O kolik mladší, krásnější a vitálnější už jsem mohla být, kdybych se o pití březové mízy dozvěděla dřív?! 🙂 Nasládlá šťáva kolující břízou je plná životní síly a osvěží líp než minerálka. Naši předci ji na jaře pili, aby po zimě pookřáli stejně jako léčivý strom, který proudící míza probouzí k novému životu. Naštěstí není nikdy pozdě s pitím elixíru začít.
Věnováno Míšovi, Honzovi, paní M. a dalším bezva lidem na Valašsku. A Lidušce!
Už je to tradice, že každou zimu, sotva sleze sníh, vyrážím do Beskyd. Zdolat pár kopců a zkontrolovat, jestli je u mých přátel, rodiny M., vše při starém. Letos jsem vzala i malou. Má dva a půl roku, ideální věk učit jí turistice. Někdo musí mou lásku k výšlapům podědit.
Jak to souvisí s březovou mízou? Počkejte pár odstavců…
****
„Vyšlápneme si na Kyčeru, pak ke korytu a zpátky to vezmeme přes Ochmelov,“ seznamuje mě se sobotními plány kamarád Michal, můj horský vůdce pro Valašsko. Dcera už poskakuje u branky, batůžek s krtečkem na ramenou. Já si kolem pasu upínám manduku, do báglu hážu flašku s vodou z nedaleké studánky a hlásím, že jsem taky připravená.
„A ujdete to s Liduškou vůbec?“ kroutí hlavou paní M., Michalova maminka neboli velmi vitální paní, která ale na rozdíl ode mě ví, jak daleko je to od jejich chalupy ke korytu. Ubezpečím ji, že po obědě jsme natotata zpátky. Pak jdu dceru vypustit z branky, okamžitě se vyřítí k potoku. Do kopce si to pěkně vyšlápne sama, nosítko manduku beru s sebou jen pro sichr.
Tak jsem si to alespoň myslela.
Už je mi přes třicet, tak proč jsem POŘÁD TAKOVÝ PRAŠTĚNÝ OPTIMISTA?! Jako bych Michala za ty roky neznala. Z avizované dopolední procházky spojené s obědem na Kyčeře u kamaráda Jury, srandisty a nejlepšího lidového vypravěče co znám, se samozřejmě vyvine celodenní túra s brutálním převýšením.
Ale nejdřív jsem neskuhrala. Proč taky? Bylo krásně, vypnuli jsme mobil, nemusí nám být čas pořád v patách. A tak jsme chvíli pozorovali ovce a pak u Jury spořádali kotel špaget. Vtipy, kterými nás bavil, jsem okamžitě zapomínala. Po obědě jsme malou zkusili uspat na louce a sami při tom usnuli (ona ne). Chytila jsem klíště, ale to zjistím až druhý den.
Pohoda, klídek, klíště a leháro. Foto: Mikumi / Sláma v botách
To nejlepší jsme pořád měli před sebou. Osvěžení v lesním korytě, do kterého čúrá voda odněkud z horského potoka. Nemělo chybu! Malá byla samé bláto a mně na chvíli přestal být hic, jak jsem ji už hezkých pár kilometrů táhla – jak jinak než – v manduce. Ne že by dcera taky sama nešlapala, ale své nadšení z túry zatím nepochopitelně projevovala jen při chůzi z kopce nebo aspoň po rovině.
Za zády Ochmelov, na zádech pro jednou nikoliv dceru. Po rovině šlapala bez řečí. Foto: Mikumi / Sláma v botách
Ta bude dnes spát jako zabitá a já taky, přistihla jsem se, jak se už začínám těšit do údolí. Na tu pohodlnou houpací lavičku u Michala na zahradě.
„Jak to vidíš s návratem?“ ptám se, když si malou zase hážu na ramena. Původně přece bylo v plánu, že dceru stihnu po obědě uložit už doma. Očividně o pár hodin zaostáváme. Neřešila bych to, akorát už nám došlo jídlo. A mně energie.
„Počítám ještě tak šest, osm kiláků,“ zamýšlí se Michal. V tu ránu se pohledem srazíme u mojí lahve s cintem vody u dna. To je vše, co máme. Michal si s sebou žádnou vodu ani nebral. Samozřejmě. Flašku okamžitě zabavím do batohu. „Tohle už je pro Lidku!“ objevím v sobě ždibec mateřské odpovědnosti. I když se mi při tom málem přilepí jazyk na patro.
