Jak jsem poprvé skoro sela

3 komentáře
Pátek 14. března byl velký den. Slavnostně jsem oblékla montérky, nazula galoše a šla k vratům vítat delegaci z K. (mámu a tátu). Oficiálně jsem je pozvala, aby mi trochu pohlídali dceru, zatímco se pustím do historicky prvního výsevu. Nemám zájem o to, aby mi malá do čerstvě osetých řádků hamtala a pečlivě zahrabaná semínka obratem vydloubávala svými plastovými hrabičkami. Neoficiálně doufám v to, že se táta taky chopí nářadí a ukáže mi, jak mám vlastně při výsevu postupovat.

 

Teoreticky vím o sázení vše – které rostliny se nesnesou vedle sebe, které druhy se naopak blahodárně podporují v růst, které se navzájem chrání před škůdci… Jsem vyzbrojená „áčtyřkou“ s vypiplaným osevním plánem, ve kterém má každá plodina své přesně dané, několik večerů promýšlené místo. Čtyři varianty jsem rozcupovala, než jsem dospěla ke konečnému řešení. Můj výsev zohledňuje i takové faktory jako orientaci ke světovým stranám nebo sklon terénu. Teď jen přenést mé vize na záhon. No, a od toho tady mám tátu.

 

„Takže já bych začala tadyhle dvěma řádky jarní cibulky, co myslíš?“ naťukávám ho, zatímco se celá rodina seřadí kolem mého neosetého placu. Je absurdní, že akci mám patrně velet já.
„Máš nějakou úzkou motyku?“ shání se táta po vhodném vercajku. Fofrem pro ni letím.
„Takže takhle si motykou naznačíš řádek, pokud možno rovně. Někteří zahrádkáři si natahují ze strany na stranu špagát, aby to měli podle pravítka…,“ vysvětluje mi v předlonu a já ho ubezpečuju, že na mém pozemku to podle pravítka určitě mít nemusí. Pohledem mu visím na zádech. Musím si zapamatovat, co přesně s tou motykou dělá!
To už táta trhá sáček se semínky a hází je do řádků. Nestíhám ho! Než si ujasním, podle jakého algoritmu semena do půdy sype, má už řádek zahrabaný a finálně ho udusává polobotkou.
„Co tam chceš vrazit dál?“ ptá se mě, zatímco sekyrkou štípá nějaké kolíky. Podává mi je, tak si je přebírám. Dozvídám se, že kolíky se používají jako značení řádků, aby zahrádkář věděl, co a kam si zasel…

 

Nejspíš bych teď měla vysvětlit, jak je možné, že tyhle fígle neznám, když jsem celou zimu biflovala ty své zahradnické manuály. Praktické stránce výsevu se bohužel moje knihy vůbec nevěnovaly. V patřičné kapitole jsem se dočetla pouze toto: nasypte si do dlaně semena, rozházejte je do půdy a jděte od toho. Něco vyroste a to pak sníte. Takhle funguje permakultura. Já říkám, že tenhle systém je dokonalý! Jenže když jako já nerozeznáte kedluben od lebedy, je permakultura trochu problém. Je mi naprosto jasné, že pokud si jasně neoznačím, kde jsem co zasázela, kedlubny vykopu v domnění, že jde o plevel, salát omylem ušlapu, ředkvičky úplně přehlídnu a ve finále sklidím akorát bohatou úrodu pampelišek (ty poznám!).

 

Prostě si musím zavést jasné řádkování a uložit si do paměti, jak která rostlina vypadá ve všech stádiích svého růstu. Většinu znám jenom v umytém, naleštěném a halogeny nasvíceném stavu v supermarketu. Permakultura s řádky vůbec nepracuje, jenže já nechci manželovi na konci léta vysvětlovat, proč pro něj nemám domácí rajčata. Letošní sezona je startovací, nezbyde, než se smířit s kompromisy a holt se víc nadřít. Naštěstí mám tátu!

 

Takže během hodiny máme zaseté dva řádky jarní cibulky, tři namixované řádky ředkviček s mrkví, následuje dvakrát petržel a po třech řádcích pastiňák. Další semena nesejeme, podle táty je „na zbytek ještě čas.“ Škoda, tak hezky mu to šlo.

 

Nerada bych působila, že jsem k ničemu. Po tátově názorné ukázce, jak lehce a sebevědomě se lze na záhonech pohybovat, když máte praxi, se i docela těším na to, že příště už budu praxi sbírat sama. Nic jiného mi nejspíš ani nezbyde.

 

Táta odjíždí z návštěvy se zahumusenýma botama a máma zmrzlá z toho, jak nad námi postávala. Na kafe nejdou, jedou rovnou domů udělat si něco pořádného k jídlu. Byla bych ráda, kdybych se pletla… ale něco mi říká, že na další návštěvu do D. už je jen tak nevylákám. 

 

Ať mi rostou!©

Jak mě Ópa posílal do Kauflandu

5 komentářů
Nikdy mě nepřestane udivovat náš Ópa. Teda myslím manželova dědu z maminčiny strany. Poslední mužský potomek německé sedlácké rodiny zpod Oblíku už dnes hospodaří jen na dvorečku deset na patnáct metrů, ale přesto mě celou zimu zásobuje červenou řepou, nakládaným celerem, fazolkami a sušenou petrželoívou natí. A také osobním příkladem, že i v jednaosmdesáti můžete být schopni vyšlápnout třikrát za sebou čtyři patra v paneláku, s pravnučkou v náručí! – a po posledním výstupu připustit, že už to není, co bývalo.

 

Pokud Ópa zrovna nebere mou dceru na dvouhodinou procházku po městě, jezdí na kole po vsích a polích v okolí a má všechno v merku. Ví, kde zrovna dozrávají špendlíky nebo kde se válejí po polní cestě švestky, odněkud přiveze hrušky („ale rychle je snězte, jsou natlučený“), dokonce objevil i místo, kde rostou volně jako plevel topinambury. Běžně je kupuji na nedaleké biofarmě – kilo za 55 Kč.

 

„Ópu si vyzpovídej, co a jak se na zahradě seje. On to všechno zná, kdy co zasadit, co se k čemu hodí,“ radí mi tchán a já se tomu nebráním. Ópa se mi dlouhodobě osvědčuje.

 

Potíž je v tom, že i tady narážím na problém, který mám třeba s d.- babičkou. Naprostá neschopnost předat informaci. 

 

Páčím z Ópy konkrétní rady, kdy co seje a které rostliny dává vedle sebe. Vůbec mě nechápe. V Kauflandu mají dvoukilovou síťku mrkve za dvacet korun, tak v čem je problém? 
Mrkve sníme metrák, tady třeba mrkvové (a pastyňákové) chipsy fritované v přepuštěném másle ghee.

Mrkve sníme metrák, tady třeba mrkvové (a pastiňákové) hranolky, fritované v přepuštěném másle ghee.

„Vy snad nebudete sít?“ vyzvídám.
„Ale, copa já, já už nic….“ mává Ópa rukou.
„Ale řepu přece máte vlastní, ne?“ chci vědět.
„No řepu jo.“
„A celer přece taky, nebo ne?“
„No tak pochopitelně, celer ano,“ přitakává mi s výrazem, „že se vůbec můžete na něco tak samozřejmého ptát“. 
Postupně se dobíráme k tomu, že Ópa dokáže na svůj minidvorek díky vymazlenému systému výsevu vtěstnat úplně všechno, špenátem počínaje, rajčaty a pažitkou konče!
„No a jak to teda kombinujete, Ópo?“
„Áale, já už nic neseju.“
Hm, že bych se přece jenom rozjela do toho Kauflandu?
Ať mi rostou!©