Jak jsme v D. přestali pálit trávu

Napište komentář

Nikdy mi nebylo jasné, proč se musí pálit tráva. Ale jak si pamatuju z různých vesnických výjevů, běžně se to děje. Jedna z mých dětských vzpomínek: ohníček na poli, zelená nať čoudí, jde z ní smradlavý, štiplavý dým, děda přihazuje další hromadu trávy a bramborové nati a my vnoučata se pleteme kolem a připadá nám to vzrušující.

 

V D. je tráva velké téma. Na pozemku sice stojí několik velkých dílem ze zrušeného truhlářského provozu, sem tam zeleninový záhon, fůry s dřevem, asi tuna různého zrezavělého harampání, dva vraky aut, která už to tady mají na dožití, nepojízdný traktor, stará zahradní budka (přestěhovaná sem odjinud), kurník s výběhem, několik ovocných stromů, keřů, barelů na vodu, kompostů a kdoví nač jsem ještě zapomněla…, ale pořád zbývají nekonečné lány trávníku.

 

„Letos už si to sekáte sami, já už nic nedělám, je to váš barák, vaše zahrada, tak se starejte,“ vykřikuje d.-cká babička každoročně, ale tuhle zimu ještě častěji a hlasitěji než jindy. Nemine týden, aby k babičce nepřijel na nedělní oběd některý ze synů a vnuků. Kolikrát se tu potká půlka rodiny současně, to je pak třeba deset lidí ke stolu. O Vánoce dvacet. Ale jak jde o sekání trávy, dobrovolníků nikdy není dost.

 

Týden po mojí první mulčovací akci jedu znovu do D. Jelikož jsem na rodičovské, můžu si dovolit malou přepadovku vprostřed týdne.
Babička se vynoří odněkud ze zahrady. Řádí s křovinořezem a strunovou sekačkou.
„Jenom jsem si to chtěla udělat hezký kolem svých záhonů, ať to od silnice nějak vypadá,“ vysvětluje.
Nic na to neříkám. Anebo přece jen zmiňuju, že snad proběhla nějaká předsevzetí ohledně toho, že trávu mají sekat jiní?
„Já nic nesekám, já vám to tady jenom na sekání připravuju, abyste vůbec se sekačkou projeli!“ ohrazuje se celkem ostře. A pak mi ukazuje dvě fůry s trávou, kterou mi začala sušit.

 

Těžko říct, co si babička myslí o tom, že z jejích bývalých zeleninových záhonů dělám skládku suché trávy. Dřív ji byla zvyklá buď pálit, nebo házet na kompost. Jenže já pořád nemám mulče dost. Nasušené fůry si odvozím, zakryju tak zase několik řádků, ale větší část záhonů je furt holá. Vlastně není, začíná tam růst plevel!

 

„Potřebuju další trávu,“ vysvětluji později babičce, ale už se začíná cukat. Když vidí mou spotřebu, přestává vést řeči o tom, jak se budeme celé léto topit v metrácích sena, až z něj budeme nešťastní a nebudeme vědět, co s ním.
„Verunko, já taky musím dát něco do kompostu,“ usměrňuje mě.

 

Tak nevím, jestli si i moje dcera odnese z dětství stejnou vzpomínku na smrad z pálené nati. Zatím to vypadá, že se na našem pozemku o tu proklatou zelenou masu nakonec ještě poperem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *