Jak jsem se přihlásila do KURZU PŘEŽITÍ aneb Bršlice kozí noha po tisící prvé

5 komentářů

To by ani prase nežralo, sjela mě pohledem d.-cká babička, když jsme spolu naposledy trávily čas na mém pozemku. Co rozvířilo hladinu nesouhlasu tentokrát?

Nesnědla jsem jahodu ožranou slimákem ani oďobanou třešni spadlou na zem (i když se obojí nabízelo). Stalo se pouze to, že jsem ze záhonu vytrhla vzrostlý exemplář pěťouru maloúborého – a přihodila si ho do košíku s úrodou. Ano, bavíme se o pěťouru, té kytce s bílými kvítky, co vám roste v záhonech, i když jste ji nevyseli. Prostě o tom „protivném pleveli, který se k nám šíří od sousedů.“

„Ale babičko, pěťour se dá jíst. Dokonce v Kolumbii z něj vaří národní polévku,“ hájila jsem se před svým věčným kritikem. Jako kdyby to někdy mělo uspěch.

Kolumbijci samozřejmě babičku neohromí. To, že někde nějací křováci jedí housenky, nezamená, že to musím tahat i do D. Tady se svíčková vždycky vařila z krávy.

A tak mi nezbylo než vytasit před babičkou svou letošní největší zbraň. Svou odpověď všem posměváčkům a nedůvěřivcům nejen z vlastní rodiny: od letošního jara jsem zapsaná do dálkového kurzu botaniky. Žádné šarlatánství, babkokořenářství, žádná permakultura, ale náhodou Linné a bratři Preslové. Věda! Aha?!

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

Fešák pěťour. Tohohle jsem ulovila na zahradě u rodičů v K. Foto: Sláma v botách

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

„Ten kurz vede uznávaná botanička z Brna,“ povídám babičce, abych ji omráčila, „učí nás, co všechno je v přírodě jedlé a jak přežít i v čase neúrody. A teď právě probíráme polévku z pěťouru. Můžu vám ukázat recept.“

Nádech. Může manželova babička, neúnavná krotitelka jakéhokoliv mého zahradního i kulinárního nadšení, říct něco špatného proti takovým vědeckým zdrojům?

Babička opravdu ani nešpitla, jenom se otočila na pantofli s tím, že ještě musí slepicím na kopřivy. Exkurze po mém pozemku nejspíš právě skončila.

A tak jsem se zase shýbla ke své motyčce. Slepice zvědavě strkaly hlavu skrz plot a číhaly, kdo jim co hodí. Ode mně se ale dneska ničeho nedočkají, já si své pěťoury hodlám sníst sama.

Ale přece jen se do nastálého ticha a spokojeného švitoření slepic ozvala od plotu ještě jedna připomínka. Tichá, nenápadná, ale jasně zřetelná. Protože kritiky není v D. nikdy dost: „Paní botanička…tsss. Kdyby brambor nebylo, bych chtěla vidět, jak se z pěťouru nažereme.“

Tento článek je věnován všem, kdo také věří, že v divoké přírodě je budoucnost nás biozahradníků a možná celého lidstva.

Pěťour skončil na pizze, takové ideální jídlo pro časy neúrody, že? Foto: Sláma v botách

Pěťour skončil na pizze, prostě jídlo pro časy neúrody! Foto: Sláma v botách

****

„Musím se dovzdělat v botanice!“ ucedila jsem naštvaně, když jsem překročila další spadlou větev z nějakého stromu.

Byl březen, les plný bláta a větve ještě holé, ale já a moje tříletá divoženka jsme podnikaly už x-tou výprav do lesů v okolí D. Naše hospodářství obklopují lesy ze všech stran, stačí si vybrat, kam se půjdete nadýchat luftu tentokrát. Vůně se pomalu probouzejí po zimě a i ptáci o sobě dávají vědět. Krásné, chtělo by se říct. To bych ale nesměla mít na sebe takový vztek.

Ve změti lysých stromů jsem se marně snažila rozvzpomenout na učivo z prvouky.

„Nepoznám buk od borovice!“ prskala jsem znechuceně, zatímco dcera pozorovala, jak mravenci lezou po nějakém… keři.

Takhle to prostě nejde dál. Nad hlavou nám koncertuje ptactvo a mně nenapadá odbornější výklad než: „ptáček zpívá“. A to mám předávat dítěti životní moudrost? Z biologie jsem přeci kdysi mívala jedničku, tak jak je tohle možné?

Když jsem se ale nad tím chvíli zamýšlela, přestala jsem se divit. Dendrologický výzkum habru jsem v sedmičce neobšlehla z knížek. A sušením kytek do herbáře zaměstnala půlku rodiny. Rody a čeledě jsme se učili jako básničku, aniž bychom kdy při výuce vyrazili do přírody. České školství, no nic. Za habr jedna mínus, ale kdybyste mě pod ten strom postavili, nepoznám ho.

Teď je ale třeba jít dál. Co jsem se nenaučila ve škole zadarmo, to se dnes dá dohnat za peníze. A tak jsem před časem lovila na internetu a našla přesně to, co mi ještě v životě chybělo. Já, botanický analfabet a zahrádkář v záběhu jsem se zapsala na dálkový kurz poznávání a vaření z divokých bylin. Tak trochu survival kurz – jak přežít jen z toho, co příroda nabízí zdarma a všude kolem nás. (paukertova.cz).

Jak jsem na něco takového proboha přišla?

Svůj širák neodkládám nikde, ani v lese ne. Foto: Sláma v botách

Samice s mládětem na cestách za lesní obživou. Foto: Sláma v botách

****

Stává se vám občas, že nutně potřebujete vlastnit něco, co jste právě viděli nebo o tom četli? Není to úplně vlastnost k vychloubání, bohužel tyhle konzumní chvilky mě zásadně přepadají, zrovna když mi na účet přistane nějaký honorář.

Ta situace nastala v dubnu.

Zase jsem večer trůnila u kompu a zuřivě gůglila. V televizi právě skončil pořad o bylinkách Kouzelné bylinky a Kuchařka ze Svatojánu v něm nakládala zelí. „A víte co, dáme tam i bršlici, ta ničemu neuškodí,“ povídá můj kulinární guru a přihodí do soudku se zelím i pěknou zelenou kytku. V tu chvíli bych nejradši zabila kameramana. Vy víte, jak vypadá bršlice? Pokud ano, gratuluju. Já ale až doteď nevěděla, že taková rostlina existuje. Kameraman se každopádně nad bršlicí vůbec nepozastavil, a tak jsem z vteřinového záběru nevykoukala nic. Proto jsem sedla k internetu. Rázem se mi otevřely netušené obzory.

Bršlice kozí noha – plevel z rodu miříkovitých, léčivka s vysokým obsahem vitaminu C, jejíž listy se dříve běžně používaly do salátů a do polévek. Má to růst úplně všude. A jak vidno, Kuchařka ze Svatojánu to klidně dává i do zelí.

Opřu se spokojeně do křesla. Saláty se mi letos na zahradě nedaří. Ono se mi toho tam letos vůbec nedaří víc, ale to je zase jiná kapitola. Teď musím vyřešit bršlici. Zdá se mi to, nebo by právě jedlé plevele mohly řešit moje letošní pěstitelské výpadky a selhání? Loni jsem opatrně začala jíst pampelišky a sedmikrásky. Břicho mi to nerozpáralo a huba si čím dál víc zvyká. Vše je věcí psychiky. Možná přišel čas posunout se na poslední level. Neštítím se hnoje (ZDE), loni jsem si potykala se slepičinci (ZDE). Jsem připravena přijmout výzvu nejvyšší.  Objevit pro své gastroexperimenty svět jedlých plevelů. Mají jednu neoddiskutovatelnou přednost – jsou všude kolem zadarmo. Nic proti mé zahrádce, salátům a tak, ale v divokých bylinách je budoucnost.

Heřmánek, lesní jahody a borůvky, úlovky z půli června. Foto: Sláma v botách

Lesní a luční úlovky z půli června. Heřmánek na koupel obličeje, zbytek sníst. Foto: Sláma v botách

Chci poznat, najít, natrhat, zpracovat a zkonzumovat bršlici kozí nohu. Bohužel fakt, že jsem ji kdysi měla ve svém heřbáři, ještě nic neznamená.

„Bršlice co?“ vyprskne můj muž, když se mi nečekaně nakloní nad monitor.

„Neznáš, co? A přitom je to takový poklad. Počkej, ať ti z ní uvařím polévku,“ informuji partnera, ale ten se zasekl u názvu a stále se zajíká smíchy. „Ty moje kozí noho!“ objímá mě a prská mi do ucha, až svým chechtáním probudí dceru. Je mi jasné, že odteď dostanu doma novou přezdívku.

Na podobné špásování teď ale opravdu nemám náladu. „Však on tě přejde humor. Víš, jak je taková bršlice zdravá?“ odpálkuju posměváčka nedůtklivě. Opravdu nepotřebuju, aby mě zdržoval. Právě jsem chytila botanickou slinu. Chci doplnit ty díry ve své všeobecné vzdělanosti. O bršlicích a dalších jedlých zázracích přírody totiž od jisté doby nevtipkuju. Ne po tom, co jsem letos na Valašsku pila léčivou jarní mízu z břízy (o tom ZDE), aniž bych o tomhle očistném zázraku někdy dřív slyšela. Po téhle zkušenosti pořád myslím na to, kolik dalších jedlých pokladů mi v přírodě uniká. I bršlice má být lahodná a superzdravá rostlina pro každého. Všechny ty dny, kdy ji nemám na talíři, už mi nikdo nevrátí.

A právě v tomhle rozpoložení jsem narazila na stránky paní botaničky Ivany Paukertové. (paukertova.cz) Celá rozechvělá a s pocitem osudovosti zjišťuji, že na jaře otevírá korespondenční botanický survival kurz. Jedení kořínků, okusování lýka ze stromů a tak. Slimáci mi letos OPĚT zlikvidovali fazole a pak celá ta věc s Islámským státem, ruskou agresí, řeckými dluhy, uprchlíky… Raději jsem na zahradě vysázela brambory a chodím se pravidelně ubezpečovat, že rostou.

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky zatím nezpozorovány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Brambory rostou i pod slámou, dobrá zpráva. Mandelinky také zatím nezaznamenány. Prosím, ať se nepletu a opravdu něco sklidím. Foto: Sláma v botách

Stránky paní Paukertové na mě ale zapůsobí jako zjevení. Bože, já už dlouho vím, že existuješ, ale jestli ne ty, tak aspoň ta ženská z Brna je pánbůh. Paní Paukertová má totiž na svých stránkách recepty na vaření z kdečeho – žaludové cookies, tlačenka z fialek a ptačince, kostival v těstíčku… Kam se hrabu já a moje řepné chipsy (recept TU), tohle je skutečné BIOVAŘENÍ. Ještě ten večer posílám do Brna přihlášku a pár stovek kurzovného. Když všechno klapne, příští rok už nezaseju. Mé louky, mé lesy, můj dobrý rodný kraj mě nakrmí. I z těch kvót na uprchlíky mám rázem menší strach.

Zahrada je moje láska, ale v divokých rostlinách vidím budoucnost. Obzvlášť když mi letos slimáci (skoro) všechno sežrali... Foto: Sláma v botách

Slimáci letos úřadují víc než loni, na vzniklou situaci jsem musela zareagovat… Foto: Sláma v botách

****

I když to nerada přiznávám a babičce tu radost nedokážu upřímně přát, s bramborami a pěťourem měli v D. zatím pravdu. Budu vděčná, když mi vysázené brambory nesežerou mandelinky a já budu mít na podzim co uložit do sklepa. Protože jedení kořínků a spol. není zatím takový hit, jak jsem čekala.

Survival kurz je bezvadný, což o to. Každých čtrnáct dní nová lekce v mailu a už od první (jedení pampelišek a kopřivový špenát) vím, že jsem tu správně. Zhruba od druhé lekce ale látku kriticky nestíhám. Prostudované mám tři kapitoly, dnes dorazila šestá. Paní magistra nás nešetří.

Plním domácí úkoly, zkoumám rychlost růstu rostlin, učím se, co je list peřenosečný a co dlanitoklaný, počítám pod lupou pestíky a vařím si čaj z jasanu. Jsem tři lekce pozadu a příroda nečeká. Všechno si kvete svou rychlostí, zcela bez ohledu na možnosti mého studijního tempa. Vesnovka obecná, jejíž nerozvitá květenství se ve Francii zapékají jako divoká náhrada brokolice, mi odkvedla dřív, než jsem se ji naučila bezpečně poznávat. Alespoň jsem se v druhé lekci dočetla, že dobrá jsou i její semena (jako náhrada horčice).

Nevím teď vážně, co řešit víc. Jestli plevel a slimáky, kteří mi obkličují záhony, nebo semena ačokči, která se navzdory tomu, jak byla drahá, vůbec neobtěžovala vyklíčit. Nemám čas studovat taxonomii ani dělat si nákresy květů, chodím s malou na borůvky a suším heřmánek. Okopávám jahody a jednotím mrkev, přitom bych se měla učit kostivaly. Možná bych zjistila, že ten, co ho máme v D. a já ho považuji za kostival lékařský (dělám z něj hnojivé jíchy na záhony), je ve skutečnosti úplně jiný druh. Protože aha, ono jich v Čechách roste víc.

Vůbec toho o české floře teď hodně zjišťuju. Loni jsem zůstávala v úžasu, co všechno se může během jediného týdne udát na záhoně – jak rychle vyroste zelenina a hlavně plevel po jediném slunečném dni a propršelé noci. Letos jsem ve stejném úžasu z toho, jak se mění příroda úplně všude kolem mě. Každý týden jako domácí úkol sleduji, co kvete, co odvkétá, co teprve kvést bude, kde pučí listy a co zůstává holé. Nestačím se divit všem těm změnám. Na každou kytku, strom i keř mám najednou chuť si sáhnout a přivonět k nim. Žiju tu přes třicet let a nikdy jsem nezkoušela, jak voní ty veliké lípy nad železniční tratí. Otázka je, jestli jsem si vůbec kdy uvědomovala, že tam nějaké jsou. Konečně teď vím, jak se jmenují některé stromy, které denně míjím. Třeba že to nejsou jasany, ale javory jasanolisté. Ještě rozklíčovat, jak se jmenují ty smradlavé bílé keře u chodníku, a budu v nebi. A takovými denními radostmi já teď žiju. No neberte to za devět stovek na rok.

Pokud se mi v nějakém příštím životě podaří dohnat probíranou látku a kurz úspěšně dostudovat, bude to životní bomba. Výhra v loterii nebo tak. Zatím ale dál jím salátovky ze skleníku svého táty a jsem moc ráda, že tuhle možnost mám. V přírodě se dá narazit na leccos. Ale o divoké náhradě šťavnatých okurek zatím v prvních třech lekcích kurzu nepadlo slovo. Zato po kopřivovém špenátu jsem se docela slušně osypala.

A co nejlepšího jsem si zatím ze survival kurzu odnesla (opakuji, že jsem vážně student-flink)?

– recept na čaj z mladých, napučených větviček jasanu – lahodný, chuť delikátní, nepopsatelná. Právě podle těch černých pupenů se pozná, že jde o jasan. (recept paní Paukertové ZDE).

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

Jasanové větvičky v rozpuku. Bude z toho lahodný čaj. Foto: Sláma v botách

že mi chutnají mladé listy lípy – chce to lípu srdčitou, tu s menšími listy (ano, roste jich u nás víc), nejlíp hned, co začnou růst, to jsou lístky nejjemnější, křupavé a bez hořkosti. Mlsala jsem je v D. jen tak, přímo ze stromu.

že ten otravný pýr je dobrý na cholesterol – a vůbec na spoustu věcí. Jestli máte pýru plazivého taky plnou zahradu, oddenky nasbírat, umýt od hlíny, pár minut vařit, vypít „čaj“. Tady máte všechno podrobně popsané (ZDE).

že z kostivalu i brutnáku lékařského jsou dobré chipsy – kdo nevěří, ať to zkusí. Já se nejdřív taky ošívala. Trhat kostival chodím v rukavicích, píchá. Jenže po upečení už tuhle vlastnost nemá. A recept na smažený kostival v těstíčku zatím patří do mého soukromého top výběru z divoké kuchařky (recept paní Paukertové ZDE)

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Brutnák lékařský jsem dosud využívala jenom ve formě květů na čaj. Mladé listy se ale dají obalit a smažit. Foto: Sláma v botách

 

 – že netýkavka má jedlé lusky a vynahradí mi letošní výpadek zelených fazolek – pamatujete, jak jsem loni triumfovala s metráky sklizených zelených fazolek? Cha, co bych za to letos dala. Slimáci zaúřadovali. Proto se odteď zaměřuji na netýkavku, tu plevelnou rostlinu, co zamořuje zahrady, louky, lesy. Až lusky vyrostou, přijdu si od přírody vzít zpět, co mi slimáci vzali. Recepty na netýkavkové hody podle pí Paukertové ZDE.

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním (až dorostou). Foto: Sláma v botách

Netýkavka na naší zahradě samozřejmě nechybí. Zralá semena vystřeluje do dálky, takže s reprodukcí problém nemá. Přírodě ulevím tím, že její lusky sním, dudlajdá. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

Netýkavková plantáž u nás v lese. Foto: Sláma v botách

 

NO A CO TA BRŠLICE?

Foto: Sláma v botách

A vy bršlici poznáte? Foto: Sláma v botách

****

„Ty ještě furt řešít kozí nohu?!“ nechápe můj muž, když mě asi po měsíci zase přistihne gůglovat si můj svatý grál. S fotkami bršlice mě za poslední týdny načapal několikrát. Oběma nám už to začíná být trapné. Ale pochopte mě, na herbář jsem kašlala a fakt nás teď nechci otrávit. Paní botaničce jsem podepsala reverz, že pokud po nějakém gastroexperimentu dojde k neštěští, byla to moje chyba – chyba určení rostliny, záměna, spletla jsem se, prostě smůla. Když si nejsem jistá, mohu poslat fotku toho, co hodlám pozřít, mailem na kontrolu. A je třeba si přiznat, že skóre nemám právě vysoké.

Ale pak to přišlo. Zrovna když jsem byla zase na Valašsku, zásah! „Co vám to tady roste, paní M.? Není to náhodou… náhodou…,“ skoro se bojím to jméno vyřknout. Tuším, že tentokrát stojím u bran ráje. Podle všech dosud nastudovaných obrázků, podle důvěryhodných zdrojů, tohle by mohla být… Květinu utrhnu, vyfotím, pošlu ke kontrole a modlím se. O den později, když už je kytka seschlá a nepoužitelná, mi přijde odpověď: bršlice!

„Já to dokázala, Kubo, já ji našla,“ pláču svému muži do telefonu a tuším, že i on je tak nějak dojatý. Po týdnech, kdy jsme s bršlicí vstávali i chodili spát, jsem svůj vysněný plevel konečně dostala do oka.

„Tak jsi to dokázala,“ vítá mě doma muž pyšně. „Dokázala,“ přikývnu a vybalím z batohu pár uschlých exemplářů. Hned druhý den běžím do papírnictví pro čtvrtku a izolepu. Víte, všechno má svůj čas. A k určitým rozhodnutím se musí dozrát. Po letech botanické ignorance, přehlížení habru a šlapání po plevelech konečně splatím staré dluhy. A v zimě stejně nebude honička kolem záhonů. Přišel správný čas zasloužit si zpětně jedničku z biologie.

Přišel čas založit si svůj první poctivý herbář.

Položka první: bršlice.

Foto: Sláma v botách

Bršlice kozí noha. Vaše gratulace přijímám. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

Nový projekt: biokamarádka (a mučení s medem)

4 komentáře

Mám jenom dvě nohy a dvě ruce, bědovala jsem celý loňský rok a letos na jaře znova. Ale při tom svém věčném remcání, jak furt nic nestíhám, jsem přece jen stihla to nejdůležitější: dostatečně silně si přát, aby se situace změnila.

Vesmír funguje poměrně spolehlivě. Co si hodně přejete, to se splní. A tak jsem se nedávno na baby-cvičení seznámila s podobou expertkou, jako jsem já. Zatímco naše děti trsaly na Míšu Růžičkovou, já mlela něco o pampeliškách, ona o třešňových marmeládách a pak jsme šokovaně zjistily, že bydlíme ve stejném paneláku. Oči se mi rozsvítily jako na Vánoce. Dyť od loňska akutně sháním biokamarádku!

Tuhle problematiku jsem totiž loni citelně podcenila. Duševní zdraví mé i mojí rodiny to taky pocítilo. Biokamarádka je základ. Bez ní svoje ekozahradničení můžete jít rovnou zabalit. Po roce samotářského obdělávání svého pozemku jsem v jedné slabé jarní chvilce plakala, že chci, chci, chci spřízněnou duši, se kterou budu svá zahradní dobrodružství sdílet, nebo že se na to celý taky můžu vys…

Co na to vesmír? Čáry máry fuk.

*****

Moje druhá zahradnická sezona začala v březnu objevem století: je zásadní rozdíl mít doma dítě, kterému je rok a půl, anebo dítěte, kterému je dva a půl.

Loni: Na zahradě se k motyce prakticky nedostanu. Zato dceři sloužím jako instantní podavač kyblíků, neúnavný stavitel báboviček a rozhoupávač trampolíny. To roztomilé monstrum se mě drží za nohavice, i když se chci jen vyčůrat, a zásadně hamtá, kam nemá. Taky věčně musíme lítat do baráku. Přebalovat, papat přesnídávky, míchat kašičky. V zoufalství jsme pořídili slepice, ale byl to výstřel naslepo. Pipinky hezký, ale krmit pampeliškami je musí maminka – pět minut, deset, třeba hodinu v kuse… Wrrr. K rytí se dostávám, jenom když si jde diktátor dát po obědě dvacet. A pak zase bábovičky, podávat kyblíky, pameplišky, slepice…

Krmím, krmíš, krmíme. A práce na pozemku stojí. Foto: Sláma v botách

Krmím, krmíš, krmíme. A práce na záhonech stojí. Foto: Sláma v botách

Ale zaplaťpánbu uplynul rok. Jdeme s malou po zimě poprvé checknout zahradu a já se pořád ošívám, co to. Nikdo mi neobjímá montérky. Vlastně vůbec nevím, kde dítě mám. Po krátkém shánění najdu Lidku u slepic, vlezla přímo do výběhu. Na botách i zadku má slepičince a patlá zrní do nějakých zbytků od jídla. Netváří se, že bych jí mohla jakkoliv pomoct. Taky že okamžitě zmizím. Popadnu kolečko a po loňských zkušenostech s ním fofruju pro hnůj, ať ve vzácné chvíli, kdy po mě dítě nic nevyžaduje, stihnu co nejvíc práce. Jenže ta chvíle se protáhne na celý den.

Najednou si můžu na zahradě dělat, co i kdy chci. Malou nezajímám, má sláva zbledla. Už je ze mě jen nudný, okoukaný objekt bez špetky přitažlivosti, zatímco kolem jsou jiné výzvy. Moje zahrada se letos stala i dceřinou zahradou. Obrovským teritoriem plným bláta, písku, šneků, mravenců, žížal, žebříků opřených o jabloně, barelů plných dešťovky a hald s hnojem. Jsem osvobozena z vymýšlení, jak ji na zahradě zabavit, svůj program v království rošťáren šéfuje sama a nejlíp ať si ji vůbec nevšímám. S tím nemám problém.

Kdykoliv teď s malou přijedeme do D. a já ji vypustím na zahradu, průzkumnice už má své oblíbené trasy. Letí zjistit, kolik napršelo vody do sudů a jestli liška rozsápala další slepici, pak zasedne na hromadu písku a staví. Občas mrkne co dělám a občas mi i pomůže. Využívám její specializaci na zastrkávání různých předmětů do země a nechám ji vysázet dva řádky cibule. Já mezitím stihnu zasít špenát. A pořád si zpíváme.

Společně to dokážeme. Foto: Sláma v botách

Společně to dokážeme, že jo. Foto: Sláma v botách

„Lído, mám plný košík,“ houknu směrem k pískovišti a pracant už letí. Košík s vypletým plevelem mi promptně vymění za prázdný a nevyžádanou sklizeň pampelišek a svlačce odvleče do slepičího výběhu. „Pipi budou papat pe-vel. Móc dobrý! Lída ódnese,“ brebentí důležitě. Když to pak na ni přijde, jde mi stejně důležitě počůrat kapustu. Moje chytrá holčička. Tak zacházím pořád dál. Když si na druhém konci zahrady zapomenu rukavice, jenom lusknu, ukážu směr a malá už aportuje. Splácí své dluhy z loňska. Ten vesmír… jo jo.

„Letos vysázím třikrát víc cibule. Budeme se v ní topit! Já vám vytřu zrak,“ blouzním dnem i nocí, ohromená svou i dceřinou letošní výkonností. A dítě zatím neúnavně háže hlínu do barelů s dešťovkou, míchá šlichtu klackem a oči mu svítěj. „Lída va-ží polívku. Pro slepičky. Móc dobrá!“

Uvnitř našeho společného světa teď žijeme své vlastní příběhy a já cítím, že k úplně spokojenosti mi už chybí jediné. Ležím právě natažená na trampolíně a protahuju si záda po půldenním plečkování. Je tak akorát teplo, aby se mi tu chtělo ležet do rána. Obrůst okolní trávou, inhalovat, existovat. Malá hopsá kolem a ani na mě nezkouší skákat. Jak říkám, k úplně spokojenosti chybí jediné. Úplně poslední bod a pak – přísahám – už nikdy v životě nebudu remcat.

Hledám společníka pro hezké chvilky v ráji, značka SPĚCHÁ! Foto: Sláma v botách

Hledám společníka pro hezké chvilky v ráji, značka SPĚCHÁ! Foto: Sláma v botách

****

Končí další hodina cvičení batolat, kam jsem dceru přihlásila, sotva se postavila na zadní, tedaaa, sotva začala chodit.  Ano, mám jednou s rodovými pozemky v D. velké plány, skromný život a tak. Ale zatím žijeme ve městě. Takže kavárna s klouzačkami a dětské centrum. Když na cvičeníčku tancujeme, jak šel zahradník po zahradě s motykou, s motykou, působíme s Liduš velmi sebevědomě.

„By mě zajímalo, jestli to baví víc mě, nebo jeho,“ prohodí jednou maminka chlapečka, který se jmenuje stejně, jako se měla jmenovat Lída, kdyby byla kluk. Vlastík. Cvičíme právě „natřásej se, malá fazolko“ a já i dotyčná do toho dáváme všechno, možná víc než naše děti. Po cvičení mě zve k sobě na kafe – do našeho paneláku! Cože cože?!

„Dva roky jsme sousedky a přitom se neznáme?!“ zastydíme se. Akční maminka se jmenuje Katka a pochází odněkud z hor. Abych se u nich mohla posadit, smete z gauče půlku hračkářství. Pak na stolek plnej pastelek někam vměstná dva hrnky. Rychle se proklepneme a máme jasno. Ona ujíždí na esoterice a snaží se držet Mačingovou. Já mám zase svůj lunární kalendář a odpor k supermarketům. Hned večer se na facebooku domlouváme, že dětem uděláme na naší zahradě v D. čarodějnice.

„Chápeš, že jsem měla takovouhle agentku jenom pár metrů od svýho botníku a nevěděla o tom? Kde už jsem loni mohla být?“ mentoruju večer před manželem. „To jsme my Češi, zavřít se na deset západů a za rohožku už si nevidět. To by se v Německu nestalo,“ pokračuju v národozpytu.

„Říkáš něco?“ zvedne manžel oči od iPadu. Má svou šťastnou chvilku na gauči, kdy po něm dcera neskáče ani já ho nekomanduju. „Ale nic prosimtě,“ mávnu rukou a jdu si taky pro „placku“. Kátě messengeruju,  že s akcí čarodějnice počítám. Bude to super. Rozděláme oheň a opečem si na něm… asi chleba.

****

Když sousedka se synem dorazili na náš pozemek v D., byla jsem v klidu. Vědí, že pravoúhlé záhony s gerberami je tu nečekají. Mé pampeliškové panství může leda překvapit.

„V létě bychom tady mohly s dětma stanovat,“ napadá Katku a podává mi plechovku s pivem. Já jí mezítím fasuju do igelitky kadeřavou kapustu, která mi přezimovala, takže už rok non-stop sklízím. Kolem poskakuje Lidka s opečeným chlebem a Vlastík zkouší uvést do pohybu její šlapací traktor. Oheň zhasne dřív, než jsme na něm pořádně stačily něco opéct, ale jsme neschopné s tím něco dělat. No a co, carpe večera.

„Co plánuješ s těma pampeliškama?“ ptá se mě Káťa, když s nohama nataženýma v trávě obhlížíme moje lány. Po pravdě přiznám, že nevím. Kdyby se chtěla přidat, můžeme navařit med, ale rovnou říkám, že sama do akce nejdu. Po loňských zkušenostech ne.

Na minulé zahradnické sezoně mi nevadil ani tak boj s plevelem a okolní trávou, ani to, že jsem po celodenním ohýbání k záhonům byla zkroucená jako bába s tomu úměrným sexuálním apetitem. Jiná věc mě štvala, ale fakt fest. Ty hodiny a hodiny samotářského zpracovávání vypěstované úrody. Protože tak to nemá být. Od dvou let jsem chodila do jestlí. Nemůžete teď po mně chtít, abych sama sele, sama vláčela i sklízela. Byla jsem nejukecanější holka ve třídě a i moje články jsou dvakrát delší, než by měly. Takže když jsem v létě večer co večer postávala samotinká u plotny a vyráběla svý kompoty, vopravdu mě to nebavilo. A manželovy návrhy, že zavařovací hrnec poletí oknem, taky nenabízely sexy řešení.

Takže mi zbylo jediné. Když jediný kandidát na pomocníka trvá na tom, že se do domácí výroby v žádném případě nezapojí, se slzou v oku jsem se rozhodla letos výrobní procesy zminimalizovat. Co vypěstuju, sníme. Co nesníme, šoupnu do sklepa nebo zamrazím. Ale žádné vláčení zavařovacího hrnce do čtvrtého patra a vaření marmelád ve třicítkových vedrech panelového bytu. Míchat tři hodiny pampeliskový med bez parťáka v dobrém a zlém? Díky, třeba v příštím životě.

Ale přesně v ten moment se na scéně objevil deus ex přízemí. Sousedka Kateřina.

***

„Chceš buřta?“ nabízí mi Katka trochu karcinogenů a že jsou ty čarodějnice, špekáček z Kauflandu sním. Nechci dělat scény, tak dobře se ještě neznáme. S hořčicí a na ohni pečenou paprikou, ananasem a topinkou se to dá. Dokonce i pivo opatrně lokám. Lepek. Ale co už by měl člověk ze života, kdyby se na svý zásady občas nevyto.

Kde máme děti a co dělají, není právě vůbec jasné, ale dokud se neozývá řev, není co řešit. Je teplo, slunce svítí a hřeje až do poslední chvíle. Na pozitivní vibrace posledního dubnového dne jsou i podřadné uzeniny z Polska krátké.

Foto: Kate Du

Teleobjektivem zjišťujeme, že potomci se stále pohybují v souřadnicích našeho území. Foto: Kate Du

„Takže uděláme med?“ hecuje mě zase Katka a má zdrženlivost stran obnovení výrobního home-made závodu rychle vyprchává.

„Ale jsi připravená, že si tím zasereš, pardon, celou kuchyň? Protože u sebe v bytě to patlat nehodlám,“ varuju, ať nedojde k nedorozumění.

„Klídek, sousedko, to dáme. V pondělí přijedu s košíky, celý to tady očešeme a až se děti odpoledne vyspí, vlítneme na to. Klidně u mně v kuchyni, no problema,“ povídá Katka nabuzeně. A to pila jen nealko pivo. Máme deal.

****

Foto: Sláma v botách

Spícímu Vlastíčkovi seberem z hlavy čepici a ještě do ní natrháme pár semikrásek, med získá další dimenzi. Nebo si to aspoň myslíme.Foto: Kate Du

Sběr pampelišek na med proběhl ještě idyličtěji než akce čarodějnice. A to byla laťka vysoko. S nahecovanou sousedkou během hodiny sesbíráme přes tisíc krásných pampelišek a ze zahrady jako by neubylo. Děti sbírají a domníváme se, že při tom probíhají i první milostné akce. Taktně jim ale ponecháme soukromí a zase si jich celé dopoledne ani nevšimneme.

Pampeliškové mimikry. Foto: Sláma v botách

Pampeliškové mimikry. Foto: Sláma v botách

Když je hotovo, přitáhnu z kůlny dřevěnej stůl a židle a nacpeme se špenátovým rizotem. Děti ho chroupou s pískem mezi zubama. Přece kvůli obědu neopustí pískoviště, jasné.

„Tak zítra odpoledne u mě,“ loučí se Katka u auta, dva koše pampelišek v kufru. Ještě rychle přitrhám meduňku a nějaké sedmikrásky, ať je med fakt špica, a jdu jim s Lidkou mávat k silnici. Pozdě. Vlastík už to zalomil v autosedačce.

Foto: Sláma v botách

Nezdá se to (nebo zdá?), ale víc než tisíc květů. Foto: Kate Du

****

„Tak kde jste?“ cinkne mi v iPadu nová zpráva, když druhý den – už zpátky ve městě – dřepím u kompu a čekám, až se mi po obědě probudí dítě. Katčin Vlastík už vyspáno má, akce med může vypuknout.

„My ale ještě spíme,“ ťukám sousedce odpověď. „Začni vařit beze mě, dorazíme pozdějc.“ „OK, žádnej stres.“

Kdyby s každým klientem byla takováhle spolupráce! Poté, co se Katka vrátila z mojí zahrady, pampelišky spočítala, narvala do kastrolů, nafotila, svařila s bylinkami, s citronem a s pomeranči, nechala přes noc louhovat, nafotila, přecedila, zasypala cukrem, nafotila, postavila na oheň, míchala, míchala, fotila…

Foto: Sláma v botách

Foto: Kate Du

Foto: Sláma v botách

Foto: Kate Du

 

Teprve pak se konečně dostavují i její veličenstva. Vyspaná a napapaná Ludmila buší na prosklené vchodové dveře u sousedů a domáhá se Vlastíčka. Já s sebou táhnu polníčkový salát a další úplatky, abych od pozdního příchodu na scénu odvedla pozornost.

Zbytečně. Všechno, co se pak odehrálo, se semlelo tak rychle, že jsme nestačily zavřít pusu. Patrně to plně koresponduje s výkony, které se sousedkou v našich dosavadních životech podáváme…

Stojím před vchodovými dveřmi do sousedčiny části paneláku a zubím se na ni srkz skleněné dveře. Vlastík chvátá po čtyřech v ústrety své vyspělejší vyvolené a podolkem vytírá podlahu. Liduš skáče a vyráží něco jako „jo jo jo!“ Je pouze tělesně vyspělejší. Sousedka mi vyběhne otevřít a vítáme se, jako bychom se neviděly rok a znaly deset…

A najednou prásk!

Dvě vteřiny nepozornosti a pampeliškový med se na kamnech vaří sám, za zabouchnutými dveřmi do bytu. Jediné slovo: průvan. Všichni členové medového mančaftu se ocitají na špatné straně dveří a sousedka jenom zakoulí očima: „Nemám klíče.“

Bezpečnostní zámek dveří pohřbívá všechny šance na snadné dobytí pevnosti. Katčin vykulený výraz je přesto spíš pobavený než vyděšený. Za to palec nahoru, já bych omdlévala panikou. Ale můj byt to konec konců není, tak proč bych taky nevyprskla smíchy. Jen o ten med se mi přijít nechce.

Následuje série různých posunků a holých vět. Telefon? Máš? Nemáš? Tvůj chlap? V práci. Dveře na balkon – otevřený! Dokořán! Žebřík. Dlouhej žebřík! Kde? Kam? Kdo tam vleze?

Během chvíle jsme zburcovaly celý panelák. Létáme od dveří ke dveřím, nosíme tam a sem štafle a žebříky různých velikostí a zase se s nimi vracíme zpátky. A do toho děti, které z nás akorát mají bžundu. Taky už se chlámu, zcela nekolegyálně a naplno. Med mi prostě není souzenej, kdy už to pochopím.

****

Po marných pokusech se štaflemi dovlekla Katka konečně pořádný žebřík z nedalého autobazaru. A s ním souseda z bytu nad ní. Působí, že by mohl mít za sebou aspoň sokolskou průpravu. Bude se mu hodit, čeká ho čistý spartakiádní výkon. Rozviklaný žebřík mu opřeme o balkon.

Náš dobrovolník se docela dlouho k ničemu nemá, překvapivě. Vlézt na to je výzva, to si přiznejme otevřeně. Mezitím se nabídne Liduš, ale hned ji sundavám dolů.

„Jděte si s Vlastíčkem radši trhat sedmikrásky. Strejda si tady zatím bude hrát na opičku,“ odháním nežádoucí minipozorovate. Kupodivu poslechnou a nadšeně vřískají:  „Pán opice! Papá banány. “

„Vy to dáte, je to jenom na vás,“ hecuje Katka souseda a ten se, chtě nechtě, teda dává do akce. Nohy v džínových kraťasech nejistě stoupají po špriclích, dole beton a my.

„Jste dobrej, jste fakt dobrej!“ zesiluje Katka tlak, když vidí, že pán se dostává do krize. Kraťasy se zasekly v čtyřmetrové výšce a noha šátralka se usilovně pokouší převalit přes hranu balkonu. Sokol asi neprobíhal, jak měl. Cukají mi koutky a pán najednou málem letí dolů – rozvibrovala jsem mu žebřík!

Radši jdu sehnat děti, poslední, co ještě schází, aby je přejelo auto.

Bohužel zpovzdálí působí sousedův boj o dobytí balkonu ještě toporněji. Džínová noha naráží jako zaseklá gramodeska furt do stejného místa balkonového zábradlí. Roznožku, jakou po pánovi chceme, by dal leda Harapes.

„Ale vy to dáte, já vám věřím, jste nejlepší!“ skanduje Katka a pak mi šeptá do ucha: „Co, nedáme mu za to skleničku medu?“

Možná to pán zaslechl, ale třeba to prostě jen chtěl mít za sebou a pochopil, že ho ze žebříku nenecháme slézt, i kdyby se mu džíny měly rozpadnout, noha vykloubit a srdce vyletělo z košile.

Pán nakonec hrdinný úkol dokončí. Poslední výstřel nohy do výšky bude vítězný. Pata oblízne zábradlí a skončí za hranou balkonu.

„Hrdina! Vy jste to dokázal!“ tleskáme a úplně zapomínáme držet žebřík. Poslední malé drama a pak už konečně velké finále. Pán žuchne na balkon a od davů dole si vyslouží standing ovation.

„Bravo! Med je váš!“

Tryskem se sousedkou obíháme panelák a to už pán stojí ve dveřích do jejího bytu, otevírá nám a my mu děkujeme, děkujeme moc, fak nejvíc.

„Byl jste úžasnej, zachránil jste nám život,“ nešetříme chválou a pán si svých pět minut slávy konečně začíná užívat.

Jenže přesně v tu chvíli vejde do baráku jiný chlap.

„Co tady blbneš?“ houkne na sousedku nařachaný příchozí a protáhne se kolem mě do paneláku. Pak si sundá tenisky a zapluje ke Katce do bytu!

„Jééé, Vlasta přišel. Miláčku, ty už ses vrátil z práce?“ zašvitoří Katka udiveně a z vnitra bytu zaslechneme jenom: „No né asi…“

Takže se s panem sousedem už trochu střízlivěji rozloučíme a jdeme vrátit žebřík zpátky do autoservisu.

V bytě jsem pak trapným svědkem toho, jak Katka vysvětluje svému partnerovi, proč viděl z jejich bytu vycházet cizího chlapa a co jsem já zač. „Hm,“ shrne její líčení a sjede mě pohledem. Pak mrkne do našich kastrolů na kamnech. „A nějaká večeře?“

****

Po intenzivním výslechu, odkud jsem, co jsem dělala za školy, jak dlouho žiju v L., čím se živím, čím se živí můj chlap a proč v jejich bytě vyrábím pampeliškový med, se mi prakticky splní mé přání, že bych potřebovala panáka.

„Vypij to, bez řečí,“ dostávám od pana Vlastimila do ruky dvojku červeného. Řekla bych, že i způsob, jak uskrávám, se mu zdá podezřelej.

No ale potom už je večer jenom krásnej a medovej. Pampelišky se zvesela vaří, děti se střídavě perou a pusinkují, se sousedkou se chechtáme každý krávovině a pan Vlastimil si maže k večeři chleba máslem.

Co do medu nepřišlo, přišlo do kompostu. Foto: Kate Du

Co do medu nepřišlo, přišlo do kompostu. Foto: Kate Du

„Bude to ale někdy hotový, že, dámy?“ ozývá se, když v televizi začíná fotbal.

„Ježišmarjá, vono už je vosum?!“ vyděsím se. Znělku Ligy mistrů bych poznala i se zavázanýma ušima, jak ji nenávidím. Dostala jsem ale od manžela, který uvízl v práci, za úkol ty čutálisty nahrát a fakt nechci zklamat. A i dítě by mělo jít spát. Stačí, že bylo bez večeře.

Nadzvednu pokličky našich kastrolů. Trochu jsme na to, že vaříme med, zapomněly.

Je to znát. V kastrolu víc pěny nez medu, hmota se táhne jako žvýkačka. „Takhle to má vypadat?“ ptá se mě sousedka, jako kdybych já to měla vědět. Nabereme lepidlo na lžíci a kápneme ho na připravený talířek. Žvýkačka zbetonovatí.

„Hm…,“ stojíme nad plotnou s vysterilizovanými skleničkami v ruce. „Jako můžeme to do nich zkusit nalít, ale abychom to z nich ještě někdy dostaly,“ snažím se o logickou úvahu. Po tom, co do mě pan Vlastimil ale všechno nalil, je to s jakoukoliv logikou horší než zlé.

Druhý kastrol naštěstí vypadá slibněji. Obsah také trochu pění, ale celková konzistence je mnohem přátelštější. Tohle i trochu připomíná med.

„Já bych to tam nalila všechno. Co se jako může stát?“ mávne nad kamny rukou sousedka. I její Vlastík už by měl jít spát.

Něco mezi medem, melasou, karamelem a žvýkačkou. Foto: Sláma v botách

Něco mezi medem, karamelem a žvýkačkou. Foto: Kate Du

Když je tedy všechna hmota ve skleničkách a víčka zašroubovaná, vytáhnu z kabelky překvapení večera. Stejně jako Katku baví fotit, já zase ujíždím na dekoracích. Pro naše home-made medy jsem pořídila stylové ubrousky s žabičkami, kterými si skleničky s naším slavným medem nazdobíme. Ještě nalepit originální etikety a ovázat víčka bílou stuhou. Myslela  jsem na všechno. Dokonalé. Potřeseme si s Katkou rukou a finálně se se svými výtvory vyfotíme. Navzdory všem protivenstvím, stálo to za to. Ženská síla! Amen.

Děláme to pro naše děti, nebo ne? Foto: Kate Du

Děláme to pro naše děti, nebo ne? Foto: Kate Du

Pak už vleču svíjející se Ludmilu ze sousedčina bytu a tiše se loučím s panem Vlastimilem, odsunutým do dětského pokoje. V obýváku sjíždí jeho syn na plazmě angličtinu pro kojence, večerka už někdy dávno.
V devět konečně padneme já i Ludmila do postele. Žádné kojení, sorry, dekadence.

***

S pampeliškovým medem to zase byla story. Článek s veselými příhodami z natáčení už brzy na blogu. Foto: Sláma v botách

Mistrovsky zabalené (nedobytné) poklady. Foto: Sláma v botách

Pakliže jsem si myslela, že pobyt u sousedů už byl zlatým hřebem medové story, samozřejmě jsem zase byla úplně vedle.
Je ráno. Prohlížím si nádherně nazdobené skleničky na lince a zkoumám, co jsme to se sousedkou vlastně včera vytvořily. Jedna várka medu – zdá se – dopadla i dobře. Ovšem ta druhá…

Když zkusím skleničku obrátit dnem vzhůru, obsah se ani nehne. Přivoním. Celkem příjemný karamelový odér, ale když do hmoty dloubu lžičkou, ohne se v půli. Vytahuju nůž.

…  …

„Ty vo.e, co s tím budeme dělat? To je nedobytná medová rezerva, můžem to rovnou odkázat pravnukům. Do těch skleniček by se nedostal ani Copperfield,“ esemeskuju sousedce.

„Já to hodila koše, to nemělo smysl,“ odepisuje.

Jak nemělo smysl, vyhodila? Moje milá biosousedka neví, že já nic nedokážu vyhodit. Ne, když jsem nad tím strávila tolik zatracenýho času! Přece nebudeme za úplný trubky. Máme snad vysokou – i když, jasně, to dneska může říct kde kdo.

Já to z těch skleniček vytřískám. Přišlo do nich kilo třtinovýho za padesát pět korun! A taky tu jde o princip, že?

Když Lidka po obědě zase realizuje svůj odpolední spánek, hážu na kamna kastrol s vodní lázní a do ní skleničky s medobetonem. Já vám ukážu, takhle si se mnou zahrávat. Mám dvě hodiny na to, dostat ten beton ven a proměnit ho na něco užitečnějšího. Poživatelnějšího. Něco, co vám ve vteřině neslepí všechny zuby v hubě.

Vodní lázeň připravena, voda vře. Obsah skleniček je ale furt stejně kamenný. Po pěti minutách i po patnácti. „JAK TO?!“ Nejradši bych to všechno vyhodila z okna. Zásah kamenomedem by ale venku někdo nemusel přežít.

Pak hmota konečně začne trochu tát. Ne moc, samozřejmě, abych to náhodou neměla jednoduchý. Když do toho ponořím lžičku, hladina se nad ní lepivě uzavře a chvíli to vypadá, že jsem přišla o další kus nádobí. Vyletí z okna i s tím, k čemu byla navždy přilepena.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

„Tohle není možný. To prostě nejde,“ vyšiluju, když se do kuchyně přimotá i manžel. Moje výkřiky ho přiměly zkontrolovat, co vytvářím tentokrát.

Konečně vysvobodím lžičku ze sevření lepidla. „Hele, to je normálně lízátko!!“ obracím lžičku v ruce a pozoruju, jak se z ní umělecky táhnou nekonečné zkaramelizované nitky. Kdo se o nějaký pitomý umění prosil?!

Potřebuju pana Vlastimila a jeho červené víno. Potřebuju se ožrat. Inspiraci. Když mi to nemyslí, pomáhaj jenom sušenky nebo chlast. Cukry. Hlavně rychlý cukry. Bonbony.

Bonbony! werskfj jaf …. ajdljaůůjf … v mém mozku se právě něco děje. … asljkafj …. Rychlost výpočtů bilion na biliontou. Enter enter enter. A mám to!

Já z tý medový nádhery, z tý zkaramelizovaný táhnoucí se lepivý kejdy vyrobím karamelky. Domácí pampeliškové bonbony. Original aus Tschechien. Bez éček, bez barviv a všechny ty kecy.

Z šuplete vytáhnu pečicí papír a už to na něj sázím. Prosímvás, samozřejmě že to OPĚT jde hůř než blbě. Hmota se táhne, nitkuje, lepí k lžičce, s níž to nabírám, všechno je vopatlaný, já ulepená, uslazená, překaramelizovaná. Ale nakonec opravdu vzniká cosi jako bonbony. Nebo spíš karamelové placičky. Ale výhrady si laskavě schovejte na lepší dobu. Celá kuchyň včetně mě je zralá na velký úklid, ale konečně můžu hrdě zavolat do obýváku: „Hotovo, vyrobila jsem Lidušce karamelky. To koukáš, co?“ a řasy se mi přilepí k víčkům.

Škody budu likvidovat několik dní, ale co to je proti mému velkému vítězství. Na stole leží čtrnáct pampeliškovo-medových bonbonů z nejryzejších biosurovin. Lidka asi musela v minulém životě děsně trpět, když si teď vysloužila maminku jako já.

Čtrnáct bio pampeliškových bonbonů mě stálo dvě hodiny práce, sto  nadávek, ale samozřejmě to za to stálo. Foto: Sláma v botách

Čtrnáct bio pampeliškových bonbonů mě stálo dvě hodiny práce, sto nadávek, ale samozřejmě to za to stálo. Foto: Sláma v botách

Poté, co výsledek (nikoliv okolní spoušť) pečlivě nafotím na Facebook, hned volám sousedce, že udělala omyl roku, když svůj betonomed vyhodila. „Jsi taky mohla mít pro Vlastíčka domácí bonbony,“ prohodím ležérně, ale hned se nabídnu, že mu pár svých přenechám.

Nemohu si dovolit novou biokamrádku ztratit. Obzvlášť ne, když to první, co mi povídá, je:  „Tak fajn a kdy se, sousedko, dáme do bezového sirupu?“

Jaký život jsem v minulosti vedla já, že jsem si tentokrát vysloužila právě tenhlecten!

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

Čaj pro maminku

4 komentáře

Milá maminko,

jako malá jsem ti k svátku matek nosila šeříky. Nádherně voní a jsou tak krásné. Mohla bych ti z nich něžnou kytici natrhat i teď, dva fialové mi právě kvetou před domem.

Ale jsme už obě velké holky. Šeřík si můžeš kdykoliv otrhat do vázy sama, dobře vím, že i tobě jeden – bílý – kvete a voní u domovní branky.

Jsou ale jiné věci, které pro tebe dnes můžu udělat. Které vím, že si sama neuděláš, nenajdeš si čas, nevzpomeneš si….

Čaj pro maminku ke Dni matek: květy hluchavky bílé, řebříček, šalvěj ananasová a pampeliškový med s meduňkou a pomerančem, všechno hand-made-with-love! Foto: Sláma v botách

Čaje ke Dni matek: nasušené květy hluchavky bílé, řebříček, šalvěj ananasová a pampeliškový med s meduňkou a pomerančem, všechno hand-made-with-love! Foto: Sláma v botách

Tyhle čaje ti, maminko, vydrží déle než šeříky ve váze. Slibuju, že taky voní.

Hluchavkový čaj s řebříčkem ti dávám, abys mi zůstala zdravou ženou. Šalvěj je také všelék, ale tahle ananasová je spíš o příjemné chuti – a i o tom by měl život být. Pampeliškovým medem si doslaď dny, které ti budou připadat zbytečně hořké. Je v něm i meduňka pro klidnou duši a pomeranč pro svěží vítr do plachet.

Ať si ty čaje budeš vařit v práci, nebo večer k televizi, pokaždé si vzpomeneš, která žába ti je věnovala. Z lásky nasušila, mašlí ozdobila. Jen taková maličkost. Stejně jako věnovat ti tenhle článek na blogu.

Krásný Den matek, maminko! ♥

Čaj pro maminku ke Dni matek: květy hluchavky bílé, řebříček, šalvěj ananasová a pampeliškový med s meduňkou a pomerančem, všechno hand-made-with-love! Foto: Sláma v botách

Čajová home collection pro zdravé maminky. Foto: Sláma v botách

S pampeliškovým medem to zase byla story. Článek s veselými příhodami z natáčení už brzy na blogu. Foto: Sláma v botách

S pampeliškovým medem to zase byla story. Článek s veselými příhodami z natáčení už brzy na blogu. Foto: Sláma v botách

 Hluchavka bílá

Nebudu ze sebe dělat chytrou, tohle nemám ze své hlavy, ale z webu dedekkorenar.cz, kde se o hluchavce píše tak krásně a něžně jako nikde jinde, s dovolením cituji:

Když si uděláte z hluchavky zlatistý čaj čtvrthodinovým spařením jedné lžíce sušených květů v 4 dcl vody, přivoňte, přivřete oči a představte si ten strašný objem vložené práce, úsilí a důvěry ve vás, usrkávajícího spotřebitele, že vám pomůže a způsobí zdraví, radost a uspokojení. To by vás mělo naplnit jako vzducholoďový balón a stejně tak i povznášet. Proto doporučuji pít hluchavku i jako obřadní či meditační čaj. Ta psychosomatická energie se prostě nemůže neprojevit, máte-li Řád věcí, přání, tužeb a skutků dostatečně tvořivý a podpořený určitou mírou sebekázně. …

Sbírání je pro hračičky, ale když mám na zahradě takovouhle nadílku, nešlo kolem jí nečinně chodit. Foto: Sláma v botách

Sbírání je pro hračičky, ale když mám na zahradě takovouhle nadílku, nešlo ji nečinně ignorovat. Foto: Sláma v botách

Květ hluchavky je vhodným doplňkem u směsí pro uklidnění mysli a při nespavosti nebo podrážděnosti, co nervového systému se týče. Zde lze kombinovat s meduňkou, dobromyslí, mařinkou, kozlíkem, chmelem, andělikou, srdečníkem, levandulí, třezalkou atd. …

Jiné uplatnění hluchavky je ve směsích určených k odkašlávání, protože obsah slizů, silic, saponinů i tříslovin nabízí zklidnění podrážděných sliznic dýchadel při různých zánětech a kašlech včetně astmatu. Typickými protikašlavými partnerskými bylinami jsou sléz, podběl, divizna, jitrocel, lípa, bez, máta, tymián, mateřídouška, petrklíč, třapatka.

Velmi účinné působení lze očekávat při nadměrném a bolestivém menzes, krvácení z dělohy a zánětlivých pochodech v této ženské lokalitě. Kombinovat doporučuji s malinou, kontryhelem, řebříčkem, přesličkou, měsíčkem, heřmánkem a případně chmelem při hormonálních potížích. …

(celý článek Dědka kořenáře o hluchavce bílé ZDE)

 

Řebříček obecný

Umí toho vážně hodně, ale jak se říká, s dobrým pomálu. Čaj z řebříčku se nepije dlouhodobě a nepřerušovaně, čas od času se ale hodí, třeba když:

– ženy trápí záněty vaječníků nebo svalové nádory dělohy (myomy), od bolesti uleví sedací koupele.

– v klimakteriu je jedním z čajů, které dokážou s nepříjemnými projevy hormonální bouře zacvičit.

– máte pálení žáhy, jste nadmutí jako balón, trápí vás žaludeční křeče nebo záněty trávicího traktu…. řebříček podpoří činnost žaludečních šťáv.

Pozor: Někdy se ale můžou dostavit i vedlejší účinky. Pobolívá vás po pití hlava nebo máte motolici? Tak to řebříček anebude zrovna tou vaší bylinou.

 

Pampeliškový med

Alergici mají smůlu, ale jinak je tenhle „falešný“ med bezva proti kašli, nachlazení a jiným nemocem horních cest dýchacích. Prý se po něm dobře odkašlává. Bylo by rozumné schovat si pár lahviček ve sklepě na zimu. Vydržíte-li ovšem jeho výborné chuti tak dlouho odolávat…

Ať mi rostou!©

 

Velikonoční pizza místo nádivky?! Tovížejo!

Napište komentář

Tradice mám ráda, ale uzený ne. A kopřivy zatím nerostou. Takže? Velikonoční pizza!

Základem klasické velikonoční nádivky jsou vejce, kopřivy a uzený. Rovnou říkám, že uzené nejím. Nikdy jsem na něj nebyla a co máme dceru, platí na všechny uzeniny embargo. Jenže problém je i s kopřivami. Nevím, jak u vás, ale u nás na zahradě letos ještě nerostou. Tím málem, co už vyrostlo, babička přilepšuje slepicím, abychom měli kvalitní vejce. Chválím, o kvalitní vejce jde především. Ale co teda s tou nádivkou?

Včera jsem se zase zoufale procházela po zahradě a hledala, co zeleného by se tady dalo utrhnout, abych vylepšila pečené brambory, které měly být k večeři. Sem tam v trávě nějaká pampeliška, ale i o ty se přetahujeme se slepicemi, takže nedostatkové zboží. Za měsíc jich bude plná zahrada, ale teď nejsou. Kopřivy totéž. Letos prostě přišly Velikonoce moc brzo. Výsledek mého lovu po zahradě tak nebyl slavný, ale něco jsem do kuchyně donesla:

pár mladých pampeliškových listů– umyla, nasekala najemno, syrové zamíchala do tvarohu

pár květů sedmikrásky – umyla a vcelku usadila na tvaroh, pěkná jedlá dekorace

meduňka – tahle bylinka je regulérní plevel. Jako jedna z mála přežila v mé bylinkové předzahrádce invazi slimáků (o mém statečném boji s nimi ZDE), od podzima se rozrostla na dvojnásobek. Umyla, nasekala, do tvarohu.

tymián a oregáno (dobromysl) – zimu i slimáky přežily, voní, šup s nimi do tvarohu.

pažitka – žádná sláva, ale něco roste, trocha na posypání brambor se našla.

 

Byla to bašta, lidi, a tak se v mé hlavě začíná rodit nápad. Podpořený ještě tím, že jsem o víkendu  KONEČNĚ pekla tuňákovou pizzu se špenátem (manželská story, která tomu předcházela, ZDE), kterou jsem měla už dlouho v hlavě, a jak tak nahoru rozklepávám páté vejce, došlo mi to…!

Tradiční velikonoční nádivce letos nejsou okolnosti nakloněny, tak to nebudu lámat přes koleno. Z vajec, špenátu (mám ještě svůj mražený), čerstvých bylinek a lupení ze zahrady, a konec konců i z těch kopřiv, když nějaké seženu, uděláme velikonoční pizzu. Místo uzeného přijde tuňák (verze pro mě a dceru) a pro manžela šunka (druhá varianta).  Tradice dostane trochu na frak, ale who cares, že jo? 😉

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Slámina velikonoční pizza s vejci, špenátem, lupením, bylinkami a tuňákem  nebo šunkou
Foto: Sláma v botách

Méně košér varianta, ale taky děsně dobrá, se šunkou… Foto: Sláma v botách

Těsto (na 2 velké plechy)

3 a půl hrnku hladké mouky (použila jsem pohankovou – 2 díly bílou, 1 díl celozrnnou, samozřejmě lze z normální pšeničné)

3/4 hrnku oleje (dala jsem řepkový za studena lisovaný)

1 a půl hrnku vody

1 kostka droždí

1 lžička soli

1. Ohřejte trochu vody (teplota tak kolem 30 stupňů) a rozdrobte do ní droždí. V teple nechce chvíli kvasnice pracovat.

2. Do mísy nasypte mouku, přidejte sůl. Omrkněte kvasnice. Když to už v hrnku bublá a kvasnice vzešly nahoru, přelijte kvásek do mísy s moukou. Přilijte olej a zbývající vodu. Začněte hníst těsto. Chvíli to bude trvat. Podle potřeby  buď ještě přilejte vodu nebo naopak, pokud je těsto až moc mazlavé a lepkavé, dosypte mouku. Těsto by mělo vytvořit vláčný bochník, který pak necháte v míse pod utěrkou kynout. Chce to aspoň hodinku. I kdyby vám těsto moc nevykynulo, žádná tragédie to není, pizza prostě bude hutnější. No a? 🙂

3. Nakynulé těsto rozdělte na dvě části a každou pomoučenýma rukama nebo válečkem rozválejte na plech vyložený pečícím papírem. Máte hotový korpus a teď ho nazdobit.

Mazání

Tohle je klíč k výborné pizze, není totiž nic horšího než suchá pizza . Mazání musí být dokonalé. Nešetřte na množství, dá výsledku chuť.

Foto: Sláma v botách

Pomazat, dozdobit, upéct. Těšte se na výsledek! Foto: Sláma v botách

1 konzerva sekaných rajčat, ev. rajčatové pyré (použila jsem vlastní zavařená rajčata z léta, rozmixovaná)

olivový olej – hodně, až budete mít pocit, že to už bylo dost, ještě přidejte.

čerstvé nebo sušené bylinky – tymián, oregáno, rozmarýn

česnek – rozetřený, množství jak kdo snese, já dávám 3-5 stroužků českého česneku

sůl

Promíchejte a natřete tím obě těsta. Na tuňákovou varinatu stačí dát mazání trochu méně, na šunkovou ho nalijte víc.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Tuňáková varianta

1 konzerva tuňáka ve vlastní šťávě nebo oleji (šťávu i olej zceďte)

listový nebo sekaný špenát – hodně. Špenát se při pečení „zcucne“, takže sypte na pizzu velkoryse.

kopřivy, pampeliškové listy, meduňku – co najdete na zahradě. Omyjte, kopřivy pro sichr zpařte horkou vodou (pečení ale žahání taky zneškodní).

vaječné žloutky – množství jak kdo rád, já dávám na jeden plech i 6 (máme vejce zadarmo:))

strouhaný sýr – není nutné

Foto: Sláma v botách

Před pečením. Foto: Sláma v botách

První na pomazané těsto rozprostřete tuňáka, pak po důkladně zasypejte špenátem, kopřivami, pamepliškami, nahoru rozklepněte vejce a kdo má rád, může ještě trošku postrouhat tučným sýrem (gouda?).

Foto: Sláma v botách

A po upečení… Foto: Sláma v botách

 

Šunková varianta

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

plátky šunky

plátky sýra

bazalka – v této variantě její chuť vynikne, máte-li doma, určitě na ni nezapomeňte

meduňka, pampelišky – nasekané, stačí trošku

Opět na pomazané těsto rozprostřete šunku, na něj sýr, pak bazalku….

 

… A dáme do pořádně rozhicované trouby, tak 200 °C. Po pár minutách teplotu stáhněte na 170-180, ať oliváč tolik netrpí.

Pečte cca 15 minut, až uvidíte, že okraje pizzy chytají tmavou barvu. Myslete na to, že pizza se musí propéct i u středu, kde je nejnižší teplota, takže raději mít okolto tmavé než prostředek nedopečený.

V mezičase pečení si ještě můžete v kastrolku na sucho, bez oleje opražit semínka dle vlastní chuti, kterými pak hotovou pizzu na talíři dozdobíte.

Po vyndání pizzu zkontrolujte, a jestli se vám zdá sušší, ještě ji klidně pocákejte trochou oliváče.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ouvej, a já že chtěla dělat nějakou nádivku?! Za tohle vám koledníci urvou ruce!

 

Hezké Velikonoce! A ať mi rostou!©