KDYŽ BLONDÝNA ZAČNE BIOFARMAŘIT. Vychází román Sláma v botách o hledání štěstí mezi řádkami mrkve!

2 komentáře

Aneb to nejlepší z blogu pěkně v jedné knize…

Když jsem si před pár lety sbalila v Praze fidlátka a přitáhla těhotná zpátky do rodného města, vůbec jsem nevěděla, co od života čekat dál.  Že skončím v zablácených gumákách, s náručí plnou pytlíků semínek a děckem válejícím se někde mezi tím, jsem tenkrát opravdu netušila. A že o tom napíšu román-blog, tak to už vůbec ne.

Ale jak jsem teď ráda, že jsem skončila právě takhle. 🙂

Fanfáry, prosím! Neboť vaše oblíbená Sláma v botách konečně vychází knižně. Foto: Sláma v botách

Vychází blogoromán SLÁMA V BOTÁCH: o prvních dvou letech mého biozahradničení, o tom, jak a proč jsem se na tuhle dráhu vydala, co na to mé dítě, mé nervy nebo můj jinak příkladně trpělivý manžel. Recepty, humor, fotky, nové historky a hlavně čekání na velký happy-end. Užijte si veselé čtení o jedné takové mamince ze severočeského města L., co si nevážila klidu mateřské „dovolené“, a tak skončila… se slámou v botách. 🙂

Román pro všechny zahrádkařící maminky (a jejich trpělivé rodiny) 😉 Aneb zplodit dceru, založit zahradu, napsat román… Foto: reprint obálky knihy Sláma v botách

Veronika Kyčera Kučerová

Sláma v botách

humor * zahrada * recepty * život

Vychází 7. 12. 2017.

Cena: 269 Kč (+ 70 Kč poštovné)

208 stran, tvrdá vazba s přebalem, barevná příloha, ilustrace, fotografie, recepty…

OBJEDNÁVEJTE: INFO@SLAMAVBOTACH.CZ, kucerova@mkl.cz

KŘEST KNIHY a autogramiáda: neděle 10. 12. 2017 od 16. hod., Městská knihovna Louny. Jste srdečně zváni!

Vydává spolek Lounští Lounským pro Městskou knihovnu Louny. NÁKUPEM KNÍŽKY PODPOŘÍTE SPOLEK LOUNŠTÍ LOUNSKÝM a přispějete na vydání dalších knih.

Každá kniha je očíslovaná a osobně podepsaná přímo ode mě. ♥

****

O knize: Veronika jednoho dne zjistí, že hlavní položku napnutého rodinného rozpočtu představují výdaje za biopotraviny. A tak začne jednat. Zakoupí rýč a gumáky a začne zúrodňovat ladem ležící pozemek manželovy babičky na vsi. Vypěstovat pro rodinu kedlubny a brokolice se však ukáže těžší, než si městská vysokoškolačka myslela. Podaří se jí naplnit sklep zaručeně ekologickou úrodou? A jak její nový koníček zasáhne do života celé rodiny? Slzy smíchu i dojetí zaručeny!

A jaká ta knížka ještě je?

  • VESELÁ. A bavit se na cizí účet je vyzkoušený lék na blbou náladu, rozpouštěč depek a ohřívák srdce.
  • DOJEMNÁ. Aby ne, když se všechno, o čem píšu, doopravdy stalo. A nejkrásnější příběhy vždycky psal život sám…
  • INSPIRATIVNÍ. Sdílím své nejlepší recepty pro každé roční období, fotky zahrady, svých výrobků a vůbec všechno, co jsem za dobu, co zkouším biozahradničit, na vlastní kůži odzkoušela. A že to občas byly lekce!

Varování: Nejpozději po přečtení téhle knížky se změní váš pohled na okolní přírodu, svět… a možná i na vaši vlastní zahrádku. (A život.) 

****

VAROVÁNÍ Č. 2: KNIHA POJEDNÁVÁ O SKUTEČNÝCH UDÁLOSTECH A LIDECH. I VÁM SE MŮŽE STÁT, ŽE SE V KNÍŽCE NAJDETE. TOŽ PANÁKA NA ODVAHU A DO TOHO!

Ukázky z knížky:

Čeká vás to nejlepší z prvních dvou let psaní tohoto blogu plus úplně nové kapitoly. Foto: Sláma v botách

Nejlepší recepty, na které se mě pořád ptáte. Foto: Sláma v botách

Poznáte se na některé fotce? Foto: Sláma v botách

 

 

Román-blog Sláma v botách, vydává spolek Lounští Lounským pro Městskou knihovnu Louny. Autorka: Veronika Kyčera Kučerová. Foto: Sláma v botách

KDE KOUPIT:

osobně v Městské knihovně v Lounech

nebo objednávejte na e-mailu:

kucerova@mkl.cz   (e-mail na ředitelku Městské knihovny Louny, shoda našich příjmení je jen milá náhoda)

info@slamavbotach.cz (e-mail přímo na mě)

Nebo použijte kontaktní formulář níže.

NOVINKA: Zásluhou Tomáše Hajzlera se knížka nově prodává také v e-shopu Peoplecomm.cz, kde se Sláma v botách dostala do společnosti dalších pár knížek aspirujících na to, změnit vám život nebo pohled na svět. Pár z nich jsem taky četla a mám doma.

Ilustrace od mé bývalé kolegyně z časopisu Nory Calvo Martín pro knihu Sláma v botách. Podobnost se mnou čistě náhodná. Foto: Sláma v botách

 

S novou knihou nové logo blogu. Stvořila ho má kamarádka, bývalá kolegyně a hrdinka jedné z kapitol knihy, grafička Linda Hušková. Kdo umí, umí! DĚKUJU!

POZOR: NOVINKA! 

Kromě mé knížky si můžete na jedno poštovné objednat ještě kuchařku JAKO U BABIČKY vydanou spolkem Lounští Lounským, který pomohl na svět mojí knížce. Uvnitř najdete osvědčené recepty z Městské knihovny Louny. U mojí babičky měla tahle kuchařka velký úspěch, a to nejen proto, že uvnitř našla recept na bezové víno svojí maminky – MOJÍ PRABABIČKY. 🙂

Kuchařka Jako u babičky, Osvědčené recepty z Městské knihovny Louny. Vydal spolek Lounští Lounským. Cena: 159 Kč. Foto: archiv Sláma v botách

kuchařka JAKO U BABIČKY
35 karet s osvědčenými recepty z Městské knihovny Louny!
Z jedné strany je vždy fotografie a z druhé recept.
Obsahuje recepty na slaná i sladká jídla, oblíbené klasiky i (málem) zapomenuté speciality.

Cena: 159 Kč

Avokádová pomazánka. Kuchařka Jako u babičky, Lounští Lounským, Městská knihovna Louny. Foto: archiv Sláma v botách

Čokoládový dezert, Bramborový salát, Bramborové šišky s masem… Kuchařka Jako u babičky, Lounští Lounským, Městská knihovna Louny. Foto: archiv Sláma v botách

Kuchařka se prodává v Městské knihovně Louny nebo si ji můžete objednat tady na webu.

Příjemné čtení všem, kdo jste si mou knížku koupili. Těším se na vaše reakce.

A samozřejmě… na to nesmím zapomenout….

Ať mi rostou! 😉 ©

 

 

Jak jsem poprvé pila MÍZU Z BŘÍZY: Sladký elixír mládí, na který se zapomnělo

1 komentář

O kolik mladší, krásnější a vitálnější už jsem mohla být, kdybych se o pití březové mízy dozvěděla dřív?! 🙂 Nasládlá šťáva kolující břízou je plná životní síly a osvěží líp než minerálka. Naši předci ji na jaře pili, aby po zimě pookřáli stejně jako léčivý strom, který proudící míza probouzí k novému životu. Naštěstí není nikdy pozdě s pitím elixíru začít. 

 Věnováno Míšovi, Honzovi, paní M. a dalším bezva lidem na Valašsku. A Lidušce!

Už je to tradice, že každou zimu, sotva sleze sníh, vyrážím do Beskyd. Zdolat pár kopců a zkontrolovat, jestli je u mých přátel, rodiny M., vše při starém. Letos jsem vzala i malou. Má dva a půl roku, ideální věk učit jí turistice. Někdo musí mou lásku k výšlapům podědit.

Jak to souvisí s březovou mízou? Počkejte pár odstavců…

****

„Vyšlápneme si na Kyčeru, pak ke korytu a zpátky to vezmeme přes Ochmelov,“ seznamuje mě se sobotními plány kamarád Michal, můj horský vůdce pro Valašsko. Dcera už poskakuje u branky, batůžek s krtečkem na ramenou. Já si kolem pasu upínám manduku, do báglu hážu flašku s vodou z nedaleké studánky a hlásím, že jsem taky připravená.

„A ujdete to s Liduškou vůbec?“ kroutí hlavou paní M., Michalova maminka neboli velmi vitální paní, která ale na rozdíl ode mě ví, jak daleko je to od jejich chalupy ke korytu. Ubezpečím ji, že po obědě jsme natotata zpátky. Pak jdu dceru vypustit z branky, okamžitě se vyřítí k potoku. Do kopce si to pěkně vyšlápne sama, nosítko manduku beru s sebou jen pro sichr.

Tak jsem si to alespoň myslela.

Už je mi přes třicet, tak proč jsem POŘÁD TAKOVÝ PRAŠTĚNÝ OPTIMISTA?! Jako bych Michala za ty roky neznala. Z avizované dopolední procházky spojené s obědem na Kyčeře u kamaráda Jury, srandisty a nejlepšího lidového vypravěče co znám, se samozřejmě vyvine celodenní túra s brutálním převýšením.

Ale nejdřív jsem neskuhrala. Proč taky? Bylo krásně, vypnuli jsme mobil, nemusí nám být čas pořád v patách. A tak jsme chvíli pozorovali ovce a pak u Jury spořádali kotel špaget. Vtipy, kterými nás bavil, jsem okamžitě zapomínala. Po obědě jsme malou zkusili uspat na louce a sami při tom usnuli (ona ne). Chytila jsem klíště, ale to zjistím až druhý den.

Pohoda, kídek, klíště a leháro. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Pohoda, klídek, klíště a leháro. Foto: Mikumi / Sláma v botách

To nejlepší jsme pořád měli před sebou. Osvěžení v lesním korytě, do kterého čúrá voda odněkud z horského potoka. Nemělo chybu! Malá byla samé bláto a mně na chvíli přestal být hic, jak jsem ji už hezkých pár kilometrů táhla – jak jinak než – v manduce. Ne že by dcera taky sama nešlapala, ale své nadšení z túry zatím nepochopitelně projevovala jen při chůzi z kopce nebo aspoň po rovině.

Za zády Ochmelov, na zádech pro jednou nikoliv dceru. Po rovině šlapala bez řečí. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Za zády Ochmelov, na zádech pro jednou nikoliv dceru. Po rovině šlapala bez řečí. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Ta bude dnes spát jako zabitá a já taky, přistihla jsem se, jak se už začínám těšit do údolí. Na tu pohodlnou houpací lavičku u Michala na zahradě.

„Jak to vidíš s návratem?“ ptám se, když si malou zase hážu na ramena. Původně přece bylo v plánu, že dceru stihnu po obědě uložit už doma. Očividně o pár hodin zaostáváme. Neřešila bych to, akorát už nám došlo jídlo. A mně energie.

„Počítám ještě tak šest, osm kiláků,“ zamýšlí se Michal. V tu ránu se pohledem srazíme u mojí lahve s cintem vody u dna. To je vše, co máme. Michal si s sebou žádnou vodu ani nebral. Samozřejmě. Flašku okamžitě zabavím do batohu. „Tohle už je pro Lidku!“ objevím v sobě ždibec mateřské odpovědnosti. I když se mi při tom málem přilepí jazyk na patro.

„Taky mám strašného sušáka, nečekal jsem, že budou ty špagety tak pálit…“ povídá Michal a nasadí tempo. Téma žízně je po zbytek cesty tabu, nemá smysl se v tom pitvat. Bez vody končí všechny naše túry po horách a já jsem pořád ta samá blbka z Čech, co znova a znova skáče na lep, že má můj valašský vůdce trasu promyšlenou, že dokáže odhadnout mé síly… No nic, asi po dvou kilometrech potkáváme poprvé ten den turisty. Lidka na tom vydělá lízátko a my se po krátké účelové konverzaci odvážíme požádat o hlt vody. Málem se popereme, kdo se napije první.

Asi vás teď napadá kontrolní otázka: Kdy už to konečně začne souviset s březovou mízou? Prosím ještě o trochu trpělivosti, nacházíme se na Valašsku, ok?

Takže se konečně blížíme do údolí. Chalupa rodiny M. už je vidět. „Uvaříme si nějaký luxusní čajík,“ zasní se Michal, ale já už bohužel nemám sílu ani si tu rozkoš představovat. Malá se navíc začíná drát z manduky. Nadopovaná lízátkem si chce dát finální sestup do údolí po svých. To jinými slovy znamená, že zbývající trasu teď půjdeme turistickým tempem dvouletého dítěte. Bože, ty víš, čím jsem si to zasloužila.

Michal naše tempo dlouho psychicky neunese a po chvíli se odpojí pod záminkou, že půjde napřed a ten čaj nám aspoň stihne příjemně vystydnout. Neříkám nic, jazyk se nefinitivně přilepil.

O hodinu a kilometr dál jsme konečně doma! Dcera sebou ještě stihne těsně před chalupou švihnout o obrubník, takže do baráku triumfálně vlítneme s krví u nosu a tím je dnešní vyčerpávající den zaplaťpánbu u konce. První den v Beskydech a já se reálně bojím, že rány si budu lízat až do konce pobytu.

„Zítra relax!“ Michal to naštěstí odsouhlasí.

A teď konečně míza…

Je ráno, tak osm hodin, a malá už si spokojeně pobíhá u rodiny M. po zahradě. Nahání kočku. Já jsem o poznání méně čilá, ale být zalezlá v domě, když mi dítě stejně udělalo budíček, se mi taky nechce. Ráno je na horách krásné, promiňte mi to klišé. Tak se stane, že se hrabu z baráku přesně ve chvíli, kdy se ze zahrady vrací prostřední z bratrů M. Honza. V ruce petku s něčím.

„Neseš si k snídani vodu z potoka?“ vtipkuju. Nejradši bych to hned vzala zpět. Honza se významně zatváří, a kdyby mi to náhodou nestačilo, pro jistotu ještě dodá: „Ty si tak hlúpá.“ Na upřímnost tohoto typu jsem od bratrů M. zvyklá, přestože mé ego má určité výhrady.

„Tak co to je?“ chci vědět, když už jsem stejně za blbou.

„Březová voda, chceš napít?“

Nemám tušení, jestli jde o nějaký vtípek, pro bratry M. taky tak typické, nebo to Honza myslí vážně. Nemusím být nutně za ještě blbější. Takže chvíli mlčím a pak ležérně nadhodím. „Jako nějaký výluh z břízy…? Z listí?“

„Ty si TAK hlúpá,“ mine mě Honza bez mrknutí oka jako ten největší póvl a zaleze do domu.

Ale o minutu později se vrací se skleničkou a vysvětlením. „Míza z břízy. Na jaře, než vypučí listy, teče celým stromem. Večer jsem navrtal kmen, a když tam strčíš brčko, do rána ti do flašky nakape spousta šťávy. Jak to, že to neznáš? Celé to vypij a dej i malé.“ A už mi podává skleničku s čirou kapalinou. Drink voní lehce po bříze, a když ochutnám, musím uznat, že jsem ohromena. Jemňounce nasládlá chuť příjemně šmrnclá březovým dozvukem. Výborný. Tohle bych uměla pít celý den třeba místo minerálky.

„Honzo, já nemám slov,“ vlichocuju se, protože vím, že to zabere, a já chci další skleničku. Za chvíli si přiťukáváme se všemi v domě a obsah petky je pryč. Bohužel Honza toho víc nemá. Při snídani horečně  gůglujeme. Chci slyšet, jaké blahodárné látky ta březová záležitost obsahuje. Nejlépe něco o tom, že jsem právě omládla o padesát let a nikdy nedostanu rakovinu.

No ale pozor! Web opravdu hovoří o omlazujících účincích. A do toho začíná paní M. vzpomínat. „Moja stařenka březovú vodu pila, aj bratranec, co si vzpomínám. Je dobrá na vlasy, na pokožku hlavy, na lupy. To sa běžně na jaře pilo,“ vybavuje si, ale dodává, že sama už na březovou mízu taky zapomněla. Honza nakonec přizná, že trik s jarním navrtáním břízy mu poradila přítelkyně (Pražanda!), které se pití mízy osvědčuje a napájí šťávou z břízy i své příbuzné. Buď požehnána, moudrá pražská ženo!

„Míza je plná minerálů, které strom načerpal z půdy,“ předčítá nám Honza z webu cesta-zeny.sk (článek ZDE), „ úžasné léčivé a vitalizující účinky, čistí organismus od toxinů. Chutná jemně a lahodně. Pokud jste někdy viděli, že tam, kde brzy zjara pokáceli břízy nebo ořezali větve, se z čerstvých řezů řine míza, umíte si představit, jaká životodárná síla proudí na jaře stromem. Když se strom probudí, začíná sát ze země vodu, kterou pročistí a obohatí mnoha živinami. Ty pak rozvádí do každé větévky a do každého pupene, který skrývá budoucí listy.“

Posvátně všichni sedíme kolem stolu a posloucháme pravdy, která Honza luští z displeje svého smartphonu. Na webové stránce Rozhlasu zase narazí na článek (k přečtení ZDE), že březová míza zpomaluje stárnutí a je jarním národním nápojem v Lotyšsku. Michal si hned vybaví, že březovou šťávu kdysi pil i v Rusku, kde je také hodně oblíbená. Aby ne, když je bříza ruský národní strom. Já náletové břízy, které postupně zamořují i ty lesy, kde by mohly růst mnohem kvalitnější stromy, moc nemusím. Ale o léčivých účincích březové kůry a listů jsem už ve svých ekoknihách četla dost a jarní elixír v podobě březové mízy je poslední kapka. Právě lituji, že nevlastním březový háj! Protože odběr březové mízy z cizích stromů má velký háček: nesmí se to!

„No samozřejmě, všechno zdravé je u nás zakázané,“ odplivla bych si, kdybych zrovna neseděla ve slušné kuchyni. Vysvětlení, proč české zákony čerpání březové šťávy nefandí, čteme z webu zkvaseno.blogspot.cz (celý článek ZDE): „Čepování mízy je analogické odběru krve a otevřená rána je rizikové prostředí pro nejrůznější hnilobné a cizopasné houby – jejich efekt se neprojeví hned, ale postupně strom spolehlivě umoří.  Také velký objem odběru mízy stromu uškodí.“ Autorka článku (mimochodem asi nejlepší článek, na který jsme v češtině na téma odběr březové mízy narazili!) ale jasně uvádí, že je možné se s majitelem stromů nebo správcem pozemku, na kterém břízy rostou, domluvit, a pokud se odběr mízy provede správně, stromu to neuškodí.

Prostě jako u dárcovství krve: Dodržte šetrný postup odběru (malá navrtaná dírka v rozumné hloubce), ránu po odběru patřičně ošetřete (sadařským balzámem ze zahradnictví, třeba) a nepřežeňte to s odebraným množstvím. Strom vám pomůže zlepšit si zdraví a vy byste mu za ten cenný dar měli poděkovat.

Foto: Mikumi / Sláma v botách

Prosila bych tady navrtat a tady načepovat. Děkuji, za rok přijdu zas. Foto: Mikumi / Sláma v botách

Jaké množství je ale rozumné? I to jsme chvíli gůglovali, ale stoprocentní odpověď nemám. Jeden zdroj uváděl až 50 litrů z dospělého stromu (!!), do toho bych ale s čistým svědomím nešla. Břízu na zahradě rodiny M. jsme připravili o jednu petláhev mízy a jít si pro další už nám bylo blbé. Možná jsme jen zbytečně ohleduplní, ale držím se ještě jedné životní zásady: nového pomálu. Už se ale těším, jak si v příštích letech budeme s dcerou postupně zvedat dávku. Můj táta na zahradě naštěstí taky jednu břízu má a i v okolí mých pozemků v D. se určitě nějaký vhodný strom k odběru najde.

Proč píšu v budoucím čase? Na Valašsku jsem to s břízou chytila na poslední chvíli. Její odběr je možný pouze pár dní v roce, obvykle na začátku jara. Valaši jsou naštěstí ve všem vo kapánek pomalejší… 🙂 Když jsem totiž hned zatepla volala tátovi, ať si šťávu taky načepuje, že mu určitě pomůže na ty jeho kolena, nedošlo mi, že u nás v nížině už jsou břízy dávno zalistěné. A to je kardinální problém. Míza teče stromem jen před vyrašením listů, pouze v krátkém, tak 14tidenním období obvykle druhé půlky března (nížiny) až začátkem dubna (vyšší polohy). Záleží na počasí, letos to podle všeho bylo o něco později než běžně, my jí na Valašsku popíjeli 12. dubna a na stromech tu ještě nebyl ani lístek. Míza údajně nejvíc proudí, když už jsou teplé dny, ale stále chladné noci. Tak máme do příštího roku dost času na přípravu. Buďte si jistí, že vám za rok tu správnou dobu k odběru mízy připomenu včas. Nadopovat se životní sílou a podpořit regeneraci celého těla totiž potřebuju nejen, když jsem na Valašsku.

Střih.

Dosnídali jsme a já, i když jsem včera vykřikovala, že dneska fakt relax a leháro na zahradě, cítím, že to se mnou začíná zajímavě šít. Možná jenom placebo, ale nějak nedokážu posedět.

„S čím bych tak mohla pomoct?“ ptám se paní M., která právě vyráží stříhat angrešty. „Že bych vám třeba něco zryla?“ napadá mě a v minutě jsem přezutá do pohorek. I Michal obžívá: „Uvařím výborný čaj s kardamomem!“ Za chvíli už nám v parádním servisu servíruje čajový obřad přímo vprostřed zahrady. Honza sedl na kolo s tím, že jede vytipovat další břízy. A dcera? Ta si někde pod mýma nohama hraje na krtečka, lopatkou přehazuje kompost z hromádky A na hromádku B a dělá při tom další tisíc nesmyslných pohybů.

Odpoledne už se přílivu nové energie definitivně nedá vzdorovat. Míříme na Čertovy skály, kde mi malá fakt vyrazí dech. Ta lenoška, co mě včera málem strhala a nechala se do každého kopce nosit, si to najednou mašíruje vzhůru sama, po svých, kopec nekopec. Za chvíli spolu máváme projíždějícímu vláčku ze samého vrcholku skal. Mateřské oko má co dělat, aby neukáplo hrdou slzu dojetí. Tak přece jenom to po mně podědí!

Foto: Sláma v botách

Moje následovnice, od které si v životě tolik slibuji. Foto: Sláma v botách

„Příští rok se mízy uchlastám,“ svěřuju se Michalovi, když se vracíme ze skal. „Břízy pro mě vždycky byly neužitečný plevel a postrach alergiků. Díky, že jsem se u vás o přírodě zase něco naučila.“

***

Zbývající dny na Valašsku jsme s malou zdolaly ještě nespočet kopců. Relax nebyl třeba. Pily jsme studánkovou vodu, znovu jsme se samy vyhrabaly za Kyčeru vymáchat se v korytu a taky jsem se i přes děsnou zimu prošla bosá v potoce a pak si utřela nohy trávou. Snědly jsme pár pampeliškových listů i květů sedmikrásek a pažitku ze zahrádky paní M. Studánkovou vodu jsme si nabraly i na cestu domů a u sousedů si objednaly půl kila másla od jejich krávy. Moc jsem toho nenaspala a i malé se trochu naboural zaběhlý režim. Dvakrát se mi při túře vyspala zavěšená na břiše v manduce. Přesto jsme každé ráno vstávaly už po šesté a nezůstávaly v domě ani o minutu dýl, než bylo nutné. Na rozloučenou jsem rodině M. doryla ty záhony a uvařila celému domu večeři s pestem z medvědího česneku, jehož sezóna je teď v lesích v plném proudu. Alespoň tedy na Valašsku, kde je to všechno vo ten kapánek….

S tak umordovaným tělem a přitom klidnou, odpočatou a vyrovnanou duší jsem se z jarního Valašska ještě nikdy nevracela. Děkuji. Děkuji!

Foto: Mikumi / Sláma v botách

Foto: Mikumi / Sláma v botách

PS. Potřebujete ještě víc důkazů o tom, jak blahodárně bříza působí? Nebo o tom, jak mocné umí být placebo? 😉

Ať míza proudí a mně ať (břízy i vše ostatní) rostou!©

 

FILM TAJEMSTVÍ CHLEBA, aneb jak upéct domácí bochník, manuál pro začínající a můj NEJ RECEPT

6 komentáře

Obilí sice na zahradě nepěstuju, ale kmín ano. Kvásek se dá zdarma obstarat od lidí, kteří se sdružují na stránce pecempecen.cz. A nic dalšího než vodu a sůl už pro upečení domácího chleba nepotřebujete. Tedy kromě receptu a trpělivosti. S tím prvním můžu pomoct.

Chléb kynutý a upečený ve formě na moskevský chléb, vyložené pečicím papírem. Nahoře sypaný kmínem a mákem. Foto: Sláma v botách

Chléb kynutý a upečený ve formě na moskevský chléb, vyložené pečicím papírem. Nahoře sypaný kmínem a mákem. Foto: Sláma v botách

FILM O CHLEBU

Loni v létě jsme se s dcerou zúčastnily natáčení krátkého dokumentu TAJEMSTVÍ CHLEBA, ANEB JDE TO I BEZ CHEMIE (FB stránka ZDE). Natáčel kamarád na Valašsku a obsadil nás, protože se mu líbilo, jak moje malá futruje chlebík, který jsem jí právě upekla. Kváskový pšeničnožitný s kmínem. Klasika.

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie

 

Po roce a půl je dokument dokončený a já smekám před všemi, kdo se na něm podíleli – ve svém volnu, bez nároku na odměnu, jen z nadšení pro věc. Z přesvědčení, že poctivý chléb je základ. Moje prosba, šiřte a sdílejte hlavně mezi lidmi, kteří mají malé děti. Film má jen jedenáct minut.

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie. Závist, mít na pečení opravdovou pec!

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie.

Dokument TAJEMSTVÍ CHLEBA k vidění na Youtube:

http://youtu.be/pY9WdcdH3ck

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie. Paní Jitka dává podle starého valašského receptu do chleba i strouhané vařené brambory.

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie. Paní Jitka dává podle starého valašského receptu do chleba i strouhané vařené brambory.

 

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie. Závist, mít na pečení opravdovou pec!

Foto z filmu TAJEMSTVÍ CHLEBA aneb Jde to i bez chemie. Závist, mít na pečení opravdovou pec!

 

1. MOUKA

Nejlíp se peče z pšeničné mouky, i když je to současně ta nejmíň zdravá varianta. Když si ale osaháte zacházení s těstem, můžete část pšenice vyměnit za žito, chléb bude hutnější, možná mazlavější, rozhodně tužší a těžší. Nenakyne tolik, o to víc každý plátek zasytí. Určitě znáte moskevský chléb. Ten je žitný. Můj oblíbený poměr bývá cca 2-3 díly pšenice na 1 díl žita.

UPDATE (květen 2016): znovu jsem se vrátila k pečení chleba a po nových experimentech mohu říct, že krásně nakynulý, lehký a nedostižně výborný může být i chléb celožitný! Chce to dost kvásku, hodně teplo při kynutí (dávám přímo na topení nebo teď na jaře kynout do auta na sluníčku) a nedělat těsto moc hutné, větší poměr vody.

Mouku potřebujete speciální chlebovou, prodávají prodejny se zdravou výživou, ale už i řetězce, Tesco, Kaufland… Část chlebové mouky v receptu lze vyměnit za normální celozrnnou, ale méně je více, když se osvědčí, vždycky jí tam příště můžete přisypat víc.

 UPDATE (květen 2016): koupili jsme mlýnek na obilí, takže melu žito, pšenici-kamut, pšenici-jednozrnku, pohanku, ječmen, oves… a z toho pak peču. V různých poměrech, chléb je 100% celozrnný a kyne výborně. Je to ale dáno i tím, že mouka je čerstvě namletá – právě taková mouka má nejlepší kynoucí schopnosti. U kupované mouky by mělo platit, že čím delší má ještě dobu trvanlivosti, tím vám bude líp kynout.

2. VODA

Je lepší použít studánkovou, kojeneckou anebo kohoutkovku, ale odstátou. Chlór chlebu škodí. Voda na zadělávání těsta rozhodně vlažná až lehce teplá.

 UPDATE (květen 2016): chlor asi škodí (hlavně našemu zdraví), ale málokdy si vzpomenu dát vodu odstát, takže beru rovnou z kohoutku. A taky to funguje… 🙂

3. KVÁSEK

Jak jde vidět z kváskové mapy na stránce pecempecen.cz, domácích pekařů ochotných podělit se s vámi o svůj kvásek je už v Česku požehnaně. Takže výmluvy, že nemáte kvásek, neobstojí. 🙂 Já sama jsem už pár lidem kvásek rozdala, rozhoďte sítě, poptejte se, možná budete překvapení, kolik je kolem vás domácích pekařů.

kvaskova mapa

Jak se o kvásek starat?

Já jsem od slečny, která se se mnou o svůj kvásek podělila, dostala tuhle radu: Kvásek uchovávej ve sklenici a krm ho vodou a moukou ve stejném poměru, třeba 50 g mouky a 50 g vody, podle toho, kolik kvásku hodláš při příštím pečení spotřebovat. Nech alespoň 8 hodin prokvasit v teple a můžeš z něj péct, resp. odebrat si potřebné množství a zbytek zase nakrmit novou vodou a moukou. Když nechceš každý den péct, dej skleničku s kváskem do lednice, vydrží tam až 14 dní a počká, až zase dostaneš do pečení chuť. Kvásek po vyndání z lednice nech chvíli odstát v teple.

UPDATE (květen 2016): kvásek vydrží víc, než si myslíme. Momentálně funguju tak, že mám v lednici ve skleničce množství jedné vrchovaté lžíce kvásku. Když chci péct, vyndám ho a rovnou (bez čekání) zaleju 100 – 120 g teplé vody a přisypu stejné množství mouky. Nechávám 6 – 12 hodin kvasit (v zimě to v našem ledovém bytě chtělo těch 12 hodin, teď ve dnech, kdy je v bytě nad 23 stupňů, je prokvašený už klidně i za 6-7 hodin. Ale když na něj zapomenete a bude vám kvasit dýl, taky to zvládne. Z hotového kvásu zase vrchovatou lžíci odeberu do lednice a ze zbytku jdu péct.

Kvásky existují pšeničné nebo žitné. Do chleba se obvykle používá žitný, pšeničný spíš na vánočky, mazance, bábovky. I u sladkého pečení se tedy dá obejít bez kvasnic.

Víc k tomuto tématu na této stránce.

RECEPT
Domácí kváskový chléb Slámy v botách

Domácí kváskový chléb podle Slámy v botách. Tenhle chléb kynul a byl poté i upečen ve skleněné kulaté formě, důkladně vymazané a vymoučené. Foto: Sláma v botách

Existují jich desítky, stovky… Můj nejmilejší recept je tento:

Kváskový chléb žitno-pšeničný či celožitný podle Slámy v botách
Chléb kynutý a upečený ve formě na moskevský chléb, vyložené pečicím papírem. Nahoře sypaný kmínem a mákem. Foto: Sláma v botách

Chléb kynutý a upečený ve formě na moskevský chléb, vyložené pečicím papírem. Nahoře sypaný kmínem a mákem. Foto: Sláma v botách

A tenhle bochník kynul v ošatce. Pak jsem ho vyklepla na vymoučený plech a pekla. Zapomněla jsem shora orosit, takže prasknul. Ale mně se to snad i líbí. :) Foto: Sláma v botách

Tenhle bochník kynul v ošatce. Pak jsem ho vyklepla na vymoučený plech a pekla. Zapomněla jsem shora orosit, takže prasknul. Ale mně se to snad i líbí. 🙂 OBA tyto chleby jsou ze stejného těsta, jen každý kynul v jiné formě – toť celý rozdíl. Foto: Sláma v botách

 

Ingredience na 1 kg bochník: 1 lžíce žitného kvásku (věnují třeba domácí pekaři sdružující se na stránce pecempecen.cz), 120 g vlažné vody + 120 g žitné mouky  na rozmnožení kvásku, 14 – 16 g soli, 320 ml vlažné vody, 200 g pšeničné mouky celozrnné či chlebové, 250 – 300 g žitné mouky celozrnné či chlebové; kmín, různá semínka, mák, fenykl dle chuti

  Kvásek rozmnožíme tak, že v míse smícháme stejné množství vlažné vody s žitnou moukou, zakryjeme pokličkou a necháme při pokojové teplotě několik hodin kvasit. Může to trvat 6 – 12 hodin dle teploty v místnosti. Jakmile kvásek vzejde, vrchovatou lžíci odebereme do skleničky a schováme do lednice pro příští pečení.

Takto má vypadat kvásek po namnožení a rozkvašení. Foto: Sláma v botách

Takto má vypadat kvásek po namnožení a rozkvašení. Foto: Sláma v botách

Nezapomeňte si pak zase lžíci schovat na příště! Foto: Sláma v botách

Nezapomeňte si pak zase lžíci schovat na příště! Foto: Sláma v botách

 

Zbytek kvásku použijeme na zadělání těsta. Přidáme vlažnou vodu, rozmícháme, přisypeme sůl, dle chuti semínka, kmín a spol., zamícháme. Poté začneme přisypávat mouku, nejprve pšeničnou, důkladně rozmícháme. Poté i žitnou. Lze péct i chléb celožitný – v tom případě není třeba těsto důkladně míchat, nevadí, že hodně lepí. Připravíme si chlebíčkovou formu na pečení (vymažeme, vysypeme moukou – důkladně), do ní těsto pomocí lžíce či navlhčenýma rukama přesuneme a rovnoměrně uhladíme, aby vyplnilo plochu formy. Není třeba tvarovat bochánek, těsto při kynutí vyplní prostor formy a samo najde svůj tvar. Pokud ale máte ošatku a chcete péct klasický tvar bochníku, je třeba ji důkladně vymoučit, vytvarovat pomoučenýma rukama bochánek a přesunout ho do ní na kynutí (to nelze s celožitným chlebem – těsto příliš lepí). Dáme kynout na hodně teplé místo (v zimě na radiátor), cca za 2-3 hodiny už těsto přesahuje formu nebo vyplňuje celou ošatku.

Foto: Sláma v botách

Konzistence těsta je ok, jdeme přendavat do formy. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

A tady už máme nakynutý chléb v ošatce. Bude se překlápět na plech a dávat do trouby. Foto: Sláma v botách

 

    Rozpálíme troubu na 250 °C, přesuneme do ní formu nebo bochánek opatrně vyklepneme z ošatky na rozpálený, vymoučený plech. Těsto shora orosíme vodou a dáme okamžitě péct. Po 10 minutách snížíme teplotu na 220 °C a pečeme dalších cca 30 minut. Na závěr můžeme bochánek vyklepnout z formy a nechat ještě pár minut péct samotný, aby chytil barvu i po stranách. Kilový chléb se peče celkem 40 – 50 minut, ale pozor, s horkovzduchem stačí i nižší teplota a možná budete i přesto hotovi dřív. Kontrolujte!

Chléb musí mít hnědou barvu a při poklepání zdola znít dutě. Nechte ho pak na kovové mřížce vyvětrat a zakrojte do něj ostrým nožem, až bochník opravdu vychladne, jinak narušíte střídku. Ale chápu, odolat té vůni je těžké. 🙂

Dobrou chuť, milí domácí pekaři! Foto: Sláma v botách

Dobrou chuť, milí domácí pekaři! Foto: Sláma v botách

Péct lze i ve skleněné kulaté zapékací formě. Nevznikne pohledově dokonalý pecen, ale ulehčíte si manipulaci s těstem, ušetříte hnětení, podobně jako když dáváte kynout  do chlebíčkové formy. O téhle metodě píše podrobně pan Cuketka, jeho návod ZDE.

*****

Podrobný VIDEONÁVOD (v angličtině) domácí výroby chleba je k nastudování na Youtube ZDE.

*****

A moc dobře pečení prvního domácího chleba se všemi záludnostmi popisuje i specialistka na domácí chléb Maškrtnica ZDE.

***

RECEPT OD JITKY z dokumentu TAJEMSTVÍ CHLEBA

Valašský bramborový chléb určitě někdy zkusím. Jitka dala na své stránky podrobný návod, tak se inspirujte ZDE. A já jen s dovolením opisuju z jejího webu, psaného nefalšovanou valaštinou, zjednodušenou verzi receptu (podrobněji u ní)

K upečení Valašského  chleba je potřeba :

1.kg můky, 3.ks zemňáků, Sůl, Kmín – nedo dává aj ze štyri zrnéčka fenikla- zodrťiť v hmoždířu, kvásek a  vodu.

Do mísy prosejeme můku – do ní nastrůháme zemňáky přidáme  sůl, kmín – nebo nejaké seménka dla chuti promíšem s kváskem a přidáváme vodu až sa těsto nelepí.  Dobře propracované těsto rozdělíme na dva bochánky-nebo jeden velký položíme rovnou na podsipaný plech můků  a necháme vykynůt. Těsto sa jeví tuhší, ale bude dobré, necháme tak slabů hodinku kynůt. Nezapomenem si zapnůt trúbu – každému sa ináč rychlo nahřívá..:-) dáme tak na 200 stupňů. Vykynutý chlebík potřem mírně osolenů vodů a vložíme do trůby, pečem tak 50.minutek.

***

DOVĚTEK O LEPKU

Chleba miluju od dětství, nikdy jsem nebyla rohlíková, vždycky chlebová. Přesto si s pečením v poslední době dávám přestávku. Kvůli omezování lepku. Je to zdravotní experiment mojí rodinky, který doufejme nebude trvat věčně a k voňavým pecnům se zase vrátíme. Na časy, kdy to doma třikrát do týdne nádherně vonělo chlebem právě vytaženým z trouby, vzpomínám ráda. Pokud jste zdraví jak řípa, nemusíte si s bezlepkovou dietou, která přichází do módy, lámat hlavu.  To mi říká můj selský, na chlebu vyrostlý rozum.

UPDATE (květen 2016): ano, tak už zase pečeme. Už nějaký ten měsíc a jsem za to ráda. Domácí chléb nám prostě chyběl. Pečeme buď celožitný anebo ještě lépe z pšenice jednozrnky. Ta dle naší výživové poradkyně obsahuje až dvacetkrát méně lepku než klasická šlechtěná pšenice. Jednozrnka je totiž starý, prapůvodní druh pšenice, s odlišným charakterem lepku. Nedokážu to popsat odborně, ale tento „jiný“ lepek je prý mnohem lépe stravitelný, nedělá problémy lidem s intolerancí, dokonce ani některým celiakům. Jenže… sežeňte v Čechách jednozrnku. A za rozumné peníze. Farmářů, kteří ji mají v nabídce, je jako šafránu. A tak je v ČR letos už od dubna vyprodaná a čeká se na další sklizeň v září. Objednali jsme bio jednozrnku ze zahraničí, cena by ještě ušla, ale ty náklady navíc za dopravu, za mezinárodní platbu atd. Nezbývá doufat, že naši farmáři zareagují a jednozrnka se na našich polích zabydlí ve větším množství než dosud.

Chlebu zdar a mně ať rostou! ©

Host do domu, KOSU do ruky! Jak jsem se byla vzdělávat na Valašsku

Napište komentář
Když jsem před časem zmizela na pár dní na Valašsko, svůj útěk jsem maskovala různými ušlechtilými důvody. Ale ve skutečnosti mi šlo o jediné, zbavit se na chvíli dcery (což všichni prokoukli) a zahrady. Což je smutné, ale musím si to přiznat. Zahradničení je bezvadná čistička hlavy. Kdo celý den sčítá nějaké cifry v Excelu, toho rozcvička s motykou skvěle protáhne a monotónní jednocení mrkve na chvíli příjemně pošetří mozkové závity.

 

Jenže já ani jedno z toho nepotřebuju, jsem dva roky doma s dítětem! Povídám si s vysavačem a moje slovní zásoba se scvrkla na  „ty ty ty“,  „hoplá“, „bác“. Pokud se něco zásadního nezmění, brzy začnu po úspěšném použití záchodu tleskat i sama sobě.

 

„Potřebuju mezi lidi,“ zradila jsem tak nedávno jedinou větou manžela, dceru i svou zahrádku a zamávala jim na rozloučenou lístkem na vlak.

 

****

 

Pozemek mých tradičních hostitelů na Valašsku, rodiny M., je typickým příkladem zahrady, které nemusíte nic moc dávat a přesto tudy proudí všeobjímající harmonie. Taky ale od takové zahrady kromě té harmonie nic zásadního nečekejte. Tahle divočina poskytuje spoustu stínu pro čtení knih na staré dřevěné houpačce, šumění potoka přirozenou podmalbu pro klidné usínání a staré stromy doslova svádějí ke každodenní meditaci.

 

Ale byly časy, kdy mi tohle připadalo málo.

 

Vyrostla jsem totiž na zahradě, kde se od plotu k plotu táhly řádky pórku, česneku a brambor. Vynášejí nejlíp. Díky rodičům vím, že zahrada dokáže vydělat na dovolenou u moře, bazén a tenisový kurt. Ale taky vím, kolik to stojí dřiny a zničených prázdninových dní. Protože antuka se musí kropit, bazén čistit, trávník sekat a ty tuny brambor a česneku, které jsme se jako děti nasbíraly a načistily…, bych snad vůbec neměla vytahovat!

 

„To bude bezva, až ti Lidka bude moc na zahrádce pomáhat,“ mrkají na mě spiklenecky moje babičky.

 

No právě! To je přesně ten důvod, proč mě tak oslovila permakultura. Metoda farmaření, při které se o sebe rostliny starají samy, zahradník na ně jen dohlíží, a když už má hojnosti na pozemku moc, projde se po něm s košíkem a posbírá si úrodu.

 

Rodina M. na Valašsku nejspíš nikdy neměla ambice jezdit k moři a budovat soukromý tenisový klub. Podle toho taky jejich zahrada vypadá. Zato ale paní M. ví, k čemu se hodí která bylinka a neustále v kuchyni něco suší, nejstarší ze synů Michal zná v okolí každou stezku, ví, kde co roste a kdy to dozraje, prostřední Honza dokáže během chvíle vyšplhat na jakýkoliv strom a nejspíš by přežil i v  poušti. A nejmladší syn Marek umí na horském kole takové kousky, že se snad musel někde v terénu narodit. Všichni více či méně inklinují k vegetariánství, mají zvířata v úctě. Neumím si představit, že by někdy kupovali maso v supermarketu.

 

Genialitu jejich zahradní divočiny jsem ale docenila až časem. Do té doby jsem do Michala neustále ryla.
„Proč nic nepěstuješ?“ nedokázala jsem pochopit, když jsem viděla nekonečné plochy neposečené trávy na jejich pozemku. Sem tam spadlé jablko, sem tam slepičinec, kury ve vysoké trávě kolikrát ani nejdou vidět. „Seš línej!“ vpálili jsem mu dokonce. To ze mě mluvilo mé k.-cké já, schopné zúrodnit i práh před domem. Michal obvykle ohrnul nos a pronesl nějakou výmluvu, kterou jsem mu neuznala. Zahrada jako kráva a kde nic tu nic. No dobře, mají tady vyhrazený plácek pět na pět metrů, kde si maminka pěstuje pažitku a trochu zeleniny. „A já jsem nasadil borůvky!“ pokusil se mě Michal jednou šokovat. Pak jsem ho asi dvakrát viděla na ty keříky, bojující o život s plevelem třikrát větším než ony, šplouchnout trochu vody z potoka. „A to si říkáš milovník přírody!“ To byla asi největší urážka, kterou jsem se na něm kdy dopustila.

 

No, a pak jsem v zimě začala číst ty svoje knížky o permakultuře. Hmmm…!

 

U M.se mi vždycky líbila jedna věc. Kdykoliv v létě vyrážíme na nějaký výlet, můžu si u plotu nasbírat hrst malin nebo si na konci zahrady natrhat do pusy ostružiny a kus od cesty nabrat vodu ze studánky. Když jsme tu loni v červnu bivakovaly s dcerou, dostávaly jsme od paní M. vajíčka s tak svítivě oranžovými žloutky, že jsem poprvé naplno docenila výskyt kopřiv a pampelišek na zahradě s volně se pasoucími slípkami (kurami, dyť já vím). Každé jídlo jsme si ozdobily čerstvou petrželkou, libečkem, pažitkou…
Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách

Lidka a valašské kury, první setkání loni v létě. Foto: Sláma v botách

Naposledy mě u M. překvapili domácí bezovou limonádou. Bez jim roste nad houpačkou u potoka. Jakto, že jsem si ho dřív nevšimla? Nebo těch vzrostlých rakytníků u kůlny. Rakytníkový sirup a marmeláda jsou v bioprodejnách docela drahá sranda. Ale nechci zase při pomyšlení na jejich zahradu začít kalkulovat. Protože to by permakulturní zahradník (nebo Michal) nikdy nedělal.
Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med... Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách

Bez kvete v květnu a červnu. Stačí pár květenství otrhat do džbánku, přidat třeba čerstvou meduňku nebo mátu, zalít vodou, případně přikapat citron, med… Nechte odstát klidně na slunci (stejně ledové pití není zdravé) a je hotovo. Kupovanou limču už nebudete chtít. Foto: Sláma v botách

 

Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divněší. Foto: MIKUMI

Valašské kury jsou nějaké vo kapánek divnější. Foto: MIKUMI

A já už jsem pochopila jednu šokující věc: pokud mi má moje permakulturní bezúdržbová zahrada někdy fungovat, sklep se má sám od sebe plnit a já se mám na svém pozemku oddávat jen radostnému dovádění s dcerou (místo věčného okřikování, ať ten mulč hází jinam a proboha nešlape po hrášku), mám jedinečnou šanci se právě od rodiny M. něco přiučit. Všeobjímající harmonie totiž není u nás v D. na rozdíl od ředkviček nikdy dost. Poslední kapkou bylo, když jsem minule zahlédla aní M., aktivní dámu, jejíž sedmdesátiny jsme slavili před nějakým rokem, jak si ráno mezi svými kurami a pažitkou spokojeně cvičí pár prvků z tai-či. Ten den jsem se přikradla za Michalem, jestli by mě nevzali do učení.

 

„My například v D. pořád řešíme trávu,“ povídám mu, zatímco se válím s encyklopedií bylinek na té jejich soukromé louce u domu. Hned mě napadá, jestli nemůžu chytit klíště. Protože takhle přemýšlíme my v D. Michal pochopitelně protočí oči. Z klíšťat má taky vítr, ale přece když cítím, že po mně něco leze, tak to setřesu. Když to setřást nejde, je to klíště a je třeba zareagovat. „Smím ho případně hodit do potoka?“ ptám se asi úplně blbě. Další významný pohled. Rozumím, klíšťata netopit, odnášet co nejdál na konec zahrady. A hlavně si nekazit pohodu.

 

„Kdykoliv přijedu do D., babička tam funí se sekačkou a nadává, že se na to příště vykašle, že ta tráva roste moc rychle a nikoho to nezajímá,“ snažím se Michalovi přiblížit, jak může tak samozřejmá věc jako tráva tolik stresovat zkušenou pramatku manželova rodu a celé její pokolení.

 

„Já sekačky nemám rád, dělají rámus, každou chvíli se odněkud ozývá jejich řev,“ nepřekvapuje mě Michal. Jinou odpověď jsem ani nečekala, autor mé zahradnické bible má taky sekačky na černé listině. A doporučuje kosu jako všestranný ekologický fitness přístroj, rovnoměrně rozvíjející celou tělesnou muskulaturu. U M. v kůlně jsem jednu taky viděla.

 

A opravdu je to tak. Sekačku sice rodina M. také vlastní, ale používají ji jen na části pozemku ve stavu krajní nouze. Zbytek zahrady se nechává svému osudu. Když už tráva doroste rozměrů, které nelze ignorovat, nabrousí bratři kosu a jdou se tělesně rozvíjet. Pak zaplatí pár kaček někomu ve vsi, kdo si rád trochu přivydělá, aby jim nasušil seno. Ani vlastně nevím, k čemu jim pak to seno je, protože dobytek nechovají. Ale rozhodně vím, že by jim kvůli takovému biosenu leckterý chovatel morčat (třeba já donedávna) urval ruce.

 

Kromě klíšťat (zajímavé, že jsem u nich na zahradě nikdy žádné nechytila, zatímco moje kamarádka Linda na té naší sekané zahradě v D. okamžitě jedno schytala – story s Lindou ZDE) přitahuje vysoká tráva jejich rodinné louky spoustu zvířat, která jsou v permakulturní zahradě vítána. Všechny ty brouky a motýly ani neznám jménem. Kočky a žáby jim lezou až do domu. Veverky skáčou za okno (protože před domem roste líska obsypaná oříšky), na zápraží bacha na slepýše a ano, strachu z pavouků jsem se taky zbavila až tady. Byla to nutnost.
Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI

Kdo poznáte, co je to za brouka, pište mi, dík. Foto: MIKUMI

Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Foto: MIKUMI

Slepýš je neškodný, ale vyděsit dokáže. Mě teda rozhodně. Foto: MIKUMI

 

Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI

Krmítko pro veverky? Ne, jenom chodí užírat ptákům. Foto: MIKUMI

 

„Nauč mě kosit,“ napadne mě, když si v knížce dočtu další stránku a z válení v trávě už mě začíná tlačit zadek. Pokud nemám po návratu na svou zahradu utrpět šok, měla bych se i tady trochu hýbat a netrénovat pouze zvedání kalíšků s domácí bezádou či slivovicí. Předpokládám, že kosení vyžaduje určitý fortel, ale ten já mám. Dyť denně tahám patnáctikilové dítě a kdysi jsem uběhla půlmaraton. Patřičný grif jistě rychle okoukám, jsem snaživá žena s titulem. V duchu se tetelím, jak potom v D. všem vytřu zrak. Až zase babička vytáhne stížnosti, jak jí ta tráva přerůstá přes hlavu, vytáhnu já kosu. Travní trápení v D. jednou provždy vyřešeno!

 

****

 

Víte, co je můj největší celoživotní problém? Že se vždycky dokážu rychle a snadno pro cokoliv nadchnout. Za to by mě rodina M. jistě pochválila. Jen bych nesměla být takové tele.

 

„Ne! Jak to držíš? Nemůžeš sekat takhle dopředu. Ty tu trávu musíš jakoby podříznout. Takhle,“ bere mi Michal už asi popáté kosu z ruky a znovu mi ukazuje, jak jednoduché to je. Dívám se upřeně a soustředěně, rozkládám si celý ten elegantní pohyb na sérii po sobě jdoucích krátkých minitahů. Vypadá to tak snadně.

„Ne! Pořád to děláš stejně blbě. Říkal jsem podříznout. Co na tom nechápeš?“ Mám dojem, že budu první člověk, který dokáže Michala na jeho vlastní zahradě rozhodit z jeho klidného středu. Já už dokonale rozhozená jsem. Nesnáším, když mi něco nejde.  Asi moc tlačím na pilu, teda… na kosu.

„Ne! Je toto možné? Veru, takhle… dívej…“ Klapka, nácvik kosení po sto osmnácté.

Po dalších pěti „ne!“ to vzdávám. Uvnitř se vztekám víc než d.-cká babička cestou pro sekačku. Že jsem až takové tele, to jsem nečekala. A zrovna jde kolem paní M. Ta ostuda. Už sem nikdy nepřijedu!

„Kosa je pro tebe možná pro začátek moc těžká. Zkus to s kosákem,“ vysvobozuje mě ta moudrá žena. Sice nevím, co je kosák, ale rychle přikyvuju. V kůlně fasuju srp, tedy po valašsku kosák. Srpy máme i u nás v D., babička jimi seče pampelišky a kopřivy slepicím (protože my na rozdíl od rodiny M. nevěříme, že by nám „kury“ na volné zahradě nerozsápala nějaká škodná – takže by se to zaručeně stalo).

„Takhle přisedneš, jednou rukou si pevně chytíš nahoře trávu a druhou rukou ji usekneš jako břitvou. Prosímtě, ale hlavně mě při tom nesekni do stehna!“ odskakuje ode mě Michal po tom, co viděl. Po třech vlažných – ale nikoliv marných! – pokusech se konečně trochu chytám.

„Ještě víc u země to sekej… no, vidíš… tááááák… Ty nejsi marná, cérko. Podívej, mami, jak to Verči jde.“

Oooo, právě se vznáším někde na obláčku. Permakulturní bože, doufám, že se díváš! Musím nějak odčinit ty vyvražděné slimáky z minulého týdne… (o tom ZDE)

Mezi místem, kde kosí paní M. a kde já, jsou viditelné rozdíly v kvalitě výsledku a mě navíc stojí mnohem víc námahy se vůbec k nějakému výsledku prokosit, ta samozřejmá ladnost pohybu tu prostě není. Ale postupně se zlepšuju. Za chvíli jsem celá zelená od trávy, ale paráda. Alespoň si můžu odpracovat, že jsem více méně přijela s prázdnou, a přitom jim čtyři dny zabírám místo u stolu. Dávám si závazek, že paní M. poseču kosákem celý prostor kolem jejích bylinkových záhonků. Sekačkou by to sice bylo „eins zwei hotový“, ale i permakulturní zahradník holt musí občas máknout.

Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoděi. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI

Uznávám, moje chyba, měla jsem se obléct vhoději. Jenže ještě před chvílí jsem nevěděla, do čeho jdu. Foto: MIKUMI

Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI

Ta žena za mnou je můj vzor. Nejen v kosení. Foto: MIKUMI

 

A nakonec je to fakt makačka! Sakra, nejde to ale vůbec rychle. Co měl Michal jedním tahem kosy, seču já s kosákem nejmíň na šestkrát. Pot ze mě neteče. Pot ze mě leje! Uvědomuju si, že jsem si teď mohla číst a popíjet u toho tu výbornou bezádu s meduňkou. Takovouhle strategickou chybu by zkušený permakulturista (nebo Michal) nikdy neudělal.

„Nechceš pivo?“ houkne na mě přes plot chlápek zvaný Zelák, kterého znám už roky od vidění, a nabízí mi lok ze své flašky. Chybí mu většina zubů, ale dobrá nálada nikdy. Ráno mu Michal slíbil padesátku za to, že jim pomůže s tím senem. Od rána jsem ho z trávy pozorovala, jak maká, a on zase pozoroval mě, jak se pod jabloní válím v plavkách. „Daj mu peníze, teprve až to dodělá. Jinak  ti s penězi hned zmizí a budeš to seno obracet sám,“ vyslechnu strategickou diskuzi v rodině M. Mám chuť se chlapíka zastat. Opřeného o vidle jsem ho skoro neviděla, fakt se snaží. Je hic jako v pekle a já sama mám po půlhodině kosení dost. Ale pak si říkám, že do interních valašských záležitostí nemám co strkat nos, mohla bych narazit na  nějaké kulturní bariéry.

 

„Že bych znovu zkusila tu kosu?“ doplazím se po chvíli zpátky do kuchyně. Vzdávám myšlenku, že bych celou oplocenou část u záhonů zvládla poséct jen s pomocí kosáku. Z dřepění na bobku mě pálí stehna a taky mě začíná bolet zápěstí, je to pořád jeden stejný pohyb rukou. Nechápu, jak to ten chlápek na zahradě může tak usměvavě dávat, je pravé poledne, třicítky vedra. Asi to pivo, neměla jsem odmítat… Nebo je to další perma-kulturista?
„Kosu si schovej na jindy. Pro začátek ses naučila dost. Nečekal jsem, že budeš tak šikovná,“ povídá mi Michal. A i tohle je velká škola permakulturního životního přístupu.

 

****
Odpoledne se už zase pěkně v plavkách procházím pod jabloněmi. Paní M. mi prozradila recept na svůj bylinkový „ženský čaj“. Pije ho preventivně a jak jsem se dočetla v její bylinkové encyklopedii, měly by ho správně pít všechny ženy po čtyřicítce. A ty mladší, zvlášť když trpí gynekologickými obtížemi, klidně taky. Základem směsi je „nejlepší přítel ženy“ kontryhel (listy), dále řebříček (nať) a listy hluchavky.  Všeho mají u M., jak zjišťuji, na zahradě hojnost. Jak jinak. 🙂 Rozhodě si musím tyhle bylinky taky nasušit, naštěstí nám rostou i u nás v D. Pokud ale neskončily pod sekačkou!
Ať mi rostou!©