Jak manžel hospodařil sám a já začala zahradničit podle Jardy Duška

Napište komentář

V pátek 1. června večer jsem sebe a děti naložila do autobusu, který nás v sobotu ráno vyplivnul u moře. Na zájezdu jako vystřiženém z Viewegha. „Tak hlavně aby to ty děti přežily,“ vyjádřil manžel tradičně důvěru mým mateřským schopnostem. Ohrnula jsem sebevědomě pysk, ale sama jsem jednu starost taky měla. Bála jsem se, jak to tu beze mě zvládne moje zahrada.

Jak jen to beze mě asi zahrada zvládne? Foto: Sláma v botách

Jak to beze mě asi zvládne moje třetí dítě? Foto: Sláma v botách

Ve čtvrtek před odjezdem jsem se pokusila rozdat manželovi nějaké instrukce. „Občas mi promíchej na okně tinktury a každý den obejdi kytky s konví,“ poprosila jsem ho. Má dost svých starostí, takže by na ty moje mohl zapomenout.

Na chodbě u dveří už stojí sbalené dva obří loďáky, slunečník a kočárek, zbývá jen upéct na cestu chleba a manželovi něco sladkého, aby ho nemrzelo, že s námi nejede. A pak konečně Bella Italia. Moje těšení kalí jen jediná obava. Lehká nedůvěra v osobu,  která si autokarový zájezd nechává ujít a na níž teď bude záviset moje hospodářství.

„Nezapomínej, Kubi, že máme kytky i před okny. Ale hlavně zalejvej balkon,“ opakuji manželovi stěžejní body péče o osiřelou domácnost, zatímco se o den později loučíme u autobusu. „Já jsem ti to možná měla sepsat,“ začíná mě zachvacovat panika. Protože mi připadá, že manžel moje pokyny vnímá jen napůl. Místo aby si ukládal do paměti, že rajčata a saláty má kropit každý den, zatímco rozmarýn a tymián stačí ob den, kontroluje, jestli jsem vzala dětem plavací kruh.

„A taky jsou na zahradě jahody!“ vybavím si ještě rychle, vprostřed manželova výkladu o bezpečném chování na pláži. „Prosím tě, jezdi si je trhat nebo je aspoň hoď do mrazáku. Po tý dřině by byla škoda nechat je sežrat ptáky,“ pokusím se o poslední pokyn stran péče o své zemědělství. Ale pak už je to tady, autobus startuje.

„Zavolej mi hned, jak dorazíte!“ křičí na mě manžel přes okýnko. „A ty mi zase míchej ty tinktury!“ zkouším křičet já, ale v řevu motoru a dětí už není nic slyšet.

A tak jsme se rozloučili.

Výrobní závod Sláma v botách si vzal letos na mušku české kopřivy a moravskou slivovici. Foto: Sláma v botách

Výrobní závod Sláma v botách si vzal letos na mušku české kopřivy a moravskou slivovici. Foto: Sláma v botách

*********

Tinktury a nervózní účastnice zájezdu

Ráno mohu manželovi poslat uklidňující esemesku, že cestu jsme s dětmi přežili. Naším provizorním domovem se teď stává městečko Rosolina Mare na severu Itálie. Nekonečné písečné pláže, pruhované slunečníky, tržnice s tretkami, turistické vilky pod vzrostlými piniemi a sem tam pizzeria nebo gelateria artificiale. Po mnoha letech,  ne-li prvně v životě, se stávám účastnicí zájezdu. S plnou penzí, animačním programem pro děti a čůracími zastávkyami v autobuse po čtyřech hodinách.

„To by manžel nepřežil,“ povídám kamarádce, se kterou jsem ubytovaná. Naštěstí ani jedna nemáme větší ambice než zvládnout dovču s dětmi v klidu, a tak si při polehávání mezi ostatními turisty notujeme.

Foto: Sláma v botách

Itálie v předsezoně, ale pro mě hotový ráj. Nemusím tahat žádné konve, mohu si dokonce i číst! Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

„Akorát na ty tinktury musím furt myslet,“ svěřím se Kátě s jediným šedým mráčkem na jinak blankytném dovolenkovém nebíčku. „On mi je určitě nemíchá, já ho znám,“ honí se mi totiž hlavou po celý pobyt. Naložila jsem do slivovice bylinky a ráda bych se po dovče dočkala skvělých domácích tinktur na záněty krku a dásní (šalvějová) a na bolesti hlavy (řimbabová tinktura) A tak každý den ťukám manželovi domů série esemesek s upomínkami.

Buď v klidu, dnes jsem zalejval,“ pochlubí se muž, když jsem z domova asi čtvrtý den. „Jak ,dnes´? To máš snad dělat každý den, ne?!“ vyskočím rozrušeně z plážového lehátka, když si zprávu přečtu. Pak se obrátím na Katku, která vedle mě ťuká do tabletu zase nějaké svoje urgence manželovi, a postěžuju si: „Já mám pocit, že on to tam fláká!“ načež se domů marně pokouším dovolat. Muž mi ale jen odpoví, že je v práci a má toho moc.

A tak mi nakonec nezbyde než zkusit na stav domácnosti zapomenout, jinak si dovolenou úplně zkazím, a předem manželovi všechny poklesky odpustit. Dělala jsem, co bylo v mých silách. A třeba doma někdy zaprší.

********

Na pole, ženo!

Následující den se zase celé odpoledne válíme na pláži a já při tom hltám Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Stejně jako včera, předevčírem i jako budu ještě tři příští dny, co nám tu zbývají.

„Víš, co mě teď napadlo?“ mrknu na kámošku a odložím na chvíli knihu do klína. „Že bych mohla v L. založit čtenářský klub. Ten nám ve městě ještě chybí a mě vždycky bavilo povídat si o přečtenejch knížkách,“ začínám zhruba pátý den vymýšlet, jakou novou aktivitou bych si ještě mohla zkomplikovat život.  Jako bych doma měla čas nějaké knížky číst. Jako by v řetězci „vaření-úklid-zahrada-děti-práce“ ještě zbýval prostor na další, víc leisure článek.

A právě v tu chvíli mi Káťa položí zvídavou otázku: „Chtěla bys být teď radši na zahradě?

Podívám se na ni s opravdu překvapeným výrazem. Dělá si srandu? Chce vědět, jestli bych odpočinek nad knihou radši vyměnila za ohejbání se k řádkům plným plevele ve třiceti stupních na své plantáži? Když mi tu lítaj pečený holuby do huby a můžu si celé dny číst? Kdy se mi něco takového zase podaří?

„Ani za nic, ženo!“.

Vánek mi ovívá ramena, vlny šplouchají na kotníky a mou jedinou starostí je občas zkontrolovat, jestli mám někde děti.

Ještě tři dny. Ještě dva. Jeden poslední.

A pak zase autobus a domů. Na pole. 🙁

A pohádky byl konec. Foto: Sláma v botách

A pohádky byl konec. :-/ Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

**********

Nepršelo!

Tak, přemýšlím, z kterého konce začít. Zatímco manžel poslouchá štěbetání dětí o tom, jak v Itálii bylo všechno nejlepší, já vybaluju a sbírám odvahu zajít se podívat na terasu. Jakpak to tam dopadlo?

„No samozřejmě všechno suchý,“ sprásknu ruce, když se konečně odhodlám. Fofrem popadnu konve, jako by pár vteřin zrychlení mohlo rostliny zachránit.

„Tak to není tak špatný, ne? Dvakrát jsem ti to zalil,“ přitočí se ke mně na terase manžel bez jediné známky výčitek svědomí. Chvíli si ho prohlížím a přemýšlím, jestli se jen snaží své selhání bagatelizovat, anebo si fakt neuvědomuje, co během mé nepřítomnosti napáchal.

„No jo no, asi se to dalo čekat,“ prohodím nakonec pouze, protože se nechci hned po příjezdu hádat, a pokračuju v prolejvání sušinek, co byly a ještě bývaly mohly být výstavními bazalkami.  „Něco snad přežilo,“ zhodnotím výsledky manželova hospodaření a radši za sebou dveře na terasu zase zavřu.

Alespoň že tinkturám se – zdá se! – nestalo nic.

Po obědě se nenápadně vkradu do svých pracovních šatů a s tím, že si jen „na chvíli“ odskočím, vyrazím na inspekci do V. Jak to dopadlo na terase a v kuchyni, už vím. Zbývá ale ještě zjistit, jak na mou absenci zareagovala zahrada. 

Foto: Sláma v botách

Zahrado, mami is home! Foto: Sláma v botách

********

Ta chamraď!

Vypadá to, že mohu konečně začít prohlašovat, že už nejsem zahradní zelenáč.  Jak se to pozná? U mě podle toho, že mě každý kedluben nebo hlávka zelí,  které se mi podaří vypěstovat, už nedojímají k slzám a neplní málem národní hrdostí. A že naopak z každého pěstebního nezdaru už taky nejsem na nervy jako můj táta, když mu prohraje Litvínov.

Zkrátka už chápu, že na zahradě se občas daří a občas ne. Že někdy je těch okurek víc nebo rodí dřív, a jindy že plesnivěj nebo nevylezou. A je jedno, jestli za to může špatně vybranej flek nebo špatné vibrace, když jsem ty okurky sela, anebo jestli prostě „jen“ není na okurky dobrej rok. Zelenáč si fiasko bere osobně, ale já už za sebou pár sezon mám, abych věděla, že něco vypěstovat dokážu a že nikdy se na zahradě nedaří vše. A i kdyby to náhodou bylo těmi mými vibracemi, proč si jako něco zpětně vyčítat?

Přesto když jsem v neděli dorazila do V., zažila jsem šok hodný blondýny, co motyku vidí poprvé v životě a přemýšlí, jak se ta dlouhá věc drží.

Ano, vidím na záhonech červené jahody, které na mě celou dovolenou čekaly, abych si i já mohla vychutnat sladké plody svého okopávání, odplevelování a zalévání. Vidím letošní úplně první cuketu, která vyrostla zrovínka na Liduščině pokusném záhonečku. A ze záplavy kvetoucích řimbab, lahodících estetickému cítění lesany prvního stupně (článek Evoluce lesany aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival), mi taky radostí skáče srdce.

Foto: Sláma v botách

Řimbaba, kvetoucí pažitka, cibule a první cuketa. No, není to dojemné? Fňuk, smrk… Foto: Sláma v botách

ALE CO TEN ZBYTEK?

Co ta chamraď, ten bordel, ta spoušť?!?

Dovolila jsem se vzdálit se pouze na pár dní a tohle má bejt jako nějaká odveta?

Okamžitě se snažím vzpomenout si na dechové cvičení, které jsem trénovala u moře, a dojít si do stodoly pro motyku bez jakékoliv hlasité reklamace stavu záhonů. Ale stejně to všechno uvnitř mě vzteky křičí: Za co jako? 

Zahrada kompletně zarostla svlačcem a lebedami, ale dobře, pojďme to prodýchat a nedělat z toho aféru.

Tuhle situaci ostatně nezažívám poprvé.

Od doby, co zahradničím, řeším pořád stejné dilema. Je lepší užít si dovolenou, ale pak se moct na zahradě zbláznit z toho, jak se práce nahromadila? Anebo radši nikde netrajdat, když přece celý můj život je dovolená a kór mateřská je korunovaný odpočinek na entou? Toť každoroční volba zahrádkářky.

Přes zimu se vždy přikláním k variantě „nebudu se v létě vzdalovat ze zahrady, kde mám vše, co k životu potřebuju, přírodu i spoustu bio žrádla“. Jenže pak léto – patrně od slova létat – udeří a rozlétaná začínám být i já.

Ale ty návraty potom… Ten šok, že tahle zahrada není moje zahrada, že jsem opouštěla úplně jiný pozemek a k téhle džungli se nehlásím, protože jsem přece před odjezdem udělala s motykou v ruce a potem v tváři vše pro to, aby se žádný šok nekonal.

A přece se koná…

Foto: Sláma v botách

Tohle býval slušný pozemek. Před čtrnácti dny. Foto: Sláma v botách

Hrdlo se mi začíná stahovat zděšením. Dechové cvičení, o které se marně pokouším, očividně neplní dostatečně svou relaxační funkci.

Na záchrannou operaci na zahradě mám navíc jen hodinu času. Muž se uvolil chvíli pohlídat děti, ale jen dokud se Venda po „o“ nevzbudí. Poté se mám vrátit, protože i on má ve  V. fůru práce, do které se potřebuje pustit.

Čím mám teda honem začít? Přesít fazole, nebo zalít mladé stromky, které nejvíc trpí letošním suchem? Nebo snad sklidit jahody? Zaštípat česnek? Vyjednotit řepu? Vysvobodit mrkev a petržel z obklíčení plevele třikrát většího než neduživé kulturní plodiny?

Jarda Dušek, vyzbrojený toltéckou moudrostí Čtyř dohod, by možná tuto situaci zvládl procítit bez stresu, zpřítomnil si i tento okamžik se stoickým klidem a dokonce k němu přistoupit s humorem. Já jsem však bohužel vyzbrojená pouze chabými pokusy o relaxační dýchání, jejichž účinnost proti stavům paniky a vnitřního zhroucení se začíná limitně blížit nule!

„Krucinál, nebylo mi u toho moře fakt líp?!?“ zasakruju nahlas, načež se mi v hlavě roztočí kolotoč nejrůznějších otázek a úvah, jako třeba „proč vlastně celou tu anabázi se zahradou podstupuju“, „pro koho a proč to dělám“, „co na té dřině mám“, „proč si radši nečtu, neležím pod stromem a pro jídlo nechodím normálně do krámu jako devadesát devět procent spoluobčanů“.

Do guláše smíšených pocitů a neporozumění sobě samotné se mi rozvibruje telefon.

„Tak jak jsi na tom, Veru? Nechci tě plašit, jenom že Venda už se probudil a před chvílí se mi tu úplně totálně zesral,“ volá mi manžel dobré zprávy z domova.

„No, já ti nevím, potřebovala bych tu být ještě tak minimálně celý den,“ pokusím se zavtipkovat, abych se trochu vzmátořila. Současně ale i trochu zadoufám, že se manžel fakt smiluje a shovívavě mi dopřeje čas navíc před odvelením zpátky na základnu.

Jenže z telefonu se ozve nekompromisní: „No, já nevím, jak dlouho ho v těch sračkách můžu ještě nechávat. Radši prosím tě co nejdřív přijeď, jo?“

„A nemohl bys Vendu třeba zkusit umejt a dát mu čistý hadry?“ zkouším najít řešení, které však manžel kategoricky odmítá.

„To nejde,“ prohlásí rezolutně. „Má to zesr.ný komplet po celejch nohou, vůbec na něj nechci sahat, na dobytka. Ve dvou budeme mít co dělat z něj ty zadělaný kalhoty stáhnout,“ vyloženě mě muž láká domů

No jo teda. Tak se teda budu muset vrátit a vysvobodit pokakánka i jeho zaopatřovatele. Jen mi není jasné, kdo a kdy vysvobodí na zahradě moje jahody, česnek, mrkev, řepu…

Venda se umí zadělat nejenom nahoře. Foto: Sláma v botách

Venda se umí zadělat nejen nahoře. Foto: Katka Roflíková Foto pro Slámu v botách

* * * * * * * * *

Jak je důležité poslouchat Jardu Duška

„Je to jen plevel, JENOM PLEVEL,“ opakuju si následující sobotu při novém nácviku zenového dýchání na své zahradě. Trvalo bohužel celý dlouhý týden, než jsem přesvědčila rodiče, aby si půjčili vnoučata, a já se mohla dostavit na onu potřebnou celodenní likvidaci podovolenkových škod. Lebedy za tu dobu povyrostly o dalších dvacet čísel! Teď už prakticky nejde poznat, kde končí záhony a začíná divočina. Obojí se opticky vyrovnalo a slilo do jednoho metr vysokého porostu sestávajícího z různých bylinných pater, obsahujících divoká rajčata, cukety, lebedu, svízel, kvetoucí ředkvičky, pórek a cibuli, kokošku pastuší tobolku, máky, bodláky, petržel, měsíček, kapusty, pýr plazivý a další flóru zastoupenou v různých, bohužel nikoliv vyvážených poměrech.

Netuším, jak ke kalamitě přistoupit. Jak uchopit stav, kdy už nejde znát, kde která rostlina začíná, kudy vede a kde je jí konec. Vím jenom, že jsem si celý týden pouštěla k žehlení Duška, abych byla na dnešek připravená, a že si tudíž nic z toho, co se na zahradě děje, nemám brát osobně. Protože „okolní svět není dobrý ani špatný, je mu zcela lhostejné, jestli existuju“. (Dušek, zásada pro šťastný život č. 14) .

A tak se ve smyslu další zásady, č. 13, že „naše problémy jsou pouze v naší hlavě“ snažím nenahlížet na stav svého zemědělství jako na problém, ale přijmout „přítomný okamžik“ s radostí, protože (Dušek č. 23) „pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš, nebudeš mít ani tu“.

Namotivovaně se rozhlédnu a zkusím najít cokoliv pozitivního na tom, že přesně před týdnem jsem se válela na pláži a vlny chladivě oplachovaly mou celulitidu, zatímco dnes se k nebi vůbec nepodívám, protože moje prdel bude celý den trčet vzhůru a čumák budu mít už zase akorát zabořený v černý hlíně (článek Čumák v mezi a zadek u nebes). Ale jak praví Dušek č. 24 „žij dneska, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí“.

No comment! Foto: Sláma v botách

Co bylo, bylo. Terazky som otrokom na vlastnom pozemku. Foto: Sláma v botách

A tak se jako první pustím do lebed v cibuli. Právě tahle část zahrady mi připadá nejkalamitnější, respektive – opravím se okamžitě – představuje „největší příležitost dobrat se hlubšího sebepoznání skrze mezní zkušenost“. A tak se snažím si v té lebedě lebedit a ihned vypíchnout nějaká pozitiva,  jako třeba že plevel zafungoval jako živý mulč, takže záhon s cibulí navzdory vedrům vůbec není vyprahlý a suchý. „Nemusím zalévat!“ uplatňuji optimisticky Duška č. 15, že „z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného“.

Tohle zjištění mě opravdu plní radostí. Tahání konví z potoka patří k  mým nejméně oblíbeným činnostem na zahradě, zvláště od chvíle, kdy se zase rozrostly kopřivy a k vodě už se bez požahání nedá projít. Záhony ale kupodivu zálivku nepotřebují. Bujný plevel je přistínil. Platí to o všem od cuket přes rajčata, okurky až třeba po celer. Balzám pro moje nervy i mou zahradu a naše vzájemné vztahy!

Vypletou organickou hmotu tak celý den nanáším na několik obřích hromad s tím, že je nechám pár dní proschnout  a pak s nimi záhony opět zamulčuju. Nevím, jestli jsem někdy viděla tolik plevele najednou, ale když už jsem ho vypěstovala, ať se využije. (opět Dušek 15!)

Další radostný okamžik zpřítomnění si prožiju o něco později při obhlídce ovocných keřů, které jsme sázeli na jaře. Hned pět angreštů a černých rybízů se chystá na historicky první sklizeň. „A ne malou!“ vykřiknu málem nahlas, načež rychle vlítnu do stodoly, abych tu ovocnou naději zakryla bílou textilií. Nechci zariskovat, že mě ve sklízení předběhnou špačci a bude po radosti (Dušek č. 20: „V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe“.)

„Tak jak to jde?“ přitočí se ke mně kolem čtvrté hodiny manžel, který nejspíš čekal, že si někdy dáme oběd. Jenže mně se ještě nechce ze zahrady odcházet, obzvlášť když mi jde práce tak pěkně, myšleno bez vztekání. „Nemám hlad, jsem v ketóze,“ odbydu muže nejprve, ale pak si všimnu tří krásných cuket pod jednou obzvlášť narostlou rostlinou a napadne mě, že bychom si mohli udělat první letošní ratatouille.

„Tak já ještě dopleju ten mák a vyrazíme,“ navrhnu architektovi, převlečenému toho času za příslušníka technických služeb, a zase se zanořím mezi své svlačce.

* * * * * * * * *

Protáhnout a ohnout

Navečer se zase rychle vracíme do V. Muž, aby pokračoval v asfaltování obýváku, já, abych pokračovala v nastoleném duškovském kurzu. Hotovo stále zdaleka není, ale řekněme, že dvou třetin už mám zahradu vypletou a teď je třeba rozhodnout se, co se dá zvládnout ve zbytku času, než budu muset k rodičům pro děti. Sít, nebo plít? Plevel se sice osvědčil jako stínidlo, ale je třeba vzít v potaz i to, že rostliny potřebují k životu i prostor. A ten už například v řádcích mrkve pro samé pcháče a sladký lupen žádný není.

Pak jsou na zahradě ale naopak místa, kde volný prostor bohužel je. Fazole něco sežralo, a pokud je nepřesiju, tak na tomhle fleku vůbec žádná úroda nebude.

Dívám se na hodiny a počítám, jestli stihnu obě tyto činnosti. Matematicky vzato, i když sebou hodně hodím, určitě ne. Ale já se o to přesto pokusím. Protože „věř svým pocitům!“ – to je myslím Dušek 21. A já chci věřit, že dnes zahradu opustím s tím, že jsem to dala. Všechno!

A tak si naposledy protáhnu hřbet před tím, než se budu až do hlubokého večera pohybovat pouze v hlubokém předklonu. Když se z něj po osmé večer narovnávám, je na zahradě opravdu hotovo. A tím myslím VŠECHNO.

„Chcípnu,“ odfrknu si nejšťastnější na celém světě a plácnu sebou do hromady svlačců. Taková vlna štěstí mě snad nezalila ani v Itálii.

Foto: Sláma v botách

Protáhnout se… a ohnout… Foto: Sláma v botách

* * * * * * * * *

O nedostatku volných rukou (a čistých plen)

Tma ještě nepadá, ale přesto už vše začíná nasvědčovat tomu, že dnešek se brzy stane včerejškem. Celý náš svažitý pozemek přikryly stíny, tráva začíná chladit, ptáci přidávají na hlasitosti a co chvíli nějaký proletí kolem napít se k potoku. Vůbec necítím tělo,  a přitom vím o každém centimetru rukou, nohou i trupu, který jsem dnes použila. Ve vzduchu se mísí vůně kopřiv, řimbab i kopru. Těmi posledními jmenovanými si přikryju obličej a inhaluju čiré štěstí. Dnes bych si víc než Veronika zasloužila jméno Blahoslav. Nebo Radovan.

„A jak jste si užili den vy?“ volám svým rodičům, protože zásada č. 3: Když se ti po někom stýská, zavolej mu. No, a navíc chci nenápadně zjistit, jestli si rodiče náhodou nenechají děti na noc a moje štěstí ještě vyšperkují. Dušek by mi poradil (zásada 6), že „když něco chceš, popros“, ale já tak ňák věřím, že se rodina dovtípí, co mám dnes za sebou a jaká hlídací službička by mi ještě bodla.

Telefon mi ale zvedne máma a očividně nemá na vybavování dostatek volných rukou.

„Toho posrávacího kluka už nám příště bez plíny nevoz!“ slyším, jak něco zdáli volá do telefonu. „Akorát po něm uklízím v obýváku,“ vysvětluje nepřátelský hlas v mobilu. „Nejdřív se podělal na hřišti a teď to pustil mýrnix týrnix v obýváku vedle stolu! A to jsme se ho minutu předtím ptali, jestli nepotřebuje,“  dostávám detailní hlášení a moje naděje na noc bez dětí se s každým dalším máminým slovem rozplývají jako bochánky červánků nad Oblíkem. Po prohlášení, že „to je katastrofa, buď to dítě pořádně vycvič, nebo už k nám bez plen nesmí“, je mi nad slunce jasné, že ani kdybych zásadu 6 uplatnila přímo, mé žádosti o noční služby by rozhodně nebylo vyhověno.

„Teda já mu zmydlim zadek, že si týden nedovolí ani uprdnout,“ ujistím maminku o výchovném opatření, o němž se domnívám, že ho chce chuděra slyšet (Dušek 7: „Nikdy se nehádej.“), a na žebrání o noční dozor rovnou zapomenu. Místo toho si připomenu Duška 12: „Nejdůležitější v životě je láska. Všechno ostatní jsou zbytečnosti,“ a vyrazím si pro andílky.

Cestou spokojeně rekapituluju. Podala jsem dnes olympijské fyzické výkony, a přitom neutrousila ani jednu nadávku, ani jednu ironickou či nactiutrhačskou poznámku směrem ke své zahradě. Je něco takového u mě vůbec možné? Moudra z youtube načerpaná při žehlení zafungovala??? To bych si Duška měla pouštět častěji. Třeba až budu večer prát Vendovy tepláky, které mi máma předává v igeliťáku, a dokonce i táta k nim připojuje kritický komentář.

Možná že i mým rodičům by se do života hodila zásada č. 22: „K ženám (ostatně i k mužům),  stejně jako k DĚTEM buď trpělivý a trochu shovívavý“. Ale když zahlédnu lihovou fixou počmáraný jejich stolek v obýváku a tváře odrážející, že oni pro změnu podali olympijský výkon ve hlídání, nejsem si jistá, jestli je teď na toltéckou moudrost ten správný přítomný okamžik.

Foto: Sláma v botách

Nejdůležitější v životě je láska. Foto: Sláma v botách

 

Já fakt nechci vědět, proč si mě manžel po ránu vyfotil! Foto: Sláma v botách

A naši sportovci po olympijském výkonu. Foto: Sláma v botách

RANNÍ EPILOG

Duškovské zásady prošly zátěžovým testem zahradnické praxe, a dokonce ani ráno, když žehlím (doslova) Vendovy fekální průšvihy, se nevztekám. A tak si zase jdu pro tablet a ladím na youtube Duši K. Optimismus si musím udržet, vždyť jsem doteď uspokojivě nenapravila tu spoušť na terase.

Což mi připomíná, že zásada 22 o shovívavosti by si možná zasloužila trošku rozšířit. A to takhle:

K ženám (ostatně i k mužům), stejně jako k dětem A KE SVÉ ZAHRADĚ, buď trpělivý a trochu shovívavý. OBZVLÁŠŤ KDYŽ JSI PO DOVOLENÉ!

Ať nám zase celé léto rostou! 

Prostě krásné léto (na zahradě) přeje Sláma v botách! Foto: Sláma v botách

Samé sebeuspokojení při letních zahradnických pracích i na dovolené vám přeje Sláma v botách! Foto: Sláma v botách

PS. Nějak se přihodilo, že příští sobotu opět kamsi letím. Kdyby mi chtěl tou dobou někdo na zahradě pomoct, obzvlášť se sklizní cuket a samozřejmě OMEZOVÁNÍM PLEVELE!, ozvěte se a určitě se domluvíme. (Dušek 6, ale tentokrát přímo. :-)). ©

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *