Přípravy na ZAHRADNICKOU SEZONU 2019! Lepší kompost, terra preta a další tipy pro SKLIZEŇ ROKU

Napište komentář
Dvě noci za sebou se mi zdály sny o zahradě. Co se mi snaží podvědomí naznačit?  Asi že zahradnická sezona se přibližuje a měla bych se fofrem nachystat. Perfektně nachystat!
Letos chci konečně tu nejlepší úrodu na světě. Třesu se na ni od chvíle, kdy jsem si u d.-cké babičky poprvé vysela ředkvičky.
Přes Vánoce jsem přečetla pár nových zahradnických knížek, nasála inspiraci i odhodlání a na jaře odstartuju pokus č. 5.
Ano, jako zahrádkářka slavím výročí. Začátečnické chyby už teoreticky nejsou pro mě. K výročí si hodlám nadělit rekordně plné koše a jedna hvězda z permakultury! 🙂
******
Seznamte se se „slámovboťáckými“ strategickými novinkami pro sezonu 2019.  A jestli ne ze mě, tak třeba aspoň z vás udělají nejproduktivnějšího biopěstitele v okrese!
Foto: Sláma v botách

Ať nám rostou! Foto: Sláma v botách

1. Půda až na prvním místě

Vylepšete karmu své půdy dřevěným uhlím, popelem a kamennou moučkou. Říkejme tomu třeba česká terra preta. 

Ve své nové knížce  Zelenina z ekozahrady věnuje autor, můj zahradnický pábbů Jaroslav Svoboda, spoustu stránek vysvětlování, proč je tak zásadní pro úspěšné pěstování mít v záhonech kvalitní půdu. Ideálem, ke kterému bychom se měli snažit přiblížit, je indiánská černozem terrra preta, údajně nejúrodnější půda, která si zachovává živiny i po stovkách, ne-li tisícovkách let. Je to hotová alchymie, do které jsem zatím plně nepronikla, protože – upřímně – jsem se zatím ani moc nesnažila. Ale poté, co mě loni zradily papriky a neplodily zdravě, protože jim údajně „chyběl vápník“, jsem došla k závěru, že si musím kapitoly o kvalitě půdy znovu nalistovat.

Takhle vypadá abiptická nekróza květního konce plodu neboli projev nedostatek vápníku u paprik. Foto: Sláma v botách

Mojí půdě něco chybí. Protože takhle vypadaly loni moje papriky. Říká se tomu abiotická nekróza květního konce plodu a jde o projev nedostatku vápníku. Foto: Sláma v botách

Půda, v níž pěstujeme, si zaslouží naši plnou pozornost. Co konkrétně to bude obnášet v mé letošní permakulturní praxi?

  • založit si kvalitnější kompost (více bod č. 6),
  • důsledněji mulčovat, aby půda nevysychala (bod 2)
  • rozšířit pestrost používaného zeleného hnojení (také bod č. 2)
  • zahradu zmineralizovat kamennou moučkou (aneb čeká mě výlet do kamenolomu),
  • hnojit dřevěným popelem (hnůj jsem dávala loni)
  • zarýt do záhonů dřevěné uhlí, protože přímo zázračně (tak praví Jarda Svoboda) zlepšuje půdní život a pomáhá rostlinám lépe vstřebávat živiny v půdě obsažené. Terra preta ho – mimochodem –  obsahuje až 20 %!

Za tuhle special care se má zahrada odměnit půdou plnou života a živin, plodit rostliny odolné nemocem i škůdcům, bohaté na minerály a stopové prvky. (Prostě kam se hrabe zelenina, kterou jste pěstovali dosud. :-))

Jo a mimochodem, tahle lepší půda bude taky perfektně zadržovat vodu a plevel na ní skoro neporoste…

…Dobře, uznávám, že to zní až příliš fantasticky a realita taková asi nebude. Ale prostě chci poprvé UDĚLAT VŠECHNO, co se dá, abych si v sezoně – až budu lítat s konvemi, plít hromady plevele a sklízet nedomrlou zeleninu – nemusela vyčítat, že jsem ZASE nezkusila všechno, co bývalo šlo.

****

Dřevěného uhlí  jsem vysypala na zahradu zatím 3 padesátilitrové pytle, ale zajedeme pro další. Ve stodole mám také pytel mulčovacího uhlí, se kterým se prý nekamarádí slimáci. Však si to letos prověřím. Koho dřevěné uhlí zajímá víc, nechť si vygůglí „agro protect soil“.

Dřevěný popel jsem nikde shánět nemusela, toho mám plné ohniště, protože na zahradě neustále pálíme nějaké nálety. Boj s divočinou na našem pozemku nejspíš skončí až v momentě, kdy si pořídíme ovce. Ale to pak bude taky super přírodní hnojivo.

No a kamenná nebo také prahorninová moučka? Štve mě, s jakou samozřejmostí se o ní píše v druhé zahradnické knížce, kterou jsem v zimě četla – Biozahradničení, základní kurz. Autor Peter Berg. Jako něco nesmírně užitečného a prospěšného pro kompost a celou zahradu ji autor zmiňuje na každé druhé straně. Jenže autor je Němec, kupte ale kamennou moučku na českém zahrádkářském trhu. Jaroslav Svoboda proto radí, zajet v českých podmínkách prostě do kamenolomu, kde se válí spousta kamenného prachu jako odpad, a domluvit se, že si trochu toho odpadu odvezete. Použití kvalitní dýchací masky při manipulaci s prachem je podmínkou!!! No a pak už jenom jednou provždy zmineralizujete svoje záhony a víc se nemusíte starat, protože zahradě už teoreticky nikdy nebudou žádné mikroprvky chybět.

A vaše úroda? To nebudou okurky, ale O-K-U-R-K-Y! Strašně se těším na ten pocit, až se zakousnu do zmineralizované zeleniny a řeknu si: „No to se hned pozná, že tahle mrkev je úplně jiná liga!“

Ano, tušíte správně, v létě bude veselo. 🙂

Foto: Sláma v botách

Můj problém je, že všemu věřím. A hned si od všeho moc slibuju. Ale když něco nazve zázrakem Jarda Svoboda, tak na tom doprčic musí něco bejt, doufám! Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Zelenina z ekozahrady, autoři Jaroslav a Lada Svobodovi

2. Už nereju, rozumíme si?!

Končím s obracením půdy nahoru a dolů. Bude to chtít ale nový tvar záhonů a hodně mulče a zeleného hnojení. 

Po pěti letech cítím, že konečně nastala TA CHVÍLE. Znovu se pokusím o bezorebnou metodu. Mám totiž konečně svou vlastní (už ne babiččinu) zahradu, ta zahrada prošla rekultivací (díky, táto, tcháne, manželi!), svažité záhony jsme zpevnili, vyterasovali, srovnali, několikrát hluboce přeryli terrou (Jaroslavem Svobodou doporučované double digging – rigolování) a já tak mohu konečně vyzkoušet to, co mě láká od prvního přečtení první Jardovy knížky Kompletní návod k založení ekozahrady a rodového statku. Mít tu permakulturní zahradu, ve které se nemusí orat ani plít, kterou stačí jen mulčovat a něžně rycími vidlemi prokypřovat. V níž žije spousta žížal a dalších breberek spokojený život, kde se do záhonů nešlape, kde půda dokonale drží vláhu a skoro ji není třeba zalévat. A tak dále.
Za celých pět let se mi ani zdaleka nepodařilo se k ideálu přiblížit, protože tu vždycky byly nějaké OKOLNOSTI proti. Ale letos cítím zvláštní vzrušení. Mám dostatek mulče a v záhonech zaryté dřevěné uhlí. Mám spoustu vlastních semínek na zelené hnojení a vím už mnohem líp než v minulosti, jak rostliny společně kombinovat, aby vznikl bujný porost, který potlačí plevel a nutnost ho do zblbnutí plít. Děti už taky trochu vyrostly. Pokud mi vyloženě nepomáhají, alespoň neškodí. 🙂
  • 1. podmínkou, aby bezorebná metoda fungovalo, je založit záhony tak, aby se do nich nemuselo šlapat. Tj. pěstební plochu si letos rozdělím na několik dlouhých záhonů širokých maximálně 1,2 m. Takové „nudle“ lze opečovávat ze strany, aniž by se do nich vstupovalo. Není pak nutné prokypřovat je rytím.

 

  • 2. Mulč. Cestičky mezi záhony vysypu dřevní štěpkou. Na podzim se jí všude po vsích válely hromady, poprosila jsem tátu, jestli by mi pár vozíků nenavozil na pozemek. Štěpku využiju nejen na zamulčování cestiček, ale i sazenic. Proč použiju štěpku a ne SLÁMU? 🙂 Hlavní důvod: Nikde v mém okolí se kupodivu sláma volně neválí.  2. Furt mám blbý pocit z toho, že bych nejspíš sehnala jen slámu z konvenčního zemědělství. Jarda Svoboda k tomu píše: nevadí, když sláma pochází z pole, na kterém se obilí stříkalo. Pesticidy spláchne ještě před sklizní déšť. Vadí ale, když je obilí těsně před sklizní desikované round-upem, protože ten už na slámě zůstává. No, a jsme u toho. Poví mi sláma, jestli ji někdo desikoval? Poví mi to ten zemědělec? Jsem už unavená z toho, jak si furt musím všechno zjišťovat… Proto mi štěpka připadá jako jednodušší řešení a minimálně do doby, než budu mít vlastní obilí, zkusím vystačit s ní.

 

  • 3. Zelené hnojení. Přijde na každou volnou plochu záhonů. Aneb konečně využiju všechna svá semínka měsíčku a afrikánů -aksamitníků, která  jsem si loni nasyslila. Zelené hnojení není totiž jen „luskoobilná směs“ prodávaná v zahradnickém obchůdku nebo semínka hořčice, která mi kdysi na zelené hnojení věnovala d.cká babička. Zelené hnojení může být jakákoliv rychlerostoucí, půdokryvná rostlina, která pomůže prokypřit záhon svými kořeny a po posečení ho zamulčuje a pomalu se promění v hnojivo. Ano, některé rostliny se k těmto účelům hodí víc, protože například bakterie na jejich kořenových hlízkách dodají do půdy dusík ze vzduchu (luštěniny). Jiné zase pročišťují půdu od toxických látek (svazenka) a škůdců (měsíček, aksamitníky-afrikány) nebo mají extrémně dlouhé, kypřivé kořeny (vojtěška). Ale teoreticky se dá použít cokoliv, jak mi otevřel oči Peter Berg. Nebudu se omezovat už jenom na svazenku a hořčici jako v minulých letech a sít je až na sklonku sezony. Zelené hnojení může být i okrasná předplodina. Chce to jen dostatek vlastních semínek. aby člověka nelimitovalo šetření peněz. (o domácím semenaření je víc v loňském permakulturním desateru).
Foto: Sláma v botách

Záhonům nedělá dobře, když zůstávají holé. Pokud je nezamulčujete nebo neosejete zeleným hnojením (na fotce moje svazenková džungle), obrostou plevelem. I to je vlastně užitečné zelené hnojení, akorát se nesmí nechat vysemenit.  Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Peter Berg tvrdí, že i v zeleninových záhonech by se měly pro oživení a vyváženost objevovat květiny. Takže já si loni mezi cukety vysadila chryzantémy a na podzim na holém záhonu posloužily jako takový živý mulč.  Foto: Sláma v botách

3. Sbohem, plísně a rzi!

Pomocníci z kuchyně – ocet a soda – prý dokážou divy i na zahradě. Jo, a o nimbovém oleji už jste slyšeli?

V další knížce, kterou jsem nedávno četla – 5 domácích prostředků nahradí celou drogerii (nakladatelství KAZDA) – bylo zmíněných i pár tipů pro zahrádkáře. Jak přírodní cestou bojovat s nemocemi rostlin, jako jsou rez, plísně, padlí… No, bohužel tyto choroby nejsou mojí zahradě zcela cizí, a tak mě tipy zaujaly. Předloni mě potrápilo padlí u dýní a cuket, loni zase rez (houbové onemocnění) decimovala naši mladou hrušeň. Asi má někdo v sousedství na pozemku jalovec, který je hostitelem této choroby.
Teoreticky by mi s tím vším mělo pomoct pár přírodních přípravků, které si můžu snadno sama namíchat.
  • s jedou sodou: 1 l vody + 3-5 lžic jedlé sody. Protřepat a opakovaně stříkat na rostlinu napadenou padlím či šedou plísní. Pomáhá hlavně v zárodku choroby.
  • s octem: 1 l vody + 2 lžíce octa – univerzální, šetrný postřik na většinu škůdců a původců chorob včetně rzi.
  • s mýdlem a nimbovým olejem: 1 l vody + 2 lžičky strouhaného jádrového mýdla. Po rozpuštění přidat 20-30 kapek nimbového oleje, který má silné antimykotické účinky. Protřepat a opakovaně stříkat na listy ze všech stran. Jen upozorňuji, že nimbový oleje páchne sírou jako hnilé paty. Větší lahůdku z kosmetické říše jsem nezažila. Ale nepochybuju, že možná i díky tomu smradu bude postřik fungovat. 🙂
  • Foto: Sláma v botách

    Nimbový olej. Smrdí jako peklo, ale kupodivu se používá i v kosmetice. Taky proti plísním a houbám, akorát na kůži.  (Lahvičky vlevo jsou testry dalších esenciálních olejů, které právě testuju na všechno možné. Značka dōTERRA, kdyby někoho zajímalo.) Foto: Nobilis Tilia Foto: Sláma v botách

Vsadit se dá samozřejmě i na výluh z přesličky, o kterém jsem psala v loňském desateruMým permakulturistům! Nové desatero biorad a omylů pro rok 2018. Aplikovala jsem přesličku loni na cukety a dýně a padlí je opravdu nenapadlo. Ale byl suchý rok, s plísní jsem neměla problém nikde, takže účinnost zatím nemohu spolehlivě potvrdit ani vyvrátit. Určitě si ale výluh z přesličky udělám i letos, pro sichr. A nimbový olej už taky přinesl Ježíšek.

4. Choulostivky pod textilii!

Nejenže textilie urychluje úrodu, ale ani škůdci se k rostlinám tak snadno nedostanou. Teda někteří. 

Poslední dva roky se mi na jaře osvědčuje bílá netkaná textilie. Používám ji k rychlení zeleniny. Nemám totiž skleník, a tak pro mě textilie představuje na jaře jedinou cestu k rychlejší úrodě. Vyzkoušené to mám s ředkvičkami, kapustou, kadeřávkem, brokolicí a cuketami, které pod textilií rostou jako z vody. Dočetla jsem se ale, že rychlení pomocí textilie funguje prakticky na všechnu zeleninu, i na saláty, okurky, mrkev… Pod textilií je stabilnější teplota a klima než venku, v noci půda tolik nevymrzne, přes den se zase neodpařuje na slunci tolik vody atd.
Letos na svou pomocnici hodlám vsadit, ale i pokud jde o prevenci škůdců. Hodně mě loni potrápili dřepčíci nebo blýskáčci nebo co to bylo (takoví ti černí malí skákaví brouci) a komplet mi zdecimovali úrodu brokolic, květáku a růžičkové kapusty. V okolí je spousta řepkových polí, takže jsou tyhle brebery přemnožené. Jedno z doporučovaných opatření je zasadit choulostivou zeleninu co nejdřív, vsadit na rané odrůdy, zakrýt sazenice textilií, aby měly při růstu náskok, a sklízet dřív, než se brouci namnoží. Ale i poté slouží textilie jako mechanická ochrana proti těm potvorám.
Naopak se už nebudu pokoušet pěstovat pozdní odrůdy květáku, brokolice ani třeba ředkviček, které se sejí až v červenci, kdy už je sviní černejch skákavejch plná zahrada. Bylo to zbytečně vynaložené úsilí a peníze. Radši dvakrát víc raných exemplářů a přebytky nafrkat do mrazáku.
Foto: Sláma v botách

Na tohle se nekoukalo hezky. Marná snaha, sklizeň nula! :/ Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Jeden z hezčích květáků, které jsem loni vypěstovala. Ne, nejedli jsme ho, pro vaši informaci. Foto: Sláma v botách

5. Batáty, zpátky na scénu, teda na zahradu!

Učiním druhý pokus vypěstovat si moderní jedlé hlízy z tropických krajů. S kvalitní sadbou se to tentokrát povede. A běda, jestli ne!

Pamatujete mou snahu z prvního roku vypěstovat si na zahradě batáty? A jak se mi to nepovedlo? No, je o tom celá kapitola v mé knížce. (KOUPIT ZDE) Každopádně jsem se už v příštích letech o batáty nepokoušela, jenomže to by mi nesměly nedávno napsat dvě čtenářky, že pro mě mají kvalitní sadbu a že mám jít znovu do toho. Paní Alena mi dokonce poslala fotku svojí zahrady, na níž povíjnici batátovou používá jako půdokryvnou rostlinu a v podstatě živý mulč. „Je to velká paráda, vidíte?“ psala pěstitelka z Vysočiny a mně nezbylo než smeknout a škemrat o radu.
Foto: Sláma v botách

Úrodička z Vysočiny, věřili byste tomu? Foto: Alena B.

Foto: Sláma v botách

Sadba batátů v mulči. Foto: Alena B.

Foto: Sláma v botách

A tady už rostliny obsadily celý záhon. Od severu chráněný sluneční pastí – vysokými topinambury. Foto: Alena B.

 

Takže, kdo taky chcete dát batátům na zahradě šanci, vězte, že především potřebujete oficiální sadbu, která není namořená proti klíčení.  Z hlíz kupovaných v krámě na jídlo se vypěstuje leda prd (stejně jako já tehdy…).
Za druhé to chce hodně slunné a teplé stanoviště, nejlíp jižní svah, kam jde celý den slunce, ze severu chráněné sluneční pastí (keř, zídka, dům, vysoké topinambury…). Nemám takový flek na zahradě, ale zkusím pěstovat batáty alespoň na jednom z těch slunnějších míst u zídky. A uvidíme. Za sadbu tentokrát nic nedám (směnný obchod s paní Alenou), tak si jen v nejhorším podruhé uříznu ostudu, za nový pokus mi to stojí.
****
PS. A co chci ještě letos nově zkusit, je špagetová dýně. Na podzim jsem ji poprvé ochutnala. A okamžitě jsem věděla, že si musím nasušit semínka, abych ji mohla taky pěstovat. Ano, po upečení v troubě její vlákna opravdu chutnají jako špagety. Možná dokonce i líp. Bez lepku, dietní… doporučuje i manžel, což je co říct. 🙂
Foto: Sláma v botách

Tahle špagetová dýně vyrostla na Horňácké farmě, kde jsme byli onehdá na dovče. K nám přes celou republiku jsem si ji objednala přes Scuk. Doufejme, že letos už nic objednávat nebudu muset. Semínka z ní mám schovaná. Foto: Sláma v botách

6. Konečně výživný kompost

Kompost není věda, ale pár pravidel je třeba respektovat. A kdo chce, může zapojit i magii. 🙂

Není kompost jako kompost, kupodivu. Já za kompost například dosud považovala tu hromadu nalevo vedle svých záhonů, na kterou házím vše, co se mi jinde nehodí – spadané listí, posekanou trávu, plevel, košťály nebo slupky od zeleniny, skořápky od vajíček, posečené kopřivy od potoka. Hromada si vždycky po čase slehne, zmenší objem, změní vzhled a já na ni spokojeně přihazuju dál.
No, není to úplně blbě. Ale vzácný, výživný kompost tak nevznikne. Ten má totiž jasná pravidla, kterými je třeba se řídit. Jako třeba poměr dusíkaté a uhlíkaté složky, správnou teplotu, vlhkost, dobu zrání – jinak to není kompost, ale „jen“ pomalu se rozpadající hromada, v níž živiny přicházejí vniveč.
Rychlost procesů v kompostu má svoje opodstatnění. Čím rychleji se organická hmota zkompostuje, tím je bohatší na živiny i mikroorganismy. A je jí víc. To za trochu víc práce stojí – tedy alespoň to píší Jarda Svoboda i Petr Berg.
Letos chci tedy svou hromadu povýšit na opravdický kompost dodržením alespoň těch nejzákladnějších zásad:
  • na 20 dílů uhlíku (dřevní štěpka, suché listí, větvičky, sláma, seno, piliny) 1 díl dusíku (zelená složka: posečená tráva, plevel, slupky z kuchyně). Správné složení je důležité, aby hmota tlela, nehnila! S kalkulačkou nad kompostem stát nebudu, alespoň trochu si ten poměr ale budu v hlavě hlídat.
  • přidávaný materiál nadrtit rýčem na menší kousky a hromadu prohazovat. Další zlatá zásada. Kompostovací proces se tím výrazně urychluje.
  • přestěhuju kompost do stínu. Vlhko a stín jsou totiž další podmínky úspěšného kompostování. Jenže moje hromada nestojí ve stínu, což je zásadně špatně, protože vysychá a procesy neprobíhají. Proto má být kompost založený někde pod stromem, babička říkala pod bezem, na wiki jsem se zase dočetla, že ideální je ořešák, který svými silicemi odhání od kompostu hmyz. Když je nejhůř, dá se přes kupu přehodit i nějaká plachta, aby to celé líp drželo vlhko. Zalít hromadu v suchých dnech trochou vody taky neuškodí, naopak.

Tohle je, pokud jde o komposty, úplný základ. Samozřejmě se dá ale zajít mnohem dál a třeba vyzkoušet:

18-denní BERKELEY KOMPOST

Jarda Svoboda mě v knize navnadil návodem na krále všech kompostů,  18-denní hot Berkeley kompost, který je nabušený výživnými látkami jako ruští atleti dopingem. Jde o hromadu výšky ramen dospělého chlapa, do které se coby aktivátor procesů lije moč, krev, přihazují se chcíplé myši, kosti od oběda a další čarodějnické záležitosti. Za osmnáct dní máte ale z hromady nechutností hromadu nejlepšího kompostu na světě. Jenom se to musí v přesných intervalech přehazovat a čoudit se z toho musí na důkaz, že moč a chcíplé myši dělají svou práci dobře.

Úplně mě fascinuje to vyzkoušet. Ale netroufám si letos nechat takovou časovanou bombu na pozemku bez dozoru. „Hot“ kompost si střihnu za rok, až na našem statečku začneme bydlet. Sousedi se mají nač těšit!

Foto: Sláma v botách

Kdy se stalo, že jsem po večerech začala místo Sexu ve městě hltat takovou literaturu? Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Zelenina z ekozahrady, autor Jaroslav a Lada Svobodovi

No, a pak je tu ještě ta věc s BIODYNAMICKÝMI PREPARÁTY…

Neboli další červíček, který se mi zavrtal do makovice a jednoho dne na něj bude muset dojít, aby měla duše klid. Komu je totiž i biokompost málo, může se pokusit o kompost v biodynamické kvalitě a naočkovat hromadu tajuplnými preparáty vyrobenými z bylin a ZVÍŘECÍCH ORGÁNŮ.

Vymyslel to Rudolf Steiner, pro někoho kontroverzní, pro jiné geniální zakladatel biodynamiky, waldorfské pedagogiky a antroposofického lékařství. V knize Biozelenina, základní kurz od Petera Berga je k tomu pár návodů. Ale přiznávám, že do této magie se zatím pouštět nebudu, ačkoliv na bylinkách jinak ujíždím dost. Ale nemám momentálně sílu shánět močový měchýř jelena ani lebku mrtvé kočky, abych je o svatojánské noci plnila kopřivami a pak hotovými preparáty dynamizovala žížaly v kompostu.

Ne, nesmějte se tomu, proč by to nemohlo fungovat?! Bratři Wrightové si určitě taky vyslechli spoustu posměšků, že ta velká plechová věc nikdy nemůže létat – načež se jejich letoun vznesl do oblak.

Foto: Sláma v botách

Biodynamické kompostové preparáty jsou tak vzrušující! Foto: Sláma v botách, reprint z knihy Biozahradničení, základní kurz. Autor Peter Berg.

Rozjíždět biodynamické pokusy je ale zatím mimo můj záběr, stejně jako zatím rezignuji i na výsevní dny a zahradničení podle kosmických impulsů – další esové trumfy biodynamiky. Myslím, že budu mít i tak co dělat, abych dodržela všechno, co jsem si na tenhle rok na zahradě předsevzala.

Ze všeho nejdůležitější je ale nakonec něco úplně jiného. A myslím, že na tom se shodneme všichni, ať je naše zahradnické vyznání biodynamické, nebo klasika.

Hlavně se musí

ZASÍT,

PRACOVAT S RADOSTÍ,

SKLÍZET S CHUTÍ,

NEZDARY ZAPOMENOUT

A PROSTĚ SI SEZONU UŽÍT.

JEDNODUŠE PROTO, ŽE SE UŽ NIKDY NEBUDE OPAKOVAT. 🙂

Foto: Sláma v botách

Taky se už těšíte? Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Letos budou ještě větší, jen počkejte! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Lednový nácvik mládeže s budoucí terra pretou. 🙂 Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Třídím si semínka… Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

…dokonce jsem neztratila osevní plány z minulých let! Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Slámu v botách mám rovných pět let. Nejhezčích pět let života… Foto: Sláma v botách

 

Tak ať mi rostou!©
*******
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

Zachraňte papriky! Potřebují vápno a já lepší úrodu

10 komentářů

Řekněme, že svou zahradu už jakž takž dávám. Pořád je ale pár věcí, které můžu zlepšovat.

Tak například manžel letos poměrně hlasitě reklamoval fakt, že jsme za celé léto neměli ani jednou plněné papriky (ty na návštěvě u našich se prý nepočítaj)! A taky se prý těšil na domácí brokolice, když mu zakazuju kupovat v Kauflandu ty dovezený, postříkaný. Ale smůla, no. Brokolice se letos na zahradě vůbec nedařily, takže o brokolicovém krému budeme nenaplněně snít zase do příštího léta.

A papriky?

Tak k těm teprve nevím, co dodat! Jestli to měl být pokus o žert, tak mě  ale vůbec nerozesmál. Paprikám se totiž v létě přihodila nemoc, kterou věhlasný botanik, RNDr. Václav Větvička identifikoval jako abioptickou nekrózu květního konce plodů – laicky řečeno „nedostatek vápníku“.

Takhle vypadá abiptická nekróza květního konce plodu neboli projev nedostatek vápníku u paprik. Foto: Sláma v botách

Takhle vypadá abioptická nekróza neboli nedostatek vápníku u paprik. Žádná sláva, co? Foto: Sláma v botách

Jo, slyšíte dobře! NEDOSTATEK VÁPNÍKU na pozemku, kde probíhá stavba a demolice zároveň, kde se všude válí stavební suť a vápno se tam přiváží po pytlech. Papriky se ale patrně domnívají, že mají podobná práva jako malta, a tak si taky chtěly šňupnout, jinak že zdravě plodit nebudou.

Sklidila jsem jen samé nedomrlé, scvrklé a celkově tak nevábné papriky, že chuť jsem na ně neměla ani já, natož můj muž, který není namotivovaný tím, že si je sám vypěstoval. Až teprve koncem září se na jedné rostlině vyskytlo přesně šest poživatelně vypadajících oranžových plodů, po kterých jsem rychle skočila, než si to ty exempláře taky rozmyslí a přihodí se jim stejné deformace jako všem předchozím abioptickým nekrotičkám.

Sklizeň zdravých paprik až na samém konci sezony. Foto: Sláma v botách

Až na samém konci sezon jsem sklidila i pár – doslova pár! – zdravých paprik z jedné rostliny. Foto: Sláma v botách

Co s paprikami ale dělat pro příští sezonu? Protože můj pokus obelstít manžela tím, že mu místo paprik podstrčím ačočku, neměly kýžený ohlas. (Řekl, že už to znova nechce.)

Nechtěla bych, aby to vyznělo tak, že ačokča stojí za prd a nemáte ji pěstovat. Náhodou mně se ty indiánské paprikookurky moc líbily i mi chutnaly, takže jsem si hned nasušila semínka pro pěstování příští sezonu.

Můj muž už je ale prostě zaujatej vůči všem mým pokusům „nahradit něco něčím jiným“, jako třeba coca-colu kombuchou (jsou v ní taky bublinky), zahušťovat guláš cuketou (bylo jich letos zase moc), péct moučníky z bezlepkové mouky (muž se drobky z rozpadajících se koláčů údajně dusí!) nebo sladit buchty banánem (odmítnuto s tím, že buchta páchne). A tak po ačokčách neskočil tak nadšeně, jak jsem bývala doufala, a klidně domů ostentativně přitáhl nějaké papriky z Kaufu.

„No to snad nemůžeš vůbec myslet vážně?!“ vyštěkla jsem, když jsem v lednici identifikovala igeliťák s důkazným materiálem. „Mám tady plnej košík ačokčy a ty si koupíš papriky?“ nemohla jsem pochopit, jak mohl něco takového udělat.

„Prostě jsem měl na papriky chuť. Chceš mi i tohle zakázat?“ přešel muž rovnou do útoku, aby bylo jasné, že ty papriky si prosadí.

Podívala jsem se na jeho bojovnou, skoro výhružnou bradu, a projednou jsem se radši nepokusila mít poslední slovo. Ostatně, když se na mě muž takhle nas.ere, je to i docela sexy.

Alespoň jsem ale přes rameno utrousila: „Tak´s mohl aspoň koupit bio papriky. Vím, že je tam maj!“ a frustrovaná z toho, že dneska musím být já mrtvá Homolková,  jsem vyšuměla z kuchyně.

Klid zbraní

Blbý hádky kvůli paprikám. Ty jsou snad v naší rodině dědičný nebo co. Dodnes si pamatuju, že právě kvůli paprikám se strhla jediná hádka mých rodičů, na kterou si z dětství vzpomínám. Máma vyhodila nějaké staré kusy, které chtěl táta (kterej je vypěstoval) ještě sníst, a byla z toho mela, až jsem v pokojíčku brečela, že se rodiče určitě rozvedou.

O dvacet let později papriky zase málem lítaj vzduchem a my na sebe štěkáme úplně stejně s mým manželem? No ještě že jsou naše děti podobnými výjevy zocelené a myšlenky na rozvod rodičů kvůli jen tomu, „máma šňafe“, je snad nenapadaj. (Manžela snad taky ne!)

Příští rok chci každopádně klid zbraní a paprik plnej koš. Co to ale v praxi znamená – myslím v praxi permakulturu praktikující zahradnice?

Jedna milá čtenářka tohohle blogu, paní Alenka, mi vyšpiónila doporučení od už zmiňovaného botanika Václava Větvičky, jak nedostatku vápníku u paprik účinně předcházet. Zahradnická legenda radí dopřát háklivé zelenině bílou kúru ve stylu našich prahospodářů a prahospodyněk: půdu vyhnojit, vyvápnit – třeba rozdrobit do záhonů staré omítky z demolice – a nakonec na to celé nechat napadnout sníh.

„A nejpozději do tří let se pH upraví, živiny se uvolní a záhon se odmění zdravou úrodou,“ vzkazuje mi paní Alenka v dobré víře.

No to je teda pěkné. TŘI ROKY!

Jako že nebudu dělat plněné papriky možná ještě ani napřesrok? A nenáviděné igeliťáky se mi znovu nastěhují do lednice?

„Pak je tu samozřejmě ještě možnost sáhnout po Kristalonu na papriky a rajčata,“ hodí mi paní Alenka už méně permakulturní udičku s tím, že je to sice chemie, ale funguje.

Hmmmm, přemýšlím, jak s informací naložit. Ne že by se mi chtělo do umělého prostředku, ale na druhou stranu si taky hned vzpomenu na přednášku prof. Hejcmana loni v našem muzeu: prý kdeže hnůj nebo slepičince, nejúčinnější jsou tekutá hnojiva aplikovaná na list. (Konec citátu. Více o panu profesorovi a našem setkání v semínkovně v článku: Kdo chce vidět idiota, do semínkovny.)

A tak rozvažuju, jestli je šance, že na zdravou úrodu vydržím čekat tak dlouho, když průmyslové hnojivo by problém vyřešilo ještě tuhle sezonu.

Já si ale vůbec neumím představit, že bych nakráčela do zahrádkářského krámu a odešla odtamtud s nějakou lahvičkou. Že bych připustila, že moje oblíbené jíchy, komposty, hnůj nebo dřevní popel na něco nestačily. Nebo že by mě někdo s tou lahvičkou viděl!!!

Zpropadené papriky, ještě kvůli nim zradím své ideály? Ne, tak nejhůř ještě není. Chemii vytáhnu, teprve až bude katastrofální sklizeň opravdu hrozit rozvodem. Blaničtí rytíři konec konců také nevyjíždějí kvůli každé blbině. Do té doby prostě vyrazím manželovi na stavbu na lup.

 

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Blaničtí rytíři přece zatím také nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Já, velká Sláma v botách, přece nevyrazím pro nějakou chemii. Vždyť ani Blaničtí rytíři zatím nevyjeli. Foto: Lidka Kučerová, archiv Sláma v botách

Není vápno jako vápno, to platí nejen ve fotbale!

Stejně jsem ale zklamaná z toho, že musím nějaké problémy s pH půdy na našem pozemku řešit. Upřímně, jako bych starostí neměla při pěstování už tak dost, ještě mám kvůli paprikám začít zahradu obcházet s lakmusovým papírkem? Myslela jsem, že elektrárny máme odsířené a kyselé deště už u nás skončily.

No, samozřejmě si uvědomuju, že v každé  zahradnické příručce se otázka kyselost půdy řeší, nejsem v té bryndě sama. Že některé rostliny jsou údajně na tyhle parametry náchylnější, zatímco jiné tolerují širší rozptyl pH. Ale já papriky ještě nikdy nepěstovala, vždycky jsme je dostávali od našich. Čím jsme ale větší a žravější rodinka, tím akutnější byla nutnost postavit se i s produkcí této zeleniny na vlastní nohy, nebo přesněji na vlastní pozemek. A tenhle pozemek byl zatím co do výnosů bez chybičky. U žádné plodiny jsem na problém s moc kyselou půdou nenarazila, takže info o nárocích na pH jsem dosud považovala jenom za takové odborné pindáníčko. Vědu pro vědu, falešné soby.

Teď ale nespokojeně stojím nad záhonem a dumám, jak to teda s tím vápnem vyvedu. Nemůžu ho přece rozházet všude, dočetla jsem se, že třeba rajčatům a bramborám naopak mírně kyselá půda vyhovuje. Rozhodně nechci riskovat, že si polepším s paprikami, ale zase nebudu mít z čeho dělat kečup a sklep zůstane prázdný!

Jak tedy s kusou konzultací od botanika Větvičky naložit? Protože ono se řekne použijte vápno, jemu bardovi, který ho hází na zahradu nejmíň od padesátých let. Co mám ale dělat já? V praxi to znamená kolik pytlů vápna na kolik hektarů? A mám to vápno smíchat s vodou jako zálivku, nebo zarýt do půdy spolu s hnojem? Musím k tomu mít dýchací roušku? Dát se do toho hned, nebo až těsně před zimou? Nebo na jaře??? A musím pak stejný postup opakovat každý rok, nebo stačí jednou za pár let?

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička má ve všem jasno. Co ale my obyčejní mrtelníc? A kór ti s blond vlasy a mizernými zkušnosti? Foto: převzato z Wikipedie

Botanická legenda, RNDr. Václav Větvička, má ve všem jasno, co ale my obyčejní blonďatí zahrádkáři? Foto: převzato z Wikipedie

Naivně si myslím, že otázky mi zodpoví internet. Ale je to jenom horší. Po přečtení pár článků, třeba tohohle z iReceptáře, mám v hlavě ještě větší hokej…fotbal… Zjišťuju totiž, že není vápno jako vápno. Existuje i nějaký vápenec – a to očividně není totéž.  Navíc ho existují různé druhy, mletý, dolomitický  v granulích… jo, a vápnitý dolomit ASI není totéž co dolomitický  vápenec nebo co! Tím se mi ovšem otevírá nový okruh otázek: co je účinnější, co levnější, co víc eko, víc perma. Heslo „vápnění půdy“ pro jistotu házím ještě do youtube, ale zase mi to nabízí akorát samá fotbalová videa, no já už do toho kopnu!

Tak, teď už vím i já, že není vápno jako vápno. Foto: isport TV

iReceptář navíc otřese i doporučením pana Větvičky, kterým jsem si dosud byla jako jediným jistá. Prý: „Nikdy nesmíme současně s vápnem použít chlévský hnůj, neboť by z něho vyprchal dusík ve formě čpavku!“ No ale já to pochopila tak, že právě hnůj, vápno a sníh mám na tom svém záhonu použít. Házím na to vidle, už vážně nevím, co mám teda dělat.

A na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

A říkám vám, že na jaře už nezaseju! Foto: printscreen z filmu Na samotě u lesa

Granule, ó granule, přibližte se k záhonu!

Promiňte mi, vy zkušení, že tady tak trojčím kvůli troše vápna pro pár paprik. Ale po pěti letech jsem prostě narazila na úplně novou zahradnickou činnost,  se kterou jsem si ještě nepotykala, a tak se radši ptám, než něco pohnojím, vlastně povápním.

Ve stavu vrcholného vnitřního zmatku kontaktuji znovu paní Alenku, jestli by mi od pana Větvičky nezjistila víc, a při tom lituju, že jsem škudlila peníze a nemám ještě tu novou knížku Jardy Svobody o pěstování biozeleniny. Vyšla už na jaře, ale překvapivě mi ji nikdo z rodiny nenadělil k narozeninám, ačkoliv jsem se  v tom smyslu myslím jasně vyjádřila na Facebooku.  (Před Vánoci se vyjádřím přímo).

Foto: SmartPress

Kniha, kterou nutně potřebuju. Zelenina z biozahrady od Jaroslava a Lady Svobodových. Foto: SmartPress

Paní Alena naštěstí nezklame a dodává mi nový, obsáhlejší komentář slovutného botanika. „Drcenou maltu zapravte do půdy, po nějaké době pohnojte kravským hnojem, ale GRANULOVANÝM. V případě čerstvé mrvy nastane reakce popisovaná v článku z iReceptáře.“

Tak, a teď už čučím do počítače ale definitivně zmatená. Co pořád všichni mají s těmi granulemi? Proč granulovaný hnůj použít můžu a čerstvý ne? Navíc když já mám samozřejmě na zahradě fůru toho koňského, který pravda taky trochu granulovaný (v koblihách) je, ale takto myšleno to určitě nebylo.

„Paní Alenko, ale jak to teda dělali ti prapředci, když do pole drtili staré omítky, ale žádné granulky k dispozici neměli?“snažím se té bílé záhadě prostě přijít na kloub.

Konečně bílé uspokojení!

Trpělivá čtenářka tohoto blogu si na mě po další messengerové přestřelce vyžádá telefon, aby mi to mohla konečně pořádně vysvětlit. Takové trdlo jako já nejspíš dlouho nezažila. Nevím, jak svou mentální retartaci omluvit, snad shodit ji na šest let, co už jsem doma na mateřské.

Hovor naštěstí konečně přináší jakés takés uspokojení mých nekonečných otázek. A tak se dozvídám například toto:

  • Předci si s vápněním polí starosti nedělali, nemuseli tenhle problém řešit, vystačili s hnojem. Na mém pozemku nejspíš deficit vznikl tím, že půda ležela dlouho ladem a teprve se dostává do kondice.
  • Obecně jsou potíže s pH až fenoménem moderního zemědělství posledních let. Na vině může být mimo jiné i změna klimatu. Na zahradách se totiž v posledních letech přestává dařit i klasickým, „bezproblémovým“ zeleninám, jako cibuli, česneku či mrvi. Zavedené agrotechnické termíny prostě přestávají platit!
  • Na papriky je v našich podmínkách nejlepší skleník. Ve volné přírodě papriky v poslední době tolik nerodí.
  • Nejlepší bude vyhradit paprikám speciální záhonek, ten vyvápnit extra a buďto nepohnojit, nebo sáhnout po těch granulích. K dispozici jsou fermentované granule kravského, koňského, ovčího či slepičího hnoje.
  • Přírodní cestou se dá půda obohatit o dusík i zeleným hnojením či jíchami. Hnůj není jedinou možností.
  • O klasickém hnoji i granulovaných hnojivech platí, že se zarývají do půdy na podzim, pro lepší využití živin. A musí se zapravit opravdu dovnitř.
  • No, a ten vápenec. Chybu asi neudělám s žádnou z možností. Je jenom na mě, zda dám přednost mletému vápenci nebo granulovanému vápnitému dolomitu, což je přípravek obohacený ještě o další mikroživiny. Obojí by mělo mít pozvolný, ale stále přijatelně rychlý nástup účinku (ne až za tři roky!). A pak je tu taky pořád ten „chemický“ tekutý Kristalon na papriky a rajčata, co údajně funguje hned. Nebo manželovo hašené vápno do omítek, které se dle iReceptáře používá spíš na těžkých půdách a působí fakt intenzivně. (Prosím, hlavně se MNĚ neptejte, co se tím myslí.) O všech druzích platí, že se nejlíp na podzim zaryjí do půdy „v přiměřeném množství“ (uvedeném  na obale, díkybohu).

„Moc děkuju za všechny ty informace,“ zajíkám se paní Aleně do telefonu. Naše učení je nekonečné, shodujeme se dojatě.

Když domluvíme, jdu si pro papír s tužkou, ať tu kapitolu s paprikami nějak uzavřu. Musím učinit jasné rozhodnutí, co teda ohledně jejich pěstování dál. Kristalon jsem zamítla jako první, granulovaný hnůj zamítám také. Furt je tu to vápno na manželově stavbě a pytel tátova mletého vápence, který používá na mech v trávníku, no a samozřejmě moje staré dobré hnojivé jíchy, které se mi zatím vždycky osvědčily.

A protože už žádná další telefonní čísla, jako třeba na manžele Svobodovy, nemám a protože ani jejich knihu se mi zatím nepodařilo od nakladatele vyloudit zdarma, nezbude mi, než teda všechno vsadit na jednu kartu. Na paní Alenku a její botanické konexe s panem Větvičkou.

Než se vzmůžu na vlastní skleník, zavedu si speciální paprikový záhon. Vyvápním ho, ale nepohnojím. Všude po zahradě mám naseté zelené hnojení a rozházený popel z letních táboráků, no a v sezoně budu přihnojovat kopřivovými jíchami. A budu u toho vzývat moudrou přírodu, ať mě vyslyší, papriky se vzchopí hned první rok a můj muž se konečně dočká těch plněných potvor s omáčkou, o kterejch jsem musela celé léto poslouchat.

A jestli to nevyjde, jestli po hodinách surfování a hovorech na messengeru i telefonem nevypěstuju aspoň košík obstojných zelenin, skončím u Chocholouška. Nebo na VĚTVIČKOVI! 🙂

Foto: Sláma v botách

Zahrada zarostlá zeleným hnojením svazenkou. Tak kam tady ty papriky za rok vrznu? Foto: Sláma v botách

 

PS. Tak to, moji milí, vypadá, že kromě paprik budu muset napřesrok urgentně pořešit i ty brokolice. Právě jsem v mrazáku narazila na sáček mražené vapeur brokolice Bonduelle! To si muž myslí, že ta se jako nepočítá?! Okamžitě si jdu gůglit, co se dá dělat, když se do brokolice dají blýskáčci řepkoví. A číslo na paní Alenu si pro jistotu ukládám do telefonu.  O tom ale bude článek zase příště.

Na závěr už jen krátké VIDEO ZE ZAHRADY… jen tak pro radost. Jak jsme s Lidkou sklízely mrkve, kterým se zatím DÍKYBOHU daří. V 1 min 20 jsou i mé nezbedné papriky! 🙂

Foto: Sláma v botác

A pozdrav přímo z bojiště. 🙂 Foto: manžel Slámy v botách

Ať mi rostou!©

PODOBNÉ ČLÁNKY

Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo!

Kdo chce vidět idiota, do semínkovny

KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

KONEC ZELENINOVÝCH ODMÍTAČŮ. Jak do chlapů a dětí dostat zeleninu, aniž budou mít řeči nebo zvracet

11 komentářů

Zajímavé: hráškovou polévku miluje snad každý. Ale z cuketové polévky by se u vás doma všichni pozvraceli? Na tohle mám trik. Jmenuje se krémová polévka s bramborami. Když dodržíte postup, přítomnost nějaké té cukety, brokolice, řepy, květáku nebo kapusty se v polévce ztratí a vaši odmítači zeleniny ještě vylížou talíře. Zázrak? Ne, moje zkušenost.

Skoro se mi ani nechce věřit, že někdy byly časy, kdy se mi zvedal žaludek z rajčat nebo vařeného květáku. Ale moji rodiče by mohli vyprávět. Scény kolem zeleniny mi vydržely až hluboko do dospělosti. No ale jednoho dne, simsalabim, scénám byl konec. A od té doby jedla Veronika veškerou zeleninu šťastně až do smrti.

Tak přátelé, ne, takhle jednoduché to nebývá. Pokud máte doma kovaného zeleninového odmítače, tím, že mu budete do omrzení nabízet talíře s dušenou mrkví, jeho odpor nezlomíte. Což už jste koneckonců nejspíš zjistili. Já svůj odpor k zelenině překonávala roky a postupně. Ideální otužovací metodou jsou právě mixované polévky s bramborami. Vaši odmítači vůbec nepoznají, že do hrnce kromě brambor přišla i nepopulární brokolice s cuketou. Pravdu si samozřejmě musíte nechat pro sebe až do doby, kdy si na vašich polévkách rodina vytvoří závislost. A ta chvíle přijde, jako že se bývalá odmítačka zeleniny jmenuju.

Na závěr zdobím dýňovým olejem, čerstvými bylinkami a tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Umělecké dílo na závěr ozdobte třeba dýňovým olejem, čerstvými bylinkami či tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Fór je v tom, že většina zeleniny nechutná tak strašně, jak si představujeme – jenže vysvětlujte to naší hlavě, která už má nějaký názor a pozření tak odporné záležitosti, jako řepa nebo květák, nám už předem oškliví. Místo aby se člověku začaly sbíhat sliny na nádherně zeleňoučký špenátek, děje se pravý opak – ještě jste neochutnali a už se vám preventivně zvedá kufr. Jakmile se zakousnete, ten kufr se samozřejmě dozvedne.

Takže na to musíte jinak. Pokud máte doma odmítače, který už má zažité, že něco konkrétního nejí a basta, přesvědčovat ho: „nebuď hloupej a aspoň to zkus,“ nemá smysl. Jeho žaludek právě dostává pokyn, že se na něj chystá talíř páchnoucích chcíplých krys, a podle toho bude vypadat reakce. Odmítačův psychický blok se ještě posílí. I tohle píšu z vlastní zkušenosti. Jsem svým rodičům vážně vděčná, že mě do těch chcíplých krys (rozuměj, do banánů, mandarinek, třešní, meruněk, špenátu, květáku, cuket, okurek, paprik… a hlavně do RAJČAT!) proti mé vůli nenutili. Ovšem, co bejvali mohli zkusit – a já si ověřila u své tříleté dcery, že to fakt funguje – je nabízet mi zeleninu v takové formě, míře a hlavně úplně nenápadně, že by nějaké mentální obrazy chcíplých krys v mém mozku vůbec nevznikly. Moje dcera jí veškerou zeleninu, na kterou si vzpomenete. Jí vlastně asi úplně cokoliv, na co si můžete vzpomenout, a s gustem! Že by se něco takového hodilo i vám doma?

Tak znovu, začněte krémovými polévkami. Potřebuje dobrý mixér a brambory. Brambory proto, že v polévce chuť „nežádoucí“ zeleniny spolehlivě zamaskují. A rozmixovat to musíte, abyste zahladila stopy. No co, kuchaři přece mají nárok dělat kolem svých speciálních receptur tajnosti. 🙂

 

Téhle dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, prostě trochu jiná hrášková, nebo ne? Foto: Sláma v botách

Téhle polévce dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, třeba trochu jiná hrachovka, nebo ne? Ozdobeno opět tamari, dýňovým olejem a praženými semínky. Foto: Sláma v botách

Lahodné krémové polévky pro odmítače zeleniny

1. Chvála mixování. Vybranou zeleninu nakrájejte nebo nastrouhejte a dejte do horké vody vařit. Až vše změkne, zeleninu důkladně rozmixujete na hladký krém, aby nikdo nemohl zkoumat: „mami, co to v tý polívce plave? Není to náhodou…eeee?“ Ne. Hladké polévky, jako je už zažitá hráškovka, jsou hitem moderní gastronomie a spásou matek, které chtějí pro svou rodinu to nejlepší i přesto, že to rodina sabotuje. Proto mixujte, mixujte, mixujte. A pak mlžte.  Až se sabotéři budou ptát, co za polévku to lijete do talířů, proboha neříkejte „ale, takovou s květákem“, nebo dokonce „brokolicovou“,  ale buďte kreativní a vymýšlejte si, třeba „dneska máme krémovou polévku podle italského receptu“ nebo „krémová francouzská bramboračka, nech si chutnat“, „zahradní krémová polévka“ atd atd. Koho zajímá, že do té polévky přišel kromě brambor i květák nebo černá ředkev. Krysy by zaútočily, však víte.

2. Chce to brambory, hodně brambor. Neznám nikoho, kdo by brambory nejedl. Přitom mají fantastickou maskovací schopnost. Díky obsaženým škrobům dokážou dodat polévce hutnou konzistenci a sytou chuť. Ale hlavně, chuť ostatní zeleniny do velké míry přebijí. Pro ultra odmítače radím brambor víc a ostatní zeleniny méně, zkuste reakci, a když to projde, postupně poměr měňte ve prospěch ostatních druhů. Podobně jako brambory fungují i batáty a dýně, ale ty už mají specifičtější chuť a polévku oslazují. Brambory jsou jistota.

3. NEvařte toho kotel. Zeleninové polévky se mají jíst čerstvé, hned jak se dovaří, to pak i nejlíp chutnají. Jíst tři dny ohřívanou polévku bych nedala ani já, natož váš odmítač. Jak uvidíte dál, uvařit si kastrolek čerstvé polévky k snídani není žádná věda a rozhodně není nutné kvůli tomu vstávat o půl hodiny dřív ani pak likvidovat povstání kastrolů. Uvařte jen tolik, kolik hned sníte, a příště zase čerstvou várku.

Potřebné množství na polévku, kterou s dcerou ráno hned sníme. Foto: Sláma v botách

Potřebné množství na polévku, kterou s rodinkou ráno hned sníme. Půlka cukety, pažitka, kapusta (z tohoto množství jsem dala jenom půlku), zelené fazolky, kus brokolice a červené řepy (použila jsem jen třetinu z toho, co vidíte na fotce) a česnek. A přidala jsem navrch velký brambor. Foto: Sláma v botách

4. Krájejte různě velké kousky. Logicky čím menší kousky, tím dřív změknou a tím dřív hotovo. Ale vodnatá cuketa změkne dřív než tvrdá mrkev a vy potřebujete, aby byly uvařené ve stejnou chvíli. Proto na to myslete při krájení – mrkev nakrájejte na drobno, zatímco cuketu klidně i na velké kostky. Co ještě se hodí vědět? Batáty jsou dřív než brambory. Brambory dřív než mrkev. Kapusta trvá dýl než špenát, cibule déle než pórek atd atd. Dýně bez slupky je hned, ale se slupkou trvá asi jako brambor. Podobný čas si vezmou i fazolky. Vypadá to složitě? Fakt ne, tohle dostanete rychle do oka.

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

5. Nepřekombinujte to. Nejlepší je vařit ze sezónní zeleniny, co zrovna dům dal, a zbytečně nad složením polévky nepřemýšlet. Ale už jsem zjistila, že naházet do kastrolu úplně všechnu zeleninu, co doma mám, nemusí dát úplně dobrý výsledek. Některé druhy zeleniny spolu prostě ladí víc a jiné míň.

  • Pastinák, batáty, mrkev a dýně polévku oslazují, takže používat je dohromady ve větší míře není dobré. Bacha hlavně na ten pastinák! Musela byste pak zachraňovat situaci solí (blbý pro děti) nebo sladkou chuť přebíjet tamari či shoyu sojovou omáčkou.
  • Výraznou chuť i barvu dodá polévce špenát, pokud to není žádoucí, přidejte jen pár lístků těsně před dovařením polévky.
  • Totéž platí o řepě, pár kostiček pro začátek stačí!
  • Růžičková kapusta dává nahořklou chuť a taky všechno přebíjí. Do polévky pro tři lidi nepřidávám víc než tři růžičky.
  • V letních polévkách nešetřte cuketou, naopak kořenovou zeleninu si schovávejte spíš na podzimní a zimní vaření, kdy už nic moc jiného v lednici není.
  • Když vaření začnete tím, že osmažíte na oleji nebo přepuštěném másle cibulku, polévka bude o třídu chutnější. S tímhle krokem se ale většinou zdržuju jen o víkendu.
Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím že i zbytek mé rodiny. :) Foto: Sláma v botách

Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím, že  to miluje i zbytek mé rodiny. 🙂 Foto: Sláma v botách

6. Jakou chcete výslednou barvu? Přidáním červené řepy získáte polévku hnědou až svítivě rudou podle množství použité řepy. Špenát, brokolice a kapusta zase hází zelený výsledek. Po dýni bývá polévka oranžová, batáty a mrkev to pro změnu ladí do hvědočervena. Nejspíš budete čelit otázce, po čem má ta polévka tak svítivě červenou barvu. Připravte si odpověď, která strávníky nevyděsí – třeba, že je v ní paprikové koření? Že je červená, protože je v ní kečup? Rajčatový protlak? … Hnědou polévku můžete udat coby zeleninovou gulášovku. A zelenou barvu dodal polévce hrášek, no jasně, je to italská hráškovka. 🙂 Nenazývala bych to přímo lhaním. Prostě si jen trošku přibarvujete fakta.

 

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

7. Příklady kombinací

půlka cibule + 1 stroužek česneku + 1 velký brambor + půlka mrkve + osminka kapusty + třetina střední cukety + čerstvé bylinky dle chuti (oregano, pažitka, lichořeřišnice…)

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, batáty, řepa, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, kapusta, řepa, batáty, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

cibule + česnek +bílá ředkev + brambory + batáty + fazolky

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořetišnice, fazolky. Foto: Sláma v botách

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořeřišnice, fazolky. A samozřejmě ještě brambory, nesmíme zapomenout. Foto: Sláma v botách

8. Proč polévku k snídani? Co tělo potřebuje po ránu? Hlavně tekutiny a sůl, protože obojí v noci vypotilo. Zelenina neškodí v žádné denní době, ale právě po ránu je obzvlášť vítaná (tělo se ještě čistí) a trocha dobře stravitelné energie z brambor se před sprintováním na autobus taky může hodit. Prostě polívky na Hrad!

Teď vážně: Na snídaňové polévky jsme najeli před dvěma lety, když jsme začali omezovat lepek, tj. pečivo.  Kdo bezlepkový režim zkouší, narazí na klasický problém: co si mám dát k snídani? Instantní pohankové kaše a rýžové chlebíčky se rychle přejí a kdoví, jestli kus žitného kváskového chleba nakonec není zdravější. Všechny ty snídaňové cereálie, kupované kašičky a polystyrény vznikají pomocí extrudace. Což je průmyslový proces, o kterém si lze na wikipedii přečíst toto:

Extruze probíhá tak, že za pomocí teploty a tlaku je původní materiál (např. plastový granulát) roztaven, za pomocí šneku a matrice je vytlačen (extrudován) do výsledného tvaru a v chladící vaně je ochlazen, poté osušen a nařezán na požadovanou délku. V současnosti se extrudují: potraviny, např. kukuřičné lupínky, křehký chleba, psí granule, křupky, plasty (např. polystyren, plexisklo), guma EPDM, kovy, keramika a různé jiné materiály.

Takže ve chvíli, kdy už jsme nechtěli dál jíst něco, co se připravovalo stejně jako plexisklo a guma, mi přišly ranní polévky jako geniální řešení. Udělat porci pro nás tři zabere o deset minut víc času, než stojí namazat rohlíky s máslem, hodnota takové snídaně je ale nesrovnatelná.

9. Jak ale polévku ráno elegantně a rychle zvládnout?

Třeba takto: Vstaňte a jděte ještě v pyžamu postavit na kamna kastrolek s vodou. Než se stihne ohřát, naloupejte a nakrájejte trochu zeleniny. To je těch deset minut navíc proti mazání rohlíků s paštikou. Pak už se vše dělá samo. Zeleninu do vody naházejte, přidejte sůl a jděte se oblékat, česat, líčit, budit dítě, manžela… Za chvíli, až zas půjdete kolem kuchyně (za pět minut? za patnáct? fakt to moc neřešte), oheň vypněte a vezměte tyčový mixér, se kterým zeleninu rozmixujete. Ochutnejte, přidejte případně ještě sůl, pravou sojóvou omáčku  nebo trošku másla, čerstvé bylinky a už to sázejte na stůl. Kastrol i mixér hned opláchněte teplou vodou (netřeba složitě mýt), ať večer nemusíte drhnout zaschlé nádobí a nadávat. Než polévka zchladne na ideální teplotu, budete už perfektně oblečená a připravená vyrazit za povinnostmi. Zbývá poslední detail: v klidu se dobře a zdravě nasnídat.

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Foto: Sláma v botách

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Jedeme v nich už přes dva roky. Foto: Sláma v botách

Nechte si chutnat a pište mi, jak jste s polévkami úspěšní. Zdravé snídaně přeju!

Ať mi rostou!©