Jak jsem sháněla mulč

3 komentáře
Na podzim náš pozemek zoral traktor. Dívám se do těch kráterů v zemi a i já jsem si jistá, že takhle nevypadá půda připravená k osetí. Rodinná zahrádkářská rada má zcela jasno: celé si to mám projít s motykou a hráběmi, vyházet ze záhonu vyorané travní drny a pěkně si povrch hrabičkami zarovnat. Nejde o kdovíjakou dřinu, ale pozemek není malý. Vrhnu se na to začátkem března, jsem i docela natěšená. Konečně se na zahradě začne něco dít. Sice bych si dokázala jako svůj první vstup představit i něco velkolepějšího, ale zatím ještě netrpím nedostatkem motivace. 

 

Hlavně ladně, ať to na kameře vypadá dobře!

Hlavně ladně, ať to na kameře vypadá dobře!

Hrabání jde celkem snadno (nikoliv rychle), a to se mi pod nohama neustále plete dcera. Manžel akci fotí a natáčí do iPadu, večer si to asi pětkrát dokolečka pouštíme. Dokonce se sám asi na hodinu chopí hrábí a vystřídá mě. A to vím, že práci na zahradě opravdu nemusí. Jeho historky o hrůzách vytrpěných při vybírání brambor už znám nazpaměť. Očividně zanechaly hluboké jizvy.

 

Takže začátkem března máme nejen zoráno, ale půdu taky pěkně uhlazenou, vyplevelenou, čisťounkou. Příště už bych si ale tuhle rozcvičku odpustila. Musím někde sehnat mulč! Teoreticky když na záhony něco (slámu, listí, papírové kartony) naházím, neporoste na nich plevel a nebudu je muset v pravidelných intervalech navštěvovat s motykou.

 

Ráno hned sedám k Facebooku a zjišťuju, jestli někdo z přátel neví, kde sehnat kopu slámy. Kamarádka Katka ví. Mám zavolat do jezdeckého oddílu, určitě dají/prodají. V tu chvíli mi ale dochází, že nemám auto, kterým bych slámu mohla přivézt, ani schopnost ho řídit. Automaticky mě napadá, že se domluvím s Ópou, ale manžel mě zarazí. Má pravdu. Nemůžeme Ópu pořád využívat.

 

„Prosimtě, když počkáš měsíc, tady bude trávy na mulčování! Ještě sem budeš tahat další,“ lomí rukama d.-cká babička. Taky má pravdu. Moje chvíle přijde už brzy.

 

Po týdnu zase jedeme do D. Babička akorát čistí okolí domu. Károu sváží na hromadu opadané listí z vrby, uschlou trávu z loňska, polámané větvičky…
„Co s tím budete dělat?“ vyzvídám a málem si okusuju nehty.
Babička má v plánu bordel spálit.

 

A je to tady, poprvé zasáhnu já – biozemědělec! 

 

Suchý mergl si naložím na vozík a odnesu rozházet si ho na svoje záhony. Mám mulč! Stačí na zakrytí čtyř řádků (ze čtyřiceti), ale stejně jsem šťastná. Zatímco kousek mého pozemku mizí pod pečlivě rozprostřeným uschlým bordelem, opájím se vzletnými pocity, kolik mravenů, pavouků, žížal a brouků právě nepřišlo o život.

 

Ať mi rostou!©

3 thoughts on “Jak jsem sháněla mulč

  1. Pingback: Jak jsme přestali pálit trávu | Sláma v botách

  2. Pingback: Nejkrásnější květen EVER! Fotky, fotky, fotky… | Sláma v botách

  3. Pingback: Mšice v rybízu a nervy v kýblu | Sláma v botách

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *