Budík na šestou! O propíchnuté noze a o romantice na stojáka mezi fošnami

Napište komentář

VĚNOVÁNÍ: Dvěma nejpracovitějším mužům, které znám!

Vstávat v šest je přesně to, co NECHCETE, když jdete po oslavě spát až hluboko po půlnoci. Dnes tahle nepříjemnost potkala mého muže. Budík zazvonil, ale muž nevstal.

…….

Někdy po deváté ranní mi ve spánku naznačuje intuice, že postel vedle mě je prázdná. Rozlepím oči a zjistím, že manžel akorát startuje před domem motorku a rychle vyráží na stavbu. Zaspal! Jeho stavební pomocník Ruda už tam na něj čeká tři hodiny. Chudáci chlapi, pomyslím si. Co mají ze života, když si ani o víkendu, a navíc po party, nemůžou přispat? To já jsem dneska bez dětí, takže snad nebude vadit, když….

Podruhé mě intuice probouzí, když je už deset pryč! No ty vado. Skáču z postele a zjišťuji, že zatímco já se po mejdanu dospávala, manžel vyrazil makat nejenže beze mě, ale i bez snídaně a svačiny. Protože doma není nic než pár kůrek chleba. Hned si v tu chvíli vybavím svou maminku. Poslední dobou mi stále častěji naznačuje, že „to vedu“.

„Ty to vedeš!“

Tak rychle vystřízlivět, mladá paní. I když jste si původně plánovala sprchu a čeknout chlubítko (facebook), jestli tam už nejsou nějaké fotky, je třeba fofrem změnit plán. Zachránit pověst manželky a mužův žaludek.

A tak rozespalá házím do mísy vajíčka, že zadělám na švestkovou bublaninu, z dalších vajec smažím omelety a třetí rukou, – kéž bych ji teď měla -, loupu cibuli na vyprošťovací zeleninovou polévku. Do hodiny je kulinární trojbor odbytý, výtvory v přepravce a i já, sláva!, mířím směr stavební pozemek a můj nevyspalej, pracovitej, hladovej muž.

……

Ohledně toho, jak pokračuje naše stavba domu, dostávám poslední dobou docela dost otázek. Nejčastější jsou dvě. Kdy už to budete mít dokončený? a Kdy se plánujete stěhovat? „Do Vánoc? Co?“ mrkají na mě naivně některé kamarádky. Bohužel, do žádných Vánoc ještě opravdu nebude nic. Když bůh dá a manželovy svaly vydrží, tak nejdřív si budeme balit fidlátka na Vánoce příští rok.

„Kuba dělá, co může,“ vysvětluju a současně se snažím manžela od tohohle tlaku na termín odclánět. Jako by nestačilo, že si nějaký termín stanovil sám ve své hlavě.

Čím pomaleji se stavba sune vpřed, o to víc po ní pobíhá a řídí budíky na sedmou, na půl, pak už na šest. Architekt, stavbyvedoucí a dělník v jedné osobě vyrostl za poslední dva roky v mých očích v hrdinu nadlidských rozměrů. A co teprve v očích mé rodiny. Ta už ode mě nezná jiná hlášení než „Kuba je na stavbě, Kuba bude zase celej víkend makat, ne, ani na oběd nepřijede, nechce se jídlem vůbec zdržovat“ a podobně. Z Kuby se stal v rodině pojem. Synonymum sebezničující píle, oddych neznajícího nasazení, sveřepého tahu na branku a až buldočí výdrže.

Bohužel přímo úměrně jeho transformaci v hrdinu se naopak já propadám na žebříčku manželské prospěšnosti čím dál níž. Stačí totiž, aby k nám naši občas zavítali na návštěvu, a mají jasno.

„Má on vůbec trochu klid, když večer přijede domů? Nebo je tady takovej bugr pořád?“

„Taky bys mohla někdy uklidit, aby si Kuba mohl pohovět a odpočinout v čistým.“

„A prosím tě děláš mu nějaký pořádný večeře? Maso mívá?“

„Hlavně po tom chudákovi nenech ty děti tak skákat! Vždyť už sotva plete nohama.“

„NO STARÁŠ TY SE O NĚJ VŮBEC POŘÁDNĚ?!“

Tak já se samozřejmě starám. A bráním se. Uklidňuji veřejné mínění, že i já už sotva melu a fakt dělám, co je v mých silách. Ale moje výsledky patrně nepůsobí tak přesvědčivě jako dům, který sice pomalu, ale jistě roste mužovi s tchánem pod rukama. Mně roste leda vodní kámen v toaletě, ale co mám dělat víc, když celé léto není školka, muže vůbec nevidím, zahrada plodí jako divá a já nestíhám sušit, vařit, zavařovat a ještě nedejbože s dětmi trochu užívat prázdniny?!

Na to má ale moje maminka jedinou odpověď. Dá se shrnout zhruba do tří slov: „Ty to vedeš!“

Rozhlížím se kolem a uznávám, že by mohlo být i líp. Když je mi ale natvrdo naznačeno, že by můj stavitel taky mohl v novém baráku skončit s nějakou úplně jinou, pořádnější paní, fakt se zkusím nad tím, „jak to vedu“, zamyslet.

„Protože to bych teda nechtěla, aby on tam s nějakou pořádnější…“ špitnu vprostřed hromady prádla na žehlení a rozsypaných kostiček.  A začnu promýšlet možnosti.

Foto: Sláma v botách

My se s dětma taky neflákáme, ale zajímá to někoho? Foto: Sláma v botách

Nová etapa

Před měsícem vypukla na stavbě ve V. nová pracovní etapa. Navázala na tchánovu jarní misi s názvem „ta okna do baráku vám samozřejmě vyrobím sám, ale jistě, to pro mě nic není, měsíc, maximálně dva práce a budete mít auslágy (slangově z němčiny – výlohy), jaké vám žádný jiný truhlář neudělá“. No jasně, po někom musel manžel svou sebedestruktivní obětavost podědit. Tchán si prostě výrobu obřích skleněných stěn a francouzských oken do našeho domu nedal vymluvit, a tak sveřepě oprášil řemeslo, vysmýčil truhlárnu a v březnu se dal do působivého a precizního veledíla, které však narazilo na zádrhel. Za měsíc ani za dva se taková zakázka nedala zvládnout.

Čas ubíhal, rámy do oken se lepily, muži rokovali nad technickými detaily, osazením skel, vybírali barvu laku, a čas ubíhal a běžel…

„Nevíš, Verun, jak je táta s těmi vašimi okny daleko?“ sondoval švagr, který taky zrovna rekonstruuje a ochotný důchodce by se hodil i jemu.

„Myslím, že je u druhého nátěru,“ podala jsem poslední orientační odpověď, protože sama už jsem neměla odvahu se na stav výroby ptát. Termín dodání se od jara několikrát posouval.

Tak jsme zatím ve V. dělali něco jiného. Muž budoval altán, přestavil mi chlívek na sklad zeleniny, navršil hromady suti do základů terasy u domu, vyzdil zásobovací komoru ve stodole. Já sela, zalévala, plela, sklízela, prostě to svoje. A tu a tam jsme se zajeli podívat do truhlárny v D., jak táta s okny pokročil. „V červenci je montujeme,“ prohlásil naposledy, očividně už na pokraji sil i nervů. „Jasně, tati, hlavně se kvůli blbejm oknům nestrhni!“ uklidňoval ho muž.

No, byl z toho srpen…

Výhodou našeho pozemku je, že práce na něm je a vždycky bude dost. Foto: Sláma v botách

Už je to tu zase!

Tři vrstvy nátěru ale nakonec přece jen zaschly a tak se obří smrkové rámy konečně mohly začít přivážet do V.  Měsíce výrobní dřiny završeny. Jenže akci „okna“ pořád neměl být konec.

Okna totiž bylo ještě zapotřebí na barák osadit. A jestli jsem si myslela, že tohle už musí být po hoblování, broušení, řezání, lepení, lakování, zasychání a převážení nepodstatný detail, tak jsem se bohužel opět spletla. Teď to teprve začalo být s okny zajímavé. Myslím pro mě.

Výroba „auslágů“ se mě až dosud nijak netýkala. To mi mimochodem manžel občas vyčítá – že se mě nějak málo týká celá stavba našeho domu. Že očekával větší účast z mé strany při navrhování, promýšlení dispozic, fasády, podlahových krytin a že i teď bych měla být aktivnější při rozhodování, kam vyvrtat díry na zásuvky nebo na kterou stěnu v koupelně vrznout umyvadlo. A jestli radši zapuštěný, nebo na desku.

V zásadě má můj muž pravdu, opravdu všechna tahle rozhodnutí nechávám na něm. Ale to je důsledek toho, že když jsem po zakoupení pozemku vyjádřila přání žít v domečku s doškovou střechou a muškáty v oknech, namaloval on jako odpověď návrh přízemního celoproskleného pavilonu s betonovým stropem, ve kterém žádná okna na muškáty nejsou! Tehdy mi došlo, že můj hlas nebude mít váhu ani poradní, poslední slovo že si stejně vezme on – architekt -, tak proč se angažovat, když na zahradě se budu moct realizovat dostatečně a po svém. Náš barák si tak v podstatě nechávám jako překvapení, které mi muž doufejme do roka, do dvou postaví. Pouze jedno přání jsem ještě vyslovila, mít kuchyň na jih, abych mohla vařit na sluníčku a koukat při tom do zahrady. Budu ji mít ale na sever a koukat na zeď sousedům, alespoň mi ale bylo odborně a velmi obsáhle vysvětleno (manželem i tchánem), jaké to má výhody. Dál se po tomto záchvěvu aktivity už opět nesnažím. 🙂

Odkudže jsem to ale odbočila?

Okna… Tak s těmi jsem to plánovala udělat jako s celým domem. Nechal design i realizaci na chlapech a dostavit se až na první otevíračku vitrín. Jenže jak jsem se překvapeně dozvěděla, osadit, zapěnit, zasklít a zasilikonovat takové kravské výlohy bude další mise, co do náročnosti srovnatelná s výrobní etapou! Pro mě však se zásadním rozdílem. Zatímco předchozí fáze probíhala někde daleko v truhlárně v D., kde se o tchána starala babička, tahle druhá etapa poběží jen pět metrů od mých záhonů, nasazen bude i můj muž a ode mě se čeká – když nic jiného – , že aspoň tu a tam přivezu na stavbu „zmrzlinu, bébéčka a coca-colu“.

Poplašeně zamrkám na svého už úplně šedivého tchána a na čím dál šedivějícího svého muže a vhrknou mi slzy do očí. Najednou mi totiž docvakne, co a proč mi to ta moje maminka pořád klade na srdce. Že nemám-li „to vést“, tak nejenže chlapům fakt budu muset tu colu občas přivézt, ale hlavně taky každý den něco pořádného uvařit a upéct.

„Už zase,“ chytnu se za hlavu, protože se mi vybaví loňské léto, které jsme taky trávili na maltě. Dovolená spočívala v tom, že jsme si hodili spacáky na balkon, a jinak chlapi každou volnou chvíli makali na stavbě  a já u kastrolů, aby mi hlady nepošli. (článek Hrubá stavba za týden. Svépomocí a o hladu.)

Letos jsem si závěr prázdnin představovala jinak, ale to už teď nemá smysl rozpitvávat. Alespoň že mám od loňska dvacetilitrový kastrol na guláše a rodinný výlet na Křivoklát holt posuneme o týden, nebo o dva, no…

„Nasmažím vám hamburgery z biohovězího,“ ohlásím jídelníček na první den a určitě je dobře, že v tu chvíli nevím nic o tom, jak dlouho bude DOOPRAVDY etapa č. 2 trvat. Že žádné hrady a zámky už se tohle léto nestihnou.

Foto: Sláma v botách

Kastrol pro školní jídelny je už zase nasazen k sycení dělníků z vlastní rodiny. Foto: Sláma v botách

Půlhodinka štěstí pilné manželky

„Myslela jsem, že bysme mohli ještě ten Křivoklát…,“ opět trapně otevírám téma výletu, když akce okna vstupuje už do třetího týdne. Ano, ještě pořád se nechci smířit s tím, že muže ani na jediný den nevystrnadím z montérek. Moje prosíky ale i dnes zanikají v ruchu stavby.

„Zmrzlinu jsi asi nepřivezla, viď?“ ptá se manžel trochu zklamaně. Zdá se, že Křivoklát opět nikoho nezajímá.

„Promiň, sjedu ti pro ni na otočku k vietnamcovi,“ zaimprovizuju zahanbeně.

„V pohodě, já bych stejně neměl čas ji jíst,“ prohodí manžel už zase napůl vylezlej na štaflích. Doobědval dřív, než jsem stihla doříct „sokolníci, šermíři a program pro děti“.

„Tak zítra se těšte na pizzu a rýžový nákyp,“ loučím se s pracanty už jen letmo a jdu teda vymýšlet jídelníček na týden č. 4.

Abych ale nebyla nespravedlivá, tak jednu výhodu přece jen nemůžu těm svým zásobovacím cestám do V. upřít. Vyzkoušeli jsme si díky nim romantiku obědů na zemi, na fošně, na paletě, na kartonu, na stavební koze, na stojáka, s talířem v klíně, na cihle, na hobře, na rozlepené spárovce i na tabuli skla. Obědvali jsme v základech terasy i v budoucí koupelně, což se už třeba nikdy nepoštěstí. A kouzlo rodinných obědů na staveništi má pro mě ještě další, sobecký rozměr. Když dojíme, chodím se na chvilku projít po zahradě.

Muž zatím buď s plným břichem odpočívá, zatímco se po něm děti koulí, nebo se s plným břichem okamžitě vrhá do práce, zatímco se po něm děti koulí (a on je marně odhání).

„Nech je, jsou rádi, že tě jednou za den vidí,“ snažím se prodloužit tyhle naše momenty.

„Já je taky rád vidím, akorát Venda tu furt nemusí házet ty šutry! To hodlá ta okna vysklít hned první den?“ ruší muž idylu naštěstí jen drobným šuměním.

To já už ale sbírám rajčata, kterých je letos rekordně dost, cukety, kterých bývá dost tradičně, a kukuřice, kterých tradičně není dost nikdy. Trhám si nějaké to lupení domů do vázy, zalévám celer, protrhám dozrálé fazolky, ke každému jídlu utrhnu pár okurek nebo vyreju mrkev s petrželí na polévku příští den. Prostě si po obědě pár minut dělám, co mě baví a čeho si zahrada žádá. Díky tomu se mi na záhonech nehromadí práce na nějakou vydatnou, únavnou nárazovku. (jako byla ta minulá! – článek Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška)

Dochází mi to někdy mezi druhým a třetím týdnem. Že vlastně tahle kulinární „etapa“ není tak špatná, jak jsem se původně hrozila. Že je ve skutečnosti docela dobrá. Dokonce možná nejhezčí částí letošního léta. (A to Itálie nasadila laťku – článek Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška). Ano, musím každý den vymyslet, čím ten obří kastrol naplním, a na zmrzlinu – nic proti místnímu vietnamcovi!  – jsem musela sehnat extra dodavatele, ale když nakládám přepravku s talíři, příbory a jídlem do auta, cítím hrdost. Protože si konečně připadám jako užitečná manželka, která pro barák  a urychlení termínu jeho dostavby taky něco dělá.

No, a když si pak po společném hodování mezi vrtačkami, fošnami a skleněnými tabulemi můžu zmizet na druhý konec zahrady, kde po mně chvíli nikdo nic nechce, představuju si, že to přesně takhle budu dělat, až ten náš statek ve V. dobudujeme. Žádné obědy na asfaltových pásech jako teď, ale už kultivované stolování v jídelně na jih (protože jídelna je na jih rozhodně výhodnější než kuchyň), s pohledem dojatě upřeným na každodenně opečovávané záhony. A když chci to své denní snění jó dotáhnout k dokonalosti,  představím si ještě pohodlné dubové židle, které buď vytáhneme z nekonečného depozitáře rodinné skládky v D., nebo nám je zhotoví zase nějaký ochotný důchodce. (článek 9 LIDÍ POD STŘECHOU. O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů.)

„Na co myslíš?“ houkne na mě muž ze štaflí, když do něj při svém vznášení na obláčku málem vrazím. „Ále,“ pousměju se pouze. Myslím, že i bez odpovědi je jasné, jak jsem právě spokojeňoučká. Podám muži nahoru další zmrzlinu a tchánovi hodím dvoulitrovou fantu, kterou si objednal. Dětem, když je dneska tak krásnej den, dáme taky ochutnat, až se z toho celé rozsvítí.

Bylo nám pěti někdy spolu takhle dobře?

Jasně, že se říká, že láska prochází žaludkem. Ale podle mýho, aby si ji člověk OPRAVDU vychutnal, musí si, než začne hodovat, taky OPRAVDU zamakat!

…..

Závěr o tom, jak je důležité nosit slipy

Sláva, tak po třech týdnech jsou naše okna konečně jakž takž hotová! Silikon ani zasklívací lišty na nich teda ještě furt nemáme, ale je neděle proboha. Tchán to v pátek zabalil a po týdnech vstávání v šest prostě odjel na víkend do lázní. Protože slyšíte správně, i důchodce občas odpočívá. A tak se i my s mužem domluvíme, že tentokrát se normálně najíme doma, on si dá od oken pauzičku a odpoledne jako rodina něco podnikneme. Jakože rodina s tatínkem.

Zatím mám ale hotový špenát i bramborové knedlíky, obojí už pomalu stydne, ale muž nikde.  Za okny prší provazy, říkám si, že už ten chlap přece musí každou chvíli dorazit, ne?

„Kde jsi? Pojeď už!“ zaurguju příjezd telefonicky, ať ty knedlíky úplně nevychladnou.

„No prosimtě, Verun, já jsem v nemocnici. Brácha mě právě přivezl na pohotovost,“ vyšokuje mě manžel, jako by se nechumelilo. Málem to se mnou šlehne.

„Co se stalo, CO SE STALO, CO TI JE?!“ pištím, protože od manželovy poslední jízdy sanitkou na chirurgii uplynul pouze rok.

„Ale prosim tě, jak jsem v tom slejváku spěchal na oběd, šlápnul jsem na rezavej hřebík a propíchnul si nohu naskrz,“ odpoví mi nešťastník poměrně smířeně.

Tak se těch knedlíků opravdu zatepla nedočká, napadne mě jako první. A hned potom, že i odpolední program můžeme odpískat.

Lazar se večer vrátí z chirurgie s drenem v chodidle a rozkazem vydržel alespoň dva dny s nohou nahoře.

No nepřipadá vám to výstižný?

Že zranění nohy potká zrovna člověka, který dupe celé léto na plný plyn, samým pobíháním po stavbě neví, kdy zastavit, a už vůbec nezná, co je ležing s nohama vzhůru? Teď ho má naordinovaný písemně. Prozřetelnost muže přibila k zemi. Ještě že tchán odjel do těch lázní, jinak by mu nejspíš spadla na jeho sebeobětující se hlavu tabule skla.

„Ale trpěl jsem při tom drenovaná jako Hus,“ fňukne si muž, asi aby si zajistil láskyplné hlazení, vískání ve vlasech a další výhody raněného hrdiny. Slastně při té péči zavrní a při tom mi převypráví, jak ho dvě sestřičky držely a taková sympatická paní doktorka ho mučila, až úpěl na celou chirurgii.

„Myslím, že tam dámy už dlouho nic podobnýho neměly. Já navíc přijel v těch svých šedých kraťasech, jak mají díru mezi nohama,“ vypráví manžel zážitky z boje.

„Myslíš ty, co ti z nich vypadává…? Aspoň vidíš, jak je důležité nosit slipy. Babičky to vždycky říkají: vezmi si čisté prádlo, nikdy nevíš, co se ti stane a jestli nepojedeš do nemocnice, “ zasměju se.

„No přesně na to jsem si vzpomněl. Akorát já samozřejmě žádný slipy na sobě neměl.“

„Ježiš, ale to ti muselo být vidět úplně všechno!“

„Vždyť taky říkám, že tam ty ženské dlouho takovej případ neměly,“ vyprskne manžel.

A já mu knedle, které mu konečně nesu, málem vyklopím do toho děravého klína.

……

Navzdory dírám v noze a v kalhotách stál náš závěr léta za to. Následující pondělí si muž s ovázaným chodidlem na stole a dětmi a ženou v náručí užil svůj den prázdninového volna… Okna se kvůli jeho léčebné vsuvce překvapivě taky to, no, víte co…

Akorát mně po skončení „akce okna“ došlo, co mnohem horšího se ještě může přihodit, pokud hrdina práce ve stavebním tempu nepoleví. Vždyť ono by se taky klidně mohlo stát, že to nakonec budu já, kdo v baráku po vší manželově dřině bude žít s někým jiným. Protože chronicky přepnutý, přepracovaný a stavebními rekordy zlomený stavitel se své životní realizace taky nemusí dožít!

A i proto je občas dobré stoupnout na hřebík. Zvláště na takový, který se nám snaží něco naznačit.

 

Foto: Sláma v botách

Daddy je bůh! A Vendo, ty furt neházej ty šutry! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Já 31. srpna PŘECE JEN odjela s dětmi na otočku na Křivoklát. S neteří, bez muže. 🙂 Foto: Sláma v botách

Krásný začátek podzimu

  • všem zahrádkářkám a zahrádkářům,
  • svépomocným budovatelům,
  • dětem zaměstnaných otců i matek,
  • slimákům, kteří nás letos moc netrápili;
  • blýskáčkům řepkovým, kterým naopak Andrejova pole nestačila a připravili nás komplet o všechno brukvovité na záhonech;
  • sluníčku, které si nedalo pokoj;
  • zahradě, která to přesto nějak přežila;
  • české přírodě, kterou jsem na čas vyměnila za moře, ale klidně jsem si to mohla odpustit, protože tady je stejně líp!

Vydařený začátek školního roku

  • mé dceři, které to letos poprvé vypuklo;
  • Vendovi, který si ještě pořád občas cvrnkne do kaťat, chlívák;
  • vám čtenářům, kteří mi píšete, jak jste se v létě měli, a popoháníte mě napsat další článek nebo rovnou celou knížku.

Na obojím pomalu, svým tempem makám. Někam už toale snad „vedu.“ ♥

Foto: Sláma v botách

Po obědě na zahradě. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Nejdůležitější je jídelna na jih! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A samozřejmě plný „stůl“. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Akce okna, etapa 2, osazování. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Děda „Mía“ je všeuměl, to už ví v naší rodině každé dítě. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Oběěěěěd! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zásobovací jednotka se vydává na pravidelnou cestu do V. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Přivážím plné kastroly, odvážím košíky čerstvé úrody. Každý den. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Ale hlavně nepřijít o styl. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Zaskleno! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Mise končí. Už teď se těším, co pánové vymyslí příští léto. 🙂 Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

* * * * * * *

Pobavili jste se? Tak si přečtete, co se nám stalo už dřív…

Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu

Obklíčeni Roundupem!

HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.

Čumák v zemi a zadek u nebes! Aneb jak jsme oslavili první máj.