Přípravy na ZAHRADNICKOU SEZONU 2019! Lepší kompost, terra preta a další tipy pro SKLIZEŇ STOLETÍ

7 komentáře
Dvě noci za sebou se mi zdály sny o zahradě. Co se mi snaží podvědomí naznačit?  Asi že zahradnická sezona se přibližuje a měla bych se fofrem nachystat. Perfektně nachystat!
Letos chci konečně tu nejlepší úrodu na světě. Třesu se na ni od chvíle, kdy jsem si u d.-cké babičky poprvé vysela ředkvičky.
Přes Vánoce jsem přečetla pár nových zahradnických knížek, nasála inspiraci i odhodlání a na jaře odstartuju pokus č. 5.
Ano, jako zahrádkářka slavím výročí. Začátečnické chyby už teoreticky nejsou pro mě. K výročí si hodlám nadělit rekordně plné koše a jedna hvězda z permakultury! 🙂
******
Seznamte se se „slámovboťáckými“ strategickými novinkami pro sezonu 2019.  A jestli ne ze mě, tak třeba aspoň z vás udělají nejproduktivnějšího biopěstitele v okrese!
Foto: Sláma v botách

Ať nám rostou! Foto: Sláma v botách

1. Půda až na prvním místě

Vylepšete karmu své půdy dřevěným uhlím, popelem a kamennou moučkou. Říkejme tomu třeba česká terra preta. 

Ve své nové knížce  Zelenina z ekozahrady věnuje autor, můj zahradnický pábbů Jaroslav Svoboda, spoustu stránek vysvětlování, proč je tak zásadní pro úspěšné pěstování mít v záhonech kvalitní půdu. Ideálem, ke kterému bychom se měli snažit přiblížit, je indiánská černozem terrra preta, údajně nejúrodnější půda, která si zachovává živiny i po stovkách, ne-li tisícovkách let. Je to hotová alchymie, do které jsem zatím plně nepronikla, protože – upřímně – jsem se zatím ani moc nesnažila. Ale poté, co mě loni zradily papriky a neplodily zdravě, protože jim údajně „chyběl vápník“, jsem došla k závěru, že si musím kapitoly o kvalitě půdy znovu nalistovat.

Takhle vypadá abiptická nekróza květního konce plodu neboli projev nedostatek vápníku u paprik. Foto: Sláma v botách

Mojí půdě něco chybí. Protože takhle vypadaly loni moje papriky. Říká se tomu abiotická nekróza květního konce plodu a jde o projev nedostatku vápníku. Foto: Sláma v botách

Půda, v níž pěstujeme, si zaslouží naši plnou pozornost. Co konkrétně to bude obnášet v mé letošní permakulturní praxi?

  • založit si kvalitnější kompost (více bod č. 6),
  • důsledněji mulčovat, aby půda nevysychala (bod 2)
  • rozšířit pestrost používaného zeleného hnojení (také bod č. 2)
  • zahradu zmineralizovat kamennou moučkou (aneb čeká mě výlet do kamenolomu),
  • hnojit dřevěným popelem (hnůj jsem dávala loni)
  • zarýt do záhonů dřevěné uhlí, protože přímo zázračně (tak praví Jarda Svoboda) zlepšuje půdní život a pomáhá rostlinám lépe vstřebávat živiny v půdě obsažené. Terra preta ho – mimochodem –  obsahuje až 20 %!

Za tuhle special care se má zahrada odměnit půdou plnou života a živin, plodit rostliny odolné nemocem i škůdcům, bohaté na minerály a stopové prvky. (Prostě kam se hrabe zelenina, kterou jste pěstovali dosud. :-))

Jo a mimochodem, tahle lepší půda bude taky perfektně zadržovat vodu a plevel na ní skoro neporoste…

…Dobře, uznávám, že to zní až příliš fantasticky a realita taková asi nebude. Ale prostě chci poprvé UDĚLAT VŠECHNO, co se dá, abych si v sezoně – až budu lítat s konvemi, plít hromady plevele a sklízet nedomrlou zeleninu – nemusela vyčítat, že jsem ZASE nezkusila všechno, co bývalo šlo.

****

Dřevěného uhlí  jsem vysypala na zahradu zatím 3 padesátilitrové pytle, ale zajedeme pro další. Ve stodole mám také pytel mulčovacího uhlí, se kterým se prý nekamarádí slimáci. Však si to letos prověřím. Koho dřevěné uhlí zajímá víc, nechť si vygůglí „agro protect soil“.

Dřevěný popel jsem nikde shánět nemusela, toho mám plné ohniště, protože na zahradě neustále pálíme nějaké nálety. Boj s divočinou na našem pozemku nejspíš skončí až v momentě, kdy si pořídíme ovce. Ale to pak bude taky super přírodní hnojivo.

No a kamenná nebo také prahorninová moučka? Štve mě, s jakou samozřejmostí se o ní píše v druhé zahradnické knížce, kterou jsem v zimě četla – Biozahradničení, základní kurz. Autor Peter Berg. Jako něco nesmírně užitečného a prospěšného pro kompost a celou zahradu ji autor zmiňuje na každé druhé straně. Jenže autor je Němec, kupte ale kamennou moučku na českém zahrádkářském trhu. Jaroslav Svoboda proto radí, zajet v českých podmínkách prostě do kamenolomu, kde se válí spousta kamenného prachu jako odpad, a domluvit se, že si trochu toho odpadu odvezete. Použití kvalitní dýchací masky při manipulaci s prachem je podmínkou!!! No a pak už jenom jednou provždy zmineralizujete svoje záhony a víc se nemusíte starat, protože zahradě už teoreticky nikdy nebudou žádné mikroprvky chybět.

A vaše úroda? To nebudou okurky, ale O-K-U-R-K-Y! Strašně se těším na ten pocit, až se zakousnu do zmineralizované zeleniny a řeknu si: „No to se hned pozná, že tahle mrkev je úplně jiná liga!“

Ano, tušíte správně, v létě bude veselo. 🙂

Foto: Sláma v botách

Můj problém je, že všemu věřím. A hned si od všeho moc slibuju. Ale když něco nazve zázrakem Jarda Svoboda, tak na tom doprčic musí něco bejt, doufám! Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Zelenina z ekozahrady, autoři Jaroslav a Lada Svobodovi

2. Už nereju, rozumíme si?!

Končím s obracením půdy nahoru a dolů. Bude to chtít ale nový tvar záhonů a hodně mulče a zeleného hnojení. 

Po pěti letech cítím, že konečně nastala TA CHVÍLE. Znovu se pokusím o bezorebnou metodu. Mám totiž konečně svou vlastní (už ne babiččinu) zahradu, ta zahrada prošla rekultivací (díky, táto, tcháne, manželi!), svažité záhony jsme zpevnili, vyterasovali, srovnali, několikrát hluboce přeryli terrou (Jaroslavem Svobodou doporučované double digging – rigolování) a já tak mohu konečně vyzkoušet to, co mě láká od prvního přečtení první Jardovy knížky Kompletní návod k založení ekozahrady a rodového statku. Mít tu permakulturní zahradu, ve které se nemusí orat ani plít, kterou stačí jen mulčovat a něžně rycími vidlemi prokypřovat. V níž žije spousta žížal a dalších breberek spokojený život, kde se do záhonů nešlape, kde půda dokonale drží vláhu a skoro ji není třeba zalévat. A tak dále.
Za celých pět let se mi ani zdaleka nepodařilo se k ideálu přiblížit, protože tu vždycky byly nějaké OKOLNOSTI proti. Ale letos cítím zvláštní vzrušení. Mám dostatek mulče a v záhonech zaryté dřevěné uhlí. Mám spoustu vlastních semínek na zelené hnojení a vím už mnohem líp než v minulosti, jak rostliny společně kombinovat, aby vznikl bujný porost, který potlačí plevel a nutnost ho do zblbnutí plít. Děti už taky trochu vyrostly. Pokud mi vyloženě nepomáhají, alespoň neškodí. 🙂
  • 1. podmínkou, aby bezorebná metoda fungovalo, je založit záhony tak, aby se do nich nemuselo šlapat. Tj. pěstební plochu si letos rozdělím na několik dlouhých záhonů širokých maximálně 1,2 m. Takové „nudle“ lze opečovávat ze strany, aniž by se do nich vstupovalo. Není pak nutné prokypřovat je rytím.

 

  • 2. Mulč. Cestičky mezi záhony vysypu dřevní štěpkou. Na podzim se jí všude po vsích válely hromady, poprosila jsem tátu, jestli by mi pár vozíků nenavozil na pozemek. Štěpku využiju nejen na zamulčování cestiček, ale i sazenic. Proč použiju štěpku a ne SLÁMU? 🙂 Hlavní důvod: Nikde v mém okolí se kupodivu sláma volně neválí.  2. Furt mám blbý pocit z toho, že bych nejspíš sehnala jen slámu z konvenčního zemědělství. Jarda Svoboda k tomu píše: nevadí, když sláma pochází z pole, na kterém se obilí stříkalo. Pesticidy spláchne ještě před sklizní déšť. Vadí ale, když je obilí těsně před sklizní desikované round-upem, protože ten už na slámě zůstává. No, a jsme u toho. Poví mi sláma, jestli ji někdo desikoval? Poví mi to ten zemědělec? Jsem už unavená z toho, jak si furt musím všechno zjišťovat… Proto mi štěpka připadá jako jednodušší řešení a minimálně do doby, než budu mít vlastní obilí, zkusím vystačit s ní.

 

  • 3. Zelené hnojení. Přijde na každou volnou plochu záhonů. Aneb konečně využiju všechna svá semínka měsíčku a afrikánů -aksamitníků, která  jsem si loni nasyslila. Zelené hnojení není totiž jen „luskoobilná směs“ prodávaná v zahradnickém obchůdku nebo semínka hořčice, která mi kdysi na zelené hnojení věnovala d.cká babička. Zelené hnojení může být jakákoliv rychlerostoucí, půdokryvná rostlina, která pomůže prokypřit záhon svými kořeny a po posečení ho zamulčuje a pomalu se promění v hnojivo. Ano, některé rostliny se k těmto účelům hodí víc, protože například bakterie na jejich kořenových hlízkách dodají do půdy dusík ze vzduchu (luštěniny). Jiné zase pročišťují půdu od toxických látek (svazenka) a škůdců (měsíček, aksamitníky-afrikány) nebo mají extrémně dlouhé, kypřivé kořeny (vojtěška). Ale teoreticky se dá použít cokoliv, jak mi otevřel oči Peter Berg. Nebudu se omezovat už jenom na svazenku a hořčici jako v minulých letech a sít je až na sklonku sezony. Zelené hnojení může být i okrasná předplodina. Chce to jen dostatek vlastních semínek. aby člověka nelimitovalo šetření peněz. (o domácím semenaření je víc v loňském permakulturním desateru).
Foto: Sláma v botách

Záhonům nedělá dobře, když zůstávají holé. Pokud je nezamulčujete nebo neosejete zeleným hnojením (na fotce moje svazenková džungle), obrostou plevelem. I to je vlastně užitečné zelené hnojení, akorát se nesmí nechat vysemenit.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Peter Berg tvrdí, že i v zeleninových záhonech by se měly pro oživení a vyváženost objevovat květiny. Takže já si loni mezi cukety vysadila chryzantémy a na podzim na holém záhonu posloužily jako takový živý mulč.  Foto: Sláma v botách

3. Sbohem, plísně a rzi!

Pomocníci z kuchyně – ocet a soda – prý dokážou divy i na zahradě. Jo, a o nimbovém oleji už jste slyšeli?

V další knížce, kterou jsem nedávno četla – 5 domácích prostředků nahradí celou drogerii (nakladatelství KAZDA) – bylo zmíněných i pár tipů pro zahrádkáře. Jak přírodní cestou bojovat s nemocemi rostlin, jako jsou rez, plísně, padlí… No, bohužel tyto choroby nejsou mojí zahradě zcela cizí, a tak mě tipy zaujaly. Předloni mě potrápilo padlí u dýní a cuket, loni zase rez (houbové onemocnění) decimovala naši mladou hrušeň. Asi má někdo v sousedství na pozemku jalovec, který je hostitelem této choroby.
Teoreticky by mi s tím vším mělo pomoct pár přírodních přípravků, které si můžu snadno sama namíchat.
  • s jedou sodou: 1 l vody + 3-5 lžic jedlé sody. Protřepat a opakovaně stříkat na rostlinu napadenou padlím či šedou plísní. Pomáhá hlavně v zárodku choroby.
  • s octem: 1 l vody + 2 lžíce octa – univerzální, šetrný postřik na většinu škůdců a původců chorob včetně rzi.
  • s mýdlem a nimbovým olejem: 1 l vody + 2 lžičky strouhaného jádrového mýdla. Po rozpuštění přidat 20-30 kapek nimbového oleje, který má silné antimykotické účinky. Protřepat a opakovaně stříkat na listy ze všech stran. Jen upozorňuji, že nimbový oleje páchne sírou jako hnilé paty. Větší lahůdku z kosmetické říše jsem nezažila. Ale nepochybuju, že možná i díky tomu smradu bude postřik fungovat. 🙂
  • Foto: Sláma v botách

    Nimbový olej. Smrdí jako peklo, ale kupodivu se používá i v kosmetice. Taky proti plísním a houbám, akorát na kůži.  (Lahvičky vlevo jsou testry dalších esenciálních olejů, které právě testuju na všechno možné. Značka dōTERRA, kdyby někoho zajímalo.) Foto: Nobilis Tilia Foto: Sláma v botách

Vsadit se dá samozřejmě i na výluh z přesličky, o kterém jsem psala v loňském desateruMým permakulturistům! Nové desatero biorad a omylů pro rok 2018. Aplikovala jsem přesličku loni na cukety a dýně a padlí je opravdu nenapadlo. Ale byl suchý rok, s plísní jsem neměla problém nikde, takže účinnost zatím nemohu spolehlivě potvrdit ani vyvrátit. Určitě si ale výluh z přesličky udělám i letos, pro sichr. A nimbový olej už taky přinesl Ježíšek.

4. Choulostivky pod textilii!

Nejenže textilie urychluje úrodu, ale ani škůdci se k rostlinám tak snadno nedostanou. Teda někteří. 

Poslední dva roky se mi na jaře osvědčuje bílá netkaná textilie. Používám ji k rychlení zeleniny. Nemám totiž skleník, a tak pro mě textilie představuje na jaře jedinou cestu k rychlejší úrodě. Vyzkoušené to mám s ředkvičkami, kapustou, kadeřávkem, brokolicí a cuketami, které pod textilií rostou jako z vody. Dočetla jsem se ale, že rychlení pomocí textilie funguje prakticky na všechnu zeleninu, i na saláty, okurky, mrkev… Pod textilií je stabilnější teplota a klima než venku, v noci půda tolik nevymrzne, přes den se zase neodpařuje na slunci tolik vody atd.
Letos na svou pomocnici hodlám vsadit, ale i pokud jde o prevenci škůdců. Hodně mě loni potrápili dřepčíci nebo blýskáčci nebo co to bylo (takoví ti černí malí skákaví brouci) a komplet mi zdecimovali úrodu brokolic, květáku a růžičkové kapusty. V okolí je spousta řepkových polí, takže jsou tyhle brebery přemnožené. Jedno z doporučovaných opatření je zasadit choulostivou zeleninu co nejdřív, vsadit na rané odrůdy, zakrýt sazenice textilií, aby měly při růstu náskok, a sklízet dřív, než se brouci namnoží. Ale i poté slouží textilie jako mechanická ochrana proti těm potvorám.
Naopak se už nebudu pokoušet pěstovat pozdní odrůdy květáku, brokolice ani třeba ředkviček, které se sejí až v červenci, kdy už je sviní černejch skákavejch plná zahrada. Bylo to zbytečně vynaložené úsilí a peníze. Radši dvakrát víc raných exemplářů a přebytky nafrkat do mrazáku.
Foto: Sláma v botách

Na tohle se nekoukalo hezky. Marná snaha, sklizeň nula! :/ Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Jeden z hezčích květáků, které jsem loni vypěstovala. Ne, nejedli jsme ho, pro vaši informaci. Foto: Sláma v botách

5. Batáty, zpátky na scénu, teda na zahradu!

Učiním druhý pokus vypěstovat si moderní jedlé hlízy z tropických krajů. S kvalitní sadbou se to tentokrát povede. A běda, jestli ne!

Pamatujete mou snahu z prvního roku vypěstovat si na zahradě batáty? A jak se mi to nepovedlo? No, je o tom celá kapitola v mé knížce. (KOUPIT ZDE) Každopádně jsem se už v příštích letech o batáty nepokoušela, jenomže to by mi nesměly nedávno napsat dvě čtenářky, že pro mě mají kvalitní sadbu a že mám jít znovu do toho. Paní Alena mi dokonce poslala fotku svojí zahrady, na níž povíjnici batátovou používá jako půdokryvnou rostlinu a v podstatě živý mulč. „Je to velká paráda, vidíte?“ psala pěstitelka z Vysočiny a mně nezbylo než smeknout a škemrat o radu.
Foto: Sláma v botách

Úrodička z Vysočiny, věřili byste tomu? Foto: Alena B.

Foto: Sláma v botách

Sadba batátů v mulči. Foto: Alena B.

Foto: Sláma v botách

A tady už rostliny obsadily celý záhon. Od severu chráněný sluneční pastí – vysokými topinambury. Foto: Alena B.

 

Takže, kdo taky chcete dát batátům na zahradě šanci, vězte, že především potřebujete oficiální sadbu, která není namořená proti klíčení.  Z hlíz kupovaných v krámě na jídlo se vypěstuje leda prd (stejně jako já tehdy…).
Za druhé to chce hodně slunné a teplé stanoviště, nejlíp jižní svah, kam jde celý den slunce, ze severu chráněné sluneční pastí (keř, zídka, dům, vysoké topinambury…). Nemám takový flek na zahradě, ale zkusím pěstovat batáty alespoň na jednom z těch slunnějších míst u zídky. A uvidíme. Za sadbu tentokrát nic nedám (směnný obchod s paní Alenou), tak si jen v nejhorším podruhé uříznu ostudu, za nový pokus mi to stojí.
****
PS. A co chci ještě letos nově zkusit, je špagetová dýně. Na podzim jsem ji poprvé ochutnala. A okamžitě jsem věděla, že si musím nasušit semínka, abych ji mohla taky pěstovat. Ano, po upečení v troubě její vlákna opravdu chutnají jako špagety. Možná dokonce i líp. Bez lepku, dietní… doporučuje i manžel, což je co říct. 🙂
Foto: Sláma v botách

Tahle špagetová dýně vyrostla na Horňácké farmě, kde jsme byli onehdá na dovče. K nám přes celou republiku jsem si ji objednala přes Scuk. Doufejme, že letos už nic objednávat nebudu muset. Semínka z ní mám schovaná. Foto: Sláma v botách

6. Konečně výživný kompost

Kompost není věda, ale pár pravidel je třeba respektovat. A kdo chce, může zapojit i magii. 🙂

Není kompost jako kompost, kupodivu. Já za kompost například dosud považovala tu hromadu nalevo vedle svých záhonů, na kterou házím vše, co se mi jinde nehodí – spadané listí, posekanou trávu, plevel, košťály nebo slupky od zeleniny, skořápky od vajíček, posečené kopřivy od potoka. Hromada si vždycky po čase slehne, zmenší objem, změní vzhled a já na ni spokojeně přihazuju dál.
No, není to úplně blbě. Ale vzácný, výživný kompost tak nevznikne. Ten má totiž jasná pravidla, kterými je třeba se řídit. Jako třeba poměr dusíkaté a uhlíkaté složky, správnou teplotu, vlhkost, dobu zrání – jinak to není kompost, ale „jen“ pomalu se rozpadající hromada, v níž živiny přicházejí vniveč.
Rychlost procesů v kompostu má svoje opodstatnění. Čím rychleji se organická hmota zkompostuje, tím je bohatší na živiny i mikroorganismy. A je jí víc. To za trochu víc práce stojí – tedy alespoň to píší Jarda Svoboda i Petr Berg.
Letos chci tedy svou hromadu povýšit na opravdický kompost dodržením alespoň těch nejzákladnějších zásad:
  • na 20 dílů uhlíku (dřevní štěpka, suché listí, větvičky, sláma, seno, piliny) 1 díl dusíku (zelená složka: posečená tráva, plevel, slupky z kuchyně). Správné složení je důležité, aby hmota tlela, nehnila! S kalkulačkou nad kompostem stát nebudu, alespoň trochu si ten poměr ale budu v hlavě hlídat.
  • přidávaný materiál nadrtit rýčem na menší kousky a hromadu prohazovat. Další zlatá zásada. Kompostovací proces se tím výrazně urychluje.
  • přestěhuju kompost do stínu. Vlhko a stín jsou totiž další podmínky úspěšného kompostování. Jenže moje hromada nestojí ve stínu, což je zásadně špatně, protože vysychá a procesy neprobíhají. Proto má být kompost založený někde pod stromem, babička říkala pod bezem, na wiki jsem se zase dočetla, že ideální je ořešák, který svými silicemi odhání od kompostu hmyz. Když je nejhůř, dá se přes kupu přehodit i nějaká plachta, aby to celé líp drželo vlhko. Zalít hromadu v suchých dnech trochou vody taky neuškodí, naopak.

Tohle je, pokud jde o komposty, úplný základ. Samozřejmě se dá ale zajít mnohem dál a třeba vyzkoušet:

18-denní BERKELEY KOMPOST

Jarda Svoboda mě v knize navnadil návodem na krále všech kompostů,  18-denní hot Berkeley kompost, který je nabušený výživnými látkami jako ruští atleti dopingem. Jde o hromadu výšky ramen dospělého chlapa, do které se coby aktivátor procesů lije moč, krev, přihazují se chcíplé myši, kosti od oběda a další čarodějnické záležitosti. Za osmnáct dní máte ale z hromady nechutností hromadu nejlepšího kompostu na světě. Jenom se to musí v přesných intervalech přehazovat a čoudit se z toho musí na důkaz, že moč a chcíplé myši dělají svou práci dobře.

Úplně mě fascinuje to vyzkoušet. Ale netroufám si letos nechat takovou časovanou bombu na pozemku bez dozoru. „Hot“ kompost si střihnu za rok, až na našem statečku začneme bydlet. Sousedi se mají nač těšit!

Foto: Sláma v botách

Kdy se stalo, že jsem po večerech začala místo Sexu ve městě hltat takovou literaturu? Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Zelenina z ekozahrady, autor Jaroslav a Lada Svobodovi

No, a pak je tu ještě ta věc s BIODYNAMICKÝMI PREPARÁTY…

Neboli další červíček, který se mi zavrtal do makovice a jednoho dne na něj bude muset dojít, aby měla duše klid. Komu je totiž i biokompost málo, může se pokusit o kompost v biodynamické kvalitě a naočkovat hromadu tajuplnými preparáty vyrobenými z bylin a ZVÍŘECÍCH ORGÁNŮ.

Vymyslel to Rudolf Steiner, pro někoho kontroverzní, pro jiné geniální zakladatel biodynamiky, waldorfské pedagogiky a antroposofického lékařství. V knize Biozelenina, základní kurz od Petera Berga je k tomu pár návodů. Ale přiznávám, že do této magie se zatím pouštět nebudu, ačkoliv na bylinkách jinak ujíždím dost. Ale nemám momentálně sílu shánět močový měchýř jelena ani lebku mrtvé kočky, abych je o svatojánské noci plnila kopřivami a pak hotovými preparáty dynamizovala žížaly v kompostu.

Ne, nesmějte se tomu, proč by to nemohlo fungovat?! Bratři Wrightové si určitě taky vyslechli spoustu posměšků, že ta velká plechová věc nikdy nemůže létat – načež se první letoun na světě vznesl do oblak.

Foto: Sláma v botách

Biodynamické kompostové preparáty jsou tak vzrušující! Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Biozahradničení, základní kurz. Autor Peter Berg.

Rozjíždět biodynamické pokusy je ale zatím mimo můj záběr, stejně jako zatím rezignuji i na výsevní dny a zahradničení podle kosmických impulsů – další esové trumfy biodynamiky. Myslím, že budu mít i tak co dělat, abych dodržela všechno, co jsem si na tenhle rok na zahradě předsevzala.

Ze všeho nejdůležitější je ale nakonec něco úplně jiného. A myslím, že na tom se shodneme všichni, ať je naše zahradnické vyznání biodynamické, nebo klasika.

Hlavně se musí

ZASÍT,

PRACOVAT S RADOSTÍ,

SKLÍZET S CHUTÍ,

NEZDARY ZAPOMENOUT

A PROSTĚ SI SEZONU UŽÍT.

JEDNODUŠE PROTO, ŽE SE UŽ NIKDY NEBUDE OPAKOVAT. 🙂

Foto: Sláma v botách

Taky se už těšíte? Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Letos budou ještě větší, jen počkejte! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Lednový nácvik mládeže s budoucí terra pretou. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Třídím si semínka… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

…dokonce jsem neztratila osevní plány z minulých let! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Slámu v botách mám rovných pět let. Nejhezčích pět let života… Foto: Sláma v botách

 

Tak ať mi rostou!©
*******
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Válka s vlastní zahradou

2 komentáře

Kdybyste někdo točil reklamu na vesnickou idylu a hledal autentické kulisy, cinkněte mi. Myslím to vážně. Můžu poskytnout pohledný pozemek, stylově ušmudlané dítě a farmářku z věkové skupiny 30-39 let. A jako catering koše plné jablek pro celý štáb. Po dlouhé době se zase cítím na koni. Sklízím spoustu rajčat i obří dýně, na pozemku mám uklizeno, sklizené záhony připravené na zazimování, dítě někde zahrabané v pískovišti, a i když to od východu čím dál zlověstněji fouká, mě zatím hřeje slunce v duši.
Před dvěma týdny bylo ale všechno úplně jinak!

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

 

****
Nevím, jak letošní léto uspokojilo vás, ale já jsem v srpnu zjistila, že mám slabou vůli. Jenže když vprostřed léta jenom lije a ráno mi fusekle přimrzávají  k prostěradlu, víc než na zahradu mě to táhlo k moři. Jo, vzpomínám si, jak jsem tvrdila, že po Krétě a Valašsku už si budu zahrady víc hledět. Nebo že celé prázdniny strávíme s dcerou v D., na té naší zahrádečce pod tím naším ořešákem…
No a co, tak jsme to psychicky nevydrželi. Zatímco v D. vrcholilo období dešťů, my jsme se zbaběle zdekovali do Chorvatska. Z koncentrace 6 Čechů na metr chorvatský mi sice bylo horko víc než z panujících třicítek, ale bylo tu aspoň moře, vlny, slunce… Vám by se chtělo raději do D., kde mezitím d.-cká babička vyhlašuje poplach, že nemá nachystané dříví na zimu? „Letos je nejhorší léto! “ cinkla mi na FB zpráva od bráchy a mně se hned chtělo zpátky ještě o  něco míň.
Ale moje zahrada si žádnou dovolenou nevzala. Jí deštivý srpen vyhovoval. Co jsem zasela, budu si muset sklidit…
„Určitě už se těšíš na zahrádku, co?“ ptá se mě měkce tchán, když zase přejíždíme hranice naší kotliny a roztřeseně na sebe na benzínce házíme nějaké mikiny. No, to se těším. Týden jsem se povalovala po plážích, zatímco v D. lilo jako z konve, slimáci se množili a tráva rostla. Už se nemůžu dočkat.
Samozřejmě se utěšuju, že jsem záhony na svou absenci důkladně připravila a neodjela přece na bůhvíjak dlouho. Pozemek jsem před odjezdem odplevelila, vše důležité sklidila a to nejnutnější okopala. … Můžu se chlácholit, jak chci, ale jsou to jen kecy. Ve skutečnosti vím, že jsem v hajzlu. Jenže strkat před svou zahradou hlavu do (chorvatského) písku nemůžu věčně.
Takže po návratu od moře vytahuju ze skříně fleesovku, kamaše a vlněné superponožky z Valašska a jedu se postavit D.-cké realitě tváří v tvář. Třeba to nebude taková chuťovka.

 

****

Nebudu psát, že to byla hrůza. Proč taky? Stejně už mě máte přečtenou. I bez toho, že se tady budu citově vylejvat, si dovedete představit, jak blbě mi bylo, když jsem to v D. všechno uviděla. Ten plevel vyšší než moje údajně pečlivě zamulčovaná kukuřice. Trávu až po kolena, která roste všude, i v záhonech, které jsem před odjezdem tak soustředěně plela. Nechápu to a už mě to nebaví. Nejsem přece blbá, abych chtěla zázraky. Stačil by jen náznak toho, že mi moje záhony dovolenou přály.
Nikam nestříkám žádnou chemii, dokážu se nadchnout pro každou nedokonalost, toleruju v záhoně kopřivy, s každou slupkou z kuchyně běžím na kompost a i ty slimáky už nelikviduju solí, ale hážu je za plot k sousedům (nic nepěstují). Ale myslíte, že to někdo (nemyslím sousedy) ocení? Ne, jsou to svině nevděčný! Vaše vlastní zem vás zradí. Příroda milovaná, kolébka úrodná… prd! Jednou mě přivede do hrobu a do týdne obrostu mechem. Nebo plevelem!
Takže stojím nad záhony, zhluboka dýchám, snažím se nevnímat fakt, že mě zase čeká víkend v předklonu s motykou, a spíš se zkouším soustředit na to pozitivní. Mrkev roste, rajčata zrají, hlávky zelí jsou pevné jako žula a nikde žádný bělásek. To není tak málo. Kamarádce Verče sežrali slimáci celou úrodu cuket, například. Musím se vzchopit a přestat si stěžovat! Jdu pro motyku a dávám se do kopání. Země je procucaná deštěm, hlína se lepí na motyku, vůbec mi to nejde od ruky. Zlatý Chorvatsko. Zase se rozhlédnu po té trávou zarostlé džungli. Chjo, co s tím budu dělat…?

 

****

„To jsem zvědavá, co s tím budete dělat!“ zprdne nás D.-cká babička, když nás s manželem po příjezdu pozve na řízky. Asi aby nám víc chutnalo, nadhazuje hned téma tráva. Už dlouho mám babičku v podezření, že mi umí číst myšlenky! IPad s fotkami z Chorvatska každopádně zase strkám zpátky do kabelky.
„Jaký ,co my s tím budeme dělat´? Snad Veronika, co s tím bude dělat! Ona tady zahradničí, zahrada je její projekt, mě do toho netahejte, já jezdím každý den do práce,“ podrží mě před babičkou manžel. Hrdina! No samozřejmě že je zahrada můj projekt. Ale kdybych letos na pozemku nezahradničila, znamenalo by to, že se snad zbylá zahrada nemusí sekat? Trávou nezarostly jenom moje záhony, ale i ty další tři tisíce metry čtvereční okolního pozemku. Někdo to sekat musí a chudák babička dělá, co může…
„Tak co navrhujete, babičko?“ pípnu.
„Co navrhuju? Já ti povim, co navrhuju. Vezmi si u kurníku motyku a pořádně si záhony okopej. Jestli to teda není proti tvým bio zásadám. Nebo to nech všechno zarůst plevelem, ale nepočítej, že ti tam příští rok něco vyroste,“ dostávám od babičky nekompromisní rady. Neodvažuju se vzdorovat.“A co ta okolní tráva?“ pípnu podruhé.
„O to se nestarej. Ty budeš ráda, když si dáš do pořádku svoje záhony,“ povídá babička a už mírně nám vysvětluje, že až konenčně přestane lít a tráva proschne, naběhneme na ni se strunovou sekačkou. Zajímalo by mě, koho myslí tím „my“. Manžel se vyjádřil jasně a mně babička svou fungl novou strunovku nepůjčí. Auto už sice řídím, ale důvěry, že dokážu ovládat stroje, jsem přesto nenabyla.
„Já to posekám,“ ozve se z obýváku děda, který doteď pospával v křesle. Moc toho už nenamluví, ale když se náhodou zapojí do diskuze, jsou to bomby. Následující minutu se děda pokouší zvednout z křesla, načež to se stejně blaženým úsměvem vzdá. Přejít kuchyň od dveří k oknu už je pro něj projekt na celé dopoledne.
„Slyšíte ho? Vendo, kdybys nám nelhal!“ utře dědu babička a zaťuká si na čelo. Taktně se na dědu usmíváme, zatímco on zase pomalu usíná. A za okny dál chčije a chčije.

 

*****

Ale pak přece jen pršet přestalo. Slunce se objevilo a země i tráva začaly schnout. A to byl ten čas, kdy jsem si řekla, že tu zpropadenou zahradu zkrotím. Už žádné hrdinství s jemným vytrháváním plevele a opatrným našlapováním po záhonech, abych půdu nepohamtala a nezranila při tom náhodou nějakou žížalu. Sezona se pomalu chýlí ke konci, úrodu už mám jistou, tak se do toho opřu zostra. Nemám už náladu trávit chirurgickým pletím každého zárodku budoucí pampelišky svoje nejkrásnější léta. Ve skupině 30-39 let nebudu věčně. Takže jsem oprášila džínové plavky z Chorvatska, vytáhla zase motyku a začala jsem kolem sebe zuřivě kopat, žížaly nežížaly.

Jenže zrovna, když jsem si říkala, jak bezvadně mi to jde, se na zahradě zjevili moji rodiče. Žádná přepadovka, byli jsme domluvení, že přivezou do D. nějaké zrní pro slepice.

„Ahoooj!“ volám na ně přes tu zarostlou džungl a rovnou se omlouvám, že to tady takhle vypadá. „Nebyl čas…“

Táta jenom kroutí hlavou. Tak mu ukazuju svou motyku a ubezpečuju ho, že dneska pojedu až do večera jako namazanej blesk a všechno dám do pořádku.

„Tohle je středověk,“ slyším tátu zašeptat.

To mě zarazí. „Jak to?“ zeptám se zaskočeně a zmateně si z očí sundám polaroidy. Dělají svět hezčí. Že by to bylo tím?

„Tímhle to chceš všechno okopat?“ zapichuje táta šokovaně pohled do mojí motyky, se kterou jsem tento rok už něco zažila. Znejistím. „Něco špatně?“ Jinou motyku nepoužívám. Je to sice muzejní kousek, alespoň z ní ale při každém rozmáchnutí neodlétává násada. Protože i takové motyky máme v D. Věřím, že jsem si z babiččina arzenálu zahradnických potřeb vybrala ještě ten nejlepší exemplář.

„Neříkej mi, že celé léto kopeš s tímhle…?“ křižuje se táta a jde se na tu historickou sbírku podívat. O chvíli později mi ale triumfálně přináší ukázat jakousi kovovou mašinu s kolečkem a držadly. „Tohle jsem hledal! Plečku!“ No nevím, jestli jsme se ze středověku posunuli nějak zásadně dál… 

Táta ale září spokojeností. “ S tím budeš hotová raz dva.“ A hned se pouští do demonstrace. „Tohle je moje tajná zbraň,“ svítí mu oči. „U sebe na zahradě na nic jiného nesázím,“ dozvídám se.

Řekněme, že mi to nejdřív připadá směšné. Ale humor mě rychle přejde. Protože před mýma očima se dějou neuvěřitelné věci. Bývalý záhon po mrkvi, se kterým bych se s motykou lopotila nejmíň půl hodiny, se během pěti minut plečkování změní v dokonale čisté území jako ze zahrádkářského katalogu. „Teda, tati!“ Kam se hrabe Horst Fuchs a celý teleshopping, tomuhle říkám zapůsobit!

Beru hned plečku do ruky. No jasně, mně to s ní tak lehce jako tátovi nejde, typický reklamní chyták.

To chce svaly a praxi,“ zamachruje táta a chce mi celou zahradu vyplečkovat sám. Měla bych to bez práce. Mohla bych se natáhnout na lavičku vedle záhonů a zatímco on by se mi tu potil, já bych si oprášila lenošení z Chorvatska. No jo, jenže ve mně už se nahodily motory soutěživosti. Ukážu tomu velmistrovi, s kým má tu čest.

 

"Tohle je středověk," pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

„Tohle je středověk,“ pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

Za chvíli řádím v záhoně jako smyslů zbavená a zalejvám čerstvě vyplečkovanou zem slaným potem.  No a co? Stejně už jsem porušila všechna přikázání biozahradníků: Neokopeš! Žížaly na životě neohrozíš! Plečka nebo motyka, to je jedno, do biozahrady sice nepatří ani jedno, ale když na plevel nezabírá mulčování, kašlu na nějaké zásady. Plečka se právě stala mou nejlepší kamarádkou.

obrázek 4a

„Vykašlete se na to, pojďte na buchty!“ vynoří se nám za zády babička, zrovna když jsem v nejlepším. „Jsou čerstvě upečený.“

Další Horst Fuchs! Chvíli se s tátou upejpáme, že tady máme spoustu práce a vůbec. Ale… Čerstvě upečený buchty!!!

 

***

A dobře že jsme šli. U talíře těch nejvoňavějších buchet upečených pěkně na domácím sádle jsme s babičkou upekly plán, jak tu mou džungli konečně zkrotit. Protože půlku záhonů už mám sklizenou a nemám, co na ně do zimy dát, babička mi radí vysít na volný plac zelené hnojení. Jasně, že jsem o něm četla a měla to v plánu. Někdy. Až budu mít čas sehnat semena. A vysít je. Někdy, až budu mít okopáno…

Jenže díky tátovi a jeho plečce mám „okopáno“ během dnešního odpoledne. A babička – jak se šokovaně dozvídám – má u slepic celý sousek se semínky hořčice na zelené hnojení! „Tsss, tu seju každý rok!“ směje se, „přece nebudu záhony pořád okopávat. Jdi se podívat, jak už mi roste.“

Tohle je neuvěřitelný den. Co ještě mě překvapí? Když dojím třetí buchtu a odvalím se na exkurzi k babiččiným záhonům, vidím, že je opravdu pokrývá neprostupná deka hořčice. Plevel nikde, zelené hnojení mu totiž nedá šanci! Táta s babičkou mi to dneska natřeli na celé čáře.

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení - hořčice. Foto: Sláma v botách

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení – hořčice. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

„Tak dobře, vyseju hořčcici,“ vracím se ke svým záhonům s velkým plánem v hlavě. A už jsem to zase já. Zatímco seju semena, maluju si to všechno v hlavě. Konec plevele na mém pozemku. S končící sezonou začíná nová éra, doba bezplevelová. Úplně jasně vidím, jak se moje zahrada konečně stává až do zimy bezúdržbovou. Od jara o tom sním. A přísahám, že tentokrát se to povede. Teď, když mám svou plečku. A vysetou hořčici.

Seju hořčici. Foto: Sláma v botách

Seju hořčici, aneb konečně vysmátá farmářka. Foto: Sláma v botách

Tak ať mi rostou!©