Dýňové hranolky a pečená divoká rajčátka

10 komentářů

Tak tu máme nový hit začínající dýňové sezony. Dýňové hranolky jsem dělala napoprvé jen z půlky hokkaida, ale chyba, mělo jich být víc. Málem na mě nezbyly!

Foto: Sláma v botách

Asi nic, co člověk strčí do trouby péct, nemůže dopadnout blbě. Ale dýni a rajčatům pečení obzvlášť prospívá. Foto: Sláma v botách

Oloupané hokkaido nakrájené na centimetrová kola, z nichž jsem pak ručním „vlnkovačem“ (Tescoma – vypadá takto) vytvořila hranolky. Ale aby to nebyly jen tupé hranči, byť teda domácí a z dýně, chtělo to ještě chuťovou vychytávku.

Tou se stala permakulturní divoká rajčátka v pidi velikosti, která jsme letos vypěstovali ze semínek od Marka Kvapila. Ta jejich extra pidi velikost, v podstatě nejsou větší než nehet!, nás zprvu překvapila, kečup bych z nich dělat nechtěla. Ale pečená vcelku jsou tahle rajčátka nepřekonatelná.

Foto: Sláma v botách

Fotka bohužel nevystihuje ultramini velikost plodů. Oč jsou menší, o to jsou ale sladší a chutnější. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Divoká rajčátka pěstujeme na zahradě u táty. Pnou se mu po kari síti, kterou běžně používají stavaři jako výztuhu do betonu. Docela slušná jedlá dekorace. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Rajčátka nekrájejte a pečte je i se stopkou. Těšit se můžete po upečení na velmi lahodné „kečupové“ jednohubky.

Foto: Sláma v botách

Před 170 stupni a cca 20 minutami v troubě… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… a výsledek po žehu. Na poslední minutu jsem do trouby přidala ještě petrželku. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tahle věcička za to může. Koupila jsem vlnkový kráječ původně céři, kterou vaření baví, ale s nožem je ještě trochu nebezpečná. Tím u nás začalo vlnkové období. Foto: Sláma v botách

Jo, a ten vlnkovač, to je mimochodem taky super blbina do kuchyně, hlavně pro děti. Můžete ho totiž dát do ruky i celkem malému dítěti, které s ním bezpečně zvládne spoustu dospělácké práce. Lída s ním s oblibou krájí okurky, cukety, brambory…. no prostě teď furt dělá vlny. 🙂

****

A co ještě přišlo na plech?

Dýni s rajčátky jsme jen osolili a trošku opepřili. Pokapali rozehřátým ghee a na závěr pečení ještě přidali trošku nasekané petrželkyAle další varianty se přímo nabízejí, třeba:

  • pokapat kvalitním octem
  • přidat provensálské bylinky
  • posypat lahůdkovým droždím
  • zapéct se sýrem
  • přidat na kolečka cibuli, česnek, papriku
  • …. nebo cuketu, brambory… Cuketa bude hotová dřív než dýně, brambory později – tomu přizpůsobit šířku hranolek.

Půlka středně velkého hokkaida vystačila na jeden plech hranolek. Příště dělám z celé dýně. A představit si to samozřejmě umím i z máslovky, která se rychleji loupe. Tím by se doba přípravy tohoto receptu významně zkrátila. 🙂

Tak co vy na to? Zkusíte taky dýňové vlny? Jen upozorním, že do dětí i muže jídlo zahučelo tak rychle, že na mě po všem tom krájení a loupání málem ani nezbylo! Hrozná představa. 🙂

Foto: Sláma v botách

Muž si to dal s jehněčím karbanátkem, já s brokolicovou polévkou. 🙂 Foto: Sláma v botách

Dobrou chuť a ať mi rostou! ©

KONEC ZELENINOVÝCH ODMÍTAČŮ. Jak do chlapů a dětí dostat zeleninu, aniž budou mít řeči nebo zvracet

11 komentářů

Zajímavé: hráškovou polévku miluje snad každý. Ale z cuketové polévky by se u vás doma všichni pozvraceli? Na tohle mám trik. Jmenuje se krémová polévka s bramborami. Když dodržíte postup, přítomnost nějaké té cukety, brokolice, řepy, květáku nebo kapusty se v polévce ztratí a vaši odmítači zeleniny ještě vylížou talíře. Zázrak? Ne, moje zkušenost.

Skoro se mi ani nechce věřit, že někdy byly časy, kdy se mi zvedal žaludek z rajčat nebo vařeného květáku. Ale moji rodiče by mohli vyprávět. Scény kolem zeleniny mi vydržely až hluboko do dospělosti. No ale jednoho dne, simsalabim, scénám byl konec. A od té doby jedla Veronika veškerou zeleninu šťastně až do smrti.

Tak přátelé, ne, takhle jednoduché to nebývá. Pokud máte doma kovaného zeleninového odmítače, tím, že mu budete do omrzení nabízet talíře s dušenou mrkví, jeho odpor nezlomíte. Což už jste koneckonců nejspíš zjistili. Já svůj odpor k zelenině překonávala roky a postupně. Ideální otužovací metodou jsou právě mixované polévky s bramborami. Vaši odmítači vůbec nepoznají, že do hrnce kromě brambor přišla i nepopulární brokolice s cuketou. Pravdu si samozřejmě musíte nechat pro sebe až do doby, kdy si na vašich polévkách rodina vytvoří závislost. A ta chvíle přijde, jako že se bývalá odmítačka zeleniny jmenuju.

Na závěr zdobím dýňovým olejem, čerstvými bylinkami a tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Umělecké dílo na závěr ozdobte třeba dýňovým olejem, čerstvými bylinkami či tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Fór je v tom, že většina zeleniny nechutná tak strašně, jak si představujeme – jenže vysvětlujte to naší hlavě, která už má nějaký názor a pozření tak odporné záležitosti, jako řepa nebo květák, nám už předem oškliví. Místo aby se člověku začaly sbíhat sliny na nádherně zeleňoučký špenátek, děje se pravý opak – ještě jste neochutnali a už se vám preventivně zvedá kufr. Jakmile se zakousnete, ten kufr se samozřejmě dozvedne.

Takže na to musíte jinak. Pokud máte doma odmítače, který už má zažité, že něco konkrétního nejí a basta, přesvědčovat ho: „nebuď hloupej a aspoň to zkus,“ nemá smysl. Jeho žaludek právě dostává pokyn, že se na něj chystá talíř páchnoucích chcíplých krys, a podle toho bude vypadat reakce. Odmítačův psychický blok se ještě posílí. I tohle píšu z vlastní zkušenosti. Jsem svým rodičům vážně vděčná, že mě do těch chcíplých krys (rozuměj, do banánů, mandarinek, třešní, meruněk, špenátu, květáku, cuket, okurek, paprik… a hlavně do RAJČAT!) proti mé vůli nenutili. Ovšem, co bejvali mohli zkusit – a já si ověřila u své tříleté dcery, že to fakt funguje – je nabízet mi zeleninu v takové formě, míře a hlavně úplně nenápadně, že by nějaké mentální obrazy chcíplých krys v mém mozku vůbec nevznikly. Moje dcera jí veškerou zeleninu, na kterou si vzpomenete. Jí vlastně asi úplně cokoliv, na co si můžete vzpomenout, a s gustem! Že by se něco takového hodilo i vám doma?

Tak znovu, začněte krémovými polévkami. Potřebuje dobrý mixér a brambory. Brambory proto, že v polévce chuť „nežádoucí“ zeleniny spolehlivě zamaskují. A rozmixovat to musíte, abyste zahladila stopy. No co, kuchaři přece mají nárok dělat kolem svých speciálních receptur tajnosti. 🙂

 

Téhle dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, prostě trochu jiná hrášková, nebo ne? Foto: Sláma v botách

Téhle polévce dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, třeba trochu jiná hrachovka, nebo ne? Ozdobeno opět tamari, dýňovým olejem a praženými semínky. Foto: Sláma v botách

Lahodné krémové polévky pro odmítače zeleniny

1. Chvála mixování. Vybranou zeleninu nakrájejte nebo nastrouhejte a dejte do horké vody vařit. Až vše změkne, zeleninu důkladně rozmixujete na hladký krém, aby nikdo nemohl zkoumat: „mami, co to v tý polívce plave? Není to náhodou…eeee?“ Ne. Hladké polévky, jako je už zažitá hráškovka, jsou hitem moderní gastronomie a spásou matek, které chtějí pro svou rodinu to nejlepší i přesto, že to rodina sabotuje. Proto mixujte, mixujte, mixujte. A pak mlžte.  Až se sabotéři budou ptát, co za polévku to lijete do talířů, proboha neříkejte „ale, takovou s květákem“, nebo dokonce „brokolicovou“,  ale buďte kreativní a vymýšlejte si, třeba „dneska máme krémovou polévku podle italského receptu“ nebo „krémová francouzská bramboračka, nech si chutnat“, „zahradní krémová polévka“ atd atd. Koho zajímá, že do té polévky přišel kromě brambor i květák nebo černá ředkev. Krysy by zaútočily, však víte.

