Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu

23 komentářů

Inu, každá voda jednou steče dolů. A tak i dny mého pachtění v D. jsou pro tento život sečteny. Farmaření ale na hřebíček nevěsím, naopak, koupili jsme starý statek ve vesničce V.!

Tři, dva, jedna… nová dobrodružství Slámy v botách startují.

Ta nečekaná novina přišla na podzim. Dva nerozhodní manželé se konečně rozhoupali ukončit své provizorní panelákové živobytí. Přitom ještě na jaře tomu nic nenasvědčovalo.

„Jak jednou nasypeme peníze do baráku, je to definitivní. Už se těžko někdy pohneme z místa,“ znělo krédo mého muže, věčně pošilhávajícího po nedalekých německých hranicích. „A dyť já taky žádnej barák nechci. Kdo by ho uklízel,“ promlouvalo zase moje líné já.

Jenže jedna věc je být panelákovým člověkem v zimě a jiná v létě. Když víte, že vám dvacet kiláků odtud schne na zahradě všechna zelenina, v okolním lese zahálejí borůvky a až do setmění by se dalo sedět u táboráku. Jenže vy kysnete ve čtvrtém patře rozhicovaného baráku a leda posloucháte pokyny, kdy a jak větrat, aby v bytě nebylo ještě hůř. Tak takhle ne, přátelé! Návrat z Prahy do rodného paneláčku ve městě L. zkrátka nepřinesl očekávané uspokojení mých ekologických nálad. Provizorium mě definitivně začalo sr*t.

„Les tu není, auta smrdí i tady a já chci mít zahrádku přímo u domu,“ vypálila jsem na manžela na sklonku srpna pěkně natvrdo. Celé léto jsem o tom totiž přemýšlela. Hrát si na městskou ekomaminku je pěkné, ale život utíká.

„Opravdu tohle chceme? Ty trčíš denně tři hodině v autě a já stejně tu přírodu nemám,“ udeřila jsem a útok pořád stupňovala. „Nejsem šťastná. A ty taky ne, to mi netvrď. Chci být vopravdu užitečná, nejen si na to hrát. A ty jsi úplně přestal být chlap!“ dorazila jsem manžela nakonec. Ale to proto, že to s ním myslím dobře. „A to se mám odstěhovat do Beskyd a stát se dřevorubcem?“ zalapal po dechu. Okamžitě jsem si ho představila. Jak si svlečený do půl pasu otírá pot z čela a pak jde zkácet další borovici. Myslím, že můj pohled zaznamenal.

Večer jsme šli spát s dost nejasnými pocity, ale po několika dnech nad naším bytem začalo svítat. Teda vlastně se smrákat!

„Vypadneme na vesnici a já to v práci taky zabalím. Vymyslíme společné podnikání, něco pěknýho, abychom byli spolu. A děti ráno vypustíme na dvůr a do večera o nich nebudeme vědět,“ bouchnul můj chlap do stolu, když se mu konečně taky rozsvítilo. Tím dřevorubcem by se klidně mohl stát. Přivinula jsem se k němu a s vidinou přibližujícího se happy-endu se jen pro jistotu zeptala: „Ale víš o tom, že dítě máme zatím jenom jedno?“ Posledních pár let mi totiž manžel připadal duchem tak trochu mimo. „To se všechno změní, já se změním. Začneme žít víc spolu, doopravdy jako rodina.“ Vy jste to taky slyšeli? Buď jsem v nebi, nebo mě probuďte. Slzy kanou na lamino, až málem přeslechnu zašeptání do vlasů: „A podlahu ti taky vyrobím pořádnou dřevěnou…“

Pro účely pohádky by byl tento výjev dostačující. Zaklapla bych poslední stránku a zavelela: „A teď, Lidko, hybaj spinkat.“ Jenže znáte realitu. Zajímavé to teprve začalo být.

****

Ještě toho večera si manžel otevřel chipsy a zasedl k internetu. A po několika dnech mi pyšně naservíroval pět pečlivě vybraných kandidátů na pozemek snů v našem rajónu. „Abychom to neměli daleko do města, aby bylo blízko k vašim, nějakej les za humny a nesmí to být úplná díra,“ vysvětlil mi kritéria. Protože on jde vždycky na všechno logicky. Hned ráno jsme adepty začali objíždět.

„Tohle místo je drahý, ale podívej ten výhled…,“ představil mi pozemek č. 1., který by měl teoreticky vyhovovat nejvíc. Nacházeli jsme se na nějaké holé zemi. Kopečky v dálce byly fajn, ale víc mě zaujalo, co vidím přímo vedle sebe. Nalevo ytongový domeček s mansardičkou a tůjkami u plotu. Zprava rozložitý bungalov obklopený golfovým hřištěm. Podívala jsem se rozpačitě na manžela. „Nelíbí.“

O chvíli později projíždíme dalším satelitem na zrušeném poli. „Tady by se dala vybudovat krásná zahrada, přes tisíc metrů! A v místě je i školka,“ mrká na mě manžel. Ani nemusím vysedat z auta, abych zase věděla, že: „Nelíbí.“

Kolem dalšího pozemku vedou dráty vysokého napětí. Jinde vadí hluk od silnice. A dojde i na takové připomínky jako „když já tady necítím žádného génia loci. Emoce na nule.“ To jsme opouštěli třetí vesnický satelit s přízemními haciendami a skalkami vysypanými rašelinou.

„Ach jo, Verun, kolem L. přece není neomezeně možností. Abys na to své vysněné místo nečekala do smrti. Tohle nikdy nebudou Beskydy,“ posteskl si manžel, když jsem všechny návrhy zamítla a on přestával vědět, kudy kam.

„Něco se určitě objeví,“ chlácholím ho. „No, doufej.“

A naděje opravdu svitla. „Mám pro vás žhavý tip!“ volá mi jednou teta a začíná bájit o pozemku plném křoví a stromů hnedka za městem. „Líbí,“ skáču jí do řeči a oči se mi rozsvítí. Jenže pak zavoláme realitku – a mají to už prodané. V ten moment jsem svěsila hlavu i já. Další léto ve čtvrtém patře nepřežiju.

„Něco se určitě objeví.“ „Hm.“

*****

Uplynulo pár dní, když mi manžel zničehonic volá z práce: „Mrkni do mailu, co jsem ti poslal. Kdyžtak tam večer zajedem na průzkum.“ A připojuje dvě fotky nějaké ruiny s rozvalenou zdí, ztrácející se v kopřivách až po střechu. „Co to má být?“ „Nevím, ale má to i stodolu.“

Večer jsme teda skočili do auta. Vesnice V. leží jen kousek od našeho města, ale silnička tu končí. Dál pokračují pole, háje, samota. Nic o téhle vísce nevím, ale má krásné jméno a prostírá se ve strmém kopci, odříznutá od okolního světa hlubokou roklí. Začíná se smrákat. Zaparkujeme pod lípou vedle novorománské kaple a já se vpiju do ticha a padající tmy.

Foto: Sláma v botách

Vlevo kaple a lípa. Pár domků, lufťáci a kopec jak kráva. Konec světa pět minut od města. Foto: Sláma v botách

„Tudy do kopce,“ ukazuje manžel. Cesta vede kolem chalupy se slunečnicemi, staré pumpy na vodu a jakéhosi pitoreskního domečku. Před ním se na chvíli zastavím. „Ten člověk je buď génius, nebo neumí nic vyhodit,“ prohlížím si směsici nejnepravděpodobnějších ozdob a dekorací, jimiž je domek zarovnaný po střechu. „Surrealismus ožil….,“ vydechnu oněměle.

„Tak jsme tady,“ vytrhne mě manžel z úžasu. Na druhé straně, ve svahu pod cestou, se nachází „náš“ dům. Snažím se nějak zorientovat. Přes kopřivy a rozvalenou zeď ale není mnoho vidět a otázka je, zda to vidět chceme! Dům má vymlácené dveře zatarasené barelem plným vyjetého motorového oleje. O kus dál se válejí sedačky z autobusu. Rozhlížím se a málem se přerazím o stočené lino, zarostlé v trávě. Všude se povalují rezavé plechy, pletivo, kusy cihel, neidentifikovatelný odpad, pneumatiky a něco, co vypadá jako staré sáčky od mlíka…  „Nespadni do žumpy,“ ukazuje mi manžel cestu na pozemek. Vrata jsou sice zamčená, ale zeď dávno spadla. Proderu se kopřivami a okny nahlédnu do domu. Uvnitř je stůl s nádobím a na zemi plno dětských bot.

Foto: mapy.cz

Vítejte v džungli. Foto: mapy.cz

„V inzerátu stojí, že se to prodává v dražbě,“ hledá manžel nějaká vysvětlení. Mlčím. Zkoušíme dům obejít z druhé strany a dostat se na zahradu. Mělo by jít o velký pozemek, bývalý statek se sadem, jenže přes kopřivy není vidět metr daleko. Manžel mi klestí cestu. „Tady je asi nějaká branka nebo co?“ pokouším se pochopit to podivné místo. Dům ze všech stran požírá trní. Náletové lísky, bezy, šípky, pahýly vykotlaných stromů, tráva vysoká do pasu a úplně všude kopřivy, které mě šlehají do tváře, zatraceně.

„Nezakopni, další spadlá zeď,“ objevuje manžel metr po metru záhadné území. Míjíme uschlou švestku a torzo jabloně s pár rubínově červenými jablka. „Jsou sladký,“ podám jedno manželovi a ten se taky uznale zakousne. Brodíme se dál. Občas se nám pod nohama urve kus země, občas se přerazíme o pařez, vyvrácené kořeny nebo šlápneme do prázdna, protože pozemek je záhadně terasovitý a každou chvíli se svažuje jinam. Proklestíme se až k řadě vzrostlých stromů. Jsou to ořešáky a hned tři. Za nimi vysoká jedle. „Kubo…?“ „Já vim, Verun.“

Nabíráme sílu na další průzkum, ale ve tmě už není mnoho vidět. Z téhle džungle už se nevymotáme. Pozemek opět ostře padá dolů. Málem se přerazím o jakýsi chlívek zakutaný do země.

A pak manžel najednou zbystří. „Slyšíš to?“ Vytáhne baterku.

Zaposlouchám se, ale nevím. „Psi štěkaj.“  „To jo, ale kromě toho…“ Znovu našpicluju uši. „Je tady ticho.“ „To taky, ale… neslyšíš? Pojď blíž.“

Po centimetrech se sunu kopřivami dolů. A najednou to taky zaslechnu. „Voda!“

„Verun! Tady teče potok!“ manžel mi vzrušeně posvítí baterkou na tři vrby před námi. Sklánějí se až k zemi a pod nimi cmrndá čůrek vody. Voní to tu zetlele a vlhce.

Ani nemusím zavírat oči, abych živě viděla, jak se v té vodě ráchá naše dcera, s rukávama a nohavicema úplně mokrýma. A já stojím za rezatou brankou a vědoucně ji pozoruji.

V tu chvíli se slyším, jak šeptám: „Budeme mít barák u potoka.“ To ze mě právě promluvil genius loci.

****

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Když jsme se o chvíli později brodili houštím zpátky, zůstali jsme stát před vysokánskou stodolou. Opuková stavba někdy z předminulého století, na střeše červené bobrovky.

„Představ si, jak to tady kdysi muselo být krásný,“ povídá mi manžel.

Naposled se ohlédnu za ořešáky, vrbami, potokem… „Tady to zase bude krásný. Až tady spolu začneme hospodařit.“

Od sousedů se hlasitě rozštěkali psi a my ve tmě, tichosti a snaze nezabít se opustili náš budoucí, smutně krásný vysněný pozemek.

Pohled na pozemek ze střechy stodoly. Foto: Sláma v botách

Pohled na pozemek ze střechy stavení. Foto: Sláma v botách

PS.

„Cože jste si koupili? Takovou kůču? A v takový díře? No dobře vám tak!“

Rodina nám popřála do začátků mnoho dobrého a i my pevně věříme, že náš nový start bude stát za to! Jak to ve V. vypadá o tři měsíce později, se dočtete zas příště.

 

 Ať mi rostou! ©

23 thoughts on “Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu

  1. Dobry den, mate absolutne dokonaly blog! Kdyz jsem ho objevila, na jeden zatah jsem ho louskala do dvou do rana. Strasne Vam fandim, mam 2,5 letou dceru a s muzem se uz 3 roky snazime obnovit zarostly pozemek a rozpadly domek. Dala jste mi svymi clanky naboj pokracovat dal, kdyz na me prisla podzimni krize 🙂 kazdy clanek ma smrnc a je moc vtipny a mily. Jsem stejny nadsenec – zacatecnik do zahradniceni a sobestacnosti a v nekterych clancich jsem se uplne videla a doopravdy nahlas smala. Preji Vam mnoho uspechu pri budovani snoveho zivota na venkove a mnoho inspirace pro psani 🙂 Dekuji za Vase krasne clanky. Magda

    • Děkuji, více takových pochval a komentářů na mou adresu, ostatní by se měli inspirovat!!! 🙂
      Ale vážně, vždycky mě potěší, že jsem u počítače neseděla zbytečně a můj grafomanský koníček má i nějaký ekologický dopad. Ať se váš boj se zarostlým pozemkem a domkem dobře vyvíjí a krize na vás přicházejí nejvýš jednou za deset let. 😉 Mějte se pěkně, Magdo.

  2. Paráda! Už se těším na další příspěvky. No bude to dřina, ale věřím, že to bude pořádně stát za to. Především dcerka bude určitě nadšená ze zahrady s potokem. Držím vám pěsti, ať se vaše vysněné bydlení podaří zrealizovat bez problémů a potíží.

    • Děkuju, Jitko, cesta k našemu bydlení bude očividně trnitá. Ale co bychom měli ze života, kdybychom ke všemu přišli zadarmo. Těšte se, co nového se u nás zase děje. A kdybyste měla tip, kde sehnat v Čechách staré odrůdy stromů, dejte vědět. To je teď akutně na programu.

  3. Hurá, mám radost z domu i za vás!
    Blog oceňuju, přeju hodně sil do psaní a sdílení zážitků, inspirace není nikdy dost.
    Stromy jsme kupovali jako Magda na http://www.stareodrudy.org a jsou báječné, snad přežijí v našich skorovysokohorských podmínkách 🙂

    • Děkujeme, těch sil teď budeme potřebovat nejen při psaní. 🙂 Naše podmínky by měly být pro ovocné stromy ideální, je to ovocnářský kraj, ale máme severní svah, čímž je třeba počítat, a hlavně toužíme po pořádných, vysokánských stromech. Takže hledám, vybírám, studuju. Mějte se pěkně u vás na horách!

  4. No já vám fandím:-) ráda vás čtu, tak se trochu škodolibě těším, až si přečtu, jak přestavujete domek a klestíte zahradu. A jistě to tam bude moc krásný – tak za dvacet let:-)
    držím palce.

  5. kdybych byl zlý člověk což snad nejsem,tak bych Vám záviděl až za hrob :-).Splnila jste si sen,který by zrovna tak mohl být mým.Prostě gratuluji a přeji mnoho sil,které budou nezbytné.

    • Samozrejme optimiticky doufame, ze to nebude dvacet let, ale treba o nulu min. 🙂 no proste idealisti. Povime si za par let, jak to dopadlo a jestli uz mame pocit, ze nas raj je hotov. Diky za podporu.

  6. Bude to dřina, ale budete šťastní…
    Já hledám už několik let vhodný pozemek, ale zatím se nedaří. Tak aspoň čtu Váš superblog. A moc se těším se na pokračování. Přeju hodně štěstí !!!

  7. Vaše stránky jsem objevil náhodou. Jak jste psala o úprku z paneláku, u nás to bylo podobně, i když už je to pár let dozadu, taky jsem tehdy netušil na konci srpna, jak přežiju v paneláku další zimu… a manželka to prý ze mně hodně cítila… stěhovali jsme se z města 27. prosince 🙂
    p.s. = tuším, co budu večer číst!

  8. Moc chválím, že jste můj blog našel. 🙂 Snad se u něj příjemně pobavíte.

    Náš úprk z paneláku bude na etapy, protože na domě bude/je moře práce, k obývání nejdřív za rok. Co už ale vím jistě teď, je, že toto léto v paneláku opravdu trávit nebudeme. Moji rodiče souhlasili s tím, že nás vezmou k sobě na ves bydlet do podkroví. Budeme tak hospodařit pospolu v domě i na zahradě. Tak nějak tuším, že bude o čem psát. Pánbů jim to vrať na dětech! 🙂

  9. Pingback: V obklíčení Roundupem! | Sláma v botách

  10. Pingback: Obklíčeni Roundupem! | Sláma v botách

  11. Blog jsem objevila až dnes, když jsem hledala nápady k zahradničení… A tohle je tak úžasné! Strašně moc držím palce! Bude to nádhera a vy šťastní.

    • Děkuji Vám, Veru, my teď každý den pracujeme na tom, aby to byla pravda. A musím přiznat, že si to zatím užíváme. 🙂 (že jo, tati? A dědo „Mio“? A Ópo? A mami? a …)

  12. Krásný článek! A potok s obrazy… Strašně se mi líbí, jak cítíš a prožíváš. A ta stodola je taky nádherná. Gratuluji i k příchodu syna… přečetla jsem ti tu včera a dneska strašně moc článků na jeden zátah, tak snad vám bude fajn a časem zas nějaké přibudou 🙂

  13. Pingback: KVĚTÁK UŽ SI NEDÁM! aneb jak nám začala „dovolená“ (a prdíky) | Sláma v botách

  14. Pingback: 9 LIDÍ POD STŘECHOU! O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů | Sláma v botách

  15. Pingback: MŮJ OSEVNÍ PLÁN, tasemnice v kuchyni a jak se mi (ne)daří permakultura | Sláma v botách

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *