Ta úroda mě zničí!

6 komentářů

Včera večer jsem zase stála dvě hodiny u dřezu a proklínala se. Pod nohama dva koše narvané vším možným. Fazolky, květák, růžičková a kadeřavá kapusta, hrášek, bylinky všeho druhu, mrkev, cibule, rajčata. Po celodenní směně na záhonu další směna v kuchyni. Potřebuju nafutrovat mrazák. Dobrá hospodyňka nemyslí jen na přítomnost, ale hledí do budoucnosti. Do ledové zimy, kdy hladovějící rodinu triumfálně nakrmí svými bio výpěstky. Takovými kecy se motivuju.

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda nečeká. Foto: Sláma v botách

Místo, abych si hodila nohy na stůl, názím na nohy gumáky a jdu sebou hodit na zahradě. Úroda, ta bestie splašená, se neptá, jestli se mi chce. Foto: Sláma v botách

Potřebuju se nějak motivovat. Protože jinak vypěstovanou kapustu naházím jako krmivo babiččiným slepicím a večer si raději hodím nohy na stůl. Jako správná městská matka na mateřský.

Můj muž přesně na tenhle okamžik čeká, přeje si ho. Mou úrodu začíná pomalu, ale jistě nenávidět. Nechápe, že to všechno dělám pro něj, pro naše blaho a hojností požehnanou zimu. Budoucnost neřeší, je na nervy z toho, jaké manévry se u nás odehrávají právě teď.

V červenci jsem ho donutila vyloupat mi tři kila hrachu. Nevím, jestli si umíte představit, co to obnáší. On už ano. Zatímco v televizi vrcholilo fotbalové mistrovství světa, on se místo na hráče soustředil na to, aby hrášek házel do zelené misky, slupky do bílé a nepřehlédl červy. Tři večery po sobě. Zpocený byl víc než Messi po prohraném finále s Německem. Vítězný gól pošvihl, lovil z mísy housenku.

Po téhle zkušenosti už můj muž na rodinné blaho kašle. Chce svůj klidový režim na gauči a nejlépe, abych se na něm válela s ním. Kdykoliv se večer vracím unavená ze zahrady, snaží se pod různými záminkami zmizet z bytu. Nesnáší ten dřez plný hlíny a pohled na mě, kterak se ztrácím za přepravkami s kapustou.

„Nemohl bys mi prosímtě pomoct s…,“ zkusila jsem to na něj po hráškové anabázi ještě několikrát. Ale už se nedal nachytat. Jako dojíždějící živitel rodiny má nárok večer v klidu spočinout. „A já ne?“ hraju na city. Je půl dvanácté večer a pod nohama mi stále stojí obávaná bedna s kapustou, kterou musím namýt, nasekat, nacpat do sáčků, popsat, zaevidovat, zamrazit…

„Prosímtě, tak se na to vys.r! Naházej tu kapustu na kompost nebo slepicím a jdi si už lehnout!“ přesvědčuje mě nešťastně v půl dvanácté. Oba víme, že jinak na něj budu ráno řvát, ať s malou vypadnou z ložnice, že se ještě potřebuju dospat. Jenže tohle je příliš blízká budoucnost, já hledím dál. Slepice budou žrát biokapustu, zatímco já v zimě kupovat skleníkovou z Holandska?! To určitě! Radši padnu, ale ani lupen nevyhodím.

„Ta úroda tě zničí. Nás všechny. Doteď jsme si tak hezky žili,“ sune se zkroušená postava v pyžamu někam směr ložnice a zanechává mě osamocenou v mém neštěstí, pardon, v hojnosti.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Má úroda, má smrt!

Má úroda, mé (ne)štěstí! Foto: Sláma v botách

 

****

Následující ráno nezačalo nejlépe. Vrčím, že jsem nevyspalá a že mám nárok…. Postava v pyžamu vytahuje dceru z postýlky a mizí do kuchyně udělat oběma něco k snídani. O chvíli později mi volá Ópa, manželův děda z maminčiny strany. Prý měl v pondělí cestu do D. a tak se zaskočil podívat na mou zahradu. Jak prý to tam vedu.

No to je snad schválně! Já byla v D. makat až v úterý. V pondělí nebyla zahrada rozhodně na žádné přepadovky připravená!

„A co jste tomu říkal?“ ucedím, připravená přijmout zaslouženou kritiku. Tento týden se mi už podruhé stalo, co mě v D. někdo přepadl, aniž bych mohla zahradu patřičně naaranžovat k předváděčce. Vytáhnout kytky do oken, zamaskovat plevel pod čerstvý mulč, slimáky hodit za plot…

„No, tak viděl jsem už hezčí zahrady,“ začíná ten starý sudetský sedlák nekompromisně. Tuším, že se na druhé straně telefonu směje. „Ale čekal jsem to horší. Na to, že tam jezdíte jednou do týdne, je to dobrý,“ utěšuje mě Ópa už s neskrývaným smíchem. Kéž by jednou do týdne, pomyslím si.

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Cesta k mým záhonům vede touto jablečnou bránou obsypanou. Foto: Sláma v botách

Chvilek klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

Chvil klidu a oddechu by mělo být víc. Foto: Sláma v botách

 

Už jsem si zvykla, že moje permakulturní zahradničení občas rodina nechápe. Tomu, že pro něj nemá pochopení zrovna Ópa, ale rozumím. Vím, že mu moje zahrádkářské pokusy od začátku připadají legrační.

Ópu jsem nikdy neslyšela velebit nebo v dobrém vzpomínat na staré časy. Pamatuje válku, bídu, odsuny, znárodňování, zakládání JZD. Zaplať pánbůh za vymoženosti, jako je Kaufland. Za životní jistotu v podobě obchodů narvaných levným jídlem. Když si může koupit mouku za devět padesát, po dražší nesáhne. Mouka jako mouka. O biozahradničení ví Ópa jenom jedno: že to jsou ti sedláci, co stříkají v noci. Jeho životní pravdu už nikdo nezlomí, ale dokud je ochotný mi dle potřeby radit a pěstovat sazenice, přežiju, že se mi občas směje v telefonu.

****

„Můžu v klidu odjet do práce, nebo mě tady bude večer zase čekat nějakej horor?“ loučí se se mnou manžel nabroušeně, zatímco kolem něj procházím se zavařovacími sklenicemi a mísou rajčat. „Když mě budeš zdržovat, tak bude!“ vystrčím ho z bytu a vrazím mu přitom na cestu tři rajčata. Mají nejvyšší čas skončit buď v žaludku, nebo v protlaku.

D.-cká babička nedávno proložila své nekonečné pohádky o tom, jak jsem jí mulčem zlikvidovala jahody (více ZDE), i jednou zajímavou radou. Když prý mám hodně rajčat, nestíhám je jíst a ani na protlak nemám čas, mám rajčata jednoduše nakrájet na čtvrtky, nacpat je do sklenic, ty pak dát do kastrolu na pařáček (ta věc, co se na ní napařují knedlíky) a 20 minut v páře sterilizovat. Budu tak mít v budoucnu připravený základ do různých rajčatových jídel. Vidím, že pokud zrovna neřešíme mulč, je babička můj člověk! Rajčata už bublají v kastrolu.

****

A tak mám minutku na to, shrnout, co se teď v mé biozahradě vlastně děje. Situace se mění každým týdnem. Stále něco vykvétá, odkvétá, dozrává… A já mám za vším zpoždění! Jak to, že jsem v předchozích třiceti letech svého života neviděla, jak rychle se příroda den za dnem mění? Letos to vnímám až moc názorně. Vůbec té splašené mrše nestačím! Sotva zaznamenám, že mi na záhonech něco dozrálo, propásnu nejlepší čas to sklidit (dřevnaté kedlubny) nebo mě předběhnou špačci (višně) nebo to rovnou úplně odkvete (květák). Dnes jsem zůstala překvapeně stát pod bezem. Před pár týdny jsem z květu vyráběla sirup a teď už pomalu dozrávají bezinky. To znamená, že mám maximálně dva týdny, než mě čeká výroba „bezinkové medicíny“. S bráchou jsme na ní vyrostli, táta nám každé ráno vrazil do pusy jednu lžíci, ať jsme zdraví. Byli jsme.

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už poprakaly. Foto: Sláma v botách

Tyhle megamrkve jsem měla vytáhnout dřív, už popraskaly. Foto: Sláma v botách

 

Červená cibule se zadařila. Takovéhle mám všechny. Foto: Sláma v botách

Červená cibule se zadařila. Takovéhle kousky mám všechny. Foto: Sláma v botách

 

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prosplo. Foto: Sláma v botách

Kedlubny, další případ, kdy jsem měla jednat dřív. Nejsou úplně dřevnaté, ale vyndat je menší, by jim prospělo. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

Pravidelné bylinkobraní. Zleva: oregáno, měsíček, meduňka, svatolína, máta, perila. Foto: Sláma v botách

 

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Zleva: majoránka, kukuřice, broskve, hrášek. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Česnek mam mizernej. Je ho málo a je malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

 

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

Tuhle obří cuketu mám od svojí babičky z K. Foto: Sláma v botách

 

Mezitím se snažím v lednici už po několikáté zavést co nejefektivnější systém ukládání zeleniny.  Ale ať to přeskládám, jak chci, všechno tam nenarvu a po čase zase někde objevím, že nějaká zapomenutá okurka stihla zplesnivět. Cukety už jsem vzdala, ty skladuju v chodbě. Talíř s broskvemi mám na balkoně. Mrazák taky není nafukovací, tak postupně expadnuju do tchánova. Zítra budu zase smažit pakory (recept ZDE) a asi podesáté dělat tohle léto kapustové karbanátky (můj spešl recept někdy příště). Co se vší tou cuketou, nevím. Nádivku? Nebo z ní upéct nějakou buchtu?

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Uspořádání zeleniny v lednici, verze. 5.0. Přesto stále dochází ke ztrátám. Foto: SLáma v botách

Začíná se mi točit hlava… začínám se těšit na zimu… Já, milovnice plavek a letních hiců. Nikde nebude žádná kapusta, na květák s cuketami budu jen nostalgicky vzpomínat. A až si hodím zmrzlé nohy na stůl a schoulím se na gauč do teplé náruče svého konečně spokojeného muže, vytáhneme si k fotbalu náš domácí smažený hrášek s wasabi a ledový byt tiše prozáří krb domácího štěstí.

Do té doby ale prosím někdo zastavte tu splašenou bestii. Nebo mě ta úroda… no… asi vážně zničí!

Ať mi rostou! ©

 

O nové metodě: farmaření na dálku (jak mě trápily jahody a třešňový kompot)

1 komentář
Nerada bych se někoho doktla nebo tak něco. Ale nikdy ve mně nebudilo přehnanou důvěru distanční studium. Bohužel přesně takhle teď ale vypadá moje zahradničení. Zatímco v květnu jsem na zahradě trávila veškerý čas, v červnu se tam moc nezdržuju. Přitom právě vrcholí období hrášku, jahod, třešní… a sucha. Jenže mě chytily mé každoroční cestovatelské touhy. Tenhle článek například píšu z Kréty.

 

„Zahrada je závazek, holčičko. Jak se na to jednou dáš, budeš u ní celé léto uvázaná,“ varovali mě rodiče, protože mě znají. Jenže to bylo v únoru, za okny mráz. Kdo by v tu chvíli myslel na cestování. „Tsss.“

 

Loni v červnu jsem trávila s dcerou třítýdenní prázdniny na Valašsku. Pak jsme byly v Krkonoších, znovu v Beskydech a ještě jednou v Peci pod Sněžkou. Jenže loni jsem ještě brala slušnou rodičovskou.
Letos mi peníze došly, takže jsem nečekala, že v létě vytáhnu paty z baráku. Sázení hrachu a vaření marmelád mi přišly jako vtipná alternativa a kompenzace ušlých zážitků. Když už mám dřepět na zadku, tak alespoň u šťavnaté sklizně. Něco nového se naučím, budu na čerstvém vzduchu, ušetříme. A stejně cestování zatěžuje životní prostředí!

 

****

 

A pak přišlo jaro. Dívám se na pozvánky na Facebooku a pak do své šrajtofle. „Přijeď, půjdeme pochod na Ztracenec.“ „Budeme hrát na Brumovském hradě, koukej dorazit.“ „Nechceš přijet do Valašské Bystřice? Zapaříme u Vlasti až do rána.“ …
Kroutila jsem se jako žížaly v mých zanedbaných záhonech, ale nakonec jsem pár drobáků na vlak schrastila. Zbavit se dcery. Jen na pár dní. Trocha svobody po dvou letech! Slibuju, že tam budu poctivě třídit odpad, chodit bosky v potoce a baštit pampeliškové saláty. Zátěž životního prostředí jen lehce zvýšená…

****

Odjela jsem, dokonce ne jednou. Ale pocit totálního osvobození se nedostavil. Jakto, že to máma věděla? Zahrada je fakt závazek. Po každé delší absenci se k záhonům v D. plížím jako na porážku. Děsím se spouště, kterou tam shledám poté, co jsem čtrnáct dní nesáhla na motyku.  Roste tam ještě vůbec něco? Může se dočasný výpadek mého zahradnickéh elánu obejít bez následků?
Ztratím náklonost boha přírody a plodnosti Pana, nebo mi to ještě odpustí? Urazila se moje zahrada, že jí nezpívám a nepovídám si s ní, jak radí permakultura? Nebo že ji nezalévám, jak radí všichni ostatní? Když nic jiného, minimálně trpí má zahradnická pověst.

 

Nedávno volala d.-cká babička SOS mému tchánovi, který zrovna ležel v nemocnici,  že „Veronice lehají k zemi rajčata, protože je neuvázala ke kolíkům.“ Do očí mi nikdo nic neřekne, ale nakonec se ke mně vždycky všechno donese přes manžela. A tak jsem se dozvěděla i o tom, jak se v D. před hlášenými bouřkami se severozápadním větrem rozjela záchranná rajčatová akce. Babička ohrožené rostliny bezpečně přivázala k opoře, takže je vichřice nezlomila, a já mám tak zas o kousek blíž k úrodě… Uznávám, tohle jsem podělala.

 

Mezitím u mých rodičů v K. dozrály jahody. To znamená, že ty moje budou už taky brzy červené. Jenomže já zase odjíždím. Co s tím? Prošvihnu jahodovou sklizeň! Tři měsíce věčného mulčování a okopávání a nakonec nesklizené jahody hodím na kompost? Šéfovi přes přírodu Panovi evidentně došla trpělivost. Panikařím! Přesto trvám na tom, že chci odjet.
Právě se nacházím ve vlaku Praha – Vsetín a vyjednávám po telefonu s rodiči: nabízím jim svou budoucí sklizeň jahod v D. výměnou za tu jejich aktuální v K. Chci vyrábět kompoty a marmelády a zmrzlinu…. Hned jak se vrátím z cesty č. 1, před odjezdem na cestu č. 2. „A nemohli byste mi ty jahody nasbírat a nachystat ke dveřím, abych si je mohla rovnou vyzvednout, až se budu vracet? Kolik? Všechny, co máte.“ Ano, až takhle jsem oprsklá. Nebo řekněme efektivní. „Můžete si pak na výměnu otrhat moje jahody v D. Budete je mít bio,“ motivuju ty chudáky v K.

 

„Děláš si ze zahrady holubník!“ Taková připomínka stran mého červnového působení na pozemku taky zazněla. Nemám, jak se bránit, tak alespoň nafotím obsáhlou fotostory o tom, jak aktivně zpracovávám cizí jahody, abych měla alespoň minimální krytí. Chvástala jsem se, že budu vyrábět marmelády a zmrzlinu… a fakt to dělám, tak co jako?!
JAHODOVÁ ZMRZLINA: důkladně umyju ty nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie

JAHODOVÁ ZMRZLINA: umyju nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie…

 

...

…naliju do plastových dóz na jídlo a dám mrazit. Pak nakrájím na porce a skladuji vždy po pár kostkách v mrazicích sáčcích. Když přijde chuť, stačí kostku vyklepnout. Foto: Sláma v botách

Ale mě samotnou štve, že se teď nedokážu pro zahradu správně nadchnout. Nastrkala jsem do ní spoustu peněz. Chci svoje kompoty, domácí sirupy a biofazole!

Takže vždycky jednou za čtrnáct dní sednu do auta a zmizím do D., abych tam honem rychle na všechno vlítla. Zanedbané záhony okopu a zaliju zbytkem vody ve vyschlých barelech (a to po květnových lijácích přetékaly…), očešu hrách, bylinky, vydloubu přerostlé kedlubny (ZDE) a vyseju další vlnu keříčkových fazolí (Pro kontinuální sklizeň se mají sít po 14 dnech, náhodička!). Doneslo se ke mě ale, že d.-cká babička už začala ve velkém zavařovat! Něco mi říká, že nejhlasitější připomínky k mým absencím na zahradě se šíří právě odtud. Nutně musím uhrát nějaké body.

 

Před měsícem jsem tvrdila, že chci vyrábět kompoty z třešní, které v D. česají jen špačci. Co by za takové nestříkané třešně dali Pražáci! To mi nedá spát. Ale manžel se zuby nehty brání, do práce s sebou v žádném případě nic nepoveze. Když jsem mu jednou poslala pro kolegy ředkvičky, udal tři. D.-cká babička pro změnu trpí utkvělou představou, že „třešňové kompoty chutnají jako bláto“. A s takovým materiálem já musím pracovat…
Bohužel jsem při svém třešňovém vizionářství opomněla jeden fakt. Třešně dozrají zrovna v době, kdy budeme na dlouho plánované rodinné dovolené. A to se mi děje furt! Ópa (o něm ZDE) už mi namyl padesát sklenic na kompoty, d.-cká babička táhne ze sklepa zavařovací hrnec. Očekává se ode mě výkon. A my druhý den odlétáme na čtrnáct dní pryč.

 

Chtěla jsem se před dovolenou objednat ke kadeřnici, vydepilovat si nohy a zkusit nový lak na nehtech. Hodit se kompletně do cajku, aspoň jednou za rok.
Prdlajs.
Mezi praním a balením mi zbývá jediný den. Kadeřnici můžu rovnou odpískat, potřebuju totiž stihnout tohle:
s archaickou motykou, které upadává násada, okopat 150 m² na troud vyschlé země, prolít dehydratované záhony posledními zbytky dešťovky a svých přírodních hnojivých zákvasů, sklidit hrášek, vyplít všechny záhony (což je očistec, když je země takhle suchá), zlikvidovat přebytečné slimáky (o tom ZDE), vyzvednout od sousedů objednané hovězí ze zabíjačky, očesat ty debilní třešně, naložit ópovy sklenice, babiččin zavařovací hrnec a zbylý cirkus do auta a to vše zvládnout ideálně do pěti hodin, abych ještě stihla uvařit doma dceři večeři, uspat ji a pak do noci zavařovat a do rána balit.
Odletím smradlavá a s hlínou za nehtama, no a co, už neřeším  nic.

****

Na vteřinu jsem se zastavila, abych zkontrolovala mobil. Je po půl šesté večer. Opřená o motyku  přemýšlím, co dál. Oproti plánu zaostávám o několik hodin a už někdy od oběda nejsem schopná postavit se rovně. Na zahradu jsem nastoupila v půl deváté ráno a od té doby se po ní plazím po čtyřech nebo v předklonu. Pochybuju, že se ještě někdy narovnám. Babička mě chodí v pravidelných intervalech kontrolovat. „Holka, ty jedeš!“ Jo, přesně takovou motivaci potřebuju. Ještě hlubší dojem zanechat, ještě víc se hecnout. Neznáš bolest! Někdy prostě musíš! Právě se ze mě stává zahradnický Scott Jurek, ultramaratonec schopný uběhnout za jediný den 260 kilometrů, běžet s přetrhanými vazy v kotníku, se zlomeným malíčkem, ve čtyřicetistupnovém žáru i v pár stupních nad nulou, na stezkách divoké zvěře, ve zničujících kopcích, dehydrovaný, zvracející, sám a sám…

 

„Nechceš se s námi aspoň naobědvat? Ohřeju ti vepřové koleno“ svádí mě v poledne z mé cesty babička. „Tsss.“

Ve dvě hodiny se dobelhám do kuchyně, že bych přece jen to koleno zkusila. Zdlábnu ho ve dveřích na stojáka a hned se zase ohýbám k plevelu. Krkám pak vepřové až do večera.

 

Je po půl šesté a já se rozhodnu, že ještě budu chvíli pokračovat. Ještě jsem ani neotrhala ty třešně…
V sedm kapituluju. Pokud mám být schopná udržet v rukou volant a bezpečně dojet ze zahrady domů, mám poslední šanci všeho zanechat. Chce se mi brečet.

****

Doma jsem se srazila ve dveřích s rodiči. Přijeli se rozloučit s vnučkou, kterou teď tři týdny neuvidí. Místo toho vidí mě, jak s padající tmou vláčím do bytu bednu se zavařovačkami. „To chceš vyrábět ještě dneska?“ ptají se opatrně, i když odpověď je zřejmá. Všichni víme, že na zítra už máme koupené letenky.

 

„A nemohla by ty kompoty nadělal… no víš co… máma?“ šeptá mi manžel do ucha, když se nikdo nedívá. Jo, jako že bychom na mojí zahradě zotročili celou mou rodinu a pak jim posílali krásné pozdravy z dovolené? Raději to nechám bez komentáře.

 

O chvíli později se zavařovací sestava stěhuje k našim do auta. Ale může za to ten našeptávač!
„Prosimtě a hlavně už si nic dalšího nevymejšlej!“ loučí se se mnou máma, které jsem se právě postarala o program na víkend. Já vím, teď už to vím, maminko. Zahrada je závazek. Jako kůl u toho plotu, já vím…
„Děkuju moc, mami. Přivezu vám z dovolený něco pěknýho…“

 

****

 

Právě sedím na terase malého rodinného hotýlku v zapadlém koutě Kréty, slunce mi praží do monitoru a někde pod mýma nohama si dcera loupe pomeranč, který jí majitelka tohohle krásného útočiště utrhla ve své zahradě. Relaxuju. Už jsem zapomněla, že tohle slovo existuje. Mám čerstvě nalakované nehty, voním mořem a mlsám meloun. Ach – můj – bože – to – blaho.

 

Na seznam svých příštích zahradnických úkolů si musím připsat novou challenge: vypěstovat domácí melouny. Našim se to jednou v K. povedlo. Pokud vím, melounové marmelády ani kompoty se nevyrábějí, takže rodiče nemusejí být ve střehu. Co bych na melounech mohla zkazit? Tenhle plán mi maminka určitě posvětí. Nebo?

 

Ať mi rostou!©

 

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy jako od maminky. Foto: Sláma v botách

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy od maminky. Foto: Sláma v botách

PS. Právě mi od rodičů prišla na mail fotka. Důkaz, že nezaháleli. Chválím. Prý hezkých šestnáct sklenic.
Hmmmm, ale není to nějak málo?!