Zachraňte papriky! Potřebují vápno a já lepší úrodu

10 komentářů

Řekněme, že svou zahradu už jakž takž dávám. Pořád je ale pár věcí, které můžu zlepšovat.

Tak například manžel letos poměrně hlasitě reklamoval fakt, že jsme za celé léto neměli ani jednou plněné papriky (ty na návštěvě u našich se prý nepočítaj)! A taky se prý těšil na domácí brokolice, když mu zakazuju kupovat v Kauflandu ty dovezený, postříkaný. Ale smůla, no. Brokolice se letos na zahradě vůbec nedařily, takže o brokolicovém krému budeme nenaplněně snít zase do příštího léta.

A papriky?

Tak k těm teprve nevím, co dodat! Jestli to měl být pokus o žert, tak mě  ale vůbec nerozesmál. Paprikám se totiž v létě přihodila nemoc, kterou věhlasný botanik, RNDr. Václav Větvička identifikoval jako abioptickou nekrózu květního konce plodů – laicky řečeno „nedostatek vápníku“.

Takhle vypadá abiptická nekróza květního konce plodu neboli projev nedostatek vápníku u paprik. Foto: Sláma v botách

Takhle vypadá abioptická nekróza neboli nedostatek vápníku u paprik. Žádná sláva, co? Foto: Sláma v botách

Jo, slyšíte dobře! NEDOSTATEK VÁPNÍKU na pozemku, kde probíhá stavba a demolice zároveň, kde se všude válí stavební suť a vápno se tam přiváží po pytlech. Papriky se ale patrně domnívají, že mají podobná práva jako malta, a tak si taky chtěly šňupnout, jinak že zdravě plodit nebudou.

Sklidila jsem jen samé nedomrlé, scvrklé a celkově tak nevábné papriky, že chuť jsem na ně neměla ani já, natož můj muž, který není namotivovaný tím, že si je sám vypěstoval. Až teprve koncem září se na jedné rostlině vyskytlo přesně šest poživatelně vypadajících oranžových plodů, po kterých jsem rychle skočila, než si to ty exempláře taky rozmyslí a přihodí se jim stejné deformace jako všem předchozím abioptickým nekrotičkám.

Sklizeň zdravých paprik až na samém konci sezony. Foto: Sláma v botách

Až na samém konci sezon jsem sklidila i pár – doslova pár! – zdravých paprik z jedné rostliny. Foto: Sláma v botách

Co s paprikami ale dělat pro příští sezonu? Protože můj pokus obelstít manžela tím, že mu místo paprik podstrčím ačočku, neměly kýžený ohlas. (Řekl, že už to znova nechce.)

Nechtěla bych, aby to vyznělo tak, že ačokča stojí za prd a nemáte ji pěstovat. Náhodou mně se ty indiánské paprikookurky moc líbily i mi chutnaly, takže jsem si hned nasušila semínka pro pěstování příští sezonu.

Můj muž už je ale prostě zaujatej vůči všem mým pokusům „nahradit něco něčím jiným“, jako třeba coca-colu kombuchou (jsou v ní taky bublinky), zahušťovat guláš cuketou (bylo jich letos zase moc), péct moučníky z bezlepkové mouky (muž se drobky z rozpadajících se koláčů údajně dusí!) nebo sladit buchty banánem (odmítnuto s tím, že buchta páchne). A tak po ačokčách neskočil tak nadšeně, jak jsem bývala doufala, a klidně domů ostentativně přitáhl nějaké papriky z Kaufu.

„No to snad nemůžeš vůbec myslet vážně?!“ vyštěkla jsem, když jsem v lednici identifikovala igeliťák s důkazným materiálem. „Mám tady plnej košík ačokčy a ty si koupíš papriky?“ nemohla jsem pochopit, jak mohl něco takového udělat.

„Prostě jsem měl na papriky chuť. Chceš mi i tohle zakázat?“ přešel muž rovnou do útoku, aby bylo jasné, že ty papriky si prosadí.

Podívala jsem se na jeho bojovnou, skoro výhružnou bradu, a projednou jsem se radši nepokusila mít poslední slovo. Ostatně, když se na mě muž takhle nas.ere, je to i docela sexy.

Alespoň jsem ale přes rameno utrousila: „Tak´s mohl aspoň koupit bio papriky. Vím, že je tam maj!“ a frustrovaná z toho, že dneska musím být já mrtvá Homolková,  jsem vyšuměla z kuchyně.

Klid zbraní

Blbý hádky kvůli paprikám. Ty jsou snad v naší rodině dědičný nebo co. Dodnes si pamatuju, že právě kvůli paprikám se strhla jediná hádka mých rodičů, na kterou si z dětství vzpomínám. Máma vyhodila nějaké staré kusy, které chtěl táta (kterej je vypěstoval) ještě sníst, a byla z toho mela, až jsem v pokojíčku brečela, že se rodiče určitě rozvedou.

O dvacet let později papriky zase málem lítaj vzduchem a my na sebe štěkáme úplně stejně s mým manželem? No ještě že jsou naše děti podobnými výjevy zocelené a myšlenky na rozvod rodičů kvůli jen tomu, „máma šňafe“, je snad nenapadaj. (Manžela snad taky ne!)

Příští rok chci každopádně klid zbraní a paprik plnej koš. Co to ale v praxi znamená – myslím v praxi permakulturu praktikující zahradnice?

Jedna milá čtenářka tohohle blogu, paní Alenka, mi vyšpiónila doporučení od už zmiňovaného botanika Václava Větvičky, jak nedostatku vápníku u paprik účinně předcházet. Zahradnická legenda radí dopřát háklivé zelenině bílou kúru ve stylu našich prahospodářů a prahospodyněk: půdu vyhnojit, vyvápnit – třeba rozdrobit do záhonů staré omítky z demolice – a nakonec na to celé nechat napadnout sníh.

„A nejpozději do tří let se pH upraví, živiny se uvolní a záhon se odmění zdravou úrodou,“ vzkazuje mi paní Alenka v dobré víře.

No to je teda pěkné. TŘI ROKY!

Jako že nebudu dělat plněné papriky možná ještě ani napřesrok? A nenáviděné igeliťáky se mi znovu nastěhují do lednice?

„Pak je tu samozřejmě ještě možnost sáhnout po Kristalonu na papriky a rajčata,“ hodí mi paní Alenka už méně permakulturní udičku s tím, že je to sice chemie, ale funguje.

Hmmmm, přemýšlím, jak s informací naložit. Ne že by se mi chtělo do umělého prostředku, ale na druhou stranu si taky hned vzpomenu na přednášku prof. Hejcmana loni v našem muzeu: prý kdeže hnůj nebo slepičince, nejúčinnější jsou tekutá hnojiva aplikovaná na list. (Konec citátu. Více o panu profesorovi a našem setkání v semínkovně v článku: Kdo chce vidět idiota, do semínkovny.)

A tak rozvažuju, jestli je šance, že na zdravou úrodu vydržím čekat tak dlouho, když průmyslové hnojivo by problém vyřešilo ještě tuhle sezonu.

Já si ale vůbec neumím představit, že bych nakráčela do zahrádkářského krámu a odešla odtamtud s nějakou lahvičkou. Že bych připustila, že moje oblíbené jíchy, komposty, hnůj nebo dřevní popel na něco nestačily. Nebo že by mě někdo s tou lahvičkou viděl!!!

Zpropadené papriky, ještě kvůli nim zradím své ideály? Ne, tak nejhůř ještě není. Chemii vytáhnu, teprve až bude katastrofální sklizeň opravdu hrozit rozvodem. Blaničtí rytíři konec konců také nevyjíždějí kvůli každé blbině. Do té doby prostě vyrazím manželovi na stavbu na lup.

 

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Blaničtí rytíři přece zatím také nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Vždyť ani Blaničtí rytíři zatím nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Není vápno jako vápno, to platí nejen ve fotbale!

Stejně jsem ale zklamaná z toho, že musím nějaké problémy s pH půdy na našem pozemku řešit. Upřímně, jako bych starostí neměla při pěstování už tak dost, ještě mám kvůli paprikám začít zahradu obcházet s lakmusovým papírkem? Myslela jsem, že elektrárny máme odsířené a kyselé deště už u nás skončily.

No, samozřejmě si uvědomuju, že v každé  zahradnické příručce se otázka kyselost půdy řeší, nejsem v té bryndě sama. Že některé rostliny jsou údajně na tyhle parametry náchylnější, zatímco jiné tolerují širší rozptyl pH. Ale já papriky ještě nikdy nepěstovala, vždycky jsme je dostávali od našich. Čím jsme ale větší a žravější rodinka, tím akutnější byla nutnost postavit se i s produkcí této zeleniny na vlastní nohy, nebo přesněji na vlastní pozemek. A tenhle pozemek byl zatím co do výnosů bez chybičky. U žádné plodiny jsem na problém s moc kyselou půdou nenarazila, takže info o nárocích na pH jsem dosud považovala jenom za takové odborné pindáníčko. Vědu pro vědu, falešné soby.

Teď ale nespokojeně stojím nad záhonem a dumám, jak to teda s tím vápnem vyvedu. Nemůžu ho přece rozházet všude, dočetla jsem se, že třeba rajčatům a bramborám naopak mírně kyselá půda vyhovuje. Rozhodně nechci riskovat, že si polepším s paprikami, ale zase nebudu mít z čeho dělat kečup a sklep zůstane prázdný!

Jak tedy s kusou konzultací od botanika Větvičky naložit? Protože ono se řekne použijte vápno, jemu bardovi, který ho hází na zahradu nejmíň od padesátých let. Co mám ale dělat já? V praxi to znamená kolik pytlů vápna na kolik hektarů? A mám to vápno smíchat s vodou jako zálivku, nebo zarýt do půdy spolu s hnojem? Musím k tomu mít dýchací roušku? Dát se do toho hned, nebo až těsně před zimou? Nebo na jaře??? A musím pak stejný postup opakovat každý rok, nebo stačí jednou za pár let?

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička má ve všem jasno. Co ale my obyčejní mrtelníc? A kór ti s blond vlasy a mizernými zkušnosti? Foto: převzato z Wikipedie

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička, má ve všem jasno, co ale my obyčejní blonďatí zahrádkáři? Foto: převzato z Wikipedie

Naivně si myslím, že otázky mi zodpoví internet. Ale je to jenom horší. Po přečtení pár článků, třeba tohohle z iReceptáře, mám v hlavě ještě větší hokej…fotbal… Zjišťuju totiž, že není vápno jako vápno. Existuje i nějaký vápenec – a to očividně není totéž.  Navíc ho existují různé druhy, mletý, dolomitický  v granulích… jo, a vápnitý dolomit ASI není totéž co dolomitický  vápenec nebo co! Tím se mi ovšem otevírá nový okruh otázek: co je účinnější, co levnější, co víc eko, víc perma. Heslo „vápnění půdy“ pro jistotu házím ještě do youtube, ale zase mi to nabízí akorát samá fotbalová videa, no já už do toho kopnu!

Tak, teď už vím i já, že není vápno jako vápno. Foto: isport TV

iReceptář navíc otřese i doporučením pana Větvičky, kterým jsem si dosud byla jako jediným jistá. Prý: „Nikdy nesmíme současně s vápnem použít chlévský hnůj, neboť by z něho vyprchal dusík ve formě čpavku!“ No ale já to pochopila tak, že právě hnůj, vápno a sníh mám na tom svém záhonu použít. Házím na to vidle, už vážně nevím, co mám teda dělat.

A na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

A říkám vám, že na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

Granule, ó granule, přibližte se k záhonu!

Promiňte mi, vy zkušení, že tady tak trojčím kvůli troše vápna pro pár paprik. Ale po pěti letech jsem prostě narazila na úplně novou zahradnickou činnost,  se kterou jsem si ještě nepotykala, a tak se radši ptám, než něco pohnojím, vlastně povápním.

Ve stavu vrcholného vnitřního zmatku kontaktuji znovu paní Alenku, jestli by mi od pana Větvičky nezjistila víc, a při tom lituju, že jsem škudlila peníze a nemám ještě tu novou knížku Jardy Svobody o pěstování biozeleniny. Vyšla už na jaře, ale překvapivě mi ji nikdo z rodiny nenadělil k narozeninám, ačkoliv jsem se  v tom smyslu myslím jasně vyjádřila na Facebooku.  (Před Vánoci se vyjádřím přímo).

Foto: SmartPress

Kniha, kterou nutně potřebuju. Zelenina z biozahrady od Jaroslava a Lady Svobodových. Foto: SmartPress

Paní Alena naštěstí nezklame a dodává mi nový, obsáhlejší komentář slovutného botanika. „Drcenou maltu zapravte do půdy, po nějaké době pohnojte kravským hnojem, ale GRANULOVANÝM. V případě čerstvé mrvy nastane reakce popisovaná v článku z iReceptáře.“

Tak, a teď už čučím do počítače ale definitivně zmatená. Co pořád všichni mají s těmi granulemi? Proč granulovaný hnůj použít můžu a čerstvý ne? Navíc když já mám samozřejmě na zahradě fůru toho koňského, který pravda taky trochu granulovaný (v koblihách) je, ale takto myšleno to určitě nebylo.

„Paní Alenko, ale jak to teda dělali ti prapředci, když do pole drtili staré omítky, ale žádné granulky k dispozici neměli?“snažím se té bílé záhadě prostě přijít na kloub.

Konečně bílé uspokojení!

Trpělivá čtenářka tohoto blogu si na mě po další messengerové přestřelce vyžádá telefon, aby mi to mohla konečně pořádně vysvětlit. Takové trdlo jako já nejspíš dlouho nezažila. Nevím, jak svou mentální retartaci omluvit, snad shodit ji na šest let, co už jsem doma na mateřské.

Hovor naštěstí konečně přináší jakés takés uspokojení mých nekonečných otázek. A tak se dozvídám například toto:

  • Předci si s vápněním polí starosti nedělali, nemuseli tenhle problém řešit, vystačili s hnojem. Na mém pozemku nejspíš deficit vznikl tím, že půda ležela dlouho ladem a teprve se dostává do kondice.
  • Obecně jsou potíže s pH až fenoménem moderního zemědělství posledních let. Na vině může být mimo jiné i změna klimatu. Na zahradách se totiž v posledních letech přestává dařit i klasickým, „bezproblémovým“ zeleninám, jako cibuli, česneku či mrvi. Zavedené agrotechnické termíny prostě přestávají platit!
  • Na papriky je v našich podmínkách nejlepší skleník. Ve volné přírodě papriky v poslední době tolik nerodí.
  • Nejlepší bude vyhradit paprikám speciální záhonek, ten vyvápnit extra a buďto nepohnojit, nebo sáhnout po těch granulích. K dispozici jsou fermentované granule kravského, koňského, ovčího či slepičího hnoje.
  • Přírodní cestou se dá půda obohatit o dusík i zeleným hnojením či jíchami. Hnůj není jedinou možností.
  • O klasickém hnoji i granulovaných hnojivech platí, že se zarývají do půdy na podzim, pro lepší využití živin. A musí se zapravit opravdu dovnitř.
  • No, a ten vápenec. Chybu asi neudělám s žádnou z možností. Je jenom na mě, zda dám přednost mletému vápenci nebo granulovanému vápnitému dolomitu, což je přípravek obohacený ještě o další mikroživiny. Obojí by mělo mít pozvolný, ale stále přijatelně rychlý nástup účinku (ne až za tři roky!). A pak je tu taky pořád ten „chemický“ tekutý Kristalon na papriky a rajčata, co údajně funguje hned. Nebo manželovo hašené vápno do omítek, které se dle iReceptáře používá spíš na těžkých půdách a působí fakt intenzivně. (Prosím, hlavně se MNĚ neptejte, co se tím myslí.) O všech druzích platí, že se nejlíp na podzim zaryjí do půdy „v přiměřeném množství“ (uvedeném  na obale, díkybohu).

„Moc děkuju za všechny ty informace,“ zajíkám se paní Aleně do telefonu. Naše učení je nekonečné, shodujeme se dojatě.

Když domluvíme, jdu si pro papír s tužkou, ať tu kapitolu s paprikami nějak uzavřu. Musím učinit jasné rozhodnutí, co teda ohledně jejich pěstování dál. Kristalon jsem zamítla jako první, granulovaný hnůj zamítám také. Furt je tu to vápno na manželově stavbě a pytel tátova mletého vápence, který používá na mech v trávníku, no a samozřejmě moje staré dobré hnojivé jíchy, které se mi zatím vždycky osvědčily.

A protože už žádná další telefonní čísla, jako třeba na manžele Svobodovy, nemám a protože ani jejich knihu se mi zatím nepodařilo od nakladatele vyloudit zdarma, nezbude mi, než teda všechno vsadit na jednu kartu. Na paní Alenku a její botanické konexe s panem Větvičkou.

Než se vzmůžu na vlastní skleník, zavedu si speciální paprikový záhon. Vyvápním ho, ale nepohnojím. Všude po zahradě mám naseté zelené hnojení a rozházený popel z letních táboráků, no a v sezoně budu přihnojovat kopřivovými jíchami. A budu u toho vzývat moudrou přírodu, ať mě vyslyší, papriky se vzchopí hned první rok a můj muž se konečně dočká těch plněných potvor s omáčkou, o kterejch jsem musela celé léto poslouchat.

A jestli to nevyjde, jestli po hodinách surfování a hovorech na messengeru i telefonem nevypěstuju aspoň košík obstojných zelenin, skončím u Chocholouška. Nebo na VĚTVIČKOVI! 🙂

Foto: Sláma v botách

Zahrada zarostlá zeleným hnojením svazenkou. Tak kam tady ty papriky za rok vrznu? Foto: Sláma v botách

 

PS. Tak to, moji milí, vypadá, že kromě paprik budu muset napřesrok urgentně pořešit i ty brokolice. Právě jsem v mrazáku narazila na sáček mražené vapeur brokolice Bonduelle! To si muž myslí, že ta se jako nepočítá?! Okamžitě si jdu gůglit, co se dá dělat, když se do brokolice dají blýskáčci řepkoví. A číslo na paní Alenu si pro jistotu ukládám do telefonu.  O tom ale bude článek zase příště.

Na závěr už jen krátké VIDEO ZE ZAHRADY… jen tak pro radost. Jak jsme s Lidkou sklízely mrkve, kterým se zatím DÍKYBOHU daří. V 1 min 20 jsou i mé nezbedné papriky! 🙂

Foto: Sláma v botác

A pozdrav přímo z bojiště. 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

Ať mi rostou!©

PODOBNÉ ČLÁNKY

Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo!

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

10 thoughts on “Zachraňte papriky! Potřebují vápno a já lepší úrodu

  1. Při tomto onemocnění nemohou z nějakého důvodu, jako jsou například vysoké teploty, kořeny rostlin přijímat vápník z půdy. Mohou růst na „hromadě vápna“ a je jim to houby platné. Je potřeba jim dodat vápník na list.

  2. Pěstuji spoustu rajčat a černání špiček mě hodně vytáčí, dokáže znehodnotit velkou část úrody. Letos jsem se tímto problémem rozhodla rázně vypořádat a u žádného rajčete či papriky se choroba neprojevila. Mým velkým bohatstvím je kompost s vysokým pH, do kterého celou zimu sypu popel z krbu a je v něm zetlelá hromada ořechového listí. Po výsadbě rostliny velmi bohatě namulčuji posečenou trávou a mulč neustále dosypávám, nepřehřívají se tak kořeny. Přihnojuji jen přiměřeně, aby mi dusík vápník nevytlačoval z vazebných pozic. Vynikajícím pomocníkem je spřátelená houba Polyversum, která rostlinám pomáhá při hospodaření s vápníkem. Je možné použít hnojivo na list Wuxal Calcium, vápník je rostlinou rychle přijat a rozveden do listů. Nic z toho nenarušuje moje pěstování v bio režimu.

    • Jano, váš nový komentář jsem přehlédla! Omlouvám se, že reaguju až takto pozdě. Zaujala mě informace, že do běžného kompostu dáváte i ořešákové listí. My ho hrabeme a dáváme stranou, na kompost nepřimíchávám. Někde jsem to tak četla, táta doporučoval… tak mě to překvapuje. Jestli tomu rozumím, vy naopak ořešákové listí v kompostu vnímáte jako plus, ne znouzecnost nebo dokonce nevýhodu.
      A mohla byste mi prosím ještě upřesnit, čemu říkáte „přiměřené hnojení“? 🙂 Já na podzim rozhazuju po zahradě dřevní popel, pak zaoráváme kompost, někdy i hnůj, a během sezony zalévám jíchami – to byste nazvala přiměřené?
      Děkuju, Verča

  3. Naší zahradě dominuje obrovský více než 80letý ořešák a listí je každým rokem veliká hromada. Shrabat tu nadílku je docela fuška a pokud bychom to měli ještě cpát do pytlů a někam odvážet, tak neděláme na podzim nic jiného. Proto listí končí v kompostu a vždy se dokonale rozloží, všem plodinám, které pěstuji se můj kompost zamlouvá, jen jahody jsou se zásaditou reakcí nespokojené. Hnojení, jak jste jej popsala, je právě to přiměřené, jen ty jíchy obsahují hodně dusíku a tak je po nasazení plodů nepoužívám.

  4. Papriky pěstuji ve velikých nádobách po dvou kusech a to z důvodu nedostatku místa na záhoncích. Jsou pěstované pouze v kompostu a úroda je vždy slušná. Papriky jsou hodně náročné na živiny a je potřeba je přihnojovat. Možná jsem blázen, ale snažím se svým rostlinkám porozumět , dokonce si s nimi povídám a mám vážně pocit, že mě chápou. Pak jsem schopna sklidit z jedné rostliny rajčete přes 14kg plodů.

    • Myslím, že povídání s rostlinami vám každý zapálený permakulturista může jen schvalovat. 🙂 Já si zase hodně povídám s plevelem, ale zatím mám pocit, že mi nechce moc rozumět. K paprikám už jsem nastudovala leccos, mimo jiné že mají rády závětrné stanoviště, že se osvědčuje udělat kolem nich ohrádku třeba z nějaké fólie, mít je u jižní zdi atd. Zkusím všechny možné kejkle i včetně té osobní domluvy a doufám, že úroda bude veselejší.:-)

  5. Ahoj Veroniko,
    dík, že i při tom fofru stíháš občas napsat článek do blogu, to obdivuji.
    Pár poznámek k tomuto tématu:
    Ačokču (pěstuji i tu gigantickou) dávám hlavně do leča a podobných směsí zelenin, tam je přijímána bez komentářů.
    Na papriky také nemám skleník, ani foliák, ale výborně funguje rada mého kolegy – udělat kolem záhonu igelitovou ohrádku proti větru, asi půl metru vysokou – skutečně se úroda výrazně zlepšila.
    A tu brokolici bych ráda pěstovala, už proto, že po sklizni znovu obráží menšími růžicemi. Měla jsem ji na záhonech po dva roky, ale nedokázala jsem se zbavit molic. Bělásčí housenky mi nevadí, ale molice se mi docela příčí a chemii pochopitelně nepoužiju. Uvidíme, třeba to s ní ještě zkusím.
    Ať se daří, na zahradě i doma. Ola

    • Ahoj Olo,
      vzmůžu se na pět článků ročně, žádná velká sláva to teda není, ale co naplat, není čas ani dělat si z toho hlavu. Jednou přece bude líp, že? 🙂

      Stran úspěšnějšího pěstování brokolic a spol. si hodně slibuju od své aktuální četby, nové knížky od Jardy Svobody Zelenina z ekozahrady. Je to bichle jak hrom, tak jestli z ní nějaké fígle nevyčtu, tak už nevím.
      Já nevěděla, že existuje gigantická ačokča. Měla jsem ty svoje velké do deseti centimetrů (plody) a většinou taky všechny skončily v různých rizotech s mišmašem zeleniny. Chroupat je ale samotné, to nechutnalo ani mně.

      Molice nepotěší, souhlasím. Každoročně je mívám na růžičkových kapustách. Mám napsaný nějaký recept na ekopostřik proti nim, ale zatím jsem ho nezkoušela, čistě z lenosti se s ním patlat.
      Taky zdravím a AŤ ROSTOU! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *