9 LIDÍ POD STŘECHOU! O éře disfrutalismu a nesnesitelné těžkosti zbavování se krámů

15 komentáře
Už dlouho vám dlužím odpověď na otázku, jak jsme si užili léto, co zahrada, statek, jak si žijeme. Chtěla jsem to zodpovědět už dávno. Jenže nám do toho přišlo stěhování…
Stěhuju, stěhuješ, stěhujeme. Foto: Sláma v botách

Stěhuju, stěhuješ, stěhujeme. Foto: Sláma v botách

Slyšeli jste někdy o disfrutalismu? Ten název je šílený, ale vlastně nejde o nic, co by neznaly ještě naše prababičky. Rodiny žijí po kupě, pomáhají si s vařením, polnostmi, dětmi, vlastně kdečím – aby si ulehčily život. Aby přežily. Začínám zjišťovat, že lidstvo udělalo velký krok zpátky, když tenhle systém opustilo jen proto, že přežít se dnes dá i bez jediného hektaru a hlídací prabáby na vejminku.

Na jaře jsem vyhlásila akci stěhování k rodičům a odstartovala tak novou éru naší rodiny: éru disfrutalistickou. Víc lidí prý vykoná víc práce a má pak víc času na zábavu a odpočinek. No… Nejprv ale to stěhování.
Společně vypěstované melouny - sladké plody tohoto léta u rodičů. Foto: Sláma v botách

Společně vypěstované melouny – sladké plody disfrutalistického léta u rodičů. Foto: Sláma v botách

Čtyři letní měsíce, strávené u mých rodičů na vsi, utekly jako voda. A byly naprosto bezvadný, lebedila jsem si po celou dobu.
Jojo, bezvadný, souhlasili rodiče. Když jsme jim zmizeli z domu, mamka zase vrátila na stůl ubrus, naleštila kamna a pustila si Ulici.
Já ale trvám na tom, že nám soužití klapalo, a při poslední společné večeři jsem tak nešetřila optimismem. „Uvidíte, že na to jednou budeme všichni vzpomínat jako na nejlepší léto. A příští rok bychom to klidně mohli zopakovat,“ zasnila jsem se nahlas.
Následovalo ticho… načež to s mým mužem málem šlehlo.
Ne že by se mu u mých rodičů nelíbilo, ubezpečoval mě vehementně, ale „jednou stačilo a doma je doma“.
Foto: Sláma v botách

Kde domov můj??? Foto: Sláma v botách

Doma je doma… to bohužel nemohu podepsat. Kde já mám totiž vlastně domov? Po dětských létech, kdy jsem v tom měla zcela jasno, následovaly roky plné stěhování. Na kolej. Na jinou kolej. Na byt. Zase na další byt. O víkendu zmizet z Prahy za rodiči do rodného města a na vesnici, kam se rozhodli vrátit.
Foto: Sláma v botách

Teoreticky v tom máme jasno. Prakticky se tenhle věnec pořád stěhuje od jedněch dveří ke druhým. Foto: Sláma v botách

 

Nakonec jsem podobný nápad dostala i já. Vrátit se. Praha je Praha, ale pro člověka, který se čím dál víc vzhlíží v přírodě a její jednoduchosti, je trochu moc nepřírodní. Proto jsem po deseti letech v metropoli zavelela k návratu. Kam? Kam jinam než do mého rodného bytu v městečku L., 4. patro, sídliště.

 

Nechci znít nevděčně, byla jsem vážně ráda, že se vůbec mám kam vrátit. Pocit, že jsem „zpátky doma“, se ale nedostavil. A tak, přestože jsem v tom bytě vyrostla a byly to možná nejhezčí roky, slýchal můj muž ode mě už zase, že „to není ono„, že „balkon je mrňavý“ a vůbec „zahrada a les a všechno!“
Buď mám tak silné kouzlo osobnosti, nebo jsem nesnesitelně otravná, ale mé soustavné kňourání loni slavilo úspěch. Je tomu přesně rok, co jsem manžela donutila koupit nám jako ten konečně ideální, vysněný a perfektní domov jakýsi zarostlý pozemek s padající stodolou a strašidelným domem plným harampádí, to vše uprostřed vísky čítající 50 obyvatel a asi 100 chalupářů. Hurá! (článek Jak jsme koupili statek aneb Sláma v botách začíná odznovu) Od té doby tam manžel dře víkend co víkend, konec lopoty v nedohlednu.
 
Kompenzace sedavého zaměstnání, já to s ním vlastně myslím dobře. Foto: Sláma v botách

Kompenzace sedavého zaměstnání, já to s ním vlastně myslím dobře. Foto: Sláma v botách

„No jo, ale kde budeme žít do té doby?“ vznáším všetečnou otázku, sotva prvotní nadšení opadá.
A je to tady zase.
„Tvoji rodiče žili v paneláku dvacet sedm let a byli šťastný, tak proč ty nemůžeš vydržet jenom pár let, než zrekonstruujeme tu naši ruinu?“ obořil se na mě manžel už napůl naštvaně, napůl zoufale.
„Jakejch pár let? Doufala jsem, že do roka to máš postavený. Od čeho seš architekt?“ nešetřila jsem ho však ani teď. Než mě stihl zabít, oznámila jsem mu důležitě, že jsem znovu těhotná, ale  že nemusí panikařit, protože už jsem to vymyslela.
Tím „to“ byl myšlen nápad přestěhovat se s pár kufry nejnutnějších věcí k mým rodičům na ves. Coby mistryni v citovém vydírání mi to prošlo u muže i u rodičů, ale s podmínkou, že „jde o přechodné řešení na tohle léto.“ Konec idyly na venkově byl předem stanoven na 30. září a jak už jsem psala, uteklo to…
Foto: archiv Sláma v botách

Jak už jsem psala, rodiče nám na léto půjčili svůj dům. 🙂 Foto: archiv Sláma v botách

„Nechci žít v paneláku,“ navazuji tedy zase tam, kde jsem v květnu skončila. „Nenávidím tě,“ ulevuje si opět manžel, „co mám podle tebe dělat, rozkrájet se?!“
„Děti potřebují přírodu už teď!“ nenechávám se odradit od lezení na nervy.
A to už manželovi bouchly saze. Začal totiž správně tušit, že pokud něco nevymyslí, příští rok ho letní bydlení u tchyně a tchána opět nemine. Aby těmto vyhlídkám předešel, převezl tentokrát on mě. A musím uznat, že překvapil.
Jednou v září přijel můj muž z práce k našim a zcela nepřipravené na podobné vtípky mi s ledovým klidem oznámil: „Tak se odtud začni pakovat, ženo. Všechno už jsem domluvil. Od října budeme bydlet s mým bráchou a tátou.“ Načež si vítězoslavně sbalil batůžek, s nímž se před pár měsíci k mým rodičům přistěhoval on, a celý šťastný ho hodil do auta.
****
Vím, že si teď asi říkáte něco o božích mlejnech a že dobře tý ženský tak. Já se ale rozhodla čelit realitě důstojně.
„Budeš muset přestěhovat celej náš byt,“ upozorňuji pouze na určité slabiny velkolepého plánu.
„Ano, s tím počítám,“ odpovídá Zoro ledabyle.
„A tvůj táta… některý jeho věci budou muset z baráku zmizet, jinak se tam nehneme,“ trvám na další komplikaci. Manžel mě ale zase ubezpečuje: „Už jsem ho o to požádal.“
„A tvůj bratr s naším přistěhováním taky souhlasí, jo? A Maruš? (švagrová)?“ Nemůžu uvěřit, že bych nenašla alespoň nějaké spojence.
Manžel se na mě ale jen nepokrytě drze usměje a opáčí: „Ti se na tebe vyloženě těší.“
Foto: Sláma v botách

Kolikáté je to už stěhování?! A tentokrát s dětmi. Stejně jako v zahradničení ani v organizovaném balení nejsem přeborník. Foto: Sláma v botách

 

A tak nás na konci září čekalo další, tentokrát mnohem náročnější stěhování během půl roku. Po paneláku ve městě a po podkrovním hnízdečku u našich na vesnici se naším novým domovem stala v říjnu třípatrová řadovka zase zpátky ve městě.
Jak už jsem ale naznačila, jeden háček to má. Nebo výhodu? V tom krásném rodinném sídle žije ještě dalších pět lidí…
Pro začátek trocha matematiky. Foto: Sláma v botách

3 patra, 1 střecha, 9 lidí. Foto: Sláma v botách

Pro začátek trocha matematiky. Přízemí obývá manželův bratr s rodinou, v podkroví má kutloch tchán, my se máme přistěhovat do mezipatra. Celkem tedy 9 lidí, z toho 4 děti (0, 2, 4 a 4 a půl roku),1 střecha, 1 garáž, 5 aut a dvorek 10 x 10 metrů. A pes. Začíná se tu rýsovat další disfrutalismus…
Ponechme prozatím stranou otázku, jak se tolik lidí sžije a jestli si náhodou nepolezeme na nervy. Takové blbiny se začnou řešit, až na to bude čas. A prostor! Pro začátek totiž musíme vyřešit složitější rébus: jak do baráku plného lidí, věcí a vzpomínek vměstnáme ještě celý obsah našeho 4 +1 bytu.
Jeden věšák pro devět lidí. Jednou na někoho spadne - a zabije ho to. Foto: Sláma v botách

Jeden věšák pro devět lidí. Jednou na někoho spadne – a zabije ho. Foto: Sláma v botách

 

„Já vám dům trochu vyklidím,“ dušuje se tchán sebevědomě – v tom muž nelhal -, akorát nevím, kam chtějí pánové obsah všech tátových komod, šaten a skříní přemístit. Věnovat charitě? Vyhodit? Oni a vyhodit?
„Ale ne, to se odveze do D.“ vysvětlují mi dvouhlasně.
Ach, ano. Existuje jenom jedna možnost, kde končí všechny věci, kterých se manželova rodina prostě neumí vzdávat. Dům manželovy babičky – tchánovy matky – v D. Je tu několik pater a k tomu obří pozemek s dílnami, kurníky, chlívky, dřevníky, prostě samé úložné prostory. Všichni v rodině to vědí. A tak na této soukromé skládce končí nejvšemožnější skvosty, které „je škoda vyhodit“, protože „by se ještě mohly hodit“. Někomu. Někdy.
Akorát ty věci už nikdy nikdo v panujícím bordelu v D. znova nenajde!
„Nemůžete přivézt do D. další krámy, vždyť víte, jak to tam vypadá!“ snažím se zastavit nadšené stěhováky, ale tchán za sebou zavírá dveře plného auta. „Těch pár přepravek už se tam ztratí.“
No, tak ano, v TOMHLE má svatou pravdu.
***

Sedím zavalená taškami a ze všech stran mě pozorují věci. Jsou všude. Skříně jsou plné, špajz, šatna, komora. Středoškolské učebnice, skripta, šaty z tanečních, lístky z kina, fotky z dovolených, oblečení, které už nenosím (ale třeba ještě budu), kosmetika, kterou (už) nepoužívám, léky, které (už) neberu. Nabíječky k mobilům, které dávno neexistují, klubka neznámých kabelů, baterie, které možná jsou, možná nejsou nabité… Prodlužovačky, kancelářské šanony, krámy, krámy, krámy. Moje krámy. Úspěšně střádané po mnoho let, cestující se mnou od domova k domovu. V posledních pár letech k nim navíc geometrickou řadou přibývají další, úplně nové nesmysly pořízené či obdržené pro naše děti.
Všechny tyhle věci jsou tady, není je kam dát a další se valí. Nezvládám to. Na stěhování jsme si vyhradili čtyři dny – dnes je ten čtvrtý den.
„Můžeš mi říct, proč všichni máme tolik věcí?!“ hroutím se, když manžel i celý následující týden přiváží z bytu ikea tašky plné pokladů.
V noci sedám k počítači a datluju jeden inzerát za druhým. O některé kousky má zájem charita, kde ale najít čas vše roztřídit, napytlovat…
Ze všeho nejradši bych všechno naložila tak, jak to je, a prostě to nechala zmizet.
„Ségra, co budete chtít k Vánocům?“ pípne mi do toho chaosu zpráva od bráchy.
„Cože?!?“ To je snad provokace.
„NIC! Nechci hlavně nic!!“ zalomím rukama, protože na mě právě spadla taška s nikdy nepouštěnými DVDčky.

„Víš jaká by byla škoda to vyhodit?“ vytáhle manžel z hromady svou diskografií Karla Kryla a začne se s ní mazlit. Správně vytušil, že jsem ve stavu odnést ji k popelnicím.
„Prosimtě, kdy sis to naposled pustil?“ sprdnu ho. Nechápu, proč se musí chovat jako malý dítě.
„Dneska si to pustim,“ vytrhne mi manžel noty a cédéčka z ruky a pak si večer opravdu brnká na kytaru.
Foto: Sláma v botách

Mozart našel své ztracené noty. Aspoň k něčemu stěhování bylo. Foto: Sláma v botách

Jde mi na nervy. Chci už mít stěhování za sebou, ale jsem tu asi jediná s takovým tahem na branku. Poté, co si manžel přestěhoval postel, počítač a motorku, získal pocit, že má splníno a ostatní se může „dostěhovat časem“.

„Kdy?! Řekni mi kdy jako?! To to budeme stěhovat ještě na Mikuláše?“ naléhám, protože nechci  zbytečně protahovat provizorium. A abych muže citově vydírala, sama v následujících (tý)dnech tahám tašky těžké, že se mi pod nima nohy kroutěj. Já, kojící matka, která v noci nespí.
Z obýváku mě ale jen vítá kytara. „Podivej, já našel svoje noty ke Queenům! To jsem poslouchal na gymplu…“

Radši mizím, nebo celej barák vyhodím do povětří.
Na chodbě se bohužel srazím s tchánem. „Nechceš úplně nový skleničky na whisky?“
Podívám se na něj, jestli to myslí vážně. Myslí to vážně. Rezignovaně mávnu rukou: „Víte co? Odvezte to do D.“

****

Druhý den narážím na tchána zase. Konečně se dává do „čištění“ šatny. Každou chvíli odtud vylézá s novým návrhem, načež se zase zkroušeně zanořuje. Udat se mu u mě podaří pouze teplákovku, která je patrně ještě po něm, když chodil do Sokola.
„Budiž, pro Lídu na tahání do lesa…,“ neochotně si ji od něj beru, ať mu udělám aspoň nějakou radost.
Ale těch PATNÁCT čajových servisů, které také objeví, odtud musí zmizet. Jako by nestačilo, že na chodbě stojí tři skříně narvané prostěradly, ručníky a povlečením, které mi tu zůstanou, protože  „kdyby se to vezlo do D., sežraly by to myši“.
„A seš si jistej, že se nám tolik prostěradel bude někdy hodit?“ ptám se manžela, protože – jen tak mimochodem -, máme i svoje vlastní.
„Co ty víš, třeba jednou budeš chtít pronajímat hostům pokoje a ještě budeš ráda, že tolik ložního prádla máš,“ vysvětlí mi manžel.
A to je taky pravda. Pokud bychom někdy zdědili Hilton, jsme vybavení.
Foto: Sláma v botách

Jeden z trezorů plných ložního prádla neboli zásoby na věčné časy a déle. Foto: Sláma v botách

„Nepočítej s tím, že si nějaký ty vaše krámy vezmeme k sobě my,“ varují mě rodiče, když přijedou na návštěvu a pro nevybalené tašky ani nemohou vyjít po schodech.

Ne, ani mě nenapadlo, že by naši mohli mít o přechovávání našeho bordelu zájem. Jejich pozemek v K. je sice jen o něco menší než skládka v D., proměnit ho na depozitář Národního muzea však naši zarytě odmítají. V domě mých rodičů nenajdete jedinou věc, kterou by nevzali aspoň jednou za rok do ruky. Máma je mistryně světa ve vyhazování a táta králem bazoše. Žádné sentimentální ohledy, skladování svatebních šatů nebo ubrousku z restaurace, kde jste byli na prvním rande… Toho jsem schopná já, ale máma? Ta vyhodí i jídlo ze stolu dřív, než ho stačíte dojíst.

„To ale taky není správný. A ekologický,“ rýpe si manžel, místo aby radši mlčel.

„Ekologický by bylo si vůbec žádné krámy nepořizovat! Ale to zrovna my dva moc neumíme. A vůbec, proč se hrabeš v tom kufru?“ všimnu si, že manžel znovu otevírá loďák s oblečením pro charitu, který jsem po několika dnech konečně nachystala k odvozu.

„No prosímtě, ty snad chceš vyhodit moje starý slipy?“ ohrazuje se muž nespokojeně a začíná z kufru pro potřebné zachraňovat části své garderoby.

„Samozřejmě, že je chci darovat. Copak ty je nosíš?“

„No… ale..“

„Ale co?“

„Mohly by se jednou hodit… Vendovi, až vyroste.“

„Ale to bude za DVACET LET!“

Marnost, to je jediné slovo, které mě napadá. Odteď vyhlašuju přísný zákaz pořizování čehokoliv! Kdo mi ještě něco nového přitáhne do baráku, toho odtud vyrazím. A Vánoce škrtám. „No ne, švagrová, ale něco vám přece dát musíme?“ nachomýtne se k mému běsnění švagr. Podívám se na něj a povídám: „MNĚ… dejte SVATEJ KLID.“

Foto: Sláma v botách

Cedule na dveřích tchánova kutlochu. Mám chuť pověsit si ji přes prsa. Foto: Sláma v botách

 

***

Jestli jsem si myslela, že situace už nemůže být hustší, nevěděla jsem, s jakými zprávami se manžel a tchán vrátí večer z D.

Táta rovnou zalézá do svého kamrlíku pod půdou, zatímco manžel se kolem mě začíná ometat.

„Večeře není, jestli se chceš zeptat. Jak vidíš, tak stále vybaluju…,“ okřiknu ho rovnou, aby si snad nemyslel, že jsem v tom zmatku ještě stihla navařit.

On ale vytáhne těžší kalibr. „Musíme k vašim do baráku uložit naše skříně. V D. došlo místo.“

Ale ne, směju se, tohle na mě nezkoušej. Na humor tohoto typu nemám náladu. „Jak došlo místo? Koukejte tam ty skříně odvézt, až je byt konečně dovyklizenej.“

Manželův obličej je ale úplně kamenný. „Říkám ti, že do D. se už definitivně nic nevejde. Je konec. Táta z toho dneska málem zkolaboval.“

Počkat, počkat, počkat…. těch informací je nějak moc. Pozemek v D. je přece nafukovací. Jako rodinné skladiště slouží už mnoho desítek let. Dá se tam najít nepojízdný traktor, kus žebřiňáku, postroje na koně (nikdo si tam žádného nepamatuje), třicet železných motyk bez násady, padesátilitrové konve na mlíko (ani krávy tam nikdy nebyly), tisíce a tisíce zrezlých hřebíků, matiček, šroubků, vrutů, průřez dětskou i dospělou módou a obuví za posledních sto let, lustry, kafemlínky, židle s různým počtem nohou, nábytek krásnej i úplně prožranej červotočem… prostě cajky všeho druhu, které už nikdo nezvládne roztřídit, i kdyby na tom pracoval odteď až do důchodu.

Tak jak je sakra možný, že místo dojde v D. zrovna ve chvíli, když tam potřebuju něco uložit JÁ?!?

„Ty skříně tam narveš,“ rozkazuju třesoucím se hlasem, protože tuším, že na spadnutí je strašnej průser. „Nemůžeme naše krámy vnutit k našim. Vyděděj mě,“ zhroutím se doprostřed svého majetku. Tohle stěhování je fakt zlej sen. Manžel si ke mně přisedá a chlácholí mě: „Jsi jejich dcera, pomůžou ti.“

Podívám se na něj. Ano, není nic, co by pro mě rodiče neudělali. Klidně nás u sebe v létě nechali bydlet, trpěli naše neustálé větrání a vaření, nezavřená vrata, Lídy hluk, bordel. Už tři roky mi pomáhají s pěstováním a málem jsem jim v baráku porodila. Ale udělat si z domu skladiště, tohle pro mě mistryně ve vyhazování a král bazoše prostě neudělaj. Vím to, ale nevím, jak to vysvětlit muži.

„Ale oni musej, Verun. V D. se dneska děly strašný věci. Táta chtěl rozštípat židle,“ vysvětluje mi muž, k jaké tragédii málem došlo.

No, nechci to zlehčovat, ale zrovna židlí je v D. nejmíň padesát.

„No právě!“ chytí se toho hned manžel. „My jsme tam vezli ty přebytečné židle, které jsi v baráku nechtěla. (Jo jo, patnáct židlí mít v jídelně nepotřebuju.) Jenže když jsme je chtěli složit ve strojovně, už tam na ně prostě nebylo místo. Zato se všude válel samej čajovej servis. Nakonec táta přece jen vymyslel, kam by je ještě mohl vrazit. Tak se s nimi zase vlečeme jinam a víš ty, co vono tam stálo? Dalších patnáct, těch úplně samých židlí! To tátu dorazilo. Začal vykřikovat, že je všechny rozštípe. Jenže se tam zničehonic objevila babička a začala je bránit vlastním tělem.“

„Proč proboha? Copak babička není ráda, že by se v D. konečně začalo s těma věcma něco dělat?!“ nechápu.

„Babička?!“ zachechtá se manžel ironicky. „Ta když mě přistihla, jak táhnu ke kotli bednu se starejma hadrama, skočila po ní se slovy: ,To chceš spálit takový krásný svetry?´ Povídám: ,Ale babi, mám doma deset mnohem lepších svetrů.´ Za to mi málem nafackovala. ,Cože máš?! Válku na vás, holomci!´“

Chytám se za hlavu a přitom umírám smíchy. Jakým omylem, jakým ironickým nedopatřením se mohlo přihodit, že jsem se zrovna já, dcera svých rodičů, přivdala do takovéhle mamonářské famílie!

****

Foto: Sláma v botách

Chodba proměněná ve spižírnu… Foto: Sláma v botách

... a jídelna sloučená s pracovnou. Nedostatek místa řešíme, jak se dá. Foto: Sláma v botách

… a kuchyň sloučená s pracovnou. Nedostatek místa řešíme inovativně. Foto: Sláma v botách

 

Tak už začal listopad. Konečně je všechno jakž takž přestěhované. Akorát ty skříně pořád zůstávají v bytě; tvářím se, že tento problém neexistuje. Rodiče se nakonec možná přece jen slitují… Kdoví. Už to neřeším.

Úvodní starosti se stěhováním totiž začínají pomalu vyklízet prostor tomu dalšímu: jak se v baráku sžije tolik lidí a nepolezeme si náhodou na nervy?

„Jsme tu měsíc a ještě jsme neuspořádali žádnou welcome party!“ povídám jednou večer manželovi. Neklamné znamení, že po prožitých hrůzách se zase vracím do života. Manžel se na myšlenku večírku nezatváří (ale to on nikdy), jenže má smůlu, blíží se Halloween.

„Halloweenská party!“ Jeho bráchu naštěstí není těžké pro cokoliv nadchnout. „Supr, půjdu za spartakiádního vraha,“ prohodí švagr a vyráží hledat červené trenky a ostrý nůž.

„Já se převlíkat nemusím. Půjdu za unavenou matku,“ zaraduju se i já, že konečně uplatním svůj ksicht z posledních týdnů.

V neděli akce H. vypukne a nás je teď už doslova plný barák. Všude kolem se hemží děti i dospělí v maskách a já si libuju, jak je to krásný, když to v domě žije, komunitní život a tak.

„No sláva, konečně jsi spokojená,“ oddechne si manžel a jde hosty oslnit svým vybrnkáváním Queenů.

Foto: Archiv Sláma v botách

Mistr a jeho svět. Foto: Archiv Sláma v botách

Později se spolu srazíme v kuchyni, když jdu návštěvníkům vařit kafe. Vlezu do tý skříňky nad dřezem. Jak v ní máme talíře a hrnky. A najednou se začnu strašlivě, přímo hororově smát. Protože tohle je fakt … blbej vtípek. „Víš, Kubo,  že já na všechno to kafe nemám dost šálků? Mně by se teď docela hodil jeden z těch patnácti odvezených čajových servisů.“

Manžel mrkne na mě a pak na návštěvníky, tak různě bloumající po jídelně. „Ono by se ti teď, Verun, možná docela hodilo… i pár těch nešťastných tátových židlí….“

Foto: Sláma v botách

Už vím, jak důležité je, mít židli. Foto: Sláma v botách

****

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ

Tento článek NEBYL napsán za účelem skrytého nátlaku na moje rodiče, aby našim skříním a dalším věcem otevřeli brány svého domu. Bude-li v této věci dosaženo jakéhokoliv posunu, je souvislost s vydáním tohoto článku čistě náhodná.

Tento článek BYL napsán jako varování před mamonařením, syslením, hromaděním, skladováním, hrabošením, štosováním…. a především před nakupováním, pořizováním a utrácením, které vždy stojí na začátku tohoto mamonaření, syslení, hromadění, skladování… . Pamatujte pouze na jediné. Židle a hrníčky se občas  hodit můžou.

Foto: Sláma v botách

Happy Halloween… ale jinak jsme vlastenci, fakt. Foto: Sláma v botách

Ať mi rostou! ©

Když statkářka otěhotní aneb jak se ryje s panděrem

12 komentáře

Kdybych toho ještě byla schopná, musela bych před našimi prabábami k zemi smeknout. Není mi totiž vůbec jasné, jak zvládaly seno hrabat a brambory okopávat, když jim jako mně vyšel termín porodu zrovna na léto. Hádám, že si na rozdíl ode mě nemohly říct: tak holt to žito letos nezaseju.

Tahle sezona je zase úplně jiná. Z farmářské panny se přes zimu stala statkářka s panděrem!

****

Velké usmiřování s mým chotěm na sklonku loňského léta bylo úspěšné. V říjnu, přesně den před aukcí našeho vyhlédnutého statku, jsem se vypotácela z koupelny a zamávala manželovi před nosem těhotenským testem.

„Chápeš, co tohle znamená?“ zatarasila jsem mu cestu z ložnice.  „Ten barák prostě musíme vydražit.“

Můj muž na mě chvíli nejasně zíral. Pak hlesl: „No to bychom asi měli,“ a vyrazil na dlouhou procházku.

O den později byl statek náš. Spokojeně jsem si položila ruce na břicho a začala si představovat, jestli to bude kluk, nebo holka. Můj muž sedl do auta a odjel shánět krumpáč, bagr, elektrikáře, instalatéry, volat na SČVAK, právníkům a na katastrální úřad.

A tak jsme neplánovaně nastoupili každý na svoji misi. Do týdne po prvotním rauši ale přišlo vystřízlivění. A asi chápete že především na mojí straně.

****

„Je mi blbě,“ hlásím ráno a do oběda se neobtěžuju svléknout z pyžama.  „Fuj, je mi ale fakt blbě,“ omlouvám se i večer, když zase není navařeno. „No to je smrad!“ nadávám, když si manžel chce aspoň usmažit vajíčka. Takhle to jde den po dni. A zatím na statku ve V. probíhají manévry.

Rozpadlý barák s bujným pozemkem nápadně připomínajícím skládku se mění každý den. Totálně nasazeni jsou všichni členové rodiny – kromě mě. A v tu chvíli mi to došlo: jak já to letos udělám se zahradou?!

Nemovitost jsme koupili v perfektním stavu. Když se rychle opraví střecha, možná stodola nespadne. Foto: Sláma v botách

Nemovitost jsme koupili ve skvělém stavu. Když se rychle opraví střecha, možná stodola nespadne. Foto: Sláma v botách

Také chlívky a dvůr jsou v perfektním stavu. Foto: Sláma v botách

Také chlívky a dvůr jsou jako nové. Foto: Sláma v botách

Každá žena na mateřské mi totiž dá za pravdu. Nejúnavnější a nejotravnější na potenciální dovolené snů je ta neustálá logistika. Každý přesun s dítětem totiž znamená BALIT. Mít dost plen, náhradní bodýčko, flašku na vodu,  tahat se s autosedačkou, rozkládat kočárek, hledat, ve které kapse přebalovací tašky skončil dudlík, nezapomenout tu přebalovací tašku!, vymýšlet, kde se dítě v klidu vyspí, a jestli ještě vydrží jízdu autem před dalším kojením. Stačilo mi, abych si představila, jak tyhle přesuny absolvuju v našem neklimatizovaném autě už nikoliv jen s jednou dcerou, ale nově ještě s kojencem, a věděla jsem, že tohle nedám.

Bydlím v paneláku bez výtahu. Zahradu mám dvacet kilometrů odtud, rodiče (resp. jejich skleník) třináct kilometrů druhým směrem a teď ještě nový pozemek zase úplně jinde. „To jako budu celé léto mezi tím vším pendlovat?“ udeřím na manžela, jako kdyby to on takhle vymyslel.

„Buď se zbláznim nebo umřu,“ shrnu svůj osud do jedné věty.

Můj muž už je na podobné výkřiky zvyklý, ale tentokrát se přece jen zarazil. Pokud se po porodu nemáme uhonit z místa na místo, počet stanovišť opravdu musíme zredukovat. A tak jsme zasedli k brainstormingu.

„Obětujeme D.,“ nezaváhám ani vteřinu. Na té zahradě jsem před dvěma léty začínala, ale pud sebezáchovy je silnější než sentiment. „Frknu do D. jenom hrách s mákem, to celkem roste samo. Až mi dá babička echo, přijedu tam, všechno očešu a zase mizíme,“ nepářu se se svou původní zahradou ani za ten mák.

Další přichází na řadu náš panelák. Celá se rozzářím a činím druhý velký škrt.

„A to budeme stanovat na staveništi?“ vytřeští muž nechápavě oči.

Víte, my to máme v manželství zařízené tak, že někteří tu jsou od práce a jiní od velkých vizí. Aby se ti první mohli realizovat, musejí (si) druzí neustále něco vymýšlet. Tento systém se vesměs osvědčuje, respektive určitě se neosvědčilo role střídat!

A tak se jen klidně otočím manželovým směrem a povídám: „Nakvartýrujeme se do baráku k našim.“

Myslím, že muž i chtěl něco říct, jenže mně už se před očima rozpohybovaly živé obrazy. „Podkroví u našich vyloženě zahálí a jen si představ tu jejich chladnou kuchyň. To bude úplně jiné léto. Kdykoliv se budeme moct vyvalit na zahradu, utrhnout si ve skleníku okurku a večer sedět až do západu slunce na terase. Ty svoje mrkve s cuketou si vysázím mezi tátovu zeleninu a konečně budu mít záhony přímo u nosu,“ žasnu nad dokonalostí vlastních výjevů. Letošní sezona bude hit. Lépe by to nevybájila ani kněžna Libuše.

****

A tak mi začal nejklidnější leden a únor, jaký za poslední roky pamatuju. Když ze mě spadl balvan ohledně léta, žila jsem už jen pro svůj projekt „čekám druhé dítě, nic víc po mně nechtějte“. Obnášelo to hodinu těhotenské jógy denně, ještě zdravější večeře a každou chvíli špacír po lese. Občas mi sice různé články na facebooku připomínaly, že už se zahradnická sezona blíží, ale nenechala jsem se rozhodit a vyhecovat k větším akcím než zajet si párkrát zkontrolovat, jak se v D. daří česneku.

Foto: Sláma v botách

Stávkuju, medituju. Foto: Sláma v botách

Jenže v březnu se klima kolem mě najednou rapidně proměnilo.

„Musím už dodělat projekt,“ proseděl manžel zničehonic celý víkend nad stavebními lejstry a nonstop někam volal. „Tak myslíš, že máme jít do trámového stropu? A co ten plyn v kuchyni? Nebyla by přece jenom lepší elektrika?“ rokovali u nás s tchánem pravidelně do noci.

Já seděla vedle, poslouchala a najednou mi došlo, že se asi baví o našem baráku.

„No, upřímně, čekalo se, že projevíš trochu víc zájmu, minimálně o zahradu,“ povídá mi manžel na rovinu. „Máš to tam vůbec na jaro nějak vymyšlené?“

„No… tak trochu… zhruba… ale já jsem těhotná!“ přejdu od trapnosti radši do útoku. Víte, ne že bych si přes zimu často nezpříjemňovala večery létáním v oblacích. Vysnila jsem si třeba, jak se nad naší budoucí terasou sklání jabloň a u potoka si s dcerou trháme švestky. Ale že bych nějak zásadně promýšlela, kam přesně ty stromy zasadíme, v jakých rozestupech a kde seženeme vhodné odrůdy… Nebo kdo zahradu zorá, připraví půdu k setí a jak se vypořádáme s plevelem, který se rozrostl po celém hospodářství.

Připadám si najednou jako největší flákačka na světě. A nejhorší je, že manžel je ochotný mi vykrucování uznat: „Máš pravdu, lásko, já zapomněl.“ A zatímco mě hladí po břiše, mumlá něco v tom smyslu, ať se radši šetřím dál.

No jo, jenomže já už se mezitím podívala z okna.

Byl jeden z těch jarních dní, kdy už se dá běhat venku nalehko a chytat bronz ve výstřihu. Den, kdy si chcete zase po roce užít, jaké to je, mít vlastní kus země. Přesně tyhle dny – plné příprav a těšení se, jak krásně mi všechno samo poroste – patřily loni k top momentům roku. Vození hnoje, plečkování, kopání… později to nenávidíte, ale takhle z jara…

Podívám se na svůj rýsující se buben. Je pravda, že jsem si předsevzala prožít tohle těhotenství v nerušené harmonii. Copak se to ale vylučuje s láskyplným zatlačováním semínek do Matičky Země? Některé pozice z těhotenské jógy se při troše fantazie i dají přirovnat k zahrádkářské rozcvičce se sázecím kolíkem, nebo ne? No tak nebudu tahat těžké konve. Nebo řádit s krumpáčem. Na druhou stranu, v čem by to bylo jiné od tahání patnáctikilové dcery. A i těhotenské příručky přece doporučují přiměřenou tělesnou aktivitu jako předpoklad pro přirozený porod.

Takže snad nebude vadit, když si o víkendu zajedu přeorat statek a vysadím tam pár pytlů brambor.

A tak jsem se ten den nadobro zvedla z meditační podložky a zase po roce vklouzla do montérek. Tedy… udělala bych to, kdyby mi šly lacly přetáhnout přes panděro!

Foto: Sláma v botách

Konec idyly, kde mám ty montérky? Foto: Sláma v botách

****

Farmařit s pupkem vlastně není nic zvláštního. Stejně jako když chodíte do práce, musíte ráno vyřešit hlavně dvě otázky: co si vzít na sebe a co k snídani.

Na jednu krásnou dubnovou sobotu jsme do V. zase sezvali celou rodinu. „Užijeme si teambuilding,“ lákám na brigádu rodiče a muž pro jistotu slibuje oběd v hospodě. Plán zní: rozbít hroudy země po nedávném orání a vytahat z půdy travní drny, mech, kořeny kopřiv, bršlici a další plevel, který už nám zase začíná přerůstat přes hlavu. Potom půdu uhrabičkovat a připravit řádky na vysázení brambor. Nic proti pleveli, ale i já uznávám, že ho nemusíme pěstovat na dvou tisících metrech čtverečních.

„Ópa tvrdí, že nic jiného než brambory nám tu zatím neporoste. Že boj s tak zaneřáděným pozemkem žádná jiná zelenina nedá,“ tlumočím taťkovi posudek nejstaršího sedláka z manželova rodu a on souhlasí: „Ale klidně, brambor není nikdy dost.“ A už připřahá za forda vozík s pár pytli sadby.

Mám načesané vlasy, nabitý foťák i plný koš svačin. Akce brambory může odstartovat.

****

Kdybyste nás tu sobotu pozorovali na pozemku, myslím, že byste mohli slušně závidět. Zase jsem si totiž připomněla, jak pilné mám rodiče, tchána a hlavně muže.

Když v deset dorážím na brigádu, můj chlap už se koupe v potu. „Neboj, jede ti posila,“ plácám pracanta po mokré košili a ukazuju na svůj koš. Obložené chleby, ovesná kaše, polívka, co jen hrdlo ráčí.

„Ne, díky,“ mine manžel fasung bez zájmu a zahodí krumpáč. Potřebuje nahodit motor u terry, kterou sestavoval léta páně jeho dědeček. Když se mu to konečně podaří, stroj se nekontrolovaně rozletí po pozemku. Muž za ním.

„Neboj, točím to!“ projevuju se pohotově, ale to už z konce pozemku zase zazní nějaké nadávky. Terra opět chcípla. Pozorujeme s rodiči na dálku ten děj a shodujeme se, že lepší počasí jsme si dnes nemohli přát. O chvíli později kolem znovu proletí manžel vlečený strojem, který buďto nestartuje, anebo se stává neovladatelným. Pomyslím si, že než si s tou mašinou poradí, sním si aspoň svoje chleby.

„Hele,“ ukáže mi mamka ztrouchnivělou lavičku obrostlou mechem, kterou ráno na pozemku objevili. „Hustý,“ rozzářím se a už si ji táhneme k našemu svačinovému stanovišti. Vyhodím si na chvíli nohy nahoru, se svým domácím chlebíkem mazaným sádlem, s obličejem na slunci, při švitoření ptáků na ořešáku, v dálce terra…

Až když mi u nohou přistanou rukavice s kýblem, dojde mi, že jsem dnes vlastně přijela pracovat.

foto: Sláma v botách

Neustále se objevují nové poklady, třeba lavička, i sedět se na ní dá. foto: Sláma v botách

****

„Jsi v pohodě?“ míjí mě manžel v sousedním řádku. Narovnám se a zářivě se usměju: „Všechno olrajt.“

Sotva zmizí, odříhnu si. Co asi byla větší blbost? Že jsem se tak přežrala, nebo těsné punčocháče, které mi mačkají přecpaný pupek? Máma už mi jde v řádku naproti, měla bych sebou hodit. Odkrknu si a vydám se s kýblem pro další sadbu.

„To bude brambůrků, tahle zem je poklad,“ mrká na mě táta spokojeně. No to jo, procedím odpověď mezi zuby spolu s další várkou žaludečních šťáv. Taky bych se chtěla tím bramborovým štěstíčkem dojímat. Jenže jak se tak krčím nad řádky a sázím pod sebe jednu bramboru za druhou, hlavou mi šrotuje jen jediné: kam se půjdu vyzvracet?

Na zahradě jsem se vždycky mohla celé dny předklánět a s mým trávicím systémem to ani nehlo. Ale stačí mít v pupku dvoukilové dítě a vše je jinak. Těhotenství přece není nemoc, jenom jiný stav, připomínám si základní těhotenskou poučku. Obvykle funguje. Jenže obvykle se po desetichodé snídani neshýbám dvě hodiny do řádků k bramborám. Znovu si zkusím upravit panděro uskříplé v punčocháčích. Škyt a krk. V životě jsem nezažila takové pálení žáhy…

„Ta jóga byla úplně k ničemu. S takovouhle fyzičkou nikdy neporodím,“ mrmlám, když si přesýpám do kýble další brambory a zase si vyrážím mačkat pupek. Tohle je trénink, kterej potřebuju k porodu. Jenom příště žádné punčochy. A nežrat!

***

To „příště“ má přijít na řadu už následující víkend. Muž plánuje další celodenní akci – odstraňování kořenů, likvidaci mechu, kopřiv, válcování. Jenže tentokrát má lejt a dobrovolníci stávkují. Tedy kromě dcery. A mě!

„Nemusíš se mnou,“ ujišťuje mě manžel a maže si svaly koňskou mastí. Naopak, kontruju, a chcí jít mazat svačiny. Pak se ale zarazím.

V zájmu svého panděra bych měla přijmout nějaká preventivní opatření.

A tak se stavím hladová před otevřenou skříň a začínám vymýšlet, čím a do čeho se narvat. Letní šaty? Brrr. Jenže všechno ostatní má v pase gumu.

Přehrabuju šatník tam a zpátky. Proč jsem si předloni kupovala montérky velikosti slim? Koho jsem v nich chtěla okouzlovat? „Na příště si půjčím gatě po dědovi,“ vybavím si pivní figuru, které už se začínám blížit. Bohužel můj aktuální problém se tím neřeší. Nakonec vytáhnu hippie šatičky, které alespoň sahají až na zem. A jdu se konečně nasnídat.

„Tak už si prosimtě z tý lednice něco vyndej,“ snaží se manžel popohnat náš odjezd. Se mu to řekne, když obsah naší lednice je pro zahradnicko-těhotenské účely naprosto nepoužitelný. Chleba se sádlem už v žádném případě! Ale i ovesná kaše byla minule moc těžká. A polívka v žaludku žbluňkala. Šmejdím po kuchyni jako hladová Halina Pawlowská, a když slyším, že manžel už pod okny startuje auto, v panice sbalím do kapsy aspoň dva bonbony.

****

Lehce mží. Přesně podle předpovědi. Otáčím se manželovým směrem a vidím, jak mu od hlavy stoupá pára. Mně možná taky. Ráno jsem mrzla, ale jen do chvíle než jsem se při tahání pařezů zlila jako hovado. Je příjemné, že mi teď do vlasů padají mikrokapky vody, připadám si jako po ranní koupeli.

Bonbony už mám vycucané a s potěšením zjišťuji, že o hladu se pracuje mnohem líp než s bouřící Niagarou v žaludku. Dnes žádné krkání a polykání šťáv, které by mě rušilo při kopání.

Pohledem se srážím s manželem. „Fakt si nechceš odpočinout?“ navrhuje pauzu. Opřeme se o sebe zády a trochu se napijeme. Rozhlédnu se spokojeně po pozemku. Dneska jsme odvedli práce. Ještě hodinu dvě a budeme hotoví.

Foto: archiv Sláma v botách

Duhové šaty ladí s počasím. Prší. Foto: archiv Sláma v botách

Už opravdu lije, když nakládáme poslední fůru shrabaného bordelu na valník a odjíždíme do sběrného dvora. Přisedám k dceři do auta a ona hned začíná z kapes tahat poklady, které si ulovila na pozemku. Mech, lískové ořechy, žízalu, kus skla… Dávám jí pusu a vypínám. Dnes si ráda dám odpoledního šlofíčka s ní.

Foto: Sláma v botách

Začíná pršet, valník je plný. Vypínám… Foto: Sláma v botách

****

Poté, co jsem tak nečekaně zjistila, že i ve stavu „plus osm kilo přes břicho“ se dá zahradničit, přestávám mít doma stání. Venku zase hlásí tropy.

„Mě teď tak mrzí, že jsem zahradu v D. škrtla. Já tam snad ještě zajedu zasadit cibul,“ začnu se jednou večer shánět po pytlíku se sadbou.

„Ne, ty už se šetři,“ odebere mi manžel z ruky cibule a odvádí mě za ruku na gauč. „Minule jsme to trochu přehnali. Neměla by ses tolik zapojovat, já přece všechno zvládnu i sám,“ ujišťuje mě a svalí se vedle na deku. Dávají fotbal, ale myslím, že to vůbec nevnímá. Jen se tak dívá před sebe.

Já se podívám na něj. Začíná být znát, že na rozdíl ode mě nemá za sebou sedm měsíců meditace, zato každý den od sedmi lítá po pozemku. A pak jede do práce. Potřeboval by taky otěhotnět.

„Odteď ti se vším pomůžu,“ povídám. A v tu chvíli se mi v hlavě rozsvítí. Když totiž vidím, jak chce muž zase něco namítat a krotit můj znovuobjevený pracovní elán, vzpomenu si na svou vůbec nejoblíbenější těhotenskou knihu. Na moudrou bichli od Ingeborg Stadelman, kterou jsem si čítávala při meditačních hodinkách. Hned pro ni skočím. Tohle povzbuzení tu musí zaznít, aby se i můj muž uklidnil.

Vracím se z ložnice a začínám konejšivě předčítat: „Dnešní ženy mají za sebou většinou poklidné dětství. Spíše jsou rozmazlovány, mohou si vše dovolit, do práce jezdí autem a díky modernímu lékařství nebyly nikdy vážně nemocné. Odmítáme snášet jakoukoliv bolest…,“ významně se na manžela podívám, aby pochopil, že teď přijde jádro sdělení. Myslím, že ho oba potřebujeme slyšet.

„Ponechte na své ženě její normální zátěž, neboť rození z ní také nemůžete sejmout. Papouškovat: ,Samozřejmě že porod zvládneš´, a o pár minut později prohlásit: ,Ne, zlatíčko, nech té namáhavé práce, já už to zařídím,´ je nerozvážné.“ Zaklapnu bichli a obrátím se ke svému muži.

Po týdnu chození do práce a víkendu za pluhem se choulí celý do sebe. „Tak takové ty studuješ knihy…“

Víc z něj nevypadne, usne mi s hlavou v klíně. Pohladím ho po vráskách a nechám spát. Až když cítím, jak z něj se spánkem odchází všechno napětí, vydávám se pro ty cibule.

Jak jsem říkala, byla by škoda, kdybych měla já i zahrada v D. zahálet. Když mi to s tím panděrem konečně začalo jít. Do porodu ještě zbývá pár týdnů, zato moje zlatíčko už by si mělo odpočinout. Nechat té namáhavé práce. Ale však já už to zařídím. 🙂

Foto: archiv Sláma v botách

Příprava k porodu, verze našich prababiček. Foto: archiv Sláma v botách

Ať mi rostou!©

Čekání na fazole (Jak manžel zbytečně zatloukal)

6 komentáře

Měla jsem být menší suverén. A víc se řídit návody. Protože nějak se stalo, že ještě v půli října marně čekám na fazole. Čekám a čekám, zatímco u mých rodičů v K. už se na oknech dávno suší plechy s nádhernými sklizenými exempláři. Znervózňují mě tam od srpna.

Moje fazolové lusky ale pořád nedozrály. A tak si ohlodávám nehty při každé předpovědi počasí. Babímu létu jsem ukradená. Už dva měsíce mi do záhonů leda lije a brzy prý mají dorazit první přízemní mrazíky. KDO SE O NĚ PROSIL?!

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

Fazolová situace v půli října. Foto: Sláma v botách

****

PLÁN zněl následovně: kolem mého hlavního záhonu vztyčíme ze severní strany kůly, na něž navěsím špagáty a vznikne tak dokonalá opěra pro pnoucí fazole. Bude současně tvořit dekorativní předěl mezi užitnou a odpočinkovou částí zahrady, a když bych to chtěla hnát k úplné dokonaloti, tak mi bude od severu záhon chránit před větrem. Jmenuje se to odborně sluneční past a tohle je můj pokus o ni. Neležela jsem v těch svých zahradnických lejstrejch v zimě nadarmo. Kolem fazolí poroste lichořeřišnice, protože odhání mšice, a saturejka, protože fazolím dodává lepší chuť. Jsem mistr teorie.

DUBEN

Můj muž slavnostně vztyčuje kůly. Nadává jak špaček, protože natlouct kůly do tvrdé země mu moc nejde, ale já se nehodlám spokojit s odfláknutým provizornem.

„Pořádně, ať je nevyvrátí vítr!“ kontroluju kvalitu provedení a můj chlap se ohání palicí ještě zuřivěji. Jako chlap by přece měl umět zatloukat.

Já mezitím rozbaluju sáčky se semínky. Z každého pytlíku na mě vypadne maximálně deset patnáct kousků. Cože? Pytlík stojí sedmnáct korun, takže semeno za kačku?! Při požadované hustotě setí mi každý sáček vystačí na osetí maximálně metr dlouhého řádku. Já tu mám připravených třicet metrů! Rozpačitě počítám, kolik pytlíků bych musela ještě dokoupit, abych pokryla celý plac. Jestli to mám všechno osít, zahučím ve fazolích za šest stovek! Ohrnu pysk.

„Kam přijdou ty špagáty?“ přiběhne z baráku manžel. Právě se dostal do pracovního tempa a je připraven konat podle dalších pokynů.

„Ty víš co, zatím nikam,“ zchladím ho a klubíčko si schovám do kapsy. „Na to je čas,“ procedím jenom. Prozatím nebudu s fazolemi divočit. Uvidíme, jestli mi vůbec něco vyroste. Dokoupit další pytlíky můžu kdykoliv.

 

KVĚTEN

Sotva je po zmrzlých mužích, seju fazole na záhony. S tím, co mám nakoupené, oseju jen pár metrů. Leží mi to v hlavě a pořád špekuluju. Nakonec v nějaké slabé chvilce přece jen ještě skočím do zahrádkáře pro pár dalších sáčků s osivem, asi za sto pade. Už ale nemám čas novou várku vysít, odjíždíme na dovolenou. To je už ČERVEN.

 

Pak ČERVENEC

Po třítýdenní absenci na zahradě nejistě přešlapuju kolem záhonu a přemýšlím, co si mám myslet o tom, co vidím, respektive o tom, co nevidím! Než jsme odjeli na dovolenou, na mém fazolovém stanovišti rašily z hlíny v pravidelných rozestupech zelené anténky. Ale tyhle antény už tu najednou nejsou. Nezmizely pod plevelem ani nejsou schované ve vysoké trávě, která mi okusuje záhony ze všech stran. Jsou komplet fuč!

„Co to sakra…,“ hrabu se v hlíně jako čokl, který ví, že si tady včera zahrabal kost. Fazole nikde. Nakonec šokovaně objevím jeden ožraný stonek. A o metr dál další torzo. „Slimáci!“ docvakne mi.

Na tohle se musím posadit. Vysela jsem fazole bílé, červené, malé, velké, strakaté. Abych měla od všeho.

A mám ho*no.

Chvíli se procházím po zahradě. Kolem mě kůly, vztyčené kolem záhonu jako pomníky. Přemýšlím.

Nechce se mi projekt fazole úplně vzdát. Většina fazolí se k nám dováží z Číny, Myanmaru, Argentiny, Etiopie, Polska… Mám rezignovat na svůj sen o fazolové nezávislosti? No tak jsem prohrála jednu bitvu. V kůlně mám ještě těch pár pytlíků, které jsem v květnu přikoupila a už nevysela. Výrobce upozorňuje, že se ale mají sít nejpozději do června. Teď je 4. července. Co se může stát, když je dám do země o chlup pozdějc?

 

SRPEN

Ze země už zase čouhají zelené antény. A tentokrát si je víc hlídám. Trávu kolem nového výsevu poctivě sekám a záhonek odpleveluju.  Slimáci nikde. No jasně, už se nažrali.

Zato dcera se mi v záhonech prohání tak suverénně, že se jí podaří vyvrátit několik připravených kůlů. Jdu to reklamovat k manželovi, ale ten se mi vysměje. „Předpokládám, že nemá smysl, abych je znovu zatloukal,“ přezíravě háže kůly pryč. Čekání na naše fazole už na rozdíl ode mě vzdal. To si já nemůžu dovolit, protože vím, kolik mě sranda se semínky stála. Z antének MUSÍ vyrůst stonek, růst až do nebes a zazelenat se zaslouženou úrodou. Už nechci fazole z Číny!

Abych dokázala, že svému projektu stále věřím, skočím pro klubko se špagátem a  ostentativně ho napnu mezi pár  zbylých kůlů. „Ale jdi ty!“ směje se mi z plna hrdla i manželova babička.

ZÁŘÍ

Fazole rostou. Každý týden je jezdím kontrolovat, fotím každý pokrok a povzbuzuju ty chudinky. Stonky se pnou po kůlech (ha!) i po napnutých špagátech (a-ha!) a objevují se i první velké zelené lusky. Neříkala jsem vám to?!

Foto: Sláma v botách

Kolem kůlů (vzadu) se sice něco pne, ale… Foto: Sláma v botách

Ale pak mi zklapne.

Začátkem měsíce se po delší době procházím po zahradě svých rodičů v K. Na rozdíl ode mě nehospodaří podle žádných knih, natož aby měli ambice sklízet bioúrodu. Když je třeba něco preventivně stříknout, tak to prostě „ošetří“ a nedělají z toho vědu. Táta už má zažité, co, kam a kdy zasít, aby nebyly s úrodou problémy, mamka zahrádku pravidelně okopává a svou úrodu si vychutnávají s nefalšovanou radostí. Tátovi by se nikdy nestalo, že narve dvě stovky do semen, ze kterých možná vůbec nic nebude. Zahrada se mu musí zaplatit, ideálně i vydělávat. Občas mám tendenci tátu poučovat a lanařit ho na ty svoje biometody, o které se u sebe na pozemku pokouším. Táta si to vždycky rád poslechne, přikyvuje, zajímá ho to, ale pak jde na květák stejně vrazit postřik, protože takhle to má zase vyzkoušené on. Chtěla bych mu dokázat, že zahrádka může prosperovat i bez stříkání. Bohužel zrovna můj květák nebyl žádný šampion.

No a teď stojím před tátovými fazolemi a můžu puknout závistí. Špagáty se ztrácejí v bujné džungli, obepnuté fazolemi ze všech stran, padají k zemi pod tíhou desítek naditých lusků. „Mamča denně sklízí, jdi se podívat, kolik toho už nasušila,“ povídá mi táta bezelstně. O mých periperiích s fazolemi neví. „Vy už i sklízíte?“ polknu nasucho. O chvíli později jdu do kolen podruhé, to když vidím, že mamka sušícími se fazolemi pokryla celé dva plechy. Tipuju to dohromady na čtyři plné zavařovací sklenice. Vracím se od našich v depresi.

 

ŘÍJEN

Fazole rostou, to nemůžu říct, že ne. Jenže od oné návštěvy u rodičů v K. mám úplně jinou starost: stihnou moje fazole před nástupem mrazů vůbec dozrát?!

 

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

I na mých fazolích se najdou nějaké lusky. Stihnou ale dozrát? Foto: Sláma v botách

 

„To už asi ne, Verunko,“ chlácholí mě mamka, když se spolu v půli října procházíme po mé zahrádce. Poprosila jsem mámu o odbornou konzultaci a nezávislý názor. Její odpověď tuším, ale když je vyslovena nahlas, hroutím se. „Mami…“ hledám útěchu v kruhu nejbližších.

Máma mě chytá kolem ramen. „Já vím, musí to být těžké.“ Pak na jednom keříku objeví asi pět dozrálých lusků. „Alespoň něco,“ podává mi je.

„Dík,“ škytnu, a když si těch deset fazolek vyloupnu do dlaně, marně popotahuju nudli. Moje fazolové keře jsou konečně obsypané lusky, ale k čemu to? V říjnovém chladu už fazole neprosperují. Přežívají. Počasí v jejich pravlasti Mexiku přece jen vypadá jinak.

Foto: Sláma v botách

Foto: Sláma v botách

 

Nevím, co mi vadí víc, jestli ty vyhozené peníze, nebo nezdar jako takový. Pěstovala jsem v létě i zelené fazolky a  s těmi jsem měla úspěch. Z jediného vysetého balíčku jsem sklidila dvě bedny (!) lusků, které jsme vařili, smažili, zamrazovali i rozdávali. Ale já chtěla vypěstovat i klasické fazole. Chtěla jsem vařit mexiko a fazolové guláše.

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

Zelené fazolky sklízím i v říjnu ve velkém. Foto: Sláma v botách

„Tak si těch pár fazolí schovej a zasij je příští rok,“ napadne mámu. Že prý to tak dělá moje teta v P.

Utřu si nudli a zahledím se kamsi do daleka. Guláš s deseti fazolemi mi nepřipadá moc atraktivní. A i kdyby mi  ještě pár fazolí dozrálo, stejně z nich neuvařím víc než jeden oběd. Oběd za dvě stovky.

Máma má recht. Když si semena uschovám a příští rok nebudu muset kupovat osivo, nezůstane mi po té letošní investici tak hořká pachuť.

„Takže jsem ty kůly stavěl zbytečně,“ zakveruluje si manžel finálně, když mě přistihne s mou velkolepou úrodou. Dělám, že ho neslyším, to jsou furt nějaké připomínky. Počkej příští rok…

Shrábnu semena a doma  je rozprostřu sušit na talířek. Příští rok s nimi dokážu věci. Zatlučeme kůly, napneme špagáty, aspoň pět zavařovaček z toho kápne. Trumfnu tátu!

Pár sklizených fazolí na talířku s dýňovými semínky. Ta si suším na jídlo i jako osivo na za rok. Foto: Sláma v botách

Sklidila jsem přesně dvacet fazolí. Suším je společně s dýňovými semínky, ať to vypadá tochu líp. Foto: Sláma v botách

 

****

O víkendu jsem byla u našich v K. Myslela jsem, že přes fazole jsem se už přenesla, že tohle téma je uzavřené. Ale když najednou v kuchyni zahlédnu máminy do řady vyrovnané zavařovačky plné fazolové sklizně, zasvrbí mě jazyk. Kéž by mi máma darovala aspoň mističku.

Jak by asi chutnalo mexiko s fazolemi z Čech?

Ať mi rostou! ©

Kápo přes cibuli

7 komentáře

Nápad se zahradou se rodil nenápadně, ale nakonec vzala akce Z rychlý spád. Ceny farmářské zeleniny v Praze v kombinaci s mizernou nabídkou lokálních výpěstků v typickém severočeském městě mě k tomu prostě donutily. S manželem jsme si začali zapisovat, kolik peněz měsíčně utratíme za jídlo, a najednou už bylo jasné, kam ty prachy mizí. Celou výplatu prožereme. Bylo zapotřebí posílit samozásobování.

Táta mi ze své zahrady v K. sice každý týden lifruje přebytky mrkví a pórku, ale našemu spotřebnímu tempu nestačí. Už v listopadu mi oznámil, že jsme mu vyjedli zásobu cibule na celý rok a tu trochu, co zbyla, že si chtějí s mámou nechat. Chápu. Sehnal mi dvacet kilo od sousedů. Do ledna tak byla situace zachráněna. Ale co dál? Něco jsme vyprosili na babičce mého muže, jenže ta musí spravedlivě podělit všechny vnuky. Poslední spása dorazila na nás stůl od mojí babičky, ale i tak už musím vaření masivně prokládat supermarketem. A to se bavíme jen o cibuli. Většinu druhů zeleniny, kterou mám ráda, můj táta vůbec nepěstuje. Buď to neumí, nebo ho ani nenapadlo to zkoušet.

A to mi právě letos v zimě nedalo spát. V D., kde žije manželova babička, zahálí zahrada o rozloze 4000 metrů čtverečních. Jsem docela cifršpion, takže jsem při svých nekonečných procházkách s kočárkem začala kalkulovat, kolik metráků všeho možného by se tam asi dalo sklidit. A jestli je v silách matky batolete to obhospodařit. Nakonec jsem se rozhodla, že je.

Manželova babička nebyla proti, nic mi nestojí v cestě. Více či méně skrývané pobavení až úžas celé rodiny neberu vůbec v potaz. Kdo nic nezkusil, nic nezkazí. Uvidíme, kdo se nakonec v širém příbuzenstvu stane kápem přes cibul.

Ať mi rostou!©