Čekání na fazole (Jak manžel zbytečně zatloukal)

6 komentářů

Měla jsem být menší suverén. A víc se řídit návody. Protože nějak se stalo, že ještě v půli října marně čekám na fazole. Čekám a čekám, zatímco u mých rodičů v K. už se na oknech dávno suší plechy s nádhernými sklizenými exempláři. Znervózňují mě tam od srpna.

Moje fazolové lusky ale pořád nedozrály. A tak si ohlodávám nehty při každé předpovědi počasí. Babímu létu jsem ukradená. Už dva měsíce mi do záhonů leda lije a brzy prý mají dorazit první přízemní mrazíky. KDO SE O NĚ PROSIL?!

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

****

PLÁN zněl následovně: kolem mého hlavního záhonu vztyčíme ze severní strany kůly, na něž navěsím špagáty a vznikne tak dokonalá opěra pro pnoucí fazole. Bude současně tvořit dekorativní předěl mezi užitnou a odpočinkovou částí zahrady, a když bych to chtěla hnát k úplné dokonaloti, tak mi bude od severu záhon chránit před větrem. Jmenuje se to odborně sluneční past a tohle je můj pokus o ni. Neležela jsem v těch svých zahradnických lejstrejch v zimě nadarmo. Kolem fazolí poroste lichořeřišnice, protože odhání mšice, a saturejka, protože fazolím dodává lepší chuť. Jsem mistr teorie.

DUBEN

Můj muž slavnostně vztyčuje kůly. Nadává jak špaček, protože natlouct kůly do tvrdé země mu moc nejde, ale já se nehodlám spokojit s odfláknutým provizornem.

„Pořádně, ať je nevyvrátí vítr!“ kontroluju kvalitu provedení a můj chlap se ohání palicí ještě zuřivěji. Jako chlap by přece měl umět zatloukat.

Já mezitím rozbaluju sáčky se semínky. Z každého pytlíku na mě vypadne maximálně deset patnáct kousků. Cože? Pytlík stojí sedmnáct korun, takže semeno za kačku?! Při požadované hustotě setí mi každý sáček vystačí na osetí maximálně metr dlouhého řádku. Já tu mám připravených třicet metrů! Rozpačitě počítám, kolik pytlíků bych musela ještě dokoupit, abych pokryla celý plac. Jestli to mám všechno osít, zahučím ve fazolích za šest stovek! Ohrnu pysk.

„Kam přijdou ty špagáty?“ přiběhne z baráku manžel. Právě se dostal do pracovního tempa a je připraven konat podle dalších pokynů.

„Ty víš co, zatím nikam,“ zchladím ho a klubíčko si schovám do kapsy. „Na to je čas,“ procedím jenom. Prozatím nebudu s fazolemi divočit. Uvidíme, jestli mi vůbec něco vyroste. Dokoupit další pytlíky můžu kdykoliv.

 

KVĚTEN

Sotva je po zmrzlých mužích, seju fazole na záhony. S tím, co mám nakoupené, oseju jen pár metrů. Leží mi to v hlavě a pořád špekuluju. Nakonec v nějaké slabé chvilce přece jen ještě skočím do zahrádkáře pro pár dalších sáčků s osivem, asi za sto pade. Už ale nemám čas novou várku vysít, odjíždíme na dovolenou. To je už ČERVEN.

 

Pak ČERVENEC

Po třítýdenní absenci na zahradě nejistě přešlapuju kolem záhonu a přemýšlím, co si mám myslet o tom, co vidím, respektive o tom, co nevidím! Než jsme odjeli na dovolenou, na mém fazolovém stanovišti rašily z hlíny v pravidelných rozestupech zelené anténky. Ale tyhle antény už tu najednou nejsou. Nezmizely pod plevelem ani nejsou schované ve vysoké trávě, která mi okusuje záhony ze všech stran. Jsou komplet fuč!

„Co to sakra…,“ hrabu se v hlíně jako čokl, který ví, že si tady včera zahrabal kost. Fazole nikde. Nakonec šokovaně objevím jeden ožraný stonek. A o metr dál další torzo. „Slimáci!“ docvakne mi.

Na tohle se musím posadit. Vysela jsem fazole bílé, červené, malé, velké, strakaté. Abych měla od všeho.

A mám ho*no.

Chvíli se procházím po zahradě. Kolem mě kůly, vztyčené kolem záhonu jako pomníky. Přemýšlím.

Nechce se mi projekt fazole úplně vzdát. Většina fazolí se k nám dováží z Číny, Myanmaru, Argentiny, Etiopie, Polska… Mám rezignovat na svůj sen o fazolové nezávislosti? No tak jsem prohrála jednu bitvu. V kůlně mám ještě těch pár pytlíků, které jsem v květnu přikoupila a už nevysela. Výrobce upozorňuje, že se ale mají sít nejpozději do června. Teď je 4. července. Co se může stát, když je dám do země o chlup pozdějc?

 

SRPEN

Ze země už zase čouhají zelené antény. A tentokrát si je víc hlídám. Trávu kolem nového výsevu poctivě sekám a záhonek odpleveluju.  Slimáci nikde. No jasně, už se nažrali.

Zato dcera se mi v záhonech prohání tak suverénně, že se jí podaří vyvrátit několik připravených kůlů. Jdu to reklamovat k manželovi, ale ten se mi vysměje. „Předpokládám, že nemá smysl, abych je znovu zatloukal,“ přezíravě háže kůly pryč. Čekání na naše fazole už na rozdíl ode mě vzdal. To si já nemůžu dovolit, protože vím, kolik mě sranda se semínky stála. Z antének MUSÍ vyrůst stonek, růst až do nebes a zazelenat se zaslouženou úrodou. Už nechci fazole z Číny!

Abych dokázala, že svému projektu stále věřím, skočím pro klubko se špagátem a  ostentativně ho napnu mezi pár  zbylých kůlů. „Ale jdi ty!“ směje se mi z plna hrdla i manželova babička.

ZÁŘÍ

Fazole rostou. Každý týden je jezdím kontrolovat, fotím každý pokrok a povzbuzuju ty chudinky. Stonky se pnou po kůlech (ha!) i po napnutých špagátech (a-ha!) a objevují se i první velké zelené lusky. Neříkala jsem vám to?!

Foto: Sláma v botách

Kolem kůlů (vzadu) se sice něco pne, ale… Foto: Sláma v botách

Ale pak mi zklapne.

Začátkem měsíce se po delší době procházím po zahradě svých rodičů v K. Na rozdíl ode mě nehospodaří podle žádných knih, natož aby měli ambice sklízet bioúrodu. Když je třeba něco preventivně stříknout, tak to prostě „ošetří“ a nedělají z toho vědu. Táta už má zažité, co, kam a kdy zasít, aby nebyly s úrodou problémy, mamka zahrádku pravidelně okopává a svou úrodu si vychutnávají s nefalšovanou radostí. Tátovi by se nikdy nestalo, že narve dvě stovky do semen, ze kterých možná vůbec nic nebude. Zahrada se mu musí zaplatit, ideálně i vydělávat. Občas mám tendenci tátu poučovat a lanařit ho na ty svoje biometody, o které se u sebe na pozemku pokouším. Táta si to vždycky rád poslechne, přikyvuje, zajímá ho to, ale pak jde na květák stejně vrazit postřik, protože takhle to má zase vyzkoušené on. Chtěla bych mu dokázat, že zahrádka může prosperovat i bez stříkání. Bohužel zrovna můj květák nebyl žádný šampion.

No a teď stojím před tátovými fazolemi a můžu puknout závistí. Špagáty se ztrácejí v bujné džungli, obepnuté fazolemi ze všech stran, padají k zemi pod tíhou desítek naditých lusků. „Mamča denně sklízí, jdi se podívat, kolik toho už nasušila,“ povídá mi táta bezelstně. O mých periperiích s fazolemi neví. „Vy už i sklízíte?“ polknu nasucho. O chvíli později jdu do kolen podruhé, to když vidím, že mamka sušícími se fazolemi pokryla celé dva plechy. Tipuju to dohromady na čtyři plné zavařovací sklenice. Vracím se od našich v depresi.

 

ŘÍJEN

Fazole rostou, to nemůžu říct, že ne. Jenže od oné návštěvy u rodičů v K. mám úplně jinou starost: stihnou moje fazole před nástupem mrazů vůbec dozrát?!

 

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

 

„To už asi ne, Verunko,“ chlácholí mě mamka, když se spolu v půli října procházíme po mé zahrádce. Poprosila jsem mámu o odbornou konzultaci a nezávislý názor. Její odpověď tuším, ale když je vyslovena nahlas, hroutím se. „Mami…“ hledám útěchu v kruhu nejbližších.

Máma mě chytá kolem ramen. „Já vím, musí to být těžké.“ Pak na jednom keříku objeví asi pět dozrálých lusků. „Alespoň něco,“ podává mi je.

„Dík,“ škytnu, a když si těch deset fazolek vyloupnu do dlaně, marně popotahuju nudli. Moje fazolové keře jsou konečně obsypané lusky, ale k čemu to? V říjnovém chladu už fazole neprosperují. Přežívají. Počasí v jejich pravlasti Mexiku přece jen vypadá jinak.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Nevím, co mi vadí víc, jestli ty vyhozené peníze, nebo nezdar jako takový. Pěstovala jsem v létě i zelené fazolky a  s těmi jsem měla úspěch. Z jediného vysetého balíčku jsem sklidila dvě bedny (!) lusků, které jsme vařili, smažili, zamrazovali i rozdávali. Ale já chtěla vypěstovat i klasické fazole. Chtěla jsem vařit mexiko a fazolové guláše.

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

„Tak si těch pár fazolí schovej a zasij je příští rok,“ napadne mámu. Že prý to tak dělá moje teta v P.

Utřu si nudli a zahledím se kamsi do daleka. Guláš s deseti fazolemi mi nepřipadá moc atraktivní. A i kdyby mi  ještě pár fazolí dozrálo, stejně z nich neuvařím víc než jeden oběd. Oběd za dvě stovky.

Máma má recht. Když si semena uschovám a příští rok nebudu muset kupovat osivo, nezůstane mi po té letošní investici tak hořká pachuť.

„Takže jsem ty kůly stavěl zbytečně,“ zakveruluje si manžel finálně, když mě přistihne s mou velkolepou úrodou. Dělám, že ho neslyším, to jsou furt nějaké připomínky. Počkej příští rok…

Shrábnu semena a doma  je rozprostřu sušit na talířek. Příští rok s nimi dokážu věci. Zatlučeme kůly, napneme špagáty, aspoň pět zavařovaček z toho kápne. Trumfnu tátu!

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem přesně dvacet fazolí. Suším je společně s dýňovými semínky, ať to vypadá tochu líp. Foto: Sláma v botách

 

****

O víkendu jsem byla u našich v K. Myslela jsem, že přes fazole jsem se už přenesla, že tohle téma je uzavřené. Ale když najednou v kuchyni zahlédnu máminy do řady vyrovnané zavařovačky plné fazolové sklizně, zasvrbí mě jazyk. Kéž by mi máma darovala aspoň mističku.

Jak by asi chutnalo mexiko s fazolemi z Čech?

Ať mi rostou! ©

Mšice v rybízu a nervy v kýblu

2 komentáře
To, oč jsem dva měsíce usilovala, přišlo nepozorovaně a nebýt fotek, snad mi to ani nedojde. Moje holé záhony se proměnily v divokou přízemní šťavnatou džungli. A já si toho málem ani nevšimla. Protože jsem neustále plně ponořená do mulčování, míchání hnojivých zákvasů, zakládání nových a nových záhonů a nekončícího protrhávání plevele.

 

Je fakt, že tu úžasnou rostlinnou džungli na mém území tvoří z velké části právě plevel. Nechápu, jak můžou některé rostliny růst tak rychle. Vytrhnu je i s kořeny a ony si to za chvíli dají znovu! Odkud se berou? Kdo je na můj záhon zval?! To, že jsem veřejně prohlásila, že plevel nehodlám chemicky hubit, ještě neznamená, že jsem ochotná vzít pod ochranu plevel ze všech okolnch stříkaných zahrad! Jenže přesně takový z toho mám pocit.

 

A do toho musím poslouchat věčné skeptiky. Tak třeba:
„A neubírá to zelenině vitaminy, když máš záhony takhle zaplevelené?“
„To je to tvoje mulčování, stejně ti trávou plevel prorůstá a ještě si tam s ní taháš novej…“

 

I navzdory tomu mi moje zahrada připadá krásná a obdivně si ji každý týden fotím. Fascinuje mě porovnávat, o kolik mi co a kde vyrostlo. Občas něco hodím na „chlábítko“ (Facebook), připadá mi, že je čím se chlubit. Návštěvy si teď zásadně zvu k sobě na pozemek, provázím je mezi řádky, rozšafně rozhazuju rukama, ukazuju, mluvím o svých dalších plánech. Plním si sny.

 

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí?

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí? Foto: Sláma v botách

 

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české "kapary".

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české „kapary“. Foto: Sláma v botách

A pak najednou přijdou dvě nečekané rány. 

****

Nedávno se zase po dlouhé době ukázali v D. moji rodiče. Vím, že s tátovou piplanou zahradou se můj divoký pozemek nemůže srovnávat, táta má na pletí mamku a ta je důsledná. Ale já mám zrovna taky čerstvě vypleto, a jelikož nepršelo, nová generace plevelu ještě nestačila dorůst rozměrů, které by mi stály za pozornost.
Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

„Podívej ta jarní cibulka, tati. Ta roste, co?“ dmu se hrdě. „Neměla bych ji někdy projednotit, aby měla dost místa k růstu?“
„Hm, jo, to bys mohla,“ odpovídá mi. Jdeme dál.
„A ta řepa! Ta mi fakt dělá radost. Roste před očima a koukám, taky už bych ji mohla trošku projednotit…“
„Ty bys to tady měla projednotit všechno,“ prohodí táta, jak se tak rozhlíží.
„Nestíhám, tati. Ale asi máš pravdu, že už by to potřebovalo. O víkendu projednotím mrkev, pastiňák, petržel…“
„Jo jo…“

 

Taťka je na můj vkus nějak potichu, ale možná je prostě jenom překvapený. Nejspíš vůbec nečekal, že jsem to tady rozjela takhle ve velkém. Všechny ty úspěchy s řepou a cibulkou…

 

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

 

„To víš, naložila sis pořádný břímě,“ poplácá mě po zádech, zatímco míjíme plácek s kukuřicemi. „Nezávidím ti to.“
„Ále…,“ dělám hrdinu a je mi strašně dobře. Uznání…
„Tak se ti to tady líbí, tati?“ bažím po další chvále.
„Ale jo, mám radost,“ zase to ochranitelské poplácání. „To víš, je vidět, že na to holt nemáš čas, ale je hezký, že tě to baví. A máte aspoň s Lidkou kam jezdit.“
???!
„Tobě se tady nelíbí?“
„Líbí, nelíbí. To víš, já mám mamču. Ta když vezme do ruky motyku, tak to lítá. Nás by deptalo, že pořádně nevidíme, co kde roste.“

 

Tak se znova podívám na tu kukuřici. No pravda, sem tam trocha lebedy, bodláky, pampelišky, svlačec a asi metrák mulče, ale… Lepší než holá, sluncem rozpraskaná země. Nebo ne?
„Na mě se neohlížej, když se ti to líbí. Já bych z takový zahrady měl depresi. Ale ty jsi divoška, tak si to takhle nech. Hlavně ať jsi spokojená,“ zakončuje táta takměř zen-buddhisticky.

 

Depresi… tak ta se teď pokouší o mě. Taková podpásovka. Posmívají se snad (ne)čistotě mého pozemku i další čtenáři tohoto blogu?
Je vám to, z čeho já se raduju, pro smích?
Klepete si na čelo, jestli jsem se nezbláznila?

 

Zdrceně se sunu trávou a alespoň našim ukazuju, jak babičce krásně kvetly jabloně. Vypadá to, že letos bude spousta jablek. To sice není moje zásluha, ale ty jabloně částečně kvetou i nad mými záhony, takže…
Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

 

„Jak jsou ty stromy starý? Ty už asi něco pamatujou,“ obhlížejí naši koruny babiččina minisadu.
„To víš, jsou to matadoři. A nikdy je nikdo ničím nestříkal,“ upozorňuji  na fakt, který D.-cká babička ráda připomíná a který mi zní jako rajská hudba.
„Je to na nich vidět. Mšice všude… a koukám máš mšice i na svých rybízech,“ ukazuje taťka na dva keříky, které jsme s manželem vysadili asi před třemi lety pod jednou stařičkou švestkou.

 

Cože? MŮJ ČERNÝ RYBÍZ! Poklad, do kterého vkládáme taková očekávání stran domácích biomarmelád!

 

Přemýšlím, kolik toho ještě snesu. Co ještě se proboha dneska dozvím! Proč musí být ekozahradničení furt takový nervák?!? Toužila jsem jen po tichém štěstí v objetí jabloní a hrušek, sedat pod ořešákem a mlsat vlastní hrášek, pozorovat dceru, jak se honí za motýly a má zas o něco blíž k přírodě…
A zatím?

 

„Mšice, dobře, takže jaké mám možnosti?“ hlesnu zcela rezignovaně. Ani nemám energii zdůraznit, že pro postřik nejdu ani za cenu ztráty svých věrných rybízů.
Ale vypadá to, že tu je naděje. Prý mám rozpustit v horké vodě kus mýdla (ha, mám jedno přírodní z malé rodinné výrobny v K.!) a mírně vychladlým roztokem omýt napadené listy. Chudinky mšice, máte to sečtené!
„Dokud tam ale bude stát ta stará švestka, mšice ti budou na rybíz padat dál,“ varuje mě táta. To jsem nedomyslela…

 

Odpoledne zkouším naťuknout D.-ckou babičku. I ona si všimla, že mi rybízy začínají žloutnout. „To máš z toho mulčování!“ vytahuje nejdřív svou oblíbenou teorii. Ale když já vytáhnu mšice, nakonec připustí, že tohle vysvětlení je pravděpodobnější. („Ale třeba by tam ty mšice nelezly, kdybys nemulčovala!“)

Rybízy chráním pod záclonou proti špačkům a zatím mi na nich řádí mšice.

Bála jsem se špačků, proto ta záclona. A zatím mě postihly mšice. Foto: Sláma v botách

Jsem ráda, že se s babičkou shodneme, že strom je nemocný, že už je to sušinka nad hrobem, z níž už kromě příjemného stínku neplyne žádný zvláštní užitek. Jen občas ještě plodí jedna větěv. Je mi líto, ale právě byl podepsán rozsudek.

 

Druhý den nebohou švestku manžel podřízl motorovkou. Mám trochu výčitky, když se jdu podívat, co tam po ní zbylo. Padla za oběť mému ekoprojektu.
Ale zavazuji se, že na její místo na podzim vysadím strom nový.
Krásnější, plodnější, zelenější…
Bez mšic!

Ať mi rostou!©

Jak jsem poprvé skoro sela

3 komentáře
Pátek 14. března byl velký den. Slavnostně jsem oblékla montérky, nazula galoše a šla k vratům vítat delegaci z K. (mámu a tátu). Oficiálně jsem je pozvala, aby mi trochu pohlídali dceru, zatímco se pustím do historicky prvního výsevu. Nemám zájem o to, aby mi malá do čerstvě osetých řádků hamtala a pečlivě zahrabaná semínka obratem vydloubávala svými plastovými hrabičkami. Neoficiálně doufám v to, že se táta taky chopí nářadí a ukáže mi, jak mám vlastně při výsevu postupovat.

 

Teoreticky vím o sázení vše – které rostliny se nesnesou vedle sebe, které druhy se naopak blahodárně podporují v růst, které se navzájem chrání před škůdci… Jsem vyzbrojená „áčtyřkou“ s vypiplaným osevním plánem, ve kterém má každá plodina své přesně dané, několik večerů promýšlené místo. Čtyři varianty jsem rozcupovala, než jsem dospěla ke konečnému řešení. Můj výsev zohledňuje i takové faktory jako orientaci ke světovým stranám nebo sklon terénu. Teď jen přenést mé vize na záhon. No, a od toho tady mám tátu.

 

„Takže já bych začala tadyhle dvěma řádky jarní cibulky, co myslíš?“ naťukávám ho, zatímco se celá rodina seřadí kolem mého neosetého placu. Je absurdní, že akci mám patrně velet já.
„Máš nějakou úzkou motyku?“ shání se táta po vhodném vercajku. Fofrem pro ni letím.
„Takže takhle si motykou naznačíš řádek, pokud možno rovně. Někteří zahrádkáři si natahují ze strany na stranu špagát, aby to měli podle pravítka…,“ vysvětluje mi v předlonu a já ho ubezpečuju, že na mém pozemku to podle pravítka určitě mít nemusí. Pohledem mu visím na zádech. Musím si zapamatovat, co přesně s tou motykou dělá!
To už táta trhá sáček se semínky a hází je do řádků. Nestíhám ho! Než si ujasním, podle jakého algoritmu semena do půdy sype, má už řádek zahrabaný a finálně ho udusává polobotkou.
„Co tam chceš vrazit dál?“ ptá se mě, zatímco sekyrkou štípá nějaké kolíky. Podává mi je, tak si je přebírám. Dozvídám se, že kolíky se používají jako značení řádků, aby zahrádkář věděl, co a kam si zasel…

 

Nejspíš bych teď měla vysvětlit, jak je možné, že tyhle fígle neznám, když jsem celou zimu biflovala ty své zahradnické manuály. Praktické stránce výsevu se bohužel moje knihy vůbec nevěnovaly. V patřičné kapitole jsem se dočetla pouze toto: nasypte si do dlaně semena, rozházejte je do půdy a jděte od toho. Něco vyroste a to pak sníte. Takhle funguje permakultura. Já říkám, že tenhle systém je dokonalý! Jenže když jako já nerozeznáte kedluben od lebedy, je permakultura trochu problém. Je mi naprosto jasné, že pokud si jasně neoznačím, kde jsem co zasázela, kedlubny vykopu v domnění, že jde o plevel, salát omylem ušlapu, ředkvičky úplně přehlídnu a ve finále sklidím akorát bohatou úrodu pampelišek (ty poznám!).

 

Prostě si musím zavést jasné řádkování a uložit si do paměti, jak která rostlina vypadá ve všech stádiích svého růstu. Většinu znám jenom v umytém, naleštěném a halogeny nasvíceném stavu v supermarketu. Permakultura s řádky vůbec nepracuje, jenže já nechci manželovi na konci léta vysvětlovat, proč pro něj nemám domácí rajčata. Letošní sezona je startovací, nezbyde, než se smířit s kompromisy a holt se víc nadřít. Naštěstí mám tátu!

 

Takže během hodiny máme zaseté dva řádky jarní cibulky, tři namixované řádky ředkviček s mrkví, následuje dvakrát petržel a po třech řádcích pastiňák. Další semena nesejeme, podle táty je „na zbytek ještě čas.“ Škoda, tak hezky mu to šlo.

 

Nerada bych působila, že jsem k ničemu. Po tátově názorné ukázce, jak lehce a sebevědomě se lze na záhonech pohybovat, když máte praxi, se i docela těším na to, že příště už budu praxi sbírat sama. Nic jiného mi nejspíš ani nezbyde.

 

Táta odjíždí z návštěvy se zahumusenýma botama a máma zmrzlá z toho, jak nad námi postávala. Na kafe nejdou, jedou rovnou domů udělat si něco pořádného k jídlu. Byla bych ráda, kdybych se pletla… ale něco mi říká, že na další návštěvu do D. už je jen tak nevylákám. 

 

Ať mi rostou!©

Kápo přes cibuli

7 komentářů

Nápad se zahradou se rodil nenápadně, ale nakonec vzala akce Z rychlý spád. Ceny farmářské zeleniny v Praze v kombinaci s mizernou nabídkou lokálních výpěstků v typickém severočeském městě mě k tomu prostě donutily. S manželem jsme si začali zapisovat, kolik peněz měsíčně utratíme za jídlo, a najednou už bylo jasné, kam ty prachy mizí. Celou výplatu prožereme. Bylo zapotřebí posílit samozásobování.

Táta mi ze své zahrady v K. sice každý týden lifruje přebytky mrkví a pórku, ale našemu spotřebnímu tempu nestačí. Už v listopadu mi oznámil, že jsme mu vyjedli zásobu cibule na celý rok a tu trochu, co zbyla, že si chtějí s mámou nechat. Chápu. Sehnal mi dvacet kilo od sousedů. Do ledna tak byla situace zachráněna. Ale co dál? Něco jsme vyprosili na babičce mého muže, jenže ta musí spravedlivě podělit všechny vnuky. Poslední spása dorazila na nás stůl od mojí babičky, ale i tak už musím vaření masivně prokládat supermarketem. A to se bavíme jen o cibuli. Většinu druhů zeleniny, kterou mám ráda, můj táta vůbec nepěstuje. Buď to neumí, nebo ho ani nenapadlo to zkoušet.

A to mi právě letos v zimě nedalo spát. V D., kde žije manželova babička, zahálí zahrada o rozloze 4000 metrů čtverečních. Jsem docela cifršpion, takže jsem při svých nekonečných procházkách s kočárkem začala kalkulovat, kolik metráků všeho možného by se tam asi dalo sklidit. A jestli je v silách matky batolete to obhospodařit. Nakonec jsem se rozhodla, že je.

Manželova babička nebyla proti, nic mi nestojí v cestě. Více či méně skrývané pobavení až úžas celé rodiny neberu vůbec v potaz. Kdo nic nezkusil, nic nezkazí. Uvidíme, kdo se nakonec v širém příbuzenstvu stane kápem přes cibul.

Ať mi rostou!©

Motyka místo sexu

Napište komentář

Před dvěma lety jsem psala do pánského časopisu články, jak balit ženské a dobře to s nimi umět.

Zkušená Veronika má teď Slámu v botách

V dobách, kdy jsem byla za buchtu z metropole. Foto: archiv/OT

Pak jsem se odstěhovala z Prahy, porodila a začala studovat návody na založení kompostu. Ale ono to spolu souvisí. Když vypadnete z metropole, na zásadní kariéru v novinařině už to nevypadá. Takže si pořídíte dítě. A to dítě chcete krmit něčim normálním. Trikatelu nefandím. Proto ten kompost.  A zahrada, záhony, monterky a gumáky.

A o rok později...

A o rok později… Foto: Sláma v botách

Můj táta zahradničí od doby, co jsem na světě, ale do svých tajů mě nikdy nezasvětil. Ne že bych o to stála. Proto se teď musím učit od píky. Ale mám vysokou školu. Vypěstovat pár mrkví dceři do polévky bych měla zvládnout. To si opakuju pokaždé, když nejistě vstupuju na to nové, neprobádané, zabahněné území.

Ať mi rostou!©