Válka s vlastní zahradou

2 komentáře

Kdybyste někdo točil reklamu na vesnickou idylu a hledal autentické kulisy, cinkněte mi. Myslím to vážně. Můžu poskytnout pohledný pozemek, stylově ušmudlané dítě a farmářku z věkové skupiny 30-39 let. A jako catering koše plné jablek pro celý štáb. Po dlouhé době se zase cítím na koni. Sklízím spoustu rajčat i obří dýně, na pozemku mám uklizeno, sklizené záhony připravené na zazimování, dítě někde zahrabané v pískovišti, a i když to od východu čím dál zlověstněji fouká, mě zatím hřeje slunce v duši.
Před dvěma týdny bylo ale všechno úplně jinak!

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

Můj fotogenický ráj. Foto: Sláma v botách

 

****
Nevím, jak letošní léto uspokojilo vás, ale já jsem v srpnu zjistila, že mám slabou vůli. Jenže když vprostřed léta jenom lije a ráno mi fusekle přimrzávají  k prostěradlu, víc než na zahradu mě to táhlo k moři. Jo, vzpomínám si, jak jsem tvrdila, že po Krétě a Valašsku už si budu zahrady víc hledět. Nebo že celé prázdniny strávíme s dcerou v D., na té naší zahrádečce pod tím naším ořešákem…
No a co, tak jsme to psychicky nevydrželi. Zatímco v D. vrcholilo období dešťů, my jsme se zbaběle zdekovali do Chorvatska. Z koncentrace 6 Čechů na metr chorvatský mi sice bylo horko víc než z panujících třicítek, ale bylo tu aspoň moře, vlny, slunce… Vám by se chtělo raději do D., kde mezitím d.-cká babička vyhlašuje poplach, že nemá nachystané dříví na zimu? „Letos je nejhorší léto! “ cinkla mi na FB zpráva od bráchy a mně se hned chtělo zpátky ještě o  něco míň.
Ale moje zahrada si žádnou dovolenou nevzala. Jí deštivý srpen vyhovoval. Co jsem zasela, budu si muset sklidit…
„Určitě už se těšíš na zahrádku, co?“ ptá se mě měkce tchán, když zase přejíždíme hranice naší kotliny a roztřeseně na sebe na benzínce házíme nějaké mikiny. No, to se těším. Týden jsem se povalovala po plážích, zatímco v D. lilo jako z konve, slimáci se množili a tráva rostla. Už se nemůžu dočkat.
Samozřejmě se utěšuju, že jsem záhony na svou absenci důkladně připravila a neodjela přece na bůhvíjak dlouho. Pozemek jsem před odjezdem odplevelila, vše důležité sklidila a to nejnutnější okopala. … Můžu se chlácholit, jak chci, ale jsou to jen kecy. Ve skutečnosti vím, že jsem v hajzlu. Jenže strkat před svou zahradou hlavu do (chorvatského) písku nemůžu věčně.
Takže po návratu od moře vytahuju ze skříně fleesovku, kamaše a vlněné superponožky z Valašska a jedu se postavit D.-cké realitě tváří v tvář. Třeba to nebude taková chuťovka.

 

****

Nebudu psát, že to byla hrůza. Proč taky? Stejně už mě máte přečtenou. I bez toho, že se tady budu citově vylejvat, si dovedete představit, jak blbě mi bylo, když jsem to v D. všechno uviděla. Ten plevel vyšší než moje údajně pečlivě zamulčovaná kukuřice. Trávu až po kolena, která roste všude, i v záhonech, které jsem před odjezdem tak soustředěně plela. Nechápu to a už mě to nebaví. Nejsem přece blbá, abych chtěla zázraky. Stačil by jen náznak toho, že mi moje záhony dovolenou přály.
Nikam nestříkám žádnou chemii, dokážu se nadchnout pro každou nedokonalost, toleruju v záhoně kopřivy, s každou slupkou z kuchyně běžím na kompost a i ty slimáky už nelikviduju solí, ale hážu je za plot k sousedům (nic nepěstují). Ale myslíte, že to někdo (nemyslím sousedy) ocení? Ne, jsou to svině nevděčný! Vaše vlastní zem vás zradí. Příroda milovaná, kolébka úrodná… prd! Jednou mě přivede do hrobu a do týdne obrostu mechem. Nebo plevelem!
Takže stojím nad záhony, zhluboka dýchám, snažím se nevnímat fakt, že mě zase čeká víkend v předklonu s motykou, a spíš se zkouším soustředit na to pozitivní. Mrkev roste, rajčata zrají, hlávky zelí jsou pevné jako žula a nikde žádný bělásek. To není tak málo. Kamarádce Verče sežrali slimáci celou úrodu cuket, například. Musím se vzchopit a přestat si stěžovat! Jdu pro motyku a dávám se do kopání. Země je procucaná deštěm, hlína se lepí na motyku, vůbec mi to nejde od ruky. Zlatý Chorvatsko. Zase se rozhlédnu po té trávou zarostlé džungli. Chjo, co s tím budu dělat…?

 

****

„To jsem zvědavá, co s tím budete dělat!“ zprdne nás D.-cká babička, když nás s manželem po příjezdu pozve na řízky. Asi aby nám víc chutnalo, nadhazuje hned téma tráva. Už dlouho mám babičku v podezření, že mi umí číst myšlenky! IPad s fotkami z Chorvatska každopádně zase strkám zpátky do kabelky.
„Jaký ,co my s tím budeme dělat´? Snad Veronika, co s tím bude dělat! Ona tady zahradničí, zahrada je její projekt, mě do toho netahejte, já jezdím každý den do práce,“ podrží mě před babičkou manžel. Hrdina! No samozřejmě že je zahrada můj projekt. Ale kdybych letos na pozemku nezahradničila, znamenalo by to, že se snad zbylá zahrada nemusí sekat? Trávou nezarostly jenom moje záhony, ale i ty další tři tisíce metry čtvereční okolního pozemku. Někdo to sekat musí a chudák babička dělá, co může…
„Tak co navrhujete, babičko?“ pípnu.
„Co navrhuju? Já ti povim, co navrhuju. Vezmi si u kurníku motyku a pořádně si záhony okopej. Jestli to teda není proti tvým bio zásadám. Nebo to nech všechno zarůst plevelem, ale nepočítej, že ti tam příští rok něco vyroste,“ dostávám od babičky nekompromisní rady. Neodvažuju se vzdorovat.“A co ta okolní tráva?“ pípnu podruhé.
„O to se nestarej. Ty budeš ráda, když si dáš do pořádku svoje záhony,“ povídá babička a už mírně nám vysvětluje, že až konenčně přestane lít a tráva proschne, naběhneme na ni se strunovou sekačkou. Zajímalo by mě, koho myslí tím „my“. Manžel se vyjádřil jasně a mně babička svou fungl novou strunovku nepůjčí. Auto už sice řídím, ale důvěry, že dokážu ovládat stroje, jsem přesto nenabyla.
„Já to posekám,“ ozve se z obýváku děda, který doteď pospával v křesle. Moc toho už nenamluví, ale když se náhodou zapojí do diskuze, jsou to bomby. Následující minutu se děda pokouší zvednout z křesla, načež to se stejně blaženým úsměvem vzdá. Přejít kuchyň od dveří k oknu už je pro něj projekt na celé dopoledne.
„Slyšíte ho? Vendo, kdybys nám nelhal!“ utře dědu babička a zaťuká si na čelo. Taktně se na dědu usmíváme, zatímco on zase pomalu usíná. A za okny dál chčije a chčije.

 

*****

Ale pak přece jen pršet přestalo. Slunce se objevilo a země i tráva začaly schnout. A to byl ten čas, kdy jsem si řekla, že tu zpropadenou zahradu zkrotím. Už žádné hrdinství s jemným vytrháváním plevele a opatrným našlapováním po záhonech, abych půdu nepohamtala a nezranila při tom náhodou nějakou žížalu. Sezona se pomalu chýlí ke konci, úrodu už mám jistou, tak se do toho opřu zostra. Nemám už náladu trávit chirurgickým pletím každého zárodku budoucí pampelišky svoje nejkrásnější léta. Ve skupině 30-39 let nebudu věčně. Takže jsem oprášila džínové plavky z Chorvatska, vytáhla zase motyku a začala jsem kolem sebe zuřivě kopat, žížaly nežížaly.

Jenže zrovna, když jsem si říkala, jak bezvadně mi to jde, se na zahradě zjevili moji rodiče. Žádná přepadovka, byli jsme domluvení, že přivezou do D. nějaké zrní pro slepice.

„Ahoooj!“ volám na ně přes tu zarostlou džungl a rovnou se omlouvám, že to tady takhle vypadá. „Nebyl čas…“

Táta jenom kroutí hlavou. Tak mu ukazuju svou motyku a ubezpečuju ho, že dneska pojedu až do večera jako namazanej blesk a všechno dám do pořádku.

„Tohle je středověk,“ slyším tátu zašeptat.

To mě zarazí. „Jak to?“ zeptám se zaskočeně a zmateně si z očí sundám polaroidy. Dělají svět hezčí. Že by to bylo tím?

„Tímhle to chceš všechno okopat?“ zapichuje táta šokovaně pohled do mojí motyky, se kterou jsem tento rok už něco zažila. Znejistím. „Něco špatně?“ Jinou motyku nepoužívám. Je to sice muzejní kousek, alespoň z ní ale při každém rozmáchnutí neodlétává násada. Protože i takové motyky máme v D. Věřím, že jsem si z babiččina arzenálu zahradnických potřeb vybrala ještě ten nejlepší exemplář.

„Neříkej mi, že celé léto kopeš s tímhle…?“ křižuje se táta a jde se na tu historickou sbírku podívat. O chvíli později mi ale triumfálně přináší ukázat jakousi kovovou mašinu s kolečkem a držadly. „Tohle jsem hledal! Plečku!“ No nevím, jestli jsme se ze středověku posunuli nějak zásadně dál… 

Táta ale září spokojeností. “ S tím budeš hotová raz dva.“ A hned se pouští do demonstrace. „Tohle je moje tajná zbraň,“ svítí mu oči. „U sebe na zahradě na nic jiného nesázím,“ dozvídám se.

Řekněme, že mi to nejdřív připadá směšné. Ale humor mě rychle přejde. Protože před mýma očima se dějou neuvěřitelné věci. Bývalý záhon po mrkvi, se kterým bych se s motykou lopotila nejmíň půl hodiny, se během pěti minut plečkování změní v dokonale čisté území jako ze zahrádkářského katalogu. „Teda, tati!“ Kam se hrabe Horst Fuchs a celý teleshopping, tomuhle říkám zapůsobit!

Beru hned plečku do ruky. No jasně, mně to s ní tak lehce jako tátovi nejde, typický reklamní chyták.

To chce svaly a praxi,“ zamachruje táta a chce mi celou zahradu vyplečkovat sám. Měla bych to bez práce. Mohla bych se natáhnout na lavičku vedle záhonů a zatímco on by se mi tu potil, já bych si oprášila lenošení z Chorvatska. No jo, jenže ve mně už se nahodily motory soutěživosti. Ukážu tomu velmistrovi, s kým má tu čest.

 

"Tohle je středověk," pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

„Tohle je středověk,“ pronesl můj táta a pak mě vyzbrojil pokrokovějším náčiním. Foto: Sláma v botách

Za chvíli řádím v záhoně jako smyslů zbavená a zalejvám čerstvě vyplečkovanou zem slaným potem.  No a co? Stejně už jsem porušila všechna přikázání biozahradníků: Neokopeš! Žížaly na životě neohrozíš! Plečka nebo motyka, to je jedno, do biozahrady sice nepatří ani jedno, ale když na plevel nezabírá mulčování, kašlu na nějaké zásady. Plečka se právě stala mou nejlepší kamarádkou.

obrázek 4a

„Vykašlete se na to, pojďte na buchty!“ vynoří se nám za zády babička, zrovna když jsem v nejlepším. „Jsou čerstvě upečený.“

Další Horst Fuchs! Chvíli se s tátou upejpáme, že tady máme spoustu práce a vůbec. Ale… Čerstvě upečený buchty!!!

 

***

A dobře že jsme šli. U talíře těch nejvoňavějších buchet upečených pěkně na domácím sádle jsme s babičkou upekly plán, jak tu mou džungli konečně zkrotit. Protože půlku záhonů už mám sklizenou a nemám, co na ně do zimy dát, babička mi radí vysít na volný plac zelené hnojení. Jasně, že jsem o něm četla a měla to v plánu. Někdy. Až budu mít čas sehnat semena. A vysít je. Někdy, až budu mít okopáno…

Jenže díky tátovi a jeho plečce mám „okopáno“ během dnešního odpoledne. A babička – jak se šokovaně dozvídám – má u slepic celý sousek se semínky hořčice na zelené hnojení! „Tsss, tu seju každý rok!“ směje se, „přece nebudu záhony pořád okopávat. Jdi se podívat, jak už mi roste.“

Tohle je neuvěřitelný den. Co ještě mě překvapí? Když dojím třetí buchtu a odvalím se na exkurzi k babiččiným záhonům, vidím, že je opravdu pokrývá neprostupná deka hořčice. Plevel nikde, zelené hnojení mu totiž nedá šanci! Táta s babičkou mi to dneska natřeli na celé čáře.

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení - hořčice. Foto: Sláma v botách

Do volných míst, kde jsem už sklidila, přijde zelené hnojení – hořčice. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

„Tak dobře, vyseju hořčcici,“ vracím se ke svým záhonům s velkým plánem v hlavě. A už jsem to zase já. Zatímco seju semena, maluju si to všechno v hlavě. Konec plevele na mém pozemku. S končící sezonou začíná nová éra, doba bezplevelová. Úplně jasně vidím, jak se moje zahrada konečně stává až do zimy bezúdržbovou. Od jara o tom sním. A přísahám, že tentokrát se to povede. Teď, když mám svou plečku. A vysetou hořčici.

Seju hořčici. Foto: Sláma v botách

Seju hořčici, aneb konečně vysmátá farmářka. Foto: Sláma v botách

Tak ať mi rostou!©

BOJE S BABIČKOU I: pravda o tom, jak jsem zničila jahody

8 komentářů

„Ještě že tu moji babičku máš,“ prohodil nedávno můj chlap.

Zrovna jsem se vrátila ze zahrady a hned zatepla mu líčila nejnovější kauzu, kterou s d.-ckou babičkou vedu. To je zase materiál na článek, rovnou vytahuju počítač. Dřív než jsem ale stihla napsat jedinou větu, manžel si ke mně přisedl ve vážné chvilce:

„Prosímtě, ale nedělej z babičky takového devila. Chápu, že potřebuješ nějakou hlavní zápornou postavu, abys měla na blogu drama. Ale prosímtě v zájmu nás všech… ať není dusno…,“ domlouvá mi.

Samozřejmě jsem se urazila. Jakého devila? Jakou zápornou postavu? To je akorát důkaz, že ten chlap můj blog vůbec nečte!

S d.-ckou babičkou náhodou žiju v posledním čtvrt roce v prospěšné symbióze. Od té doby, co na jejím pozemku farmařím, se vídáme častěji než za posledních deset let dohromady. Častěji než vidím svoje babičky a možná i svoje rodiče. Nemohu si dovolit si její přízeň rozházet. Když přijíždím na zahradu, už na mě čekají otevřená vrata. Když z nich večer vyjíždím, babička mi ukazuje, jestli mám na silnici volno.  Občas mě pozve na oběd, donese mi k svačině buchtu, mezi řečí poradí co a jak se sklizní. Obden mi zalévá rajčata, a kdyby mi je kdysi neuvázala ke kolílkům (a pak x-krát nezaštípala), už bych dávno žádná rajčata neměla. (ZDE)

Nic ale není zadarmo, a to si musíme přiznat. Babička je generál. Svému domu, své zahradě, potomstvu, starému favoritu i dědovi vládne pevným hlasem, nic nesmí drhnout, všichni musíme vykračovat. Protože babička taky nezahálí. Když si jde po obědě zdřímnout, tak jen proto, že od šesti okopávala mrkev. Dře od rána do večera, nikdy jsem ji neviděla sednout si s knížkou. Protože takhle to chodí, takový je úděl ženy.

Ale to neznamená, že my ostatní se můžeme flákat!

V D. je každý pod neustálým dohledem. Naše kroky jsou pečlivě sledovány a podrobovány průběžnému hodnocení. Jako by v D. zasedal tajný tribunál, který manželkám všech vnuků přiděluje body a upravuje jejich cenu podle momentálních výsledků. Malovala jsem si, že by mi zahrádka mohla trochu pomoct. Jenže to bych si nesměla vymýšlet ty věci kolem bylinek, hnojivých zákvasů a smíšených kultur. A neházet mulč k jahodám!

 

Půlku bylinek mi sežrali slimáci, ale něco přece jen zbylo - měsíček, rozmarýn, meduňka, máta, estragon, oregáno... Foto: Sláma v botách

Půlku bylinek mi sežrali slimáci, ale něco přece jen zbylo – měsíček, rozmarýn, meduňka, máta, estragon, oregáno… Foto: Sláma v botách

*****

Když jsem naposledy přijela do D., trochu jsem znervózněla. Na vratech od dílen visí nádherně naaranžované svazky cibule. Jeden jako druhý a cibule opravdu pěkná. Škoda, že ne moje.

„Vy už jste sklízela?“ ptám se babičky, když mě přiběhne uvítat s obvyklým údivem: „Co ty tady? A kde jsi nechala malou?“

Ano, jezdím teď na zahradu bez dcery. Potřebuju makat a ne hrát si půl dne s plastovými hrabičkami na písku a předstírat, že se při tom dá na záhoně i něco udělat. Všechno mi to tam teď bují, květák, kapusta, kukuřice, mrkev. Dokud jsem se jenom starala o plevel, šlo to, úroda mě ale zahnala do kouta. Nestíhám plít, nestíhám zalévat, nestíhám sklízet. Nedá se nic dělat, dcera musī na prázdniny k tetě, potřebuju mít na zahradu čas.

Zahrada bují, já sklízím, dcera musela z domu. Foto: Sláma v botách

Zahrada bují, já sklízím, dcera musela z domu. Foto: Sláma v botách

Ale do sklízení cibule jsem se ještě nedala a ani jsem to dnes neměla v plánu. Nejistě přešlapuji u dílny a přemýšlím, jestli jsem něco neprošvihla. Ale babička by mě snad varovala…

Vždycky, když přijedu makat na zahradu, musím si s babičkou projít kontrolní kolečko. „Hm, hrášek máš pěknej, ten ti teda roste!,“ zastavuje se babička u každé plodiny, kterou pěstuji. „A ta cibule, holka, to jsou palice! Ale koukám, česnek nestojí za nic. Jak to? Vždyť má stonky jako nítě! Ale víš, že já ho mám taky bídnej? Asi tu na česnek nebude půda. Zato mrkvi se tady vždycky dařilo. Hlavně ji včas vyndej, ať ti nepukne! …“ Poté, co takhle týden co týden oznámkujeme můj pozemek, si od babičky obvykle odnáším celou řadu nápadů a doporučení, co, kdy, kde a jak bych měla udělat, abych si slibnou úrodu nezlikvidovala těmi svými bionesmysly.

Například mulčováním. V D. totiž na bio nikdo nevěří. Ukazovala jsem jim pár knížek, že to nemám ze své hlavy a že se takhle opravdu dá něco vypěstovat, ale babička si dál myslí svoje. Házet na záhony kompost nebo zkvašené slepičince, to jo. Ale nikdy od svojí matky neslyšela, že by se dalo zalévat zákvasem z kostivalu. Nebo z kopřiv. Vytrhaný plevel se hází do popelnice, trává pálí, záhony okopávají a denně se chodí zalévat. Tohle jsou zákony, které babička podědila a šíří dál. A do toho přijedu já s nějakou knihou a kompletně jí jahody zahážu mulčem. Jak tohle mohlo dopadnout….

„Koukám na tvou cibuli, Verunko,“ povídá mi babička, když si zase odbýváme naše kolečko. Co teď asi přijde? Při posledním hodnocení jsem dostala za cibuli jedničku. „Už ti taky začíná lehat k zemi. Dej jí ještě týden a můžeš začít sklízet,“ povídá a hned mi ukazuje, kde najdu špagát a že mám pak vytrhanou cibuli zavěsit na okenice u boudy, aby mi schla. Těžko si můžete představit, jak se mi ulevilo, když nejste jako já součástí d.-ckého bodovacího systému.

Když cibule lehne k zemi, přijde čas jejího vytažení. Foto: Sláma v botách

Když cibule lehne k zemi, přijde čas jejího vytažení. Foto: Sláma v botách

Sem tam jsem ale nějakou nedočkavě utrla už dřív. Foto: Sláma v botách

Sem tam jsem ale nějakou nedočkavě utrhla už dřív. Foto: Sláma v botách

 

Bohužel úleva netrvala věčně. Poslední na programu jsou jahody. Ano, ty jahody, které jsem údajně babičce zničila. Je nejvyšší čas postavit se tomuto tématu čelem.

***

Když jsem v březnu dostala na zahradě d.-cké babičky volný flek, ať si zkusím hospodařit po svém, babička mi velkoryse věnovala i svoje jahody. Ona si u domu vysadila nové, starší mi může přenechat. Kdo by po tom neskočil? Proti mladým rostlinám vypadaly tyhle jahody prověřeně a zajetě. Dělám si naděje aspoň na tři koše sklizně. A proč by ne? Vždycky jsem bývala jedničkář a dříč.

„Prosímtě, víš, jaká je s jahodama práce? To si je radši kup,“ odrazuje mě ale mamka. S tátou jahody taky pěstují a je to prý „očistec, hrůza, vykašli se na to“. Že já je zase neposlechla!

Neposlechla. Ve svých ekopříručkách jsem si nastudovala, že jahody nejsou žádný problém. Jen se na to, mami, musí jít chytře. Kolem je třeba vysázet brutnák lékařský, cibuli a česnek (pomáhají proti plísni) a proti zabahnění a plesnivění odspodu se mají nastlat kapradinami nebo slámovým mulčem. Šla jsem do toho. Brutnák se chytil ze semínek i sazenic a i česnek rost u jahod parádně. Místo kapradin, které jsem neměla po ruce, jsem jahody vystlala alespoň posekanou trávou, listím a větvemi. Zkrátka bordelem ze zahrady, který by se jinak spálil nebo skončil v kompostu. Dělám to tak se všemi záhony.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, středem vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

 

Kromě brutnáku, česneku a cibule jsem u jahod pěstovala i mrkev a pažitku. Ale to by taky nemělo vadit. Foto: Sláma v botách

Kromě brutnáku, česneku a cibule jsem u jahod pěstovala i mrkev a pažitku. Ale to by taky nemělo vadit. Foto: Sláma v botách

 

Byla jsem naprosto spokojená. Jahodový záhon prosázený česnekem vypadal nezvykle. Každý, kdo ho viděl, žasl a já zájemce ráda poučila. Nebylo mi jasné, proč jsou zrovna jahody považovány za postrach. Já na ty svoje ani jednou nesáhla, ani jednou je neokopala. Přesto mi krásně vykvetly. A nasadily první jahůdky. Pak začaly pomalu červenat. Plevel mizel pod mulčem, nebylo co řešit.

Jenže pak se to nějak zvrtlo.

Zrovna v době sklizně jsem odjela na dovolenou a česat záhony jsem vyslala rodiče. To bylo naposledy, co nad mým jahodovým rájem svítila obloha bez mráčku. Po návratu zjišťuji, že jahodová sklizeň neproběhla podle očekávání.

„Moc jahod jsi tam teda neměla,“ povídá mi táta. Táta, který je vyhlášený svou supeschopností vidět na všem jen to lepší! Můj vnitřní alarm se zapíná do pohotovostního módu.

„No, za moc ty tvoje slavný biojahody fakt nestály,“ přitvrzuje mamka. Tátovu superschopnost očividně nesdílí. „Byly mrňavý a ještě jich bylo málo. Vůbec se nevyplatilo kvůli nim do D. jet,“ děsí mě čím dál víc. Jsem zaražená. Jakto, že brutnák s česnekem takhle zklamali?!

Mé otázky mi ráda zodpoví D.-cká babička. Hned po návratu z dovolené mám u ní jahody na talíři. Jenže nikoliv ve formě koláče. „To proto, žes k nim naházela tu trávu!“ dozvídám se hned. A aby bylo jasno, že i babička má svoje knihy, vytahuje na stůl Receptář prima nápadů. Taky se tu jedna kapitola věnuje mulčování. „Jasně se tu píše, že máš použít slámu. A tys tam naházela trávu. Tím jsi ty jahody zlikvidovala.“

No to snad… to… to jsou trochu silná slova, ne? Já že  jsem něco zlikvidovala? Já jim chtěla leda přilepšit.

„Tak se na ně můžeme jít podívat.“

Taky že jdeme.

Kousek od mého záhonu se nachází ještě jeden jahodový záhonek stejného stáří. O ten se starala babička, to kdyby z jejích nových rostlin ještě nic nebylo. Dívám se na tyhle jahodníky a pak na svoje. Doprčic, nerada to přiznávám, ale někde se vážně stala chyba. Listy mých jahodníků pokrývají rezavé fleky a rostliny vůbec nepůsobí tak svěžím, zdravým dojmem. Jako by bojovaly s nějakou nemocí. Současně si ale vybavuji, že tyhle fleky jsem na pár rostlinách viděla už v momentě, kdy jsem záhon přebírala do péče! Aha, už předem byly nemocné!

Ty fleky od začátku nevěstily nic dobrého. Foto: Sláma v botách

Ty fleky od začátku nevěstily nic dobrého. Foto: Sláma v botách

Časem se objevily na čím dál více rostlinách. Foto: Sláma v botách

Časem se objevily na čím dál více rostlinách. Foto: Sláma v botách

 

„To není možný, tyhle jahody jsou zdravý, tamty byly taky. Může za to mulč,“ trvá na svém babička.

Ale já mám zase svědka. Když jsem s jahodami začínala, přichomýtl se k tomu tchán a divné skvrnky jsme spolu řešili. Copak já vím, jak mají jahody správně vypadat? Ptala jsem se ho, co si o flecích myslí, a on mi poradil, ať problémové listy pro jistotu otrhám. A to jsem taky udělala. Dál jsem skvrny neřešila, zvítězilo opojné kochání.

Jestli to není mulčem, tak tím česnekem. Třeba vylučuje látky, které jahody zabíjejí,“ jde po mě babička tvrdě dál. Rozumím, že ji to mrzí. Ale mě přece taky. A trvám na své nevinně.  Škoda, že tu tchán není,  aby mohl svědčit v můj prospěch. Je nad slunce jasné, že jinak se moje osobní bodové skóre zase hluboce propadne.

„To je na likvidaci. Celý záhon je pryč,“ tepe babička dál do živého. Jako by neviděla, že jsem z toho taky hotová. Stojíme nad jahodami jako dvě pozůstalé. Slyším se, jak říkám, že při nejbližší příležitosti nemocné rostliny vytrhám, spálím, půdu proliju očistným zákvasem z přesličky rolní a příští rok tu vysázím jahody úplně nové.

„Jenomže to si na úrodu budeš muset nejmíň dva roky počkat,“ zadupe babička i ten nepatrný náznak optimismu v mém zahrádkářském srdéčku. Nějak takhle se musí cítit Kajínek. Teda pokud je opravdu nevinný.

Ach jo, tohle je víc než lekce jógy. Usilovně se koncentruji na svů hluboký dech, abych dokázala udržet klidný tón. Babička je mistr provokatér. Vím, že to tak nemyslí, že by se pro druhé rozkrájela, pro rodinu vše. Ale to vševědoucí poučování ze mě jednou udělá skutečného Kajínka.

****

Kdykoliv teď přijedu do D., nakonec znovu a znovu končíme u jahod. Co prý s nimi teda zamýšlím? Má mi babička začít pěstovat nové sazenice? Ale jedině, když už tam příště nedám ten česnek. A jestli plánuju na jahody zase naházet trávu, tak mi babička žádné sazenice taky pěstovat nebude, to mi říká rovnou. Tráva na záhoně hnila a šířily se nemoci. Tráva je hroznej bordel. Ať už se na mulčování konečně vykvajznu a namluvím si motyku a konve. Nebo se na zahradu úplně vykašlu. Copak jsme na tom finančně tak špatně?

Ano, ano, ano. Zažívám další neplánovanou lekci jógy. Všechno odkývávám, koncentruji se, jsem úplně klidná. O jahodách už proboha živýho nechci nikdy nic slyšet.

Jak červenec postupuje, jahodové téma naštěstí přestává být atraktivní. Dozrávají višně, rybíz, angrešt, babička má fofry, já zase sklízím tu cibuli. Za ukázkové svazky, které mi už taky schnou na zahradní boudě, dostávám jedničku s hvězdičkou.

Tohle nádherné zátiší mi říká pane. Divte se, že se furt kochám. Foto: Sláma v botách

Tohle nádherné zátiší mi říká pane. Divte se, že se furt kochám. Foto: Sláma v botách

Tříleté keříky vydaly na několik koláčů. Mile potěšilo. Foto: Sláma v botách

Tříleté keříky vydaly na několik koláčů. Mile potěšilo. Foto: Sláma v botách

 

 

Ale bez následků jahodová kauza nezůstala. Uvrhla možná už nevratně špatné světlo na všechny mé další aktivity v zahradě. Na všechny, které se neslučují s babiččinými zahradnickými zákony. Nebo s Receptářem. Nedávno jsem například zjistila, že od mých rajčat, těch rajčat, které babičce tak přirostly k srdci, najednou zničehonic ZMIZEL MULČ…

Snad to manžel nějak rozdýchá, ale tohle bude mít POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

****

PS. Povídal mi strejda, zkušený zahrádkář, že ty rudé fleky na jahodnících „nejsou nic dramatického, stačí důsledně listy ořezat a příští rok budou rostliny fit“. Tak mám teď dilema, jestli se mám v D. vydávat do boje s novou teorií, kterou jsem zase „přitáhla bůhvíodkud“.

Ať mi rostou!©

 

 

 

 

 

 

 

Nejkrásnější květen EVER! Fotky, fotky, fotky…

3 komentáře

Nestalo se nic výjimečného, žádná svatba ani luxusní dovolená. Asi je to jednoduše sluníčkem. A endorfiny, které se mi vyplavují při práci. Prostě mi připadá, že uplynulý měsíc byl jedním z těch TOP v mém životě.

 

Každou volnou chvíli a snad všechny víkendy jsem trávila na zahradě. Fakt je, že jsem musela makat. Mulčování selhalo, plevel roste VŠUDE!  A jelikož květen byl oproti předchozím měsícům dost deštivý, na záhonech vše bují – kromě toho, co tam chci, hlavně to, co tam zas tak úplně nechci. Už jsem se naučila jíst pampeliškové listy v salátu a sedmikrásky v polívce a dokonce i ta lebeda je prý jedlá. Ale ty metráky pampelišek a spol., které týden co týden na záhoně sklízím, by prostě nesnědla ani celá vegetariánská vesnice….

 

Celé dny jsem nedělala nic jiného než:

1. Sela jsem a sázela nové rostliny. Po „zmrzlých mužích“ v půli května přišly na řadu rostliny-citlivky jako rajčata, celer, dýně, různé druhy fazolí, květáky, brokolice…

Kedlubny, květáky, brokolice, kadeřavé i klasické kapusty, zelí... vše důkladně zamulčováno. Vpředu v květináči šalvěj lékařská, pro tuhle sebranku rostlin prý ideální sousedka. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, květáky, brokolice, kadeřavé i klasické kapusty, zelí… vše důkladně zamulčováno. Vpředu v květináči šalvěj lékařská, pro tuhle sebranku rostlin prý ideální sousedka. Foto: Sláma v botách

2. Sháněla jsem všude po zahradě vhodný mulč, do kterého nově zasazené rostliny zahrabávám v naději, že alespoň trochu odrazí invazi plevele.

Už i moje batole umí mulčovat. Foto: Sláma v botách

Už i moje batole umí mulčovat. Foto: Sláma v botách

Dcera miluje jízdu ve vozíku, jak ho někde nechám stát, už nastupuje. Foto: Sláma v botách

Dcera miluje jízdu ve vozíku. Jak ho někde nechám stát, už nastupuje. Foto: Sláma v botách

3. Plela jsem, plela a plela. Protože lebeda a ptačinec dokážou prorůst i deseticentimetrovou vrstvou mulče!

Hodina pletí vydá za 20 intenzivních minut v posilovně - můj odhad. Foto: Sláma v botách

Hodina pletí vydá za 20 intenzivních minut v posilovně – můj odhad. Foto: Sláma v botách

4. Vyráběla jsem hnojivé zákvasy, aby mi to všechno pěkně vzkvétalo a zdravě rostlo (budoucnost ukáže).

Budoucí zákvas neboli jícha (neboli bažina) z kopřiv. Smrdí to, ale tak jako člověka, i rostliny dokáže kopřiva posílit. Takže tím zalévám. Foto: Sláma v botách

Budoucí zákvas neboli jícha (neboli bažina) z kopřiv. Smrdí to, ale tak jako člověka, i rostliny dokáže kopřiva posílit. Takže tím zalévám. Foto: Sláma v botách

5. Vyhřívala se a opalovala. A jde to rychle, protože na zahradě makám hlavně přes poledne, když dítě spí. Nejspíš se brzy dotáhnu na barvu hořké čokolády, kterou si můj táta pěstuje díky zahradničení na těle od prvních teplých dní.

Po zahradě v plavkách, to je klasika! Asi bych se uživila i jako hosteska na Zahradě Čech. Foto: Sláma v botách

Po zahradě v plavkách, to je u táty v K. klasika! Asi bych se uživila i jako hosteska na Zahradě Čech. Foto: Sláma v botách

6. Zkoušela jsem nové recepty z méně obvyklých druhů salátů, které jsem vypěstovala.

Polníček – původně to byla divoká zelenina, ale dneska už se běžně pěstuje jako salát, nedivím se, je tak křupavý a svěží!

Pohanka à la bolognese, k tomu kvašené zelí (nemuselo by být, ale já ho miluju snad ke všemu) a čerstvý polníček, vše zakapáno dýňovým olejem. Foto: Sláma v botách

Pohanka à la bolognese, k tomu kvašené zelí (nemuselo by být, ale já ho miluju snad ke všemu) a čerstvý polníček, vše zakapáno dýňovým olejem. Foto: Sláma v botách

Šťovík zahradní – je vážně kyselý! Salát s ním netřeba kropit balzamikem. Když už, jen trochu.

Mizuna – neboli japonský salát. Chuť velmi jemná, příští rok jí určitě vysázím víc (vzala jsem v zahradnictví JIKL na zkoušku dvě sazenice, přístě klidně deset!). Má tmavší listy než klasický hlávkový salát, když se udělají dohromady, nádherně to vypadá. A jak jsem se dočetla: „Listy jsou hodnotné především pro vysoký obsah vitaminu C, draslíku a vápníku. Nízký obsah cukrů předurčuje tuto zeleninu jako vítané zpestření pokrmů pro diabetickou i redukční dietu.“ – jo, to se taky hodí.

Mizunu jsem sklízela postupně, až se mi do ní pustili i jiní strávníci. Poslední várku listů jsme jedli ožranou od... slimáků? Foto: Sláma v botách

Mizunu jsem sklízela postupně, až se mi do ní pustili i jiní strávníci. Poslední várku listů jsme jedli ožranou od… slimáků? Foto: Sláma v botách

Čínská hořčice – lehce pepřová, pikantní chuť… Salát z ní mi moc nejel, ale když jsem přidala pár pokrájených listů do klasického salátu, dodalo mu to novou chuťovou dimenzi, která se mi zalíbila. Hořčice roste rychle a bujně, zatímco jsme tu a tam snědli pár lístků, stal se z ní gigant s přerostlými houževnatými listy. Do salátu už se moc nehodí, ale nevadí. Jednak jsou listy této rostliny úžasně dekorativní, takže se hořčicí na záhoně kochám, ale údajně se dají i v této giant podobě využít v kuchyni, prý „starší listy doporučujeme nakrájet a rychle podusit ve wok pánvi s kuřecím nebo vepřovým masem.“ Vyzkouším, uvidím!

Čínská hořčice mi zvesela roste do gigantických rozměrů. Foto: Sláma v botách

Čínská hořčice mi zvesela roste do gigantických rozměrů. Foto: Sláma v botách

Řeřicha – to vlastně není salát, spíš hodně pikantní bylinka, která vyroste v záhoně během pár dní jako voňavý koberec. Stačí pak nůžkami ostříhat a finálně s ní posypat (trošku, je fakt výrazná!) v podstatě jakékoliv hotové jídlo. Něco jako pažitka, řekla bych. I vitaminu C by měla mít nějak podobně. Vysévám každý týden nový „flek“ řeřichy, aby mi postupně dorůstala. A když zrovna nemám čas a chuť sklízet, nechám ji na záhoně růst jako živý mulč, kterým jen tak něco dalšího neproroste. Ideálně se má sít pod brokolici, její ostrá vůně má totiž (ještě to nemohu potvrdit) odrazovat případné škůdce.

Kromě salátů sklízím ještě další laskominy, například:

Vše odstartovaly koncem dubna ředkvičky. Tři řádky byly až moc, najednou jsme měli asi metrák ředkviček a co rychle s nimi, než zdřevnatí? Takže jíme ředkvičky v ranní polévce, odpoledne je najemno strouhám  na oběd (ať vařím cokoliv), odpoledne sem tam nějakou zakousneme jenom tak, k večeři na ředkvičkách dusím maso… Nesypu je snad jedině na pudink.

Děkuji pěkně, ale po měsíci intenzivní sklizně už ředkvičky nechci minimálně rok ani vidět!

Ředkvičky se vyplatí vysévat postupně, jak jsem letos zjistila. Foto: Sláma v botách

Ředkvičky se vyplatí vysévat postupně, jak jsem letos zjistila. Foto: Sláma v botách

Rozjíždí se sklizeň kedlubnů.

Denní sklizeň (shora zleva): čínská hořčice, špenát, bylinky (kerblík, petrželka), kedlubny, ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Denní sklizeň (shora zleva): čínská hořčice, špenát, bylinky (kerblík, petrželka), kedlubny, ředkvičky. Foto: Sláma v botách

Ve velkém jedu ve špenátu. To byla panika, že jsem ho vysela pozdě a kdovíco, bla bla bla (článek ZDE). Takže mám v mrazáků už osm pytlíků se špenátem, nesčetněkrát jsme ho dělali  jako přílohu k různým jídlům… A teď jsem se dozvěděla od Ópy, že až špenát z řádků kompletně dosklidím (což jsem učinila koncem května), můžu ho na totéž místo vysít znovu a ještě mi stihne vyrůst další vlna pozdního! Chápete, že já si kvůli tomu „pozdnímu výsevu“ dělala nervy?!?

Špenátobraní by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Špenátobraní by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Začínám zásobovat mrazák. Foto: Sláma v botách

Začínám zásobovat mrazák. Foto: Sláma v botách

 

******

Jsem vážně ráda, že po třech měsících piplání teď neřeším problém, že by nebylo co sklízet. Spíš se mi občas stává, že pro samou práci a péči o záhony sklízet zapomínám…

Ještě před pár týdny by mě nenapadlo, že budu mít zrovna takovouhle starost.

Prostě jak říkám, květen byl úžasnej měsíc!

Ať mi rostou!©

 

Jak jsme v D. přestali pálit trávu

Napište komentář

Nikdy mi nebylo jasné, proč se musí pálit tráva. Ale jak si pamatuju z různých vesnických výjevů, běžně se to děje. Jedna z mých dětských vzpomínek: ohníček na poli, zelená nať čoudí, jde z ní smradlavý, štiplavý dým, děda přihazuje další hromadu trávy a bramborové nati a my vnoučata se pleteme kolem a připadá nám to vzrušující.

 

V D. je tráva velké téma. Na pozemku sice stojí několik velkých dílem ze zrušeného truhlářského provozu, sem tam zeleninový záhon, fůry s dřevem, asi tuna různého zrezavělého harampání, dva vraky aut, která už to tady mají na dožití, nepojízdný traktor, stará zahradní budka (přestěhovaná sem odjinud), kurník s výběhem, několik ovocných stromů, keřů, barelů na vodu, kompostů a kdoví nač jsem ještě zapomněla…, ale pořád zbývají nekonečné lány trávníku.

 

„Letos už si to sekáte sami, já už nic nedělám, je to váš barák, vaše zahrada, tak se starejte,“ vykřikuje d.-cká babička každoročně, ale tuhle zimu ještě častěji a hlasitěji než jindy. Nemine týden, aby k babičce nepřijel na nedělní oběd některý ze synů a vnuků. Kolikrát se tu potká půlka rodiny současně, to je pak třeba deset lidí ke stolu. O Vánoce dvacet. Ale jak jde o sekání trávy, dobrovolníků nikdy není dost.

 

Týden po mojí první mulčovací akci jedu znovu do D. Jelikož jsem na rodičovské, můžu si dovolit malou přepadovku vprostřed týdne.
Babička se vynoří odněkud ze zahrady. Řádí s křovinořezem a strunovou sekačkou.
„Jenom jsem si to chtěla udělat hezký kolem svých záhonů, ať to od silnice nějak vypadá,“ vysvětluje.
Nic na to neříkám. Anebo přece jen zmiňuju, že snad proběhla nějaká předsevzetí ohledně toho, že trávu mají sekat jiní?
„Já nic nesekám, já vám to tady jenom na sekání připravuju, abyste vůbec se sekačkou projeli!“ ohrazuje se celkem ostře. A pak mi ukazuje dvě fůry s trávou, kterou mi začala sušit.

 

Těžko říct, co si babička myslí o tom, že z jejích bývalých zeleninových záhonů dělám skládku suché trávy. Dřív ji byla zvyklá buď pálit, nebo házet na kompost. Jenže já pořád nemám mulče dost. Nasušené fůry si odvozím, zakryju tak zase několik řádků, ale větší část záhonů je furt holá. Vlastně není, začíná tam růst plevel!

 

„Potřebuju další trávu,“ vysvětluji později babičce, ale už se začíná cukat. Když vidí mou spotřebu, přestává vést řeči o tom, jak se budeme celé léto topit v metrácích sena, až z něj budeme nešťastní a nebudeme vědět, co s ním.
„Verunko, já taky musím dát něco do kompostu,“ usměrňuje mě.

 

Tak nevím, jestli si i moje dcera odnese z dětství stejnou vzpomínku na smrad z pálené nati. Zatím to vypadá, že se na našem pozemku o tu proklatou zelenou masu nakonec ještě poperem.

Jak jsem sháněla mulč

3 komentáře
Na podzim náš pozemek zoral traktor. Dívám se do těch kráterů v zemi a i já jsem si jistá, že takhle nevypadá půda připravená k osetí. Rodinná zahrádkářská rada má zcela jasno: celé si to mám projít s motykou a hráběmi, vyházet ze záhonu vyorané travní drny a pěkně si povrch hrabičkami zarovnat. Nejde o kdovíjakou dřinu, ale pozemek není malý. Vrhnu se na to začátkem března, jsem i docela natěšená. Konečně se na zahradě začne něco dít. Sice bych si dokázala jako svůj první vstup představit i něco velkolepějšího, ale zatím ještě netrpím nedostatkem motivace. 

 

Hlavně ladně, ať to na kameře vypadá dobře!

Hlavně ladně, ať to na kameře vypadá dobře!

Hrabání jde celkem snadno (nikoliv rychle), a to se mi pod nohama neustále plete dcera. Manžel akci fotí a natáčí do iPadu, večer si to asi pětkrát dokolečka pouštíme. Dokonce se sám asi na hodinu chopí hrábí a vystřídá mě. A to vím, že práci na zahradě opravdu nemusí. Jeho historky o hrůzách vytrpěných při vybírání brambor už znám nazpaměť. Očividně zanechaly hluboké jizvy.

 

Takže začátkem března máme nejen zoráno, ale půdu taky pěkně uhlazenou, vyplevelenou, čisťounkou. Příště už bych si ale tuhle rozcvičku odpustila. Musím někde sehnat mulč! Teoreticky když na záhony něco (slámu, listí, papírové kartony) naházím, neporoste na nich plevel a nebudu je muset v pravidelných intervalech navštěvovat s motykou.

 

Ráno hned sedám k Facebooku a zjišťuju, jestli někdo z přátel neví, kde sehnat kopu slámy. Kamarádka Katka ví. Mám zavolat do jezdeckého oddílu, určitě dají/prodají. V tu chvíli mi ale dochází, že nemám auto, kterým bych slámu mohla přivézt, ani schopnost ho řídit. Automaticky mě napadá, že se domluvím s Ópou, ale manžel mě zarazí. Má pravdu. Nemůžeme Ópu pořád využívat.

 

„Prosimtě, když počkáš měsíc, tady bude trávy na mulčování! Ještě sem budeš tahat další,“ lomí rukama d.-cká babička. Taky má pravdu. Moje chvíle přijde už brzy.

 

Po týdnu zase jedeme do D. Babička akorát čistí okolí domu. Károu sváží na hromadu opadané listí z vrby, uschlou trávu z loňska, polámané větvičky…
„Co s tím budete dělat?“ vyzvídám a málem si okusuju nehty.
Babička má v plánu bordel spálit.

 

A je to tady, poprvé zasáhnu já – biozemědělec! 

 

Suchý mergl si naložím na vozík a odnesu rozházet si ho na svoje záhony. Mám mulč! Stačí na zakrytí čtyř řádků (ze čtyřiceti), ale stejně jsem šťastná. Zatímco kousek mého pozemku mizí pod pečlivě rozprostřeným uschlým bordelem, opájím se vzletnými pocity, kolik mravenů, pavouků, žížal a brouků právě nepřišlo o život.

 

Ať mi rostou!©

Očistec s rýčem (seriózní až odborný příspěvek)

Napište komentář
Tak abych se konečně dostala k tomu, co na těch svých pozemcích předvádím. Na podzim nechal můj tchán záhony vzadu na zahradě zorat traktorem. To ještě nevěděl, že se na ně na jaře hodlám vrhnout a převzít si je od babičky. Asi intuice! Ve své zahradnické bibli pro líné pěstitele jsem se nicméně dočetla, že orání a pravidelné rytí je k ničemu, že je to zcela zbytečná práce, která v lepším případě nepřináší zahradě žádný užitek. V horším případě že škodí.

 

Zpočátku nechápu, ale vysvětlení se zdá logické: Půda je rytím neustále uměle narušována, čímž žížalám, broukům, krtkům, kořínkům rostlin apod. neustále fušujete do řemesla a ještě je motykou ohrožujete na životě. Navíc si při tom pořád hamtáte do záhonů, takže se půda sešlapává a udusává. Žádný div, že ji pak musíte rytím provzdušňovat.

 

Teorie zní zajímavě, ale pro mě je letos nepoužitelná, protože už zoráno mám, takže mi nezbývá než v rytí po zbytek sezóny pokračovat. A za „bé“, neměla jsem před zimou záhony zamulčované, takže bezorebný systém je pro mou první zahrádkářskou sezonu definitivně ze hry. Jestli celou tu srandu s nerytím chápu správně, funguje takhle:

 

1. Do záhonů nikdy nesmíte šlapat. Místo klasických řádků si vytváříte záhonky v podobě klíčové dírky. Jimi se linou ušlapané cestičky, ale mimo ně se do zaseté půdy nevstupuje. Půda v záhonech tak zůstává kyprá a žížaly a jiná havěť mají pré.

 

2. Na povrchu záhonů musí neustále ležet nastýlka neboli mulč. Řečí běžného smrtelníka: musíte mít záhony poházené třeba slámou, posekanou trávou, listím ze stromů, klidně i kartonovými krabicemi, když nejsou ničím potištěné. Povrch nesmí zůstat holý, jinak ho vysušuje slunce, bičuje vítr, udusávají kroupy a prudké lijáky a to všechno dohromady vytváří na záhonech půdní škraloup, pod kterým se semínkům nedaří. Půda takovou krustu nenávidí, takže když nemulčujete, poradí si za vás – obroste plevelem. 

 

Zatímco se ve svých myšlenkách kochám představou, jak už příští rok nebude na mém panství žádné rytí, orání ani okopávání třeba, fasuju od babičky motyku a hrábě. „Jo, holka, když sis s tím vzpomněla…“ říká mi pobaveně.

 

Tak teda jdu na to. Své zahradničení zahájím nejotravnější, nejmonotónnější a nejblbější činností pod sluncem. Rytím.

 

Ať mi rostou!©