Čokoládové košíčky s jahodami, zmzlinou a dalším letním ovocem

Napište komentář

Jsou přesně takové, jak vypadají. Svěží, čokoládové, lahodné. A pracné. Ale jestli máte doma levnou pracovní sílu v podobě dětí, jděte do nich. Malování štětcem a rozehřátou čokoládou je totiž zážitek, který se u vás postará o pořádné pozdvižení. A ten výsledek pak taky. 

Minutové video s návodem na čokoládové košíčky na mě jednou vyskočilo na Facebooku.  Když jsem se do nich pak sama pustila, tak jednoduché už to teda nebylo. Rozhodně ne na minutu. Ale o zábavné odpoledne bylo postaráno a výsledek…. byl k sežrání.

Sezona letního ovoce a oslav začíná. A tohle je přesně ten recept, který vám vynese věhlas a slávu.

VIDEO S NÁVODEM, PODLE KTERÉHO JSEM PRACOVALA

How to Make a Chocolate Cup

It's not too late to make these for tonight! What will you fill yours with?http://www.cupcakeproject.com/2013/04/how-to-make-a-chocolate-cup-its-shockingly-simple.html(I'll be producing two original videos each month on my featured channel on Darby Smart, the fabulous iPhone How To Video app. Be sure to follow me there! This is my first one!)

Zveřejnil(a) Cupcake Project dne 14. únor 2017

 

POTŘEBUJETE

silikonové formičky

čistý širší štětec (seberte dětem z výtvarky) 

čokoládu tmavou a světlou, od obou MINIMÁLNĚ jedno 200 g balení. Čím víc čokolády máte, tím lépe to jde.

letní ovoce, případně rozdrobené sušenky, datle, zmrzlinu….

 

JAK VYROBIT ČOKOLÁDOVÉ KOŠÍČKY – MOJE POZNÁMKY K AKCI
  1. Tmavou čokoládu rozehřejte ve vodní lázni. Štětec do ještě teplé čokolády namáčejte a nanášejte v DŮKLADNÉ vrstvě na vnitřek formiček. Pokud máte čokolády hodně, použijte jen polovinu, zbytek si ještě nechte. Formičky poté dejte na pár minut do mrazáku.
  2. Když čokoláda utuhla, rozehřejte si bílou čokoládu a opět nanášejte na formičky. Vyplňte místa, kde jste předtím vynechala, nebo malujte bílou a tmavou čokoládou přes sebe, začnou se spojovat a vytvářet efekt mramoru. Opět nešetřete, nanášejte v pořádné vrstvě! Máte-li čokolády vagon, ještě si trochu nechte. Dejte opět na chvíli zamrazit.
  3.  Pokud vám čokoláda zbyla, naneste ještě třetí nebo i čtvrtou vrstvu. To vám rozhodně doporučuju! Protože čím silnější vrstva čokolády, tím lépe. Košíčky se nebudou při vylupování lámat. To bohužel vím z vlastní nemilé zkušenosti. Třetinu košíčků jsem rozlámala já, třetinu dcera (té jsem je pak radši vzala, nebo by zlikvidovala i zbytek), byla prostě piplačka košíčky z formiček vyndat. PROTO ČÍM VÍC VRSTEV A ČOKOLÁDY, TÍM VÍC ADIDAS, jasný? 😉
Foto: Sláma v botách

Čím silnější vrstva čokolády, tím větší šance, že košíček vyndáte z formy bez poškození. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

A tady je krásně vidět, jak se to  daří, když čokoládu rozprostřete po košíčku opravdu důkladně a nešetříte na ní. (Jak se to nedařilo, jsem radši nefotila.) Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Cca třetina košíčků se povedla. Plnit se ale daly i ty trochu rozlámané. Ty jodně rozlámané jsem rozlámala ještě víc a zapichovala do ovocné náplně košíčků při ozdobení. Ani gram čokolády nazmar. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Piplačka, ale na letní oslavu narozenin ideální. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Košíčky skladujte v lednici, mají tendenci se rozpouštět. Před servírováním je ale vyndejte o chvíli dřív, spojí se s náplní a budou se přímo rozplývat na jazyku.Foto: Sláma v botách

 

A CO DO NICH?

Zmrzlina a ovoce, co jiného. Ovoce může být čerstvé nebo povařené s cukrem. Já na dno košíčků dávala rozdrobené ovesné sušenky, přelila je ovocem, doplnila zmrzlinu a kousky čokolády z nepovedených košíčků.

Asi půlka hostů si myslela, že ty krásné formičky jsou jen na ozdobu. Cha! Přála bych vám vidět jejich výraz, když zjistili, že i obal je k jídlu! A že jsme ho navíc vyráběly s Lídou doma.

Minimálně pro tenhle aha-moment to za to stojí!

Šťavnatou letní sezonu a čokoládové mlsání přeji!

Veronika, Sláma v botách©

Foto: Sláma v botách

Má to jenom jeden háček. Po té fušce vám je bude líto sníst. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Dělala jsem je, když ještě nebyly jahody, s mraženým ovocem. Jaké by asi byly teď, v plné sezoně? Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Jak jsem si alternativně léčila chřipku

2 komentáře

Co je ještě horší než chlap s rýmičkou? Sláma v botách s chřipkou!

VAROVÁNÍ: Tento článek obsahuje fotografie neučesané, nemyté, nemocné třicítky s horečkou!

***

Poslední měsíc se kolem mě motali samí nemocní lidé, ale možnost, že bych sama padla, jsem si vůbec nepřipouštěla. Nakládám se přece celou zimu do česneku (k manželově radosti…) a na okně pěstuju řeřichu…

Fajn, takže ve čtvrtek jsem ONEMOCNĚLA I JÁ. Patrně chřipka.

„Tak to se na čtrnáct dní rozluč s horama,“ sýčkuje manžel. Vždycky ví, jak potěšit. „Otec to měl od Novýho roku a doteď se necítí,“ pokračuje v přísunu dobrých zpráv. Ještě že ho v horečce špatně slyším. Zaznamenávám pouze, že mi s dobrými radami nabízí i nějakou krabičku z lékárny.

Mně!

Mám osmatřicet stupňů, hučí mi v uších a moje hlava připomíná ořech drcený ocelovými kleštěmi. Ještě jsem ale pořád schopná odolávat návrhům typu Paralen Grip.

„Tsss, já chřipku zvládnu i bez léků. Nejlepší lékař je spánek,“ poučuji okolí i v deliriu. Pak muži hodím na krk děti a jdu si zalézt. 

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

Dcera nejdřív přivlekla neštovice, pak chřipku. Ale já nemůžu onemocnět, myslela jsem si. Foto: Sláma v botách

****

Spánek. To je přesně to, co mi už hezkých pár měsíců chybí. (Jediná drobná nevýhoda, když máte doma miminko.) A možná bohužel důvod, proč jsem já, chronický držák, onemocněla navzdory všem svým bio-fíglům, kyselému zelí a tak.

Teď se konečně můžu jít trochu prospat, jenže tomu pro změnu brání migréna. Něco, co normálně taky neznám. A moc lituju všechny, kdo jo.

„To je hrozný, nemůžu ani spát, jak mě ta kebule bolí“ vracím se ukňouraně zpátky k rodině.

„Bože, ty seš pacient,“ vrčí manžel otráveně a snaží se mi znovu udat ten paralen, neboť tuší, že mu jinak přistanou děti na krku i příští den.

„Neexistuje,“ bráním se ale stále zarytě chemii, se kterou jsem se rozloučila v roce 2010. Jen kvůli chřipce si nezkazím statistiku.

No jo, jenže je devět večer a něco se sebou dělat musím. Musím se VYSPAT.  A s tou hlavou v kleštích se to prostě zatím nepovedlo.

***

Po dalším marném pokusu se zase vracím z ložnice. Co mi to kdysi posílala do mailu teta? Domácí lék proti migréně, to myslím tenkrát stálo v předmětu hromadně rozesílané zprávy. Ok, teď mám příležitost vyzkoušet, jestli tyhle spamem šířené zaručené rady fungují.

Recept je snadný: smíchat vodu s himálajskou solí a citronem. Obojí doma máme. Chvíli hledám přesný návod v mailu, pak v lednici a…

… JDU TO ZKUSIT.

A protože jsem nedávno začala natáčet videa, volám muže, ať jde můj pokus zdokumentovat.

„Ty musíš mít fakt vysokou horečku,“ okomentuje to, protože na rozdíl ode mě vidí, jak teď vypadám. No jo, tuším, že to nebude zrovna na výstavu. Já ale hodlám přinést autentické svědectví, které možná přepíše dějiny lékařství, takže okolnosti typu, že mám na hlavě vrabčí hnízdo a špatně odlíčené stíny, musejí jít v zájmu pokroku stranou. Moje hrdinství zboří internet. 

POZOR: VIDEO Z POKUSU K VIDĚNÍ ZDE.

***********

Pátek.

Podařilo se mi trochu prospat, ale stačí ujít pár kroků z ložnice do kuchyně a mám zase dost. Manžel zůstává doma a opět fasuje děti. Aby tak neremcal, na odpoledne mu na výpomoc objednám tchyni. Sobě svařím vodu se zázvorem, pak do hrnku přileju lžíci jablečného octa a svůj loňský šípkový sirup a zase hned mizím směr ložnice.

„To je babizna kořenářka,“ ulevuje si manžel, když mě pozoruje. Než mě zastupovat u dětí, jel by snad radši do té práce!

„Buď v klidu, do pondělí jsem fit,“ slibuju mu sebevědomě od dveří. Jestli jiní bojují s chřipkou čtrnáct dní, já to zmáknu přes víkend. A nepadne na to jediná pilulka aspirinu. Přísahám!

Pak upadnu do čtyřhodinového, téměř komatózního spánku. V jednu mě manžel probudí, že syn už pláče hlady. Nakojím hladovce a svařím si další půllitr zázvoru s octem. Poté pokračuji dalšími třemi hodinami spánku…

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba aneb aplikuji lék s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Spánek a fotoléčba - lék na chřipku s dvojím účinkem. Foto: Sláma v botách

Dcera coby slušně vychované dítě následuje můj vzor. Foto: Sláma v botách

 

****

Přemýšlím, kdy jsem naposled spala TŘI HODINY V KUSE. Co máme syna, se to mockrát nepovedlo. Přitom takové blaho. 🙂

Já už asi  vážně potřebovala onemocnět. Abych se konečně mohla  TOLIK a TAK KRÁSNĚ VYSPAT. Připadá vám to jako maličkost? Mně ne!

Večer vycházím z ložnice jako královna. Hýřím energií a bohužel už zase i nápady.

„Co jdeš dělat?“ nevěří manžel očím, když mě vidí sedat si za počítač, sotva jsem vstala z postele, nebo přesněji řečeno, sotva jsem vstala z mrtvých. Právě o tomto zázračném ozdravení musím informovat svět.

„Na to nemám nervy. Přebíráš děti a teď jdu pro změnu spát já,“ hodí mi manžel po celodenní službě zase zpátky na krk domácnost a jde se uložit k spánku spolu s dcerou.

***

Vrtalo mi hlavou, jak to že jsem u nás tentokrát onemocněla já a ne muž, když já mám zelí a česnek, zatímco on párky s hořčicí. A myslím, že jsem na to přišla. Klíčem je ta poslední věta minulého odstavce. Můj muž chodí spát s dcerou. Někdy  v osm, někdy v devět večer, po desátý už ho každopádně nikdy bdělého nezastihnete. Ví, že ho dcera párkrát za noc vzbudí a že potřebuje těch svých x hodin spánku, aby dobře fungoval. Takže si chodí lehnout včas.

Zatímco já? Desetkrát za noc buzena synem chodívám do postele klidně až v jednu ráno. Vstávám unavenější, než jsem do postele lehala. Ne týden, ani čtrnáct dní nebo měsíc, ale už nejmíň od září. A to si říkám biožena. Je na takovém hazardování s vlastním zdravím ale něco přirozeného? Je tohle udržitelné a bio? Kážu tu cosi o zdraví, a přitom úplně igronuju signály svého zbídačeného těla? Vždyť moc nechybělo a musela jsem pozřít Paralen Grip!

A tak ani metráky domácího kvašeného zelí a poctivého českého česneku nezabránily tomu, na co dojede každý, kdo nenaslouchá přírodě ani zdravému rozumu – nezabránily nemoci.

Slibuju, že se (hned po dopsání tohohle článku. A dodělání videa…) polepším, a vás, lidi, taky moc prosím: Zahoďte večer ty svoje smartphony a jděte to zalomit. Je zima, čas krátkých dní a dlouhých nocí. Příroda má jasno v tom, co v tomhle období máme dělat.

Chřipková epidemie je jenom pro ty, kdo to jako já ještě nepochopili.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Tak na zdraví a ať mi rostou!©

 

 

 

RAW šípková marmeládička, kterou lidi z města moc neznají. Vy jo?

Napište komentář

Infantilní název téhle šípkové dobroty nemám od své dcery, ale od horala z Valašska, který mě kdysi u šípkového keře pěkně proškolil. No co, byla jsem holka z města a o šípkové „marmeládičce“ nevěděla nic. 🙂 A vy tenhle raw poklad znáte? Jestli ne, ha, tak to tentokrát proškolím já vás.

Miluju a miluju a miluju... šípky! Foto: Sláma v botách

Miluju a miluju a miluju…šípkovou chuť! Foto: Sláma v botách

Aktuální roční době jsem vždycky vyčítala hlavně to, že už si není v přírodě co zobat přímo do pusy. Jahody, borůvky, ostružiny, maliny, se vším dávno konec. Ještě nějaká ta planá jablka a hrušky, ale s mrazy všechna radost končí a pak co, dlouhá zima.

„A co šípky, ty hlúpá?“ ozval se jednou při takovéhle mé stížnosti ten chlápek z hor. Byl začátek prosince a v Beskydech už ležel sníh. My lezli po kopcích a já remcala, že mi chybí borůvky a že je už prostě všechno pěkný pryč. „A ty keře tu asi rostú proč?“ zasmál se od srdce Michal a z keře obaleného rudými bobulemi mi jich pár natrhal. „Hm, uvaříme si doma čaj,“ znuděně jsem si nechala šípky nasypat do dlaně a zamáčkla další slzu za borůvkami. Jenže můj horský vůdce nemyslel na čaj. Nebo nedejbože na nějaké patlání se se šípkovou marmeládou. Tenhle člověk si na rozdíl ode mě nekomplikuje život kravinami. Místo toho mi prostě sladký vnitřek měkkého šípku vymačkal rovnou do pusy. No nazdar!

Kolik že mi to tenkrát bylo? Dvacet osm? Inu, hodně jsem se toho musela naučit až jako velká holka.

Šípky se samozřejmě dají sbírat, omývat a sušit na čaj. Nebo ty pichlavé keře můžete klidně celé očesat (což jde samozřejmě úplně samo a vůbec si při tom nerozpícháte ruce ani oblečení) a připravit kance na šípkové,  navařit sirup, marmeládu, pečený čaj a bože co já vím, co všechno se ještě dá vymyslet. Od onoho zasvěcení v Beskydech ale na šípky myslím hlavně v souvislosti s „marmeládičkou“ a vyhlížím první mrazíky, díky nimž tvrdé šípky změknou a uvnitř se vytvoří ten slaďounký rosol. Pak stačí šípek správně utrhnout z keře a opatrně marmeládičku vymačkat ven. A olíznout. Ooooo-rgasmus.

Co znamená správně utrhnout. Jde jenom o to, že šípek nesmí prasknout vejpůl, protože jak známo, uvnitř obsahuje semena a chloupky, které v puse dráždí a všechno byste akorát vyplivli. Sladká mana se nachází v té části šípku nad semínky. Takže měkký šípek trhejte opatrně, aby nepuknul a aby po utržení od stopky zůstala nahoře malá dírka. Tou pak sladký obsah jemně mačkejte ven.

Šípkový rosol už leze! Foto: Sláma v botách

Čím užší dírka, tím lepší, až zkusíte, porozumíte. Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

Už leze a já se třesu… Foto: Sláma v botách

A zase, nesmíte být nenažraní a snažit se z každého šípku vymačkat co nejvíc, protože pak vám bobule při mačkání leda mezi prsty pukne nebo s rosolem začnou lézt i ty chloupky, což věřte mi, opravdu nechcete.

Správně vyčůraný šípek vpadá takhle. A naše figurantka už se nemůže dočkat, až... Foto: Sláma v botách

Správně „vyčůraný“ (vymačkaný) šípek vypadá takhle. A naše figurantka už se nemůže dočkat, až… Foto: Sláma v botách

...až tu marmeládičku olízne.... Foto: Sláma v botách

… tu marmeládičku olízne a zaznamená závislost vyvolávající kombinaci sladkokyselé šípkové chuti…. Foto: Sláma v botách

... která je strášně, strášně návyková a patrně se pak přistihnete s přiblble spokojeným výrazem. Foto: Sláma v botách

… po níž se pak figurantka takto předvádí, aby doložila tu zaplavující vlnu radosti z vlastního života. Foto: Sláma v botách

 

Proto tedy ten infantilní název – kdybych napsala „raw marmeláda přímo z keře“, mohli byste mít velké oči. Rosůlku je v každém šípku jen ždibec, ale příroda asi ví nejlíp, proč toho nemáme jíst metrák. S dobrým pomálu. Šípky jsou nejen bohatý zdroj céčka, ale obsahují i kupu dalších užitečných látek, které fungují ve vzájemné synergii a při konzumaci takhle zasyrova se o žádnou z nich nepřipravíte. Takže až zase budete míjet ty červeně obalené keře, zastavte se na minutu a na pár čerstvých šípcích si smlsněte. Pak večer klidně vynechte celaskon nebo podobné srandičky, svou dávku máte splněnou. Prosté, výborné a nakonec možná i nejzdravější využití toho, co ze šípků a téhle roční doby může kápnout. A já se to zasejc musela naučit od Valacha, bóže. 🙂

Ať mi rostou! ©

 

PS. Tenhle článek vás samozřejmě nemá odrazovat od sušení šípků nebo jiných metod zpracování. Konec konců já taky každý rok zavařuju – a pak jsem ráda, uf, že to mám za sebou. Z bezpečné vzdálenosti tří týdnů dokonce tvrdím, že letos výroba šípkového sirupu ani nebyla tak děsnou patlačkou. 🙂

 

Trhání, mytí, namáčení, mixování, svařování, přecezování... Foto: Sláma v botách

Dle receptu Kuchařky ze Svatojánu (ZDE): trhání, mytí… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… namáčení, mixování… Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

… svařování, přecezování… Foto: Sláma v botách

... a finální dozdobování. Šípkový sirup hotov, den v háji, dárky pro celou rodinu a ještě drobný přivýdělek. Ale musí vás to bavit, jinak to neradím. Foto: Sláma v botách

… a finální dozdobení. Šípkový sirup hotov, den v háji, ale mám dárky pro celou rodinu a pár sklenic prodaných. Ale musí vás to bavit, jinak to neradím. Foto: Sláma v botách

 

Nicméně ani pohled na kredenc s vyrovnanými sklenicemi hotového šípkového díla mi nevyloudil tak přiblblé úsměvy, jako když teď s malou chodíme na procházky a ona u každého keře nadskakuje. „Mami,  šípky, vyčůvám si majmejádu, maminka taky, móc dobý, eště!“ a při pohledu, jak z bobule leze rosol, nedočkavě tleská. No jako malá. 🙂

Tak si říkám, že to nejdůležitější ohledně podzimu a životní radosti jsem jí za sebe tímto předala.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Báječné výlety na ovoce aneb aby vám i z flákání něco káplo

5 komentáře

Před lety jsem propadla horským kolům a na čas tak úplně zapomněla, jak užitečné je krajinou jen bezhlavě NEprofrčet, ale opravdu okolí vnímat a vidět. A zastavit se. Obzvlášť teď na podzim. Česká příroda je geniálnější než Kaufland. Nepotřebuje letáky ani akce, přesto zdarma nabízí plné koše hrušek, jablek, švestek a dalšího ovoce každému… kdo vnímal, viděl a zastavil se.

Hrušky, jablka a kytky natrhané na jednom fajn výletě za město.  Foto: Sláma v botách

Hrušky, jablka a kytky natrhané na jednom fajn výletě za město. Foto: Sláma v botách

Nejradši mám výlety, jako byl ten páteční. Pominu fakt, že jsem byla po flámu (vdávám kamarádku), a tak mě ráno dcera tahala z postele ještě dýl než obvykle.

„Mámo, koukej vylízt!“ bere mi peřinu tříletý sadista a zcela ignoruje moje „ouuu“, „ééé“ a úúááá“. Převalím se zdecimovaně na druhý bok a přitom si tak nějak všimnu, že za okny poprchává. To je šance, jak slibovaný výlet na ovčí farmu legálně zrušit. Ještě hoďku se budu moct válet se svým bolehlavem, holce pustit Krtka a pak si plynule uvaříme až oběd. Sice den naprd, ale představa že teď hledám nějaké kalhoty, pláštěnku, chystám čaj….

Ale vylezla jsem. Ne proto, že by se dětem nemělo lhát. Nebo proto, že mi malá odmítla vrátit peřinu. Pohlo mnou až to, jak mi jedna důležitá figura v pyžámku přinesla až do mé chladnoucí postele imaginární česnečku v plastovém rendlíku, kterou mi právě jako že uvařila, a se slovy: „tumáš, maminko,“ mi soucitně vrazila do pusy růžovou lžičku.

Pohladila jsem tu dobrou duši po rozčepejřených vlasech a věnovala jí zdrcený úsměv. Pak jsem se odšourala shánět kalhoty, svačinu a čaj…

Nevím, jestli si to ještě z dětství pamatujete, ale když jsou člověku tři roky, takový obyčejný výlet v dešti je NAPROSTO NEJLEPŠÍ AKCE. Proč jako? Tak například protože můžete nad hlavou mávat listem lopuchu a dělat, že je to deštník. Nebo házet šutry do louží a pozorovat, kam až voda docákne. Anebo klackem od bahna malovat na silnici písmenka. V tohle věku ani moc neřešíte, že vám čvachtá v ponožkách nebo kdo pak vypere ty kalhoty. Déšť je bonus, který všechny akce posouvá na uplně jiný level. Já mám naštěstí festovní pohorky, poměrně schopnou pračku a  hlavně jsem asi nikdy nepřestala být malou holkou – a tak za chvíli skáčeme v loužích já i Lída. Den začal všelijak, ale na zabahněné cestě k ovčí farmě je už má indispozice dávno zapomenutá. Na nedalekém posezení pod kopcem snídáme kefír, který jsem vyrobila, a přikusujeme hrušky, které se tady všude kolem válejí v trávě. Je pátek, deset hodin ráno. Chápete to štěstí?

Možná už se mi nikdy nevrátí schopnost spát nepřerušovaně celou noc ani moje původní prsa, ale všechno hážu za hlavu pro dny jako tenhle. Mateřství mi dalo něco, co bych si nikdy nepomyslela, že budu tak vysoko hodnotit. Svobodu, volný čas, ticho. Každý tuhle hozenou rukavici zvednout nemusí.  I já se mohla zase rychle vrátit do práce. V Praze mám dveře otevřené a vím, že jsou lidi, kterým mé poflakování už připadá trochu podezřelé. Dala bych si konečně vyměnit prasklé sklo na svém starém iPadu, nebo vlastně co to plácám, koupila bych si úplně novej! A iPhone. I v tý naší díře už ho má pomalu každá prodavačka z Lidlu. A v létě bysme letěli na Maledivy, na ty nekonečný bílý pláže s palmama. Aspoň jednou za život bych se tam chtěla podívat.

Ale pozdní snídaně v pláštěnce pod hrušněmi a pod ořešákem, ze kterého pomalu padají první dozrálé vlašáky, by se patrně v pátek ráno nekonala. Kus od našeho stanoviště mají výběh ovce patřící ke statku. Bečej a cinkaj jim na krku zvonce. Jsme pět kiláků za městem.  Malá by teď byla ve školce a já seděla na redakční poradě. … Nevím, už je pro mě těžké si to představit.

Ovce, Oblík a krásná fotka z jiného výletu na tohle krásné místo. Fotila tehdymá bezvadná biosousedka Kate Du (o ní ZDE). Foto: Kate Du.

Ovce, Oblík a krásná fotka z jiného výletu na tohle krásné místo. Fotila tehdy má dokonalá biosousedka Katka. (o ní ZDE). Foto: Katka Roflikova foto.

Víte, kolik to je sedm set ovcí? Hodně! Foto: Kate Du

Víte, kolik to je sedm set ovcí? Hodně! Foto: Katka Roflikova foto

 

Manžel mi čtvrt roku slibuje telefon se zabudovanou navigací do auta, s diktafonem a dalšími supr funkcemi, které by mi strašně usnadnily život. Chodit do práce, nemusím na nic čekat, už ten telefon dávno mám a netaháme se s mužem furt o jeho. Protože zase takoví biosluníčkáři nejsme. Ale zase se rozhlídnu dolů z kopce a na protější vrch Raná, který mám jako na dlani. A na naše město, kde lidi právě žijou svoje životy v kancelářích, obchodech a dalších pracích, a vzpomenu si na manžela, který je teď v Praze a kterého dcera ráno nemusela tahat z postele a vařit mu vyprošťováky, protože z postele už dávno vyskočil a čaj i čistou košili si nachystal sám. Zatímco my tady teď lelkujeme, všichni slušný lidi pracujou a o něco se snažej. Třeba vydělat peníze na angličtinu pro svoje dítě a manželce na novej telefon…

Těžko říct, jestli tři roky prázdnin nejsou už dost. Občas až do rána píšu články a pak jsem druhý den jako zoombie. Ale když mi přijde honorář, o probdělých nocích už nevím. Poprvé v životě přemýšlíme o vlastním bydlení. Škoda každée koruny, kterou nevydělám. Zatím se ale v našem přeplněném bytě topíme v krámech a já přísahám, že už mi přes práh nesmí žádné další hračky, i kdyby měly dceru superrozvíjet.

Nechtěla bych mít pocit, že jsem svůj život nebo talent proflákala, ale že jsem byla někomu a něčemu užitečná. Ale taky chci vědět, že má energie fakt za to stála, za noci bez spánku, za stres, za hodiny strávené v autě… A pro tentokrát vím jistě, že žádný článek, který jsem bývala mohla napsat místo česání hrušek pod Oblíkem, by mi takovou radost jako ty hrušky neudělal. A že ty peníze kdyžtak vydělám jindy. Až nebude tak bezvadně pršet.

No ale, protože opravdu nejsem biosluníčkář, zase se vracíme na začátek tohoto článku – k penězům. Mám sice sklony k idealismu, ale nejsem taková divoženka, abych jen zbůhdarma lítala po světě a nespočítala si, že i z flákání může něco kápnout. Minimálně aby se zaplatil benzin a spravedlnila jsem tu ekologickou stopu, kterou svým objížděním vlasti české zanechávám.

Mé horské kolo zůstalo po narození dcery zapečetěné ve sklepě a já zase začala krajinou jen pomalu kráčet. Míjet tu ořešák, tu lísku, tam planou švestku, tam jabloň. V létě jsem si z lesa odnosila litry borůvek, lesních jahod, malin a ostružin. Ale nejštědřejší je česká příroda teď – hrušky, jablka a švestky rostou skoro kolem každé okresky. Jasně že si vytipujte tu nejméně fregventovanou nebo z ní úplně sejděte bokem, na nějakou zaprášenou polňačku vedoucí kdovíkam. Možná narazíte na děsně červivé švestky – ale třeba i na zatraceně výborné! A pak si to spočítejte jako já po našem pátečním návratu domů.

Z donesených dvou košů a batohu hrušek jsem:

– připravila 6 středně velkých porcí hruškového smoothie. U Uga stojí 0,2 l hruškového freshe 47 Kč. Úspora: 282 Kč.

Na tuhle sklenku padlo 5 hrušek, věřili byste? Foto: Sláma v botách

Na tuhle sklenku padlo 5 hrušek, věřili byste? Foto: Sláma v botách

– navařila jsem 7 pořádně velkých sklenic dětských přesnídávek. V DM kupuji bio hruškové pyré za 27 korun sklenička (o dost menší než ty moje, ale budiž). Celkem 189 Kč.

O pár dní dřív jsem vyráběla také švestkové přesnídávky. Jasně že taky z "pocestných" švestek. Foto: Sláma v botách

O pár dní dřív jsem vyráběla také švestkové přesnídávky. Jasně že taky z „pocestných“ švestek. Foto: Sláma v botách

– upekla jsem hruškový koláč na plech – manžel si tři dny nekupoval své oblíbené makovníčky z Country Life, jeden za 40 Kč.

– a ještě zbyly hrušky k svačině nejmíň na dva týdny – kilo českých bio hrušek cca 70 Kč / kilo. Nevážila jsem to, ale dobrých 150 Kč v kapse.

Taky jsme si nasbíraly hluchavky na čerstvý čaj (o něm více v článku Čaj pro maminku), donesly si hrst planých ostružin a já si naaranžovala v kuchyni a ložnici nové květiny do vázy. (Aktuálně kvetou čekanky, chrpy, řebříček… ale já beru všechno, i to zajímavé zelené nevímco, viz fotka). Když mi nedávno manžel přinesl tři růže, byl překvapený, že ho stály skoro tři stovky. A co si ty chudinky asi předtím prožily za život…

 

Rámeček z mušlí z dovolené, věneček ze šípků (tak dobře, ty jsou umělý) a váza s biochroštím z výletu. Už začínám mít vyhraněný dekoratérský rukopis. Foto: Sláma v botách

Rámeček z mušlí z dovolené, šiška, věneček ze šípků (tak dobře, ty jsou umělý) a váza s biochroštím z výletu. Už začínám mít svůj dekoratérský rukopis. Foto: Sláma v botách

Takže tu máme neuvěřitelný výdělek kolem tisícovky za jedno krásné dopoledne strávené s mým dítětem! Díky díky, vaše standing ovation je na místě.

Nedávno jsme s malou byly na švestkách. Předtím na jablíčkách, co chutnaly jako hrušky, a na hruštičkách, co vypadaly jako ze Tří veteránů. Objevily jsme i další záhadné ovoce, které moje učitelka botaniky identifikovala jako hodně zplaněnou švestku – ovšem s matoucí vizáží višně! Tyhle hříčky přírody mě hladí na duši a malá má celý den o čem štěbetat.

Minijablíčka, které byly ve skutečnosti maskovanými hruškami, a hrušky ze Tří veteránů, po kterých nám naštěstí nic nevyrostlo. Foto: Kate Du

Minijablíčka, které byly ve skutečnosti maskovanými hruškami, a hrušky ze Tří veteránů, po kterých nám ale naštěstí nic nevyrostlo. Foto: Katka Roflikova foto

Vizáž višní, až na to že strom šířil neoddiskutovatelnou vůni slivovice! Foto: Sláma v botách

Vizáž višní, až na to že strom šířil neoddiskutovatelnou vůni slivovice! Foto: Sláma v botách

 

Budoucí koláč s těmi záhadnými švestkami doplněný ostružinami, ještě furt se na ně dá narazit. No a moje kuchařská asistentka. :) Foto: Sláma v botách

Budoucí koláč s těmi záhadnými švestkami doplněný ostružinami, ještě furt se na ně dá narazit. No a moje kuchařská asistentka. Foto: Sláma v botách

No a pak jsme si z výletu přivezli i koberec - ovčí kůži, za tu jsme ale poctivě zaplatily. K dostání na statku Oblík. Foto: Sláma v botách

A ještě jsme si z výletu přivezly koberec – ovčí kůži, za tu jsme ale poctivě zaplatily. K dostání na statku Oblík. Foto: Sláma v botách

 

Hrušky zpod Oblíku označil můj muž za „nejsladší, co kdy jedl“. Po planých jablkách ho zase nepálí pusa jako po těch kupovaných. Teď nás zrovna čeká velká jablečná sklizeň, vím o pár bezvadných jabloních v okolí. Jestli vy o žádných nevíte, najděte si geniální stránku na-ovoce.cz, která mapuje volně rostoucí ovocné stromy, jedlé kaštanovníky, ořešáky a další užitečné keře a byliny všude po České republice, a zjistěte si, co a kde roste ve vašem okolí.

 

Stránka na-ovoce.cz je k nezaplacení. Mapuje volně rostoucí užitečné stromy, keře a byly po celé vlasti české. Foto: Sláma v botách

Stránka na-ovoce.cz je k nezaplacení. Mapuje volně rostoucí užitečné stromy, keře a byliny po celé vlasti české. Foto: Sláma v botách

Jasně, přetékající koše úrody si asi nebudete vozit domů pokaždé, ani já, a to se považuju za experta, nejsem vždycky tak úspěšná, abych měla problém dovléct metráky sklizně do auta. Ale už nepamatuju, kdy naposledy jsme se z nějakého výletu vracely úplně s prázdnou.

Aby se vám ale trajdání po přírodě i finančně zaplatilo, obnáší to tři věci a vy už teď víte jaké. No přece… přece…:

… vnímat, vidět a zastavit se!

Jedno soumrakové Středohoří, další krásný výlet za hruškami i s mým mužem. Foto: Sláma v botách

Jedno soumrakové Středohoří a další krásný výlet za hruškami i s mým mužem. Foto: Sláma v botách

Statek Oblík je moc fajn i proto, že je jen pár kiláků za naším městem. Foto: Sláma v botách

Statek Oblík je moc fajn i proto, že je jen pár kiláků za naším městem. Foto: Sláma v botách

 

Moc pěkný podzim plný výletů, ovoce a třeba i trochy deště vám přeju! (A jdu ukončit tohle ponocování, ať ráno nejsem jako zoombie… Máme totiž v plánu takový jeden výlet.)

Sláma v botách

Ať mi rostou!©

 

 

NESTÍHÁM! Aneb červenec začíná hekticky

6 komentáře
Kdysi hluboko na jaře vyjádřil můj muž obavu, abych kvůli psaní článků o zahradě měla vůbec čas na zahradu.

 

A je to tady. Malá Sofiina volba. Celý týden se chystám napsat nový článek o zahradnickém „workshopu“ na Valašsku, kterého jsem se před časem zúčastnila. Jenže místo toho jsem si ze zahrady přivezla koš s hrachem. Už dva večery loupu, jsem v půlce.

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Tento košík tipuju tak na 3-4 hodiny loupání. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem taky spoustu bylinek, které musím nasušit.

 

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Čaj ze šalvěje lékařské je výborný na vyplachovánī úst, když vás škrábe v krku. Na mě funguje stoprocentně. Foto: Sláma v botách

Dále červenou řepu (plánuju dnes dělat letní řepnou polévku podle paní M. z Valašska), kedlubny (takže v neděli hovězí na kedlubnech?),

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo má neobyčenou sílu, asi... Foto: Sláma v botách

Kedlubny se daří. Slepičí hnojivo (o té srágoře ZDE) má neobyčenou sílu, asi… Foto: Sláma v botách

květáky (zkusím květákové pakory, českou lokalizaci klasického indického zeleninového receptu),

mísu třešní, angreštu, rybízů (muffiny, přesnídávky pro dceru…).

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

Před třemi lety vysazené keříky angreštů už hezky plodí. Foto: Sláma v botách

****

Malou battle mezi zahradou a blogem dnes vyhrává zahrada. Odpoledne tam zase jedu. Story z Valašska ještě počká…

Zatím aspoň pár aktuálních fotek.

 

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice...

Vpředu barevné lichořeřišnice (květy jíme), to vysoké za ní je růžičková kapusta, někde mezi tím mi rostou kedlubny, zelí, brokolice… Foto: Sláma v botách

 

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

Copak nám tu tak krásně kvete? Že by můj slavný brutnák lékařský? Foto: Sláma v botách

 

 

Foto: Sláma v botách

Sytě oranžové  lichořeřišnice (vpředu), oranžové aksamitníky neboli afrikáni (vzadu) a spousta kadeřavé kapusty Pak kedlubny, v květináči šalvěj. A spousta slámového mulče. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Mrkev (vpředu), petržel za ní a nejdál cibule. Rostou spolu a spokojeně. Foto: Sláma v botách

 

Foto: Sláma v botách

Pěstuju kytky i zeleninu na jednom fleku, prý jsou pak rostliny odolnější. No kéž by! Foto: Sláma v botách

 

Levandule, kedlubny a zelí - d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

Levandule, kedlubny a zelí – d.-cká trojka. Foto: Sláma v botách

 

 Ať mi rostou!©

 

O nové metodě: farmaření na dálku (jak mě trápily jahody a třešňový kompot)

1 komentář
Nerada bych se někoho doktla nebo tak něco. Ale nikdy ve mně nebudilo přehnanou důvěru distanční studium. Bohužel přesně takhle teď ale vypadá moje zahradničení. Zatímco v květnu jsem na zahradě trávila veškerý čas, v červnu se tam moc nezdržuju. Přitom právě vrcholí období hrášku, jahod, třešní… a sucha. Jenže mě chytily mé každoroční cestovatelské touhy. Tenhle článek například píšu z Kréty.

 

„Zahrada je závazek, holčičko. Jak se na to jednou dáš, budeš u ní celé léto uvázaná,“ varovali mě rodiče, protože mě znají. Jenže to bylo v únoru, za okny mráz. Kdo by v tu chvíli myslel na cestování. „Tsss.“

 

Loni v červnu jsem trávila s dcerou třítýdenní prázdniny na Valašsku. Pak jsme byly v Krkonoších, znovu v Beskydech a ještě jednou v Peci pod Sněžkou. Jenže loni jsem ještě brala slušnou rodičovskou.
Letos mi peníze došly, takže jsem nečekala, že v létě vytáhnu paty z baráku. Sázení hrachu a vaření marmelád mi přišly jako vtipná alternativa a kompenzace ušlých zážitků. Když už mám dřepět na zadku, tak alespoň u šťavnaté sklizně. Něco nového se naučím, budu na čerstvém vzduchu, ušetříme. A stejně cestování zatěžuje životní prostředí!

 

****

 

A pak přišlo jaro. Dívám se na pozvánky na Facebooku a pak do své šrajtofle. „Přijeď, půjdeme pochod na Ztracenec.“ „Budeme hrát na Brumovském hradě, koukej dorazit.“ „Nechceš přijet do Valašské Bystřice? Zapaříme u Vlasti až do rána.“ …
Kroutila jsem se jako žížaly v mých zanedbaných záhonech, ale nakonec jsem pár drobáků na vlak schrastila. Zbavit se dcery. Jen na pár dní. Trocha svobody po dvou letech! Slibuju, že tam budu poctivě třídit odpad, chodit bosky v potoce a baštit pampeliškové saláty. Zátěž životního prostředí jen lehce zvýšená…

****

Odjela jsem, dokonce ne jednou. Ale pocit totálního osvobození se nedostavil. Jakto, že to máma věděla? Zahrada je fakt závazek. Po každé delší absenci se k záhonům v D. plížím jako na porážku. Děsím se spouště, kterou tam shledám poté, co jsem čtrnáct dní nesáhla na motyku.  Roste tam ještě vůbec něco? Může se dočasný výpadek mého zahradnickéh elánu obejít bez následků?
Ztratím náklonost boha přírody a plodnosti Pana, nebo mi to ještě odpustí? Urazila se moje zahrada, že jí nezpívám a nepovídám si s ní, jak radí permakultura? Nebo že ji nezalévám, jak radí všichni ostatní? Když nic jiného, minimálně trpí má zahradnická pověst.

 

Nedávno volala d.-cká babička SOS mému tchánovi, který zrovna ležel v nemocnici,  že „Veronice lehají k zemi rajčata, protože je neuvázala ke kolíkům.“ Do očí mi nikdo nic neřekne, ale nakonec se ke mně vždycky všechno donese přes manžela. A tak jsem se dozvěděla i o tom, jak se v D. před hlášenými bouřkami se severozápadním větrem rozjela záchranná rajčatová akce. Babička ohrožené rostliny bezpečně přivázala k opoře, takže je vichřice nezlomila, a já mám tak zas o kousek blíž k úrodě… Uznávám, tohle jsem podělala.

 

Mezitím u mých rodičů v K. dozrály jahody. To znamená, že ty moje budou už taky brzy červené. Jenomže já zase odjíždím. Co s tím? Prošvihnu jahodovou sklizeň! Tři měsíce věčného mulčování a okopávání a nakonec nesklizené jahody hodím na kompost? Šéfovi přes přírodu Panovi evidentně došla trpělivost. Panikařím! Přesto trvám na tom, že chci odjet.
Právě se nacházím ve vlaku Praha – Vsetín a vyjednávám po telefonu s rodiči: nabízím jim svou budoucí sklizeň jahod v D. výměnou za tu jejich aktuální v K. Chci vyrábět kompoty a marmelády a zmrzlinu…. Hned jak se vrátím z cesty č. 1, před odjezdem na cestu č. 2. „A nemohli byste mi ty jahody nasbírat a nachystat ke dveřím, abych si je mohla rovnou vyzvednout, až se budu vracet? Kolik? Všechny, co máte.“ Ano, až takhle jsem oprsklá. Nebo řekněme efektivní. „Můžete si pak na výměnu otrhat moje jahody v D. Budete je mít bio,“ motivuju ty chudáky v K.

 

„Děláš si ze zahrady holubník!“ Taková připomínka stran mého červnového působení na pozemku taky zazněla. Nemám, jak se bránit, tak alespoň nafotím obsáhlou fotostory o tom, jak aktivně zpracovávám cizí jahody, abych měla alespoň minimální krytí. Chvástala jsem se, že budu vyrábět marmelády a zmrzlinu… a fakt to dělám, tak co jako?!
JAHODOVÁ ZMRZLINA: důkladně umyju ty nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie

JAHODOVÁ ZMRZLINA: umyju nejpevnější vyzrálé jahody, rozmixuju, krátce povařím s trochou přírodního nerafinovaného cukru nebo stevie…

 

...

…naliju do plastových dóz na jídlo a dám mrazit. Pak nakrájím na porce a skladuji vždy po pár kostkách v mrazicích sáčcích. Když přijde chuť, stačí kostku vyklepnout. Foto: Sláma v botách

Ale mě samotnou štve, že se teď nedokážu pro zahradu správně nadchnout. Nastrkala jsem do ní spoustu peněz. Chci svoje kompoty, domácí sirupy a biofazole!

Takže vždycky jednou za čtrnáct dní sednu do auta a zmizím do D., abych tam honem rychle na všechno vlítla. Zanedbané záhony okopu a zaliju zbytkem vody ve vyschlých barelech (a to po květnových lijácích přetékaly…), očešu hrách, bylinky, vydloubu přerostlé kedlubny (ZDE) a vyseju další vlnu keříčkových fazolí (Pro kontinuální sklizeň se mají sít po 14 dnech, náhodička!). Doneslo se ke mě ale, že d.-cká babička už začala ve velkém zavařovat! Něco mi říká, že nejhlasitější připomínky k mým absencím na zahradě se šíří právě odtud. Nutně musím uhrát nějaké body.

 

Před měsícem jsem tvrdila, že chci vyrábět kompoty z třešní, které v D. česají jen špačci. Co by za takové nestříkané třešně dali Pražáci! To mi nedá spát. Ale manžel se zuby nehty brání, do práce s sebou v žádném případě nic nepoveze. Když jsem mu jednou poslala pro kolegy ředkvičky, udal tři. D.-cká babička pro změnu trpí utkvělou představou, že „třešňové kompoty chutnají jako bláto“. A s takovým materiálem já musím pracovat…
Bohužel jsem při svém třešňovém vizionářství opomněla jeden fakt. Třešně dozrají zrovna v době, kdy budeme na dlouho plánované rodinné dovolené. A to se mi děje furt! Ópa (o něm ZDE) už mi namyl padesát sklenic na kompoty, d.-cká babička táhne ze sklepa zavařovací hrnec. Očekává se ode mě výkon. A my druhý den odlétáme na čtrnáct dní pryč.

 

Chtěla jsem se před dovolenou objednat ke kadeřnici, vydepilovat si nohy a zkusit nový lak na nehtech. Hodit se kompletně do cajku, aspoň jednou za rok.
Prdlajs.
Mezi praním a balením mi zbývá jediný den. Kadeřnici můžu rovnou odpískat, potřebuju totiž stihnout tohle:
s archaickou motykou, které upadává násada, okopat 150 m² na troud vyschlé země, prolít dehydratované záhony posledními zbytky dešťovky a svých přírodních hnojivých zákvasů, sklidit hrášek, vyplít všechny záhony (což je očistec, když je země takhle suchá), zlikvidovat přebytečné slimáky (o tom ZDE), vyzvednout od sousedů objednané hovězí ze zabíjačky, očesat ty debilní třešně, naložit ópovy sklenice, babiččin zavařovací hrnec a zbylý cirkus do auta a to vše zvládnout ideálně do pěti hodin, abych ještě stihla uvařit doma dceři večeři, uspat ji a pak do noci zavařovat a do rána balit.
Odletím smradlavá a s hlínou za nehtama, no a co, už neřeším  nic.

****

Na vteřinu jsem se zastavila, abych zkontrolovala mobil. Je po půl šesté večer. Opřená o motyku  přemýšlím, co dál. Oproti plánu zaostávám o několik hodin a už někdy od oběda nejsem schopná postavit se rovně. Na zahradu jsem nastoupila v půl deváté ráno a od té doby se po ní plazím po čtyřech nebo v předklonu. Pochybuju, že se ještě někdy narovnám. Babička mě chodí v pravidelných intervalech kontrolovat. „Holka, ty jedeš!“ Jo, přesně takovou motivaci potřebuju. Ještě hlubší dojem zanechat, ještě víc se hecnout. Neznáš bolest! Někdy prostě musíš! Právě se ze mě stává zahradnický Scott Jurek, ultramaratonec schopný uběhnout za jediný den 260 kilometrů, běžet s přetrhanými vazy v kotníku, se zlomeným malíčkem, ve čtyřicetistupnovém žáru i v pár stupních nad nulou, na stezkách divoké zvěře, ve zničujících kopcích, dehydrovaný, zvracející, sám a sám…

 

„Nechceš se s námi aspoň naobědvat? Ohřeju ti vepřové koleno“ svádí mě v poledne z mé cesty babička. „Tsss.“

Ve dvě hodiny se dobelhám do kuchyně, že bych přece jen to koleno zkusila. Zdlábnu ho ve dveřích na stojáka a hned se zase ohýbám k plevelu. Krkám pak vepřové až do večera.

 

Je po půl šesté a já se rozhodnu, že ještě budu chvíli pokračovat. Ještě jsem ani neotrhala ty třešně…
V sedm kapituluju. Pokud mám být schopná udržet v rukou volant a bezpečně dojet ze zahrady domů, mám poslední šanci všeho zanechat. Chce se mi brečet.

****

Doma jsem se srazila ve dveřích s rodiči. Přijeli se rozloučit s vnučkou, kterou teď tři týdny neuvidí. Místo toho vidí mě, jak s padající tmou vláčím do bytu bednu se zavařovačkami. „To chceš vyrábět ještě dneska?“ ptají se opatrně, i když odpověď je zřejmá. Všichni víme, že na zítra už máme koupené letenky.

 

„A nemohla by ty kompoty nadělal… no víš co… máma?“ šeptá mi manžel do ucha, když se nikdo nedívá. Jo, jako že bychom na mojí zahradě zotročili celou mou rodinu a pak jim posílali krásné pozdravy z dovolené? Raději to nechám bez komentáře.

 

O chvíli později se zavařovací sestava stěhuje k našim do auta. Ale může za to ten našeptávač!
„Prosimtě a hlavně už si nic dalšího nevymejšlej!“ loučí se se mnou máma, které jsem se právě postarala o program na víkend. Já vím, teď už to vím, maminko. Zahrada je závazek. Jako kůl u toho plotu, já vím…
„Děkuju moc, mami. Přivezu vám z dovolený něco pěknýho…“

 

****

 

Právě sedím na terase malého rodinného hotýlku v zapadlém koutě Kréty, slunce mi praží do monitoru a někde pod mýma nohama si dcera loupe pomeranč, který jí majitelka tohohle krásného útočiště utrhla ve své zahradě. Relaxuju. Už jsem zapomněla, že tohle slovo existuje. Mám čerstvě nalakované nehty, voním mořem a mlsám meloun. Ach – můj – bože – to – blaho.

 

Na seznam svých příštích zahradnických úkolů si musím připsat novou challenge: vypěstovat domácí melouny. Našim se to jednou v K. povedlo. Pokud vím, melounové marmelády ani kompoty se nevyrábějí, takže rodiče nemusejí být ve střehu. Co bych na melounech mohla zkazit? Tenhle plán mi maminka určitě posvětí. Nebo?

 

Ať mi rostou!©

 

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy jako od maminky. Foto: Sláma v botách

Třešňové kompoty nejen jako, ale doopravdy od maminky. Foto: Sláma v botách

PS. Právě mi od rodičů prišla na mail fotka. Důkaz, že nezaháleli. Chválím. Prý hezkých šestnáct sklenic.
Hmmmm, ale není to nějak málo?!