Mšice v rybízu a nervy v kýblu

2 komentáře
To, oč jsem dva měsíce usilovala, přišlo nepozorovaně a nebýt fotek, snad mi to ani nedojde. Moje holé záhony se proměnily v divokou přízemní šťavnatou džungli. A já si toho málem ani nevšimla. Protože jsem neustále plně ponořená do mulčování, míchání hnojivých zákvasů, zakládání nových a nových záhonů a nekončícího protrhávání plevele.

 

Je fakt, že tu úžasnou rostlinnou džungli na mém území tvoří z velké části právě plevel. Nechápu, jak můžou některé rostliny růst tak rychle. Vytrhnu je i s kořeny a ony si to za chvíli dají znovu! Odkud se berou? Kdo je na můj záhon zval?! To, že jsem veřejně prohlásila, že plevel nehodlám chemicky hubit, ještě neznamená, že jsem ochotná vzít pod ochranu plevel ze všech okolnch stříkaných zahrad! Jenže přesně takový z toho mám pocit.

 

A do toho musím poslouchat věčné skeptiky. Tak třeba:
„A neubírá to zelenině vitaminy, když máš záhony takhle zaplevelené?“
„To je to tvoje mulčování, stejně ti trávou plevel prorůstá a ještě si tam s ní taháš novej…“

 

I navzdory tomu mi moje zahrada připadá krásná a obdivně si ji každý týden fotím. Fascinuje mě porovnávat, o kolik mi co a kde vyrostlo. Občas něco hodím na „chlábítko“ (Facebook), připadá mi, že je čím se chlubit. Návštěvy si teď zásadně zvu k sobě na pozemek, provázím je mezi řádky, rozšafně rozhazuju rukama, ukazuju, mluvím o svých dalších plánech. Plním si sny.

 

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí?

Cukrový hrášek má už na začátku června placaté lusky. Kdypak se zabachratí? Foto: Sláma v botách

 

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české "kapary".

Lichořeřišnice vyrostla ze semínek, které jsem jen tak rozhodila podél záhonu. Kromě toho, že mi bude dělat radost okrasnými květy, si na jejích listech i květech hodlám pochutnat. A z poupat se dělají české „kapary“. Foto: Sláma v botách

A pak najednou přijdou dvě nečekané rány. 

****

Nedávno se zase po dlouhé době ukázali v D. moji rodiče. Vím, že s tátovou piplanou zahradou se můj divoký pozemek nemůže srovnávat, táta má na pletí mamku a ta je důsledná. Ale já mám zrovna taky čerstvě vypleto, a jelikož nepršelo, nová generace plevelu ještě nestačila dorůst rozměrů, které by mi stály za pozornost.
Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

Mulčuju, abych nemusela plít. Otázka je, co stojí víc času! Foto: Sláma v botách

„Podívej ta jarní cibulka, tati. Ta roste, co?“ dmu se hrdě. „Neměla bych ji někdy projednotit, aby měla dost místa k růstu?“
„Hm, jo, to bys mohla,“ odpovídá mi. Jdeme dál.
„A ta řepa! Ta mi fakt dělá radost. Roste před očima a koukám, taky už bych ji mohla trošku projednotit…“
„Ty bys to tady měla projednotit všechno,“ prohodí táta, jak se tak rozhlíží.
„Nestíhám, tati. Ale asi máš pravdu, že už by to potřebovalo. O víkendu projednotím mrkev, pastiňák, petržel…“
„Jo jo…“

 

Taťka je na můj vkus nějak potichu, ale možná je prostě jenom překvapený. Nejspíš vůbec nečekal, že jsem to tady rozjela takhle ve velkém. Všechny ty úspěchy s řepou a cibulkou…

 

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

Jarní cibulka made by Sláma v botách. Foto: Sláma v botách

 

„To víš, naložila sis pořádný břímě,“ poplácá mě po zádech, zatímco míjíme plácek s kukuřicemi. „Nezávidím ti to.“
„Ále…,“ dělám hrdinu a je mi strašně dobře. Uznání…
„Tak se ti to tady líbí, tati?“ bažím po další chvále.
„Ale jo, mám radost,“ zase to ochranitelské poplácání. „To víš, je vidět, že na to holt nemáš čas, ale je hezký, že tě to baví. A máte aspoň s Lidkou kam jezdit.“
???!
„Tobě se tady nelíbí?“
„Líbí, nelíbí. To víš, já mám mamču. Ta když vezme do ruky motyku, tak to lítá. Nás by deptalo, že pořádně nevidíme, co kde roste.“

 

Tak se znova podívám na tu kukuřici. No pravda, sem tam trocha lebedy, bodláky, pampelišky, svlačec a asi metrák mulče, ale… Lepší než holá, sluncem rozpraskaná země. Nebo ne?
„Na mě se neohlížej, když se ti to líbí. Já bych z takový zahrady měl depresi. Ale ty jsi divoška, tak si to takhle nech. Hlavně ať jsi spokojená,“ zakončuje táta takměř zen-buddhisticky.

 

Depresi… tak ta se teď pokouší o mě. Taková podpásovka. Posmívají se snad (ne)čistotě mého pozemku i další čtenáři tohoto blogu?
Je vám to, z čeho já se raduju, pro smích?
Klepete si na čelo, jestli jsem se nezbláznila?

 

Zdrceně se sunu trávou a alespoň našim ukazuju, jak babičce krásně kvetly jabloně. Vypadá to, že letos bude spousta jablek. To sice není moje zásluha, ale ty jabloně částečně kvetou i nad mými záhony, takže…
Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

Sudy na dešťovku plné jablonových květů. Bacha, ucpávají rozprašovací růžici konví! Foto: Sláma v botách

 

„Jak jsou ty stromy starý? Ty už asi něco pamatujou,“ obhlížejí naši koruny babiččina minisadu.
„To víš, jsou to matadoři. A nikdy je nikdo ničím nestříkal,“ upozorňuji  na fakt, který D.-cká babička ráda připomíná a který mi zní jako rajská hudba.
„Je to na nich vidět. Mšice všude… a koukám máš mšice i na svých rybízech,“ ukazuje taťka na dva keříky, které jsme s manželem vysadili asi před třemi lety pod jednou stařičkou švestkou.

 

Cože? MŮJ ČERNÝ RYBÍZ! Poklad, do kterého vkládáme taková očekávání stran domácích biomarmelád!

 

Přemýšlím, kolik toho ještě snesu. Co ještě se proboha dneska dozvím! Proč musí být ekozahradničení furt takový nervák?!? Toužila jsem jen po tichém štěstí v objetí jabloní a hrušek, sedat pod ořešákem a mlsat vlastní hrášek, pozorovat dceru, jak se honí za motýly a má zas o něco blíž k přírodě…
A zatím?

 

„Mšice, dobře, takže jaké mám možnosti?“ hlesnu zcela rezignovaně. Ani nemám energii zdůraznit, že pro postřik nejdu ani za cenu ztráty svých věrných rybízů.
Ale vypadá to, že tu je naděje. Prý mám rozpustit v horké vodě kus mýdla (ha, mám jedno přírodní z malé rodinné výrobny v K.!) a mírně vychladlým roztokem omýt napadené listy. Chudinky mšice, máte to sečtené!
„Dokud tam ale bude stát ta stará švestka, mšice ti budou na rybíz padat dál,“ varuje mě táta. To jsem nedomyslela…

 

Odpoledne zkouším naťuknout D.-ckou babičku. I ona si všimla, že mi rybízy začínají žloutnout. „To máš z toho mulčování!“ vytahuje nejdřív svou oblíbenou teorii. Ale když já vytáhnu mšice, nakonec připustí, že tohle vysvětlení je pravděpodobnější. („Ale třeba by tam ty mšice nelezly, kdybys nemulčovala!“)

Rybízy chráním pod záclonou proti špačkům a zatím mi na nich řádí mšice.

Bála jsem se špačků, proto ta záclona. A zatím mě postihly mšice. Foto: Sláma v botách

Jsem ráda, že se s babičkou shodneme, že strom je nemocný, že už je to sušinka nad hrobem, z níž už kromě příjemného stínku neplyne žádný zvláštní užitek. Jen občas ještě plodí jedna větěv. Je mi líto, ale právě byl podepsán rozsudek.

 

Druhý den nebohou švestku manžel podřízl motorovkou. Mám trochu výčitky, když se jdu podívat, co tam po ní zbylo. Padla za oběť mému ekoprojektu.
Ale zavazuji se, že na její místo na podzim vysadím strom nový.
Krásnější, plodnější, zelenější…
Bez mšic!

Ať mi rostou!©

2 thoughts on “Mšice v rybízu a nervy v kýblu

  1. Pingback: Radši slepičí polévku než slepičí hnojivo! | Sláma v botách

  2. Pingback: Invaze slimáků zahájena! | Sláma v botách

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *