Jak jsme si spletli POROD S BROKOLICÍ!!

32 komentářů

Jak souvisí bosobotá túra, vaření bezové šťávy, brokolice a porod? Můj muž má pravdu. Musím  furt dělat deset věcí najednou!

I když jsem vyhrožovala, že na blog nějaký čas nenapíšu, ještě to poruším. A tenhle post stejně nebude dlouhý. Bude o jednom pátečním dni, který probíhal jako všechny jiné, akorát netypicky skončil. Jo, tušíte správně, dnes na téma: krev, slzy, MIMINO!

****************

Jak se mé těhotenství chýlí ke konci, nic zásadního už po mně doma nikdo nechce.

„Že bych ti, mami, ještě pomohla vyjednotit mrkev?“ (letos jsme vyseli u rodičů zeleninu společně) „Ale prosimtě, přece se nebudeš ohýbat!“ „No, a co ty naše brambory ve V.?“ „To taky zvládneme s tátou okopat sami, ty už si koukej dochystat výbavu!“

Výbavu, výbavu…. Rozdávejte rady stran chystání výbavičky někomu, kdo se vůbec necítí na nějaké hekání do schodů, rozvážnou pomalou houpavou chůzi či opírání o židli po pěti krocích. Jo, papírově se porod blíží, jenže já to tak nevidím. Zato vidím svou zahradu v D.:

Česnek – urgentně zaštípat hlavičky

Cibule – okopat, nebo ji pozře okolní tráva!

Hrášek – zalít

Pórek – sklidit, než definitivně zdřevnatí (nebo už se stalo?!)

Bylinky – natrhat, dát sušit, zamrazit

Mák – ještě trochu projednotit, rozhodně zalít.

A podobně bych mohla pokračovat i na pozemku ve V., kde máme brambory, hrách, dýně, rajčata. Všude práce jako na kostele a ještě ke všemu kvetou bezy.

„Já prostě nestíhám,“ konstatuju, když ve čtvrtek večer nakládám do auta svou modrou bednu s pracovními rukavicemi. „Ne, ty za týden rodíš!“

Možná si manžel myslel, že mě utře, jenže to by nesměl jet v pátek do práce a Lída mazat do školky. Budu mít den pro sebe. A kvetou ty bezy.

A tak si ráno přivstanu, abych rodině navařila polívku k snídani, a už cpu dítě do auta a manželovi pusu, čau, šťastně dojeď. Pak si namažu svačinu a taky čau. No, pravda, nejdřív musím ještě sednout na pár hodin k počítači, protože i my, sluníčkový lid, se nějak živíme a kamarádka už čeká na korektury, které jsem slíbila poslat. Ale to je doufejme poslední zdržení, než si budu moct natáhnout na nohy svůj nejnovější lesaní objev a vyrazit do terénu.

Koupila jsem si totiž bosé boty. Jo, takové ty ponožky s podrážkou, co v nich noha vypadá jako kachní pařát a vy nechápete, proč kus látky s gumou musí spolknout všechno, co horko těžko těmi korekturami vyděláte. Jenže když máte na chůzi po jehličí, jau, citlivá chodidla a nechcete řešit chlad odspodu, jste bohužel ideální cílovka.

„Ty si taky musíš koupit všechno…“ rezignoval můj muž a to nevěděl, že jsem ponožky na gumě objednala i pro dceru.

„Ale já mám teď práci, no fakt, placenou!“

Foto: Sláma v botách

Nejdražší ponožky s podrážkou na světě. Nechápu, proč je můj muž taky nechce. Foto: Sláma v botách

****

Tak, korektury jsou hotové, a dokonce i poobědový šlofík proběhl.  Je půl třetí, konečně volná. Ten bez!

Loni zaznamenala moje bezová šťáva velký úspěch. Trhala jsem na ni z keřů na naší zahradě v D. Jenže letos si tam bezy dávají na čas, což sice nechápu, ale už nemůžu čekat. Papírový termín se blíží.

Možná si říkáte, co řeším, černý bez je v naší krajině snad nejčastější jev. No jo, jenže když se na jeho výskyt podíváte z bio-hlediska, zjistíte, že roste – alespoň tedy u nás – hlavně kolem silnic a polí. Nevděčně ohrnuju pysk. Já chci bez aspoň od louky nebo od lesa. No, naštěstí dostávám tip. A tak v pátek něco po třetí vyrážím na svou poslední lesní túru v provedení 2v1…

Foto: Sláma v botách

Kocháníčko. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Kocháníčko, vol II. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Něco pro dcéru do koupele. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Bezy, akáty, růže. A vlčí mák – jen tak pro náladu. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Koš hojnosti naplněn.  Domů. Foto: Sláma v botách

***********

Ležím na posteli a zpytuju svědomí. Co minutu mě berou křeče.

„Už byste se měla šetřit,“ doporučuje mi zhruba od 8. týdne manželův děda Ópa. „A přestat s těmi vycházkami po lese. Co je to za nápad? Co když si zlomíš nohu nebo tě uštkne had,“ hýří fantazií tchán, taky už od prvního trimestru. A můj muž, ten mi opakuje každičký večer, ať už zhasnu a nes*eru ho!

Jenže já si zatím pokaždý pomyslela „kecy v kleci“ a pokaždý mi to taky vyšlo. Jenže dnes mě berou křeče po minutě. Jako že hnusný.

Když jsem se večer vrátila domů, dcera mi hned skočila do náruče, a tak jsem do domu táhla kromě koše bezu ještě i ji. A vypukl tradiční blázinec. Vaření, krmení, vítání, koupání, čtení pohádek, pusinkování, mytí nádobí, chystání bezů, hledání receptu. Navíc jsem natrhala i růžové květy (na růžovou vodu) a akátové květy (na med).

Foto: Sláma v botách

Už chápu, proč jsou růže květinou lásky. Foto: Sláma v botách

A tak se dcera dočkala své vůbec první koupele v okvětních plátcích růží. „Růžový rituál krásy, víš?“ mrkla jsem na vyvalený čtyřletý obličej ve vaničce plné okvětních plátků. „Budeš pak krásná jako já,“ dovolila jsem si ještě. „Ne, jako taťulík,“ dovolila si ona! Asi si taky všimla, že jsem dnes spíš otahaná jako vemeno než líbezná jako růže damašská.

****

„Je ti něco?!“ probouzí se ve dvě hodiny ráno manžel. Rozsvěcuje si na mě nedůvěřivě lampičku.

„Nevím, bere mě břicho… aaaahhh.“

„To bude z té brokolice k večeři,“ převalí se muž nejprve bez zájmu na druhý bok. Když ale potřetí během půl hodiny letím na záchod, ozve se v něm přece jen lítost.

„To je furt samá zelenina k večeři a tady to máme,“ pohladí mě soucitně. Pak se zarazí. „Víš, že mně taky začíná bejt blbě? Co jsme to prosím tě snědli?“

„To nevim, ….uuuuaaaa….. ale fakt to dost bolí.“

„Žaludeční kolika, to znám. Chodí to na tebe ve vlnách, že se ani nemůžeš nadechnout?“ vyptává se zkušený gastroenterolog.

„Joooo.“

„Tak to bude brokolice. Nebo otrava. Neládovala ses náhodou i nějakými žluklými ořechy?!“ pokračuje diagnostik, ale já už se zase plazím po čtyřech do koupelny. Jenom za ním v pauze mezi bolestí zafuním:  „No dovol… uuuueeee.“

****

4:00 hod

„Dulu, okamžitě. A zabal mi tašku, kartáček, občanku…“

„Jako že rodíš?!“

Vim já, co se děje?! Ale když máte jen týden do termínu, začnou vás napadat i takové smělé myšlenky. A upřímně, vy míváte po brokolici hodinové stahy v břiše, které chodí po minutě?

„Ale to je přece moc rychlý, ne?!“ nevzdává můj osobní lékař původní diagnózu. „Vždyť dula říkala, že máme jet do porodnice, až přijdou kontrakce po pěti minutách!“

„Tak to už jsme tam pětkrát měli být!“

4:30 hod

„Auto je u vrat, jedeme.“

„Do žádnýho posranýho auta mě nedostaneš! A rodim doma… UUUÁÁÁ!“

*****

Ta mlha nad řepkovými poli. Ty páry stoupající od řeky. „To je doják, viď?“ pohladí mě muž po stehně, přilepeném na řadicí páku, a pokusí se v obci přeřadit na pět.

„Jo jo…,“ nemám zrovna deset vteřin kontrakci. Ticho kolem, jenom naše auto se řítí směr nejbližší porodnice. Já to jednou cvičně zajela za třicet minut. Ale já vůbec neřadila na pět.

„A je to tady zaseee!“ vymrštím druhé stehno z okýnka a ukončím panující noční klid. Můj muž se po mně jenom šťastně ohlédne: „Já si připadám jako v nějakém hollywoodském filmu.“

Jo, to já taky. Ale nejsem si jistá, jestli o to stojím! Chtěla jsem rodit úplně jinde. Kultivovaně, vědomě, s aromalampičkou a za doprovodu Mozarta. Mám na to sepsaný třístránkový porodní plán a platím si dulu. Která tady není a nestihne přijet! A svým slavným plánem si můžu leda tak otírat pot z půlek. A upřímně řečeno, čípak je tohle celé chyba? Kdo nás dvě hodiny zdržoval řečmi o brokolici a žaludečních kolikách? Odmítám připustit, že částečnou vinu nesou i moje terénní aktivity. Viníka vidím jinde. Drží volant a drze se kochá nadcházejícím ránem. Uuuááá!

Jenom to, Verun, prosím zkus dovézt. Nechci mít v autě žádnou krev.“

ÚÚÚÚÚÚÁÁÁÁÁAÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!

5. 13

Kluk. Byl to KLUK. Ten novej člověk, co se tak strašně rychle a bez okolků dral na tenhle svět, byl kluk. No, nevěděli jsme to předem. Ale spousta lidí tvrdila, že na to vypadám. Myslím, že při minulém těhotenství jsem taky nebyla obluda, teď mi ale všichni svorně tvrdili, že vyloženě zářím. A kluci, ti prý přidávají na kráse.

Foto: Sláma v botách

 

Když se dívám na naši první společnou fotku s VAŠKEM, opravdu vidím šťastnou bytost, která vůbec nevypadá na to, že právě přežila svůj konec. Asi to teda nebyl špatný porod. Ještě před pěti hodinami jsem stála u plotny a před čtvrt hodinou teprve lezla po čtyřech z auta rovnou na sál.

„Paní, vy rodíte!“ zděsila se sestra na příjmu. NO A? To tady snad všichni, ne? Nebo jsme měli jet na tu gastroenterologii?!

Nejen nás, i lékaře (a chudáka mou dulu) zaskočila překotná rychlost událostí zakončených porodem mé nové životní lásky. Když si ale teď to líbené stvoření prohlížím, musím se konečně smát i já.

Protože jsem přece jen rodila vědomě. Ale tak, jak to opravdu sedí k mojí nátuře, zmatečně, divoce, dramaticky… směšně. Mozart a hodinové inhalace vonných olejů by nebyly pro mě Místo toho jsem do poslední kontrakce komandovala doktora, co mi smí a nesmí udělat, abych aspoň trochu zužitkovala svůj slavnej plán. A moje úpění o sepsání poslední vůle málem zbořilo porodnici.

No, chtěl to mít manžel jako z hollywoodskýho filmu? Tak prosím. Ale s plnou parádou!

Foto: Sláma v botách

Budoucí farmář?! Prozatím nadšený konzument nepasterovaného biomléka. 🙂 Foto: Sláma v botách

EPILOG

Chleba, na který jsem v pátek v noci zadělala, dopekla v sobotu ráno mamka. Na mé výslovné přání a podle pokynů diktovaných z oddělení šestinedělek.

„Ale ty bezy vyhodím, jo?“ klepala se mamka v telefonu rozčilením, nevyspáním a dojetím dohromady. „No to nesmíš!“ zděsila jsem se nad takovým nápadem.  Jako že by kvůli mému porodu letos nebyla bezová šťáva?!

„Teď už to stačí jenom zahřát na osmdesát a nalít do sklenic. No, mami, prosím! Víš, jakou práci mi dalo ty biobezy sehnat? Vždyť sem u toho málem porodila…“

 

EVOLUCE LESANY aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival

6 komentářů

Dostala jsem pozvánku na sobotní část festivalu Alchymistické Litoměřice. Víte, jako že mám říct lidu něco o svém vztahu k Zemi, jak jsem objevila farmaření a tak. „To je zase něco pro tebe!“ chytil se manžel okamžitě za hlavu, protože tušil, že mu skončí na krku dcera a já tam fakt pojedu. „Ale jistě! Jenom nesmím rodit…“ potvrdila jsem účast a šla hledat slušné šaty.

****

Když zahradnici zbývá měsíc do porodu a potřebuje se ještě přestěhovat, vysázet dýně, vyprat výbavičku a okopat brambory, může buď podlehnout nervóznímu shonu, nebo se ještě na všechno vybodnout. Tuhle variantu jsem zvolila já.

„Buďte venku a pijte!“ rozdávám v sobotu ráno pokyny před svým odjezdem na ALLfestival. Slunce svítí, manžel mi otevírá vrata, dcera mává z okna. „A choďte bosí!“ křičím za nimi ještě ze zatáčky.

Festival Alchymistické Litoměřice, nebo taky ALLfestival, se letos konal teprve podruhé, ale už se sem sjely osobnosti jako Jaroslav Dušek, Teal Swan, Karaimi, Tomáš Hajzler nebo Jaroslav Svoboda. Jo, a taky já. Protože motto letošního ročníku znělo Země, klíč ke mně a v sobotu byli na programu lidé, kteří „jsou svým konáním spjati se zemí“.

„Promluvíte o sobě, o svém vztahu k půdě, můžete druhé inspirovat,“ lákala mě organizátorka Katarína Králiková ze Svobodného statku na soutoku v Českých Kopistech. (www.svobodny-statek.cz)

„Ale když já mám jen takovou malou zahradu…“ vykrucovala jsem se nejprv. Pak mi ale došlo, že možná právě proto mě zvou. Nemusím přece nutně vlastnit hektarové farmy, abych navázala vztah s vlastními ředkvičkami. O tom tady přece už třetím rokem píšu. Ředkvičkami to totiž jenom začíná. Když je ale pojmete permakulturně, může se vám snadno stát to, co mně: první rok si zasadíte pár kedlubnů a druhý už si myjete vlasy žitem (článek ZDE) a sháníte pro dítě lesní školku. A když v sekáči zahlédnete ošoupanou sukni až na zem, jako první vás napadne: bezva, nebudu si muset holit nohy!

„Ach bože, stala se ze mě lesana,“ musela jsem se nedávno přiznat manželovi. Měl by totiž zhruba vědět, s čím teď doma žije.

„Lesana? A to je co?“

„To jsou ty ženské, která objímají stromy, rodí doma a neočkujou. A neholí se.“ Načež ho nechám nahlédnout do svého podpaží. „No a?“ povídá můj muž a taky zvedne ruce. Obejme mě důvěrně známá vůně. „No právě. Já nechci být asexuální, jenom přírodní.“

Druhý den jsem udeřila i na kamarádku: „Prosímtě, jestli někdy páchnu, řekni mi to!“ Podívala se na mě s pochopení a ujistila mě: „Zatím buď v klidu. Kdybys smrděla, nesměla bys mi do auta.“

Ach jo. Nikdy jsem nechtěla skončit ve škatulce „víla s mastnými vlasy“, ale teď se nějak nemůžu zbavit pocitu, že se do ní pomalu, ale jistě řítím. Parfémy mi voní jako skládka chemického odpadu a po seznámení s Kamilou Boudovou (článek Jak se nechovat na ekologickém večírku a co jsem si odnesla z Lohas Blogger Challenge (výhra to nebyla)) už si nedokážu udělat radost ani blbýma botama ve slevě. Co tohle bude za život?

Než samu sebe rozpláču, vzpomenu si aspoň na úžas jiné kámošky, která si u mě nedávno myla ruce. Bílou kostkou mýdla… „Ty nemáš v koupelně žádnou kosmetiku a přitom stejně nemáš vrásky?!“ (To je sporné, ale proč jí to vymlouvat.) „Víš, jakej musíš proti mně ušetřit majlant?“ koulela očima po návratu z naší koupelny. „Když já jsem holt hodně na zahradě…,“ krčila jsem rameny zase já, a abychom si nepřipadaly blbě (a já jako špindíra), vytáhla jsem ze skříňky alespoň svou růžovou vodu.

Ale zpátky k ředkvičkám… Má nová životní éra by nikdy nezačala, kdybych v zimě 2014 nenarazila na knížku Jaroslava Svobody Kompletní návod k vytvoření EKOZAHRADY a rodového statku. Neškodný název, ale bohužel to byla past! Knížka nenápadně začínala záhonky na zeleninu a končila vizemi života nezávislého na supermarketech, chození do práce a placení složenek za elektřinu a stočné. A já na to skočila. „No přesně tohle chci!“ načež jsem si šla vysít špenát.

Bohužel před důsledky v podobě žitných šamponů na vlasy a neholených nohou už se v knize nikde nevarovalo!

Knihy Biozahrada, omplletní návod na vytvoření ekozahrady a rodového statku, Zdraví z boží lékárny, Jedlé bylinky a plody

Od té doby, co čtu tohle, se mi dějí různé věci, třeba mi na hlavě končí mouka. Foto: Sláma v botách

****

ALLfestival je velká akce. Ne tak velká jako pražská Evolution, jsme v severních Čechách, ale právě že na tyhle poměry fakt velká. Na jedné straně kulturáku stánky s raw potravinami a veganské bistro, na druhé sárí a vykladači karet. Biotrenky i biosalám.

Foto: Sláma v botách

Mandaly, raw šťávy, ovčí kůže, šperky z kamenů, bylinkové čaje… no ještě že mi manžel nedal žádné peníze. Foto: Sláma v botách

„Pojeďte se mnou,“ napadlo mě, proč vlastně na festival nepozvu rodiče. Jsou přece taky zahrádkáři.

„Ale jo, aspoň si pak skočíme do nákupáku,“ nebyli nejdřív proti. Pak do mě mamka ale začala rýt: „Hele a co si mám oblíct, můžu si vzít sako? Nemusím doma nechávat podprsenku?“ „Prosimtě…,“ přešla jsem zbytečnou poznámku stran „nás biolidí“ a zapnula si svůj růžový svetřík.

O dvě hodiny později se už nacházíme v litoměřickém kulturáku a já naslouchám pokyny ke své účasti v panelové diskuzi.

„Každý si o sobě připravte krátké povídání, třeba co pro vás znamená být. Co vy a půda. A vesmír. Zkrátka mluvte hlavně od srdce,“ instruuje nás rozesmátý moderátor Jaroslav Lenhart (jinak hlavní zahradník na biodynamickém Statku na soutoku. A básník.). Vedle něho se na nás zubí další z organizátorů, už zmiňovaná Katarína, s kytarou kolem krku. Než mi stihne dojít plný rozměr jejich slov, začnou improvizovat, zpívat a hrát. Beseda Země, klíč ke mně začíná.

***

Vesmíre, prosím, kontrakce! Nebo ať mi aspoň praskne plodová voda! V hlavě si rychle rekapituluju pokyny ke své účasti na této akci a na čele mi raší pot: vždyť oni nás varovali. Připravte si o sobě spontánní povídání. Dopoledne budou promlouvat muži – Správci života, zatímco ženy – Nositelky života – dostanou slovo odpoledne.

„A večer pak společně najdeme klíč k Zemi,“ svítí oči Katce i Jaroslavovi, kteří končí s hudební improvizací a předávají na pódiu slovo prvnímu Správci.

„O čem prosimtě budeš mluvit ty?“ nechápe mamka. No, to jsme dvě. „Průser!“ esemeskuju domů z kabelky. Načež mi pípne odpověď: „Myjeme s Lídou auto. Vyprdni se na to a taky přijeď! Jsme bosí.“

Jo, to je tady hodně lidí…. Oba moderátoři mají folklorní haleny, kdekdo kytky ve vlasech a všichni působí šťastně. Fakt jim to přeju, akorát že se nedokážu zbavit pocitu, že já sem i přes svůj proutěný košíček se svačinou až tak nepatřím. Ano, moc mi chutná štrůdl z řepy a klidně budu balit mimino do ovčí kůže, ale nejsem ani čistokrevná babka kořenářka ani mudrc filozofující o podstatě svého bytí v tomto univerzu. Jsem blogerka. Občas něco vyseju a pak se na internetu rozčiluju, že mi to (ne)roste.

„Vidíš, já to říkala,“ dloubne do mě významně mamka a ukáže pohledem na už asi desátou vílu, která kolem nás protančí.

No jo, mami, tak nemá podprsenku. Já teď musím vyřešit podstatnější věc!

Proč jenom nejsem zkušený farmář nebo jsem alespoň nechodila do skauta! O filozofické řeči jsem se taky pokoušela naposledy na fakultě a ani tehdy to nebyla žádná hitparáda. Moje chuť debatovat o světové krizi a k tomu potřebný slovník navíc upadají spolu s rostoucí dobou mé rodičovské.

Takové řeči se ale nejspíš od Nositelky života nečekají.

Ostatní účinkující debaty jsou všechno lidé, za kterými stojí zkušenosti a výsledky.  Je tu tichý muž z biodynamického statku Bemagro Vojtěch Klusák, podobně skromně působící biozelinářka Jitka Píchová, ale také energická vysokoškolská lektorka Perla Kuchtová z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů. Dále vtipný, k věci jdoucí Tomáš Hajzler, autor bestsellerů Peníze, nebo život? či Třináct tisíc dní, už zmiňovaný guru českých perma-zahradníků Jaroslav Svoboda, slovenský hudebník a lesní hospodář Žiarislav a třeba i zakladatel legendární české přírodní kosmetiky Nobilis Tilia (od nich mám tu růžovou vodu) Zbyněk Šedivý. A pak jsou tu také dvě holky asi mého věku, Katka Makošková z Akademie sociálních umění Tábor, a trochu čarodějná Hanka Blažková z občanského spolku Zlatobýl, která mimo jiné míchá přírodní parfémy podle vlivu planet. Obě dvě věří v uzdravování přírody i člověka společnou prací lidí napříč věkem či handicapy.

„No to jsou přesně moje slova! Zrovna u nás ve městě rozjíždíme podobný spolek,“ snažím se přesvědčit samu sebe, že jsem se do této skupiny nedostala jenom šíleným nedopatřením organizátorů. Asi všichni tady totiž vědí o přírodě mnohem víc než já nebo je aspoň baví filozofovat. Jaká je tady ale moje role?

Mám čas do oběda, abych na to přišla.

Foto: archiv Sláma v botách

Naše diskuzní skupina, diváci a moderátoři. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Společné bubnování, uprostřed velký taneční buben. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Něco pro mou rodinu. 🙂 Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Biozelenina ze Svobodného statku a bylinné dobroty od spolku Zlatobýl. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

***

„Tak my jedeme,“ zvednou se vedle mě ze židle rodiče. Debata nezačala ani před půl hodinou a na pódiu zrovna mluví Jaroslav Svoboda o tom, jak přestal druhým navrhovat zahrady, protože skutečný vztah k vlastní půdě se dá získat, jenom když si zahradu vymyslíme a vysázíme sami. „To je přece zajímavý, ne?“ snažím se naše zbrzdit, ale nedají se. „Chceme ještě v Albertu přikoupit muškáty. Tak zlom vaz a večer přijeď na guláš.“ A poslední zástupci jiného světa opouštějí sál. Mezi Správci a Nositelkami odteď zůstanu sama.

V zimě jsem se u nás ve městě náhodou seznámila s partou matek, které by parametry ALLfestivalu splňovaly asi líp než já. Látkové plínky, šití bosých bot… Jednu z nich – Ivu – jsem si pasovala na svého osobního guru přes ekologické mateřství. Od března ji nevidím používat boty, figura laně a na rozdíl ode mě skutečně nemá vrásky, krom těch od smíchu. „Takhle chci vypadat za deset let, až taky budeme mít pět dětí,“ seznámila jsem s tím úkazem manžela a on se upřímně vyděsil – PĚT DĚTÍ?! „Mně by stačilo, kdybys takhle vypadala po dvou. No, víc neuživím!“ „To je právě ten konzumní omyl, ve kterém my dva stále žijeme,“ poučila jsem ho z pozice lesany I. stupně.

Teď – tváří v tvář bytostem jako Žiarislav či organizátoři ze Svobodného statku – ale vidím, že to s mou proměnou v lesní vílu ještě nebude tak horké. A otázka zní: je, nebo není to dobře?

Moje rodinné bytosti právě utrácejí peníze v supermarketu za kytky na terasu, muž doma chystá oběd, v němž zcela jistě figuruje maso z konvenčního chovu, a já si uhlazuju bílé šatičky a drdolek, abych vylezla na podium a začala tu něco chytrého sdělovat. Komu? Lidem, kteří došli mnohem dál než já?

Anebo se i každý krok směrem od konzumu počítá a já tu jsem pro ty, co teprve startují a chtějí dohlédnout aspoň na první metu? Protože vidět až na cíl…, to je jim zkrátka zatím moc vzdálené?

Po Správcích přichází pauza na oběd a já si konečně můžu pozorně prohlédnout návštěvníky tlačící se u stánků. Kromě těch bosých je tady i hodně lidí, které byste na ulici normálně minuli.  Zdaleka ne každý je totiž oblečený v konopné haleně. Kdekdo má i podprsenku. Mačkají se u stánků s látkovými vložkami a šťávou ze zelí a zjišťují, že existuje i něco jiného, než do nás pořád hustí reklamy v telce.

A v tu chvíli mi to dochází. Začínám pomalu tušit, o čem bych po obědě měla mluvit. Já, městský odpadlík, hledač štěstí mezi řádky ředkviček. Zahradník-bloger. Je nás totiž určitě ještě hodně – možná většina – komu ve škole i doma od dětství pořád opakovali: uč se, ať z tebe něco je, ať nemusíš manuálně pracovat, ať se jednou máš! A hlavně se nepohřbi na vsi!“ Takové životní rady se dokážou zarýt do hlav, obzvlášť když jsme coby hodné děti zvyklí poslouchat. Že štěstí čeká ve městě, v kanclu, nebo holt aspoň večer po práci, na drahé dovolené, u krásných věcí. A že čím víc se toho stihne nebo pořídí, tím bude to štěstíčko větší. Je vám to povědomé? No, mně každopádně. Proto jsem taky šla studovat. A pracovat, cestovat, užívat si.  Ne, že by to občas nebylo krásný, zvlášť když se člověk chystal nabušený zážitky na třídní sraz.

Akorát to akné a bledost maskovaná pod make-up. A čím dál tlustší zadek, protože sušenky jsou na stres fajn, zatímco vaření, když večer konečně padla, vrcholná ztráta času. Hlavně naplánovat akce, něco zažívat, když je víkend. Nehnít! Balit se a vybalovat. Přesouvat. Po nocích na to vydělávat. Nespat.

Taky slyšíte ve slovu úspěch všechno to štvaní se a chvat?

Ale jo, asi bych takhle zvládla odžít zbytek svého pupínkového života, ale přece jen se mi čím dál víc vynořovaly vzpomínky i na něco trochu jiného. Na táborové lítání po lese a borůvkové koláče, které nám kuchařky pekly, když jsme při těch hrách i něco nasbírali. Na zpívání u táboráku a legraci, která prostě v partě dětí byla. Tohle a mnohem víc se mi začalo po letech oživovat, hlavně když jsem začala jezdit do Beskyd. Každý máme tenhle startovací čudlík jiný. Pro mě to byla vůně lesa, která mi všechno zase připomněla, a parta muzikantů, kteří žijou víc pro svou komunitu, než aby jeli sami na sebe. Jaký kontrast s mým úspěšným městským životem!

A najednou jsem už věděla, že musím přehodit výhybku. Jenže když jedete celý život v jedněch kolejích, nejde to zrovna přes noc. Možná že potřebujete příklady, vidět, že někdo vám podobný to už dokázal a že je spokojený. Že nelituje. Že jeho štěstí není muška zlatá, kupovaná na prchavý čas, ale trvalý, tichý, klidný stav přítomné mysli. Panebože, omlouvám se, teď už fakt mluvím jako pravá lesana!

***

Foto: archiv Sláma v botách

Já mluvím… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

A tohle jsme my, Nositelky života. Foto: archiv Sláma v botách

 

No zkrátka, někdy kolem druhé hodiny, když začínala ženská část diskuze, mi to konečně docvaklo. Opravdu nejsem na tomhle festivalu omylem. I já sem patřím. Jsem tady pro lidi v botách a podprsenkách. Ty, co teprve začínají, třeba s ředkvičkami. A pak holt ještě zajdou pro flákotu do Alberta… Aspoň pro ně nejsem nedosažitelný vzor. A víte co, ono to stejně časem ještě přijde.

Právě těmhle návštěvníkům jsem se snažila říct – i když nevím, jestli se mi to live podařilo – ať si prostě zase zkusí vzpomenout na svoje kořeny. Jo, na to pod povrchem, na co už často zapomínáme, protože nám mezitím narostl dlouhý kmen a obří koruna. Já vím, že každý z nás je jiný a i jako ty stromy potřebujeme každý něco trochu jiného. Jsou padesátileté břízy s třesoucími se větvemi i tisícileté duby s korunou z majestátních větví. Stromy, které vyžadují stín lesa, a stromy solitéry. Někdo chce dominovat krajině, jiný růst u domu a stínit rozpálený dvůr. Někdo potřebuje zakořenit jediným, do hloubky jdoucím kořenem a běda, když o něj přijde. A jiný zas musí mířit do stran, ale bez hloubek se obejde. Ale o každém z nás – o každém tom stromu – prostě platí, že pokud má žít pevně a zdravě, bez kořenů to nepůjde.

A proto se  s nimi fakt zkuste spojit. A uvědomte si ty chvíle, kdy je vám opravdu nejlíp. Kdy sajete štěstí, ale není to zpoplatněná muška zlatá. To je ta vaše základna – vaše živiny.

****

 

A tak jsem si zavřená v kulturáku bez oken a upíchnutá na lavici diskutujících opět připomněla, že k životu opravdu potřebuji něco úplně jiného. Čerpat sílu z pohybu. A hlavně z toho venkovního. Z práce, která něco přináší. A klidně z obyčejných, ale sdílených momentů. Prostě taková lípa na návsi, řekla bych. 🙂

„Děkuju za pozvání,“ loučím se večer dojatě s Katarínou. Po dlouhé době mě někdo donutil o životě opravdu hluboce přemýšlet. Řešit i něco jiného, než kdo za mě po porodu sklidí hrách a kde skončily kojící podprsenky. Odjíždím nabytá informacemi, dojmy i tématy k zamyšlení. Ale taky se těším, až si večer konečně vyjdu na dvůr.

Když po rozloučení hrabu z košíku klíče od auta, všimnu si, že mám z odpoledne nepřečtenou zprávu: “ Lída mi umyla auto kamenem, mám poškrábanej blatník. A teče mi rýma z toho tvýho bosýho chození! Jdeme do baráku.“

Krásnější slova mi manžel nemohl poslat. Rozsvěcuju se jako sluníčko, na které jsem se celý den nedostala. Nebojte, žížaly, máma už vám jede zpět. S kožešinou na mimino a přírodním parfémem podle vlivu Venuše… se vám už odteď zase bude věnovat. „Dej si pampeliškovej med, cibuli a tymián!“ odepisuju za běhu a už vyloženě zářím. Tohle je totiž to, co opravdu potřebuju, abych mohla „live long and prosper“.

A jak jste na tom vy? Přeju vám z celého lesaního srdíčka (ACH-MŮJ-BOŽE!:), ať se vám podaří objevit ten „klíč k vám samým“. Je jedno, v jaké klíčí půdě, ale víte jak, zkuste po něm aspoň zapátrat. 🙂

Foto: Sláma v botách

Na zdraví! Foto: Sláma v botách

Sláma v  botách  <3

*******

EPILOG

„Vypni ten krám, nebo to udělám sám!“ „Ale já to ještě nemám dopsaný…“ „Svítíš mi monitorem do postele, je jedna ráno.“ „Ale já píšu o tom ALLfestivalu…“ „Jedna dva tři… vypínám.“ A spojení s internetem bylo přerušeno. 

Tak holt nechám dopsání tohohle postu na ráno a zajdu aspoň zkontrolovat, jestli je malá přikrytá.

Je. Ale v nose jí pískají nudle, div se nedusí. „Musíte to bosé chození líp trénovat,“ dovolím si drobnou výčitku manželovi na dobrou noc. „Ty už mi dej taky pokoj,“ převalí se na druhý bok, aby si na chvilku uvolnil levou dírku. Ráno do nich budu muset nalít dvojitou dávku sedmikráskového sirupu, zrovna jsem vyráběla čerstvý.

Jemine, mně je tak krásně po dalším dni na zahradě a večeru u svého oblíbeného psaní, až mám chuť se přitulit. Ale asi bych dostala polštářem. Tak radši v minutě usnu. Mně nudle netečou…

Tenhle post na blog bude nejspíš na nějaký čas poslední. Za prvé protože už téměř mířím do porodnice. Ale hlavně proto, jak to teď jako lesana mám. Chci žít a ne o tom zavřená doma psát. A protože teď s mužem sdílíme jediný počítač v ložnici, chápejte, že i jemu musím dopřát to, co mu náleží. Odpočinek po úspěších, ale hlavně, prostor k nabrání nových sil… k soužití s lesanou. 😉

 Naviděnou občas na Slámině Facebooku. A ať nám všem rostou! ©

Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách