Jak jsme si spletli POROD S BROKOLICÍ!!

32 komentářů

Jak souvisí bosobotá túra, vaření bezové šťávy, brokolice a porod? Můj muž má pravdu. Musím  furt dělat deset věcí najednou!

I když jsem vyhrožovala, že na blog nějaký čas nenapíšu, ještě to poruším. A tenhle post stejně nebude dlouhý. Bude o jednom pátečním dni, který probíhal jako všechny jiné, akorát netypicky skončil. Jo, tušíte správně, dnes na téma: krev, slzy, MIMINO!

****************

Jak se mé těhotenství chýlí ke konci, nic zásadního už po mně doma nikdo nechce.

„Že bych ti, mami, ještě pomohla vyjednotit mrkev?“ (letos jsme vyseli u rodičů zeleninu společně) „Ale prosimtě, přece se nebudeš ohýbat!“ „No, a co ty naše brambory ve V.?“ „To taky zvládneme s tátou okopat sami, ty už si koukej dochystat výbavu!“

Výbavu, výbavu…. Rozdávejte rady stran chystání výbavičky někomu, kdo se vůbec necítí na nějaké hekání do schodů, rozvážnou pomalou houpavou chůzi či opírání o židli po pěti krocích. Jo, papírově se porod blíží, jenže já to tak nevidím. Zato vidím svou zahradu v D.:

Česnek – urgentně zaštípat hlavičky

Cibule – okopat, nebo ji pozře okolní tráva!

Hrášek – zalít

Pórek – sklidit, než definitivně zdřevnatí (nebo už se stalo?!)

Bylinky – natrhat, dát sušit, zamrazit

Mák – ještě trochu projednotit, rozhodně zalít.

A podobně bych mohla pokračovat i na pozemku ve V., kde máme brambory, hrách, dýně, rajčata. Všude práce jako na kostele a ještě ke všemu kvetou bezy.

„Já prostě nestíhám,“ konstatuju, když ve čtvrtek večer nakládám do auta svou modrou bednu s pracovními rukavicemi. „Ne, ty za týden rodíš!“

Možná si manžel myslel, že mě utře, jenže to by nesměl jet v pátek do práce a Lída mazat do školky. Budu mít den pro sebe. A kvetou ty bezy.

A tak si ráno přivstanu, abych rodině navařila polívku k snídani, a už cpu dítě do auta a manželovi pusu, čau, šťastně dojeď. Pak si namažu svačinu a taky čau. No, pravda, nejdřív musím ještě sednout na pár hodin k počítači, protože i my, sluníčkový lid, se nějak živíme a kamarádka už čeká na korektury, které jsem slíbila poslat. Ale to je doufejme poslední zdržení, než si budu moct natáhnout na nohy svůj nejnovější lesaní objev a vyrazit do terénu.

Koupila jsem si totiž bosé boty. Jo, takové ty ponožky s podrážkou, co v nich noha vypadá jako kachní pařát a vy nechápete, proč kus látky s gumou musí spolknout všechno, co horko těžko těmi korekturami vyděláte. Jenže když máte na chůzi po jehličí, jau, citlivá chodidla a nechcete řešit chlad odspodu, jste bohužel ideální cílovka.

„Ty si taky musíš koupit všechno…“ rezignoval můj muž a to nevěděl, že jsem ponožky na gumě objednala i pro dceru.

„Ale já mám teď práci, no fakt, placenou!“

Foto: Sláma v botách

Nejdražší ponožky s podrážkou na světě. Nechápu, proč je můj muž taky nechce. Foto: Sláma v botách

****

Tak, korektury jsou hotové, a dokonce i poobědový šlofík proběhl.  Je půl třetí, konečně volná. Ten bez!

Loni zaznamenala moje bezová šťáva velký úspěch. Trhala jsem na ni z keřů na naší zahradě v D. Jenže letos si tam bezy dávají na čas, což sice nechápu, ale už nemůžu čekat. Papírový termín se blíží.

Možná si říkáte, co řeším, černý bez je v naší krajině snad nejčastější jev. No jo, jenže když se na jeho výskyt podíváte z bio-hlediska, zjistíte, že roste – alespoň tedy u nás – hlavně kolem silnic a polí. Nevděčně ohrnuju pysk. Já chci bez aspoň od louky nebo od lesa. No, naštěstí dostávám tip. A tak v pátek něco po třetí vyrážím na svou poslední lesní túru v provedení 2v1…

Foto: Sláma v botách

Kocháníčko. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Kocháníčko, vol II. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Něco pro dcéru do koupele. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Bezy, akáty, růže. A vlčí mák – jen tak pro náladu. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Koš hojnosti naplněn.  Domů. Foto: Sláma v botách

***********

Ležím na posteli a zpytuju svědomí. Co minutu mě berou křeče.

„Už byste se měla šetřit,“ doporučuje mi zhruba od 8. týdne manželův děda Ópa. „A přestat s těmi vycházkami po lese. Co je to za nápad? Co když si zlomíš nohu nebo tě uštkne had,“ hýří fantazií tchán, taky už od prvního trimestru. A můj muž, ten mi opakuje každičký večer, ať už zhasnu a nes*eru ho!

Jenže já si zatím pokaždý pomyslela „kecy v kleci“ a pokaždý mi to taky vyšlo. Jenže dnes mě berou křeče po minutě. Jako že hnusný.

Když jsem se večer vrátila domů, dcera mi hned skočila do náruče, a tak jsem do domu táhla kromě koše bezu ještě i ji. A vypukl tradiční blázinec. Vaření, krmení, vítání, koupání, čtení pohádek, pusinkování, mytí nádobí, chystání bezů, hledání receptu. Navíc jsem natrhala i růžové květy (na růžovou vodu) a akátové květy (na med).

Foto: Sláma v botách

Už chápu, proč jsou růže květinou lásky. Foto: Sláma v botách

A tak se dcera dočkala své vůbec první koupele v okvětních plátcích růží. „Růžový rituál krásy, víš?“ mrkla jsem na vyvalený čtyřletý obličej ve vaničce plné okvětních plátků. „Budeš pak krásná jako já,“ dovolila jsem si ještě. „Ne, jako taťulík,“ dovolila si ona! Asi si taky všimla, že jsem dnes spíš otahaná jako vemeno než líbezná jako růže damašská.

****

„Je ti něco?!“ probouzí se ve dvě hodiny ráno manžel. Rozsvěcuje si na mě nedůvěřivě lampičku.

„Nevím, bere mě břicho… aaaahhh.“

„To bude z té brokolice k večeři,“ převalí se muž nejprve bez zájmu na druhý bok. Když ale potřetí během půl hodiny letím na záchod, ozve se v něm přece jen lítost.

„To je furt samá zelenina k večeři a tady to máme,“ pohladí mě soucitně. Pak se zarazí. „Víš, že mně taky začíná bejt blbě? Co jsme to prosím tě snědli?“

„To nevim, ….uuuuaaaa….. ale fakt to dost bolí.“

„Žaludeční kolika, to znám. Chodí to na tebe ve vlnách, že se ani nemůžeš nadechnout?“ vyptává se zkušený gastroenterolog.

„Joooo.“

„Tak to bude brokolice. Nebo otrava. Neládovala ses náhodou i nějakými žluklými ořechy?!“ pokračuje diagnostik, ale já už se zase plazím po čtyřech do koupelny. Jenom za ním v pauze mezi bolestí zafuním:  „No dovol… uuuueeee.“

****

4:00 hod

„Dulu, okamžitě. A zabal mi tašku, kartáček, občanku…“

„Jako že rodíš?!“

Vim já, co se děje?! Ale když máte jen týden do termínu, začnou vás napadat i takové smělé myšlenky. A upřímně, vy míváte po brokolici hodinové stahy v břiše, které chodí po minutě?

„Ale to je přece moc rychlý, ne?!“ nevzdává můj osobní lékař původní diagnózu. „Vždyť dula říkala, že máme jet do porodnice, až přijdou kontrakce po pěti minutách!“

„Tak to už jsme tam pětkrát měli být!“

4:30 hod

„Auto je u vrat, jedeme.“

„Do žádnýho posranýho auta mě nedostaneš! A rodim doma… UUUÁÁÁ!“

*****

Ta mlha nad řepkovými poli. Ty páry stoupající od řeky. „To je doják, viď?“ pohladí mě muž po stehně, přilepeném na řadicí páku, a pokusí se v obci přeřadit na pět.

„Jo jo…,“ nemám zrovna deset vteřin kontrakci. Ticho kolem, jenom naše auto se řítí směr nejbližší porodnice. Já to jednou cvičně zajela za třicet minut. Ale já vůbec neřadila na pět.

„A je to tady zaseee!“ vymrštím druhé stehno z okýnka a ukončím panující noční klid. Můj muž se po mně jenom šťastně ohlédne: „Já si připadám jako v nějakém hollywoodském filmu.“

Jo, to já taky. Ale nejsem si jistá, jestli o to stojím! Chtěla jsem rodit úplně jinde. Kultivovaně, vědomě, s aromalampičkou a za doprovodu Mozarta. Mám na to sepsaný třístránkový porodní plán a platím si dulu. Která tady není a nestihne přijet! A svým slavným plánem si můžu leda tak otírat pot z půlek. A upřímně řečeno, čípak je tohle celé chyba? Kdo nás dvě hodiny zdržoval řečmi o brokolici a žaludečních kolikách? Odmítám připustit, že částečnou vinu nesou i moje terénní aktivity. Viníka vidím jinde. Drží volant a drze se kochá nadcházejícím ránem. Uuuááá!

Jenom to, Verun, prosím zkus dovézt. Nechci mít v autě žádnou krev.“

ÚÚÚÚÚÚÁÁÁÁÁAÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!

5. 13

Kluk. Byl to KLUK. Ten novej člověk, co se tak strašně rychle a bez okolků dral na tenhle svět, byl kluk. No, nevěděli jsme to předem. Ale spousta lidí tvrdila, že na to vypadám. Myslím, že při minulém těhotenství jsem taky nebyla obluda, teď mi ale všichni svorně tvrdili, že vyloženě zářím. A kluci, ti prý přidávají na kráse.

Foto: Sláma v botách

 

Když se dívám na naši první společnou fotku s VAŠKEM, opravdu vidím šťastnou bytost, která vůbec nevypadá na to, že právě přežila svůj konec. Asi to teda nebyl špatný porod. Ještě před pěti hodinami jsem stála u plotny a před čtvrt hodinou teprve lezla po čtyřech z auta rovnou na sál.

„Paní, vy rodíte!“ zděsila se sestra na příjmu. NO A? To tady snad všichni, ne? Nebo jsme měli jet na tu gastroenterologii?!

Nejen nás, i lékaře (a chudáka mou dulu) zaskočila překotná rychlost událostí zakončených porodem mé nové životní lásky. Když si ale teď to líbené stvoření prohlížím, musím se konečně smát i já.

Protože jsem přece jen rodila vědomě. Ale tak, jak to opravdu sedí k mojí nátuře, zmatečně, divoce, dramaticky… směšně. Mozart a hodinové inhalace vonných olejů by nebyly pro mě Místo toho jsem do poslední kontrakce komandovala doktora, co mi smí a nesmí udělat, abych aspoň trochu zužitkovala svůj slavnej plán. A moje úpění o sepsání poslední vůle málem zbořilo porodnici.

No, chtěl to mít manžel jako z hollywoodskýho filmu? Tak prosím. Ale s plnou parádou!

Foto: Sláma v botách

Budoucí farmář?! Prozatím nadšený konzument nepasterovaného biomléka. 🙂 Foto: Sláma v botách

EPILOG

Chleba, na který jsem v pátek v noci zadělala, dopekla v sobotu ráno mamka. Na mé výslovné přání a podle pokynů diktovaných z oddělení šestinedělek.

„Ale ty bezy vyhodím, jo?“ klepala se mamka v telefonu rozčilením, nevyspáním a dojetím dohromady. „No to nesmíš!“ zděsila jsem se nad takovým nápadem.  Jako že by kvůli mému porodu letos nebyla bezová šťáva?!

„Teď už to stačí jenom zahřát na osmdesát a nalít do sklenic. No, mami, prosím! Víš, jakou práci mi dalo ty biobezy sehnat? Vždyť sem u toho málem porodila…“

 

Host do domu, KOSU do ruky! Jak jsem se byla vzdělávat na Valašsku

Napište komentář
Když jsem před časem zmizela na pár dní na Valašsko, svůj útěk jsem maskovala různými ušlechtilými důvody. Ale ve skutečnosti mi šlo o jediné, zbavit se na chvíli dcery (což všichni prokoukli) a zahrady. Což je smutné, ale musím si to přiznat. Zahradničení je bezvadná čistička hlavy. Kdo celý den sčítá nějaké cifry v Excelu, toho rozcvička s motykou skvěle protáhne a monotónní jednocení mrkve na chvíli příjemně pošetří mozkové závity.

 

Jenže já ani jedno z toho nepotřebuju, jsem dva roky doma s dítětem! Povídám si s vysavačem a moje slovní zásoba se scvrkla na  „ty ty ty“,  „hoplá“, „bác“. Pokud se něco zásadního nezmění, brzy začnu po úspěšném použití záchodu tleskat i sama sobě.

 

„Potřebuju mezi lidi,“ zradila jsem tak nedávno jedinou větou manžela, dceru i svou zahrádku a zamávala jim na rozloučenou lístkem na vlak.

 

****

 

Pozemek mých tradičních hostitelů na Valašsku, rodiny M., je typickým příkladem zahrady, které nemusíte nic moc dávat a přesto tudy proudí všeobjímající harmonie. Taky ale od takové zahrady kromě té harmonie nic zásadního nečekejte. Tahle divočina poskytuje spoustu stínu pro čtení knih na staré dřevěné houpačce, šumění potoka přirozenou podmalbu pro klidné usínání a staré stromy doslova svádějí ke každodenní meditaci.

 

Ale byly časy, kdy mi tohle připadalo málo.

 

Vyrostla jsem totiž na zahradě, kde se od plotu k plotu táhly řádky pórku, česneku a brambor. Vynášejí nejlíp. Díky rodičům vím, že zahrada dokáže vydělat na dovolenou u moře, bazén a tenisový kurt. Ale taky vím, kolik to stojí dřiny a zničených prázdninových dní. Protože antuka se musí kropit, bazén čistit, trávník sekat a ty tuny brambor a česneku, které jsme se jako děti nasbíraly a načistily…, bych snad vůbec neměla vytahovat!

 

„To bude bezva, až ti Lidka bude moc na zahrádce pomáhat,“ mrkají na mě spiklenecky moje babičky.

 

No právě! To je přesně ten důvod, proč mě tak oslovila permakultura. Metoda farmaření, při které se o sebe rostliny starají samy, zahradník na ně jen dohlíží, a když už má hojnosti na pozemku moc, projde se po něm s košíkem a posbírá si úrodu.

 

Rodina M. na Valašsku nejspíš nikdy neměla ambice jezdit k moři a budovat soukromý tenisový klub. Podle toho taky jejich zahrada vypadá. Zato ale paní M. ví, k čemu se hodí která bylinka a neustále v kuchyni něco suší, nejstarší ze synů Michal zná v okolí každou stezku, ví, kde co roste a kdy to dozraje, prostřední Honza dokáže během chvíle vyšplhat na jakýkoliv strom a nejspíš by přežil i v  poušti. A nejmladší syn Marek umí na horském kole takové kousky, že se snad musel někde v terénu narodit. Všichni více či méně inklinují k vegetariánství, mají zvířata v úctě. Neumím si představit, že by někdy kupovali maso v supermarketu.

 

Genialitu jejich zahradní divočiny jsem ale docenila až časem. Do té doby jsem do Michala neustále ryla.
„Proč nic nepěstuješ?“ nedokázala jsem pochopit, když jsem viděla nekonečné plochy neposečené trávy na jejich pozemku. Sem tam spadlé jablko, sem tam slepičinec, kury ve vysoké trávě kolikrát ani nejdou vidět. „Seš línej!“ vpálili jsem mu dokonce. To ze mě mluvilo mé k.-cké já, schopné zúrodnit i práh před domem. Michal obvykle ohrnul nos a pronesl nějakou výmluvu, kterou jsem mu neuznala. Zahrada jako kráva a kde nic tu nic. No dobře, mají tady vyhrazený plácek pět na pět metrů, kde si maminka pěstuje pažitku a trochu zeleniny. „A já jsem nasadil borůvky!“ pokusil se mě Michal jednou šokovat. Pak jsem ho asi dvakrát viděla na ty keříky, bojující o život s plevelem třikrát větším než ony, šplouchnout trochu vody z potoka. „A to si říkáš milovník přírody!“ To byla asi největší urážka, kterou jsem se na něm kdy dopustila.

 

No, a pak jsem v zimě začala číst ty svoje knížky o permakultuře. Hmmm…!

 

U M.se mi vždycky líbila jedna věc. Kdykoliv v létě vyrážíme na nějaký výlet, můžu si u plotu nasbírat hrst malin nebo si na konci zahrady natrhat do pusy ostružiny a kus od cesty nabrat vodu ze studánky. Když jsme tu loni v červnu bivakovaly s dcerou, dostávaly jsme od paní M. vajíčka s tak svítivě oranžovými žloutky, že jsem poprvé naplno docenila výskyt kopřiv a pampelišek na zahradě s volně se pasoucími slípkami (kurami, dyť já vím). Každé jídlo jsme si ozdobily čerstvou petrželkou, libečkem, pažitkou…
Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách

Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách

Naposledy mě u M. překvapili domácí bezovou limonádou. Bez jim roste nad houpačkou u potoka. Jakto, že jsem si ho dřív nevšimla? Nebo těch vzrostlých rakytníků u kůlny. Rakytníkový sirup a marmeláda jsou v bioprodejnách docela drahá sranda. Ale nechci zase při pomyšlení na jejich zahradu začít kalkulovat. Protože to by permakulturní zahradník (nebo Michal) nikdy nedělal.
Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med... Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách

Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med… Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách

 

Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divněší. Foto: MIKUMI

Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divnější. Foto: MIKUMI

A já už jsem pochopila jednu šokující věc: pokud mi má moje permakulturní bezúdržbová zahrada někdy fungovat, sklep se má sám od sebe plnit a já se mám na svém pozemku oddávat jen radostnému dovádění s dcerou (místo věčného okřikování, ať ten mulč hází jinam a proboha nešlape po hrášku), mám jedinečnou šanci se právě od rodiny M. něco přiučit. Všeobjímající harmonie totiž není u nás v D. na rozdíl od ředkviček nikdy dost. Poslední kapkou bylo, když jsem minule zahlédla aní M., aktivní dámu, jejíž sedmdesátiny jsme slavili před nějakým rokem, jak si ráno mezi svými kurami a pažitkou spokojeně cvičí pár prvků z tai-či. Ten den jsem se přikradla za Michalem, jestli by mě nevzali do učení.

 

„My například v D. pořád řešíme trávu,“ povídám mu, zatímco se válím s encyklopedií bylinek na té jejich soukromé louce u domu. Hned mě napadá, jestli nemůžu chytit klíště. Protože takhle přemýšlíme my v D. Michal pochopitelně protočí oči. Z klíšťat má taky vítr, ale přece když cítím, že po mně něco leze, tak to setřesu. Když to setřást nejde, je to klíště a je třeba zareagovat. „Smím ho případně hodit do potoka?“ ptám se asi úplně blbě. Další významný pohled. Rozumím, klíšťata netopit, odnášet co nejdál na konec zahrady. A hlavně si nekazit pohodu.

 

„Kdykoliv přijedu do D., babička tam funí se sekačkou a nadává, že se na to příště vykašle, že ta tráva roste moc rychle a nikoho to nezajímá,“ snažím se Michalovi přiblížit, jak může tak samozřejmá věc jako tráva tolik stresovat zkušenou pramatku manželova rodu a celé její pokolení.

 

„Já sekačky nemám rád, dělají rámus, každou chvíli se odněkud ozývá jejich řev,“ nepřekvapuje mě Michal. Jinou odpověď jsem ani nečekala, autor mé zahradnické bible má taky sekačky na černé listině. A doporučuje kosu jako všestranný ekologický fitness přístroj, rovnoměrně rozvíjející celou tělesnou muskulaturu. U M. v kůlně jsem jednu taky viděla.

 

A opravdu je to tak. Sekačku sice rodina M. také vlastní, ale používají ji jen na části pozemku ve stavu krajní nouze. Zbytek zahrady se nechává svému osudu. Když už tráva doroste rozměrů, které nelze ignorovat, nabrousí bratři kosu a jdou se tělesně rozvíjet. Pak zaplatí pár kaček někomu ve vsi, kdo si rád trochu přivydělá, aby jim nasušil seno. Ani vlastně nevím, k čemu jim pak to seno je, protože dobytek nechovají. Ale rozhodně vím, že by jim kvůli takovému biosenu leckterý chovatel morčat (třeba já donedávna) urval ruce.

 

Kromě klíšťat (zajímavé, že jsem u nich na zahradě nikdy žádné nechytila, zatímco moje kamarádka Linda na té naší sekané zahradě v D. okamžitě jedno schytala – story s Lindou ZDE) přitahuje vysoká tráva jejich rodinné louky spoustu zvířat, která jsou v permakulturní zahradě vítána. Všechny ty brouky a motýly ani neznám jménem. Kočky a žáby jim lezou až do domu. Veverky skáčou za okno (protože před domem roste líska obsypaná oříšky), na zápraží bacha na slepýše a ano, strachu z pavouků jsem se taky zbavila až tady. Byla to nutnost.
Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI

Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI

Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Foto: MIKUMI

Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Mě teda rozhodně. Foto: MIKUMI

 

Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI

Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI

 

„Nauč mě kosit,“ napadne mě, když si v knížce dočtu další stránku a z válení v trávě už mě začíná tlačit zadek. Pokud nemám po návratu na svou zahradu utrpět šok, měla bych se i tady trochu hýbat a netrénovat pouze zvedání kalíšků s domácí bezádou či slivovicí. Předpokládám, že kosení vyžaduje určitý fortel, ale ten já mám. Dyť denně tahám patnáctikilové dítě a kdysi jsem uběhla půlmaraton. Patřičný grif jistě rychle okoukám, jsem snaživá žena s titulem. V duchu se tetelím, jak potom v D. všem vytřu zrak. Až zase babička vytáhne stížnosti, jak jí ta tráva přerůstá přes hlavu, vytáhnu já kosu. Travní trápení v D. jednou provždy vyřešeno!

 

****

 

Víte, co je můj největší celoživotní problém? Že se vždycky dokážu rychle a snadno pro cokoliv nadchnout. Za to by mě rodina M. jistě pochválila. Jen bych nesměla být takové tele.

 

„Ne! Jak to držíš? Nemůžeš sekat takhle dopředu. Ty tu trávu musíš jakoby podříznout. Takhle,“ bere mi Michal už asi popáté kosu z ruky a znovu mi ukazuje, jak jednoduché to je. Dívám se upřeně a soustředěně, rozkládám si celý ten elegantní pohyb na sérii po sobě jdoucích krátkých minitahů. Vypadá to tak snadně.

„Ne! Pořád to děláš stejně blbě. Říkal jsem podříznout. Co na tom nechápeš?“ Mám dojem, že budu první člověk, který dokáže Michala na jeho vlastní zahradě rozhodit z jeho klidného středu. Já už dokonale rozhozená jsem. Nesnáším, když mi něco nejde.  Asi moc tlačím na pilu, teda… na kosu.

„Ne! Je toto možné? Veru, takhle… dívej…“ Klapka, nácvik kosení po sto osmnácté.

Po dalších pěti „ne!“ to vzdávám. Uvnitř se vztekám víc než d.-cká babička cestou pro sekačku. Že jsem až takové tele, to jsem nečekala. A zrovna jde kolem paní M. Ta ostuda. Už sem nikdy nepřijedu!

„Kosa je pro tebe možná pro začátek moc těžká. Zkus to s kosákem,“ vysvobozuje mě ta moudrá žena. Sice nevím, co je kosák, ale rychle přikyvuju. V kůlně fasuju srp, tedy po valašsku kosák. Srpy máme i u nás v D., babička jimi seče pampelišky a kopřivy slepicím (protože my na rozdíl od rodiny M. nevěříme, že by nám „kury“ na volné zahradě nerozsápala nějaká škodná – takže by se to zaručeně stalo).

„Takhle přisedneš, jednou rukou si pevně chytíš nahoře trávu a druhou rukou ji usekneš jako břitvou. Prosímtě, ale hlavně mě při tom nesekni do stehna!“ odskakuje ode mě Michal po tom, co viděl. Po třech vlažných – ale nikoliv marných! – pokusech se konečně trochu chytám.

„Ještě víc u země to sekej… no, vidíš… tááááák… Ty nejsi marná, cérko. Podívej, mami, jak to Verči jde.“

Oooo, právě se vznáším někde na obláčku. Permakulturní bože, doufám, že se díváš! Musím nějak odčinit ty vyvražděné slimáky z minulého týdne… (o tom ZDE)

Mezi místem, kde kosí paní M. a kde já, jsou viditelné rozdíly v kvalitě výsledku a mě navíc stojí mnohem víc námahy se vůbec k nějakému výsledku prokosit, ta samozřejmá ladnost pohybu tu prostě není. Ale postupně se zlepšuju. Za chvíli jsem celá zelená od trávy, ale paráda. Alespoň si můžu odpracovat, že jsem více méně přijela s prázdnou, a přitom jim čtyři dny zabírám místo u stolu. Dávám si závazek, že paní M. poseču kosákem celý prostor kolem jejích bylinkových záhonků. Sekačkou by to sice bylo „eins zwei hotový“, ale i permakulturní zahradník holt musí občas máknout.

Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoděi. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI

Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoději. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI

Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI

Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI

 

A nakonec je to fakt makačka! Sakra, nejde to ale vůbec rychle. Co měl Michal jedním tahem kosy, seču já s kosákem nejmíň na šestkrát. Pot ze mě neteče. Pot ze mě leje! Uvědomuju si, že jsem si teď mohla číst a popíjet u toho tu výbornou bezádu s meduňkou. Takovouhle strategickou chybu by zkušený permakulturista (nebo Michal) nikdy neudělal.

„Nechceš pivo?“ houkne na mě přes plot chlápek zvaný Zelák, kterého znám už roky od vidění, a nabízí mi lok ze své flašky. Chybí mu většina zubů, ale dobrá nálada nikdy. Ráno mu Michal slíbil padesátku za to, že jim pomůže s tím senem. Od rána jsem ho z trávy pozorovala, jak maká, a on zase pozoroval mě, jak se pod jabloní válím v plavkách. „Daj mu peníze, teprve až to dodělá. Jinak  ti s penězi hned zmizí a budeš to seno obracet sám,“ vyslechnu strategickou diskuzi v rodině M. Mám chuť se chlapíka zastat. Opřeného o vidle jsem ho skoro neviděla, fakt se snaží. Je hic jako v pekle a já sama mám po půlhodině kosení dost. Ale pak si říkám, že do interních valašských záležitostí nemám co strkat nos, mohla bych narazit na  nějaké kulturní bariéry.

 

„Že bych znovu zkusila tu kosu?“ doplazím se po chvíli zpátky do kuchyně. Vzdávám myšlenku, že bych celou oplocenou část u záhonů zvládla poséct jen s pomocí kosáku. Z dřepění na bobku mě pálí stehna a taky mě začíná bolet zápěstí, je to pořád jeden stejný pohyb rukou. Nechápu, jak to ten chlápek na zahradě může tak usměvavě dávat, je pravé poledne, třicítky vedra. Asi to pivo, neměla jsem odmítat… Nebo je to další perma-kulturista?
„Kosu si schovej na jindy. Pro začátek ses naučila dost. Nečekal jsem, že budeš tak šikovná,“ povídá mi Michal. A i tohle je velká škola permakulturního životního přístupu.

 

****
Odpoledne se už zase pěkně v plavkách procházím pod jabloněmi. Paní M. mi prozradila recept na svůj bylinkový „ženský čaj“. Pije ho preventivně a jak jsem se dočetla v její bylinkové encyklopedii, měly by ho správně pít všechny ženy po čtyřicítce. A ty mladší, zvlášť když trpí gynekologickými obtížemi, klidně taky. Základem směsi je „nejlepší přítel ženy“ kontryhel (listy), dále řebříček (nať) a listy hluchavky.  Všeho mají u M., jak zjišťuji, na zahradě hojnost. Jak jinak. 🙂 Rozhodě si musím tyhle bylinky taky nasušit, naštěstí nám rostou i u nás v D. Pokud ale neskončily pod sekačkou!
Ať mi rostou!©