Zvolnit! Nežrat! Spát s mužem a další biosliby pro příští pětiletku

6 komentářů

Už v lednu jsem si načmárala na kus papíru, co chci letos na zahradě pěstovat. Od té doby sahám po té áčtyřce pokaždé, když mě přepadne splín a chci přijít na veselejší myšlenky. Jinými slovy teď ten otahanej papír prakticky nedám z ruky.

 

Věnuji své nejmilejší kamarádce Kátě P. Ty víš proč!

Co a kde chci letos pěstovat. Poněkud ošoupanej papír, kterej nedám z ruky. Foto: Sláma v botách

Co a kde chci letos pěstovat. Poněkud ošoupanej papír, kterej nedám z ruky. Foto: Sláma v botách

Ani nevím jak, zato vím proč to na mě zase přišlo. Po třech letech klidu a vznášení se na obláčku snů a zahrádkářského štěstíčka dorazila v únoru zase na návštěvu moje stará známá, o kterou nikdo nestojí, nikdo ji nezve, ale která se prostě tu a tam vynoří a úplně nám rozloží domácí idylu. Strčí prsty do dveří a zabouchnout už se před ní nedá. Ta vlezlá vtěrka se jmenuje Blbá nálada. Nebo taky depka, dny na prd, ploužení se, mátožení, brblání a celková nechuť ke světu včetně vlastní rodiny. A tahle návštěva prosím zásadně leze za mnou!

Tři roky byl od ní klid, až jsem si myslela, že už k nám ztratila cestu. Bohužel nedávno se zase konaly nějaké volby a to u mě bývá vždycky příležitost, kdy ke mně ta mrcha ráda zavítá.

Nevím, možná to máte podobně, ale na mě vždycky tydlecty volební záležitosti působí dosti katarzně. Přepadává mě nutkavá potřeba rekapitulovat uplynulá léta, nimrat se v nich a podrobovat je přísné revizi. A tak zatímco se na nejvyšších místech svádějí boje o koryta, já, žena z lidu, svádím stejně nelítostné souboje sama se sebou a na výsledcích mé vnitřní bilance pak závisí to, jestli se se mnou bude dát v příštích týdnech žít, kolikrát nabourám auto, kolik spálím chlebů, mixérů, svých prstů i kolikrát v noci vybílím lednici neschopná usnout, jak vysokou z toho všeho dostanu horečku a nakonec, co si zase vymyslím, abych si vylepšila životní skóre. Pro mě totiž neexistují větší muka než si (na rozdíl od politiků) přiznat, že jsem opět nedostála svým slibům z minulého období. A přitom jsem měla tak skvělej volební, pardón životní program.

Jíst, meditovat, ale nemilovat (se)

Už několik let mám takovej svůj seznámek. Načmárala jsem si ho jednou v autobuse cestou z Prahy do našeho městečka, když jsem se definitivně rozhodla, že se sem chci zase přistěhovat. Je to takový seznam životních cílů pro zbytek mé existence na Zemi. Nic velkolepého, žádnej americkej sen, sláva, bohatství ani záchrana deštných pralesů nebo světový mír, ale jenom můj ČESKÝ SEN. Sen o tom, jak to na tomhle světě doklepat s dobrým pocitem. Protože o to mi nakonec jde nejvíc, s dobrým pocitem se probouzet i chodit spát. Ne jenom tu a tam, když se něco velkého povede, ale každý den mít karmicky vyrovnanou bilanci.

No, a k tomu mi mělo dopomoct moje DESATERO ŠŤASTNÉHO ŽIVOTA, bodíky ke štěstí, co když se jimi budu řídit, zajistí mi věčný úsměv na rtech i místo na nebesích, hosana!

  • 1. Dostat se každý den na čistý vzduch.
  • 2. Jíst opravdové jídlo.
  • 3. Dobře spát.
  • 4. Být za dobře s lidmi, na nichž mi záleží.
  • 5. Neubližovat.
  • 6. Pořád se učit.
  • 7. Mít to kolem sebe hezký.
  • 8. A sama být k světu.
  • 9. Mít pohyb.
  • 10. Věnovat se pořádným věcem. 
  • A pro případ, že by desítka nestačila, tak ještě bonusový pravdoláskařský bodíček: A dělat ty věci dobře! 🙂

No jestli jsem si to tehdy nevymyslela chytře, že? Zbývá vyřešit jediný zádrhel: Proč se mi ale vůbec nedaří ty pitomý zásady dodržovat? A to jsem zdrhla z města, abych měla k plnění bobříků ty nejlepší podmínky. Tak kde je problém? Proč se nedržím plánů, když už pár let moc dobře vím, co je pro mě nejlepší? Proč se den co den odkláním od systému, kterej jsem si sama zavedla? Bochník chleba tomu, kdo tu záhadu rozluští.

*****

„Máš moc slabou vůli,“ překvapí mě svým názorem na věc můj chlap. „Přitom seš furt stejná kariéristka jako v Praze a za třetí, kde tam máš sex s manželem?!“ zhodnotí nekompromisně mě i můj seznam.  „Nechápu, jak můžeš opomíjet tu nejzákladnější lidskou kratochvíli,“ kroutí hlavou.

„Ale prosimtě, to jsem si psala, ještě když jsem byla svobodná,“ odstrkuju ho honem, aby náhodou nedostal jisté choutky.

Pozdě!

„No ale dopiš si to tam,“ svítí už erotomanovi oči, čehož jsem se přesně bála. Začne se kolem mě vinout jak liána. „Uvidíš, jak budeš šťastná, když bude šťastný tvůj muž,“ mrká na mě, jako že bych rozhodně měla tohle moudro napsat na blog a přitom si odložit kalhotky.

Prchnu mýt nádobí, aby bylo jasné, že držím depku a žádné štěstíčko nebude. Muž si ale nedá říct a pronásleduje mě: „Já náhodou vím úplně přesně, z čeho ta tvoje nejnovější depka je. Připadáš si stará a tlustá, that´s all. Nebo řekni, že ne.“

A tohle má být co za blábol?! Vyvalím na muže oči, protože takovouhle analýzu jsem fakt nečekala. „Co to sem pleteš?“

„No jen si nemysli, že do tebe nevidím,“ trvá muž ale na svém. „Jak nejsi spokojená sama se sebou, tak tě všechno štve, já, celej svět, všechno vidíš černě. Tak prosím tě víc spi, míň žer a zase bude na světě líp,“ uštědřuje mi terapeutická doporučí.

Přiznám se, že už jsem od muže slyšela spoustu různých krávovin, ale takovéhle nařčení… Copak jsem nějaká vrásčitá tlustá koule, aby si tohle dovoloval? Copak neměl ještě před minutou náladu stav mé tělesné schránky osobně kontrolovat? A jak vůbec může mou nejnovější osobnostní krizi degradovat na pouhý pokles sebevědomí v důsledku blížících se půlkulatin?! Jako netvrdím, že se občas necítím vycucaná a za zenitem, ale která máma si tak někdy nepřipadá? A náhodou se furt najdou i lidé, kteří mě ještě oslovují „slečno“. Nehledě na to, že já v žádném případě nejsem takhle povrchní!

„Jak myslíš, já to s tebou myslel dobře,“ sebere se manžel, že mě zase nechá v obýváku samotnou a půjde si lehnout sám. „Ale říkám ti, kdybys věčně neseděla u facebooku, vyprdla se na to svoje psaní, chatování, furt někde netrajdala, nic neorganizovala, nic nevařila, dětem občas zapnula bednu a prostě si zjednodušila život, tak si spolu můžeme taky někdy pustit film, udělat si pohodičku a pak si jít lehnout jako manželé, ne že ty až někdy ráno,“ pronese s povzdechem. A na konec ještě dodá: „Jo, a taky bys samozřejmě i vypadala líp,“ načež zaboří své kostnaté prsty do prostředního z faldů na mém břiše. Rychle zatáhnu rosol, abych to zachránila.

Později v noci, když už všichni spí a já konečně zaklapnu notebook, se odvážím vytáhnout zpod skříně v koupelně váhu a své referenční džíny, který jsem na sobě už dlouho neměla. Váha čtyři kila plus od prvního dítěte a pásek, ty vado!, na poslední dírce.

Mužíček si může pogratulovat. Právě se mu podařilo mě ještě víc psychicky rozložit.

Tohle znají jenom mámy: ani když umíraj za živa, nemaj kouska klidu. Foto: Sláma v botách

Tohle znají jenom mámy: ani když umíraj za živa, nemaj kouska klidu. Foto: Sláma v botách

Stará psice a nové kousky

Aby se to doma ještě víc zamotalo, v únoru celá rodina padneme s horečkou (tedy až na manžela, ten je od doby, co kromě v kanceláři maká ještě na baráku, psychicky i fyzicky zocelenej.) Ale co je komu do mojí zimnice a hořících dětí, když mi hoří článek před uzávěrkou. A tak místo abych si s počínající chřipkou zalezla do postele a zkusila ji vypotit, sedám si obalená deseti dekami k počítači potit leda tak článek. Píšu o ženském hormonálním zdraví, na to svoje ale zvysoka kašlu kvůli pár tisícům honoráře. Chce se mi zvracet. Ne z té chřipky, ze mě! Zatímco klofu něco o tom, jak je pro ženy důležité chodit kvůli vyplavování hormonů brzy spát, naše okno se postupně stává jediným v ulici, kde se ještě svítí. Svůj hormonální opus ale ne a ne dopsat, protože horečka mi rozostřuje písmena i myšlenky. Jediné, co vím jistě, je, že UŽ CHCI JÍT SPÁT. Nohy i ruce mám ledové, tělo vysílá poslední signál, že jestli opus neopustím, zhroutí se doprostřed citace od dr. Máslové.

Loni touhle dobou jsem svatosvatě slibovala, že s ponocováním seknu (VIDEO a článek Jak jsem si alternativně léčila chřipku). A po roce jsem zase ve stejný řiti? Loni jsem ale aspoň nespala z „objektivních důvodů“ (Venda), teď si ale komplikuju život jen kvůli svým výmyslům. Kvůli práci, vydání knížky, kvůli semínkovně. Kvůli pečení chleba, chození po schůzkách (a schůzích) i kvůli tomuhle blogu, kterého se taky nechci vzdát. A mezi tím vším mažu svačiny, hledám zašantročené rukavice, uspávám, zašívám punčocháče, drhnu boty od bláta, sháním bio maso, dávám vyčůrat… Honím se po akcích, abych byla u všeho i abych byla v obraze. Nějak mi tady ale chybí odpověď na otázku: PROČ TO VLASTNĚ DĚLÁM?

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s migrénou. Foto: Sláma v botách

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s horečkou. Video ZDE. Foto: Sláma v botách

V mém seznamu pro štěstí přece není nic o udržování pracovního tempa s bezdětnými kámoškami. Není tam ani nic o lajkování statusů, přidávání fotek a sledování, kolik lidí je komentuje, ani o soutěžení s dalšími blogery z oboru. Nebo o nočních nájezdech na ledničku, když už docházej baterky a potřebuju se ještě vybičovat k pár hodinám výkonu. A už vůbec tam není nic o přehlížení nemoci a psaní v horečkách! Vždyť i doktorka Máslová se v MÉM VLASTNÍM článku vyjádřila jasně: nám ženám svědčí, když se flákáme! Že nechodím častěji do lesa, že furt něco píšu, místo abych spala, a v nemytých oknem mám pavučiny, za to nemůžou uprchlíci, EU ani Putin. Za to si můžu jenom já. 

Tak proč, sakra, furt věnuju svou energii špatným směrem?!?

Abych si připadala zajímavá? Abych náhodou nevypadla z tempa? A není to náhodou to, co jsem při odchodu z Prahy chtěla? Neřešit, jak můj život působí zvnějšku, ale žít si ho už jenom podle sebe?

Místo toho ale opět kvůli nějakým „musům“, které si ovšem na sebe vymýšlím jenom já, ani nemám čas vyjít ven, když svítí slunce, spát, když slunce zapadne, a jít za svým mužem, který na mě dávno čeká v posteli. Necvičím, kolik bych potřebovala, a jít strašné věci, což nepotřebuju vůbec.

Stará psice už se patrně novým kouskům….

ALE JÁ SI V PĚTATŘICETI JEŠTĚ NECHCI PŘIPADAT STARÁ!

A už vůbec nechci, aby měl můj muž nakonec ve všem pravdu!!!

Článek jsem dopsala a vyšel (Marie Claire, březen 2018). Tak ještě si vzít vlastní slova k srdci... Foto: Sláma v botách

Článek jsem dopsala a vyšel (Marie Claire, březen 2018), tak ještě si vzít vlastní slova k srdci… Foto: Sláma v botách

Ospalá oslavenkyně

„Liduško,“ zaslechnu ve čtvrtek v sedm ráno tlumené domlouvání nad svou postelí. „Když teď mamince popřeješ, budeš úplně první, kdo jí dnes gratuluje k narozeninám,“ navádí manžel naši dceru a mně dojde, že ty slavné narozeniny už jsou tu. S námahou rozlepím půl oka, abych mohla výjev tajně pozorovat.

Muž s dcerou nade mnou postávají, ale dítě se netváří, že by se na mě chtělo vrhnout s gratulací, spíš si mě tak rozpačitě prohlíží. Pak se nakloní zpátky k muži a slyším, jak říká: „Tati, ale my jsme asi zapomněli na dárek.“

Á, pomyslím si, tak copak má manžel asi připraveného? Jsem si skoro na beton jistá, že žádnej narozeninovej dárek pro mě neexistuje.

„No, Liduško, já jsem mamince jako dárek postavil ve V. plot,“ vysvětluje manžel. Jasně, ať se holka učí. Lída ale dál působí zaskočeně, plot coby dárek přece jen vyvolává určité otazníky. „A neměli bysme mámě koupit aspoň kytku?“ navrhuje dítě nejistě. Manžel vycítí příležitost a navrhne: „No tak popros dědu a něco kupte cestou ze školky. “ A s tímhle plánem se dvojice konečně kýbluje z ložnice.

Přemýšlím, jestli bych neměla vyskočit a dát jim za tu groteskní scénku pusu, ale nechce se mi otevírat to druhé oko. Venda vedle mě v posteli ještě podřimuje a hřeje jako termofor. Když se nebudu moc vrtět, možná si ještě hodinu spánku dá a já bych mohla s ním.

Usnout a vzbudit se s dobrým pocitem. Že by přece jenom někdy? Přehodím přes nás peřinu, aby nám čouhal jenom nos a oči, a dospím se do svého narozeninového dne…

Popřála. Ale až odpoledne. S kytkou! :-) Foto: Sláma v botách

Nakonec popřála. Ale až odpoledne. S kytkou! 🙂 Foto: Sláma v botách

Jak jsem se mýlila v životě, teda v sobě

Když se mi občas podaří svoje životní zásady dodržovat, je mi nejblaženěji na světě. Jako to čtvrteční ráno nebo jako pokaždé, když Lídu vytáhnu ze školky dřív a vezmeme to domů přes les, nejlépe i s dalšími přáteli. Když se můžu porejpat v zemi na svý zahradě. Když se u mě zastaví kamarádi, louskáme ořechy a tlacháme. Anebo když jdeme celá rodina v osm večer spát do jedné postele. Jenže tyhle momenty zdaleka nenastávají každý den.

Tady je nejlíp na světě, věříte? Foto: Sláma v botách

Tady je nejlíp na světě, věříte? Foto: Sláma v botách

Možná že moje dosavadní desatero prostě nebylo dost konkrétní, a tudíž motivující. Možná že když ho zaktualizuju, líp se mi podaří držet se ho. A neupadnout za tři roky zas do nějakého Mordoru. Chytám se zkrátka každé naděje na polepšení. Protože nejen panu prezidentovi, i mně začíná další pětiletka, ale tentokrát už žádná pr.del. Na konci téhle srandy vypukne éra se čtyřkou na začátku. Pro někoho, kdo se cítí na dvacet a občas chová na patnáct, trochu znepokojivé; odteď už oficiálně nejsem nejmladší. Tak není už sakra na čase plnit ta programová prohlášení? Kolika podvodů sama na sobě se chci ještě dopustit? To chci čekat, až bude stará psice ještě starší? A rosolovatější?

Trápit se, že něco nemůžu změnit, má smysl MOŽNÁ jen tehdy, když už jsem udělala všechno, co v mé moci bylo. Ale já jsem rozhodně ještě všechno neudělala.

A tak to svoje DESATERO SPOKOJENÉ VENKOVANKY – po odstranění závad a zapracování připomínek – vidím v roce 2018 zas o něco zřetelněji, víc motivačně a konkrétně takhle:

  1. Jednou týdně do lesa. BEZ VÝJIMEK!
  2. Nejíst už v noci všechny ty věci. 🙂
  3. Protože v noci se spí. Do postele před půlnocí. PŘED, ne PO!
  4. Každý den pár cviků na břišní rosol. A pozdrav slunci mě snad taky nezabije.
  5. Přijímat lidi i s jejich názory.
  6. A neubližovat ani sama sobě. Třeba rýpáním se ve věcech, které prostě nějak jsou.
  7. Učit se… co takhle na kytaru? 🙂
  8. Nekompromisně se zbavovat věcí, nové nepořizovat a sem tam uklidit!
  9. A zase ten rosol. A pravidelné mytí vlasů, čištění zubů, vyprání mikiny na doma 🙂
  10. Ale hlavně: Vypnout facebook!

*****

Když jsem se svým dílem konečně spokojená, chci si ho i vytisknout, aby celá rodina viděla, že svoje závazky už tentokrát fakt myslím vážně.

Ale na tu ledničku ho nepřilípnu, protože…

já trubka…vždyť já jsem…

…zapomněla na jedenáctý, bonusový bod. Bodík šťastné biomanželky. Krátký, ale zakončený vykřičníkem.

11.   Spát s manželem!

A teď už bych měla mít i podle muže to svoje osobní štěstíčko pojištěné ze všech stran!

Už visí! A v plném znění. :) Foto: Sláma v botách

A visí v plném znění. 🙂 Foto: Sláma v botách

Doslov

„Dneska je nejlepší den na světě!“ vykřikuje Lída, 5 a půl roku, a skáče radostí po gauči. Venda, rok a 3/4, řve radostí snad ještě víc. Právě jsem souhlasila s tím, že si můžou na dývku pustit Mimoně.

„Vy jste mimoňové,“ ťukám si na čelo, ale přitom neztrácím ani vteřinu, nechávám děti dětmi a zapínám si noťas. Na blog jsem kvůli svým depkám dva měsíce nesáhla a dnes to chci konečně napravit. Hodlám dopsat tenhle článek. Ale ne někdy v noci nebo nad ránem (jako obvykle), ale za bílého dne, zatímco jsem dětem pustila v bedně takovou pitominu.

Manžel, ačkoliv většinou říká spoustu krávovin, má vzácně pravdu. Občas neškodí si ten život trošku zjednodušit. 

VIDEO TĚCH MÝCH MIMOŇŮ…

Ať mi rostou! ©

6 thoughts on “Zvolnit! Nežrat! Spát s mužem a další biosliby pro příští pětiletku

  1. Výborný článek :DD Vy umíte tak krásně psát :), musím si pořídit tu Vaši knížku, protože články na blogu nemají chybu.

  2. Ach to ponocování, jak já to znám! Na svém seznamu mám „chodit spát nejpozději v 11“ už pěknou řádku let a v plnění tohoto bodu neustále selhávám, ale věřím, že nakonec uspěju. Tak Vám přeji hodně sil jít tím správným směrem!

  3. Krásný den, Veru, věřte, že pokud vidíte ve svém rodném listě divné datum, ale vy se cítíte na 20 a máte duši puberťáka, je to to nejlepší, co vás mohlo potkat. Moje maminka, dej jí Pán Bůh věčnou slávu, měla 130 kg, ale co kilo, to kilo lásky. Cvičit nemohla kvůli zdravotním komplikacím, to jsem po ní podědila, takže se jen dívám, jak ve svých téměř 52 letech kinu před očima. Protiváhou mi byl dceřin víkendový výrok, že mám fakt pubertální nápady. To je přece skvělý!!!!! Rozhodně lepší, než nějaká zapšklá baba, co jen remcá a kritizuje. Víte, co je nového? Nechala jsme si obarvit konečky svých vlasů namodro – pecka, manžel prohlásil, že jsem kočka. Cítím se na 17. Jupííí. Takže zahradní sezona 2018 může začít, sadba na parapetu v práci už bují. Hlíňákům zdar! Monika

  4. Verunko zase jste mě dostala …. úsměv na tváři, ale slzy v očích.. znáte to, když se někde poznáváte a najednou se vidíte z jiného úhlu pohledu.
    Jste úžasná!!! Vždyť chybama se člověk učí! Byla by přece nuda narodit se dokonalá… jaká by potom byla motivace? Jste báječná a dokonalá taková, jaká jste a ještě uklidňujete nás, stejně postižené.😀
    Miluji Vás i Vaše články a věřte, že to .. doufám teď už… občasné ponocovaní , stojí za to!!!
    Krásné dny a ať se daří Vám, celé Vaší rodině i zahrádce!!
    …a děkuji!!!! Přesně tohle jsem potřebovala číst!😍😘

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *