BOJE S BABIČKOU I: pravda o tom, jak jsem zničila jahody

6 komentářů

„Ještě že tu moji babičku máš,“ prohodil nedávno můj chlap.

Zrovna jsem se vrátila ze zahrady a hned zatepla mu líčila nejnovější kauzu, kterou s d.-ckou babičkou vedu. To je zase materiál na článek, rovnou vytahuju počítač. Dřív než jsem ale stihla napsat jedinou větu, manžel si ke mně přisedl ve vážné chvilce:

„Prosímtě, ale nedělej z babičky takového devila. Chápu, že potřebuješ nějakou hlavní zápornou postavu, abys měla na blogu drama. Ale prosímtě v zájmu nás všech… ať není dusno…,“ domlouvá mi.

Samozřejmě jsem se urazila. Jakého devila? Jakou zápornou postavu? To je akorát důkaz, že ten chlap můj blog vůbec nečte!

S d.-ckou babičkou náhodou žiju v posledním čtvrt roce v prospěšné symbióze. Od té doby, co na jejím pozemku farmařím, se vídáme častěji než za posledních deset let dohromady. Častěji než vidím svoje babičky a možná i svoje rodiče. Nemohu si dovolit si její přízeň rozházet. Když přijíždím na zahradu, už na mě čekají otevřená vrata. Když z nich večer vyjíždím, babička mi ukazuje, jestli mám na silnici volno.  Občas mě pozve na oběd, donese mi k svačině buchtu, mezi řečí poradí co a jak se sklizní. Obden mi zalévá rajčata, a kdyby mi je kdysi neuvázala ke kolílkům (a pak x-krát nezaštípala), už bych dávno žádná rajčata neměla. (ZDE)

Nic ale není zadarmo, a to si musíme přiznat. Babička je generál. Svému domu, své zahradě, potomstvu, starému favoritu i dědovi vládne pevným hlasem, nic nesmí drhnout, všichni musíme vykračovat. Protože babička taky nezahálí. Když si jde po obědě zdřímnout, tak jen proto, že od šesti okopávala mrkev. Dře od rána do večera, nikdy jsem ji neviděla sednout si s knížkou. Protože takhle to chodí, takový je úděl ženy.

Ale to neznamená, že my ostatní se můžeme flákat!

V D. je každý pod neustálým dohledem. Naše kroky jsou pečlivě sledovány a podrobovány průběžnému hodnocení. Jako by v D. zasedal tajný tribunál, který manželkám všech vnuků přiděluje body a upravuje jejich cenu podle momentálních výsledků. Malovala jsem si, že by mi zahrádka mohla trochu pomoct. Jenže to bych si nesměla vymýšlet ty věci kolem bylinek, hnojivých zákvasů a smíšených kultur. A neházet mulč k jahodám!

 

Půlku bylinek mi sežrali slimáci, ale něco přece jen zbylo - měsíček, rozmarýn, meduňka, máta, estragon, oregáno... Foto: Sláma v botách

Půlku bylinek mi sežrali slimáci, ale něco přece jen zbylo – měsíček, rozmarýn, meduňka, máta, estragon, oregáno… Foto: Sláma v botách

*****

Když jsem naposledy přijela do D., trochu jsem znervózněla. Na vratech od dílen visí nádherně naaranžované svazky cibule. Jeden jako druhý a cibule opravdu pěkná. Škoda, že ne moje.

„Vy už jste sklízela?“ ptám se babičky, když mě přiběhne uvítat s obvyklým údivem: „Co ty tady? A kde jsi nechala malou?“

Ano, jezdím teď na zahradu bez dcery. Potřebuju makat a ne hrát si půl dne s plastovými hrabičkami na písku a předstírat, že se při tom dá na záhoně i něco udělat. Všechno mi to tam teď bují, květák, kapusta, kukuřice, mrkev. Dokud jsem se jenom starala o plevel, šlo to, úroda mě ale zahnala do kouta. Nestíhám plít, nestíhám zalévat, nestíhám sklízet. Nedá se nic dělat, dcera musī na prázdniny k tetě, potřebuju mít na zahradu čas.

Zahrada bují, já sklízím, dcera musela z domu. Foto: Sláma v botách

Zahrada bují, já sklízím, dcera musela z domu. Foto: Sláma v botách

Ale do sklízení cibule jsem se ještě nedala a ani jsem to dnes neměla v plánu. Nejistě přešlapuji u dílny a přemýšlím, jestli jsem něco neprošvihla. Ale babička by mě snad varovala…

Vždycky, když přijedu makat na zahradu, musím si s babičkou projít kontrolní kolečko. „Hm, hrášek máš pěknej, ten ti teda roste!,“ zastavuje se babička u každé plodiny, kterou pěstuji. „A ta cibule, holka, to jsou palice! Ale koukám, česnek nestojí za nic. Jak to? Vždyť má stonky jako nítě! Ale víš, že já ho mám taky bídnej? Asi tu na česnek nebude půda. Zato mrkvi se tady vždycky dařilo. Hlavně ji včas vyndej, ať ti nepukne! …“ Poté, co takhle týden co týden oznámkujeme můj pozemek, si od babičky obvykle odnáším celou řadu nápadů a doporučení, co, kdy, kde a jak bych měla udělat, abych si slibnou úrodu nezlikvidovala těmi svými bionesmysly.

Například mulčováním. V D. totiž na bio nikdo nevěří. Ukazovala jsem jim pár knížek, že to nemám ze své hlavy a že se takhle opravdu dá něco vypěstovat, ale babička si dál myslí svoje. Házet na záhony kompost nebo zkvašené slepičince, to jo. Ale nikdy od svojí matky neslyšela, že by se dalo zalévat zákvasem z kostivalu. Nebo z kopřiv. Vytrhaný plevel se hází do popelnice, trává pálí, záhony okopávají a denně se chodí zalévat. Tohle jsou zákony, které babička podědila a šíří dál. A do toho přijedu já s nějakou knihou a kompletně jí jahody zahážu mulčem. Jak tohle mohlo dopadnout….

„Koukám na tvou cibuli, Verunko,“ povídá mi babička, když si zase odbýváme naše kolečko. Co teď asi přijde? Při posledním hodnocení jsem dostala za cibuli jedničku. „Už ti taky začíná lehat k zemi. Dej jí ještě týden a můžeš začít sklízet,“ povídá a hned mi ukazuje, kde najdu špagát a že mám pak vytrhanou cibuli zavěsit na okenice u boudy, aby mi schla. Těžko si můžete představit, jak se mi ulevilo, když nejste jako já součástí d.-ckého bodovacího systému.

Když cibule lehne k zemi, přijde čas jejího vytažení. Foto: Sláma v botách

Když cibule lehne k zemi, přijde čas jejího vytažení. Foto: Sláma v botách

Sem tam jsem ale nějakou nedočkavě utrla už dřív. Foto: Sláma v botách

Sem tam jsem ale nějakou nedočkavě utrhla už dřív. Foto: Sláma v botách

 

Bohužel úleva netrvala věčně. Poslední na programu jsou jahody. Ano, ty jahody, které jsem údajně babičce zničila. Je nejvyšší čas postavit se tomuto tématu čelem.

***

Když jsem v březnu dostala na zahradě d.-cké babičky volný flek, ať si zkusím hospodařit po svém, babička mi velkoryse věnovala i svoje jahody. Ona si u domu vysadila nové, starší mi může přenechat. Kdo by po tom neskočil? Proti mladým rostlinám vypadaly tyhle jahody prověřeně a zajetě. Dělám si naděje aspoň na tři koše sklizně. A proč by ne? Vždycky jsem bývala jedničkář a dříč.

„Prosímtě, víš, jaká je s jahodama práce? To si je radši kup,“ odrazuje mě ale mamka. S tátou jahody taky pěstují a je to prý „očistec, hrůza, vykašli se na to“. Že já je zase neposlechla!

Neposlechla. Ve svých ekopříručkách jsem si nastudovala, že jahody nejsou žádný problém. Jen se na to, mami, musí jít chytře. Kolem je třeba vysázet brutnák lékařský, cibuli a česnek (pomáhají proti plísni) a proti zabahnění a plesnivění odspodu se mají nastlat kapradinami nebo slámovým mulčem. Šla jsem do toho. Brutnák se chytil ze semínek i sazenic a i česnek rost u jahod parádně. Místo kapradin, které jsem neměla po ruce, jsem jahody vystlala alespoň posekanou trávou, listím a větvemi. Zkrátka bordelem ze zahrady, který by se jinak spálil nebo skončil v kompostu. Dělám to tak se všemi záhony.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, středem vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

 

Kromě brutnáku, česneku a cibule jsem u jahod pěstovala i mrkev a pažitku. Ale to by taky nemělo vadit. Foto: Sláma v botách

Kromě brutnáku, česneku a cibule jsem u jahod pěstovala i mrkev a pažitku. Ale to by taky nemělo vadit. Foto: Sláma v botách

 

Byla jsem naprosto spokojená. Jahodový záhon prosázený česnekem vypadal nezvykle. Každý, kdo ho viděl, žasl a já zájemce ráda poučila. Nebylo mi jasné, proč jsou zrovna jahody považovány za postrach. Já na ty svoje ani jednou nesáhla, ani jednou je neokopala. Přesto mi krásně vykvetly. A nasadily první jahůdky. Pak začaly pomalu červenat. Plevel mizel pod mulčem, nebylo co řešit.

Jenže pak se to nějak zvrtlo.

Zrovna v době sklizně jsem odjela na dovolenou a česat záhony jsem vyslala rodiče. To bylo naposledy, co nad mým jahodovým rájem svítila obloha bez mráčku. Po návratu zjišťuji, že jahodová sklizeň neproběhla podle očekávání.

„Moc jahod jsi tam teda neměla,“ povídá mi táta. Táta, který je vyhlášený svou supeschopností vidět na všem jen to lepší! Můj vnitřní alarm se zapíná do pohotovostního módu.

„No, za moc ty tvoje slavný biojahody fakt nestály,“ přitvrzuje mamka. Tátovu superschopnost očividně nesdílí. „Byly mrňavý a ještě jich bylo málo. Vůbec se nevyplatilo kvůli nim do D. jet,“ děsí mě čím dál víc. Jsem zaražená. Jakto, že brutnák s česnekem takhle zklamali?!

Mé otázky mi ráda zodpoví D.-cká babička. Hned po návratu z dovolené mám u ní jahody na talíři. Jenže nikoliv ve formě koláče. „To proto, žes k nim naházela tu trávu!“ dozvídám se hned. A aby bylo jasno, že i babička má svoje knihy, vytahuje na stůl Receptář prima nápadů. Taky se tu jedna kapitola věnuje mulčování. „Jasně se tu píše, že máš použít slámu. A tys tam naházela trávu. Tím jsi ty jahody zlikvidovala.“

No to snad… to… to jsou trochu silná slova, ne? Já že  jsem něco zlikvidovala? Já jim chtěla leda přilepšit.

„Tak se na ně můžeme jít podívat.“

Taky že jdeme.

Kousek od mého záhonu se nachází ještě jeden jahodový záhonek stejného stáří. O ten se starala babička, to kdyby z jejích nových rostlin ještě nic nebylo. Dívám se na tyhle jahodníky a pak na svoje. Doprčic, nerada to přiznávám, ale někde se vážně stala chyba. Listy mých jahodníků pokrývají rezavé fleky a rostliny vůbec nepůsobí tak svěžím, zdravým dojmem. Jako by bojovaly s nějakou nemocí. Současně si ale vybavuji, že tyhle fleky jsem na pár rostlinách viděla už v momentě, kdy jsem záhon přebírala do péče! Aha, už předem byly nemocné!

Ty fleky od začátku nevěstily nic dobrého. Foto: Sláma v botách

Ty fleky od začátku nevěstily nic dobrého. Foto: Sláma v botách

Časem se objevily na čím dál více rostlinách. Foto: Sláma v botách

Časem se objevily na čím dál více rostlinách. Foto: Sláma v botách

 

„To není možný, tyhle jahody jsou zdravý, tamty byly taky. Může za to mulč,“ trvá na svém babička.

Ale já mám zase svědka. Když jsem s jahodami začínala, přichomýtl se k tomu tchán a divné skvrnky jsme spolu řešili. Copak já vím, jak mají jahody správně vypadat? Ptala jsem se ho, co si o flecích myslí, a on mi poradil, ať problémové listy pro jistotu otrhám. A to jsem taky udělala. Dál jsem skvrny neřešila, zvítězilo opojné kochání.

Jestli to není mulčem, tak tím česnekem. Třeba vylučuje látky, které jahody zabíjejí,“ jde po mě babička tvrdě dál. Rozumím, že ji to mrzí. Ale mě přece taky. A trvám na své nevinně.  Škoda, že tu tchán není,  aby mohl svědčit v můj prospěch. Je nad slunce jasné, že jinak se moje osobní bodové skóre zase hluboce propadne.

„To je na likvidaci. Celý záhon je pryč,“ tepe babička dál do živého. Jako by neviděla, že jsem z toho taky hotová. Stojíme nad jahodami jako dvě pozůstalé. Slyším se, jak říkám, že při nejbližší příležitosti nemocné rostliny vytrhám, spálím, půdu proliju očistným zákvasem z přesličky rolní a příští rok tu vysázím jahody úplně nové.

„Jenomže to si na úrodu budeš muset nejmíň dva roky počkat,“ zadupe babička i ten nepatrný náznak optimismu v mém zahrádkářském srdéčku. Nějak takhle se musí cítit Kajínek. Teda pokud je opravdu nevinný.

Ach jo, tohle je víc než lekce jógy. Usilovně se koncentruji na svů hluboký dech, abych dokázala udržet klidný tón. Babička je mistr provokatér. Vím, že to tak nemyslí, že by se pro druhé rozkrájela, pro rodinu vše. Ale to vševědoucí poučování ze mě jednou udělá skutečného Kajínka.

****

Kdykoliv teď přijedu do D., nakonec znovu a znovu končíme u jahod. Co prý s nimi teda zamýšlím? Má mi babička začít pěstovat nové sazenice? Ale jedině, když už tam příště nedám ten česnek. A jestli plánuju na jahody zase naházet trávu, tak mi babička žádné sazenice taky pěstovat nebude, to mi říká rovnou. Tráva na záhoně hnila a šířily se nemoci. Tráva je hroznej bordel. Ať už se na mulčování konečně vykvajznu a namluvím si motyku a konve. Nebo se na zahradu úplně vykašlu. Copak jsme na tom finančně tak špatně?

Ano, ano, ano. Zažívám další neplánovanou lekci jógy. Všechno odkývávám, koncentruji se, jsem úplně klidná. O jahodách už proboha živýho nechci nikdy nic slyšet.

Jak červenec postupuje, jahodové téma naštěstí přestává být atraktivní. Dozrávají višně, rybíz, angrešt, babička má fofry, já zase sklízím tu cibuli. Za ukázkové svazky, které mi už taky schnou na zahradní boudě, dostávám jedničku s hvězdičkou.

Tohle nádherné zátiší mi říká pane. Divte se, že se furt kochám. Foto: Sláma v botách

Tohle nádherné zátiší mi říká pane. Divte se, že se furt kochám. Foto: Sláma v botách

Tříleté keříky vydaly na několik koláčů. Mile potěšilo. Foto: Sláma v botách

Tříleté keříky vydaly na několik koláčů. Mile potěšilo. Foto: Sláma v botách

 

 

Ale bez následků jahodová kauza nezůstala. Uvrhla možná už nevratně špatné světlo na všechny mé další aktivity v zahradě. Na všechny, které se neslučují s babiččinými zahradnickými zákony. Nebo s Receptářem. Nedávno jsem například zjistila, že od mých rajčat, těch rajčat, které babičce tak přirostly k srdci, najednou zničehonic ZMIZEL MULČ…

Snad to manžel nějak rozdýchá, ale tohle bude mít POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

****

PS. Povídal mi strejda, zkušený zahrádkář, že ty rudé fleky na jahodnících „nejsou nic dramatického, stačí důsledně listy ořezat a příští rok budou rostliny fit“. Tak mám teď dilema, jestli se mám v D. vydávat do boje s novou teorií, kterou jsem zase „přitáhla bůhvíodkud“.

Ať mi rostou!©

 

 

 

 

 

 

 

NESTÍHÁM! Aneb červenec začíná hekticky

6 komentářů
Kdysi hluboko na jaře vyjádřil můj muž obavu, abych kvůli psaní článků o zahradě měla vůbec čas na zahradu.

 

A je to tady. Malá Sofiina volba. Celý týden se chystám napsat nový článek o zahradnickém „workshopu“ na Valašsku, kterého jsem se před časem zúčastnila. Jenže místo toho jsem si ze zahrady přivezla koš s hrachem. Už dva večery loupu, jsem v půlce.

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem taky spoustu bylinek, které musím nasušit.

 

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Dále červenou řepu (plánuju dnes dělat letní řepnou polévku podle paní M. z Valašska), kedlubny (takže v neděli hovězí na kedlubnech?),

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo má neobyčenou sílu, asi... Foto: Sláma v botách

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo (o té srágoře ZDE) má neobyčenou sílu, asi… Foto: Sláma v botách

květáky (zkusím květákové pakory, českou lokalizaci klasického indického zeleninového receptu),

mísu třešní, angreštu, rybízů (muffiny, přesnídávky pro dceru…).

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

****

Malou battle mezi zahradou a blogem dnes vyhrává zahrada. Odpoledne tam zase jedu. Story z Valašska ještě počká…

Zatím aspoň pár aktuálních fotek.

 

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice...

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice… Foto: Sláma v botách

 

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

 

 

Foto: Sláma v botách

Sytě oranžové  lichořeřišnice (vpředu), oranžové aksamitníky neboli afrikáni (vzadu) a spousta kadeřavé kapusty Pak kedlubny, v květináči šalvěj. A spousta slámového mulče. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Mrkev (vpředu), petržel za ní a nejdál cibule. Rostou spolu a spokojeně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pěstuju kytky i zeleninu na jednom fleku, prý jsou pak rostliny odolnější. No kéž by! Foto: Sláma v botách

 

Levandule, kedlubny a zelí - d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

Levandule, kedlubny a zelí – d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

 

 Ať mi rostou!©

 

Nejdražší pažitka na světě

Napište komentář
V březnu jsem protřídila nakoupené pytlíky s osivem. Skleníková semena putovala k předpěstování do tátova skleníku v K. (o tom zde) Dubnová a květnová semena mají ještě čas, zbývá mi tedy postarat se o rostliny, které se mají předpěstovat při pokojové teplotě v bytě. 

 

„Dám vám celer,“ hlásí mi už předem Ópa. Táta zase nabízí předpěstovaná rajčata a nějaké kedlubny. Chystá sadbu pro sebe, tak mi jí část přenechá. Už začínám chápat, proč má celá moje rodina vždycky na jaře nastrkané po všech parapetech v baráku kelímky od jogurtů plné hlíny. Pěstují jako o život.

 

Na mě je nasít do květináčů speciality jako anýz, římský kmín, rozmarýn, brutnák, pažitku… S plastem se nekamarádím, sít budu do keramických květináčů, ať jsem stylová.

 

Teď by se mi tyhle květináče, které jsem pár před lety vyráběla, šikly. Kdovíkde skončily...

Teď by se mi tyhle květináče, které jsem pár před lety vyráběla, šikly. Kdovíkde skončily…

Praskne na to celé jedno odpoledne v D. Zeminu si nahrabu z kompostu, chci svým semenům dopřát. Horší je to s keramickými truhlíky. Pár pomlácených kousků nakonec objevím po usilovném hledání ve výběhu u slepic. I v D. se jede spíš v plastech.

 

Takže seju. Květináče se postupně plní, navezený kompost nestačí, každou chvíli pro něco běhám – pro humus, pro další květináč, pro kolíky se značením, co jsem kam vrazila. Nakonec jsem obrovnaná několika řadami květináčů. Spokojenost maximální.

Nezbývá, než tu tunu oseté země naložit do auta, převézt domů a vyvléct do čtvrtého patra v paneláku. Na manželovi vidím, že mě mlčky proklíná, tak ho motivuji řečmi o pažitce. Tu má rád.

 

Květináče si vystavím na okno v pracovně a denně si sem s nimi chodím povídat. Občas je rosím, prý je to šetrnější než zalévání. Pro moje semena jen to nejlepší. Úplně vidím tu budoucí bylinkovou džungli.

 

Jenže uplyne týden a nějak se tu nic neděje. Teoreticky by mělo…
Pravda, zaznamenala jsem pohyb v květináči s brutnákem, ale tím to končí. Desátý den se začínají zelenat i ostatní truhlíky, jedna věc mě ale zaráží: ať má jít o rozmarýn, nebo anýz, to, co leze ven, vypadá stejně. O další týden později už se na květináče ani nechodím dívat.
„Plevel,“ pojmenuje moje výsledky táta.
Bohužel na to nemám co říct. Snažím se udat alespoň úspěch s brutnákem, ale o tom v rodině nikdo jaktěživ neslyšel, takže velký respekt nebudím.

 

Příštích pár dní trávím tím, že postupně nenápadně odvážím květináče s bující trávou zpátky do D. Tentokrát si je dolů nosím sama, nemám náladu poslouchat řeči o pažitce.

 

Brutnák vysázím k jahodám (to se prý má), polomrtvou pažitku, která mezi plevelem nesměle vzešla asi z pěti semen, se pokusím přesadit na záhon (do týdne je po ní). Květináče hodím na káru a vrátím ke slepicím.

 

Když už mám pocit, že jsem tuhle bolestivou záležitost uzavřela, narazím ve své zahradní bibli na informace stran pěstování bylinek. Mám chuť jít se zahrabat do kompostu. Jedno prý ty svině zelený opravdu nesnášejí: pečlivě připravenou, na humus (=KOMPOST) bohatou zahradní půdu!
Ať mi rostou! ©