DÍRA METR VEDLE. Jak to dopadne, když má MANŽELKA zjistit STAVEBNÍ KÓTU

1 komentář

Akorát se v sobotu chystám se synem po obědě spát, když mi volá manžel ze stavby. 

„Verun, prosímtě, mohla by ses mi na něco podívat do stavebního výkresu?“
Není to úplně nejlíp načasovaný dotaz, ale nic nevyčítám. Zatímco mně se možná podaří dát si s miminem šlofíka, manžel od rána betonuje základy našeho budoucího baráku a pauzy se dočká nejdřív v neděli večer. Pak šup do práce.

Tak holt syna zase odložím do ohrádky (okamžitě začne řvát)  a jdu k šupleti, kde má manžel stavební lejstra.
„Tak co potřebuješ?“ ptám se, když konečně držím papír v ruce.
„Mrkni se mi na kótu u vchodový zdi,“ žádá mě muž.
„U vchodový zdi?“ opakuju.
„Víš, kde budeme mít u baráku vchod, ne?“ ujišťuje se manžel. Ubezpečím ho, že jasně, a začnu lejstrem otáčet všemi směry. 

Konečně. Mrkám na syna, který je v ohrádce vzteky bez sebe, že to nebude dlouho trvat a zase si ho vezmu.
„Mám tu stěnu, cos to teda potřeboval?“ hlásím se zpátky do telefonu.
„Kótu. Koukni se mi, kolik ta zeď měří.“
„A to je nějaký číslo?“ snažím se upřesnit si zadání.
„No kóta. Snad víš, jak vypadá kóta,“ komanduje mě manžel, zatím trpělivě, na dálku.
Tak samozřejmě že NEVÍM, jak vypadá kóta. Ale taky nejsem naštěstí tak blbá, abych si nedomyslela, že nejspíš jde o ty čárky s šikmými zarážkami.
„No, to je vono,“ jásá manžel. „Tak jaký je tam číslo?“
Musím ho bohužel zklamat. „Žádný tam není.“
„To není možný. Každá kóta má číslo.“
Manžel mě trochu mate, tak se dívám do projektu znovu.
„No, nějaká čísla tady jsou….“ připouštím po chvíli.
„Čísla?? Jenom jedno tam musí bejt. Dívej se jenom na tu jednu zeď. Co je u ní napsáno?“
Trošku se mi zdá, že na manželově straně telefonu už pomaličku začíná trpělivosti ubývat. Tak znova rychle otáčím papírem tam a zpátky, ale z těch nesmyslů se prostě nedá nic vyčíst.
„Sorry, Kubi, tady je těch čísel prostě víc,“ vzdávám to, protože i synova hladinka netrpělivosti kriticky roste. Kvílení v ohrádce přechází do hrdelního řevu s hrozbou nevratné likvidace hlasivek. Já si tu zatím hraju na detektiva.
„Jak to víc čísel?!?“ nechce ale manžel hodit flintu do stavebních zákopů. „To musím fakt sednout do auta a jet se na ten výkres podívat sám, protože ty nebudeš schopná to najít sama?“ snaží se mě muž psychicky vydírat.
Tak to ne. Takové jednání nemám ráda. Stačí, že mě tu psychicky vydírá hysterická osoba v ohradě.
Prostě tady vidím čísla tři, pod nima další číslo a o kousek dál ještě nějaký úplně jinačí,“ snažím se manželovi polopaticky vysvětlit, proč mu nejsem schopná dodat žádanou informaci.
„Nekoukej se KOUSEK DÁL, koukej se na VSTUPNÍ zeď. Kolik měří TAHLE JEDNA JEDINÁ ZEĎ,“ dostávám teď už nepokrytě NASRANÉ pokyny.
„Aha, promiň,…“ snažím se nenasrat taky a znova se na ten pitomej papír mrkám.
„Tak v tom případě 4175.“

Ha! Muž je očividně překvapený. Ticho.
„Seš si jistá…jo?“ ozývá se po chvíli.
„Jo, jsem,“ odpovídám, zatímco beru chraptícího a sípajícího syna konečně do náručí. „Tak už půjdeš spinkat, zlatíčko, maminka skončila,“ konejším hysterika.
„Verun, seš tam ještě, Verun?? Jsi si FAKT jistá tím číslem?“
Ach Jo! Manžel s tou svou kótou nedá pokoj a nedá.
„Říkám 4175! Chtěl jsi vstupní zeď, ne? Tak ti to diktuju.“
Pak s manželem konečně položíme telefon.
***
O deset minut později už se synem spokojeně ležíme v posteli. Když tu najednou slyším před domem parkovat auto. Pak šramot klíčů.
Manžel si přijel osobně zkontrolovat, že jsem mu to nahlásila dobře. No to snad ne!
„Tys mi nevěřil!“ vletím do kuchyně naštvaná, že celá moje snaha byla úplně k ničemu. Dopáleně se vedle něj rozkročím. „Že jsem to měla dobře, že jo?!“ chci slyšet odpověď.
Manžel je celý od hlíny a prachu, ale to mu stejně nebránilo sednout do auta a z té stavby přijet.

Podívá se na mě a jenom špitne:„Měla“

Můj pocit vítězství se ale nestihne vůbec rozvinout. Protože sotva se chci nadechnout k ironické poznámce, manžel se znova zadívá do těch svých čísel a pak povídá: „To ale bohužel znamená, že bagr, co nám minulý týden hloubil základy, vykopal tu díru o metr vedle…“

Spolek nadsencu pro rekonstrukce zakopovych bitev prvni svetove valky. Foto: Sláma v botách

Spolek nadšenců pro rekonstrukce zákopových bitev první svetové války si o víkendu vybral právě náš pozemek! Foto: Sláma v botách

Spolek nadsencu pro rekonstrukce zakopovych bitev prvni svetove valky. Foto: Sláma v botách

Tchán se připravuje na klidný důchod. Foto: Sláma v botách

 

*****

Jak už víte, předloni na podzim jsme se s mužem stali majiteli jednoho starého domu s ještě starší stodolou (články ZDE a ZDE). Když se podařilo opravit okapy a střechu, stodola přes zimu ani nespadla. Zato dům jsme dali zbourat dobrovolně. Nesplňoval představy a neměl ani historickou hodnotu, pro niž bychom z nich slevili. A tak jsme se doposud místo stavění věnovali hlavně bourání a z majitelů domu se stali majiteli stavební sutě.
Letos si ale snad konečně vylepšíme skóre.

Foto: Sláma v botách

A teď ti ukážu, dcero, zemědělství v řádu otrokářstkém. Foto: Sláma v botách

V neděli večer mi manžel hlásí, že akce základy je u konce. „A co ta díra?“ ptám se opatrně. „Vyřešeno,“ uklidňuje mě muž naštěstí. „Akorát krumpáč nechci nějaký čas ani vidět,“ ulevuje si.

Ráda bych mu se stavbou nějak pomohla, ale nevím proč mě k tomu s tchánem vůbec nechtěj pustit.

Tak si alespoň slibuju, že se tohle léto zužitečním jinak.

Po loňské (po)porodní pauze si konečně vezmu pořádně na starost zahradu!

Foto: Sláma v botách

Taky se tomu říká posilovna v přírodě. Foto: Sláma v botách

Záhon ve tvaru srdce. Foto: Sláma v botách

Někdo má klíčové dírky, někdo spirály, my máme bylinkové záhony ve tvaru srdce.  Na čí přání asi vznikly?  Foto: Sláma v botách

 

(pokračování zase příště)

Ať mi rostou!©

 

One thought on “DÍRA METR VEDLE. Jak to dopadne, když má MANŽELKA zjistit STAVEBNÍ KÓTU

  1. Pingback: MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura | Sláma v botách

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *