HRUBÁ STAVBA ZA TÝDEN. Svépomocí a o hladu.

2 komentáře

Jestli to ještě nevíte, tak od jara mám za manžela Ukrajince…

 

Kolem stavby našeho domu už bylo, je a ještě bude veselo. Největší starost mi aktuálně dělá, že se manžel patrně rozhodl postavit náš barák celý úplně sám. Koupil si montérky, vzal si týden dovolenou a jede.

******
Výchovná lekce o důležitosti školy

Zrovna s dcerou dočítáme pohádku před spaním, když zaslechnu domovní dveře a muže, jak se vleče domů. Půl desátá. Tak to dnes dorazil brzo. Většinou končí na stavbě hluboko za tmy.

Hlava plná cementu se o chvíli později zjeví ve dveřích pokojíčku a špitne:
„Nezbylo ještě něco k jídlu?“

Chci podat informaci o zapékaných těstovinách, ale dcera, která už prakticky nezná otce, to do něj hned začne hustit.
„Tati, Jára měl dneska ve školce masku policajta. A s mámou jsme byly v knihovně pro novou knížku. Koupila mi tam linecký kolečko, daly jsme si ho napůl… “

Hlava mizí. Ne že by ji nezajímaly životní peripetie pětileté holčičky, ale touha po sprše, čisté košili a něčemu do žaludku je silnější. Chápu.

„A tak to, Liduško, v životě chodí,“ využiju příležitost k výchovné lekci. „Kdo se ve škole dobře učí, může si zaplatit lidi, aby domeček postavili místo něj,“ pohladím svou zlatovlásku po vlasech. Ale pak pokračuju: „Kdo se ale jako náš tatínek učil až moc dobře, ten si připadá na celém světě nejchytřejší, a tak si holt musí všechno dělat sám.“

Foto: Sláma v botách

Bořek Stavitel během důležité prezentace. Foto: Sláma v botách

*******
Báječná dovolená… na maltě

Poslední dobou se s mužem míjíme. Ráno mu mažu svačinu, odpoledne dodávám oběd a večer večeři. Tím náš manželský život končí. Samozřejmě že za to může stavba. Říkáte, si: aha, jak to? Nechtěli náhodou stavět v klidu? (článek #Plodný a úrodný. A vyklidněný.)

Ale to víte, že jsme  byli s mužem domluvení, že na barák nebudeme kvaltovat. A už vůbec nebylo v plánu, že ho budeme stavět svépomocí. Můj manžel ale na jaře došel k závěru, že je škoda komukoliv za cokoliv platit, když může barák postavit podle videí na youtube!

****

„Příští týden mám dovolenou,“ ohlásil mi muž nedávno a já v domnění, že jde o impuls k rodinnému výletu, začala hned vymýšlet, kam bychom mohli jet. Léto v plném proudu a já znám jen vaření, nočník a zahradu. Lítání kolem dětí a našich žaludků. Když se podaří chvilka navíc, jdu spát, jsem hotová.

U rodiny ale lítost nevzbuzuji.

„Jo, holčičko, tak to chodí, když se staví,“ překvapuje mámu, že se vůbec něčemu divím. Ale já se fakt divím. Stavební horečka, která u nás letos vypukla, sice nese výsledky, ale jasně se přece řeklo, že se ze stavby nezblázníme. Že nebudeme domu obětovat vzácné roky, kdy jsou děti malé. Stavět ano, ale v klidu, v pohodě.

„Hele, koukejte to postavit co nejrychlejš, ať už to máte za sebou!“ ohrazuje se proti zbytečným průtahům ale i můj táta a taky už se převléká do montérek, aby chlapům helfnul. Prý se máme všichni hecnout a mít dům co nejdřív odbytý, ať už „bydlíme ve svým“ a náš život konečně „získá nějaký řád“.

S tím nemohu souhlasit. Náš život byl doteď naprosto skvělej (mé občasné hroutící se kolapsy se nepočítaj) a našemu životnímu stylu nelze nic vytknout.
Myslela jsem si, že manžel to vidí stejně.

Viděl.

Ale pak mu přivezli tvárnice…

Promovaní inženýři. Sinus, kosinus, deskriptiva… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Cenťák sem, cenťák tam… Foto: Sláma v botách

…snad měl kutil z matiky za jedna! Foto: Sláma v botách

***
Chceš-li poznat, co je dřina…

Vždycky jsem si myslela, že stavění baráku je pánská parketa. Můj tchán si třeba díky tomu plní bobříka obětavého seniora a vybojoval už plný počet bludišťáků.

Jenže ono se nakonec stavění baráku týká i mně, a to mnohem víc, než jsem čekala. Ne, nikdo mě nenutí lézt s kýbly po lešení a zdvihat cihly. Já mám na starost jiný sektor. Taky otročina. Totální nasazení, akorát že v kuchyni. Stala jsem se manželkou (a snachou) manuálně pracujících mužů.

 

„Kup maso a coca-colu,“ dostávám čerstvé instrukce stran zásobování. Takže proto mi manžel přišel nahlásit volno. Nehodlá mě odvézt na Kanáry (ani na Karlštejn), byl to zase jen signál do zázemí: Naplň lednici a upeč! Ach jo.

Foto: Sláma v botách

Obdenní várka. Recept je na facebooku. Foto: Sláma v botách

Zaskřípu otráveně zuby. Nechci být nevděčná, až doteď jsem vařila ráda. ALE! To, co se po mě chce teď, nemá s vařením nic společného. FUTRUJU TAŽNÁ ZVÍŘATA. Svačina, oběd, večeře, druhé večeře. V tempu, kterému by nestačila ani závodní kuchyně.

Nikoho nezajímá, co designově čančám na talíře ani že jde o úplně novou kreaci na téma racionální strana. Jediné, na co jsou chlapi zvědaví, když svlíknout modráky, jsou KALORIE.

Nažrat se. Ať je toho cokoliv, ale ať je toho dost. A tak postupně rezignuji a nakonec už jen dokola vařím šlichty s masem. Zahučí do nich raz dva a ještě jdou šmejdit po sladkým. Otupěle odnáším jeden vylízaný talíř za druhým. Tajně jsem doufala, že zbude dětem na zítra…

Už nějak nevím, čím ještě otroky krmit. Čím je nafutrovat, aby jim nedocházela pára. Mně každopádně dochází inspirace (a maso), zato cukety, řepy a zelí se mi hromadí ve sklepě.

Sklízím cukety, ale nikoliv úspěch. Potlesk patří jiným a cukety si mám strčit do sklepa. Foto: Sláma v botách

****

Krmte ty bestie

„To je zajímavý, přestávám cítit pravou ruku,“ vyděsí mě jednou večer muž, když ze svalí v montérkách ke stolu. Přiskočím k němu a dloubnu ho do ramene. „Nic, jako dřevěná,“ konstatuje rezignovaně.

Pomoc! Navzdory vzornému zásobování tělo architekta začíná vypovídat službu. Chce to ještě víc energie, ještě víc síly do svalů, zamžikám unavenýma očima.

„Navař jim knedlíky,“ má v tom jasno sousedka Božena. Hm, podobné řešení by nejspíš zvolila i babička v D. Tam hosté nikdy neodcházejí přecpaní od stolu, aniž by v peřinách nezůstala ještě mísa plná knedlíků a v troubě půl pekáče sekaný, kdybychom náhodou – až nám trochu odlehne po kafi a koláčích – dostali další vlnu hladu. (to se nemůže stát, protože do knedlíků přišlo deset vajec, do sekané půlka krávy a všechno se koupe v louži škvařeného sádla, takže spíš hrozí žlučníkový záchvat, než že by se ještě ozval hlad).

Babička v D. prostě umí vařit velkoryse, vánoční hostiny z ní udělaly mistra přes sycení davů.

Zato já bych k ní měla jít do učení. Ať vařím, co vařím, nakonec se vždycky rozpačitě sejdeme nad kastrolem čehosi, co je sice „zajímavé“ a „netradiční“, ale čeho je očividně málo, a sledujeme, kolik si kdo nandal a jestli i tomu na konci stolu zbyde aspoň olízat kost. 

Foto: Sláma v botách

Pro hladové stádo mul se teprve učím vařit. Foto: Sláma v botách

„Tati, prosim vás, přidejte si. Měl jste vůbec nějaké maso? Ještě tu kousínek zbyl, neupejpejte se,“ snažím se v kastrolu něco objevit.

„Ne, já měl dost, jen si to dojezte. Děti skoro nic neměly,“ skenuje tchán neviditelné zbytky na dně.

„A fakt jste se najedl? Vždyť jste si skoro nic nenandal,“ fackuje mě vlastní neschopnost.

„Mně to stačilo, Verun, vopravu, jen si to snězte, měl jsem tak akorát,“ hraje se mnou tchán dál hru na plný žaludek, až teda nakonec hladově pípnu: „Tak já bych si s dovolením tu poslední králičí nožičku ještě přidala…“

Pokaždé když škrábu brambory, si říkám, že tentokrát jich bude dost a já se konečně předvedu jako KUCHAŘKA. Ale nakonec si jdu zase nandavat jako poslední, jelikož jsem „nebyla schopná uvařit toho, abychom se všichni najedli“.

Muž už si myslí, že to dělám schválně, a v jedné slabší chvilce se zasnil: „Já bych jenom chtěl jednou zažít, že bys tu stála a stůl za tebou by se prohejbal. A ty bys povídala: Neostýchejte se, kluci, je toho dost, jezte, pijte, mám ještě v lednici guláš na přidání…´“

Večer si s tchánem otevíráme lahvinku. Já ze zoufalství, on aby si ještě užil života, když se patrně nedožije důchodu.

„Až to dostavíme, beru si pár let volno,“ přeřekne se a na to si přiťuknem. Muž, který nás slyší, nás pak přijde povzbudit: „Ten barák dostavíme, kdybysme tam měli padnout.“ Načež sebevědomě zamává chromou končetinou: „Ještě mi zbývá levá ruka.“

Stavební dozor kontroluje nasazení seniorů. Foto: Sláma v botách

 

I druhému dědovi se staráme o klidné a odpočinkové stáří. Foto: Sláma v botách

****
Pokud se letos chystáte na Kanáry (nebo na Karlštejn), pozdravujte tam. Bylo by fajn vyvalit se aspoň u řeky, ale prozatím lifruju cukety do sklepa a jdu zas do krámu pro maso. Chlapi mají o víkendu extra šichtu.

Architekt má nosit černý rolák a v podpaží hezké obrázky domečků, ale ten můj se holt rozhodl zásobovat mě teď zpocenými košilemi plných stavebního prachu. Zdi baráku tak rostou rychleji než cukety na mém záhonu a z dovolené zbývá už jen pár dní.

DÍKY BOHU!

Mít chlapi ještě týden volna, dům by stál. Akorát my patrně skončili na onom světě. Únavou a hlady…

Letošní léto se do mé paměti nesmazatelně zapíše pod názvem: UKRAJINA.

****

A pak mi to bleskne hlavou. NO JO! Spokojeně si zaběhnu do sklepa pro řepu se zelím.

Boršč, ten jsem přece svým Ukrajincům letos ještě nedělala!

„Jenom ho, prosím, Verun, navař dost!“

Foto: Sláma v botách

Prej že zedníci potřebují pivo. I po cuketách zdi rostou… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

až do nebe… nebo až do stropu. Foto: Sláma v botách

 

EPILOG

O šťastných zajatcích a klidu mezi řadami cihel

Foto: Sláma v botách

Balkon tchánova domu, kde teď žijeme. Víc o našem veselém soužití v 9 lidech se dočtete v tomto článku. Foto: archiv Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: archiv Sláma v botách

Abychom si léto zpestřili a protože na dohled není ani „blbé“ kempování, ukecala jsem muže, ať snese z podkroví matrace, že odteď budeme spát na balkoně. Vejdeme se tam všichni čtyři, když se k sobě budeme pořádně tisknout. Kupodivu nic nenamítal, jen mě upozornit, že hned příští noc má pršet. 

Nevadí, tak se operativně zasuneme pod střechu, vymyslela jsem a muž opět ani nepípl. 

A tak se už pár dní po večerech válíme na balkoně, žerou nás komáři, ale zase chodíme mnohem dřív spát. Já mám prominentní místo pod vinnou révou, která už pomalu dozrává, a ráno peřinu plnou rosy. 

„Proč vlastně stavíme tak velikej dům, když by nám stačila jediná místnost na všechno?“ shrnul naše bivakování manžel ze své matrace, přesunuté aktuálně doprostřed obýváku (byla další bouřka). Když pak večer děti usly a my zase šoupeme matrace ven pod vinnou révu, bleskne mi hlavou, že tohle léto je přese všechno nakonec i celkem pohodové. Žádné pachtění se za zážitky, pakování a stres, jestli na dovče vyjde počasí nebo neskončíme v zácpě na chorvatské dálnici.

Stavba domu nás připoutala k místu, kde hodláme strávit zbytek života. A tak užíváme zahradu, vyrážíme do lesa a na hezké akce v okolí a SPÍME VENKU.

Já vlastně na ten Karlštejn asi ani nepotřebuju, pomyslím si.

„Že jo?“ přitaká manžel, protože jsem to možná řekla nahlas.

Pak se spolu zachumláme až po bradu, protože to vypadá na chladnější noc, a zatímco nás uspávají zvuky přírody i města, náš poslední pohled patří těm dalekým hvězdám nad naší hlavou.

Snad nám ještě letos hodně pěkného přinesou. Jak vidíte, nemám ty požadavky teď nijak vysoké… 

 

Vám pohodové léto a nám ať (ZDI) rostou! ©

KVĚTÁK UŽ SI NEDÁM! aneb jak nám začala „dovolená“ (a prdíky)

18 komentáře

KVĚTÁK UŽ SI NEDÁM, tohle léto už fakt ne. A taky žádnou brokolici, kapustu nebo čerstvou cibuli. V úterý jsme spali tak hodinu. Celý rok se těším na úrodu, že se budu od rána do večera ládovat vší tou čerstvou zeleninou… Jenže pak? Prdíky. Se zeleninou mám tohle léto utrum. Kojím.

****
Celý týden měl manžel dovolenou, a tak si hned na pondělí domluvil partu dělníků, aby se konečně na tom našem pozemku ve V. začalo stavět (článek Jak jsme koupili statek). Sice 35 ve stínu, ale co se dá dělat, někdy se základy našeho budoucího baráku vybetonovat musej. Takže zatímco já si ráno dospávala noc s Vendou, manžel už házel do auta balení minerálek a fofroval naložit dělníky.

„Snídal jsi vůbec?“ volám za ním v pyžamu, ale už je za vratama. Večer se vrací zaprášenej a zpocenej: „Hoď mi na pánev nějaký maso, nebo je po mně. Celej den jsem nejed.“

Nevěděla jsem, že manžel umí stavět dům. Foto: Sláma v botách

Parta Hic zasahuje na známém pozemku. Foto: Sláma v botách

Tatáž akce se opakuje i v úterý. „To je dovolená, co?“ hladím večer muže po zpocených zádech a servíruju rovnou dvojitou porci krkovice.

„No jo… ale počkej, jaký to tam jednou budeme mít,“ snaží se muž nějak namotivovat.

Jsem vážně ráda, že ve středu už není žádné betonování v plánu.
„A co jsi vlastně večeřela ty?“ uvědomí si manžel, že mi žádné maso nenechal.
„To je dobrý, já měla květák.“

****

Betonování základů je sice hlavně chlapská práce, ale i můj životní komfort byl akcí Beton poznamenán. Mám teď na krku už dvě děti – jedno je čtyřletá holka, která je spíš jako kluk, a druhé pětitýdenní mimino, s nímž praktikuju látkové plínky a ideálně se snažím i o bezplenkovou metodu (posazování kojence na nočníček). Jsem tedy vděčná, že si vůbec sama stíhám dojít na záchod, a skáču po každé pomoci, byť třeba na pár minut. A teď se najednou přihodí, že moji rodiče, u kterých na léto bydlíme, odjedou na dovolenou a manžel, místo aby po nich vyplnil díru, se na celé dny zašije na stavbě vašeho budoucího domova. Co je tohle za nápady, nechat mě s dětma úplně samotnou?

Po příjezdu z porodnice byl malý král posazen na trůn - a vyčůral se! Od té chvíle to měl s nočníčkem spočítané! Foto: Sláma v botách

Po příjezdu z porodnice byl malý král posazen na trůn – a vyčůral se. Od té chvíle to měl s nočníčkem spočítané. Foto: Sláma v botách

Do postele padám v úterý mrtvá jako on. Jenže od okamžitého usnutí mě nečekaně vzdálí děsivě naříkavé :“Uuuuaaaaa eeeee uuuuaaah… prd.“

*****

„Proč sis musela dávat ZROVNA KVĚTÁK?“

Jsou tři hodiny ráno a manžel se stále ještě pokouší o klidný tón. Z jeho pohledu však jasně vyplývá, že mě nenávidí a pouze se snaží jednat gentlemansky s matkou svého dítěte.  Z té strany postele, kde leží náš syn, se ozve nová střelba do plíny doprovázená zaúpěním o síle sto třiceti decibelů.
„Tři dny na mě ten květák koukal z lednice a vy si ho s Lídou nedáte… tak co jsem měla dělat? Skončil by shnilý na kompostu…“ blekotám obhajoby.
Manžel se po mně ohlédne: „Tak jsi ho radši sežrala, gratuluju!“
„Promiň…“
„Jemu se omluv, chudákovi,“ odstrčí mě muž dožraně a zaboří hlavu ještě hloubš pod polštář.
„Uuuueeeeehheeee … prd …. prd…. uuueeehhheee….“

Čtyři ráno, kontroluje manžel zase hodiny a významně mi to sděluje.
„Už čtyři?“
To bohužel znamená, že už zhruba za tři hodiny nám hupsne do postele dcera s tím, že má vyspáno a ať s ní koukáme vstávat. Když to hodně dobře dopadne, vydrží  s námi ještě půl hodiny ležet, ale pak už bude nekompromisně trvat na tom, ať si s ní jdem malovat nebo skákat na trampolíně, převlékat panenky, stavět lego…
„Uuuuu, auuuuu, huuuaaa, eeee. Prd.“

„Květák… Nejdebilnější blemcavá zelenina na světě! Jediný, co je na něm dobrý, je ta strouhanka, ve který se smaží!“ ulevuje si manžel, aby ze sebe dostal vztek a nemusel mě explicitně urážet.
„Náhodou, já si ho dala jen tak na másle.“ Sama nechápu, proč mu ještě odporuju. Už tak má chuť mě zabít.

Indické pakory... si toto léto fakt nedám. Přitom tak výborné jídlo, recept ZDE. Foto: Sláma v botách

Indické pakory… si toto léto fakt nedám. Přitom tak výborné květákové jídlo, recept ZDE. Foto: Sláma v botách

****

Noc hrůzy pokračuje. Kolem páté ranní konečně všichni na chvíli usneme. Když tu se ze dvorku ozvou zvuky. „Zloděj!“ vystřelí mi nahoru víčka a zalomcuju s manželem. Ten už je ale taky vzhůru a okamžitě letí k oknu.

„Kuny!“ vykloní se až po pás z okna a snaží se ve světle pouliční lampy zorientovat v situaci na dvoře.

Bydlení na vsi je po mnoha stránkách bezva, ale už chápu, proč tu má kdekdo na dvorku psa. My nemáme, a tak je tátovo auto aktuálně v servisu – kuny překousaly kabel u startéru. Mému muži na tomtéž dvoře stojí auto, s nímž chce v pátek dojet s dcerou do Chorvatska.

„No opravdu kuny. Já je viděl. Chápeš?! Takhle zblízka!“ šílí manžel a háže z okna všechno, co mu přijde pod ruku, plíny, vršek od pyžama… Nakonec ještě plivne, ale to už kuny zasviští pod tůje u plotu.
„Uuuu aaahhh eeeee… prd,“ připomene se se svými problémy zase malej. Ach jo! Zbývající čas do dceřina obvyklého budíčku: už ani ne dvě hodiny!!!
„To je dovolená!“ ucedí manžel, když se vrátí z obhlídky auta. „V motoru mám slepičí peří a tapecírunt je ožranej.“
„Pššššt,“ krotím manželovy emoce a ukazuju prstem na syna, kterej zase na mikrovteřinu usnul. „Povíš mi to ráno.“
„Ráno? Teď je ráno!“
Chrrrrrrrrrrr, neztrácím ani vteřinu.

*******

Středa. Dnes žádné betonování, konečně opravdu dovolená.

Klimbáme s manželem nad talířem ranní polévky, zatímco syn si dospává noc o patro výš a div že hlasitě nechrápe, provokatér.

„Já mu tak závidím…“ posteskne si muž.
„A to já ne. Dovedeš si přestavit, jaký musel mít bolesti? A jenom kvůli tomu, že jsem snědla trochu květáku.“
„To mi vůbec nepřipomínej,“ zahledí se manžel nedůvěřivě do našeho snídaňového polévkového kastrolu. „Není doufám v téhle polívce taky něco… problematickýho?“
„Ne, není. Nebo teda… doufám, že není…,“ šrotuje mi to v hlavě. Víte, když mám za sebou hodinu spánku a potřebuju začít normálně fungovat, nahazuju autopilota. Polívku vařím k snídani skoro každé ráno, horká voda, osolit, naházet zeleninu, rozmixovat…
„A jaká tam teda přišla zelenina?“ ptá se manžel s pohledem na plnou lžíci u mých úst. Autopilot se snaží vzpomenout si. „No, jako vždycky…. co zahrada dá… mrkev, řepa, brambory.“
„Cibule?“
Svěsím  hlavu mezi nalitý prsa.“Cibule taky. Ta čerstvá. Promiň! Tak já dnes nebudu kojit, necháme ho o hladu. Třeba kvůli tomu bude řvát míň než kvůli prdům.“

Řve dítě víc, když má prdy, nebo když má hlad? Foto: Kateřina Roflíková Foto

Řve dítě víc, když má prdy, nebo když má hlad? Foto: Kateřina Roflíková Foto

****

Pátek. V osm zvonil budík, ale to jsem přeslechla. Muž naštěstí vzorně vyskočil. (Je vidět, kdo je tu zvyklý vstávat do práce.) Dnes ale manžel nevstává s budíkem kvůli robotě. Jeho a dceřin velký den je tu – odjezd do Chorvatska. Poprvé sami na dovolené bez maminky.

„Vyspal ses na tu cestu dobře?“ ptám se, když konečně taky sejdu do kuchyně. Pro zdárný průběh noci jsem snad tentokrát udělala vše. Nejedla jsem žádný květák ani cibuli. Ani brokolice, hrášek nebo kapusta nebyly v uplynulých hodinách součástí mého – a přeneseně Vašíkova – jídelníčku. Z noci si pamatuju nějaká kojení v polospánku, ale na prdy snad nedošlo. Snad. Dny i noci už mi nějak splývají, obdivuju manžela, že vůbec ještě ví, jak se jmenuje. A že si troufá dojet s dcerou na Jadran.

Odezd na první dovolenou bez maminky. Foto: Sláma v botách

Odezd na první dovolenou bez maminky. Foto: Sláma v botách

„Tak snad máme všechno, jídlo, pas, kuny,“ rekapituluje muž před nasednutím do auta.
„Kuny?!“ vyvalím oči. Pak mi dojde, že myslí chorvatskou měnu…
Taky se naposled projdu po kuchyni a zkontroluju, jestli něco nezapomněli. Hlavně ten kýbl plný brambor, cibule, česneku, cuket, řep, okurek… Nafasovala jsem jim do kufru půlku zahrady, aby je nelákalo uchýlit se bez dozoru k párkům a sušenkám. Protože to bych jim neodpustila, když je právě úroda v plném proudu a zahrada plodí jako o život. A když já nic z toho jíst nemůžu!

****

Sobota. 3.30 ráno. Už zase nespíme. Manžel právě řídí na Jadran. A já místo abych se konečně civilizovaně vyspala, dřepím u počítače a píšu na blog. Buď jsem definitivně zcvokla, nebo jde o důkaz, že tohle psaní miluju.

Bé je správně. Dnes začíná dovolená mně. Bez tatínka a bez dcerunky. Celý týden mi nikdo nebude kázat, že nemám psát články, za které nedostávám zaplaceno. A nikdo mi nebude chodit v sedum ráno strašit do postele a tahat mě k bedně s legem. Tuhle dovolenou si hodlám užít po svém, a tak přísahám, že zeleniny se celý týden ani nedotknu. Budu žrát jenom párky a sušenky, ty, co jsem je rodince zabavila z proviantu. Svou vytouženou dovolenou totiž nehodlám ničím ohrozit. A ohrozit by ji něco mohlo. Cibulovo-květákové PRDÍKY!

Epilog

Cestovatelé nad ránem dorazili na Makarskou. Já ve stejné době – s břichem plným sušenek – dorazila tenhle článek. Syn mi sice udělal budíček už před devátou, ale po uspokojení základních potřeb (a vyčůrání do nočníčku!) jsme oba zase šťastně usnuli.

Užijte si i vy svou dovolenou podle představ! Krásné léto a příjemné čtení!

Ať nám rostou! ©

********************************************

Foto: Sláma v botách

Nová posila party Hic. Poznávací znamení: kšiltovka s Minnie Mouse, „žůžové brýle“, bořkové kalhoty a bosobotky. To dítě má ránu. Snad nějakou na stavbě neschytá. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Dětské hřiště, varianta indický slum. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Šéfka hicparty diriguje poddané. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

„Kdo hodil do míchačky lopatku?“ Foto: Sláma v botách

Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu

23 komentáře

Inu, každá voda jednou steče dolů. A tak i dny mého pachtění v D. jsou pro tento život sečteny. Farmaření ale na hřebíček nevěsím, naopak, koupili jsme starý statek ve vesničce V.!

Tři, dva, jedna… nová dobrodružství Slámy v botách startují.

Ta nečekaná novina přišla na podzim. Dva nerozhodní manželé se konečně rozhoupali ukončit své provizorní panelákové živobytí. Přitom ještě na jaře tomu nic nenasvědčovalo.

„Jak jednou nasypeme peníze do baráku, je to definitivní. Už se těžko někdy pohneme z místa,“ znělo krédo mého muže, věčně pošilhávajícího po nedalekých německých hranicích. „A dyť já taky žádnej barák nechci. Kdo by ho uklízel,“ promlouvalo zase moje líné já.

Jenže jedna věc je být panelákovým člověkem v zimě a jiná v létě. Když víte, že vám dvacet kiláků odtud schne na zahradě všechna zelenina, v okolním lese zahálejí borůvky a až do setmění by se dalo sedět u táboráku. Jenže vy kysnete ve čtvrtém patře rozhicovaného baráku a leda posloucháte pokyny, kdy a jak větrat, aby v bytě nebylo ještě hůř. Tak takhle ne, přátelé! Návrat z Prahy do rodného paneláčku ve městě L. zkrátka nepřinesl očekávané uspokojení mých ekologických nálad. Provizorium mě definitivně začalo sr*t.

„Les tu není, auta smrdí i tady a já chci mít zahrádku přímo u domu,“ vypálila jsem na manžela na sklonku srpna pěkně natvrdo. Celé léto jsem o tom totiž přemýšlela. Hrát si na městskou ekomaminku je pěkné, ale život utíká.

„Opravdu tohle chceme? Ty trčíš denně tři hodině v autě a já stejně tu přírodu nemám,“ udeřila jsem a útok pořád stupňovala. „Nejsem šťastná. A ty taky ne, to mi netvrď. Chci být vopravdu užitečná, nejen si na to hrát. A ty jsi úplně přestal být chlap!“ dorazila jsem manžela nakonec. Ale to proto, že to s ním myslím dobře. „A to se mám odstěhovat do Beskyd a stát se dřevorubcem?“ zalapal po dechu. Okamžitě jsem si ho představila. Jak si svlečený do půl pasu otírá pot z čela a pak jde zkácet další borovici. Myslím, že můj pohled zaznamenal.

Večer jsme šli spát s dost nejasnými pocity, ale po několika dnech nad naším bytem začalo svítat. Teda vlastně se smrákat!

„Vypadneme na vesnici a já to v práci taky zabalím. Vymyslíme společné podnikání, něco pěknýho, abychom byli spolu. A děti ráno vypustíme na dvůr a do večera o nich nebudeme vědět,“ bouchnul můj chlap do stolu, když se mu konečně taky rozsvítilo. Tím dřevorubcem by se klidně mohl stát. Přivinula jsem se k němu a s vidinou přibližujícího se happy-endu se jen pro jistotu zeptala: „Ale víš o tom, že dítě máme zatím jenom jedno?“ Posledních pár let mi totiž manžel připadal duchem tak trochu mimo. „To se všechno změní, já se změním. Začneme žít víc spolu, doopravdy jako rodina.“ Vy jste to taky slyšeli? Buď jsem v nebi, nebo mě probuďte. Slzy kanou na lamino, až málem přeslechnu zašeptání do vlasů: „A podlahu ti taky vyrobím pořádnou dřevěnou…“

Pro účely pohádky by byl tento výjev dostačující. Zaklapla bych poslední stránku a zavelela: „A teď, Lidko, hybaj spinkat.“ Jenže znáte realitu. Zajímavé to teprve začalo být.

****

Ještě toho večera si manžel otevřel chipsy a zasedl k internetu. A po několika dnech mi pyšně naservíroval pět pečlivě vybraných kandidátů na pozemek snů v našem rajónu. „Abychom to neměli daleko do města, aby bylo blízko k vašim, nějakej les za humny a nesmí to být úplná díra,“ vysvětlil mi kritéria. Protože on jde vždycky na všechno logicky. Hned ráno jsme adepty začali objíždět.

„Tohle místo je drahý, ale podívej ten výhled…,“ představil mi pozemek č. 1., který by měl teoreticky vyhovovat nejvíc. Nacházeli jsme se na nějaké holé zemi. Kopečky v dálce byly fajn, ale víc mě zaujalo, co vidím přímo vedle sebe. Nalevo ytongový domeček s mansardičkou a tůjkami u plotu. Zprava rozložitý bungalov obklopený golfovým hřištěm. Podívala jsem se rozpačitě na manžela. „Nelíbí.“

O chvíli později projíždíme dalším satelitem na zrušeném poli. „Tady by se dala vybudovat krásná zahrada, přes tisíc metrů! A v místě je i školka,“ mrká na mě manžel. Ani nemusím vysedat z auta, abych zase věděla, že: „Nelíbí.“

Kolem dalšího pozemku vedou dráty vysokého napětí. Jinde vadí hluk od silnice. A dojde i na takové připomínky jako „když já tady necítím žádného génia loci. Emoce na nule.“ To jsme opouštěli třetí vesnický satelit s přízemními haciendami a skalkami vysypanými rašelinou.

„Ach jo, Verun, kolem L. přece není neomezeně možností. Abys na to své vysněné místo nečekala do smrti. Tohle nikdy nebudou Beskydy,“ posteskl si manžel, když jsem všechny návrhy zamítla a on přestával vědět, kudy kam.

„Něco se určitě objeví,“ chlácholím ho. „No, doufej.“

A naděje opravdu svitla. „Mám pro vás žhavý tip!“ volá mi jednou teta a začíná bájit o pozemku plném křoví a stromů hnedka za městem. „Líbí,“ skáču jí do řeči a oči se mi rozsvítí. Jenže pak zavoláme realitku – a mají to už prodané. V ten moment jsem svěsila hlavu i já. Další léto ve čtvrtém patře nepřežiju.

„Něco se určitě objeví.“ „Hm.“

*****

Uplynulo pár dní, když mi manžel zničehonic volá z práce: „Mrkni do mailu, co jsem ti poslal. Kdyžtak tam večer zajedem na průzkum.“ A připojuje dvě fotky nějaké ruiny s rozvalenou zdí, ztrácející se v kopřivách až po střechu. „Co to má být?“ „Nevím, ale má to i stodolu.“

Večer jsme teda skočili do auta. Vesnice V. leží jen kousek od našeho města, ale silnička tu končí. Dál pokračují pole, háje, samota. Nic o téhle vísce nevím, ale má krásné jméno a prostírá se ve strmém kopci, odříznutá od okolního světa hlubokou roklí. Začíná se smrákat. Zaparkujeme pod lípou vedle novorománské kaple a já se vpiju do ticha a padající tmy.

Foto: Sláma v botách

Vlevo kaple a lípa. Pár domků, lufťáci a kopec jak kráva. Konec světa pět minut od města. Foto: Sláma v botách

„Tudy do kopce,“ ukazuje manžel. Cesta vede kolem chalupy se slunečnicemi, staré pumpy na vodu a jakéhosi pitoreskního domečku. Před ním se na chvíli zastavím. „Ten člověk je buď génius, nebo neumí nic vyhodit,“ prohlížím si směsici nejnepravděpodobnějších ozdob a dekorací, jimiž je domek zarovnaný po střechu. „Surrealismus ožil….,“ vydechnu oněměle.

„Tak jsme tady,“ vytrhne mě manžel z úžasu. Na druhé straně, ve svahu pod cestou, se nachází „náš“ dům. Snažím se nějak zorientovat. Přes kopřivy a rozvalenou zeď ale není mnoho vidět a otázka je, zda to vidět chceme! Dům má vymlácené dveře zatarasené barelem plným vyjetého motorového oleje. O kus dál se válejí sedačky z autobusu. Rozhlížím se a málem se přerazím o stočené lino, zarostlé v trávě. Všude se povalují rezavé plechy, pletivo, kusy cihel, neidentifikovatelný odpad, pneumatiky a něco, co vypadá jako staré sáčky od mlíka…  „Nespadni do žumpy,“ ukazuje mi manžel cestu na pozemek. Vrata jsou sice zamčená, ale zeď dávno spadla. Proderu se kopřivami a okny nahlédnu do domu. Uvnitř je stůl s nádobím a na zemi plno dětských bot.

Foto: mapy.cz

Vítejte v džungli. Foto: mapy.cz

„V inzerátu stojí, že se to prodává v dražbě,“ hledá manžel nějaká vysvětlení. Mlčím. Zkoušíme dům obejít z druhé strany a dostat se na zahradu. Mělo by jít o velký pozemek, bývalý statek se sadem, jenže přes kopřivy není vidět metr daleko. Manžel mi klestí cestu. „Tady je asi nějaká branka nebo co?“ pokouším se pochopit to podivné místo. Dům ze všech stran požírá trní. Náletové lísky, bezy, šípky, pahýly vykotlaných stromů, tráva vysoká do pasu a úplně všude kopřivy, které mě šlehají do tváře, zatraceně.

„Nezakopni, další spadlá zeď,“ objevuje manžel metr po metru záhadné území. Míjíme uschlou švestku a torzo jabloně s pár rubínově červenými jablka. „Jsou sladký,“ podám jedno manželovi a ten se taky uznale zakousne. Brodíme se dál. Občas se nám pod nohama urve kus země, občas se přerazíme o pařez, vyvrácené kořeny nebo šlápneme do prázdna, protože pozemek je záhadně terasovitý a každou chvíli se svažuje jinam. Proklestíme se až k řadě vzrostlých stromů. Jsou to ořešáky a hned tři. Za nimi vysoká jedle. „Kubo…?“ „Já vim, Verun.“

Nabíráme sílu na další průzkum, ale ve tmě už není mnoho vidět. Z téhle džungle už se nevymotáme. Pozemek opět ostře padá dolů. Málem se přerazím o jakýsi chlívek zakutaný do země.

A pak manžel najednou zbystří. „Slyšíš to?“ Vytáhne baterku.

Zaposlouchám se, ale nevím. „Psi štěkaj.“  „To jo, ale kromě toho…“ Znovu našpicluju uši. „Je tady ticho.“ „To taky, ale… neslyšíš? Pojď blíž.“

Po centimetrech se sunu kopřivami dolů. A najednou to taky zaslechnu. „Voda!“

„Verun! Tady teče potok!“ manžel mi vzrušeně posvítí baterkou na tři vrby před námi. Sklánějí se až k zemi a pod nimi cmrndá čůrek vody. Voní to tu zetlele a vlhce.

Ani nemusím zavírat oči, abych živě viděla, jak se v té vodě ráchá naše dcera, s rukávama a nohavicema úplně mokrýma. A já stojím za rezatou brankou a vědoucně ji pozoruji.

V tu chvíli se slyším, jak šeptám: „Budeme mít barák u potoka.“ To ze mě právě promluvil genius loci.

****

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Připravte mačety, tam někde stojí stodola. Foto: Sláma v botách

Když jsme se o chvíli později brodili houštím zpátky, zůstali jsme stát před vysokánskou stodolou. Opuková stavba někdy z předminulého století, na střeše červené bobrovky.

„Představ si, jak to tady kdysi muselo být krásný,“ povídá mi manžel.

Naposled se ohlédnu za ořešáky, vrbami, potokem… „Tady to zase bude krásný. Až tady spolu začneme hospodařit.“

Od sousedů se hlasitě rozštěkali psi a my ve tmě, tichosti a snaze nezabít se opustili náš budoucí, smutně krásný vysněný pozemek.

Pohled na pozemek ze střechy stodoly. Foto: Sláma v botách

Pohled na pozemek ze střechy stavení. Foto: Sláma v botách

PS.

„Cože jste si koupili? Takovou kůču? A v takový díře? No dobře vám tak!“

Rodina nám popřála do začátků mnoho dobrého a i my pevně věříme, že náš nový start bude stát za to! Jak to ve V. vypadá o tři měsíce později, se dočtete zas příště.

 

 Ať mi rostou! ©