HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.

2 komentáře

Jestli to ještě nevíte, tak od jara mám za manžela Ukrajince…

 

Kolem stavby našeho domu už bylo, je a ještě bude veselo. Největší starost mi aktuálně dělá, že se manžel patrně rozhodl postavit náš barák celý úplně sám. Koupil si montérky, vzal si týden dovolenou a jede.

******
Výchovná lekce o důležitosti školy

Zrovna s dcerou dočítáme pohádku před spaním, když zaslechnu domovní dveře a muže, jak se vleče domů. Půl desátá. Tak to dnes dorazil brzo. Většinou končí na stavbě hluboko za tmy.

Hlava plná cementu se o chvíli později zjeví ve dveřích pokojíčku a špitne:
„Nezbylo ještě něco k jídlu?“

Chci podat informaci o zapékaných těstovinách, ale dcera, která už prakticky nezná otce, to do něj hned začne hustit.
„Tati, Jára měl dneska ve školce masku policajta. A s mámou jsme byly v knihovně pro novou knížku. Koupila mi tam linecký kolečko, daly jsme si ho napůl… “

Hlava mizí. Ne že by ji nezajímaly životní peripetie pětileté holčičky, ale touha po sprše, čisté košili a něčemu do žaludku je silnější. Chápu.

„A tak to, Liduško, v životě chodí,“ využiju příležitost k výchovné lekci. „Kdo se ve škole dobře učí, může si zaplatit lidi, aby domeček postavili místo něj,“ pohladím svou zlatovlásku po vlasech. Ale pak pokračuju: „Kdo se ale jako náš tatínek učil až moc dobře, ten si připadá na celém světě nejchytřejší, a tak si holt musí všechno dělat sám.“

Foto: Sláma v botách

Bořek Stavitel během důležité prezentace. Foto: Sláma v botách

*******
Báječná dovolená… na maltě

Poslední dobou se s mužem míjíme. Ráno mu mažu svačinu, odpoledne dodávám oběd a večer večeři. Tím náš manželský život končí. Samozřejmě že za to může stavba. Říkáte, si: aha, jak to? Nechtěli náhodou stavět v klidu? (článek #Plodný a úrodný. A vyklidněný.)

Ale to víte, že jsme  byli s mužem domluvení, že na barák nebudeme kvaltovat. A už vůbec nebylo v plánu, že ho budeme stavět svépomocí. Můj manžel ale na jaře došel k závěru, že je škoda komukoliv za cokoliv platit, když může barák postavit podle videí na youtube!

****

„Příští týden mám dovolenou,“ ohlásil mi muž nedávno a já v domnění, že jde o impuls k rodinnému výletu, začala hned vymýšlet, kam bychom mohli jet. Léto v plném proudu a já znám jen vaření, nočník a zahradu. Lítání kolem dětí a našich žaludků. Když se podaří chvilka navíc, jdu spát, jsem hotová.

U rodiny ale lítost nevzbuzuji.

„Jo, holčičko, tak to chodí, když se staví,“ překvapuje mámu, že se vůbec něčemu divím. Ale já se fakt divím. Stavební horečka, která u nás letos vypukla, sice nese výsledky, ale jasně se přece řeklo, že se ze stavby nezblázníme. Že nebudeme domu obětovat vzácné roky, kdy jsou děti malé. Stavět ano, ale v klidu, v pohodě.

„Hele, koukejte to postavit co nejrychlejš, ať už to máte za sebou!“ ohrazuje se proti zbytečným průtahům ale i můj táta a taky už se převléká do montérek, aby chlapům helfnul. Prý se máme všichni hecnout a mít dům co nejdřív odbytý, ať už „bydlíme ve svým“ a náš život konečně „získá nějaký řád“.

S tím nemohu souhlasit. Náš život byl doteď naprosto skvělej (mé občasné hroutící se kolapsy se nepočítaj) a našemu životnímu stylu nelze nic vytknout.
Myslela jsem si, že manžel to vidí stejně.

Viděl.

Ale pak mu přivezli tvárnice…

Promovaní inženýři. Sinus, kosinus, deskriptiva… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Cenťák sem, cenťák tam… Foto: Sláma v botách

…snad měl kutil z matiky za jedna! Foto: Sláma v botách

***
Chceš-li poznat, co je dřina…

Vždycky jsem si myslela, že stavění baráku je pánská parketa. Můj tchán si třeba díky tomu plní bobříka obětavého seniora a vybojoval už plný počet bludišťáků.

Jenže ono se nakonec stavění baráku týká i mně, a to mnohem víc, než jsem čekala. Ne, nikdo mě nenutí lézt s kýbly po lešení a zdvihat cihly. Já mám na starost jiný sektor. Taky otročina. Totální nasazení, akorát že v kuchyni. Stala jsem se manželkou (a snachou) manuálně pracujících mužů.

 

„Kup maso a coca-colu,“ dostávám čerstvé instrukce stran zásobování. Takže proto mi manžel přišel nahlásit volno. Nehodlá mě odvézt na Kanáry (ani na Karlštejn), byl to zase jen signál do zázemí: Naplň lednici a upeč! Ach jo.

Foto: Sláma v botách

Obdenní várka. Recept je na facebooku. Foto: Sláma v botách

Zaskřípu otráveně zuby. Nechci být nevděčná, až doteď jsem vařila ráda. ALE! To, co se po mě chce teď, nemá s vařením nic společného. FUTRUJU TAŽNÁ ZVÍŘATA. Svačina, oběd, večeře, druhé večeře. V tempu, kterému by nestačila ani závodní kuchyně.

Nikoho nezajímá, co designově čančám na talíře ani že jde o úplně novou kreaci na téma racionální strana. Jediné, na co jsou chlapi zvědaví, když svlíknout modráky, jsou KALORIE.

Nažrat se. Ať je toho cokoliv, ale ať je toho dost. A tak postupně rezignuji a nakonec už jen dokola vařím šlichty s masem. Zahučí do nich raz dva a ještě jdou šmejdit po sladkým. Otupěle odnáším jeden vylízaný talíř za druhým. Tajně jsem doufala, že zbude dětem na zítra…

Už nějak nevím, čím ještě otroky krmit. Čím je nafutrovat, aby jim nedocházela pára. Mně každopádně dochází inspirace (a maso), zato cukety, řepy a zelí se mi hromadí ve sklepě.

Sklízím cukety, ale nikoliv úspěch. Potlesk patří jiným a cukety si mám strčit do sklepa. Foto: Sláma v botách

****

Krmte ty bestie

„To je zajímavý, přestávám cítit pravou ruku,“ vyděsí mě jednou večer muž, když ze svalí v montérkách ke stolu. Přiskočím k němu a dloubnu ho do ramene. „Nic, jako dřevěná,“ konstatuje rezignovaně.

Pomoc! Navzdory vzornému zásobování tělo architekta začíná vypovídat službu. Chce to ještě víc energie, ještě víc síly do svalů, zamžikám unavenýma očima.

„Navař jim knedlíky,“ má v tom jasno sousedka Božena. Hm, podobné řešení by nejspíš zvolila i babička v D. Tam hosté nikdy neodcházejí přecpaní od stolu, aniž by v peřinách nezůstala ještě mísa plná knedlíků a v troubě půl pekáče sekaný, kdybychom náhodou – až nám trochu odlehne po kafi a koláčích – dostali další vlnu hladu. (to se nemůže stát, protože do knedlíků přišlo deset vajec, do sekané půlka krávy a všechno se koupe v louži škvařeného sádla, takže spíš hrozí žlučníkový záchvat, než že by se ještě ozval hlad).

Babička v D. prostě umí vařit velkoryse, vánoční hostiny z ní udělaly mistra přes sycení davů.

Zato já bych k ní měla jít do učení. Ať vařím, co vařím, nakonec se vždycky rozpačitě sejdeme nad kastrolem čehosi, co je sice „zajímavé“ a „netradiční“, ale čeho je očividně málo, a sledujeme, kolik si kdo nandal a jestli i tomu na konci stolu zbyde aspoň olízat kost. 

Foto: Sláma v botách

Pro hladové stádo mul se teprve učím vařit. Foto: Sláma v botách

„Tati, prosim vás, přidejte si. Měl jste vůbec nějaké maso? Ještě tu kousínek zbyl, neupejpejte se,“ snažím se v kastrolu něco objevit.

„Ne, já měl dost, jen si to dojezte. Děti skoro nic neměly,“ skenuje tchán neviditelné zbytky na dně.

„A fakt jste se najedl? Vždyť jste si skoro nic nenandal,“ fackuje mě vlastní neschopnost.

„Mně to stačilo, Verun, vopravu, jen si to snězte, měl jsem tak akorát,“ hraje se mnou tchán dál hru na plný žaludek, až teda nakonec hladově pípnu: „Tak já bych si s dovolením tu poslední králičí nožičku ještě přidala…“

Pokaždé když škrábu brambory, si říkám, že tentokrát jich bude dost a já se konečně předvedu jako KUCHAŘKA. Ale nakonec si jdu zase nandavat jako poslední, jelikož jsem „nebyla schopná uvařit toho, abychom se všichni najedli“.

Muž už si myslí, že to dělám schválně, a v jedné slabší chvilce se zasnil: „Já bych jenom chtěl jednou zažít, že bys tu stála a stůl za tebou by se prohejbal. A ty bys povídala: Neostýchejte se, kluci, je toho dost, jezte, pijte, mám ještě v lednici guláš na přidání…´“

Večer si s tchánem otevíráme lahvinku. Já ze zoufalství, on aby si ještě užil života, když se patrně nedožije důchodu.

„Až to dostavíme, beru si pár let volno,“ přeřekne se a na to si přiťuknem. Muž, který nás slyší, nás pak přijde povzbudit: „Ten barák dostavíme, kdybysme tam měli padnout.“ Načež sebevědomě zamává chromou končetinou: „Ještě mi zbývá levá ruka.“

Stavební dozor kontroluje nasazení seniorů. Foto: Sláma v botách

 

I druhému dědovi se staráme o klidné a odpočinkové stáří. Foto: Sláma v botách

****
Pokud se letos chystáte na Kanáry (nebo na Karlštejn), pozdravujte tam. Bylo by fajn vyvalit se aspoň u řeky, ale prozatím lifruju cukety do sklepa a jdu zas do krámu pro maso. Chlapi mají o víkendu extra šichtu.

Architekt má nosit černý rolák a v podpaží hezké obrázky domečků, ale ten můj se holt rozhodl zásobovat mě teď zpocenými košilemi plných stavebního prachu. Zdi baráku tak rostou rychleji než cukety na mém záhonu a z dovolené zbývá už jen pár dní.

DÍKY BOHU!

Mít chlapi ještě týden volna, dům by stál. Akorát my patrně skončili na onom světě. Únavou a hlady…

Letošní léto se do mé paměti nesmazatelně zapíše pod názvem: UKRAJINA.

****

A pak mi to bleskne hlavou. NO JO! Spokojeně si zaběhnu do sklepa pro řepu se zelím.

Boršč, ten jsem přece svým Ukrajincům letos ještě nedělala!

„Jenom ho, prosím, Verun, navař dost!“

Foto: Sláma v botách

Prej že zedníci potřebují pivo. I po cuketách zdi rostou… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

až do nebe… nebo až do stropu. Foto: Sláma v botách

 

EPILOG

O šťastných zajatcích a klidu mezi řadami cihel

Foto: Sláma v botách

Balkon tchánova domu, kde teď žijeme. Víc o našem veselém soužití v 9 lidech se dočtete v tomto článku. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Abychom si léto zpestřili a protože na dohled není ani „blbé“ kempování, ukecala jsem muže, ať snese z podkroví matrace, že odteď budeme spát na balkoně. Vejdeme se tam všichni čtyři, když se k sobě budeme pořádně tisknout. Kupodivu nic nenamítal, jen mě upozornit, že hned příští noc má pršet. 

Nevadí, tak se operativně zasuneme pod střechu, vymyslela jsem a muž opět ani nepípl. 

A tak se už pár dní po večerech válíme na balkoně, žerou nás komáři, ale zase chodíme mnohem dřív spát. Já mám prominentní místo pod vinnou révou, která už pomalu dozrává, a ráno peřinu plnou rosy. 

„Proč vlastně stavíme tak velikej dům, když by nám stačila jediná místnost na všechno?“ shrnul naše bivakování manžel ze své matrace, přesunuté aktuálně doprostřed obýváku (byla další bouřka). Když pak večer děti usly a my zase šoupeme matrace ven pod vinnou révu, bleskne mi hlavou, že tohle léto je přese všechno nakonec i celkem pohodové. Žádné pachtění se za zážitky, pakování a stres, jestli na dovče vyjde počasí nebo neskončíme v zácpě na chorvatské dálnici.

Stavba domu nás připoutala k místu, kde hodláme strávit zbytek života. A tak užíváme zahradu, vyrážíme do lesa a na hezké akce v okolí a SPÍME VENKU.

Já vlastně na ten Karlštejn asi ani nepotřebuju, pomyslím si.

„Že jo?“ přitaká manžel, protože jsem to možná řekla nahlas.

Pak se spolu zachumláme až po bradu, protože to vypadá na chladnější noc, a zatímco nás uspávají zvuky přírody i města, náš poslední pohled patří těm dalekým hvězdám nad naší hlavou.

Snad nám ještě letos hodně pěkného přinesou. Jak vidíte, nemám ty požadavky teď nijak vysoké… 

 

Vám pohodové léto a nám ať (ZDI) rostou! ©

2 thoughts on “HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.

  1. Jo, jak tohle znám! Když jsem se dala dohromady se současným manželem, musela jsem si ke standardní sadě Tescoma hrnců přikoupit ty o jedno větší. A teď, když spolu máme tři děti (zatím celkem malé), už pořizuju další velikost. Co jsme se přestěhovali na samotu se 7ha pozemků, už hlad moji rodinu vlastně vůbec neopouští… Cukíny plním mletým masem (jedna z mála povolených úprav) nebo schovávám do buchet, mrazák místo borůvek plním balíčky hovězího z farmy v sousední dědině a na ovocné knedle jsem se naučila nahlížet jako na zákusek :o). Že jsme si místo velké zahrady nepořídily třeba prasečák!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *