Kápo přes cibuli

7 komentářů

Nápad se zahradou se rodil nenápadně, ale nakonec vzala akce Z rychlý spád. Ceny farmářské zeleniny v Praze v kombinaci s mizernou nabídkou lokálních výpěstků v typickém severočeském městě mě k tomu prostě donutily. S manželem jsme si začali zapisovat, kolik peněz měsíčně utratíme za jídlo, a najednou už bylo jasné, kam ty prachy mizí. Celou výplatu prožereme. Bylo zapotřebí posílit samozásobování.

Táta mi ze své zahrady v K. sice každý týden lifruje přebytky mrkví a pórku, ale našemu spotřebnímu tempu nestačí. Už v listopadu mi oznámil, že jsme mu vyjedli zásobu cibule na celý rok a tu trochu, co zbyla, že si chtějí s mámou nechat. Chápu. Sehnal mi dvacet kilo od sousedů. Do ledna tak byla situace zachráněna. Ale co dál? Něco jsme vyprosili na babičce mého muže, jenže ta musí spravedlivě podělit všechny vnuky. Poslední spása dorazila na nás stůl od mojí babičky, ale i tak už musím vaření masivně prokládat supermarketem. A to se bavíme jen o cibuli. Většinu druhů zeleniny, kterou mám ráda, můj táta vůbec nepěstuje. Buď to neumí, nebo ho ani nenapadlo to zkoušet.

A to mi právě letos v zimě nedalo spát. V D., kde žije manželova babička, zahálí zahrada o rozloze 4000 metrů čtverečních. Jsem docela cifršpion, takže jsem při svých nekonečných procházkách s kočárkem začala kalkulovat, kolik metráků všeho možného by se tam asi dalo sklidit. A jestli je v silách matky batolete to obhospodařit. Nakonec jsem se rozhodla, že je.

Manželova babička nebyla proti, nic mi nestojí v cestě. Více či méně skrývané pobavení až úžas celé rodiny neberu vůbec v potaz. Kdo nic nezkusil, nic nezkazí. Uvidíme, kdo se nakonec v širém příbuzenstvu stane kápem přes cibul.

Ať mi rostou!©

Motyka místo sexu

Napište komentář

Před dvěma lety jsem psala do pánského časopisu články, jak balit ženské a dobře to s nimi umět.

Zkušená Veronika má teď Slámu v botách

V dobách, kdy jsem byla za buchtu z metropole. Foto: archiv/OT

Pak jsem se odstěhovala z Prahy, porodila a začala studovat návody na založení kompostu. Ale ono to spolu souvisí. Když vypadnete z metropole, na zásadní kariéru v novinařině už to nevypadá. Takže si pořídíte dítě. A to dítě chcete krmit něčim normálním. Trikatelu nefandím. Proto ten kompost.  A zahrada, záhony, monterky a gumáky.

A o rok později...

A o rok později… Foto: Sláma v botách

Můj táta zahradničí od doby, co jsem na světě, ale do svých tajů mě nikdy nezasvětil. Ne že bych o to stála. Proto se teď musím učit od píky. Ale mám vysokou školu. Vypěstovat pár mrkví dceři do polévky bych měla zvládnout. To si opakuju pokaždé, když nejistě vstupuju na to nové, neprobádané, zabahněné území.

Ať mi rostou!©

Zahrádkářská panna

1 komentář

Přemýšlela jsem, jakou fenomenální větou by měl tenhle blog začít. Ideálně bych si představovala něco geniálního jako “Tak nám zabili Ferdinanda.” Ale jediné, co mě napadá, je:

Vylezly mi ředkvičky.

Asi to tak nechám. To odpoledne, kdy jsem zjistila, že se na mých záhonech začíná něco klubat, jsem se prošla po zahradě patřičně vyprsená. Právě mi spad ze srdce jeden veliký šutrák. Jsem totiž zahrádkářská panna. Nezkušená a nervózní, jak tenhle experiment dopadne. Začíná moje první sezóna s motykou. Celou zimu jsem studovala teorii a brzy se ukáže, jestli budu celé rodině pro smích, nebo se budu spokojeně tetelit nad sklizní ve sklepě. Ty ředkvičky jsou příslib.

Ať mi rostou!©