KONEC ZELENINOVÝCH ODMÍTAČŮ. Jak do chlapů a dětí dostat zeleninu, aniž budou mít řeči nebo zvracet

11 komentářů

Zajímavé: hráškovou polévku miluje snad každý. Ale z cuketové polévky by se u vás doma všichni pozvraceli? Na tohle mám trik. Jmenuje se krémová polévka s bramborami. Když dodržíte postup, přítomnost nějaké té cukety, brokolice, řepy, květáku nebo kapusty se v polévce ztratí a vaši odmítači zeleniny ještě vylížou talíře. Zázrak? Ne, moje zkušenost.

Skoro se mi ani nechce věřit, že někdy byly časy, kdy se mi zvedal žaludek z rajčat nebo vařeného květáku. Ale moji rodiče by mohli vyprávět. Scény kolem zeleniny mi vydržely až hluboko do dospělosti. No ale jednoho dne, simsalabim, scénám byl konec. A od té doby jedla Veronika veškerou zeleninu šťastně až do smrti.

Tak přátelé, ne, takhle jednoduché to nebývá. Pokud máte doma kovaného zeleninového odmítače, tím, že mu budete do omrzení nabízet talíře s dušenou mrkví, jeho odpor nezlomíte. Což už jste koneckonců nejspíš zjistili. Já svůj odpor k zelenině překonávala roky a postupně. Ideální otužovací metodou jsou právě mixované polévky s bramborami. Vaši odmítači vůbec nepoznají, že do hrnce kromě brambor přišla i nepopulární brokolice s cuketou. Pravdu si samozřejmě musíte nechat pro sebe až do doby, kdy si na vašich polévkách rodina vytvoří závislost. A ta chvíle přijde, jako že se bývalá odmítačka zeleniny jmenuju.

Na závěr zdobím dýňovým olejem, čerstvými bylinkami a tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Umělecké dílo na závěr ozdobte třeba dýňovým olejem, čerstvými bylinkami či tamari sójovou omáčkou. Foto: Sláma v botách

Fór je v tom, že většina zeleniny nechutná tak strašně, jak si představujeme – jenže vysvětlujte to naší hlavě, která už má nějaký názor a pozření tak odporné záležitosti, jako řepa nebo květák, nám už předem oškliví. Místo aby se člověku začaly sbíhat sliny na nádherně zeleňoučký špenátek, děje se pravý opak – ještě jste neochutnali a už se vám preventivně zvedá kufr. Jakmile se zakousnete, ten kufr se samozřejmě dozvedne.

Takže na to musíte jinak. Pokud máte doma odmítače, který už má zažité, že něco konkrétního nejí a basta, přesvědčovat ho: „nebuď hloupej a aspoň to zkus,“ nemá smysl. Jeho žaludek právě dostává pokyn, že se na něj chystá talíř páchnoucích chcíplých krys, a podle toho bude vypadat reakce. Odmítačův psychický blok se ještě posílí. I tohle píšu z vlastní zkušenosti. Jsem svým rodičům vážně vděčná, že mě do těch chcíplých krys (rozuměj, do banánů, mandarinek, třešní, meruněk, špenátu, květáku, cuket, okurek, paprik… a hlavně do RAJČAT!) proti mé vůli nenutili. Ovšem, co bejvali mohli zkusit – a já si ověřila u své tříleté dcery, že to fakt funguje – je nabízet mi zeleninu v takové formě, míře a hlavně úplně nenápadně, že by nějaké mentální obrazy chcíplých krys v mém mozku vůbec nevznikly. Moje dcera jí veškerou zeleninu, na kterou si vzpomenete. Jí vlastně asi úplně cokoliv, na co si můžete vzpomenout, a s gustem! Že by se něco takového hodilo i vám doma?

Tak znovu, začněte krémovými polévkami. Potřebuje dobrý mixér a brambory. Brambory proto, že v polévce chuť „nežádoucí“ zeleniny spolehlivě zamaskují. A rozmixovat to musíte, abyste zahladila stopy. No co, kuchaři přece mají nárok dělat kolem svých speciálních receptur tajnosti. 🙂

 

Téhle dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, prostě trochu jiná hrášková, nebo ne? Foto: Sláma v botách

Téhle polévce dala zelenou barvu rozmixovaná kapusta. Ale oficiálně to může být, co já vím, třeba trochu jiná hrachovka, nebo ne? Ozdobeno opět tamari, dýňovým olejem a praženými semínky. Foto: Sláma v botách

Lahodné krémové polévky pro odmítače zeleniny

1. Chvála mixování. Vybranou zeleninu nakrájejte nebo nastrouhejte a dejte do horké vody vařit. Až vše změkne, zeleninu důkladně rozmixujete na hladký krém, aby nikdo nemohl zkoumat: „mami, co to v tý polívce plave? Není to náhodou…eeee?“ Ne. Hladké polévky, jako je už zažitá hráškovka, jsou hitem moderní gastronomie a spásou matek, které chtějí pro svou rodinu to nejlepší i přesto, že to rodina sabotuje. Proto mixujte, mixujte, mixujte. A pak mlžte.  Až se sabotéři budou ptát, co za polévku to lijete do talířů, proboha neříkejte „ale, takovou s květákem“, nebo dokonce „brokolicovou“,  ale buďte kreativní a vymýšlejte si, třeba „dneska máme krémovou polévku podle italského receptu“ nebo „krémová francouzská bramboračka, nech si chutnat“, „zahradní krémová polévka“ atd atd. Koho zajímá, že do té polévky přišel kromě brambor i květák nebo černá ředkev. Krysy by zaútočily, však víte.

2. Chce to brambory, hodně brambor. Neznám nikoho, kdo by brambory nejedl. Přitom mají fantastickou maskovací schopnost. Díky obsaženým škrobům dokážou dodat polévce hutnou konzistenci a sytou chuť. Ale hlavně, chuť ostatní zeleniny do velké míry přebijí. Pro ultra odmítače radím brambor víc a ostatní zeleniny méně, zkuste reakci, a když to projde, postupně poměr měňte ve prospěch ostatních druhů. Podobně jako brambory fungují i batáty a dýně, ale ty už mají specifičtější chuť a polévku oslazují. Brambory jsou jistota.

3. NEvařte toho kotel. Zeleninové polévky se mají jíst čerstvé, hned jak se dovaří, to pak i nejlíp chutnají. Jíst tři dny ohřívanou polévku bych nedala ani já, natož váš odmítač. Jak uvidíte dál, uvařit si kastrolek čerstvé polévky k snídani není žádná věda a rozhodně není nutné kvůli tomu vstávat o půl hodiny dřív ani pak likvidovat povstání kastrolů. Uvařte jen tolik, kolik hned sníte, a příště zase čerstvou várku.

Potřebné množství na polévku, kterou s dcerou ráno hned sníme. Foto: Sláma v botách

Potřebné množství na polévku, kterou s rodinkou ráno hned sníme. Půlka cukety, pažitka, kapusta (z tohoto množství jsem dala jenom půlku), zelené fazolky, kus brokolice a červené řepy (použila jsem jen třetinu z toho, co vidíte na fotce) a česnek. A přidala jsem navrch velký brambor. Foto: Sláma v botách

4. Krájejte různě velké kousky. Logicky čím menší kousky, tím dřív změknou a tím dřív hotovo. Ale vodnatá cuketa změkne dřív než tvrdá mrkev a vy potřebujete, aby byly uvařené ve stejnou chvíli. Proto na to myslete při krájení – mrkev nakrájejte na drobno, zatímco cuketu klidně i na velké kostky. Co ještě se hodí vědět? Batáty jsou dřív než brambory. Brambory dřív než mrkev. Kapusta trvá dýl než špenát, cibule déle než pórek atd atd. Dýně bez slupky je hned, ale se slupkou trvá asi jako brambor. Podobný čas si vezmou i fazolky. Vypadá to složitě? Fakt ne, tohle dostanete rychle do oka.

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

Cuketa na kostky, cibulka najemno, kousky fazolek a hrášek. Mňam, tahle polívka bude fakt dobrá. Foto: Sláma v botách

5. Nepřekombinujte to. Nejlepší je vařit ze sezónní zeleniny, co zrovna dům dal, a zbytečně nad složením polévky nepřemýšlet. Ale už jsem zjistila, že naházet do kastrolu úplně všechnu zeleninu, co doma mám, nemusí dát úplně dobrý výsledek. Některé druhy zeleniny spolu prostě ladí víc a jiné míň.

  • Pastinák, batáty, mrkev a dýně polévku oslazují, takže používat je dohromady ve větší míře není dobré. Bacha hlavně na ten pastinák! Musela byste pak zachraňovat situaci solí (blbý pro děti) nebo sladkou chuť přebíjet tamari či shoyu sojovou omáčkou.
  • Výraznou chuť i barvu dodá polévce špenát, pokud to není žádoucí, přidejte jen pár lístků těsně před dovařením polévky.
  • Totéž platí o řepě, pár kostiček pro začátek stačí!
  • Růžičková kapusta dává nahořklou chuť a taky všechno přebíjí. Do polévky pro tři lidi nepřidávám víc než tři růžičky.
  • V letních polévkách nešetřte cuketou, naopak kořenovou zeleninu si schovávejte spíš na podzimní a zimní vaření, kdy už nic moc jiného v lednici není.
  • Když vaření začnete tím, že osmažíte na oleji nebo přepuštěném másle cibulku, polévka bude o třídu chutnější. S tímhle krokem se ale většinou zdržuju jen o víkendu.
Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím že i zbytek mé rodiny. :) Foto: Sláma v botách

Zdobení čerstvými bylinkami a květy lichořeřišnice mám ráda, ale netvrdím, že  to miluje i zbytek mé rodiny. 🙂 Foto: Sláma v botách

6. Jakou chcete výslednou barvu? Přidáním červené řepy získáte polévku hnědou až svítivě rudou podle množství použité řepy. Špenát, brokolice a kapusta zase hází zelený výsledek. Po dýni bývá polévka oranžová, batáty a mrkev to pro změnu ladí do hvědočervena. Nejspíš budete čelit otázce, po čem má ta polévka tak svítivě červenou barvu. Připravte si odpověď, která strávníky nevyděsí – třeba, že je v ní paprikové koření? Že je červená, protože je v ní kečup? Rajčatový protlak? … Hnědou polévku můžete udat coby zeleninovou gulášovku. A zelenou barvu dodal polévce hrášek, no jasně, je to italská hráškovka. 🙂 Nenazývala bych to přímo lhaním. Prostě si jen trošku přibarvujete fakta.

 

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

Extrémní zelená barva vznikla přidáním hlávkového salátu. Ano, dokonce i tohle lze, salát se ale přidává až po dovaření. Nedoporučuju zeleninovým začátečníkům. Foto: Sláma v botách

7. Příklady kombinací

půlka cibule + 1 stroužek česneku + 1 velký brambor + půlka mrkve + osminka kapusty + třetina střední cukety + čerstvé bylinky dle chuti (oregano, pažitka, lichořeřišnice…)

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, batáty, řepa, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

Z tohohle množství zbyde polévka i k obědu. Cibule, cuketa, kapusta, řepa, batáty, brambory, bílá ředkev. Foto: Sláma v botách

cibule + česnek +bílá ředkev + brambory + batáty + fazolky

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořetišnice, fazolky. Foto: Sláma v botách

Květák, brokolice, kapusta, cuketa, řepa, česnek, lichořeřišnice, fazolky. A samozřejmě ještě brambory, nesmíme zapomenout. Foto: Sláma v botách

8. Proč polévku k snídani? Co tělo potřebuje po ránu? Hlavně tekutiny a sůl, protože obojí v noci vypotilo. Zelenina neškodí v žádné denní době, ale právě po ránu je obzvlášť vítaná (tělo se ještě čistí) a trocha dobře stravitelné energie z brambor se před sprintováním na autobus taky může hodit. Prostě polívky na Hrad!

Teď vážně: Na snídaňové polévky jsme najeli před dvěma lety, když jsme začali omezovat lepek, tj. pečivo.  Kdo bezlepkový režim zkouší, narazí na klasický problém: co si mám dát k snídani? Instantní pohankové kaše a rýžové chlebíčky se rychle přejí a kdoví, jestli kus žitného kváskového chleba nakonec není zdravější. Všechny ty snídaňové cereálie, kupované kašičky a polystyrény vznikají pomocí extrudace. Což je průmyslový proces, o kterém si lze na wikipedii přečíst toto:

Extruze probíhá tak, že za pomocí teploty a tlaku je původní materiál (např. plastový granulát) roztaven, za pomocí šneku a matrice je vytlačen (extrudován) do výsledného tvaru a v chladící vaně je ochlazen, poté osušen a nařezán na požadovanou délku. V současnosti se extrudují: potraviny, např. kukuřičné lupínky, křehký chleba, psí granule, křupky, plasty (např. polystyren, plexisklo), guma EPDM, kovy, keramika a různé jiné materiály.

Takže ve chvíli, kdy už jsme nechtěli dál jíst něco, co se připravovalo stejně jako plexisklo a guma, mi přišly ranní polévky jako geniální řešení. Udělat porci pro nás tři zabere o deset minut víc času, než stojí namazat rohlíky s máslem, hodnota takové snídaně je ale nesrovnatelná.

9. Jak ale polévku ráno elegantně a rychle zvládnout?

Třeba takto: Vstaňte a jděte ještě v pyžamu postavit na kamna kastrolek s vodou. Než se stihne ohřát, naloupejte a nakrájejte trochu zeleniny. To je těch deset minut navíc proti mazání rohlíků s paštikou. Pak už se vše dělá samo. Zeleninu do vody naházejte, přidejte sůl a jděte se oblékat, česat, líčit, budit dítě, manžela… Za chvíli, až zas půjdete kolem kuchyně (za pět minut? za patnáct? fakt to moc neřešte), oheň vypněte a vezměte tyčový mixér, se kterým zeleninu rozmixujete. Ochutnejte, přidejte případně ještě sůl, pravou sojóvou omáčku  nebo trošku másla, čerstvé bylinky a už to sázejte na stůl. Kastrol i mixér hned opláchněte teplou vodou (netřeba složitě mýt), ať večer nemusíte drhnout zaschlé nádobí a nadávat. Než polévka zchladne na ideální teplotu, budete už perfektně oblečená a připravená vyrazit za povinnostmi. Zbývá poslední detail: v klidu se dobře a zdravě nasnídat.

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Foto: Sláma v botách

Rozhodla jsem se dělat PR ranním polévkám. Jedeme v nich už přes dva roky. Foto: Sláma v botách

Nechte si chutnat a pište mi, jak jste s polévkami úspěšní. Zdravé snídaně přeju!

Ať mi rostou!©

 

MÝM BIOMATKÁM! Poučení z loňského vývoje, DESATERO BIORAD A OMYLŮ

31 komentářů

Varování: Tyto rady byly testovány na lidech. Z mé vlastní rodiny!

„Tak jaký to je, takhle napodruhý?“ zeptal se mě švagr, když mě nedávno zahlédl na zahradě, jak před sebou zase strkám kolečko s hnojem. Jen jsem si setřela pot z čela a zdrženlivě se pousmála: „No tak… to víš.“  Druhá sezona mého zahradničení začala. Na tu první v životě nezapomenu. Ale víte jak, napodruhý to doufejme bude lepší!

Jedna nastávající maminka po mně nedávno chtěla kalkulaci, jak se mi mé zahradničení loni finančně vyplatilo. Právě si nervózně zakoupila svůj první sáček s mrkví a asi chtěla ujistit, že to je investice roku. Co jsem jí na to měla říct? Stačí, že jsem zahradničením málem rozvrátila vlastní manželství.

Asi se ode mě čekalo, že tady budu na konci roku přednášet, jak je zahradničení děsně výhodné a každá biomatka ať si to zkusí. Ale já bych sem tahle ožehavá témata netahala.  Sice vám konečné zúčtování loňské sezony už dlouho dlužím, ale nejsem masochista.

Až teď – když jsem po půlroční pauze znovu vyrazila na zahradu sít, sázet a hnojit – okouzlena tou krásou probouzející se zahrady a dojatá ptačí symfonií linoucí se z ořešáku, tím nejkrásnějším koncertem na uvítanou – pohnulo se ve mně svědomí. Při nekonečném pletí nezoraných záhonů jsem měla spoustu času přemýšlet. O tom, co se zahradou dál. A jak se vám přiznat. Po svých loňských zkušenostech už si nikdy nebudu moct hrát na zkušenou.

Takže co se vlastně loni přihodilo? A jak to, že se ze mě nestala nejbohatší selka ve vsi?

*****

Tři věci je třeba si ujasnit: jsem novinář, jsem bohém a rozevlátá matka k tomu. Bylo jen otázkou času, jak rychle ve svých výdajích za zahradu ztratím přehled a investice převýší zisky.

Přesto jsem ale na začátku sezony působila velmi organizovaně. Zavedla jsem si deníček a do něj zapisovala všechny nákupy i co, kde a kam seju. Měla jsem svoje batátové vize, vysázené bylinky, předsevzetí, osevní plány, všechno. Ale pak se mi papíry rozlítaly po zahradě a deník skončil v pampeliškách.

Protože panika. Z toho, jak rychle rostou cukety i plevel, jsem chytala nerva a na účetnictví nebyl čas. Špenát jsem omylem sela přes řepu, mrkev skončila v řádcích s bramborami, i když měla správně vyrůstat v úplně jiném sektoru. Chaos. Až na konci sezony jsem se chytila (protože tráva už přestala tak děsivě růst!) a zaskočená vlastní úspěšností jsem  nakonec ještě začala machrovat. Když jsem před žasnoucí babičkou lifrovala v září do sklepa metráky mrkve, promenovala jsem se před ní v čím dál větším záklonu. Kazit si to nějakým finančním vyrovnáním? Prosimvás ne. Dyť ještě v červnu jsem věřila, že slimáci mi sežerou i pantofle.

Patrně tedy šlo o nějaký moudrý záměr vyšších sil, že jsem to s finanční statistikou nedotáhla nikam. Když se totiž teď z odstupu prohrabuju mrazákem a špajzkou, nemůžu si pomoct -ani má ohromující  zásoba kapusty a kopru nevyrovná všechny ty výdaje za semena a sazenice, za zahradní vybavení… a za moje omyly.

Moje zápolení s lopatkami bylo loni nejspíš (těžce) ztrátové. A jsem moc ráda, že neznám přesná čísla. Protože bych se už možná do gumáků nikdy neobula. Zato by se do mě obul můj chlap.

****

Tahle podkapilota je taky případ sám pro sebe. Má snaha integrovat manžela do mých zahranických vizí neměla očekávaný efekt. „Vypni tu bednu a pojď radši zavařovat kompoty. Můžem si u toho povídat…,“ snažila jsem v létě organizovat trochu jinou večerní zábavu. Ale pokaždý jsem se dozvěděla, že v naší domácnosti NĚKDO denně dojíždí a chodí do práce.

Úderek v D. jsem se tedy účastnila sama. Dceru nepočítám, ta nafasovala hromadu písku ze hřbitova a jinam mi nesměla. Ale mužský element na pozemku chyběl. Měla jsem takovou představu, že se i na záhonech budeme s mužem vzájemně doplňovat a notovat si,  co já vím, třeba holka modrooká. Půda prý potřebuje informace o tom, komu má své bohatství vydat. Prosycena naším potem by dodala bioúrodu na míru.

obrázek 4a

Při zápolení se středověkým náčiním zvaným plečka si u figurantky povšimněte  zejména výstavní práce ramenních svalů a tricepsů. Foto: Sláma v botách

 

Svou DNA jsem ale rodové plantáži odevzdala jenom já. A patrně proto můj chlap nezískal k naší úrodě ten správný vztah. „Nemůžem si ty kompoty prostě normálně koupit?“ šílel pokaždé, když jsem ho posílala do komory pro zavařovací hrnec. Já zase šílela přesně z těchhle řečí. Ale faktem je, že já skutečně nedojíždím a nechodím do práce.

Víkendy v D. mi nakonec manžel se skřípěním zubů toleroval. Ale jenom proto, že jsem ho celé léto krmila svými přednáškami o nutriční vyváženosti mnou vypěstované zeleniny a synergické harmonii, v níž ten matroš vyrost. Nejvíc ale zabíraly mé sliby, že díky mně na jídle děsně šetříme. Až do března jsme nemuseli kupovat cibuli a česnek. Impresivní, že?

Ale bude to stačit?

Česnek mam mizernej. Málo a ještě malej. Ten nám vystačí tak na 3 měsíce max. Foto: Sláma v botách

Království za česnek nebo tak nějak. Foto: Sláma v botách

***

Loni jsem na zahradě nasekala coby biozahradník-začátečník zbytečně spoustu chyb. Taky jsem za to zaplatila. Manželství se naštěstí přes zimu zase oklepalo a i s tou hlínou za nalakovanými nehty jsem se nakonec naučila žít (respektive, přestala jsem si nehty lakovat). Ale zbývaj peníze. Ty zatracený, prošustrovaný a zvokna vyhozený peníze, na který mě loni zahrada zbytečně přišla. Sorry, že nedokážu bejt jazykově korektnější.

Takže abych to nějak uzavřela…  A abych zahradničení skutečně mohla doporučovat na nějakém tom e-miminu jako děěěsně výhodný koníček pro těhotné a kojící, sepisuju po sezoně svůj zahradnický testament. Poučení z loňského vývoje. Seznam svých kardinálních zahradnických bioomylů.  A rad. Prostě desatero farmářské panny jako závěť pro další generace mých následovníků, biomatek a bohémek v jednom.

Testováno na celé mé biorodině. Tož enjoy!

1. Batáty na balkoně pěstovati budeš.

... protože na zahradě, bez skleníků nebo spešl zateplovacích fólií ti prostě nevyrostou.

Batáty mi rostou, ale neodvažuju se tipovat, co se asi odehrává pod zemí. Bude nějaká sklizeň?? Foto: Sláma v botách

Batáty na konci léta. Krásná kytka, že? Ale úrodu (p)od ní nečekejte. Foto: Sláma v botách

Dobrá zpráva: batáty ze supermarketu, které jsem loni v dubnu sela, opravdu vyklíčily (článek ZDE). Ale trvalo jim to tak dlouho, že už jsem čekání na ně vzdala a na jejich fleku zasadila něco jiného. Pak přišla ta velká sláva, když jsem zjistila, že batáty nebo chcete-li ipomea batatas  (povijnice batátová) opravdu rostou. Jenže byl srpen, pak září, říjen… Brambory měli lidi dávno ve sklepě, ale moje ipoemy stále nepůsobily jako sklizněschopné. A když jsem pod nimi cvičně začala rýt, kde nic, tu nic. Před prvními mrazy jsem je vyryla a přesadila do květináčů, že je třebas zkusím dopěstovat v baráku. Přesazení = jejich pomalá smrt. Nedaly to. Než jsem je vyhodila na kompost, prohrabala jsem se hlínou v truhlících. Objevila jsem pod každou rostlinou několik asi dvoucentimetrových batátků. Sklizeň století!

Takže: už od začátku pěstovat batáty buď ve skleníku nebo na zaskleném balkoně. Ostatně, tak mi to radila jedna paní, která ipoemy miluje coby převislé balkonové květiny. Drahá zkušenost.

2. Plevel na pozemku na jaře nestrpíš.

… protože co nevypleješ v raném stádiu růstu, to tě bude provázet na záhonech po celý zbytek sezony.

Ať si oblíbíte motyku, plečku, rýč, nebo – dle permakultury nejšetrnnějšího pomocníka – rycí vidle, nebuďte líní strávit s nimi na pozemku časně z jara hodně času. Tady se to totiž všechno láme. Vytrhnout pampelišku i s celým kořenem, když ten kořen má sotva cenťák,  není takový kumš jako dolovat ji ze země, když už má nasazených dvacet listů, je v plném květu a její kořeny se táhnou až k sousedům. Kvést a rozsemeňovat se ale bude pořád na vašem pozemku. Protože proč? Protože jste si záhony časně zjara chirurgicky neodplevelili. Jojo. O tomhle já něco vím.

Foto: Sláma v botách

Výhodou nezorané zahrady bylo, že mi přezimovala kadeřavá kapusta, takže už rok kontinuálně sklízím. Veškerý plevel, který kolem taky přezimoval, ale musí časně z jara pryč. Foto: Sláma v botách

3. Pomni, abys vhodný mulč pro zahradu sehnal.

… Kdo nemulčuje, ten holt musí rýt.

Navzdory svému uměleckému jménu se na pozemku od samého začátku potýkám s jedním velkým trablem: nedostatkem slámy. Tahle komodita už dávno není na každé vsi běžně k mání. Za jediné dva kapesní balíky slámy, které jsem vykšeftovala pro svůj pozemek od jiného zemědělce v D., jsem zaplatila flaškou slivovice. Těch balíků bych potřebovala tak dvacet, ale akcie v Jelínkovi nevlastním – takže na zimu jsem mohla zamulčovat jenom zlomek svého území. Zbytek krylo zelené hnojení (hořčice) nebo taky nic. Pozemek jsem ale na zimu nezorala, v tomto jediném punktu jsem přesně dodržela permakulturní manuál. Výsledek? Samozřejmě tristní. Tam, kde mulč na zimu ležel, zůstala země vcelku bez plevele a zásahu rycími vidlemi se ani moc nebránila. Na zbytku pozemky jsem ale ty vidle málem zlomila. Země jako beton, zarostlá jak Ezau. Džungle hadr. Já nadávala. Sama sobě, komu jinýmu. Mulčování slámou na zimu mělo velkej smysl. Neorat a nemulčovat mi ale – opět – přidělalo jen zbytečnou práci. Jestli nemáte kámoše, který by seděl na balících slámy a nevěděl, co s ní (chci na něj číslo!), možná o nějaké té podzimní orbě přece jen popřemýšlejte.

IMG_5246

Takhle dopadl nezrytý záhon, kde mulč na zimu neležel – srovnání před plečkováním a po něm. Prostě souvislý trávník. Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel - docela dobrý, že? Foto: Sláma v botách

A takhle dopadl záhon, kde mulč ležel – tráva nikde, mulč fungoval. Vpravo zelené hnojení (hořčice), které zůstalo na záhoně přes zimu taky jako účinná pokrývka. Foto: Sláma v botách

 

4. Cti rady starších a zkušených, aby se úrodě dařilo a dlouho ti radost dělala.

… a neofrňuj se, že tvoje babička/táta/soused neprovozují permakulturu. Aspoň na rozdíl od tebe poznaj kapustu od zelí a ví, kdy se sází česnek.

Když to vezmu zcela upřímně, ve svých knihách jsem objevila spoustu inspirace, jak se víc sžít s okolní přírodou a nespoléhat jenom na úrodu v záhonech. Jedení pampelišek, sedmikrásek, kopřiv atd. je super pojistka pro případy, že vám hlavní výpěstky sežrali slimáci. Konkrétní rady co a jak pěstovat se ale v permakultuře moc nenosí, takže nečekejte, že se v např. v knize pana Svobody dočtete, kdy sázet česnek. Nebo jak mít ukázkový hlávkový salát. Protože proč pěstovat nějaký salát s česnekem, když si můžete na louce otrhat ty sedmikrásky a vyrazit do lesa na medvědí česnek (tak pravil permakulturista). Pokud teda chcete pěstovat i standardní zeleninu jako okurky a rajčata, dejte na rady souseda chaťáka, i kdyby o permakultuře v životě neslyšel. Mně úrodu rajčat zachránila d.-cká babička. Sice mi od sazenic neúnavně odnášela mulč, který ji tam očividně velmi znervózňoval, ale když hrozila bouřka, letěla mi rajčata uvázat ke kolíkům, na což jsem se já při své permakulturnosti nějak vykašlala… Díky Žanetě jsem zase objevila ameriku, že česnek se nesází jen na jaře, ale především na podzim, a dozvěděla se i další vychytávky stran jeho pěstování (ZDE). A vůbec nezmiňuji svého tátu, který mi pomáhal s prvním setím, předpěstoval všechny sazenice a celé léto mi bezplatně konzultovat po telefonu. Jíst pampelišky je fajn, ale možná vám chvíli potrvá psychicky si na konzumaci kytek zvyknout. A medvědí česnek bohužel neroste v lese na každém patníku. Mít pěstování pokryté ze všech – perma i neperma – , stran a kombinovat doporučení obou táborů je nakonec asi ten nejlepší zahradní kompromis. Amen.

5. Zabiješ slimáky na pozemcích svých.

… Co neuděláš ty jim, udělají oni tvojí úrodě.

Přísně buddhisticky vzato je tahle rada sporná a možná se kvůli  ní nedostanu do nebe. Po loňské sezoně už je to ale stejně asi jedno. Mám na svědomí tolik sadisticky usmrcených slimáků na území své bývalé bylinkové předzahrádky, že mě nejspíš nic jiného než věčné peklo stejně nečeká. Na druhou stranu, ke slimáčí genocidě jsem přistoupila pouze jednou, ve stavu krajní psychické lability. Jinak jsem se slimáky moc problémů neměla. A mám na to teorii.

Slimáci mi radikálně neuškodili možná proto, že: záhony mi ze všech stran obrůstaly bujnou travou, pampeliškami a dalším bordelem, takže cestu k mé zelenině měli ti žrouti značně zkomplikovanou a mohli se spokojeně pást na zeleném i mimo mé pěstební území. A asi jim tam chutnalo. Chemii nestříkám ani na záhony, ani mimo ně. Nezakládám si na fotbalovém trávníku u vydlaždičkovaného posezení pod pergolou. Upřímně, nemám na zahradě ani jedno. Slimáci se v té chamradi, co se mi povaluje a různě roste na pozemku, asi cítili spokojeně a nikam se netlačili. V džungli se ztratili, rozprostřeli a moc na sebe neupozorňoval. Nejvíc škod tak páchali tam, kde jsem to měla neupravenější. V nově založené bylinkové předzahrádce hned pod silnicí, kterou jsem si šperkovala jako výkladní skříň svého permakultuření. Pak u rajčat v přední části zahrady, které velí manželova babička a chce to tam mít hezký a upravený, aby ji nikdo nepomluvil. Ale v tom nejzamerglenějším koutě celého pozemku, v zadní části zahrady, kde jsem kralovala já a návštěvám vždycky trochu trvalo, než mi to tu pochválily, tam nebylo o slimácích skoro slyšet. Jestli vám z toho plyne nějaký závěr, je jenom na vás. Každopádně radám svých čtenářů, ať slimáky sbírám, zalévám vroucí vodou, solím nebo rovnou na místě přestřihávám nůžkama (ZDE), zůstávám i pro tuto sezonu otevřená. Zima byla mírná…

Slimáky ožraný měsíček lékařský a stévie (v květináči).

Slimáky ožranou stevii (v květináči) jsem o něco později definitivně pohřbila na kompostu. Bylinkovou zahrádku v tomto místě už provozovat nebudu, zbytečná práce, zbytečná investice. Foto: Sláma v botách

6. Smradlavé zákvasy namícháš.

… protože chránit se před škůdci a hnojit musí i biozahradník.

Dvě rostliny jsou na biopozemku must-have: kopřivy a kostival. Tu první pozná asi každý a kostival si nastudujte, pokud nechcete být jako já za idiota (ZDE). Dají se z nich vyrobit výkonné  biologické zálivky, které pravda trochu smrdí, ale věřím, že byly klíčem ke zdraví a hojnosti všeho, do čeho jsem se na záhonech pustila. Kopřivové a kostivalové jíchy (zákvasy, bažiny – jedno, jak tomu budete říkat) jsem poctivě míchala celé léto a ve zředěné podobě jsem jimi zalévala celou zahradu. Půdě i rostlinám to má svědčit. Zkoušet, jestli bych měla pěknou úrodu i bez nich, rozhodně nebudu. Co se osvědčilo, neměnit!

7. Pokud nekradeš, po zbytečných sazenicích se ohlížet nebudeš.

pro Bakalovy tohle samozřejmě neplatí, ale my ostatní…

Pokud jste po revoluci nerozkradli pár státních podniků a normálně ráno vstáváte do roboty, pište si červeně: nebudu kupovat zbytečné sazenice, nebudu kupovat zbytečné sazenice, NEBUDU KUPOVAT…. V téhle černé díře jsem loni zahučela až po špičku svého slamáku. To byla perila čínská a stevie a bakopa a posvátná bazalka a jánevimcoještě. Na farmářských trzích jsem byla oblíbenou zákaznicí, kterou prodejci sazenic vítali už na dálku. Dalších xyz specialit jsem nakoupila po internetu. Sazenice stojí průměrně kolem 20-30 korun, sáčky semen kolem 15-25 korun. Nebavíme se o biosemenech, ty jsou mnohem dražší. Ale i tak se to nasčítá. Předpěstování všemožných bylinek ze semínka mi dopadlo katastrofálně (ZDE), prakticky nic nevyklíčilo. Takže následoval další výdaj – tytéž bylinky jsem si zakoupila už v podobě sazenic. Ano, ty se uchytily. Ale sežrali mi je až na výjimky slimáci.

Poučení? Pokud jako zahradník začínáte, budete mít už jen s pěstováním standardních druhů zeleniny starostí až nad hlavu, když je to pro vás vše nové. Tak si nestanovujte zpočátku velkolepé cíle a druhovou rozmanitost rozšiřujte postupně rok od roku podle toho, co se vám osvědčí. Mně se osvědčila meduňka, máta, oregáno a tymián – přežily i tam, kde to jinak slimáci kompletně vyluxovali. Ze semínka byl největší hit salát polníček – odolný salátový plevel, o který netřeba se jakkoliv starat a v dalších letech se množí samovýsevem. Ze sazenic stačí jedna pažitka, za rok si ji namnožíte dělením trsů, rozmarýn – rozroste se, ale přezimovat musí mimo záhon – , šalvěj – přezimovala mi v paneláku- , levandule, měsíček, majoránka – ta je ale jednoletou bylinkou – a pár dalších drobností. Kolem stánků se sazenicemi už jsem letos každopádně brousila mnohem ukázněněji a těm, co tam stáli dlouhé fronty, jsem v duchu přála good luck.

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník

Shora: bazalka posvátná (horní dva květináče), kalísie vonná, brahmi, rýmovník. Vše krásné zbytečné investice. Foto: Sláma v botách

8. I za semena fazolí si peníze ušetříš

… stačí totiž nasušit si vlastní z loňské úrody nebo vysít fazole koupené k jídlu.

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Pár vloni sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky – už brzy přijde na zahradě jejich čas. Foto: Sláma v botách

Tahle rada se dá zobecnit možná na jakoukoliv zeleninu, s fazolemi je to ale tutovka. Semena fazolí totiž patří spíš k těm dražším, a pokud chcete velkou sklizeň, s jedním koupeným pytlíčkem nevystačíte. Mně loni fazole vyšly na dvě stovky. Až posléze jsem zjistila, moje teta Věrka rok co rok sije semena, která si schovala a nasušila z loňské sklizně. Úrodu z nich má výbornou. A čtenáři tohoto blogu zase radí vysít obyčejné konzumní fazole, které si v supermarketu koupíte k jídlu! Rozdíl mezi fazolemi koupenými k jídlu a těmi k setí je v penězích – za cenu kilovky fazolí si v zahrádkáři koupíte přesně třináct semínek. No neber to. Výrobci nás jistě rádi poučí o výhodách speciálně zakoupeného osiva, ale jestli to tu cenovou propast vyrovná, si rozmyslete sami.

Podobně jako s fazolemi jsem uvažovala i u semen dýní. Lámala jsem si hlavu, v čem je neloupané dýňové semeno zakoupené k sadbě v zahradnickém obchodě jiné než dýňová semena vydlabaná z mnou vypěstované dýně. Na první pohled stejná věcička. Ale loňská epizoda, kdy se mi na jednom pozemku zkřížily cukety s dýněmi, by měla být varováním. A zkušenosti čtenářů tohoto webu mluví spíš v neprospěch pěstování dýní z vlastních semen: prý velké riziko zkřížení např. s nejedlými okrasnými dýněmi, pěstuje-li je někdo v okolí. Do dýňového semínka člověk nevidí… stejně mi to ale nedalo a kromě těch zakoupených jsem zkusila i nějaká svoje naklíčit. Jak experiment dopadne a bude-li uroda letos jedlá, dám vědět někdy za rok touhle dobou. 🙂

Dá se na tom fůra peněz ušetřit. Moje úroda fazolí byla loni marná (ZDE), tak jsem si to málo, co jsem vypěstovala, schovalJaa k vysetí tento rok. Žádná semena tudíž kupovat nehodlám. Loňská zpackaná investice se mi doufám vrátí teď.

 (pozn. tento bod jsem dodatečně upravila a zpřesnila na základě komentářů čtenářů u článku, komentáře ponechávám)

9. Návody na sáčcích následovat budeš!

…a co se má sít do června, vážně nesij v červenci!

Popínavé fazole. V říjnu už by ty lusky měly být dávno sché a plné zralých semen. Nejsou, sela jsem pozdě. Foto: Sláma v botách

Nádherně se zelenaly, ale nikdy nedozrály, dudlaj dudlaj dá. Foto: Sláma v botách

Protože v přírodě na každém dni záleží a nemyslete si, že tyhle zákony nějak přechytračíte. Já si říkala, že když se fazole mají sít od května do června, tak 5. července se to taky nepoto. A ono poto! Mohla jsem se k fazolím chodit v říjnu modlit, tancovat kolem nich, osobně je prosit na kolenou… stejně už nedozrály. Výrobci vědí, proč údaje ohledně správné sedby na sáčcích píšou. Fakt, že vy jste biozahradník, permakulturista, prostě šlechta, na léty ověřovaných přírodních zákonitostech nic nezmění.

 

 10. Pro jahody si raději do lesa zajdeš.

… nevděčné, plevelné a k nemocem náchylné fajnovky – hanba jim!

Dle některých pověstí se lidé prahnoucí po jahodách změní v obludy. Já bych to neviděla tak černě, ale jak jinak vás od velkolepého pěstování  jahod odradit? Vím, že tahle sladká záležitost chutná úplně všem a léto bez jahod není léto. Ale v tom případě buďte připraveni, že si jahodové mlsání odpracujete. Na bezúdržbové pěstování jahod se snaží přijít zahradníci po celém světě a ti bio už to vzdali. Pro jahody se chodí do lesa. Pokud není žádný po ruce, alespoň mulčujte fakt slámou nebo kapradím (k dostání na mokrých svazích temných lesů), protože mulčování trávou a dalším zahradním bordelem mělo u mě nulový efekt. Jahody potřebují vzdušnost, aby neplesnivěly dřív, než dozrajou – mulč, který se těžce slehne k zemi (posekaná tráva), takové podmínky nezajistí.

A poslední prolesní lobby: jahodník obecný je bohatší na vitaminy, listy má léčivé, chuť výraznější a i hrstička těch malých ďáblů vám zajistí orgastické nebe v hubě. Holt i s malým kašpárkem se dá hrát víte co.

Jahodová džungle. Záhon je obehnaný brutnákem lékařským, střede vede řada česneku a cibule. Foto: Sláma v botách

Jahodová džungle je pro zlost, ale jestli vy na to máte ty nervy, čas a chuť… radím mulčovat slámou a od společného pěstování s česnekem si moc neslibovat.Foto: Sláma v botách

Pées: I když tady kážu vodu, sama jsem se pochopitelně na jahody zahradní vrhla i letos (typické!). Co vám na to mám říct… V D. se jednou zjara zjevil můj táta, a jak tak procházíme pozemkem, slyším ho: „Ale nevypadají ty tvoje jahody po loňsku marně. Akorát je máš hrozně zarostlý.“ Jenom mi zasvítily oči. Než začne růst plevel, všechno vždycky vypadá tak idylicky. Odpoledne už byl záhon okopaný, odpampeliškovaný, připravený odstartovat vstříc nové sklizni. Jen takový malý záhon, ale hodina těžké dřiny nejmíň. Už teď se nenávidím. Kapradí v našem lese nikde není, slámy mám málo. Zas budu jahody týden co týden okopávat, aby dozrály přesně v době, kdy budeme na dovolené. Jako kretén, jako nepoučitelný blbec.. jako obluda!

Lidi, ať se vám daří a ať nám rostou! ©

Osvěžující letní polévka s řepou. Zapomeňte na boršč, tohle je NĚCO!

2 komentáře

Tuhle polévku jsem poprvé jedla na Valašsku (o té misi ZDE). Dvakrát jsem si přidávala. A to jsem o sobě donedávna tvrdila, že červenou řepu nemusím. Ale garantuju vám, že v téhle osvěžující úpravě dostane červená řepa i vás. I vaše chlapy a děti. Otestováno na vlastní rodině.

 

Originální recept, jak jsem ho dostala od paní M. na Valašsku, používá červenou řepu, celer a zelí. Bylo to moc dobré a klidně si polévku udělete z těchto surovin. Já mám ale zahradu plnou kadeřavé kapusty a mrkve, zatímco celer mi ještě nevyrostl a zelí taky teprve bude. Takže jsem vymyslela svou vlastní variantu, kterou jsem jednou večer předložila přísné rodinné porotě.

Manžel vylízal talíř. Pak celý kastrol. A pak řekl, ať to zítra uvařím znovu. Dvouletá dcera ještě misku vylízt neumí, ale pusu otvírala dokořán a popoháněla mě neustálým „ham“ „ham“. Což vážně běžně nedělá.

„Rozmixované bys to klidně mohla nabízet v nějaké michelinské restauraci,“ mlaskal si manžel, zmlsaný na poledních nabídkách ve francouzském bistru Universal v centru Prahy. V kuchyni mívá dobré nápady. Takže druhý den jsem polévku vařila znovu, přidala navíc brambory, batáty a červenou čočku a vytvořila sytější krémovou variaci.

„No tohle je snad ještě větší žrádlo,“ mlaskal pan kritik i druhý den a na mě zase málem nezbylo.

Takže konec vychvalování. Tady je recept na ten zázrak.

 

*****

 

VARIANTA 1 – svěží, lehčí, rustikálněší

1 větší cibule, na kostičky

1 větší řepa, na kostičky

několik listů kadeřavé kapusty, zbavené řapíku, nadrobno nasekané

1 větší mrkev, na kostičky

2 střední brambory, na kostičky

1,5 – 2 litry vývaru (masový, či zeleninový, jak libo), případně mix s vodou

2 lžíce rajčatového koncentrátu (např. Tomaten Markt, Alnatura, prodává DM drogerie)

koření: 2 bobkové listy, 5 kuliček nového koření, sůl a čerstvě mletý pepř dle chuti

2 lžíce sádla nebo přepuštěného másla (ghee)

POSTUP:

Na sádle nebo ghee lehce zasmahněte cibulku, osolte ji a opepřete. Pak přihoďte kapustu, mrkev a řepu a ještě krátce smažte.

Začínáme jako s každou polévkou, osmahnout cibulku, přidat zeleninu, zalít horkým vývarem... Foto: Sláma v botách

Začínáme jako s každou polévkou, osmahnout cibulku, přidat zeleninu, zalít horkým vývarem… Foto: Sláma v botách

Mezitím už si v jiném kastrolku ohřívete vývar, osmažený zeleninový základ totiž budete potřebovat přelít horkým vývarem. Už se vaří? Zeleninu v kastrolu tedy zalite, přidejte zbylá koření a rajčatový koncentrát a nechce pěkně bublat.

Cca za 10 – 15 minut (záleží na tom, jak moc na drobno jste kapustu a řepu krájeli) přisypejte i brambory, ty budou rychle hotové a je důležité, aby do té doby stihla kapusta s řepou pořádně změknout. Nikdo nechce v polévce chroupat polosyrovou řepu. Když nebudete spěchat, nic nezkazíte.

A přichází čas finálního dochucení. Vylovte koření (bobkový list, nové koření) a kdo má rád kyselejší, svěžejší chuť, může do polévky cmrndnout ještě trochu jablečného octa nebo přidat víc rajčatového koncentrátu – obojí polévku víc okyselí.

Talíř jsem pak nazdobila ještě čerstvou petrželkovou natí, a protože je miluju, tak praženými dýnovými a konopnými semínky. Ale to jen když už nevíte coby a taky rádi jíte očima. Případné šplíchnutí lžíce dýňového oleje nahoru na tu nádheru taky dodá talíři další barvičku a chuťový zážitek.

Ač jde o vařenou polévku, která se má jíst teplá, nebudete z ní mít ani v horkém dni ulepený, sytý dojem. To ta kyselá chuť a taky to, že v ní není jíška, která by vás pak celé opocené donutila svalit se k televizi. Tahle osvěžující chuťovka (my ji měli k večeři) vám spíš dodá šťávu k… práci na zahrádce?

****

VARIANTA 2 – vydatnější, krémová (u nás zvítězila)

Rozmixovat můžete i variantu jedna. Pro děti a manžela, který "nemusí zeleninu", je to stravitelnější styl úpravy. Nebude se pokoušet identifikovat, co všechno mu v polévce plave. Foto: Sláma v botách

Rozmixovat můžete i variantu jedna. Pro děti nebo partnera, který „nemusí zeleninu“, je to přijatelnější styl úpravy. Nebude se pokoušet identifikovat, co všechno mu v polévce plave. Foto: Sláma v botách

1 větší cibule, na kostičky

1 větší řepa, na kostičky

několik listů (kadeřavé) kapusty, zbavené řapíku, nadrobno nasekané

1 větší mrkev, na kostičky

2 střední brambory, na kostičky

NAVÍC: 1 střední batát a cca 100 g červené čočky v suchém stavu (nebo miska uvařené, kterou do polévky přisypete až v samém závěru)

1,5 – 2 litry vývaru (masový, či zeleninový, jak libo), případně mix s vodou

2 lžíce rajčatového koncentrátu

koření: 2 bobkové listy, 5 kuliček nového koření, sůl a čerstvě mletý pepř dle chuti, NAVÍC: saturejka, bazalka, případně i trochu mořské řasy arame

2 lžíce sádla nebo přepuštěného másla (ghee)

POSTUP:Polévku připravte stejně jako variantu 1. s tím rozdílem, že společně s kapustou, řepou a mrkví přidejte do vývaru vařit také dobře propláchnutou červenou čočku. Nemusí se namáčet předem, je uvařená během pár minut. Z luštěnin nadýmá asi nejméně, a pokud si to chcete pojistit, tak do polévky přisypte i trochu saturejky s bazalkou a mořskou řasu arame (nebo jinou, která se nemusí dlouho vařit – dulse, nori apod.), které stravitelnost čočky ještě podpoří. Polévku, která obsahuje luštěniny, byste také měla vařit bez pokličky, aby z ní nadýmavé látky mohly „vypčíkat“. Pak přidejte brambory a batáty a polévku dovařte. Bacha na to, že batáty neboli sladké brambory jsou přirozeně nasládlé. S chutí červené čočky se skvěle doplňují, ale chce to polévku víc osolit.

Zleva: batáty, brambory, mrkev. Na tohle kráení by se hodil food procesor. Jinak to chce pořádně naostřený velký nůž. Foto: Sláma v botách

Zleva: batáty, brambory, mrkev. Na tohle kráení by se hodil food procesor. Jinak to chce pořádně naostřený velký nůž. Foto: Sláma v botách

Když je hotová, důkladně ji rozmixujte ponorným mixerem, a ať se oko potěší, ozdobte na talíři petrželkou, semínky nebo dýňovým, konopným či lněným olejem (mají pěknou barvu a je hřích používat je v tepelné úpravě, k dochucování jsou jako stvořené). Lžička zakysané smetany by taky nadělala parádu a s chutí řepy se skvěle doplnila. Jó, to už je na vaší fantazii a možnostech ledničky.

Letní polévka s řepou ve dvou variantách - rustikální s kousky a jemná rozmixovaná. Prý "žrádlo jako z michellinské restaurace". Foto: Sláma v botách

Letní polévka s řepou ve dvou variantách – rustikální s kousky a jemná rozmixovaná. Prý „žrádlo jako z michelinské restaurace“. Foto: Sláma v botách

****

Pokaždé tak můžete vytvořit trochu jinou variantu, vyzkoušet třeba i tu originální verzi s celerem a zelím. Zkoušejte, vařte, mlsejte a pište, jestli se to dalo jíst, co rodinka na to a která verze – třeba nějaká vaše vlastní – vás nadchla víc.

A já jdu zase krájet řepu. Včera jsem si přivezla ze zahrádky dalších šest!

Moje červencová řepa. Jsem zvědavá, jakých rozměrů doroste, když ji na záhoně ještě chvíli nechám. Foto: Sláma v botách

Moje červencová řepa. Jsem zvědavá, jakých rozměrů doroste, když ji na záhoně ještě chvíli nechám. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou!©

Nejistá batátová sezóna

4 komentáře

Končím se sebeshazováním, dneska se pochlubím výsledky. Ano, nějaké jsou. Ano, taky jsem to nečekala.

Sotva dva tři týdny poté, co jsem začátkem března poprvé sela (ZDE), začaly ze země vystrkovat lístky budoucí ředkvičky. Přiznávám, fakt jsem si v tu chvíli říkala, jak jsem dobrá. O dva týdny později mi hned po příjezdu do D. hlásí d.-cká babička, že „už mi to vzadu hezky raší“. Na mysli má cosi, co podle svého osevního plánu identifikuju jako jarní cibulku ze semínka (setá ve stejné době jako ředkvičky) a kupodivu (šokuje mě ta rychlost!), hrášek a česnek a cibuli, které jsem sázela až začátkem dubna ze stroužků a sadiček (ZDE). Začaly klíčit snad v tu chvíli, co jsem je šoupla do země! A to jsem si přitom vůbec nebyla jistá, jak hluboko pod povrch je zahrabat. Očividně moje umístění zvládly a hned začaly pracovat na tom, aby mi zvedly zahradnické sebevědomí a dočasně mi v rodině zvýšily prestiž.

Dubnová revize záhonů - ven leze česnek, hrášek, ředkvičky, pod nimi na stejných řádcích mrkev.

Dubnová revize záhonů – ven leze (vpředu) česnek, následuje hrášek, vzadu ředkvičky, pod nimi na stejných řádcích mrkev.

Usoudím, že teď je nejlepší moment začít realizovat svůj VELKÝ PLÁN.

Začátkem dubna se kolem mých záhonů zase sleze moje rodina z K. Vím, že tátově úrodné nížině nemůžu se svými málem polohorskými záhony konkurovat, ale momentálně jsem nabyla pocitu, že moje země mě má ráda. O ředkvičkový triumf jsem se nijak nepřičinila a vida ho! Cibuli jsem sázela s tím, že vůbec nevím, co dělám. Nebýt babiččina špiónění a okamžitého hlášení, snad ani nenajdu odvahu jít se podívat, jak to se sadbou dopadlo.

image

Ale to je najednou zapomenuto. Ředkvičky, cibuli i česnek už mám v kapse, konečně jsem chytila formu.

Můj nejnovější plán zní takhle: Chci si vypěstovat vlastní batáty!

****

Batáty neboli sladké brambory jsou v našem malém severočeském městě problematické zboží. Někdy je mají v Albertu, dovoz Jižní Amerika (někdy specifikováno jako Peru) nebo USA. Kilo za 69 korun, občas se poštěstí akce. Kvalita střídavá. V Praze jsem jednou narazila na bio batáty z Německa, kilo za 170 korun. Po určitém váhání jsem za stovku zakoupila tři batátky pro dceru. Byla to patrně nejdražší večerní kašička, kterou kdy v Ústeckém kraji jedl desetiměsíční kojenec.

Za poslední rok jsem si vypěstovala slušnou závislost na batátových chipsech zkropených pár kapkami balzamika. Nebo na batátech z trouby, zapečených s cibulí a česnekem. Nebo na batátovo-cibulkové kaši. A vůbec nejdokonalejší jsou, když přijdou do tajiny – nasáknou všechna ta exotická koření a výpek z masa, doslova se rozpadají… Takové nasládle slané orgie!

Na batáty jsem se zatím nedočetla nic hanlivého (na rozdíl od brambor, o kterých má už řada odborníků na výživu pochybnosti), naopak je teď všechny moderní výzkumy zdravé stravy vychvalují do nebes. Nevím ale, jestli to platí i o těch peruánských chudácích v Albertu. Čím si asi při cestě do Čech prošli…? Šmejkání zeleniny přes půlku světa neschvaluju, chci svoje vlastní batáty. Chci je mít od začátku až do  jejich sladkého konce na mém talíři pod dohledem. A v bio kvalitě. A za míň než 170 korun za kilo!

Táta má v K. plnou zahradu brambor, svoje dodávky na náš stůl plní na 100 % a i tak mu na jaře ve sklepě zbývá pytel už klíčících brambor, které jsme nestihli včas sníst. Brambory bohužel přestaly jít na odbyt, zmlsali jsme se na batátech.

„Zkusím je, tati, zasadit. Když to vyjde, příští rok na nich zbohatneme,“ prozrazuju mu svůj podnikatelský záměr. V návalu nadšení se svěřuji i svému zahradnickému guruovi Jaroslavovi. Poněkud zdrženlivě mi přeje hodně štěstí.

Na internetu hledám, zda se dá u nás zakoupit batátová sadba. Samozřejmě ani omylem. Vyplivne mi to akorát několik podobně laděných dotazů jiných bláznů, kteří pojali stejný úmysl jako já. Jak jejich pokusy dopadly, s tím se na netu nikdo nešíří, holt budu muset být první.

Vyrazím do Alberta, vyberu z aktuální peruánské nabídky pár přijatelných kousků, na kase vysolím sto korun a jdu je za účasti napjatého rodinného obecenstva uložit do připravených hrůbků stejně, jako se sázejí brambory. Vyjde mi to na dva krátké řádky, víc prostoru tomuhle pokusu nechci věnovat ani do něj nehodlám vrážet víc peněz. Batáty patrně při cestě do Čech prošly nějakou protiklíčivou úpravou, což je přesně to, co nepotřebuju – bohužel jinou šanci nemám.

Pak už jen hrůbky pečlivě uzavřu a povrch půdy pocukruju semínky kmínu, prý se má pěstovat společně s bramborami. Jdu od toho.

Výsledek je těžce nejistý a raději se snažím krotit  jakákoliv očekávání. Ale stejně někde uvnitř mě bliká velký zelený neon: Moje země mě má přece ráda!

Ať mi rostou!©