EVOLUCE LESANY aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival

6 komentářů

Dostala jsem pozvánku na sobotní část festivalu Alchymistické Litoměřice. Víte, jako že mám říct lidu něco o svém vztahu k Zemi, jak jsem objevila farmaření a tak. „To je zase něco pro tebe!“ chytil se manžel okamžitě za hlavu, protože tušil, že mu skončí na krku dcera a já tam fakt pojedu. „Ale jistě! Jenom nesmím rodit…“ potvrdila jsem účast a šla hledat slušné šaty.

****

Když zahradnici zbývá měsíc do porodu a potřebuje se ještě přestěhovat, vysázet dýně, vyprat výbavičku a okopat brambory, může buď podlehnout nervóznímu shonu, nebo se ještě na všechno vybodnout. Tuhle variantu jsem zvolila já.

„Buďte venku a pijte!“ rozdávám v sobotu ráno pokyny před svým odjezdem na ALLfestival. Slunce svítí, manžel mi otevírá vrata, dcera mává z okna. „A choďte bosí!“ křičím za nimi ještě ze zatáčky.

Festival Alchymistické Litoměřice, nebo taky ALLfestival, se letos konal teprve podruhé, ale už se sem sjely osobnosti jako Jaroslav Dušek, Teal Swan, Karaimi, Tomáš Hajzler nebo Jaroslav Svoboda. Jo, a taky já. Protože motto letošního ročníku znělo Země, klíč ke mně a v sobotu byli na programu lidé, kteří „jsou svým konáním spjati se zemí“.

„Promluvíte o sobě, o svém vztahu k půdě, můžete druhé inspirovat,“ lákala mě organizátorka Katarína Králiková ze Svobodného statku na soutoku v Českých Kopistech. (www.svobodny-statek.cz)

„Ale když já mám jen takovou malou zahradu…“ vykrucovala jsem se nejprv. Pak mi ale došlo, že možná právě proto mě zvou. Nemusím přece nutně vlastnit hektarové farmy, abych navázala vztah s vlastními ředkvičkami. O tom tady přece už třetím rokem píšu. Ředkvičkami to totiž jenom začíná. Když je ale pojmete permakulturně, může se vám snadno stát to, co mně: první rok si zasadíte pár kedlubnů a druhý už si myjete vlasy žitem (článek ZDE) a sháníte pro dítě lesní školku. A když v sekáči zahlédnete ošoupanou sukni až na zem, jako první vás napadne: bezva, nebudu si muset holit nohy!

„Ach bože, stala se ze mě lesana,“ musela jsem se nedávno přiznat manželovi. Měl by totiž zhruba vědět, s čím teď doma žije.

„Lesana? A to je co?“

„To jsou ty ženské, která objímají stromy, rodí doma a neočkujou. A neholí se.“ Načež ho nechám nahlédnout do svého podpaží. „No a?“ povídá můj muž a taky zvedne ruce. Obejme mě důvěrně známá vůně. „No právě. Já nechci být asexuální, jenom přírodní.“

Druhý den jsem udeřila i na kamarádku: „Prosímtě, jestli někdy páchnu, řekni mi to!“ Podívala se na mě s pochopení a ujistila mě: „Zatím buď v klidu. Kdybys smrděla, nesměla bys mi do auta.“

Ach jo. Nikdy jsem nechtěla skončit ve škatulce „víla s mastnými vlasy“, ale teď se nějak nemůžu zbavit pocitu, že se do ní pomalu, ale jistě řítím. Parfémy mi voní jako skládka chemického odpadu a po seznámení s Kamilou Boudovou (článek Jak se nechovat na ekologickém večírku a co jsem si odnesla z Lohas Blogger Challenge (výhra to nebyla)) už si nedokážu udělat radost ani blbýma botama ve slevě. Co tohle bude za život?

Než samu sebe rozpláču, vzpomenu si aspoň na úžas jiné kámošky, která si u mě nedávno myla ruce. Bílou kostkou mýdla… „Ty nemáš v koupelně žádnou kosmetiku a přitom stejně nemáš vrásky?!“ (To je sporné, ale proč jí to vymlouvat.) „Víš, jakej musíš proti mně ušetřit majlant?“ koulela očima po návratu z naší koupelny. „Když já jsem holt hodně na zahradě…,“ krčila jsem rameny zase já, a abychom si nepřipadaly blbě (a já jako špindíra), vytáhla jsem ze skříňky alespoň svou růžovou vodu.

