Co zná každý červnový zahrádkář aneb nekolabuju, pěstuju! A návod na 39 TOP BROKOLIC, květáků a ještě mnohem víc.

Napište komentář

Když se to, tak se to… Nejdřív se mi rozbil disk se všemi fotkami. Pak jsme ráno nenastartovali auto, které bylo v pondělí v opravě, a myčka na nádobí už taky nejmíň dva týdny nemyje (což je vůbec největší křivda!!!). A do toho se asi definitivně poroučí můj telefon, jenže novej dostanu nejdřív na Vánoce. Ale já se nehroutím. Ne. Protože mi na zahradě rostou TÁKOVÉHLE BROKOLICE S KAPUSTOU!

*  *  *  *  *  *  *  *  *

Ve čtvrtek jsem po škole popadla Lídu, bednu s nářadím a Venouška a vyrazily jsme – hic nehic – makat na zahradu. Hlásili ochlazení z třiceti na dvacet devět a čtvrt, tak jsem čula příležitost, že třeba na zahradě vedrem nechcípnem. Nakonec z toho ale zase nebylo nic, když už jsem ale tu akci naplánovala, prostě se jelo. Nemůžeme dál čekat na zázrak, jako že někdy skutečně klesnou teploty pod třicet a budeme si moct všechnu tu práci, která nás čeká, odbýt důstojně. Bohužel ne, no. Budeme zpocení a ulepení balancovat mezi úžehem a mdlobami, ale ty stromy na zahradě už se prostě musej zalít, záhony vyplít, rajčata uvázat a jahody sesbírat (když tam teda nějaké budou, že?).

Zahradničení může vypadat i velmi elegantně, třeba při retro módní přehlídce v mých rodných Košticích. Bohužel týden po akci jsme museli jet zahradničit doopravdy…. Foto: archiv spolku Šatník paní mlynářky.

A tak jsem dala dětem každýmu do ruky nanuka, sbalila dva litry limonády z tibi krystalů a prostě věřila, že budou děťátka hodná a nechají mě odbýt si to své. Asi poznaly, že bych na ně jinak hrozně křičela – když je takové vedro, přestávám se ovládat. Nebo že mi na úrodě aktuálně záleží víc než na nich, no sorry, no.

Zkrátka si každej dolízaly svůj cuc na kládě bez čokolády – nanuky byly taky domácí a polevu neumim – a nějak se na čtyři hodiny zabavily beze mě, dokonce bez rvaní si vlasů, šatů (ty na sobě vlastně žádné neměly) nebo hádání se o jednu oblíbenou lopatku a konývku na vodu.

Takže jsem se soustředila jenom na své záhony. A byla to velká radost, to vám teda povídám. Ale teda i docela pořádný šok.

Nejprve shrnu PŘEDNOSTI.

Děti se na zahradě naštěstí umí zabavit. Foto: Sláma v botách

Brokolice – co chtít více?

Na zahradě je zaděláno na rekordní sklizeň 39 ks kvalitních, pevných a pouze kopřivovým zákvasem dopovaných brokolic. 3 kusy nepevných, nakvetlých brokolicových hlávek II. jakosti jsem sklidila k okamžité konzumaci, protože už by to s nimi šlo jen k horšímu, ale i přestože nebyly vizuálně TOP, jsem s nimi ještě ten večer prožila v kuchyni kulinární orgasmus. První vlastní biobrokolici po dvouleté pauze člověk prostě obrečí.

A jde se vařit. Z toho, co záhon aktuálně dal. Foto: Sláma v botách
A jde se vařit. Z toho, co záhon aktuálně dal. Brokolice nesměle napravo. 🙂 Foto: Sláma v botách

Jak to, že se loni brokolice nedařily, a letos trhám rekordy? Změnila jsem na ty zelený potvory taktiku a třeba mi jenom teď přeje štěstí, ale já věřím že ne, že za úspěch fakt můžou ty tipy vyčtené z knih. Takže?

  • Založte si co nejdřív sadbu, nějakou ranou odrůdu. Nebo – kupujete-li sadbu jako já – kupte ji HNED, jak se v nějakém obchodě objeví. Pak ji okamžitě vysaďte na záhon, ano, klidně už v březnu. Moje zahrada v severním svahu je dost studená, je na ní v průměru minimálně o 2 stupně míň než na tátově slunné zahradě pár kiláků odtud u Ohře. Ještě chodily mrazíky, ale já už přesto měla brokolice na zahradě zasazené. ALE! Zamulčovala jsem je spoustou štěpky, což chrání a ohřívá půdu. A…
  • Chce to textilii. Tu netkanou bílou. Přes sazenice ji přehoďte jako závoj přes nevěstu, a aby neuletěl, zatižte ho třeba nějakou latí, sáčky plnými písku nebo i kameny (jen pozor, aby se o ně textilie neroztrhla). Zvýší to teplotu půdy, zrychlí úrodu a chrání ji před potvorami. Nemyslím dětmi, myslím před ještě horšími škůdci – dřepčíky. Ti milují sucho, takže panuje-li zrovna kritické počasí nahrávající množení dřepčíků, tak ty brokolice navíc celé občas pokropte vodou.
  • A tím se dostávám k zálivce. Kopřivová jícha rozhodně neuškodí, ba naopak, rostliny posílí. Chce to založit ji hned zjara, sotva se kopřivy objeví. Má se přidávat do zálivky na jaře, později v létě už to není ono, protože přemíra dusíku vede k přebujelému růstu zeleně, ale malým plodům. Prý…. Já s ní teda brokolice zalévala v dubnu a květnu.
  • A pak to ještě chce lásku a dát se na modlení a věřit tomu, že tato strategie zafunguje odteď každý rok. 🙂 Já tomu věřím. Lepší strategii jsem totiž zatím nikde nevyčetla. 😀

A květáček nebo zelí by nebylo? ALE BYLO!

Tak to bychom měli brokolice. Pak ještě stojí za zmínku květák, se kterým se to má úplně stejně. Jelikož je to taky brukvovitá zelenina, má podobné nároky na pěstování i stejné škůdce. Zvolila jsem u něj stejný postup jako s brokolicemi a jen si počkejte na fotku, jakej pevnej bílej macek už zítra přistane na našem stole, osmaženej v trojobalu. 🙂 Všechny další buď taky skončí v těstíčku, nebo v mrazáku na horší časy, na zimu.

Dále mi na zahradě vyrazilo dech TÁÁÁÁKHLE velké zelí na Lidčině záhoně a taky TÁÁÁÁKHLE velká kapusta. Pěstovali jsme je úplně stejně jako ty brokolice, protože jsou taky brukvovitý. Byly v jednom záhonu ještě společně s kedlubny a měsíčkem pro zpestření.

Kapusta na začátku května. A v půli června už je zbaštěná. 🙂 Foto: Sláma v botách

A teď pozor, přichází DŮLEŽITÁ POZNÁMKA.

Těch 42 brokolic a 15 květáků jsem vysadila všechny naráz, takže mě teď čeká plus mínus naráz i sklizeň. Proč, co s ní hodlám dělat? No půjde namytá a naporcovaná do mrazáku. Celý rok jsem si schovávala sáčky od mražené brokolice kupované a teďka si je naplním vlastní úrodou. Vůbec se mi v minulých letech neosvědčilo úrodu rozplánovávat, vysazovat postupně, mixovat rané a pozdní odrůdy a doufat v průběžnou sklizeň až do podzimu. Jedinou opravdovou sklizeň jsem vždycky měla jen z těch prvních zasazených brokolic a pak už přišli místo sklizně akorát dřepčíci nebo takové sucho, že jsem nebyla schopná úrodu uzalévat. A tak budu jíst brokolici radši mraženou, než žádnou… Jestli vymyslíte lepší řešení, jsem jedno velké zvědavé odstáté ucho bez náušnic. 🙂

No a tím bych pomalu ukončila kapitolu ÚSPĚCHY.

Snad ještě zmíním, že už sklízíme první hrášek, bezvadně vylezla lichořeřišnice, bylinky jedou v novém záhoně jako o život (článek ZDE), na bramborách NENÍ mandelinka a česnek letos nejspíš zlomí všechny myslitelné rekordy. Terra preta asi funguje. (článek ZDE)

I manžel rád fotí ty moje krásný pevný česneky. 😀 Foto: Sláma v botách

A teď se pojďme pobavit o tom, z čeho mi taky včera přecházel zrak – ale v dobrém to tak úplně nebylo.

Tak zaprvé plevel!

Já už nechci používat to slovo, je ohrané, nudné a naprosto nehodné permakulturně smýšlející bytosti. Ještě vás o něm baví číst? Ne. Stejně tak ani mě ho nebaví řešit a plít. Jenomže PROSTĚ MUSÍM. Protože ta lebeda, ty bršlice, kopřivy, pýr nebo teď aktuálně svlačec a pěťour se do mé zahrady zase zakously a nehodlají tu zemi zaslíbenou opustit. A přitom bohužel stíní a utiskují všechno ostatní, co vedle nich nesměle zkouší klíčit a růst. Dyť jsme letos ani nikam nejeli na dovolenou, aby se tohle nestalo! Kysneme a budeme kysnout celé léto doma, právě abych plevel v pohodě stíhala korigovat. Tak jak to, že stačilo, abych se na poli jenom týden neukázala – protože ty třicítky a protože taky dvakrát bouřka a zahrada rozbahněná – a jsem tam, kde každoročně. V pěkný… ….. zahrádce zarostlý.

Reálně to včera vypadalo tak, že jsem se z té džungle už málem rozbrečela. Plevel neroste pouze tam, kam jsem navozila 10 cm silnou vrstvu štěpky jako mulč. Ale dokonce i přes tu vrstvu občas nějaká ta lebeda nebo kopřiva vykukuje, což už je opravdu schválnost nejvyšší, protože i to mulčování byla přece makačka. A všude jinde, kam jsem se s mulčem nedostala nebo kde mi štěpka nestačila, škoda slov. Ani fotit jsem to nechtěla. Proč si veřejně dělat ostudu.

Takže poté, co jsem se dokochala brokolicí a květákem, sklidila poslední ředkvičky, první hrášek , natrhala si koš bylinek, bezu a dvě hlávky kapusty, jsem zasedla v pravém dolním rohu políčka na bobek a dala se do toho. A po čtyřech hodinách jsem se narovnala na levém konci někde uprostřed pole a hodila rukavice do ringu, teda do hlíny. Prostě jsem měla dost.

Ta druhá půlka bude vypleta až jindy, až budu mít zase chuť promarnit sisyfovskou prací pár hodin života. A jenom doufám, že ale do té doby nestihne zase ta první půlka zarůst lebedou!

Máš chuť na jahody? Dej si rybíz

No, po šoku zvaném „co se to stalo s mým udržovaným políčkem a co se mi to snažíte podstrčit místo něj?„, jsem bohužel musela zkonstatovat, že JAHOD se letos taky nedočkám. Zkonstatovaly to hlavně děti, kterým došly nanuky, limonáda, meloun, ananas, přesnídávka z déemka, a dokonce i ta méně oblíbená svačinka jako chleba se sýrem, a začaly si vymýšlet. Popásly se na hrášku, ale jako správné žravé housenky vznesly otázku, co dál a jestli by třeba jahody nebyly. Tak jsme se šly podívat.

No, nebyly. Teda byly. Čtyři… A pátá ožraná asi od slimáka nebo co. Tu děti nechtěly. Tak jsem ji snědla já, no přece to nevyhodím!!! Další dvě jahody budou možná v sobotu.

Bohužel, s jahodama je to letos špatenka. O loňské sazenice jsem přišla při bagrování a pár nově vysetých zatím plodí jen tu a tam, poskrovnu. Nezbývá než se těšit na rybíz, na třešně, na jablka, na švestky a pokud jde o jahody, tak snad leda samosběr. V lese. 🙂

Fanfáry, je tu jahoda. Dokonce dvě! Aspoň se děti nepoperou… A maminka si počká na sobotu. Foto: Sláma v botách

Co žere hrušeň Williamsovu?

Zase se mi nechce líbit naše mladá hrušnička. Loni ji decimovala rez, teď jsem si všimla mšic. Zrovna jsme to téma řešili na Facebooku. Takže jdu míchat postřik – zkusím ten s vodou a octem podle knížky Pět domácích prostředků nahradí celou drogerii (voda a ocet jedna ku jedný, protřepat, aplikovat. Opakovaně.). Asi jde ale o další signál, že jsme pro hrušeň boužel loni nevybrali vhodné místo a měli bychom ji zkusit, dokud je ještě takové holé koště, najít lepší flek, kde se jí bude dařit líp. Uznávám, že je tady v tom koutě taková přehlížená a jinejma borcema (vrbama) cloněná.

A okurky a mrkev, vy se taky styďte!

Bída, bída, to bylo jediné slova, které mě napadalo, když jsem se snažila někde mezi řádky s česnekem objevit taky řádky s mrkvičkou. Od začátku roste mizerně a pomalu. Že by si česnek uzurpoval všechnu vláhu a živiny pro sebe? Jako byl na tom kusu záhonu dřív, to je fakt. Ale když já neměla tu mrkev kam jinam dát. A přišlo mi, že by si s panem česnekem nemusely až tak konkurovat. No to jsem se ale byla naivní.

Navíc kousek od onoho česneku mají růst nad terénním zlomem jedné z pěstebních terásek taky moje loni vlastnoručně odsemenařené okurky. Odrůda Dekan, hmmm… Kdepak jenom nastala chyba, že nerostou? Budu ráda, že se dočkám sklizně aspoň na jídlo, na zavařování ale vážně nemá vůbec smysl pomýšlet. A to jsem ta semena i cucala, jak radí Anastazie, aby mi vyrostla úroda na míru. Asi jsem měla o cucání požádat manžela. Protože ty potvory okurky nejspíš poznaly, že já je vlastně moc nejím. Aha, TAK PROTO nerostou!

A kontrolní otázka závěrem?

Proč jsem se tu právě na tolika řádcích rozepsala, naplácala celé odstavce, ale žádnou pořádnou fotku ze zahrady tady nehodím do placu?

A. Protože jsem pro samou práci na focení ani nevzdechla.

B. Protože se o telefon přece jen popraly děti a zahradní idylu zakončily pouštěním pohádek, takže už jsem si s mobilem neškrtla.

C. Protože se mi ten telefon definitivně rozpadl!

Správné vyluštění kvízu nechám na vaší fantazii. Možné je jedno správné řešení a možná všechny tři. Ale na rozdíl od jiných soutěží není vyluštění tajenky pro informační hodnotu článku až tak podstatné. 🙂

Fotky přibudou na Facebook o víkendu. Zajedu si na zahradu s manželovým mobilem a jestli opravdu klesne teplota aspoň na dvacet devět a čtvrt, zalezu si doprostřed pole na bobek a budu pokračovat zase zprava doleva.

A takhle po celý zbytek června, července a celých prázdnin. Pořád dokola. Protože mě to baví (částečně), ale hlavně, protože mi ani nic jiného nezbývá! Kdo jednou narukoval, musí setrvat, na (bitevním) poli, která umí dávat radost i dělat starosti . Ale tohle zná nejspíš každý červnový zahrádkář!

Ať mi rostou! ©

Když rostou, tak rostou. Letos mi můžete říkat i Paní Kedlubnová. Foto: Sláma v botách
Už i Venda ví, že brambory bez práce do huby nelétaj. Jemu teda ještě trochu jo, ale dávám mu rok dva a začne si všechno pěstovat sám. Dyť už mu teď čouhá sláma z růžových kroksáčů! 🙂 Foto: Sláma v botách




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *