Pesto podle ročních období

Napište komentář
Pesto z medvědího česneku. Foto: Sláma v botách

Zima už letos nebude, je to jasný. I moje tělo ji vzdává. Začíná totiž dostávat chuť na lehčí a zelenější jídla. Prostě je čas na pesto!

O víkendu to najednou přišlo. Neodkladná chuť vyndat z mrazáku předposlední skleničku loňského pesta z medvědího česneku a sníst ho jenom tak s těstovinami (a trochou cibulky osmažené na špeku:-)). Celou zimu jsem si na takové lehké jídlo ani nevzpomněla, zato jsem do sebe zimomřivě tlačila vývary, guláše a hovězí na houbách. 🙂 A teď si najednou otevírám i tu poslední medvědočesnekovopestovou skleničku. Ale to je v pořádku. Nová sezona výroby čerstvých už pest klepe na hlínu! 

Jaká pesta dělám v které roční době?

Řídím se tím, co zrovna na zahradě nebo v přírodě roste. Základ všech pest je až na výjimky stejný (viz dále) a skladování také.

  • Čerstvé pesto vydrží v lednici cca měsíc. Někdo říká že i déle, nemám to vyzkoušené. Na vrchu skleničky musí být vrstvička oleje, která chrání obsah pod ní před zkázou. Tip: Lepší je dělat pesta do malých skleniček, které spotřebujete naráz. Ve velké zavařovačce, ze které opakovaně odebíráte menší množství, se vám pesto může zkazit.
  • Máte-li pesta hodně, klidně ho v malých skleničkách zmrazte. Co vyndáte, spotřebujte okamžitě a naráz. Mám vyzkoušené, že zmrazené pesto v pohodě vydrží do další sezony a chutná jako čerstvé. Ani barva netrpí.
  • Ne, zatím jsem pesto nezkoušela sterilovat. Máte-li s tím zkušenost, prosím napište mi ji do komentáře.
  • Jako základ používám především loupaná konopná nebo dýňová semínka. Nejčastěji u pesta z polníčku, medvědího česneku, bršlice, kopřiv, lichořeřišnice… . V rajčatovém pestu jsou výborná slunečnicová semínka. Zcela se vyhýbám lněným semínkům – pestům dávají gelovitou konzistenci a nahořklou chuť. Občas dělám pesto z pražených loupaných mandlí, naopak z piniových oříšků či kešu jenom výjimečně kvůli jejich ceně a exotičnosti. Radši se držím „selštějších“ zdrojů.
  • Skoro vždy přidávám trochu najemno utřeného česneku, poměrně dost soli, opravdu dost panenského oleje (olivový, řepkový, slunečnicový) a k dochucení může být i troška nějakého výrazného, exotičtějšího oleje (dýňový, lněný – se všemi ale bacha, jenom trošku!). Vůbec nedávám sýr, ten si do pesta mícháme až na talíři – teprve až když jdeme jíst. Mrazit pesto se sýrem mi připadá nesmysl.

Základní recept:

mísa něčeho zeleného (polníček, kopřivy…), 1 hrnek semínek, 1/2 hrnku olivového oleje, 2 stroužky česneku, cca 1 – 2 lžíce himalájské soli (dosolujte postupně, slané chuti se ale v pestu nemusíte bát), volitelně čerstvé bylinky ze zahrádky: petrželka, řeřicha, oregano, pažitka, klíčky ředkviček (více o klíčení v minulém článku Průvodce klíčením v hlíně i na talíři)

Zima rovná se polníček
Foto: Sláma v botách
Polníček je vděčným lokálním zimním salátem. Víc o jeho pěstování se dozvíte v mé knížce. Foto: Sláma v botách

V zimě má sezonu polníček. Většinou na tenhle polní salátek v chladných měsících moc chuť nemám, jen s ním tu a tam dozdobím jídlo. Ale právě teď, v předjaří, přichází jeho chvíle v pestu.

Článek, který vyšel před pár lety v časopise Kondice. Pořád je aktuální. Víc o polníčku se dočtete také v mé knížce. Foto: Reprint z časopisu Kondice, duben 2016.
Březen – to je medvědí česnek!

V březnu přichází čas medvědího česneku. Má krátkou sezonu, ale to nevadí, aspoň si tu práci odbydete najednou.

  • Z většiny úrody dělám pesto. Další část úrody nasekám najemno a dávám zamrazit do menších sáčků. A do třetice také dávám pár listů sušit a poté rozdrobené skladuju ve skleničkách. O část chuti i vůně takhle sice přijde, ale je to možnost pro ty, kdo nemají velký mrazák.

Tipy, jak pěstovat medvědí česnek na zahradě, najdete v mojí knížce nebo ve starším článku Jak pěstovat medvědí česnek ze sazenic (moje zkušenost).

Kde jsou ty časy, kdy se mnou Venda takhle vařil. 🙂 Foto: Sláma v botách
Pestová polívka s rozmočeným chlebem. Jooo, Venda byl svého času vzornej strávník. (Jemu jsem to pesto samozřejmě solila mnohem míň). Foto: Sláma v botách
Zásoby medvědího pesta putují do mrazáku. Foto: Sláma v botách
Duben a květen, bršlici dlabem

Duben a květen je časem pesta z kopřiv a mladé bršlice kozí nohy.  Nejlepší je smíchat to všechno dohromady. A přihodit můžete i pár sedmikrásek nebo lístků pampelišek (ale těch fakt jen pár, ať pesto nemáte hořké)! Vždy použijte mladé rostlinky nasbírané v čistém prostředí. Přesný recept máte v mém starším článku Očistné jarní pesto z kopřiv, bršlice kozí nohy a semínek.

Takhle vypadá mladá bršlice. Vidíte to kopýtko? Foto: Sláma v botách

TIP: Nebojte se přidat do pesta i mladou lebedu. Víc o jejím kulinárním využití píšu v Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Léto má červenou. A zelenou 🙂

Od července do září jedu v rajčatovém pestu s naklíčenou slunečnicí. A hned, jakmile se mi rozroste bazalka (obzvlášť miluju tu citronovou), dělám pesto z ní. Recepty na obě tyhle mňamky jsem sdílela už dřív, takže zde pouze připomínám.

Foto: Sláma v botách
TADY SI ROZKLIKNĚTE RECEPT. Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
Citronová bazalka má méně sytou barvu, ale o to zajímavější vůni. Do pesta můžete přidat i čerstvou lichořeřišnici, pažitku, italské bylinky… Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
Hotové pesto chutná skvěle třeba ke grilované cuketě. Foto: Sláma v botách
Foto: Sláma v botách
A recept na rajčatové pesto JE ZDE. Foto: Sláma v botách

Na rajčatové pesto jsou dobrá sušená, ale jdou i pečená rajčátka. Úplně super jsou rybízáky pečené v troubě. Jo, a ta slunečnice nemusí být nutně klíčená. Může být prostě jenom opražená. Klíčení je ale přidaná hodnota.

Recept máte ve starším článku Pesto z pražené klíčené slunečnice a sušených rajčat.

Září, říjen, listopad

Petrželka, lichořeřišnice nebo celerová nať, to jsou tři z podzimních možností, z čeho si teď dělat pesto. Do pesta z lichořeřišnice přidejte nejen listy, ale i květy a poupata. Dostanete zdravotní bombu a obrovského spojence proti zimnímu marodění – lichořeřišnice je přece silné přírodní antibiotikum.

Pesta vyrábím i z natě od petržele a celeru, protože je mi líto všechno to voňavé zelené dávat jen do kompostu. Nať hojně suším, nasekanou mrazím, ale i pesto se z ní dá udělat. Jen bacha na celerové lístky, jsou dost výrazné, takže základ udělejte z petrželky a celeru přidejte míň. Každopádně to bude omamný ohňostroj. 🙂

Když se lichořeřišnice rozroste, je pesto jediná možnost, jak ji všechnu zpracovat. A nezapomeňte si vyrobit i tinkturu. Recept opět v mé knížce. Foto: Sláma v botách
Leden, únor – a začíná to odznovu!

A jsme zase na začátku, u nové sezony polníčku, který právě zvesela roste. Snad jste své loňské zásoby pesta už dojedli. 🙂

Tak hodně kulinárního nadšení a zelené jaro v kuchyni přeje Verča, Sláma v botách

A ať vám rostou! ©

PS. MOJI KNÍŽKU KOUPÍTE ZDE.

A ráda se s vámi potkám na svých nejbližších akcích

Beseda se Slámou v botách – Louny, so 29. 2. od 16. hod., Městská knihovna, kongresový sál

Zeměchy – stř. 4. března, od 16.30., hasičská zbrojnice

Chomutov – 12. března od 17. hod., Městská knihovna

Peruc – 3. dubna, od 18. hod, Obecní knihovna

Praha – 16. dubna, 8 – 17. hod., konference Zpátky k jídlu! , České zemědělské muzeum

Lenešice – 22. dubna od 16. hod, Obecní knihovna

Jak začínám od konce, z druhé strany a vzhůru nohama

4 komentáře

Manžel už stříhá metr, že bude mít stavbu našeho domu konečně za sebou, bohužel já mu o víkendu vymyslela novou práci. Jde o ty dvě hnusné betonové zdi u domu. No, něco s nimi přece musíme – musí! – udělat.

Stěhování se nám neoddiskutovatelně blíží. Moje maminka se nedávno vrátila z namátkové kontroly, jak ve Vlčí pokračuje stavba, a pronesla šokující větu: „Veru, vy se budete na jaře stěhovat!“

Jenom jsem stála a zírala na ni. „Myslíš, mami? Jako fakt to na tebe tak působí?“

A ona mi to s jistotou odkývala. „Ten barák máte skoro hotovej,“ pronesla, jako by byla nějaký zkušený stavbyvedoucí. Ale očividně jí stačilo vidět, co vidí: že kotel topí, voda teče, světla svítí a podlahy jsou už taky všude položený. Takže co ještě? Dovymalovat a nastěhovat nábytek?

„A na jaře už zaseju ředkvičky do záhonů před svým domem…,“ vydechla jsem, když jsem vstřebala, co mi to maměnka říká. Ale hned pak mi přišla na mysl ta zeď. Dvě zdi…

Obludy na očích

Náš svažitý pozemek je plný nevyzpytatelných terénních zlomů, které sice dělají to místo zajímavým, ale ne praktickým, chcete-li cokoliv pěstovat. A tak už bývalí hospodáři řešili náročné podmínky po svém: svah za domem kdosi zpevnil betonovocihelnou zdí, která chrání dům před tím, aby se na něj z onoho svahu valila úrodná půda. Je to čistě funkční opatření. Asi i nutné. Ale pěkně nevypadá.

Stávajícímu výhledu do zdi dávám jednu hvězdu z pěti. Foto: Sláma v botách

Druhou podobně „funkční a nutnou“ zídku zbudoval loni na pozemku i aktuální hospodář – manžel -, a to pod mým políčkem na zeleninu. Jsem za tu zídku vážně vděčná, protože jsem loni díky ní poprvé pěstovala zeleninu na rovině, aniž se mi ze záhonů splavovala voda a půda na trávník. Nebesa, to je takové požehnání, mít rovné záhony! Kdo nikdy nezkoušel něco pěstovat ve svahu, neví, jak debilní to je. Jenomže… ehm, skutečnost, že něco „vyřeší váš debilní problém“, ještě neznamená, že se vám na to řešení bude i pěkně koukat. Ta opěrná zídka pod záhony prostě hezky nevypadá, bez ohledu na to, jak moc mi přišla vhod.

Jenže když se teď do Vlčí přestěhujeme, budu mít obě šeredné zdi dennodenně na očích. Nedalo by se s nimi po estetické stránce teda něco dělat?

Tuhle otázku si bohužel nepokládám pouze v duchu, ale položila jsem ji i svému muži. Zcela bezelstně a nahlas. Takže jsem se pak pro změnu něco dozvěděla já od něho.

Zídka, díky níž můžu pěstovat zeleninu na rovině. Je praktická, ale žádná krása, co? Foto: Sláma v botách
Jak si srovnat priority

„S čím jestli by se nedalo něco dělat?“ zeptá se mě muž nevěřícně, když se za ním v pondělí stavím na stavbě a dřepneme si se svačinou na podlahu v budoucím dětském pokojíku. Odtud máme bohužel jednu „tu zeď“ jako na dlani. A tak to nadhodím. Že se na ni nedá dívat a musí(me) něco udělat hned, jak se přistěhujeme.

Muž si mě překvapeně změří. „To myslíš vážně?“

„No, myslím,“ povím už o trochu míň jistě, když vidím, jak si mě prohlíží. „Přece na ni nebudeme celé dny koukat. A na tu druhou zídku u záhonů taky.“

Manžel se podívá tím směrem a pak se málem začne smát. „Veru, tobě připadá, že tu už nemám žádnou zásadnější práci, než řešit nějaké zdi, které jsou funkční, ničemu nevaděj, jenom nejsou tak úplně podle tvých estetických měřítek?“ pohlédne na mě pobaveně.

„No tak jako… teď ještě práci máš, to já vím. Ale až se přestěhujeme…“

„A co takhle fasáda? Nevadí ti, že není dodělaná?“ otáže se muž zvědavě.

„No, to je pravda, že fasáda je zatím taky dost ohavná,“ připustím.

„Nejenže je ohavná, ale hlavně protopíme majlant, dokud nedodělám zateplení! To je skutečná priorita,“ povzdechne si manžel.

„Tak dobře, ale až fasádu dokončíš, pak by ses do těch zdí mohl pustit, ne?“ držím se však dál svých zdí.

„Pak jsem plánoval dodělat terasy. Abychom si do baráku na podzim nenosili bláto,“ předestře mi muž svůj další stavební záměr.

Když si představím, jak aktuálně vypadá prostor za domem, připustím, že terasy by to teda chtělo. Protože teď se za domem válí samá hlína a štěrk. „Ale hned potom už bys mohl…“

„A potom se vrhnu na altán. Ať konečně zmizí ze zahrady ta hromada opuky. Nebo tobě tam ty šutry nepřekáží?“ otáže se mě manžel trpělivě a já – chtě nechtě – musím zase souhlasit: „Ba jo, to by taky bylo dobrý, kdyby už ta hromada zmizela. Zabírá místo, kam jsem chtěla vysadit ovocné keře.“

„Takže jinými slovy, Verun, mám letos zase až do zimy co dělat. Sama to vidíš. A to vůbec nepočítám, jaký všechny možný nedodělky zůstávají vevnitř v baráku. A je mi úplně jasný, že sotva se nastěhujeme, tak tě najednou taky začnou hrozně štvát a budeš s nimi chtít okamžitě něco dělat. A to ,něco´ abych samozřejmě dělal já, že?“ obejme mě manžel kolem ramen jako malou holku.

Pak s povzdechem podotkne: „Já vím, že ty bys coby nepraktická žena nejradši se vším začínala od konce, z druhé strany a vzhůru nohama, ale nech stavbu prosím tě na mě. Já vím, co kdy a proč dělám.“

Muž ví, co kdy a proč dělá, zatímco já jsem nepraktická. To je zase hláška, kterou napíšu do knížky! Foto: Sláma v botách

Trapně sklopím oči. To jsem ale dostala od muže nakládačku. Když ale ty oči zvednu, kromě zdi, u které se můj zrak opět nespokojeně zastaví, si všimnu i manžela, kterak do sebe právě tlačí nutričně vyvážený cibulovosýrový toust, který jsem mu – já, nepraktická – přivezla ke svačině. Aby mi tu prakticky netrpěl hlady. A jsem to čirou náhodou opět já, nepraktická, kdo k večeři chystá hovězí guláš (jen pro tvrdě pracujícího muže, sobě namáčím hrách….) a kdo včera pekl dva pecny chleba a buchtu přes celý plech na zahnání mužových nočních chutí.

Tak já nevím, ale že bych byla se svým počínáním úplně mimo?

A zrovna v tu chvíli, kdy se chci proti manželovým závěrům ohradit, mě najednou něco napadne. Taková rychlá myšlenka, ale když se zase podívám na zeď před sebou, najednou vím, že ten nápad není k zahození. Že by čistě PRAKTICKY mohl fungovat!

Vyskočím, rozloučím se s mužem a rychle vyrazím domů. Hledat semínka. Já mu totiž dám zeď… vzhůru nohama….!

Stěhování do polotovaru

Jako aby to nevyznělo blbě, on má manžel pravdu. Do Vlčí jezdí každý den, a tak má lepší přehled než já o tom, co všechno je tam třeba ještě udělat. Když se tam někdy namátkově zjevím s ním, taky pak najednou vidím stavbu jeho očima a i na mě vyskakují samé to-do-listy. Protože nejen fasáda, altán a terasa, ale taky tohle a tamto a támhlecto ještě není dokončené. Ze stropu visí žárovky, na oknech chybí závěsy a nemáme vůbec žádný nábytek. Vyrobený ani vybraný. Vrata na dvůr jsou rezavá a zavíráme je kusem stočeného drátu. Místo schodů máme pár betonových tvárnic a dvorek plný písku, starých cihel a rozježděného bahna. Všude se něco povaluje, ale nemůže to zatím zmizet, protože „se to ještě potřebuje při stavbě“. Do stodoly chybí funkční vrata (ta provizorní dvířka z prkýnek tam nemůžeme mít na furt). A radši nebudu zmiňovat, jak nevábně vypadají rozpadlé prasečí chlívky (nebo co to bylo) pod oknem kuchyně. To budu mít při vaření parádní výhled. Nebo ta zeď k sousedům, kterou z části nahrazuje rezavá plechová vlnovka…

Místo terasy máme hlínu, písek a štěrk. Takže chápu, že to má prioritu. Foto: Sláma v botách

A tím to-do-seznamy zdaleka nekončí, spíš začínají. Protože co například ten rozpadlý, do země zakutaný sklípek vzadu na zahradě? Kam přestěhujeme a čím zamaskujeme nevzhlednou plastovou nádrž na vodu? A co potok? Tahle část pozemku je vůbec kapitola sama pro sebe. A úplně všude kopřivy, zatímco já bych někde chtěla aspoň jeden vyvýšený záhon. Ne proto, že to je in, ale protože by se na něj hezky dívalo.

Takže chápu, že když pak přijdu „otravovat s ošklivou zdí“, má mě manžel za nepraktického šílence. A nemá naprosto žádnou motivaci přikládat „mým zdem“ jakoukoliv důležitost. I když už jsme skoro v cíli, naše cesta bude pokračovat i za cílovou páskou ještě fůru let, protože se nastěhujeme do polotovaru. (Tímto se omlouvám návštěvám, že u nás budou dočasně sedávat na bedýnkách, s žárovkami nad hlavou a s výhledem na zbořené chlívky.) Naštěstí piju levandulovej čaj a vykuřuju se rozmarýnem, abych neztrácela fokus a nepropadala z toho panice.

Nicméně zrovna ty zdi mě z nějakého nepochopitelného důvodu vzrušují víc než cokoliv jiného nedodělaného – a ani rozmarýn s levandulí na ně nezabírají!

Takže musím nechat manžela manželem, ať si řeší svoje nedodělky „od začátku a ve správném pořadí“, a své zdi si prostě pořeším přednostně JÁ SAMA. Nějak. Od konce a obráceně, ale aspoň mě hned napadá jak. Cha!

Všechno je lepší než beton

Každý rok bojuju na zahradě s nedostatkem záhonů. Loni jsem budovala nový záhon pro bylinky, který se opět už v půlce sezony ukázal malým. A na hlavním políčku nezbylo dost místa pro brambory (článek Kam si to mám strčit aneb Bitva o trávník). Ani pro papriky a jahody. Takže letos prostě expanduju přes zeď. No ano. Přes OBĚ TY HNUSNÝ ZDI!

Začnu pěstovat vertikálně. Nechám obludy něčím obrůst, ale ne zdola nahoru, jak teď možná napadá praktické zahrádkáře. Já na to půjdu shora dolů! Jak to, že mě to doteď nenapadlo? Pod jednou zdí vede mlatová cestička a pod druhou je v plánu terasa, takže schovat zdi za nějaké popínavky je vyloučené. Ale převis může přece taky vypadat dobře. Než beton musí vypadat líp úplně všechno!

Zamnu si ruce, když si představím, jak se moje letošní sklizeň ještě znásobí, když začnu kromě horizontálních ploch zahrady využít i plochy vertikální. Já, obrácená, od konce a vzhůru nohama přetočená žena, na to vyzraju.

A co do záhonů nad ty zdi vysadím? Tak v tom mám najednou taky naprosto jasno.

Mít plán

Už loni to na zahradě vypadalo na pár místech tak, že některé dýně a fazole, které jsem vysadila na políčku až u zídky, se přes ni začaly po čase plazit ven. Nebyl to záměr, ale velmi rychle jsem to jako záměr začala prezentovat, protože se na to moc pěkně dívalo. No tak to tak letos udělám opravdu záměrně. A se všemi dýněmi a fazolemi, které budu pěstovat. Nasázím je po celé délce svých slavných zdí! Šlahouny povedu přes jejich okraj, schovám příšery a ušetřím si tolik místa.

Čekali byste takovou úvahu od blondýny?

Ano, s tou dlouhou, vysokou zdí u domu to bude krapet složitější. Zeď je totiž ve stínu a tvoří za domem jakési zákoutíčko, které může v parném létě poskytovat kýžený chládek a soukromí, jenže těžko říct, jestli tam fazole a dýně dozrají. Možná k nim zkusím zasít ještě ačokču s lichořeřišnicí, ať je nabídka širší (A jestli máte nějaké další nápady, tak mi prosím určitě poraďte.) a uvidí se, čemu se tam bude dařit. V budoucna to pak třeba vyřeším líp.

Zatím mi to ale připadá jako plán. Jako zatraceně dobrej plán pro novou zahradnickou sezonu i naše spokojené přestěhování. Obojí už ťuká na dveře. Po čtyřech a půl letech pěstování na dálku a svépomocné stavby přijde velká změna – já a můj muž se začneme nacházet na stejném místě. Mezi stejnými čtyřmi zdmi.

Tak možná proto mi právě na těch zdech tak záleží! 🙂

Společná svačinka na podlaze v pokojíčku. Před zdí. 🙂 Foto: Sláma v botách

PS. Až brzy začnu sdílet fotky z našeho nového obydlí, prosím jenom nám nepište, že nás uvnitř čeká ještě moře práce. Ani o fasádě prosím nepište nic. Nebo o bordelu za domem. A explicitně vás žádám: hlavně nic nepište o jistých dvou zdech! Co ale udělat můžete? Popřát mým dýním, fazolím, ačokče a lichořeřišnici, AŤ MI ROSTOU!

Poklidný a pozitivní závěr zimy vám přeje Verča-už-brzy-přestěhovaná-Sláma v botách

A AŤ I VÁM ROSTOU!

DÝNĚ

Dýně se obecně moc nehodí do stínu kvůli náchylnosti k plísním (to jsem si vyzkoušela v minulých letech). Vertikální pěstování je ale o něčem jiném – voda z listů okape, plísně by tudíž nemusely bujet. Postřik z přesličky to taky jistí, návod máte v knížce. Vertikálním pěstováním ušetříte hodně místa. Pravděpodobně takhle zkusím vysadit hlavně hokkaida, protože mají obvykle nejmenší (nejlehčí) plody. Špagetové dýně, máslovky a olejné dýně jsem měla loni tak obří, že mám trochu obavy, jestli se plody udrží. Ale za zkoušku nic nedám a poreferuju vám.

Loňská sklizeň máslovek neměla chybu. Hnojila jsem kopřivovou jíchou, kropila přesličkovým odvarem, byly zamulčované štěpkou a chodila jsem jim vysvětlovat, že máme rádi dýňovou kaši a dýňové muffiny, tak ať si to vezmou k srdci a rostou! Nevím, co zabralo víc. 🙂 Foto: Sláma v botách
A dýňové muffiny podle tohohle mého receptu už jste zkoušeli? Foto: Sláma v botách

FAZOLE

Vhodné k vertikálnímu pěstování jsou tyhle veliké šarlatové fazole. Rudě kvetou celé léto a jsou nesmírně okrasné. A chutnají nám. Nejí se lusky, nechávají se dozrát na zrno. Fazolky, které dozrát nestihnou, vyloupněte nedozrálé a uvařte si je jako výbornou zeleninovou přílohu (cibulka, sádlo, špek česnek…) . Sušit a skladovat se ale dají jen ty dozrálé.

Na pytlíčku v semínkovně stálo: „fazole popínavé dvoumetrové, velká zrna“. Patrně se jedná o fazol šarlatový a já bych k popisu dodala ještě: „nádherné, okrasné rudé květy a uvnitř lusků barevný poklad“. Foto: Sláma v botách
Takhle krásně mi loni kvetly. Doufám, že se předvedou i letos. Foto: Sláma v botách

Návod, jak pěstovat fazole a dýně, najdete v mojí knížce Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

AČOKČA

Dařila se mi nejvíc předloni. Loni mi na stanovišti uschla – mou chybou, nechodila jsem ji zalévat (protože se k ní nedalo dostat přes TU HROMADU OPUKY, co letos zmizí v altánu:-)!) a bohužel na zálivku je tahle rostlina náročná. Když má dobré podmínky, odměňuje se křupavými plody tvarem podobnými okurkám a chutí zeleným paprikám. Přidávala jsem je nakrájené do zeleninového rizota, do leča, prostě všude, kam se dá strčit i paprika. Větší plody se dají i plnit.

Existují různé odrůdy ačokči podle velikosti plodů. Já měla semínka malých lusků, jsou také dobré, ale nadívat je jako plněné papriky nešlo. Foto: Pinterest / Perudelight.com

V dubnu si začněte chystat sazeničky – semínka vysejte do květináčků podobně jako dýně. Chtějí hodně humusu a zalévat. A od půli května (po posledních mrazech) můžou přijít sazenice ven, nejlíp hodně do teplíčka, klidně do fóliáku, máte-li místo. Potřebují oporu, po které se pnou. Místo u „mojí“ zdi nebude zrovna nejteplejší, přesto to zkusím. Semínem mám dost ještě z předloni. Původní jsem získala ze Semínkovny Louny a i letos jich máme v semínkovně hodně, takže jestli vás ačokči zaujaly, skočte si k nám pro ně.

LICHOŘEŘIŠNICE

Bohužel chutná dřepčíkům, poslední roky mi ji nemilosrdně likvidují. Vyplatí se proto sazeničky přikrýt v kritickém období nájezdu dřepčíků (duben, květen, červen) bílou netkanou textilií, tím se její šance významně zvyšují. Vyplatilo se mi to loni i u květáků, růžičkové kapusty a brokolic (článek Co zná každý červnový zahrádkář aneb Nekolabuju, pěstuju. A návod na 39 top brokolic, květků a ještě mnohem víc!). Lichořeřišnice je jednoletá a nesmí přejít mrazem, takže se seje až koncem dubna. Stín by jí vadit neměl, voda jí přijde vhod.

Málem ji zlikvidovali dřepčíci (lichořeřišnici, ne tu krásnou, veselou paní sedící vedle!), ale cca v červenci vstala skoro-z-mrtvých, bohatě obrazila a nakonec se lichořeřišnice stala okrasou mé bylinkové zahrádky. Tak co jí dát tentokrát prostor i u té nehezké zdi? Foto: Sláma v botách

A co dalšího byste mi poradili nechat přes mé zídky viset? Napadá vás i něco čistě okrasného? Třeba nějaká trvalka...? Děkuju předem za vaše tipy. 🙂 ©

Víc o mém pěstování a manželově svépomocném stavění domu si můžete přečíst v pár starších článcích a hlavně v mojí nové knížce, která je celá o tom!

A prosím, kdo jste už knížku četli, malá prosba: napsali byste k ní prosím pár slov hodnocení na Peoplecomm a Martinus? Ať mám já i potenciální další čtenáři zpětnou vazbu. Dííííky moc! 🙂

Průvodce klíčením v hlíně i na talíři. Jak si doma každý den naklíčit dávku vitamínů!

4 komentáře
Naklíčené ředkvičky a čerstvě vydlabaná semínka z tykve olejné jsou tu k službám našim chuťovým pohárkům. Foto: Sláma v botách

Tohle je moje zimní minipěstování, moje zimní hlína za nehty. Ale hlavně každodenní dávka čerstvých vitamínů, kterými si od podzimu do jara zpestřujeme jídelníček a doplňujeme to, co jsem v sezoně strčila do sklepa, zavařila a zamrazila.

Žádnou skleníkovou zeleninu, žádné saláty ani ovoce z dálek v zimě totiž nekupuju. Stojí to ranec, výživová hodnota sporná a ekostopa značná. A hlavně to není vůbec nutný.

Máme zásoby kořenové zeleniny, brambor, česneku a cibule, kysané zelí, naloženou řepu (recept v mé knize), sušené bylinky a klíčíme, to k pestrému zimnímu jídelníčku přece stačí. Na zahradě mám růžičkovou kapustu, u táty pórek a občas koupím česká jablíčka (domoušické jabloně letos neplodily). Donedávna jsem měla ještě na okenním parapetu papriky přesazené ze záhonu. Svátečně si koupím sušená rajčátka jako mlsku a dětem nesířené sušené nebo lyofilizované ovoce, taky jako mls místo sladkostí; že by obojí bylo nějakým zásadním zdrojem výživy nebo vitamínů, si nemyslím.

Zato na ty naše klíčky přísahám!

Občas dětem říkám kytkožrouti. Aneb co se v mládí naučíš… Video: Sláma v botách

Klíčky jsou živé jídlo, které:

  • mi roste i v zimě přímo před očima.
  • nemusím pro něj do obchodu.
  • necestovalo ke mě přes půl planety.
  • a není zabalené v žádném plastu.
  • A nic nestojí.

Ještě chcete nějaký argument? Tak samozřejmě:

  • je to i perfektní zdroj enzymů, céčka a kdovíčeho všeho nutričně zajímavého.

Nejsem znalec, zeptám se vám na to ale Margit Slimákové, brzy spolu budeme vystupovat na konferenci Zpátky k jídlu! 16. dubna 2020 v Praze (vstupenky ke koupení ZDE).

Klíčím ve velkém od podzimu do jara a trošku i v létě. Jíme totiž klíčky ke každému jídlu, třikrát denně. Snad jenom na ovesnou kaši je nedávám. 🙂

ANO, JEDÍ TO I DĚTI. Postupně jsem je zvykala doslova od narození. Jak se to naučily?

Venda se sobotní snídaní, kterou si nachystal sám. Výjimečně nám došel domácí chleba (recept v nové knížce). Dýňová semínka a klíčky ředkviček ale domácí jsou. Foto: Sláma v botách

Společně semínka sejeme, zaléváme, radujeme se, jak rostou, a společně sklízíme. To by v tom byl čert, aby dřív nebo později nezvítězila chuť ochutnat. Když jim navíc jdete příkladem. A nenutíte, to je taky důležité, musí to být hra. Video mých pidi-kytkožroutů jsem kdysi sdílela i na youtube, račte se podívat.

Lidka asi čtyřletá, Venda párměsíční. Já učesaná. 🙂 Video: Sláma v botách

Každé dítě má svoje favority. Lidka má ráda řeřichu, Venda jede zase hlavně v ředkvičkách. Já a manžel tak nějak všechno. 🙂 Naklíčený hrách a cizrna chutná hlavně mně s Lidkou, chlapům zase spíš klíčená slunečnice. Mungo neklíčím, připadá mi zbytečně exotické, ale neodrazuju vás od ničeho – každý domácí vitamín se počítá.

JAK NA TO!

Klíčím dvěma způsoby: na hlíně a na talíři.

Klíčení na hlíně (tzv. mikrogreens)

Co se na to hodí: semínka ředkviček, řeřichy, pískavice, brokolice apod.

Semínka musejí být přímo určena ke klíčení. Nepoužívejte semena k běžnému pěstování, mohou být namořená a vyjdou i zbytečně draho. Já používám nejčastěji semínka od značky Zdravý den, ale už jsem měla i od Sonnentor, Probio nebo Wolfberry. Foto: Sláma v botách

Potřebujete: okno, květináč s troškou hlíny a semínka určená k rychlení/klíčení (Zdravý den, Probio, Sonnentor, Wolfberry….)

Jak na to: několik květináčů naplňte hlínou, stačí pár centimetrová vrstva. Pokropte vodou a posypejte semínky – raději nemíchejte víc druhů semínek na jednom místě. Každý květináč nebo část květináče vyhraďte jen jednomu druhu – osvědčuje se mi pěstovat semínka odděleně, každý druh totiž klíčí různě dlouhou dobu. Semínka nemusíte zahrnovat půdou, zůstanou na povrchu. Ale denně je trochu zalijte nebo roste. Po několika dnech začnou klíčit a cca za 1 – 2 týdny už budou připravené ke sklizni. Řeřicha je rychlík, ředkvičkám to trvá déle.

Pozor: Nesejte do všech květináčů zároveň! Osejte jeden, za čtyři dny další, za další čtyři dny další…. Tím si zajistíte průběžnou sklizeň a každý den novou várku ideálně narostlých klíčků. Nebudete mít výpadky ani přebytky sklizně.

Velký květináč plný naklíčené řeřichy. Zleva a zprava už je sklizeno, vpravo nasypána nová semínka. V zadní části mám „minikopostík“, kam házím vytržené kořínky, které nejíme. Foto: Sláma v botách

Sklizeň: Když jsou klíčky ideálně narostlé, stříhejte je buď nůžkami, nebo opatrně vytrhávejte i s kořínky a ty pak odtrhněte. Ideální je věnovat jeden květináček nebo jeho část na domácí „minikompost“ – tam poputují ony vytržené kořínky nebo jakékoliv jiné zbytky z vašeho domácího pěstování. Jako klasický kompost udržujte místečko vlhké, občas ho trošku provzdušněte a vzniká-li vám nová zemina, tak ji vracejte do květináčků. Stejně jako na zahradě.

Nejradši máme klíčky ředkviček. Jsou pikantní, tak akorát štiplavé. Na pomazánce nebo třeba chlebu s máslem vynikající! Zadní květináč je už z části sklizen a dosypán novými semínky. Foto: Sláma v botách
Klíčení na talíři

Co se na to hodí: slunečnicová a dýňová semínka, luštěniny (znáné je mungo, ale zkusit můžete i méně exotickou cizrnu nebo „prachsprostý“ český hrách)

Potřebujete: hluboký talíř, síto, vodu

Takhle se třeba připravuje pučálka neboli naklíčený hrách, solený, na přepuštěném másle smažený. Je to tradiční české postní jídlo a velká dobrota. Foto: Sláma v botách

Jak na to: Semínka nebo luštěniny propláchněte a dejte do talíře s trochou vody. Nemají být zcela ponořená, ale rozhodně musí být namočená. Přikryjte sítem a nechte při pokojové teplotě. Semínka začnou bobtnat.

Pozor: Dvakrát denně semínka nebo luštěniny propláchněte! Je to důležité, aby se voda nekazila a nezačaly bujet nějaké patogeny. Dělejte to nejlépe ráno a večer. Nejspíš už druhý, max. třetí den si začnete všímat, že se semínkům „dělají ocásky“. Klíčení započalo, semínka pracují.

Sklizeň: Se sklizní neotálejte, aby nehrozilo, že se vám úroda zkazí. V tomhle případě totiž nesklízíte zelenou nať, jako při klíčení na hlíně, ale sklízíte celé semínko nebo luštěninu s krátkým klíčkem. Výsledkem tedy není „zelená ozdoba na chleba s pomazánkou“, ale základ té pomazánky – naklíčená semínka a luštěniny jsou totiž velmi výživné a pomazánky se z nich dělají jedna dvě.

Co s nimi dál: Když máte naklíčeno (max. 4. den), slijte starou vodu, důkladně závěrečně propláchněte a pak klíčky nejlépe co nejdřív snězte nebo je nechte chvíli oschnout a uložte do ledničky. V ní maximálně týden, radši míň. A nemusíte je sníst všechny syrové. Klíčky jsou výborné smažené, pražené nebo i vařené v polévce. Ano, část vitaminů se zničí, ale rozhodně ne všechny a vy získáte další chuťový zážitek. A pak že zimní jídelníček je nudný.

Díky klíčkům může být nekonečně pestrý!

Co se dá ještě pěstovat doma v zimě

Petrželka… salát polníček… lichořeřišnice… rýmovník… bazalka… majoránka… Je tolik možností! Máte-li doma aspoň jedno volné okno a na kuchyňské lince trošku místa, jděte do toho. Žádná z Holandska dovezená brokolice nebo španělská rajčata už vás v únoru k nákupu nezlákají.

Rukola, hořčice setá, lichořeřišnice, polníček…. je spousta možností, jak mít celou zimu přístup k vitamínům. Tahle semínka mám už většinou svoje nebo z lounské semínkovny.

Ať se vám pěstování daří. A ať vám rostou! ©

Víc mých tipů, jak si pěstovat jídlo na celý rok, zavařovat, sušit, klíčit či nakládat, najdete v mojí knížce Sláma v botách 2: Nejdůležitější v životě je láska. A hlína za nehty!

Právě o ní vyšla reportáž v Pravém domácím časopise!

V únorovém čísle PDČ je čtyřstránková reportáž o mé knížce. Už jste ji četli?

ZDE KOUPIT knížku

A zvu vás taky na svoje besedy a autorská čtení

Louny: 29. února 2020 od 16. hod.

Zeměchy (okr. Louny): 4. března od 16. 30, hasičská zbrojnice

Chomutov: 12. března od 17. hod, Městská knihovna

Peruc (okr. Louny): 3. dubna 2020 – od 18. hod. – obecní knihovna

Praha: konference Zpátky k jídlu, revoluce začíná od základů 16. dubna 2020 od 8. do 17. hod., Národní zemědělské muzeum

Lenešice (okr. Louny): 22. dubna 2020 od 16. hod., obecní knihovna

Tak třeba někde tam naviděnou!

Verča, Sláma v botách ❤

Jo, a malá prosba: kdo jste už přečetli mou knížku, napsali byste k ní prosím pár slov hodnocení na Peoplecomm a Martinus? Ať mám já i potenciální další čtenáři zpětnou vazbu. Dííííky moc!