„Taky mám strašného sušáka, nečekal jsem, že budou ty špagety tak pálit…“ povídá Michal a nasadí tempo. Téma žízně je po zbytek cesty tabu, nemá smysl se v tom pitvat. Bez vody končí všechny naše túry po horách a já jsem pořád ta samá blbka z Čech, co znova a znova skáče na lep, že má můj valašský vůdce trasu promyšlenou, že dokáže odhadnout mé síly… No nic, asi po dvou kilometrech potkáváme poprvé ten den turisty. Lidka na tom vydělá lízátko a my se po krátké účelové konverzaci odvážíme požádat o hlt vody. Málem se popereme, kdo se napije první.
Asi vás teď napadá kontrolní otázka: Kdy už to konečně začne souviset s březovou mízou? Prosím ještě o trochu trpělivosti, nacházíme se na Valašsku, ok?
Takže se konečně blížíme do údolí. Chalupa rodiny M. už je vidět. „Uvaříme si nějaký luxusní čajík,“ zasní se Michal, ale já už bohužel nemám sílu ani si tu rozkoš představovat. Malá se navíc začíná drát z manduky. Nadopovaná lízátkem si chce dát finální sestup do údolí po svých. To jinými slovy znamená, že zbývající trasu teď půjdeme turistickým tempem dvouletého dítěte. Bože, ty víš, čím jsem si to zasloužila.
Michal naše tempo dlouho psychicky neunese a po chvíli se odpojí pod záminkou, že půjde napřed a ten čaj nám aspoň stihne příjemně vystydnout. Neříkám nic, jazyk se nefinitivně přilepil.
O hodinu a kilometr dál jsme konečně doma! Dcera sebou ještě stihne těsně před chalupou švihnout o obrubník, takže do baráku triumfálně vlítneme s krví u nosu a tím je dnešní vyčerpávající den zaplaťpánbu u konce. První den v Beskydech a já se reálně bojím, že rány si budu lízat až do konce pobytu.
„Zítra relax!“ Michal to naštěstí odsouhlasí.
A teď konečně míza…
Je ráno, tak osm hodin, a malá už si spokojeně pobíhá u rodiny M. po zahradě. Nahání kočku. Já jsem o poznání méně čilá, ale být zalezlá v domě, když mi dítě stejně udělalo budíček, se mi taky nechce. Ráno je na horách krásné, promiňte mi to klišé. Tak se stane, že se hrabu z baráku přesně ve chvíli, kdy se ze zahrady vrací prostřední z bratrů M. Honza. V ruce petku s něčím.
„Neseš si k snídani vodu z potoka?“ vtipkuju. Nejradši bych to hned vzala zpět. Honza se významně zatváří, a kdyby mi to náhodou nestačilo, pro jistotu ještě dodá: „Ty si tak hlúpá.“ Na upřímnost tohoto typu jsem od bratrů M. zvyklá, přestože mé ego má určité výhrady.
„Tak co to je?“ chci vědět, když už jsem stejně za blbou.
„Březová voda, chceš napít?“
Nemám tušení, jestli jde o nějaký vtípek, pro bratry M. taky tak typické, nebo to Honza myslí vážně. Nemusím být nutně za ještě blbější. Takže chvíli mlčím a pak ležérně nadhodím. „Jako nějaký výluh z břízy…? Z listí?“
„Ty si TAK hlúpá,“ mine mě Honza bez mrknutí oka jako ten největší póvl a zaleze do domu.
Ale o minutu později se vrací se skleničkou a vysvětlením. „Míza z břízy. Na jaře, než vypučí listy, teče celým stromem. Večer jsem navrtal kmen, a když tam strčíš brčko, do rána ti do flašky nakape spousta šťávy. Jak to, že to neznáš? Celé to vypij a dej i malé.“ A už mi podává skleničku s čirou kapalinou. Drink voní lehce po bříze, a když ochutnám, musím uznat, že jsem ohromena. Jemňounce nasládlá chuť příjemně šmrnclá březovým dozvukem. Výborný. Tohle bych uměla pít celý den třeba místo minerálky.
„Honzo, já nemám slov,“ vlichocuju se, protože vím, že to zabere, a já chci další skleničku. Za chvíli si přiťukáváme se všemi v domě a obsah petky je pryč. Bohužel Honza toho víc nemá. Při snídani horečně gůglujeme. Chci slyšet, jaké blahodárné látky ta březová záležitost obsahuje. Nejlépe něco o tom, že jsem právě omládla o padesát let a nikdy nedostanu rakovinu.
No ale pozor! Web opravdu hovoří o omlazujících účincích. A do toho začíná paní M. vzpomínat. „Moja stařenka březovú vodu pila, aj bratranec, co si vzpomínám. Je dobrá na vlasy, na pokožku hlavy, na lupy. To sa běžně na jaře pilo,“ vybavuje si, ale dodává, že sama už na březovou mízu taky zapomněla. Honza nakonec přizná, že trik s jarním navrtáním břízy mu poradila přítelkyně (Pražanda!), které se pití mízy osvědčuje a napájí šťávou z břízy i své příbuzné. Buď požehnána, moudrá pražská ženo!
„Míza je plná minerálů, které strom načerpal z půdy,“ předčítá nám Honza z webu cesta-zeny.sk (článek ZDE), „ Má úžasné léčivé a vitalizující účinky, čistí organismus od toxinů. Chutná jemně a lahodně. Pokud jste někdy viděli, že tam, kde brzy zjara pokáceli břízy nebo ořezali větve, se z čerstvých řezů řine míza, umíte si představit, jaká životodárná síla proudí na jaře stromem. Když se strom probudí, začíná sát ze země vodu, kterou pročistí a obohatí mnoha živinami. Ty pak rozvádí do každé větévky a do každého pupene, který skrývá budoucí listy.“
Posvátně všichni sedíme kolem stolu a posloucháme pravdy, která Honza luští z displeje svého smartphonu. Na webové stránce Rozhlasu zase narazí na článek (k přečtení ZDE), že březová míza zpomaluje stárnutí a je jarním národním nápojem v Lotyšsku. Michal si hned vybaví, že březovou šťávu kdysi pil i v Rusku, kde je také hodně oblíbená. Aby ne, když je bříza ruský národní strom. Já náletové břízy, které postupně zamořují i ty lesy, kde by mohly růst mnohem kvalitnější stromy, moc nemusím. Ale o léčivých účincích březové kůry a listů jsem už ve svých ekoknihách četla dost a jarní elixír v podobě březové mízy je poslední kapka. Právě lituji, že nevlastním březový háj! Protože odběr březové mízy z cizích stromů má velký háček: nesmí se to!
„No samozřejmě, všechno zdravé je u nás zakázané,“ odplivla bych si, kdybych zrovna neseděla ve slušné kuchyni. Vysvětlení, proč české zákony čerpání březové šťávy nefandí, čteme z webu zkvaseno.blogspot.cz (celý článek ZDE): „Čepování mízy je analogické odběru krve a otevřená rána je rizikové prostředí pro nejrůznější hnilobné a cizopasné houby – jejich efekt se neprojeví hned, ale postupně strom spolehlivě umoří. Také velký objem odběru mízy stromu uškodí.“ Autorka článku (mimochodem asi nejlepší článek, na který jsme v češtině na téma odběr březové mízy narazili!) ale jasně uvádí, že je možné se s majitelem stromů nebo správcem pozemku, na kterém břízy rostou, domluvit, a pokud se odběr mízy provede správně, stromu to neuškodí.
Prostě jako u dárcovství krve: Dodržte šetrný postup odběru (malá navrtaná dírka v rozumné hloubce), ránu po odběru patřičně ošetřete (sadařským balzámem ze zahradnictví, třeba) a nepřežeňte to s odebraným množstvím. Strom vám pomůže zlepšit si zdraví a vy byste mu za ten cenný dar měli poděkovat.
Prosila bych tady navrtat a tady načepovat. Děkuji, za rok přijdu zas. Foto: Mikumi / Sláma v botách
Jaké množství je ale rozumné? I to jsme chvíli gůglovali, ale stoprocentní odpověď nemám. Jeden zdroj uváděl až 50 litrů z dospělého stromu (!!), do toho bych ale s čistým svědomím nešla. Břízu na zahradě rodiny M. jsme připravili o jednu petláhev mízy a jít si pro další už nám bylo blbé. Možná jsme jen zbytečně ohleduplní, ale držím se ještě jedné životní zásady: nového pomálu. Už se ale těším, jak si v příštích letech budeme s dcerou postupně zvedat dávku. Můj táta na zahradě naštěstí taky jednu břízu má a i v okolí mých pozemků v D. se určitě nějaký vhodný strom k odběru najde.
Proč píšu v budoucím čase? Na Valašsku jsem to s břízou chytila na poslední chvíli. Její odběr je možný pouze pár dní v roce, obvykle na začátku jara. Valaši jsou naštěstí ve všem vo kapánek pomalejší… 🙂 Když jsem totiž hned zatepla volala tátovi, ať si šťávu taky načepuje, že mu určitě pomůže na ty jeho kolena, nedošlo mi, že u nás v nížině už jsou břízy dávno zalistěné. A to je kardinální problém. Míza teče stromem jen před vyrašením listů, pouze v krátkém, tak 14tidenním období obvykle druhé půlky března (nížiny) až začátkem dubna (vyšší polohy). Záleží na počasí, letos to podle všeho bylo o něco později než běžně, my jí na Valašsku popíjeli 12. dubna a na stromech tu ještě nebyl ani lístek. Míza údajně nejvíc proudí, když už jsou teplé dny, ale stále chladné noci. Tak máme do příštího roku dost času na přípravu. Buďte si jistí, že vám za rok tu správnou dobu k odběru mízy připomenu včas. Nadopovat se životní sílou a podpořit regeneraci celého těla totiž potřebuju nejen, když jsem na Valašsku.
Střih.
Dosnídali jsme a já, i když jsem včera vykřikovala, že dneska fakt relax a leháro na zahradě, cítím, že to se mnou začíná zajímavě šít. Možná jenom placebo, ale nějak nedokážu posedět.
„S čím bych tak mohla pomoct?“ ptám se paní M., která právě vyráží stříhat angrešty. „Že bych vám třeba něco zryla?“ napadá mě a v minutě jsem přezutá do pohorek. I Michal obžívá: „Uvařím výborný čaj s kardamomem!“ Za chvíli už nám v parádním servisu servíruje čajový obřad přímo vprostřed zahrady. Honza sedl na kolo s tím, že jede vytipovat další břízy. A dcera? Ta si někde pod mýma nohama hraje na krtečka, lopatkou přehazuje kompost z hromádky A na hromádku B a dělá při tom další tisíc nesmyslných pohybů.
Odpoledne už se přílivu nové energie definitivně nedá vzdorovat. Míříme na Čertovy skály, kde mi malá fakt vyrazí dech. Ta lenoška, co mě včera málem strhala a nechala se do každého kopce nosit, si to najednou mašíruje vzhůru sama, po svých, kopec nekopec. Za chvíli spolu máváme projíždějícímu vláčku ze samého vrcholku skal. Mateřské oko má co dělat, aby neukáplo hrdou slzu dojetí. Tak přece jenom to po mně podědí!
Moje následovnice, od které si v životě tolik slibuji. Foto: Sláma v botách
„Příští rok se mízy uchlastám,“ svěřuju se Michalovi, když se vracíme ze skal. „Břízy pro mě vždycky byly neužitečný plevel a postrach alergiků. Díky, že jsem se u vás o přírodě zase něco naučila.“
***
Zbývající dny na Valašsku jsme s malou zdolaly ještě nespočet kopců. Relax nebyl třeba. Pily jsme studánkovou vodu, znovu jsme se samy vyhrabaly za Kyčeru vymáchat se v korytu a taky jsem se i přes děsnou zimu prošla bosá v potoce a pak si utřela nohy trávou. Snědly jsme pár pampeliškových listů i květů sedmikrásek a pažitku ze zahrádky paní M. Studánkovou vodu jsme si nabraly i na cestu domů a u sousedů si objednaly půl kila másla od jejich krávy. Moc jsem toho nenaspala a i malé se trochu naboural zaběhlý režim. Dvakrát se mi při túře vyspala zavěšená na břiše v manduce. Přesto jsme každé ráno vstávaly už po šesté a nezůstávaly v domě ani o minutu dýl, než bylo nutné. Na rozloučenou jsem rodině M. doryla ty záhony a uvařila celému domu večeři s pestem z medvědího česneku, jehož sezóna je teď v lesích v plném proudu. Alespoň tedy na Valašsku, kde je to všechno vo ten kapánek….
S tak umordovaným tělem a přitom klidnou, odpočatou a vyrovnanou duší jsem se z jarního Valašska ještě nikdy nevracela. Děkuji. Děkuji!
Foto: Mikumi / Sláma v botách
PS. Potřebujete ještě víc důkazů o tom, jak blahodárně bříza působí? Nebo o tom, jak mocné umí být placebo? 😉
Ať míza proudí a mně ať (břízy i vše ostatní) rostou!©
