Farmářská panna u zpovědi II. Stálo ti to, Verunko, za to?

6 komentářů
Navzdory plevelu, slimákům a kritickým připomínkám stran mulčování (babička) jsem toho v D. vypěstovala až nečekaně dost. Teď ještě zodpovědět otázku: A stálo to za to?

 

V sobotu jsem po delší době vyslala manžela k jeho tátovi do baráku pro zásoby. Mám tam v mrazáku uskladněnou úrodu. Do mého tříšuplíkového mrazáčku se nic moc nevejde, zato u tchána je v provozu velký pultový chlaďák. Příležitost. Svou loňskou sklizeň jsem ubytovala u něj.

Taťka mrazák provozuje tak nějak ze setrvačnosti. Dokud žila maminka, praskal chlaďák ve švech, teď tam ale tchán nemívá nic než pár mražených pizz z Alberta, a tak na volném prostoru parazituju já a švagrovci. Teda hlavně já. V létě jsem tam dokázala nafutrovat sklizeň z půlky zahrady. O čem naopak nemám vůbec tušení, je, kolik může provoz takového megachlaďáku sežrat za rok proudu. Nevím to, protože to neplatím. Při takto nastavených podmínkách byla radost vytvářet si zásoby na zimu.

„Přivez špenát, hrášek, fazolky, kapustu. Budeš si to pamatovat? Piš si to,“ udílím manželovi pokyny, zatímco se obléká do kabátu. Každou cestu k tchánovi je třeba využít k dozásobení.

„No jo, prosimtě,“ zahučí choť neochotně, „něco přivezu.“

„Žádný ,něco´. Přivez špenát, hrášek, fazolky a kapustu. Rozuměl jsi? A vem si na to nějakou tašku…“

Pozdě. Už je před bytem.

***

O dvě hodiny později, když se vrátí, sype manžel na linku dovezené zásoby.

„Hrách. Kapusta. Fazolky. Hovězí. Zítra udělej gulášek…“ prohodí a mizí z kuchyně. Ještě než sebou ale stihne fláknout na gauč, má mě  za zadkem.

Udeřím: „A kde je špenát?“

Chvíli se na sebe díváme.

„No říkala jsem ,vem špenát´. Co dám v pondělí na tu pizzu?“ Otráveně kroutím hlavou. Poslat pro něco chlapa…

„Ale já ho z mrazáku vyndaval, fakt! Asi jsem ho nechal někde na chodbě. Nebo jsem ho možná položil na víko a zapomněl ho tam,“ drbe se na hlavě a loví v paměti. „Když ty si toho vždycky naporoučíš! Nemohl jsem všechno pobrat, neměl jsem žádnou tašku.“ Jako malé dítě.

„Jo. Tak to abych tam zítra jenom kvůli špenátu jela znova. Se na to můžu…, to je fakt od tebe pomoc…“ ucedím otráveně.

„Ale fazolky jsem přivez´! A kapustu!“

Nic na to neříkám. Co taky.

Zatřizuju si mraženou zeleninu do šuplíků a v duchu přehodnocuju kulinární plány na příští dny. Pizza se ruší, v neděli teda bude guláš. V době půstu. To musel udělat schválně!

***

O chvíli později už se mi ale zase vrátí nálada. Smažím cibulku a hážu na ni fazolky. Ty svoje fazolky, co se mi v létě na zahradě tak fenomenálně dařily. Rozplývám se stejně jako hrudka sádla, kterou jsem lžící vyškrábla ze sklenice a teď se na ní škvíří cibulka. Manžela asi dostihly výčitky svědomí, a tak vstal od televize a nabízí pomoc s večeří. Uděláme si rychlé zapékané brambory se zeleninou. Zmražené fazolky prskají v rozpáleném sádle. Miluju tu vůni. Mmmmmm, inhaluju výpary nad pánví.

Zásoby fazolek na zimu. Mám je ráda lehce podušené a pak osmahnuté na sádle s cibulí. Geniální příloha. Foto: Sláma v botách

Vzpomínáte si ještě na tuhle fotku z léta? To byly čerstvé. Doteď je tahám z mrazáku. Foto: Sláma v botách

„Zkus, jestli už povolily,“ foukám na měchačku a dávám chlapovi opatrně ochutnat. „Ještě jsou tuhý, ale v troubě se dodělaj. A budou výýýborný!“ zasvítí mu oči. V tu chvíli prodělám jeden ze svých blažených záseků – stav, kdy zavřu oči, ruce sevřu v pěst a strašně intenzivně se vnitřně zaraduju. Trvá to tak vteřinu a manžel z toho má vždycky Vánoce. Prý jsem magor.

„Jestli my se nemáme krásně, viď,“ snažím se z hezké chvilky vytřískat maximální sentiment. Zdědila jsem tuhle vlastnost z tátovy strany. Můj domácí kritik si kvůli tomu sice pokaždé ťuká na čelo, ale já vím, že už jsem ho taky nakazila a po mém slovním kýči by se mu ještě stýskalo. Život je krátký na to, abychom se pravidelně nedojímali. Stačí se podívat na mýho tátu. Vlasy pořád černý. Ve čtyřiapadesáti!

Když zapékací mísa s bramborami a zeleninou konečně přistane v troubě, manžel se nedočkavě vrací na gauč k biatlonu.

Zapékané brambory se zeleninou, varianta bez uzeného vhodná pro půst. Foto: Sláma v botách

Až to bude, tak to budou zapékané brambory se všemožnou domácí zeleninou, teď už prakticky komplet mrazákovou. Foto: Sláma v botách

Hodně lidí tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. S tím můj muž nemůže souhlasit – nejkrásnější je pohled z gauče na ženu točící se kolem sporáku. Což o to, já proti takovému rozložení sil nic nemám. Pokud chlap předtím domu přitáhl mamuta, proč ne. Ten můj ale nepřitáhnul se špenátem. Je mi líto, že ho z toho gauče musím zase odvolat.

„Ukliď stůl a připrav talíře. Pěkně prosím,“ požádám ho s tím nejsluníčkovějším úsměvem. A on mi ho – neochotně, ale bez jediného pípnutí – stejně sluníčkový vrátí.

***

V půl sedmé konečně večeříme. Já se rozplývám nad fazolkami, manžel analyzuje Moravcovo selhání ve střelbě. Dcera se snaží vidličkou napichovat kuličky hrášku. Máme relativně uklizeno a já se budu moct celý večer prohrabovat v semínkách, která hodlám letos vysít, a piplat svůj osevní plán pro tento rok.

„To se máme, že máme pořád vlastní fazolky, viď, “ vracím se zase ke svému oblíbenému motivu a hlasitě mlaskám, abych navnadila dceru, ať konečně ochutná i něco jiného než furt hrášek.

„Vytrvalostní závod zajel na medaili, no škoda, že tu štafetu dneska podělal,“ vede si muž svou.

„Letos vyseju fazolek ještě jednou tolik. Těch není nikdy dost. A některé nechám úplně dozrát, vyloupu je a nasuším. Víš, jako klasický fazole.“

„Počkej, a ty jako hodláš letos zase něco sít?“ Muž konečně zbystří a vrátí se do tohoto světa.

„No samozřejmě, vždyť o tom pořád mluvím. Už mám nakoupený semena pomalu za devět stovek. Letos to chci rozjet ještě ve větším.“

„No jenom to ne! Dyť to byla noční můra, ta tvoje zahrada. Já doufal, že už tě ten nápad přešel.“

„Jaká noční můra? Tebe se moje zahrada přece vůbec netýkala, tak co děláš?“ odfrknu si s pocitěm těžkého zneuznání. (Protože už jsem zapomněla na TOHLE!)   „Buď rád, že si můžeme pochutnávat na domácích fazolkách. To bychom jinak neměli.“

„Tak bysme si je koupili, no“ prohodí manžel, i když musí vědět, že tento argument smetu.

„To bláto, co se prodává v krámě, chceš srovnávat s těmahle mejma fazolkama?! “ znemožním ho.“A navíc tyhle jsou bio!“

„No jo, oni by nám ty dusičnany břicho taky nerozpáraly. Ale já už nic neříkám.“

To je jeho jediné štěstí. Oblažím ho novým sluníčkovým úsměvem.

Po chvíli společného tichého chroupání konečně dostanu i do dcery kus fazolky a mír, které se rozlévá kol stolu, už nemůže být upřímnější. Nový šťastný zásek přímo s vidličkou v ruce.

Ale pak – zrovna když si napíchnu jednu extra dlouhou fazolku a na důkaz její křupavosti obzvlášť důkladně přežvykuju – se zase ozve narušitel. „Já si jenom pamatuju, jak jsi mě loni celé léto tyrazinovala. To bylo pořád: ,Potřebuju jet na zahradu, musíš hlídat Lidku. Nemůžeme na výlet, musim makat, zalejvat…´ Nervy, že ti to neroste, pak nervy, že toho roste moc. Zaměstnalas tím mě, zaměstnalas tím vaše, furt něco. Fakt ti říkám, rozmysli si to. „ (Bohužel má pravdu, předseda, důkazy třeba ZDE a ZDE. A bohužel i ZDE.)

„Náhodou…,“ odfrknu si. „Já jsem si to loni užívala!“ (Arcilež! Viz ZDE a ZDE!!!) „A hlavně, letos na to půjdu úplně jinak. Mám vymyšlený úplně jiný systém. Už žádné řádky. Všechno vyseju dohromady na taková malá políčka.“

Nabízím manželovi, že mu to nakreslím, a už se zvedám pro svůj rozpracovaný osevní plán. Ale on mě ubezpečí, že se bez mých nákresů obejde.

Tak alespoň dál popisuju, v čem bude tkvět tajemství mého letošního úspěchu. Zahrada mě tentokrát nebude stát ani za mák víc námahy, než kolik bude minimálně nutné. „Vždyť já na ni letos ani nebudu mít čas. Mám přece práci, chceme cestovat,“ krčím rameny.

„No právě!“ zvolá manžel zoufale. Zvedne se od mírového stolu, přistoupí ke mně a začne se mnou třást.

„Já tě prosím, vykašli se na to. Udělej to pro mě. Nebo aspoň pro to naše dítě!“ zahledí se na mě tak intenzivně, jako naposledy možná při svatbě.

Taková nádherná chvíle. I já se napřímím. A usměju se. Ale nikoliv sluníčkově. Dojatě. S tou nejčistší osudovostí, jaké jsem schopna, mu povídám: „Právě pro  naše dítě – pro tebe! –  to celé dělám.“

Ještě při usínání mi má dokonalá věta zní v uších. Povedla se. Nebýt manžela, který se vedle mě převaluje z boku na bok a marně o něčem přemýšlí (kéž by zase ten Moravec), můj dnešní zásekový hattrick by byl završen.

 

Tak ať mi letos ale vážně rostou!©

6 thoughts on “Farmářská panna u zpovědi II. Stálo ti to, Verunko, za to?

  1. A já si říkala, kde máte úrodu uskladněnou 🙂 Nám tři malé šuplíky mražáku v bytě okupuje syn – jsou tam aktuálně jen jeho vývary, zelenina, maso a ovoce pro přípravu jeho jídel. Do nového domu plánuji mražáky rovnou tři, aby nám pak stačily 🙂

    Budeš zkoušet zeleninové polykultury nebo smíšené kultury? Těším se na další články!

    A jak se slimáky, budeš zkoušet na ty cihly (koukala jsem na facebook) dávat třeba i měděné pásky nebo měděné síťky či lávovou drť, která se taky doporučuje?

    • Budu zkoušet nějaké smíšené i nějaké polykultury, brzy hodím na web svůj letošní osevní plán. Jen ho ještě dovypiplávám. 🙂

      Slimáci mě potrápili hlavně v předzahrádce, proto jsem se poučila a letos tam budu pěstovat jenom meduňku a mátu, které mají dar přežít všechno, i tisícihlavou slimáčí invazi. Nebudu proti přírodě bojovat. Když je v téhle části pozemku výskyt slimáků vyšší, prostě tam nic cennějšího nezasadím.

      Na zbytku zahrady byly škody snesitelné, hodně mrzel jen první výsev fazolí. I tady plánuju nějaká opatření, celé zeleninové záhony plánuju obehnat afrikánama a teprve za hradbou kytek pěstovat to „cenné“. Slibuju si od toho, že žrouti budou líní plazit se tak daleko (přes cihly, přes kytky…), ale možná jsem naivní a nepomůže to. Každopádně žádné speciální drahé protislimáčí pomůcky kupovat nebudu. Investic už bylo dost. Letošní sezonu chci končit v plusu. 🙂 Tož tak. A co ty a slimáci? Zkoušelas fígle, o kterých píšeš, nebo víš o někom, kdo to na zahradě má?

      • Zatím ještě zeleninu na zahradě pěstovat nemůžu, stavíme, takže na prostoru pro moji zeleninovou zahrádku budou jen kupy hlíny. Zatím si jen všechno plánuji. Ale chci zkusit vyvýšené záhony, na které nalepím nějakou tu měděnou pásku. Snad to bude fungovat.

  2. Taky se snažím pro rodinu pěstovat zdravější zeleninu. Já mám oproti Vám výhodu, že zahrádku mám asi jen kilometr od bytu, takže není problém s dojížděním. Zahradu nemám jako permakulturu, ale kombinuju různé druhy zeleniny na záhoně, děláme jíchu z kostivalu, nosíme veškerý bioodpad z domácnosti na kompost. Loni jsme zaznamenali úspěch s pěstováním raných brambor pod slámou. Moc Vám fandím a přeju hodně pěstitelských úspěchů. Máte moc hezký styl psaní. Jana

    • Brambory pod slamou jsou muj nejnovejsi velezamer pro tento rok! Babicku jsem o tom zatim neinformovala, aktualne ma plnou hlavu toho, ze ji jime pampelisky, ktere ma pro slepice. Ale na slamu se chystam a doufam, ze to nebude takove fiasko jako lonske bataty.

      Dekuju za pochvalu psani, je to pro me motivace. At i vam to roste!

  3. Pingback: Velikonoční pizza místo nádivky?! Tovížejo! | Sláma v botách

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *