Co nového v březnu

Napište komentář

Tři minipříběhy o tom, jak jsme šli na vrby s mačetou, jak jsem měla narozky a pekla jsem trdlo!

Foto: Lidi Kučerová
Minipříběh č. 1: Zkrocení džungle

Nedávno přišla konečně na řadu nová mačeta, kterou jsme s mužem dostali k Vánocům (vibrátor jsem nakonec nedostala – článek ZDE). Je tak ostrá a už od pohledu nebezpečná, že jsem šílela, že ta věc nesmí být v baráku a i ve stodole že se musí dát někam bezpečně vysoko, aby se k ní nemohly dostat děti. Hrozné nápady, dávat nám mačetu.  K čemu asi takovou věc budeme potřebovat?

„No přece na ty vaše vrby, “ zněla odpověď.

Vrby vypadají nevinně… ale rostou jako splašený! Foto: Lidi Kučerová

Hm. Věčné téma naší zahrady. Čtyři vrby u potoka, které je třeba ob rok ořezat na hlavu, aby to s nimi nedopadlo, jako když jsme pozemek koupili. Vrby jsou už v důchodu, jádrové dřevo prakticky žádné, uvnitř hnízdí ptáci a celkově působí, jako by ještě pamatovaly Masaryka. (A to už je u vrb úctyhodný věk, víc než 120 let se nedožívají. Vrby jívy dokonce jenom padesát let.). Bohužel byly naše pamětnice tak přerostlé, že jsme si nemohly dovolit žádnou pietu. Kmeny nezvládaly nést tíhu větví, vrby se lámaly a hrozilo, že ta masa dřeva spadne na nás, na stodolu, na sousedy. Když se je s nasazením života podařilo manželovi ořezat, slavila jsem hned dvakrát. Vrby ze mě neudělaly vdovu a já získala najednou světlou zahradu, na které všechno parádně roste.

Jenže vrby hned obrazily, přece to nevzdají, to dá rozum. Do dvou let zase spokojeně stínily půlku pozemku! No je to možný?! Ne že bych jim nové větve nepřála, jsou to krasavice, ale pro muže to znamenalo jít zase pro motorovku a zase je úplně celé ořezat. Jaká je z toho hromada proutí, se kterou pak musíte nějak naložit, to nechcete vědět. Bohužel nás to letos čekalo zas.

A zase ty vrby

„Kde máte tu mačetu? Konečně ji vyzkoušíme,“ zjevil se u nás najednou v půli týdne můj taťka. Jak se o naší vánoční mačetě dozvěděl, náramně ochotně se nabídl, že si letošní ořez vrb vezme na starost. A úplně stejně mu svítily oči jako mému muži, když si to šel před lety s vrbami rozdat poprvé. Ani věk nehraje roli… Ukázala jsem tátovi, kde tu hrůzostrašnou věc najde, a zahnala radši děti do domu.
Za hodinu byly vrby bez proutí, otec šťastný a mně začala práce. Odtahat pruty někam na hromadu, kde se nebudou plést. Ženská práce.

„Naházej to dozadu k plotu a já to pak přijdu zapálit,“ rozblikal se muž. „Víš, jak bude taková vatra hořet? Tos ještě nezažila!“ 

Ne, to jsem fakt nezažila. A jen doufám, že to přežijem.

(O tom, jaké úmysly máme letos s roklí, kde ty vrby rostou, vám napíšu zase příště. Když to tedy půjde. :-))

Neruda nevěděl, kam se slámou ze slamníku. My jsme ve větším průšvihu. Nevíme, kam s proutím ze ČTYŘ ořezaných vrb… Foto: Sláma v botách
To nejsou vrby po hurikánu. Jen proběhl tradiční nutný sestřih.
A stejně jako můj manžel po stříhání budou i vrby vypadat do pár měsíců zase neudržovaně zarostle. Foto: Sláma v botách
Minipříběh č. 2: S jídlem roste chuť

Minulý pátek odpoledne jsem se dopustila kardinální chyby. Neuváženě jsem se pustila do výroby domácích Oreo sušenek. Nesmysl to byl proto, že na konci pracovního týdne jsem vyřízenej člověk, takže vzpomenout si s testováním nového, už od pohledu pracného receptu je pouze důkaz toho, že jsem fakt přepracovaná a přestávám racionálně uvažovat. Smysl v tu chvíli mělo upéct jen tu nejrychlejší litou buchtu do plech a pak se z gauče kochat pohledem na uklidňující zahradní zeleň, tečka.

Bohužel v té zeleni řádil manžel s motorovkou. To mě vždy rozhodí (o mužových příhodách s tímto a dalším nářadím zase jindy). Nejspíš proto jsem zkratovala a rozhodla se místo relaxu něco NOVÉHO upéct. Nebyl to ale dobrý nápad. Ne v pátek po práci, když jsem měla nervy ve stejném rozkladu jako Lidka svůj početník na konci pololetí. Těsto se mi lepilo na prsty, připekla jsem dva plechy a při závěrečném úklidu se zhroutila, že mě manžel musel odvelet rovnou do postele. 

Teprve v sobotu ráno jsem ochutnala, co jsem to vlastně upekla. Hmmm, no teda… musela jsem uznat, že navzdory všemu – je to dobrota! K tomu slunečné sobotní ráno, největší vynález lidstva a stoprocentně účinný lék na únavu a podrážděnost. Proč jsem tak trojčila? Kvůli tomu, že se těsto lepilo a v kuchyni byl výbuch? No a? Skutečný problém byl úplně jiný. Takhle dobré sušenky se rychle snědí – takže bych měla upéct něco dalšího. Třeba DALŠÍ NOVÝ RECEPT! 

„Ty ses nepoučila?“ změří si mě manžel, když zjistí, že tentokrát zadělávám na trdelník, jednu ruku přilepenou k tabletu, ve kterém lovím recept, a druhou namotávám alobal na váleček ve snaze vyrobit si provizorní trdlo… Teoreticky, při troše šikovnosti bude těsto na válečku držet…


Nedělní ráno. Druhý největší vynález lidstva. „Kubo, ty trdelníky dneska dojíme. Tak co když upeču obrácený koláč podle Maškrtnice ? Ten jsem ještě nikdy nedělala.“ 

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTÍ VÍKEND ;))

Foto: Sláma v botách
Otázka zní, jestli jsem větší trdlo já, nebo tahle trdla. Foto: Sláma v botách
Foto: Lidi Kučerová
Nakonec jsem ten obrácenej koláč podle Mašrktnice fakt upekla… 🙂 Foto: Lidi Kučerová
Minipříběh č. 3: Praktické narozeniny

No, a pak k měsíci březnu také patří jedna taková prekérní záležitost. Že jsem zase o rok moudřejší. Letos ani loni jsem tu důležitou událost nemohla s nikým oslavit a nejradši bych ji tedy úplně přešla. Ale rodina nezapomíná. Naši mi k narozkám vyložili na zahradě macešky s tím, že dodatečně dostanu ještě dřevěná korýtka, která mi táta právě vyrábí na rajčata. Ta letos plánuju přestěhovat pod střechu stodoly, aby se tam vyhřívala o kamennou zeď a nepršelo na ně. Stodola i její okolí jsou v dezolátním stavu. Zamaskuju to tím, že kolem zasadím rajčata a budu se tvářit, že všechno kolem stodoly je tak, jak má být.

Na moje narozeniny si ale kupodivu vzpomněl i můj manžel, a když je řeč o té stodole – už předem mi avizoval, že k narozeninám dostanu novou místnost právě v naší stodole. Od té doby, co jsme koupili dům na vsi a začali ho dávat dohromady (tj. pět a půl roku), zásadně dostávám dárky tohoto typu. Rejč, sadbu brambor, travní semeno, nádrž na vodu, kýbl, plečku a podobně. Když má někdo narozky v březnu a jako koníček zahrádku, snad to ani jinak nejde. Ale největší bomby přicházejí právě od muže. Před třemi lety jsem od něj dostala k narozeninám potok, předloni plot a loni fošny na podlahu.
Napadá vás, co by to mohlo být za rok?
Jinak z nové místnosti mám samozřejmě radost. Manžel si do ní přestěhuje dílnu a všechno své nářadí.

Takže ano – byl to hlavně dárek pro mě! 

Update po půl roce: Korýtka na kytky od mýho tatínka vyplnily v sezóně muškáty. 🙂 Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!

Update na konci léta: A takhle v novém záhony od mého taťky krásně rostou rajčata. Radost veliká. Foto: Sláma v botách

Moje knížky, můj život – spousta inspirace a zábavy pro vás. 🙂

Chci jahodový kopec. Aneb: Slunce v duši, rýč v ruce

1 komentář
JÁ SI TEN ZÁHON PROSADÍM!
Zase jsem si takhle jednou sedla a něco vymyslela. 😀 Foto: Sláma v botách
Budoucí jahodový kopeček. Foto: Sláma v botách

Dlouho jsem teď nic nepsala, ale to je tím, že je venku sluníčko. Kdo by trčel doma, když je konečně krásně? No a hlavně je venku práce. Musím si přece nutně založit nový záhon!


Tahle potřeba a panika, že mi nebudou stačit dosavadní záhony, které mám k dispozici, přichází každý rok, to není nic nového. Už to doma všichni známe. V březnu se vždycky opřu do rýče a přireju si pár nových metříků. Protože pole, které mám uprostřed zahrady ani všechny moje předchozí březnové záhony přece nemůžou pojmout všechnu zeleninu, kterou letos plánuju vypěstovat. Valník dýní, náklaďák rajčat a metrák ředkviček, které nutně potřebuji ke svému uspokojení. Nenechám si vymluvit, že to i letos skončí jako loni (a všechny ty další roky). Ne, kdepak, s tímhle novým záhonem to bude jinak. Žádná práce, jenom ho oseju a pak už na něm všechno poroste samo. Pletí, zalévání, zastřihávání, okopávání, přihnojování, mulčování – to nebudu muset dělat já (ani manžel nebo můj táta). To samo. 

Předloni jsem zakládala záhon pro bylinky. To byla nejhorší fuška. Musela jsem totiž kvůli tomu přestěhovat tu haldu kamenů, kterou vidíte za mnou. Původně ale byla přede mnou – na místě toho záhonu! Foto: Sláma v botách
Ale vyplatilo se. Záhon kvete, plodí, zdobí… Foto: Sláma v botách
A přetéká. Měl být ještě větší! Foto: Sláma v botách
Pak jsem loni založila tenhle záhon na růže a slunečnice…. Foto: Sláma v botách
A taky se myslím povedl. (A taky mohl být větší.) Foto: Sláma v botách


A tak jsem si včera vyhlédla jedno takové šikovné místečko hned před terasou, zašla si pro rýč a zaryla se. 

Tyhle začátky TAK miluju!  


„No, ale ty konce!“ rýpnul si manžel ihned, jak mě s tím rýčem zpozoroval. 

Pravda je, že jsem mu svou novou akci raději nehlásila. Doufala jsem, že nový záhon aspoň chvíli ututlám. Manžel má teď svoje starosti s kultivací rokle, kde jsme nedávno zase ořezali vrby, vysadili pár nových stromků a hlavně tu zakládáme úplně novou cestičku a opěrné zídky a tak. Velký projekt. Manželův. Takže můj nový pidizáhon na jahody je proti tomu nic, co by ani nemusel postřehnout. 

A bylo by to tak i lepší. Jenže on si jako na potvoru všiml. 

„Ty mi tady, do toho krásnýho trávníku před terasou, kterej jsem tu loni založil, ryješ a děláš bordel?“ osopil se na mě. 

Vůbec mi to nebylo příjemné.“To bude záhon, ne bordel,“ ohradila jsem se.

„Ne, to bude bordel v tvým pojetí.“

??!!!

„Prosím?! Co tím chceš říct?“

„No dyť je to takhle vždycky. Milliony záhonů všude kolem, ale žádný lidi, co by se o ně starali.“

„Já se o ně starám!“

„No, právě. Teď se o ně staráš. Ale v létě, až budeš mít sto padesát dalších aktivit, ti tvoje zemědělství jako vždycky zvlčí.“

Tak ještě aby ne, když jsme se přestěhovali do Vlčí, chci odlehčit diskuzi bonmotem. Ale pak si to rozmyslím, protože by to nemělo smysl. Manžel na žádný fórky, jak jde o JEHO zahradu, není. Chce mít kolem domu krásný úpravný pozemek a tvrdě na tom maká. Buduje cestičky, opěrné zídky, altány, přístřešky na dřevo, opravuje stodolu, vyřezává nálety, ořezává stromy a sází jiné, aby to u nás „konečně nějak vypadalo“. Jenomže ono to stále nevypadá, protože uprostřed zahrady je „moje pole“ a další nové a nové užitné záhony, nenápadně přiryté v předchozích březnech.

Foto: Sláma v botách
V červnu to začíná… Foto: Sláma v botách
A v červenci najednou nevím kudy dam… Foto: Sláma v botách


„Na co potřebuješ novej záhon?“ pokračuje křížový výslech.

„Naši mi koupili nějaké jahody,“ snažím se přesměrovat manželovy výčitky jiným směrem. (Zamlčím, že nové sazenice jsem si u našich objednala já.) „Nemám je kam dát.“

„Máš pole. To ti nestačí? Zabírá celou zahradu.“

„Tam je česnek a přijdou tam brambory.“

„Super, zase budeme mít plnou zahradu brambor…“ vzdychne manžel naštvaně. 

„Jo, budeme, protože nám nikdy nestačej. A taky je s nimi nejmíň  práce. Sám jsi říkal, že mám pěstovat něco jednoduchýho, s čím se moc nenadřu.“

„No to jo. Ale nemyslel jsem, že kvůli tomu začneš zakládat záhony jinde!“

„Někam tu další zeleninu musím dát.“

„Dej ji na pole!!!“

„Tam budou brambory…!“

„Verun, doprčic, to je jako u blbejch. Co na tom nechápeš? Loni jsem tady vysel trávník a chci tady trávník. Na to, jak máme obří zahradu, ho máme minimálně! Se sekačkou mám zahradu objetou za deset minut, kdo jinej může tohle říct?!“

„A já ti zase říkám, že nechci žádnou trávu, ale kytičky a záhony se zeleninou, proto jsem se odstěhovala na vesnici. A vůbec o tom nebudu diskutovat. Tady na ten trávník navezu spoustu hlíny a udělám z něj jahodovej kopec. A hotovo prostě. Obroste jahodama ze všech stran a jestli tě trápí, že to nebude hezký, tak tam můžu ještě přesadit nějaký divizny, který se loni všude vysemenily. Můžeš bejt rád, že se nevysemenenily i do trávníku.“

„Seš magor…,“ pochopí konečně manžel a přestane mi už dál bránit. Jde si po svých. Na SVOU stranu zahrady – na tu, kde letos vyčistil svah od náletů, ořezal vrby, vysadil nové stromky, postavil lávku, buduje cestičku s opěrnou zídkou a kam si v létě plánuje instalovat lavičku s výhledem na Středohoří. 

V létě se k němu na jeho stranu vydám. Až nebudu SVOU stranu stíhat, až mi pole zaroste plevelem, záhony poschnou a já si budu zoufat, co jsem si to na sebe, kráva blbá březnová, zase vymyslela. Dám mu za pravdu, jako vždycky a ve všem. Slíbím, že už nikdy žádný nový záhon nezaložím, na jahody ani na nic jiného, jenom když mi teď trošičku na poli pomůže. Abychom zachránili, co se dá, protože na to sama nestačím. A je to přece NAŠE zahrada….
Už teď vím, že se to takhle i letos odehraje. Protože je to tak vždycky v červenci, v srpnu, v září.

Teď je ale březen!

Je čas nového začátku, kdy se dá ještě fantazírovat o báječné sezoně bez slimáků, s dostatkem deště a minimem plevele. O tom, jak to všechno zvládnu obstarat. 
A s takovou krásnou myšlenkou v srdci – a březnovým sluncem ve tváři – prostě nemůžu dělat nic jiného než nazout gumáky, rozhlédnout se po zahradě… a rýt. 🙂

Slunce v duši, rýč (a mobil) v ruce. Foto: Sláma v botách
Manželova neboli JEHO zahrada. Vzadu lávka, vlevo vznikající cestička a zídka, nová výsadba jabloní a časem vzádu i odpočívací lavička. Bude to tam mít krásný, snad mě k sobě v červenci pustí. 😀 Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!

STARŠÍ ČLÁNEK O TOM, JAK SI VŽDYCKY MUSÍM NOVÉ ZÁHONY DOSLOVA VYBOJOVAT:

A kdybyste si chtěli přečíst moje knížky, tak je KOUPÍTE TADY:

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach-2

https://www.peoplecomm.cz/slama-v-botach