Velikonoční pizza místo nádivky?! Tovížejo!

Napište komentář

Tradice mám ráda, ale uzený ne. A kopřivy zatím nerostou. Takže? Velikonoční pizza!

Základem klasické velikonoční nádivky jsou vejce, kopřivy a uzený. Rovnou říkám, že uzené nejím. Nikdy jsem na něj nebyla a co máme dceru, platí na všechny uzeniny embargo. Jenže problém je i s kopřivami. Nevím, jak u vás, ale u nás na zahradě letos ještě nerostou. Tím málem, co už vyrostlo, babička přilepšuje slepicím, abychom měli kvalitní vejce. Chválím, o kvalitní vejce jde především. Ale co teda s tou nádivkou?

Včera jsem se zase zoufale procházela po zahradě a hledala, co zeleného by se tady dalo utrhnout, abych vylepšila pečené brambory, které měly být k večeři. Sem tam v trávě nějaká pampeliška, ale i o ty se přetahujeme se slepicemi, takže nedostatkové zboží. Za měsíc jich bude plná zahrada, ale teď nejsou. Kopřivy totéž. Letos prostě přišly Velikonoce moc brzo. Výsledek mého lovu po zahradě tak nebyl slavný, ale něco jsem do kuchyně donesla:

pár mladých pampeliškových listů– umyla, nasekala najemno, syrové zamíchala do tvarohu

pár květů sedmikrásky – umyla a vcelku usadila na tvaroh, pěkná jedlá dekorace

meduňka – tahle bylinka je regulérní plevel. Jako jedna z mála přežila v mé bylinkové předzahrádce invazi slimáků (o mém statečném boji s nimi ZDE), od podzima se rozrostla na dvojnásobek. Umyla, nasekala, do tvarohu.

tymián a oregáno (dobromysl) – zimu i slimáky přežily, voní, šup s nimi do tvarohu.

pažitka – žádná sláva, ale něco roste, trocha na posypání brambor se našla.

 

Byla to bašta, lidi, a tak se v mé hlavě začíná rodit nápad. Podpořený ještě tím, že jsem o víkendu  KONEČNĚ pekla tuňákovou pizzu se špenátem (manželská story, která tomu předcházela, ZDE), kterou jsem měla už dlouho v hlavě, a jak tak nahoru rozklepávám páté vejce, došlo mi to…!

Tradiční velikonoční nádivce letos nejsou okolnosti nakloněny, tak to nebudu lámat přes koleno. Z vajec, špenátu (mám ještě svůj mražený), čerstvých bylinek a lupení ze zahrady, a konec konců i z těch kopřiv, když nějaké seženu, uděláme velikonoční pizzu. Místo uzeného přijde tuňák (verze pro mě a dceru) a pro manžela šunka (druhá varianta).  Tradice dostane trochu na frak, ale who cares, že jo? 😉

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Slámina velikonoční pizza s vejci, špenátem, lupením, bylinkami a tuňákem  nebo šunkou
Foto: Sláma v botách

Méně košér varianta, ale taky děsně dobrá, se šunkou… Foto: Sláma v botách

Těsto (na 2 velké plechy)

3 a půl hrnku hladké mouky (použila jsem pohankovou – 2 díly bílou, 1 díl celozrnnou, samozřejmě lze z normální pšeničné)

3/4 hrnku oleje (dala jsem řepkový za studena lisovaný)

1 a půl hrnku vody

1 kostka droždí

1 lžička soli

1. Ohřejte trochu vody (teplota tak kolem 30 stupňů) a rozdrobte do ní droždí. V teple nechce chvíli kvasnice pracovat.

2. Do mísy nasypte mouku, přidejte sůl. Omrkněte kvasnice. Když to už v hrnku bublá a kvasnice vzešly nahoru, přelijte kvásek do mísy s moukou. Přilijte olej a zbývající vodu. Začněte hníst těsto. Chvíli to bude trvat. Podle potřeby  buď ještě přilejte vodu nebo naopak, pokud je těsto až moc mazlavé a lepkavé, dosypte mouku. Těsto by mělo vytvořit vláčný bochník, který pak necháte v míse pod utěrkou kynout. Chce to aspoň hodinku. I kdyby vám těsto moc nevykynulo, žádná tragédie to není, pizza prostě bude hutnější. No a? 🙂

3. Nakynulé těsto rozdělte na dvě části a každou pomoučenýma rukama nebo válečkem rozválejte na plech vyložený pečícím papírem. Máte hotový korpus a teď ho nazdobit.

Mazání

Tohle je klíč k výborné pizze, není totiž nic horšího než suchá pizza . Mazání musí být dokonalé. Nešetřte na množství, dá výsledku chuť.

Foto: Sláma v botách

Pomazat, dozdobit, upéct. Těšte se na výsledek! Foto: Sláma v botách

1 konzerva sekaných rajčat, ev. rajčatové pyré (použila jsem vlastní zavařená rajčata z léta, rozmixovaná)

olivový olej – hodně, až budete mít pocit, že to už bylo dost, ještě přidejte.

čerstvé nebo sušené bylinky – tymián, oregáno, rozmarýn

česnek – rozetřený, množství jak kdo snese, já dávám 3-5 stroužků českého česneku

sůl

Promíchejte a natřete tím obě těsta. Na tuňákovou varinatu stačí dát mazání trochu méně, na šunkovou ho nalijte víc.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Tuňáková varianta

1 konzerva tuňáka ve vlastní šťávě nebo oleji (šťávu i olej zceďte)

listový nebo sekaný špenát – hodně. Špenát se při pečení „zcucne“, takže sypte na pizzu velkoryse.

kopřivy, pampeliškové listy, meduňku – co najdete na zahradě. Omyjte, kopřivy pro sichr zpařte horkou vodou (pečení ale žahání taky zneškodní).

vaječné žloutky – množství jak kdo rád, já dávám na jeden plech i 6 (máme vejce zadarmo:))

strouhaný sýr – není nutné

Foto: Sláma v botách

Před pečením. Foto: Sláma v botách

První na pomazané těsto rozprostřete tuňáka, pak po důkladně zasypejte špenátem, kopřivami, pamepliškami, nahoru rozklepněte vejce a kdo má rád, může ještě trošku postrouhat tučným sýrem (gouda?).

Foto: Sláma v botách

A po upečení… Foto: Sláma v botách

 

Šunková varianta

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

plátky šunky

plátky sýra

bazalka – v této variantě její chuť vynikne, máte-li doma, určitě na ni nezapomeňte

meduňka, pampelišky – nasekané, stačí trošku

Opět na pomazané těsto rozprostřete šunku, na něj sýr, pak bazalku….

 

… A dáme do pořádně rozhicované trouby, tak 200 °C. Po pár minutách teplotu stáhněte na 170-180, ať oliváč tolik netrpí.

Pečte cca 15 minut, až uvidíte, že okraje pizzy chytají tmavou barvu. Myslete na to, že pizza se musí propéct i u středu, kde je nejnižší teplota, takže raději mít okolto tmavé než prostředek nedopečený.

V mezičase pečení si ještě můžete v kastrolku na sucho, bez oleje opražit semínka dle vlastní chuti, kterými pak hotovou pizzu na talíři dozdobíte.

Po vyndání pizzu zkontrolujte, a jestli se vám zdá sušší, ještě ji klidně pocákejte trochou oliváče.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ouvej, a já že chtěla dělat nějakou nádivku?! Za tohle vám koledníci urvou ruce!

 

Hezké Velikonoce! A ať mi rostou!©

 

 

Nejkrásnější květen EVER! Fotky, fotky, fotky…

3 komentáře

Nestalo se nic výjimečného, žádná svatba ani luxusní dovolená. Asi je to jednoduše sluníčkem. A endorfiny, které se mi vyplavují při práci. Prostě mi připadá, že uplynulý měsíc byl jedním z těch TOP v mém životě.

 

Každou volnou chvíli a snad všechny víkendy jsem trávila na zahradě. Fakt je, že jsem musela makat. Mulčování selhalo, plevel roste VŠUDE!  A jelikož květen byl oproti předchozím měsícům dost deštivý, na záhonech vše bují – kromě toho, co tam chci, hlavně to, co tam zas tak úplně nechci. Už jsem se naučila jíst pampeliškové listy v salátu a sedmikrásky v polívce a dokonce i ta lebeda je prý jedlá. Ale ty metráky pampelišek a spol., které týden co týden na záhoně sklízím, by prostě nesnědla ani celá vegetariánská vesnice….

 

Celé dny jsem nedělala nic jiného než:

1. Sela jsem a sázela nové rostliny. Po „zmrzlých mužích“ v půli května přišly na řadu rostliny-citlivky jako rajčata, celer, dýně, různé druhy fazolí, květáky, brokolice…

Kedlubny, květáky, brokolice, kadeřavé i klasické kapusty, zelí... vše důkladně zamulčováno. Vpředu v květináči šalvěj lékařská, pro tuhle sebranku rostlin prý ideální sousedka. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, květáky, brokolice, kadeřavé i klasické kapusty, zelí… vše důkladně zamulčováno. Vpředu v květináči šalvěj lékařská, pro tuhle sebranku rostlin prý ideální sousedka. Foto: Sláma v botách

2. Sháněla jsem všude po zahradě vhodný mulč, do kterého nově zasazené rostliny zahrabávám v naději, že alespoň trochu odrazí invazi plevele.

Už i moje batole umí mulčovat. Foto: Sláma v botách

Už i moje batole umí mulčovat. Foto: Sláma v botách

Dcera miluje jízdu ve vozíku, jak ho někde nechám stát, už nastupuje. Foto: Sláma v botách

Dcera miluje jízdu ve vozíku. Jak ho někde nechám stát, už nastupuje. Foto: Sláma v botách

3. Plela jsem, plela a plela. Protože lebeda a ptačinec dokážou prorůst i deseticentimetrovou vrstvou mulče!

Hodina pletí vydá za 20 intenzivních minut v posilovně - můj odhad. Foto: Sláma v botách

Hodina pletí vydá za 20 intenzivních minut v posilovně – můj odhad. Foto: Sláma v botách

4. Vyráběla jsem hnojivé zákvasy, aby mi to všechno pěkně vzkvétalo a zdravě rostlo (budoucnost ukáže).

Budoucí zákvas neboli jícha (neboli bažina) z kopřiv. Smrdí to, ale tak jako člověka, i rostliny dokáže kopřiva posílit. Takže tím zalévám. Foto: Sláma v botách

Budoucí zákvas neboli jícha (neboli bažina) z kopřiv. Smrdí to, ale tak jako člověka, i rostliny dokáže kopřiva posílit. Takže tím zalévám. Foto: Sláma v botách

5. Vyhřívala se a opalovala. A jde to rychle, protože na zahradě makám hlavně přes poledne, když dítě spí. Nejspíš se brzy dotáhnu na barvu hořké čokolády, kterou si můj táta pěstuje díky zahradničení na těle od prvních teplých dní.

Po zahradě v plavkách, to je klasika! Asi bych se uživila i jako hosteska na Zahradě Čech. Foto: Sláma v botách

Po zahradě v plavkách, to je u táty v K. klasika! Asi bych se uživila i jako hosteska na Zahradě Čech. Foto: Sláma v botách

6. Zkoušela jsem nové recepty z méně obvyklých druhů salátů, které jsem vypěstovala.

Polníček – původně to byla divoká zelenina, ale dneska už se běžně pěstuje jako salát, nedivím se, je tak křupavý a svěží!

Pohanka à la bolognese, k tomu kvašené zelí (nemuselo by být, ale já ho miluju snad ke všemu) a čerstvý polníček, vše zakapáno dýňovým olejem. Foto: Sláma v botách

Pohanka à la bolognese, k tomu kvašené zelí (nemuselo by být, ale já ho miluju snad ke všemu) a čerstvý polníček, vše zakapáno dýňovým olejem. Foto: Sláma v botách

Šťovík zahradní – je vážně kyselý! Salát s ním netřeba kropit balzamikem. Když už, jen trochu.

Mizuna – neboli japonský salát. Chuť velmi jemná, příští rok jí určitě vysázím víc (vzala jsem v zahradnictví JIKL na zkoušku dvě sazenice, přístě klidně deset!). Má tmavší listy než klasický hlávkový salát, když se udělají dohromady, nádherně to vypadá. A jak jsem se dočetla: „Listy jsou hodnotné především pro vysoký obsah vitaminu C, draslíku a vápníku. Nízký obsah cukrů předurčuje tuto zeleninu jako vítané zpestření pokrmů pro diabetickou i redukční dietu.“ – jo, to se taky hodí.

Mizunu jsem sklízela postupně, až se mi do ní pustili i jiní strávníci. Poslední várku listů jsme jedli ožranou od... slimáků? Foto: Sláma v botách

Mizunu jsem sklízela postupně, až se mi do ní pustili i jiní strávníci. Poslední várku listů jsme jedli ožranou od… slimáků? Foto: Sláma v botách

Čínská hořčice – lehce pepřová, pikantní chuť… Salát z ní mi moc nejel, ale když jsem přidala pár pokrájených listů do klasického salátu, dodalo mu to novou chuťovou dimenzi, která se mi zalíbila. Hořčice roste rychle a bujně, zatímco jsme tu a tam snědli pár lístků, stal se z ní gigant s přerostlými houževnatými listy. Do salátu už se moc nehodí, ale nevadí. Jednak jsou listy této rostliny úžasně dekorativní, takže se hořčicí na záhoně kochám, ale údajně se dají i v této giant podobě využít v kuchyni, prý „starší listy doporučujeme nakrájet a rychle podusit ve wok pánvi s kuřecím nebo vepřovým masem.“ Vyzkouším, uvidím!

Čínská hořčice mi zvesela roste do gigantických rozměrů. Foto: Sláma v botách

Čínská hořčice mi zvesela roste do gigantických rozměrů. Foto: Sláma v botách

Řeřicha – to vlastně není salát, spíš hodně pikantní bylinka, která vyroste v záhoně během pár dní jako voňavý koberec. Stačí pak nůžkami ostříhat a finálně s ní posypat (trošku, je fakt výrazná!) v podstatě jakékoliv hotové jídlo. Něco jako pažitka, řekla bych. I vitaminu C by měla mít nějak podobně. Vysévám každý týden nový „flek“ řeřichy, aby mi postupně dorůstala. A když zrovna nemám čas a chuť sklízet, nechám ji na záhoně růst jako živý mulč, kterým jen tak něco dalšího neproroste. Ideálně se má sít pod brokolici, její ostrá vůně má totiž (ještě to nemohu potvrdit) odrazovat případné škůdce.

Kromě salátů sklízím ještě další laskominy, například:

Vše odstartovaly koncem dubna ředkvičky. Tři řádky byly až moc, najednou jsme měli asi metrák ředkviček a co rychle s nimi, než zdřevnatí? Takže jíme ředkvičky v ranní polévce, odpoledne je najemno strouhám  na oběd (ať vařím cokoliv), odpoledne sem tam nějakou zakousneme jenom tak, k večeři na ředkvičkách dusím maso… Nesypu je snad jedině na pudink.

Děkuji pěkně, ale po měsíci intenzivní sklizně už ředkvičky nechci minimálně rok ani vidět!

Ředkvičky se vyplatí vysévat postupně, jak jsem letos zjistila. Foto: Sláma v botách

Ředkvičky se vyplatí vysévat postupně, jak jsem letos zjistila. Foto: Sláma v botách

Rozjíždí se sklizeň kedlubnů.

Denní sklizeň (shora zleva): čínská hořčice, špenát, bylinky (kerblík, petrželka), kedlubny, ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Denní sklizeň (shora zleva): čínská hořčice, špenát, bylinky (kerblík, petrželka), kedlubny, ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Ve velkém jedu ve špenátu. To byla panika, že jsem ho vysela pozdě a kdovíco, bla bla bla (článek ZDE). Takže mám v mrazáků už osm pytlíků se špenátem, nesčetněkrát jsme ho dělali  jako přílohu k různým jídlům… A teď jsem se dozvěděla od Ópy, že až špenát z řádků kompletně dosklidím (což jsem učinila koncem května), můžu ho na totéž místo vysít znovu a ještě mi stihne vyrůst další vlna pozdního! Chápete, že já si kvůli tomu „pozdnímu výsevu“ dělala nervy?!?

Špenátobraní by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Špenátobraní by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Začínám zásobovat mrazák. Foto: Sláma v botách

Začínám zásobovat mrazák. Foto: Sláma v botách

 

******

Jsem vážně ráda, že po třech měsících piplání teď neřeším problém, že by nebylo co sklízet. Spíš se mi občas stává, že pro samou práci a péči o záhony sklízet zapomínám…

Ještě před pár týdny by mě nenapadlo, že budu mít zrovna takovouhle starost.

Prostě jak říkám, květen byl úžasnej měsíc!

Ať mi rostou!©

 

Velká rodinná špenátová krize

5 komentářů

Nemám důvod tady lhát, takže se klidně přiznám k tomu, že občas potřebuju od rodiny poradit. No, občas…

Při mém prvním setí na záhony mi asistoval táta (o tom ZDE). O semínka, ze kterých bylo třeba předpěstovat sazenice ve skleníku, se mi rovněž stará táta (protože já skleník nemám… – o tom ZDE). Když jsem se pokusila vysít do květináčů nějaké bylinky, vzešel mi z nich pouze trávník s kompletní sbírkou zahradních plevelů (ZDE). A do toho mi volá Ópa, že mu krásně vylezly rajčata s celerem a že mi veze pažitku.

Pokud si nemám připadat jako idiot, musím si okamžitě napravit reputaci!

****

 

Na přelomu března a dubna začínám cítit, že se rodinou něco šíří. Manžel nechce nic říct, dělá blbého. Bohužel nemám čas špekulovat, co se děje, moje zahrádka mě teď potřebuje celou.

A tak hned dva víkendy po sobě trávíme kompletně v D. Připadá mi, že snad ze záhonů vůbec nevylejzám. Nasela jsem hrášek, česnek, žlutou a červenou cibuli ze zakoupené sadičky a mezi řádky loňských jahod, které mi d.-cká babička přenechala do péče, jsem vrazila na střídačku pár dalších cibulí, česnek a nějakou mrkev. Jelikož se mi nepodařilo předpěstovat si skoro žádné bylinky ze semínka, nezbylo mi, než vyrazit ve městě na farmářské trhy a nakoupit si bylinkové sazenice tam – kus od 15 do 35 korun. Radši nebudu psát, kolik jsem za ty různé kerblíky, stévie, rozmarýny, šalvěje, levandule, oregana a perily čínské nechala peněz!

V sobotu vyháním manžela hned ráno za rosy před barák, aby mi tam u jižní zdi zryl kus trávníku – můj budoucí bylinkový záhon. Některé bylinky (rozmarýn, tymián, stévie) prý nesnesou tuhé české zimy, takže tyhle slečinky musím nejprve chytře vysadit do květináče a teprve až s ním zakopat do svého bylinkového ráje. Na zimu květináč vykopu a fajnové bylinky dám přezimovat někam víc do tepla. (Kde to bude, zatím netuším.)

Čerstvě založený bylinkový záhon u domu.

Čerstvě založený bylinkový záhon u domu. Foto: Sláma v botách

„Já ti jsem taková šťastná,“ svěřuju se večer manželovi, zatímco si chystáme peřiny na spaní. Zůstáváme v D. na noc, abych mohla zase hned ráno naběhnout na záhon. Mám v plánu oblažit svou budoucí úrodu blahodárným zákvasem z kostivalu. Před čtrnácti dny jsem si ho založila v jednom starém sudu.

 

„Tak to se mi ulevilo, že se ti daří,“ přizná můj muž a zhasne lampičku. „Oni už si všichni dělali starost.“

„A proč?“ zívnu.

Ticho. Manžel mlčí… Odvalí se ke zdi, škrábe si stehno a dělá, že už chce spát.

Musím rozsvítit. Co to má zase znamenat?!

„Tak hele, o co tady jde?“ startuju. Přece jenom mě intuice neklamala, v rodině něco za mými zády probíhá!

„Nic se neděje, jenom jsme prostě rádi, že ti to tak jde a že se vzadu konečně začalo něco dít,“ oblbuje mě manžel konejšivě.

„Jak ,konečně´? Dyť tady už měsíc dřu!“ vztyčím se na posteli a obracím si manžela pěkně čelem k sobě. V podstatě je mi ho teď, chudáka, líto, ale chci dostat jasné vysvětlení.

Nechce nic říct, chce spát.

Nedovolím mu zhasnout dřív, než vysype pravdu!

„Prostě babička se bavila s tátou… a ten říkal, že mu tvrdil Ópa, že už jsi měla mít dávno zasetý špenát. To je všechno,“ vyklopí mi konečně.

„Všechno, jo?“ pozoruju ho dál nasraně.

„ A táta se minulý týden trochu divil, že toho máš vysetého tak málo, když jsi nás v zimě ohromovala tím, co všechno chceš pěstovat,“ vypadne z něj celá pravda. Tedy doufám, že už je to všechno!

No nevím, co k tomu dodat. Tak já tady dobrovolně zúrodňuju zahradu, která jinak obrůstá trávou, kterou všichni nenávidí, protože neustále visí ve vzduchu otázka, kdo ji bude zase celé léto sekat. Celou zimu se snažím prokousávat zahrádkářskými knihami a mámit z rodinných stařešinů nějaké praktické informace. Nikdo mi nic neporadí, z nikoho nevypadne kloudné slovo. A pak se dozvím, že UŽ JSEM MĚLA MÍT VYSETÝ ŠPENÁT!

Jsem uražená!

****

 

Ráno přežvykuju v polévce Ópovu pažitku a přemýšlím, jakou mám teď zvolit strategii. Jako vždycky, když jsem v koncích, volám tátovi do K.

„Špenát? Ale tak ho tam klidně teprve dej, já ho taky ještě nesel,“ ozývá se rozespalý hlas na druhém konci.

„Vážně?“ lžíce s polévkou mi vypadne z ruky. Svítá mi naděje.

Odpoledne makám jako smyslů zbavená. Seju červenou řepu, kopr, kukuřici, další hrášek, hořčici, zleva obkličuju záhony lichořeřišnicí, na pravobok míří dvě sazenice majoránky, levandule, šalvěj, růže (okvětní plátky jsou jedlé). Vše zakončuji výsevem dvou řádků špenátu.

 

Že se mi daří ředkvičky, nikoho nezajímá. Rodina čeká jiné výsledky.

Že se mi daří ředkvičky, nikoho nezajímá. Rodina čeká jiné výsledky. Foto: Sláma v botách

Když jsem s tím hotová, ještě se trochu hrabu ve svých bylinkových sazenicích z farmářského trhu. Koukám, že jsem tam zakoupila i jednu sazenici špenátu. Taková maličká rostlina se čtyřmi lupeny. Zrovna když ten poklad opatrně zakopávám do záhonu, jde kolem d.-cká babička.

„Nechcete se podívat, co tady všechno mám?“ nabízím jí komentovanou prohlídku svého území, „tady jsem dala kedlubny, tady mi roste červená řepa, no a tady vedle mám vysetý špenát…“

„Špenát!“ přikyvuje d.-cká babička uznale a já jí s naprostou samozřejmostí přikyvuju zpátky.

„Já vím, že Ópa už ho sil dávno, ale to bychom měli úrodu ve stejnou chvíli. Tak jsem vymyslela, že špenát zaseju až později a budeme mít sklizeň rozloženou na dýl,“ vysvětluji zasvěceně, až si to sama věřím. Mám pocit, že jsem právě udělala určitý dojem a že je příhodná chvíle se vznešeně vzdálit.

„Omluvte mě, babičko, potřebuju si ten špenát ještě zalít zákvasem z kostivalu,“ poklonkuju se ke svému sudu. Trochu mě mrzí, že se z něho line do širého okolí takový smrad. Kazí mi to dojem.

VAROVÁNÍ: Zadní barely někdy dost smrdí...!

VAROVÁNÍ: Zadní barely někdy dost smrdí…! Foto: Sláma v botách

Babičku puch ale neodradí. Mohlo mi být jasné, že ji jen tak nesetřesu.

„Ježišmarja, holka, co to tady máš za hnus?“ slyším ji halekat už na dálku, „Mirek (babiččin syn a můj tchán) se rozčiloval, co prej to mám v sudech za sajrajt, a ono je to tvoje dílo!“

Mám toho právě dost. Už prostě cítím, že na jeden den toho bylo moc, že se ve mně zase začíná něco zvedat…

Ale dřív než stačím vypěnit, babička mě jemně chytí za paži, převede přes celou zahradu a ukáže na nádhernou rostlinu za plotem.

„Co to je?“ nechápu.

Babička si dá s odpovědí na čas. Asi aby její slova vyzněla, povídá totiž: „Tohle je kostival, Verunko. Nevím, z čeho jsi tu svou smradlavou bažinu vyráběla, ale hned to zlikviduj. Můžeš ji vylít třeba ke slepicím.“

A zatímco já tam zlomeně stojím a zírám, je to babička, kdo se vznešeně vzdálí k domovu…

Ať mi rostou!©