Úroda 2020: ohlédnutí za loňskou sezonou, než začne ta nová!

5 komentáře

Jarní prázdniny jsou asi jediná šance, kdy můžu dát tuhle fotogalerii dohromady. Je to taky asi jediná šance, že letos vůbec vyseju nějaká semínka a nachystám si zahrádku. Pak se k ní nejspíš dostanu zase až o velikonoční prázdniny a potom po vysvědčení. Svůj první učitelskej rok jsem si představovala jednodušší, ale o tom taky až po vysvědčení :-))

Dneska to bude čistě o fotkách a mé první sezoně PO PŘESTĚHOVÁNÍ! 🙂

V červenci jsme se nastěhovali. Všude bordel, ale já slavím. Foto: Sláma v botách

Život bez domova

První půlku loňské zahradnické sezony jsem ještě podrobně mapovala na fejsu i na instargramu. Všechny moje květáky, ředkvičky, brokolice a kapusty jste tak mohli vidět v plné kráse a velikosti i s komentáři, jak je pěstuju. Na youtube k tomu bylo i pár videí.

V červenci ale mělo vypuknout naše stěhování do V. a mně se najednou překvapivě přestalo chtít psát. Celé roky, co mám tenhle blog, směřovaly k jednomu momentu, k jednomu cíli. Ke dni, kdy se s rodinou nastěhuji do vlastního domu obklopeného zahradou plodící spoustu domácí úrody. Realita však dlouho vypadala úplně jinak. Místo vlastního domu a zahrady jsem měla vyseté mrkve a hrách u manželovy babičky v D. a bydlela jsem, kde se dalo. Ve čtvrtém patře paneláku, pak v podkroví u mých rodičů a nakonec několik let s manželovými příbuznými. Nejdřív jen s jedním dítětem, pak už se dvěma… každou chvíli na jiné adrese a nikde doma.

Pak jsme s mužem konečně koupili vlastní kus země v jedné vesničce za naším rodným městem. Byla tam nemovitost celá k přestavění a zahrada, která by jednou mohla být permakulturní ráj. (Vlastně už tím rájem byla, když člověk změnil úhel pohledu :D).

Byl podzim roku 2015, když jsme si tuhle „příležitost“ pořídili a dali se do práce. Vypukla rekonstrukce domu, která šla nakonec až do základů, velké terénní úpravy zpustlé zahrady, stavba různých opěrných zdí kolem pozemku, oprava stodoly a tak dál a tak dál. Nic nešlo podle plánu, vše trvalo asi dvakrát dýl, než jsme čekali, a stálo dvojnásobné úsilí. A kdyby manžel nebyl tak šikovný a hodně nám nepomáhala rodina, tak by taky všechno stálo šíleně peněz. Já přitom doma s dětmi.

Nezbláznila jsem se jenom díky tomu, že jsem o tom psala. Z největšího zoufalství vznikaly nejveselejší články. Jestli prožíváte něco podobného, terapii humorem vřele doporučuju.

A taky z toho vznikly tyhle dvě knížky. 🙂 Foto: Sláma v botách

Stěhování stůj co stůj

Ale kdo čeká, ten se nakonec dočká a my se teda nakonec taky dočkali – dokonce „už“ po pěti letech. (Byly chvíle, kdy jsem se obávala, že stavba bude trvat ještě mnohem dýl…). Mužovo dojíždění na barák a moje dojíždění na zahradu se na jaře 2020 začalo chýlit ke konci a my se přiblížili momentu, že se v domě už bude dát provizorně bydlet. Nehodlala jsem čekat, až bude hotový každý detail, stačilo mi mít v provozu záchod, v kuchyni zapojenou lednici a zbytek se dořeší za pochodu. Že nemáme skříně ani postele? Že nemáme dokonce ani vchodové dveře?! Detail… 🙂 Takže v březnu jsem nám naplánovala termín stěhování na 5. a 6. července. Lidka bude na táboře a Vašík u našich, taková příležitost se už později nebude opakovat.

Takže muž by měl začít ještě víc kmitat, aby to do července stihl!

Ještě v červnu to ale s naším červencovým stěhováním vypadalo nejvejš padesát na padesát. S coronavirem se zavřely krámy a sehnat cokoliv v Ikee nebo vlastně kdekoliv bylo nečekaně komplikované. Že budeme mít postel, skříně a dveře včas, s tím jsem se rozloučila, stěhování ale stály v cestě horší překážky. Chybějící materiál a lidi k dokončení nezbytných stavebních úprav, bez kterých se prý nastěhovat nedá – tvrdil muž. Já ale zase tvrdila, že se hodlám nastěhovat stůj co stůj, i kdybych se měla mejt v potoce, pro pitnou vodu jezdit s kanystrem do tchánova baráku a vařit na kempingové plotýnce na plyn. Taková představa manžel buď dojala, nebo vyděsila, a tak napnul poslední síly, aby to v baráku nějak dokutil, a já se mohla začít stěhovat bez výbavy na kempování.

5. července byla Lidka na táboře, Vašík u babičky a já doopravdy naložila první várku našeho majetku do kufru a na zadní i přední sedačky naší octávky. Muž nám honem smontoval aspoň provizorní spaní a pár polic do skříní, které před pár vteřinami dovyrobil. A sotva sfoukl prach z vrtačky, už jsem do těch polic ládovala oblečení. A vyrážela pro další věci! Byl to závod kdo s koho, ve kterém nakonec těsně zvítězil muž a jeho vrtáky.

5. července jsme spolu v domě poprvé přespali. Nepamatuju si z té slávy ale nic jiného, než jak se mi celou noc honilo hlavou, kolikrát asi zítra ještě s octávkou pojedu.

7. července se nám vrátil Vašík a my, obklopení bednami plnými nevykrámovaných knih, hraček, oblečení a zásob do špajzu, byli přestěhovaní! Bouchli jsme s mužem šampus a já tu fotku poslala pár přetelům. Překvapivě jsem ji ale nepostla na fejsu ani na IG. Bylo mi totiž najednou tak krásně, že o tom vůbec nebyl důvod psát.

Konec slepičení

Existuje jedna poučka, kterou se snažím vštípit svým žákům na lekcích tvůrčím psaní:

Příběh znamená konflikt.

Příběh znamená boj.

Bez konfliktu se nedá příběh napsat.

Bojovat můžete s lidmi, s přírodou nebo sám se sebou, ale bez boje příběh nenapíšete.

Já na blogu vždycky bojovala na všech frontách. S přírodou, s okolím a nejvíc sama se sebou! Foto: Sláma v botách

Teď jsem ale doběhla do cílové rovinky, přeťala tu pásku a chystat se na další fight bylo to poslední, na co jsem se v tu chvíli měla chuť. Stála jsem na prahu nového života – na prahu vlastního domu obklopeného vytouženou zahradou – a díkybohu se ve mě nepraly žádné smíšené pocity, pochybnosti ani cokoliv jiného dramatického, z čeho bych chtěla vařit další blogy. Byla jsem spokojená a psát o tom mi, promiňte, po všech předchozích dramatech nepřišlo vůbec zajímavý. 🙂

I když jsem věděla, že jste zvědaví, jak stěhování dopadlo a jak se nám žije, nechtělo se mi to vůbec veřejně slepičit. Mé štěstí bylo uvnitř a nechtělo se mu ven. Možná jsem se bála, že ho zakřiknu. Možná jsem na to ani neměla čas (ty nevystěhované krabice…. :-)), ale hlavně jsem prostě necítila žádnou potřebu to dělat. A tak jsem nic nepsala, nic nefotila, nic neslepičila Byla jsem zkrátka v cíli.

Najednou jsem každý den, každou chvíli žila přesně to, nač jsem se těšila. Tak proč to fotit? A co přesně? Svůj vnitřní mír, že mám konečně domov a život, jaký jsem chtěla? Svou vděčnost manželovi, který to celé zařídil? Radost z toho, že konečně žijeme jako úplná rodina (protože doteď jsem fungovala já plus děti a manžel někde bokem na stavbě)?

No jasně že se to brzy celé úplně šíleně zamotalo a vznášení na obláčku trvalo nakonec jen zhruba měsíc. V červenci jsem vystěhovala všechny krabice, uvařila 30 sklenic borůvkové marmelády a kečup z patnácti kil rajčat, několikrát jsem s dětmi přespala ve stanu na NAŠÍ VLASTNÍ ZAHRADĚ, zašla na jednu sousedskou slavnost a dokonce na food festival přímo v naší vesničce. Večery jsem s mužem trávila na terase, já u vína, on u tabletu – a bylo nám dokonale. Žádné bojůvky, leda borůvky. 🙂 Žádný konflikt jsem si už nikdy nechtěla připouštět.

A rozhodně je dobře, že jsem si loňský červenec takhle v klidu vychutnala. Protože už v srpnu jsem nastoupila na nové bojiště rovnou do první linie a můj život nabral tak nečekané obrátky, že by se o tom dala napsat celá románovou epopej. Boj s okolím, boj se sebou, jenom s přírodou skoro žádný boj, protože na tu prakticky nemám čas. 🙁

Jestli z toho zmatku ale plyne aspoň něco dobrého, tak že příběhy Slámy v botách budou (muset) pokračovat dál. Holt jsem tady ještě neskončila a vy se aspoň můžete těšit někdy napřečtenou!

Ale jak jsem psala, nejdřív po vysvědčení. 😉

A teď už ta sezóna ’20 ve fotkách 🙂

Všechno z jara najdete na fejsbuku Slámy nebo na slaměnym instragramu. Foto: Instagram Sláma v botách

A jak jsme pokračovali dál poté, co jsem to přestala postovat na sítě a na blog?

Na jaře jsme potřebovali přestěhovat tenhle hloh. Stál na místě, kde se nám zoufale pletl a měl to na tom místě spočítané. A tak jsme ho zkusili přesunout jinam. Když se neujme, nedá se nic dělat, ale kdy jo, tak nám ještě parádně poslouží – na vhodnějším fleku. Celé léto jsme přesazený stromo-keř zalévali o sto šest, ale jestli přežil, to se ukáže až letos. Vyraší na něm listy, nebo to přes zimu zabalil? Můžete se mnou uzavírat sázky. Foto: Sláma v botách
Krátce před naším stěhováním jsem se pustila do třešňových marmelád. Bála jsem se, že až akce S vypukne, už se třeba k žádným marmeládám nedostanu. A pravda je, že rybíz jsem letos v D. vůbec nezvládla očesat…. Foto: Sláma v botách
Konec jara, stěhování je skoro tu. Jestli vám to tak nepřipadá, nemáte odvahu co my. 🙂 Foto: Sláma v botách
Muž dodělává benátský štuk v ložnici. Vlevo vyrobená postel od truhlářů, do které ale nemáme rošt ani matrace a krámy jsou zavřené kvůli karanténě. Foto: Sláma v botách
Štuk je hotový, postel ale nebude hotová až do poslední chvíle. První noc jsem připravená spát na jógamatce. Foto: Sláma v botách
Muž tvrdí, že bez dokončené terasy se nastěhovat nemůžeme, jinak si do domu budeme nosit bordel zvenku a zničíme si nové podlahy. Takže to docela dlouho vypadá, že právě tahle nedodělaná plocha bude tím, co nám zabrání v časném nastěhování. Ale nakonec se chlapi z rodiny hecnou a massarandubovou terasu stihnou položit včas. Foto: Sláma v botách
Terasa je hotová, můžeme slavit! Prozatím ještě nikoliv stěhování, ale Vašíkovy narozeniny na začátku června. Další důvod k oslavě bude, až se na baráku dodělá fasáda – nemáme ji doteď. Pro chlapy byla výzva už jen dokončit před zimou izolaci. V červenci jsme se nastěhovali do domu, který měl zaizolovanou jen polovinu jedné strany a nebylo jasné, jestli se to stihne dokončit, než přijde mráz… Jak myslíte, že to dopadlo? Foto: Sláma v botách
Sporák a trouba jsou zapojené, voda taky funguje. Až manžel donastříká dvířka a přistěhuje lednici, bude i kuchyň OK. Světla ani úchytky skříní doteď nikde v domě nemáme, to bude asi až to úplně poslední, co budeme řešit. V baráku je pořád spousta důležitějších nedodělků. Foto: Sláma v botách
Pátého července – přesně podle plánu – je to tady! Naše první večeře a první noc v novém. Na jógamatce jsme nakonec spát nemuseli. Matrace i rošt se podařilo sehnat a přivezli nám je přesně v pravý čas. Spali jsme si luxusně na posteli s nebesy. 🙂 Foto: Sláma v botách
A takhle vypadá ložnice teď. Ze všech místností je nejvíc hotová, i když obrázky nebo zrcadlo ještě ani tady nevisí. Foto: Sláma v botách
Po nastěhování už je mi do smíchu. 😉 Foto: Sláma v botách
Užívám si světlou kuchyň a taky prostor, který je za těmito modrými dveřmi – chladnou, tmavou, veeelkou špajz. Říkáme jí černá kuchyň, protože se tam dá zalézt i se špinavým vařením, jako je třeba zavařování Víc už asi od života ani nechci. :-DDDD Foto: Sláma v botách
Provizorní houpačka na ořešáku s vyhlídkou na celou zahradu byla první věcí, kterou si manžel zhotovil na baráku čistě pro svou zábavu. Nedá se na ní dlouho sedět, protože je moc úzká, ale i těch pár dlouhých zhoupnutí nad mými záhony je super. A pak hup do další práce. 🙂 Foto: Sláma v botách
Každé léto přede mnou stojí zásadní úkol: sehnat dost borůvek pro naši celoroční spotřebu. Neeeee, to, co najdeme v okolních lesích, nám opravdu nestačí. Musím i hodně kupovat, ale nad domácí marmeládu není, a tak červenec vždycky trávíme v lese, abych musela kupovat co nejmíň. Loni tomu nebylo jinak. Sběr je pro mě relax, a když na to nejsem sama, je to ještě větší zábava. Foto: Kateřina Roflíková
Letní bylinková sušírna. Šalvěj, oregáno, tymián, yzop, měsíček, šalvěj… Foto: Sláma v botách
Měsíček, můj zlatý spojenec proti zimní depresi! Foto: Sláma v botách
V červenci jsem si zahrádku piplala. Měla jsem na nic čas, kdykoliv se mi zachtělo. To byl tak krásnej pocit. Foto: Sláma v botách
Celé léto pokračovala moje spolupráce se zahradními probiotiky Weiki. Testovala jsem je na celé zahradě, nejvíc na zelenině, v kombinaci s kopřivovou jíchou a kompostem. Foto: Sláma v botách
A tady už se rodina nemůže dočkat rajčat. Foto: Sláma v botách
Jo, tak to jsem já. Šťastná s rajčaty, která jsem jako dítě – bleeeee – úplně nenáviděla. 😀 Foto: Sláma v botách
Rajčatový ráj. Zleva cibule a fazole, vzadu brokolice, květáky, cukety, vpravo další fazole, okurky… Foto: Sláma v botách
Rajčatová radost dozrává. Taťka mi nadělal parádní sazenice, o které jsem se alespoň první půlku sezony vzorně starala. Foto. Sláma v botách
Probiotika Weiki jsem k rajčatům lila podle instrukcí každý 10 dní, za celou sezonu padla na můj záhon asi 2 balení. Měla jsem obavu hlavně z plísně, protože můj rajčatový záhon sousedil s bramborami a to fakt není dobré spojení. Na plíseň bramborovou opravdu časem došlo, ale nebylo to tak zlé, jak jsem se obávala, a sklizeň byla i přesto parádní. Takže si nemůžu na Weiki stěžovat, podržely mě! 🙂 Foto: Sláma v botách
Kečupu a rajčatových šťáv jsem vyrobila „na dva roky“. Alespoň si to každý rok říkám (a pak je před novou sklizní špajzka úplně prázdná;)). Tak uvidíme, jak jsem to odhadla letos. Foto: Sláma v botách
O sklizeň brambor se loni vydatně starali hraboši. Když jsem pozorovala jejich čilý pohyb po záhonech a nory na každém centimetru čtverečním, nevěřila jsem, že na nás pod zemí nějaké brambory zbyly. Ale nakonec úroda nebyla zlá, i když tedy spousta brambor byla okousaná. Přesto se se zásobami aktuálně blížíme nule, musíme začít kupovat. :/ Foto: Sláma v botách
Celé léto mi dělaly radost divizny a slunečnice. Zahradu jsem měla loni hodně dožluta. 🙂 Foto: Sláma v botách
A pořád rostly a rostly! Foto: Sláma v botách
Bylinkový záhon před domem rozzářilo několik okrasných letniček a trvalek. Vpředu u terasy mi dělaly radost fialové levandule a petúnie. Foto: Sláma v botách
Oranžová lichořeřišnice, vzadu trsy citronové trávy, meduňka a další bylinky. Foto: Sláma v botách
Připomeňte mi jméno téhle nachové nádhery. Vykvetla až konec léta, zato ale krášlila záhon květem až do mrazů. Foto: Sláma v botách.
Lichořeřišnice, za ní fialově kvetoucí agastache a žlutý měsíček. Bavilo mě pozorovat, jak se tento záhon v průběhu jara/léta/podzimu proměňoval. Foto: Sláma v botách
A tohle už je začátek září. Dýně, poslední okurky, víno, cukety, bylinky, bezinky… Foto: Sláma v botách
Kdybych byla malíř, chtěla bych to namalovat. Foto: Sláma v botách
Vykládám úrodu na terase a kochám se. Pro tuhle nádheru se člověk od jara tolik dře. A dělá to každý rok zas a zas. Foto: Sláma v botách
Všechny barvy konce léta. Foto: Sláma v botách
Když tohle vidím, nemohu se už nové sezony dočkat! Foto: Sláma v botách
Paprikový záhon v plné zářijové síle. Foto: Sláma v botách
Papriky rodina miluje. Záhon budu muset ještě zvětšit. Foto: Sláma v botách
Letos bylo paprik poprvé tolik, že jsem mohla dělat i paprikové pyré. Foto: Sláma v botách
Zato sklizeň mrkví byla letos žalostná a to jsem jí vysela tolik! Na mrkni se hraboši vyřádili nejvíc. Rostlinám okousaly vršky, takže nevyrostly. A to, co přece jen vyrostlo, hraboši snědli. Na mě zbylo pár pidi mrkví, které jsem namyla, nakrájela, zamrazila. Do sklepa jsem neměla co dát a celou zimu mrkve kupuju. 🙁 Foto: Sláma v botách
Pro zpestření jsem letos zasadila řádek fialových brambor. Rodina se na na novinku moc netvářila. Bramboračka z nich ale byla stejně hnědá jako vždycky. 😉 Foto: Sláma v botách
Polévka z fialových brambor kupodivu není fialová. 😀 Foto: Sláma v botách
A když jsme u té fialové, měla jsem letos i pár fialových fazolek a kukuřic, ale nemůžu si pomoct, na zelenou a žlutou barvu se na talíři kouká líp. Foto: Sláma v botách
Houby letos rostly hojně i v lesích v mém okolí, takže mám bohatě nasušeno a udělala jsem si i několik skleniček houbového koření. A říkám si, že by to možná chtělo sušičku. Foto: Sláma v botách
Největší, nejmenší houbař v naší rodině houby nechce jíst. Ale když je nasuším a rozmixuju na prášek, tak mu v omáčce ani v polévce nevadí. Třeba je to tip i pro vaše(ho) odmítače. Foto: Sláma v botách
Manžel mi ve špajzu optimisticky sestavil regály až ke stropu. Jsem pyšná, že se mi je i navzdory tomu, že jsem už v srpnu na zahradu neměla čas, podařilo celkem zaplnit. Foto: Sláma v botách
Marmelády u nás mizej závratnou rychlostí, manžel si je nedává snad akorát na špagety a na guláš. Jinak je schopnej namazat si marmeládou i štrúdl. Půlka jednoho marmeládového regálu byla prázdná už na konci srpna! Foto: Sláma v botách
A tady bych ještě ráda zdokumentovala nejnovější manželův stavební projekt. Na opukových základech vyroste multifunkční altán zkřížený s venkovní kuchyní. Foto: Sláma v botách
Opuky máme spoustu ze zbouraného původního stavení. Využíváme ji na nejrůznější suché zídky a v tomto případě i jako základ altánu. Foto: Sláma v botách
Dřevěnou konstrukci altánu nám opět vyrobili truhláři z D., od kterých máme v domě postele, skříně a interiérové dveře. Foto: Sláma v botách
Altán rostl rychleji, než jsem čekala. Během léta najednou stál! Velkou zásluhu na tom má samozřejmě i můj muž a další chlapi z rodiny, kteří na jeho stavbě mákli. Foto: Sláma v botách
Staré bobrovky na střechu altánu nám věnoval švagrův tchán. Škoda že to o metr nevyšlo. Těch pár chybějících bobrovek nemůžeme nikde sehnat. Nové kupovat nechceme, protože by prý s těmi starými neladily, tak kdybyste náhodou měli jeden přebytečný metr starých, obouchaných, ozvěte se nám. Děkuju. 😉 Foto: Sláma v botách
A tohle už je podzim. Jako mám v červenci hlavní starost sehnat dost borůvek, v září/říjnu je největší sháňka po šípkách. Chce to několik šípkových výprav, než si nadělám zásoby až do jara. Foto: Sláma v botách
Měkké, přemrzlé šípky je nejlepší vymáčknout přímo do pusy. 😉 Foto: Sláma v botách
Prej že chlapi nemůžou být sběrači. 😀 Foto: Sláma v botách
Do vázy jeřabiny, zatopit v kamnech a těšit se z toho, že sezona na zahradě končí. Co na tom, že pořád nemáme zaizolovaný barák ani vchodové dveře…, já stejně trávím veškerý čas ve škole, takže mě to nemusí trápit. To manžel je už od října na home-officu. :/ Foto: Sláma v botách
Izolace je hotová!!! Právě včas, akorát padl první sníh. Tak ještě ty dveře, a zimo, můžeš přijít. Foto: Sláma v botách
Výhled z altánu. Už se těším, až tady budu v létě vařit kečup a pozorovat, jak po modrém blankytu bělavé páry hynou. Foto: Sláma v botách
V únoru byla zahrada pod takovou vrstvou sněhu, jakou už léta nepamatuju. Vytáhli jsme za humny i běžky. Foto: Sláma v botách
Muž si dával práci s odklízením sněhu z terasy, děti stavěly iglú….
…a já se otužovala. Tady například bosonahá výpravy na kompost, tj. přes celou zahradu! Foto: Sláma v botách
Náš gauč s nej výhledem. Občas, když na muže přijde splín, že ani po šesti letech dřiny nemá ZDALEKA hotovo, ho sem zatáhnu, chvíli se spolu zadíváme ven a ujistíme jeden druhého, že za tohle to ale stálo. Zatím to zabírá. (Pozornému oknu neunikne, že vedle altánu vybudoval manžel ještě přístřešek na dřevo. A má s ním ještě další, ambiciózní plány. Ale to až v sezoně ‚ 21. :)) Foto: Sláma v botách
Happy-end na konec. Přišla zima, přišel mráz a do našeho domu konečně přestalo foukat, pršet a lézt toulavé kočky. Tchán dokončil naše vstupní dveře. Jistě uznáte, že takový šťastný konec už nic nepřekoná! :-DD

Ať nám všem v této temné době nechybí energie na novou zahradnickou sezonu, březen NEOBĚTUJTE, ale užijte si ho na zahrádce, zdraví na těle i duchu!

Ať nám rostou!

Verča, Sláma v botách

Máte, znáte, četli jste moje knížky?

Sláma v botách – e-book k prodeji ZDE.

Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty! – knihu nebo e-book koupíte ZDE.