Ale zpátky k ředkvičkám… Má nová životní éra by nikdy nezačala, kdybych v zimě 2014 nenarazila na knížku Jaroslava Svobody Kompletní návod k vytvoření EKOZAHRADY a rodového statku. Neškodný název, ale bohužel to byla past! Knížka nenápadně začínala záhonky na zeleninu a končila vizemi života nezávislého na supermarketech, chození do práce a placení složenek za elektřinu a stočné. A já na to skočila. „No přesně tohle chci!“ načež jsem si šla vysít špenát.

Bohužel před důsledky v podobě žitných šamponů na vlasy a neholených nohou už se v knize nikde nevarovalo!

Knihy Biozahrada, omplletní návod na vytvoření ekozahrady a rodového statku, Zdraví z boží lékárny, Jedlé bylinky a plody

Od té doby, co čtu tohle, se mi dějí různé věci, třeba mi na hlavě končí mouka. Foto: Sláma v botách

****

ALLfestival je velká akce. Ne tak velká jako pražská Evolution, jsme v severních Čechách, ale právě že na tyhle poměry fakt velká. Na jedné straně kulturáku stánky s raw potravinami a veganské bistro, na druhé sárí a vykladači karet. Biotrenky i biosalám.

Foto: Sláma v botách

Mandaly, raw šťávy, ovčí kůže, šperky z kamenů, bylinkové čaje… no ještě že mi manžel nedal žádné peníze. Foto: Sláma v botách

„Pojeďte se mnou,“ napadlo mě, proč vlastně na festival nepozvu rodiče. Jsou přece taky zahrádkáři.

„Ale jo, aspoň si pak skočíme do nákupáku,“ nebyli nejdřív proti. Pak do mě mamka ale začala rýt: „Hele a co si mám oblíct, můžu si vzít sako? Nemusím doma nechávat podprsenku?“ „Prosimtě…,“ přešla jsem zbytečnou poznámku stran „nás biolidí“ a zapnula si svůj růžový svetřík.

O dvě hodiny později se už nacházíme v litoměřickém kulturáku a já naslouchám pokyny ke své účasti v panelové diskuzi.

„Každý si o sobě připravte krátké povídání, třeba co pro vás znamená být. Co vy a půda. A vesmír. Zkrátka mluvte hlavně od srdce,“ instruuje nás rozesmátý moderátor Jaroslav Lenhart (jinak hlavní zahradník na biodynamickém Statku na soutoku. A básník.). Vedle něho se na nás zubí další z organizátorů, už zmiňovaná Katarína, s kytarou kolem krku. Než mi stihne dojít plný rozměr jejich slov, začnou improvizovat, zpívat a hrát. Beseda Země, klíč ke mně začíná.

***

Vesmíre, prosím, kontrakce! Nebo ať mi aspoň praskne plodová voda! V hlavě si rychle rekapituluju pokyny ke své účasti na této akci a na čele mi raší pot: vždyť oni nás varovali. Připravte si o sobě spontánní povídání. Dopoledne budou promlouvat muži – Správci života, zatímco ženy – Nositelky života – dostanou slovo odpoledne.

„A večer pak společně najdeme klíč k Zemi,“ svítí oči Katce i Jaroslavovi, kteří končí s hudební improvizací a předávají na pódiu slovo prvnímu Správci.

„O čem prosimtě budeš mluvit ty?“ nechápe mamka. No, to jsme dvě. „Průser!“ esemeskuju domů z kabelky. Načež mi pípne odpověď: „Myjeme s Lídou auto. Vyprdni se na to a taky přijeď! Jsme bosí.“

Jo, to je tady hodně lidí…. Oba moderátoři mají folklorní haleny, kdekdo kytky ve vlasech a všichni působí šťastně. Fakt jim to přeju, akorát že se nedokážu zbavit pocitu, že já sem i přes svůj proutěný košíček se svačinou až tak nepatřím. Ano, moc mi chutná štrůdl z řepy a klidně budu balit mimino do ovčí kůže, ale nejsem ani čistokrevná babka kořenářka ani mudrc filozofující o podstatě svého bytí v tomto univerzu. Jsem blogerka. Občas něco vyseju a pak se na internetu rozčiluju, že mi to (ne)roste.

„Vidíš, já to říkala,“ dloubne do mě významně mamka a ukáže pohledem na už asi desátou vílu, která kolem nás protančí.

No jo, mami, tak nemá podprsenku. Já teď musím vyřešit podstatnější věc!

Proč jenom nejsem zkušený farmář nebo jsem alespoň nechodila do skauta! O filozofické řeči jsem se taky pokoušela naposledy na fakultě a ani tehdy to nebyla žádná hitparáda. Moje chuť debatovat o světové krizi a k tomu potřebný slovník navíc upadají spolu s rostoucí dobou mé rodičovské.

Takové řeči se ale nejspíš od Nositelky života nečekají.

Ostatní účinkující debaty jsou všechno lidé, za kterými stojí zkušenosti a výsledky.  Je tu tichý muž z biodynamického statku Bemagro Vojtěch Klusák, podobně skromně působící biozelinářka Jitka Píchová, ale také energická vysokoškolská lektorka Perla Kuchtová z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů. Dále vtipný, k věci jdoucí Tomáš Hajzler, autor bestsellerů Peníze, nebo život? či Třináct tisíc dní, už zmiňovaný guru českých perma-zahradníků Jaroslav Svoboda, slovenský hudebník a lesní hospodář Žiarislav a třeba i zakladatel legendární české přírodní kosmetiky Nobilis Tilia (od nich mám tu růžovou vodu) Zbyněk Šedivý. A pak jsou tu také dvě holky asi mého věku, Katka Makošková z Akademie sociálních umění Tábor, a trochu čarodějná Hanka Blažková z občanského spolku Zlatobýl, která mimo jiné míchá přírodní parfémy podle vlivu planet. Obě dvě věří v uzdravování přírody i člověka společnou prací lidí napříč věkem či handicapy.

„No to jsou přesně moje slova! Zrovna u nás ve městě rozjíždíme podobný spolek,“ snažím se přesvědčit samu sebe, že jsem se do této skupiny nedostala jenom šíleným nedopatřením organizátorů. Asi všichni tady totiž vědí o přírodě mnohem víc než já nebo je aspoň baví filozofovat. Jaká je tady ale moje role?

Mám čas do oběda, abych na to přišla.

Foto: archiv Sláma v botách

Naše diskuzní skupina, diváci a moderátoři. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Společné bubnování, uprostřed velký taneční buben. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Něco pro mou rodinu. 🙂 Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Biozelenina ze Svobodného statku a bylinné dobroty od spolku Zlatobýl. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

***

„Tak my jedeme,“ zvednou se vedle mě ze židle rodiče. Debata nezačala ani před půl hodinou a na pódiu zrovna mluví Jaroslav Svoboda o tom, jak přestal druhým navrhovat zahrady, protože skutečný vztah k vlastní půdě se dá získat, jenom když si zahradu vymyslíme a vysázíme sami. „To je přece zajímavý, ne?“ snažím se naše zbrzdit, ale nedají se. „Chceme ještě v Albertu přikoupit muškáty. Tak zlom vaz a večer přijeď na guláš.“ A poslední zástupci jiného světa opouštějí sál. Mezi Správci a Nositelkami odteď zůstanu sama.

V zimě jsem se u nás ve městě náhodou seznámila s partou matek, které by parametry ALLfestivalu splňovaly asi líp než já. Látkové plínky, šití bosých bot… Jednu z nich – Ivu – jsem si pasovala na svého osobního guru přes ekologické mateřství. Od března ji nevidím používat boty, figura laně a na rozdíl ode mě skutečně nemá vrásky, krom těch od smíchu. „Takhle chci vypadat za deset let, až taky budeme mít pět dětí,“ seznámila jsem s tím úkazem manžela a on se upřímně vyděsil – PĚT DĚTÍ?! „Mně by stačilo, kdybys takhle vypadala po dvou. No, víc neuživím!“ „To je právě ten konzumní omyl, ve kterém my dva stále žijeme,“ poučila jsem ho z pozice lesany I. stupně.

Teď – tváří v tvář bytostem jako Žiarislav či organizátoři ze Svobodného statku – ale vidím, že to s mou proměnou v lesní vílu ještě nebude tak horké. A otázka zní: je, nebo není to dobře?

Moje rodinné bytosti právě utrácejí peníze v supermarketu za kytky na terasu, muž doma chystá oběd, v němž zcela jistě figuruje maso z konvenčního chovu, a já si uhlazuju bílé šatičky a drdolek, abych vylezla na podium a začala tu něco chytrého sdělovat. Komu? Lidem, kteří došli mnohem dál než já?

Anebo se i každý krok směrem od konzumu počítá a já tu jsem pro ty, co teprve startují a chtějí dohlédnout aspoň na první metu? Protože vidět až na cíl…, to je jim zkrátka zatím moc vzdálené?

Po Správcích přichází pauza na oběd a já si konečně můžu pozorně prohlédnout návštěvníky tlačící se u stánků. Kromě těch bosých je tady i hodně lidí, které byste na ulici normálně minuli.  Zdaleka ne každý je totiž oblečený v konopné haleně. Kdekdo má i podprsenku. Mačkají se u stánků s látkovými vložkami a šťávou ze zelí a zjišťují, že existuje i něco jiného, než do nás pořád hustí reklamy v telce.

A v tu chvíli mi to dochází. Začínám pomalu tušit, o čem bych po obědě měla mluvit. Já, městský odpadlík, hledač štěstí mezi řádky ředkviček. Zahradník-bloger. Je nás totiž určitě ještě hodně – možná většina – komu ve škole i doma od dětství pořád opakovali: uč se, ať z tebe něco je, ať nemusíš manuálně pracovat, ať se jednou máš! A hlavně se nepohřbi na vsi!“ Takové životní rady se dokážou zarýt do hlav, obzvlášť když jsme coby hodné děti zvyklí poslouchat. Že štěstí čeká ve městě, v kanclu, nebo holt aspoň večer po práci, na drahé dovolené, u krásných věcí. A že čím víc se toho stihne nebo pořídí, tím bude to štěstíčko větší. Je vám to povědomé? No, mně každopádně. Proto jsem taky šla studovat. A pracovat, cestovat, užívat si.  Ne, že by to občas nebylo krásný, zvlášť když se člověk chystal nabušený zážitky na třídní sraz.

Akorát to akné a bledost maskovaná pod make-up. A čím dál tlustší zadek, protože sušenky jsou na stres fajn, zatímco vaření, když večer konečně padla, vrcholná ztráta času. Hlavně naplánovat akce, něco zažívat, když je víkend. Nehnít! Balit se a vybalovat. Přesouvat. Po nocích na to vydělávat. Nespat.

Taky slyšíte ve slovu úspěch všechno to štvaní se a chvat?

Ale jo, asi bych takhle zvládla odžít zbytek svého pupínkového života, ale přece jen se mi čím dál víc vynořovaly vzpomínky i na něco trochu jiného. Na táborové lítání po lese a borůvkové koláče, které nám kuchařky pekly, když jsme při těch hrách i něco nasbírali. Na zpívání u táboráku a legraci, která prostě v partě dětí byla. Tohle a mnohem víc se mi začalo po letech oživovat, hlavně když jsem začala jezdit do Beskyd. Každý máme tenhle startovací čudlík jiný. Pro mě to byla vůně lesa, která mi všechno zase připomněla, a parta muzikantů, kteří žijou víc pro svou komunitu, než aby jeli sami na sebe. Jaký kontrast s mým úspěšným městským životem!

A najednou jsem už věděla, že musím přehodit výhybku. Jenže když jedete celý život v jedněch kolejích, nejde to zrovna přes noc. Možná že potřebujete příklady, vidět, že někdo vám podobný to už dokázal a že je spokojený. Že nelituje. Že jeho štěstí není muška zlatá, kupovaná na prchavý čas, ale trvalý, tichý, klidný stav přítomné mysli. Panebože, omlouvám se, teď už fakt mluvím jako pravá lesana!

***

Foto: archiv Sláma v botách

Já mluvím… Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

A tohle jsme my, Nositelky života. Foto: archiv Sláma v botách

 

No zkrátka, někdy kolem druhé hodiny, když začínala ženská část diskuze, mi to konečně docvaklo. Opravdu nejsem na tomhle festivalu omylem. I já sem patřím. Jsem tady pro lidi v botách a podprsenkách. Ty, co teprve začínají, třeba s ředkvičkami. A pak holt ještě zajdou pro flákotu do Alberta… Aspoň pro ně nejsem nedosažitelný vzor. A víte co, ono to stejně časem ještě přijde.

Právě těmhle návštěvníkům jsem se snažila říct – i když nevím, jestli se mi to live podařilo – ať si prostě zase zkusí vzpomenout na svoje kořeny. Jo, na to pod povrchem, na co už často zapomínáme, protože nám mezitím narostl dlouhý kmen a obří koruna. Já vím, že každý z nás je jiný a i jako ty stromy potřebujeme každý něco trochu jiného. Jsou padesátileté břízy s třesoucími se větvemi i tisícileté duby s korunou z majestátních větví. Stromy, které vyžadují stín lesa, a stromy solitéry. Někdo chce dominovat krajině, jiný růst u domu a stínit rozpálený dvůr. Někdo potřebuje zakořenit jediným, do hloubky jdoucím kořenem a běda, když o něj přijde. A jiný zas musí mířit do stran, ale bez hloubek se obejde. Ale o každém z nás – o každém tom stromu – prostě platí, že pokud má žít pevně a zdravě, bez kořenů to nepůjde.

A proto se  s nimi fakt zkuste spojit. A uvědomte si ty chvíle, kdy je vám opravdu nejlíp. Kdy sajete štěstí, ale není to zpoplatněná muška zlatá. To je ta vaše základna – vaše živiny.

****

 

A tak jsem si zavřená v kulturáku bez oken a upíchnutá na lavici diskutujících opět připomněla, že k životu opravdu potřebuji něco úplně jiného. Čerpat sílu z pohybu. A hlavně z toho venkovního. Z práce, která něco přináší. A klidně z obyčejných, ale sdílených momentů. Prostě taková lípa na návsi, řekla bych. 🙂

„Děkuju za pozvání,“ loučím se večer dojatě s Katarínou. Po dlouhé době mě někdo donutil o životě opravdu hluboce přemýšlet. Řešit i něco jiného, než kdo za mě po porodu sklidí hrách a kde skončily kojící podprsenky. Odjíždím nabytá informacemi, dojmy i tématy k zamyšlení. Ale taky se těším, až si večer konečně vyjdu na dvůr.

Když po rozloučení hrabu z košíku klíče od auta, všimnu si, že mám z odpoledne nepřečtenou zprávu: “ Lída mi umyla auto kamenem, mám poškrábanej blatník. A teče mi rýma z toho tvýho bosýho chození! Jdeme do baráku.“

Krásnější slova mi manžel nemohl poslat. Rozsvěcuju se jako sluníčko, na které jsem se celý den nedostala. Nebojte, žížaly, máma už vám jede zpět. S kožešinou na mimino a přírodním parfémem podle vlivu Venuše… se vám už odteď zase bude věnovat. „Dej si pampeliškovej med, cibuli a tymián!“ odepisuju za běhu a už vyloženě zářím. Tohle je totiž to, co opravdu potřebuju, abych mohla „live long and prosper“.

A jak jste na tom vy? Přeju vám z celého lesaního srdíčka (ACH-MŮJ-BOŽE!:), ať se vám podaří objevit ten „klíč k vám samým“. Je jedno, v jaké klíčí půdě, ale víte jak, zkuste po něm aspoň zapátrat. 🙂

Foto: Sláma v botách

Na zdraví! Foto: Sláma v botách

Sláma v  botách  <3

*******

EPILOG

„Vypni ten krám, nebo to udělám sám!“ „Ale já to ještě nemám dopsaný…“ „Svítíš mi monitorem do postele, je jedna ráno.“ „Ale já píšu o tom ALLfestivalu…“ „Jedna dva tři… vypínám.“ A spojení s internetem bylo přerušeno. 

Tak holt nechám dopsání tohohle postu na ráno a zajdu aspoň zkontrolovat, jestli je malá přikrytá.

Je. Ale v nose jí pískají nudle, div se nedusí. „Musíte to bosé chození líp trénovat,“ dovolím si drobnou výčitku manželovi na dobrou noc. „Ty už mi dej taky pokoj,“ převalí se na druhý bok, aby si na chvilku uvolnil levou dírku. Ráno do nich budu muset nalít dvojitou dávku sedmikráskového sirupu, zrovna jsem vyráběla čerstvý.

Jemine, mně je tak krásně po dalším dni na zahradě a večeru u svého oblíbeného psaní, až mám chuť se přitulit. Ale asi bych dostala polštářem. Tak radši v minutě usnu. Mně nudle netečou…

Tenhle post na blog bude nejspíš na nějaký čas poslední. Za prvé protože už téměř mířím do porodnice. Ale hlavně proto, jak to teď jako lesana mám. Chci žít a ne o tom zavřená doma psát. A protože teď s mužem sdílíme jediný počítač v ložnici, chápejte, že i jemu musím dopřát to, co mu náleží. Odpočinek po úspěších, ale hlavně, prostor k nabrání nových sil… k soužití s lesanou. 😉

 Naviděnou občas na Slámině Facebooku. A ať nám všem rostou! ©

Foto: archiv Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

6 thoughts on “EVOLUCE LESANY aneb O nošení podprsenek, usmrkaných nosech a hlavně jak mě pozvali mluvit na ALLfestival

  1. Dobrý večer, Váš blog jsem našla jen před nedávnema moc se mi líbí jak s nadhledem a humorem píšete o pěstování zeleniny. To v dnešní době těší jenom málo mladých lidí. Já mám zahradu jenom pár let, ale Vaše povídání mně nakoplo k jinému pohledu
    na okopávání :-)). Já si myslím, že všeho s mírou – i s podprsenkami se dá mít ráda přírodu. my starší už musíme proti gravitaci pracovat i podprsenkami. Plně chápu , že teď nebudete mít na blog čas, přeju Vám ať se Vám narodí zdravé miminko, které Vám a celé Vaší rodine bude dělat radost. A když budete mít čas, určite si ráda něco o Vaší zahradě přečtu. Přeju Vám hodně štestí. Šárka

  2. Jeee, Veru, to je fakt super! Ja tu řeším, jestli nejsem moc ‚vychýlená‘ – můj pojem pro tvou Lesanu – když třídím odpad, na noc vypínám internet a už dva roky se chystám volat na radnici, ať za každý barák okamžitě zřídí kompost 😀 jdu v tvých šlépějích, Veru! Jen tak dál!

  3. Dobrý den Veroniko,

    Váš blog čtu velmi ráda, také jsem totiž „vychýlená“ (skvělé slovo, děkuji, to budu používat!) a je hezké, kolik lidí se k zahrádkaření a třeba i chovu domácích zvířat v dnešní době zase vrací. Kolik nás je, co si děláme radost domácím pestem z medvědího česneku a ne sedmnáctým párem bot, a postavu udržujeme při hrabání a okopávání místo v drahém fitku. Nejsem příznivec extrémů na žádnou stranu (jako je třeba neočkování dětí a domácí porody versus podávání antibiotik na každé zakašlání) – ode zdi ke zdi nikdy nikomu neprospělo – ale vy píšete s takovou lehkostí a nadhledem, že to mytí žitnou moukou aspoň jednou zkusím 🙂 Držím vám a vaší rodině palce a těším se, že budete nadále přispívat alespoň na FB. Hospodaření zdar!

    • Děkuji za váš milý komentář.Těší mě, že se u svých článků nebavím sama – i když i jen proto by mě bavilo je psát. No, snad se ještě čas najde. Humor je bezva koření.
      PS. Já těch sedmnáct párů kdysi měla, proto si teď mohu dovolit takový nadhled. 🙂 Jo, a tu mouku fakt zkuste. Když nic jinýho, budete mít čím pobavit přátele.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *