Jak jsme si spletli POROD S BROKOLICÍ!!

32 komentářů

Jak souvisí bosobotá túra, vaření bezové šťávy, brokolice a porod? Můj muž má pravdu. Musím  furt dělat deset věcí najednou!

I když jsem vyhrožovala, že na blog nějaký čas nenapíšu, ještě to poruším. A tenhle post stejně nebude dlouhý. Bude o jednom pátečním dni, který probíhal jako všechny jiné, akorát netypicky skončil. Jo, tušíte správně, dnes na téma: krev, slzy, MIMINO!

****************

Jak se mé těhotenství chýlí ke konci, nic zásadního už po mně doma nikdo nechce.

„Že bych ti, mami, ještě pomohla vyjednotit mrkev?“ (letos jsme vyseli u rodičů zeleninu společně) „Ale prosimtě, přece se nebudeš ohýbat!“ „No, a co ty naše brambory ve V.?“ „To taky zvládneme s tátou okopat sami, ty už si koukej dochystat výbavu!“

Výbavu, výbavu…. Rozdávejte rady stran chystání výbavičky někomu, kdo se vůbec necítí na nějaké hekání do schodů, rozvážnou pomalou houpavou chůzi či opírání o židli po pěti krocích. Jo, papírově se porod blíží, jenže já to tak nevidím. Zato vidím svou zahradu v D.:

Česnek – urgentně zaštípat hlavičky

Cibule – okopat, nebo ji pozře okolní tráva!

Hrášek – zalít

Pórek – sklidit, než definitivně zdřevnatí (nebo už se stalo?!)

Bylinky – natrhat, dát sušit, zamrazit

Mák – ještě trochu projednotit, rozhodně zalít.

A podobně bych mohla pokračovat i na pozemku ve V., kde máme brambory, hrách, dýně, rajčata. Všude práce jako na kostele a ještě ke všemu kvetou bezy.

„Já prostě nestíhám,“ konstatuju, když ve čtvrtek večer nakládám do auta svou modrou bednu s pracovními rukavicemi. „Ne, ty za týden rodíš!“

Možná si manžel myslel, že mě utře, jenže to by nesměl jet v pátek do práce a Lída mazat do školky. Budu mít den pro sebe. A kvetou ty bezy.

A tak si ráno přivstanu, abych rodině navařila polívku k snídani, a už cpu dítě do auta a manželovi pusu, čau, šťastně dojeď. Pak si namažu svačinu a taky čau. No, pravda, nejdřív musím ještě sednout na pár hodin k počítači, protože i my, sluníčkový lid, se nějak živíme a kamarádka už čeká na korektury, které jsem slíbila poslat. Ale to je doufejme poslední zdržení, než si budu moct natáhnout na nohy svůj nejnovější lesaní objev a vyrazit do terénu.

Koupila jsem si totiž bosé boty. Jo, takové ty ponožky s podrážkou, co v nich noha vypadá jako kachní pařát a vy nechápete, proč kus látky s gumou musí spolknout všechno, co horko těžko těmi korekturami vyděláte. Jenže když máte na chůzi po jehličí, jau, citlivá chodidla a nechcete řešit chlad odspodu, jste bohužel ideální cílovka.

„Ty si taky musíš koupit všechno…“ rezignoval můj muž a to nevěděl, že jsem ponožky na gumě objednala i pro dceru.

„Ale já mám teď práci, no fakt, placenou!“

Foto: Sláma v botách

Nejdražší ponožky s podrážkou na světě. Nechápu, proč je můj muž taky nechce. Foto: Sláma v botách

****

Tak, korektury jsou hotové, a dokonce i poobědový šlofík proběhl.  Je půl třetí, konečně volná. Ten bez!

Loni zaznamenala moje bezová šťáva velký úspěch. Trhala jsem na ni z keřů na naší zahradě v D. Jenže letos si tam bezy dávají na čas, což sice nechápu, ale už nemůžu čekat. Papírový termín se blíží.

Možná si říkáte, co řeším, černý bez je v naší krajině snad nejčastější jev. No jo, jenže když se na jeho výskyt podíváte z bio-hlediska, zjistíte, že roste – alespoň tedy u nás – hlavně kolem silnic a polí. Nevděčně ohrnuju pysk. Já chci bez aspoň od louky nebo od lesa. No, naštěstí dostávám tip. A tak v pátek něco po třetí vyrážím na svou poslední lesní túru v provedení 2v1…

Foto: Sláma v botách

Kocháníčko. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Kocháníčko, vol II. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Něco pro dcéru do koupele. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Bezy, akáty, růže. A vlčí mák – jen tak pro náladu. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Koš hojnosti naplněn.  Domů. Foto: Sláma v botách

***********

Ležím na posteli a zpytuju svědomí. Co minutu mě berou křeče.

„Už byste se měla šetřit,“ doporučuje mi zhruba od 8. týdne manželův děda Ópa. „A přestat s těmi vycházkami po lese. Co je to za nápad? Co když si zlomíš nohu nebo tě uštkne had,“ hýří fantazií tchán, taky už od prvního trimestru. A můj muž, ten mi opakuje každičký večer, ať už zhasnu a nes*eru ho!

Jenže já si zatím pokaždý pomyslela „kecy v kleci“ a pokaždý mi to taky vyšlo. Jenže dnes mě berou křeče po minutě. Jako že hnusný.

Když jsem se večer vrátila domů, dcera mi hned skočila do náruče, a tak jsem do domu táhla kromě koše bezu ještě i ji. A vypukl tradiční blázinec. Vaření, krmení, vítání, koupání, čtení pohádek, pusinkování, mytí nádobí, chystání bezů, hledání receptu. Navíc jsem natrhala i růžové květy (na růžovou vodu) a akátové květy (na med).

Foto: Sláma v botách

Už chápu, proč jsou růže květinou lásky. Foto: Sláma v botách

A tak se dcera dočkala své vůbec první koupele v okvětních plátcích růží. „Růžový rituál krásy, víš?“ mrkla jsem na vyvalený čtyřletý obličej ve vaničce plné okvětních plátků. „Budeš pak krásná jako já,“ dovolila jsem si ještě. „Ne, jako taťulík,“ dovolila si ona! Asi si taky všimla, že jsem dnes spíš otahaná jako vemeno než líbezná jako růže damašská.

****

„Je ti něco?!“ probouzí se ve dvě hodiny ráno manžel. Rozsvěcuje si na mě nedůvěřivě lampičku.

„Nevím, bere mě břicho… aaaahhh.“

„To bude z té brokolice k večeři,“ převalí se muž nejprve bez zájmu na druhý bok. Když ale potřetí během půl hodiny letím na záchod, ozve se v něm přece jen lítost.

„To je furt samá zelenina k večeři a tady to máme,“ pohladí mě soucitně. Pak se zarazí. „Víš, že mně taky začíná bejt blbě? Co jsme to prosím tě snědli?“

„To nevim, ….uuuuaaaa….. ale fakt to dost bolí.“

„Žaludeční kolika, to znám. Chodí to na tebe ve vlnách, že se ani nemůžeš nadechnout?“ vyptává se zkušený gastroenterolog.

„Joooo.“

„Tak to bude brokolice. Nebo otrava. Neládovala ses náhodou i nějakými žluklými ořechy?!“ pokračuje diagnostik, ale já už se zase plazím po čtyřech do koupelny. Jenom za ním v pauze mezi bolestí zafuním:  „No dovol… uuuueeee.“

****

4:00 hod

„Dulu, okamžitě. A zabal mi tašku, kartáček, občanku…“

„Jako že rodíš?!“

Vim já, co se děje?! Ale když máte jen týden do termínu, začnou vás napadat i takové smělé myšlenky. A upřímně, vy míváte po brokolici hodinové stahy v břiše, které chodí po minutě?

„Ale to je přece moc rychlý, ne?!“ nevzdává můj osobní lékař původní diagnózu. „Vždyť dula říkala, že máme jet do porodnice, až přijdou kontrakce po pěti minutách!“

„Tak to už jsme tam pětkrát měli být!“

4:30 hod

„Auto je u vrat, jedeme.“

„Do žádnýho posranýho auta mě nedostaneš! A rodim doma… UUUÁÁÁ!“

*****

Ta mlha nad řepkovými poli. Ty páry stoupající od řeky. „To je doják, viď?“ pohladí mě muž po stehně, přilepeném na řadicí páku, a pokusí se v obci přeřadit na pět.

„Jo jo…,“ nemám zrovna deset vteřin kontrakci. Ticho kolem, jenom naše auto se řítí směr nejbližší porodnice. Já to jednou cvičně zajela za třicet minut. Ale já vůbec neřadila na pět.

„A je to tady zaseee!“ vymrštím druhé stehno z okýnka a ukončím panující noční klid. Můj muž se po mně jenom šťastně ohlédne: „Já si připadám jako v nějakém hollywoodském filmu.“

Jo, to já taky. Ale nejsem si jistá, jestli o to stojím! Chtěla jsem rodit úplně jinde. Kultivovaně, vědomě, s aromalampičkou a za doprovodu Mozarta. Mám na to sepsaný třístránkový porodní plán a platím si dulu. Která tady není a nestihne přijet! A svým slavným plánem si můžu leda tak otírat pot z půlek. A upřímně řečeno, čípak je tohle celé chyba? Kdo nás dvě hodiny zdržoval řečmi o brokolici a žaludečních kolikách? Odmítám připustit, že částečnou vinu nesou i moje terénní aktivity. Viníka vidím jinde. Drží volant a drze se kochá nadcházejícím ránem. Uuuááá!

Jenom to, Verun, prosím zkus dovézt. Nechci mít v autě žádnou krev.“

ÚÚÚÚÚÚÁÁÁÁÁAÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!

5. 13

Kluk. Byl to KLUK. Ten novej člověk, co se tak strašně rychle a bez okolků dral na tenhle svět, byl kluk. No, nevěděli jsme to předem. Ale spousta lidí tvrdila, že na to vypadám. Myslím, že při minulém těhotenství jsem taky nebyla obluda, teď mi ale všichni svorně tvrdili, že vyloženě zářím. A kluci, ti prý přidávají na kráse.

Foto: Sláma v botách

 

Když se dívám na naši první společnou fotku s VAŠKEM, opravdu vidím šťastnou bytost, která vůbec nevypadá na to, že právě přežila svůj konec. Asi to teda nebyl špatný porod. Ještě před pěti hodinami jsem stála u plotny a před čtvrt hodinou teprve lezla po čtyřech z auta rovnou na sál.

„Paní, vy rodíte!“ zděsila se sestra na příjmu. NO A? To tady snad všichni, ne? Nebo jsme měli jet na tu gastroenterologii?!

Nejen nás, i lékaře (a chudáka mou dulu) zaskočila překotná rychlost událostí zakončených porodem mé nové životní lásky. Když si ale teď to líbené stvoření prohlížím, musím se konečně smát i já.

Protože jsem přece jen rodila vědomě. Ale tak, jak to opravdu sedí k mojí nátuře, zmatečně, divoce, dramaticky… směšně. Mozart a hodinové inhalace vonných olejů by nebyly pro mě Místo toho jsem do poslední kontrakce komandovala doktora, co mi smí a nesmí udělat, abych aspoň trochu zužitkovala svůj slavnej plán. A moje úpění o sepsání poslední vůle málem zbořilo porodnici.

No, chtěl to mít manžel jako z hollywoodskýho filmu? Tak prosím. Ale s plnou parádou!

Foto: Sláma v botách

Budoucí farmář?! Prozatím nadšený konzument nepasterovaného biomléka. 🙂 Foto: Sláma v botách

EPILOG

Chleba, na který jsem v pátek v noci zadělala, dopekla v sobotu ráno mamka. Na mé výslovné přání a podle pokynů diktovaných z oddělení šestinedělek.

„Ale ty bezy vyhodím, jo?“ klepala se mamka v telefonu rozčilením, nevyspáním a dojetím dohromady. „No to nesmíš!“ zděsila jsem se nad takovým nápadem.  Jako že by kvůli mému porodu letos nebyla bezová šťáva?!

„Teď už to stačí jenom zahřát na osmdesát a nalít do sklenic. No, mami, prosím! Víš, jakou práci mi dalo ty biobezy sehnat? Vždyť sem u toho málem porodila…“

 

Když statkářka otěhotní aneb jak se ryje s panděrem

12 komentářů

Kdybych toho ještě byla schopná, musela bych před našimi prabábami k zemi smeknout. Není mi totiž vůbec jasné, jak zvládaly seno hrabat a brambory okopávat, když jim jako mně vyšel termín porodu zrovna na léto. Hádám, že si na rozdíl ode mě nemohly říct: tak holt to žito letos nezaseju.

Tahle sezona je zase úplně jiná. Z farmářské panny se přes zimu stala statkářka s panděrem!

****

Velké usmiřování s mým chotěm na sklonku loňského léta bylo úspěšné. V říjnu, přesně den před aukcí našeho vyhlédnutého statku, jsem se vypotácela z koupelny a zamávala manželovi před nosem těhotenským testem.

„Chápeš, co tohle znamená?“ zatarasila jsem mu cestu z ložnice.  „Ten barák prostě musíme vydražit.“

Můj muž na mě chvíli nejasně zíral. Pak hlesl: „No to bychom asi měli,“ a vyrazil na dlouhou procházku.

O den později byl statek náš. Spokojeně jsem si položila ruce na břicho a začala si představovat, jestli to bude kluk, nebo holka. Můj muž sedl do auta a odjel shánět krumpáč, bagr, elektrikáře, instalatéry, volat na SČVAK, právníkům a na katastrální úřad.

A tak jsme neplánovaně nastoupili každý na svoji misi. Do týdne po prvotním rauši ale přišlo vystřízlivění. A asi chápete že především na mojí straně.

****

„Je mi blbě,“ hlásím ráno a do oběda se neobtěžuju svléknout z pyžama.  „Fuj, je mi ale fakt blbě,“ omlouvám se i večer, když zase není navařeno. „No to je smrad!“ nadávám, když si manžel chce aspoň usmažit vajíčka. Takhle to jde den po dni. A zatím na statku ve V. probíhají manévry.

Rozpadlý barák s bujným pozemkem nápadně připomínajícím skládku se mění každý den. Totálně nasazeni jsou všichni členové rodiny – kromě mě. A v tu chvíli mi to došlo: jak já to letos udělám se zahradou?!

Nemovitost jsme koupili v perfektním stavu. Když se rychle opraví střecha, možná stodola nespadne. Foto: Sláma v botách

Nemovitost jsme koupili ve skvělém stavu. Když se rychle opraví střecha, možná stodola nespadne. Foto: Sláma v botách

Také chlívky a dvůr jsou v perfektním stavu. Foto: Sláma v botách

Také chlívky a dvůr jsou jako nové. Foto: Sláma v botách

Každá žena na mateřské mi totiž dá za pravdu. Nejúnavnější a nejotravnější na potenciální dovolené snů je ta neustálá logistika. Každý přesun s dítětem totiž znamená BALIT. Mít dost plen, náhradní bodýčko, flašku na vodu,  tahat se s autosedačkou, rozkládat kočárek, hledat, ve které kapse přebalovací tašky skončil dudlík, nezapomenout tu přebalovací tašku!, vymýšlet, kde se dítě v klidu vyspí, a jestli ještě vydrží jízdu autem před dalším kojením. Stačilo mi, abych si představila, jak tyhle přesuny absolvuju v našem neklimatizovaném autě už nikoliv jen s jednou dcerou, ale nově ještě s kojencem, a věděla jsem, že tohle nedám.

Bydlím v paneláku bez výtahu. Zahradu mám dvacet kilometrů odtud, rodiče (resp. jejich skleník) třináct kilometrů druhým směrem a teď ještě nový pozemek zase úplně jinde. „To jako budu celé léto mezi tím vším pendlovat?“ udeřím na manžela, jako kdyby to on takhle vymyslel.

„Buď se zbláznim nebo umřu,“ shrnu svůj osud do jedné věty.

Můj muž už je na podobné výkřiky zvyklý, ale tentokrát se přece jen zarazil. Pokud se po porodu nemáme uhonit z místa na místo, počet stanovišť opravdu musíme zredukovat. A tak jsme zasedli k brainstormingu.

„Obětujeme D.,“ nezaváhám ani vteřinu. Na té zahradě jsem před dvěma léty začínala, ale pud sebezáchovy je silnější než sentiment. „Frknu do D. jenom hrách s mákem, to celkem roste samo. Až mi dá babička echo, přijedu tam, všechno očešu a zase mizíme,“ nepářu se se svou původní zahradou ani za ten mák.

Další přichází na řadu náš panelák. Celá se rozzářím a činím druhý velký škrt.

„A to budeme stanovat na staveništi?“ vytřeští muž nechápavě oči.

Víte, my to máme v manželství zařízené tak, že někteří tu jsou od práce a jiní od velkých vizí. Aby se ti první mohli realizovat, musejí (si) druzí neustále něco vymýšlet. Tento systém se vesměs osvědčuje, respektive určitě se neosvědčilo role střídat!

A tak se jen klidně otočím manželovým směrem a povídám: „Nakvartýrujeme se do baráku k našim.“

Myslím, že muž i chtěl něco říct, jenže mně už se před očima rozpohybovaly živé obrazy. „Podkroví u našich vyloženě zahálí a jen si představ tu jejich chladnou kuchyň. To bude úplně jiné léto. Kdykoliv se budeme moct vyvalit na zahradu, utrhnout si ve skleníku okurku a večer sedět až do západu slunce na terase. Ty svoje mrkve s cuketou si vysázím mezi tátovu zeleninu a konečně budu mít záhony přímo u nosu,“ žasnu nad dokonalostí vlastních výjevů. Letošní sezona bude hit. Lépe by to nevybájila ani kněžna Libuše.

****

A tak mi začal nejklidnější leden a únor, jaký za poslední roky pamatuju. Když ze mě spadl balvan ohledně léta, žila jsem už jen pro svůj projekt „čekám druhé dítě, nic víc po mně nechtějte“. Obnášelo to hodinu těhotenské jógy denně, ještě zdravější večeře a každou chvíli špacír po lese. Občas mi sice různé články na facebooku připomínaly, že už se zahradnická sezona blíží, ale nenechala jsem se rozhodit a vyhecovat k větším akcím než zajet si párkrát zkontrolovat, jak se v D. daří česneku.

Foto: Sláma v botách

Stávkuju, medituju. Foto: Sláma v botách

Jenže v březnu se klima kolem mě najednou rapidně proměnilo.

„Musím už dodělat projekt,“ proseděl manžel zničehonic celý víkend nad stavebními lejstry a nonstop někam volal. „Tak myslíš, že máme jít do trámového stropu? A co ten plyn v kuchyni? Nebyla by přece jenom lepší elektrika?“ rokovali u nás s tchánem pravidelně do noci.

Já seděla vedle, poslouchala a najednou mi došlo, že se asi baví o našem baráku.

„No, upřímně, čekalo se, že projevíš trochu víc zájmu, minimálně o zahradu,“ povídá mi manžel na rovinu. „Máš to tam vůbec na jaro nějak vymyšlené?“

„No… tak trochu… zhruba… ale já jsem těhotná!“ přejdu od trapnosti radši do útoku. Víte, ne že bych si přes zimu často nezpříjemňovala večery létáním v oblacích. Vysnila jsem si třeba, jak se nad naší budoucí terasou sklání jabloň a u potoka si s dcerou trháme švestky. Ale že bych nějak zásadně promýšlela, kam přesně ty stromy zasadíme, v jakých rozestupech a kde seženeme vhodné odrůdy… Nebo kdo zahradu zorá, připraví půdu k setí a jak se vypořádáme s plevelem, který se rozrostl po celém hospodářství.

Připadám si najednou jako největší flákačka na světě. A nejhorší je, že manžel je ochotný mi vykrucování uznat: „Máš pravdu, lásko, já zapomněl.“ A zatímco mě hladí po břiše, mumlá něco v tom smyslu, ať se radši šetřím dál.

No jo, jenomže já už se mezitím podívala z okna.

Byl jeden z těch jarních dní, kdy už se dá běhat venku nalehko a chytat bronz ve výstřihu. Den, kdy si chcete zase po roce užít, jaké to je, mít vlastní kus země. Přesně tyhle dny – plné příprav a těšení se, jak krásně mi všechno samo poroste – patřily loni k top momentům roku. Vození hnoje, plečkování, kopání… později to nenávidíte, ale takhle z jara…

Podívám se na svůj rýsující se buben. Je pravda, že jsem si předsevzala prožít tohle těhotenství v nerušené harmonii. Copak se to ale vylučuje s láskyplným zatlačováním semínek do Matičky Země? Některé pozice z těhotenské jógy se při troše fantazie i dají přirovnat k zahrádkářské rozcvičce se sázecím kolíkem, nebo ne? No tak nebudu tahat těžké konve. Nebo řádit s krumpáčem. Na druhou stranu, v čem by to bylo jiné od tahání patnáctikilové dcery. A i těhotenské příručky přece doporučují přiměřenou tělesnou aktivitu jako předpoklad pro přirozený porod.

Takže snad nebude vadit, když si o víkendu zajedu přeorat statek a vysadím tam pár pytlů brambor.

A tak jsem se ten den nadobro zvedla z meditační podložky a zase po roce vklouzla do montérek. Tedy… udělala bych to, kdyby mi šly lacly přetáhnout přes panděro!

Foto: Sláma v botách

Konec idyly, kde mám ty montérky? Foto: Sláma v botách

****

Farmařit s pupkem vlastně není nic zvláštního. Stejně jako když chodíte do práce, musíte ráno vyřešit hlavně dvě otázky: co si vzít na sebe a co k snídani.

Na jednu krásnou dubnovou sobotu jsme do V. zase sezvali celou rodinu. „Užijeme si teambuilding,“ lákám na brigádu rodiče a muž pro jistotu slibuje oběd v hospodě. Plán zní: rozbít hroudy země po nedávném orání a vytahat z půdy travní drny, mech, kořeny kopřiv, bršlici a další plevel, který už nám zase začíná přerůstat přes hlavu. Potom půdu uhrabičkovat a připravit řádky na vysázení brambor. Nic proti pleveli, ale i já uznávám, že ho nemusíme pěstovat na dvou tisících metrech čtverečních.

„Ópa tvrdí, že nic jiného než brambory nám tu zatím neporoste. Že boj s tak zaneřáděným pozemkem žádná jiná zelenina nedá,“ tlumočím taťkovi posudek nejstaršího sedláka z manželova rodu a on souhlasí: „Ale klidně, brambor není nikdy dost.“ A už připřahá za forda vozík s pár pytli sadby.

Mám načesané vlasy, nabitý foťák i plný koš svačin. Akce brambory může odstartovat.

****

Kdybyste nás tu sobotu pozorovali na pozemku, myslím, že byste mohli slušně závidět. Zase jsem si totiž připomněla, jak pilné mám rodiče, tchána a hlavně muže.

Když v deset dorážím na brigádu, můj chlap už se koupe v potu. „Neboj, jede ti posila,“ plácám pracanta po mokré košili a ukazuju na svůj koš. Obložené chleby, ovesná kaše, polívka, co jen hrdlo ráčí.

„Ne, díky,“ mine manžel fasung bez zájmu a zahodí krumpáč. Potřebuje nahodit motor u terry, kterou sestavoval léta páně jeho dědeček. Když se mu to konečně podaří, stroj se nekontrolovaně rozletí po pozemku. Muž za ním.

„Neboj, točím to!“ projevuju se pohotově, ale to už z konce pozemku zase zazní nějaké nadávky. Terra opět chcípla. Pozorujeme s rodiči na dálku ten děj a shodujeme se, že lepší počasí jsme si dnes nemohli přát. O chvíli později kolem znovu proletí manžel vlečený strojem, který buďto nestartuje, anebo se stává neovladatelným. Pomyslím si, že než si s tou mašinou poradí, sním si aspoň svoje chleby.

„Hele,“ ukáže mi mamka ztrouchnivělou lavičku obrostlou mechem, kterou ráno na pozemku objevili. „Hustý,“ rozzářím se a už si ji táhneme k našemu svačinovému stanovišti. Vyhodím si na chvíli nohy nahoru, se svým domácím chlebíkem mazaným sádlem, s obličejem na slunci, při švitoření ptáků na ořešáku, v dálce terra…

Až když mi u nohou přistanou rukavice s kýblem, dojde mi, že jsem dnes vlastně přijela pracovat.

foto: Sláma v botách

Neustále se objevují nové poklady, třeba lavička, i sedět se na ní dá. foto: Sláma v botách

****

„Jsi v pohodě?“ míjí mě manžel v sousedním řádku. Narovnám se a zářivě se usměju: „Všechno olrajt.“

Sotva zmizí, odříhnu si. Co asi byla větší blbost? Že jsem se tak přežrala, nebo těsné punčocháče, které mi mačkají přecpaný pupek? Máma už mi jde v řádku naproti, měla bych sebou hodit. Odkrknu si a vydám se s kýblem pro další sadbu.

„To bude brambůrků, tahle zem je poklad,“ mrká na mě táta spokojeně. No to jo, procedím odpověď mezi zuby spolu s další várkou žaludečních šťáv. Taky bych se chtěla tím bramborovým štěstíčkem dojímat. Jenže jak se tak krčím nad řádky a sázím pod sebe jednu bramboru za druhou, hlavou mi šrotuje jen jediné: kam se půjdu vyzvracet?

Na zahradě jsem se vždycky mohla celé dny předklánět a s mým trávicím systémem to ani nehlo. Ale stačí mít v pupku dvoukilové dítě a vše je jinak. Těhotenství přece není nemoc, jenom jiný stav, připomínám si základní těhotenskou poučku. Obvykle funguje. Jenže obvykle se po desetichodé snídani neshýbám dvě hodiny do řádků k bramborám. Znovu si zkusím upravit panděro uskříplé v punčocháčích. Škyt a krk. V životě jsem nezažila takové pálení žáhy…

„Ta jóga byla úplně k ničemu. S takovouhle fyzičkou nikdy neporodím,“ mrmlám, když si přesýpám do kýble další brambory a zase si vyrážím mačkat pupek. Tohle je trénink, kterej potřebuju k porodu. Jenom příště žádné punčochy. A nežrat!

***

To „příště“ má přijít na řadu už následující víkend. Muž plánuje další celodenní akci – odstraňování kořenů, likvidaci mechu, kopřiv, válcování. Jenže tentokrát má lejt a dobrovolníci stávkují. Tedy kromě dcery. A mě!

„Nemusíš se mnou,“ ujišťuje mě manžel a maže si svaly koňskou mastí. Naopak, kontruju, a chcí jít mazat svačiny. Pak se ale zarazím.

V zájmu svého panděra bych měla přijmout nějaká preventivní opatření.

A tak se stavím hladová před otevřenou skříň a začínám vymýšlet, čím a do čeho se narvat. Letní šaty? Brrr. Jenže všechno ostatní má v pase gumu.

Přehrabuju šatník tam a zpátky. Proč jsem si předloni kupovala montérky velikosti slim? Koho jsem v nich chtěla okouzlovat? „Na příště si půjčím gatě po dědovi,“ vybavím si pivní figuru, které už se začínám blížit. Bohužel můj aktuální problém se tím neřeší. Nakonec vytáhnu hippie šatičky, které alespoň sahají až na zem. A jdu se konečně nasnídat.

„Tak už si prosimtě z tý lednice něco vyndej,“ snaží se manžel popohnat náš odjezd. Se mu to řekne, když obsah naší lednice je pro zahradnicko-těhotenské účely naprosto nepoužitelný. Chleba se sádlem už v žádném případě! Ale i ovesná kaše byla minule moc těžká. A polívka v žaludku žbluňkala. Šmejdím po kuchyni jako hladová Halina Pawlowská, a když slyším, že manžel už pod okny startuje auto, v panice sbalím do kapsy aspoň dva bonbony.

****

Lehce mží. Přesně podle předpovědi. Otáčím se manželovým směrem a vidím, jak mu od hlavy stoupá pára. Mně možná taky. Ráno jsem mrzla, ale jen do chvíle než jsem se při tahání pařezů zlila jako hovado. Je příjemné, že mi teď do vlasů padají mikrokapky vody, připadám si jako po ranní koupeli.

Bonbony už mám vycucané a s potěšením zjišťuji, že o hladu se pracuje mnohem líp než s bouřící Niagarou v žaludku. Dnes žádné krkání a polykání šťáv, které by mě rušilo při kopání.

Pohledem se srážím s manželem. „Fakt si nechceš odpočinout?“ navrhuje pauzu. Opřeme se o sebe zády a trochu se napijeme. Rozhlédnu se spokojeně po pozemku. Dneska jsme odvedli práce. Ještě hodinu dvě a budeme hotoví.

Foto: archiv Sláma v botách

Duhové šaty ladí s počasím. Prší. Foto: archiv Sláma v botách

Už opravdu lije, když nakládáme poslední fůru shrabaného bordelu na valník a odjíždíme do sběrného dvora. Přisedám k dceři do auta a ona hned začíná z kapes tahat poklady, které si ulovila na pozemku. Mech, lískové ořechy, žízalu, kus skla… Dávám jí pusu a vypínám. Dnes si ráda dám odpoledního šlofíčka s ní.

Foto: Sláma v botách

Začíná pršet, valník je plný. Vypínám… Foto: Sláma v botách

****

Poté, co jsem tak nečekaně zjistila, že i ve stavu „plus osm kilo přes břicho“ se dá zahradničit, přestávám mít doma stání. Venku zase hlásí tropy.

„Mě teď tak mrzí, že jsem zahradu v D. škrtla. Já tam snad ještě zajedu zasadit cibul,“ začnu se jednou večer shánět po pytlíku se sadbou.

„Ne, ty už se šetři,“ odebere mi manžel z ruky cibule a odvádí mě za ruku na gauč. „Minule jsme to trochu přehnali. Neměla by ses tolik zapojovat, já přece všechno zvládnu i sám,“ ujišťuje mě a svalí se vedle na deku. Dávají fotbal, ale myslím, že to vůbec nevnímá. Jen se tak dívá před sebe.

Já se podívám na něj. Začíná být znát, že na rozdíl ode mě nemá za sebou sedm měsíců meditace, zato každý den od sedmi lítá po pozemku. A pak jede do práce. Potřeboval by taky otěhotnět.

„Odteď ti se vším pomůžu,“ povídám. A v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítí. Když totiž vidím, jak chce muž zase něco namítat a krotit můj znovuobjevený pracovní elán, vzpomenu si na svou vůbec nejoblíbenější těhotenskou knihu. Na moudrou bichli od Ingeborg Stadelman, kterou jsem si čítávala při meditačních hodinkách. Hned pro ni skočím. Tohle povzbuzení tu musí zaznít, aby se i můj muž uklidnil.

Vracím se z ložnice a začínám konejšivě předčítat: „Dnešní ženy mají za sebou většinou poklidné dětství. Spíše jsou rozmazlovány, mohou si vše dovolit, do práce jezdí autem a díky modernímu lékařství nebyly nikdy vážně nemocné. Odmítáme snášet jakoukoliv bolest…,“ významně se na manžela podívám, aby pochopil, že teď přijde jádro sdělení. Myslím, že ho oba potřebujeme slyšet.

„Ponechte na své ženě její normální zátěž, neboť rození z ní také nemůžete sejmout. Papouškovat: ,Samozřejmě že porod zvládneš´, a o pár minut později prohlásit: ,Ne, zlatíčko, nech té namáhavé práce, já už to zařídím,´ je nerozvážné.“ Zaklapnu bichli a obrátím se ke svému muži.

Po týdnu chození do práce a víkendu za pluhem se choulí celý do sebe. „Tak takové ty studuješ knihy…“

Víc z něj nevypadne, usne mi s hlavou v klíně. Pohladím ho po vráskách a nechám spát. Až když cítím, jak z něj se spánkem odchází všechno napětí, vydávám se pro ty cibule.

Jak jsem říkala, byla by škoda, kdybych měla já i zahrada v D. zahálet. Když mi to s tím panděrem konečně začalo jít. Do porodu ještě zbývá pár týdnů, zato moje zlatíčko už by si mělo odpočinout. Nechat té namáhavé práce. Ale však já už to zařídím. 🙂

Foto: archiv Sláma v botách

Příprava k porodu, verze našich prababiček. Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi rostou!©