MÝM PERMAKULTURISTŮM! Nové DESATERO BIORAD A OMYLŮ pro rok 2018

11 komentářů

První desatero začínající ekozahradnice jsem sepsala hned po první sezoně s motykou. A neměnila bych v něm ani slovo.  Ale přišly sezony další a s nimi nové – krásné i drahé – perma-zkušenosti.

A tak, i když jsem pořád zahradnice na baterky a zodpovědně mohu prohlásit pouze to, že vím, že nic nevím, dovolím si přesto uplynulý zahradnický rok zakončit novým desaterem permakultuřící blondýny. Protože zahrada, má přísná učitelka, mě opět zahrnula zkušenostmi, o které vás nemůžu ochudit.

1. O jednu zahradu dělit se budeš!

…šetřte se a družte se, makat za vás můžou i jiní, rádi…

Máte zahrádku jako tintítko, nebo naopak lány, o které se nestíháte starat? A víte, kolik je všude kolem lidí, kteří by za vaši zahradu, ať je, jaká je, dali nevímco? Mít možnost trávit čas „venku na svém“ a třeba si i něco pěstovat je pro spoustu lidí hlavně z města nesplnitelný sen.  Ale vy pozemek máte a netvrďte mi, že by se vám občas nehodila spřízněná duše (a její ruce), která na záhonech sem tam vypomůže nebo alespoň zalije rajčata a otrhá okurky, zatímco jste na dovolené.

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Chtělo to posily. Foto: Sláma v botách

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Mám už ale posily. Foto: Sláma v botách

V zimě jsem jednu takovou paní, co marně sháněla zahrádku, potkala. Nabídnout jí flek u mě byl spásný nápad pro nás obě. Nechtěla jsem za to peníze, ale nemyslete si, charita to taky nebyla. Těch pár metrů, které si paní M. z mojí zahrady ukrojila pro své okurky a rajské, mi vynahradila jinak. Vyplela mi česnek, jindy (častokrát) zalila cukety, občas přidržela Vendu, když jsem musela odskočit do stodoly, nebo ho rovnou pohlídala, když jsem jela pro Lidku do školky. Většinou jsme se ale na zahrádce míjely a sdílely pozemek v soukromí, já přes den, ona večer po práci.

Člověk navíc se na zahradě zkrátka vždycky hodí, ať vám patří hektary, nebo jen pár metrů v zahrádkářské kolonii. Rozhoďte sítě, kdo z vašich známých by měl o „podnájem“ vaší latifundie zájem, případně se poptejte v permakulturní skupině na facebooku. Stanovte si pravidla a těšte se ze společné práce i úrody. Budete mít s kým se rozdělit o přebytky i o neoblíbené zalévání či sekání trávy. Krom pár metrů pozemku (a nutnosti se o ně starast) nemáte co ztratit.

(Tímto děkuji paní M. za rajské a okurky, které jsem si občas drze nabídla. No co, já stanovovala pravidla. :-))

 

2. Nevezmeš jíchu do ruky nadarmo

…ne nadarmo, ale jako svého přírodního spojence proti obávanému padlí…

Poprvé jsem loni mohla mít dostatek dýní a cuket na celý rok. Konečně jsem totiž vychytala jejich skladování – nechce to sklep, ale větranou chladnou místnost a nejlépe, aby se plody vzájemně nedotýkaly, pak neplesniví. Těšila jsem se tedy na sklizeň roku, jenže v srpnu zrada. Listy mých miláčků pokryl podivný bílý povlak a bylo po srandě. Po supersklizni. Ta „bílá nemoc“ bylo padlí nebo houbovité onemocnění, které když se rozjede, může zamořit celou zahradu, nejen cukety a dýně, ale i okurky, hrášek, patison, řepu, polníček…. jak jsem se bohužel osobně přesvědčila. Padlí napadlo půlku mé zahradu a já nestačila vytrhávat a pálit nemocné rostliny. Pěknej moribundus, fňukala jsem. A přitom bývalo stačilo se před padlím předem chránit. Namíchat si  na začátku sezony jíchu z přesličky a preventivně jí rostliny zalévat a postřikovat.

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a spálení nemocných rostlin. Pro jistotu. Foto: Sláma v botách

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a pálení nemocných rostlin. A můj pláč. Foto: Sláma v botách

Přeslička je účinný přírodní fungicid, který dokáže ochránit výše zmiňované rostliny a nejen ty, i další, třeba rajčata, broskvoně či vinnou révu. Sušenou ji koupíte jako léčivý čaj v lékárně nebo farmářských prodejnách (cca 50 Kč za balení), svaříte ji dle návodu, necháte den odstát, přecedíte a pak jíchou zaléváte rostliny nebo ji postřikovačem rozprašujete na listy.

Funguje to spolehlivě, ale začít se musí, ještě než se padlí objeví. Pak už může být pozdě. Permakulturisti se dušují, že to funguje. A já se zase dušuji, že na přesličku letos nezapomenu. Loni to byla poučná zkušenost, fňuk.

Foto: Sláma v botách

Už se chystám, přeslička zakoupena. Foto: Sláma v botách

Krom přesličky jsou účinné i zákvasy z plevelů, kostivalu či kopřiv. O nich jsem psala v prvním desateru. je k přečtení v mé knížce Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys cibule i česneku dost zasadil

…dejte jí dvakrát víc, než si myslíte, že spotřebujete. A bude to akorát…

Jednoduchá matematika. Vaříte denně a do každého jídla přijdou dvě cibule. To je 700 cibulí za rok. Ok, jsou dny, kdy se z vaření ulijete nebo jíte venku, ale tyhle speciální případy zase vyváží jídla jako guláš nebo cibulový koláč, do kterých naráz přijde kilo cibulí, jen to fikne. Takže těch 700 kousků ročně platí.

Můj výpočet mějte v hlavě, až na jaře půjde pro sadbu. Mně se ještě nepovedl rok, kdy bych cibule měla ve sklepě dost. Pokaždé dokupuju. A pokaždé se sama sebe ptám, proč jsem na jaře se sazečkou šetřila? Proč cibule prostě nezaseju dvakrát víc, než si myslím, že je akorát? Proč troškařím? Vždyť místa je na zahradě habaděj. Cibule je zelenina, kterou vždycky sníte. Která se hodí furt, na každé vaření, dokonce i jako lék (cibulový čaj na kašel, kloktání, cibulové obklady na krk) Její pěstování je jednoduché, nevyžaduje extra zalévání, jen trochu pletí, pokud tedy nemulčujete. Dobře se sklízí i skladuje, a když na jaře začne měknout a klíčit, alespoň máte po zimě hned něco zeleného do talíře. Neexistují nevýhody a sadba – nemáte-li vlastní – taky nestojí moc, aby člověk musel nad každým zasetým řádkem přemýšlet.

 

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara vítanou zeleninou. Foto: Mikumi

Podobně uvažujte, také až budete sázet česnek. I ten se používá do spousty jídel, skladovat se dá celoročně a většinou všem na konci sezony chybí. Sadbu je ale třeba obstarat ihned po letní sklizni, protože na jaře už ji nikdo nemusí mít (anebo si za ni připlatíte). Z mojí zkušenosti se česnek nejlíp skladuje zabalený každá palička zvlášť do jemného, nepotištěného papíru, který se používá v obchodech k balení zboží nebo v květinářství. Archy se dají koupit v papírnictví, jeden za korunu. Takto zabalený česnek dejte do větrané, ale chladné místnosti a uvidíte, že nebude plesnivět ani vysychat. A kdyby se snad nedejbože stalo, že ho máte koncem sezony furt moc, kdo vám brání ho prodat? Za dobré peníze samozřejmě. Jste totiž široko daleko nejspíš jediný, kdo ještě česnek má…

ZSzení česneku. Foto: Sláma v botách

A když nemáte cibuli, tak tam dejte česnek. 🙂 Foto: Sláma v botách

4. Cti pravidla semínkaření a vlastní osivo zdarma mít budeš

…tohle zvládne i začátečník. Otestováno na těžce podprůměrné zahradnici – na mně…

Minulý rok jsem překvapila samu sebe, když jsem v našem městečku nejprve založila semínkovnu (více ZDE) a pak to, co propaguju – že semínkaření není věda- opravdu stvrdila vlastním příkladem. No samozřejmé to nebylo. Protože jedna věc je pindat o semínkaření na internetu a v mém případě i v novinách, a něco jiného opravdu na podzim šustit sáčky s vlastním osivem. Na facebooku vždycky všechno vypadá jednoduše, na pohodu… Jenže zatím, víme, že?

na facebooku všechno vypadá jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na silvestra. Foto: Sláma v botách

Na facebooku všechno vypadá ták jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na Silvestra. Foto: Sláma v botách

Naštěstí se ale ukázalo, že na „chlubítku“ ani nebudu muset (moc) lhát, protože semínkaření v mém zátěžovém testu uspělo. A tak i taková roztěkaná blondýna s dětmi a zahradou na krku zvládla sklidit vlastní semínka, pro sebe, kamarády i tu semínkovnu. Z toho vyplývá, že domácí semínkaření  DOOPRAVDY žádná věda není. Ne, pokud pěstujete amatérsky, v malém množství, bez ambice sklízet dokonalou zeleninu odpovídající jen a přesně té či oné odrůdě. Jinak to pochopitelně věda je a peníze, které semenářské firmy chtějí za své barevné pytlíčky, jsou oprávněné. Pokud ale jen chcete pěstovat hrášek a špenát, nikoliv hrách dřeňový Gloriosa velmi raný či špenát setý Trumpet F1 jarní přezimující,  prostě nechte pár rostlin špenátu vykvést a vytvořit semínka, která až dozrají, skliďte. Šmitec. Za rok už nekupujete barevný sáček, ale sejete vlastní osivo. Sice se vám mohlo zkřížit s jinou odrůdou špenátu pěstovanou sousedem, ale výsledkem bude stále špenát a o to snad šlo.

A takhle to vypadá, když se v záhonu vysemení špenát. O druhou sklizeň sezony je bezpracně postaráno. Foto: Sláma v botách

A takhle to vypadá, když se špenát v záhonu vysemení. O druhou sklizeň sezony je postaráno. Bez práce. Foto: Sláma v botách

Některé druhy se semenaří vysloveně takhle snadno (hrášek, ředkvičky, fazole, z bylinek měsíček, z kytiček afrikány), s jinými je to už těžší (tykve se mezi sebou rády kříží, mrkev s petrželí a cibulí jsou zase dvouletky, mají-li vydat semínka atd.), ale pořád trvám na tom, že nemáte-li šlechtitelské ambice, pouze chcete vlastní osivo zdarma, je tohle cesta. Bezbolestná, skoro bezpracná, eko, bio, perma a módní k tomu. A na facebooku budete king.

Základní info k semenaření sdílí Iniciativa Semínkovnawww.seminkovny.cz, polopaticky se o tom dočtete v brožuře sdružení Gengel Pěstujeme vlastní semínka, poradí vám facebooková skupina Permakultura a něco je i v mém prvním desateru (vyšlo v knize Sláma v botách – humor * zahrada * recepty * život). Už čtyři roky si totiž amatérsky semenařím fazole, mák, hrášek a dýně. Letos přibyly cukety, špenát, pastinák, měsíček, afrikány, citronová bazalka, řeřicha, rukola, máta balšám a další, na které si teď nevzpomenu, a můj táta se zase postaral o semínka okurek, rajčat, pórku a cibulky sečky. Doufám, že na jaře všechna krásně vyklíčí. Když jo, to si pište, že se pochlubím, na chlubítku…totiž, na facebooku, kde jinde.

Makovička plná budoucího papání i semínek pro sklizeň v příštím roce. Mák semenařit je opravdu snadné. Foto: Sláma v botách

Semenařit mák není žádná MAKačka. Foto: Sláma v botách

5.  Nepřekombinuješ!

…Tři sestry? A není to moc, Antone Pavloviči?…

“I o permakulturním orgasmu platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jen vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít. Ano, řeč je o polykulturách.“

Polykultury patří k rodinnému stříbru permakultury. Jsou vymazlenou odpovědí permakulturních zahradníků na potřebu ochránit úrodu bez chemie, zužitkování každý centimetr záhonu, nemuset moc plít ani moc zalévat…Prostě se vyseje deset druhů zeleniny do jednoho záhonu a pak už jen pozorujete, jak vše ve vzájemné harmonii spokojeně roste. Takovej zahradnickej orgasmus. No, bohužel ale i o tom permakulturním platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jenom vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít.

Já o rajském stavu svých záhonů taky zatím spíš fantazíruju, než že by se mi k němu dařilo byť přiblížit. Nepochybuju, že polykultury fungují, jenže pochopit, co a jak společně vysít, aby to SKUTEČNĚ fungovalo, to už vyžaduje nějakou zkušenost i zahradnický cit. V opačném případě sklidíte jen tunu ředkviček nebo záhony ovládne měsíček a afrikány, zatímco všechno ostatní, co jste s nimi taky chtěli vypěstovat, v záhonech smutně paběrkujete. A třetí scénář, možná úplně nejhorší, je, že sice všechno tak nějak vypěstujete, ale překvapivě se u toho nadřete třikrát víc, než kdybyste vsadili na klasické řádky a tu a tam mezi nimi projeli plečkou.

Ani po čtyřech letech zahradničení tím potřebným citem a zkušenostmi neoplývám tolik, abych si troufla osadit záhony jednou velkou zeleninovou polykulturou, místo toho na většině území poctivě řádkuji a plečkuji, protože proti pokusným záhonků, kde pěstuji smíšeně, se mi to pořád osvědčuje víc. Buď jsem permakulturní tele, anebo má pravdu Alena Gajdůšková z Akademie permakultury, že může trvat až deset let, než zahradník plně pochopí všechny přírodní vztahy panující na jeho zahradě (rozhovor ZDE). Až si říkám, jestli to vyznavači řádků a postřiků nemají jednodušší.

Na pár fungujících polykultur jsem ale i já přece jen připadla a paradoxně se mi osvědčuje pravý opak toho, co bývá většinou doporučováno – nesázet hned deset druhů k sobě, ale odpíchnout se od dvou, od tří a postupně si přidávat. Nepřekombinovat to.

Dařil se mi:

česnek v jahodách

česnek s polníčkem

dýně s kukuřicemi („Dvě sestry“. Když jsem zkoušela klasické indinské“Tři sestry“, fazole mi nevím proč nikdy neprosperovaly.)

cukety s kukuřicemi

měsíček a afrikány s čímkoliv (ale je třeba počítat s tím, že rostliny narostou a seberou si dost místa. S množstvím to při výsevu nepřežeňte.)

kedlubny s cuketami

Tykve a kukuřice, spolu a navždy. Foto: Sláma v botách

Tykve a kukuřice, dvě sestry, které se fakt mají rády. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. To byla kombinace, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. Polykultura, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

První rok na mé první zahradě. To jsem byla sice nejvíc polykulturní, ale sklízela především afrikány.  Foto: Sláma v botách

Nedařilo se:

cibule s řepou (řepa a její obří listy cibuli zcela zastínily. Nerostla.)

petržel s cibulí (podobný případ. Bujná nať cibuli zastínila. A při sklizni jsem cibul v petrželi ani nemohla najít.)

polníček a hrách v blízkosti dýní a cuket (zašlo na padlí šířenou z tykví)

cokoliv kombinovat s mrkví. Výjimku mají jen ředkvičky při společném pěstování, ale v řádku!

Jo, a ještě na něco jsem zapomněla. Výhodou, ale pro mě problémem polykultur je také nutnost úrodu pravidelně sklízet. A když říkám pravidelně, myslím tím denně. Jelikož na zahradu jezdím nárazově, kultivované sklízení tu kedlubny, tam ředkvičky, onde salátku a támhle mrkve pro mě nepřipadá v úvahu. Potřebuju na zahradu skočit a odnést v jednom koši cukety, ve druhém špenát a do třetího sklidit tři řádky cibule. A na to se ty líbivé, vychvalované a jistojistě fungující polykultury bohužel tolik nehodí.

Snad mě po tomto přiznání neoznačíte za kacířku zasluhující vyloučit z permakulturní skupiny. Věřím, že se třeba situace časem změní. Teoreticky za nějakých šest let.

 

6. Nepostříkáš!

…nemáte-li úrodu na kšeft, ale jenom pro sebe, důvěřujte své zelenině, že se vzpamatuje z lecjakého průšvihu. No tak holt nebude dokonalá… 

Pokud jste profi farmář, který potřebuje bezchybnou úrodu pro náročné zákazníky, lituji vás. Asi totiž existují jenom dvě možnosti. Buďto stříkat (eko, či neeko postřikem), nebo přijmout jako fakt, že vaše výpěstky nebudou dokonalé. Protože zatím jsem opravdu nepřišla na to, jak bez stříkání zajistit dokonalou sklizeň. Mít jednu mrkev jako druhou, bez háďátek a neohryzanou myšmi, salát neožraný slimáky a rukolu bez listů provrtaných dřepčíky. Spousta mých mrkví (ne všechny, ale dost) má buď různý patvar, nebo je prožraná právě různými škůdci, hlavně drátovci (larvami brouka kovaříka). Ale to jí nebrání v tom, aby byla sladká, křupavá, chuťově dokonalá. A tak to s domácí zeleninou obvykle bývá. Chuťově vítězí, jen na kráse mívá chybičky.

Listy ředkviček mívám zásadně provrtané dřepčíky, v bramborách mám mandelinky, růžičkovou kapustu zase plnou molic a listy té kadeřavé okousané housenkami běláska. Není to pohled k pohledání, ale pokud to rostliny přežijí, a jako že to obvykle přežijí všechny, připadá mi méně pracné i finančně náročné pár rostlinek holt obětovat, než podnikat kejkle s postřiky, byť i těmi ekologickými. O růžičkové kapusty jsem si v létě dělala opravdu velké obavy, protože jak molice, tak dřepčíci jim dávali zatraceně zabrat. Když se kapusty jakž takž vzpamatovaly, udeřil bělásek. Ale…. nevycukala jsem… a tak přece jen celý podzim i teď v zimě sklízím nádherné kapustičky.

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že takovou invazi nepřátelských jednotek škůdců všeho druhu nemohou přežít. Foto: Sláma v botách

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že invazi nepřátelských škůdců nemohou ty nebožačky přežít. Foto: Sláma v botách

Nemáte-li ambici si prodejem zeleniny vydělávat, věřte, že vaše úroda se z lecjakého škůdce vzpamatuje. Chuťová odměna za to, že jste ve zkoušce nervů obstáli, vás nemine.

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

 

7. Pokud nekradeš, vlastní tinktury si naděláš

… jsou účinnější než sirupy nebo čaj a dost se za ně platí. Tak si vyrobte své!

Což o to, bylinek obvykle bývá na permakulturní zahradě dostatek, ale kde furt brát čas patlat se s těmi sirupy, octy, medy, marmeládami a kdovíčím dalším? Já loni poprvé z bylinek nevyráběla VŮBEC NIC (a že rozhodně bylo z čeho). Ale pro samou stavbu (článek HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.) a děti (článek Roste to a já UŽ TAKY VYROSTU) už jsem opravdu nevěděla kudy kam. Pak ale přišel závěr roku, s ním rýmy a kašle, a já si nadávám, že alespoň nějakou bylinkovou tinkturu jsem si nenadělala. Protože za echinaceové kapky, lichořeřišnicové, šalvějové a tymiánové tinktury a další nakopáváky imunity už jsem vydala částky, které manželovi vůbec nemůžu přiznat. Poučení pro příště?

Pokud nejste fanouškem sirupových úderek a dalších kulinárních tvořeníček, alespoň si letní bylinky nasušte na čaj, nebo lépe, naložte je do láhve tvrdého a vyrobte si tinkturu. Jde o bylinný výluh získaný máčením bylinky v alkoholu. Není to složité ani časově náročného a co je nejdůležitější, nezapatláte při tom celou kuchyň ani sebe jako při výrobě sirupu. V tinktuře je síla bylinek nejvíc koncentrovaná a obsažený alkohol ještě napomáhá účinné látky lépe vstřebat. Nevýhody neexistují, takže příští rok s flaškou 51% slivovice v jedné a mísou otrhaných bylinek v druhé ruce nástup na značky.

Více info o výrobě tinktur si půjčuji ze stránky kreativni-tvoreni.info, kde je postup jednoduše a jasně popsán:

„Tinktury vyrábíme naložením bylin v lihu. Metoda se používá zejména pro byliny, jejichž některé složky nejsou rozpustné ve vodě, nebo v případě, kdy chceme, aby výluh dlouho vydržel. Tinktura vydrží až 2 roky. Vyrobíme ji tak, že jeden hmotnostní díl drogy zalijeme 5 hmotnostními díly lihu o koncentraci 60 až 70 %. S úspěchem lze ale použít také vodku nebo slivovici, která má větší obsah alkoholu. Při pokojové teplotě necháme 7 až 14 dní vyluhovat. Poslední den slijeme vzniklou tekutinu a přefiltrujeme (stačí filtr do kávovaru). Při přípravě tinktury z čerstvých bylin se místo pěti hmotnostních dílů lihu dají pouze čtyři. Líh je lehčí než voda, proto půl litru 60% lihu váží cca 400 g. Tinktura se obvykle užívá třikrát denně, v množství 20 až 25 kapek. Alkohol před užitím lze odstranit tak, že tinkturu nakapeme do horké vody nebo čaje a necháme vychladnout. Po dobu chladnutí se alkohol odpaří, zůstanou pouze účinné látky.“

Lichořeřišnice je nejen krásná kytka, ale i přírodní antibiotikum se širokým spektrem účinku (léčí infekce močových cest, záněty dýchacího systému a další) . Nejlepší je užívat ji v podobě tinktury.  Dávám si závazek ji letos vyrobit. Foto: Sláma v botách

Třikrát denně dvacet kapek, budeš chlapík jako rys. Foto: Sláma v botách

A do té doby holt musím kupovat tyhle flaštičky. Třikrát denně dvacet kapek, budu chlapík jako rys.  Foto: Sláma v botách

8. Včas sklidíš, co se dá…

… protože na úrodu se třesou i jiní strávníci… 

Na vaši úrodu si může dělat zálusk leckdo, ale bavme se teď o škůdcích zvířecích. Hlodavci, slimáci ani ptáci bohužel nechápou, že ten mák, rybíz, mrkve či salát si pěstujete pro sebe a chtějí si uzobnout svůj desátek, někdy bohužel i víc. Pokud se s nimi nechcete dělit:

  • rybízy, borůvky a další barevné bobuloviny překryjte ještě zazelena starou záclonou nebo sítí. Zakrýt můžete i jahody, i ty špačkům chutnají.
  • Cudná nevěsta, nebo dozrávající rybíz? Cé je správně. 🙂 Foto: Sláma v botách

  • mák sklízejte postupně, když jsou makovice ještě zelené, ale už v nich začínají chrastit první semínka. Nečekejte, až dozrají, ptáci vás předběhnout. Makovice pak dejte doschnout a dozrát do stodoly nebo jinam pod střechu.
  • salát je pro slimáky příliš velké lákadlo a každý den, kdy se k němu mohou dostat, riskujete. Někdy se vyplatí sklidit radši menší kousek, než nesklidit nic.
  • kořenovou zeleninu vyryjte a zazimujte do hoblin (viz bod č. 7), hned jak jí začne žloutnout nať. Bude jí tam stejně dobře jako v zemi, s tím rozdílem, že ve sklepě se k ní hlodavci a slimáci tak snadno nedostanou.
  • ořechy sbírejte průběžně, hned jak spadnou na zem. Čím déle leží ve vlhké trávě a listí, tím víc jich pak vyloupete plesnivých. Anebo vůbec nevyloupnete, odnesou si je veverky.

Takhle drzé nejsou jen lázeňské veverky, ale i ty z Beskyd. Na naší zahradě mají taky pré, ale zatím máme ořechů dost, tak se můžeme dělit.  Foto: MIKUMI

9. A  do hoblin to zahrabeš

Neobjevila jsem lepší způsob, jak uchovat kořenovou zeleninu (petržel, mrkev, ředkve, řepu), než zahrabat ji ve sklepě do smrkových hoblin. Poptejte se nějakého truhláře, jestli by vám pár přepravek hoblin nepřenechal. Zeleninu pak nandejte do beden, zasypte hoblinami a uložte do sklepa. Vydrží pevná, jako čerstvě sklizená po celý rok. A použité hobliny pak můžete hodit na kompost. Prostě s hoblinami na věčné časy a už nikdy jinak. A netvrdím to jenom proto, že jsem snacha truhláře. 🙂

10. Se slimáky se vyrovnáš

… nikdo je nemilujeme, ale to neznamená, že jsou naši úhlavní nepřátelé na smrt a na smrt…

To se jí to mluví, když slizáky hnědý na zahrádce nemá, říkáte si teď možná. Ale kdepak. I my máme na zahradě slimáků, že bychom jimi mohli vysypávat cestičky. V létě jsem se s nimi nedobrovolně dělila o salát a na podzim za mě dosklidili řepu a mrkve, aniž bych se jich o takovou dělbu práce prosila (video Co dokážou slimáci s podzimní úrodou). První rok svého zahradničení jsem věřila, že se mi třeba slimáci vyhnout a pak, že se mi podaří je vyhladit  – vše byla jen zbytečná práce, nervy a zkažená nálada.

První rok mého zahradničení se slimáci obzvlášť činili. Uchránit se mi před nimi nepodařilo nově založenou bylinkovou zahrádku. Ale pak jsem dospěla k řešení. Více v mé knížce Sláma v botách, která vyšla před Vánoci a můžete si ji OBJEDNAT.

Pokud máte indické běžce nebo možnost si je na pozemek půjčit, velebte nebesa za ty dary, fakt vám to přeju. Ale my ostatní smrtelní zahradníci bychom se s tím asi měli smířit: ten kousek země zvaný „naše zahrada“ nikdy nebude tak úplně v naší moci. Nejsme pány tvorstva a slimáci nám to rádi každý rok připomenou. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat,  ale to je asi tak všechno, co s tím naděláme. I oni bohužel k zahradě patří. Vztekat se, že JÁ je tam nechci, je jako chtít svět bez válek a nemocí. Ano, ideálně by tak svět vypadal měl, jenže… A tak buďme rádi, že nám zdraví slouží a válčí se jinde, a nedělejme bitevní pole z našich zahrad. Když na hnědého příživníka narazíte, klidně ho hoďte do sudu s vodou nebo solí a proměňte ho bez milosti na tekuté hnojivo. Ale neproklínejte přírodu za každý okousaný salát, hlady snad bez něj neumřete.

Loni jsem, po čtyřech letech „řešení a prožívání slimáků“ , už rezignovaně složila ruce do klína, ale škody byly překvapivě stejné, jako když jsem kolem slimáků celé léto tancovala. Náhoda? Musím věřit, že ne. Pokud vás baví líčit pivní pasti, studovat složení jedů nebo po každém dešti vyrážet na smrtonosný lov, prosím, tak pokračujte. Pokud vás to už ale nebaví, nakupte (vypěstujte) holt o pár sazenic víc a smiřte se, že prostě nějaké ztráty na úrodě budou. Přípravky proti slimákům (nebo to pivo) taky nejsou zadarmo. Válka skončí, uleví se vám.

Akorát…možná… přece jen jednu věc vám poradím, jestli můžu… mrkve a řepu si skliďte včas.

Byla by to byla bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli bývali nebyli sežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Byla by to bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli nesežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Úspěšnou zahradnickou sezonu 2018 vám (nám) přeju, bez přemnožení slimáků a další havěti, bez padlí i bez toho, že v záhonech únavou padnete vy.

Ať je to krásný rok, na který budeme rádi vzpomínat.

PF 2018 Sláma v botách

♥ Veronika, Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

Jak jsem se přihlásila do KURZU PŘEŽITÍ aneb Bršlice kozí noha po tisící prvé

5 komentářů

To by ani prase nežralo, sjela mě pohledem d.-cká babička, když jsme spolu naposledy trávily čas na mém pozemku. Co rozvířilo hladinu nesouhlasu tentokrát?

Nesnědla jsem jahodu ožranou slimákem ani oďobanou třešni spadlou na zem (i když se obojí nabízelo). Stalo se pouze to, že jsem ze záhonu vytrhla vzrostlý exemplář pěťouru maloúborého – a přihodila si ho do košíku s úrodou. Ano, bavíme se o pěťouru, té kytce s bílými kvítky, co vám roste v záhonech, i když jste ji nevyseli. Prostě o tom „protivném pleveli, který se k nám šíří od sousedů.“

„Ale babičko, pěťour se dá jíst. Dokonce v Kolumbii z něj vaří národní polévku,“ hájila jsem se před svým věčným kritikem. Jako kdyby to někdy mělo uspěch.

Kolumbijci samozřejmě babičku neohromí. To, že někde nějací křováci jedí housenky, nezamená, že to musím tahat i do D. Tady se svíčková vždycky vařila z krávy.

A tak mi nezbylo než vytasit před babičkou svou letošní největší zbraň. Svou odpověď všem posměváčkům a nedůvěřivcům nejen z vlastní rodiny: od letošního jara jsem zapsaná do dálkového kurzu botaniky. Žádné šarlatánství, babkokořenářství, žádná permakultura, ale náhodou Linné a bratři Preslové. Věda! Aha?!

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

„Ten kurz vede uznávaná botanička z Brna,“ povídám babičce, abych ji omráčila, „učí nás, co všechno je v přírodě jedlé a jak přežít i v čase neúrody. A teď právě probíráme polévku z pěťouru. Můžu vám ukázat recept.“

Nádech. Může manželova babička, neúnavná krotitelka jakéhokoliv mého zahradního i kulinárního nadšení, říct něco špatného proti takovým vědeckým zdrojům?

Babička opravdu ani nešpitla, jenom se otočila na pantofli s tím, že ještě musí slepicím na kopřivy. Exkurze po mém pozemku nejspíš právě skončila.

A tak jsem se zase shýbla ke své motyčce. Slepice zvědavě strkaly hlavu skrz plot a číhaly, kdo jim co hodí. Ode mně se ale dneska ničeho nedočkají, já si své pěťoury hodlám sníst sama.

Ale přece jen se do nastálého ticha a spokojeného švitoření slepic ozvala od plotu ještě jedna připomínka. Tichá, nenápadná, ale jasně zřetelná. Protože kritiky není v D. nikdy dost: „Paní botanička…tsss. Kdyby brambor nebylo, bych chtěla vidět, jak se z pěťouru nažereme.“

Tento článek je věnován všem, kdo také věří, že v divoké přírodě je budoucnost nás biozahradníků a možná celého lidstva.

Pěťour skončil na pizze, takové ideální jídlo pro časy neúrody, že? Foto: Sláma v botách

Pěťour skončil na pizze, prostě jídlo pro časy neúrody! Foto: Sláma v botách

****

„Musím se dovzdělat v botanice!“ ucedila jsem naštvaně, když jsem překročila další spadlou větev z nějakého stromu.

Byl březen, les plný bláta a větve ještě holé, ale já a moje tříletá divoženka jsme podnikaly už x-tou výprav do lesů v okolí D. Naše hospodářství obklopují lesy ze všech stran, stačí si vybrat, kam se půjdete nadýchat luftu tentokrát. Vůně se pomalu probouzejí po zimě a i ptáci o sobě dávají vědět. Krásné, chtělo by se říct. To bych ale nesměla mít na sebe takový vztek.

Ve změti lysých stromů jsem se marně snažila rozvzpomenout na učivo z prvouky.

„Nepoznám buk od borovice!“ prskala jsem znechuceně, zatímco dcera pozorovala, jak mravenci lezou po nějakém… keři.

Takhle to prostě nejde dál. Nad hlavou nám koncertuje ptactvo a mně nenapadá odbornější výklad než: „ptáček zpívá“. A to mám předávat dítěti životní moudrost? Z biologie jsem přeci kdysi mívala jedničku, tak jak je tohle možné?

Když jsem se ale nad tím chvíli zamýšlela, přestala jsem se divit. Dendrologický výzkum habru jsem v sedmičce neobšlehla z knížek. A sušením kytek do herbáře zaměstnala půlku rodiny. Rody a čeledě jsme se učili jako básničku, aniž bychom kdy při výuce vyrazili do přírody. České školství, no nic. Za habr jedna mínus, ale kdybyste mě pod ten strom postavili, nepoznám ho.

Teď je ale třeba jít dál. Co jsem se nenaučila ve škole zadarmo, to se dnes dá dohnat za peníze. A tak jsem před časem lovila na internetu a našla přesně to, co mi ještě v životě chybělo. Já, botanický analfabet a zahrádkář v záběhu jsem se zapsala na dálkový kurz poznávání a vaření z divokých bylin. Tak trochu survival kurz – jak přežít jen z toho, co příroda nabízí zdarma a všude kolem nás. (paukertova.cz).

Jak jsem na něco takového proboha přišla?

Svůj širák neodkládám nikde, ani v lese ne. Foto: Sláma v botách

Samice s mládětem na cestách za lesní obživou. Foto: Sláma v botách

****

Stává se vám občas, že nutně potřebujete vlastnit něco, co jste právě viděli nebo o tom četli? Není to úplně vlastnost k vychloubání, bohužel tyhle konzumní chvilky mě zásadně přepadají, zrovna když mi na účet přistane nějaký honorář.

Ta situace nastala v dubnu.

Zase jsem večer trůnila u kompu a zuřivě gůglila. V televizi právě skončil pořad o bylinkách Kouzelné bylinky a Kuchařka ze Svatojánu v něm nakládala zelí. „A víte co, dáme tam i bršlici, ta ničemu neuškodí,“ povídá můj kulinární guru a přihodí do soudku se zelím i pěknou zelenou kytku. V tu chvíli bych nejradši zabila kameramana. Vy víte, jak vypadá bršlice? Pokud ano, gratuluju. Já ale až doteď nevěděla, že taková rostlina existuje. Kameraman se každopádně nad bršlicí vůbec nepozastavil, a tak jsem z vteřinového záběru nevykoukala nic. Proto jsem sedla k internetu. Rázem se mi otevřely netušené obzory.

Bršlice kozí noha – plevel z rodu miříkovitých, léčivka s vysokým obsahem vitaminu C, jejíž listy se dříve běžně používaly do salátů a do polévek. Má to růst úplně všude. A jak vidno, Kuchařka ze Svatojánu to klidně dává i do zelí.

Opřu se spokojeně do křesla. Saláty se mi letos na zahradě nedaří. Ono se mi toho tam letos vůbec nedaří víc, ale to je zase jiná kapitola. Teď musím vyřešit bršlici. Zdá se mi to, nebo by právě jedlé plevele mohly řešit moje letošní pěstitelské výpadky a selhání? Loni jsem opatrně začala jíst pampelišky a sedmikrásky. Břicho mi to nerozpáralo a huba si čím dál víc zvyká. Vše je věcí psychiky. Možná přišel čas posunout se na poslední level. Neštítím se hnoje (ZDE), loni jsem si potykala se slepičinci (ZDE). Jsem připravena přijmout výzvu nejvyšší.  Objevit pro své gastroexperimenty svět jedlých plevelů. Mají jednu neoddiskutovatelnou přednost – jsou všude kolem zadarmo. Nic proti mé zahrádce, salátům a tak, ale v divokých bylinách je budoucnost.

Heřmánek, lesní jahody a borůvky, úlovky z půli června. Foto: Sláma v botách

Lesní a luční úlovky z půli června. Heřmánek na koupel obličeje, zbytek sníst. Foto: Sláma v botách

Chci poznat, najít, natrhat, zpracovat a zkonzumovat bršlici kozí nohu. Bohužel fakt, že jsem ji kdysi měla ve svém heřbáři, ještě nic neznamená.

„Bršlice co?“ vyprskne můj muž, když se mi nečekaně nakloní nad monitor.

„Neznáš, co? A přitom je to takový poklad. Počkej, ať ti z ní uvařím polévku,“ informuji partnera, ale ten se zasekl u názvu a stále se zajíká smíchy. „Ty moje kozí noho!“ objímá mě a prská mi do ucha, až svým chechtáním probudí dceru. Je mi jasné, že odteď dostanu doma novou přezdívku.

Na podobné špásování teď ale opravdu nemám náladu. „Však on tě přejde humor. Víš, jak je taková bršlice zdravá?“ odpálkuju posměváčka nedůtklivě. Opravdu nepotřebuju, aby mě zdržoval. Právě jsem chytila botanickou slinu. Chci doplnit ty díry ve své všeobecné vzdělanosti. O bršlicích a dalších jedlých zázracích přírody totiž od jisté doby nevtipkuju. Ne po tom, co jsem letos na Valašsku pila léčivou jarní mízu z břízy (o tom ZDE), aniž bych o tomhle očistném zázraku někdy dřív slyšela. Po téhle zkušenosti pořád myslím na to, kolik dalších jedlých pokladů mi v přírodě uniká. I bršlice má být lahodná a superzdravá rostlina pro každého. Všechny ty dny, kdy ji nemám na talíři, už mi nikdo nevrátí.

A právě v tomhle rozpoložení jsem narazila na stránky paní botaničky Ivany Paukertové. (paukertova.cz) Celá rozechvělá a s pocitem osudovosti zjišťuji, že na jaře otevírá korespondenční botanický survival kurz. Jedení kořínků, okusování lýka ze stromů a tak. Slimáci mi letos OPĚT zlikvidovali fazole a pak celá ta věc s Islámským státem, ruskou agresí, řeckými dluhy, uprchlíky… Raději jsem na zahradě vysázela brambory a chodím se pravidelně ubezpečovat, že rostou.

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky zatím nezpozorovány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky také zatím nezaznamenány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Stránky paní Paukertové na mě ale zapůsobí jako zjevení. Bože, já už dlouho vím, že existuješ, ale jestli ne ty, tak aspoň ta ženská z Brna je pánbůh. Paní Paukertová má totiž na svých stránkách recepty na vaření z kdečeho – žaludové cookies, tlačenka z fialek a ptačince, kostival v těstíčku… Kam se hrabu já a moje řepné chipsy (recept TU), tohle je skutečné BIOVAŘENÍ. Ještě ten večer posílám do Brna přihlášku a pár stovek kurzovného. Když všechno klapne, příští rok už nezaseju. Mé louky, mé lesy, můj dobrý rodný kraj mě nakrmí. I z těch kvót na uprchlíky mám rázem menší strach.

Zahrada je moje láska, ale v divokých rostlinách vidím budoucnost. Obzvlášť když mi letos slimáci (skoro) všechno sežrali... Foto: Sláma v botách

Slimáci letos úřadují víc než loni, na vzniklou situaci jsem musela zareagovat… Foto: Sláma v botách

****

I když to nerada přiznávám a babičce tu radost nedokážu upřímně přát, s bramborami a pěťourem měli v D. zatím pravdu. Budu vděčná, když mi vysázené brambory nesežerou mandelinky a já budu mít na podzim co uložit do sklepa. Protože jedení kořínků a spol. není zatím takový hit, jak jsem čekala.

Survival kurz je bezvadný, což o to. Každých čtrnáct dní nová lekce v mailu a už od první (jedení pampelišek a kopřivový špenát) vím, že jsem tu správně. Zhruba od druhé lekce ale látku kriticky nestíhám. Prostudované mám tři kapitoly, dnes dorazila šestá. Paní magistra nás nešetří.

Plním domácí úkoly, zkoumám rychlost růstu rostlin, učím se, co je list peřenosečný a co dlanitoklaný, počítám pod lupou pestíky a vařím si čaj z jasanu. Jsem tři lekce pozadu a příroda nečeká. Všechno si kvete svou rychlostí, zcela bez ohledu na možnosti mého studijního tempa. Vesnovka obecná, jejíž nerozvitá květenství se ve Francii zapékají jako divoká náhrada brokolice, mi odkvedla dřív, než jsem se ji naučila bezpečně poznávat. Alespoň jsem se v druhé lekci dočetla, že dobrá jsou i její semena (jako náhrada horčice).

Nevím teď vážně, co řešit víc. Jestli plevel a slimáky, kteří mi obkličují záhony, nebo semena ačokči, která se navzdory tomu, jak byla drahá, vůbec neobtěžovala vyklíčit. Nemám čas studovat taxonomii ani dělat si nákresy květů, chodím s malou na borůvky a suším heřmánek. Okopávám jahody a jednotím mrkev, přitom bych se měla učit kostivaly. Možná bych zjistila, že ten, co ho máme v D. a já ho považuji za kostival lékařský (dělám z něj hnojivé jíchy na záhony), je ve skutečnosti úplně jiný druh. Protože aha, ono jich v Čechách roste víc.

Vůbec toho o české floře teď hodně zjišťuju. Loni jsem zůstávala v úžasu, co všechno se může během jediného týdne udát na záhoně – jak rychle vyroste zelenina a hlavně plevel po jediném slunečném dni a propršelé noci. Letos jsem ve stejném úžasu z toho, jak se mění příroda úplně všude kolem mě. Každý týden jako domácí úkol sleduji, co kvete, co odvkétá, co teprve kvést bude, kde pučí listy a co zůstává holé. Nestačím se divit všem těm změnám. Na každou kytku, strom i keř mám najednou chuť si sáhnout a přivonět k nim. Žiju tu přes třicet let a nikdy jsem nezkoušela, jak voní ty veliké lípy nad železniční tratí. Otázka je, jestli jsem si vůbec kdy uvědomovala, že tam nějaké jsou. Konečně teď vím, jak se jmenují některé stromy, které denně míjím. Třeba že to nejsou jasany, ale javory jasanolisté. Ještě rozklíčovat, jak se jmenují ty smradlavé bílé keře u chodníku, a budu v nebi. A takovými denními radostmi já teď žiju. No neberte to za devět stovek na rok.

Pokud se mi v nějakém příštím životě podaří dohnat probíranou látku a kurz úspěšně dostudovat, bude to životní bomba. Výhra v loterii nebo tak. Zatím ale dál jím salátovky ze skleníku svého táty a jsem moc ráda, že tuhle možnost mám. V přírodě se dá narazit na leccos. Ale o divoké náhradě šťavnatých okurek zatím v prvních třech lekcích kurzu nepadlo slovo. Zato po kopřivovém špenátu jsem se docela slušně osypala.

A co nejlepšího jsem si zatím ze survival kurzu odnesla (opakuji, že jsem vážně student-flink)?

– recept na čaj z mladých, napučených větviček jasanu – lahodný, chuť delikátní, nepopsatelná. Právě podle těch černých pupenů se pozná, že jde o jasan. (recept paní Paukertové ZDE).

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

že mi chutnají mladé listy lípy – chce to lípu srdčitou, tu s menšími listy (ano, roste jich u nás víc), nejlíp hned, co začnou růst, to jsou lístky nejjemnější, křupavé a bez hořkosti. Mlsala jsem je v D. jen tak, přímo ze stromu.

že ten otravný pýr je dobrý na cholesterol – a vůbec na spoustu věcí. Jestli máte pýru plazivého taky plnou zahradu, oddenky nasbírat, umýt od hlíny, pár minut vařit, vypít „čaj“. Tady máte všechno podrobně popsané (ZDE).

že z kostivalu i brutnáku lékařského jsou dobré chipsy – kdo nevěří, ať to zkusí. Já se nejdřív taky ošívala. Trhat kostival chodím v rukavicích, píchá. Jenže po upečení už tuhle vlastnost nemá. A recept na smažený kostival v těstíčku zatím patří do mého soukromého top výběru z divoké kuchařky (recept paní Paukertové ZDE)

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Brutnák lékařský jsem dosud využívala jenom ve formě květů na čaj. Mladé listy se ale dají obalit a smažit. Foto: Sláma v botách

 

 – že netýkavka má jedlé lusky a vynahradí mi letošní výpadek zelených fazolek – pamatujete, jak jsem loni triumfovala s metráky sklizených zelených fazolek? Cha, co bych za to letos dala. Slimáci zaúřadovali. Proto se odteď zaměřuji na netýkavku, tu plevelnou rostlinu, co zamořuje zahrady, louky, lesy. Až lusky vyrostou, přijdu si od přírody vzít zpět, co mi slimáci vzali. Recepty na netýkavkové hody podle pí Paukertové ZDE.

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním (až dorostou). Foto: Sláma v botách

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním, dudlajdá. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

 

NO A CO TA BRŠLICE?

Foto: Sláma v botách

A vy bršlici poznáte? Foto: Sláma v botách

****

„Ty ještě furt řešít kozí nohu?!“ nechápe můj muž, když mě asi po měsíci zase přistihne gůglovat si můj svatý grál. S fotkami bršlice mě za poslední týdny načapal několikrát. Oběma nám už to začíná být trapné. Ale pochopte mě, na herbář jsem kašlala a fakt nás teď nechci otrávit. Paní botaničce jsem podepsala reverz, že pokud po nějakém gastroexperimentu dojde k neštěští, byla to moje chyba – chyba určení rostliny, záměna, spletla jsem se, prostě smůla. Když si nejsem jistá, mohu poslat fotku toho, co hodlám pozřít, mailem na kontrolu. A je třeba si přiznat, že skóre nemám právě vysoké.

Ale pak to přišlo. Zrovna když jsem byla zase na Valašsku, zásah! „Co vám to tady roste, paní M.? Není to náhodou… náhodou…,“ skoro se bojím to jméno vyřknout. Tuším, že tentokrát stojím u bran ráje. Podle všech dosud nastudovaných obrázků, podle důvěryhodných zdrojů, tohle by mohla být… Květinu utrhnu, vyfotím, pošlu ke kontrole a modlím se. O den později, když už je kytka seschlá a nepoužitelná, mi přijde odpověď: bršlice!

„Já to dokázala, Kubo, já ji našla,“ pláču svému muži do telefonu a tuším, že i on je tak nějak dojatý. Po týdnech, kdy jsme s bršlicí vstávali i chodili spát, jsem svůj vysněný plevel konečně dostala do oka.

„Tak jsi to dokázala,“ vítá mě doma muž pyšně. „Dokázala,“ přikývnu a vybalím z batohu pár uschlých exemplářů. Hned druhý den běžím do papírnictví pro čtvrtku a izolepu. Víte, všechno má svůj čas. A k určitým rozhodnutím se musí dozrát. Po letech botanické ignorance, přehlížení habru a šlapání po plevelech konečně splatím staré dluhy. A v zimě stejně nebude honička kolem záhonů. Přišel správný čas zasloužit si zpětně jedničku z biologie.

Přišel čas založit si svůj první poctivý herbář.

Položka první: bršlice.

Foto: Sláma v botách

Bršlice kozí noha. Vaše gratulace přijímám. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

Čekání na fazole (Jak manžel zbytečně zatloukal)

6 komentářů

Měla jsem být menší suverén. A víc se řídit návody. Protože nějak se stalo, že ještě v půli října marně čekám na fazole. Čekám a čekám, zatímco u mých rodičů v K. už se na oknech dávno suší plechy s nádhernými sklizenými exempláři. Znervózňují mě tam od srpna.

Moje fazolové lusky ale pořád nedozrály. A tak si ohlodávám nehty při každé předpovědi počasí. Babímu létu jsem ukradená. Už dva měsíce mi do záhonů leda lije a brzy prý mají dorazit první přízemní mrazíky. KDO SE O NĚ PROSIL?!

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

****

PLÁN zněl následovně: kolem mého hlavního záhonu vztyčíme ze severní strany kůly, na něž navěsím špagáty a vznikne tak dokonalá opěra pro pnoucí fazole. Bude současně tvořit dekorativní předěl mezi užitnou a odpočinkovou částí zahrady, a když bych to chtěla hnát k úplné dokonaloti, tak mi bude od severu záhon chránit před větrem. Jmenuje se to odborně sluneční past a tohle je můj pokus o ni. Neležela jsem v těch svých zahradnických lejstrejch v zimě nadarmo. Kolem fazolí poroste lichořeřišnice, protože odhání mšice, a saturejka, protože fazolím dodává lepší chuť. Jsem mistr teorie.

DUBEN

Můj muž slavnostně vztyčuje kůly. Nadává jak špaček, protože natlouct kůly do tvrdé země mu moc nejde, ale já se nehodlám spokojit s odfláknutým provizornem.

„Pořádně, ať je nevyvrátí vítr!“ kontroluju kvalitu provedení a můj chlap se ohání palicí ještě zuřivěji. Jako chlap by přece měl umět zatloukat.

Já mezitím rozbaluju sáčky se semínky. Z každého pytlíku na mě vypadne maximálně deset patnáct kousků. Cože? Pytlík stojí sedmnáct korun, takže semeno za kačku?! Při požadované hustotě setí mi každý sáček vystačí na osetí maximálně metr dlouhého řádku. Já tu mám připravených třicet metrů! Rozpačitě počítám, kolik pytlíků bych musela ještě dokoupit, abych pokryla celý plac. Jestli to mám všechno osít, zahučím ve fazolích za šest stovek! Ohrnu pysk.

„Kam přijdou ty špagáty?“ přiběhne z baráku manžel. Právě se dostal do pracovního tempa a je připraven konat podle dalších pokynů.

„Ty víš co, zatím nikam,“ zchladím ho a klubíčko si schovám do kapsy. „Na to je čas,“ procedím jenom. Prozatím nebudu s fazolemi divočit. Uvidíme, jestli mi vůbec něco vyroste. Dokoupit další pytlíky můžu kdykoliv.

 

KVĚTEN

Sotva je po zmrzlých mužích, seju fazole na záhony. S tím, co mám nakoupené, oseju jen pár metrů. Leží mi to v hlavě a pořád špekuluju. Nakonec v nějaké slabé chvilce přece jen ještě skočím do zahrádkáře pro pár dalších sáčků s osivem, asi za sto pade. Už ale nemám čas novou várku vysít, odjíždíme na dovolenou. To je už ČERVEN.

 

Pak ČERVENEC

Po třítýdenní absenci na zahradě nejistě přešlapuju kolem záhonu a přemýšlím, co si mám myslet o tom, co vidím, respektive o tom, co nevidím! Než jsme odjeli na dovolenou, na mém fazolovém stanovišti rašily z hlíny v pravidelných rozestupech zelené anténky. Ale tyhle antény už tu najednou nejsou. Nezmizely pod plevelem ani nejsou schované ve vysoké trávě, která mi okusuje záhony ze všech stran. Jsou komplet fuč!

„Co to sakra…,“ hrabu se v hlíně jako čokl, který ví, že si tady včera zahrabal kost. Fazole nikde. Nakonec šokovaně objevím jeden ožraný stonek. A o metr dál další torzo. „Slimáci!“ docvakne mi.

Na tohle se musím posadit. Vysela jsem fazole bílé, červené, malé, velké, strakaté. Abych měla od všeho.

A mám ho*no.

Chvíli se procházím po zahradě. Kolem mě kůly, vztyčené kolem záhonu jako pomníky. Přemýšlím.

Nechce se mi projekt fazole úplně vzdát. Většina fazolí se k nám dováží z Číny, Myanmaru, Argentiny, Etiopie, Polska… Mám rezignovat na svůj sen o fazolové nezávislosti? No tak jsem prohrála jednu bitvu. V kůlně mám ještě těch pár pytlíků, které jsem v květnu přikoupila a už nevysela. Výrobce upozorňuje, že se ale mají sít nejpozději do června. Teď je 4. července. Co se může stát, když je dám do země o chlup pozdějc?

 

SRPEN

Ze země už zase čouhají zelené antény. A tentokrát si je víc hlídám. Trávu kolem nového výsevu poctivě sekám a záhonek odpleveluju.  Slimáci nikde. No jasně, už se nažrali.

Zato dcera se mi v záhonech prohání tak suverénně, že se jí podaří vyvrátit několik připravených kůlů. Jdu to reklamovat k manželovi, ale ten se mi vysměje. „Předpokládám, že nemá smysl, abych je znovu zatloukal,“ přezíravě háže kůly pryč. Čekání na naše fazole už na rozdíl ode mě vzdal. To si já nemůžu dovolit, protože vím, kolik mě sranda se semínky stála. Z antének MUSÍ vyrůst stonek, růst až do nebes a zazelenat se zaslouženou úrodou. Už nechci fazole z Číny!

Abych dokázala, že svému projektu stále věřím, skočím pro klubko se špagátem a  ostentativně ho napnu mezi pár  zbylých kůlů. „Ale jdi ty!“ směje se mi z plna hrdla i manželova babička.

ZÁŘÍ

Fazole rostou. Každý týden je jezdím kontrolovat, fotím každý pokrok a povzbuzuju ty chudinky. Stonky se pnou po kůlech (ha!) i po napnutých špagátech (a-ha!) a objevují se i první velké zelené lusky. Neříkala jsem vám to?!

Foto: Sláma v botách

Kolem kůlů (vzadu) se sice něco pne, ale… Foto: Sláma v botách

Ale pak mi zklapne.

Začátkem měsíce se po delší době procházím po zahradě svých rodičů v K. Na rozdíl ode mě nehospodaří podle žádných knih, natož aby měli ambice sklízet bioúrodu. Když je třeba něco preventivně stříknout, tak to prostě „ošetří“ a nedělají z toho vědu. Táta už má zažité, co, kam a kdy zasít, aby nebyly s úrodou problémy, mamka zahrádku pravidelně okopává a svou úrodu si vychutnávají s nefalšovanou radostí. Tátovi by se nikdy nestalo, že narve dvě stovky do semen, ze kterých možná vůbec nic nebude. Zahrada se mu musí zaplatit, ideálně i vydělávat. Občas mám tendenci tátu poučovat a lanařit ho na ty svoje biometody, o které se u sebe na pozemku pokouším. Táta si to vždycky rád poslechne, přikyvuje, zajímá ho to, ale pak jde na květák stejně vrazit postřik, protože takhle to má zase vyzkoušené on. Chtěla bych mu dokázat, že zahrádka může prosperovat i bez stříkání. Bohužel zrovna můj květák nebyl žádný šampion.

No a teď stojím před tátovými fazolemi a můžu puknout závistí. Špagáty se ztrácejí v bujné džungli, obepnuté fazolemi ze všech stran, padají k zemi pod tíhou desítek naditých lusků. „Mamča denně sklízí, jdi se podívat, kolik toho už nasušila,“ povídá mi táta bezelstně. O mých periperiích s fazolemi neví. „Vy už i sklízíte?“ polknu nasucho. O chvíli později jdu do kolen podruhé, to když vidím, že mamka sušícími se fazolemi pokryla celé dva plechy. Tipuju to dohromady na čtyři plné zavařovací sklenice. Vracím se od našich v depresi.

 

ŘÍJEN

Fazole rostou, to nemůžu říct, že ne. Jenže od oné návštěvy u rodičů v K. mám úplně jinou starost: stihnou moje fazole před nástupem mrazů vůbec dozrát?!

 

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

 

„To už asi ne, Verunko,“ chlácholí mě mamka, když se spolu v půli října procházíme po mé zahrádce. Poprosila jsem mámu o odbornou konzultaci a nezávislý názor. Její odpověď tuším, ale když je vyslovena nahlas, hroutím se. „Mami…“ hledám útěchu v kruhu nejbližších.

Máma mě chytá kolem ramen. „Já vím, musí to být těžké.“ Pak na jednom keříku objeví asi pět dozrálých lusků. „Alespoň něco,“ podává mi je.

„Dík,“ škytnu, a když si těch deset fazolek vyloupnu do dlaně, marně popotahuju nudli. Moje fazolové keře jsou konečně obsypané lusky, ale k čemu to? V říjnovém chladu už fazole neprosperují. Přežívají. Počasí v jejich pravlasti Mexiku přece jen vypadá jinak.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Nevím, co mi vadí víc, jestli ty vyhozené peníze, nebo nezdar jako takový. Pěstovala jsem v létě i zelené fazolky a  s těmi jsem měla úspěch. Z jediného vysetého balíčku jsem sklidila dvě bedny (!) lusků, které jsme vařili, smažili, zamrazovali i rozdávali. Ale já chtěla vypěstovat i klasické fazole. Chtěla jsem vařit mexiko a fazolové guláše.

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

„Tak si těch pár fazolí schovej a zasij je příští rok,“ napadne mámu. Že prý to tak dělá moje teta v P.

Utřu si nudli a zahledím se kamsi do daleka. Guláš s deseti fazolemi mi nepřipadá moc atraktivní. A i kdyby mi  ještě pár fazolí dozrálo, stejně z nich neuvařím víc než jeden oběd. Oběd za dvě stovky.

Máma má recht. Když si semena uschovám a příští rok nebudu muset kupovat osivo, nezůstane mi po té letošní investici tak hořká pachuť.

„Takže jsem ty kůly stavěl zbytečně,“ zakveruluje si manžel finálně, když mě přistihne s mou velkolepou úrodou. Dělám, že ho neslyším, to jsou furt nějaké připomínky. Počkej příští rok…

Shrábnu semena a doma  je rozprostřu sušit na talířek. Příští rok s nimi dokážu věci. Zatlučeme kůly, napneme špagáty, aspoň pět zavařovaček z toho kápne. Trumfnu tátu!

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem přesně dvacet fazolí. Suším je společně s dýňovými semínky, ať to vypadá tochu líp. Foto: Sláma v botách

 

****

O víkendu jsem byla u našich v K. Myslela jsem, že přes fazole jsem se už přenesla, že tohle téma je uzavřené. Ale když najednou v kuchyni zahlédnu máminy do řady vyrovnané zavařovačky plné fazolové sklizně, zasvrbí mě jazyk. Kéž by mi máma darovala aspoň mističku.

Jak by asi chutnalo mexiko s fazolemi z Čech?

Ať mi rostou! ©

Invaze slimáků zahájena

16 komentářů

VĚNOVÁNO STATEČNÉ LINDĚ H.

(a desítkám padlých slimáků)

********

Nemám problém přiznat, že nejkrásnější dovolenou, jakou jsem kdy měla, je rodičovská. Tak proč jsem si jí víc nevážila? Komu jsem chtěla co dokazovat?

Jistě, zima byla dlouhá a nudná, ale… Od té doby, co kromě dcery piplám i zahradu, si připadám spíš jako na nucených pracích. Rčení „co tě nezabije, to tě posílí“ teď v každém případě vnímám v širších souvislostech.

Pravidelně na záhonech pleju ve třicetistupňových žárech přes poledne, protože jindy mi dcera nespí. Jednou jsem si málem vykloubila rameno, když jsem celé odpoledne tahala po zahradě konve s vodou, protože sucho trvalo fakt dlouho a já nevydržela s nervy. („To jsou zahradníci, vůbec si to nezalejou!“ „Vy to vedete, co myslíš, že ti bez vody vyroste?“ „Já ti to snad budu muset zalít sama!“ apod.) Nepočítám, kolikrát jsem v D. makala až do tmy, kolikrát jsem se vracela z pracovního víkendu zralá na masáž celého těla a prázdniny v Karibiku. Po nedávné desetihodinové směně na záhonech (protože druhý den jsme jeli na dovolenou) jsem se domů doplazila se svalovou horečkou a celou noc blouznila o rajčatech. Věčně oloupaný lak na nehtech a hlínu i na zadku už vůbec nekomentuju!

Když mi ale nedávno měla přijet na víkend kamarádka Linda, se kterou jsem kdysi pracovala v lifestylovém časopise, hecla jsem se. Nahodila jsem spokojený bioúsměv a šla ji vítat ke dveřím.

Linda se přijela podívat na mou zahradu. Před časem jsem ji požádala, jestli by pro Slámu v botách nenavrhla logo a vizitky, abych mohla slávu svého pozemku šířit dál. Takže přijela sbírat inspiraci. A krom toho už potřebujeme pokecat. Chlapi, kariéra, móda, rozumíte. Manžel to pochopil hned. Sotva Linda dorazila, zdekoval se do pracovny a po zbytek víkendu jsme o něm věděly, jen když nám zrovna nesl nějaké jídlo.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce.

Salát ze zahrady chutná i budoucí gurmánce. Foto: Sláma v botách

S Lindou si notujeme, hlavně pokud jde o jídlo. Taky dokáže ocenit domácí suroviny, a když jí vyprávím o zahrádce, vidím, že ji to fakt zajímá. Dokonce se od ní dozvídám užitečné vychávky stran boje s plevelem. A pak se řekne Praženda z Vinohrad. V pátek ji ale na uvítanou hostím kosmopolitně. Servíruju sushi, bezlepkové muffiny a italský merlot. Až do noci u něj řešíme ty naše komplikovaný životy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy.

Uvítací menu pro oblíbenou návštěvu z Prahy. Foto: Sláma v botách

Na zahradu beru Lindu v sobotu, ale ještě předtím jí chci ukázat farmářské trhy u nás ve městě. Ať si udělá obrázek, proč jsem se do těch galejí v D. pustila. „Tady je to ale maličký,“ vypichuje Linda optimisticky. Ano, to je další její milá vlastnost. U tří stánků nakoupíme pár mrkví, jablka a pstruha a můžeme jít.

Když cestou z centra míjíme zahrádkářskou prodejnu, uvědomím si, že jsem vlastně chtěla před odjezdem do D. dokoupit ještě pár semen fazolí.

„Tady, prohrabte se tím,“ vyloží přede mě vedoucí rychle několik pytlíků. Vevnitř mu právě vrcholí nákupní špička luťťáků před evakuací na zahrady.

„Když já bych raději nějaká neošetřená,“ kroutím se. Na jednom z pytlíků jsem si právě všimla alarmujícího nápisu „chemicky ošetřeno proti škůdcům“!

„Nestříkaný jsou jenom tyhle,“ zúží mi prodavač rázem výběr na jediný druh. Ostatní výrobci prý všechna svá semena preventivně „moří“.

Aha! AHA?! Takže ony se stříkají dokonce už i malinká semínka. Ještě ani nezačala růst a už to do nich perou! Jsem znechucená. Chemické nebezpečí fakt číhá všude.  A mně bylo divné, proč má hrášek, který jsem v březnu sela, fialové proužky…!

To jsem doprčic v tomhle městě jediná, kdo takové věci řeší? Kdo třídí kompost a vyplachuje kelímky, než je hodí do konťáku na plast? Tak například paní vedle mě právě nervózně žádá o „něco proti slimákům, ale aby to fakt zabralo, něco hodně účinnýho.“ Pán za mnou zase shání postřik na trávník. Ano, viděla jsem nedávno v televizi pořad s radami, jak v trávě zahubit vše živé, abyste získali dokonalý fotbalový povrch. Bez něj by  samozřejmě žádná řadovka nebyla úplná. Než stihnu zaplatit, vyslechnu si ještě, jak se paní se slimáky dočká nějakého drijáku, který její problém zaručeně vyřeší, ale přitom „nikomu neuškodí, ani dětem nebo psům, kdyby to omylem snědli.“ Uf, aspoň že tak.

„To je fakt hrozný, Lindo. Jedni vraždí semena, jiným vadí pampelišky a slimáci. To je normální genocida přírody,“ ulevuju si zdrceně. Linda souhlasí, je to hrozné. „Ale zase fajn, že máš hned za domem park,“ utěšuje mě. „Park?“ ohlídnu se na těch pět stromů. Asi jsme teď nalazená jinde. Linda se vyhřívá na sluníčku, loví v trávě čtyřlístky. „Vyrazíme už, Veru?“

Asi má pravdu. Neměla bych všechno vidět jen černě. Svět není dokonalý, ale já přece pracuju v D. na tom, abych ho učinila lepším. Zelenějším. Víc bio.

****

A v D. je opravdu krásně. Slunce nám líbá ramena, když se s Lindou celé odpoledne hrabeme v mých záhonech, když plejeme další várku nezdolného plevele a pak se válíme v trávě s porcí domácího rýžového nákypu. Ani dcera po mně věčně neleze, ani mi nezkouší úřadovat v mém „mohl-jsem-být-bio-ale-nejsem“ hrášku.

Ale stejně se několikrát přistihnu, že myslím na ty slimáky. Obzvlášť když pod mulčem u fazolí na dva narazíme. Mám k těmto zvířatům rozporuplný vztah. Jsou to živé bytosti a člověk by měl mít ke všem božím stvořením respekt. Zbytečně si nekazit karmu. Ale taky mám respekt k tomu, co ti nenažraní slizáci dovedou. Dokonce i moje vždy tak optimistické biozahradnické příručky existenci slimáků nezamlčují. Nevěnují jim žádnou zvláštní kapitolu, ale opatrných narážek a zmínek je tu tolik, že si dokážu domyslet…! Dýně tety Zdenky nedávno opustily její zahradu kompletně v žaludcích těch nenasytných žroutů. Ztráty hlásí na Facebooku i kamarádka Jana. Okamžitě se pak rozhoří diskuze o výkonných slimákožroutských kachnách – indických běžcích. A k tomu ta nervózní paní v zahrádkářském kšeftě…

Nejhorší ale je, že jsem se nikde nedočetla, jak se slimákům vyhnout bez chemie. Existuje (kromě kachen) jediná možnost: poctivě slimáky sbírat do kýble a pak s nimi naložit podle toho, jak moc se u vás nažrali. Buď je v tom kýblu můžete odnést někam daleko od vašeho pozemku, na nějaké hezčí přátelské místo, třeba do lesa. Nebo na ně v kýblu naházet sůl a nechat je sadisticky rozpustit zaživa. Žaludek nemám ani na jedno. Teprve před nedávnem jsem se přestala štítit motýlů.

„My jsme na zahradě nikdy plže neměli,“ ujišťuje mě naštěstí d.-cká babička. „Jo, dole pod kopcem, tam jich maj! Starej V. prý nasbíral celej kýbl! Ale tady jsem jaktěživ žádnýho plže neviděla,“ přísahá babička rezolutně. Ukliňuje mě to dost. Asi jsem fakt klikař, ale až na pár ožraných rostlinek v bylinkové předzahrádce nemám se slimáky problém. I tu sežranou bazalku u rajčat jim odpustím, mě taky lákalo ji sníst. Možná prostě stačí mít tu přírodu rád.

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči). Foto: Sláma v botách

Na uvolněné místo po bazalce můžeme alespoň s Lindou dovysadit nějaký celer. Proč si ještě trochu nevylepšit karmu? Už pomalu padá tma, když vyrážíme do auta pro sazenice a cestou to bereme přes předzahrádku. „Natrhám ti, Lin, trochu meduňky s mátou na výborný čaj na dobrou noc,“ nechávám se unést náladou toho večera.

A pak to přijde.

Buď je to vtip, nebo jsem tak šeroslepá, nebo… NEBO! Z květináče, kde mi rostla stévie, čouhá jenom nějaký pahýl. A když se skloním, abych to víc prozkoumala, vidím, že na pahýlu ještě něco sedí a pahýl doráží. Ta slizká hnědá mrcha je SLIMÁK!

„Hajzle, vypadni odtud!“ neudržím se a hned je mi trapně. Ale víte, kolik práce mi dalo stévii zasadit do květináče a celý ho zakopat do země pro optimální podmínky přes léto?

„Mám u tebe 35 korun za sazenici,“ ulevím si ještě. Pak slimáka naberu na lopatku a vyhodím ho ze zahrádky. Na silnici. No a co, večer nebývá provoz.

Pak se skloním k meduňce. Čaj na uklidnění se bude hodit. Obzvláť když vidím, co uvidím. Mou nádherně košatou, voňavou a šťavnatou meduňku taky právě futruje slimák. Dokonce hned dva.

„Veru…?“ obrátí se ke mně Linda a jemně mě chytí za loket. Tak se podívám tím směrem. Ha, další slimák mi trůní na nejšťavnatějším listu kadeřavé petržele! A vedle zeje prázdné místo, kde dřív rostla perila čínská! Tři slimáci tady luxujou poslední zbytky.

Zkusím se opřít o plot zahrádky, abych to trochu rozdýchala, ale omylem při tom rozšlápnu pár slimáků. A najednou už to vidím úplně jasně. Od silnice postupuje směrem k mým bylinkám hnědá armáda žroutů. Jeden slimák za druhým, jdou na jisto. Přesně zaměřili můj šťavnatý pozemek a všechno mi tady sežerou. Nasouvají se pomalu, ale nezadržitelně. Slizká zkáza, apokalypsa. Nad mými biosny se právě zatáhla temná mračna. Soudný den je tu!

„Jsou všude, Lindo! Všude!“

„Já vim, Veru! Tady a tady…“

„VŠUDE, LINDO!“

Potřebuju Lindu obejmout, taková tragédie. Slizké jednotky právě uspěšně překročily hranice mého pozemku a jejich cíl je mi jasný. Mžitky před očima střídá obraz nekonečné hnědé hmoty, v níž právě mizí všechny moje plány, moje ideály, má biobudoucnost.

Jako z dálky slyším, že ke mně Linda mluví. Že udílí nějaký rozkaz. Kýbl? Proč mám nosit nějaký kýbl? Copak tady se dá něco zachraňovat? Soustředěné slimáčí šiky mou zahradu neprostupně obklíčily. Jsou u plotu, u zdi, v bylinkách, na cestičce, před zahrádkou, všude v okolní trávě. Jestli neuteču, začnou mi lézt a slintat i po nohou.

****

A možná  právě tohle byl ten moment, kdy jsem se nasrala. Můžu být kvůli zahradě udřená jako kůň, mít vykloubená ramena, namožené svaly, hlínu na zadnici, ruce od sraček (ZDE) a nervy v kýblu (ZDE). Ale slintat na mě nikdo nebude!

„Sůl na vás, vy svině klouzavý!“ vyhlašuju slimákům válku. Vím, že je předem prohraná, že slunce už zašlo za kopec a bojiště se brzy ponoří do tmy, v níž bude mít nepřítel navrch. Ale zadarmo jim svou zahrádku nedám. Chci aby trpěli, chci, aby to bolelo. Hodně. Stejně jako teď trpím já.

Bez Lindy by ta odplata ale byla poloviční. Hrdinka této noci, SuperLinda, háže jednoho slimáka za druhým do plastového kyblíčku s vodou a solí, který jsem donesla z pískoviště.  A sahá na ně holýma rukama, naprosto chladnokrevně. Nenutila jsem ji, návštěvy, které hostím biomasem, nenutím si to pak takhle odporně odpracovat.

„Promiň, Lindo. Zničila jsem ti víkend,“ fňukám.

„V pohodě, Veru, ale zrychli, za chvíli už na ně neuvidíme,“ pohání mě ten živý motor dál. S ukrutným přemáháním nabírám slimáky lopatkou a hážu je do smrtonosného láku v dětském kyblíku. Za chvíli je plný, ale v trávě jako když neubylo.

„Bacha, vylejzaj!“ všimne si Linda. Pár slimákům se opravdu podařilo přežít vlastní smrt a na slaných mrtvolkách svých bratří se vypotáceli nad hladinu  mého zabijáckého nálevu. Asi bych se měla slitovat, Titanik přece taky pár lidí přežilo. … Ale sadistická bestie uvnitř mě právě přičichla k vůni odplaty.

„Možná příště, vy šmejdi!“ zasyčím do ticha vesnického večera. Zatřesu kýblíkem a kluci se zase koupou. Nakonec je pod vodou ještě přidusím lopatkou. No a co. Vím, že je hnusný, co tady děláme, a nejsem na sebe pyšná. Asi jsem si jednou pro vždy podělala karmu.

Ale když jsem zjistila, že druhá jednotka slimáků zaměřila můj výstavní záhon s rajčaty, odhodlaně postupuje jeho směrem a první výsadkáři už přelezli ochranný mulč….! Toho bohdá nebude! Čím bych se pak chlubila na Facebooku?!

 

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata. Foto: Sláma v botách

Moje chlouba, precizně zamulčovaná rajčata, v popředí dýně. Foto: Sláma v botách

Během pár hodin k rajčatům dorazí stovky všehoschopných slizců a svorně budou konat. Má vniřní besie řve zoufalsvím, z něhož se rodí ta nejbrutálnější agresivia. Ani jeden slimák nesmí opustit moje záhony živý!

Když už není mrtvoly kam dávat, dorazí jako na zavolanou babička. Nejprve vůbec nechápe, co tady vymýšlíme. Slimáci na její zahradě? Není možná. „No tak se podívejte!“ strčím jí pod nos mazlavý kýblík. Vidíte, nejen starý V. pod kopcem má problémy.

„To jsem blázen, Verunko. Nemůže to být z toho mulčování?“

No samozřejmě! Vždycky všechno zlo pramení z mulče, kolikrát to ještě uslyším?

Pak se ale babička projeví jako pohotový stratég v záloze. Okamžitě doběhne pro pořádný lavor, důkladně prosolený, a pro víko, protože co kdyby… Výborně, potřebuju pro svoje mrvoly víc úložného prostoru!

Pokračujeme v našem zvrhlém díle, dokud vše kolem nás nepozře hutná tma.

„Budu do trávy svítit iPadem a ty sbírat,“ nechci to ještě vzdát. Chci ještě víc mrtvol, ještě víc padlých v řadách nepřátel. Ale Linda už složí zbraně. Obejme mě. Poslední slimák zhynul v kýblíku, ti ostatní to prostě neměli napsáno v osudu.

****

Abychom vůbec usnuly, vařím pro mě s Lindou kýbl meduňkového čaje. A mezitím přemýšlím, jak ráno naložíme s lavorem plným rozpuštěných slimáčích tělíček. Lepkají a roztejkají se. Z  bezpečí kuchyně už ale dokážu uznat, že si ta boží stvoření zaslouží důstojně pochovat. Možná vyhrabu jámu, pietně je do ní naleju, a nahoru vztyčím kýblík jako náhrobek. Manžel by to mohl nadesignovat, je architekt. A budou to hezké fotky na Facebook!

„Veru, ten slimáčí sliz vůbec nejde dolů,“ vrátí se Linda konečně z koupelny. „Půl hodiny si drhnu ruce a stejně furt lepí,“ ukazuje mi, jak se právě přilepila k hrnku s meduňkou. Hmm, kam se hrabe pattex superfix.

Tak ne, žádné pomníky se stavět nebudou. Kýblík dceři vydrhnu rejžákem, konec konců nebyl levný, ještě si s ním vyhraje. V mé hlavě se právě zrodil nový nápad. Z tekutých slimáčích tělíček začnu vyrábět to nejlepivější, dokonale přilnavé a 100%přírodní biolepidlo!

Ať mi rostou!©