Moje velkolepé plány. Jak v nich figuruje sad, jezero a manžel.

Napište komentář

Zahrada, na níž jsem začala zhmotňovat své farmářské idee a proměňovat ji v rodinný bioráj, mi ve skutečnosti vůbec nepatří. Mám jen štěstí, že jsem se do rodiny s tak geniálním pozemkem přivdala. A ještě větší, že o polnosti v D. nemá nikdo jiný z rodiny zájem. Manželova babička s dědou už tady klidně dožijí. Stejně jako jejich rodiče, babičky, dědové…. Ale co bude dál?

„Jednou si s Kubou postavíte v D. moderní domeček, budeš zahradničit, Lidka běhat po dvorku…,“ malují nám budoucnost někteří rodinní příslušníci z mojí strany. Především ti, kteří v D. nikdy nebyli. Opravdu se ale chci stát pokračovatelkou d.-cké dynastie, příští babičkou z D.?

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Tři generace žen z D. při společném sběru podzimních plodů. Foto: Sláma v botách

Ta současná d.-cká babička mi radí jasně: „Co byste tady hledali?! Zůstaňte ve městě, tam máte všechno!“ Jako kdyby zrovna jí v D. něco chybělo. Pojízdná prodejna s masem staví přímo pod babiččinými okny, do krámu na návsi její favorit taky ještě dojede. Po doktorech babička neběhá. Když ji rozbolí záda, jde to rozchodit na zahradu se sekačkou. Hřbitov i kostel má za domem, kadeřnici ve vsi. Největší starosti dělá babičce děda, aby ještě vyšel do schodů, tráva, aby jí nepřerostla, než ji půjde posekat, a pak návštěvy, aby se hlásily včas a ona stíhala vytáhnout maso z mrazáku. Pokud se v létě urodí dost okurek, je z čeho vyrábět marmelády a děda nikde neupadne, je v D. všechno v nejlepším pořádku. Asi si tady opravdu zarezervuju svůj flek na důchod. Práce na zahradě mi nevadí, u plotny trávím celé dny už teď. A manžel stejně od třiceti vykřikuje, že se určitě nedožije důchodu, takže mi starosti o něj třeba odpadnou.

„Vyprdni se na zahradu. Copak si těch pár mrkví nemůžete koupit?“ vidí to ale d.-cká babička trochu jinak. A tak jí vysvětluju, že mě zahradničení baví. Že je to prima užitečný sport. Šetřím planetu a ještě tady investuju pro příští generace. Spekulace se zemědělskou půdou prý jednou budou hit. Nemusím marnit čas pocením se ve fitku, sledováním burzy ani obrážením farmářských trhů. V D. to mám all in one. Objevila jsem nejefektivnější volnočasovou aktivitu pro ženu, která myslí na budoucnost. To by přece měla babička ocenit.

„Ale prd, prosimtě! Buďte rádi, že žijete v bytě, nemusíte se zlobit s kamny, večer si můžete zajít do divadla,“ utře mě babička a jde přiložit. Nápad převzít jednou její bydlo nám neustále vymlouvá. Čtyři tisíce metrů čtverečních šťavnaté zahrady s vzrostlým ořešákem a spoustou ovocných stromů má sice svou hodnotu, ale ne ve vsi, kde kromě hřbitova, vietnamské sámošky a školky nic dalšího pořádně nefunguje. Nejbližší město dvacet kilometrů.  Proč jen musejí být severní Čechy tak bezútěšné?

 

****

Když v D. vklouznu do gumáků a celý den pobíhám od rajčat k fazolím, mockrát se přistihnu, že se bezdůvodně usmívám. Broukám si při pletí dokola jednu dvě písničky, které zrovna ten den nemůžu dostat z hlavy, a moje přiblblá spokojenost se ještě stupňuje. Občas si jen tak povyskočím a popoběhnu. Jako moje dcera, která tady ráda lítá od stromu ke stromu a nedá se chytit. Někdy si při pletí třídím myšlenky, vymýšlím nové články na blog, co budu v týdnu vařit nebo na čem bych mohla zbohatnout. Ale většinou nemyslím na nic. Opaluju se, nebo se naopak před sluncem schovávám pod ořešákem, když je moc vedro. Protahuju se, když mě od motyky bolí hřbet, a když mám na konci dne ještě sílu, zaskáču si na trampolíně. Existuju. Je mi dobře. Bylo by to tak, i kdybychom se v D. usadili (podle babičky zahrabali) nastálo? Nezmohla by mě ta samota, která je teď zdrojem mého soukromého štěstí?

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným omylem při blbnutí v trávě... Foto: Sláma v botách

Já a moje dcera, vyfoceny nějakým záhadným selfie-způsobem při blbnutí v trávě… Foto: Sláma v botách

Ve vsi nikoho neznám. Jednou jedinkrát jsem krátce mluvila se sousedkou, to když jsem sondovala, jestli bych se mohla občas napíchnout na její wifinu. Od jiné paní, jejíž přítel v D. léta rekonstruuje starý statek, jsem koupila kus krávy a při té příležitosti se dozvěděla, že ona se sem stěhovat nehodlá, statek nestatek. Na rozdíl ode mě má jasno v tom, že jí město vyhovuje a v tomhle zapadákově hnít nechce. A to je naše město L. taky pěkná díra. Když se chci sebetrýznit, lituju, že to v D. nevypadá jako na Valašsku, kde dědiny ještě normálně žijou. Kde vesnické krámy úplně nepřeválcoval Kaufland ani vietnamské večerky, kde občas na domech visí cedule s nějakou živností, starostům nepatří night kluby a místní honorace nebohatne na hernách a automatech. A kde za vsí běžně nestojí čínské fabriky na masové konzervy, které každého půlroku pořádají oblíbený výprodej. Ale na Valašsko jsem se nevdala, svoje biopolnosti budu jednou dědit v D.

„Třeba bys to v D. mohla jednou rozhýbat právě ty. Začneš v sokolovně předcvičovat pilates, povedeš kurzy zdravého vaření, semináře o domácí výuce…,“ vymýšlejí moje kamarádky, když se jim občas svěřuju se svým životním dilema. „Hmmm, třeba jednou vybuduju vlastní ekofarmu a budu pořádat besedy pro školy. A napíšu kuchařku,“ zasním se někdy i já.

„Budeš druhá Hanka Zetorová,“ dělá si ze mě prdelky manžel. Občas mu se střídavým úspěchem vařím podle slavného Bioabecedáře Hanky Zemanové.

 

****

Manželův rod sice z D. pochází, ale on se sem nežene. Nevidí v d.-cké zahradě stejný potenciál jako já. „Nahoře u silnice bychom mohli založit sad jedlých kaštanů a tam dole, jak je teď kompost, by bylo koupací jezírko. A časem bychom třeba mohli přikoupit zahradu od sousedů, “ snažím se ho vtáhnout do svých snů. Abych se ale dokázala pro stěhování do D. definitivně nadchnout, potřebuju jeho spoluúčast. A na budování jezer jeho svaly.

„Zapomeň na to, že budu trávit stovky hodin stavěním nějakých sídel!“ ohrazuje se ostře on, profesí architekt. Byt v L., který jsme dostali od mých rodičů, máme zařízený a jemu vyhovuje. Nemusíme topit v kamnech a nemít dítě, možná opravdu občas zajdeme do divadla. Jenže… Vyprávím manželovi, jak si na zahradě zpívám. A taky o těch tetelivých úsměvech bez důvodu. Mít tak záhony přímo u domu… „A mně by se zase líbilo žít u moře,“ odbývá mě nekompromisně. 

Když se mě lidi ptají, jestli hodlám v dojíždění na zahradu do D. pokračovat i příští rok, říkám, že ano. Mám tam i napřesrok spoustu plánů. Na podzim chci vysázet nové stromy a keře a na jaře vyzkoušet bezorebnou metodu na nových záhonech ve tvaru klíčové dírky. Taky bych ráda otestovala vyhlášenou indiánskou polykulturu Tři sestry neboli pěstovat společně na jednom fleku fazole, kukuřici a dýně.  Ty jedlé kaštany s jezerem taky furt nemůžu dostat z hlavy.

„A nestačilo by ti pěstovat rajčata na balkoně?“ přichází s novými řešeními můj tchán. Ach jo, takové zásadní nepochopení! Poté, co jsem přečetla svou biobibli o stavění domů ze slámy a budování kořenových čističek odpadní vody, mi navrhne pěstovat v paneláku rajčata v plastovém pytli.

Se svými vizemi o nové budoucnosti zůstávám sama. Sama váhající. Mám chuť přepsat v D. rodovou kroniku a stát se zakladatelkou moderní rodinné ekovětve. Babičkou, k níž se budou všechna vnoučata sjíždět na vyhlášené bioknedlíky i pro kus té životní moudrosti. Já se důchodu rozhodně dožít chci. Večer co večer nad tím špekuluju. Pohodlí bytu má hodně do sebe, ale zrovna teď v létě mi připadá, že snídaně v trávě by taky nebyly marné.

Lidka na sběru kytek na zahradě. Snídat v takové rozvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

Lidka při sběru kytek na zahradě. Snídat na takové rozkvetlé loučce každé ráno by bylo fajn. Foto: Sláma v botách

„Vždyť sem tě vzal dvakrát na dovolenou. Tak co pořád máš s tou přírodou?“ snaží se mi manžel vsugerovat, že bych neměla chtít víc. Když jsme na té dovolené, souhlasím s ním. Ale sotva se vrátíme domů do bytu… „Ty jsi normálně nevděčná!“ stupňují se naše debaty. Manžel chce za každou cenu uhájit naše pozice v L. A já mu zase slibuju erotické striptýzy pod ořešákem.

Abychom to přemýšlení o naší budoucnosti nějak uzavřeli a konečně se přestali slovně přetahovat, přitulil se ke mně naposledy, když jsem zase vytáhla otázku stěhování, a podíval se mi dlouze do očí. Asi aby to těžké téma odlehčil a přivedl mě i na jiné myšlenky, zašeptal mi do ucha verš, který právě vymyslel: „Hovno k hovnu sedá, rozmáznout se nedá.“

?!!!!!  Znechuceně na něj zírám. Takhle pokálet tu vzácnou něžnou chvilku. Ale pak se jen škodolibě pousměju. V hlavě si už od zimy sestavuju tajný seznam velkých plánů s D. Hned pod položky sad a jezero připíšu tomu veršotepci další úkol: zprovoznit mi na jaře u záhonů ekotoaletu na stoprocentně rodinný biokompost!

Ať mi rostou!©

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *