MÝM PERMAKULTURISTŮM! Nové DESATERO BIORAD A OMYLŮ pro rok 2018

6 komentářů

První desatero začínající ekozahradnice jsem sepsala hned po první sezoně s motykou. A neměnila bych v něm ani slovo.  Ale přišly sezony další a s nimi nové – krásné i drahé – perma-zkušenosti.

A tak, i když jsem pořád zahradnice na baterky a zodpovědně mohu prohlásit pouze to, že vím, že nic nevím, dovolím si přesto uplynulý zahradnický rok zakončit novým desaterem permakultuřící blondýny. Protože zahrada, má přísná učitelka, mě opět zahrnula zkušenostmi, o které vás nemůžu ochudit.

1. O jednu zahradu dělit se budeš!

…šetřte se a družte se, makat za vás můžou i jiní, rádi…

Máte zahrádku jako tintítko, nebo naopak lány, o které se nestíháte starat? A víte, kolik je všude kolem lidí, kteří by za vaši zahradu, ať je, jaká je, dali nevímco? Mít možnost trávit čas „venku na svém“ a třeba si i něco pěstovat je pro spoustu lidí hlavně z města nesplnitelný sen.  Ale vy pozemek máte a netvrďte mi, že by se vám občas nehodila spřízněná duše (a její ruce), která na záhonech sem tam vypomůže nebo alespoň zalije rajčata a otrhá okurky, zatímco jste na dovolené.

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Chtělo to posily. Foto: Sláma v botách

Dva tisíce metrů je na matku, která na zahradu zajede jednou do týdne, s dětmi, víc než dost. Mám už ale posily. Foto: Sláma v botách

V zimě jsem jednu takovou paní, co marně sháněla zahrádku, potkala. Nabídnout jí flek u mě byl spásný nápad pro nás obě. Nechtěla jsem za to peníze, ale nemyslete si, charita to taky nebyla. Těch pár metrů, které si paní M. z mojí zahrady ukrojila pro své okurky a rajské, mi vynahradila jinak. Vyplela mi česnek, jindy (častokrát) zalila cukety, občas přidržela Vendu, když jsem musela odskočit do stodoly, nebo ho rovnou pohlídala, když jsem jela pro Lidku do školky. Většinou jsme se ale na zahrádce míjely a sdílely pozemek v soukromí, já přes den, ona večer po práci.

Člověk navíc se na zahradě zkrátka vždycky hodí, ať vám patří hektary, nebo jen pár metrů v zahrádkářské kolonii. Rozhoďte sítě, kdo z vašich známých by měl o „podnájem“ vaší latifundie zájem, případně se poptejte v permakulturní skupině na facebooku. Stanovte si pravidla a těšte se ze společné práce i úrody. Budete mít s kým se rozdělit o přebytky i o neoblíbené zalévání či sekání trávy. Krom pár metrů pozemku (a nutnosti se o ně starast) nemáte co ztratit.

(Tímto děkuji paní M. za rajské a okurky, které jsem si občas drze nabídla. No co, já stanovovala pravidla. :-))

 

2. Nevezmeš jíchu do ruky nadarmo

…ne nadarmo, ale jako svého přírodního spojence proti obávanému padlí…

Poprvé jsem loni mohla mít dostatek dýní a cuket na celý rok. Konečně jsem totiž vychytala jejich skladování – nechce to sklep, ale větranou chladnou místnost a nejlépe, aby se plody vzájemně nedotýkaly, pak neplesniví. Těšila jsem se tedy na sklizeň roku, jenže v srpnu zrada. Listy mých miláčků pokryl podivný bílý povlak a bylo po srandě. Po supersklizni. Ta „bílá nemoc“ bylo padlí nebo houbovité onemocnění, které když se rozjede, může zamořit celou zahradu, nejen cukety a dýně, ale i okurky, hrášek, patison, řepu, polníček…. jak jsem se bohužel osobně přesvědčila. Padlí napadlo půlku mé zahradu a já nestačila vytrhávat a pálit nemocné rostliny. Pěknej moribundus, fňukala jsem. A přitom bývalo stačilo se před padlím předem chránit. Namíchat si  na začátku sezony jíchu z přesličky a preventivně jí rostliny zalévat a postřikovat.

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a spálení nemocných rostlin. Pro jistotu. Foto: Sláma v botách

Tykve mi napadlo padlí. Následovala předčasná sklizeň, vytrhání a pálení nemocných rostlin. A můj pláč. Foto: Sláma v botách

Přeslička je účinný přírodní fungicid, který dokáže ochránit výše zmiňované rostliny a nejen ty, i další, třeba rajčata, broskvoně či vinnou révu. Sušenou ji koupíte jako léčivý čaj v lékárně nebo farmářských prodejnách (cca 50 Kč za balení), svaříte ji dle návodu, necháte den odstát, přecedíte a pak jíchou zaléváte rostliny nebo ji postřikovačem rozprašujete na listy.

Funguje to spolehlivě, ale začít se musí, ještě než se padlí objeví. Pak už může být pozdě. Permakulturisti se dušují, že to funguje. A já se zase dušuji, že na přesličku letos nezapomenu. Loni to byla poučná zkušenost, fňuk.

Foto: Sláma v botách

Už se chystám, přeslička zakoupena. Foto: Sláma v botách

Krom přesličky jsou účinné i zákvasy z plevelů, kostivalu či kopřiv. O nich jsem psala v prvním desateru. je k přečtení v mé knížce Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys cibule i česneku dost zasadil

…dejte jí dvakrát víc, než si myslíte, že spotřebujete. A bude to akorát…

Jednoduchá matematika. Vaříte denně a do každého jídla přijdou dvě cibule. To je 700 cibulí za rok. Ok, jsou dny, kdy se z vaření ulijete nebo jíte venku, ale tyhle speciální případy zase vyváží jídla jako guláš nebo cibulový koláč, do kterých naráz přijde kilo cibulí, jen to fikne. Takže těch 700 kousků ročně platí.

Můj výpočet mějte v hlavě, až na jaře půjde pro sadbu. Mně se ještě nepovedl rok, kdy bych cibule měla ve sklepě dost. Pokaždé dokupuju. A pokaždé se sama sebe ptám, proč jsem na jaře se sazečkou šetřila? Proč cibule prostě nezaseju dvakrát víc, než si myslím, že je akorát? Proč troškařím? Vždyť místa je na zahradě habaděj. Cibule je zelenina, kterou vždycky sníte. Která se hodí furt, na každé vaření, dokonce i jako lék (cibulový čaj na kašel, kloktání, cibulové obklady na krk) Její pěstování je jednoduché, nevyžaduje extra zalévání, jen trochu pletí, pokud tedy nemulčujete. Dobře se sklízí i skladuje, a když na jaře začne měknout a klíčit, alespoň máte po zimě hned něco zeleného do talíře. Neexistují nevýhody a sadba – nemáte-li vlastní – taky nestojí moc, aby člověk musel nad každým zasetým řádkem přemýšlet.

 

Tenhle trik mi poradili na Valašsku. Nať z naklíčených cibulí je na konci zimy/začátkem jara vítanou zeleninou. Foto: Mikumi

Podobně uvažujte, také až budete sázet česnek. I ten se používá do spousty jídel, skladovat se dá celoročně a většinou všem na konci sezony chybí. Sadbu je ale třeba obstarat ihned po letní sklizni, protože na jaře už ji nikdo nemusí mít (anebo si za ni připlatíte). Z mojí zkušenosti se česnek nejlíp skladuje zabalený každá palička zvlášť do jemného, nepotištěného papíru, který se používá v obchodech k balení zboží nebo v květinářství. Archy se dají koupit v papírnictví, jeden za korunu. Takto zabalený česnek dejte do větrané, ale chladné místnosti a uvidíte, že nebude plesnivět ani vysychat. A kdyby se snad nedejbože stalo, že ho máte koncem sezony furt moc, kdo vám brání ho prodat? Za dobré peníze samozřejmě. Jste totiž široko daleko nejspíš jediný, kdo ještě česnek má…

ZSzení česneku. Foto: Sláma v botách

A když nemáte cibuli, tak tam dejte česnek. 🙂 Foto: Sláma v botách

4. Cti pravidla semínkaření a vlastní osivo zdarma mít budeš

…tohle zvládne i začátečník. Otestováno na těžce podprůměrné zahradnici – na mně…

Minulý rok jsem překvapila samu sebe, když jsem v našem městečku nejprve založila semínkovnu (více ZDE) a pak to, co propaguju – že semínkaření není věda- opravdu stvrdila vlastním příkladem. No samozřejmé to nebylo. Protože jedna věc je pindat o semínkaření na internetu a v mém případě i v novinách, a něco jiného opravdu na podzim šustit sáčky s vlastním osivem. Na facebooku vždycky všechno vypadá jednoduše, na pohodu… Jenže zatím, víme, že?

na facebooku všechno vypadá jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na silvestra. Foto: Sláma v botách

Na facebooku všechno vypadá ták jednoduše. A zatím jsem koše fazolí loupala ještě na Silvestra. Foto: Sláma v botách

Naštěstí se ale ukázalo, že na „chlubítku“ ani nebudu muset (moc) lhát, protože semínkaření v mém zátěžovém testu uspělo. A tak i taková roztěkaná blondýna s dětmi a zahradou na krku zvládla sklidit vlastní semínka, pro sebe, kamarády i tu semínkovnu. Z toho vyplývá, že domácí semínkaření  DOOPRAVDY žádná věda není. Ne, pokud pěstujete amatérsky, v malém množství, bez ambice sklízet dokonalou zeleninu odpovídající jen a přesně té či oné odrůdě. Jinak to pochopitelně věda je a peníze, které semenářské firmy chtějí za své barevné pytlíčky, jsou oprávněné. Pokud ale jen chcete pěstovat hrášek a špenát, nikoliv hrách dřeňový Gloriosa velmi raný či špenát setý Trumpet F1 jarní přezimující,  prostě nechte pár rostlin špenátu vykvést a vytvořit semínka, která až dozrají, skliďte. Šmitec. Za rok už nekupujete barevný sáček, ale sejete vlastní osivo. Sice se vám mohlo zkřížit s jinou odrůdou špenátu pěstovanou sousedem, ale výsledkem bude stále špenát a o to snad šlo.

A takhle to vypadá, když se v záhonu vysemení špenát. O druhou sklizeň sezony je bezpracně postaráno. Foto: Sláma v botách

A takhle to vypadá, když se špenát v záhonu vysemení. O druhou sklizeň sezony je postaráno. Bez práce. Foto: Sláma v botách

Některé druhy se semenaří vysloveně takhle snadno (hrášek, ředkvičky, fazole, z bylinek měsíček, z kytiček afrikány), s jinými je to už těžší (tykve se mezi sebou rády kříží, mrkev s petrželí a cibulí jsou zase dvouletky, mají-li vydat semínka atd.), ale pořád trvám na tom, že nemáte-li šlechtitelské ambice, pouze chcete vlastní osivo zdarma, je tohle cesta. Bezbolestná, skoro bezpracná, eko, bio, perma a módní k tomu. A na facebooku budete king.

Základní info k semenaření sdílí Iniciativa Semínkovnawww.seminkovny.cz, polopaticky se o tom dočtete v brožuře sdružení Gengel Pěstujeme vlastní semínka, poradí vám facebooková skupina Permakultura a něco je i v mém prvním desateru (vyšlo v knize Sláma v botách – humor * zahrada * recepty * život). Už čtyři roky si totiž amatérsky semenařím fazole, mák, hrášek a dýně. Letos přibyly cukety, špenát, pastinák, měsíček, afrikány, citronová bazalka, řeřicha, rukola, máta balšám a další, na které si teď nevzpomenu, a můj táta se zase postaral o semínka okurek, rajčat, pórku a cibulky sečky. Doufám, že na jaře všechna krásně vyklíčí. Když jo, to si pište, že se pochlubím, na chlubítku…totiž, na facebooku, kde jinde.

Makovička plná budoucího papání i semínek pro sklizeň v příštím roce. Mák semenařit je opravdu snadné. Foto: Sláma v botách

Semenařit mák není žádná MAKačka. Foto: Sláma v botách

5.  Nepřekombinuješ!

…Tři sestry? A není to moc, Antone Pavloviči?…

“I o permakulturním orgasmu platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jen vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít. Ano, řeč je o polykulturách.“

Polykultury patří k rodinnému stříbru permakultury. Jsou vymazlenou odpovědí permakulturních zahradníků na potřebu ochránit úrodu bez chemie, zužitkování každý centimetr záhonu, nemuset moc plít ani moc zalévat…Prostě se vyseje deset druhů zeleniny do jednoho záhonu a pak už jen pozorujete, jak vše ve vzájemné harmonii spokojeně roste. Takovej zahradnickej orgasmus. No, bohužel ale i o tom permakulturním platí, že o něm sice všichni mluví, všichni ho chtěj, ale jenom vyvoleným se doopravdy poštěstí ho mít.

Já o rajském stavu svých záhonů taky zatím spíš fantazíruju, než že by se mi k němu dařilo byť přiblížit. Nepochybuju, že polykultury fungují, jenže pochopit, co a jak společně vysít, aby to SKUTEČNĚ fungovalo, to už vyžaduje nějakou zkušenost i zahradnický cit. V opačném případě sklidíte jen tunu ředkviček nebo záhony ovládne měsíček a afrikány, zatímco všechno ostatní, co jste s nimi taky chtěli vypěstovat, v záhonech smutně paběrkujete. A třetí scénář, možná úplně nejhorší, je, že sice všechno tak nějak vypěstujete, ale překvapivě se u toho nadřete třikrát víc, než kdybyste vsadili na klasické řádky a tu a tam mezi nimi projeli plečkou.

Ani po čtyřech letech zahradničení tím potřebným citem a zkušenostmi neoplývám tolik, abych si troufla osadit záhony jednou velkou zeleninovou polykulturou, místo toho na většině území poctivě řádkuji a plečkuji, protože proti pokusným záhonků, kde pěstuji smíšeně, se mi to pořád osvědčuje víc. Buď jsem permakulturní tele, anebo má pravdu Alena Gajdůšková z Akademie permakultury, že může trvat až deset let, než zahradník plně pochopí všechny přírodní vztahy panující na jeho zahradě (rozhovor ZDE). Až si říkám, jestli to vyznavači řádků a postřiků nemají jednodušší.

Na pár fungujících polykultur jsem ale i já přece jen připadla a paradoxně se mi osvědčuje pravý opak toho, co bývá většinou doporučováno – nesázet hned deset druhů k sobě, ale odpíchnout se od dvou, od tří a postupně si přidávat. Nepřekombinovat to.

Dařil se mi:

česnek v jahodách

česnek s polníčkem

dýně s kukuřicemi („Dvě sestry“. Když jsem zkoušela klasické indinské“Tři sestry“, fazole mi nevím proč nikdy neprosperovaly.)

cukety s kukuřicemi

měsíček a afrikány s čímkoliv (ale je třeba počítat s tím, že rostliny narostou a seberou si dost místa. S množstvím to při výsevu nepřežeňte.)

kedlubny s cuketami

Tykve a kukuřice, spolu a navždy. Foto: Sláma v botách

Tykve a kukuřice, dvě sestry, které se fakt mají rády. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. To byla kombinace, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

Lichořeřišnice, afrikány, brokolice a růžičková kapusta. Polykultura, které se dařilo. Foto: Sláma v botách

První rok na mé první zahradě. To jsem byla sice nejvíc polykulturní, ale sklízela především afrikány.  Foto: Sláma v botách

Nedařilo se:

cibule s řepou (řepa a její obří listy cibuli zcela zastínily. Nerostla.)

petržel s cibulí (podobný případ. Bujná nať cibuli zastínila. A při sklizni jsem cibul v petrželi ani nemohla najít.)

polníček a hrách v blízkosti dýní a cuket (zašlo na padlí šířenou z tykví)

cokoliv kombinovat s mrkví. Výjimku mají jen ředkvičky při společném pěstování, ale v řádku!

Jo, a ještě na něco jsem zapomněla. Výhodou, ale pro mě problémem polykultur je také nutnost úrodu pravidelně sklízet. A když říkám pravidelně, myslím tím denně. Jelikož na zahradu jezdím nárazově, kultivované sklízení tu kedlubny, tam ředkvičky, onde salátku a támhle mrkve pro mě nepřipadá v úvahu. Potřebuju na zahradu skočit a odnést v jednom koši cukety, ve druhém špenát a do třetího sklidit tři řádky cibule. A na to se ty líbivé, vychvalované a jistojistě fungující polykultury bohužel tolik nehodí.

Snad mě po tomto přiznání neoznačíte za kacířku zasluhující vyloučit z permakulturní skupiny. Věřím, že se třeba situace časem změní. Teoreticky za nějakých šest let.

 

6. Nepostříkáš!

…nemáte-li úrodu na kšeft, ale jenom pro sebe, důvěřujte své zelenině, že se vzpamatuje z lecjakého průšvihu. No tak holt nebude dokonalá… 

Pokud jste profi farmář, který potřebuje bezchybnou úrodu pro náročné zákazníky, lituji vás. Asi totiž existují jenom dvě možnosti. Buďto stříkat (eko, či neeko postřikem), nebo přijmout jako fakt, že vaše výpěstky nebudou dokonalé. Protože zatím jsem opravdu nepřišla na to, jak bez stříkání zajistit dokonalou sklizeň. Mít jednu mrkev jako druhou, bez háďátek a neohryzanou myšmi, salát neožraný slimáky a rukolu bez listů provrtaných dřepčíky. Spousta mých mrkví (ne všechny, ale dost) má buď různý patvar, nebo je prožraná právě různými škůdci, hlavně drátovci (larvami brouka kovaříka). Ale to jí nebrání v tom, aby byla sladká, křupavá, chuťově dokonalá. A tak to s domácí zeleninou obvykle bývá. Chuťově vítězí, jen na kráse mívá chybičky.

Listy ředkviček mívám zásadně provrtané dřepčíky, v bramborách mám mandelinky, růžičkovou kapustu zase plnou molic a listy té kadeřavé okousané housenkami běláska. Není to pohled k pohledání, ale pokud to rostliny přežijí, a jako že to obvykle přežijí všechny, připadá mi méně pracné i finančně náročné pár rostlinek holt obětovat, než podnikat kejkle s postřiky, byť i těmi ekologickými. O růžičkové kapusty jsem si v létě dělala opravdu velké obavy, protože jak molice, tak dřepčíci jim dávali zatraceně zabrat. Když se kapusty jakž takž vzpamatovaly, udeřil bělásek. Ale…. nevycukala jsem… a tak přece jen celý podzim i teď v zimě sklízím nádherné kapustičky.

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že takovou invazi nepřátelských jednotek škůdců všeho druhu nemohou přežít. Foto: Sláma v botách

Vánoční kapustičky na náš stůl. A to jsem v létě myslela, že invazi nepřátelských škůdců nemohou ty nebožačky přežít. Foto: Sláma v botách

Nemáte-li ambici si prodejem zeleniny vydělávat, věřte, že vaše úroda se z lecjakého škůdce vzpamatuje. Chuťová odměna za to, že jste ve zkoušce nervů obstáli, vás nemine.

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

Mrkve jako hrom, ale kromě mně chutnají i drátovcům a myším. Foto: Sláma v botách

 

7. Pokud nekradeš, vlastní tinktury si naděláš

… jsou účinnější než sirupy nebo čaj a dost se za ně platí. Tak si vyrobte své!

Což o to, bylinek obvykle bývá na permakulturní zahradě dostatek, ale kde furt brát čas patlat se s těmi sirupy, octy, medy, marmeládami a kdovíčím dalším? Já loni poprvé z bylinek nevyráběla VŮBEC NIC (a že rozhodně bylo z čeho). Ale pro samou stavbu (článek HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.) a děti (článek Roste to a já UŽ TAKY VYROSTU) už jsem opravdu nevěděla kudy kam. Pak ale přišel závěr roku, s ním rýmy a kašle, a já si nadávám, že alespoň nějakou bylinkovou tinkturu jsem si nenadělala. Protože za echinaceové kapky, lichořeřišnicové, šalvějové a tymiánové tinktury a další nakopáváky imunity už jsem vydala částky, které manželovi vůbec nemůžu přiznat. Poučení pro příště?

Pokud nejste fanouškem sirupových úderek a dalších kulinárních tvořeníček, alespoň si letní bylinky nasušte na čaj, nebo lépe, naložte je do láhve tvrdého a vyrobte si tinkturu. Jde o bylinný výluh získaný máčením bylinky v alkoholu. Není to složité ani časově náročného a co je nejdůležitější, nezapatláte při tom celou kuchyň ani sebe jako při výrobě sirupu. V tinktuře je síla bylinek nejvíc koncentrovaná a obsažený alkohol ještě napomáhá účinné látky lépe vstřebat. Nevýhody neexistují, takže příští rok s flaškou 51% slivovice v jedné a mísou otrhaných bylinek v druhé ruce nástup na značky.

Více info o výrobě tinktur si půjčuji ze stránky kreativni-tvoreni.info, kde je postup jednoduše a jasně popsán:

„Tinktury vyrábíme naložením bylin v lihu. Metoda se používá zejména pro byliny, jejichž některé složky nejsou rozpustné ve vodě, nebo v případě, kdy chceme, aby výluh dlouho vydržel. Tinktura vydrží až 2 roky. Vyrobíme ji tak, že jeden hmotnostní díl drogy zalijeme 5 hmotnostními díly lihu o koncentraci 60 až 70 %. S úspěchem lze ale použít také vodku nebo slivovici, která má větší obsah alkoholu. Při pokojové teplotě necháme 7 až 14 dní vyluhovat. Poslední den slijeme vzniklou tekutinu a přefiltrujeme (stačí filtr do kávovaru). Při přípravě tinktury z čerstvých bylin se místo pěti hmotnostních dílů lihu dají pouze čtyři. Líh je lehčí než voda, proto půl litru 60% lihu váží cca 400 g. Tinktura se obvykle užívá třikrát denně, v množství 20 až 25 kapek. Alkohol před užitím lze odstranit tak, že tinkturu nakapeme do horké vody nebo čaje a necháme vychladnout. Po dobu chladnutí se alkohol odpaří, zůstanou pouze účinné látky.“

Lichořeřišnice je nejen krásná kytka, ale i přírodní antibiotikum se širokým spektrem účinku (léčí infekce močových cest, záněty dýchacího systému a další) . Nejlepší je užívat ji v podobě tinktury.  Dávám si závazek ji letos vyrobit. Foto: Sláma v botách

Třikrát denně dvacet kapek, budeš chlapík jako rys. Foto: Sláma v botách

A do té doby holt musím kupovat tyhle flaštičky. Třikrát denně dvacet kapek, budu chlapík jako rys.  Foto: Sláma v botách

8. Včas sklidíš, co se dá…

… protože na úrodu se třesou i jiní strávníci… 

Na vaši úrodu si může dělat zálusk leckdo, ale bavme se teď o škůdcích zvířecích. Hlodavci, slimáci ani ptáci bohužel nechápou, že ten mák, rybíz, mrkve či salát si pěstujete pro sebe a chtějí si uzobnout svůj desátek, někdy bohužel i víc. Pokud se s nimi nechcete dělit:

  • rybízy, borůvky a další barevné bobuloviny překryjte ještě zazelena starou záclonou nebo sítí. Zakrýt můžete i jahody, i ty špačkům chutnají.
  • Cudná nevěsta, nebo dozrávající rybíz? Cé je správně. 🙂 Foto: Sláma v botách

  • mák sklízejte postupně, když jsou makovice ještě zelené, ale už v nich začínají chrastit první semínka. Nečekejte, až dozrají, ptáci vás předběhnout. Makovice pak dejte doschnout a dozrát do stodoly nebo jinam pod střechu.
  • salát je pro slimáky příliš velké lákadlo a každý den, kdy se k němu mohou dostat, riskujete. Někdy se vyplatí sklidit radši menší kousek, než nesklidit nic.
  • kořenovou zeleninu vyryjte a zazimujte do hoblin (viz bod č. 7), hned jak jí začne žloutnout nať. Bude jí tam stejně dobře jako v zemi, s tím rozdílem, že ve sklepě se k ní hlodavci a slimáci tak snadno nedostanou.
  • ořechy sbírejte průběžně, hned jak spadnou na zem. Čím déle leží ve vlhké trávě a listí, tím víc jich pak vyloupete plesnivých. Anebo vůbec nevyloupnete, odnesou si je veverky.

Takhle drzé nejsou jen lázeňské veverky, ale i ty z Beskyd. Na naší zahradě mají taky pré, ale zatím máme ořechů dost, tak se můžeme dělit.  Foto: MIKUMI

9. A  do hoblin to zahrabeš

Neobjevila jsem lepší způsob, jak uchovat kořenovou zeleninu (petržel, mrkev, ředkve, řepu), než zahrabat ji ve sklepě do smrkových hoblin. Poptejte se nějakého truhláře, jestli by vám pár přepravek hoblin nepřenechal. Zeleninu pak nandejte do beden, zasypte hoblinami a uložte do sklepa. Vydrží pevná, jako čerstvě sklizená po celý rok. A použité hobliny pak můžete hodit na kompost. Prostě s hoblinami na věčné časy a už nikdy jinak. A netvrdím to jenom proto, že jsem snacha truhláře. 🙂

10. Se slimáky se vyrovnáš

… nikdo je nemilujeme, ale to neznamená, že jsou naši úhlavní nepřátelé na smrt a na smrt…

To se jí to mluví, když slizáky hnědý na zahrádce nemá, říkáte si teď možná. Ale kdepak. I my máme na zahradě slimáků, že bychom jimi mohli vysypávat cestičky. V létě jsem se s nimi nedobrovolně dělila o salát a na podzim za mě dosklidili řepu a mrkve, aniž bych se jich o takovou dělbu práce prosila (video Co dokážou slimáci s podzimní úrodou). První rok svého zahradničení jsem věřila, že se mi třeba slimáci vyhnout a pak, že se mi podaří je vyhladit  – vše byla jen zbytečná práce, nervy a zkažená nálada.

První rok mého zahradničení se slimáci obzvlášť činili. Uchránit se mi před nimi nepodařilo nově založenou bylinkovou zahrádku. Ale pak jsem dospěla k řešení. Více v mé knížce Sláma v botách, která vyšla před Vánoci a můžete si ji OBJEDNAT.

Pokud máte indické běžce nebo možnost si je na pozemek půjčit, velebte nebesa za ty dary, fakt vám to přeju. Ale my ostatní smrtelní zahradníci bychom se s tím asi měli smířit: ten kousek země zvaný „naše zahrada“ nikdy nebude tak úplně v naší moci. Nejsme pány tvorstva a slimáci nám to rádi každý rok připomenou. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat,  ale to je asi tak všechno, co s tím naděláme. I oni bohužel k zahradě patří. Vztekat se, že JÁ je tam nechci, je jako chtít svět bez válek a nemocí. Ano, ideálně by tak svět vypadal měl, jenže… A tak buďme rádi, že nám zdraví slouží a válčí se jinde, a nedělejme bitevní pole z našich zahrad. Když na hnědého příživníka narazíte, klidně ho hoďte do sudu s vodou nebo solí a proměňte ho bez milosti na tekuté hnojivo. Ale neproklínejte přírodu za každý okousaný salát, hlady snad bez něj neumřete.

Loni jsem, po čtyřech letech „řešení a prožívání slimáků“ , už rezignovaně složila ruce do klína, ale škody byly překvapivě stejné, jako když jsem kolem slimáků celé léto tancovala. Náhoda? Musím věřit, že ne. Pokud vás baví líčit pivní pasti, studovat složení jedů nebo po každém dešti vyrážet na smrtonosný lov, prosím, tak pokračujte. Pokud vás to už ale nebaví, nakupte (vypěstujte) holt o pár sazenic víc a smiřte se, že prostě nějaké ztráty na úrodě budou. Přípravky proti slimákům (nebo to pivo) taky nejsou zadarmo. Válka skončí, uleví se vám.

Akorát…možná… přece jen jednu věc vám poradím, jestli můžu… mrkve a řepu si skliďte včas.

Byla by to byla bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli bývali nebyli sežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Byla by to bývala krásná červená řepa, kdyby ji byli nesežrali nějací příživníci. Foto: Sláma v botách

Úspěšnou zahradnickou sezonu 2018 vám (nám) přeju, bez přemnožení slimáků a další havěti, bez padlí i bez toho, že v záhonech únavou padnete vy.

Ať je to krásný rok, na který budeme rádi vzpomínat.

PF 2018 Sláma v botách

♥ Veronika, Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

 

 

15 důvodů, proč mít rád, přímo milovat podzim! Obzvlášť když jste zahradník a rodič k tomu

2 komentáře

Chvála podzimu aneb když má zahradnice na krajíčku…

Foto: Sláma v botách

Naše podzimní rodinka. Foto: Sláma v botách

****

Každý rok nadávám, že už je to zase tady.  Podzim. Protože co to jinými slovy znamená? Že léto je fuč, konec srandy.

Jenomže! Když pak ten podzim nastane, najednou nechápu, proč jsem si stěžovala. Co řešila.

Podzim je úžasný. Jedinečný. Roční období s velkým O.

Protože když je podzim, tak:

  1. Ještě pořád je venku vidět.
  2. Ještě pořád nemusíte být s dětmi odpoledne ani večer zalezlí doma.
  3. A když jste venku, tak (ještě pořád) nemrzne(te).
  4. Příroda je nejkouzelnější z celého roku, dlouhé stíny, vybarvené koruny stromů, promodelovaná krajina, rozfoukané mraky, výhledy do daleka.
  5. A nostalgicky voní mokrým listím, tlející trávou, houbami…
  6. Každý krásný den je jako ukradený kousek léta, jako být za školou, jako malý svátek. Protože jaké očekávání máte od mimosezóny? Může jedině překvapit.
  7. Žádné kroupy, přívalové deště, povodně, ani sucho, úpal, žár.
  8. Nejsou komáři, svilušky, klíšťata, i ti slimáci už si dávají oraz.
  9. Na zahradě se pracuje nejlíp z celé sezony a přitom je stále co sklízet.
  10. Ano, ta podzimní úroda! Jablka, mrkve, dýně, hrušky, houby, vlašáky, burčák…
  11. Tráva ani plevel už tolik nerostou a tempu zahrady se dá konečně zase stačit.
  12. Zavařování, výroba sirupů, kompotů… najednou jste vděční za trochu tepla jdoucího od sporáku a nemáte chuť vyměnit zavařovací hrnec za nejnovější model klimatizace nebo permanentku na plovárnu.
  13. Přátelé jsou zpátky ve městě. Konečně se po dovolených dá bez problémů na čemkoliv domluvit.
  14. A když nadhodíte, že se za vámi lidi můžou stavit na zahradě, vděčně dorazí. Protože kdo má teď v záloze lepší plány?
  15. ZAHRADNICKÁ SEZONA POMALU, ALE JISTĚ KONČÍ.

****

Jo, máte pravdu, ten poslední bod tam patří jenom napůl.

Vyhlížíme, my zahrádkáři, konec sezony s úlevou, nebo s povzdechem? Vítězí stesk, že období rýpání se v hlíně končí, nebo radost, že otročině můžeme dát sbohem a teď to kafe a cigárko…

Foto: Sláma v botách

Chválím tě, země má! Foto: Sláma v botách

Každý rok u mě touhle dobou převažují jiné pocity. Zásadně přitom záleží na výsledcích sklizně.

První sezonu jsem se dojímala nad přepravkami mrkve (články Farmářská panna u zpovědi: Jak to všechno dopadlo I. a Farmářská panna u zpovědi II: Stálo ti to, Verunko, za to?), a druhou měla chuť zapíchnout do všeho (a všech) vidle! (článek Sláma a deprese. Jak psi pochcali fazole a manžel přišel o kalhoty).

Třetí rok za mě zahradničili hlavně rodiče, protože já sama se čerstvě stala dvojnásobnou mámou (s tomu odpovídajícími výkyvy nálad o 180 stupňů pětkrát za hodinu! – článek 9 lidí pod střechou! O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů).

A letos? 

Letos to byla nejlepší úroda ever! Až na vzácné výjimky se na zahradě dařilo vše a můj mozek stále neví, jak s tím naložit. Každopádně musím zrevidovat svoje desatero pro zahrádkařící biomatky, protože VŠECHNO JE JINAK ( jen slimáci jsou „v Ječný“!)   (článek Mým biomatkám! Poučení z loňského vývoje, desatero biorad a omylů) Nový ultimátní článek plný rad pro příští sezonu/-y snad tedy brzy na blogu!

Zatím si jdu svařit mošt, nalít novou sklenku burčáku a talíře dýňové polévky, nasbírat další koš ořechů, vyrýt sladké mrkve a vyloupat fazole. Léto je sice ztraceno, ale zima ještě pořád bezpečně daleko!

Ať období padajícího listí trvá co nejdéle!

Foto: Sláma v botách

Zlatý podzim, zlatý.. len. I ten jsem letos pěstovala. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Zahrada naděluje velikost XL. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Miluju… nakládání kufru při odjezdu ze zahrady. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Pokaždé má auto trochu jiné složení. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

První návštěva v našem obýváku. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Staveniště, pro děti (bahna) ráj. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Svazenka vratičolistá – zelené hnojení, které milují včely. Můj letošní objev díky semínkům zdarma ze semínkovny – článek ZDE. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Kdo z přátel u nás letos nebyl sbírat oříšky? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Ta valašská krajina. Už sem na podzim jezdívám deset let a furt se neokoukala. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Báli byste se? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Já, slunce nasávající. A byl i pravý podzimní fičák. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Státní hranice se Slovenskem a vrcholky Javorníků, moje oblíbená hřebenovka. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Nás nic nezastaví. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Manžel se zásadním úlovkem. Foto: Sláma v botách

Pozitivní, sluncem prosluněný, stíny promodelovaný, vůněmi prosycený a úrodou korunovaný podzim vám přeje

podzimně naladěná, spokojená…

Sláma v botách 

 

PS. Ok, vím, že zima jednoho dne přijde. Naštěstí ale ani pak není vše ztraceno. Když už ta potvora musí střídat nejhezčí období v roce, alespoň že začíná adventem! 😉 ©

Dýňové hranolky a pečená divoká rajčátka

11 komentářů

Tak tu máme nový hit začínající dýňové sezony. Dýňové hranolky jsem dělala napoprvé jen z půlky hokkaida, ale chyba, mělo jich být víc. Málem na mě nezbyly!

Foto: Sláma v botách

Asi nic, co člověk strčí do trouby péct, nemůže dopadnout blbě. Ale dýni a rajčatům pečení obzvlášť prospívá. Foto: Sláma v botách

Oloupané hokkaido nakrájené na centimetrová kola, z nichž jsem pak ručním „vlnkovačem“ (Tescoma – vypadá takto) vytvořila hranolky. Ale aby to nebyly jen tupé hranči, byť teda domácí a z dýně, chtělo to ještě chuťovou vychytávku.

Tou se stala permakulturní divoká rajčátka v pidi velikosti, která jsme letos vypěstovali ze semínek od Marka Kvapila. Ta jejich extra pidi velikost, v podstatě nejsou větší než nehet!, nás zprvu překvapila, kečup bych z nich dělat nechtěla. Ale pečená vcelku jsou tahle rajčátka nepřekonatelná.

Foto: Sláma v botách

Fotka bohužel nevystihuje ultramini velikost plodů. Oč jsou menší, o to jsou ale sladší a chutnější. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Divoká rajčátka pěstujeme na zahradě u táty. Pnou se mu po kari síti, kterou běžně používají stavaři jako výztuhu do betonu. Docela slušná jedlá dekorace. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Rajčátka nekrájejte a pečte je i se stopkou. Těšit se můžete po upečení na velmi lahodné „kečupové“ jednohubky.

Foto: Sláma v botách

Před 170 stupni a cca 20 minutami v troubě… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… a výsledek po žehu. Na poslední minutu jsem do trouby přidala ještě petrželku. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tahle věcička za to může. Koupila jsem vlnkový kráječ původně céři, kterou vaření baví, ale s nožem je ještě trochu nebezpečná. Tím u nás začalo vlnkové období. Foto: Sláma v botách

Jo, a ten vlnkovač, to je mimochodem taky super blbina do kuchyně, hlavně pro děti. Můžete ho totiž dát do ruky i celkem malému dítěti, které s ním bezpečně zvládne spoustu dospělácké práce. Lída s ním s oblibou krájí okurky, cukety, brambory…. no prostě teď furt dělá vlny. 🙂

****

A co ještě přišlo na plech?

Dýni s rajčátky jsme jen osolili a trošku opepřili. Pokapali rozehřátým ghee a na závěr pečení ještě přidali trošku nasekané petrželkyAle další varianty se přímo nabízejí, třeba:

  • pokapat kvalitním octem
  • přidat provensálské bylinky
  • posypat lahůdkovým droždím
  • zapéct se sýrem
  • přidat na kolečka cibuli, česnek, papriku
  • …. nebo cuketu, brambory… Cuketa bude hotová dřív než dýně, brambory později – tomu přizpůsobit šířku hranolek.

Půlka středně velkého hokkaida vystačila na jeden plech hranolek. Příště dělám z celé dýně. A představit si to samozřejmě umím i z máslovky, která se rychleji loupe. Tím by se doba přípravy tohoto receptu významně zkrátila. 🙂

Tak co vy na to? Zkusíte taky dýňové vlny? Jen upozorním, že do dětí i muže jídlo zahučelo tak rychle, že na mě po všem tom krájení a loupání málem ani nezbylo! Hrozná představa. 🙂

Foto: Sláma v botách

Muž si to dal s jehněčím karbanátkem, já s brokolicovou polévkou. 🙂 Foto: Sláma v botách

Dobrou chuť a ať mi rostou! ©

KONEC ZELENINOVÝCH ODMÍTAČŮ. Jak do chlapů a dětí dostat zeleninu, aniž budou mít řeči nebo zvracet

11 komentářů

Zajímavé: hráškovou polévku miluje snad každý. Ale z cuketové polévky by se u vás doma všichni pozvraceli? Na tohle mám trik. Jmenuje se krémová polévka s bramborami. Když dodržíte postup, přítomnost nějaké té cukety, brokolice, řepy, květáku nebo kapusty se v polévce ztratí a vaši odmítači zeleniny ještě vylížou talíře. Zázrak? Ne, moje zkušenost.

Skoro se mi ani nechce věřit, že někdy byly časy, kdy se mi zvedal žaludek z rajčat nebo vařeného květáku. Ale moji rodiče by mohli vyprávět. Scény kolem zeleniny mi vydržely až hluboko do dospělosti. No ale jednoho dne, simsalabim, scénám byl konec. A od té doby jedla Veronika veškerou zeleninu šťastně až do smrti.

Tak přátelé, ne, takhle jednoduché to nebývá. Pokud máte doma kovaného zeleninového odmítače, tím, že mu budete do omrzení nabízet talíře s dušenou mrkví, jeho odpor nezlomíte. Což už jste koneckonců nejspíš zjistili. Já svůj odpor k zelenině překonávala roky a postupně. Ideální otužovací metodou jsou právě mixované polévky s bramborami. Vaši odmítači vůbec nepoznají, že do hrnce kromě brambor přišla i nepopulární brokolice s cuketou. Pravdu si samozřejmě musíte nechat pro sebe až do doby, kdy si na vašich polévkách rodina vytvoří závislost. A ta chvíle přijde, jako že se bývalá odmítačka zeleniny jmenuju.

Na závěr zdobím dýňovým olejem, čerstvými bylinkami a tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Umělecké dílo na závěr ozdobte třeba dýňovým olejem, čerstvými bylinkami či tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Fór je v tom, že většina zeleniny nechutná tak strašně, jak si představujeme – jenže vysvětlujte to naší hlavě, která už má nějaký názor a pozření tak odporné záležitosti, jako řepa nebo květák, nám už předem oškliví. Místo aby se člověku začaly sbíhat sliny na nádherně zeleňoučký špenátek, děje se pravý opak – ještě jste neochutnali a už se vám preventivně zvedá kufr. Jakmile se zakousnete, ten kufr se samozřejmě dozvedne.

Takže na to musíte jinak. Pokud máte doma odmítače, který už má zažité, že něco konkrétního nejí a basta, přesvědčovat ho: „nebuď hloupej a aspoň to zkus,“ nemá smysl. Jeho žaludek právě dostává pokyn, že se na něj chystá talíř páchnoucích chcíplých krys, a podle toho bude vypadat reakce. Odmítačův psychický blok se ještě posílí. I tohle píšu z vlastní zkušenosti. Jsem svým rodičům vážně vděčná, že mě do těch chcíplých krys (rozuměj, do banánů, mandarinek, třešní, meruněk, špenátu, květáku, cuket, okurek, paprik… a hlavně do RAJČAT!) proti mé vůli nenutili. Ovšem, co bejvali mohli zkusit – a já si ověřila u své tříleté dcery, že to fakt funguje – je nabízet mi zeleninu v takové formě, míře a hlavně úplně nenápadně, že by nějaké mentální obrazy chcíplých krys v mém mozku vůbec nevznikly. Moje dcera jí veškerou zeleninu, na kterou si vzpomenete. Jí vlastně asi úplně cokoliv, na co si můžete vzpomenout, a s gustem! Že by se něco takového hodilo i vám doma?

Tak znovu, začněte krémovými polévkami. Potřebuje dobrý mixér a brambory. Brambory proto, že v polévce chuť „nežádoucí“ zeleniny spolehlivě zamaskují. A rozmixovat to musíte, abyste zahladila stopy. No co, kuchaři přece mají nárok dělat kolem svých speciálních receptur tajnosti. 🙂

 

Téhle dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, prostě trochu jiná hrášková, nebo ne? Foto: Sláma v botách

Téhle polévce dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, třeba trochu jiná hrachovka, nebo ne? Ozdobeno opět tamari, dýňovým olejem a praženými semínky. Foto: Sláma v botách

Lahodné krémové polévky pro odmítače zeleniny

1. Chvála mixování. Vybranou zeleninu nakrájejte nebo nastrouhejte a dejte do horké vody vařit. Až vše změkne, zeleninu důkladně rozmixujete na hladký krém, aby nikdo nemohl zkoumat: „mami, co to v tý polívce plave? Není to náhodou…eeee?“ Ne. Hladké polévky, jako je už zažitá hráškovka, jsou hitem moderní gastronomie a spásou matek, které chtějí pro svou rodinu to nejlepší i přesto, že to rodina sabotuje. Proto mixujte, mixujte, mixujte. A pak mlžte.  Až se sabotéři budou ptát, co za polévku to lijete do talířů, proboha neříkejte „ale, takovou s květákem“, nebo dokonce „brokolicovou“,  ale buďte kreativní a vymýšlejte si, třeba „dneska máme krémovou polévku podle italského receptu“ nebo „krémová francouzská bramboračka, nech si chutnat“, „zahradní krémová polévka“ atd atd. Koho zajímá, že do té polévky přišel kromě brambor i květák nebo černá ředkev. Krysy by zaútočily, však víte.

2. Chce to brambory, hodně brambor. Neznám nikoho, kdo by brambory nejedl. Přitom mají fantastickou maskovací schopnost. Díky obsaženým škrobům dokážou dodat polévce hutnou konzistenci a sytou chuť. Ale hlavně, chuť ostatní zeleniny do velké míry přebijí. Pro ultra odmítače radím brambor víc a ostatní zeleniny méně, zkuste reakci, a když to projde, postupně poměr měňte ve prospěch ostatních druhů. Podobně jako brambory fungují i batáty a dýně, ale ty už mají specifičtější chuť a polévku oslazují. Brambory jsou jistota.

3. NEvařte toho kotel. Zeleninové polévky se mají jíst čerstvé, hned jak se dovaří, to pak i nejlíp chutnají. Jíst tři dny ohřívanou polévku bych nedala ani já, natož váš odmítač. Jak uvidíte dál, uvařit si kastrolek čerstvé polévky k snídani není žádná věda a rozhodně není nutné kvůli tomu vstávat o půl hodiny dřív ani pak likvidovat povstání kastrolů. Uvařte jen tolik, kolik hned sníte, a příště zase čerstvou várku.

Potřebné množství na polévku, kterou s dcerou ráno hned sníme. Foto: Sláma v botách

Potřebné množství na polévku, kterou s rodinkou ráno hned sníme. Půlka cukety, pažitka, kapusta (z tohoto množství jsem dala jenom půlku), zelené fazolky, kus brokolice a červené řepy (použila jsem jen třetinu z toho, co vidíte na fotce) a česnek. A přidala jsem navrch velký brambor. Foto: Sláma v botách

4. Krájejte různě velké kousky. Logicky čím menší kousky, tím dřív změknou a tím dřív hotovo. Ale vodnatá cuketa změkne dřív než tvrdá mrkev a vy potřebujete, aby byly uvařené ve stejnou chvíli. Proto na to myslete při krájení – mrkev nakrájejte na drobno, zatímco cuketu klidně i na velké kostky. Co ještě se hodí vědět? Batáty jsou dřív než brambory. Brambory dřív než mrkev. Kapusta trvá dýl než špenát, cibule déle než pórek atd atd. Dýně bez slupky je hned, ale se slupkou trvá asi jako brambor. Podobný čas si vezmou i fazolky. Vypadá to složitě? Fakt ne, tohle dostanete rychle do oka.

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

5. Nepřekombinujte to. Nejlepší je vařit ze sezónní zeleniny, co zrovna dům dal, a zbytečně nad složením polévky nepřemýšlet. Ale už jsem zjistila, že naházet do kastrolu úplně všechnu zeleninu, co doma mám, nemusí dát úplně dobrý výsledek. Některé druhy zeleniny spolu prostě ladí víc a jiné míň.

  • Pastinák, batáty, mrkev a dýně polévku oslazují, takže používat je dohromady ve větší míře není dobré. Bacha hlavně na ten pastinák! Musela byste pak zachraňovat situaci solí (blbý pro děti) nebo sladkou chuť přebíjet tamari či shoyu sojovou omáčkou.
  • Výraznou chuť i barvu dodá polévce špenát, pokud to není žádoucí, přidejte jen pár lístků těsně před dovařením polévky.
  • Totéž platí o řepě, pár kostiček pro začátek stačí!
  • Růžičková kapusta dává nahořklou chuť a taky všechno přebíjí. Do polévky pro tři lidi nepřidávám víc než tři růžičky.
  • V letních polévkách nešetřte cuketou, naopak kořenovou zeleninu si schovávejte spíš na podzimní a zimní vaření, kdy už nic moc jiného v lednici není.
  • Když vaření začnete tím, že osmažíte na oleji nebo přepuštěném másle cibulku, polévka bude o třídu chutnější. S tímhle krokem se ale většinou zdržuju jen o víkendu.
Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím že i zbytek mé rodiny. :) Foto: Sláma v botách

Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím, že  to miluje i zbytek mé rodiny. 🙂 Foto: Sláma v botách

6. Jakou chcete výslednou barvu? Přidáním červené řepy získáte polévku hnědou až svítivě rudou podle množství použité řepy. Špenát, brokolice a kapusta zase hází zelený výsledek. Po dýni bývá polévka oranžová, batáty a mrkev to pro změnu ladí do hvědočervena. Nejspíš budete čelit otázce, po čem má ta polévka tak svítivě červenou barvu. Připravte si odpověď, která strávníky nevyděsí – třeba, že je v ní paprikové koření? Že je červená, protože je v ní kečup? Rajčatový protlak? … Hnědou polévku můžete udat coby zeleninovou gulášovku. A zelenou barvu dodal polévce hrášek, no jasně, je to italská hráškovka. 🙂 Nenazývala bych to přímo lhaním. Prostě si jen trošku přibarvujete fakta.

 

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

7. Příklady kombinací

půlka cibule + 1 stroužek česneku + 1 velký brambor + půlka mrkve + osminka kapusty + třetina střední cukety + čerstvé bylinky dle chuti (oregano, pažitka, lichořeřišnice…)

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, batáty, řepa, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, kapusta, řepa, batáty, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

cibule + česnek +bílá ředkev + brambory + batáty + fazolky

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořetišnice, fazolky. Foto: Sláma v botách

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořeřišnice, fazolky. A samozřejmě ještě brambory, nesmíme zapomenout. Foto: Sláma v botách

8. Proč polévku k snídani? Co tělo potřebuje po ránu? Hlavně tekutiny a sůl, protože obojí v noci vypotilo. Zelenina neškodí v žádné denní době, ale právě po ránu je obzvlášť vítaná (tělo se ještě čistí) a trocha dobře stravitelné energie z brambor se před sprintováním na autobus taky může hodit. Prostě polívky na Hrad!

Teď vážně: Na snídaňové polévky jsme najeli před dvěma lety, když jsme začali omezovat lepek, tj. pečivo.  Kdo bezlepkový režim zkouší, narazí na klasický problém: co si mám dát k snídani? Instantní pohankové kaše a rýžové chlebíčky se rychle přejí a kdoví, jestli kus žitného kváskového chleba nakonec není zdravější. Všechny ty snídaňové cereálie, kupované kašičky a polystyrény vznikají pomocí extrudace. Což je průmyslový proces, o kterém si lze na wikipedii přečíst toto:

Extruze probíhá tak, že za pomocí teploty a tlaku je původní materiál (např. plastový granulát) roztaven, za pomocí šneku a matrice je vytlačen (extrudován) do výsledného tvaru a v chladící vaně je ochlazen, poté osušen a nařezán na požadovanou délku. V současnosti se extrudují: potraviny, např. kukuřičné lupínky, křehký chleba, psí granule, křupky, plasty (např. polystyren, plexisklo), guma EPDM, kovy, keramika a různé jiné materiály.

Takže ve chvíli, kdy už jsme nechtěli dál jíst něco, co se připravovalo stejně jako plexisklo a guma, mi přišly ranní polévky jako geniální řešení. Udělat porci pro nás tři zabere o deset minut víc času, než stojí namazat rohlíky s máslem, hodnota takové snídaně je ale nesrovnatelná.

9. Jak ale polévku ráno elegantně a rychle zvládnout?

Třeba takto: Vstaňte a jděte ještě v pyžamu postavit na kamna kastrolek s vodou. Než se stihne ohřát, naloupejte a nakrájejte trochu zeleniny. To je těch deset minut navíc proti mazání rohlíků s paštikou. Pak už se vše dělá samo. Zeleninu do vody naházejte, přidejte sůl a jděte se oblékat, česat, líčit, budit dítě, manžela… Za chvíli, až zas půjdete kolem kuchyně (za pět minut? za patnáct? fakt to moc neřešte), oheň vypněte a vezměte tyčový mixér, se kterým zeleninu rozmixujete. Ochutnejte, přidejte případně ještě sůl, pravou sojóvou omáčku  nebo trošku másla, čerstvé bylinky a už to sázejte na stůl. Kastrol i mixér hned opláchněte teplou vodou (netřeba složitě mýt), ať večer nemusíte drhnout zaschlé nádobí a nadávat. Než polévka zchladne na ideální teplotu, budete už perfektně oblečená a připravená vyrazit za povinnostmi. Zbývá poslední detail: v klidu se dobře a zdravě nasnídat.

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Foto: Sláma v botách

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Jedeme v nich už přes dva roky. Foto: Sláma v botách

Nechte si chutnat a pište mi, jak jste s polévkami úspěšní. Zdravé snídaně přeju!

Ať mi rostou!©

 

DÝŇOVÁ KAŠE na slano z hokkaido dýně. Perfektní podzimní příloha!

1 komentář

Když jsem včera vařila naší dvouleté dceři k večeři dýňovou kašičku a manžel se přimotal ke sporáku, v jednu chvíli namočil do kastrolu zvědavě lžíci, olízl a pak mi řekl, ať to zítra uvařím pro nás všechny. Nevím, možná mám jenom štěstí, že tak rád experimentuje. Ale tentokrát bych se vsadila, že tenhle recept bude chutnat i jiným chlapům, možná i těm případům, kteří dokola bazírují na české klasice a celozrnné rohlíky jsou maximum, co jsou ochotní riskovat.

 

Dýňová kaše na slano je skvělý způsob, jak zpracovat bohatou oranžovou úrodu. Pokud nemáte vlastní dýně, ale přemýšlíte, co by se dalo uvařit z těch hokkaido dýní, které právě zaplavily obchody a farmářské trhy (o víkendu jsem viděla u nás v L. prodávat farmáře hok. dýně kus za 20 korun), tohle je podle mě nejlepší způsob.

Dýně se do košíku  nevešla. Bude z ní kotel kaše. Foto: Sláma v botách

Víkendová sklizeň. Dýně se do košíku nevešla. Bude z ní kotel kaše. Foto: Sláma v botách

Spousta lidí zná dýně jenom jako kompot. Taky si ho pamatuju z dětství. Ale nikdy mi nechutnal. I když jsem milovala sladké, tenhle hubolep už byl moc. Slané recepty z dýně mi přirostly k srdci víc. Ať už různé dýňové eintopfy nebo dýně pečená na plechu (o tom napíšu jindy). Anebo kaše, náš aktuální rodinný favorit!

****

Dýně je zelenina, která obsahuje spoustu přírodního cukru, proto ta lehce nasládlá chuť. Pro účely kaše to je ideální kombinace, brambory jsou přece taky plné škrobu (neboli složitého cukru).

Dýňovou kaši si můžete dát jako přílohu úplně stejně jako bramborovou kaši. Oproti ní má výraznější chuť – krémovou, jemně oříškovou. S máslem a mlékem je dýně hotový ráj. A podle mé nutriční specialistky je to i ideální večeře. To už by jako lákadlo k vyzkoušení mělo stačit, ne?

 

Dýňová kaše na slano z hokkaido dýně

Potřebujete:

1 středně velkou hokkaido dýni, případně máslovou, případně kus klasické velké dýně

sklenku mléka

3 vrchovaté lžíce másla (nebo klidně víc!)

sůl

Na ozdobu: pražená dýňová semínka, dýňový olej (rakouský ze Štýrska jsem viděla třeba v Bille, v Praze to jistí prodejna s oleji Von Fass), sekaná petrželka kudrnka…

 

Postup:

1. Loupání
Závěrečné kolečko jsem nechala raději krájet svého vyškoleného asistenta. Foto: Sláma v botách

Závěrečné kolečko jsem nechala raději krájet svého vyškoleného asistenta. Foto: Sláma v botách

Tento recept je snadný jako facka, přičemž to nejtěžší na něm si odbydete hned v úvodu. Totiž dýni nakrájet a oloupat. Ted, když jsou dýně v sezoně, nemají tak tuhou slupku a tudíž se někdy loupat nemusejí. Vyzkoušené to mám ale jen u hokkaido dýně, která by měla mít slupku nejjemnější. U ostatních typů si to raději nejdřív někdy vyzkoušejte nanečisto. Neoloupaná dýně znamená velkou úsporu času, ale je třeba ji pak déle vařit, aby se slupky dobře rozmixovaly a v kaši nevadily. Jestli nechcete nic riskovat, raději loupejte.

Při loupání dýně se mi nejlépe osvědčilo nejprve uříznout špičku, aby dýně lépe stála a při krájení se nekývala. Potom ji krájím na cca 1,5 cm široké plátky. Teprve ty pak jeden po druhém loupu škrabkou na brambory. I tak to jde někdy ztuha. Jestli vymyslíte lepší systém, sem s ním, v každém případě nikdy nezkoušejte loupat dýni vcelku. To je na uříznutí prstů!

Oloupané a vydlabané podkovičky dýně. A ted už to půjde ráz na ráz. Foto: Sláma v botách

Oloupané a vydlabané podkovičky dýně. A ted už to půjde ráz na ráz. Foto: Sláma v botách

 

2. Krájení

Oloupanou či neoloupanou dýni nakrájejte na kostky. Měkký vláknitý střed se semínky samozřejmě okrájejte. Velikost kostek je na vás – čím větší, o to déle se budou vařit.

3. Vaření

Dýně se vaří podobně dlouho jako brambory, pokud zvolíte menší velikost kostiček a navíc oloupaných, budete mít uvařeno raz dva. Dýni vařte nejlépe v páře, anebo v kastrolu s menším množstvím vody. Nezapomeňte ji osolit! Mezitím si dejte do jiného kastrolu hřát mléko. Nemusí se vařit, stačí, když bude teplé.

4. Mixování
Kaše je hotová, vedle si ještě smažíme obalohu. Foto: Sláma v botách

Kaše je hotová, vedle si ještě smažíme oblohu. Foto: Sláma v botách

Uvařená dýně se při napíchnutí na vidličku rozpadá (opět stejně jako brambory). Jakmile máte hotovo, vodu slijte bokem do misky (dá se použít coby zeleninový vývar na podlévání při jiném vaření) a kostky dýně rozmixujte ponorným mixerem. Oloupaná, hodně uvařená dýně půjde zpracovat i šťouchadlem na brambory. Přimíchejte máslo (hodně másla – dýně je dietní, takže žádné strachy o figuru) a během mixování pomalu přilévejte teplé mléko nebo smetanu, až docílíte konzistence, která vám vyhovuje. Někdo má rád kaši, která nejde odlepit od lžíce, někdo tekutější.

5. Dochucení

Pokud vám kaše připadá ještě moc nasládlá, dosolte ji. Na talíři ji pak ozdobte ideálně dýňovými semínky a troškou dýňového oleje. A pro barvu třeba i nasekanou petrželkou.

 

6. A co s těmi vydlabanými semínky?

Jasně, taky se dají využít, obzvlášť pokud se občas nedokážete ubránit večernímu mlsání u televize. Vydlabaná semínka očistěte, otřete a dejte na talíři sušit třeba na topení. Až přestanou být na povrchu kluzká a proschnou, můžete se večer bavit tím, že je budete u telky jedno po druhém vylupovat a mlsat. A protože to jde pomalu, o žádný večerní hřích se nejedná. I když jsou to olejnatá (sytá) semínka, vy si tenhle noční mls tvrdě odpracujete!

 

Dobrou chuť a dýním růst!

 PS. 

Slaná dýňová kaše z dýně hokkaido, s praženými dýňovými semínky, dýňovým olejem, cibulkou smaženou na špeku a čerstvou zeleninou jako oblohou. Foto: Sláma v botách

Slaná dýňová kaše z dýně hokkaido, s praženými dýňovými semínky, dýňovým olejem, cibulkou smaženou na špeku a čerstvou zeleninou jako oblohou. Foto: Sláma v botách

My jsme si kaši přelili ještě osmaženou cibulkou na špeku s kolečky smažené mrkve. K tomu pražená dýňová semínka, dýňový olej, trocha syrové cibulky, petrželky a na kousky natrhané slepičí maso z vývaru, který jsem ten den dělala. Tož dobré to bylo.

Ať mi (i vám) rostou! ©

Moje velkolepé plány. Jak v nich figuruje sad, jezero a manžel.

Napište komentář

Zahrada, na níž jsem začala zhmotňovat své farmářské idee a proměňovat ji v rodinný bioráj, mi ve skutečnosti vůbec nepatří. Mám jen štěstí, že jsem se do rodiny s tak geniálním pozemkem přivdala. A ještě větší, že o polnosti v D. nemá nikdo jiný z rodiny zájem. Manželova babička s dědou už tady klidně dožijí. Stejně jako jejich rodiče, babičky, dědové…. Ale co bude dál?

„Jednou si s Kubou postavíte v D. moderní domeček, budeš zahradničit, Lidka běhat po dvorku…,“ malují nám budoucnost někteří rodinní příslušníci z mojí strany. Především ti, kteří v D. nikdy nebyli. Opravdu se ale chci stát pokračovatelkou d.-cké dynastie, příští babičkou z D.?

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Ta současná d.-cká babička mi radí jasně: „Co byste tady hledali?! Zůstaňte ve městě, tam máte všechno!“ Jako kdyby zrovna jí v D. něco chybělo. Pojízdná prodejna s masem staví přímo pod babiččinými okny, do krámu na návsi její favorit taky ještě dojede. Po doktorech babička neběhá. Když ji rozbolí záda, jde to rozchodit na zahradu se sekačkou. Hřbitov i kostel má za domem, kadeřnici ve vsi. Největší starosti dělá babičce děda, aby ještě vyšel do schodů, tráva, aby jí nepřerostla, než ji půjde posekat, a pak návštěvy, aby se hlásily včas a ona stíhala vytáhnout maso z mrazáku. Pokud se v létě urodí dost okurek, je z čeho vyrábět marmelády a děda nikde neupadne, je v D. všechno v nejlepším pořádku. Asi si tady opravdu zarezervuju svůj flek na důchod. Práce na zahradě mi nevadí, u plotny trávím celé dny už teď. A manžel stejně od třiceti vykřikuje, že se určitě nedožije důchodu, takže mi starosti o něj třeba odpadnou.

„Vyprdni se na zahradu. Copak si těch pár mrkví nemůžete koupit?“ vidí to ale d.-cká babička trochu jinak. A tak jí vysvětluju, že mě zahradničení baví. Že je to prima užitečný sport. Šetřím planetu a ještě tady investuju pro příští generace. Spekulace se zemědělskou půdou prý jednou budou hit. Nemusím marnit čas pocením se ve fitku, sledováním burzy ani obrážením farmářských trhů. V D. to mám all in one. Objevila jsem nejefektivnější volnočasovou aktivitu pro ženu, která myslí na budoucnost. To by přece měla babička ocenit.

„Ale prd, prosimtě! Buďte rádi, že žijete v bytě, nemusíte se zlobit s kamny, večer si můžete zajít do divadla,“ utře mě babička a jde přiložit. Nápad převzít jednou její bydlo nám neustále vymlouvá. Čtyři tisíce metrů čtverečních šťavnaté zahrady s vzrostlým ořešákem a spoustou ovocných stromů má sice svou hodnotu, ale ne ve vsi, kde kromě hřbitova, vietnamské sámošky a školky nic dalšího pořádně nefunguje. Nejbližší město dvacet kilometrů.  Proč jen musejí být severní Čechy tak bezútěšné?

 

****

Když v D. vklouznu do gumáků a celý den pobíhám od rajčat k fazolím, mockrát se přistihnu, že se bezdůvodně usmívám. Broukám si při pletí dokola jednu dvě písničky, které zrovna ten den nemůžu dostat z hlavy, a moje přiblblá spokojenost se ještě stupňuje. Občas si jen tak povyskočím a popoběhnu. Jako moje dcera, která tady ráda lítá od stromu ke stromu a nedá se chytit. Někdy si při pletí třídím myšlenky, vymýšlím nové články na blog, co budu v týdnu vařit nebo na čem bych mohla zbohatnout. Ale většinou nemyslím na nic. Opaluju se, nebo se naopak před sluncem schovávám pod ořešákem, když je moc vedro. Protahuju se, když mě od motyky bolí hřbet, a když mám na konci dne ještě sílu, zaskáču si na trampolíně. Existuju. Je mi dobře. Bylo by to tak, i kdybychom se v D. usadili (podle babičky zahrabali) nastálo? Nezmohla by mě ta samota, která je teď zdrojem mého soukromého štěstí?

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným omylem při blbnutí v trávě... Foto: Sláma v botách

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným selfie-způsobem při blbnutí v trávě… Foto: Sláma v botách

Ve vsi nikoho neznám. Jednou jedinkrát jsem krátce mluvila se sousedkou, to když jsem sondovala, jestli bych se mohla občas napíchnout na její wifinu. Od jiné paní, jejíž přítel v D. léta rekonstruuje starý statek, jsem koupila kus krávy a při té příležitosti se dozvěděla, že ona se sem stěhovat nehodlá, statek nestatek. Na rozdíl ode mě má jasno v tom, že jí město vyhovuje a v tomhle zapadákově hnít nechce. A to je naše město L. taky pěkná díra. Když se chci sebetrýznit, lituju, že to v D. nevypadá jako na Valašsku, kde dědiny ještě normálně žijou. Kde vesnické krámy úplně nepřeválcoval Kaufland ani vietnamské večerky, kde občas na domech visí cedule s nějakou živností, starostům nepatří night kluby a místní honorace nebohatne na hernách a automatech. A kde za vsí běžně nestojí čínské fabriky na masové konzervy, které každého půlroku pořádají oblíbený výprodej. Ale na Valašsko jsem se nevdala, svoje biopolnosti budu jednou dědit v D.

„Třeba bys to v D. mohla jednou rozhýbat právě ty. Začneš v sokolovně předcvičovat pilates, povedeš kurzy zdravého vaření, semináře o domácí výuce…,“ vymýšlejí moje kamarádky, když se jim občas svěřuju se svým životním dilema. „Hmmm, třeba jednou vybuduju vlastní ekofarmu a budu pořádat besedy pro školy. A napíšu kuchařku,“ zasním se někdy i já.

„Budeš druhá Hanka Zetorová,“ dělá si ze mě prdelky manžel. Občas mu se střídavým úspěchem vařím podle slavného Bioabecedáře Hanky Zemanové.

 

****

Manželův rod sice z D. pochází, ale on se sem nežene. Nevidí v d.-cké zahradě stejný potenciál jako já. „Nahoře u silnice bychom mohli založit sad jedlých kaštanů a tam dole, jak je teď kompost, by bylo koupací jezírko. A časem bychom třeba mohli přikoupit zahradu od sousedů, “ snažím se ho vtáhnout do svých snů. Abych se ale dokázala pro stěhování do D. definitivně nadchnout, potřebuju jeho spoluúčast. A na budování jezer jeho svaly.

„Zapomeň na to, že budu trávit stovky hodin stavěním nějakých sídel!“ ohrazuje se ostře on, profesí architekt. Byt v L., který jsme dostali od mých rodičů, máme zařízený a jemu vyhovuje. Nemusíme topit v kamnech a nemít dítě, možná opravdu občas zajdeme do divadla. Jenže… Vyprávím manželovi, jak si na zahradě zpívám. A taky o těch tetelivých úsměvech bez důvodu. Mít tak záhony přímo u domu… „A mně by se zase líbilo žít u moře,“ odbývá mě nekompromisně. 

Když se mě lidi ptají, jestli hodlám v dojíždění na zahradu do D. pokračovat i příští rok, říkám, že ano. Mám tam i napřesrok spoustu plánů. Na podzim chci vysázet nové stromy a keře a na jaře vyzkoušet bezorebnou metodu na nových záhonech ve tvaru klíčové dírky. Taky bych ráda otestovala vyhlášenou indiánskou polykulturu Tři sestry neboli pěstovat společně na jednom fleku fazole, kukuřici a dýně.  Ty jedlé kaštany s jezerem taky furt nemůžu dostat z hlavy.

„A nestačilo by ti pěstovat rajčata na balkoně?“ přichází s novými řešeními můj tchán. Ach jo, takové zásadní nepochopení! Poté, co jsem přečetla svou biobibli o stavění domů ze slámy a budování kořenových čističek odpadní vody, mi navrhne pěstovat v paneláku rajčata v plastovém pytli.

Se svými vizemi o nové budoucnosti zůstávám sama. Sama váhající. Mám chuť přepsat v D. rodovou kroniku a stát se zakladatelkou moderní rodinné ekovětve. Babičkou, k níž se budou všechna vnoučata sjíždět na vyhlášené bioknedlíky i pro kus té životní moudrosti. Já se důchodu rozhodně dožít chci. Večer co večer nad tím špekuluju. Pohodlí bytu má hodně do sebe, ale zrovna teď v létě mi připadá, že snídaně v trávě by taky nebyly marné.

Lidka na sběru kytek na zahradě. Snídat v takové rozvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

Lidka při sběru kytek na zahradě. Snídat na takové rozkvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

„Vždyť sem tě vzal dvakrát na dovolenou. Tak co pořád máš s tou přírodou?“ snaží se mi manžel vsugerovat, že bych neměla chtít víc. Když jsme na té dovolené, souhlasím s ním. Ale sotva se vrátíme domů do bytu… „Ty jsi normálně nevděčná!“ stupňují se naše debaty. Manžel chce za každou cenu uhájit naše pozice v L. A já mu zase slibuju erotické striptýzy pod ořešákem.

Abychom to přemýšlení o naší budoucnosti nějak uzavřeli a konečně se přestali slovně přetahovat, přitulil se ke mně naposledy, když jsem zase vytáhla otázku stěhování, a podíval se mi dlouze do očí. Asi aby to těžké téma odlehčil a přivedl mě i na jiné myšlenky, zašeptal mi do ucha verš, který právě vymyslel: „Hovno k hovnu sedá, rozmáznout se nedá.“

?!!!!!  Znechuceně na něj zírám. Takhle pokálet tu vzácnou něžnou chvilku. Ale pak se jen škodolibě pousměju. V hlavě si už od zimy sestavuju tajný seznam velkých plánů s D. Hned pod položky sad a jezero připíšu tomu veršotepci další úkol: zprovoznit mi na jaře u záhonů ekotoaletu na stoprocentně rodinný biokompost!

Ať mi rostou!©