Farmářská panna u zpovědi: Jak to všechno dopadlo I.

2 komentáře

Motto: „Ryby se tváří, jako kdyby všude byly, přitom jsou to nesamostatní snílci. S oblibou překrucují fakta, kdykoliv se jim to hodí. Jsou ufňukané a bordelářky k tomu.“

(převzato z článku Nejhorší vlastnosti atrologických znamení, extra.cz)

Po zimních měsících, kdy tento blog zásobuji jen svými recepty, je na čase nalít si konečně čistého vína. Uzavřít první kapitolu. Učinit přiznání. Tak tedy: Jak to dopadlo s mou první sezonou s motykou? Farmářská panna jde ke zpovědi.

*****

Očistec s rýčem nezapadá zrovna do perakulturního repertoáru.

Slámin medializovaný pozemek v D. Foto: archiv Sláma v botách

Ten nádherný kus země, který jsem loni na jaře začala obdělávat, patří rodině mého manžela už po několik generací. Dům, dílny, záhony, stoletý ořešák a malý ovocný sad. Víska sevřená ze všech stran lesy Džbánské pahorkatiny. Idyla. No ale máme jednadvacáté století. Truhlářské řemeslo, které předci mého muže vykonávali, kam až rodinná paměť sahá, pověsil tchán před pár lety definitivně na hřebík. Nevynášelo! Můj muž tedy pronesl: „Jistotou je Praha,“ a jako architekt jezdí každý den dobývat chlebíček do matičty stověžaté. Na moře a superby se tam prý vydělává snáz.

A tak jsme loni zase řešili otázku, co s rodovými pozemky v D. dělat. Dílny jsou zapečetěné a latifundie zarůstá travou. Z domu se stalo skladiště krámů, které „by se ještě někdy mohly hodit“, ale ve skutečnosti na ně už nikdy nikdo nesáhne. Babička už ani nenadává. „Však vy si to jednou budete muset vyklidit, až my budem prdět do hlíny!“

Vrak našeho starého favorita pomalu zarůstá budoucím senem.

Vrak našeho starého favorita pomalu zarůstá budoucím senem. Foto: Archiv Sláma v botách

 

Na manželovu babičku s dědou, poslední obyvatele tradičního rodinného sídla, už je půlhektarový pozemek opravdu trochu moc. Babička sice coby poslední nealergik v rodině celé jaro zodpověsně prohání po zahradě sekačku, ale pozemky přesto zarůstají před očima. Jako to šípkové království čekají i polnosti v D. na svého vysvoboditele. Nevím, co mě to napadlo, že jsem uvěřila, že bych jím mohla být já!

Jsem narozená ve znamení Ryby, vystudovala jsem literaturu a píšu do ženských časopisů. Tak zní diagnóza. Vím vše o psaní čárky v souvětí podřadném i kde zemřel Goethe, pláču nad reportážemi o slepých dětech a pořád mám v hlavě nějaké sny.  Mé narcisticko-egoistické já evidentně potřebovalo dostat lekci.

Důvody, proč jsem se pasovala do role zachránce manželových rodinných tradic, jsou docela pestrá směska. Touha ušetřit za biozeleninu, něco smysluplného dělat, hýbat se na vzduchu, nezahnít na mateřské, ale taky šokovat, být zajímavá a in. Mít nové téma pro svoje psaní!

Takže jsem – v tomto pořadí – založila blog, zakoupila si pěkné gumáky a nejnovější literaturu o permakultuře a někdy v půli března 2014 jsem nastoupila plná víry sama v sebe na vyvdanou půdu, Cíl:  navrátit jí podobu rurálního ráje.

Strašně krásně se o tom mluví, ještě hezčí psalo (viz moje první články ZDE a ZDE) a asi dva měsíce měla ta rajská proměna i konkrétní obrysy. Ale pak… Po nás plevel! Bitvu s tímto živlem jsem nikdy úplně nevyhrála. Přesto to byl krásný, poučný a snad i důstojný boj.

Ale popořádku…

Sousedovo dokonalé dříví

Sousedovo dokonalé dříví, náš esteticky se rozpadající plot a ořešák, který sázel praděd dědy mojí dcery. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách

****

(pokračování příště)

Ať mi rostou!©

 

2 thoughts on “Farmářská panna u zpovědi: Jak to všechno dopadlo I.

  1. Už se těším na pokračování článku! A ten favorit v zarostlých pampeliškách… no zasmála jsem se, vlastně mu to v zeleni i sluší 🙂 víc než na silnici.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *