Zachraňte papriky! Potřebují vápno a já lepší úrodu

10 komentářů

Řekněme, že svou zahradu už jakž takž dávám. Pořád je ale pár věcí, které můžu zlepšovat.

Tak například manžel letos poměrně hlasitě reklamoval fakt, že jsme za celé léto neměli ani jednou plněné papriky (ty na návštěvě u našich se prý nepočítaj)! A taky se prý těšil na domácí brokolice, když mu zakazuju kupovat v Kauflandu ty dovezený, postříkaný. Ale smůla, no. Brokolice se letos na zahradě vůbec nedařily, takže o brokolicovém krému budeme nenaplněně snít zase do příštího léta.

A papriky?

Tak k těm teprve nevím, co dodat! Jestli to měl být pokus o žert, tak mě  ale vůbec nerozesmál. Paprikám se totiž v létě přihodila nemoc, kterou věhlasný botanik, RNDr. Václav Větvička identifikoval jako abioptickou nekrózu květního konce plodů – laicky řečeno „nedostatek vápníku“.

Takhle vypadá abiptická nekróza květního konce plodu neboli projev nedostatek vápníku u paprik. Foto: Sláma v botách

Takhle vypadá abioptická nekróza neboli nedostatek vápníku u paprik. Žádná sláva, co? Foto: Sláma v botách

Jo, slyšíte dobře! NEDOSTATEK VÁPNÍKU na pozemku, kde probíhá stavba a demolice zároveň, kde se všude válí stavební suť a vápno se tam přiváží po pytlech. Papriky se ale patrně domnívají, že mají podobná práva jako malta, a tak si taky chtěly šňupnout, jinak že zdravě plodit nebudou.

Sklidila jsem jen samé nedomrlé, scvrklé a celkově tak nevábné papriky, že chuť jsem na ně neměla ani já, natož můj muž, který není namotivovaný tím, že si je sám vypěstoval. Až teprve koncem září se na jedné rostlině vyskytlo přesně šest poživatelně vypadajících oranžových plodů, po kterých jsem rychle skočila, než si to ty exempláře taky rozmyslí a přihodí se jim stejné deformace jako všem předchozím abioptickým nekrotičkám.

Sklizeň zdravých paprik až na samém konci sezony. Foto: Sláma v botách

Až na samém konci sezon jsem sklidila i pár – doslova pár! – zdravých paprik z jedné rostliny. Foto: Sláma v botách

Co s paprikami ale dělat pro příští sezonu? Protože můj pokus obelstít manžela tím, že mu místo paprik podstrčím ačočku, neměly kýžený ohlas. (Řekl, že už to znova nechce.)

Nechtěla bych, aby to vyznělo tak, že ačokča stojí za prd a nemáte ji pěstovat. Náhodou mně se ty indiánské paprikookurky moc líbily i mi chutnaly, takže jsem si hned nasušila semínka pro pěstování příští sezonu.

Můj muž už je ale prostě zaujatej vůči všem mým pokusům „nahradit něco něčím jiným“, jako třeba coca-colu kombuchou (jsou v ní taky bublinky), zahušťovat guláš cuketou (bylo jich letos zase moc), péct moučníky z bezlepkové mouky (muž se drobky z rozpadajících se koláčů údajně dusí!) nebo sladit buchty banánem (odmítnuto s tím, že buchta páchne). A tak po ačokčách neskočil tak nadšeně, jak jsem bývala doufala, a klidně domů ostentativně přitáhl nějaké papriky z Kaufu.

„No to snad nemůžeš vůbec myslet vážně?!“ vyštěkla jsem, když jsem v lednici identifikovala igeliťák s důkazným materiálem. „Mám tady plnej košík ačokčy a ty si koupíš papriky?“ nemohla jsem pochopit, jak mohl něco takového udělat.

„Prostě jsem měl na papriky chuť. Chceš mi i tohle zakázat?“ přešel muž rovnou do útoku, aby bylo jasné, že ty papriky si prosadí.

Podívala jsem se na jeho bojovnou, skoro výhružnou bradu, a projednou jsem se radši nepokusila mít poslední slovo. Ostatně, když se na mě muž takhle nas.ere, je to i docela sexy.

Alespoň jsem ale přes rameno utrousila: „Tak´s mohl aspoň koupit bio papriky. Vím, že je tam maj!“ a frustrovaná z toho, že dneska musím být já mrtvá Homolková,  jsem vyšuměla z kuchyně.

Klid zbraní

Blbý hádky kvůli paprikám. Ty jsou snad v naší rodině dědičný nebo co. Dodnes si pamatuju, že právě kvůli paprikám se strhla jediná hádka mých rodičů, na kterou si z dětství vzpomínám. Máma vyhodila nějaké staré kusy, které chtěl táta (kterej je vypěstoval) ještě sníst, a byla z toho mela, až jsem v pokojíčku brečela, že se rodiče určitě rozvedou.

O dvacet let později papriky zase málem lítaj vzduchem a my na sebe štěkáme úplně stejně s mým manželem? No ještě že jsou naše děti podobnými výjevy zocelené a myšlenky na rozvod rodičů kvůli jen tomu, „máma šňafe“, je snad nenapadaj. (Manžela snad taky ne!)

Příští rok chci každopádně klid zbraní a paprik plnej koš. Co to ale v praxi znamená – myslím v praxi permakulturu praktikující zahradnice?

Jedna milá čtenářka tohohle blogu, paní Alenka, mi vyšpiónila doporučení od už zmiňovaného botanika Václava Větvičky, jak nedostatku vápníku u paprik účinně předcházet. Zahradnická legenda radí dopřát háklivé zelenině bílou kúru ve stylu našich prahospodářů a prahospodyněk: půdu vyhnojit, vyvápnit – třeba rozdrobit do záhonů staré omítky z demolice – a nakonec na to celé nechat napadnout sníh.

„A nejpozději do tří let se pH upraví, živiny se uvolní a záhon se odmění zdravou úrodou,“ vzkazuje mi paní Alenka v dobré víře.

No to je teda pěkné. TŘI ROKY!

Jako že nebudu dělat plněné papriky možná ještě ani napřesrok? A nenáviděné igeliťáky se mi znovu nastěhují do lednice?

„Pak je tu samozřejmě ještě možnost sáhnout po Kristalonu na papriky a rajčata,“ hodí mi paní Alenka už méně permakulturní udičku s tím, že je to sice chemie, ale funguje.

Hmmmm, přemýšlím, jak s informací naložit. Ne že by se mi chtělo do umělého prostředku, ale na druhou stranu si taky hned vzpomenu na přednášku prof. Hejcmana loni v našem muzeu: prý kdeže hnůj nebo slepičince, nejúčinnější jsou tekutá hnojiva aplikovaná na list. (Konec citátu. Více o panu profesorovi a našem setkání v semínkovně v článku: Kdo chce vidět idiota, do semínkovny.)

A tak rozvažuju, jestli je šance, že na zdravou úrodu vydržím čekat tak dlouho, když průmyslové hnojivo by problém vyřešilo ještě tuhle sezonu.

Já si ale vůbec neumím představit, že bych nakráčela do zahrádkářského krámu a odešla odtamtud s nějakou lahvičkou. Že bych připustila, že moje oblíbené jíchy, komposty, hnůj nebo dřevní popel na něco nestačily. Nebo že by mě někdo s tou lahvičkou viděl!!!

Zpropadené papriky, ještě kvůli nim zradím své ideály? Ne, tak nejhůř ještě není. Chemii vytáhnu, teprve až bude katastrofální sklizeň opravdu hrozit rozvodem. Blaničtí rytíři konec konců také nevyjíždějí kvůli každé blbině. Do té doby prostě vyrazím manželovi na stavbu na lup.

 

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Blaničtí rytíři přece zatím také nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Vždyť ani Blaničtí rytíři zatím nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Není vápno jako vápno, to platí nejen ve fotbale!

Stejně jsem ale zklamaná z toho, že musím nějaké problémy s pH půdy na našem pozemku řešit. Upřímně, jako bych starostí neměla při pěstování už tak dost, ještě mám kvůli paprikám začít zahradu obcházet s lakmusovým papírkem? Myslela jsem, že elektrárny máme odsířené a kyselé deště už u nás skončily.

No, samozřejmě si uvědomuju, že v každé  zahradnické příručce se otázka kyselost půdy řeší, nejsem v té bryndě sama. Že některé rostliny jsou údajně na tyhle parametry náchylnější, zatímco jiné tolerují širší rozptyl pH. Ale já papriky ještě nikdy nepěstovala, vždycky jsme je dostávali od našich. Čím jsme ale větší a žravější rodinka, tím akutnější byla nutnost postavit se i s produkcí této zeleniny na vlastní nohy, nebo přesněji na vlastní pozemek. A tenhle pozemek byl zatím co do výnosů bez chybičky. U žádné plodiny jsem na problém s moc kyselou půdou nenarazila, takže info o nárocích na pH jsem dosud považovala jenom za takové odborné pindáníčko. Vědu pro vědu, falešné soby.

Teď ale nespokojeně stojím nad záhonem a dumám, jak to teda s tím vápnem vyvedu. Nemůžu ho přece rozházet všude, dočetla jsem se, že třeba rajčatům a bramborám naopak mírně kyselá půda vyhovuje. Rozhodně nechci riskovat, že si polepším s paprikami, ale zase nebudu mít z čeho dělat kečup a sklep zůstane prázdný!

Jak tedy s kusou konzultací od botanika Větvičky naložit? Protože ono se řekne použijte vápno, jemu bardovi, který ho hází na zahradu nejmíň od padesátých let. Co mám ale dělat já? V praxi to znamená kolik pytlů vápna na kolik hektarů? A mám to vápno smíchat s vodou jako zálivku, nebo zarýt do půdy spolu s hnojem? Musím k tomu mít dýchací roušku? Dát se do toho hned, nebo až těsně před zimou? Nebo na jaře??? A musím pak stejný postup opakovat každý rok, nebo stačí jednou za pár let?

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička má ve všem jasno. Co ale my obyčejní mrtelníc? A kór ti s blond vlasy a mizernými zkušnosti? Foto: převzato z Wikipedie

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička, má ve všem jasno, co ale my obyčejní blonďatí zahrádkáři? Foto: převzato z Wikipedie

Naivně si myslím, že otázky mi zodpoví internet. Ale je to jenom horší. Po přečtení pár článků, třeba tohohle z iReceptáře, mám v hlavě ještě větší hokej…fotbal… Zjišťuju totiž, že není vápno jako vápno. Existuje i nějaký vápenec – a to očividně není totéž.  Navíc ho existují různé druhy, mletý, dolomitický  v granulích… jo, a vápnitý dolomit ASI není totéž co dolomitický  vápenec nebo co! Tím se mi ovšem otevírá nový okruh otázek: co je účinnější, co levnější, co víc eko, víc perma. Heslo „vápnění půdy“ pro jistotu házím ještě do youtube, ale zase mi to nabízí akorát samá fotbalová videa, no já už do toho kopnu!

Tak, teď už vím i já, že není vápno jako vápno. Foto: isport TV

iReceptář navíc otřese i doporučením pana Větvičky, kterým jsem si dosud byla jako jediným jistá. Prý: „Nikdy nesmíme současně s vápnem použít chlévský hnůj, neboť by z něho vyprchal dusík ve formě čpavku!“ No ale já to pochopila tak, že právě hnůj, vápno a sníh mám na tom svém záhonu použít. Házím na to vidle, už vážně nevím, co mám teda dělat.

A na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

A říkám vám, že na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

Granule, ó granule, přibližte se k záhonu!

Promiňte mi, vy zkušení, že tady tak trojčím kvůli troše vápna pro pár paprik. Ale po pěti letech jsem prostě narazila na úplně novou zahradnickou činnost,  se kterou jsem si ještě nepotykala, a tak se radši ptám, než něco pohnojím, vlastně povápním.

Ve stavu vrcholného vnitřního zmatku kontaktuji znovu paní Alenku, jestli by mi od pana Větvičky nezjistila víc, a při tom lituju, že jsem škudlila peníze a nemám ještě tu novou knížku Jardy Svobody o pěstování biozeleniny. Vyšla už na jaře, ale překvapivě mi ji nikdo z rodiny nenadělil k narozeninám, ačkoliv jsem se  v tom smyslu myslím jasně vyjádřila na Facebooku.  (Před Vánoci se vyjádřím přímo).

Foto: SmartPress

Kniha, kterou nutně potřebuju. Zelenina z biozahrady od Jaroslava a Lady Svobodových. Foto: SmartPress

Paní Alena naštěstí nezklame a dodává mi nový, obsáhlejší komentář slovutného botanika. „Drcenou maltu zapravte do půdy, po nějaké době pohnojte kravským hnojem, ale GRANULOVANÝM. V případě čerstvé mrvy nastane reakce popisovaná v článku z iReceptáře.“

Tak, a teď už čučím do počítače ale definitivně zmatená. Co pořád všichni mají s těmi granulemi? Proč granulovaný hnůj použít můžu a čerstvý ne? Navíc když já mám samozřejmě na zahradě fůru toho koňského, který pravda taky trochu granulovaný (v koblihách) je, ale takto myšleno to určitě nebylo.

„Paní Alenko, ale jak to teda dělali ti prapředci, když do pole drtili staré omítky, ale žádné granulky k dispozici neměli?“snažím se té bílé záhadě prostě přijít na kloub.

Konečně bílé uspokojení!

Trpělivá čtenářka tohoto blogu si na mě po další messengerové přestřelce vyžádá telefon, aby mi to mohla konečně pořádně vysvětlit. Takové trdlo jako já nejspíš dlouho nezažila. Nevím, jak svou mentální retartaci omluvit, snad shodit ji na šest let, co už jsem doma na mateřské.

Hovor naštěstí konečně přináší jakés takés uspokojení mých nekonečných otázek. A tak se dozvídám například toto:

  • Předci si s vápněním polí starosti nedělali, nemuseli tenhle problém řešit, vystačili s hnojem. Na mém pozemku nejspíš deficit vznikl tím, že půda ležela dlouho ladem a teprve se dostává do kondice.
  • Obecně jsou potíže s pH až fenoménem moderního zemědělství posledních let. Na vině může být mimo jiné i změna klimatu. Na zahradách se totiž v posledních letech přestává dařit i klasickým, „bezproblémovým“ zeleninám, jako cibuli, česneku či mrvi. Zavedené agrotechnické termíny prostě přestávají platit!
  • Na papriky je v našich podmínkách nejlepší skleník. Ve volné přírodě papriky v poslední době tolik nerodí.
  • Nejlepší bude vyhradit paprikám speciální záhonek, ten vyvápnit extra a buďto nepohnojit, nebo sáhnout po těch granulích. K dispozici jsou fermentované granule kravského, koňského, ovčího či slepičího hnoje.
  • Přírodní cestou se dá půda obohatit o dusík i zeleným hnojením či jíchami. Hnůj není jedinou možností.
  • O klasickém hnoji i granulovaných hnojivech platí, že se zarývají do půdy na podzim, pro lepší využití živin. A musí se zapravit opravdu dovnitř.
  • No, a ten vápenec. Chybu asi neudělám s žádnou z možností. Je jenom na mě, zda dám přednost mletému vápenci nebo granulovanému vápnitému dolomitu, což je přípravek obohacený ještě o další mikroživiny. Obojí by mělo mít pozvolný, ale stále přijatelně rychlý nástup účinku (ne až za tři roky!). A pak je tu taky pořád ten „chemický“ tekutý Kristalon na papriky a rajčata, co údajně funguje hned. Nebo manželovo hašené vápno do omítek, které se dle iReceptáře používá spíš na těžkých půdách a působí fakt intenzivně. (Prosím, hlavně se MNĚ neptejte, co se tím myslí.) O všech druzích platí, že se nejlíp na podzim zaryjí do půdy „v přiměřeném množství“ (uvedeném  na obale, díkybohu).

„Moc děkuju za všechny ty informace,“ zajíkám se paní Aleně do telefonu. Naše učení je nekonečné, shodujeme se dojatě.

Když domluvíme, jdu si pro papír s tužkou, ať tu kapitolu s paprikami nějak uzavřu. Musím učinit jasné rozhodnutí, co teda ohledně jejich pěstování dál. Kristalon jsem zamítla jako první, granulovaný hnůj zamítám také. Furt je tu to vápno na manželově stavbě a pytel tátova mletého vápence, který používá na mech v trávníku, no a samozřejmě moje staré dobré hnojivé jíchy, které se mi zatím vždycky osvědčily.

A protože už žádná další telefonní čísla, jako třeba na manžele Svobodovy, nemám a protože ani jejich knihu se mi zatím nepodařilo od nakladatele vyloudit zdarma, nezbude mi, než teda všechno vsadit na jednu kartu. Na paní Alenku a její botanické konexe s panem Větvičkou.

Než se vzmůžu na vlastní skleník, zavedu si speciální paprikový záhon. Vyvápním ho, ale nepohnojím. Všude po zahradě mám naseté zelené hnojení a rozházený popel z letních táboráků, no a v sezoně budu přihnojovat kopřivovými jíchami. A budu u toho vzývat moudrou přírodu, ať mě vyslyší, papriky se vzchopí hned první rok a můj muž se konečně dočká těch plněných potvor s omáčkou, o kterejch jsem musela celé léto poslouchat.

A jestli to nevyjde, jestli po hodinách surfování a hovorech na messengeru i telefonem nevypěstuju aspoň košík obstojných zelenin, skončím u Chocholouška. Nebo na VĚTVIČKOVI! 🙂

Foto: Sláma v botách

Zahrada zarostlá zeleným hnojením svazenkou. Tak kam tady ty papriky za rok vrznu? Foto: Sláma v botách

 

PS. Tak to, moji milí, vypadá, že kromě paprik budu muset napřesrok urgentně pořešit i ty brokolice. Právě jsem v mrazáku narazila na sáček mražené vapeur brokolice Bonduelle! To si muž myslí, že ta se jako nepočítá?! Okamžitě si jdu gůglit, co se dá dělat, když se do brokolice dají blýskáčci řepkoví. A číslo na paní Alenu si pro jistotu ukládám do telefonu.  O tom ale bude článek zase příště.

Na závěr už jen krátké VIDEO ZE ZAHRADY… jen tak pro radost. Jak jsme s Lidkou sklízely mrkve, kterým se zatím DÍKYBOHU daří. V 1 min 20 jsou i mé nezbedné papriky! 🙂

Foto: Sláma v botác

A pozdrav přímo z bojiště. 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

Ať mi rostou!©

PODOBNÉ ČLÁNKY

Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo!

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

3 komentáře

Lidé kolem mě už si zvykli, že jsem trapná. Kdy si na to ale zvyknu já?

Letos jsem se rozhodla oslavit své narozeniny činem eko-libým, totiž otevřít u nás semínkovnu. Když můžou semínkové půjčovny fungovat už ve čtyřiceti městech v ČR, proč by naše městečko mělo… spát dál?

V místním muzeu se myšlenka zalíbila a s panem ředitelem se domluvilo, že bedýnku plnou svépomocí vypěstovaných semínek, která se budou zdarma půjčovat zájemcům, si tu vezmou pod patronát. Zbývalo už jen semínkovnu slavnostně a důstojně uvést do provozu.

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Sláma v botách zakládá semínkovnu. A jak slavíte narozeniny vy? Foto: Sláma v botách

Dovolím si dám vám dobrou radu.
Pokud se někdy rozhodnete založit semínkovnu jako součást vědecké instituce, snažte se při tom alespoň působit intelektuálně.
Já ohledně slavnostního zahájení myslela na vše. Napekla jsem, sehnala kytaru, vyprala si šaty i program pro děti byl zajištěn. Dokonce jsem nacvičila i komický výstup. Jenom ten jeden bod jsem jaksi opomněla.

Muzejníci pozvali coby čestného hosta zahájení geobotanika, badatele, profesora, RNDr. Ph.D. et Ph.D. Michala Hejcmana. Prý si na nás vyšetří čas mezi konferencemi, přednáškami a výzkumem.
Přistihuji se, jak poprvé v životě lituji, že jsem se vyprdla i na ten malej doktorát. Alespoň si rychle po večerech oprašuji vyjmenovaná slova. Bylina, babyka, pelyněk, pýr…
Jinak si ale říkám, že přítomnost vědecké kapacity nemůže být na škodu. Semínkovně to dodá punc odbornosti a přilákáme více zájemců.

 

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Naše krásné městečko se dočká nové služby. Neboli kdo máte nadbytečné semeno, noste ho odteď do muzea. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Půjčujeme až 5 sáčků na osobu. A očekává se, že nám ze své úrody zase donesete nějaká semínka zpět. Foto: Sláma v botách

Klíče v popelnici a táta na drátě

Zahajovali jsme 16. března.
Ten den jsem začala vyhozením klíčků od auta do popelnice s tříděným sklem. Neptejte se, jak se taková věc může stát. Copak nechápete, že mně se může stát cokoliv? 

Co ale teď?

Manžel je ve Francii, děti na krku, všechno musí šlapat, protože v půl páté jsou do muzea sezvaní hosté a já mám mít slovo. Snažím se s batoletem v náručí vlézt do kontejneru a alespoň klackem ty klíče ze střepů vyšťourat. Marně.
Začínám zběsile telefonovat. Policie, popeláři, autoservis. Esemeska manželovi do Cannes, kde jsou náhradní klíče k vozu? Esemeska z Cannes: náhradní klíče nejsou. CO JSI VYVEDLA?

No určitě, teď mám čas něco vysvětlovat.

A tak jako vždycky když jsem v průšvihu, volám tátovi. Svému žolíkovi na průšvihy. Nejlepší na tomto spasiteli je, že na rozdíl od manžela už se ani na nic nevyptává. Vyslechne si, co se zase přihodilo, a bez dalších otázek rovnou nabízí řešení. Tak to má být. Díky tátovi mám vždycky pocit, že vše se dá zvládnout a že nejsem až takový mamlas.
Takže zatímco mi z Francie chodí další a další esemesky, táta už zařizuje odtah auta, které stojí odemčené před sídlištní sámoškou a nabízí mi svůj náhradní vůz. Pro tataservis opět nejvyšší hodnocení!

Jen díky tátovi se nezhroutím a akce semínkovna se rozeběhne dál podle původního plánu.
V půl páté stojím v šatech, učesaná a s bednou semen v náručí před muzeem a třesu si rukou s panem ředitelem. Sál je nabitý lidmi, místní tisk šteluje objektivy. Čeká mě pět minut slávy, potlesk a kytice. Kdybych neměla díru na punčochách, nakrucovala bych se ještě víc.
To ovšem nevím, co přijde pak. KDO přijde.

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Pět minut slávy pro děravé punčocháče. Foto: Sláma v botách

 

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Motto iniciativy semínkovna: Sázej. Sklízej. Sdílej. Foto: Sláma v botách

Setkání s profesorem

„Veru, je tu pan Hejcman,“ upozorňuje mě Lenka z muzea na dorazivšího hosta. Ohlédnu se po skautovi po jejím boku. Co? Nějak se mi to nezdá.
„Vy jste ten profesor?!“ vyhrknu na vědeckou kapacitu maskovanou za vedoucího pionýra zkříženého s Indiana Jonesem a průvodcem safari. Chlápek v džínách a lněné košili totiž skutečně působí spíš jako někdo, kdo se právě vrací z procházky savanou a svůj hummer parkuje opodál, než jako persona obrovnaná tituly ze všech stran.
„No jasně, čekala jste někoho staršího,“ pousměje se chápavě strážce safari a já opět aktivně nemlčím: „Jo. Někoho úplně bílýho,“ a naznačuji plnovous až k pasu.
Lence, která profesora sehnala, pak šeptám: „Nechápu, jak stihl posbírat ty tituly, když je tak mladej.“ (A pěknej -ale to si prosimvás nechte pro sebe!).

Taky si takhle nepředstavujete někoho, kdo má patent, pardon papír na rozum? Foto: Sláma v botách

Vědec naštěstí bere moje uvítání s klidem. A s úsměvem následně poslouchá i má slavnostní slova, když před plným sálem zahrádkářů opěvuji pěstování bez chemie a vylejvám si ekologické srdíčko. Pak se konečně dostává ke slovu i host. A já s panem profesorem zažiju druhý šok večera.

Vědec totiž mně, zahrádkařící biomatce, co musí mít i plíny z bio bavlny, mile, slušně, ale jasně vysvětlí, že já sama jsem chemie a že v dnešním světě to bez chemie nejde. Tečka. „Tím spíš ne, když už je nás na světě deset miliard a všichni chceme jíst, že?“ zkonstatuje vědec přesvědčivě, načež jde ochutnat všechno to bio jídlo, které jsem do noci pekla.

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

Nemám ráda, když jsem za idiota. Bohužel z nějakého důvodu se do této situace dostávám často. Ten večer to s profesorem ještě neskončilo. Abych zachránila situaci a ukázala vědecké legendě, že jsem možná trochu eko-ulítlá, alespoň se se mnou ale rodina nenudí (esemesky z Cannes stále pípají…), rozhodnu se, že na závěr setkání přečtu veřejnosti – i geobotanické kapacitě – nejlepší historku ze svého blogu. Tu, jak jsem polévala své NECHEMICKÉ záhony slepičinci a kedlubny pak skončily v kompostu. Neboli článek plnej sraček a jak jsem se z nich málem poblila. (ZDE)

Proč jsem vybrala zrovna tuhle nechutnost? Vím já?! Asi nějaká dosud neprobánadá deviace projevující se potřebou dělat se blbou.

Decentní smích obecenstva (dík, tati!) střídá opatrný potlesk (máma) a já se vykoupaná ve vlastním potu konečně uklízím z pódia. Semínka jsou rozpůjčovaná, občerstvení snědené, poslední zahrádkáři opouštějí sál. V muzeu mohou být spokojení z rekordní účasti a já konečně píšu do Francie. Nenadávej mi, mám narozeniny!

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Máme významné kmotry. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

K tomu vlezlému dítěti se nehlásím! Foto: Sláma v botách

V tu chvíli se ke mně opět přitočí pan profesor.
„Někdy vám přijedu udělat přednášku o hnojení. S těmi slepičinci opatrně,“ navrhuje, když se loučíme a on se chystá zas pro svůj hummer a na savanu.

Víte, že mě tím dojal? Byl to náročný den. Týden. Několik týdnů. Ale semínkovnu jsme uvedli do provozu, bedýndu s bio osivem profesor dokonce pokřtil šampusem z postřikovače na kytky a zahájení tedy přece jen neskončilo skandálem, přestože jsem se o to tak snažila. Kéž bych mohla profesorovi nafasovat alespoň svoje chleby z praobilí. (článek ZDE) Bohužel přítomní ekologové snědli vše do poslední patky.

foto: Sláma v botách

Chleba do lidí rychle zahučel. foto: Sláma v botách

TEPRVE AŽ DOMA MI TO DOŠLO!!
Jak on to vlastně myslel. Proč k nám vlastně chce zase přijet. Přednášet. Profesor. O bezpečném hnojení zahrady a slepičincích. Ne proto, že bychom naší semínkovnou udělali takový dojem. Že bychom vědce strhli zahrádkářským ekonadšením a kulinárními výtvory. Nebo neopakovatelným smyslem pro humor.

Ne.

Přednášku, jak bezpečně hnojit záhony, jsme si vysloužili tím, že v našem městě žije minimálně jedna zahrádkářka, která je jinak schopná svým ekofarmaření otrávit rodinu bakterií e-coli!

Foto: Sláma v botách

To je ale pěkná semínkovna, ta se vám povedla. Tady se mi to bude pěstovat. Prezentace pro Jeden svět. Foto: Sláma v botách

Více o iniciativě semínkovna: www.seminkovny.com

Přehled fungujících semínkoven v ČR: www.seminkovny.com/seminkovny

Rozhovor se zakladatelkou celorepublikové iniciativy semínkovna Klárou Hrdou: S botaničkou Klárou Hrdou o svobodné iniciativě semínkovna. Osivo je základ našeho živobytí. 

Články o naší semínkovně na iDNES: V muzeu budou půjčovat lidem semínka podobně jako knihy 

a v Deníku: Máte rádi pěstování? Semínka si můžete půjčit , V provozu je půjčovna semen

A pár fotek…

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Po občerstvení se ani zaprášit nestihlo. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Aktivity pro děti. Dík kamarádkám, které se na nich podílely. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Jak rychle rostou rostliny a poznávačka semínek. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Protože pěstování může být zábava nejen pro dospělé. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Důkaz, že to jde i bez květináčů. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Poznávání semínek v hmatových sáčcích. Foto: Sláma v botách

Semínkovna Louny. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Dream tema naší semínkovny. Foto: Sláma v botách

Semena, ó semena, přibližte se k muzeu. Foto: Sláma v botách

A NAKONEC TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ:

Přednáška o hnojení proběhla před pár dny. Natočila jsem ji na video. Materiál stříhám a doufejme již brzy bude k puštění na kanálu Opravdový život na youtube. Bylo to výživné. Těšte se. 🙂

Ať mi rostou!©

Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo!

17 komentářů

Ve svých ekoknihách jsem v zimě narazila na návod, jak si vyrobit superúčinné biologické hnojivo. Trochu mě překvapilo, že i ekozahrady je třeba hnojit. Nevím proč jsem si myslela, že příroda se nějak postará sama. Eh… Ale vlastně je to logické. Rostliny z půdy vysávají různé výživné látky, a když je do matičky nevrátíte, nic kloudného vám za pár let už neporoste. Akorát plevel, u něj už jsem se přesvědčila, že ten je věčný. (ZDE)

Nejlepší hnojivo je prý koňský hnůj, hned po něm kravský. Ani jedním nedisponuji. Ale zato tím třetím…

„Nic nového pod sluncem,“ utřela mě d.-cká babička, když jsem jí ukazovala návod v knize. „Rozpustíš slepičince ve vodě, necháš je pěkně prokvasit, a když je pak naředíš vodou a zaleješ tím zahradu, tak se ti zazelenají i dřevěný hrábě,“ popisuje mi zkušeně. Asi už to někdy zkoušela. Dobrá, akce sice nezní moc sexy, ale proč to nezkusit? V D. se prohání ve výběhu dvacet slepic, to už je nějakého hnojiva.

„Ti to vyrobím,“ nabízí se babička hned. Přesně jak jsem doufala! Vždyť si slepičinci taky může přihnojit svoje záhony u domu.

Do D. se před nedávnem zase vrátily slepice. D.-cká babička vyslyšela naše přání, milujeme domácí vajíčka. Foto: Sláma v botách

Do D. se před nedávnem zase vrátily slepice. D.-cká babička vyslyšela naše přání, milujeme domácí vajíčka. Foto: Sláma v botách

Zmiňuji se i před tátou v K. Ten je ale o dost zdrženlivější, když mu popisuju svůj nejnovější biozáměr. „Slepičince? Taky jsem je kdysi zkoušel,“ vybavuje si. „Já pak měl ale k té zelenině odpor,“ překvapuje mě. Proč? Prý mu slepičí hnojivo dvakrát nevonělo.

Hmmm, ale granule s umělým hnojivem tátovi nevadí. Tsss. Jdu do toho!

****

O pár týdnů později už d.-cká babička hlásí, že slepičincový nálev je hotový. Paráda, zrovna sázím kedlubny, brokolici, květák, zelí… to jsou vyhlášení konzumenti dusíku, hnojivo jim bodne. „Je to v zakrytém soudku vzadu u dílny,“ lokalizuje mi náš tekutý poklad.

Jdu pro konve. Soudek vidím hned. … … …!

BOŽE MŮJ!

Do jakých sraček jsem se to zase dostala?! Nečekala jsem nic pohledného ani voňavého. Vím, jak vypadá hnůj, a kdysi jsem na táboře šlápla v sandálech do kravince. Ale TOHLE?!

V soudku plave ta nejsmradlavější hustá sračkovitá kejda. Jako když tři dny zvracíte, pak si do toho několikrát vyprázdníte střeva, necháte všechno nabobtnat a nakonec si to ještě ohřejete na slunci. Potřebovala bych se párkrát zhluboka nadechnout, ale to právě nesmím udělat! Hlavně nedýchat… Opatrně se pokusím ponořit do slepičích sraček připravenou naběračku. Zdá se, že pod svrchní superhustou vrstvou je to trošku řidčí. Mazlavější…

„Óóóó, né… Proč? Proč já? Proč vždycky já?“ úpím. Tu řidší složku nálevu se snažím nějak nabrat a nalít do svých konví. Samozřejmě to nejde. Kejda mi všude teče, panebože i po mých rukou! Já to mám na svých rukou…

A jako vždycky, když to nechci, když zrovna tohle fakt nepotřebuju, tak se to přesně stane. Zpoza dílny vyskočí zvědavá babička.

Fuj, ty tím fakt zaléváš?“ sleduje mě znechuceně.

„Jo, zalejvám!“ vyštěknu možná zbytečně ostře. Ale jsem ve stresu. Mám lepkavé ruce a cítím, že do kýble s třetím nejúčinnějším biologickým hnojivem brzy přizvracím svoje vlastní biohnojení. Ať se to aspoň stane nějak důstojně, v soukromí… Jenže babička chce na vlastní oči vidět, jak tou srágorou opravdu poliju svůj pozemek.

Tak fajn. Jak to babička říkala: na jednu konev vody jednu naběračku šlichty. Zatímco si zalévám kedlubny, babička na mě visí pohledem. Samozřejmě z bezpečné vzdálenosti, nehodlá ty moje smrady čuchat. Já mezitím v duchu kedlubny odepisuju. Nevím, kdo je sní, a je mi to jedno. Já to nebudu.

Horší je, že srágora ucpala rozprašovací růžici v konvi, takže proud je čím dál slabší, až postupně neteče nic. „Musíš sundat náhubek…,“ hecuje mě babička.

Sundat náhubek, aha. Jo. Tak já to teda vezmu do ruky. I když je náhubek mokrý a mazlavý a napadají mě teď strašné asociace. Ale udělám to. Protože jsem už velká holka. A protože to babičce nedopřeju. Zahazuju ucpané růžice a chladokrevně liju zbytek sraček na záhon. Už neřeším, že mi něco lepkavého ukapává na pantofle, že mi to zatéká mezi palce, že je to teplé a .. a… Jsem od hlavy k patě ve sračkách, ale nebudu to KURVA ŘEŠIT!

„No vidíte, a je to,“ zahazuju konve metr daleko. V nastálém tichu je slyšet jen klidné štěbetání slepic z nedalekého výběhu. Nedokážu se tím směrem ani ohlédnout. Se slepicema jsem skončila. I s vajíčkama. A slepičí polévkou. Se vším, s čím jsou ti smradlaví ptáci spojení!

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

 

Moje dcera pipinky miluje. Nemá ty zkušenosti co já. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

****

„Máš toho tam ještě spoustu,“ připomíná mi jednou večer zase babička. Právě byla zavřít kurník. Ubezpečuju ji, že si moc ráda slepičinci ještě něco zaliju. Ale pravda je, že jen při té představě znovu omdlévám. Budu to muset někam vylít, nenápadně někam propašovat a ekologicky zlikvidovat. Ale na záhon už slepičí hnůj nedám ANI OMYLEM! Ať mi zelenina třeba pochcípá…

Nerada bych mluvila přímo o debaklu, ale asi jsem právě narazila na své biozahradnické hranice. Pokaždé, když míjím slepičí výběh, promlouvá ke mně mé svědomí. Soudek se sračkami stále stojí na svém místě. Uvidíme, třeba se k němu ještě někdy dokážu přiblížit. Možná příští rok. Nebo za deset let. Třeba.

Ať mi rostou!©

PS: Nemáte zájem o kedlubny? Nádherně mi narostly. Prodám levně.