nakrájejte trochu zeleniny. To je těch deset minut navíc proti mazání rohlíků s paštikou. Pak už se vše dělá samo. Zeleninu do vody naházejte, přidejte sůl a jděte se oblékat, česat, líčit, budit dítě, manžela… Za chvíli, až zas půjdete kolem kuchyně (za pět minut? za patnáct? fakt to moc neřešte), oheň vypněte a vezměte tyčový mixér, se kterým zeleninu rozmixujete. Ochutnejte, přidejte případně ještě sůl, pravou sojóvou omáčku  nebo trošku másla, čerstvé bylinky a už to sázejte na stůl. Kastrol i mixér hned opláchněte teplou vodou (netřeba složitě mýt), ať večer nemusíte drhnout zaschlé nádobí a nadávat. Než polévka zchladne na ideální teplotu, budete už perfektně oblečená a připravená vyrazit za povinnostmi. Zbývá poslední detail: v klidu se dobře a zdravě nasnídat.

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Foto: Sláma v botách

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Jedeme v nich už přes dva roky. Foto: Sláma v botách

Nechte si chutnat a pište mi, jak jste s polévkami úspěšní. Zdravé snídaně přeju!

Ať mi rostou!©

 

Jak jsem se přihlásila do KURZU PŘEŽITÍ aneb Bršlice kozí noha po tisící prvé

5 komentáře

To by ani prase nežralo, sjela mě pohledem d.-cká babička, když jsme spolu naposledy trávily čas na mém pozemku. Co rozvířilo hladinu nesouhlasu tentokrát?

Nesnědla jsem jahodu ožranou slimákem ani oďobanou třešni spadlou na zem (i když se obojí nabízelo). Stalo se pouze to, že jsem ze záhonu vytrhla vzrostlý exemplář pěťouru maloúborého – a přihodila si ho do košíku s úrodou. Ano, bavíme se o pěťouru, té kytce s bílými kvítky, co vám roste v záhonech, i když jste ji nevyseli. Prostě o tom „protivném pleveli, který se k nám šíří od sousedů.“

„Ale babičko, pěťour se dá jíst. Dokonce v Kolumbii z něj vaří národní polévku,“ hájila jsem se před svým věčným kritikem. Jako kdyby to někdy mělo uspěch.

Kolumbijci samozřejmě babičku neohromí. To, že někde nějací křováci jedí housenky, nezamená, že to musím tahat i do D. Tady se svíčková vždycky vařila z krávy.

A tak mi nezbylo než vytasit před babičkou svou letošní největší zbraň. Svou odpověď všem posměváčkům a nedůvěřivcům nejen z vlastní rodiny: od letošního jara jsem zapsaná do dálkového kurzu botaniky. Žádné šarlatánství, babkokořenářství, žádná permakultura, ale náhodou Linné a bratři Preslové. Věda! Aha?!

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

„Ten kurz vede uznávaná botanička z Brna,“ povídám babičce, abych ji omráčila, „učí nás, co všechno je v přírodě jedlé a jak přežít i v čase neúrody. A teď právě probíráme polévku z pěťouru. Můžu vám ukázat recept.“

Nádech. Může manželova babička, neúnavná krotitelka jakéhokoliv mého zahradního i kulinárního nadšení, říct něco špatného proti takovým vědeckým zdrojům?

Babička opravdu ani nešpitla, jenom se otočila na pantofli s tím, že ještě musí slepicím na kopřivy. Exkurze po mém pozemku nejspíš právě skončila.

A tak jsem se zase shýbla ke své motyčce. Slepice zvědavě strkaly hlavu skrz plot a číhaly, kdo jim co hodí. Ode mně se ale dneska ničeho nedočkají, já si své pěťoury hodlám sníst sama.

Ale přece jen se do nastálého ticha a spokojeného švitoření slepic ozvala od plotu ještě jedna připomínka. Tichá, nenápadná, ale jasně zřetelná. Protože kritiky není v D. nikdy dost: „Paní botanička…tsss. Kdyby brambor nebylo, bych chtěla vidět, jak se z pěťouru nažereme.“

Tento článek je věnován všem, kdo také věří, že v divoké přírodě je budoucnost nás biozahradníků a možná celého lidstva.

Pěťour skončil na pizze, takové ideální jídlo pro časy neúrody, že? Foto: Sláma v botách

Pěťour skončil na pizze, prostě jídlo pro časy neúrody! Foto: Sláma v botách

****

„Musím se dovzdělat v botanice!“ ucedila jsem naštvaně, když jsem překročila další spadlou větev z nějakého stromu.

Byl březen, les plný bláta a větve ještě holé, ale já a moje tříletá divoženka jsme podnikaly už x-tou výprav do lesů v okolí D. Naše hospodářství obklopují lesy ze všech stran, stačí si vybrat, kam se půjdete nadýchat luftu tentokrát. Vůně se pomalu probouzejí po zimě a i ptáci o sobě dávají vědět. Krásné, chtělo by se říct. To bych ale nesměla mít na sebe takový vztek.

Ve změti lysých stromů jsem se marně snažila rozvzpomenout na učivo z prvouky.

„Nepoznám buk od borovice!“ prskala jsem znechuceně, zatímco dcera pozorovala, jak mravenci lezou po nějakém… keři.

Takhle to prostě nejde dál. Nad hlavou nám koncertuje ptactvo a mně nenapadá odbornější výklad než: „ptáček zpívá“. A to mám předávat dítěti životní moudrost? Z biologie jsem přeci kdysi mívala jedničku, tak jak je tohle možné?

Když jsem se ale nad tím chvíli zamýšlela, přestala jsem se divit. Dendrologický výzkum habru jsem v sedmičce neobšlehla z knížek. A sušením kytek do herbáře zaměstnala půlku rodiny. Rody a čeledě jsme se učili jako básničku, aniž bychom kdy při výuce vyrazili do přírody. České školství, no nic. Za habr jedna mínus, ale kdybyste mě pod ten strom postavili, nepoznám ho.

Teď je ale třeba jít dál. Co jsem se nenaučila ve škole zadarmo, to se dnes dá dohnat za peníze. A tak jsem před časem lovila na internetu a našla přesně to, co mi ještě v životě chybělo. Já, botanický analfabet a zahrádkář v záběhu jsem se zapsala na dálkový kurz poznávání a vaření z divokých bylin. Tak trochu survival kurz – jak přežít jen z toho, co příroda nabízí zdarma a všude kolem nás. (paukertova.cz).

Jak jsem na něco takového proboha přišla?

Svůj širák neodkládám nikde, ani v lese ne. Foto: Sláma v botách

Samice s mládětem na cestách za lesní obživou. Foto: Sláma v botách

****

Stává se vám občas, že nutně potřebujete vlastnit něco, co jste právě viděli nebo o tom četli? Není to úplně vlastnost k vychloubání, bohužel tyhle konzumní chvilky mě zásadně přepadají, zrovna když mi na účet přistane nějaký honorář.

Ta situace nastala v dubnu.

Zase jsem večer trůnila u kompu a zuřivě gůglila. V televizi právě skončil pořad o bylinkách Kouzelné bylinky a Kuchařka ze Svatojánu v něm nakládala zelí. „A víte co, dáme tam i bršlici, ta ničemu neuškodí,“ povídá můj kulinární guru a přihodí do soudku se zelím i pěknou zelenou kytku. V tu chvíli bych nejradši zabila kameramana. Vy víte, jak vypadá bršlice? Pokud ano, gratuluju. Já ale až doteď nevěděla, že taková rostlina existuje. Kameraman se každopádně nad bršlicí vůbec nepozastavil, a tak jsem z vteřinového záběru nevykoukala nic. Proto jsem sedla k internetu. Rázem se mi otevřely netušené obzory.

Bršlice kozí noha – plevel z rodu miříkovitých, léčivka s vysokým obsahem vitaminu C, jejíž listy se dříve běžně používaly do salátů a do polévek. Má to růst úplně všude. A jak vidno, Kuchařka ze Svatojánu to klidně dává i do zelí.

Opřu se spokojeně do křesla. Saláty se mi letos na zahradě nedaří. Ono se mi toho tam letos vůbec nedaří víc, ale to je zase jiná kapitola. Teď musím vyřešit bršlici. Zdá se mi to, nebo by právě jedlé plevele mohly řešit moje letošní pěstitelské výpadky a selhání? Loni jsem opatrně začala jíst pampelišky a sedmikrásky. Břicho mi to nerozpáralo a huba si čím dál víc zvyká. Vše je věcí psychiky. Možná přišel čas posunout se na poslední level. Neštítím se hnoje (ZDE), loni jsem si potykala se slepičinci (ZDE). Jsem připravena přijmout výzvu nejvyšší.  Objevit pro své gastroexperimenty svět jedlých plevelů. Mají jednu neoddiskutovatelnou přednost – jsou všude kolem zadarmo. Nic proti mé zahrádce, salátům a tak, ale v divokých bylinách je budoucnost.

Heřmánek, lesní jahody a borůvky, úlovky z půli června. Foto: Sláma v botách

Lesní a luční úlovky z půli června. Heřmánek na koupel obličeje, zbytek sníst. Foto: Sláma v botách

Chci poznat, najít, natrhat, zpracovat a zkonzumovat bršlici kozí nohu. Bohužel fakt, že jsem ji kdysi měla ve svém heřbáři, ještě nic neznamená.

„Bršlice co?“ vyprskne můj muž, když se mi nečekaně nakloní nad monitor.

„Neznáš, co? A přitom je to takový poklad. Počkej, ať ti z ní uvařím polévku,“ informuji partnera, ale ten se zasekl u názvu a stále se zajíká smíchy. „Ty moje kozí noho!“ objímá mě a prská mi do ucha, až svým chechtáním probudí dceru. Je mi jasné, že odteď dostanu doma novou přezdívku.

Na podobné špásování teď ale opravdu nemám náladu. „Však on tě přejde humor. Víš, jak je taková bršlice zdravá?“ odpálkuju posměváčka nedůtklivě. Opravdu nepotřebuju, aby mě zdržoval. Právě jsem chytila botanickou slinu. Chci doplnit ty díry ve své všeobecné vzdělanosti. O bršlicích a dalších jedlých zázracích přírody totiž od jisté doby nevtipkuju. Ne po tom, co jsem letos na Valašsku pila léčivou jarní mízu z břízy (o tom ZDE), aniž bych o tomhle očistném zázraku někdy dřív slyšela. Po téhle zkušenosti pořád myslím na to, kolik dalších jedlých pokladů mi v přírodě uniká. I bršlice má být lahodná a superzdravá rostlina pro každého. Všechny ty dny, kdy ji nemám na talíři, už mi nikdo nevrátí.

A právě v tomhle rozpoložení jsem narazila na stránky paní botaničky Ivany Paukertové. (paukertova.cz) Celá rozechvělá a s pocitem osudovosti zjišťuji, že na jaře otevírá korespondenční botanický survival kurz. Jedení kořínků, okusování lýka ze stromů a tak. Slimáci mi letos OPĚT zlikvidovali fazole a pak celá ta věc s Islámským státem, ruskou agresí, řeckými dluhy, uprchlíky… Raději jsem na zahradě vysázela brambory a chodím se pravidelně ubezpečovat, že rostou.

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky zatím nezpozorovány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky také zatím nezaznamenány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Stránky paní Paukertové na mě ale zapůsobí jako zjevení. Bože, já už dlouho vím, že existuješ, ale jestli ne ty, tak aspoň ta ženská z Brna je pánbůh. Paní Paukertová má totiž na svých stránkách recepty na vaření z kdečeho – žaludové cookies, tlačenka z fialek a ptačince, kostival v těstíčku… Kam se hrabu já a moje řepné chipsy (recept TU), tohle je skutečné BIOVAŘENÍ. Ještě ten večer posílám do Brna přihlášku a pár stovek kurzovného. Když všechno klapne, příští rok už nezaseju. Mé louky, mé lesy, můj dobrý rodný kraj mě nakrmí. I z těch kvót na uprchlíky mám rázem menší strach.

Zahrada je moje láska, ale v divokých rostlinách vidím budoucnost. Obzvlášť když mi letos slimáci (skoro) všechno sežrali... Foto: Sláma v botách

Slimáci letos úřadují víc než loni, na vzniklou situaci jsem musela zareagovat… Foto: Sláma v botách

****

I když to nerada přiznávám a babičce tu radost nedokážu upřímně přát, s bramborami a pěťourem měli v D. zatím pravdu. Budu vděčná, když mi vysázené brambory nesežerou mandelinky a já budu mít na podzim co uložit do sklepa. Protože jedení kořínků a spol. není zatím takový hit, jak jsem čekala.

Survival kurz je bezvadný, což o to. Každých čtrnáct dní nová lekce v mailu a už od první (jedení pampelišek a kopřivový špenát) vím, že jsem tu správně. Zhruba od druhé lekce ale látku kriticky nestíhám. Prostudované mám tři kapitoly, dnes dorazila šestá. Paní magistra nás nešetří.

Plním domácí úkoly, zkoumám rychlost růstu rostlin, učím se, co je list peřenosečný a co dlanitoklaný, počítám pod lupou pestíky a vařím si čaj z jasanu. Jsem tři lekce pozadu a příroda nečeká. Všechno si kvete svou rychlostí, zcela bez ohledu na možnosti mého studijního tempa. Vesnovka obecná, jejíž nerozvitá květenství se ve Francii zapékají jako divoká náhrada brokolice, mi odkvedla dřív, než jsem se ji naučila bezpečně poznávat. Alespoň jsem se v druhé lekci dočetla, že dobrá jsou i její semena (jako náhrada horčice).

Nevím teď vážně, co řešit víc. Jestli plevel a slimáky, kteří mi obkličují záhony, nebo semena ačokči, která se navzdory tomu, jak byla drahá, vůbec neobtěžovala vyklíčit. Nemám čas studovat taxonomii ani dělat si nákresy květů, chodím s malou na borůvky a suším heřmánek. Okopávám jahody a jednotím mrkev, přitom bych se měla učit kostivaly. Možná bych zjistila, že ten, co ho máme v D. a já ho považuji za kostival lékařský (dělám z něj hnojivé jíchy na záhony), je ve skutečnosti úplně jiný druh. Protože aha, ono jich v Čechách roste víc.

Vůbec toho o české floře teď hodně zjišťuju. Loni jsem zůstávala v úžasu, co všechno se může během jediného týdne udát na záhoně – jak rychle vyroste zelenina a hlavně plevel po jediném slunečném dni a propršelé noci. Letos jsem ve stejném úžasu z toho, jak se mění příroda úplně všude kolem mě. Každý týden jako domácí úkol sleduji, co kvete, co odvkétá, co teprve kvést bude, kde pučí listy a co zůstává holé. Nestačím se divit všem těm změnám. Na každou kytku, strom i keř mám najednou chuť si sáhnout a přivonět k nim. Žiju tu přes třicet let a nikdy jsem nezkoušela, jak voní ty veliké lípy nad železniční tratí. Otázka je, jestli jsem si vůbec kdy uvědomovala, že tam nějaké jsou. Konečně teď vím, jak se jmenují některé stromy, které denně míjím. Třeba že to nejsou jasany, ale javory jasanolisté. Ještě rozklíčovat, jak se jmenují ty smradlavé bílé keře u chodníku, a budu v nebi. A takovými denními radostmi já teď žiju. No neberte to za devět stovek na rok.

Pokud se mi v nějakém příštím životě podaří dohnat probíranou látku a kurz úspěšně dostudovat, bude to životní bomba. Výhra v loterii nebo tak. Zatím ale dál jím salátovky ze skleníku svého táty a jsem moc ráda, že tuhle možnost mám. V přírodě se dá narazit na leccos. Ale o divoké náhradě šťavnatých okurek zatím v prvních třech lekcích kurzu nepadlo slovo. Zato po kopřivovém špenátu jsem se docela slušně osypala.

A co nejlepšího jsem si zatím ze survival kurzu odnesla (opakuji, že jsem vážně student-flink)?

– recept na čaj z mladých, napučených větviček jasanu – lahodný, chuť delikátní, nepopsatelná. Právě podle těch černých pupenů se pozná, že jde o jasan. (recept paní Paukertové ZDE).

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

že mi chutnají mladé listy lípy – chce to lípu srdčitou, tu s menšími listy (ano, roste jich u nás víc), nejlíp hned, co začnou růst, to jsou lístky nejjemnější, křupavé a bez hořkosti. Mlsala jsem je v D. jen tak, přímo ze stromu.

že ten otravný pýr je dobrý na cholesterol – a vůbec na spoustu věcí. Jestli máte pýru plazivého taky plnou zahradu, oddenky nasbírat, umýt od hlíny, pár minut vařit, vypít „čaj“. Tady máte všechno podrobně popsané (ZDE).

že z kostivalu i brutnáku lékařského jsou dobré chipsy – kdo nevěří, ať to zkusí. Já se nejdřív taky ošívala. Trhat kostival chodím v rukavicích, píchá. Jenže po upečení už tuhle vlastnost nemá. A recept na smažený kostival v těstíčku zatím patří do mého soukromého top výběru z divoké kuchařky (recept paní Paukertové ZDE)

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Brutnák lékařský jsem dosud využívala jenom ve formě květů na čaj. Mladé listy se ale dají obalit a smažit. Foto: Sláma v botách

 

 – že netýkavka má jedlé lusky a vynahradí mi letošní výpadek zelených fazolek – pamatujete, jak jsem loni triumfovala s metráky sklizených zelených fazolek? Cha, co bych za to letos dala. Slimáci zaúřadovali. Proto se odteď zaměřuji na netýkavku, tu plevelnou rostlinu, co zamořuje zahrady, louky, lesy. Až lusky vyrostou, přijdu si od přírody vzít zpět, co mi slimáci vzali. Recepty na netýkavkové hody podle pí Paukertové ZDE.

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním (až dorostou). Foto: Sláma v botách

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním, dudlajdá. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

 

NO A CO TA BRŠLICE?

Foto: Sláma v botách

A vy bršlici poznáte? Foto: Sláma v botách

****

„Ty ještě furt řešít kozí nohu?!“ nechápe můj muž, když mě asi po měsíci zase přistihne gůglovat si můj svatý grál. S fotkami bršlice mě za poslední týdny načapal několikrát. Oběma nám už to začíná být trapné. Ale pochopte mě, na herbář jsem kašlala a fakt nás teď nechci otrávit. Paní botaničce jsem podepsala reverz, že pokud po nějakém gastroexperimentu dojde k neštěští, byla to moje chyba – chyba určení rostliny, záměna, spletla jsem se, prostě smůla. Když si nejsem jistá, mohu poslat fotku toho, co hodlám pozřít, mailem na kontrolu. A je třeba si přiznat, že skóre nemám právě vysoké.

Ale pak to přišlo. Zrovna když jsem byla zase na Valašsku, zásah! „Co vám to tady roste, paní M.? Není to náhodou… náhodou…,“ skoro se bojím to jméno vyřknout. Tuším, že tentokrát stojím u bran ráje. Podle všech dosud nastudovaných obrázků, podle důvěryhodných zdrojů, tohle by mohla být… Květinu utrhnu, vyfotím, pošlu ke kontrole a modlím se. O den později, když už je kytka seschlá a nepoužitelná, mi přijde odpověď: bršlice!

„Já to dokázala, Kubo, já ji našla,“ pláču svému muži do telefonu a tuším, že i on je tak nějak dojatý. Po týdnech, kdy jsme s bršlicí vstávali i chodili spát, jsem svůj vysněný plevel konečně dostala do oka.

„Tak jsi to dokázala,“ vítá mě doma muž pyšně. „Dokázala,“ přikývnu a vybalím z batohu pár uschlých exemplářů. Hned druhý den běžím do papírnictví pro čtvrtku a izolepu. Víte, všechno má svůj čas. A k určitým rozhodnutím se musí dozrát. Po letech botanické ignorance, přehlížení habru a šlapání po plevelech konečně splatím staré dluhy. A v zimě stejně nebude honička kolem záhonů. Přišel správný čas zasloužit si zpětně jedničku z biologie.

Přišel čas založit si svůj první poctivý herbář.

Položka první: bršlice.

Foto: Sláma v botách

Bršlice kozí noha. Vaše gratulace přijímám. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

Domácí Tretter’s chipsy neboli řepelky neboli po čem se můžu utlouct

13 komentáře

Často se mě lidi ptají, co nejlepšího se dá uvařit z červené řepy. Když je prý tak zdravá. Ale aby to fakt chutnalo. Na to já říká: upečte si z řepy chipsy!

Nedávno mě nakrkla zpráva o tom, že výrobna na zeleninové chipsy Tretter’s byla prolezlá plísní tolik, že ji šokovaní hygienici museli zavřít (článek ZDE). Od luxusní, zdravě se tvářící alternativy brambůrků jsem čekala víc. Každopádně jsme je občas kupovali. A každopádně už nebudeme.

Tretter’s chipsy jsem poprvé jedla v roce 2008 přímo v Tretter’s baru. Když mi číšník prozradil, že ta netradiční mlska je vyrobená z řepy, byla jsem překvapená. Do té doby jsem si myslela, že mi řepa nechutná. O pár let později se „trettrsky“ začaly objevovat v DM drogerii, v Tescu a nedávno taky v Albertu. V různých (někdy dost chemických) variantách, občas trochu připálené a zbytečně moc slané. I přesto se uchytily. V prodejnách zdravé výživy se pak objevilo něco podobného, Řepelky od výrobce Vladěna Čísecká (o výrobcích ZDE) . Chuťově zeleninovější, mnohem méně slané, bez dochucovadel. Dceři je občas dám, miluje je. Jenže 50gramový pytlík  za 35 – 40 korun. Výborné, ale nic levného… Navíc dělané z konvenčně pěstované řepy a fritované na řepkovém oleji. Pochybuji, že za studena lisovaném.

Určitě lepší varianta než čipsy, ale počkejte, až ochutnáte svoje vlastní, domácí řepelky. Těm nesahá po kotníky nic. Foto: Sláma v botách

Určitě lepší varianta než bramborové čipsy, ale počkejte, až ochutnáte svoje vlastní, domácí řepelky. Těm tento sáček nesahá ani po kotníky (kdyby nějaké měly). Foto: Sláma v botách

A tak jsme v létě začala špekulovat, jestli by se řepelky daly upéct doma. Prosím vás nejsem žádnej Láďa Hruška. Fakt mi nejde o to, ušetřit tři padesát a zadělat si kvůli tomu celou kuchyň. Když se do něčeho pouštím doma, tak proto, že mě kupované výrobky kvalitou nepřesvědčily. Ani nálepka BIO na tom většinou nic nemění.

U domácích řepelek si můžete pohlídat vše rizikové: kvalitu použité řepy (žáddé plísně…), oleje (třeba panenský olivový?) i soli (nerafinovaná) a hlavně teplotu, na kterou pečete (žádné karcinogenní přepalování!) To už za trochu námahy stojí. Kdo má robota, bude s přípravou hotový do deseti minut. A upečeno bude za půl hodiny. Takže když začnete před večerními zprávami, ke svým seriálům, filmu nebo večerní směně u notebooku už budete mít dopečeno. A já myslím, že ani výčitky svědomí si kvůli takovému večernímu mlsání dělat nemusíte. 🙂

Pokud si podobně jako já před lety myslíte, že by vám něco takového nemohlo chutnat, dejte receptu přece jen šanci. Pečená řepa má mnohem lepší a rozhodně úplně jinou chuť než vařená (kterou já osobně taky nevyhledávám). Dokonce i můj táta, který řepu nezvládá v žádné podobě, si tohle mlsání oblíbil. Proč je řepa občas v jídelníčku fajn, se můžete dočíst třeba ve Wikipedii (tady to máte napsané). To by jako motivace mělo stačit. Takže konec keců, jde se péct!

Připravte si ingredience (na 1 velký plech)

3 středně velké syrové bulvy řepy

pečicí papír nebo olej na vymazání plechu

1-2 lžíce kvalitního oleje na pokropení řepelek, používám většinou olivový, ale možno i jiný panenský, který snese šetrné pečení (ne světlicový a lněný!)

sůl

varianty:

1. koření a bylinky dle preferencí: pepř, provensálské, oregáno, tymián, šalvěj…

2. jablečný či balzamikový ocet, trocha na pokapání

 

Jdeme na to:

1. Příprava řepy

Pokud máte kuchyňského robota, který umí vytvářet úzké plátky, je to nejvýš desetiminutovka. Kdo musí krájet ručně, ať počítí pět minut navíc, čili taky pohoda. Robot se vyplácí hlavně v tom, že vám vytvoří dokonale stejné plátky, což je při pečení výhoda. A samozřejmě při větším množství, když pečete víc plechů pro celou rodinnou tlupu. Řepu oloupejte a omyjte a potom bulvy buď prožeňte plátkovačem robota, nebo každou rozřízněte na půlku, položte širokou stranou dolů, ať se při krájení nevrtí, a zkuste krájet opravdu co nejtenčí plátky, jeden jako druhý. Stejná šířka je důležitá, jinak se vám menší kousky začnou připalovat, zatímco ty větší (širší) ještě nebudou dopečené.

2. Na plech

Plech vyložte pečicím papírem nebo ho vymažte panenským olejem. Plátky řepy vyrovnete na plech, jeden vedle druhého. Mohou se trochu překrývat, řepa se trochu speče, ale raději moc nejvrstvěte. Chcete křupavé řepelky, ne bláto. Vyskládanou řepu následně osolte, pokropte trochou oleje a můžete i opepřit či přidat podle chuti různá koření. Začátečníkům doporučuji okořenit výrazněji a teprve časem zkusit i „panenkou“ variantu jen se solí. Bylinky zemitou chuť řepy logicky trochu přebijí. Moc se mi osvědčilo pokapat řepelky i trochou octa, chuťově to skvěle ladí.

3. A do trouby!

Troubu si naštelujte na 160 – 170 stupňů, tuhle teplotu by měla většina panenských olejů bezpečně zvládnout. A stejně tak řepa. O trochu vitaminů a jiných cenných látek pečením samozřejmě přijde, ale fritování je horší. A vůbec řepu nejíst taky. Vrazte do rozhicované trouby plech a cca za půl hodiny bude hotovo. Přesný čas záleží na tom, jak silné plátky jste si vyrobili. Pokud krájel robot, doporučuji si čas změřit a příště budete přesně vědět, ve kterém momentu je řepa dokonale upečená. Ke konci se hraje o každou minutu, takže kontrolujte! Pokud nemáte každý kousek stejný (ruční krájení), nejspíš se stane, že některé kousky na krajích plechu už budou hotové, zatímco ty uprostřed by ještě potřebovaly. Nezbývá než hotové vyndat a pokračovat v pečení bez nich, jinak vám vzniknou uhlíky. Spálené řepelky nejezte (i když nejsou chutově úplně blbý:-))

Takhle to vypadá, když je u nás dopečeno. Začátečníkům ale možná budou víc chutnat o pár minut propečenější kousky. Mezi hnědými a spálenými je ale úzká hranice, tak poklad v troubě průběžně střežte! Foto: Sláma v botách

Takhle to vypadá, když je u nás dopečeno. Začátečníkům ale možná budou víc chutnat o pár minut propečenější kousky. Mezi hnědými a spálenými je ale úzká hranice, tak poklad v troubě průběžně střežte! Foto: Sláma v botách

Začátečníkům budou nespíš víc chutnat propečenější, křupavější kousky s hnědými kraji. Moje dcera ale třeba preferuje spíš měkčí, ještě šťavnaté exempláře. To si vyzkoušejte sami. Doporučuji u vašeho prvního plechu průběžně ochutnávat, příště už budete vědět, jak si míru propečení vyladit.

Pečené řepelky jsou výborné i jako příloha. Foto: Sláma v botách

Pečené řepelky jsou výborné i jako příloha. Foto: Sláma v botách

BONUS: Je to i super příloha

Nemusíte mlsat řepné chipsy jen tak, my je třeba děláme i jako zeleninovou přílohu k masu nebo luštěninám. Nebo jako předkrm před pečenými bramborami. Když je peču jako přílohu, přihodím na plech i pár koleček cibule a stroužků česneku. A to je pak teprv žrádlo!

Každopádně kdo tenhle recept zkusíte, dejte mi vědět, jak chutnalo. Inspirace k vylepšování se mi vždycky hodí.

Řepě zdar, vám dobrou chut a mně ať rostou! ©

 

 

 

 

Zeleninová „pizza“ bez těsta aneb zapékané cukety plněné masem či tempehem (pro vegetariány)

1 komentář

Nádivka z drůbežího masa, cibulky a zeleniny zapečená do šťavnaté cukety je luxus. Ale i vegetariánská verze s tempehem je důstojný způsob, jak se gurmánsky rozloučit s létem!

Zelené cukety jsou letní klasika. Já se ale poslední dobou zamilovala do žlutých, které mému oku prostě lahodí víc. A protože i očima se jí, vysela jsem na zahradě právě žluté cukety a teď si užívám sklizeň v plném proudu. Tři rostliny plodí tempem čtyři obří cukety týdně! Co s tak hojnou úrodou, tedy pokud ji z půlky nechcete rozdat příbuzným?

Cuketa je univerzální zelenina. Protože nemá nijak výraznou chuť, hodí se jako „výplňovka“ do spousty zeleninových jídel, které krásně barevně nakopne. Ale nejen do nich, moje babička například peče z cukety i sladkou buchtu. Tahle tykvovitá zelenina navíc obsahuje řadu nutričně zajímavých látek – když jsem dceři začala vařit první zeleninové příkrmy, byla cuketa druhou zeleninou po mrkvi, kterou mi dětská doktorka radila zkusit. Nezpůsobuje totiž žádné alergie a dobře se tráví.

V létě jsem si zvykla přidávat trochu na kostičky nakrájené cukety (i se slupkou) do ranní polévky, kterou snídáme. Výborně se taky kombinuje s rajčaty a paprikou – lehce vše na cibulce zasmažte, poduste na pánvi s bylinkami a máte základ svěží zeleninové omáčky ve stylu Uncle Ben´s. Nebo můžete cuketou upgradovat lečo, pokud jste milovníky téhle české klasiky.

Já ale nejvíc propadla pečené cuketě, jejíž vydlabaný vnitřek plním zeleninovomasovou (či zeleninovotempehovou) nádivkou. Pak už je to snadné jako facka: plněnou cuketu zapečete a necháte si ji na stůl naservírovat nahým manželem.

 

Manžel se svými cuketami. Bez trenýrek. Foto: Sláma v botách

Manžel se svými cuketami. Foto: Sláma v botách

Zapékané cukety plněné masem nebo tempehem (verze pro vegetariány)

Nachystejte si ingredience

2 větší cukety, podélně rozpůlené

300-400 g kuřecího nebo krůtího masa, VEGETARIÁNI: 1 ochucený tempeh (uzený, marinovaný…, nemusíte použít celý)

3-4 velké cibule

3 či více stroužků česneku

2-4 žloutky (jak kdo vejcím fandí, já dávám 4)

2-4 rajčata zbavená jadérek, nejlépe i slupky (spařená)

nasekaná nať z petrželky, nesetřit

sůl, pepř, čerstvé či sušené bylinky (třeba oregáno, rozmarýn, saturejka, směs provensálských bylinek)

pár lžic olivového oleje

varianty dochucení: plátky lučiny či čerstvého kozího sýra, sezamová tahini pasta, hořčice, dýňový olej, strouhaný čerstvý zázvor apod.

A tady je postup

1. Příprava cukety

Cukety důkladně kartáčkem vydrhněte pod studenou vodou. Odkrojte z obou stran „bubáky“. Podélně cukety rozkrojte a po celé délce vydlabejte vnitřek se semínky (lze použít třeba do zeleninového vývaru). Používat budete vzniklé cuketové lodičky. Přendejte je na plech vyložený pečicím papírem a zapněte troubu max. na 170 ºC. Kvalitní olivový olej vyšší teploty nezvládá, začal by se přepalovat.

2. Příprava nádivky

Cibuli nakrájejte nadrobno, česnek na plátky, maso nebo tempeh na menší kostky. Rajčata zbavte jádřinců a trochu je pokrájejte. Na pánvi pomalu rozpalte olivový olej a krátce na něm zarestujte maso (tempeh) s cibulkou a česnekem. Osolte a opepřte. Po chvíli přidejte rajčata, pustí šťávu, v níž vše krátce poduste. Nádivku pak rovnou z pánve vyklopte do vydlabaných cuket a rovnoměrně rozprostřete po celé délce.

3. Zapékání s bylinkami

Zatímco se cuketa peče, připravte si vaječnou „míchanici“, kterou cukety závěrem přelijete.  Oddělte si žloutky a vidličkou je trochu rozmíchejte. Pak přidejte najemno nasekanou petrželku a bylinky: máte-li čerstvé, hodí se bazalka, oregáno, rozmarýn… Ze sušených můžete zkusit třeba saturejku či provensálské bylinky. Cca po 30 minutách pečení už začne kuchyní vonět budoucí bašta, takže plech s cuketami na chvíli vyndejte z trouby a přelijte vaječnobylinkovou směsí. Nechte pak ještě 5 minut zapékat.

4. Dopečeno!

Že je upečeno, poznáte podle toho, že nádivka lahodně zezlátne, a když do cukety píchnete, vidlička jí lehce projede. Nádivku nesmíte přesušit, ale současně by cuketa neměla zůstat tvrdá. Čím rozpečenější je, tím víc se její šťáva s nádivkou spojí.

5. Pokaždé hotovo trochu jinak

Existuje spousta možností, jak si tenhle recept užít pokaždé jinak. Třeba můžete na horké cukety, právě vytažené z trouby, rozdrobit trochu čerstvého kozího sýra nebo lučiny – roztečou se a přidají další chuťovou složku. Já nahoru každopádně vždycky nakapu trochu olivového nebo dýňového oleje. Není vůbec špatné, když cukety ještě před zapékáním a plněním nádivkou potřete po celé délce sezamovou tahini pastou (bioprodejny, v supermarketech prodávají koutky s mezinárodní kuchyní, u nás v L. kupuji na farmářských trzích u stánku s řeckými specialitami). Nebo lodičky pomažte troškou hořčice. Milovníci ostřejší chuti můžou do nádivky nastrouhat čerstvý zázvor.

6. A servírujeme…
Zeleninová pizza bez těsta: zapečené cukety plněné masem nebo tempehem (pro vegetariány). Bezlepový recept. Foto: Sláma v botách

Už jste někdy jedli takovouhle „pizzu“? Foto: Sláma v botách

Cukety pak můžete jíst vidličkou a nožem a přikusovat k nim třeba nějaké italské bílé pečivo. Ale já mám nejradši vzít je normálně do ruky a jíst vcelku jako pizzu. Stylovější způsob, jak se rozloučit s babím létem a aktuální úrodou cuket, byste nevymysleli. Obzvlášť když vám jídlo přinese na stůl partner, o jehož bezchybnou figuru se takovu večeří postaráte. 😉

Nechte si chutnat a ať mi rostou! ©

 

 

Ta úroda mě zničí!

6 komentáře

Včera večer jsem zase stála dvě hodiny u dřezu a proklínala se. Pod nohama dva koše narvané vším možným. Fazolky, květák, růžičková a kadeřavá kapusta, hrášek, bylinky všeho druhu, mrkev, cibule, rajčata. Po celodenní směně na záhonu další směna v kuchyni. Potřebuju nafutrovat mrazák. Dobrá hospodyňka nemyslí jen na přítomnost, ale hledí do budoucnosti. Do ledové zimy, kdy hladovějící rodinu triumfálně nakrmí svými bio výpěstky. Takovými kecy se motivuju.

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda nečeká. Foto: Sláma v botách

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda, ta bestie splašená, se neptá, jestli se mi chce. Foto: Sláma v botách

Potřebuju se nějak motivovat. Protože jinak vypěstovanou kapustu naházím jako krmivo babiččiným slepicím a večer si raději hodím nohy na stůl. Jako správná městská matka na mateřský.

Můj muž přesně na tenhle okamžik čeká, přeje si ho. Mou úrodu začíná pomalu, ale jistě nenávidět. Nechápe, že to všechno dělám pro něj, pro naše blaho a hojností požehnanou zimu. Budoucnost neřeší, je na nervy z toho, jaké manévry se u nás odehrávají právě teď.

V červenci jsem ho donutila vyloupat mi tři kila hrachu. Nevím, jestli si umíte představit, co to obnáší. On už ano. Zatímco v televizi vrcholilo fotbalové mistrovství světa, on se místo na hráče soustředil na to, aby hrášek házel do zelené misky, slupky do bílé a nepřehlédl červy. Tři večery po sobě. Zpocený byl víc než Messi po prohraném finále s Německem. Vítězný gól pošvihl, lovil z mísy housenku.

Po téhle zkušenosti už můj muž na rodinné blaho kašle. Chce svůj klidový režim na gauči a nejlépe, abych se na něm válela s ním. Kdykoliv se večer vracím unavená ze zahrady, snaží se pod různými záminkami zmizet z bytu. Nesnáší ten dřez plný hlíny a pohled na mě, kterak se ztrácím za přepravkami s kapustou.

„Nemohl bys mi prosímtě pomoct s…,“ zkusila jsem to na něj po hráškové anabázi ještě několikrát. Ale už se nedal nachytat. Jako dojíždějící živitel rodiny má nárok večer v klidu spočinout. „A já ne?“ hraju na city. Je půl dvanácté večer a pod nohama mi stále stojí obávaná bedna s kapustou, kterou musím namýt, nasekat, nacpat do sáčků, popsat, zaevidovat, zamrazit…

„Prosímtě, tak se na to vys.r! Naházej tu kapustu na kompost nebo slepicím a jdi si už lehnout!“ přesvědčuje mě nešťastně v půl dvanácté. Oba víme, že jinak na něj budu ráno řvát, ať s malou vypadnou z ložnice, že se ještě potřebuju dospat. Jenže tohle je příliš blízká budoucnost, já hledím dál. Slepice budou žrát biokapustu, zatímco já v zimě kupovat skleníkovou z Holandska?! To určitě! Radši padnu, ale ani lupen nevyhodím.

„Ta úroda tě zničí. Nás všechny. Doteď jsme si tak hezky žili,“ sune se zkroušená postava v pyžamu někam směr ložnice a zanechává mě osamocenou v mém neštěstí, pardon, v hojnosti.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Má úroda, má smrt!

Má úroda, mé (ne)štěstí! Foto: Sláma v botách

 

****

Následující ráno nezačalo nejlépe. Vrčím, že jsem nevyspalá a že mám nárok…. Postava v pyžamu vytahuje dceru z postýlky a mizí do kuchyně udělat oběma něco k snídani. O chvíli později mi volá Ópa, manželův děda z maminčiny strany. Prý měl v pondělí cestu do D. a tak se zaskočil podívat na mou zahradu. Jak prý to tam vedu.

No to je snad schválně! Já byla v D. makat až v úterý. V pondělí nebyla zahrada rozhodně na žádné přepadovky připravená!

„A co jste tomu říkal?“ ucedím, připravená přijmout zaslouženou kritiku. Tento týden se mi už podruhé stalo, co mě v D. někdo přepadl, aniž bych mohla zahradu patřičně naaranžovat k předváděčce. Vytáhnout kytky do oken, zamaskovat plevel pod čerstvý mulč, slimáky hodit za plot…

„No, tak viděl jsem už hezčí zahrady,“ začíná ten starý sudetský sedlák nekompromisně. Tuším, že se na druhé straně telefonu směje. „Ale čekal jsem to horší. Na to, že tam jezdíte jednou do týdne, je to dobrý,“ utěšuje mě Ópa už s neskrývaným smíchem. Kéž by jednou do týdne, pomyslím si.

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Chvilek klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

Chvil klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

 

Už jsem si zvykla, že moje permakulturní zahradničení občas rodina nechápe. Tomu, že pro něj nemá pochopení zrovna Ópa, ale rozumím. Vím, že mu moje zahrádkářské pokusy od začátku připadají legrační.

Ópu jsem nikdy neslyšela velebit nebo v dobrém vzpomínat na staré časy. Pamatuje válku, bídu, odsuny, znárodňování, zakládání JZD. Zaplať pánbůh za vymoženosti, jako je Kaufland. Za životní jistotu v podobě obchodů narvaných levným jídlem. Když si může koupit mouku za devět padesát, po dražší nesáhne. Mouka jako mouka. O biozahradničení ví Ópa jenom jedno: že to jsou ti sedláci, co stříkají v noci. Jeho životní pravdu už nikdo nezlomí, ale dokud je ochotný mi dle potřeby radit a pěstovat sazenice, přežiju, že se mi občas směje v telefonu.

****

„Můžu v klidu odjet do práce, nebo mě tady bude večer zase čekat nějakej horor?“ loučí se se mnou manžel nabroušeně, zatímco kolem něj procházím se zavařovacími sklenicemi a mísou rajčat. „Když mě budeš zdržovat, tak bude!“ vystrčím ho z bytu a vrazím mu přitom na cestu tři rajčata. Mají nejvyšší čas skončit buď v žaludku, nebo v protlaku.

D.-cká babička nedávno proložila své nekonečné pohádky o tom, jak jsem jí mulčem zlikvidovala jahody (více ZDE), i jednou zajímavou radou. Když prý mám hodně rajčat, nestíhám je jíst a ani na protlak nemám čas, mám rajčata jednoduše nakrájet na čtvrtky, nacpat je do sklenic, ty pak dát do kastrolu na pařáček (ta věc, co se na ní napařují knedlíky) a 20 minut v páře sterilizovat. Budu tak mít v budoucnu připravený základ do různých rajčatových jídel. Vidím, že pokud zrovna neřešíme mulč, je babička můj člověk! Rajčata už bublají v kastrolu.

****

A tak mám minutku na to, shrnout, co se teď v mé biozahradě vlastně děje. Situace se mění každým týdnem. Stále něco vykvétá, odkvétá, dozrává… A já mám za vším zpoždění! Jak to, že jsem v předchozích třiceti letech svého života neviděla, jak rychle se příroda den za dnem mění? Letos to vnímám až moc názorně. Vůbec té splašené mrše nestačím! Sotva zaznamenám, že mi na záhonech něco dozrálo, propásnu nejlepší čas to sklidit (dřevnaté kedlubny) nebo mě předběhnou špačci (višně) nebo to rovnou úplně odkvete (květák). Dnes jsem zůstala překvapeně stát pod bezem. Před pár týdny jsem z květu vyráběla sirup a teď už pomalu dozrávají bezinky. To znamená, že mám maximálně dva týdny, než mě čeká výroba „bezinkové medicíny“. S bráchou jsme na ní vyrostli, táta nám každé ráno vrazil do pusy jednu lžíci, ať jsme zdraví. Byli jsme.

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už poprakaly. Foto: Sláma v botách

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už popraskaly. Foto: Sláma v botách

 

Červená cibule se zadařila. Takovéhle mám všechny. Foto: Sláma v botách

Červená cibule se zadařila. Takovéhle kousky mám všechny. Foto: Sláma v botách

 

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prosplo. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prospělo. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

 

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Je ho málo a je malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

 

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

 

Mezitím se snažím v lednici už po několikáté zavést co nejefektivnější systém ukládání zeleniny.  Ale ať to přeskládám, jak chci, všechno tam nenarvu a po čase zase někde objevím, že nějaká zapomenutá okurka stihla zplesnivět. Cukety už jsem vzdala, ty skladuju v chodbě. Talíř s broskvemi mám na balkoně. Mrazák taky není nafukovací, tak postupně expadnuju do tchánova. Zítra budu zase smažit pakory (recept ZDE) a asi podesáté dělat tohle léto kapustové karbanátky (můj spešl recept někdy příště). Co se vší tou cuketou, nevím. Nádivku? Nebo z ní upéct nějakou buchtu?

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Začíná se mi točit hlava… začínám se těšit na zimu… Já, milovnice plavek a letních hiců. Nikde nebude žádná kapusta, na květák s cuketami budu jen nostalgicky vzpomínat. A až si hodím zmrzlé nohy na stůl a schoulím se na gauč do teplé náruče svého konečně spokojeného muže, vytáhneme si k fotbalu náš domácí smažený hrášek s wasabi a ledový byt tiše prozáří krb domácího štěstí.

Do té doby ale prosím někdo zastavte tu splašenou bestii. Nebo mě ta úroda… no… asi vážně zničí!

Ať mi rostou! ©

 

Indické pakory po česku. Aneb když máte květák, ale trojobal už nudí.

1 komentář

Obalovaný květák, patizon, cuketa… Jak já to v dětství nenáviděla. Naši to do nás rvali celé léto. Teď už ale rodičům rozumím. Sama mám dnes plnou lednici květáku a přemýšlím, co se vší tou úrodou. Nic proti klasickému trojobalu, ale jíst ho celé léto nemůžu. A tak jsem pátrala po něčem speciálnějším, chuťově nápaditějším (a zdravějším?). Kdo hledá, najde. Seznamte se s indickou klasikou, smaženými PAKORY, v letní české úpravě. Chrochtání blahem nad talířem výjimečně povoleno.

Hlavní ingredience na pakory vám rostou na zahradě – cibule, mrkev, květák, lilek, pastiňák, patizon, petrželová nať… sáhnout můžete po jakékoliv obalitelné zelenině a vyrobit si pakory všeho druhu. Obzvlášť ty lilkové nám moc chutnaly a příprava byla rychlovka. Předvaření a obalení květáku zabere proti tomu víc času. Ale zase má teď každý druhý Čech vlastní květák na zahradě. A to se počítá.

Druhou, volitelnou, součástí jídla jsou vajíčka a tou tajnou ingrediencí, která pakory odlišuje od trojobalu, který všichni notoricky známe, je CIZRNOVÁ MOUKA. Koupit se dá v koutcích se zdravou výživou, mají ji v Country life, v různých bioprodejnách. Když se dá sehnat i u nás ve městě, kde je špaldová mouka pořád považovaná za výstřednost, musíte v jakékoliv vybavenější prodejně u vás uspět taky.

Cizrna je luštěnina, která se hodně jí v celé Asii. Jednak protože je sytá a výživná, ale i protože výborně chutná, jakoby krémově-oříškově. Cizrnové „hrášky“ (opravdu vypadá jako přerostlý žlutý hrách) se dají mixovat dohladka na pomazánky (o hummusu už jste museli někdy slyšet) nebo mlít najemno na mouku. Když v cizrnové mouce něco obalíte a osmažíte, no… je to žrádlo.

Cizrnová mouka má ještě tu velikou výhodu, že neobsahuje lepek. Což je v moderním západním jídelníčku skoro unikum. Asiaté zdaleka tolik nejedou v pšenici, zato my ji máme ve všem – v pečivu, sladkostech, sušenkách, polévkách, omáčkách, knedlíkách, kaších, je v těstovinách, v pizze, v uzeninách, v obalovaných jídlech (strouhanka) atd atd. Moc téhle jednostrannosti nefandím, takže každé jídlo, které jednotvárnost našeho lepkového jídelníčku rozbije a oživí, jenom vítám. Cizrnovou mouku můžete bez problémů vrazit tam, dam by přišla strouhanka, nebo třeba místo mouky do karbanátků (i těch zeleninových), do sekané, do hamburgerů atd. Jídlo bude chutnat jinak, než jste zvyklí, ale rozhodně ne hůř.

 

Květák, cizrnová mouka, vajíčka, kurkuma, zázvor... - zdravé jádro pro pakory. Foto: Sláma v botách

Květák, cizrnová mouka, vajíčka, kurkuma, zázvor… – zdravé jádro pakor. Foto: Sláma v botách

 

Smažená jídla bývají občas masakr pro trávení, a to je další věc, která se mi na pakorách líbí. Indové počítají s tím, že jak cizrnu, tak tuk, ve kterém jsou pakory nacucané, chcete strávit nějak inteligentně, nejlépe bez žaludečních kolik. Takže do obalovací směsy přijde i směs koření, která pomáhají mastná jídla strávit a vyrovnat to, že jste se rozhodli nacpat si bříška mlskou, se kterou se prostě nedalo, nedalo, nedaloooooooo přestat, dokud jste nesnědli úplně všchno, co se do vás vešlo, a pak ještě trochu.

Je pravda, že pakory byste měli ideálně smažit v nějakém kvalitním tuku, třeba v ghee. Ghee je přepuštěné máslo a někdy se mu přezdívá elixír zdraví a připisují všelijaké léčebné účinky. Ale přiznám se, že v tomhle případě sahám i já po obyčejném stolním oleji. Zbylý „vyjetý“ olej se totiž po smažení musí vyhodit a to je mi s ghee (200 ml pixla za 150 korun) prostě líto. Udělejte si k pakorám mísu zeleninového salátu a vaše smažené hříchy snad budou vykoupeny. Takhle se alespoň utěšuju já.

 

A takhle pakory vařím.

Indické květákové pakory

Potřebujete

květák, nalámaný na jednotlivé růžice

3-5vajíček (nemusí být)

cizrnovou mouku

koření: sůl, pepř, kurkumu, čerstvě nastrouhaný zázvor a česnek, chilli, mletý koriandr, případně mletý římský kmín

jedlou sodu

olej na smažení, případně ghee

POSTUP:

Omytý květák můžete krátce předvařit (když chcete jistotu, že ho budete mít opravdu měkký) a dejte vychladnout. Mezitím si připravte těstíčko. Existují dvě možnosti, jedna vaječná, druhá bezvaječná. Radši mám tu s vejci, ale pokud vím, do originálních pakorů vejce nepatří. Takže je to na vás.

Varianta vaječná:
Do cizrny, do těstíčka, zpátky do cizrny , hotové na talíř a pak šup do oleje. Foto: Sláma v botách

Do cizrny, do těstíčka, zpátky do cizrny , hotové na talíř a pak šup do oleje. Foto: Sláma v botách

Do jedné misky rozklepněte vajíčka, rozšlehejte je s trochou vody a přisypte všechna koření. Nešetřte s ním, pakory mají být kořeněné a hlavně všechen ten česnek a kurkuma a zázvor pomůžou smažené jídlo strávit. Do druhé misky nasypte cizrnovou mouku. Květák nejprve obalte nasucho cizrnovou moukou, pak ho vykoupejte v kořeněném těstíčku a znovu důkladně obalte moukou.

Obalovací těstíčko na pakory má mít říz. Foto: Sláma v botách

Obalovací těstíčko na pakory má mít říz. Foto: Sláma v botách

V menším rendlíku důkladně rozpalte olej (či ghee) a pakory smažte dozlatova. po vytažení je nechte okapat na ubrousku, ale kdo smažil v ghee, tohle dělat nemusí, kvalitního tuku by byla škoda.

Bezvaječná varianta

Potřebujete si v mixéru připravit obalovací těstíčko. Smíchejte cizrnovou mouku, všechna koření a jedlou sodu a poté v mixeru opatrně přilévejte teplou vodu. Vzniknout musí husté lepkavé těstíčko, v němž pak květákové růžičky obalíte. Naonec pakory osmažte.

 

S manželem zdlábneme na posezení pakory z celého květáku,  s mísou salátu, případně i s bramborami. Pro větší rodinu to chce květáky aspoň dva anebo obalit i další zeleninu. Výživné je to ale dost. Do plavek bych se po takovém obědě vážně raději neoblékala. 🙂

Dobrou chuť!

Ať mi rostou!©

Osvěžující letní polévka s řepou. Zapomeňte na boršč, tohle je NĚCO!

2 komentáře

Tuhle polévku jsem poprvé jedla na Valašsku (o té misi ZDE). Dvakrát jsem si přidávala. A to jsem o sobě donedávna tvrdila, že červenou řepu nemusím. Ale garantuju vám, že v téhle osvěžující úpravě dostane červená řepa i vás. I vaše chlapy a děti. Otestováno na vlastní rodině.

 

Originální recept, jak jsem ho dostala od paní M. na Valašsku, používá červenou řepu, celer a zelí. Bylo to moc dobré a klidně si polévku udělete z těchto surovin. Já mám ale zahradu plnou kadeřavé kapusty a mrkve, zatímco celer mi ještě nevyrostl a zelí taky teprve bude. Takže jsem vymyslela svou vlastní variantu, kterou jsem jednou večer předložila přísné rodinné porotě.

Manžel vylízal talíř. Pak celý kastrol. A pak řekl, ať to zítra uvařím znovu. Dvouletá dcera ještě misku vylízt neumí, ale pusu otvírala dokořán a popoháněla mě neustálým „ham“ „ham“. Což vážně běžně nedělá.

„Rozmixované bys to klidně mohla nabízet v nějaké michelinské restauraci,“ mlaskal si manžel, zmlsaný na poledních nabídkách ve francouzském bistru Universal v centru Prahy. V kuchyni mívá dobré nápady. Takže druhý den jsem polévku vařila znovu, přidala navíc brambory, batáty a červenou čočku a vytvořila sytější krémovou variaci.

„No tohle je snad ještě větší žrádlo,“ mlaskal pan kritik i druhý den a na mě zase málem nezbylo.

Takže konec vychvalování. Tady je recept na ten zázrak.

 

*****

 

VARIANTA 1 – svěží, lehčí, rustikálněší

1 větší cibule, na kostičky

1 větší řepa, na kostičky

několik listů kadeřavé kapusty, zbavené řapíku, nadrobno nasekané

1 větší mrkev, na kostičky

2 střední brambory, na kostičky

1,5 – 2 litry vývaru (masový, či zeleninový, jak libo), případně mix s vodou

2 lžíce rajčatového koncentrátu (např. Tomaten Markt, Alnatura, prodává DM drogerie)

koření: 2 bobkové listy, 5 kuliček nového koření, sůl a čerstvě mletý pepř dle chuti

2 lžíce sádla nebo přepuštěného másla (ghee)

POSTUP:

Na sádle nebo ghee lehce zasmahněte cibulku, osolte ji a opepřete. Pak přihoďte kapustu, mrkev a řepu a ještě krátce smažte.

Začínáme jako s každou polévkou, osmahnout cibulku, přidat zeleninu, zalít horkým vývarem... Foto: Sláma v botách

Začínáme jako s každou polévkou, osmahnout cibulku, přidat zeleninu, zalít horkým vývarem… Foto: Sláma v botách

Mezitím už si v jiném kastrolku ohřívete vývar, osmažený zeleninový základ totiž budete potřebovat přelít horkým vývarem. Už se vaří? Zeleninu v kastrolu tedy zalite, přidejte zbylá koření a rajčatový koncentrát a nechce pěkně bublat.

Cca za 10 – 15 minut (záleží na tom, jak moc na drobno jste kapustu a řepu krájeli) přisypejte i brambory, ty budou rychle hotové a je důležité, aby do té doby stihla kapusta s řepou pořádně změknout. Nikdo nechce v polévce chroupat polosyrovou řepu. Když nebudete spěchat, nic nezkazíte.

A přichází čas finálního dochucení. Vylovte koření (bobkový list, nové koření) a kdo má rád kyselejší, svěžejší chuť, může do polévky cmrndnout ještě trochu jablečného octa nebo přidat víc rajčatového koncentrátu – obojí polévku víc okyselí.

Talíř jsem pak nazdobila ještě čerstvou petrželkovou natí, a protože je miluju, tak praženými dýnovými a konopnými semínky. Ale to jen když už nevíte coby a taky rádi jíte očima. Případné šplíchnutí lžíce dýňového oleje nahoru na tu nádheru taky dodá talíři další barvičku a chuťový zážitek.

Ač jde o vařenou polévku, která se má jíst teplá, nebudete z ní mít ani v horkém dni ulepený, sytý dojem. To ta kyselá chuť a taky to, že v ní není jíška, která by vás pak celé opocené donutila svalit se k televizi. Tahle osvěžující chuťovka (my ji měli k večeři) vám spíš dodá šťávu k… práci na zahrádce?

****

VARIANTA 2 – vydatnější, krémová (u nás zvítězila)

Rozmixovat můžete i variantu jedna. Pro děti a manžela, který "nemusí zeleninu", je to stravitelnější styl úpravy. Nebude se pokoušet identifikovat, co všechno mu v polévce plave. Foto: Sláma v botách

Rozmixovat můžete i variantu jedna. Pro děti nebo partnera, který „nemusí zeleninu“, je to přijatelnější styl úpravy. Nebude se pokoušet identifikovat, co všechno mu v polévce plave. Foto: Sláma v botách

1 větší cibule, na kostičky

1 větší řepa, na kostičky

několik listů (kadeřavé) kapusty, zbavené řapíku, nadrobno nasekané

1 větší mrkev, na kostičky

2 střední brambory, na kostičky

NAVÍC: 1 střední batát a cca 100 g červené čočky v suchém stavu (nebo miska uvařené, kterou do polévky přisypete až v samém závěru)

1,5 – 2 litry vývaru (masový, či zeleninový, jak libo), případně mix s vodou

2 lžíce rajčatového koncentrátu

koření: 2 bobkové listy, 5 kuliček nového koření, sůl a čerstvě mletý pepř dle chuti, NAVÍC: saturejka, bazalka, případně i trochu mořské řasy arame

2 lžíce sádla nebo přepuštěného másla (ghee)

POSTUP:Polévku připravte stejně jako variantu 1. s tím rozdílem, že společně s kapustou, řepou a mrkví přidejte do vývaru vařit také dobře propláchnutou červenou čočku. Nemusí se namáčet předem, je uvařená během pár minut. Z luštěnin nadýmá asi nejméně, a pokud si to chcete pojistit, tak do polévky přisypte i trochu saturejky s bazalkou a mořskou řasu arame (nebo jinou, která se nemusí dlouho vařit – dulse, nori apod.), které stravitelnost čočky ještě podpoří. Polévku, která obsahuje luštěniny, byste také měla vařit bez pokličky, aby z ní nadýmavé látky mohly „vypčíkat“. Pak přidejte brambory a batáty a polévku dovařte. Bacha na to, že batáty neboli sladké brambory jsou přirozeně nasládlé. S chutí červené čočky se skvěle doplňují, ale chce to polévku víc osolit.

Zleva: batáty, brambory, mrkev. Na tohle kráení by se hodil food procesor. Jinak to chce pořádně naostřený velký nůž. Foto: Sláma v botách

Zleva: batáty, brambory, mrkev. Na tohle kráení by se hodil food procesor. Jinak to chce pořádně naostřený velký nůž. Foto: Sláma v botách

Když je hotová, důkladně ji rozmixujte ponorným mixerem, a ať se oko potěší, ozdobte na talíři petrželkou, semínky nebo dýňovým, konopným či lněným olejem (mají pěknou barvu a je hřích používat je v tepelné úpravě, k dochucování jsou jako stvořené). Lžička zakysané smetany by taky nadělala parádu a s chutí řepy se skvěle doplnila. Jó, to už je na vaší fantazii a možnostech ledničky.

Letní polévka s řepou ve dvou variantách - rustikální s kousky a jemná rozmixovaná. Prý "žrádlo jako z michellinské restaurace". Foto: Sláma v botách

Letní polévka s řepou ve dvou variantách – rustikální s kousky a jemná rozmixovaná. Prý „žrádlo jako z michelinské restaurace“. Foto: Sláma v botách

****

Pokaždé tak můžete vytvořit trochu jinou variantu, vyzkoušet třeba i tu originální verzi s celerem a zelím. Zkoušejte, vařte, mlsejte a pište, jestli se to dalo jíst, co rodinka na to a která verze – třeba nějaká vaše vlastní – vás nadchla víc.

A já jdu zase krájet řepu. Včera jsem si přivezla ze zahrádky dalších šest!

Moje červencová řepa. Jsem zvědavá, jakých rozměrů doroste, když ji na záhoně ještě chvíli nechám. Foto: Sláma v botách

Moje červencová řepa. Jsem zvědavá, jakých rozměrů doroste, když ji na záhoně ještě chvíli nechám. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©

NESTÍHÁM! Aneb červenec začíná hekticky

6 komentáře
Kdysi hluboko na jaře vyjádřil můj muž obavu, abych kvůli psaní článků o zahradě měla vůbec čas na zahradu.

 

A je to tady. Malá Sofiina volba. Celý týden se chystám napsat nový článek o zahradnickém „workshopu“ na Valašsku, kterého jsem se před časem zúčastnila. Jenže místo toho jsem si ze zahrady přivezla koš s hrachem. Už dva večery loupu, jsem v půlce.

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem taky spoustu bylinek, které musím nasušit.

 

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Dále červenou řepu (plánuju dnes dělat letní řepnou polévku podle paní M. z Valašska), kedlubny (takže v neděli hovězí na kedlubnech?),

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo má neobyčenou sílu, asi... Foto: Sláma v botách

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo (o té srágoře ZDE) má neobyčenou sílu, asi… Foto: Sláma v botách

květáky (zkusím květákové pakory, českou lokalizaci klasického indického zeleninového receptu),

mísu třešní, angreštu, rybízů (muffiny, přesnídávky pro dceru…).

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

****

Malou battle mezi zahradou a blogem dnes vyhrává zahrada. Odpoledne tam zase jedu. Story z Valašska ještě počká…

Zatím aspoň pár aktuálních fotek.

 

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice...

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice… Foto: Sláma v botách

 

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

 

 

Foto: Sláma v botách

Sytě oranžové  lichořeřišnice (vpředu), oranžové aksamitníky neboli afrikáni (vzadu) a spousta kadeřavé kapusty Pak kedlubny, v květináči šalvěj. A spousta slámového mulče. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Mrkev (vpředu), petržel za ní a nejdál cibule. Rostou spolu a spokojeně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pěstuju kytky i zeleninu na jednom fleku, prý jsou pak rostliny odolnější. No kéž by! Foto: Sláma v botách

 

Levandule, kedlubny a zelí - d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

Levandule, kedlubny a zelí – d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

 

 Ať mi rostou!©

 

O nové metodě: farmaření na dálku (jak mě trápily jahody a třešňový kompot)

1 komentář
Nerada bych se někoho doktla nebo tak něco. Ale nikdy ve mně nebudilo přehnanou důvěru distanční studium. Bohužel přesně takhle teď ale vypadá moje zahradničení. Zatímco v květnu jsem na zahradě trávila veškerý čas, v červnu se tam moc nezdržuju. Přitom právě vrcholí období hrášku, jahod, třešní… a sucha. Jenže mě chytily mé každoroční cestovatelské touhy. Tenhle článek například píšu z Kréty.

 

„Zahrada je závazek, holčičko. Jak se na to jednou dáš, budeš u ní celé léto uvázaná,“ varovali mě rodiče, protože mě znají. Jenže to bylo v únoru, za okny mráz. Kdo by v tu chvíli myslel na cestování. „Tsss.“

 

Loni v červnu jsem trávila s dcerou třítýdenní prázdniny na Valašsku. Pak jsme byly v Krkonoších, znovu v Beskydech a ještě jednou v Peci pod Sněžkou. Jenže loni jsem ještě brala slušnou rodičovskou.
Letos mi peníze došly, takže jsem nečekala, že v létě vytáhnu paty z baráku. Sázení hrachu a vaření marmelád mi přišly jako vtipná alternativa a kompenzace ušlých zážitků. Když už mám dřepět na zadku, tak alespoň u šťavnaté sklizně. Něco nového se naučím, budu na čerstvém vzduchu, ušetříme. A stejně cestování zatěžuje životní prostředí!

 

****

 

A pak přišlo jaro. Dívám se na pozvánky na Facebooku a pak do své šrajtofle. „Přijeď, půjdeme pochod na Ztracenec.“ „Budeme hrát na Brumovském hradě, koukej dorazit.“ „Nechceš přijet do Valašské Bystřice? Zapaříme u Vlasti až do rána.“ …
Kroutila jsem se jako žížaly v mých zanedbaných záhonech, ale nakonec jsem pár drobáků na vlak schrastila. Zbavit se dcery. Jen na pár dní. Trocha svobody po dvou letech! Slibuju, že tam budu poctivě třídit odpad, chodit bosky v potoce a baštit pampeliškové saláty. Zátěž životního prostředí jen lehce zvýšená…

****

Odjela jsem, dokonce ne jednou. Ale pocit totálního osvobození se nedostavil. Jakto, že to máma věděla? Zahrada je fakt závazek. Po každé delší absenci se k záhonům v D. plížím jako na porážku. Děsím se spouště, kterou tam shledám poté, co jsem čtrnáct dní nesáhla na motyku.  Roste tam ještě vůbec něco? Může se dočasný výpadek mého zahradnickéh elánu obejít bez následků?
Ztratím náklonost boha přírody a plodnosti Pana, nebo mi to ještě odpustí? Urazila se moje zahrada, že jí nezpívám a nepovídám si s ní, jak radí permakultura? Nebo že ji nezalévám, jak radí všichni ostatní? Když nic jiného, minimálně trpí má zahradnická pověst.

 

Nedávno volala d.-cká babička SOS mému tchánovi, který zrovna ležel v nemocnici,  že „Veronice lehají k zemi rajčata, protože je neuvázala ke kolíkům.“ Do očí mi nikdo nic neřekne, ale nakonec se ke mně vždycky všechno donese přes manžela. A tak jsem se dozvěděla i o tom, jak se v D. před hlášenými bouřkami se severozápadním větrem rozjela záchranná rajčatová akce. Babička ohrožené rostliny bezpečně přivázala k opoře, takže je vichřice nezlomila, a já mám tak zas o kousek blíž k úrodě… Uznávám, tohle jsem podělala.

 

Mezitím u mých rodičů v K. dozrály jahody. To znamená, že ty moje budou už taky brzy červené. Jenomže já zase odjíždím. Co s tím? Prošvihnu jahodovou sklizeň! Tři měsíce věčného mulčování a okopávání a nakonec nesklizené jahody hodím na kompost? Šéfovi přes přírodu Panovi evidentně došla trpělivost. Panikařím! Přesto trvám na tom, že chci odjet.
Právě se nacházím ve vlaku Praha – Vsetín a vyjednávám po telefonu s rodiči: nabízím jim svou budoucí sklizeň jahod v D. výměnou za tu jejich aktuální v K. Chci vyrábět kompoty a marmelády a zmrzlinu…. Hned jak se vrátím z cesty č. 1, před odjezdem na cestu č. 2. „A nemohli byste mi ty jahody nasbírat a nachystat ke dveřím, abych si je mohla rovnou vyzvednout, až se budu vracet? Kolik? Všechny, co máte.“ Ano, až takhle jsem oprsklá. Nebo řekněme efektivní. „Můžete si pak na výměnu otrhat moje jahody v D. Budete je mít bio,“ motivuju ty chudáky v K.

 

„Děláš si ze zahrady holubník!“ Taková připomínka stran mého červnového působení na pozemku taky zazněla. Nemám, jak se bránit, tak alespoň nafotím obsáhlou fotostory o tom, jak aktivně zpracovávám cizí jahody, abych měla alespoň minimální krytí. Chvástala jsem se, že budu vyrábět marmelády a zmrzlinu… a fakt to dělám, tak co jako?!
JAHODOVÁ ZMRZLINA: důkladně umyju ty nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie

JAHODOVÁ ZMRZLINA: umyju nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie…

 

...

…naliju do plastových dóz na jídlo a dám mrazit. Pak nakrájím na porce a skladuji vždy po pár kostkách v mrazicích sáčcích. Když přijde chuť, stačí kostku vyklepnout. Foto: Sláma v botách

Ale mě samotnou štve, že se teď nedokážu pro zahradu správně nadchnout. Nastrkala jsem do ní spoustu peněz. Chci svoje kompoty, domácí sirupy a biofazole!

Takže vždycky jednou za čtrnáct dní sednu do auta a zmizím do D., abych tam honem rychle na všechno vlítla. Zanedbané záhony okopu a zaliju zbytkem vody ve vyschlých barelech (a to po květnových lijácích přetékaly…), očešu hrách, bylinky, vydloubu přerostlé kedlubny (ZDE) a vyseju další vlnu keříčkových fazolí (Pro kontinuální sklizeň se mají sít po 14 dnech, náhodička!). Doneslo se ke mě ale, že d.-cká babička už začala ve velkém zavařovat! Něco mi říká, že nejhlasitější připomínky k mým absencím na zahradě se šíří právě odtud. Nutně musím uhrát nějaké body.

 

Před měsícem jsem tvrdila, že chci vyrábět kompoty z třešní, které v D. česají jen špačci. Co by za takové nestříkané třešně dali Pražáci! To mi nedá spát. Ale manžel se zuby nehty brání, do práce s sebou v žádném případě nic nepoveze. Když jsem mu jednou poslala pro kolegy ředkvičky, udal tři. D.-cká babička pro změnu trpí utkvělou představou, že „třešňové kompoty chutnají jako bláto“. A s takovým materiálem já musím pracovat…
Bohužel jsem při svém třešňovém vizionářství opomněla jeden fakt. Třešně dozrají zrovna v době, kdy budeme na dlouho plánované rodinné dovolené. A to se mi děje furt! Ópa (o něm ZDE) už mi namyl padesát sklenic na kompoty, d.-cká babička táhne ze sklepa zavařovací hrnec. Očekává se ode mě výkon. A my druhý den odlétáme na čtrnáct dní pryč.

 

Chtěla jsem se před dovolenou objednat ke kadeřnici, vydepilovat si nohy a zkusit nový lak na nehtech. Hodit se kompletně do cajku, aspoň jednou za rok.
Prdlajs.
Mezi praním a balením mi zbývá jediný den. Kadeřnici můžu rovnou odpískat, potřebuju totiž stihnout tohle:
s archaickou motykou, které upadává násada, okopat 150 m² na troud vyschlé země, prolít dehydratované záhony posledními zbytky dešťovky a svých přírodních hnojivých zákvasů, sklidit hrášek, vyplít všechny záhony (což je očistec, když je země takhle suchá), zlikvidovat přebytečné slimáky (o tom ZDE), vyzvednout od sousedů objednané hovězí ze zabíjačky, očesat ty debilní třešně, naložit ópovy sklenice, babiččin zavařovací hrnec a zbylý cirkus do auta a to vše zvládnout ideálně do pěti hodin, abych ještě stihla uvařit doma dceři večeři, uspat ji a pak do noci zavařovat a do rána balit.
Odletím smradlavá a s hlínou za nehtama, no a co, už neřeším  nic.

****

Na vteřinu jsem se zastavila, abych zkontrolovala mobil. Je po půl šesté večer. Opřená o motyku  přemýšlím, co dál. Oproti plánu zaostávám o několik hodin a už někdy od oběda nejsem schopná postavit se rovně. Na zahradu jsem nastoupila v půl deváté ráno a od té doby se po ní plazím po čtyřech nebo v předklonu. Pochybuju, že se ještě někdy narovnám. Babička mě chodí v pravidelných intervalech kontrolovat. „Holka, ty jedeš!“ Jo, přesně takovou motivaci potřebuju. Ještě hlubší dojem zanechat, ještě víc se hecnout. Neznáš bolest! Někdy prostě musíš! Právě se ze mě stává zahradnický Scott Jurek, ultramaratonec schopný uběhnout za jediný den 260 kilometrů, běžet s přetrhanými vazy v kotníku, se zlomeným malíčkem, ve čtyřicetistupnovém žáru i v pár stupních nad nulou, na stezkách divoké zvěře, ve zničujících kopcích, dehydrovaný, zvracející, sám a sám…

 

„Nechceš se s námi aspoň naobědvat? Ohřeju ti vepřové koleno“ svádí mě v poledne z mé cesty babička. „Tsss.“

Ve dvě hodiny se dobelhám do kuchyně, že bych přece jen to koleno zkusila. Zdlábnu ho ve dveřích na stojáka a hned se zase ohýbám k plevelu. Krkám pak vepřové až do večera.

 

Je po půl šesté a já se rozhodnu, že ještě budu chvíli pokračovat. Ještě jsem ani neotrhala ty třešně…
V sedm kapituluju. Pokud mám být schopná udržet v rukou volant a bezpečně dojet ze zahrady domů, mám poslední šanci všeho zanechat. Chce se mi brečet.

****

Doma jsem se srazila ve dveřích s rodiči. Přijeli se rozloučit s vnučkou, kterou teď tři týdny neuvidí. Místo toho vidí mě, jak s padající tmou vláčím do bytu bednu se zavařovačkami. „To chceš vyrábět ještě dneska?“ ptají se opatrně, i když odpověď je zřejmá. Všichni víme, že na zítra už máme koupené letenky.

 

„A nemohla by ty kompoty nadělal… no víš co… máma?“ šeptá mi manžel do ucha, když se nikdo nedívá. Jo, jako že bychom na mojí zahradě zotročili celou mou rodinu a pak jim posílali krásné pozdravy z dovolené? Raději to nechám bez komentáře.

 

O chvíli později se zavařovací sestava stěhuje k našim do auta. Ale může za to ten našeptávač!
„Prosimtě a hlavně už si nic dalšího nevymejšlej!“ loučí se se mnou máma, které jsem se právě postarala o program na víkend. Já vím, teď už to vím, maminko. Zahrada je závazek. Jako kůl u toho plotu, já vím…
„Děkuju moc, mami. Přivezu vám z dovolený něco pěknýho…“

 

****

 

Právě sedím na terase malého rodinného hotýlku v zapadlém koutě Kréty, slunce mi praží do monitoru a někde pod mýma nohama si dcera loupe pomeranč, který jí majitelka tohohle krásného útočiště utrhla ve své zahradě. Relaxuju. Už jsem zapomněla, že tohle slovo existuje. Mám čerstvě nalakované nehty, voním mořem a mlsám meloun. Ach – můj – bože – to – blaho.

 

Na seznam svých příštích zahradnických úkolů si musím připsat novou challenge: vypěstovat domácí melouny. Našim se to jednou v K. povedlo. Pokud vím, melounové marmelády ani kompoty se nevyrábějí, takže rodiče nemusejí být ve střehu. Co bych na melounech mohla zkazit? Tenhle plán mi maminka určitě posvětí. Nebo?

 

Ať mi rostou!©

 

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy jako od maminky. Foto: Sláma v botách

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy od maminky. Foto: Sláma v botách

PS. Právě mi od rodičů prišla na mail fotka. Důkaz, že nezaháleli. Chválím. Prý hezkých šestnáct sklenic.
Hmmmm, ale není to nějak málo?!