2. Chce to brambory, hodně brambor. Neznám nikoho, kdo by brambory nejedl. Přitom mají fantastickou maskovací schopnost. Díky obsaženým škrobům dokážou dodat polévce hutnou konzistenci a sytou chuť. Ale hlavně, chuť ostatní zeleniny do velké míry přebijí. Pro ultra odmítače radím brambor víc a ostatní zeleniny méně, zkuste reakci, a když to projde, postupně poměr měňte ve prospěch ostatních druhů. Podobně jako brambory fungují i batáty a dýně, ale ty už mají specifičtější chuť a polévku oslazují. Brambory jsou jistota.

3. NEvařte toho kotel. Zeleninové polévky se mají jíst čerstvé, hned jak se dovaří, to pak i nejlíp chutnají. Jíst tři dny ohřívanou polévku bych nedala ani já, natož váš odmítač. Jak uvidíte dál, uvařit si kastrolek čerstvé polévky k snídani není žádná věda a rozhodně není nutné kvůli tomu vstávat o půl hodiny dřív ani pak likvidovat povstání kastrolů. Uvařte jen tolik, kolik hned sníte, a příště zase čerstvou várku.

Potřebné množství na polévku, kterou s dcerou ráno hned sníme. Foto: Sláma v botách

Potřebné množství na polévku, kterou s rodinkou ráno hned sníme. Půlka cukety, pažitka, kapusta (z tohoto množství jsem dala jenom půlku), zelené fazolky, kus brokolice a červené řepy (použila jsem jen třetinu z toho, co vidíte na fotce) a česnek. A přidala jsem navrch velký brambor. Foto: Sláma v botách

4. Krájejte různě velké kousky. Logicky čím menší kousky, tím dřív změknou a tím dřív hotovo. Ale vodnatá cuketa změkne dřív než tvrdá mrkev a vy potřebujete, aby byly uvařené ve stejnou chvíli. Proto na to myslete při krájení – mrkev nakrájejte na drobno, zatímco cuketu klidně i na velké kostky. Co ještě se hodí vědět? Batáty jsou dřív než brambory. Brambory dřív než mrkev. Kapusta trvá dýl než špenát, cibule déle než pórek atd atd. Dýně bez slupky je hned, ale se slupkou trvá asi jako brambor. Podobný čas si vezmou i fazolky. Vypadá to složitě? Fakt ne, tohle dostanete rychle do oka.

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

5. Nepřekombinujte to. Nejlepší je vařit ze sezónní zeleniny, co zrovna dům dal, a zbytečně nad složením polévky nepřemýšlet. Ale už jsem zjistila, že naházet do kastrolu úplně všechnu zeleninu, co doma mám, nemusí dát úplně dobrý výsledek. Některé druhy zeleniny spolu prostě ladí víc a jiné míň.

  • Pastinák, batáty, mrkev a dýně polévku oslazují, takže používat je dohromady ve větší míře není dobré. Bacha hlavně na ten pastinák! Musela byste pak zachraňovat situaci solí (blbý pro děti) nebo sladkou chuť přebíjet tamari či shoyu sojovou omáčkou.
  • Výraznou chuť i barvu dodá polévce špenát, pokud to není žádoucí, přidejte jen pár lístků těsně před dovařením polévky.
  • Totéž platí o řepě, pár kostiček pro začátek stačí!
  • Růžičková kapusta dává nahořklou chuť a taky všechno přebíjí. Do polévky pro tři lidi nepřidávám víc než tři růžičky.
  • V letních polévkách nešetřte cuketou, naopak kořenovou zeleninu si schovávejte spíš na podzimní a zimní vaření, kdy už nic moc jiného v lednici není.
  • Když vaření začnete tím, že osmažíte na oleji nebo přepuštěném másle cibulku, polévka bude o třídu chutnější. S tímhle krokem se ale většinou zdržuju jen o víkendu.
Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím že i zbytek mé rodiny. :) Foto: Sláma v botách

Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím, že  to miluje i zbytek mé rodiny. 🙂 Foto: Sláma v botách

6. Jakou chcete výslednou barvu? Přidáním červené řepy získáte polévku hnědou až svítivě rudou podle množství použité řepy. Špenát, brokolice a kapusta zase hází zelený výsledek. Po dýni bývá polévka oranžová, batáty a mrkev to pro změnu ladí do hvědočervena. Nejspíš budete čelit otázce, po čem má ta polévka tak svítivě červenou barvu. Připravte si odpověď, která strávníky nevyděsí – třeba, že je v ní paprikové koření? Že je červená, protože je v ní kečup? Rajčatový protlak? … Hnědou polévku můžete udat coby zeleninovou gulášovku. A zelenou barvu dodal polévce hrášek, no jasně, je to italská hráškovka. 🙂 Nenazývala bych to přímo lhaním. Prostě si jen trošku přibarvujete fakta.

 

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

7. Příklady kombinací

půlka cibule + 1 stroužek česneku + 1 velký brambor + půlka mrkve + osminka kapusty + třetina střední cukety + čerstvé bylinky dle chuti (oregano, pažitka, lichořeřišnice…)

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, batáty, řepa, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, kapusta, řepa, batáty, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

cibule + česnek +bílá ředkev + brambory + batáty + fazolky

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořetišnice, fazolky. Foto: Sláma v botách

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořeřišnice, fazolky. A samozřejmě ještě brambory, nesmíme zapomenout. Foto: Sláma v botách

8. Proč polévku k snídani? Co tělo potřebuje po ránu? Hlavně tekutiny a sůl, protože obojí v noci vypotilo. Zelenina neškodí v žádné denní době, ale právě po ránu je obzvlášť vítaná (tělo se ještě čistí) a trocha dobře stravitelné energie z brambor se před sprintováním na autobus taky může hodit. Prostě polívky na Hrad!

Teď vážně: Na snídaňové polévky jsme najeli před dvěma lety, když jsme začali omezovat lepek, tj. pečivo.  Kdo bezlepkový režim zkouší, narazí na klasický problém: co si mám dát k snídani? Instantní pohankové kaše a rýžové chlebíčky se rychle přejí a kdoví, jestli kus žitného kváskového chleba nakonec není zdravější. Všechny ty snídaňové cereálie, kupované kašičky a polystyrény vznikají pomocí extrudace. Což je průmyslový proces, o kterém si lze na wikipedii přečíst toto:

Extruze probíhá tak, že za pomocí teploty a tlaku je původní materiál (např. plastový granulát) roztaven, za pomocí šneku a matrice je vytlačen (extrudován) do výsledného tvaru a v chladící vaně je ochlazen, poté osušen a nařezán na požadovanou délku. V současnosti se extrudují: potraviny, např. kukuřičné lupínky, křehký chleba, psí granule, křupky, plasty (např. polystyren, plexisklo), guma EPDM, kovy, keramika a různé jiné materiály.

Takže ve chvíli, kdy už jsme nechtěli dál jíst něco, co se připravovalo stejně jako plexisklo a guma, mi přišly ranní polévky jako geniální řešení. Udělat porci pro nás tři zabere o deset minut víc času, než stojí namazat rohlíky s máslem, hodnota takové snídaně je ale nesrovnatelná.

9. Jak ale polévku ráno elegantně a rychle zvládnout?

Třeba takto: Vstaňte a jděte ještě v pyžamu postavit na kamna kastrolek s vodou. Než se stihne ohřát, naloupejte a nakrájejte trochu zeleniny. To je těch deset minut navíc proti mazání rohlíků s paštikou. Pak už se vše dělá samo. Zeleninu do vody naházejte, přidejte sůl a jděte se oblékat, česat, líčit, budit dítě, manžela… Za chvíli, až zas půjdete kolem kuchyně (za pět minut? za patnáct? fakt to moc neřešte), oheň vypněte a vezměte tyčový mixér, se kterým zeleninu rozmixujete. Ochutnejte, přidejte případně ještě sůl, pravou sojóvou omáčku  nebo trošku másla, čerstvé bylinky a už to sázejte na stůl. Kastrol i mixér hned opláchněte teplou vodou (netřeba složitě mýt), ať večer nemusíte drhnout zaschlé nádobí a nadávat. Než polévka zchladne na ideální teplotu, budete už perfektně oblečená a připravená vyrazit za povinnostmi. Zbývá poslední detail: v klidu se dobře a zdravě nasnídat.

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Foto: Sláma v botách

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Jedeme v nich už přes dva roky. Foto: Sláma v botách

Nechte si chutnat a pište mi, jak jste s polévkami úspěšní. Zdravé snídaně přeju!

Ať mi rostou!©

 

DÝŇOVÁ KAŠE na slano z hokkaido dýně. Perfektní podzimní příloha!

1 komentář

Když jsem včera vařila naší dvouleté dceři k večeři dýňovou kašičku a manžel se přimotal ke sporáku, v jednu chvíli namočil do kastrolu zvědavě lžíci, olízl a pak mi řekl, ať to zítra uvařím pro nás všechny. Nevím, možná mám jenom štěstí, že tak rád experimentuje. Ale tentokrát bych se vsadila, že tenhle recept bude chutnat i jiným chlapům, možná i těm případům, kteří dokola bazírují na české klasice a celozrnné rohlíky jsou maximum, co jsou ochotní riskovat.

 

Dýňová kaše na slano je skvělý způsob, jak zpracovat bohatou oranžovou úrodu. Pokud nemáte vlastní dýně, ale přemýšlíte, co by se dalo uvařit z těch hokkaido dýní, které právě zaplavily obchody a farmářské trhy (o víkendu jsem viděla u nás v L. prodávat farmáře hok. dýně kus za 20 korun), tohle je podle mě nejlepší způsob.

Dýně se do košíku  nevešla. Bude z ní kotel kaše. Foto: Sláma v botách

Víkendová sklizeň. Dýně se do košíku nevešla. Bude z ní kotel kaše. Foto: Sláma v botách

Spousta lidí zná dýně jenom jako kompot. Taky si ho pamatuju z dětství. Ale nikdy mi nechutnal. I když jsem milovala sladké, tenhle hubolep už byl moc. Slané recepty z dýně mi přirostly k srdci víc. Ať už různé dýňové eintopfy nebo dýně pečená na plechu (o tom napíšu jindy). Anebo kaše, náš aktuální rodinný favorit!

****

Dýně je zelenina, která obsahuje spoustu přírodního cukru, proto ta lehce nasládlá chuť. Pro účely kaše to je ideální kombinace, brambory jsou přece taky plné škrobu (neboli složitého cukru).

Dýňovou kaši si můžete dát jako přílohu úplně stejně jako bramborovou kaši. Oproti ní má výraznější chuť – krémovou, jemně oříškovou. S máslem a mlékem je dýně hotový ráj. A podle mé nutriční specialistky je to i ideální večeře. To už by jako lákadlo k vyzkoušení mělo stačit, ne?

 

Dýňová kaše na slano z hokkaido dýně

Potřebujete:

1 středně velkou hokkaido dýni, případně máslovou, případně kus klasické velké dýně

sklenku mléka

3 vrchovaté lžíce másla (nebo klidně víc!)

sůl

Na ozdobu: pražená dýňová semínka, dýňový olej (rakouský ze Štýrska jsem viděla třeba v Bille, v Praze to jistí prodejna s oleji Von Fass), sekaná petrželka kudrnka…

 

Postup:

1. Loupání
Závěrečné kolečko jsem nechala raději krájet svého vyškoleného asistenta. Foto: Sláma v botách

Závěrečné kolečko jsem nechala raději krájet svého vyškoleného asistenta. Foto: Sláma v botách

Tento recept je snadný jako facka, přičemž to nejtěžší na něm si odbydete hned v úvodu. Totiž dýni nakrájet a oloupat. Ted, když jsou dýně v sezoně, nemají tak tuhou slupku a tudíž se někdy loupat nemusejí. Vyzkoušené to mám ale jen u hokkaido dýně, která by měla mít slupku nejjemnější. U ostatních typů si to raději nejdřív někdy vyzkoušejte nanečisto. Neoloupaná dýně znamená velkou úsporu času, ale je třeba ji pak déle vařit, aby se slupky dobře rozmixovaly a v kaši nevadily. Jestli nechcete nic riskovat, raději loupejte.

Při loupání dýně se mi nejlépe osvědčilo nejprve uříznout špičku, aby dýně lépe stála a při krájení se nekývala. Potom ji krájím na cca 1,5 cm široké plátky. Teprve ty pak jeden po druhém loupu škrabkou na brambory. I tak to jde někdy ztuha. Jestli vymyslíte lepší systém, sem s ním, v každém případě nikdy nezkoušejte loupat dýni vcelku. To je na uříznutí prstů!

Oloupané a vydlabané podkovičky dýně. A ted už to půjde ráz na ráz. Foto: Sláma v botách

Oloupané a vydlabané podkovičky dýně. A ted už to půjde ráz na ráz. Foto: Sláma v botách

 

2. Krájení

Oloupanou či neoloupanou dýni nakrájejte na kostky. Měkký vláknitý střed se semínky samozřejmě okrájejte. Velikost kostek je na vás – čím větší, o to déle se budou vařit.

3. Vaření

Dýně se vaří podobně dlouho jako brambory, pokud zvolíte menší velikost kostiček a navíc oloupaných, budete mít uvařeno raz dva. Dýni vařte nejlépe v páře, anebo v kastrolu s menším množstvím vody. Nezapomeňte ji osolit! Mezitím si dejte do jiného kastrolu hřát mléko. Nemusí se vařit, stačí, když bude teplé.

4. Mixování
Kaše je hotová, vedle si ještě smažíme obalohu. Foto: Sláma v botách

Kaše je hotová, vedle si ještě smažíme oblohu. Foto: Sláma v botách

Uvařená dýně se při napíchnutí na vidličku rozpadá (opět stejně jako brambory). Jakmile máte hotovo, vodu slijte bokem do misky (dá se použít coby zeleninový vývar na podlévání při jiném vaření) a kostky dýně rozmixujte ponorným mixerem. Oloupaná, hodně uvařená dýně půjde zpracovat i šťouchadlem na brambory. Přimíchejte máslo (hodně másla – dýně je dietní, takže žádné strachy o figuru) a během mixování pomalu přilévejte teplé mléko nebo smetanu, až docílíte konzistence, která vám vyhovuje. Někdo má rád kaši, která nejde odlepit od lžíce, někdo tekutější.

5. Dochucení

Pokud vám kaše připadá ještě moc nasládlá, dosolte ji. Na talíři ji pak ozdobte ideálně dýňovými semínky a troškou dýňového oleje. A pro barvu třeba i nasekanou petrželkou.

 

6. A co s těmi vydlabanými semínky?

Jasně, taky se dají využít, obzvlášť pokud se občas nedokážete ubránit večernímu mlsání u televize. Vydlabaná semínka očistěte, otřete a dejte na talíři sušit třeba na topení. Až přestanou být na povrchu kluzká a proschnou, můžete se večer bavit tím, že je budete u telky jedno po druhém vylupovat a mlsat. A protože to jde pomalu, o žádný večerní hřích se nejedná. I když jsou to olejnatá (sytá) semínka, vy si tenhle noční mls tvrdě odpracujete!

 

Dobrou chuť a dýním růst!

 PS. 

Slaná dýňová kaše z dýně hokkaido, s praženými dýňovými semínky, dýňovým olejem, cibulkou smaženou na špeku a čerstvou zeleninou jako oblohou. Foto: Sláma v botách

Slaná dýňová kaše z dýně hokkaido, s praženými dýňovými semínky, dýňovým olejem, cibulkou smaženou na špeku a čerstvou zeleninou jako oblohou. Foto: Sláma v botách

My jsme si kaši přelili ještě osmaženou cibulkou na špeku s kolečky smažené mrkve. K tomu pražená dýňová semínka, dýňový olej, trocha syrové cibulky, petrželky a na kousky natrhané slepičí maso z vývaru, který jsem ten den dělala. Tož dobré to bylo.

Ať mi (i vám) rostou! ©

Moje velkolepé plány. Jak v nich figuruje sad, jezero a manžel.

Napište komentář

Zahrada, na níž jsem začala zhmotňovat své farmářské idee a proměňovat ji v rodinný bioráj, mi ve skutečnosti vůbec nepatří. Mám jen štěstí, že jsem se do rodiny s tak geniálním pozemkem přivdala. A ještě větší, že o polnosti v D. nemá nikdo jiný z rodiny zájem. Manželova babička s dědou už tady klidně dožijí. Stejně jako jejich rodiče, babičky, dědové…. Ale co bude dál?

„Jednou si s Kubou postavíte v D. moderní domeček, budeš zahradničit, Lidka běhat po dvorku…,“ malují nám budoucnost někteří rodinní příslušníci z mojí strany. Především ti, kteří v D. nikdy nebyli. Opravdu se ale chci stát pokračovatelkou d.-cké dynastie, příští babičkou z D.?

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Ta současná d.-cká babička mi radí jasně: „Co byste tady hledali?! Zůstaňte ve městě, tam máte všechno!“ Jako kdyby zrovna jí v D. něco chybělo. Pojízdná prodejna s masem staví přímo pod babiččinými okny, do krámu na návsi její favorit taky ještě dojede. Po doktorech babička neběhá. Když ji rozbolí záda, jde to rozchodit na zahradu se sekačkou. Hřbitov i kostel má za domem, kadeřnici ve vsi. Největší starosti dělá babičce děda, aby ještě vyšel do schodů, tráva, aby jí nepřerostla, než ji půjde posekat, a pak návštěvy, aby se hlásily včas a ona stíhala vytáhnout maso z mrazáku. Pokud se v létě urodí dost okurek, je z čeho vyrábět marmelády a děda nikde neupadne, je v D. všechno v nejlepším pořádku. Asi si tady opravdu zarezervuju svůj flek na důchod. Práce na zahradě mi nevadí, u plotny trávím celé dny už teď. A manžel stejně od třiceti vykřikuje, že se určitě nedožije důchodu, takže mi starosti o něj třeba odpadnou.

„Vyprdni se na zahradu. Copak si těch pár mrkví nemůžete koupit?“ vidí to ale d.-cká babička trochu jinak. A tak jí vysvětluju, že mě zahradničení baví. Že je to prima užitečný sport. Šetřím planetu a ještě tady investuju pro příští generace. Spekulace se zemědělskou půdou prý jednou budou hit. Nemusím marnit čas pocením se ve fitku, sledováním burzy ani obrážením farmářských trhů. V D. to mám all in one. Objevila jsem nejefektivnější volnočasovou aktivitu pro ženu, která myslí na budoucnost. To by přece měla babička ocenit.

„Ale prd, prosimtě! Buďte rádi, že žijete v bytě, nemusíte se zlobit s kamny, večer si můžete zajít do divadla,“ utře mě babička a jde přiložit. Nápad převzít jednou její bydlo nám neustále vymlouvá. Čtyři tisíce metrů čtverečních šťavnaté zahrady s vzrostlým ořešákem a spoustou ovocných stromů má sice svou hodnotu, ale ne ve vsi, kde kromě hřbitova, vietnamské sámošky a školky nic dalšího pořádně nefunguje. Nejbližší město dvacet kilometrů.  Proč jen musejí být severní Čechy tak bezútěšné?

 

****

Když v D. vklouznu do gumáků a celý den pobíhám od rajčat k fazolím, mockrát se přistihnu, že se bezdůvodně usmívám. Broukám si při pletí dokola jednu dvě písničky, které zrovna ten den nemůžu dostat z hlavy, a moje přiblblá spokojenost se ještě stupňuje. Občas si jen tak povyskočím a popoběhnu. Jako moje dcera, která tady ráda lítá od stromu ke stromu a nedá se chytit. Někdy si při pletí třídím myšlenky, vymýšlím nové články na blog, co budu v týdnu vařit nebo na čem bych mohla zbohatnout. Ale většinou nemyslím na nic. Opaluju se, nebo se naopak před sluncem schovávám pod ořešákem, když je moc vedro. Protahuju se, když mě od motyky bolí hřbet, a když mám na konci dne ještě sílu, zaskáču si na trampolíně. Existuju. Je mi dobře. Bylo by to tak, i kdybychom se v D. usadili (podle babičky zahrabali) nastálo? Nezmohla by mě ta samota, která je teď zdrojem mého soukromého štěstí?

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným omylem při blbnutí v trávě... Foto: Sláma v botách

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným selfie-způsobem při blbnutí v trávě… Foto: Sláma v botách

Ve vsi nikoho neznám. Jednou jedinkrát jsem krátce mluvila se sousedkou, to když jsem sondovala, jestli bych se mohla občas napíchnout na její wifinu. Od jiné paní, jejíž přítel v D. léta rekonstruuje starý statek, jsem koupila kus krávy a při té příležitosti se dozvěděla, že ona se sem stěhovat nehodlá, statek nestatek. Na rozdíl ode mě má jasno v tom, že jí město vyhovuje a v tomhle zapadákově hnít nechce. A to je naše město L. taky pěkná díra. Když se chci sebetrýznit, lituju, že to v D. nevypadá jako na Valašsku, kde dědiny ještě normálně žijou. Kde vesnické krámy úplně nepřeválcoval Kaufland ani vietnamské večerky, kde občas na domech visí cedule s nějakou živností, starostům nepatří night kluby a místní honorace nebohatne na hernách a automatech. A kde za vsí běžně nestojí čínské fabriky na masové konzervy, které každého půlroku pořádají oblíbený výprodej. Ale na Valašsko jsem se nevdala, svoje biopolnosti budu jednou dědit v D.

„Třeba bys to v D. mohla jednou rozhýbat právě ty. Začneš v sokolovně předcvičovat pilates, povedeš kurzy zdravého vaření, semináře o domácí výuce…,“ vymýšlejí moje kamarádky, když se jim občas svěřuju se svým životním dilema. „Hmmm, třeba jednou vybuduju vlastní ekofarmu a budu pořádat besedy pro školy. A napíšu kuchařku,“ zasním se někdy i já.

„Budeš druhá Hanka Zetorová,“ dělá si ze mě prdelky manžel. Občas mu se střídavým úspěchem vařím podle slavného Bioabecedáře Hanky Zemanové.

 

****

Manželův rod sice z D. pochází, ale on se sem nežene. Nevidí v d.-cké zahradě stejný potenciál jako já. „Nahoře u silnice bychom mohli založit sad jedlých kaštanů a tam dole, jak je teď kompost, by bylo koupací jezírko. A časem bychom třeba mohli přikoupit zahradu od sousedů, “ snažím se ho vtáhnout do svých snů. Abych se ale dokázala pro stěhování do D. definitivně nadchnout, potřebuju jeho spoluúčast. A na budování jezer jeho svaly.

„Zapomeň na to, že budu trávit stovky hodin stavěním nějakých sídel!“ ohrazuje se ostře on, profesí architekt. Byt v L., který jsme dostali od mých rodičů, máme zařízený a jemu vyhovuje. Nemusíme topit v kamnech a nemít dítě, možná opravdu občas zajdeme do divadla. Jenže… Vyprávím manželovi, jak si na zahradě zpívám. A taky o těch tetelivých úsměvech bez důvodu. Mít tak záhony přímo u domu… „A mně by se zase líbilo žít u moře,“ odbývá mě nekompromisně. 

Když se mě lidi ptají, jestli hodlám v dojíždění na zahradu do D. pokračovat i příští rok, říkám, že ano. Mám tam i napřesrok spoustu plánů. Na podzim chci vysázet nové stromy a keře a na jaře vyzkoušet bezorebnou metodu na nových záhonech ve tvaru klíčové dírky. Taky bych ráda otestovala vyhlášenou indiánskou polykulturu Tři sestry neboli pěstovat společně na jednom fleku fazole, kukuřici a dýně.  Ty jedlé kaštany s jezerem taky furt nemůžu dostat z hlavy.

„A nestačilo by ti pěstovat rajčata na balkoně?“ přichází s novými řešeními můj tchán. Ach jo, takové zásadní nepochopení! Poté, co jsem přečetla svou biobibli o stavění domů ze slámy a budování kořenových čističek odpadní vody, mi navrhne pěstovat v paneláku rajčata v plastovém pytli.

Se svými vizemi o nové budoucnosti zůstávám sama. Sama váhající. Mám chuť přepsat v D. rodovou kroniku a stát se zakladatelkou moderní rodinné ekovětve. Babičkou, k níž se budou všechna vnoučata sjíždět na vyhlášené bioknedlíky i pro kus té životní moudrosti. Já se důchodu rozhodně dožít chci. Večer co večer nad tím špekuluju. Pohodlí bytu má hodně do sebe, ale zrovna teď v létě mi připadá, že snídaně v trávě by taky nebyly marné.

Lidka na sběru kytek na zahradě. Snídat v takové rozvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

Lidka při sběru kytek na zahradě. Snídat na takové rozkvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

„Vždyť sem tě vzal dvakrát na dovolenou. Tak co pořád máš s tou přírodou?“ snaží se mi manžel vsugerovat, že bych neměla chtít víc. Když jsme na té dovolené, souhlasím s ním. Ale sotva se vrátíme domů do bytu… „Ty jsi normálně nevděčná!“ stupňují se naše debaty. Manžel chce za každou cenu uhájit naše pozice v L. A já mu zase slibuju erotické striptýzy pod ořešákem.

Abychom to přemýšlení o naší budoucnosti nějak uzavřeli a konečně se přestali slovně přetahovat, přitulil se ke mně naposledy, když jsem zase vytáhla otázku stěhování, a podíval se mi dlouze do očí. Asi aby to těžké téma odlehčil a přivedl mě i na jiné myšlenky, zašeptal mi do ucha verš, který právě vymyslel: „Hovno k hovnu sedá, rozmáznout se nedá.“

?!!!!!  Znechuceně na něj zírám. Takhle pokálet tu vzácnou něžnou chvilku. Ale pak se jen škodolibě pousměju. V hlavě si už od zimy sestavuju tajný seznam velkých plánů s D. Hned pod položky sad a jezero připíšu tomu veršotepci další úkol: zprovoznit mi na jaře u záhonů ekotoaletu na stoprocentně rodinný biokompost!

Ať mi rostou!©