Červenec by měl trvat věčně!

Napište komentář

Jak jsem se v červnu mohla už ze všeho zbláznit, tak červenec je naopak jedna velká oslava a rodinná setkání, setkání s přáteli, výlety do lesa na borůvky, zavařování, nakládání, spaní venku, koupání, čtení knížek, blbnutí s dětmi, houpání v hamace atd. Na zahradě jsem sklidila krásný česnek, jedou okurky a rajčata a rozjely se (konečně) i cukety. Každý den sníme spoustu ovoce – rybízy, josty, angrešty, ostružiny, letní jablíčka. Léto, proč nemůžeš trvat pořád?????????????????

Pár fotek pro náladu. Byli jsme na svatbě, na návštěvě u babičky v D. (má tam nové dvě sekačky:)), přespávalo u nás pár kamarádů, děláme na zahradě… Prostě jsem v ráji. A když si ho člověk předtím tak vydřel, tak si ho o to víc vychutnává. ????

Sláma v botách jedna vyšla znovu!

Napište komentář

Vytrubte to do světa, pořádné fanfáry! Podařilo se, v co jsem už ani nedoufala. Po covidových eskapádách se podařilo domluvit nové vydání Slámy v botách jedničky. Veliký dík mému nakladateli za tento počin! A vy šup, kupovat, ať na mě Tomáš neprodělá kalhoty a já dostanu pár pětníků na splnění svých snů! 😀 Že nebude litovat, je jistojisté.

Po pěti letech vyšla znovu knížka Sláma v botách, ve které mapuju svoje zahradnické začátky. Cestu z Prahy do Loun. Z Loun do Domoušic. Zakládání zahrady. První dítě. První slimáky a mšice. První ředkvičky. 🙂

OBJEDNAT KNÍŽKU ZDE.

Cena: 320 Kč

e-book: 256 Kč

balíček obou mých knih LZE OBJEDNAT ZA ZVÝHODNĚNOU CENU ZDE.

cena: 638 Kč

Předmluva k novému vydání

Než se začtete…
Tato kniha vychází znovu bezmála pět let po svém prvním vydání. Když její text čtu a upravuji
ho, aby mohl znovu vyjít, padá na mě velká nostalgie. Tolik věcí se v mém životě změnilo od časů, kdy
jsem tyto příběhy psala. Já se změnila. U mnoha kapitol mi cukají koutky a říkám si: opravdu jsem
tenkrát takhle žila, takhle myslela a takhle dění kolem sebe prožívala? Mám nutkání některé kapitoly
úplně přepsat nebo k nim napsat alespoň podrobné vysvětlující komentáře. Ale pak zarazím své ruce,
které se už už rozbíhají po klávesnici.


Text Slámy v botách musí zůstat autentický. Psalo ho mé dvaa-, třiatřicetileté já a psalo
tenkrát tak upřímně, jak dokázalo. Text knihy původně vznikal jako příspěvky na blog, které jsem
psala pro sebe a lidi, kteří si mě najdou, protože prožívají něco podobného. Sláma v botách si žila v
anonymitě, nebyla nikomu dávána za vzor ani neměla ambici někomu tím vzorem být. Jak by taky
mohla? Její zahradnické začátky byly krušné, moc se jí nedařilo a často ji dokonce přepadal pocit, že
stejně jako se jí nedaří na zahradě, nevede se jí ani doma, s manželem, s dcerou, s ničím. Byla to éra
životního hledání (se), narážení ode zdi ke zdi a klikatého hledání té správné cestičky vedoucí k
nějakému smysluplnému cíli.

Zlom nastal v momentě, který už tato kniha časově nezahrnuje. Nebo vlastně ano – tam
někde na posledních stránkách poslední kapitoly můžete začít tušit příběh nový. Do této knihy už ale
nepatřil. Tak jasně jsem cítila, že jde o úplně nové kapitoly (mého života), že jsem toto téma už do

první knihy nemotala. A tak prví Sláma v botách zůstala a musí zůstat taková, jak byla napsána
tenkrát , když jsem se poprvé rozkročila v gumácích nad čerstvě zoraným záhonem a zabořila prsty do
železité domoušické půdy, natěšená, co mi z ní vyroste, i nervózní, že mi třeba nevyroste nic. Místy
ztřeštěná, bláznivá, náladová, nedůtklivá, urážlivá, sarkastická, chaotická, snivá, nevyjančená,

idealistická, naivní, tragikomická, povrchní, neukotvená, omámená, s hlavou v nebesích se vznášející,
hledající, máchovská. Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal , platilo tehdy, když jsem příběhy do
knihy psala, a přestávalo platit, když jsem s ní končila. Na pozadí posledních stran poslední kapitoly se
událo mnohé, ale míchat tyhle zvraty do příběhu, který právě končil, nedávalo smysl.
A tak jsem po čase napsala další knihu – Slámu v botách 2, kterou možná někteří z vás
dokonce četli jako první v pořadí, aniž byste přesně věděli, co příběhu předcházelo. Věřím, že právě
vás můj první příběh nejvíc překvapí, neboť je jiný, než jaký znáte „z dvojky“. A vy jedničkáři vězte, že
vás čeká trochu jiná „dvojka“, než na co se naladíte čtením této knihy. A přece je můj příběh
kompletní, teprve když si složíte oba díl(k)y dohromady. Pohledů na svět není jen tolik, kolik je na
světě lidí – ale tolik, kolik je lidí v každém z nás!


Pro nové vydání této knihy jsem tedy upravila jen pár drobností a odolala pokušení nacpat do
příběhu zkušenosti, k nimž jsem dospěla až později. Možná je vám teď taky třicet-něco a jste tak
trochu sniví, ztřeštění, chaotičtí, neukotvení, naivní, hledající se idealisti s lehkým úsměvem na tváři.
Pak je tahle knížka přesně pro vás. Neukáže vám asi ještě tu rovnou cestičku za vašimi splněnými sny,
ale věrně vás doprovodí na klikaté pěšině, po níž šlapete právě teď.
Bude mi ctí si ty zatáčky s vámi zopakovat.

Srpnové číslo Pravého domácího časopisu a první kapitoly knížky Sláma v botách. Foto: reprint Pravý domácí časopis, srpen 2022

Učitelka? Nebo otrhaný bezbarvý kus krepáku?!

Napište komentář

Protože jsem „úča“, sesypala se na mě včera dopoledne hromádka kytek a dárků od mých žáků. A protože už mě mají prokouknutou, vědí, s čím na mě. Kytičky ze zahrádky, bylinky, svíčky domácí výroby, různé domácí dobroty, bio kosmetika a další hand-made maličkosti. Co dáreček, to kousek dětského srdce.

Cítím vděk, že si děti – a co si budeme nalhávat, někdy hlavně jejich rodiče – daly tu práci a obětovaly peníze, čas. Sama jsem poslední dny školního roku chystala podobné balíčky pro průvodce svých dětí ve škole a školce, v ZUŠ, pro trenéry, vedoucí kroužků… A do toho psala slovní hodnocení a dělala korektury, jezdila po kurzech, obrážela rozlučky na fotbale, v ZUŠ, s kolegy z práce. Taky tradiční celorodinné setkání a komunitní akce v obci, nějaká ta škola v přírodě, školní výlety, přespávačka ve škole, infoschůzka pro rodiče, zahradní slavnost ve školce, stěhování třídy, generální úklid kabinetu.

Zeptejte se mě, kolik času jsem za poslední týdny strávila doma, a myslím, že to bude tak pět šest – hodin! Že mám zahradu, která si mě v červnu ne volá, ale doslova na mě řve, ať se jí věnuju, to jsem sice věděla, ale nezbývalo než zoufalé volání ignorovat a jen omluvně slibovat: v červenci ti to vynahradím. ????

A tak mi přezrál hrách i fazolky, pár salátů se odporoučelo do květu a bezu jsem nasušila taky sotva půlku toho, co běžně. Ještě že sirup mám ještě od předloni…. Plevel a slimáci už úplně všude a nejvíc úrody mám nakonec od táty. Pěstuje brokolice a cukety, aniž by je sám jedl – moje záchrana.

Školní rok jsem skončila už po druhé s kruhy pod očima, bez hlasivek a s nemocným Vašíkem. My dva jsme holt propojené nádoby. A tak mi letí hlavou, jestli to náhodou trošku nepřeháním(e). Když jsem já byla žáček, složili jsme se celá třída na jeden pugét pro třídní a tím to bylo skončeno. Maximálně občas někdo přinesl osobní dárek pro nějakého učitele, který mu fakt výrazně pomohl. Mamka tím pádem neměla tu honičku jako dnešní rodiče zajistit present de facto pro každého učitele, ať je vztah toho učitele a dítěte, jaký chce. Taky si nevzpomínám, že by se mnou mamka v červnu obrážela jednu školní či volnočasovou akci za druhou. Buď se mi to vykouřilo z hlavy, nebo se prostě tolik akcí nekonalo. A jasně, komunitní život je potřeba, ale ve chvíli, kdy už je člověk se silami na poslední čárce, může ho každý další večer, který nestráví odpočinkem doma, obrat o onen poslední, kritický zbyteček (životní) energie. Mně se to tento týden povedlo, bohužel. Už toho zkrátka bylo moc, a tak přišla ne-moc. Promiň, Vašíku, že ti za sebe takhle nakládám. ????❤️

Dnes, 1. července – když už je to skončené, já se vyspala do růžova a před sebou šest týdnů volna (byť prokládaných psaním absolventské práce a přípravou na závěrečné zkoušky mého studia) – mám tendenci mávnout za vším rukou a říct si, no jo no, takové holt už ty učitelské červny budou. Ale… Musej takové být? Zkouším si představit, že by můj život v červnu nebyl tak vypjatý a přeplněný podněty. Že bych si ze školy místo všech krásných drobností od dětí odnesla prostě jenom jednu kytičku, na které by se všichni domluvili, a hřálo by mě, že jsem pár rodinám ušetřila prachy a čas (a nervy?). A místo obíhání rozluček bych si večer četla uprostřed té tiché zahradní krásy. Nepromýšlela bych, co zase zítra musím v práci i po práci všechno zařídit a jak být všude a na nic nezapomenout. Cítíte to taky? Jak by ten červen mohl být pěkný. ????

Nevím, jak to máte vy, ostatní rodiče, nebo vy, ostatní učitelé, ale mně vážně připadá, že tohle červnové úsilí všechno udělat správně – správně se se všemi rozloučit a podarovat – je v období před dovolenými, kdy už leckdo mele z posledního, trošku moc na sílu. Pomalu jak o Vánoce. A ty vado, chystat Vánoce dvakrát za rok, to nechceš! Příští rok to vážně budu muset pořešit. Ten človíček s horečkou, který právě vedle mě polehává, je ztělesněním a zrcadlem toho, jak se mně samotné poslední týdny vařila hlava. A je vážně hrozné si tohle uvědomit!

A tak se znovu vracím na začátek. Dnes už je úplně běžné, že učitelé odcházejí na konci roku málem s dvoukolákem naloženým osobními dárečky a kytičkami. A jsou to leckdy dárky úchvatné a originální a rozhodně jsem z většiny cítila tu malou dušičku, která mi chtěla takto udělat radost. Přesto to nic nemění na tom, že na konci školního roku připomínám kus otrhaného krepáku, který po orientačním závodě někdo zapomněl viset v lese, po dešti z něj stekla všechna barva a na větvi se drží už jen za pár posledních vláken, než se úplně nacucanej a orvanej větrem definitivně odporoučí na zem do bláta a tam se do týdne rozloží. ????Nic tenhle pocit rozkladu nemůže zmírnit, s tím můžou něco zmoct fakt jenom prázdniny. Takže by mi včera stačilo potřesení rukou, srdečné poděkování, obejmutí mých žáků a kolegů a tradá domů.

Dárky už jsem navíc od svých žáků letos dostala. Spoustu, během celého školního roku. Ten největší byl rozhodně, že naši deváťáci, které jsem připravovala v češtině na přijímačky, se dostali na střední školy včetně několika fakt prestižních pražských škol. Velkým darem bylo také to, že jsem mohla jedné nadané studentce pomáhat s opravdu skvělou absolventskou prací o cestopisech Karla Čapka. Nebo že se mi podařilo nadchnout pár dětí ke čtení kvalitních knížek včetně klasik jako Máj, Kytice, Don Quijote, Evžen Oněgin. A když jsme u toho Oněgina, jedna osmačka napsala na tohle téma tak povedenou parafrázi, že mi spadla brada. Neskutečné!

Vůbec jsem toto pololetí četla pár povedených slohů a některé jsem si i zkopírovala na památku. Nezapomenutelná byla taky návštěva představení Babička v Kladenském divadle s dětmi z prvního a druhého trojročí nebo jak holčičky z prvního trojročí zdramatizovaly balady z Kytice a úplně celé je uměly zpaměti! No a náš už druhý vlastenecký den spojený s kostýmní výpravou do Prahy, to bylo přece taky boží! Nezapomenu ani, jak jsme finišovali školní časopis a děti z redakce kvůli tomu dobrovolně zůstaly ve škole až do půl sedmé, abychom ho konečně dorazili. Mimochodem, ten časopis si děti úplně celý udělaly samy, velký potlesk a všechna čest! Vyskakují mi vzpomínky na lekce, při kterých jsem se opravdu zasmála, jasně že mnohdy různým nezáměrným vtipům a absurdním chybám, prohlášením nebo přeřekům. Ale ty jsou přece kořením života (češtináře).

A je tu spousta dalších a dalších zážitků, které člověk, motající se profesně kolem dětí, prostě nasbírá a pak z nich nadosmrti žije. Spousta letošních top zážitků se týkala i mých nejbezvadnějších kolegů, kteří jsou každej úplně jinej, ale dohromady jsou tak živej organismus, kde má každý svou funkci, místo, poslání – no jako ten slavný příběh o veliké řece, který nás učili na Montessori kurzu. My jsme ta veliká řeka, aspoň na deset měsíců v roce se jí stáváme. A i na ty dva měsíce prázdnin už se svoláváme na společné akce. Nedá nám to, no. ????

Mít práci, která vám dává smysl, a kolem lidi, kteří ji milují stejně jako vy, to jsou tak velké životní dary, že nějaké home-made sušenky, svíčky apod. jsou úplně nepodstatný detail, který ale přitom může spoustu rodičů v červnu zatížit (finančně, časově…). A tak si musím příští rok včas vzpomenout a vyhlásit vysvědčení bez dárků. A bez akcí. A usebrat se. Zalézt si s knížkou do červnového ticha, zrekapitulovat, co se v daném školním roce povedlo, a natěšit se nejen na prázdniny, ale i na to, co přijde po nich. Aby si člověk začal znovu připadat jako čerstvě zavěšený zářivý krepák. ????

Ale jeden dárek bych přece jen za nic nevyměnila a nesmím ho ztratit, protože z té holky, co mi ho dala, jednou možná něco bude. Myslím v mém oboru. Napsala mi dopis s poděkováním a báseň. Zalezla jsem si s ním do zahradního ticha a znovu a znovu ho četla. Ano, takhle nejvíc potěšíte češtinářku a příležitostnou spisovatelku. ????

Děkuji vesmíre za školu, kde učím. Za děti, které tam učím, a za jejich rodiče, kteří nám ty děti svěřují s důvěrou, že pro jejich děti děláme to nejvíc, co jde. Děkuji za inspirující kolegy a vedení, které za námi za všech okolností stojí. Tenhle článek můžete brát zase jako můj dárek pro vás, pro ně!

No, ale teď už ty prázdninyyyyyy!⛱????‍♀️Užijte si je naplno a v září na viděnou zase na startu vytrvalostního závodu s názvem školní rok 2022/23!????‍♂️????‍♀️????☀️

Ať mi rostou!

*********

Moje knížky zase k dostání jak balíček https://www.peoplecomm.cz/balicek-slama-v-botach

nebo samostatně

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botachhttps://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

Děkuju za vaši podporu!

Krásné léto!